Karolína Junková, Adéla Kubešová, Adéla Bydžovská, Markéta Hlaváčová, Zuzana Godočíková. Rusíni na Ukrajině. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2017. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/ls2017:rusini_na_ukrajine

Ukrajina, jako největší stát nacházející se celý v Evropě, je země ležící ve východní části Evropy. Sousedními státy jsou Rusko, Moldavsko, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko a Bělorusko. Východní část země se přiklání k ruské politice a smýšlení, kdežto západní část Ukrajiny je pro evropské názory či dokonce názory USA. Celá práce má přiblížit vztahy mezi národnostními skupinami země a především minoritu Rusínů. Členové této minority nejvíce žijí právě v západní, proevropské, části Ukrajiny, která je považována i za původní oblast jejich výskytu. Samotní Rusíni jsou východoslovanské etnikum a v současné době se vyskytují v několika státech Evropy (Maďarsko, Srbsko, Rumunsko, Slovensko, Chorvatsko nebo i Česká republika).

Tato práce se zabývá rusínskou menšinou žijící na Ukrajině, především v Zakarpatské oblasti. Cílem práce je poznání a pochopení etnické identity Rusínů a jejich kulturního dědictví na Ukrajině a tím také odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: „V čem spočívá etnická identita a kulturní dědictví Rusínů na Ukrajině?“. Pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky jsou vytvořeny podotázky, pomocí nichž bude hlavní otázka lépe pochopena a zodpovězena. Tyto podotázky do výzkumu přinesou více informací o rusínské kultuře a jejich problematice.

V čem spočívá etnická identita a kulturní dědictví Rusínů na Ukrajině?

• Jaký jazyk si většinou volí pro komunikaci a výuku rusínská minorita na Ukrajině?
• Jak se liší rusínské náboženské tradice od ukrajinské většiny?
• Jak se projevují v současné době snahy rusínské menšiny na Ukrajině o uznání jejich autonomie?
• Jaké jsou okolnosti a příčiny utlačování Rusínů ukrajinskou majoritou?
• Jak jsou Rusíni na Ukrajině vnímáni Rusíny v ostatních zemích, kde jsou Rusíni menšinou?

Obrázek č. 1 - Rusínský erb/znak¹⁾

Problematikou Rusínů jako etnika, jejich historií, kulturou, náboženstvím, národní identitou a osidlováním území se zabývá kniha s názvem Národ odnikud ²⁾. Autorem knihy je uznávaný odborník na rusínskou kulturu a historii, vedoucí katedry ukrajinských studií na univerzitě v Torontu Pavel Robert Magocsi. Ve své knize použil autor velké množství fotografií karpatské přírody i typických místních zvyků a obydlí, map a ilustrací, které napomáhají k přiblížení k danému tématu. Na začátku knihy najdeme příhodný výrok Andreje Warhola „Jsem odnikud“, kterým se autor inspiroval. Ale to není úplně pravdivé, Rusíni sice patří k národu, který svůj stát nikdy neměl a nejspíš ani mít nebude, avšak rusínské prostředí je poměrně rozsáhlé a různorodé. Karpatští Rusíni obývají severní a jižní svahy Karpat, přičemž na tomto území zvaném Podkarpatská Rus tvořili na počátku 20. století převážnou většinu obyvatel.

Článek Adapting to Changing Contexts of Choice: The Nation-Building Strategies of Unrecognized Silesians and Rusyns ³⁾ se zabývá tématem utlačování rusínských menšin ve střední Evropě v průběhu dějin, kdy se velmi často měnily hranice států a také vládly různé politiky. V souvislosti s rusínskou minoritou zmiňuje i fakt, že Rusíni nikdy neměli pořádně svůj stát a je tedy otázkou, zda mají nějakou svoji politickou entitu jako národ. Autorka Magdalena Dembinska v textu naznačuje, že těmito skutečnosti velmi utrpěly minority včetně rusínské. Jako další důvod, proč minority trpěli utlačováním, bylo to, že politiky středoevropských států, hlavně za komunismu propagovaly politiku jednoho národa v jedné zemi. Takto národně jednotné státy se rusínské menšiny snažili transformovat do jednoho společného národa. Po 2. světové válce po rozdělení hranic se také rozdělilo území, které obývali právě Rusíni. S rozdělením této minority do několika států přišlo také jiné vnímání Rusínů jako národa či nikoli. V článku autorka píše, že na Ukrajině Rusíni nejsou bráni jako samostatný národ a jsou zde opomíjeni.

Kniha Malé dejiny Rusínov⁴⁾ se zabývá otázkou snahy rusínské menšiny o vlastní státní útvar. Autor Ivan Pop usiloval o uznání autonomie Rusínů v Podkarpatské Rusi na Ukrajině. Jeho kniha obsahuje pohled do historie Rusínů od pravěku až do konce 50. let 20. století. Na začátku charakterizuje území, na kterém Rusíni žili, ve druhé části knihy popisuje příchod Bílých Chorvatů mezi slovanské kmeny osídlené na jižních svazích Karpat, od kterých Rusíni odvozují svůj původ. Součástí knihy jsou také různé fotografie významných osobností nebo důležitých událostí.

Proces budování národa zachycuje Alexandra C. Wiktorek ve své práci Rusyns of the Carpathians: Competing agendas of identity.⁵⁾ Práce zkoumá především kulturní obrození a budování rusínské národní identity již od 19. století, kdy začalo rusínské národní hnutí usilovat o získání státnosti. Jako úředně uznané národnostní menšiny se ovšem Rusíni objevili až po revolucích roku 1989 a následném rozpadu Sovětského svazu. Otázka budování národní identity Rusínů je zde vyobrazena prostřednictvím uplatňování zásad teorie liberálního nacionalismu, jež tvrdí, že národy jsou definovány kulturně a že lidé bez státní příslušnosti mohou dosáhnout sebeurčení jen tehdy, pokud žijí ve státě, jehož instituce jim poskytují uznání a prostor pro rozvoj. Tato strategie, skrze kterou Rusíni usilují o autonomii je zkoumána na historii národních hnutí, ukrajinské politice komunistické éry a jejím vlivu na pozdější rusínské aktivisty. Autorka dále popisuje vztah jazyka a nacionalistické strategie Rusínů či politické a společenské kontexty ovlivňující jejich životy v různých zemích.

Otázkou vnímání ukrajinských Rusínů ostatními národy se zabývá kniha Rusíni na Slovensku: súčasné postavenie a historické kontexty vývinu, ⁶⁾ jejímž autorem je Združenie inteligencie Rusínov Slovenska. Kniha je věnována především rusínské minoritě a budování jejich občanské a etnické identity. Publikace se skládá z několika studií, přičemž je rozdělena do dvou částí. První se zabývá současným postavením Rusínů na Slovensku a další část historickému vývoji Rusínů a jejich identitě. Autoři studií se snaží posilnit národnostní identitu Rusínů a jejich uvědomění, že jsou nejen kulturním bohatstvím, ale i přínosem pro rozvoj SR. V knize je zmíněna i problematika rusínského jazyka jakožto nového národního obrození, stav zajišťování zastoupení menšiny při rozhodovacích procesech či současný stav rusínského školství. Dále se kniha zabývá historickými kontexty formování a vývoje rusínského etnika, přičemž autoři přinášejí i zajímavé informace k postavení Rusínů na Zakarpatí.

Článek Rusyns in western Ukraine reiterate demand for autonomy – Russian agency ⁷⁾ se zabývá snahou Rusínů na Ukrajině o autonomii Zakarpatské oblasti, kde žije převážná část rusínského obyvatelstva na Ukrajině. Autor článku popisuje, že tendence získat autonomii pochází z roku 1938, kdy se na Zakarpatské oblasti vyhlásila autonomie, ale bohužel dlouho netrvala. Dále se uvádí, že rusínské organizace se snaží přesvědčit Kijev o svých záměrech, které obhajují svými historickými a územními právy. Nejvíce se ale dožadují toho, aby byli Rusíni uznáni jako národ na Ukrajině. V roce 2006 se Rada spojených národů na eliminaci rasové diskriminace doporučila Ukrajině, aby uznala Rusíny jako minoritu na základě „značných rozdílů mezi Rusíny a Ukrajinci“. Avšak Kijev považuje Rusíny jen jako Ukrajinskou etnografickou skupinu, která se snaží zničit jednotu ukrajinského státu. Dále se v článku uvádí, že v roce 1991 během referenda o ukrajinské nezávislosti 78 % obyvatelstva v Zakarpatské oblasti hlasovalo pro autonomii tohoto regionu, Kijev avšak tyto výsledky ignoroval.

Cílem práce je zjistit, v čem spočívá etnická identita Rusínů na Ukrajině. V takovém případě je nutné použít takové metody pro daný výzkum, které jsou výhodné tím, že jdou více do hloubky problému a zjišťují skutečnosti, které nelze graficky a statisticky vyjádřit. Práce zároveň čerpá z druhotných písemných a internetových zdrojů psaných primárně českým jazykem a nadále z dalších cizojazyčných zdrojů. Data byla shromažďována pomocí studia dokumentů. Vlastní výzkumná část byla tvořena převážně pomocí kvalitativních výzkumných metod. Semistandardizovaný rozhovor byl vyhodnocen jako nejvhodnější technika pro tento výzkum. Tento typ rozhovoru se skládá z předem daných otázek, ale je možné klást ještě doplňující otázky a rozvinout tak dále výzkumné otázky. Na základě osobního kontaktu byl tento typ interview uskutečněn s panem Pavlem Chuchkou, Rusínem žijícím v ukrajinském Užhorodu. Další informátoři byli získáváni pomocí sociálních sítí (např. Facebook). Tato technika se jeví jako časově méně náročná a také je více preferovaná ze strany dotazovaného. Výhodou použití této techniky je, že nezáleží na místě bydliště tazatele ani respondenta. Dále pak samotný respondent není časově omezen a má prostor si své odpovědi rozmyslet, což je další neopomenutelnou výhodou. ⁸⁾

Pavlo Chuchka

Pavlo Chuchka je Rusín žijící v Užhorodu na Ukrajině. Má řeckokatolické vyznání, ale jeho matka byla Rusínka pravoslavného vyznání a otec Ukrajinec. Je majitelem restaurace Detsa u Notarya, která je zaměřená na rusínskou kulturu, a zároveň také profesorem filologie na Užhorodské národní univerzitě. Pavlo Chuchka je velice vzdělaný člověk a o rusínskou kulturu se velmi zajímá, dokonce se věnuje poezii a ve své sbírce má několik rusínských básní.

Respondent všem dotazům naprosto porozuměl a jeho odpovědi byly velice rozvinuté. Otázky ho velmi zaujaly, protože sám se o problematiku Rusínů dopodrobna zajímá. Snaží se svůj národ propagovat jak prostřednictvím tématicky zaměřené restaurace, tak svými rusínskými básněmi.

Obrázek č. 2 - Pavlo Chuchka, vlastní fotografie

Vasyl Vasylovič Kapustej

Vasyl Vasylovič Kapustej je 22letý student, který se narodil ve městě Svaljava, ležící v Zakarpatské oblasti Ukrajinské republiky. Sám sebe však považuje za Ukrajince, který pouze vyrůstal a žil v oblasti s velkým počtem Rusínů, mezi nimiž má i své přátele a známé. V posledních letech žije v České republice, ovšem svou rodnou vlast stále pravidelně a velmi rád navštěvuje, především během prázdnin a svátků.

Martin Veličko

Martin Veličko je 35letý slovenský Rusín pocházející ze Sniny. Od roku 2002 žije v Praze a aktivně se zde věnuje komunitnímu životu Rusínů prostřednictvím spolku Rusíni.cz - rusínská iniciativa v ČR, z.s. Respondent výzkumníkům poskytl bohaté informace týkající se jak Rusínů žijících v zemích EU, tak Rusínů na Ukrajině, a tím odpověděl na jednu z výzkumných podotázek.

Rusíni jsou národem, který v současné době nemá vlastní stát. V dřívější době se území, na němž se v největší míře právě Rusíni vyskytují, nazývalo Podkarpatská Rus, což je historické označení území tehdejšího Československa. Podkarpatská Rus byla oblastí, která ležela v nejvýchodnější části země a byla jednou ze čtyř samosprávných území v letech 1919-1939. Tato oblast v listopadu 1938 změnila svůj název na tzv. autonomní oblast Karpatská Rus, čímž dala najevo, že nechce být součástí Československa a stále usiluje o nezávislost. V polovině března 1939 proběhlo zasedání prvního a zároveň posledního sněmu Podkarpatské Rusi, na kterém byla vyhlášena vytoužená nezávislost země s již známým názvem Karpatská Ukrajina. Tato nezávislost trvala pouze do 18. března 1939, kdy maďarská armáda obsadila území dřívější Podkarpatské Rusi.⁹⁾ Během 2. světové války bylo toto území drženo Maďarskem a nakonec osvobozeno, tím pádem i zabráno, armádou Sovětského svazu. Po dlouhých vyjednáváních došlo 26. ledna 1946 k definitivnímu začlenění Podkarpatské Rusi k SSSR, pod názvem Zakarpatská oblast Ukrajinské sovětské socialistické republiky. ¹⁰⁾

Obrázek č. 3 - Podkarpatská Rus¹¹⁾

Po rozpadu SSSR roku 1991 získala Ukrajinská republika nezávislost a samotná Zakarpatská oblast je považována za nejzápadnější část Ukrajiny, jež je oddělena pohořím Karpaty. Jelikož se oblast nachází z pohledu Ukrajinské republiky až za tímto pohořím, je celosvětově známá právě jako Zakarpatská Ukrajina. Dříve užívaný název pro téměř totožné území, Podkarpatská Rus, byl naopak z pohledu tehdejšího Československa, kterého bylo i součástí. Název tohoto území se začal oficiálně užívat od roku 1920. Oblast zahrnovala i nepatrnou část Polska, župu v Rumunsku a některé současné slovenské kraje,¹²⁾ o kterých lze stále tvrdit, že jsou tzv. podkarpatské. V dnešní době Zakarpatská oblast zaujímá rozlohu necelých 12 800 km², což jsou pouhá 2,1 % z celého území Ukrajiny. Dle oficiálních webových stránek Zakarpatské Rusi v této oblasti žije na téměř 1 248 000 lidí, z toho největší národnostní skupinu tvoří Ukrajinci a Rusíni. ¹³⁾ Podle oficiálních ukrajinských údajů Rusíni na tomto území zaujímají pouhých 0,8 % populace, ale podle dalších získaných údajů lze spekulovat nad očividnými podvody při sčítání, jelikož by na území Ukrajiny mělo žít přes 0,5 miliónu Rusínů. ¹⁴⁾ Nesprávnost údajů o počtu Rusínů na Ukrajině lze ukázat již na roku 2000. Dle statistik ze stránek zabývajících se etnologií a světovými jazyky je možno hovořit o téměř 560 000 lidech v Ukrajinské republice, konkrétně Zakarpatské oblasti.¹⁵⁾

Obrázek č. 4 - Zakarpatská oblast ¹⁶⁾

Obrázek č. 5 - Mapa Podkarpatské Rusi, navržena Pavlem Chuchkou

Rozvoj Rusínů jakožto národnosti byl až do současnosti poznamenám závažnou otázkou, tj. otázkou národní a jazykové identity. Vhodnou příležitost k řešení otázky své národní existence, tedy otázku národní identity mezi ostatními slovanskými národy, otázku kulturní orientace a otázku spisovného jazyka, dostali Rusíni především po pádu totalitních režimů ve střední a východní Evropě. V rámci politiky otevřených hranic postkomunistických oblastí bylo totiž ratifikováno několik dohod o právech národnostních menšin. Po roce 1989 ve všech oblastech, kde žili Rusíni, vznikaly nové kulturní organizace a od roku 1992 docházelo také v různých státech k pokusům o vytvoření rusínské spisovné normy. Za účelem zkoordinovat tyto snahy byl ještě téhož roku svolán pracovní seminář o rusínském jazyku. Po velkém úsilí byl konečně roku 1995 uskutečněn slavnostní akt kodifikace rusínského jazyka na Slovensku a následně začal proces uvádění spisovného jazyka do jednotlivých funkčních sfér. V současnosti se praktické využívání rusínského jazyka realizuje v těchto sférách: rodinné, úřední, scénicko-divadelní, mediální, školské, konfesionální a literární. ¹⁷⁾

Rusíni patří k slovanské větvi indoevropských národů. Na rozdíl od západoslovanských (slovenských, maďarských) a rumunských sousedů, karpatští Rusíni používají grafický systém na bázi cyrilice. Oficiálním jazykem v této oblasti je jako ve zbytku republiky ukrajinský jazyk. Převážně se zde ovšem vyskytuje rusínština, kterou mezi sebou komunikuje většina lidí, hlavně na vesnicích. Tato rusínština je většinou obohacena o výrazy z různých jazyků jako jsou rumunština, maďarština, slovenština nebo dokonce z českého jazyka. Ve velkých městech, jako je například Užhorod, se používá ruština, která je z dob SSSR 2. nejrozšířenějším komunikačním jazykem.

Pavlo Chuchka říká, že on sám většinou s ostatními komunikuje v ukrajinštině. Rusínštinu rád využívá ke komunikaci se svými staršími přáteli, když se jako kolektiv scházejí. Slova a termíny, které jim v rusínštině chybí, čerpají většinou z ukrajinského spisovného jazyka. Například na Slovensku Rusíni získávají slova ze slovenštiny, v Polsku z polštiny a v Srbsku ze srbštiny. Co se týče politických Rusínů v Podkarpatské Rusi, chybějící slova a termíny v rusínštině čerpají z ruského jazyka nebo zkomolí ukrajinské slovo či vymyslí úplně novou formu ukrajinského slova na způsob ruštiny. Podle Chuchky je právě v tomto zásadní rozdíl mezi etnickým Rusínem, Ukrajincem vyrůstajícím v Podkarpatské Rusi a politickým Rusínem. Političtí Rusíni nechtějí mít ani náznak ukrajinštiny ve svém jazyce a přiklánějí se spíše k Rusku. Tuto myšlenku potvrdil i Vasyl Vasylovi Kapustej, který též upozornil na nejednotnost jazyka, kdy velkou roli hraje jejich osobní „vlastenectví“. Pouze v několika málo případech mezi sebou lidé komunikují jen rusínským jazykem, což je typické pro starší generace. V nadsázce lze říci, že ona rusínština je specifickou řečí, která je obohacena o prvky i z jiných jazyků, a proto se předává převážně lidovou slovesností a její zápis je velmi obtížný. Vasyl zároveň poukazuje na to, že mnoho obyvatel Zakarpatské oblasti jako primární jazyk užívá ten, ve kterém se nejvíce lidé pohybují a komunikují na každodenní bázi, tj. jazyk ukrajinský nebo v některých případech i jazyk ruský. Tuto variantu komunikace dnes hojně využívají i mladí Rusíni, a zároveň tito mladší obyvatelé měst jsou už schopni bezproblémově komunikovat v celosvětově rozšířeném anglickém jazyce. Ovšem na některých vesnicích nebo odlehlejších místech se lze setkat také s polštinou či slovenštinou. Vasyl konkrétně odpověděl: „Jestli se cítí být Rusíny více než Ukrajinci, nebo Slováky, nebo Poláky (záleží podle toho kde žijí) tak určitě to dávají na vědomí a mluví spíše svým nářečím, specifickou řečí, která se ale těžko zapisuje (protože nemá ustálená pravidla pravopisu), spíše se předává ústní lidovou slovesností.“ Místní obyvatelé mají díky své historii i současné době povědomí o mnoha slovanských jazycích, proto se při snaze a použití tzv. rukou, nohou, lze domluvit. ¹⁸⁾ Obrázek č. 6 - Znak všech Rusínů, navržený Pavlem Chuchkou, foto pořízeno v Chuchkovo restauraci Detsa u Notarya

Vasyl zároveň dodává, že Rusíni mají ohromnou nevýhodu – jsou rozděleni do mnoha států, ve kterých většinou mluví jazykem většiny, jímž jsou ve většině případu vyučováni. Jejich rusínský jazyk pak funguje jako jazyk doplňující, jenž slouží pro komunikaci mezi svými příbuznými a starší generací. Mladší generace hovoří již v úředním jazyce, tedy ukrajinštinou, aby mohla lépe komunikovat se svými vrstevníky, kteří nejsou Rusíni.

Hana Havlová¹⁹⁾ k tradicím a zvykům Rusínů uvádí:„Podkarpatský Rusín je náchylný k mudrování, filosofování a jsou v něm silně zakořeněny náboženské city. Rusín se rád podrobuje zákonům světským i božím.“ Takto může znít jedna ze základních charakteristik Rusínů. Víra je středobodem jejich života, ze kterého se rodí kultura, tradice a zvyky předávané z pokolení na pokolení. Bůh v představách rusínského člověka nabývá více různých podob. Jakožto nezkrotitelný a všemocný Bůh, ukazující se jako zvláštní existence v rozmanitých podobách přírody. Náboženským specifikem na Podkarpatské Rusi je Chasidismus. Chasidé neboli zbožní, byli většinou obyčejní lidé. Přestože se jedná o ortodoxní směr judaismu, chránili si chasidé své tradice a rituály. Udržovali je i přesto, že běžně žili mezi prostým rusínským lidem. Chasidismus byl v podstatě napůl mystickým a lidovým hnutím, neboť si kladl za cíl zpřístupnit víru v Boha prostému, nevzdělanému lidu. Snad pod silou chasidského rčení „Nouze činí lidí lepšími; štěstí horšími“ žili Chasidé vedle Rusínů a dalších národností ve jménu vzájemné tolerance dlouhá léta. Teprve krutosti holocaustu druhé světové války jejich společný život ukončily. ²⁰⁾

Na Podkarpatské Rusi se však můžeme setkat s bohatou duchovní tradicí zakořeněnou zejména v křesťanství. Mezi náboženství, které rusínská populace vyznává se nejčastěji řadí pravoslaví nebo řeckokatolická církev. Respondent Pavlo Chuchka je Rusín řeckokatolického vyznání, ale jeho rodiče vyznávali náboženství pravoslavné. Matka byla Rusínka pocházející z vesnice u Mukačeva, ale nebyla natolik hrdá jako sám Pavlo Chuchka a za Rusínku se zcela nepovažovala. Jeho otec byl Ukrajinec z Užhorodu. Největší část Rusínů v Zakarpatské oblasti představují především pravoslavní katolíci, tj. téměř 82 %, dále se zde nachází již zmínění řeckokatolíci a evangelíci, a v neposlední řadě až 15 % populace bez vyznání. Počty věřících stoupají a klesají vlivem střídajících se politických režimů v zemi, které jednu či druhou církev zakazovaly. Přesto právě příslušnost k nim je pojítkem Rusínů ve všech zemích, kde žijí, a dovoluje tak přežít jedinečné rusínské kultuře. Společným jmenovatelem jim je liturgie byzantského ritu a hlavně církevní svátky, řídící se juliánským kalendářem. Mezi nejvýznamnější svátky patří Velikonoce a Vánoce, doprovázené přísnými posty, a také svátky významných mučedníků – sv. Jána, sv. Petra a Pavla. Pavlo Chuchka se k dodržování náboženských zvyků a tradic vyjádřil, že on sám pravidelně do kostela nechodí, pouze řeckokatolického faráře peněžně podporuje, pokud je potřeba. Říká, že řeckokatolická církev dostává více peněz z Vatikánu než od běžných lidí. Titulní národnost na Ukrajině měla řeckokatolické vyznání, ovšem tím, že je potlačována Ruskem a dochází k rusifikaci, tak se do popředí dostává pravoslavná církev a na řeckokatolickou církev se zde často zapomíná. „Řečtí katolíci na Ukrajině jsou jako římští katolíci v Irsku,„ dodává Chuchka k celé problematice.

Vasyl z pohledu Ukrajince, který žije převážně mezi Rusíny v Zakarpatské oblasti odhaluje rozdíly mezi většinovými náboženskými tradicemi a tradicemi Rusínů. Hlavní rozdíl vidí v jiné církvi. Zatímco většinová populace Ukrajiny je pravoslavným věřícím, Rusíni jsou ve větší míře vyznavači řecko-katolické křesťanské církve. Upozorňuje ale na rozdílnost vyznání v každém kraji Ukrajiny. Zatímco v západní části Ukrajiny, hlavně tedy v Zakarpatské oblasti, je podle Vasyla poměr věřících 50:50. V centrální a východní Ukrajině pak převládá spíše pravoslavná církev. Také se zmiňuje, že se pravoslavní dělí na dvě větve, které jsou řazeny podle uznávání metropolity – buď uznávají metropolitu v Moskvě či jenom metropolitu Kyjevského – poté je to čistě ukrajinská větev pravoslaví. Dále zmiňuje Krymské Tatary, kteří mají též svoje náboženské tradice. Dle jeho názoru jsou náboženské poměry na Ukrajině velmi roztříštěné a samotní Rusíni zde hrají jen malou, zanedbatelnou okrajovou roli.

Mladý Kapustej doslovně naznačil: „Když se to vezme, tak rozdíly mezi pravoslavím a řecko-katolickou vírou nejsou až tak velké či markantní, tyto dvě větve mají spolu mnoho společného, co se týče svátků, kalendáře, náboženských obřadů, zvyků atd… Je zde jen málo rozdílů“.

Jedním z nejdůležitějších svátků, které Rusíni slaví jsou Vánoce. Rusíni si jako pravoslavní a řeckokatolíci zachovali až do 20. století zvyk oslavovat Vánoce podle starého, Juliánského kalendáře, tedy o 13 dní později. Štědrý večer je 6. ledna, přičemž tomuto večeru nejprve předcházel přísný půst. K úvodu večeře patřilo také umytí v potoku. Hlava rodiny měla přinést do pokoje snop slámy a rozložit jej na jednom místě v pokoji jako symbol, že se Ježíšek narodil v Betlémě na slámě. Žena pak položila v předsíni do kruhu řetěz jako symbol spojení rodiny a dobrého hospodaření. Na stole bylo na znak bohaté úrody připraveno plno jídel. Například česnek s chlebem, solí a medem, postní zelňačka, pirohy, studená švestková polévka zvaná „slivčanka“, pečená ryba, koláče a pálenka. Samotná večeře začínala zapálením svíčky a společnou modlitbou. Následovala půlnoční mše. Rusíni nemají první a druhý svátek vánoční, ale den po Štědré večeři nazývají „Ristvo“ neboli narození. Druhý den po štědrovečerní večeři se nazývá Sbor přesvaté Bohorodičky a třetím dnem je den Svatého prvomučedníka Štefana.

Nevýznamnějším svátkem je pak pro Rusíny Velká noc neboli Velikonoce. Velká noc je u Rusínů nazývána jako „pascha“. Pasche předchází Velký týden (od Velkého pondělí do Velké soboty). Její období celkově trvá od neděle vzkříšení do středy před nanebevzetím Pána, tedy 40 dní, a nejdůležitější bohoslužbou se v této době stává mše vzkříšení. Poslední neděli před Velkou nocí se světily vrbové proutky a typickým obřadem v tento den bylo i posvěcení velikonočních pokrmů, jenž se většinou skládaly z vajíček, slaniny, šunky a klobásy. Jednou z tradic bylo, že se vajíčko pokrájelo na tolik kousků, kolik je členů rodiny, aby byla zabezpečena její soudržnost. Do první brázdy se pak zakopávala kost ze šunky, aby byla bohatá úroda, a při sázení zelí se do země dávaly skořápky od vajíček, aby zelí narostlo velké a bílé. Součástí tohoto svátku je také tradiční polévání žen na Velké pondělí.

Podkarpatská Rus byla nejvýchodnější částí předválečného Československa od vzniku republiky v roce 1918 až do roku 1938. Následně byla okupována Maďarskem. Po druhé světové válce v roce 1945 Československo odevzdalo region Sovětskému svazu. Nakonec po jeho rozpadu v roce 1991 Zakarpatsko připadlo Ukrajině, kde dnes žije většina rusínské národnosti. Znovuobnovení Podkarpatské Rusi je již dlouhodobým politickým programem rusínských autonomistů. Tito radikální Rusíni žádali o samosprávu už za socialistického režimu prezidenta Viktora Janukovyče, ovšem bezvýsledně.

Co se uznání autonomie týče, v současnosti je situace v Zakarpatské Ukrajině velice sporná a lze ji dobře sledovat z pohledu medií. Jeden z vůdců zakarpatských Rusínů a premiér Zakarpatské Ukrajiny Peter Gecko se údajně zapojuje do ruské mediální propagandy, přičemž je po něm vyhlášeno i celostátní pátrání. Důvodem je ohrožování územní celistvosti Ukrajiny a figurování v propagandistických článcích ruských médií o vzpourách na Ukrajině a separatismu v Zakarpatské oblasti. Gecko zároveň dlouhodobě kritizuje kyjevskou vládu a prostřednictvím jeho separatistických aktivit nabádá Rusíny k požadavku o rozsáhlou decentralizaci, uznání národnostních práv a především o autonomii celé Zakarpatské oblasti. To ovšem popírají Rusíni v čele se svou Rusínskou Národní radou.²¹⁾

V zakarpatské oblasti osídlené Rusíny a silnou maďarskou menšinou se sice ozývají ohlasy po uznání národnostních práv, ovšem podle rusínských organizací nikoli po autonomii. Rusínská Národní rada dokonce od roku 2015 podporuje kyjevskou vládu v úsilí o integraci s Evropou, o demokratizaci a decentralizaci země. Naproti tomu právě v souvislosti se silnou maďarskou menšinou již několikrát maďarský premiér vyzýval ukrajinské vedení na udělení autonomie etnickým Maďarům žijícím na Ukrajině. Podle něj nemůže být Ukrajina stabilní ani demokratická, pokud nebude jejím menšinám dáno to, co jim patří – dvojí občanství, kolektivní práva a autonomie.²²⁾

K situaci na Ukrajině se vyjádřil také pan Chuchka, který považuje za mnohem větší problém potlačování kulturní národnosti Rusínů a celé Ukrajiny ze strany Ruska. „V současné době dochází ke genocidě ukrajinského národa a zároveň chátrá i ukrajinská kultura,“ komentoval pan Chuchka. Rusifikace podle něj zasahuje především východ Ukrajiny. Pan Chuchka žije v Rusínské komunitě, ovšem nepodporuje žádný rusínský spolek. Jedny z nejaktivnější rusínských organizací v Zakarpatské Ukrajině působí ve městě Mukačevo. Tam lze najít rusínskou školu, různé rusínské kroužky (nejčastěji pěvecké), přičemž starší muži jakožto profesionální muzikanti mají také své kapely. Všechny rusínské organizace, které zde působí, dostávají určitý peněžní obnos na svou činnost, skrze kterou podporují svou kulturu. Pan Chuchka řekl, že raději podporuje spíše neformální spolky, které se nehlásí k Rusínům ani se neangažují v politické sféře, ale jejich tvorba je především v mateřském jazyce. Samotný pan Chuchka podporuje svůj mateřský jazyk a tvoří rusínskou literaturu. Vydal dokonce 10 tisíc kusů knih obsažených sbírkou rusínských básní.

Na otázku, zda Rusíni usilují o prosazování své kultury a uznání autonomie na Ukrajině, se pan Chuchka vyjádřil negativně. Podle něj se jedná pouze o aktivně politickou část Rusínů, která působí právě skrze nejrůznější kulturní organizace. Rusínská menšina se zároveň prý bojí domáhání se po autonomii. Bojí se právě v souvislosti s působením Petra Gecka v Moskvě, neboť samotní Rusíni neuznávají jeho názory.

Pohled na ukrajinskou národnostní menšinu Rusínů osvětlil i Martin Veličko. Podle něj mají Rusíni na Ukrajině svůj národnostní status vcelku výrazně omezený, neboť nikdy neměli a stále nemají národnostní práva porovnatelná s ostatními Rusíny (v ČR, SR, Polsku, Srbsku apod.). Jako důsledek tohoto omezení je pak vysoká míra asimilace Rusínů s ukrajinskou majoritou. Ať již jazyková, kulturní či dokonce mentální. To si však podle Velička uvědomuje pouze menšinová část Rusínů žijících mimo Ukrajinu. I sám Veličko pociťuje menší míru vzájemné kolektivní národní empatie vůči ukrajinským Rusínům,a to ze strany českých, slovenských, polských Rusínů apod. Podle něj v tom hraje podstatnou úlohu přirozená lidská vlastnost - „co se netýká přímo mě, není pro mě podstatné“. Ostatní Rusíni v rámci EU si často nedokáží představit podmínky, v jakých ukrajinští Rusíni žijí, jelikož mnoho Rusínů z EU ztratilo kvůli vízu s Ukrajinou jakýkoliv důvod navštěvovat oblast Podkarpatské Rusi. Veličko uvádí, že jeden z důvodů této slabší vzájemné národností identity je potřeba hledat také v neexistenci rusínského státního zřízení. Jeho existence by jistě míru a intenzitu sebeidentifikace a spolupatřičnosti s příslušníky vlastního národa zvýšilo. Dále se vyjádřil tím, že v současnosti je na ukrajinské Rusíny nahlíženo jako na Ukrajince, a to i Rusíny z ostatních zemí, což považuje za velmi smutný fakt. „Běžný Rusín z EU si dost často spojí oblast současné Zakarpatské Ukrajiny s chudobou, rozbitými cestami, nedostatečnými službami apod. Lidé jsou zde však dobří, srdeční a pohostinní. A jestli si ostatní Rusíni uvědomují, že jsou to lidé jejich vlastního národa, je již otázkou každého z nich,“ dodává Veličko.

Podobná situace je také na Slovensku, kde žije další početná skupina Rusínů. Předmětem sporů je zde opět otázka, zda se slovenští Rusíni dožadují autonomie či nikoli. Apolitická platforma Okrúhly stôl Rusínov Slovenska (OSRS), spojující organizace i jednotlivce hlásících se k rusínské menšině, má v rámci řešení této otázky zásadní postavení. I zde musí hájit zájmy Rusínů a staví se přitom proti výrokům některých politiků o rusínské autonomii. Podle zástupce OSRS Petra Medviďa Rusíni nemají v úmyslu dosáhnout autonomie ani vyvíjet aktivity, které by ohrožovaly územní celistvost Slovenska. Rusíni na Slovensku jsou autochtonním národem, který zde žije stovky let a zároveň tuto zemi považují za svůj domov. Medviď také zdůrazňuje, že tento národ není nikým zneužíván. OSRS usiluje i o návrh zákona o národnostních menšinách, kde jde o vytvoření menšinových samospráv do již existujících územních samospráv Slovenské republiky. Tyto menší samosprávné celky by měly na starosti kulturu a školství příslušné národnostní menšiny skrze volené zástupce. Takové modely fungují i v jiných evropských zemích, například v Srbsku či Maďarsku. Podle Medviďa je důležité se zároveň obrátit na další národnostní menšiny žijící na Slovensku. Prosazení tohoto zákona by bylo totiž možné jen prostřednictvím konsenzu všech národností na Slovensku a také konsenzu parlamentních stran. ²³⁾

Na otázku o rusínské autonomii a příčin utlačování Rusínů ukrajinskou minoritou se vyjadřuje Vasyl Kapustej zcela negativně. I v jeho odpovědích je náznak, že tato otázka ho jako Ukrajince pobuřuje. Podle něho žádné utlačování rusínského národa není a doslovně uvádí: „U Rusínů žijících na Ukrajině se nejvíce projevují oné separatistické, chcete-li, autonomní snahy. Na Zakarpatské Ukrajině dokonce existuje několik základních škol, které vyučují i v rusínštině. Tudíž myslím, že zde žádné utlačování ze strany většinových Ukrajinců není… “ Také podotýká, že Rusíni jsou jedno z mnoha etnik v Zakarpatské oblasti a z tohoto důvodu nechápe jejich snahu o autonomii. Zamýšlí se i nad tím, jestli by vůbec Rusíni mohli být schopni autonomie. Tvrdí, že Rusíni by s ní nemohli nijak smysluplně naložit, neboť by nedokázali spravovat celou Zakarpatskou oblast sami. Musí zde být centrální vláda z Kyjeva, neboť na Zakarpatské Ukrajině, jak Vasyl píše, se projevují nejen rusínské tendence o autonomii, ale jsou zde mnohem silnější maďarské separatistické tendence. Ty jsou více viditelnější a nebezpečnější pro celistvost Ukrajiny, což i doslovně v zaslaném dotazníku odpovídá: „Podle mě není rusínský separatismus ani zdaleka tak závažný a silný jako ten na východě Ukrajiny (Doněck, Luhansk), ale i přesto jsou zde nemalé snahy Rusínů o autonomii, kteří se inspirovali na východě u ruských separatistů nebo u moldavských separatistů v Podněstří, a to hlavně na Ukrajině, neboť v Polsku nebo na Slovensku pro to nejsou ani předpoklady a ani tam není zdaleka tak početný zástup Rusínů jako na Ukrajině (hlavně v Zakarpatské oblasti).“

Vasyl také dodává, že kvůli roztříštěnosti rusínského obyvatelstva do mnoho okolních států jsou projevy o autonomii na Ukrajině, ač je jich zde nejvíce, slabé a nejsou tak nebezpečné jako jiné separatistické snahy uvedené výše. Proto nejsou tendence osamostatnění Rusínů pro Kyjev tolik zajímavé.

Za cíl seminární práce bylo stanoveno přiblížení života, kultury, jazyka, vnímání a působení Rusínů jakožto specifického etnika na Ukrajině. K ucelenému a srozumitelnému zachycení tohoto tématu napomohla výzkumná otázka a dále navazující a upřesňující podotázky, přičemž snahou v této práci bylo rovněž zodpovězení příslušných vynesených otázek.

Na otázku, jaký jazyk si většinou volí Rusíni pro komunikaci a výuku na Ukrajině, je zřejmá odpověď – ukrajinština. Tento jazyk je na celém území Ukrajiny jazykem úředním a výjimku netvoří ani na území Zakarpatské oblasti. V této oblasti existují další etnika, které mezi sebou hovoří, ostatně i jako Rusíni, svým rodným jazykem. Tato komunikace neprobíhá při oficiálních stycích s úřady a dalšími státními institucemi, nýbrž slouží jen pro komunikaci mezi nejbližšími členy rodiny nebo známými. Jazyk také pro Rusíny znamená část kulturního dědictví, které je odlišuje od zbytku občanů na Ukrajině. Největší problém rusínštiny představuje roztříštěnost rusínského národa. V každém státu, kde se Rusíni nacházejí, je rusínština uzpůsobena zdejšímu jazyku majoritní skupiny. I na Ukrajině lze pozorovat mírnou difúzi ukrajinštiny do rusínského jazyka. V Zakarpatské oblasti je důležité rozlišovat, co je zakarpatština (ukrajinský dialekt) a co je již rusínština.

Otázku, jak se liší náboženské tradice Rusínů a Ukrajinců, lze těžko zodpovědět. Tyto náboženské tradice se většinou totiž shodují. Největší důraz je na Ukrajině i v Zakarpatské Ukrajině kladen na náboženské tradice. V dříve označované Podkarpatské Rusi je zakořeněna tradice křesťanství, konkrétně řeckokatolické církve a pravoslaví, přičemž obyvatelstvo Ukrajiny je původně převážně řeckokatolické. Až po přispění ruského vlivu se stalo také pravoslavného vyznání. Řeckokatolická a pravoslavná církev má podobné tradice, z čehož vyplývá, že tradice Rusínů a ukrajinské většiny se velmi neliší. Doba, kdy se slaví svátky, je většinou stejná, protože řeckokatolický kalendář je souběžný s pravoslavným kalendářem. Vznikají případně jen lokální odchylky a specifika při slavení svátků, avšak nejdůležitějšími pro obě skupiny zůstávají Velikonoce a Vánoce.

Otázka rusínské autonomie je velice sporná a komplikovaná. Většinou je velmi medializovaná a vlivem médií se tak stává poměrně nepřehlednou. Snahy rusínské menšiny na Ukrajině o uznání autonomie existují, avšak vzhledem k roztříštěnosti tohoto etnika do několika států nejsou natolik výrazné a zásadní. Rusíni jako jedno z etnik v Ukrajině zaujímá relativně malé postavení, a proto tato minorita není takovou hrozbou pro celistvost Ukrajiny. Separatistické tendence Rusínů tak Ukrajina nebere příliš vážně a rusínské snahy o autonomii ignoruje. O uznání samostatnosti se většinou snaží menší politické strany či politická uskupení s extrémistickými názory. Většinová rusínská společnost je klidnější a usiluje především o uznání národnostních práv. Většina tendencí o samostatnost pramení z ruského separatismu na východě republiky. Otázka uznání autonomie také velice úzce souvisí s tématem utlačováním tohoto etnika.

Za utlačování Rusínů ukrajinskou majoritou lze považovat omezení jejich národnostního statusu a práv, zejména pak ve srovnání s Rusíny žijícími v jiných státech. Výsledkem tohoto omezování je následně zvýšená asimilace rusínského etnika s ukrajinskou majoritou, ačkoliv uvědomění této problematiky zaznamená spíše menšinová část Rusínů žijících v ostatních státech EU. I v celkovém hledisku je Rusíny z okolních států EU na ukrajinské Rusíny nahlíženo jako na Ukrajince. Podle ukrajinského obyvatelstva nejsou Rusíni nijak omezováni a naopak nechápou jejich stížnosti na omezování národnostního statusu a práv. Ukrajinci vedou politiku jednoho státu a jedné národnosti, proto nechtějí uznávat mnoho menších národností, označují je jen za etnikum. Tento názor je argumentován tím, že v Zakarpatské oblasti je mnoho dalších etnik, a je proto nemožné uznávat každému jiná práva.

Rusíni na Zakarpatské Ukrajině, stejně jako v dalších sousedních zemích, zde byli odjakživa jako původní místní obyvatelstvo, ale po vzniku a rozšíření ukrajinského národa a polského národa, a až mnohem později také slovenského národa, se Rusíni dostali hned do několika mlýnských kamenů a byli pohlceni, asimilováni většinovými národy – hlavně Ukrajinci. Svými tradicemi, náboženstvím, jazykem, kulturou a obecně celkovým stylem života a nazíráním na svět mají Rusíni k Ukrajincům nejblíže. Stále si však ponechali svojí původní identitu (hlavně na Ukrajině) a dále koexistují s ostatními etniky. I přesto, že se nenacházejí na území jednoho státu, tak dokonce usilují o autonomii. Z tohoto důvodu zřejmě zůstanou na Ukrajině pouze etnikem bez vlastního státu, nesjednoceni - žijící na pomezí několika států, několika kultur, jako spojnice mezi východem a západem. Právě tento fakt je činí tak výjimečnými, jedinečnými a ojedinělými. Vždy budou mít své místo na pomezí Karpat, ale bohužel pro ně, lze spekulovat o tom, že nebudou nikdy žít společně v jednom státě, a už vůbec ve svém vlastním státě.

• MAGOCSI, Paul R. Národ odnikud: ilustrované dějiny karpatských Rusínů. Užhorod: Vydavatelství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-966-387-092-2.
• POP, I van. Malé dejiny Rusínov. Bratislava: Združenie inteligencie Rusínov na Slovensku, 2011. ISBN 978-80-970354-4-0.
• WALKER, Ian. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, s. 37-56.

• DEMBINSKA, Magdalena. Adapting to Changing Contexts of Choice: The Nation-Building Strategies of Unrecognized Silesians and Rusyns. Canadian Journal of Political Science; Cambridge. [cit. 13.3.2017] Získáno přes databázi ProQuest.
• Rusyns in western Ukraine reiterate demand for autonomy - Russian agency. BBC Monitoring Former Soviet Union, London. [cit. 11.4.2017] Získáno přes databázi ProQuest.
• WIKTOREK, Alexandra C. Rusyns of the Carpathians: Competing agendas of identity [online]. Ann Arbor, 2010 [cit. 2017-04-10]. Dostupné z: http://search.proquest.com.infozdroje.czu.cz/docview/276381263/abstract/8F02CB2D16F94AE2PQ/1?accountid=26997. Disertace. Georgetown University. Získáno přes databázi ProQuest.

• Адміністративно-територіальний поділ. Закарпатська обласна рада, офіційний веб-сайт [online]. 2011 [cit. 2017-04-09]. Dostupné z: http://zakarpat-rada.gov.ua/zakarpattya/adm-ter-podil/
• Jazyk, domluva, písmo. Zakarpatí.cz [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné z: http://zakarpati.cz/jazyk/
• PLIŠKOVÁ, Anna. Materinský jazyk Rusínov na začiatku 21. storočia. In: Academia.edu [online]. Prešov [cit. 2017-04-10]. Dostupné z: http://bit.ly/2rE5fcc
• Podkarpatská Rus: Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. [online] Praha: R. Valenta, 2012 [cit. 2017-05-06]. Dostupné z: http://www.podkarpatskarus.cz/category/kategorie-%C4%8Dl%C3%A1nku/%C4%8Dasopis-p%C5%99%C3%A1tel-podkarpatsk%C3%A9-rusi-arch%C3%ADv-%C4%8Dasopis%C5%AF-%E2%80%93-rok-2012
• Rusyn: A language of Ukraine. Ethnologue, Languages of the World [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné z: https://www.ethnologue.com/language/rue
• Ruthenian in Ukraine. People groups [online]. [cit. 2017-04-09]. Dostupné z: https://joshuaproject.net/people_groups/14601/UP
• Združenie inteligencie Rusínov Slovenska. Rusíni na Slovensku: súčasné postavenie a historické kontexty vývinu [online]. Prešov: ADIN, 2012 [cit. 2017-03-13]. ISBN 978-80-89540-12-9. Dostupné z: http://www.rusyn.sk/data/att/7081_subor.pdf

—-

Počet shlédnutí: 136