Rusové na Ukrajině

Tereza Plochová, Karolína Barchánková, David Augustin, James Hron, Jakub Jelínek. Rusové na Ukrajině. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2017. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/ls2017:rusove_na_ukrajine

Obrázek č. 1 - Ukrajina ¹⁾

Práce na téma Rusové na Ukrajině se zabývá ruskou minoritou na území dnešní Ukrajiny. Tato národnostní menšina patří k nejpočetnějším nejen na Ukrajině, ale i v celé Evropě. I když se po rozpadu Sovětského svazu počet Rusů na Ukrajině snížil (jako ve většině postsovětských států), dle sčítání z roku 2001 tvoří ruské obyvatelstvo přibližně 17 % populace na Ukrajině, tj. více než 8 000 000 lidí. ²⁾

V poslední době byla Ukrajina často diskutovaná, především v médiích, v souvislosti s anexí poloostrova Krym, která proběhla v roce 2014. Nyní je poloostrov Krym součástí Ruské federace. Většina výzkumů zabývajících se situací ruské menšiny na Ukrajině však probíhala před anexí Krymu. Dá se předpokládat, že tato událost měla na ruskou minoritu a ukrajinskou majoritu vliv. V této práci chceme zjistit, jak se nyní navzájem vnímají Rusové a Ukrajinci na Ukrajině.

Cílem této práce je, po stručné charakteristice zkoumané ruské minority na Ukrajině, zjistit, jaký je aktuální stav vztahů Ukrajinců s touto minoritou, nakolik se tyto etnické skupiny odlišují či podobají a jaké je etnické uvědomění této minority. Dále se tato práce zaměří na současné postavení Rusů na Ukrajině z politického i kulturního hlediska a to z více pohledů. Splněním výše uvedených cílů dojde k naplnění hlavního cíle práce, což je zodpovězení hlavní výzkumné otázky: Jak se navzájem vnímají a etnicky odlišují ruská minorita žijící na Ukrajině s ukrajinskou majoritou?

Ke správnému zodpovězení hlavní výzkumné otázky nám pomohou pomocné výzkumné podotázky:

1. Jak nahlíží ukrajinská majorita na ruskou minoritu žijící na Ukrajině?
2. Jak nahlíží ruská minorita žijící na Ukrajině na ukrajinskou majoritu?
3. Jak nahlíží Rusové žijící v Rusku na ruskou minoritu žijící na Ukrajině?

Na základě vlastních zkušeností a osobních setkání s tamními etnickými skupinami se rusko-ukrajinskými vztahy zabýval Milan Syruček. Konkrétně existujícím a přetrvávající konfliktem mezi těmito etniky, který nejen že trápí a zasahuje obyvatele těchto zmíněných zemí, ale do jisté míry zasahuje i okolní svět, přičemž Evropu nejvíce. Jako jednu z nejviditelnějších příčin současného stavu věcí, která uvedla vše do pochodu, považuje kyjevský Majdan, přestože uvádí, že skutečné příčiny sahají mnohem dál do minulosti. Toto vše a také možné budoucí následky rozebírá ve své knize Rusko-ukrajinské vztahy.³⁾

Problematikou společné historie Ukrajiny s Ruskem během jejich členství v SSSR, konkrétně počátkem existence ruské minority na Ukrajině, se zabývá kniha Russians in Ukraine: Problems and Prospects jejíž autorem je Roman Solchanyk. A právě během existence Sovětského svazu, a tedy oním členstvím obou zemí v něm, pobývalo na území Ukrajiny mnoho Rusů, což bylo považováno za naprosto normální, oproti současnosti. Nyní je četná etnická skupina Rusů na Ukrajině považována za minoritu. Solchanyk se také věnuje současnému dědictví SSSR, tvrdí, že současné politické postavení Ruska zastiňuje Ukrajinu, až se zdá být nesamostatným státem, odkazuje také na anexi Krymu a vzájemné souvislosti.⁴⁾

Autor Roman Solchanyk se problematikou rusko-ukrajinských vztahů zabívá i v článku Ukrainian nationalism in the 1990s: A minority faith. Poukazuje zejména na problémy, které vznikly krátce po rozpadu SSSR. Poukazuje na fakt, že dokud byli tyto dvě národnosti v jednom státu, bylo jejich soužití z velké části klidné, ale již krátce po rozpadu SSSR se vztahy vyhrotili na obou stranách. Ukrajina začala velice prosazovat svojí národnost, a zdůrazňovat minulá příkoří ze strany Ruska, to oproti tomu již v roce 1992 vyostřilo rétoriku a již tehdy chtělo připojit Krym k Ruské federaci a hrozilo dokonce válkou pokud se tak nestane. Po několika dalších příkladech autor dochází k závěru, že vztahy mezi těmito národnostmi se nezlepší, zejména ze strany Ukrajiny, která se proti Rusku velice vymezuje a je v tom podporována západem. ⁵⁾

Vývoj v Rusku a na Ukrajině, jejich moderní dějiny, migrační vlny, vznik a fungování státu i současné problémy řeší slovenský autor Tomáš Gális ve své knize Rusko, Ukrajina a my - Rozhovoroy Tomáša Gálisa s Alexandrom Dulebom. Informace zveřejněné v knize byly získávány prostřednictvím rozhovorů vedených s již zmíněným A. Dulebom. V knize autor mimo jiné reaguje na mnoho nezodpovězených otázek, zdali je Ukrajina umělým státem, příčinami, proč je Rusko tak veliké, je-li jeho zahraniční politika v pořádku aj.⁶⁾

Ruskou menšinou ve světe a zejména v post-sovětských republikách se zabývá Öncel Sencerman ve svém článku Russian Diaspora as a Means of Russian Foreign Policy. Pojednává o využívání ruské menšiny pro politické záměry, zejména za vlády prezidenta Putina. Článek zejména poukazuje na tradiční argument při připojení Krymu k Ruské federaci, že to bylo pro ochranu ruské menšiny a tento argument ukazuje i na jiných situacích z dob nedávno minulých. Poukazuje na fakt, že se v ruské menšině v zahraničí centrálně buduje přesvědčení, že jsou to stále Rusové pouze žijící v zahraničí a oblasti, kde je jich většina by měli být připojeny k Ruské federaci. Autor dále poukazuje na to, že většina Rusů v těchto zemích, považuje rozpad SSSR za negativní událost. ⁷⁾

Za oponu politických dramatických událostí moderních dějin odehrávajících se na Ukrajině se snaží nahlédnout autoři Mathias Bröckers a Paul Schreyer. Pokouší se pochopit nejen motivy Ruska v souvislosti s ukrajinskou krizí, ale také samotného Putina, proč jedná způsobem, jakým jedná, přičemž kladou důraz na objektivní poznávání a hodnocení celé situace. Oba dva již zmínění novináři toto vše probírají ve svém společném díle My jsme ti dobří – Názory toho, kdo se snaží chápat Putina aneb jak námi média manipulují⁸⁾

Na základě vlastních poznání z cest Ukrajinou, stovek rozhovorů s místními obyvateli i návštěv míst běžnému turistovi zcela nepřístupných tvoří novinář Oleh Kryštopa vlastní pohled zblízka na události odehrávající se v současné době na Ukrajině a jejich příčiny. Ve své knize Ukrajina v měřítku 1:1 poskytuje čtenáři skutečný pohled do současné situace, snaží se mu pomoci pochopit příčiny nejen anexe Krymu, ale také současné situace mezi Ukrajinou a Ruskem.⁹⁾

Etnicitou v historické perspektivě a proměnou kolektivní etnické identity obecně, etnickou skladbu jednotlivých zemí Evropy, základní přístupy ke studiu etnické identity, základní pojmy etnické teorie i současnou etnickou migraci do Evropy rozebírá ve svém díle Etnicita v historické perspektivě František Bahenský¹⁰⁾

Pro teoretickou část práce byla data čerpána ze sekundárních zdrojů, písemných i elektronických, které byly napsány českým i anglickým jazykem. Sbírána byla tato data prostřednictvím studia dokumentů, neboť jakákoliv jiný způsob sběru dat pro nás za současných podmínek nebyl možný. V samotném výzkumu byl použit kvalitativní přístup. Jakožto techniku sběru dat jsme zvolili jak dotazníkové šetření, tak polostandardizovaný rozhovor. Dotazníky obsahují převážně otevřené otázky, nicméně se zde vyskytují i otázky uzavřené. Pořadí otázek v dotazníku je neměnné. Polostandardizovaný rozhovor se skládá z předem připravených otázek, na které může výzkumník i tazatel v průběhu rozhovoru navázat a rozvíjet je. Stejně tak je v průběhu rozhovoru možné měnit pořadí otázek. Vzhledem k tomu, že otázky se dají v průběhu výzkumu doplňovat a upravovat, můžeme kvalitativní výzkum považovat za pružný typ výzkumu. ¹¹⁾ Elektronické dotazníky jsme rozeslali prostřednictvím jistých sociálních sítí (facebook, e-mail) nebo jsme je předali v tištěné formě k vyplnění. Respondenty jsme získali díky osobním kontaktům vlastním i zprostředkovaným a také díky kontaktům získaným pomocí facebooku.

Výhody a nevýhody kvalitativního výzkumu

Jednou z výhod kvalitativního výzkumu je zkoumání fenoménu v přirozeném prostředí a můžeme získat jeho podrobný popis.Dále nám kvalitativní výzkum umožňuje studovat procesy a navrhovat teorie. Další výhodou je, že dobře reaguje na místní situace a podmínky a hledá lokální příčinné souvislosti. ¹²⁾

Nevýhodou kvalitativního výzkumu je bezesporu větší časová náročnost oproti výzkumu kvantitativnímu. Další nevýhodou je fakt, že výsledek se často nedá generalizovat na celou společnost. Dalším problémem může být samotný pohled výzkumníka a jeho osobní preference, díky kterým může být výsledek ovlivněn. ¹³⁾

Pasportizační údaje o respondentech

Respondenti

Respondenti, kteří mají místo jména vepsáno X si přáli zůstat plně v anonymitě.

Samotný výzkum probíhal v měsících únor - květen roku 2017. Žádný z výzkumníků nezaznamenal problémy spojené s jazykovou bariérou, protože většina respondentů ovládala alespoň částečně český jazyk. Spolupráce s respondenty proběhla bez větších problémů. Respondenti zastupující ruskou minoritu na Ukrajině i respondent z Ruska vyplnili dotazníky s velikým časovým předstihem. Naopak jediný zaznamenaný problém se vyskytl u anonymních respondentů představujících ukrajinskou majoritu na Ukrajině. S těmito respondenty vázla komunikace a bylo zapotřebí častého upomínání pro zaslaní vyplněných dotazníků. Přes veškerou snahu byly vyplněné dotazníky obdrženy s časovým zpožděním, což komplikovalo výzkum. Naopak respondentka z Ukrajiny Darya byla velmi ochotná a byla velice ráda, že může pomoci a podělit se o své poznatky.

Samostatná Ukrajina vznikla 24. 8. 1991 odtržením od SSSR.¹⁴⁾ Tento stát leží ve východní Evropě, jeho sousedy jsou Rusko, Moldávie, Bělorusko, Rumunsko, Polsko, Maďarsko a Slovensko. Hlavním městem je Kyjev, který má asi 2,8 mil obyvatel. ¹⁵⁾ Rozloha Ukrajiny je 603700 km2 a patří mezi největší státy v Evropě. ¹⁶⁾ K 1.4.2016 měla Ukrajina 42,76 milionů obyvatel (údaj nezahrnuje území Autonomní republiky Krym a Sevastopolu). ¹⁷⁾ Počet obyvatel od roku 1990 neustále klesá (v tomto roce na Ukrajině žilo 52 milionu lidí), úbytek je zapřičiň jak stárnutím obyvatelstva, tak vysokou mírou emigrace, převážně do Ruska a zemí Evropské unie. Nejvíce ukrajinských přistěhovalců je v Portugalsku a České republice. ¹⁸⁾ Ukrajinu tvoří 27 správních celků, z toho 24 oblastí: Čerkaská, Černihivská, Černovická, Dněpropetrovská, Doněcká, Charkovská, Chersonksá, Chmelnycká, Ivanofrankivská, Kyjevská, Kirovohradská, Luhanská, Lvovská, Nikolajevská, Oděská, Poltavská, Rovenská, Sumská, Ternopilská, Vinnycká, Volyňská, Zakarpatská, Záporožská a Žytomyrská oblast. Ukrajina do svého území počítá i v Autonomní republiku Krym, která se ovšem v roce 2014 připojila po referendu k Ruské federaci. Ukrajina má vysokou míru urbanizace, v městech žije přibližně 70% obyvatelstva. S tímto souvisí poměrně vysoký počet velkých měst jako například Charkov, Dnětropetrovsk, Oděsa, Doněck, Záporoží a Lvov.

Na Ukrajině žije více jak 130 různých národnosti, mezi nejpočetnější patří právě Rusové, kteří zastupují 17,3 % z celkového počtu obyvatel, nejvíce jich žije především ve východní části země. V některých oblastech tvoří dokonce většinu obyvatel právě ruské obyvatelstvo (Krym, Luhanská oblast, Doněcká oblast, Charkovská oblast). ¹⁹⁾

Během doby železné obývali území dnešní Ukrajiny Dákové, Kimerové, Skytové a Sarmati. Skytské království zde existovalo od 750-250 let př.nl. ²⁰⁾ Spolu se starověkými řeckými koloniemi, založenými v 6. století před naším letopočtem, zakládali na severovýchodním pobřeží Černého moře kolonie jako Tyras, Olbia, Hermonassa, které poté pokračovaly jako římská a byzantská města až do konce 6. století. Království Skytů upadá v období 3. století př. nl., kvůli tlaku, který vytvářeli kočovní Sarmati. Sarmati se usadili v oblasti, která se nazývala Malá Skytie. V období 1. století př. nl. se oblast pobřeží Černomoří dostala pod vládu Říma. V období 3. století n. l. vnikli do oblasti Dněpru Gótové, kteří zdolali kočovné Sarmaty. Ochromené kmeny Sarmatů poté ve 4. a 5. století kompletně zničili kočovní Hunové, kteří byli vedení Attilou. ²¹⁾ Gótové pobývali na tomto území až do 4. století, ve kterém se dostali pod nadvládu Hunů. Na severu od Gótského království vznikala Kyjevská kultura, která se rozvíjela mezi 2.-5. století, kdy začínala být také obsazovaná Huny. ²²⁾ S velkým tlakem vytvořeným ke konci vlády Hunů a Gótů se slovanské kmeny začaly rozšiřovat přes velké území, které bylo především během 5. století na území Ukrajiny a od 6. století postupovali až na Balkán. V 7. století bylo území moderní Ukrajiny jádrem státu Bulharů, často nazývané taky jako Staré velké Bulharsko, se svým hlavním městem Phanagoria. Na konci 7. století většina bulharských kmenů migrovala v různých směrech a pozůstatky jejich státu byly pohlceny Chazarskými kmeny. Chazarové byli polokočovné kmeny ze střední Asie. ²³⁾ Chazarové založili Chazarský chanát v jihovýchodní části dnešní Evropy, v blízkosti Kaspického moře a na Kavkazu. Království zahrnovalo západní Kazachstán, část východní Ukrajiny, Ázerbájdžánu, jižního Ruska a Krymu. Z náboženského hlediska šlo o islámský státní útvar, avšak chazarská elita, která vládla chanátu, byla židovská. Dále zde žili Slované, kteří byli pohané. Kolem roku 800 nl. království přešlo na judaismus. ²⁴⁾

V 9. století žili na severu území Slované pod nadvládou Chazarského chanátu. Centrum chanátu bylo město Itil v ústí Volhy do Kaspického moře. Chanát vybíral od Slovanů daně, obchodoval s otroky, vínem a medem. Zprostředkovával tak obchody s arabským světem. Ve stejně době pak na severu a západě Východoevropské nížiny pobývali také Slované, kteří podléhali svrchovanosti Varjagů. To byli etnicky Vikingové. Ti ničili území a jejich cílem byl pouze zisk, proto taky na konci 9. století byli vyhnání slovanskými kmeny. Poté začali boje mezi slovanskými kmeny o moc. Slované sice získali nezávislost, ale nedostatečná propojenost je uvedla do totálního zmatku. Obchod nefungoval, tudíž se rozmohl obchod s lidmi, čímž se rozšiřovala pouze nenávist mezi lidmi. V tento moment se slovanské elity obrátily znovu na Varjagy, aby přišli opět vládnout. Výzvu od Slovanů k vytvoření pořádku na jejich území přijal kníže Rurik, který přivedl svoji družinu Normanů, která se označovala jako Rus, po kterých se jmenovalo i znovu dobyté území. ²⁵⁾ Kníže Rurik často prováděl loupežné cesty podél Dněpru. Při výpravách se zmocnil také Kyjeva. Jeho nástupcem byl kníže Oleg, který přenesl sídlo Rusi z Novgorodu právě do Kyjeva, a tím započal 1. východoslovanský stát Kyjevská rus, v které území dnešní Ukrajiny tvořilo jeho jádro. I kníže Oleg dobýval postupně všechna východoslovanská území, což vyústilo k tomu, že napadl i Konstantinopol, kterou dlouho okupoval. Dlouhé obléhání mělo pro Olega úspěšného konce, neboť jeho vyjednávání dopomohlo k výsadnímu postavení kyjevských kupců v Konstantinopoli a Euroasijský obchod se dostal pod jeho kontrolu. Po Olegově úspěšné vládě se dostává do čela kníže Svjatoslav, který dobyl hlavní město Chazarského chanátu. Jako další se k vládě dostává kníže Vladimir I., který jako první přijal křest od Byzance. To, že se nechal Vladimir I. pokřtít, a poté se provdal za sestru byzantského císaře, bylo pro středověkou Evropu absolutně nepředstavitelné. Za této doby, přesněji na konci 10. století, došlo k velkému kulturnímu rozvoji Kyjevské Rusi, která znamenala silnou christianizaci území. Další vládce byl syn Vladimira Jaroslav. Ten musel především čelit nájezdům Kumanů. Dále byl u prvního písemného vydaného zákoníku, který se nazývá Ruská pravda. V této době zaujímala Kyjevská Rus velice významného politického postavení. Řadila se mezi nejvýznamnější státní útvary. ²⁶⁾ Po úmrtí Jaroslava byla Kyjevská Rus napadena Kumány. Ti zajali velké množství lidí a prodali je jako otroky. Kumáni velice narušili obchodní cesty. Za této doby byl posledním panovníkem Kyjevské Rusi Vladimir II. Monomach. Ten ukončil na začátku 12. století nájezdy Kumanů a podařilo se mu obnovit zničené obchodní trasy na Dněpru. Po jeho úmrtí vznikají nová knížectví, které narušovali jednotu Kyjevské Rusi.²⁷⁾ V 12. století vzniklo postupem času Novgorodské knížectví a Vladmirsko-suzdalské knížectví, které se stalo základním kamenem pro Moskevskou Rus. Na západě vzniklo Haličské knížectví.

Na přelomu 12. a 13. století je Kyjevská Rus rozvrácená a dochází k jejímu rozkladu na menší části, čehož ve 13. století využívají Mongolové, kteří ovládli území Kyjevské Rusi. První nájezdy na Kyjevskou Rus provedli Mongolové v letech okolo 1222-1223. Hlavní útok na Kyjevskou Rus proběhl v roce 1239 s cílem ovládnutí jejího území. Tento útok byl úspěšný. Následně všechny oblasti současné Ukrajiny přiznaly závislost na Mongolech (1239-1240). V roce 1240 Mongolové vyplenili Kyjev a mnoho lidí uteklo do jiných zemí. ²⁸⁾ Mongolové později ovládli i Krym a přístavy Černého moře. Mongolové byli liberálové, ale na začátku 14. století přijali oficiálně islám. Kyjevské centrum začínalo být rozvrácené, a proto docházelo k následnému nacházení nového silného státního útvaru. Na území Ukrajiny ve 13. století měly vliv tyto státní útvary: na západě Haličsko-volyňské knížectví, v severní části Novgorodská republika, dále Moskevský stát a hlavní část Ukrajiny patřila Zlaté hordě. ²⁹⁾

V 14. století bojovalo Polsko a Litva proti mongolským nájezdníkům a nakonec se většina Ukrajiny dostala pod nadvládu Polska a Litvy. Volyň na severu a severozápadě přešla pod nadvládu litevských princů, zatímco jihozápad se dostal pod Polsko. Janovská republika zakládala na Krymu kolonie až do osmanského dobývání v 70. letech 15. století. Většina Ukrajiny ohraničovala části Litvy. Litva převzala kontrolu nad územím Volyně na severu a severozápadě Ukrajiny, včetně regionu okolo Kyjeva a litevští panovníci poté přijali titul vládce Rusi. Polsko převzalo kontrolu nad jihovýchodní oblastí. V době následující unie mezi Polskem a Litvou začali do oblasti přicházet Poláci, Němci, Litevci a Židé. Úpadek Zlaté Hordy v 15. století umožnil založení Krymského Chanátu, který zabíral pobřeží Černého moře a jižní stepi na Ukrajině. Až do 18. století udržoval Krymský chanát masivní obchod s otroky s Osmanskou říší a blízkým východem, ³⁰⁾ a tak bylo mezi lety 1500–1700 z území Ruska a Ukrajiny vyvezeno až 2 miliony otroků. Krymský chanát patřil Osmanské říši až do roku 1774. ³¹⁾

Během 16. století se Litva dostala do série mnoha konfliktů s Moskevským státem. Livonská válka o území dnešního Lotyšska velice napomohla k sjednocení polských a litevských území. Moskevský stát byl kousek před zničením Litvy, a tak se litevští magnáti opět spojili s Polskem. Vytvořili takzvanou Lublinskou unii, která vznikla v roce 1569. Po dovršení integrace mezi Polskem a Litvou ztratila Litva veškeré území dnešní Ukrajiny a předala je do správy Polsku. Polsko-litevská unie byla druhý největší stát v Evropě. ³²⁾ Období bezprostředně po založení společenství zaznamenalo obrovskou revitalizaci v úsilí o kolonizaci. Bylo založeno mnoho nových měst a vesnic. Spojenectví mezi různými ukrajinskými regiony bylo značně rozšiřováno. ³³⁾ Nové školy šířily myšlenky renesance. Polští rolníci přicházeli na území ve velkém množství a rychle se mísili s místním obyvatelstvem. V této době, většina Ukrajinské šlechty konvertovala ke katolicismu, ale většina venkovských poddaných zůstala u východní pravoslavné církve, a vznikalo tak napětí. ³⁴⁾ Rusínští poddaní, kteří unikli úsilí násilné konverze ke katolicismu, začali být známí jako kozáci a získali si velikou reputaci jako nebojácní bojovníci. Někteří kozáci byli zařazeni společenstvím jako vojáci, kteří mají chránit jihovýchodní hranici společenství proti Tatarům. Kozácké jednotky byly také aktivní ve válkách mezi Polsko-litevským společenstvím a Ruskem. Navzdory kozácké vojenské užitečnosti, jim společenství odmítlo udělit jakoukoli významnější autonomii, a namísto toho, se pokusili obrátit většinu kozáckého obyvatelstva na poddané. To vedlo ke stále většímu počtu kozáckých povstání zaměřených přímo proti společenství. ³⁵⁾ Roku 1648 došlo v Polsko-litevské unii k velkému kozáckému povstání, které vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, který je obvykle vnímán jako předchůdce Ukrajiny. K bitvám s Poláky však docházelo i nadále a Bohdan Chmelnický se roku 1654 obrátil na ruského cara Alexeje, jestli by mu mohl pomoci. Po letech nepřetržitého válčení došlo v roce 1667 k polsko-ruské dohodě, neboli k Andrusovskému míru, který rozdělil ukrajinské území mezi Polsko-litevskou unii a Rusko. Země byla rozdělena podle řeky Dněpru. ³⁶⁾ Při dělení Polska v letech 1793–1795 byla k Rusku připojena i většina pravobřežní Ukrajiny. Součástí Ruského impéria zůstala až do Únorové revoluce. Andrusovský mír měl negativní účinky pro nově budovanou ukrajinskou státnost, protože došlo k rozdělení obyvatelstva do dvou rozdílných státních celků. Po Andrusovském míru se území hetmanátu skládalo ze Záporoží, Černihivska, levobřežního Kyjevska a Poltavska. Hetmanát byl podřízen carskému Rusku. Polsko ovládalo Podolí, Halič a Volyň. Jižní Ukrajina zůstala začleněna ke Krymskému chanátu, který ale oslaboval a stával se závislým na Osmanské říši. Slobodská Ukrajina pak byla včleněna do Ruska v rámci Charkovské gubernie s centrem v Charkově.

V roce 1599 rozkázal postavit car Boris Godunov stavbu Tsareborisov, na březích řeky Oskol, první město a první pevnost na východní Ukrajině. Aby se ubránili tatarským nájezdů, postavili Rusové obrannou linii Belgorod (1635-1658) a samotní Ukrajinci začali utíkat, aby byli pod obranou této linie. Po kozáckém povstání na konci 17. století, vedeném Bohdanem Chmelnickým, se začalo objevovat na ukrajinském území více rusky mluvících obyvatel, především v severních, centrálních a východních částech Ukrajiny. Povstání vedlo k masivnímu pohybu ukrajinských osadníků do oblasti Slobodné Ukrajiny, která jej přeměnila z řídce osídlené pohraniční oblasti na jednu z hlavních nejosídlenějších oblastí Ruska. ³⁷⁾ Po Perejeslavské dohodě se ukrajinské kozácké země, včetně moderních severních a východních částí Ukrajiny, staly protektorátem Ruska. Toto přineslo první významnou, ale přesto menší vlnu ruských osadníků na centrální Ukrajinu (především několik tisíc vojáků) ³⁸⁾ Mapa toho, co bylo nazýváno jako Nové Rusko, během Ruské říše, zahrnovalo území moderní Ukrajiny, Ruska a Moldávie. Koncem 18. století ruská říše zachytila velké stepní území bývalého Krymského Chanátu. Byla zahájena systematická kolonizace zemí, které se staly známými jako Nové Rusko (především Krym, Taurida a kolem Oděsy). Migranti z mnoha etnických skupin (převážně Ukrajinci a Rusové z Ruska) přicházeli do této oblasti. Zároveň se objevilo uhlí v Doněcké pánvi, což vedlo k zahájení rozsáhlé industrializace a přílivu pracovníků z mnoha částí Ruské říše. ³⁹⁾ Téměř všechna velká města na jihu a východě Ukrajiny byla založena v tomto období, na konci 18. století: Alexandrovsk (nyní Zaáporoží), Dněpropetrovsk, Cherson a Mariupol, Sevastopol, Simferopol a Novoaleksandrovka, Melitopol, Nikolajev (Mykolajiv), Oděsa, Luhansk (založení závodu v Luhansku v roce 1795).

V 18. a 19. století byl ukrajinský národ dělen na území dvou států, a to Rakouska a Ruska. Toto dělení tvořilo negativní důsledky pro růst ukrajinské národní identity. Největší bariérou cítění ukrajinské odlišnosti byla zřejmě polská menšina v oblastech bývalé Lublinské unie a v jižních a východních oblastech současné Ukrajiny. Správu nad oblastmi současné Ukrajiny v 19. století mělo carské Rusko a na těchto územích probíhala velká rusifikace. Především pravobřežní Ukrajina byla velice rusifikovaná. ⁴⁰⁾ Na jihozápadě se pak oficiálně mluvilo polštinou, avšak i tady probíhala mocná rusifikace místních obyvatel, většinou poláků. V této době bylo velice důležité pro upevnění ukrajinského národního povědomí Cyrilometodějské bratrství, které účinkovalo na Kyjevské univerzitě. Kvůli jednání ukrajinských vzdělanců došlo k zpevnění ukrajinské abecedy a jejich dějin. Vytvářejí se také pravá ukrajinská umělecká díla. Například Pavlo Čubynskyj složil báseň Ukrajina ještě nezhynula, která se stala neoficiální hymnou. Po roce 1991 dokonce byla zvolena jako oficiální hymna Ukrajiny. ⁴¹⁾ Po těchto počinech tak velice sílí ukrajinská kultura a národní uvědomění Ukrajinců. Carské Rusko v návaznosti na to zakázalo vyučovat ukrajinštinu ve školách, a také rozpustilo spolky, které budili národní uvědomění, protože se obávali možného ukrajinského separatismu.

Při 1. dělení Polska byla Východní Halič přidělena k Rakousku. Oproti tomu západní Halič získalo carské Rusko. V rámci Rakouska byla Halič největší provincií, ale správní centrum bylo ve Lvově. Na konci 18. století byla obnovena Lvovská univerzita. Nejdůležitějším jazykem na univerzitě byla němčina. Ukrajinština brali jako jeden z dialektů ruštiny. Národní obrození Ukrajinců v Haliči se odehrávalo hlavně okolo duchovního centra v Přemyšlu. V první fázi obrození vznikl Spolek duchovních, který byl dost podobný Cyrilometodějskému bratrstvu, který vznikl na levobřežní straně Ukrajiny. ⁴²⁾ Poté začali Ukrajinci uvnitř Rakouska-Uherska uplatňovat požadavky na rozštěpení Haliče. Žádali vznik své provincie ve východní části Haliče, kde chtěli autonomii a opačná strana měla nadále být polská. To se ale Polákům samozřejmě nelíbilo. Tento proces skončil tak, že se pozice Haliče ještě více utužila, jako malého polského státu uvnitř Rakouska-Uherska. Upřednostňovali se zde katolíci před pravoslavnými, a tak se kvůli tomu začali společenské elity v Haliči dělit na rusofily a západníky. Kvůli horším mezinárodním vztahům mezi Rakouskem a Ruskem mělo na konci 19. století i Rakousko zájem o stabilitu na Haliči, a tak s jejich dovolením vznikli školy, kde se začalo vyučovat v ukrajinštině. Dále vznikaly spolky jako Sokol, a také katedra ukrajinštiny na Lvovské univerzitě. ⁴³⁾

Ve 20. století Ukrajina zahrnovala Krym, Kubáň a části republiky Donských Kozáků s početným ukrajinským obyvatelstvem (spolu s etnickými Rusy a Židy). Po revoluci v Petrohradě v únoru 1917 se pokusila odtrhnout od Ruska. Mezi lety 1917 a 1920 vzniklo několik subjektů, které usilovaly o to, aby se staly nezávislými ukrajinskými státy. Toto období však bylo nesmírně chaotické, charakterizované revolucí, mezinárodní a občanskou válkou a nedostatečnou silou ústřední autority. Spousta frakci bojovala o moc v oblasti současné Ukrajiny, ale ne všechny skupiny chtěly samostatný ukrajinský stát. Nakonec byla ukrajinská nezávislost krátkodobá, protože většina ukrajinských zemí byla začleněna do Sovětského svazu a zbytek západní Ukrajiny byl rozdělen mezi Polsko, Československo a Rumunsko. ⁴⁴⁾ Ve skutečnosti žádná země v moderní historii Evropy nezažila takovou anarchii, hořké občanské spory a úplné zhroucení autority, jak tomu bylo v Ukrajině. Na území působilo šest různých armád – Ukrajinci, Bolševíci, Bělogvardějci, Francouzi, Poláci a Anarchisti. Města a regiony byly od sebe odříznuty mnoha frontami. Komunikace s vnějším světem se téměř úplně rozpadla. Hladovějící města se začaly vylidňovat, protože lidé odcházeli do venkovského prostředí hledat potravu. ⁴⁵⁾ Ukrajinská válka za nezávislost mezi roky 1917 až 1921 skončila vytvořením Ukrajinské sovětské socialistické republiky, která byla rychle zařazena do Sovětského svazu. ⁴⁶⁾ Mimo jiné v letech 1932-1933 vypukl sovětský hladomor, který zabil miliony lidí v Sovětském svazu, velká většina z nich byli Ukrajinci ,a to nejen na Ukrajině, ale také například v Kubáni. ⁴⁷⁾

Druhá světová válka začala v září 1939, kdy Hitler a Stalin napadly Polsko. Sovětský svaz převzal většinu západní Ukrajiny. Nacistické Německo se svými spojenci napadlo Sovětský svaz v roce 1941. Někteří Ukrajinci zpočátku považovali vojáky Wehrmachtu za osvoboditele ze sovětské vlády, zatímco jiní tvořili partizánské hnutí. Některé prvky ukrajinského nacionalistického podzemí tvořily ukrajinskou povstaleckou armádu, která bojovala jak proti sovětským silám, tak proti nacismu. Jiní spolupracovali s Němci. Ve Volyni se ukrajinští vojáci dopustili masakru proti až 100 000 polským civilistům. Zbytkové malé skupiny partyzánů působily poblíž polské a sovětské hranice až do padesátých let. ⁴⁸⁾

Po druhé světové válce se Ukrajina stala zakládajícím členem OSN v San Franciscu. Vystupovala formálně jako nezávislý stát, měla zastoupení v Radě bezpečnosti, což bylo podle názoru SSSR nevyvážené v prospěch západního bloku. Ve funkci člena OSN byla Ukrajinská sovětská socialistická republika zvolena členem Rady bezpečnosti OSN v letech 1948-1949 a 1984-1985. Fakticky ovšem byla Ukrajinská sovětská socialistická republika závislá na celé politice Sovětského svazu socialistických republik, přesněji řečeno na Moskvu. Ukrajinská sovětská socialistická republika neměla svoje diplomatické zastoupení v zahraničí, na olympiádu jezdila s výpravami Sovětského svazu socialistických republik a mezinárodní smlouvy mezi USSR a třetím státem byly uzavírány přes Moskvu. Do roku 1947 stál v čele Nikita Chruščov. Jeho úkol byl hospodářsky obnovit zemi. Celkové vzepětí ukrajinského hospodářství je však limitováno nedostatkem pracovní síly. Kvůli tomu na přelomu let 1946-1947 vypukl na Ukrajině hladomor. ⁴⁹⁾ Krymská oblast byla převedena z Ruské sovětské federativní socialistické republiky do Ukrajinské sovětské socialistické republiky v roce 1954 i díky mohutným oslavám 300 let výročí od uzavření Perejeslavksých dohod a na základě Chruščova rozhodnutí. Navíc po druhé světové válce připadlo Ukrajině jihovýchodní území Polska, Podkarpatská Rus a některé rumunské oblasti. ⁵⁰⁾

Po úpadku Sovětského svazu v roce 1991 se Ukrajina stala nezávislým státem, formalizovaným referendem v prosinci 1991. Dne 21. ledna 1990 uspořádalo přes 300 000 Ukrajinců lidský řetězec pro ukrajinskou nezávislost mezi Kyjevem a Lvovem. ⁵¹⁾ Ukrajina se oficiálně prohlásila jako nezávislý stát 24. srpna 1991, když Nejvyšší Soviet Ukrajiny prohlásil, že už se nebude řídit zákony SSSR, ale pouze zákony USSR, čímž de facto vyhlásili nezávislost na sovětském svazu. ⁵²⁾ 1. prosince 1991 byl do funkce prvního ukrajinského prezidenta zvolen Leonid Kravčuk. Jeho ekonomická politika se však Ukrajincům nezamlouvala, protože nebránil korupci v privatizaci státního průmyslu. Za jeho vlády vzrostla na Ukrajině inflace na světové maximum. Ukrajinská vláda si musela vzít velké množství půjček, které doslova krachovali stát. Ukrajina nestíhala vyplácet mzdy dělníkům ani učitelům. ⁵³⁾ Obyvatelstvo bylo vývojem a napjatými vztahy s Ruskem šokováno. Lidé z průmyslových částí Ukrajiny, kde obyvatelstvo mluvilo převážně rusky, se proto rozhodli, že v následujících volbách podpoří proruského kandidáta Leonida Kučmu, který s několika slogany o boji proti korupci, restrukturalizaci ukrajinské ekonomiky a větší integraci s Ruskou federací získal hlasy a ve volbách v roce 1994 dokázal porazit svého protikandidáta Leonida Kravčuka. ⁵⁴⁾ Kariéra druhého prezidenta Ukrajiny se začala rozjíždět pomalu v roce 1993, kdy se v září vzdal funkce ukrajinského premiéra a ve volbách o rok později kandidoval na post hlavy státu. Po jeho nástupu do funkce zvýšil ekonomický rating země obnovením ekonomických vztahů s Ruskem a tržní reformou. Zemi se začalo dařit, a když po pěti letech nastal čas, aby si Ukrajinci znovu zvolili svého prezidenta, tak se v roce 1999 stal prezidentem podruhé a v úřadě přetrval až do roku 2005.

Okolo příčin vzniku a trvání konfliktů na Ukrajině je mnoho nejasností, samotná ukrajinská vláda podezřívá Rusko z podněcování těchto nepokojů. V současnosti spolu Ukrajina s Ruskem ve své podstatě jen soupeří o území. ⁵⁵⁾

Jedním z problémů dnešní Ukrajiny jsou rozdíly mezi východní a západní částí. Západní část je částí „proevropskou“, kde je znatelná větší náklonnost a kulturní blízkost k Evropě. Hovoří se zde zpravidla ukrajinsky a jako náboženství převládá (především v oblastech hranic s Polskem) římskokatolická víra. Naproti tomu východní území má naopak blíže k Rusku a je zde více obyvatelstva, které považuje za mateřský jazyk ruštinu. Toto rozdělení bylo více znatelné po tzv. oranžové revoluci, která proběhla po údajně zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2004.⁵⁶⁾

Současná situace na Ukrajině je velice vyhrocená a vztah s Ruskem se dá pozorovat na současné občanské válce na Ukrajině a zejména na anexi Autonomní republiky Krym v roce 2014.

Nepokoje na Ukrajině začaly 21. listopadu 2013, když tehdejší prezident Viktor Yanukovych přerušil vstupní jednání do Evropské unie. Toto rozhodnutí zapříčinilo rozsáhlé protesty organizované podporovateli vstupu do EU. Jednalo se o několik různých skupin, které se kolektivně označují jako „Euromaidan“. Po několika měsících nepolevujících protestů byl 22. února 2014 prezident Yanukovich sesazen a následně utekl z Kyjeva. Po jeho sesazení vypukly mnohem větší nepokoje ve východních částech Ukrajiny, které jsou velice proruské a odkud prezident čerpal většinu své podpory.⁵⁷⁾

Nepokoje se stupňovaly, až následně Ruská federace provedla vojenskou intervenci do Autonomní republiky Krym a do města Sevastopol, ve kterém kotví ruská černomořská flotila. Intervence na Krymu proběhla, podle vyjádření ruského premiéra Medvěděva z obav o bezpečnost ruské menšiny (ačkoliv na Krymu se více než 90% obyvatel označuje jako rusové). Intervence vyústila 18. března 2014, ve vyhlášení nezávislosti Republiky Krym a Sevastopolu a hned druhý den po referendu, ve kterém se více než 96% lidí vyjádřilo pro připojení Krymu k Ruské federaci, byl k ní Krym a Sevastopol následně připojen. ⁵⁸⁾,⁵⁹⁾

Ve výsledku referenda se odrazil velký počet rusky smýšlejících lidi, proti hlasovali pouze Ukrajinci a Krymští Tataři, kteří se obávali o svá práva a postavení uvnitř federace. Západ označuje referendum za neplatné a zfalšované, ačkoliv neexistují žádné důkazy a Rusko ho považuje za platné. Proto na připojení Krymu existují dva názory. Západ ho označuje jako násilnou anexi a podporuje ukrajinskou vládu v boji za znovupřipojení Krymu a také v boji proti vzbouřeným oblastem Doněcku a Luhaňsku. Rusko považuje referendum za platné a připojení Krymu jako demokratické rozhodnutí národa o jeho sebeurčení.⁶⁰⁾ Proto se v provýchodních mediích slovo anexe nevyskytuje a používá se slovo připojení. Respondentka Táňa, představující ruskou menšinu na Ukrajině, nám potvrdila, že připojení poloostrova Krym k Ruské federaci proběhlo nenásilně a v klidu: „Když jsem viděla zprávy v médiích západních zemí, nevěřila jsem vlastním očím! Západní média popisovala celou situaci jako násilný, ozbrojený akt. Vše však proběhlo naprosto v klidu, bez jakéhokoliv násilí a ozbrojených sil.“

Krátce po připojení Krymu vypukla otevřená občanská válka v Donbasu, kde byly vyhlášeny dvě nové nezávislé republiky - Doněcká a Luhaňská. Tyto republiky usilují o nezávislost a následné připojení k Ruské federaci. Ta však snažení těchto dvou republik odmítá a jejich nezávislost neuznala (stejně jako všechny ostatní státy světa, s výjimkou jiných neuznaných států, například státem Jižní Osetie).⁶¹⁾

Občanská válka na Ukrajině stále probíhá, do dnešních dnů si vyžádala podle komise OSN na 9940 životů na obou stranách konfliktu.⁶²⁾ Z tohoto pohledu z této krize Krym odešel velice dobře, protože ať se to označuje jako anexe nebo připojení, došlo pouze ke třem úmrtím a žádná nebyla z důsledku vojenského konfliktu.⁶³⁾ Na tomto konfliktu můžeme pozorovat ještě jednu věc, a to je opětovné bipolární rozdělení světa a konflikt jak za studené války. Na jedné straně prozápadní strana, představována Ukrajinskou republikou. Tato strana je silně podporována Evropskou unií, severoatlantickou aliancí, ale zejména Spojenými státy americkými. Druhá strana je provýchodní, představována Doněckou a Luhaňskou republikou, která je podporována státy SSN, ale zejména Ruskou federací, která dodává vzbouřencům zbraně a pomáhají jim ruské speciální jednotky. Podle odhadů amerického ministerstva obrany, v této válce zahynulo přes 400 ruských vojáků.⁶⁴⁾

Konflikt mezi ruskou a ukrajinskou národností je tedy v posledních letech velice živý, a jak bylo řečeno výše, je na něm vidět daleko více současných problémů, zejména opětovné tendence tvorby bipolárního světa.

Pro svou polohu bylo území dnešní Ukrajiny hlavním místem pobytu kočovných kmenů, a to již okolo 3. tisíciletí před naším letopočtem (dále jen př. n. l.). Zde se věnovali pastvě svých stád a zemědělství, což je nutilo vést „polokočovný“ způsob života. Až kolem 1. tisíciletí př. n. l. se tito lidé naučili jezdit na koních a tím se z nich stali opravdoví kočovníci a začali obsazovat mnohé úrodné oblasti území dnešní Ukrajiny. První známá písemná zmínka o obydlení území dnešního území je k nalezení od Homéra v jeho díle Odyssea, zde se zmiňuje o zemi na severním pobřeží Černého moře, která náleží Kimerijcům neboli Kimmeriům. A právě tento kmen se zde usadil a pohyboval v rozmezí 15. – 10. století př. n. l. O jeho původu se vedou sporné hypotézy, nicméně s jistotou se ví, že se jednalo o první kočovné jezdce, kteří žili v okolí řek Don a Dněstr až do příchod Skythů v 7. století př. n. l, jimiž byli vytlačeni ze svého území a přesídlili postupně směrem k poloostrovu Malé Asii. ⁶⁵⁾ O Kimerijcích však mnoho nevíme, jejich původ není příliš známý, nicméně během svého působení zde se věnovali výrobě zlata. Považují se za jedny z prvních kultur, jež vyráběla vlastní kovové předměty. Přezdívají se jako „železný národ“. Byli výrobci originálních bronzovo-železných dýk (rukojeť byla tvořena z bronzu a čepel ze železa). Dále zde v této oblasti Evropy, výrazně přispěli do oblasti jezdectví, co se jezdeckého umění týče i koňské výbavy. Měli svá vlastní udidla a zdobené postroje. Tímto mimo jiné velmi přispěli ke kulturnímu rozvoji na území dnešní Moravy. ⁶⁶⁾

Po Kimerijcích přicházejí z východu Skythové, jež byli íránského původu. Napadli mnoho zemí v oblasti Blízkého Východu, až se nakonec usadili na severním pobřeží Černého moře, odkud, jak již bylo výše zmíněno, vyhnali Kimerijce. Zde založili vůbec první velký a velmi silný politický útvar, Skythský stát neboli Skythii. V kronikách je o nich psáno: „Hle jde národ ze severní strany … v ruce drží luk a krátké kopí, jsou krutí! S nikým se nezdržují! Jejich hlasy burácí jako hukot mořských vln. Skáčou na koních vystrojení jako jeden… všichni jsou to lidé chrabří… národ zdaleka, národ dávný… jazyka, kterému nerozumíš. Spálí tvou úrodu i tvůj chléb, zničí tvých synů a dcer, pozabíjí krávy a ovce tvé, zahubí vinohrady a mečem zničí tvoje města, do kterých vkládáš svou důvěru.„ ⁶⁷⁾ Předpokládá se, že skythské náboženství souvisí s jistým proto-indo-íránským náboženstvím a ovlivnilo pozdější slovanské, maďarské a turecké mytologie. Mluvili íránsky a základem jejich náboženství byla víra v 7 bohů, kteří se podobali řeckým bohům. ⁶⁸⁾ Přestože měli dobře definované náboženství, nevyvinuli žádný psaný jazyk ani nejsou autory žádné literární tradice. ⁶⁹⁾ Skythové byli národem krutým, v boji využívali efektivní zbraně, jako byly ostnaté šípy, které měly při vytahování ránu ještě více potrhat, dále hroty svých šípů namáčeli do jedu, používali také zakřivené sekery či meče. Po bitvě údajně vypili krev svého mrtvého nepřítele. Pouze ti válečníci, kteří přinesli hlavy svých mrtvých nepřátel, získali podíl od náčelníka a poté vzali skalpy ze své sbírky uřezaných hlav nepřátel a připevnili si je k uzdě i k oděvu. Nejsilnějšího nepřítele čekal jiný osud, jeho lebka byla vyřezána, zlacena zlatým materiálem a použita jakožto pohár na víno. Dále používali kůži z končetin svých nepřátel jakožto pouzdro pro meč, jež si připevňovali na opasek. Co se jejich vlivu na kulturní zvyklosti týče, přežily jejich velké pohřební mohyly - kurhany. Stavěly tyto kurhany jakožto obrovské úložné prostory pro své mrtvé náčelníky a krále. Hroby byly tak ohromné, až mohly ty největší z nich dosahovat velikosti šestipodlažního domu a byly delší jak 90 metrů. V roce 1898 našli archeologové v jednom takovém kurhanu zhruba 400 těl pohřbených koní seřazených v geometrickém tvaru kolem těla mrtvého válečníka. Rok, po pohřbu takového válečníka bylo údajně zabito 50 koní a 50 otroků, následně byli vykucháni a umístěni kolem kurhanu jakožto strážci svého mrtvého pána. Skythové se ve společnosti řadili do mnoha společenských vrstev, jedním z odlišujících znaků bylo tetování, kdo neměl tetování, pocházel z nižších vrstev. Roku 1948 nalezli ruští archeologové zmrzlé tělo skythského náčelníka, jenž měl tetovanou pravou paži motivem berana a jelena, na hrudi měl vyobrazené dva griffiny a na pravé noze rybu. Dle některých odborníků je toto další z důkazů prokazující obrovský skythský vliv na umění Číny, Persie, Indie a východní Evropy. Skythové, mimo jiné, přinesli marihuanu do Egypta a oblasti východní Evropy. ⁷⁰⁾ Žili na území dnešní Ukrajiny až do 4. století př. n. l., během jejich pobytu zde se toto území stalo důležitou, leč vzdálenou, součástí antické civilizace, neboť Řekové zde zakládali své kolonie a přes tyto kolonie, konkrétně ty na pobřeží Černého moře, navázali kontakt s touto řeckou civilizací, což pro ně bylo důležité. Ve 4. století př. n. l. však jejich existence na tomto území začíná končit, byli zde až do příchodů Sarmatů v tomto století a během následujících 100 let se většina skythského obyvatelstva asimilovala.

Sarmaté přišli na území dnešní Ukrajiny kolem 4. století př. n. l. Jednalo se o íránský kočovný kmen pocházející z oblasti poblíž řeky Volhy, který byl příbuzný Skythům, Médům a Peršanům. Nejprve se mísili s Řeky i Skythy, nicméně jak jejich agrese narůstala, rostla i jejich síla, až nakonec Skythy pohltili. Odtud se dá říci mají současní původní obyvatelé dnešní Ukrajiny relativně jednotný původ.⁷¹⁾ Jednalo se převážně o kočovné či polokočovné pastevce, kteří žili v jurtách, což byly přenosné stany s dřevěnými kostrami a plstěnými plášti ⁷²⁾. Věnovali se také chovu koní, skotu a ovcí, kteří s nimi cestovali a nezakládali žádné osady. Co se válčení týče, bojovali často jakožto těžká jízda mající kopí a dlouhé meče. Od jiných kmenů se v boji lišili tím, že nepoužívali ochrannou zbroj pro koně. Jejich lehká jízda se vyznačovala vrhacími oštěpy, luky a lasy – těmi strhávali z koní nepřátele. Nicméně po čase je válčení přestávalo zajímat a bavit a začali se věnovat obchodu. Vozili do svého hlavního města Tanai zboží z Indie a Íránu, především hedvábí a polodrahokamy. O náboženství tohoto kmene mnoho nevíme (uctívali boha války, boha podsvětí aj.) a z písemností se dochovaly pouze památky jedné ze skupin tohoto kmene, Alanů, nicméně až z pozdějšího období. ⁷³⁾⁷⁴⁾ Jejich velkou nevýhodou byla vnitřní nesoudržnost, a tedy časté vnitřní rozepře, všichni se snažili ovládnout území současné Ukrajiny, což nebylo dost dobře možné, neboť tehdy začínal proces stěhování národů, který též formoval toto území.⁷⁵⁾ Po čase je vystřídaly mnohé další kočovné kmeny turkické národnosti.

Řekové se začali usazovat na pobřežích Středozemního, Egejského i Černého moře. Během 7. – 6. století př. n. l. založili mnoho měst v okolí severního pobřeží Černého moře a ve 4. století př. n. l. se těšila velkého rozmachu. Nicméně okolo 2. století př.n.l. nastaly komplikace, které vyústili v to, že roku 68 př. n. l. ovládla Římská říše pobřeží Černého moře. Nicméně na ně neustále útočili Barbaři a přestože dokázali odolat útokům Gótů, nedokázali se ubránit vpádu Hunů roku 375 našeho letopočtu (dále jen n.l.).⁷⁶⁾ Během stěhování národů se zde usadili Ostrogótové, kteří zprvu byli pod nadvládou Hunů a až roku 454 n.l. se jim podařilo se osvobodit od jejich nadvlády. Nicméně stěhování národů pokračovalo, vyvíjelo se ve dvou etapách - germánská etapa, která trvala od 4. do 6. století n.l. a slovanská etapa, která pokračovala až do 8. století n.l.⁷⁷⁾

Všeobecně se věří, že Ukrajinci mají spolu s Rusy společný etnický původ. Kořeny tohoto společného původu tedy sahají až do 9. století n.l., kdy se zformoval 1. východoslovanský stát, přičemž území dnešní Ukrajiny bylo jeho jádrem, jednalo se o Kyjevskou Rus. Vznikla v 2. polovině 9. století, jejím panovníkem byl kníže Oleg, který postupně získával všechna východoslovanská území. Kyjev byl hlavním městem a území Kyjevské Rusi se táhlo od Černého moře na jihu až po Finský záliv na severu. Posledním panovníkem Kyjevské Rusi byl Vladimir. Ten se snažil z Kyjevské Rusi udělat stabilní a bezpečnou říši, nechal sepsat první zákoník a prohlásil pohanství za státní náboženství. Během jeho vlády se Kyjevská Rus těšila největšímu územním rozmachu. Vladimir se získal za manželku dceru byzantského císaře, nicméně toto manželství bylo podmíněno tím, že musel přestoupit na křesťanství, které se tedy stalo v Kyjevské Rusi státním náboženstvím a postupně byli všichni východní Slované pokřtěni. Později, po vládě posledního velkého panovníka Volodymyra Monomacha, se Kyjevská Rus začala rozpadat na menší autonomní knížectví.⁷⁸⁾ Ruský historik Dmitrij Bantyš-Kamenskij prohlásil Kyjevskou Rus za naši „kolébku“.⁷⁹⁾ Mykola Markevich zpracoval sovu teorii o původu Ukrajinců na základě koncepce jednotného etnického původu M. Markoviče a O. Safonskyje. Tvrdil, že Malorusové (označení pro Ukrajince na Ukrajině) se jakožto národ zformovali již dávno, kdežto Velkorusové pochází až z přistěhovalců z jižní Rusi. Důležitý pohled na etnický původ Ukrajinců přinesl též Mikhail Petrovich Pogodin, jeho názor je považován za ukázkový příklad toho, jaky byly ruské dějiny ideologicky překrucovány čistě dle potřeb tehdejší politiky. Pogodin rezolutně odmítal jakoukoliv spojitost Ukrajinců s historií Kyjevské Rusi, neb dle jeho názoru přišli až po mongolském vpádu. ^{80) 81)} Proti M. P. Pogodinovi vystupoval ukrajinský a ruský historik Mykola Ivanonvyč Kostomarov, který zastával názor společného původu Rusů i Ukrajinců, dále viděl jistá etnografická specifika u Kyjevska, dle jeho názoru zde nebylo možné zachovat jediný typ národnosti pro dlouhodobé působení slovanských i jiných národů (jednalo se např. o Varjagy, Řeky, Švédy, Dány, Poláky..).^{82) 83)} Otázce etnicity se věnoval i ukrajinský historik Mychajlo Serhijovyč Hruševskyj, jenž datoval vznik ukrajinského národa již do 6. století n.l., tedy mnohem dříve, jak vznik národnosti Velkorusů, které datoval do 12. – 13. století n.l. Kyjevská Rus byla tedy dílem předků dnešních Ukrajinců a je považována za velice důležitou součást ukrajinských dějin, kultury i národnosti. A právě tato teorie je i v současnosti pro mnohé ukrajinské historiky velmi vyhovující.⁸⁴⁾ V závěru ke Kyjevské Rusi lze říci, že se všichni historikové ve své podstatě shodují v názoru o společném původu těchto východoslovanských národů.

Od 13. do 15. století n.l. čelilo území dnešní Ukrajiny útokům mongolsko-tatarských hord, až se východní část území dnešní Ukrajiny dostala od roku 1240 celá pod nadvládu Zlaté hordy. Tehdy bojovník Batu (Čingischánův vnuk) dobyl město Kyjev. Existence Zlaté hordy trvala až do 15. století n.l., poté došlo k jejímu rozdělení na mnoho menších chanátů (tj. území, jež je pod nadvládou jistého chána), přičemž Krymský chanát získali Turkové a tito Krymští Tataři poté napadali území dnešního Polska, Ukrajiny i Ruska a to až do 18. století n.l. Roku 1783 byl Rusy dobyt Krym a tím skončil dosavadní postup Krymských Tatarů, pro které tímto ruským dobytím Krymu nastaly zlé časy. Během Stalinovy vlády a jeho tzv. etnických čistek byla většina z nich deportována na Sibiř a až v 90. letech 20. století ti, kteří tyto časy přežili, postupně začali reemigrovat zpět na Krym.⁸⁵⁾ Mongolové mají na svědomí mnoho krvavých vpádů a vražd, což zapříčinilo úpadek jak řemesla a obchodu, tak kultury. Při jejich vpádu došlo ke zničení mnoha památek i kulturních budov a k zániku mnoha vesnic. Dobytek, včetně úrody, byl odveden jakožto válečná kořist a také mnozí obyvatelé byli drženi jakožto zajatci a prodáváni do otroctví do muslimských zemí na Východ. To celé mělo vliv na celkovou populaci, jejíž počet klesal. Během svého útočení sledovali konkrétní cíle, chtěli ovládnout panonskou nížinu, což bylo centrum uherského království, později zas chtěli získat německé části Svaté říše římské a zaútočit proti Francii, nicméně k tomu nikdy nedošlo. Výsledkem mongolského vpádu byl tedy úbytek na celkové populaci, zničení mnoha vesnic i měst a také hladomor, neboť mnoho řemeslníků bylo zabito, odvlečeno či se skrývalo a nebyl tedy, kdo by se o pěstování staral. Dále žili obyvatelé ve strachu z návratu Mongolů, což se v mnohem menší míře během 13. století n. l. opakovalo.⁸⁶⁾ Ukrajinský historik Petro Petrovyč Toločko tvrdil, že naprostý a definitivní konec pro staroruský jazyk nastal na přelomu 14. – 15. století n.l., tehdy postupně došlo k jeho rozpadu na jazyk ruský, ukrajinský i běloruský. Nicméně se podařilo v jazycích zachovat jisté lokální odlišnosti, což dokazují i dochované písemné památky. Údajně existovalo zhruba 10 dialektů jazyka, mezi kterými nebylo příliš mnoho odlišností, proto bylo možné mezi sebou snadno komunikovat. Odmítal tvrzení, že staroruský jazyk, jakožto literární jazyk, fungoval na tomto území stejně, jako například latina na Západě.⁸⁷⁾ S další tezí o původu ukrajinského národa přichází historik i etnolog Vasyl Balušok, dle něj je nejdůležitějším znakem existence každého etnika jeho etnické uvědomění. Vznik etnogeneze je tedy plně závislý na vzniku etnogenetického prostředí, čímž rozumíme jisté území, které se vyznačuje specifickými podmínkami, sociálními i přírodními, jenž tvoří jistý celek s vlastní kulturou a etnicitou. Pokud se podaří uchovat jistou etnickou skupinu napříč dějinami desítky a desítky let, dokazuje to uchování stejného národa, čímž je míněn národ, který po 12.století n.l. vznikl na území dnešní Ukrajiny, je národem ukrajinským, nicméně byl nazýván jinak.⁸⁸⁾

Ve 14. století se severní a střední část území dnešní Ukrajiny dostaly pod vliv Litevského velkoknížectví, které sem přineslo jistý řád a díky kterému začalo období klidu a míru. Území dnešní Ukrajiny bylo připojeno k Polsku a jeho obyvatelé (Rusíni) přijali poměrně rychle křesťanství a naučili se ovládat polský jazyk. Rusínština se udržela již jen jako venkovský jazyk a označení „Rusín“ se začalo používat především pro sedláky. V této době byly stále aktuální pokusy Krymských Tatarů a Osmanů, kteří ničili usedlosti, plenili a brali zajatce.⁸⁹⁾ Litevčané měli za cíl sjednotit původní kyjevské území, přičemž byla zachována ruština jakožto úřední jazyk a také místní tradice, kterým se přizpůsobili.⁹⁰⁾

V 15. – 17. století n. l. čelila současná Ukrajina turecké expanzi. V 17. století n. l. došlo díky přetrvávající nespokojenosti se závislostí na polském území k povstání kozáků, konkrétně se jednalo o rok 1648, v jehož čele stál Bogdan Chmelnický. Podnikali válečné tažení proti Polákům a proti Turkům. Toto povstání vedlo ke vzniku tzv. Kozáckého Hetmanátu (tento útvar je možné považovat za jistou „předzvěst“ dnešní Ukrajiny. Jednalo se o osvobozeneckou válku, během proti šlechtě, která se snažila omezit autonomii Kozáků. Tato válka trvala od 1648 až do roku 1654.⁹¹⁾ Cílem kozáků bylo zničení polské společnosti. Mezitím na Ukrajině vypukla vzpoura proti místní šlechtě a úředníkům, byly páleny kostely a kněží mučeni, nicméně kozáci brzy ztratili vojenskou podporu Tatarů, proto požádali o pomoc Rusko a tak se dostali pod nadvládu Ruska. Tehdy nastalo pro území dnešní Ukrajiny smutné období, období tzv. úpadku. O Ukrajinu mezi sebou bojovali Tataři, kozáci, Poláci a Rusové. Důležitým byl rok 1686, tehdy mezi sebou Polsko i Rusko uzavřelo mírovou smlouvu a poté bylo území rozděleno – východní část včetně Kyjeva připadla Rusku a západní část území dnešní Ukrajiny připadla Polsku.⁹²⁾ Pro tzv. ukrajinské národní uvědomění byly důležité hyperbolizované příběhy o hrdinných skutcích kozáků, velkou zásluhu na tomto uvědomění měli ukrajinský básník i spisovatel Ivan Franko a básník i výtvarný umělec Taras Ševčenko. Tito dva umělci jsou považováni za národní buditele, mluvčí Ukrajinců.⁹³⁾ Slovo „kozák“ pochází od Tatarů a v překladu znamená „válečník“ či „bandita“.⁹⁴⁾ Kozácké povstání bylo natolik národně vnímáno jakožto významné a inspirativní, až byl na základě tohoto povstání sepsán román ,,Ohněm a mečem“ od polského spisovatele Henryka Sienkewizce. Tímto románem se také pokoušel dovést polské občany k národnímu uvědomění. Tento román byl roku 1999 i zfilmován (ve filmu se mimo jiné podařilo velice dobře zachytit tehdejší atmosféru i kozáckou mentalitu oproti katolickému vnímání a chování polské šlechty).⁹⁵⁾ V závěru ke kozáckému povstání je nutné zmínit, že během tohoto povstání byly velice aktuální rozsáhle protižidovské pogromy (tj. hromadné a krvavé pronásledování a vyvražďování⁹⁶⁾) Mimo Židy vraždili Kozáci i polskou šlechtu. Tyto násilné pogromy způsobily masové migrační vlny, kdy Židé utíkali z Ukrajiny. I přes všechny tyto hrůzostrašné postupy je Ukrajinci toto krvavé řádění vnímáno pozitivně, jakožto národní osvobozenecká válka vedoucí ke vzniku nezávislé Ukrajiny. Tedy kozácké povstání posílilo národní vnímání Ukrajinců. Nicméně pohled Židů i Poláku je v naprostém kontrastu, vnímají tyto události velice negativně.⁹⁷⁾)⁹⁸⁾

V 18. století n.l. se území dnešní Ukrajiny osvobodilo od Turků a v důsledku druhého i třetího dělení Polska však byla část tohoto území připojena k Rusku, což trvalo až do Únorové revoluce roku 1917.⁹⁹⁾ Ruská říše byla v této době 18. století n.l. celosvětově největší. Carevna Kateřina Veliká, jež roku 1775 porazila Kozáky, začala s kolonizací Ukrajiny a usadila v tzv. Jižním Malorusku (jižní Ukrajina) zhruba 1 milión Rusů.¹⁰⁰⁾ Pravoslavným Srbům dali někdejší kozácké pozemky a celé toto území pojmenovali Nové Srbsko. Od Turků se jim také podařilo získat pod svou správu poloostrov Krym. Během krymské války, jež byla v 50. letech 19. století n.l., utíkali uprchlíci hojně do Kyjeva, zde se snažili bojovat za svobodu, což se jim nakonec podařilo v bitvě u Sevastopolu. Přestože posléze došlo ke zrušení nevolnictví, podmínky pro život sedláků se neměnily. V 70. letech 19. století n. l. začaly Ukrajinu ovlivňovat marxistické myšlenky a tehdy se začala objevovat jistá proticarská hnutí. K industrializaci došlo poměrně pozdě, a to až koncem 19. století n.l. Počátkem 20. století n.l. vzniklo několik levicových stran, avšak car Mikuláš II. krvavě potlačil jakoukoliv nevoli. Nicméně roku 1905 začaly na území celého Ruska vznikat velké demonstrace, na území dnešní Ukrajiny byl rozkrádán majetek i půda šlechty, vyvlastňovali vesnice a celkově se tím snažili, leč neúspěšně, dosáhnout uznání ukrajinské samosprávy.¹⁰¹⁾ Rusko bylo takovou velmocí právě i díky přírodnímu bohatství z Ukrajiny, a proto tedy v 18. století n. l. se Rusko obrátilo k tomuto území, konkrétně jim šlo o přístup k Černému moři. Kolonizaci Ukrajiny měl na starosti guvernér Potěmkin. Přestože byl tehdy aktuální ukrajinský nacionalismus, byla Ruskem zakázána ukrajinština jako oficiální jazyk a tedy ukrajinská etnická identita byla silně potlačována.¹⁰²⁾ V historii spolu Ukrajina a Polsko nikdy nežilo harmonicky, Ukrajina byla ze strany Polska dlouhodobě utlačována. Polský historik Andrej Ziêba prohlásil, že současní polští a ukrajinští politici se snaží jak jen to je možné distancovat od společné historie a snaží se vyhýbat jakýmkoliv zmínkám o tomto období.¹⁰³⁾ V 19. století n. l. vzniklo na územ dnešní Ukrajiny národní hnutí, tehdy nebyly důležitými elity, ale lid. Mnozí vzdělaní zamlčovali své životopisy a kvalifikace. Celé toto hnutí začalo v Charkově a šířilo se dál do Kyjeva až i do Lvova. A zde se dá mluvit o jisté podobě jednotného národa Ukrajinců.¹⁰⁴⁾

Počátkem 20. století vypukla 1. světová válka, která se odehrávala i na hranicích území dnešní Ukrajiny, a jenž zapříčinila stav, kdy Ukrajinci bojovali proti sobě a to na obou stranách (armáda Rakousko-Uherska a armáda carského Ruska). To způsobilo, že koncem roku 1917 se Ukrajina blížila svému zániku. Na počátku rou 1918 byla vyhlášena ukrajinská nezávislost.¹⁰⁵⁾ Vznikla Ukrajinská národní republika v Kyjevě a Západní ukrajinská národní republika vznikla zas ve Lvově.¹⁰⁶⁾ Přestože existovaly jisté dohody, byl Kyjev napaden bolševiky, Ukrajina tak žádala o pomoc Německo, nicméně situace byla velice špatná a proto Ukrajina nemohla nabídnout slíbené potraviny, a proto brzy zas odešli. Poté zde nastalo tříleté období občanské války.¹⁰⁷⁾ Bojovalo zde proti sobě několik armád – armáda Bílá, armáda Rudá, polská armáda, ukrajinská armáda a spojenci. A mimo jiné sem podnikali v této době své nájezdy i Kozáci. ¹⁰⁸⁾ Bylo to pro území dnešní Ukrajiny náročné období, napadali ji již zmíněné armády, bolševici i Bílá armáda (Bělogvardějci), přičemž obě armády území dnešní Ukrajiny pustošili, jak mohli. Pro záchranu Ukrajiny se místní nacionalisté snažili na západním území vytvořit ukrajinský nezávislý stát, proto byla koncem roku 1918 vyhlášena nová nacionalistická vláda, nicméně neměla dlouhého trvání, pouze 3 měsíce. Ve finále byla západní část území dnešní Ukrajiny rozdělena mezi Polsko, Rumunsko i Československo (to získalo Podkarpatskou Rus). Nad zbytkem Ukrajiny získal svou moc Sovětský svaz. ¹⁰⁹⁾

Území dnešní Ukrajiny, jakožto součást Sovětského svazu, zažívalo perné období. Majetek byl znárodňován, přišlo období sucha a hladomorů, kdy zemřelo obrovské množství lidí. V prosinci rou 1922 se Charkov stal hlavní městem Ukrajiny a celá Ukrajina se připojila k Sovětskému svazu. .¹¹⁰⁾ I přes veškeré snahy o nezávislost Ukrajiny došlo k její porážce. Nicméně je nutné poukázat na jejich vytrvalost ve svých snahách. Ukrajina byla vlastně západní hranicí Sovětského svazu, a proto byla otázka její identity velice důležitá. Během 20. let se občané území dnešní Ukrajiny těšili podpoře ze strany Sovětského svazu v rozvoji ukrajinských intelektuálů a politiků, Sověti totiž doufali v asimilaci Ukrajinců. Ve 30. letech se Sověti snažili modernizovat ukrajinský venkov, došlo ke kolektivizaci půdy a změnu života rolníků, kteří se nově stali státními zaměstnanci. Nicméně to nepřineslo očekávané reakce, došlo ke snížení výnosů a byl kladen odpor ze strany rolníků, kteří byli proti kolektivizaci.¹¹¹⁾ Postupně se Ukrajina stávala komunistickou. S příchodem Stalina k moci roku 1927 došlo k mnohým změnám. Nastolil politiku silné kolektivizace venkova a přišel s velkými cíli pro města. Nechal vybudovat mnoho nových továren, skupoval levné obilí, které dráž prodával ve městech a zahraničí. Během deseti let od toku 1929 byly stovky a stovky rolníků z Ukrajiny deportovány na Sibiř. Roku 1931 přišel velký hladomor v důsledků období sucha, zemřelo mnoho lidí, vymíraly vesnice, města čelila hladovění. Během hladomoru táhnoucímu se od roku 1932 do 1933 zemřely 3 – 6 milionů etnických Ukrajinců. Během 30. let Stalin přišel s myšlenkou zničení ukrajinské inteligence, jednalo se o vědce, spisovatele, historiky, církevní zástupce. A tak proběhly velice rozsáhlé čistky na popud Stalina, týkaly se i ukrajinských komunistických stran.¹¹²⁾ Samotní Ukrajinci považují hladomor, jenž je postihl v letech 1932 – 1933, a při kterém díky kolektivizaci zemřely miliony Ukrajinců, za větší genocidu, než bylo vyvražďování Židů během 2. světové války.¹¹³⁾Otázkou je, zda-li byl tento hladomor řízený a úmyslný, či nikoliv. Názory se velice různí. Britský historik Robert Conquest je toho názoru, že se jedná o záměrné masové vyvražďování. Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn zas tvrdí, že hladomor byl způsoben v důsledku násilné kolektivizace. Samotná Ukrajina však tento hladomor oficiálně prohlásila za genocidu.¹¹⁴⁾ Předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny, předseda Ukrajinské iniciativy v České republice, předsedkyně Sdružení Ukrajinek v České republice, předsedkyně občanského sdružení „Ruta“, předseda Fóra Ukrajinců v České republice a předsedkyně občanského sdružení „Džerelo“ ve svém dopise, jež adresovali parlamentu ČR píší: ,, Vážený pane předsedo, v dějinách bouřlivého a neklidného vývoje XX. století zvláštní místo zaujímá hladomor na Ukrajině v letech 1932-33, který nebyl nahodilým jevem přírodního či sociálního charakteru, nýbrž výsledkem cíleného vyhubení ukrajinského obyvatelstva hladem, tj. genocidy, vyvolané tehdejším totalitním režimem.“ Podrobněji se zde zabývají tímto problémem a zmiňují mimo jiné hlavní cíl tohoto zkonstruovaného hladomoru: „… podstatné zeslabení sociální základny odporu Ukrajinců proti komunistickému režimu a zabezpečení totalitní státní kontroly činnosti všech vrstev obyvatelstva.“¹¹⁵⁾

Období 2. světové války bylo pro Ukrajinu velice kruté. Zemřelo zhruba 6 milionů Ukrajinců, přičemž 2,5 milionů z nich byli Židé.¹¹⁶⁾ Na počátku této války bylo po německé invazi území Polska rozdělena mezi Německo a Sovětský svaz.¹¹⁷⁾ Roku 1939 obsadil Sovětský svaz polskou část Ukrajiny a o 2 roky později zaútočili nacisté na Sovětský svaz. Od té doby ovládala Ukrajinu Třetí říše následující 2 roky.¹¹⁸⁾ Ukrajina musela dovážet do Třetí říše své suroviny, proto se do Německa odstěhovalo okolo 2 milionů Ukrajinců a nprostá většina ukrajinských Židů byla zavražděna.¹¹⁹⁾ Na počátku této války bylo po německé invazi území Polska rozdělena mezi Německo a Sovětský svaz.¹²⁰⁾Na znatelném úbytku populace mělo vliv i rozdílné vnímání situace ze strany Ukrajinců, někteří (především ti ze západu Ukrajiny) vnímali Němce jakožto osvoboditele a jiní bojovali jak proti Němcům, tak proti Sovětům. Důležité je také zmínit, že nacisté na východě byli odlišní od nacistů na západě, neboť ti z východu byli podstatně krutější a bezohlednější. Po skončení 2. světové války si Sovětský svaz nechal svá získaná polská zemí z roku 1939 včetně Podkarpatské Rusi.¹²¹⁾ Po 2. světové válce byla Ukrajina velice poškozena, bylo zničeno 700 měst a 28 000 vesnic. Ke zhoršení stavu dopomohl další hladomor na přelomu let 1946-1947, jenž byl způsoben především suchem. I po skončení války stále přetrvávala existence protisovětského odboje na západní Ukrajině. Tito odbojáři realizovali atentáty na kohokoliv, kdo byl v zastoupení jisté moci Sovětů.¹²²⁾ V lednu 1953 bylo deportováno téměř půl milionu etnických Němců z Ukrajiny a více něž 200 tisíc krymských Tatarů na Sibiř. Po smrti Stalina přišel k moci Nikita Chruščov, který se snažil navázat přátelské vztahy mezi Ukrajinci a Rusy, tehdy se shodli, že 20 % finančních prostředků i produkce půjde z Ruska na Ukrajinu a do 2 let se více jak dvojnásobně zvýšila ukrajinská průmyslová produkce.¹²³⁾

V dubnu roku 1986 došlo ke katastrofě, kdy došlo k výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Tuto událost považují někteří ukrajinští obyvatele za další válku, což je pochopitelná reakce vzhledem k faktu, že Kreml informoval o výbuchu (navíc velice stručně) o dva dny později, především na naléhání ze strany Švédska, které zaregistrovalo vyšší hodnoty radioaktivity na svém území. Mnozí Ukrajinci zprvu neměli tušení, co s děje a oč se jedná, proto se nejprve domnívali, že se jednalo o útok Sovětů, nicméně i tak to pomohlo posunout chod věcí vpřed a proto se roku 1988 začaly realizovat demonstrace ve Lvově pro nespokojenost Ukrajinců se sovětským vládnutím. Roku 1990 se tyto demonstrace pro nezávislost Ukrajiny začaly objevovat i v Kyjevě.¹²⁴⁾ Ukrajina se prohlásila za nezávislou na Sovětském svazu v srpnu 1990 a v prosinci 1991 se konaly první demokratické prezidentské volby (účast Ukrajinců byla 90%), prvním prezidentem se tedy stal Leonid Kravčuk.¹²⁵⁾ Mluvčí ukrajinského parlamentu Stanyslav Hurenko se po vyhlášení samostatné Ukrajiny vyjádřil deníku Economist jednoznačně, a to, že by měli hlasovat pro ukrajinskou nezávislost, neboť to byla jejich jediná možnost. ¹²⁶⁾ Ukrajina si z politických důvodu přetváří svou historii, pověst ukrajinských nacionalistů kteří během 2. světové války měli velice co do činění s čistkami Poláků i Židů, se snaží napravit ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč Tuto nápravu realizují od roku 2015, tejdy prezident Petro Prošenko schválil zákon o přenesení veškerých dokumentů KGB (výboru státní bezpečnosti) a ukrajinské tajné služby SBU do státní organizace Ukrajinský institut paměti národa. Podstatná část těchto záznamů se týče 2. světové války, na něž se zaměřuje V. Vjatrovyč. Snaží se odvést pozornost Sovětů a jejich válečných zločinů a poukázat na obdivuhodné boje ukrajinských nacionalistů.¹²⁷⁾

Ukrajinština patří spolu s ruštinou a běloruštinou k východoslovanským jazykům. Od ruštiny se odlišuje především slovní zásobou, která je bližší západoslovanským jazykům, konkrétně pak polštině. Mezi nejvýznamnější charakteristické znaky ukrajinštiny patří:

• Krátké formy přídavných jmen: moloda = rus. molodaya, čorne = rus. čornoe
• Vokativ (5. pád): Viktore!, Jano!, pane! Ruština vokativ až na výjimky nemá
• V písmu se používá apostrof (´), který má podobnou funkci jako tvrdý znak v ruštině
• Ukrajinština téměř nepoužívá zvuk „g“, skoro všude má tendenci k vyslovování zvuku „h“. Slov se zvukem „g“ je velice málo
• Tam, kde se v ruštině nebo v jiných slovanských jazycích používá „e“ nebo „o“, má ukrajinština „i“: lid = led, mist = most
• Na rozdíl od ruštiny se nepřízvučné „o“ nemění na „a“ (tzv. akaní)

Obrázek č. 2 - Ukrajinská a ruská azbuka ¹²⁸⁾

Ukrajinština prošla ve své historii velmi složitým vývojem způsobeným zvláště geopolitickými příčinami. Veliký vliv na ukrajinštinu mělo Carské Rusko i SSSR. Následkem tohoto vlivu byla dehonestace ukrajinského jazyka ze strany Rusů a ruskojazyčných mluvčí. Často se z ruských oficiálních kruhů ozývalo, že ukrajinština vůbec neexistuje nebo je jen dialektem ruštiny, v horších případech byl jazyk rovnou nazýván vidláckým nebo psím. ¹²⁹⁾

V historii nalézáme snahy o rusifikaci a následně o ukrajinizaci ukrajinštiny. Jedním z nechtěných výsledků rusifikace a snahy přiblížit ukrajinštinu ruštině je tzv. „suržyk“, tedy jazyk smíchaný z ukrajinštiny a ruštiny, kdy sám mluvčí často neví, jestli mluví spíše ukrajinsky nebo spíše rusky. Suržyk je velice populární zvláště na východě a jihu země. ¹³⁰⁾

Se vznikem samostatné Ukrajiny se stala ukrajinština jediným úředním jazykem na celém území státu kromě Autonomní republiky Krym, kde je jako druhý úřední jazyk ruština. Přes několikasetletou rusifikaci Ukrajiny uznává většina Ukrajinců ukrajinštinu za svůj rodný jazyk. Podle oficiálního sčítání lidu z roku 2001 považuje ukrajinštinu za rodný jazyk 67,5 % obyvatel Ukrajiny, resp. 82,5 % etnických Ukrajinců. Ukrajinština je jediným státem uznaným úředním jazykem i ve východních a jižních oblastech, kde ve městech převažuje ruština. Veškeré státní dokumenty, korespondence se státními orgány a firemní dokumentace musí být podle zákona v ukrajinštině. V obchodní sféře je však zvláště na východě a jihu země často používána ruština. ¹³¹⁾

Obecně lze říci, že ukrajinsky se mluví „pouze“ na západní Ukrajině a ve venkovských oblastech střední a severní Ukrajiny. Z pěti měst, která mají na Ukrajině více než jeden milion obyvatel (Kyjev, Charkov, Dněpropetrovsk, Doněck a Oděsa) je ukrajinština slyšet pouze v Kyjevě, a to jen velmi sporadicky. Celý průmyslový východ Ukrajiny, kde je největší hustota obyvatel na kilometr čtvereční v celé zemi, a autonomní republika Krym jsou ruskojazyčné. ¹³²⁾

Obrázek č. 3 - Jazyk na Ukrajině ¹³³⁾

Z výpovědí respondentů jsme zjistili, že pro Ukrajince je ruský jazyk srozumitelný. Respondentka Darya dokonce uvedla, že v její rodině se mluví rusky. Naopak v rodině jejího přítele se mluví ukrajinsky. Oba jazyky je schopná používat, stejně tak i všichni členové její rodiny. Její přítel též ovládá oba jazyky a členové jeho rodiny také. Podle Daryi není mezi jazyky takový rozdíl, který by pro ni představoval bariéru ve srozumitelnosti. „Od malička jsem vyrůstala v prostředí, kde se mluvilo jak ukrajinsky, tak rusky. Ruština je mi ale bližší, protože se tak mluví u nás doma.“

Respondentka Tetyana, představitelka ruské minority na Ukrajině, uvedla, že v její rodině se mluví ruským jazykem, nicméně ukrajinský jazyk ovládá též. Potvrzuje, že mnozí Rusové na Ukrajině ukrajinsky neumí.„Žiji na Ukrajině strašně dlouho. Je jasné, že některý Rus se ukrajinsky učit nechce nebo to nemá zapotřebí. Mně to nedělalo problém.“ Tento fakt nám potvrdila i respondentka z Ruska, Aleksandra, která má na Ukrajině mnoho přátel a příbuzných. „Vzhledem k tomu, že část mé rodiny je na Ukrajině, jsem si vědoma, že mnoho Rusů žijících na Ukrajině ukrajinsky neumí.“ Sama Aleksandra ukrajinštinu vůbec neovládá.

Pohled na etnickou minoritu Rusů na Ukrajině nám poskytli zejména respondenti, kteří si většinou přáli zůstat v anonymitě. Celkem se jedná o tři muže pocházející z Ukrajiny mající ukrajinskou státní příslušnost a jako ukrajinskou uvedli i svou národnost. Odpovědi tří Ukrajinců se shodují a téměř bez rozdílu odpověděli na všechny kladené otázky. Je tak možné říci, že pohled Ukrajinců na ruskou minoritu není příliš diferencovaný. Ukrajinští respondenti uvedli, že jsou si vědomi ruské minority, avšak nevnímají výraznější rozdíly mezi Ukrajinci a Rusy a na otázku, zda jsou v kontaktu s někým z ruské minority žijící na Ukrajině, odpovídali kladně. Jeden z nich uvedl, že je v kontaktu s přítelem z povinné vojenské služby, druhý i třetí s rodinnými přáteli. Dle ukrajinské respondentky Daryi se Rus od Ukrajince pozná na první pohled: „Těžko se to popisuje, ale Rusy poznáte. Není to o vzhledu, ale o chování. Pro Ukrajince je důležité rodinné zázemí, více se zkrátka drží doma. Vždycky se každému snažíme pomoci, pokud to alespoň trošku jde.Rusové jsou více nacionalističtí a proruská náklonnost z nich přímo čiší. Často jsou nevěrní a nejsou tolik pro rodinu. Přesto mám mezi Rusy mnoho kamarádů a známých. Nemám ráda Rusko, ale Rusy ráda mám, alespoň ty, se kterými se znám.“

Důležitým poznatkem získaným od respondentů je postoj, jaký zaujali k intervencí Ruské federace na poloostrovu Krym a jeho následnému připojení k Ruské federaci.Obecně s tím Ukrajinští respondenti nesouhlasí, jak uvádí jeden z nich: „Měli to nechat Ukrajině.“. I oba zbylí dva dotazovaní reagovali podobně a intervence na Krym odsuzují: „Nikdo tam sahat neměl“. Intervence Ruské federace tak Ukrajinci z Ukrajiny odsuzují a s tímto krokem nesouhlasí Stojí si za tvrzením, kdy Krym měl být Ukrajiny. Postoj a vztah respondentů ukrajinské národnosti vůči ruské minoritě se po anexi Krymu téměř nezměnil. Respondentka Darya odpověděla: „Mám mnoho kamarádů Rusů a vím, že jim to nemůžu dávat za vinu. Můj vztah vůči nim to rozhodně nezměnilo. Možná jsem si v té době všímala více rozdílů mezi Ukrajinci a Rusy (např. jazyk, chování), protože jsem na to byla citlivější a vnímavější, ale to je asi vše. Nikdy jsem neměla ráda Rusko a teď po tom, co se stalo na Krymu ho nemám ráda ještě víc.“

Nejpřínosnější poznatky týkající se Ruské minority na Ukrajině a s tím související anexí Krymu jsme získali od respondentky, jejíž rodina z otcovy strany pochází právě z Krymu (ona sama však pochází z Ruska a za Rusku se též považuje). Jedná se o studentku Alexandru Kolbinu. Na otázku, zda považuje ruskou menšinu na Ukrajině za příslušníky Ruska odpověděla, že i z vlastní zkušenosti od příbuzných z otcovy strany ví, že i oni sami se považují za Rusy a mnoho z nich ani ukrajinsky neumí. Největší problém vidí v ukrajinské politice, která vyžaduje od Ukrajinců, aby absolvovali vojenskou službu, která je pro pro Rusy žijící na Ukrajině také povinná a nutí tak Rusy, kteří jsou součástí minority, narukovat do Ukrajinské armády a v případě konfliktu hájit zájmy Ukrajiny, které byli například v případě Krymu protiruské. Uvádí: „Není tam válka mezi Ruskem a Ukrajinou (jak mi říkají známí v Česku). Je tam civilní válka mezi západními a východními Ukrajinci (nebo mezi lidmi kteří se považují za Rusy a mezi Ukrajinci). Takže lidé odtud utíkají, protože ukrajinská vláda je nutí bojovat proti svým rodinám. Pod nátlakem jsou muži z východní Ukrajiny verbováni do ukrajinské armády a musí tak bojovat proti svému domovu a proti svými známým, kterým se podařilo nepřipojit se do ukrajinské armády.“

Pohled respondentky na anexi Krymu je rozhodně kladný. Uvádí, že právě díky připojení Krymu k Ruské federaci se na poloostrov dostávají nové možnosti zaměstnání a zlepšuje se i infrastruktura. „Část mých známých se přestěhovala z Moskvy do Krymu a teď tam otevírají hodně poboček velkých firem“ říká Alexandra a dodává, že od doby připojení Krymu k Ruské federaci je počet členů, hlásících se k ruské národnosti, stále rostoucí. Z pohledu respondentky, která má na Ukrajině velkou část příbuzných, se kterými je často v kontaktu, lze vyvodit, že Rusové na Ukrajině mají silné tendence se připojit k Ruské federaci společně s územím, na kterém žijí.

Vnější pohled na minoritu Rusů žijících na Ukrajině nám poskytla Ruska žijící na Ukrajině v Charkovské oblasti, mající přátele na Krymu, Hejtmanková Tetyana. Její postoj vůči Ukrajině jako státu a jeho obyvatelům je pozitivní, má mnoho přátel ukrajinské národnosti a bere je jako sobě rovné. Obecně má s Ukrajinci velmi přátelské vztahy. Její dcera, Daria Strucenko, má ukrajinské státní občanství a dokonce se cítí být Ukrajinkou. Tetyana uvedla také podobnost, že Rusové z Ukrajiny dodržují stejné tradice, jako příslušníci ruského národa v Rusku. Tetyana a ostatní příslušníci ruské menšiny se tímto způsobem snaží přiblížit své domovině - Rusku. Jako tradici pro Rusy typickou uvádí například Maslenici. Jedná se o postní svátek pravoslavné církve, kdy se slaví konec zimy a příchod jara. Zároveň však dodržují i ukrajinské tradice. Tetyana odpovídala na otázky vesměs stejně, jako respondenti představující ukrajinskou majoritu, krom otázky na názor odpojení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Rusku. Tetyana uvedla : „Krym se vrátil domů“ . Z její odpovědi vyplývá, jak se staví k připojení území, s nejpočetnější minoritou Rusů na Ukrajině (ještě za doby, kdy byl Krym součástí Ukrajiny). Liší se i v názoru na možnost intervencí na Krymu, protože na rozdíl od ostatních tázaných uvádí, jak již bylo výše zmíněno, že si není vědoma jakýchkoliv intervencí na poloostrově Krym. Její vztah a postoj vůči Ukrajincům zůstává nadále stejný i po anexi Krymu.

Cílem této práce bylo zjistit, jaký je současný stav vztahů Ukrajinců s ruskou minoritou, jak moc se tyto etnické skupiny odlišují či naopak sobě podobají, a jaké je etnické uvědomění této minority. K dosažení cíle práce byla zvolena hlavní výzkumná otázka: Jak se navzájem vnímají a etnicky odlišují ruská minorita žijící na Ukrajině s ukrajinskou majoritou? Dále napomohly k dosažení cíle práce i zvolené tři podotázky.

Důležitým aspektem je rozlišení mentalit těchto dvou etnik. Ukrajince od Rusa poznáme na první pohled, a to především kvůli odlišnému chování. Ukrajinci bývají rodinní, vstřícní, hrdí a pohostinní oproti Rusům, kteří bývají houževnatí, tvrdohlaví, nevěrní a rodinu na první místo oproti Ukrajincům rozhodně neřadí.

Zajímavostí je, že Ukrajinci mají mezi Rusy plno kamarádů, které mají velice rádi a na Rusy jako takové nahlížejí v dobrém, ale co se týče samotného Ruska jako státu, ten už tak kladně nevnímají, spíše naopak.

Za povšimnutí stojí i rozdíl mezi srozumitelností jazyků jednotlivých etnik. Pro Ukrajince je ruský jazyk velice srozumitelný, dokonce se v některých ukrajinských rodinách i často rusky mluví, a tak plno Ukrajinců ovládá pro jistotu oba jazyky. Naopak někteří Rusové rozumí ukrajinskému jazyku, ale mnohem početnější část Rusů (i těch, co žijí na Ukrajině) ukrajinský jazyk neovládají, nerozumí mu a ani se ho učit nechtějí.

Pohled ukrajinské majority na ruskou minoritu žijící na Ukrajině se podle výpovědí takřka nelišil. Ukrajinská majorita vnímá ruskou minoritu na svém území, avšak nevnímají žádné rozdíly mezi sebou a ruskou minoritou. Dokonce vztahy mezi majoritou a minoritou hodnotí velice pozitivně. Důležitým poznatkem je také to, že se postoj a vztah ukrajinské majority žijící na Ukrajině vůči ruské minoritě vůbec v postupu času nezměnil, a to ani po intervenci Ruské federace na poloostrově Krym a jeho následnému připojení k Ruské federaci. To vše i přes to, že tuto situaci samotní Ukrajinci odsuzují a tvrdí, že Krym měl být ponechán Ukrajině.

Pohled Rusů žijících v Rusku na ruskou minoritu žijící na Ukrajině byl velice přínosný, neboť ukazuje, že se plno Rusů žijících na Ukrajině považuje za pravé Rusy a velká většina z nich ani ukrajinsky neumí. Velký problém je v politickém systému Ukrajiny. Ten totiž vyžaduje povinnou vojenskou službu i po Rusech žijících na Krymu, kteří by v případě konfliktu museli hájit zájmy Ukrajiny, které by právě v případě Krymu mohli být protiruské. Co se týče pohledu Rusů žijících v Rusku na anexi Krymu, ti považují tuto situaci za kladnou, neboť velice napomáhá k hospodářskému růstu celého Krymu.

Závěrečný pohled ruské minority žijící na Ukrajině na ukrajinskou majoritu lze také chápat jako velice pozitivní. Minorita bere Ukrajinu jako celek kladně a především sobě rovně. Velice zajímavý fakt je to, že se mladší generace ruské minority narozená na Ukrajině cítí jako praví Ukrajinci. Dále bylo zjištěno, že ruská minorita i ukrajinská majorita často dodržují na území Ukrajiny stejné tradice, což je velice sbližuje. Je třeba zdůraznit, že ruská minorita nemá problém s dodržováním čistě ukrajinských tradic. O anexi Krymu hovoří ruská minorita žijící na Ukrajině také kladně, neboť tvrdí, že Krym náležel odjakživa Rusku. Vztahy a postoje se však vůči Ukrajincům z pohledu ruské minority žijící na Ukrajině vůbec po událostech na poloostrově Krym nezměnil.

• BARAN, Voldymyr. Davni Slovjany. Kyjiv, 1998.
• BALUŠOK, V.: Etnohenez ukrajinciv (tezy); BALUŠOK, V.: Koly ž narodyvsja ukrajins’kyj narod? Dzerkalo tyžnja, 2005
• BOUZEK, Jan; HOŠEK, Radislav. Antické Černomoří. Praha : Svoboda, 1978, Kapitola Předantické Černomoří, s. 48. ISBN 25-047-78
• BRÖCKERS, Mathias. SCHREYER, Paul. My jsme ti dobří – Názory toho, kdo se snaží chápat Putina aneb jak námi média manipulují. Jaro, 2015. ISBN 9788090442351.
• COLVIN, John. Rozhodujicí bitvy. Praha : BB/art, 2004. ISBN 80-7341-388-4
• GÁLIS, Tomáš. Rusko, Ukrajina a my - Rozhovory Tomáša Gálisa s Alexandrom Dulebom. Premedia, 2016. ISBN 9788081593130.
• GONĚC, Vladimír. Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, ISBN 8072170317
• KABUZAN, V.M.The settlement of Novorossiya in 18th – 19th centuries. Moscow: Nauka, 1976.)
• HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2. aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-485-4.
• KOTLJAR, Mykola. Dorevoljucijna vitčyznjana istoriohrafija. In: Ukrajinska narodnist‘. Narysy social’no-ekonomičnoji i etno-polityčnoji istoriji. Kyjiv, 1990.
• KRYŠTOPA, Oleh. Ukrajina v měřítku 1:1. DOKOŘÁN, 2016. ISBN 978-80-7369-779-8.
• KUBICEK, Paul. The History of Ukraine. 2008
• MAGOCSI, Paul Robert (1996). A History of Ukraine. Toronto: University of Toronto Press, ISBN 0-8020-0830-5.
• PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015, ISBN 978-80-7429-534-8.
• QUINN-JUDGE, Paul, ZARAKHOVICH, Yuri, The Orange Revolution, Time, 28. listopadu 2004
• RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015, ISBN 978-80-7106-409-1.
• SMIRNOV, Aleksej Petrovič. Skytové. Praha: Panorama, 1980. Stopy, fakta, svědectví (Panorama).
• SUBTELNY, Orest. Ukraine: A History. U of Toronto Press., 2000, ISBN 978-0-8020-4871-4.
• SUBTEĹNYJ, O. Ystorija Ukrajiny. Kyjiv, 2006
• SYRUČEK, Milan. Rusko-ukrajinské vztahy. Grada, 2015. ISBN 978-80-247-5843-5.
• TOLOČKO, Petro. Istoryky pro etničnyj rozvytok Rusi.
• WILLIAMS, Brian Glyn. The Sultan’s Raiders: The Military Role of the Crimean Tatars in the Ottoman Empire, 2013
• YAKOVENKO, N. Ukrainian nobility from the end of 14th century to the mid of 17th century. Krytyka. Kiev 2008. ISBN 966-8978-14-5.
• ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století : Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014. s. 12-18 ISBN 978-80-257-0964-1.
• ZIEBA, A: Historia a wspóeczne stosunki polsko-ukraińskie, in: Przegd polonijny 4/1993

• SOLCHANYK, Roman. Russians in Ukraine: Problems and Prospects. Harvard Ukrainian Studies [online]. 1998 [cit. 2017-06-01]. ISSN 03635570. Dostupné z databáze ProQuest
• SOLCHANYK, Roman. Ukrainian nationalism in the 1990s: A minority faith. Harvard Ukrainian Studies [online]. 1998 [cit. 2017-06-09]. Dostupné z databáze ProQuest
• SENCERMAN, Öncel. Russian Diaspora as a Means of Russian Foreign Policy. Revista de Stiinte Politice [online]. 2016 [cit. 2017-06-07]. Dostupné z databáze ProQuest

• 2.světová válka - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online] [cit. 10.06.2017]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/2-svetova-valka.html
• Актуально | Ukrajinská iniciativa v ČR [online]. Dostupné z: http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/osvobozenecka-valka-poloviny-17-stoleti/
• COSSACKS' UPRISING, JewishEncyclopedia.com. JewishEncyclopedia.com [online]. Copyright ©2002 [cit. 08.06.2017]. Dostupné z: http://www.jewishencyclopedia.com/articles/4685-cossacks-uprising
• ČERMÁKOVÁ, Eva; Kimmeriové – „železný národ“ na Moravě. Muzeum regionu Valašsko, 2011. [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://media.muzeumvalassko.cz/mrv/media/data/letak/letak-kimmeriove-2011.pdf
• Darjusz Kołodziejczyk, as reported by Mikhail Kizilov. Slaves, Money Lenders, and Prisoner Guards: The Jews and the Trade in Slaves and Captives in the Crimean Khanate. Academia [online]. [cit. 2017-06-02]. Dostupné z: http://www.academia.edu/3706285/Slaves_Money_Lenders_and_Prisoner_Guards_The_Jews_and_the_Trade_in_Slaves_and_Captives_in_the_Crimean_Khanate
• dějepis.com. [online] dějepis.com, Copyright © 1997 [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.dejepis.com/ucebnice/stehovani-narodu
• Dějiny Ukrajiny IV: Polsko - Litevská nadvláda. ARMÁDNÍ NOVINY | Nejčtenější český vojenský web [online]. Copyright © 2017 [cit. 07.06.2017]. Dostupné z: http://www.armadninoviny.cz/dejiny-ukrajiny-iv-polsko-litevska-nadvlada.html
• Escalation of hostilities has exacerbated civilian suffering - UN report. OCHA [online]. 2017 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: http://www.ohchr.org/EN/NewsEvents/Pages/DisplayNews.aspx?NewsID=21383&LangID=E
• ERT, Kyjev retušuje válečná zvěrstva banderovců, historici protestují , 2016 [online] [cit. 10.06.2017]. Dostupné z: http://www.zpravy.idnes.cz/historik-ukrajina-volodymyr-vjatrovyc-fc9-/zahranicni.aspx?c=A160511_155040_zahranicni_ert
• Historie Ukrajiny. [online] Turismo.cz, 2015 [cit. 04. 03. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.turisimo.cz/ukrajina/informace/historie-ukrajiny/#header
• Internet encyklopedia of Ukraine. Slobidska Ukraine [online]. [cit. 2017-06-14]. Dostupné z: http://www.encyclopediaofukraine.com/display.asp?AddButton=pages\S\L\SlobidskaUkraine.htm
• Jižní Osetie uznala nezávislost Doněcké lidové republiky. Hlas Ruska [online]. 2014 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: https://cz.sputniknews.com/czech.ruvr.ru/news/2014_06_27/Jizni-Osetie-uznala-nezavislost-Donecke-lidove-republiky-6828/
• jurta [online] ABZ.cz: slovník cizích slov. ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání. Copyright © [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/jurta
• Kozácké hnutí - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/kozacke-hnuti.html
• Kyjevská Rus - Dějiny. [online] Vítejte na Dějinách - Dějiny, [cit. 22. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.dejiny.cz/ukrajina/kyjevska-rus.html
• Lavrov called Western declarations about the annexation of Crimea as being offensive. Vz.ru [online]. 2014 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: https://vz.ru/news/2014/3/21/678310.html
• Nepohodlní: Taras Ševčenko — Česká televize. Česká televize [online]. Copyright © [cit. 08.06.2017]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169540035-nepohodlni/208572232220004-taras-sevcenko/
• Nuland Claims 400-500 Russian Soldiers Killed in Eastern Ukraine. Sputnik [online]. 2015 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: https://sputniknews.com/europe/201503101019307525/
• pogrom, ABZ.cz: slovník cizích slov - on-line hledání [online]. Copyright © [cit. 08.06.2017]. Dostupné z: http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/pogrom
• Poválečný vývoj - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online] [cit. 10.06.2017]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/povalecny-vyvoj.html
• Předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny, předseda Ukrajinské iniciativy v České republice, předsedkyně Sdružení Ukrajinek v České republice, předsedkyně občanského sdružení „Ruta“, předseda Fóra Ukrajinců v České republice a předsedkyně občanského sdružení „Džerelo“ Holocaust Ukrajinců přesáhl holocaust Židů - Ukraine.www.ukraine.estranky.cz, [online] [cit. 10. 6. 2017]. Dostupné z: http://www.ukraine.estranky.cz/clanky/holocaust-in-ukraine.html
• Putinův projekt. Ukrajina mezi Evropou a Eurasií - Echo24.cz. Echo24.cz - Názorový deník [online]. Copyright © Echo Media a.s. [cit. 09.06.2017]. Dostupné z: http://echo24.cz/a/wp4XU/putinuv-projekt-ukrajina-mezi-evropou-a-eurasii?hc_location=ufi
• Ruská nadvláda - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/ruska-nadvlada.html
• Sarmatian people. [online] Britannica.com. Encyclopedia Britannica | Britannica.com. Copyright ©2017 Encyclop [cit. 21.05.2017]. Dostupné z WWW: https://www.britannica.com/topic/Sarmatian
• Scythian Religion - Dictionary definition of Scythian Religion. Encyclopedia.com: FREE online dictionary. Encyclopedia.com | Free Online Encyclopedia [online]. Copyright © 2016 Encyclopedia.com [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.encyclopedia.com/environment/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/scythian-religion
• Scythian. Britannica [online]. [cit. 2017-06-02]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Scythian
• Scythians. Home, Encyclopedia of Ukraine [online]. Copyright ©2001 All Rights Reserved. Canadian Institute of Ukrainian Studies. [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z: http://www.encyclopediaofukraine.com/display.asp?linkpath=pages%5CS%5CC%5CScythians.htm
• Součást Sovětského Svazu - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/soucast-sovetskeho-svazu.html
• Součástí Polska - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/soucasti-polska.html
• SKÁLA, Milan. O ukrajinštině - co možná nevíte. [online] 2011, [cit. 2. 06. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.ukrajinstina.eu/?action=oUkrajinstine
• ŠAJTAR, Jaroslav Stručná chronologie dějin Ukrajiny - země, která se proměnila v peklo. Reflex [online]. [cit. 2017-03-02]. Dostupné z: http://www.reflex.cz/clanek/historie/54222/strucna-chronologie-dejin-ukrajiny-zeme-ktera-se-promenila-v-peklo.html
• The language question, the results of recent research in 2012. [online] Rating group, 2012, [cit. 25. 05. 2017] Dostupné z WWW: http://ratinggroup.ua/en/research/ukraine/yazykovoy_vopros_rezultaty_poslednih_issledovaniy_2012.html
• Top 10 Interesting Facts about the Scythians - Listverse. Top 10 Lists - Listverse [online], [cit. 21. 05. 2017]. Dostupné z WWW: http://listverse.com/2010/01/05/top-10-interesting-facts-about-the-scythians/
• Ukrajina. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 2017-03-02]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/ukrajina/
• Ukrajina dějiny, Vševěd.cz. [online]. Copyright © [cit. 08.06.2017]. Dostupné z: http://encyklopedie.vseved.cz/Ukrajina+d%C4%9Bjiny
• Ukrajina - Historie - průvodce, Orbion.cz [online]. Dostupné z: http://ukrajina.orbion.cz/stat/pruvodce/historie-2590/
• Ukrajina - průvodce. [online] Orbion.cz., 2017 [cit. 22. 5. 2017] Dostupné z WWW: http://ukrajina.orbion.cz/stat/pruvodce/historie-2590/
• Ukraine. Britannica [online]. [cit. 2017-06-02]. Dostupné z: https://www.britannica.com/place/Ukraine
• Ukraine country profile. BBC [online]. [cit. 2017-06-02]. Dostupné z: http://www.bbc.com/news/world-europe-18018002
• „Ukraine crisis: Crimea parliament asks to join Russia“. BBC News. 6. března 2014.
• Ukraine crisis: Pro-Russian troops storm naval base as Clinton warns of 'aggression' from Putin. The Independent [online]. 2014 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/news/world/europe/ukraine-crisis-pro-russian-troops-storm-naval-base-as-clinton-warns-of-aggression-from-putin-9201317.html
• Ukraine crisis fuels secession calls in pro-Russian south. The Guardian [online]. 2014 [cit. 2017-06-06]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2014/feb/23/ukraine-crisis-secession-russian-crimea
• Ukrainian Insurgent Army: Myths and facts. Kyiv post [online]. [cit. 2017-06-02]. Dostupné z: https://www.kyivpost.com/article/opinion/op-ed/ukrainian-insurgent-army-myths-and-facts-314313.html
• Válka Ruska s Ukrajinou, pojmenoval situaci na Krymu Mezinárodní trestní tribunál. Novinky.cz [online]. 2016-11-15 [cit. 2017-06-06]
• Vznik samostatného státu - Dějiny. Vítejte na Dějinách - Dějiny [online] [cit. 10.06.2017]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/ukrajina/vznik-samostatneho-statu.html
• Základní informace o Ukrajině. Mundo [online]. [cit. 2017-03-02]. Dostupné z: http://www.mundo.cz/ukrajina

• Obrázek č. 1 - Ukrajina. Dostupné z: http://www.armadninoviny.cz/postoj-ruska-k-ukrajine-vyckavat.html
• Obrázek č. 2 - Ukrajinská a ruská azbuka. Dostupné z: http://ukrajina.orbion.cz/stat/pruvodce/jazyk-2593/
• Obrázek č. 3 - Jazyk na Ukrajině. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/novinarka-z-vychodu-ukrajiny-puvodni-povstalci-jsou-mrtvi/r~dc95357e6b4211e4b6d20025900fea04/



—-

Počet shlédnutí: 254