Kateřina Hronová, Helena Šišková

Tato práce se zabývá bratrskými církvemi a jejich odlišnostmi, hlavně v oblasti probíhání obřadů a slavení svátků. Českobratrská církev je křesťanskou protestantskou církví. Tato církev je, dá se říct specifická tím, že je velmi liberální, proto se v této práci řeší církevní obřady a svátky, které evangelíci slaví, protože nám tato oblast připadala jako nejzajímavější. Je zde zahrnutý křest, svatba, pohřeb, Večeře páně, Velikonoce - které jsou pro Českobratrskou církev evangelickou nejdůležitějším svátkem - a Vánoce. Dále je zde osvětlen průběh bohoslužeb, které k obřadnostem a svátkům neodmyslitelně patří a je zde popsáno jak vypadají místa, kde tyto bohoslužby probíhají. Práce obsahuje také porovnání, v čem se z hlediska církevních obřadů liší Českobratrská církev evangelická, Jednota bratrská a Církev bratrská. Nakonec zde řešíme odlišnosti bratrských církví u nás a v zahraničí. Nejvíce zaznamenaných odlišností je v Německu, dále je v této kapitole zmíněn Karibik a USA.

Cílem této práce je rozebrat, jaké církevní obřady a svátky členové Českobratrské církve evangelické mají. Co je pro ně typické při vykonávání obřadů a jak svátky slaví. Dále rozebrat, jak se Českobratrská církev evangelická v tomto směru odlišuje od Jednoty bratrské a Církve bratrské a porovnat se zahraničím.

Výzkumná otázka:

Jaké církevní obřady a svátky doprovází život členům Bratrských církví?

1. Jak probíhá křest, svatba a pohřeb v Českobratrské církvi evangelické?
2. Jak a jaké svátky členové Českobratrské církve evangelické slaví?
3. Jaké jsou rozdíly v církevních obřadech mezi Českobratrskou církví evangelickou, Jednotou bratrskou a Církví bratrskou?
4. Jaké jsou rozdíly mezi Českobratrskou církví evangelickou u nás v ČR a v zahraničí?

Bishop Donald J. Hying uvádí ve svém článku What Is the Meaning of Jesus' Baptism ¹⁾,jak křesťané slaví křest několika způsoby, a to liturgicky ve Vánočním období, jako First Luminous Mystery of the Rosary a teologicky jako biblické prizma. Dále o tom, jak byl sám Ježíš pokřtěn, o identitě Ježíše, o identifikování se s hříšníky, o božské blahosklonnosti. Nakonec autor píše o události, kdy byl Ježíš ponořen do řeky Jordan rukama Jana Křtitele, tedy o křtu,také o hodnotách a o tom, že pro Boha musí být lidé velmi hodnotní, když seslal vlastního syna, aby nás lidi našel a zachránil v údolí smrti.

V článku Konference o liturgické obnově podtrhla význam večeře Páně ²⁾ Karel Šimr popisuje, jak se při děkovné bohoslužbě s vysluhováním svaté večeře Páně otevřela diskuze o možnostech a úskalích liturgických reforem. Uvádí zde, že dokonce jeden z účastníků vyjádřil přesvědčení, že církve nelze dělit na liturgické a neliturgické. Toto ovšem považujeme pouze za názor, protože z prostudovaných dokumentů se církve na liturgické a neliturgické dělí. Večeři páně zde popisuje jako otevřenou iniciativu členů Českobratrské církve evangelické a sympatizantů, kteří usilují o prohloubení duchovního, liturgického a svátostného života v evangelické církvi.

O průběhu svateb píše Gabriela Horáková v průvodci Českobratrskou církví evangelickou. ³⁾ Na začátku definuje manželství - právně se manželstvím rozumí trvalé společenství muže a ženy, které je uzavřeno svobodným a úplným souhlasným prohlášením snoubenců. Českobratrská církev evangelická chápe manželství jako dobrý boží řád. V následujících částech popisuje průběh sňatků od příprav na manželství přes svatební obřad, čas a místo konání obřadu až po formální náležitosti.

Dále čtenáře seznamuje kdo je v Českobratrské církvi evangelické oprávněn vykonat (uzavřít) sňatek, kým je tedy farář nebo farářka, jímž byl udělen dekret volitelnosti. Uvádí,že sňatky mohou uzavírat jak rozvedení, tak i snoubenci různého křesťanského vyznání, tento sňatek se nazývá ekumenický. Tento fakt nám potvrdila i naše respondentka, Českobratrská církev evangelická je velmi liberální a to i v těchto ohledech.

Téma svátky shrnuje Adam Adolf ve svém díle Liturgický rok.⁴⁾ V knize popisuje smysl a řád křesťanských svátků, liturgické slavnosti, které mají v ročním cyklu pevně dané místo a vytvářejí strukturu svátečních okruhů liturgického roku, jejich členění, smysl a řád. Při popisování smyslu a řádu křesťanských svátků je v knize poukazováno na definici J. Piepera, který řekl, že slavit svátek znamená, že svoje vždycky a každodenně uskutečňované přitakání světu prožíváme při nějaké zvláštní příležitosti nevšedním způsobem, vždy se jedná o oslavu událostí památných a hodných díků. Přitakání světu zahrnuje u náboženského člověka děkovnou chválu ke stvořiteli světa. Co se týká konkrétně stavby liturgického roku, za začátek je považována 1.adventní neděle, za střed liturgického roku se považuje Kristovo velikonoční tajemství, druhým okruhem je oslava na památku Kristova narození. Tyto dva okruhy mají mezi sebou mezidobí.

Jan Lavický se ve své diplomové práci ⁵⁾ zmiňuje o manželství a sňatcích. Dozvíme se, jak bylo manželství bráno v době pádu komunistického režimu a jak je bráno dnes. Popisuje zde například, že do roku 2005 dle tehdy stávajících řádů nebylo možno oddávat lidi, kteří nebyli členy církve nebo nebyli pokřtěni. Následně přišla novela, kde se odhlasovalo, že lze oddat i nepokřtěný pár, a že rozhodujícím kritériem je „rozpoznatelná touha po Božím požehnání“. Tento fakt, že se tito lidé mohou oddávat dodnes, se opět shoduje s tím, co nám vyprávěla o současném oddávání naše respondentka.

Zdeněk Hojda a Markéta Křížová ve svém článku v časopise Historie - Otázky - Problémy ⁶⁾ „Jen mě prosili, abych šel ven a zavolal na Božího syna, aby jim přivedl nějaké tuleně“ ze studie Grónská zkušenost misionářů obnovené Jednoty bratrské v 18. století píší o šíření Jednoty bratrské v Grónsku.
V Herrnhutu, pod patronátem majitele panství hraběte Zinzendorfa, byla v roce 1727 ustavena „Jednota bratrská” (Bruder-Unitat), výslovně navazující na předbělohorskou církev stejného jména. Protože zakladatelé obce byli většinou tajní nekatolíci ze severní Moravy, tísnění rekatolizačním tlakem, nazývala se rovněž „moravskou církví“.Již několik let poté se ale obyvatelé osady dostali do ostrého sporu s představiteli oficiální luteránské církve. Zinzendorf byl dokonce na deset let vypovězen ze Saska. Právě v této době se zájem ochranovských obrátil k zámoří. Bratrská misijní činnost byla zároveň úzce spojena s kolonizačními projekty, zakládáním vzorových křesťanských obcí.V roce 1731 navštívil Zinzendorf dánský královský dvůr a doporučil své „moravské bratry“ k duchovní službě v dánských koloniích.
Nabídka byla přijata a už o rok později se první bratrští misionáři vypravili na dánský ostrov St. Thomas v karibské oblasti v roce 1733 další tři muži — Christian David a bratranci Christian a Matthäus Stachové — zamířili do Grónska. Žádný z nich neměl jasnější představu o tom, co je očekává. Grónsko pro ně ztělesňovalo naději na nový život v bratrské pospolitosti, „zemi svobody slova Božího“. Byli to prostí vesničané, sotva gramotní, o světě za hranicemi své vesnice nevěděli téměř nic. Vůdce skupiny, tesař Christian David, později vzpomínal, jak na lodi vyplouvající z Kodaně budoucí misionáři „rozprávěli o tom, jak hned pokácí stromy a postaví domy.“S takovými nadějemi se ovšem museli rozloučit. Jejich úsilí a zkušenosti jsou sledovány na základě bohatých zdrojů (biografii bratří, cestovních a vypořádacích deníků) uchované v archivu Moravského kostela v Herrnhutu (Horní Lužice) začínající misionářským osídlením na západním pobřeží Grónska a prvními těžkými roky až do jejich úspěchu po 25 a 40 letech se založením dalších dvou osad v Grónsku.
Prvotním a hlavním zaměřením je jejich interakce s inuitskými lidmi od nichž byli odděleni bariérou zcela jiného jazyka, myšlení, životního stylu a zkušeností. Na počátku misionáři pomalu překonali elementární komunikační potíže a nedůvěru domorodců.
Teprve po pěti letech přišly první skromné úspěchy a spolupráce s Dány. V roce 1747 kolem sta původních obyvatel žilo okolo kostela v New Harrnhut ve stavbách postavených z lodí přivezených z Dánska. Počet moravanů také rostl, byly zde vyslány první sestry. V roce 1770 ve dvou kaplích žilo přibližně 860 členů. Moravská církev byla na ostrově aktivní do roku 1900.

V naší práci jsou použity metody kvalitativního výzkumu, a to polostrukturovaný rozhovor i nestrukturovaný rozhovor Výhodou této metody je mnohem větší konkrétnost a spontánnost, možnost zjišťování detailů a podávání doplňujících otázek. Obecnou nevýhodou je menší počet zjištěných údajů, méně obecný pohled díky menší kvantitě respondentů. To v našem případě ale nebyl problém, protože jsme si sehnaly respondentku, které jsme se ptaly na věci platící celkově pro církev (obřadnosti, svátky, případná specifika, omezení v životě). Tato metoda pro nás byla velmi vyhovující, respondentka mluvila souvisle sama na naše předem rozmyšlené otázky, ale kdykoliv jsme mohly položit doplňující dotaz, v případě že nás něco zaujalo nebo nám něco nebylo jasné. Hlavní nevýhodou této práce bylo poměrně málo informací k tomuto tématu, dostupných na internetu. Proto byla velká většina informací zjištěna až právě přes naše respondenty a byl využit právě polostrukturovaný a nestrukturovaný rozhovor.

Naší respondentkou byla paní Jana Vondrová, která má na starosti komunikaci s veřejností a médii. Nejdříve jsme ji kontaktovaly pomocí e-mailu, po domluvě jsme ji navštívily v sídle Českobratrské církve evangelické v ulici Jungmannová na Praze 1, kde jsme s ní vedly polostrukturovaný rozhovor, který jsme si nahrávaly. Základní otázky byly předem promyšlené, ale vyskytly se zde i spontánní dotazy vyplývající z rozhovoru, například doplňující.

Naším druhým respondentem byl Mgr. Jan Horálek, který působí jako dokumentarista v Jednotě bratrské. Pana Horálka jsme se dotazovaly pomocí e-mailu, protože jsme se neshodli na termínu osobního setkání, dále mezi námi proběhl telefonický rozhovor.

Bratrské církve jsou církve protestantské. Protestantismus je jedním z hlavních směrů křesťanství, vycházející především z reformace, která se odehrála v roce 1517 a byla zahájena vystoupením Martina Luthera proti prodeji odpustků. Protestantismus vznikl během světové reformace 16. století, krize západní církve se však projevovala již na konci středověku řadou reformních hnutí, pro které se někdy užívá termín první reformace. Z první reformace dodnes bez přerušení přetrvává kromě hnutí valdenských také Jednota bratrská.
Českobratrská církev evangelická je součástí dvou svazů (aliancí) mezinárodních církví, a to World Communion of Reformed Churches (WCRC) a Lutheran World Federation (LWF).Tyto dva svazy církví jsou vzájemně dosti odlišné. V případě WCRC jde o zejména církve navazující na švýcarskou reformaci (charakterizovanou jménem Jan Kalvín), v případě LWF zejména o církve navazující na německou reformaci (charakterizovanou jménem Martin Luther). ČCE je členem obou těchto svazů církví z historických důvodů. V českých zemích byl vývoj reformace specifický, začal dříve než v Německu i Švýcarsku. Po bitvě na Bílé hoře byly ovšem všechny reformační neboli evangelické církve (Jednota bratrská, podobojí) zakázány. Povoleny byly až r. 1781 tzv. tolerančním patentem, nicméně povoleny nebyly tradiční české reformační církve, nýbrž jen luteráni (Evangelická církev augsburského vyznání) a kalvinisté (Evangelická církev helvétského vyznání). Až ve druhé polovině 19. století byla znovu povolena Jednota bratrská. (Nedlouho potom prací amerických misionářů vznikla současná Církev bratrská.) Po konci habsburské monarchie se české části luterské a kalvinistické církve spojily v Českobratrskou církev evangelickou.
V bratrských církvích se slaví křest, což je obecně obřad očištění vodou, praktikovaný většinou skrze ponoření, někdy skrze omytí. V různých církvích se mohou objevovat specifické znaky. Například v Judaismu bylo ponořování ve vodě užíváno při rituálním omývání těla. Tato proto-křtitelnice byla v židovském prostředí nazývána mikve. Někteří badatelé v tomto vidí tradici, z níž se vyvinula praxe křtů u Jana Křtitele, který pocházel z rodiny židovského kněze Zachariáše.
Obecně v křesťanství, což znamená, že i v bratrských církvích je křest svátost a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem. V křesťanství je křest jakýsi vstup do určité církve. Podle toho, v jaké církvi člověk křest podstoupí, k té církvi náleží a platí pro něj zákoník té dané církve.V mnoha církvích je platnost křtu trvalá, to znamená, že člověk navždy jaksi patří do církve, kde byl pokřtěn a „nepřekřtívá“ se. I zde jsou však výjimky. Výjimka je například u Svědků Jehovových, jejichž křest ostatní církve nepovažují jako platný a tím pádem pokud chce člověk přestoupit do jiné církve, musí se znova nechat v dané církvi pokřtít.
V katolicismu je to tak, že katolíci věří, že křtu je zapotřebí pro smazání prvotního hříchu, a proto je běžná praxe křtu malých dětí. Zde může někdo vidět problém v tom, že malé dítě si nemůže rozhodnout, kde a jestli vůbec bude pokřtěno. U bratrských církví se právě proto provádí konfirmace, což je něco jako potvrzení křtu ve věku zhruba patnácti let, tudíž zde to není problémem.
Dále například v Sikhismu se křest provádí rituálním ponořením v Khalse v posvátném jezírku u chrámu Harmandir Sáhib.
V bratrských církvích je dále důležitá svatba (stejně jako v jiných církvích). Svatba neboli sňatek je obvykle slavnostní vzniku manželství. Je to společenský obřad, který spojuje dvě osoby. Sňatek může být jak církevní, tak necírkevní. Co se týká církevního sňatku, probíhá zpravidla v místě obvyklém pro náboženské obřady (v případě křesťanů a tedy i církví bratrských je to kostel), oddávajícím je kněz či jiná pověřená osoba a obřad se odehrává podle předpisů a zvyklostí příslušné církve. Bratrské církve jsou v mnoha směrech liberální, konkrétně v Českobratrské církvi evangelické není problémem oddat již rozvedené a dokonce není vyloučen ani sňatek homosexuálů. V tomto se liší od spousty jiných církví.

Historie Českobratrské církve evangelické sahá až do roku 1918, kdy se spojila Evangelická církev augsburského vyznání (sepsané shrnutí učení evangelíků od Philippa Melanchthona) a Evangelická církev helvétského vyznání (je dokument švýcarské reformace, jde o určitou shodu v nauce kalvinismu (Kalvinismus (neboli kalvínství), resp. reformovaná církev, též helvetské (reformované) vyznání) a zwingliánství (jeden z nejradikálnějších směrů měšťanské reformace ve Švýcarsku, konstituovaný na zákl. učení U. Zwingliho)). Tyto dvě církve působily na českém, moravském a slezském území od doby, kdy Josef II. vydal v roce 1781 Toleranční patent a lidé se mohli k těmto dvěma vyznáním veřejně přihlásit. Až do roku 1861, kdy byl vydán Protestantský patent, museli však evangelíci dodržovat přísné restrikce.

Českobratrská církev evangelická měla po svém vzniku v roce 1918 zhruba 250 000 členů. Německy mluvící evangelíci vytvořili v roce 1919 vlastní Německou evangelickou církev. Počet členů církve postupně vzrostl až na 325 000 v roce 1938. Za druhé světové války se církev účastnila odboje na okupovaném území protektorátu Čechy a Morava.

Po komunistickém převratu se v církvi objevovaly dva neslučitelné směry – jedna část protestovala proti porušování lidských práv, druhá se pokoušela o kladné přijetí, ba dokonce legitimizaci nového režimu. Kazatelé a členové církve byli vězněni či zbavováni souhlasu k vykonávání duchovenské služby. ⁷⁾

Dva členové Českobratrské církve evangelické se stali symboly boje proti komunistickému režimu: Milada Horáková, která byla odsouzena v zinscenovaném politickém procesu a v roce 1950 popravena, a Jan Palach, který sám sebe zapálil v roce 1969 na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

V roce 1989 se Českobratrská církev evangelická výrazně zapojila do společenských změn. Byla obnovena činnost Diakonie ČCE (navázala na činnost České diakonie, která vznikla v roce 1903 a působila až do roku 1952, kdy byla zakázána režimem). Znovu se začaly konat Sjezdy mládeže, otevřely se nové možnosti práce s dětmi. Církev přijala nové výzvy, které s sebou přináší život ve svobodné, demokratické společnosti.

Jednota bratrská je nejstarší protestantskou církví. Ve světě je známa jako Unitas Fratrum nebo česky také Moravská církev. Vznikla v době husitské. Založena byla roku 1457 v Kunvaldu. Církev se rozrůstala rychle, začala se šířit z Moravy do Čech.

V roce 1621 bylo Jednotě bratrské (stejně jako ostatním protestantským církvím) zakázáno působení. Mnoho lidí opustilo vlast. Někteří si svou víru uchovávali v tajnosti, byli podporováni ze zahraničí a zúčastňovali se i tajných setkání s ostatními bratry. Věřící, kteří by víru na území Čech a Moravy prosazovali nebo se k ní veřejně hlásili mohli být pronásledováni a následně chyceni a potrestáni.

Jednota bratrská se mohla vrátit do českých zemí a obnovit práci až po roce 1861, kdy byl vydán Protestantský patent. Jako první založila sirotčinec v Čermné v Orlických horách. V roce 1870 vznikl první sbor v Potštejně. V počátcích nesměla Jednota užívat své původní jméno, a tak byla státem uznána pod jménem „Evangelická církev bratrská“,a teprve od roku 1921 se opět směl používat název Jednota bratrská.

V současnosti je česká Jednota bratrská jednou z 21 provincií světové Jednoty bratrské. Provozuje např.: mateřské, základní a střední školy, mateřská a rodinná centra, volnočasové kluby pro všechny generace, kreativní a turistické kluby, občanské poradny, diakonie a mnoho dalších. ⁸⁾

Dnešní Církev bratrská sahá svými kořeny do doby duchovního oživení v Čechách a na Moravě v 19. století. Počátky církve spadají do let 1860 - 1880. První církevní sbor Svobodné evangelické církve české byl založen v roce 1868 v Bystrém v Orlických horách. K jeho ustavení přispěla i Svobodná církev skotská, působící v sousedním Prusku ( dnes Polsko ). Následně přibyl v Praze sbor Svobodné církve reformované, který byl působištěm amerických kongregačních misionářů z Bostonu.

K ustavení nové církve došlo 3. 6. 1880 v Praze. Obě církve se spojily do jediné Svobodné církve reformované, která dále rostla.

Po vzniku Československa v roce 1918 přijala církev jméno Jednota českobratrská a rozšířila působnost i na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Začala se zaměřovat na péči o sirotky, o staré lidi a na diakonskou službu nemocným.

Po zániku republiky, v roce 1939, byla její činnost systematicky omezována. Po válce nastal nadějný rozvoj práce, který zastavil politický zvrat v roce 1948. Jednota českobratrská musela přijmout státní uznání spojené s dozorem státu. Kazatelé dostali státní plat a jejich služba mohla být konána pouze na základě udělení souhlasu k výkonu činnosti. Jakákoliv činnost mimo modlitebny byla protizákonná. Bohoslužby a další aktivity sborů byly tajně monitorovány. Někteří kazatelé skončili ve vězení nebo ztratili státní souhlas k vykonávání činnosti. Majetek církve byl v některých případech zabaven a státu musely být předány všechny církevní ústavy charitativního zaměření.

Po roce 1951 se k Jednotě českobratrské připojila značná část spolku „Modrý kříž“ na Slovensku a Spolku rozhodných křesťanů na Těšínsku, kde převládala polská národnost. Nárůst počtu slovenských a polských členů vedl církev v roce 1967 ke změně svého jména na Církev bratrskou.

V současnosti církev eviduje přes 10 000 osob. Členové církve jsou vedeni k životu osobní křesťanské víry, věrnosti Božímu slovu a životu naplněnému láskou k Bohu a lidem.

Křtem se člověk stává Božím dítětem - křesťanem. Co to přesně znamená, nám pomůže přiblížit symbol vody, použité při křtu. Voda je ve všech kulturách symbolem života. Také křest přináší nový život. Každý z nás se kdysi fyzicky narodil, ale teprve křtem se rodíme pro nadpřirozený život, stáváme se dětmi Božími Křest spojuje jednotlivce nejen s Bohem, ale také se všemi, kteří se Kristu otevřeli. Skrze křest jsme se stali „jedním tělem“. Jsme přijati do společenství církve. Voda také smývá špínu z našeho těla. Podobně voda křtu očišťuje člověka od každé poskvrny hříchu, tedy křtem je odpuštěn dědičný hřích i všechny osobní hříchy.

Křest je úzce spjat s Ježíšovou smrtí na kříži a jeho zmrtvýchvstáním. V listu Kolosanům čteme: „Křtem jste byli spolu s Kristem položeni do hrobu, a tím také zároveň s ním vzkříšeni, protože jste uvěřili v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých.“ Proto se nejčastěji křtí o Velikonocích nebo alespoň v neděli, kdy má co nejvíc zářit radost z Ježíšova vítězství nad smrtí a hříchem.

Křest v ČCE - V evangelické církvi křtí děti i dospělé, zpravidla při bohoslužebném shromáždění politím vodou či ponořením. Křtu dospělého předchází vyučování základů víry. U křtu dítěte požadujeme, aby se aspoň jeden z rodičů hlásil ke křesťanské víře. Ke křtu mohou být přizváni i svědkové (kmotři), kteří se zavazují, že budou svého kmotřence doprovázet životem na cestě víry. Proto i kmotři musejí být křesťané.

Křest v Církvi bratrské - Obvyklým způsobem křtu dítěte je pokropení či polití. V Církvi bratrské zpravidla křtíme dětí plnoprávných členů sboru

O křest je nutno včas požádat, koná se obvykle při shromáždění se slavením večeře Páně. O vykonání křtu rozhoduje staršovstvo sboru na základě doporučení kazatele anebo na základě rozhovoru s těmi, kdo o křest žádají. Křtu předchází rozhovor s kazatelem, pastoračním asistentem či asistentkou anebo starším sboru. U dospělého je tomu tak samo, při přípravě je nutno 6 setkání.

Svatba neboli sňatek je obvykle slavnostní vznik manželství. V posledních desetiletích v některých zemích lze uzavřít sňatek i mezi dvěma muži anebo mezi dvěma ženami. Z pohledu ženy se nazývá vdavky, pro muže ženitba. Slovo ze základu svatý naznačuje, že jde o obřad vzájemného potvrzení a zveřejnění silného vztahu, svazku.

Svatba je světově rozšířený společenský obřad, který spojuje dvě osoby. V minulosti se jednalo zpravidla o osoby opačného pohlaví, vzhledem k liberalizaci společnosti a společenských zásad, je dnes v některých státech možné uzavřít sňatek i s osobou stejného pohlaví. Historicky se tento obřad vyskytuje v různých formách v naprosté většině světových kultur. Jejich forma se liší na základě sociálních, náboženských a dalších odlišnostech.

Svatba v ČCE - Svatební shromáždění má podobu bohoslužeb s modlitbami, kázáním na základě Písma, manželským slibem, požehnáním manželství a písněmi.
Svatební shromáždění se koná zpravidla ve sboru, jehož je jeden ze snoubenců členem. Při svatbě snoubenců, kteří jsou členy různých církví, mohou být přítomni duchovní obou příslušných církví. Oddáni mohou být také lidé, kteří nejsou členy církve, ale touží po Božím požehnání pro své manželství.

Svatba v církvi bratrské - Manželství vzniká uzavřením sňatku. Předmanželský a mimomanželský pohlavní styk vidí církev na základě Písma jako hřích. Přinese-li manželství zklamání, nese věřící trpělivě důsledky, snaží se vše přemáhat láskou a ušlechtilým jednáním . Křesťan se proto vždy snaží vyhnout rozvodu, kromě výjimečných případů, jež připouští Písmo. I v případě, že věřící žije ve smíšeném manželství s nevěřícím, se snaží svým životem získat svého partnera pro Pána Ježíše Krista.

Církve a náboženské společnosti vesměs předpokládají, že lidská osoba smrtí úplně nekončí a i tělu zemřelého přísluší jistá úcta; tyto představy vyjadřují také v pohřebním obřadu.

Většina náboženství hovoří v této souvislosti o nesmrtelné duši. Katolická církev považuje pohřeb za svátostinu, jejímž účelem je vyprosit zemřelému duchovní pomoc, prokázat úctu jeho tělu a pozůstalým dodat útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem. Tradiční křesťanský pohřeb v České republice se skládá z obřadu rozloučení v kostele, průvodu na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Součástí slavnostního katolického pohřbu může být mše svatá, buďto před cestou na hřbitov, anebo častěji po pohřbu

Pohřeb v ČCE - Jádrem pohřebních bohoslužeb je ujištění o Boží milosti a Kristově vzkříšení, z něhož plyne naděje odpuštění hříchů a věčného života v Boží blízkosti. Při bohoslužbách zaznívá také připomenutí života zesnulého a jeho odevzdání Pánu Bohu.
Pohřeb se koná v kostele, na hřbitově, v obřadní síni nebo v krematoriu, podle místních podmínek a zvyklostí.

Pohřeb v církvi bratrské - poskytuje tuto službu při pohřbu nejen svým členům, ale všem, kdo o ni požádají. Není-li k dispozici kazatel, vykoná pohřební pobožnost podle rozhodnutí staršovstva některý ze starších sboru. Církev bratrská se snaží působit k tomu, aby úmrtní oznámení, vystrojení pohřbu i celý jeho průběh byly střízlivé a aby vynikla především zvěst o Pánu života i smrti a požehnání víry v něho. O pohřební bohoslužbu je potřeba požádat a dohodnout vhodný termín ve spolupráci s pohřební službou.

Co se týká církevního pojetí svátků, průběh celého roku se řídí kalendářem, který má základ v kalendáři církevním, tzv. liturgickém roku. Jak už je výše uvedeno v knize Liturgický rok od Adolfa Adama ⁹⁾ , při popisování smyslu a řádu křesťanských svátků je poukazováno na definici J. Piepera, který řekl, že slavit svátek znamená, že svoje vždycky a každodenně uskutečňované přitakání světu prožíváme při nějaké zvláštní příležitosti nevšedním způsobem, vždy se jedná o oslavu událostí památných a hodných díků. Přitakání světu zahrnuje u náboženského člověka děkovnou chválu ke stvořiteli světa. Jednotlivé církve mají odlišné kalendáře, pro počítání času je celosvětově uznávaný solární kalendář gregoriánský. Byl zaveden v roce 1582 papežem Řehořem XIII. a jednotlivé katolické země jej zaváděly postupně v následujících letech. V současnosti jsou, co se týče bratrských církví, důležité následně uvedené svátky.

Ústředním bodem liturgického roku je Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (Velikonoce). Co se týká křtu a jeho postavení v liturgickém roce, můžeme mluvit o svátku křtu Páně jako o konci Vánočního období. Vánoce jsou období, kdy se v církvi slaví tajemství narození Ježíše.

Bishop Donald J. Hying uvádí ve svém článku What Is the Meaning of Jesus' Baptism? ¹⁰⁾ , že křesťané slaví křest několika způsoby: liturgicky, a to ve Vánočním období, jako First Luminous Mystery of the Rosary a teologicky jako biblické prizma. Vypráví se zde i o tom, jak Ježíš přišel z Galilee za Janem Křtitelem, aby ho pokřtil. Poté co se tak stalo, otevřela se Ježíši nebesa a spatřil duši Boha jako holubici, která na něj klesá a říká mu: „Toto je můj milovaný syn, kterým jsem velmi potěšen“ Křest je obřad očištění vodou, praktikovaný někdy skrze ponoření, někdy pouze skrze omytí. Je užívaný v některých východních náboženstvích, některých židovských skupinách a převážně v křesťanských církvích.¹¹⁾
Respondentka z Českobratrské církve evangelické nám sdělila, že v jejich církvi se křtí jak malé děti, tak i dospělí, a že pokud se pokřtí malé dítě, zhruba ve věku 15 let prochází konfirmací. Konfirmace je roční až dvouletá příprava s farářem, kdy se dotyčný dospívající dozvídá o základech víry, o životě v církvi a připravují se k takzvanému potvrzení křtu. Konfirmace probíhá z toho důvodu, že za malé dítě tehdy rozhodovali rodiče a teď se může samo rozhodnout, jestli křest potvrdí. Můžeme tedy říci, že o pokřtění si lidé mohou sami rozhodnout a je přístupné i ve vyšším věku.

Svatba je velmi důležitý moment a velmi živé téma v církvi, sama naše respondentka nám sdělila, že na svatbu dostává mnoho otázek od veřejnosti.
Svatební shromáždění má podobu bohoslužeb s modlitbami, kázáním na základě Písma, manželským slibem, požehnáním manželství a písněmi.
Podle zákonů České republiky může být úřední uzavření sňatku součástí svatebních bohoslužeb, zástupcem státu je pak kazatel či kazatelka Českobratrské církve evangelické. Svatební shromáždění se koná zpravidla ve sboru, jehož je jeden ze snoubenců členem. ¹²⁾ Svatbě předchází příprava s farářem, která je různě dlouhá. Není nutné, aby oba snoubenci byli členy evangelické církve. Například pro evangelíka by bylo problematické vzít se v katolické církvi, ale naopak tomu tak není. Farář sice není povinen oddat lidi, kteří nejsou členy církve, ale také může, je to na jeho zvážení a většinou to nebývá problém, protože jak už jsme uvedly, Českobratrská církev evangelická je velmi liberální.
Naše respondentka promluvila i o postoji evangelíků k rozvedeným a homosexuálům. Co se týče rozvedených lidí, vnímají to evangelíci tak, že nikdy nevidíme do jejich života a nemá cenu je soudit, protože k rozvodu mohli mít různé důvody a tito lidé by měli dostat druhou šanci, pokud jsou si vědomi svých chyb. V podstatě se dá říci, že rozvedení lidé nejsou pro Českobratrskou církev evangelickou žádní vyvrhelové. Co se týče homosexuálů, naše respondentka nám řekla, že v tom vnímá velké specifikum jejich církve, vedení dokonce už v roce 2006 vydalo brožuru, která se tímto tématem zabývala a jsou k těmto lidem otevření. Respondentka uvedla, že mají i faráře pro menšiny, kteří řeší například čínské křesťany nebo Romy, ale mimo jiné pořádají různé akce za práva homosexuální menšiny.
Zde vidíme, že Českobratrská církev evangelická je v oblasti svatby velmi liberální.

Pohřeb se koná v kostele, na hřbitově, v obřadní síni nebo v krematoriu, podle místních podmínek a zvyklostí. Je vhodné, aby pozůstalí přišli nejprve za kazatelem a domluvili s ním datum, podobu a místo pohřbu, případně obsah smutečního oznámení, a teprve potom dojednali vše ostatní s pohřební službou. Kazatel pozůstalým také nabídne setkání před pohřbem, při kterém je možné hlouběji hovořit o zesnulém, o nastalé ztrátě, o naději, kterou lze nalézt u Boha. Také v těžké době po pohřbu může kazatel podle potřeby a situace doprovázet pozůstalé v jejich zármutku. ¹³⁾
Podle naší respondentky nemají poslední pomazání, pohřeb pro ně není svátost. I tak je to ale důležitý moment. Probíhá buď v kostele nebo modlitebně, nemůže probíhat v krematoriu. Je patrné, že v Českobratrské církvi evangelické se na pohřeb nekladou nějaké striktní požadavky, je to spíše důležitý moment z osobního hlediska, při kterém se dotyční důstojně loučí se zemřelými.

Z těchto tří obřadností je patrně nejvýznamnější křest, protože je nutný k tomu, abychom patřili do církve.

V díle Liturgický rok ¹⁴⁾ je neděle popsána jako den zmrtvýchvstání Páně a zároveň den, kdy se Pán přednostně zjevuje svých učedníkům, obdarovává je přislíbeným darem svatého Ducha a v jeho síle je vysílá jako posly a služebníky spásy. Podle respondentky je neděle základním svátkem, který je slaven po celý rok, kdy se pravidelně konají bohoslužby, což je v dnešní době hlavní zvyk a způsob slavení tohoto dne.

Večeří páně se uctívá poslední večeře Ježíše Krista před ukřižováním. Ježíš byl ukřižován v pátek, takže večeře páně se koná ve čtvrtek. Jedná se o přijímání,které probíhá u evangelíků tak, že má farář na začátku proslov, potom se všichni pokřtění přítomní seskupí do kruhu a dostávají chléb a víno. Katolíci dostávají pouze hostie (chléb, většina církví pak označuje hostii po proměnění za „tělo Kristovo“) z kalichu pije pouze kněz.

Velikonoce se slaví vždy v neděli po prvním jarním úplňku, spory ohledně data slavení Velikonoc ukončil údajně koncil v Niceji 325. Podle literatury je je Velikonoční slavnost kultovním zvěstováním a zpřítomněním Kristova výkupného činu ve smrti a oslavení Páně, překonání hříchu křížem, a tím smířením mezi Bohem a člověkem. ¹⁵⁾ Z výpovědi respondentky se dá říci, že Velikonoce jsou nejvýznamnější svátek, z toho nejdůležitější den je Velký pátek. Na Velký pátek probíhají bohoslužby, respondentka nám dokonce řekla, že se jim na toto téma daří spolupracovat s Českou televizí. Na Velikonoční pondělí už bohoslužby nebývají. Ve čtvrtek večer jsou pašije, což jsou biblická vyprávění o utrpení Ježíše Krista, sederové večeře, které připomínají Vánoce v tom smyslu, že se sejdou rodiny. V sobotu bývají vigilie ve sborech, v neděli bohoslužby a v pondělí už žádné tradice neprobíhají. Další svátek, který evangelíci slaví, jsou Vánoce. Zde ale není pro Českobratrskou církev evangelickou nic co by jejich slavení Vánoc odlišovalo od slavení Vánoc v jiných církvích.

Podle našeho respondenta jsou rozdíly mezi Jednotou bratrskou a Českobratrskou církví evangelickou následující: Z obecného hlediska je hlavním rozdílem je pravděpodobně skutečnost, že členem Jednoty bratrské může být jen člověk, který osobně vyznává víru v Ježíše Krista a jehož život není v rozporu s tímto vyznáním. Členem Českobratrské církve evangelické se může stát kdokoli, kdo se v této církvi narodí a kdo je svými rodiči přinesen k nemluvněcímu křtu, bez ohledu na svou osobní víru.
Jednota bratrská je z tohoto hlediska řazena mezi tzv. církve vyznavačské, zatímco Českobratrská církev evangelická mezi tzv. církve lidové.
Z hlediska tzv. obřadností: Jednota bratrská je volnější z hlediska formy. Českobratrská církev evangelická je z hlediska formy vázána tzv. Agendou. Jednota bratrská je naopak striktnější z hlediska toho, komu je umožněno, aby v ní byl pokřtěn či oddán. Již od svého založení v 15. století rozlišuje Jednota bratrská mezi věcmi „podstatnými“, „služebnými“ a „případnými“. Mezi věci podstatné jsou počítány ty, na nichž záleží samotná spása člověka, totiž: na Boží straně milost Boha Otce, zásluha Pána Ježíše Krista a dary (či dílo) Ducha svatého; na straně lidské víra, láska a naděje. Mezi věci „služebné“ jsou řazeny ty, které jsou ustanoveny od Boha k nabývání oněch podstatných, totiž: slovo Boží (resp. kázání evangelia a celé pravdy Bible), svátosti (zejména křest a Večeře Páně neboli eucharistie) a tzv. moc klíčů (pastýřská péče). Jako „případné“ jsou označovány různá nařízení a ustanovení související se služebnými věcmi. Tyto „případné věci“ jsou v pravomoci církve a mohou „být i nebýt“. Pro podrobný popis odkazuji na přiložený soubor „Věci služebné, podstatné a případné“, což je materiál Teologického odboru Jednoty bratrské z letošního roku. Křest je řazen mezi věci služebné, svatba a bohoslužby jsou na pomezí věcí služebných a případných, pohřby a svátky patří mezi věci případné.
Křtěni bývají v Jednotě bratrské lidé, kteří osobně vyznali víru v Ježíše Krista a kteří Ježíši Kristu poddali svůj život. Konání křtů i jejich forma patří do pravomoci místních sborů, forma není jednotně stanovena. Křest většinou probíhá ponořením křtěného člověka do vody, přičemž křtící pronáší slova: „Křtím tě ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého“. Oddáváni bývají v Jednotě bratrské snoubenci opačného pohlaví, kteří jsou oba křesťané a kteří jsou volni pro vstup do manželství. Nemohou například být oddáni ti, kteří se bezdůvodně rozvedli. Zde je rozdíl mezi Českobratrskou církví evangelickou, kde respondentka uvedla, že rozvedení lidé se mohou znovu nechat oddat a ani mezi sňatkem lidí stejného pohlaví nemusí být problém. Forma svatebního obřadu patří do pravomoci místních sborů a není jednotně stanovena. Vzhledem k tomu, že Jednota bratrské patří mezi církve s pravomocí oddávat ve smyslu právního řádu České republiky, bývá vždy dbáno na splnění zákonných požadavků.
Konání bohoslužeb patří do pravomoci místních sborů a jejich forma není jednotně stanovena. Bohoslužby se většinou konají v neděli, jejich součástí bývá kázání na základě biblického poselství, společný zpěv duchovních písní, modlitby a sdílení zkušeností z každodenního křesťanského života. Forma pohřbu není jednotně stanovena. Konání pohřebních shromáždění patří do pravomoci místních sborů, jejich forma není jednotně stanovena. Pohřební shromáždění může místní sbor vykonat i pro nečleny církve. Svátky nejsou jednotně stanoveny. V některých místních sborech bývají slaveny Velikonoce a Vánoce.

Dále je zde srovnání Jednoty bratrské a církve bratrské podle našeho respondenta: Jednota bratrská a Církev bratrská jsou dvě vzájemně blízké církve. Mimo jiné: Obě bývají řazeny mezi církve „vyznavačské“ (viz výše). Pokud jde o rozdíly – v Jednotě bratrské je pravděpodobně větší důraz kladen na pastýřskou péči. (Jde o tzv. „moc klíčů“ ve zmiňovaném rozlišování na věci „podstatné, služebné a případné“.)

Co se týká porovnání se zahraničím, podle výpovědi našeho respondenta, pokud jde o Českobratrskou církev evangelickou (ČCE), na rozdíl například od Jednoty bratrské totiž ČCE není přímou součástí nějaké církve celosvětové. Je součástí dvou svazů (aliancí) mezinárodních církví, a to World Communion of Reformed Churches (WCRC) a Lutheran World Federation (LWF). Nejvíce odlišností se objevuje právě v rámci tohoto aspektu, avšak konkrétně zde uvádíme odlišnosti s Německem, Karibikem, USA.
Podle našeho respondenta tedy při porovnání se zahraničím hraje větší roli, zda je církev členem WCRC neboLWF, než v jaké části světa se nachází. Konkrétní rozdíly jsou následující: Církve LWF mají bohoslužby většinou liturgického rázu, zatímco církve WCRC je mívají volnější. ČCE sice podle své Agendy umožňuje jednotlivým sborům, aby bohoslužby konaly podle luterské liturgie, nicméně většinou k tomu nedochází. ČCE je tedy formou bohoslužeb podobnější církvím WCRC než církvím LWF. Například ČCE je po vnější stránce podobnější Presbyterian Church (USA), která je členem WCRC, než Evangelical Lutheran Church in America , která je členem LWF.
Náš respondent nám dále uvedl konkrétnější příklady odlišností u Jednoty bratrské. Například o křtu, který je v české Jednotě bratrské většinou prováděn formou ponoření, stejně jako například v Karibiku. Oproti tomu v Německu nebo USA je křest většinou prováděn formou polití. Pokud jde o formu bohoslužeb - v české Jednotě bratrské bývají většinou při doprovodu používány klávesy a kytary, zatímco v Německu varhany. Kazatel v české Jednotě bratrské nemá při bohoslužbách žádný liturgický oděv, bývá oblečen v obleku, obdobné je to v Církvi bratrské, zatímco v Českobratrské církvi evangelické mívá kazatel většinou černý talár s bílými tabulkami.V německé Jednotě bratrské kazatelé často mívají bílý talár. V Karibiku i na jiných místech mívají kazatelé kolárek. V některých sborech v USA nosí štolu. Co se týká porovnání s Německem nebo USA, jsou zde bratrské církve, ale ne takové, které vychází z úplně stejné historické podstaty. Není proto snadné je zcela porovnávat.

Naším cílem bylo odpovědět na výzkumnou otázku: Jaké církevní obřady a svátky doprovází život členům Bratrských církví? Mezi bratrské církve patří Jednota bratrská, Církev bratrská a Českobratrská církev evangelická, na kterou jsme se zaměřily primárně, s Jednotou bratrskou a církví bratrskou jsme ji spíše porovnávaly. Zjistily jsme, že hlavní obřady, které v církvích probíhají jsou křest, svatba a pohřeb. Při zkoumání obřadů vyšlo najevo, že bratrské církve a obzvlášť Českobratrská církev evangelická jsou velmi liberální církve. Nejsou zde v podstatě žádná velká omezení, například co se týká sňatků, v Českobratrské církvi evangelické se mohou vzít i rozvedení, nepokřtění lidé a dokonce i homosexuálové mají šanci. Nejdůležitějším svátkem jsou Velikonoce, slaví se také Večeře páně, dále berou jako svátek vlastně každou neděli, kdy probíhají bohoslužby, a nakonec například Vánoce, které jsme ale ani nerozváděly, protože u tohoto svátku jsme nezjistily nic, co by bylo typické pro bratrské církve. Když porovnáme Českobratrskou církev evangelickou a Jednotu bratrskou, hlavním rozdílem je skutečnost, že členem Jednoty bratrské může být jen člověk, který osobně vyznává víru v Ježíše Krista a jehož život není v rozporu s tímto vyznáním. Členem Českobratrské církve evangelické se může stát kdokoli, kdo se v této církvi narodí a kdo je svými rodiči přinesen k nemluvněcímu křtu, bez ohledu na svou osobní víru. Jednota bratrská je z tohoto hlediska řazena mezi tzv. církve vyznavačské, zatímco Českobratrská církev evangelická mezi tzv. církve lidové. Jednota bratrská je také striktnější, například z hlediska toho, komu je umožněno, aby v ní byl pokřtěn či oddán. Když porovnáme Jednotu bratrskou a Církev bratrskou, moc rozdílů nenalezneme, jsou to církve, které jsou si velmi podobné.Pokud jde o rozdíly – v Jednotě bratrské je pravděpodobně větší důraz kladen na pastýřskou péči. Ve výsledku se dá říci, že Českobratrská církev evangelická je opravu nejliberálnější z těchto bratrských církví. Úplně nakonec je zde porovnání bratrských církví u nás v České republice a v zahraničních státech. Zde hraje větší roli to, jakého svazu je církev součástí než to, v jaké části světa se církev nachází. Pokud ale chceme uvést konkrétní příklady odlišností týkajících se právě obřadností, máme zde příklady u Jednoty bratrské. Například o křtu, který je v české Jednotě bratrské většinou prováděn formou ponoření, stejně jako například v Karibiku. Oproti tomu v Německu nebo USA je křest většinou prováděn formou polití. Pokud jde o formu bohoslužeb - v české Jednotě bratrské bývají většinou při doprovodu používány klávesy a kytary, zatímco v Německu varhany. Kazatel v české Jednotě bratrské nemá při bohoslužbách žádný liturgický oděv, bývá oblečen v obleku, obdobné je to v Církvi bratrské, zatímco v Českobratrské církvi evangelické mívá kazatel většinou černý talár s bílými tabulkami.V německé Jednotě bratrské kazatelé často mívají bílý talár. V Karibiku i na jiných místech mívají kazatelé kolárek. V některých sborech v USA nosí štolu.

ADAM, Adolf. Liturgický rok. Praha: Vyšehrad, spol. s r.o., 1998. ISBN 80-7021-269-1.

DONALD J. HYING, Bishop. What is the meaning of Jesus Baptism?. The Catholic Answer. 2017, 2017(1), 5.

HOJDA, Zdeněk a Markéta KŘÍŽOVÁ. Jen mě prosili, abych šel ven a zavolal na Božího syna, aby jim přivedl nějaké tule. Historie-otázky-problémy. 2016, 2016(2), 10.

HORÁKOVÁ, Gabriela. Průvodce Českobratrskou církví evangelickou.

ŠIMR, Karel. Konference o liturgické obnově podtrhla význam večeře Páně. Evangnet. 2012, 2012.

Agenda Českobratrské církve evangelické [online]. [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz/materialy/liturgie/661-agenda_cce_i

Jednota bratrská [online]. [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: http://www.jbcr.cz/

Křest [online]. Praha [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: https://www.e-cirkev.cz/rubrika/775-co-delame-Zivotni-udalosti-Krest/index.htm

Svatba [online]. Praha [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: https://www.e-cirkev.cz/rubrika/773-co-delame-Zivotni-udalosti-Svatba/index.htm

Od vzniku církve [online]. Praha [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: https://www.e-cirkev.cz/rubrika/796-kdo-jsme-Historie-Od-vzniku-cirkve/index.htm

Pohřeb [online]. Praha [cit. 2018-07-31]. Dostupné z: https://www.e-cirkev.cz/rubrika/774-co-delame-Zivotni-udalosti-Pohreb/index.htm



Počet shlédnutí: 50