Dominika Bícová, Eliška Haumerová, Vít Polák, Tomáš Zeman

Tato práce se věnuje judaismu, a to především svatbě v závislosti na geografii. Judaismus patří mezi monoteistická náboženství a jeho myšlenkou je, že Židé jsou vyvolený boží národ a jsou vždy připraveni pomoci Bohu. Judaismus je brán nejen jako náboženství, ale i jako kultura se svou historií.

Předkládaná práce se zaměřuje na židovskou svatbu kvůli velkému množství tradic a rituálů. Je možné zde najít i takové, které jsou pro dnešní společnost spíše nepochopitelné než naopak. Zajímavostí je, jak jsou tradice ovlivněny geografií a to v České republice a v Izraeli, jestli jsou dodržované striktně či nikoliv. Úkolem této práce je rozšířit obzory čtenářům, kteří se chtějí dozvědět, jak svatby v judaismu probíhají, jaké jsou tradice, a v čem se liší svatby konané v Izraeli od svateb v ČR. V současné době roste počet židovských svateb konaných mimo Izrael.

1. V čem se liší svatební tradice ortodoxních Židů v Izraeli a v ČR?

1. Jak probíhají přípravy svatby ortodoxních Židů v České republice a v Izraeli?
2. Jak probíhají samotná svatba Židů v ČR a Izraeli?
3. Kde se obvykle koná svatba?
4. Jak je svatba financována?
5. Co obsahuje svatební smlouva, tzv. ketuba?

Poměrně zajímavé je si uvědomit, co pro Židy svatba a sňatek samotný znamená a jaké nároky jsou nezbytně nutné a doporučené. Problematikou zasnoubení a sňatku se zabývají Bedřich Nosek a Pavla Damohorská ve svém díle Židovské tradice a zvyky.¹⁾ Autoři vyvozují své závěry z citací a útržků textů převzaté převážně z Tóry, kde plození dětí a přijmutí sňatku plyne ze zákona každého Žida. V případě ženění může Žid dokonce z finančních důvodu prodat svou Tóru. Judaismus je popsán v řadě publikací, například dále se tomuto tématu věnuje Dana Veselská ve svém díle Mazal Tov - hodně štěstí - good luck.²⁾ Podle této knihy je židovská svatba jakýmsi naplněním ideálu a jediným správným stavem pro život muže a ženy. Upozorňuje, že by svatba měla probíhat pod širým nebem, v případě Prahy nebo jiných evropských měst by se mělo přistupovat k uzavření sňatku v synagoze.
Na výzkumnou otázku, jak probíhá svatba ortodoxních Židů v České republice a v Izraeli, odpovídá Dana Veselská ve své práci s názvem Židovské svatební obřady v Čechách a na Moravě v minulosti a přítomnosti.³⁾ Popisuje obecné principy průběhu svateb Židů na světě a převážně v Izraeli, spolu s náhledem na historický vývoj a na praktiky na území České republiky.
Dle autorky bychom mohli zařadit mezi výrazný rozdíl přítomnost či absenci profesionálního dohazovače, tzv. šadchena. Tato profese za poplatek historicky měla a stále má důležitou roli v židovské komunitě. Jedná se o osobu, která do svých plánů při dohazování potencionální nevěsty muži musí zahrnout jak přiměřený věkový rozdíl v páru, tak případné ekonomické výhody a nevýhody možného sňatku. D. Veselská zmiňuje, že na území České republiky se tato profese téměř vůbec nevyskytuje a ani nevyskytovala.
Mezi další raritu Židů na našem území můžeme zařadit rozesílání jednojazyčných svatebních pozvánek u nás převážně v jazyce českém, v minulosti také v jazyce německém. V ostatních zemích se používá pozvánka s dvojím překladem, v rodném jazyku páru a v hebrejštině. Dále pak podle Veselské připadá nejvíce sňatků v Izraeli na úterý a středu. Úterý je totiž odrazem druhého dne stvoření světa, kdy Bůh dle Tóry vícekrát pronesl větu „a bylo to dobré”. Středa je Židy chápána jako třetí den stvoření světa, kdy Bůh stvořil ryby, které jsou v judaismu chápany jako symbol plodnosti. V České republice jsou židovské sňatky realizovány nejčastěji v neděli, která je brána jako den volna. Rozdíly autorka zmiňuje i v místě konání svatby. V izraelském prostředí je preferována svatba pod širým nebem spolu s baldachýnem nazývaný chupa, který je napnut čtyřmi tyčemi nad budoucími novomanželi. Tyče mohou držet svobodní mládenci, raritou nejsou ani malé děti. V české kotlině je naopak dávána přednost obřadu v interiéru se synagogními prvky. Baldachýn je sice také napnut nad ženichem a nevěstou, nicméně tyče nemusí být drženy, je přípustná i varianta zasazení tyčí do speciálních stojanů.

Autorka dále ve svém díle upozorňuje na rozdíly v tradici obdarovávání ženicha nevěstou lněným rouchem nazývaným kitl. Tento prvek je velmi oblíben v ortodoxním proudu judaismu, u nás se však tento zvyk vůbec neujal. Ja'akov Newman ve svém díle Judaismus od A do Z uvádí: „Ketuba je psaná svatební smlouva, kterou uzavírají ženich a nevěsta na židovské svatbě a stanovuje povinnosti manžela k manželce.“ Mezi povinnosti autor řadí živení, ctění a podporování manželky, jak se na židovského manžela sluší. Jde o pozůstatek velmi staré tradice sahající až do starověku.⁴⁾ Paní Sarah Yentlová na svém internetovém blogu Žid v praxi zveřejnila článek s názvem Ketuba, ve kterém píše, že její budoucí manžel je větší tradicionalista než ona a s tím souvisí i jeho požadavky na formu svatební smlouvy: „Eli ⁵⁾ je větší tradicionalista než já, takže pro něj je důležité, že text ketuby se nijak dramaticky neodlišuje od textu užívaného po staletí.“ ⁶⁾. Z této zkutečnosti by se dalo částečně vyvodit, že vyznavači tradičního či ortodoxního směru judaismu uznávají aramejsky psanou formu svatební smlouvy a nikoliv hebrejsky psanou verzi typickou pro liberálnější směry. Dle Dany Veselské není na území Česka tato smlouva nikterak zdobena. V Izraeli jsou svatební smlouvy bohatě zdobeny, pokud se nejedná o židovskou skupinu Aškenázů. Dana Veselská dále zmiňuje rozdíly v pokrývání hlavy rouchem nevěsty. V drtivé většině případů roucho je nevěstě nasazováno ženichem. U nás se však drží zvyk pokrývání nevěstiny samotným rabínem. V Izraeli byste dále nenašli ani zvyk zapalování a držení svící svatebčany během svatebního obřadu. Tento prvek se k nám dostal pravděpodobně židovskými uprchlíky z oblasti Haliče.⁷⁾

Praktická část seminární práce byla vypracována na základě kvalitativního výzkumu - metodou osobního dotazování. Rozhovor byl polostrukturovaný. Měli jsme připravené konkrétní dotazy a reagovali jsme dle odpovědí respondentů. Jasně a srozumitelně o polostrukturovaném rozhovoru píše Barbara M. Wildemuth, která uvádí: „Tento typ má předem daný soubor témat a volně přidružených otázek, ale jejich pořadí, volba slov a formulace může být pozměněna, případně může být něco dovysvětleno. Konkrétní otázky, které se zdají tazateli nevhodné, mohou být dokonce i vynechány; jiné naopak mohou být přidány. Polostrukturované rozhovory jsou flexibilnější a volnější než strukturované, ale jsou organizovanější a systematičtější než nestrukturované rozhovory.“ Autorka dále dodává, že tento typ rozhovoru by měl začít vytvořením návodu, ve kterém má být jasné vykreslena podstata a cíl studie. Jedná se tedy o okruhy otázek, kdy záleží na tazateli, jak moc se rozhodne držet předem vytvořeného návodu. Navíc pořadí a formulace otázek mohou být přizpůsobovány odpověďmi respondenta. Zdánlivé úplné volnosti by však měla vévodit kostra základních otázek, které by měly být zodpovězeny. ⁸⁾
Při vytváření návodu na polostrukturovaný rozhovor se pracuje, jak již je zmíněno výše, s otázkami, základním kamenem mimo jiné i této metody. Je proto nezbytné umět pokládat takové otázky, které jsou pro danou situaci nejadekvátnější a zároveň co nejvhodnější pro odpovědi, které je potřeba od respondenta získat. Touto problematikou se zabývá B. L. Berg popisující základní 4 typy otázek, které by se v návodu měly objevit. Jako první zmiňuje tzv. Základní otázky (Essential questions) směřující k ústřednímu tématu výzkumu a pomoci získat klíčové informace k výzkumným otázkám. Dodatečné otázky (Extra questions) zahrnují například jiné formulace základních otázek (v případě respondentova nepochopení prvotní verze) nebo k posouzení dopadu změny formulace. K vybudování vztahu mezi tazatelem a respondentem jsou vhodné Jednorázové otázky (Throw-away questions), které však neslouží ke sběru důležitých informací. Posledním typem žádoucích otázek dle B. L. Berga jsou Zkoumavé otázky neboli Sondy (Probes), které mají za úkol získat formou navazujících otázek od respondenta ještě větší množství informací např.: „Můžete mi o tom říct něco více?“ nebo „Mohl(a) byste to prosím více vysvětlit?“ apod. Při rozhovoru se naopak nedoporučují takové otázky, které budí u respondenta nepřiměřenou emocionální reakci způsobenou nevhodnou formulací a nepřehledné otázky s dlouhými souvětími.⁹⁾ Dále pak nejsou vhodné otázky sahající do dvou a více témat.¹⁰⁾
Mezi výhody polostrukturovaného rozhovoru bychom tedy mohli zařadit například to, že pokud je respondent výmluvný, můžeme dále pokračovat v jeho myšlenkách a zároveň se dozvíme vše, co potřebujeme, neboť máme stále předem připravené otázky. Mezi nevýhody polostrukturovaného rozhovoru bychom mohli zařadit například časovou náročnost pro obě strany výzkumu. Je třeba projít všechny připravené otázky a zároveň reagovat na to, co respondent říká.

Ve skupině jsme se shodli, že bude nejlepší hledat respondenty u svých známých, známých rodinných příslušníků a poté také na sociálních sítích jako je například Facebook nebo na dalších internetových stránkách, popřípadě i fórech. Jelikož ve svém okolí jsme našli pouze jednoho respondenta, museli jsme začít pátrat právě přes Facebook. Začali jsem rozesílat emaily, zda by potencionální respondenti byli ochotni nám odpovědět na několik otázek ohledně svatby. Kontaktovali jsme také členy Židovské obce v Praze, konkrétně rabína i tajemníka. Bohužel mnoho dotázaných respondentů na email vůbec nereagovalo. Dostala se k nám i jedna odpověď, že je téma naší seminární práce pro danou respondentku velice citlivé a byly nám doporučeny veřejné publikace, které popisují tuto problematiku. Hned ze začátku jsme se tedy přesvědčili, že ženy jsou více uzavřené. Dalším plánovaných krokem se bylo s daným respondentem nebo respondentkou sejít a udělat s ní (ním) rozhovor, který by měl odpovědět na všechny naše výzkumné otázky týkající se židovské svatby. Volili jsme raději formu osobního setkání a rozhovoru, protože předpokládáme, že osobní setkání pobídne respondenty k řečení většího množství informací, nežli dotazník.
Praktická část seminární práce byla vypracována na základě kvalitativního výzkumu - metodou osobního dotazování. Rozhovor byl polostrukturovaný, měli jsme připravené konkrétní dotazy a reagovali jsme dle odpovědí respondentů. Měnili jsme tedy pořadí otázek a kladli jsme jim doplňující dotazy. Výhody polostrukturovaného rozhovoru jsou, že pokud je respondent výmluvný, můžeme dále pokračovat v jeho myšlenkách a zároveň se dozvíme vše, co potřebujeme, neboť máme stále naše předem připravené otázky. Mezi nevýhodu polostrukturovaného rozhovoru bychom mohli například zařadit časovou náročnost pro obě strany výzkumu. Je třeba projít všechny připravené otázky a zároveň reagovat na to, co respondent říká. Dbali jsme ovšem na doporučenou délku rozhovoru a nikdy jsme nepřekročili délku 90 minut.

¹¹⁾

Ahmedovi je okolo 50 let, žije převážně v České republice a organizuje svatby v Izraeli a v ČR. Ahmed je praktikující Žid.

Tadeášovi je 24 let, je studentem a je ortodoxním Židem, Česká republika.

Juditě je 25 let, je studentkou vysoké školy, Česká republika. Judita je ortodoxní Židovka.

Jonášovi je do 60 let a živí se jako obchodník, je ortodoxním Židem a žije v České republice.

Všichni dotazovaní se považují za ortodoxní Židy.

Judaismus vznikl v druhém tisíciletí před Kristem a stal se jedním z prvních monoteistických náboženství právě kvůli tomu, že se sám zrodil z izraelského monoteismu. Za zakladatele judaismu je Židy považován Abrahám, Izák a Jákob.
Vznik tohoto náboženství také souvisí s odchodem židovského obyvatelstva z egyptského zajetí, kdy údajně Mojžíš na hoře Sinaj obdržel Desatero přikázání. V průběhu 4000 let se vystřídala 4 nejdůležitější období v dějinách Judaismu. Jedná se o období biblické tradice (20. stol. př. Kr. – 4. stol. př. Kr), Helénské období (4. stol. př. Kr. – 2. stol. n. l.), období rabínské tradice (2. - 18. stol. n. l.) a moderní + současné období (1750 – dnes).

Dana Veselská ve své práci Židovské svatební obřady v Čechách a na Moravě v minulosti a přítomnosti ¹²⁾ obecně popisuje svatbu jako akt, který je přesně specifikovaný v náboženském právu, jejichž kořeny bychom mohli hledat v biblických a talmudických tradicích. Nedílnou součástí jsou i písemné prameny Tóry. Dle již zmíněné autorky se svatební akt od dob biblických téměř nezměnil. Mezi jedny z největších změn však řadí B. Nosek a P. Damohorská ¹³⁾ posun povinnosti ženění se z 20 let na 30 a výše kvůli změnám životního stylu (studium a poté až starost o živobytí). Dále podotýkají, že dle Tóry neuzavření a vyhýbání se sňatku rozpoutá hněv Boží, nicméně sňatek nezletilých osob (pod 18 let) je považováno za těžké smilstvo. Zasnoubení je dále dle autorů chápáno pouze jako první úroveň sňatku, nikoliv jako akt jiného druhu. Kromě spokojeného manželství je nutno sdělit, že v judaismu za určitých podmínek dochází také k rozvodu, při kterém manžel musí vydat své manželce rozvodový list zvaný get. Na rozdíl od rozvodů, které nejsou v České republice tak obvyklé, je manželství bráno za posvátné spojení do sebe zamilovaných lidí a židovská svatba jako taková je brána za nejvýznamnější událost každého Žida, i v Tóře se přece praví: „Milujte se a množte se!“

Odhaduje se, že je na světě 14 miliónů Židů. Nejvíce Židů je v USA - 5 milionů, 4 miliony v Izraeli. V českých Židovských obcích je registrováno 3 000 členů, ovšem odhaduje se, že zde žije 15 - 20 000 Židů. ¹⁴⁾ Dříve bylo na našem území okolo 80 000 Židů. Ve špatných časech trpěli víc než ostatní, nejhorší ze všech během druhé světové války 1939 až 1945, kdy němečtí okupanti zavraždili něco jako čtyři pětiny všech Židů žijících na území Československé republiky.¹⁵⁾ Nyní v České republice a na území Karpat je pouze 4 000 Židů. Ahmed nám při rozhovoru sdělil: „Judaismus v České republice zaniká“.¹⁶⁾ „Židovská komunita v naší republice je poměrně malá, neboť počet osob, které se hlásí k židovskému vyznání, národnosti nebo původu dodnes ovlivňuje několik faktorů: jednak ztráta obrovského množství lidí během 2. světové války, jednak dvě vlny emigrací do zahraničí – po roce 1948 a 1968“.¹⁷⁾

Po událostech, které nepřispěly k rozvoji židovské obce na našem území, byla zapotřebí obnova židovských tradic a zvyků. Náš dotazovaný Jonáš dodává: „Po pádu komunismu došlo ke výměně rabína, což byl Čech, ale studoval v Izraeli a přijel k nám, aby nám pomohl se znovuzavedením tradic. Tento rabín poté v 90. letech poprosil stát Izrael o znovuzavedení židovských tradic na našem území. Tuším, že roku 1994 proběhla první židovská svatba od konce 2. světové války. Je velký úspěch, že od 90. let 20.století bylo uspořádáno přibližně 20 židovských svateb“.¹⁸⁾

Svatbu odjakživa brali Židé ve velké uctivosti a snažili se ponechat si svá specifika této tradice. Nicméně ve válečném a poválečném období docházelo k postupnému úpadku související převážně s negativním vývojem židovské populace vycházející z antisemitských tendencí. O tomto fenoménu se zmiňuje i Dana Veselská: „Komunistický režim v bývalém Československu však už od roku 1949 neuznával žádné církevní sňatky (zákon č. 265/1949 Sb.). Více než čtyřicet let tak bylo možné uzavřít právoplatné manželství jedině před místně příslušným úřadem. Novomanželé, kteří se v této době rozhodli ještě zopakovat svatební obřad v židovském ritu, dostávali tak sebe i rodinné příslušníky na index režimu potencionálně nebezpečných osob“. ¹⁹⁾ Jeden z našich dotazovaných Jonáš popisuje situaci v poválečném období takto: „V 50. letech 20. století byla situace například taková, že budoucí manželé nemohli mít církevní svatbu, ale museli jít na úřad, kde případné židovské tradice nebyly vítány“. ²⁰⁾

Smysl svatebního rituálu je spojit muže a ženu v manželské pouto. Mezi samozřejmosti můžeme zařadit seznámení muže a ženy, které se v kulturách a náboženstvích uskutečňuje různými způsoby. Židovská kultura má v tomhle ohledu také svou specialitu, a to tzv. profesionálního dohazovače šadchena. Tuto osobu popisuje D. Veselská jako profesi za poplatek, která při dohazování potencionálního ženicha a potencionální nevěsty musí zahrnout přiměřený věkový rozdíl páru a ekonomické výhody či nevýhody budoucího sňatku (viz literární rešerše). ²¹⁾ Na otázku ohledně šadchena jsme se ptali našich dotazovaných. “Profese šadchena samozřejmě má stále v Izraeli svoji váhu, ale v dnešní době existují i jiné alternativy, jako například seznámení přes židovskou seznamku na internetu. Pozice dohazovače je však v Izraeli stále velmi silná. U ortodoxních pozici šadchena zastává žena.“ ²²⁾ Tato odpověď mimo jiné poukázala na informaci, kterou je ženské pohlaví dohazovače u ortodoxního judaismu, což ve studované literatuře autorů této práce nebylo nalezeno. Dále pak je velmi zajímavá existence židovských internetových seznamek, které dodatečně nebylo těžké vyhledat (např. česká Jewish dating ²³⁾ či evropský portál Jsingles ²⁴⁾) a které potvrdili Ahmedovo tvrzení o dnešní alternativě seznamování. Tadeáš nám na toto téma odpověděl, že si není vědom, že by se v židovské obci na našem území někdy šadchen vyskytoval. Místo profesionálního dohazovače zastupuje varianta seznámení přes internet, či přes známé. ²⁵⁾ Jeho odpověď byla velmi podobná s odpověďmi i ostatních dotazovaných Židů z České republiky a shoduje se i s tvrzeními D. Veselské o absenci šadchena na našem území. Seznamování se přes známé s ostatními členy komunity za účelem navázání vztahu pro potencionální partnery se v tomto případě bez dohazovače jeví jako logická, a tudíž vcelku pravděpodobná varianta, ač se ve výše zmíněné literatuře nevyskytuje.

Před samotnou svatbou je zvykem zasílat pozvánky na tuto událost všem, kteří jsou žádáni jako svatebčané při svatebním rituálu. “V Česku je zvykem zasílat pozvánky obvykle v hebrejském a českém znění, popřípadě i anglicky jakožto univerzální jazyk.“ ²⁶⁾ Dle studované literatury lze nalézt shodu u tvrzení dotazovaného ohledně použití českého jazyka v pozvánkách. Rozpor však nastává, zda je používána převážně česká jednojazyková verze (dle paní Veselské) či vícejazyková verze dle dotazovaného. Odpovědi ostatních dotazovaných na tuto otázku jsou bohužel nejednotné. Od Ahmeda jsme se dozvěděli, že pozvánky se v Izraeli zasílají hlavně hebrejsky, plus případně i v rodném jazyce, pokud se tedy nejedná právě o hebrejštinu,²⁷⁾ což již s výrokem autorky knihy souhlasí.

„Židovský svatební rituál má od biblických dob dvě zásadní části: zásnuby – erusin a sňatek – nisuin, v minulosti mezi nimi byla až roční prodleva, od středověku se však konají v jeden den“. ²⁸⁾ Walerian Bugel ve své práci Obřady manželství v různých liturgických tradicích zmiňuje, že není možné svatbu uskutečnit v sobotu nebo o svátcích. Dále pak dodává, že podle tradice vhodnými dny k uzavření sňatku jsou úterý, pátek či neděle, přičemž samotná ceremonie se má konat pozdní odpoledne. ²⁹⁾ „V Izraeli je úplně nejoblíbenějším svatebním dnem úterý, a to z toho důvodu, že právě druhý den při stvoření světa dle Tóry řekl Bůh dvakrát „budiž dobře.“ ³⁰⁾ Toto tvrzení koresponduje s výše zmíněnou prací W. Bugela. Dotazovaný jmenuje i totožné důvody pro uzavírání sňatku právě v tento den jako D. Veselská, uvádějící navíc i středu jako další oblíbený den (viz literární rešerše). Nicméně je zajímavé, že se středa jako vhodný den sňatku nenachází ani ve výčtu vhodných dnů od W. Bugela, ani ve výpovědi Ahmeda. Na českém území je však situace mnohem jednoznačnější: v České republice patří mezi drtivě nejoblíbenější svatební den neděle. ³¹⁾ S touto odpovědí se ztotožňují i ostatní dotazovaní, navíc se jedná i o shodu s Danou Veselskou.

Dle Jany Dvořákové vše začíná vítáním svatebčanů tzv. Kabalat panim. V oddělené místnosti se přibližně půl hodiny před samotným obřadem nachází již nastrojená nevěsta společně s budoucí tchýní a vítají svatebčany malým občerstvením a zároveň přijímají gratulace a dárky. Ženich mezitím podepisuje manželskou smlouvu ketubu za přítomnosti rabína a dvou svědků. ³²⁾

Následuje Bedeken di – kala, což znamená zahalení nevěsty. Dle Bugela je tento zvyk často připisován Rebece, která si pokryla hlavu rouškou poté, co spatřila svého budoucího muže Izáka. ³³⁾ „Před samotným obřadem ženich vezme roucho a pokryje jím hlavu své nastávající nevěsty. U ortodoxních Židů naopak platí, že na ženu těsně před svatbou smí sahat pouze osoba stejného pohlaví. To znamená, že roušku své nevěstě nemůže nasadit budoucí manžel, ale například sestra či jiná příbuzná.“ ³⁴⁾ Pokud bychom Ahmedovu výpověď porovnali s názory Dany Veselské, která tvrdí, že v české kotlině je roucho nevěsty nasazováno samotným rabínem, dalo by se částečně vyvodit, že čeští Židé patří mezi ty liberálnější. Nicméně na základě rozporuplných a nejistých odpovědí ostatních dotazovaných krajanů na téma roucho nevěsty nelze tato domněnka jednoznačně dokázat. Navíc z kontextu, atmosféry rozhovorů s ostatními dotazovanými a samotných výpovědí lze cítit spíše ortodoxnější stopu vyznávání judaismu.

Ve velmi ojedinělých případech bychom mohli najít na ženichově těle speciální svatební roucho, tzv. Kitl. Judita a Jonáš se shodují, že slyšeli v České republice pouze o jedné svatbě, kdy měl na sobě ženich kitl.³⁵⁾, ³⁶⁾ Ahmed dodává: „Pokud má ženich na sobě při obřadu kitl, jedná se o svatbu velmi ortodoxních Židů.“ ³⁷⁾ Tyto výpovědi se shodují s informací od D. Veselské. Všem dotazovaným byl název lněného roucha znám a potvrzují, že se v České republice s jistotou nejedná o typický svatební prvek a že nebyli u nošení kitlu přítomni, kromě Ahmeda v Izraeli, kde je tento zvyk přece jen rozšířenější.

Samotný svatební rituál se nazývá Chupa. Ústředním místem pro budoucí novomanžele je místo pod svatebním baldachýnem, který je také nazýván chupou. Jana Dvořáková píše, že dle tradice by měl vstoupit pod chupu nejprve ženich a až poté by měla v doprovodu svých rodičů přijít nevěsta. ³⁸⁾ „Nevěsta vstupuje do synagogy společně se svou matkou a tchýní, a ještě, než zaujme místo pod baldachýnem vedle svého muže, tak je takový zvyk, že ho sedmkrát obejde. Některé zvyky upadají, ale toto se stále dodržuje.“ ³⁹⁾ O obcházení ženicha nevěstou se zmiňuje Jana Doleželová v díle Židovské tradice a zvyky, ve kterém zmiňuje, že zvyk obcházení ženicha lze považovat „spíše za pozůstatek magických praktik, spojených se zaháněním démonů, než rituální předpis“. ⁴⁰⁾

V ten moment, kdy budoucí novomanželé stojí vedle sebe pod baldachýnem za přítomnosti svědků a rabína, začíná první část celého svatebního rituálu, a to jsou zásnuby (erusin). „Při zásnubách si ženy zapalují svíce, které drží po celou dobu trvání obřadu v synagoze.“ ⁴¹⁾ Již dříve jsme se dočetli v knize Židovské svatební obřady v Čechách a na Moravě v minulosti a přítomnosti, že se v historii tento zvyk zapálených svící k nám dostal prostřednictvím migrujících Židů z oblasti Haliče. Zeptali jsme se proto pro jistotu i Ahmeda z Izraele, který potvrdil, že se jedná opravdu o raritu, která se v Izraeli vůbec nevyskytuje. ⁴²⁾. Naopak Židé z českého prostředí společně s Tadeášem jednoznačně potvrdili výskyt tohoto zvyku na našem území.

Paní Dvořáková uvádí, že po udělení požehnání rabínem a vyřčení svatebního slibu nandá ženich nevěstě na pravou ruku prsten. ⁴³⁾ „Dříve se používaly prsteny, kde byl uprostřed například místo kamene vymodelován malinký dům. Tuto tradici dnes již ctí pouze ortodoxní. Na většině židovských svateb dnes najdeme obyčejné prsteny, které již na sobě nemají nic židovského.“ ⁴⁴⁾

„Přečtením svatební smlouvy – ketuby a její předání do vlastnictví nevěsty vstoupil obřad do druhé fáze – nisuin.“ ⁴⁵⁾ Dle Bugela druhá a poslední fáze obřadu končí tím, že ženich vezme prázdný pohár, ze kterého se pilo při obřadu, zabalí ho do šátku a dupne na něj. To je impuls k tomu, aby všichni svatebčané zakřičeli mazal tov – hodně štěstí. ⁴⁶⁾

Nosek poznamenává, že zpod chupy odejdou novomanželé na krátkou chvilku do soukromí, kde sní malé občerstvení. Dle tradice tím je veřejná část svatební ceremonie řádně ukončena. ⁴⁷⁾

Ohledně místa samotné svatby píše paní Doleželová: vlastní svatební ceremonie nemusí nutně probíhat v synagoze, je však důležité, aby se konala pod chupou (svatebním baldachýnem neseným na čtyřech tyčích). Ta má znázorňovat budoucí domov manželů. ⁴⁸⁾

Chupa je napnuta mezi čtyři tyče, které drží mladí muži. Tuto informaci nám potvrdil Tadeáš, který sám držel při jedné svatbě jednu z tyčí. Při otázce, zda mohou být tyče ve stojanech (viz. Teoretická část poznámka od Dany Veselské), řekl, že nejspíše ano, ale že nikdy tyče ve stojanech neviděl. ⁴⁹⁾ Ahmed na podobnou otázku odpověděl, že nevidí důvod, proč by tyče měli být ve stojanech, že by to byla škoda, protože pro mladé hochy to je obrovská čest. ⁵⁰⁾ Všichni dotazovaní tedy souhlasí s přípustností zasazení tyčí do stojanů, nicméně dost jasně naznačují, že se zároveň jedná o variantu, která se téměř vůbec nepoužívá.

Chupa může být umístěná jak v interiéru synagogy, tak na volném prostranství či v přírodě. „V Izraeli je normální mít svatbu na veřejném prostranství v přírodě. Je to dáno klimatem, kdy u nás prší o dost méně než v Evropě.“ ⁵¹⁾ Jonáš naopak tvrdí, že v Česku je typické mít obřad v synagoze. „Za špatných časů jsme se tak cítili lépe, skryti uvnitř synagog.“ ⁵²⁾ Výpovědi všech našich dotazovaných odpovídají informacím z knihy Mazal Tov – Hodně štěstí - Good luck, ve které Dana Veselská jasně vymezuje sňatek uvnitř synagogy jako převažující evropský zvyk, zatímco oddání pod širým nebem je zasazeno spíše do oblasti Izraele. Naši respondenti navíc toto považují za jeden z hlavních a největších rozdílů mezi svatebními zvyky Židů v Česku (Evropě) a Izraeli. Jonáš však dodává, že se v současnosti začínají objevovat i v České republice židovské sňatky pod širým nebem. ⁵³⁾ Stále však na našem území převládají židovské obřady v synagogách. Mezi v tomto směru nejpoužívanější podle Dvořákové patří synagoga Staronová, Španělská, Vysoká nebo Jeruzalémská synagoga v Praze. Svatební rituály se mnohdy po více než 80letech opět začínají konat i v dalších židovských obcích v republice, jako je Děčín, Olomouc a Brno. ⁵⁴⁾

Svatba je finančně velmi náročná událost, i v judaismu je v některých případech důležitá peněžní výpomoc. Vliv okolí způsobil, že v mnoha ohledech se Židé v Česku neobracejí s pomocí jen na své nejbližší příbuzné, ale i přímo na židovskou obec. Zařizování svatby v tomhle případě není výjimkou. „S přípravou na svatbu pomáhají všichni, kdo mohou, jak rodina, tak kamarádi a židovská obec.“ ⁵⁵⁾ „Finanční pomoc v České republice je zprostředkovávána celou rodinou, hlavně sourozenci a ostatními příbuznými.“ ⁵⁶⁾ „Svatbu financuje kdokoliv z rodiny, kdo má peníze“, stručně popisuje situaci Judita. ⁵⁷⁾

Situace v Izraeli je velmi podobná, jen se samotnými přípravami většinou pomáhá jen nejbližší příbuzenstvo. “Se zařizováním a přípravou svatby pomáhá celá rodina. Pokud rodina nemá dostatek peněz na finanční pokrytí svatby, finančně pomůže i kdokoliv z příbuzných, kdo si to může dovolit.“ ⁵⁸⁾ Speciální situace může nastat, pokud je budoucím ženichem duchovní žák. V tomto případě dle Dany Veselské svatbu kompletně financuje rodina nevěsty. ⁵⁹⁾

Ketuba je závazný dokument, který je brán jako uzavření dohody mezi mužem a ženou.Tradiční manželská smlouva uvádí, že manžel poskytne manželce jídlo, oblečení a přístřeší, a pokud se s ní rozvede, slíbí, že zaplatí, aby ji udržel při životě. ⁶⁰⁾

Česká a izraelská verze je téměř totožná. Jako originál je brána tradiční aramejsky psaná ketuba. „Ketuba je jakási smlouva s novomanžely, která obsahuje jméno ženicha, nevěsty a svědků. Dále pak osobní údaje, datum a místo svatby.“ ⁶¹⁾ Existují však i ketuby, které jsou psány jiným jazykem než aramejským. Dotazovaní z Česka se přiklánějí a preferují aramejsky psanou formu svatební smlouvy. „Liberálnější Židé si nechávají psát svatební smlouvy v rodném jazyce, to je však dle mého názoru v rozporu s podstatou židovství.“ ⁶²⁾ Tato výpověď souvisí s poznámkou paní Sarah Yendlové (zmíněna v literární rešerši), která se považuje za liberálnější vyznavačku judaismu než její budoucí manžel, který trvá na tradiční aramejsky psané ketubě, a kdy pro ní samotnou není aramejsky psaná svatební smlouva důležitá, naopak hebrejská verze by pro ni byla srozumitelnější. Dotazovaní z českého prostředí jednoznačně uznávají aramejsky psanou ketubu a víceméně se ztotožňují s Jonášovým výrokem. Ahmed uvádí, že otázka psaného jazyka ketuby v Izraeli je o něco komplikovanější, neboť se tam nachází více odnoží judaismu. ⁶³⁾

Ketuba se vyznačuje různorodou mírou zdobení, což závisí na jednotlivých proudech judaismu. „Dnes již převažuje spíše méně zdobená ketuba, ale je to velmi individuální. Je však pravidlem, že ortodoxnější proudy mívají ketuby mnohem zdobenější“. ⁶⁴⁾ Je zajímavé, že Dana Veselská neposuzuje míru zdobení na území Izraele podle míry ortodoxe, ale podle členění židovských skupin, kdy prý Aškenázové v Izraeli mají ketuby méně zdobené. V ČR pak naopak prý je obecně zdobení střídmější, což by opět otvrzovalo, že Židé u nás patří k těm „zarytějším.“ „Není vůbec jednoduché takovou ketubu vytvořit. Při výrobě by měla být dodržována jistá pravidla. Proto i v České republice existuje člověk, který pro naši židovskou komunitu ketuby vyrábí a zdobí.“ ⁶⁵⁾ „Smlouva je těsně před obřadem podepisována ženichem spolu se dvěma svědky.“ ⁶⁶⁾

Sarah Yentl, která zveřejňuje své příspěvky na svém blogu Žid v praxi o svatební smlouvě uvádí: „Tradiční text ketuby není rozhodně něco, co bychom si představili pod pojmem „romantický“, ale myslím, že stojí za to ho trochu rozebrat.“ Autorka nadále přidává překlad ketuby z angličtiny, neboť uvádí, že původní aramejskou verzi by nebyla schopna kvůli neznalosti aramejského jazyka přeložit a upozorňuje na kostrbatost některých obratů.

Ukázka textu:

“(Prvního až šestého) týdne, (1.-30.) dne měsíce (jméno hebrejského měsíce) (letopočet) roku od stvoření světa, jak jej počítáme v této komunitě (město, stát), ženich (jméno) syn (jméno otce) řekl této panně/ženě/konvertitce/vdově (jméno) dceři (jméno otce): „Buď mou ženou podle zákona Mojžíše a Izraele. Budu pro Tebe pracovat, ctít Tě, živit Tě a podporovat Tě, jak je zvykem židovských mužů, kteří poctivě pro své ženy pracují, ctí je, živí je a podporují je. Dám Ti mohar ⁶⁷⁾, které Ti náleží podle Tóry, stejně jako jídlo, oblečení, životní nezbytnosti a manželský styk, podle obecného zvyku.“

„Paní (jméno) souhlasila a stala se jeho ženou. Toto věno ⁶⁸⁾, které přinesla z otcovského domu, ať již ve stříbře, zlatě, špercích, oblečení, nábytku nebo povlečení, pan (jméno), náš ženich, přijímá jako ceněné na sto stříbrných zekukim ⁶⁹⁾. Náš ženich, pan (jméno) souhlasil a ze své vůle přidal dalších 100 ⁷⁰⁾ zekukim spolu s výše zmíněnými ⁷¹⁾. Celková suma je tedy 200 ⁷²⁾ stříbrných zekukim.“

„Pan (jméno), náš ženich, pronesl následující: „Závazek vyplývající z této ketuby, tohoto věna a této přidané sumy, přijímám na sebe a na své dědice. Může být vyplaceno z celé nejlepší části mého majetku a toho, co vlastním pod nebesy, ať to již vlastním anebo získám v budoucnu. Zahrnuje to věci, jež lze zastavit i ty, jež do zástavy dát nelze. Vše, co mám musí být dáno do zástavy, aby byla vyplacena tato ketuba, věno a přidaná suma. Může být vzato i z košile na mém těle, během mého života a po mé smrti, dnes a navždy. Závazek této ketuby, věna a přidané sumy byl přijat panem (jméno), naším ženichem, podle všech předpisů o manželských smlouvách a přidaných sumách, jaké jsou obvyklé pro dcery Israele, podle předpisů našich moudrých rabínů ⁷³⁾, blahé paměti. Není to jen spekulativní nebo nezávazný dokument.“

„A oba dohromady souhlasili, že pokud by někdy toto manželství bylo rozvedeno podle občanského práva, muž i žena mohou požádat konzervativní bejt din, aby rozhodl, jaké jsou povinnosti každého z nich podle židovského manželského práva, a pokud by se jeden z nich odmítl podrobit rozhodnutí bejt dinu nebo jeho zástupců, může druhý z partnerů využít všech prostředků civilního práva a rovnoprávnosti, aby vynutil respektování rozhodnutí bejt dinu ⁷⁴⁾ a závazků vyplývajících z této ketuby na druhém partnerovi.“

„Provedli jsme kinjan ⁷⁵⁾ mezi panem (jméno) synem (jméno otce), naším ženichem a paní (jméno) dcerou (jméno otce), touto pannou/ženou/konvertitkou/vdovou, a mezi paní (jméno) dcerou (jméno otce), touto pannou/ženou/konvertitkou/vdovou, a panem (jméno) synem (jméno otce), naším ženichem, týkající se všeho výše vypsaného, pomocí předmětu vhodného pro kinjan. A vše je platné a potvrzené.“

Svědek: (jméno) syn (jméno otce)

Svědek: (jméno) syn (jméno otce) ⁷⁶⁾

Cílem této práce bylo objasnit, v čem se liší svatební tradice ortodoxních Židů v České republice a Izraeli. Na základě provedeného kvalitativního výzkumu jsme dospěli k závěru, že svatba se liší v několika věcech, ovšem osobně jsme očekávali mnohem více rozdílů. Situaci nám navíc komplikovala uzavřenost dotazovaných a neochota přímo a jasně odpovídat na naše dotazy.

Mezi první zásadní rozdíl by se dal zařadit přítomnost či nepřítomnost profesionálního dohazovače šadchena. Dle dotazovaných osob a knih Dany Veselské⁷⁷⁾, z kterých jsme vycházeli v literární rešerši, se v České republice již šadchen po dlouhou dobu nevyskytuje. Židé v Česku používají k seznamování internetovou seznamku, nebo realizují seznamování přes známé. V Izraeli se služeb šadchena stále využívá, u ortodoxních Židů je touto osobou žena. Internetová seznamka je zde méně oblíbená než v České republice. Pozvánky na svatbu se na našem území zasílají v hebrejštině, češtině, popřípadě angličtině. Dle Veselské se u nás zasílají pouze jednojazyčné pozvánky, což neodpovídá výsledkům našeho výzkumu. Naopak v Izraeli se pozvánky zasílají jak v hebrejštině, tak v případném jiném rodném jazyce.

Nejoblíbenějším dnem pro svatbu v ČR je neděle, jelikož se jedná o volný den. V Izraeli je to naopak v úterý, kdy dle Tóry Bůh požehnal dvakrát druhému dni při tvoření světa, který je analogií k druhému dni v týdnu. Obliba středy jakožto svatebního dne dle Dany Veselské nebyla naším dotazovaným potvrzena. Co se týká místa konání svatebního rituálu, Židé v Česku silně preferují obřad probíhající v synagogách, což bývala v minulosti forma obrany a izolace od dříve nepřátelské většinové společnosti. V dnešní době se již však vzácně i u nás objevují obřady v otevřeném prostranství. V Izraeli se naopak výhradně preferují svatby pod otevřeným nebem z důvodu příznivějšího počasí.

Mezi veliký rozdíl a opravdovou raritu, kterou se chlubí téměř jako jediná česká diaspora, je zapalování svící při zásnubách, druhé části svatebního rituálu, kdy tyto svíce drží ženy. Tento zvyk k nám pravděpodobně zanesli Židé z oblasti Haliče. Odborná literatura i dotazovaný potvrdili, že tento zvyk se v Izraeli vůbec nevyskytuje.

Při otázkách, které byli kladeny respondentům ohledně ketuby, jsme si víceméně potvrdili to, co jsme se dozvěděli studiem odborné literatury. Svatební smlouva je tedy psána aramejsky, liberálnější směry judaismu nicméně povolují i verze v hebrejském jazyce. Někteří Židé se však domnívají, že tento ústupek by mohl odporovat samotné podstatě judaismu. Rozdíl ve verzi ketuby se tedy nedá vyložit geograficky (Česko/Izrael), ale daným směrem judaismu, který je na daném území preferován. Od českých respondentů jsme slyšeli o aramejské variantě. V Izraeli je názorů na toto téma nejspíše více.

Dále jsme v naší práci již nenalezli žádné jiné rozdíly u ortodoxních Židů v České republice a Izraeli, ale narazili na informace od dotazovaných, které nekorespondují s poznámkami v knihách Dany Veselské, z kterých jsme primárně vycházeli při literární rešerši, nebo nebyly informace z knih našimi dotazovanými potvrzeny. Zaprvé již zmiňované svatební pozvánky, které jsou v České republice dle autorky jednojazyčné (české), nicméně dotazovaní zmiňují navíc jako použitý jazyk hebrejštinu, někdy i angličtinu. Dle autorky je možnost na našem území při svatebním obřadu ukotvit tyče napínající baldachýn do speciálních držáků. Využívání těchto držáků nebylo našimi dotazovanými potvrzeno. D. Veselská dále tvrdí, že je u nás zvykem nevěstě nasazovat svatební roušku samotným rabínem. Dotazovaní tuto domněnku zpochybnili tím, že v opravdu ortodoxních větvích nesmí žádný muž sáhnout na nevěstu těsně před obřadem.

Tato práce nám zprostředkovala náhled jak na teorii sběru dat kvalitativního výzkumu pomocí polostandardizovaných rozhovorů, tak na potřebnou praxi, kterou jsme si vyzkoušeli při shánění a následném získávání informací při osobním setkání s respondenty. Věříme, že zkušenosti z této práce se nám budou hodit minimálně do našich dalších studijních let společně s informacemi, které nám dovolily alespoň trochu nahlédnout pod pokličku a poznat toto zajímavé a prastaré náboženství.

BERG, B. L. Qualitative Research Methods for the Social Sciences. 1. vyd. Boston: Allyn and Bacon, 2001, 208 s. 0-205-37905-2

BUGEL, Walerian a kol. 2013. Obřady manželství v různých liturgických tradicích. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. 186 s. ISBN 978-80-244–3822-1.

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000, 374 s. ISBN 8024601397

DOLEŽELOVÁ, Jana, ŠEDINOVÁ, Jiřina a PUTÍK, Alexandr. 1995. Židovské tradice a zvyky. Praha: REAG, 1995. 101 s. ISBN 80-85608-14-6.

DVOŘÁKOVÁ, Jana. Česká židovská komunita na počátku 21. století. Praha, 2015. 109 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova v Praze, Evangelická teologická fakulta. Vedoucí diplomové práce Doc. Pavel Hošek Th.D.

KULKA, Erich. The Jews in Czechoslovakia between 1918 and 1968. STONE, Norman a Eduard STROUHAL, ed. Czechoslovakia: Crossroads and Crises, 1918–88 [online]. London: Palgrave Macmillan UK, 1989, 1989, s. 271-296 [cit. 2018-05-31]. DOI: 10.1007/978-1-349-10644-8_15. ISBN 978-1-349-10646-2. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/978-1-349-10644-8_15

NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1992. ISBN 80-900895-3-4. s. 96

NOSEK, Bedřich a Pavla DAMOHORSKÁ. Židovské tradice a zvyky. Vydání druhé, upravené a doplněné. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-2996-4.

VESELSKÁ, Dana. Židovské svatební obřady v Čechách a na Moravě v minulosti a přítomnosti. Praha, 2008. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Vedoucí práce Štěpánová, Irena.

VESELSKÁ, Dana: Mazal Tov - hodně štěstí - good luck, 2007, ISBN: 80-86889-31-9

WILDEMUTH, Barbara M. Applications of social research methods to questions in information and library science. Westport, CT: Libraries Unlimited, 2009, 222 - 231. ISBN 9781591585039

YENTL, Sarah. Žid v Praxi: Ketuba. Internetový blog: 19. 10. 2016. [cit. 2018-07-28]. Dostupné z: http://zidvpraxi.blogspot.com/2016/10/ketuba.html

ZAIDI, Shahida, Arulmozhi RAMARAJAN, Renzong QIU, Michal RAUCHER, Ruth CHADWICK a Amna NOSSIER. Sexual rights and gender roles in a religious context. International Journal of Gynecology & Obstetrics [online]. 2009, 106(2), 151-155 [cit. 2018-05-31]. DOI: 10.1016/j.ijgo.2009.03.029. ISSN 00207292. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1016/j.ijgo.2009.03.029

shop.stockphotosecrets.com



Počet shlédnutí: 91