Vypracoval: Marek Šindelář

Obor: VSRR Klatovy

Dnes žije většina z nás v uspěchané době, plné ekonomických a politických změn. Často slýchávám, jak těžce se v současnosti žije, doba je občanům nepřející - žijeme mnohdy „na splátky“, platíme hypotéky atd. atd. Pojďme se na základě vědecky zaměřené literatury projít časem od antiky až po zrod socialistického myšlení a porovnejme, jak vznikaly a fungovaly ekonomické teorie a instituce v minulosti. Výchozím materiálem se mi stala publikace od pánů Fuchse a Lysého z Ekonomicko-správní fakulty, University Masarykovy „Dějiny ekonomického myšlení“. Tato seminární práce je zároveň doplněna i z dalších zdrojů, zabývajících se tématem vzniku a vývoje ekonomických systémů a institucí.

Výzkumné otázky:

• Jak se vyvíjelo bohatství a majetek?
• Byly přístupné vždy a každému?

Tímto tématem se v rámci filosofie začínají zabývat antičtí filosofové, se kterými jsou spjaty první teorie vyjádření ekonomického vývoje. Antičtí filosofové se zabývají ekonomickými názory od naturálního hospodářství až po lichvu, což bude podrobněji popsáno v následujících kapitolách. Dále se přesuneme do středověku a v čele s Tomášem Akvinským a kanonistickým učením budou popsány teorie církevního a světského bohatství. Dalším významným obratem ve vývoji ekonomického myšlení byl tzv. Merkantilismus, který se pojí s obdobím 17. až 18. století na území Evropy a zahrnuje první tržně orientovanou soustavu názorů. Jelikož trh nemůže existovat samostatně, objevuje se Formativní období klasické politické ekonomie a to zejména ve Francii a Anglii v 18. století. Ekonomie se začíná etablovat jako samostatný vědní obor - zde je třeba jmenovat Adama Smithe (1723 - 1790, Anglie), který se pokusil vytvořit ucelený systém ekonomických názorů. V rámci nastupující průmyslové revoluce vzniká termín „teorie hodnoty“, o kterém pojednává Klasická politická ekonomie. Anglie a Francie nebyly jediné průmyslově rozvinuté země, k nimž patřilo v té době i Německo. Zde vzniká opozice vůči anglo-francouzským učením s důrazem na aktivitu státu, náboženství a morálku. Prudký nárůst nabídky práce, který byl umožněn poptávkou po nekvalifikované práci, která po zaškolení byla schopna obsluhovat jednoduché stroje, byl doprovázen tlakem v podobě převisu nabídky na trhu práce se všemi nutnými doprovodnými znaky. Proto se sociální otázka stavěla do přímého protikladu k rozvoji a představám o perspektivách svobodné tržní společnosti¹¹⁾. Kapitalismus je dále kritizován ze sociálního pohledu a vznikají první socialistické ekonomické názory (Jean Charles Simonde de Sismondi, Luis Blanc, Pierre Joseph Proudhon). Další osobností, která ovlivnila vývoj ekonomického myšlení v 19. 20. století je Karl Heinrich Marx (1818 – 1883). Pro interpretaci a hodnocení jeho názorů je však nutno konstatovat, že jeho ekonomické názory jsou včleněny do širší soustavy učení – marxismu, jehož zdrojem jsou především: Hegelova filozofie, politická ekonomie D. Ricarda a učení francouzských socialistů Ch. Fouriera a H. de Saint–Simona¹²⁾.

Ekonomická antropologie je označována jako subdisciplína antropologie, která se zabývá srovnávacím výzkumem, vývojem, fungováním a směřováním ekonomických systémů jako institucí v tradičních a moderních lidských společnostech. Prakticky u všech lidských společností můžeme nalézt ekonomický systém, kde je zajištěna produkce, distribuce a redistribuce ekonomických statků, sloužící k materiálnímu uspokojení člověka.

Abychom si vyjasnili, jak a jaké ekonomické systémy fungovaly a fungují, přiblížíme si základní varianty těchto ekonomických institucí. V dalších kapitolách je možno tyto systémy jednoduše přiřadit popisovaným teoriím a myšlenkovým proudům.

1. Reciprocita: obdarovávací systém, funguje na základě očekávání protislužby.

• generalizovaná - není očekávána protislužba stejného typu
• balancovaná - protislužba není očekávaná bezprostředně
• negativní - obdarovávací strany si nejsou rovny; např. ve feudalismu dává níže postavený více, než dostává a naopak např. v případě mecenášství níže postavený dostává více, než je schopen dát výše postavené osobě

2. Redistribuce: veškerá moc a majetek je soustředěn v rukou panovníka (vládce), který ekonomické statky dále přerozděluje mezi jemu poddané jednotlivce, nebo skupiny.

3. Tržní směna: typ moderní ekonomické instituce, kde je hodnota komodit vyjádřena platidlem (jednoduše penězi).

• naturální hospodářství bylo chápáno jako jediná přirozená forma
• zemědělství bylo společensky nejprospěšnější hospodářskou činností
• fyzická práce byla vnímána jako méněcenná (odvozeno z chápání společenské struktury společnosti jako dané a přirozené)
• výroba pro trh (směnu) – tržní hospodářství vnímána jako soustava nepřirozená
• obchod je obecně nevhodný, obchod pro zisk je škodlivý
• lichva je aktivita nejen škodlivá, ale i zavrženíhodná
• schopnost pronikat do obsahu ekonomických jevů

Xenofónt (430 – 355 př. n. l.) Do ekonomického myšlení přináší myšlenku, že to, s čím je obchodováno (směňováno) musí mít dva základní předpoklady:

• zboží musí mít užitnou hodnotu
• zboží musí mít schopnost projít směnnou transakcí

Platón (427 – 347 př. n. l.) Dle Platóna se ideální společnost dělí na tři základní třídy: vládce, vojáky a pracující. Pro první dvě třídy je soukromé vlastnictví nežádoucí, neboť bohatství je zdrojem upřednostňování vlastních zájmů. Bez soukromého vlastnictví je pak zajištěno, že tyto dvě třídy se budou řídit morálními hodnotami. Soukromé vlastnictví je tedy určeno třídě pracujících, která vyrábí a směňuje.

Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) Ve svých spisech Politika a Etika Nikomachova zavádí dvě formy nabývání majetku:

• ekonomika: přirozená forma získávání statků (výroba, sběr přírodních plodů apod.)
• chrematistika: nepřirozená forma získávání majetku lichvou

Kanonisté rozlišují dvě základní autority: světskou a církevní. Nejvýznamnější konstrukcí kanonistů, z hlediska vkladu do vývoje ekonomického myšlení, je jejich spravedlivá cena (justum pretium). Konstrukce představuje pokračování etického, morálního přístupu ke směně, který byl založen výkladem Aristotela. Jedná se o pokus normativně vyjádřit, za jakých podmínek (jaká výše ceny) je cena morální (spravedlivá), tzn., není zdrojem obohacení jednoho na úkor druhého. Cena vyšší je nemorální a hříšná. V tomto kontextu je uchován v konstrukci i princip ekvivalence ve směně. Přiměřenost se posuzuje ve vztahu k udržení životního standardu rodiny odvozeného od jejího společenského postavení. Do konstrukce se tak promítají současně dvě hlediska:

• jedno je spjato s náklady na výrobu a prodej
• druhé přihlíží ke společenskému postavení výrobce a obchodníka

Konstrukce je významná tím, že poprvé výslovně vztahuje cenu k jejím nákladům (dominující přístup klasické politické ekonomie). Do ekonomického myšlení vstupuje reprodukční funkce ceny.

Strukturu spravedlivé ceny tvoří:

• náklady výrobce na výrobu
• náklady obchodníků na dopravu a prodej + přiměřený zisk obchodníka
• daně, cla, mýta a jiné poplatky, které musí být obchodníkem uhrazovány

Náklady výrobce jsou chápány jako náklady přiměřeného živobytí. Zisk obchodníka byl chápán jako rozdíl mezi cenou, za kterou pořizuje a cenou, za kterou prodává. Ostatní poplatky mají charakter dodatečného nákladu obchodníka. U mnohých kanonistů se vedle dominující konstrukce spravedlivé ceny objevují i myšlenky alternativní, předznamenávající budoucí nástup užitečnostního pohledu na cenu. Např. Scottus spojuje spravedlivou cenu i s představou subjektivního ocenění a Buridanus chápe hodnotu výrobku jako význam, který člověk výrobku přisuzuje. Významné byly rovněž názory kanonistů na peníze. I v této otázce jsou východiskem pro Akvinského názory Aristotela a rovněž zdůrazňuje peníze jako měřítko hodnoty, transakční prostředek i záruku koupě budoucích statků. Zdůrazňuje, že v rámci hranic panství stanovuje panovník kupní sílu peněz, za hranicemi je však jejich kupní síla dána jejich vnitřní hodnotou. Proto doporučuje panovníkovi udržovat kupní sílu v souladu s vnitřní hodnotou peněz ¹³⁾.

Tomáš Akvinský (1125 - 1274) Tomáš Akvinský vychází z myšlenek Aristotela a odsuzuje úrok, jakožto odměnu za čas, který musí věřitel čekat. Čas dle Akvinského patří jen Bohu a člověk si jej nemůže přivlastňovat. Akvinský dále brojí proti nadsazené ceně, která je nemorální a hříšná - v souvislosti s cenou hovoří o přiměřenosti. Strukturu spravedlivé ceny tvoří:

• náklady výrobce na výrobu
• náklady obchodníků na dopravu a prodej + přiměřený zisk obchodníka
• daně, cla, mýta a jiné poplatky, které musí být obchodníkem uhrazovány ¹⁴⁾.

Merkantilismus vzniká v Evropě na přelomu 16. a 17. století. Tento ekonomický směr je též označován jako „ekonomický nacionalismus“ - ekonomické vlastenectví je chování spotřebitelů a podniků, kteří se snaží zvýhodňovat zboží či služby produkované ve své zemi ¹⁵⁾. Hlavní zásady merkantilismu: bohatství země je určeno množstvím drahých kovů v zemi, bohatství se vytváří v obchodních vztazích (mezinárodní obchod), cílem obchodu je aktivní obchodní bilance, k tomu slouží protekcionismus, státní subvence a vydávání ochranných cel. Ztotožnění bohatství s penězi souviselo s několika vlivy. Především bylo projevem odlišného chápání peněz a jejich funkcí. Jestliže předchozí názory interpretovaly peníze především jako transakční prostředek, pro merkantilisty byly peníze především univerzálním uchovatelem hodnot. Peníze byly rovněž chápány jako zdroj likvidity umožňující ekonomický růst. Tím byly dány odpovědi na tradiční myšlenkové schéma, kolem kterého se ekonomické myšlení utvářelo, co je bohatství a jak ho zvyšovat. Uvedené chápání peněz odpovídalo zájmům panovníka i obchodníků. V prvním případě se základní otázka (i problém) vztahovala ke stavu státní (královské) pokladny, kde přírůstek peněz byl projevem růstu bohatství. Ve druhém případě platí, že peníze slouží jako prostředek umožňující obchodování (likvidita k nákupu, aby mohlo být prodáno). Přírůstek peněz pak vyjadřuje úspěšnost obchodní činnosti – růst bohatství. Proto byly peníze merkantilisty chápány jako „krev obchodu“ ¹⁶⁾. Nejvýznamnějším představitelem merkantilismu byl Jean-Baptiste Colbert (1619 - 1683). Ten začal zavádět ve Francii hospodářskou teorii merkantilismu, ve které viděl jedinou cestu pro oživení francouzské ekonomiky. Příslovečný byl Colbertův protekcionismus francouzského trhu, který chránil zavedením vysokých cel na dovážené zboží. Podporoval zakládání manufaktur, rozšiřování dopravní sítě či budování nových přístavů. Francie, coby námořní velmoc, samozřejmě usilovala o nové kolonie, realizovala se především v Severní Americe, Přední Indii, Indonésii a Madagaskaru. Byly založeny Východoindická a Západoindická společnost ¹⁷⁾.

Toto období, trvající téměř 100 let (od r. 1776 do r. 1871), začíná vydáním díla Bohatství národů od Adama Smitha. Tento ekonomický směr kritizuje myšlenku merkantilismu, který sice nastartoval nevídaný rozvoj hospodářské aktivity, ale tehdejší manufakturní výroba prohlubovala závislost obchodu na vyrobeném zboží. Tato situace vedla k postupné proměně z manufakturní výroby na výrobu produktivnější, tedy tovární. Adam Smith ve svém díle Bohatství národů rozebírá mimo jiné specializaci dělníka na určitý druh práce, což vede k ještě větší produktivitě než v případě manufaktur, kde museli dělníci vykonávat prakticky několik profesí ve výrobních cyklech. Popisuje také nemalou důležitost rozmístění jednotlivých profesí a dodávaného zboží, vzhledem k vyrovnání poptávky a nabídky v závislosti na ceně (první ekonomický popis neviditelné ruky trhu) ¹⁸⁾.

Německá ekonomie v té době nebyla tak rozvinutá jako v Anglii, nebo Francii, což bylo dáno specifickým vývojem německého hospodářství. Němečtí ekonomové v čele s Friedrichem Listem (1798 – 1848) kritizovali poměry v Anglii, zejména sociální podmínky tehdejších dělníků. Na vině byl neharmonický sociálně-ekonomický rozvoj. Tvrdil, že Německo se může tomuto osudu vyhnout, bude-li harmonicky rozvíjet zemědělství, průmysl a obchod ¹⁹⁾. Dalšími jeho aktivitami byla podpora tzv. „výchovného protekcionismu“, který upřednostňuje a zachovává národní produkty (jak podobné situaci v dnešní době…) a zavedení jednotné celní unie pro německé země tj. jednotný národní trh a cla.

Průmyslová revoluce a zavedení strojové výroby měly za následek nižší kvalifikaci dělníků na rozdíl od předchozí kvalifikované řemeslné práce. Tento stav způsobil vyšší nabídku po pracovních místech než byla nabídka možná poskytnout. Dalšími projevy ekonomické situace v souvislosti s konkurenčními objekty dle Jeana Charlese Simonde de Sismondiho (1773 - 1842), působícího ve Švýcarsku, bylo že, pokud nabídka převyšuje poptávku, pak konkurence :

• omezí rozsah produkce a zvyšuje nezaměstnanost
• sníží mzdy a zvyšuje bídu, což vede k dalšímu snížení poptávky
• ničí tím výrobce, kteří nejsou schopni produkovat za nižší cenu

Sismondiho představa v nápravě tohoto jevu spočívá ve vstupu státu, který garantuje negativní dopady důsledků konkurence a omezuje nadměrné zavádění techniky, umožňující větší množství produkovaného segmentu.

Přestože Karel Marx (1818 – 1883) uznával, že ve své době je kapitalismus velmi dynamickým systémem, který zvyšoval produktivitu a postupně odstraňoval staré a iracionální zvyky, současně však vnímal, že se stává méně stabilním. Marx viděl, že samotná dělnická třída dělnická třída se ocitá ve stále horší situaci. Ke kolapsu kapitalistického systému měly vést tyto tři tendence:

• vzrůstající nestabilita
• klesající rozpětí zisku
• vykořisťování dělnické třídy

Dle Marxe nastane situace, kdy nadvýroba bude tak vysoká, že pro ni nebude odbyt. To vše bude mít za následek převzetí produkce a její řízení dělnickou třídou, již na vysoké úrovni organizovanou samostatnými zaměstnavateli. Marx plně převzal myšlenku, že práce je jediným zdrojem hodnoty, a založil na ní svou pracovní teorii hodnoty. Zavedl pro každé zboží jeho hodnotu a hodnotu směnnou, zavedl pojem nadhodnoty pro tu část výsledku lidské práce, která není zaplacena, která se vzápětí stává kapitálem. Kapitál pak pro Marxe znamenal nezaplacenou práci dělníků z předchozích cyklů - fakticky na něj pohlížel jako na společenský vztah. Odlišil od sebe práci, kterou dělník vykonává, a hodnotu jeho pracovní síly, kterou dělník prodává a za získané prostředky uskutečňuje reprodukci sebe sama. Marxovi se podařilo ukázat, že existuje možnost současného poklesu míru zisku a růstu relativního zbídačování dělníků - relativně vůči hodnotě, kterou vyprodukují ²⁰⁾.

Závěrem této seminární práce si pojďme zodpovědět počáteční otázky „Jak se vyvíjelo bohatství a majetek“ a „Byly přístupné vždy a každému“. Není třeba dodat, že práce pojednává o bohatství ekonomického, chceme-li peněžního rázu, nikoliv o bohatství duševním, což jistě každý čtenář poznal. Na počátku nebyly peníze, a proto majetek značil množství vlastněných naturálních statků. S příchodem převodu statků do peněžní formy so objevují již v antice první etické myšlenky, které odsuzují lichvu a v rámci morálky je vládnoucí třída osvobozena od soukromého vlastnictví. V dalším období kanonistů se hovoří o stanovení hodnoty statku, která by neměla být nemorální, tedy cenu výrobků předražené a o hodnotě měny rozhoduje panovník. S nástupem merkantilismu nejsou peníze zdrojem dalších investic, nýbrž zdrojem uchování hodnot. S nástupem rozvoje průmyslové výroby se objevují první postřehy, mapující zhoršující se situaci dělnické třídy, která si o bohatství mohla nechat jen snít a prakticky bojovala o přežití za cenu tvrdé práce. A úplně na závěr bych na základě historického vývoje konstatoval, že dnešní doba není tak zlá. Každý má stejné možnosti a v případě nouze je tu (v podmínkách rozvinutých zemí, kde žijeme i my) stát, který nás určitě „nenechá zemřít hlady“ a můžeme od něj očekávat určitou podporu do budoucna.

http://www.sds.cz/docs/prectete/ouno/marx.htm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Adam_Smith

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomick%C3%BD_nacionalismus

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean-Baptiste_Colbert

https://is.muni.cz/elportal/estud/esf/js08/dejiny/web/index.html

Počet shlédnutí: 130