Anna Hamplová, Helena Šišková

V této práci se budeme zabývat českou menšinou v Polsku, kterou tvoří nejen potomci exulantů, ale podle dostupných informací bylo dnešní území Polska - Kladsko obýváno Čechy již od 11. století. Pokusíme se přiblížit rozdíly mezi těmito dvěma národy v kulturním i náboženském ohledu. Zaměříme se také na historii, ale i aktuální situaci a na míru asimilace, ke které dochází mezi Poláky a českou menšinou v Polsku dnes. Pomocí dotazníků a rozhovorů ověříme, do jaké míry si tato menšina zachovala svoje zvyky a tradice. Poté nastíníme pohled Poláků na Čechy žijící v Polsku, ale i to, jestli mají Češi žijící v ČR určité povědomí o této části svého národa a jak vnímají tuto menšinu.

Práce je rozdělena na tři části. Část první se zabývá historií Čechů žijících na území Polska, vysvětlí co je takzvaný „Český koutek“ a poukáže na okolnosti, které vedly celou řadu Čechů k opuštění jejich rodné země a k zakládání samostatných českých osad v Polsku. V druhé části si shrneme a porovnáme kulturní znaky, zvyky a tradice obou národů. Poté pomocí dotazníků a rozhovorů ověříme současnou situaci a míru asimilace české menšiny v Polsku. V poslední, třetí části se opět pomocí dotazníků a rozhovorů budeme snažit pochopit, jak Poláci vnímají českou menšinu v Polsku.

V neposlední řadě zde také budeme zkoumat jak Češi žijící v ČR vidí tuto menšinu.

Cílem naší práce je přiblížit život české menšiny v Polsku tím, že odpovíme na níže uvedené výzkumné otázky. Dále zjistíme, jak se liší česká menšina v Polsku od samotných zde žijících Poláků, a to např. podle kulturních nebo historických aspektů. Přiblížíme čtenářům historii této menšiny i současný stav spolu s názory ze tří různých pohledů - pohled Poláků na českou menšinu žijící v Polsku, pohled Čechů žijících v ČR na tuto menšinu a pohled menšiny samotné.

1. Jak se cítí česká menšina v Polsku?

Pociťují tlak ze strany polské většiny k náboženské či kulturní asimilaci?

Dodržují Češi v Polsku stále české tradice?

2. Jak vnímají Poláci českou menšinu v Polsku?

3. Jak vidí český národ českou menšinu v Polsku?

Mají Češi žijící v České republice povědomí o komunitě Čechů v Polsku?

Historie Čechů na polském území je velmi rozmanitá a plná změn, stejně tak jako vztahy mezi těmito dvěma národy. Emigraci střídá reemigrace. Historií i současnou situací se zabývala například Radka Němečková a Tomáš Obruba ve spolupráci s Petrem Kokaislem v knize Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. ¹⁾

Jak se podle nich cítila/cítí česká menšina v Polsku? Na tuto otázku je nesnadné odpovědět. Jedno je však jisté - Češi neměli život na polském území vždy lehký, obzvlášť mluvíme-li o pobělohorských náboženských exulantech. Podle Němečkové a Obruby si tito Češi žijící na území Polska nikdy svou národnostní ani náboženskou výlučnost nechránili. Zelov, obec kterou čeští exulanti založili, byla před druhou světovou válkou multikulturní a velmi tolerantní obec. Češi sice v té době zastávali většinu a měli hlavní slovo, ale nikomu nebylo bráněno v projevu a ani nedocházelo k rozepřím. ²⁾ Dá se tedy říct, že co se sousedských vztahů týče, i přes silnou náboženskou (Češi se hlásili k evangelické církvi, přičemž Polsko bylo vždy zemí katolickou) i kulturní odlišnost žili tito lidé velmi harmonickým životem. Rozdíl nastal zejména po druhé světové válce, kdy se velká část Čechů vrátila zpět, odkud jejich předci byli nuceni utéct a Češi se stali menšinou. Důležité je, že po tomto období došlo ve značné míře k asimilaci a život Čechů se na tomto území už příliš neliší od běžného života Poláků.

Dále etnickou identitu české menšiny v Polsku analyzoval i Piotr Wróblewski ve článku Česká menšina v Polsku. ³⁾ Autor se soustředil hlavně na uvědomění základních prvků skupinové identity Čechů v Zelově. Stanovil si zde jisté hypotézy, které zkoumal pomocí rozhovorů se členy komunity, prozkoumáváním dokumentů a pozorováním při pobytu ve městě. Ve výzkumu se potvrzuje hypotéza o velmi důležité roli náboženství jako prvku etnické identity menšiny žijící pryč ze své vlasti. Specifická tradice podle autora zdůrazňuje specifický charakter české menšiny, kterým se odlišuje od zelovských Poláků, kteří jsou spojováni s katolickou církví, avšak na konkrétní vztahy mezi Poláky a českou menšinou nepoukazuje- spíše na rozdíly v některých zvycích a např. náboženství. Dále zde poměřuje dva typy Čechů v Zelově a to Čech - zelovský patriot a Polák českého původu. Rozdíl je v tom, že Čech - zelovský patriot je narozen v endogamní kalvínské rodině, jejíž předkové přišli z Čech a sám se považuje za příslušníka české národnosti, kdežto Polák českého původu se narodil v Zelově a byl vychován v endogamní kalvínské rodině, jedná se o mladou generaci, první socializace proběhla v češtině a poté se začal učit Polsky.

Jak o založení a historii Zelova, tak o konkrétních rodinách zde, píše Edita Štěříková v knize Zelów - česká exulantská obec v Polsku. ⁴⁾ Autorka do knihy zařadila velmi zajímavou a přínosnou kapitolu, kde vyprávějí jistí Adolf a Bohuslav Jelínkovi o jejich dětství a mladých letech v Zelově. Nejdříve zde popisují maličkosti, jako např. jak vypadal Zelov, jejich sousedství apod. Dále mluví o svých předcích, které většinou už údajně znají jen z vyprávění. Například o dědečkovi Bohumilovi Jelínkovi, který se v Zelově narodil (v roce 1842), oženil a měl tři děti, stal se v Zelově obecním písařem, ale nakonec ještě jako mladý člověk ze Zelova odešel a dál o něm už neslyšeli, a dalších. Mluví zde o období, kdy jejich rodiče s nimi a dalšími sourozenci prožívali neklidný a nebezpečný čas, a to během rusko-japonské války, která vypukla v roce 1904. Kvůli tomu se odstěhovali na Volyň. Bratři se nakonec odstěhovali do Kanady, obecně v Kanadě a Americe se našlo mnoho zelovských rodáků. V knize je také seznam rodin, které přišly do Zelova před rokem 1820. Autorka zde také popisuje, že se Češi v Zelově necítili vždy dobře v souvislosti s poválečným obdobím, kdy byli polští vlastenci plní nadšení ze získané samostatnosti a Češi si začali uvědomovat, že Zelov není výlučně exulantskou kolonií, nýbrž vícenárodnostní obcí. V nadšení polských vlastenců viděli nebezpečí pro svou dosavadní exulantskou svobodu. Největší strach měli mladí muži, kteří za daných podmínek nechtěli sloužit v polské armádě. Čechy to tehdy přivedlo k pokusu o reemigraci. Za druhé světové války se zde měli nejhůř Židé, byli označeni páskami nebo hvězdami a na jaře 1940 soustřeďováni v ghettu, byl pro ně zřízen i pracovní tábor. V roce 1942 dokonce došlo v Zelově k popravě deseti Židů. Celkově ale v Zelově nebyly příliš příznivé podmínky. Po druhé světové válce se velké množství zelovských Čechů chtělo vrátit do do Československa z touhy po bezpečí, i když to pro ně nebylo jednoduché, protože Zelov byl jejich domov, který dobře znali.

Zelov však není jedinou obcí/oblastí, ve které se česká menšina usídlila. Další, již výše uvedená oblast, je Kladsko. Jako první se o Kladsku zmínil na konci 10. století kronikář Kosmas. ⁵⁾ Z jeho textu ovšem nevyplývá, ke kterému většímu územnímu celku tehdy Kladsko patřilo. Historikům se zatím nepodařilo s naprostou jistotou potvrdit či vyvrátit věrohodnost informací, které Kosmas sepsal. Jisté však je, že srdce Kladska - stejnojmenné hradiště, bylo vybudováno na přelomu 10. a 11. století jako přímý důsledek česko-polských bojů o toto hraniční území. Od té doby bylo Kladsko prokazatelně součástí českého státu. ⁶⁾

Důležité je dívat se na problematiku menšin z více pohledů. To, jak vnímají Poláci Čechy na svém území popsala ve svém článku „The historical background and current relations of the Polish towards the Czechs“ - česky „Vztah Poláků k Čechům – vývoj a souvislosti “ i Alicja Leix. ⁷⁾

Češi jsou pro Poláky momentálně nejoblíbenějším národem. Nebylo tomu tak ale vždy. Podle autorky článku je nejdůležitější nahlížet na polsko-české vztahy v dlouhodobém rozmezí a znát alespoň základní historické události. Jako počátek polsko-českých vztahů je považováno období, kdy se polský kníže Měšek I. oženil s dcerou českého knížete Boleslava I. Doubravkou a Polsko následně přijalo křesťanství. Přesto, že pro nás Čechy je tento akt spíše podřadným, v polských školách byla a stále je tomuto tématu věnována velká pozornost. Pro naše výzkumy se tento fakt může zdát nedůležitý, ale poslouží jako základ pro vytvoření pomyslné historické linky, kterou dále rozvedeme v části - Historie.

K dnešní situaci, kterou se budeme snažit v naší práci zachytit a přezkoumat i my, se autorka vyjadřuje jasně. Podle osobních výzkumů i podle dostupných výzkumů veřejného mínění Centra Badania Opinii Publicznej, patří český národ minimálně do „top šestky“ od roku 2000. Poslední roky se pohybuje na prvních příčkách a dokonce se začal požívat pojem „čechofil“ (v polské verzi „czechofil“), který odkazuje na desítky blogů, kde polští autoři sdílí své zážitky z Čech a s Čechy. Komentují aktuální politické i kulturní dění u nás. Pokud se jedná o obraz Čechů v očích Poláků, lze hovořit o třech základních a nejčastěji se opakujících tendencích v charakteristikách, ze kterých se dvě první částečně překrývají. Podle první z nich jsou Češi obvykle milí a zdvořilí, především v kontaktech osobních. Představa Čecha jakožto milého člověka je rozšířená, ačkoliv občas doplněná o poznámku o české zdrženlivosti. Třetí z opakujících se charakteristik se týká vztahu Čechů k dodržování zákonů, norem, apod. Podle Poláků se jejich jižní sousedé občas až nepochopitelně drží mezí zákona. ⁸⁾

V této práci, jejímž cílem je přiblížit život české menšiny v Polsku, je použita metoda kvantitativního výzkumu - polostrukturovaný dotazník a metoda kvalitativního výzkumu - polostrukturovaný rozhovor.

Metodu kvantitativního výzkumu - polostrukturovaný dotazník - jsme se rozhodly použít z několika důvodů. Hlavním záměr byl získat větší množství respondentů. Dotazníkové šetření zabere pouze pár minut, dá se snadno sdílet přes všelijaké sociální sítě a lze skrze něj získat velké množství dat. Další výhoda pro dotazované a malá nevýhoda pro nás je jistá anonymita. Díky anonymitě se respondenti cítí více komfortně a odpovídají více přímo a upřímně, ale pro nás to znamená menší možnost ověření skutečnosti a důvěryhodnosti. Metoda polostrukturovaného dotazníku je však velmi efektivní, jelikož užívá kombinaci standardizovaného dotazníku (pevně stanovené otázky a výběr z několika zadaných odpovědí) a otevřených odpovědí. Zaručuje tedy přesná fakta, ale také nechává prostor respondentům pro doplnění jejich poznatků a osobních postojů. Avšak počet možných odpovědí k výběru i prostor pro vlastní odpovědi je omezený, a proto je nutné doplnit tuto metodu rozhovorem s respondenty. Výhodou rozhovoru je, že nám umožní blíže poznat osobu, které klademe otázky i lépe pochopit odpovědi na ně - nesrovnalosti lze vysvětlit hned. Nevýhodou může být například časová náročnost či obtížnější zaznamenávání a srovnávání nasbíraných dat.

K vytvoření dotazníku jsme využily stránky my.survio.com. Připravily jsme otázky pouze v českém jazyce, pohled polské většiny jsme zkoumaly pomocí polostrukturovaných rozhovorů. Otázky se týkaly historie dotazovaných a jejich rodiny (jak a proč se na polské území dostali), jejich vztahu k polské většině a tradic, které dodržují. Dále nás zajímalo, zda pociťují tlak k asimilaci z náboženského či kulturního hlediska.

Pro metodu kvalitativního výzkumu - polostrukturovaný rozhovor - jsme využily převážně sociální síť facebook, přes který jsme našli respondenty a zároveň s nimi komunikovaly. Využily jsme také naše známé Poláky a skupiny jejich přátel.

Přes facebookovou stránku jsme našly a kontaktovaly respondentku, od které jsme dostaly kontakt na pana Adama Suchánka, ředitele Czech Trade, který přichází do styku s českými subjekty v Polsku. Dokonce organizuje neformální setkání Čechů a Slováků, díky kterým shromáždil kontakty na Čechy žijící ve Varšavě, kterým také rozeslal náš výše uvedený dotazník.

První polskou respondentkou byla Iwona Siekierska (20 let), která pracuje v cestovním ruchu.

Dalším respondentem byl Ernest Hetman (27 let), student práv pracující v marketingu.

Třetím respondentem byl Krzysztof Nawrot (40 let).

Co se týče třetího pohledu - Čechů na Čechy v Polsku, vyzpovídaly jsme naše okolí, tzn. příbuzné a kamarády, a to konkrétně:

Olga Šišková (52 let), projektová manažerka

Pavel Šiška (60 let), strojník

Veronika Šišková (33 let), pracující ve zdravotnictví

Denisa Kapušňáková (22 let), studentka VŠ

Karolína Kostková (22 let), studentka ekonomické fakulty VUT

Češi jsou nejmenší státem uznanou menšinou v Polsku. Podle zákona jsou jejími příslušníky polští státní občané s českou národností. Českou menšinu v Polsku dnes stále tvoří především potomci pobělohorských náboženských exulantů, ale podle dostupných informací bylo dnešní území Polska – Kladsko obýváno Čechy již od 11. století. Před druhou světovou válkou patřilo Kladsko Německu a žila na něm česká menšina. Po ukončení války vznikl spor mezi Československem a Polskem o toto území. Poté obsadila území Rudá armáda a předala jej do správy Polsku. Spor byl ukončen uzavřením smlouvy v roce 1958 – Kladsko připadlo Polsku.

Autochtonní obyvatelstvo západního Kladska, takzvaného Českého koutku, stále částečně tvoří Češi hovořící kladským nářečím češtiny.  V roce 1902 jich bylo 5 250. Po připojení tohoto území k Polsku po druhé světové válce se však počet Čechů začal rychle snižovat, a to v důsledku reemigrace do Československa a asimilace. V roce 2002 se v Dolnoslezském vojvodství k české národnosti přihlásilo 47 osob, přičemž češtinu za obcovací řeč uvedlo 181. ⁹⁾ V celém Polsku se k české národnosti v roce 2002 přihlásilo 831 osob. Další sčítání lidu proběhlo v Polsku v roce 2011, kdy přibližně 1000 lidí označilo svou národnost jako českou. ¹⁰⁾

Důvody, které vedly k emigraci Čechů do Polska, najdeme také v době pobělohorské (v 17. století), kdy muselo opustit Čechy množství náboženských exulantů (např. J. A. Komenský). Zpočátku v Polsku Čeští bratři nacházeli podporu u některých příslušníků polské šlechty. O emigraci začali údajně uvažovat nekatolíci kvůli strachu z hrozícího nebezpečí ztráty majetku i rodiny a kvůli zapírání svého přesvědčení. Vzhledem k uvedeným poměrům se českým bratrům jevila emigrace jako spásná cesta k záchraně, někdy i života. Emigrace však znamenala značné riziko. Každý člověk v Čechách a na Moravě byl zpravidla poddaným nějakého pána (zpravidla šlechtice nebo církevního hodnostáře) a poddaní neměli na emigraci právo. Pruský král Fridrich II., který v roce 1741 zabral Slezsko, vyzval české nekatolíky k emigraci a sliboval jim příděl půdy a vojenskou ochranu při jejich cestě ze země. Do Slezska tak během krátké doby přišlo více jak 2 000 českých emigrantů. Na konci své cesty však zjistili, že pruský král ani zdaleka nemíní splnit své sliby, zejména pro ně nebyla připravena slibovaná půda. Během čekání na splnění královských slibů se čeští exulanti rozptýlili po pruské i polské části Slezska, kde hledali pracovní příležitosti, aby se uživili. S časovým odstupem od zmíněné velké vlny emigrace Českých bratrů v roce 1741 docházelo i nadále k četným odchodům pronásledovaných příslušníků Jednoty bratrské z Čech a Moravy.

Jedna z nejznámějších obcí, kterou založili čeští pobělohorští náboženští exulanti je Zelov, polsky psáno – Zelów. Město patří do Lodžského vojvodství, které je jedno z šestnácti vojvodství v Polsku a nachází se ve středu země. Jeho rozloha se blíží jedenácti km². Před druhou světovou válkou zde žilo kolem 6000 krajanů. Menší část obyvatelstva však tvořili i Poláci a Němci. Ke změně složení obyvatelstva došlo, když se situace v Československu po válce zlepšila a cca 3500 Čechů se opět vrátilo zpět do své rodné země. Toto město je známo jako enkláva tolerance a poukazuje se např. na evangelicko-katolickou spolupráci v období komunismu.¹¹⁾

Hlavním stmelovacím prvkem české menšiny v Zelově (a v Polsku všeobecně) byla (a stále částečně je) právě evangelická církev. V Zelově působí evangelický reformovaný sbor, který je součástí Reformované církve v Polsku. Úzce spolupracuje i s Českobratrskou církví evangelickou. V letech 1982–2010 vedli sbor manželé Miroslav a Věra Jelínkovi (polsky – manželé Mirosław a Wiera Jelinek). Oba jsou potomci českých exulantů a hovoří česky. Nyní v evangelickém kostele z roku 1803 probíhají bohoslužby, a to většinou v polštině. V původních prostorách kostela je aktuálně Muzeum Českých bratří, na jehož výstavbu a provoz poskytla Česká republika přes 7 mil. Kč.

V posledních letech se do Polska stěhuje nová vlna Čechů. Z našich informací vyplynulo, že většina z nich se přivdala/přiženila do polské rodiny či odjela za prací. Nejčastěji se Češi stěhují do větších měst jako je Varšava, Krakov či Katovice. Vzhledem k malému celkovému počtu Čechů v Polsku je velmi těžké dohledat aktuální statistiky. Polský statistický úřad zařazuje Čechy do skupiny „pozostale“ (ostatní), ve které se nacházejí i například Slováci a Karaimové. Za předešlých pět let se tato skupina početně nijak výrazně nezměnila, avšak je možné, že došlo ke změně poměru národnostních menšin v této skupině.

Krajanské spolky v klasickém slova smyslu v těchto exulantských komunitách nepůsobily, krajanské aktivity zde byly zaštiťovány vždy především evangelickými sbory. Ty kromě svých prvotních církevních funkcí tradičně pečovaly i o výuku češtiny, publikační činnost atp. V současné době došlo ke značné asimilaci a čeština se pomalu vytrácí. Bohoslužby také probíhají především v polštině. Avšak v květnu roku 2010 byl zaregistrován nový kulturně-osvětový spolek českých krajanů v Zelově, Sdružení Čechů v Polsku (Stowarzysenie Czechów w Polsce) s pobočkou v Husinci, jehož první předsedkyní byla zvolena Wiera Poszpiszyl, zelovská Češka s původním povoláním učitelky biologie. Spolek nemá náboženský charakter, soustřeďuje se na mladou generaci krajanů a její seznamování se současnou českou kulturou a na další kulturní vyžití. ¹²⁾ Dále se o uchování a šíření české kultury v Polsku značně zasloužilo Velvyslanectví ČR ve Varšavě. Roku 2014 spolu s neziskovou organizací Nadace Česká škola (Fundacja Czeska Szkola) založilo českou školu ve Varšavě. Škola zprostředkovává doplňující vzdělání českého jazyka, znalosti českých reálií a mimoškolní aktivity pro děti od 3 do 11 let.

Existuje také sdružení EXULANT se sídlem ve Varšavě, které funguje již od roku 1995 a sdružuje potomky českých exulantů a všechny občany, kteří se zajímají o bolestné dějiny českých evangelíků. Považuje za svůj přední úkol uchovat památku na odvahu a hrdinství tisíců prostých lidí, kteří vyjádřili svůj vzdor proti násilí a nesvobodě. Sdružení pořádá setkání a konference potomků pobělohorských exulantů a udržuje s nimi kontakty. Kromě těchto aktivit je jeho cílem i archivní, historická a vydavatelská činnost spojená s pobělohorskou evangelickou emigrací, životem v exilu a návratem do původní vlasti. ¹³⁾

Hlavní cíl naší práce byl odpovědět na výzkumné otázky, k čemuž nám velmi dobře posloužilo dotazníkové šetření. Jak jsme již uvedly výše, dotazník jsme připravily v českém jazyce a k sehnání respondentů jsme využily převážně sociální sítě. Celkem nám odpovědělo 18 osob.

První otázky se týkaly původu respondentů a důvodů, které je nebo jejich předky přivedly do Polska. Většina námi vybraných respondentů patří k tzn. alochtonní menšině (nepůvodní) a nejčastějším důvodem k přestěhování byly pracovní příležitosti, partner Polák/Polka nebo studium. Naši respondenti se do Polska dostávali až ke konci 20. století, což znamená že jsou první či maximálně druhou generací. Původní obyvatele Kladska či potomky pobělohorských exulantů, o kterých se píše v námi výše uvedených publikacích, se nám nepodařilo kontaktovat. Za hlavní důvod považujeme asimilaci a v menší míře i reemigraci zpět do Čech.

Dále jsme zkoumaly míru asimilace. K tomu jsme využily dva aspekty: jazyk, kterým se dorozumívají s rodinnými příslušníky a dodržované tradice a zvyky.

Vzhledem k tomu, jak dlouho na polském území respondenti pobývají není divu, že téměř osmdesát procent z nich stále udržuje český jazyk ve svém rodinném kruhu. Zatímco podle informací z jiných výzkumů a literatury si původní menšina obývající toto území po několik generací svůj mateřský jazyk udržuje jen minimálně. Mluví jím pouze nejstarší generace. Nezaznamenaly jsme žádné známky negativního přijetí češtiny mezi poláky. Naopak, jak níže znovu rozvedeme, je český jazyk a kultura přijímána více než pozitivně. Polský a český jazyk se příliš neliší, proto není ani problém používat je v konverzaci souběžně. Právě takto většina rozhovorů i nyní probíhá. Pro člověka, který má již s polštinou zkušenosti je to stejné, jako mluvit se Slovákem.

Naši respondenti při pozdějším dotazování často uváděli, že jejich rodiny jsou tzv. bilingvní, dvojjazyčné. Matka mluví na dítě česky a otec polsky nebo naopak. Podle veřejných výzkumů a statistik je tato výchova pro děti přínosná. Nejenže dítě ovládá odmala dva jazyky, ale zároveň se rozvíjí jeho myšlení.

Na dodržované tradic jsme se ptaly obecně a poté i konkrétně. Ve více než 90% odpovědí se opakovaly stejné tradice a zvyky. Nejvíce se objevovaly tradice vánoční a velikonoční. Stejně tak tomu je i při dotazování českých rodin v Česku, proto se tento geografický aspekt dá považovat za téměř relativní. Pouze jeden z našich respondentů uvedl, že neudržuje žádné české tradice. Vzhledem k tomu, že Polsko je silně katolická země, probíhají oslavy těchto náboženských svátků s větším rázem, ale základ je stejný.

Z výše uvedených výsledků je jasné, že v komunitách našich respondentů nedochází ke tlaku ze strany polské většiny ke kulturní asimilaci a Češi si své zvyky a tradice uchovávají. Jinou otázkou je náboženská asimilace. Dva z našich respondentů (ateisté) uvedli, že mírný tlak pociťují ze strany církve. Děti ve školách mají povinné hodiny náboženství, které jsou striktně zaměřeny na katolicismus. V roce 2013 zde dokonce proběhl (již druhý) neúspěšný pokus o zařazení náboženství mezi maturitní předměty. Polští kněží tvrdili, že by zkouška z náboženství pomohla absolventům středních škol získat lepší přehled o fungování světa. Podle kritiků by to znamenalo diskriminaci studentů ateistů či těch, kteří vyznávají jiné než katolické náboženství. Z našeho pohledu nelze s kritiky nesouhlasit. Přestože je Polsko stále převážně katolický stát, zaznamenává v poslední době v tomto ohledu velký úpadek a velká spousta mladých lidí o víru již zájem nemá.

Po následném dotazování jsme však došly k závěru, že tyto skutečnosti nijak nebrání české menšině (ani Polákům s jiným vyznáním) v projevování vlastní víry a ani nejsou považovány za zásadní problém. Zbytek našich dotazovaných se hlásí ke katolické církvi, proto pro ně není žádný problém zapadnout do polské komunity a povinné hodiny náboženství ve školách berou pozitivně.

K získání informací jsme využily naše známé, kamarády Poláky. Věk dotazovaných byl v rozmezí 20-40 let. Vzhledem k věku a tomu, že všichni dotazovaní pracují v kolektivech lidí různých národností, lze očekávat i větší tolerantnost k národnostním menšinám obecně. Avšak i na celkovém přijetí české menšiny v Polsku se všichni shodli. I přesto, že Češi mají jen menší a ne příliš uzavřené komunity, zvládají si udržovat svůj jazyk (minimálně v rodinném kruhu), kulturu a tradice, a přitom skvěle splynout s okolní polskou většinou.Termín „čechofil“, který jsme výše vysvětlovaly je stále více aktuální a Poláci mají Čechy obecně velmi v oblibě. Z našich zkušeností můžeme tento fakt jen potvrdit. Při jakékoliv interakci s Poláky jsme se dočkaly vřelého přijetí a zájmu. Velké množství Poláků se dokonce učí český jazyk.

K otázce, jak vnímají Češi českou menšinu v Polsku je na místě položit současně otázku, zda mají vůbec o české menšině v Polsku povědomí. Náš výzkum v rámci příbuzných a známých totiž ukázal, že často vůbec ne. Lze předpokládat, že tento fakt je zaviněný tím, že Čechů v Polsku není mnoho a jejich původ sahá do historie, což je sice u menšin běžné, ale spousta lidí (zvláště v mladších generacích) nemá zřejmě o historii takové povědomí. Pouze jedna námi dotazovaná respondentka znala tento fakt, že v Polsku se nachází i česká menšina a její názor na tuto menšinu nebyl nijak negativní. Vyjádřila se tak, že důvody respektuje. Tento názor po obeznámení se situací sdíleli i všichni ostatní dotazovaní. Z výsledku výzkumu tedy vyplývá, že Češi téměř nemají povědomí o naší menšině v Polsku, ale po zjištění tohoto faktu mají pro Čechy v Polsku pochopení a situaci nevnímají nijak negativně.

V naší práci jsme se věnovaly české menšině v Polsku hned ze tří pohledů. První, pro nás nejzásadnější, byl pohled samotných Čechů v Polsku. Zajímalo nás jak a proč se do této země dostali, jestli udržují český jazyk a tradice a či pociťují nátlak ze strany polské většiny k asimilaci.

Po nastudování literatury jsme očekávaly, že na otázku „Kdy a proč se Vaše rodina odstěhovala do Polska?“ dostaneme naprosto odlišné odpovědi, než jsme reálně dostaly. Očekávaly jsme, že alespoň polovina respondentů bude pocházet z třetí nebo čtvrté generace a jejich předkové budou výše mnohokrát zmínění pobělohorští exulanti. Bohužel však vzhledem k asimilaci a pravděpodobně i reemigraci je získat kontakt skrze sociální sítě na tyto osoby téměř nemožné. Většina námi získaných respondentů patří k nové vlně Čechů v Polsku. Odešli z rodinných důvodů, za prací či studiem. Proto se v jejich rodinném kruhu stále udržuje český jazyk a tradice stejně jako v ČR. Pár z respondentů uvedlo, že udržují i některé Polské tradice, tudíž jejich kulturní vyžití v cizí zemi nijak netrpí, naopak je obohaceno. K nátlaku ze strany polské většiny k asimilaci podle žádného z respondentů nijak výrazně nedochází. Jako jediný rozdíl oproti životu v ČR uvedli povinné hodiny náboženství ve školách, což po bližším dotazování není bráno za překážku v běžném životě. Na závěr lze tedy říct, že Češi jsou v Polsku přijímáni velmi dobře a přátelsky a mohou svou mírnou kulturní i jazykovou odlišnost projevovat bez omezení.

Co se týče polské většiny, výraz „čechofil“ vše krásně vystihuje. Poláci mají Čechy prostě v oblibě. Dochází velmi často k česko-polským sňatkům a mladí Poláci se dokonce rádi učí český jazyk. Výzkumy jiných badatelů i naše to vše potvrzují a nenarazily jsme zde na žádné problémy či nesrovnalosti.

Poslední pohled, který jsme zkoumaly byl pohled Čechů v ČR na naše krajany žijící v Polsku. V tomto případě pro nás výsledky dotazování nebyly žádným překvapením. Většina respondentů neměla o této menšině žádné informace, stejně jako my na začátku tohoto výzkumu. Důvodem může být menší počet členů této menšiny či historie sahající do doby pobělohorské, kterou bohužel málokterý Čech perfektně zná. Po obeznámení našich respondentů se situací jsme získaly pouze pozitivní reakce a plné pochopení. Tudíž se dá říct, že Češi žijící v ČR nemají sebemenší problém s touto skutečností a rozhodnutí této menšiny plně chápou a respektují.

Literární zdroje

• KOKAISL, Petr et al.: Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě. Praha: Za hranice - Společnost pro rozvojovou spolupráci při Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, 2009
• MUSIL, František. Kladsko [online]. Praha: Libri, 2007. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-340-4.
• ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita. Zelów: česká exulantská obec v Polsku. 2. vyd. Praha: Občanské sdružení Exulant, 2010. 433 s. ISBN 978-80-7017-136-3.

Odborné časopisy

• LEIX, Alicja. Vztah Poláků k Čechům - vývoj a souvislosti. Proceedings of the Conference on Social Processes & Personality. 2011, roč. 2011 č.1, s.171-175.
• LEIX, Alicja. Srdečně, nebo s rezervou? Postoj k sousedům ve výpovědích Poláků o Češích a Čechů o Polácích. Proceedings of the Conference on Social Processes & Personality. 2010, roč. 2010, č. 1. s. 209-212.
• WRÓBLEWSKI, Piotr. Česká menšina v Polsku: Proměny významu češství v Zelówě. Český lid. 1996, roč. 83, č. 1, s. 39-45.

Internetové zdroje

• Databáze Eurostatu že sčítání lidu v roce 2011. Główny urząd statystyczny [online]. Polsko, 2011 [cit. 2019-09-05]. Dostupné z WWW: https://stat.gov.pl/spisy-powszechne/nsp-2011/nsp-2011-wyniki/))
• O nás - Občanské sdružení Exulant [online]. Exulant, zapsaný spolek [citováno 1.4.2019]. Dostupný z WWW: http://exulant.evangnet.cz/?q=node/4
• Polsko - Historie krajanů [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 25. 1. 2013 [citováno 1.4.2019]. Dostupný z WWW: https://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/polsko/krajane/-mzv-publish-cz-zahranicni_vztahy-krajane-krajane_ve_svete-historie_krajanu-index_18.html

• VYČICHLOVÁ, Lucie. Spor o Kladsko jako reflexe československo - polských vztahů po 2. světové válce. Brno, 2011. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií.

—-

Počet shlédnutí: 180