Karolína Poláčková, Karolína Kučerová, Natálie Kučerová, Daniel Brabec, Petr Kohler
Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2019
http://www.hks.re/wiki/ls2019:krestanstvi

Tato práce se zabývá uzavíráním manželství v římskokatolické církvi a jeho podobě ve třech zemích – v České republice, Kosovu a ve Španělsku. Manželství je jednou ze sedmi svátostí římskokatolické církve, která jej chápe jako trvalý svazek muže a ženy, k němuž se oba partneři rozhodli dobrovolně a po zbytek svého života, a ze kterého chtějí přinést děti. Práce se zaměřuje především na rozdíly podmínek platnosti manželství, na způsoby zásnub, na rozdíl průběhu svatebního obřadu či na tradice a zvyky spojené se svatbou a svatebním obřadem. Cílem práce je ukázat rozdílnost náboženského aspektu v geografickém prostoru, tedy uzavírání manželství v římskokatolické církvi v České republice, Kosovu a Španělsku.

Z našeho pohledu je důvodem výběru tohoto tématu jeho aktuálnost, která je v dnešní době velice významná. Manželství jako takové se v dnešní době již tolik neuzavírá, tento trend dnešní společnosti je ovšem viditelný v mnoha moderních kulturách, kde vidíme jeho úpadek. Samotný problém by nemusel být tak vážný, avšak je zde nutné brát manželství jako jednu z významných institucí, která nám pomáhá formálně či neformálně udržovat soudržnost rodiny. Tento problém také zahrnuje i snížení porodnosti obyvatelstva, které můžeme v naší moderní společnosti pozorovat. Tento jev je tak nahrazován velkým přívalem cizinců. Pokud naše moderní společnost nezačne brát manželství jako důležité, mohlo by dojít k postupnému úpadku či dokonce ukončení naší moderní společnosti jako takové. Důležité je pomoci změnit tento pohled především u mladší generace, která jako hlavní prioritu svého života vidí především svůj osobní růst, a rodinu a manželství spíše vidí jako ono omezení jejich osobní svobody.

1. Jaké jsou požadavky pro platnost manželství v římskokatolické církvi v České republice, Kosovu a ve Španělsku?

2. Jak probíhají zásnuby v římskokatolické církvi v České republice, Kosovu a ve Španělsku?

3. Jak probíhá svatební obřad v římskokatolické církvi v České republice, Kosovu a ve Španělsku?

4.Jaké jsou tradice spojené s římskokatolickým sňatkem v České republice, Kosovu a ve Španělsku?

Podmínkami platnosti manželství v římskokatolické církvi se zabývá český římskokatolický kněz, teolog a autor duchovní literatury Aleš Opatrný ve své publikaci „Příprava na manželství“.¹⁾ Podle něj je třeba, a je to i požadavek církve, konat s lidmi přípravu na přijetí svátosti manželství. Autor ve své publikaci nejprve zmiňuje, jak katolická církev chápe manželství. Dále se zabývá psychologií a teologií partnerských vtahů a vztahy k rodičům, přátelům a církvi. Nezapomíná ani na konflikty, které se mohou v manželství objevit, a jejich případné řešení nebo na manželství a sexualitu. V poslední části publikace autor představuje a vykládá manželský slib. Autor ve své publikaci zmiňuje mj. i podmínky platnosti manželství. První podmínkou je, že manželství může uzavřít pouze žena a muž, nikoliv dva muži, ani dvě ženy. Další podmínkou je, že žádný z partnerů již nesmí být vázán platným manželským svazkem. Třetí podmínkou je dobrovolnost vstupu do manželství. Souhlas vstupu do manželství musí být svobodný. Předposlední podmínka platnosti manželství, kterou autor zmiňuje, je chápání striktního nerozlučitelnosti svazku. Nelze, aby si partneři řekli, že manželství pouze zkusí, a když to nepůjde, půjdou od sebe. Tím by totiž partneři vylučovali podmínku nerozlučitelnosti. Poslední podmínkou, kterou autor zmiňuje, je zásadní neodmítání dětí partnery. To ovšem neznamená, že bezdětné manželství v důsledku neplodnosti partnerů je neplatné, ale řeknou-li si partneři, že děti nikdy mít nechtějí, vylučují z manželství jeden z velmi důležitých prvků, a manželství je tak považováno za neplatné. Předpokládá se, že manželství uzavírají dva katolíci, ale existují i výjimky. Například pokud si chce vzít katolík partnera, který vyznává jinou církev. V tomto případě potřebují souhlas biskupa, ale farář by se jim měl zároveň snažit takový svazek rozmluvit. Přináší sebou totiž mnoho těžkostí, například v jaké církvi budou partneři po vstupu do manželství. Pokud se ale partneři přeci jen rozhodnout takový sňatek uskutečnit, musí ten z partnerů, který vyznává katolickou církev, podepsat prohlášení, že bude bránit ztrátě katolické víry a udělá vše pro to, aby děti vzešlé z tohoto manželství byly katolicky vychovány a pokřtěny. Partner, který vyznává jinou než katolickou církev, prohlašuje, že bere na vědomí závazek svého partnera. To samé platí, je-li jeden katolík a druhý nepokřtěný. Co je ale podle autora velmi špatně je to, když jeden z partnerů je katolík a druhý, nepokřtěný, je zásadně proti křesťanství. Také se podle autora může stát, že nepokřtěný partner bude před partnerem vyznávajícím katolickou víru pouze předstírat sympatie ke katolictví, které ovšem těsně po svatbě zmizí. Je potřeba, aby každý z partnerů, kteří uzavírají svátost manželství, věděl, na čem je, byl schopen víru toho druhého akceptovat a neměl by se pokoušet toho druhého měnit. Protože podle autora se může věřícím stát člověk pouze kvůli Bohu, nikoliv kvůli druhému člověku.

V článku s titulním názvem „The Meaning of Freedom and Redefiniton of Marriage“ ²⁾, přispěla autorka, doktorka a docentka katedry morální teologie na univerzitě Fribourg ve Švýcarsku, Michele M. Schumacher, která píše o lidských a právních základech pro ochranu a stabilitu rodiny, jakožto základní stavební kámen pro udržení rodiny. Ve své publikaci popisuje svůj pohled na toto téma z pohledu katolického teologa a poukazuje na dnešní problém týkající se lidských práv, osobní důstojnosti a osobní svobodou. Autorka se ve své publikaci odkazuje na myšlenky papeže Jana Pavla II.. Abychom se opravdu ujistili, co osobní svoboda obnáší, měli bychom se snažit jí více porozumět. O tomto hovořila již jeho svatost papež Jan Pavel II., který kladl důraz na různé kladné vlivy charakterizující rodinu na začátku jeho pontifikátu, zahrnující velkou pozornost na kvalitu mezilidských vztahů a také podporoval ochranu žen a zodpovědné rozmnožování, stejně tak jako zvýšený smysl pro zodpovědnost pro výuku dětí. Současně však truchlil nad jistou „korupcí myšlenky a prožitkem svobody“, k níž přispělo „narušení některých základních hodnot.“ Lidská svoboda byla konkrétněji chápána a žila jako „Jako autonomní moc sebevyjádření, často proti druhým, pro vlastní blaho“, spíše než „jako schopnost realizovat pravdu o Božím plánu manželství a rodiny„. Zde, v samém srdci rodiny, který zase uznal jako srdce lidské civilizace, tak Jan Pavel poukázal na konfrontaci dvou protichůdných výkladů lidské svobody. Autorka nám tímto popisuje základní principy pro udržení rodiny a základní stavební kameny pro chod rodiny, které zde vidí jako velice důležité z jejího katolicko-teologického pohledu. V článku hlavně také poukazuje na to, jak se liší chápání, vnímání osobní svobody z pohledu jedince, které může znamenat ohrožení chodu rodiny, či kdy by k založení rodiny vůbec nemuselo dojít, tím že staví jako protiklad osobní svobody schopnost milovat. Autorka také vysvětluje, jak se v dnešní době liší veřejné mínění, které vytváří nejasnosti v tom, co George Cardinal Cottier, poukazoval, že je normální a normativní. To nám ukazuje, že pokud jsou určité druhy chování či způsoby jednání pozorovány ve větší frekvenci dané populace, jsou považovány za vhodné, z toho vyplývá, že každý jednotlivec je „konfrontován s vlastní pravdou, odlišnou od pravdy druhých“. Článek také poukazuje na to, jak se v dnešní době mění vztah k rodině, popřípadě chápání jednotlivých členů rodiny, kde dochází k záměně lidské bytosti za neživou věc a následné zacházení s lidskou bytostí, členem rodiny, jako s věcí neživou. Autorka nám tedy chce pomoci k objasnění našeho pohledu chápáni o lidské rodině a ukázat nám, že rodina byla od dávných věků stavěna, jakožto základní kámen lidské společnosti a naše chápání osobní svobody, mezilidských vztahů by nemělo být stavěno do protikladu s rodinou.

Do Katolického týdeníku svým článkem „Papež: Rodina je lék na neduhy světa“, ³⁾ přispěla autorka Monika Klimentová, která píše o XIV. řádném zasedání biskupské synody. Ta by měla v následujících říjnových týdnech věnovat pozornost tématu „povolání a poslání rodiny v církvi a v současném světě.“ Biskupská synoda („společná cesta“) se jako vždy uskuteční ve Vatikánu a českou konferenci bude zastupovat královéhradecký biskup Jan Vokál. Zmiňuje, že se sněmu o rodině zúčastní 240 synodních otců, z toho 183 biskupů, kteří byli zvoleni (například zmiňovaný Jan Vokál) a 45 biskupů jmenovaných papežem. Dále 51 posluchačů a 14 delegátů nekatolických církví. Vzhledem k tématu budou mít zvláštní prostor manželé a rodiny, kteří promluví přímo na plénu a sdělí své zkušenosti a předají svědectví z rodinného života. Celkově bude na synodě přítomných 18 manželů a rodičů. Díky zveřejněnému pracovnímu dokumentu z roku 2015 se předpokládá, že jednání synody se bude zabývat třemi hlavními tématy a to výzvou, povoláním a posláním rodiny. Zveřejněný text navazuje na loňské zasedání a jsou k němu připojeny odpovědi a otázky, která byly zaslány místním církvím a jsou doplněny o další postřehy farností, rodin či jednotlivců. Upozorňuje také na změnu, ke které dojde v rámci programu. dříve totiž bylo zvykem, že byly nejprve vyslechnuty všechny dotazy a příspěvky účastníků a poté následovala diskuze. Ovšem letos bude synoda rozdělena do tří částí podle tematických oddílů. nejprve budou hovořit biskupové na plénu, poté se o daném tématu bude hovořit v jedné ze 13 jazykových skupin, a nakonec bude z každé skupiny vyhotoveno shrnutí. Na závěr bude vypracována jedna závěrečná zpráva. Za zmínku stojí, že výsledný text bude předložen papeži, kterému náleží další rozhodování. Poslední část článku se zabývá svatořečením manželů Ludvíka a Zélie Guérinových. Jde o první manželský pár, který bude svatořečen společně, přestože nezemřel mučednickou smrtí, jelikož se vyznačují mimořádným svědectvím manželské a rodinné spirituality. Jejich relikvie budou vystaveny po celou dobu v římské bazilice Panny Marie Větší. Dále papež prohlásí za svaté italského kněze Vincenza Grossiho a španělskou řeholnici Marii od Neposkvrněného početí.

K získání potřebných dat byly v práci použity metody kvalitativního výzkumu. Kvalitativní metody zkoumají danou problematiku, oproti metodám kvantitativním, více do hloubky, přestože je sběr dat náročnější. Kvalitativní výzkum, na rozdíl od kvantitativního, nevyužívá ke sběru dat statistické metody a techniky. Výsledky kvantitativních metod jsou ve srovnání s metodami kvalitativními příliš obecné a povrchní. Základními metodami kvalitativního výzkumu je sběr dokumentů, dotazování a pozorování.

Hlavní metodou, která byla v práci použita, je metoda kvalitativního výzkumu. Jedná se o polostrukturovaný rozhovor. Polostrukturovaný rozhovor, nebo také polostandardizovaný rozhovor, je částečně řízený rozhovor s předem připravenými otázkami, které mohou být rozšířeny o libovolné doplňující otázky. Výhodami tohoto typu rozhovoru může být například flexibilita. Během polostrukturovaného rozhovoru se lze snadno dostat do hloubky zkoumaného tématu. Nevýhodou může být časová či psychická náročnost nebo nepravdivost odpovědí respondenta.

Představení respondentů:

Naším respondentem z České republiky je ThLic. Mgr. Martin Staněk, který je koordinátorem a pastorační referentem Římskokatolické akademické farnosti v Praze. Dále je také člen Centra teologie a umění při KTF UK. Narodil se v roce 1973 v Praze a absolvoval bakalářské studium humanitního vzdělání na FHS UK (1996). Poté absolvoval dálkové magisterské studium náboženských věd na KTF UK (1998), a navazující magisterské studium religionistiky na FF UK (2001). V letech 2009 - 2017 byl doktorand na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK. V roce 2011 s titulem licenciát. Je ženatý a má tři děti. Mezi jeho specializace ve farnosti patří například řízení a koordinace provozu a aktivit farnosti, doprovázení dospělých ke křtu a biřmování, příprava rodičů na křest dítěte, příprava snoubenců k přijetí svátosti manželství a další. Rozhovor měl stručnější formu a probíhal elektronicky.

Naším dalším respondentem z České republiky byl Jan Přibáň, 22letý student 2. ročníku FHS UK. Ačkoliv jeho rodiče nejsou věřící, nechali ho pokřtít zhruba v jeho 9 letech. Jan vždycky nějak věřil, ale nijak netématizovaně, až teď zhruba před 2 lety začal pravidelně chodit do kostela a rozhodně by se označil za věřícího křesťana.

Dalšími respondentkami z České republiky jsou paní Renata a paní Jarmila. Obě respondentky se vdávaly v římskokatolickém kostele v letech 1997 a 1994. Paní Renata ovšem nepraktikuje.

Respondentkou ze Španělska je paní Magda de Pedro. Paní Magda se narodila ve Valencii, ale žije již několik let v České republice. Je velmi silně založená katolička a pochází z katolické rodiny. Všech jejích sedm sourozenců mělo svatbu v kostele. Dalším respondentem ze Španělska, konkrétně z Mallorky, je 57letý Toni Klein. Toni vystudoval chemii, kterou také vyučuje, ale nyní se věnuje studiu teologie. Je římskokatolického vyznání a dle jeho slov je tolerantní k jakémukoliv náboženství či víře.

Naše respondentka Valentina Perdedaj pochází z Kosova, je jí 20 let. Narodila se v České republice, ale často jezdí do Kosova. Studuje první ročník Vysoké školy ekonomické v Praze. Její výpovědi byly stručné a rozhovor probíhal elektronicky, několik informací o manželství doplnila i její maminka, též katolička.

Samostatná římskokatolická církev byla oddělena od východních církví v důsledku Velkého schizmatu, které se událo kolem roku 1054, kdy římský patriarcha požadoval moc nad čtyřmi východními patriarcháty, kteří to odmítli a církevní představitelé Říma a Konstantinopole dále exkomunikovali kvůli teologickým a mocenským sporům. V závěru 2. vatikánského koncilu roku 1965 byla exkomunikace zrušena. Katolická církev se považuje za pokračovatelku prvotní církve založené Kristem a za přímého biskupa se označuje sv. Petr, kterého učinil sám Kristus hlavou církve. Fungování a organizaci církve zajišťuje kodex kanonického práva. Hlavou církve je papež a v současnosti je jím papež František. Papež je volen sněmem, který se nazývá konkláve, v němž se kardinálové shodnou na novém papeži. Funkce papeže je doživotní a pouze párkrát v historii se stalo, že se starý papež dožil zvolení nového papeže. V ČR jsou dvě církevní provincie, v jejichž čele stojí arcibiskupové - pražský a olomoucký, a ti mají titul primas český a primas moravský. Nejvyšším představitelem církve v ČR je kardinál Dominik Duka. ⁴⁾

Středem církve je liturgie, v níž hraje nejdůležitější funkci mše. Ta se skládá z předčítání biblických textů a bohoslužby oběti. Bible je nejdůležitější kniha celé církve, obsahuje Starý a Nový zákon. Starý zákon je mimo jiné spjat s židovskou církví a společně s Novým zákonem tvoří základ pro Římskokatolickou církev. Součástí liturgie je také denní modlitba církve, což je modlitba založená na žalmech a jiných biblických textech. Žalmy jsou žalozpěvy napsané poetickou formou, zaznamenávají modlitbu a vyjadřují víru. Dále se drží neporušováním sedmi hříchů, kterými jsou: pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, obžerství a lenost. ⁵⁾

Církev je rozdělena podle jurisdikčních oblastí na diecéze a farnosti. Za základní jednotku lze považovat diecézi, která má obvykle ještě další farnosti. V čele diecéze stojí biskup a její působení se vymezuje hlavně oblastně. Podřízenou jednotkou diecéze jsou farnosti, to je místní církevní obec. Farnost zpravidla zahrnuje území města nebo několika vesnic.

Římskokatolická církev je v dnešní době největší z třiadvaceti autonomních katolických církví a asi 1 115 000 000 pokřtěných římských katolíků z ní dělá největší náboženskou organizaci na světě. V České republice se podle sčítání lidu v roce 2011 k římskokatolickému vyznání hlásí 1 083 899 obyvatel. ⁶⁾ V roce 1921 se přitom hlásilo k římskokatolické víře v Československu 81,97 % obyvatel. ⁷⁾ Ze sčítání lidu z roku 2011 vyplývá, že vliv náboženství je patrný, co se rodinného stavu týče. Věřící oproti nevěřícím uzavírají manželství častěji a zůstávají méně častěji svobodnými. Manželství věřících je také více stabilnější než manželství nevěřících. Co se týče porodnosti žen římskokatolického vyznání, ze statistik vyplývá, že je v České republice méně bezdětných žen či žen s jedním dítětem, a naopak větší počet žen s vyšším počtem dětí. Co se týče vyznání manželských párů, Český statistický úřad uvádí, že 17 % manželských párů vyznává stejnou víru a mezi 14 % manželi se vyskytuje víra pouze u jednoho z partnerů. ⁸⁾

V Kosovu žije k roku 2017 celkem 1 895 250 obyvatel. Převážnou část obyvatel tvoří Albánci (92,9 %), a proto v Kosovu žije 95,6 % obyvatel vyznávající islám. Římských katolíků je v Kosovu pouze 2,2 %. ⁹⁾

Ve Španělsku žije k roku 2017 celkem 48 958 159 obyvatel. Podle údajů z roku 2016 vyznává ve Španělsku 67,8 % obyvatel římskokatolickou víru. Zbylá část obyvatelstva je ateistická či nevěřící. ¹⁰⁾

V průběhu protestantské reformace Tridentský koncil poprvé formuloval katolickou nauku o svátostech. Většina postojů ohledně svátostí vychází právě z téhož koncilu. Dalo by se říci, že svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží blízkosti. Katolíci věří ještě na další prostředky Boží milosti, římskokatolická církev má kromě svátostí ještě svátostiny- bohoslužebné úkony, které nemají své kořeny v Novém zákoně, ale též působí milost. Patří mezi ně např. žehnání. ¹¹⁾

Svátostmi je doprovázen celý život křesťana. Rozlišujeme svátosti iniciační, které může člověk absolvovat pouze jednou a úkolem těchto svátostí je uvést člověka do křesťanského života. Jedná se o křest, biřmování a eucharistii. Dalšími svátostmi jsou svátosti uzdravující, těmi je svátost smíření neboli svatá zpověď a svátost nemocných. Poslední skupinou svátostí jsou svátosti společenství a poslání, kterými je svátost manželství a svátost kněžství.

Křest

Křest je první ze sedmi svátostí. Ježíš sám ustanovil všechny svátosti v tu chvíli, kdy apoštolům přikázal: Jděte, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!¹²⁾ Hlavním důvodem křtu je, aby člověk začal patřit do společenství církve. Každý nepokřtěný člověk je způsobilý k přijetí křtu podle ustanovení církevního práva. Křest nemůže být nikdy odvolán a také opakován, protože křesťan dostává nezrušitelné duchovní znamení (jeho příslušnost ke Kristu). Voda, kterou jsme pokřtěni, symbolizuje očištění, znovuzrození a nový začátek nového života. Obmytí člověka znamená odpuštění od hříchů a také to, že člověk nemusí podstoupit zpověď. ¹³⁾

Biřmování

Slovo „biřmování“ pochází z latinského „firmare“ (stvrzovat, upevňovat). Biřmování nás spojuje s vírou a stvrzuje v nás milost získanou při křtu. Tato svátost nám nabízí zvláštní sílu Ducha svatého, díky tomu šíříme víru skutkem i slovem jako opravdoví Kristovi svědkové. Biřmování se provádí pomazáním křižmem na čele s vzkládáním rukou a slovy: „N (jméno), přijmi pečeť daru Ducha svatého.“- znamení zasvěcení. Pomazání katechumenů (vyučováni v učení apoštolů) před křtem znamená očištění a posílení. Pomazání nemocných – útěcha a uzdravení. To také vysvětluje jméno „křesťan“ (Christos – řecky „pomazaný“). Pomazáním dostává biřmovanec pečeť Ducha svatého (nezrušitelné znamení) a poté patří Kristu. Biřmování může jedinec přijmout pouze jednou za život, stejně jako Křest.

Eucharistie

Slovo „eucharistie“ pochází z řečtiny a znamená „díkůvzdání“. Je jednou ze tří svátostí (dále křest, biřmování), která má největší postavení, protože Bůh v Kristu posvěcuje svět, je vyjádřením úcty, kterou prokazujeme Bohu. Sám Ježíš nám dává chleba (své tělo) a víno (krev). Přijímání Božího těla probíhá při Mši svaté.

Svátost smíření (svátost pokání)

Svátost smíření představuje Boží odpuštění. Bůh nám odpustí hříchy a smiřuje nás sami se sebou (vnitřní klid). Po vykonání svátosti jsme zcela čistí v Boží milosti.

Význam svátosti je smíření: Modlitba kněze, kterou se odpouštějí hříchy: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

3 prvky smíření:

• Lítost nad našimi hříchy
• Vyznání hříchů knězi
• Pokání: kajícník dostane od zpovědníka určitý „úkol“ (modlitba, dobrý skutek)

Svátost nemocných (pomazání nemocných)

Tuto svátost přijímají většinou umírající. Svátost provádí kněz přiložením rukou na nemocného a modlí se za něj, poté pomaže tělo olejem a říká přitom modlitbu. Svátost spojuje nemocného s Ježíšovým utrpením a tím ho připravuje na uzdravení nebo na přechod do věčného života.

Kněžství

Kněžství slouží k budování Božího lidu. Svátost provádí biskup s vzkládáním rukou a modlitbou. Vyprošuje milost Ducha svatého a jeho darů pro službu, pro kterou je daný svěcen. Biskup a kněz je pomazán křižmem.

Manželství

Svátost manželství je jednou ze sedmi Novozákonních svátostí. Právě díky svátostnému charakteru manželství se muž a žena spojují nejhlubším způsobem a nerozlučně ¹⁴⁾. Jejich vzájemná sounáležitost tvoří obraz Kristova vztahu s církví. Manželství je smlouva mezi mužem a ženou, kteří jsou vzájemně zavázáni skrze Krista k doživotnímu partnerství života a lásky. ¹⁵⁾ Manželé mezi sebou sdílí intimně svůj život, a to jak fyzicky, tak i duševně a duchovně. Je třeba, aby pár chápal manželství trvale a nerozlučitelně, jako celoživotní závazek. Svátost manželství se liší od ostatních svátostí tím, že si pár uděluje svátost vzájemně a kněz plní pouze roli svědka církve. Tím, že si pár svátost manželství vzájemně slibuje, vyjadřují oba partneři souhlas k vytvoření posvátného a nerozlučitelného svazku mezi nimi. V manželství je vždy přítomen Bůh skrze Ježíše. Pomáhá partnerům, aby jejich vztah vyrůstal v lásce a aby si byli oba partneři věrní. Partneři na sobě nemusí záviset, protože mohou záviset na Bohu.

Původ manželství

Starý zákon

Bůh stvořil muže a ženu s odlišným pohlavím, které vede k monogamnímu manželství. Instituce manželství se dostala do rozporu s původním ideálem a obsahuje ústupky „tvrdosti srdce“. Nejcennější hodnota je plodnost, které je podřízeno vše ostatní. Touha po potomstvu vede k polygamii. Starozákonní patriarchové měli více manželek jako králové, vede to k osobním a politickým důvodům. Také mudroslovné knihy jsou o radostech a strastech monogamního manželství a v Písni písní jde o monogamní vztah. V době Ježíše je už jednoženství pravidlem. Neplodnou ženu mohli odpudit prostřednictvím propustného lístku, což se v polygamii neobjeví. Zákon, který připouští rozvod, neupřesňuje důvody: Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu. Smlouva manželská se přirovnává k Hospodinově smlouvě. ¹⁶⁾

Nový zákon

V období Ježíše se nerozlučnost manželství neopírá o Mojžíšův Zákon, ale opírá se k záměru Stvořitele. Ježíš prosazuje milosrdenství k člověku, který se dopustil cizoložství. Ježíš původní řád obnovil a manželství svým vykupitelským dílem posvětil. (Muž je hlavou ženy, Kristus je hlavou církve.) Svazek mezi ženou a mužem je obraz svazku mezi Kristem a církví, jejíž spojení s Kristem je velké tajemství „sacramentum magnum“. Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Když muž zemře, žena si může vzít koho chce, ale jen v Kristu. Manželství má být podřízeno novému řádu spásy, a proto je uzavíráno pouze v Pánu, v jeho jménu a v jeho přítomnosti. ¹⁷⁾

Dějinný vývoj

Ve 3. století na synodě v Kartágu bylo formálně uznáno manželství jako církevní akt. Augustin nazývá manželství jako svátost. Ve 12. století byl vyjasněn pojem svátost, a tak bylo manželství za svátost považováno. Ve staré církvi byl zastáván názor, že manželství se naplní požehnáním, a nikoli manželskou smlouvou, jako tomu bylo v Římské říši. Otázka, zda manželství spočívá ve smlouvě nebo v požehnání, zůstala otevřená ještě na Tridentském koncilu. Římskokatolická církev rozhodla, že smlouvu nelze odlučovat od svátosti. Dnes římskokatolická církev učí jednoznačně, že manželství spočívá ve smlouvě. Nevěsta a ženich si svým ano udělují svátost sami za pouhé asistence kněze. „Ano“ platí za formu svátosti a sexuálního naplnění manželství za její materii. ¹⁸⁾

Katolické manželství je stejně jako manželství civilní vázáno právními předpisy, které je potřeba splnit pro platnost manželství. V České republice nelze podle rodinného práva uzavřít sňatek se ženatým mužem či vdanou ženou, mezi příbuznými (předky, potomky a sourozenci) či s osobou nezletilou, ovšem v tomto případě může soud udělit výjimku a povolit uzavření manželství osobě starší 16 let. ¹⁹⁾ Co se podmínek katolického manželství týče, tou nejzásadnější je, aby byl alespoň jeden z páru pokřtěný katolík. Pokud je jeden z páru pokřtěný mimo katolickou církev, nebo není pokřtěn vůbec, lze požádat na biskupství o tzv. dispens, což znamená udělení výjimky. Zároveň musí být oba partneři svobodní. Podruhé může uzavřít církevní sňatek pouze vdova nebo vdovec, nebo ti, jejichž manželství bylo prohlášeno za neplatné. Dalším předpokladem k platnému katolickému manželství je dobrovolné rozhodnutí obou partnerů uzavřít nerozlučný sňatek a zároveň ochota chtít mít děti a vychovávat je ve víře. Protože je vstup do manželství velké a závazné rozhodnutí, je důležité, aby snoubenci absolvovali přípravu na manželství, za kterou je odpovědný oddávající kněz. V prvé řadě je dobré se obrátit na kněze dříve, kvůli potřebným dokumentům. Během několika setkání probere s nastávajícími účastníky sňatku věroučná i manželská témata. Je možné se zúčastnit kurzů přípravy na manželství. Svědek se při církevní svatbě k ničemu nezavazuje, nevztahují se k němu výše uvedené podmínky, stačí mu pouze občanský průkaz a schopnost potvrdit předem určená slova. ²⁰⁾

Termín svatby se domlouvá s oddávajícím knězem, nejlépe tři měsíce před obřadem. Církevní sňatek se většinou slaví v domovské farnosti jednoho ze snoubenců. Pokud budou chtít snoubenci svatbu na jiném místě, budou potřebovat propuštění z farnosti (farář dovolí jiné místo ke svatbě). ²¹⁾

Náš respondent Jan Přibáň z České republiky nám sdělil, že se musí vyplnit určité dokumenty, v nichž budoucí novomanželé stvrzují, že budou případného potomka vést ve víře. Dále, že je například potřeba se písemně zavázat, že je-li jeden partner jiného vyznání, druhý partner bude jeho víru tolerovat. Také nám sdělil, že je třeba před sňatkem několikrát zajít za farářem, ovšem kolikrát a za jakým účelem už záleží na situaci. Partneři dále nesmí být pokrevně příbuzní, ale není třeba, aby měli občanství ČR. Obě respondentky z České republiky nám řekly, že při jejich sňatku bylo potřeba, aby měly přijatou svátost křtu a svatou zpověď. Také prozradily, že za komunistů se museli partneři nejdříve nechat oddat na výboře, teprve potom se mohli vzít v kostele. Co se týče vybírání partnerů rodiči, v České republice to není zvykem.

Naše respondentka z Kosova nám prozradila, že dříve bylo najít si přítele a jen tak ho přivést domů, jako to funguje v dnešním světě, naprosto nepřípustné. Jak to tedy probíhalo? Manžela dívce našla rodina. Hledělo se hlavně na to, aby chlapec nebyl příbuzný a nebyl stejného rodu jako rodina dívky. Hledění na rody je v Kosovu zvyklostí i v současné době. Chlapec s dívkou se v lepších případech viděli jednou, zatímco v extrémních případech se neviděli až do svatby, anebo se viděli, ale nepamatovali si to. Manželství se totiž v extrémních případech uzavíralo domluvou rodin většinou v útlém věku. Mimo tyto rodinné požadavky se kladly i církevní požadavky. Těmi jsou:

1. Dívka i chlapec museli být stejného vyznání a pokud jeden z nich nebyl, museli konvertovat
2. Oba dva museli mít přijaté svátosti jako je křest, biřmování, eucharistie a svátost smíření
3. V nedělní mši (3 týdny za sebou) se na konci prohlásilo, kdo se bude brát a zjišťovalo se, jestli není někdo proti

Od respondenta Toniho ze Španělska jsme se dozvěděli, že lidé ve Španělsku si mohou sami vybrat partnera, neexistují žádné předem domluvené sňatky a co víc - jsou zakázané. Respondentka Magda de Pedro k tomu dodává, že tomu ani nikdy nebylo jinak. Oba respondenti ze Španělska sdělili, že podmínky platnosti manželství jsou ve Španělsku stejné, jako v České republice.

Samotnému svatebnímu obřadu a platnému manželství předchází zásnuby. Zásnubami si oba partneři udělují vzájemný souhlas k budoucímu uzavření manželství. Ve společnosti, ve které je sexuální styk povolen před samotným uzavřením sňatku, nehrají zásnuby tak velikou roli, avšak v jiných společnostech jsou zásnuby považovány za velice důležité. V římskokatolické církvi se tradičně svatby konají do roka od zásnub. Přesto je důležité dát si pozor na některé dny, kdy není vhodné, aby partneři uzavírali manželství, například v Postní době, která trvá čtyřicet dní před Velikonocemi a je to období půstu a kajícnosti. Během období, kdy jsou partneři zasnoubení, je důležité, aby se pár setkal s knězem, který jim pomůže s přípravou na manželství. ²²⁾

Podle České biskupské konference jsou zásnuby významnou událostí jak pro rodiče nevěsty, tak pro rodiče ženicha, a z toho důvodu je potřeba je určitým obřadem a společnou modlitbou oslavit. Během obřadu zásnub se nejprve čte úryvek z Písma svatého, dále se recituje či zpívá žalm, následně se čtou prosby a celý obřad je završen žehnací modlitbou. Obřad je také vhodné zakončit zpěvem. Obřad zásnub může proběhnout kdykoliv, i bez přítomnosti kněze či jáhna, stačí pouze přítomnost rodičů, kteří mohou svým dětem žehnat. Budoucí manželé mohou toto žehnání podstoupit i během přípravy na manželství. ²³⁾

„Zásnuby člověku napomáhají, aby se naučil sebeovládat a rozvinout respekt vůči druhému, který je charakteristický pro každou pravou lásku, jež nehledá v první řadě vlastní uspokojení ani vlastní blaho. Ve společné modlitbě proste Pána, aby vaši lásku chránil a dával jí vzrůst, aby ji očišťoval od každého egoismu.“ Benedikt XVI., Poselství z 21. 7. 2007

Co se týče průběhu samotných zásnub našich respondentů, respondentku Renatu z České republiky požádal partner o ruku před jejími rodiči. Respondentka Jarmila byla s partnerem dopředu domluvená, že se vezmou, přesto ji partner požádal o ruku před jejími rodiči, ovšem bez zásnubního prstýnku. „Dříve se prstýnky tolik neřešily, požádalo se o ruku jen slovně, domluvou.“ Dnes mají zásnuby různé podoby, ale je stále zvykem, že po samotných zásnubách s dívkou se partner zeptá otce, jestli s tím souhlasí. .

Respondentka z Kosova nám řekla, že chlapec požádal dívku o ruku na velké oslavě, kterou uspořádala buď rodina chlapce nebo dívky. V posledních letech jsou ale zásnuby stejné jako v České republice, ovšem velká oslava se koná vždy, lidé tancují a pijí. Pokud se vdává dívka, konají se oslavy u nich doma. První den je „dámský den“ a večer se koná velká hostina, kde se rodina loučí s dívkou a následující den se koná svatba. U chlapce je to jiné, protože se slaví, že přibude nový člen rodiny (manželka). Délka slavení je individuální, může to být týden anebo pouze den.

Respondentka Magda de Pedro ze Španělska nám prozradila, že v současné době je ve Španělsku způsob zasnoubení různý, ale dříve chodili muži do domu snoubenky žádat ji o ruku u jejího otce. Dnes už se to ale tolik nedělá, spíše jdou spolu obě rodiny na oběd, aby se seznámily.

Přípravy na manželství se obvykle konají ve farnosti, pod kterou spadá místo bydliště nevěsty. Po skončení přípravy dostane pár potvrzení o absolvování této přípravy a jsou tak způsobilí ke sňatku. Kněz se během přípravy setká s párem sedmkrát, přičemž jedno z těchto sedmi setkání je věnováno nácviku svatebního obřadu. ²⁴⁾ Příprava na manželství je pro pár důležitá zejména kvůli tomu, že vzájemná láska partnerů bude silnější, hlubší a vytrvalejší. Příprava pomáhá páru, aby se stali otevřenější a vnímavější k duchovnímu rozměru manželství. Naučit se milovat a být milován Bohem pomáhá křesťanům, aby se milovali hlouběji a vybudovali si tak silnější a šťastnější manželství. ²⁵⁾

Respondentka Renata nám prozradila, že chodila s partnerem půl roku před samotnou svatbou na faru ke knězi na přípravu manželství. Kněz si s ní a s jejím partnerem povídal. „Vyprávěl ze života o narození i o smrti, pak o manželství a dětech…“ Těsně před svatbou byla tato příprava završena zpovědí. Pokud nebyl jeden z páru pokřtěn, nemohli jít ke zpovědi. „Nechala jsem se pokřtít až po svatbě, a teprve po tom jsem mohla ke zpovědi.“

Před svatbou musí snoubenci absolvovat kurz manželské přípravy. Alespoň jeden z nich musí být katolík, druhý muže být z jiné církve anebo nevěřící. V tomto případě žádají o povolení biskupa (dispens). Snoubenci předkládají následující dokumenty: křestní list, který nesmí být starší 6 měsíců, rodné listy, občanský průkaz, osvědčení o manželství z matriky a také potvrzení o absolvování kurzu manželské přípravy, ale jen pokud se konalo mimo farnost oddávajícího. Snoubenci se scházejí s farářem přibližně sedmkrát, vyřizují formální náležitosti a také to, jak žít a být jako křesťan. Samotný obřad muže být se mší anebo jako bohoslužba slova, která trvá 45 minut. Obřad se mší trvá asi 60 minut. V průběhu obřadu se čte z Nového Zákona 1. list apoštola sv. Pavla ke Korintským, 13. kap., nebo Evangelium sv. Jana, 15.kap. Manželství je svátost, a proto se obřad musí konat v kostele. U obřadu mohou být družičky a družbové. Hudba při obřadu musí být sakrální, nejčastěji hrají varhany. Text písní by měl mít duchovní charakter. ²⁶⁾

Jednotlivé části obřadu:

Svatební obřad začíná průvodem. Rodiče přivádějí své děti k oltáři. Otec svoji dceru, matka svého syna. Následně se otáčejí k oltáři. Budoucí manželé tak dělají proto, protože za zády mají minulost a bůh je jejich budoucnost. Snoubenci se při obřadu nekoukají na sebe, ale k ambonu, kde je jejich bůh a k oltáři, kde se zpřítomňuje Ježíšova oběť. Šťastné manželství je to, když oba jsou věřící a upírají se k Bohu. Po otočení se k oltáři probíhá úkon lítosti. Myšlenkou úkonu lítosti je zříci se zla, odpustit těm, kteří nám ublížili. Dát snoubenci to nejlepší, co máme, srdce - naplněné láskou a odpuštěním. A to vše otevírá naše nitro Božímu odpuštění. Následuje naslouchání božímu slovu. Když posloucháme, vyplývá z toho, že na prvním místě našeho společenství stojí sám bůh - jeho pravda a moudrost. Součástí svatebního obřadu je žalm, tedy oslavná píseň Boha. Během svatebního obřadu jsou snoubencům pokládány otázky, které prověří, jak moc se snoubenci milují. Kněz se snoubenců ptá, jestli se zavazují uzavřít manželství na celý život a jestli přijmou děti, které budou vychovávat podle zákona Božího. ²⁷⁾ Ženich s nevěstou odříkají manželské sliby. Ty mají v římskokatolické církvi přesně danou podobu:

Já (…..) odevzdávám se tobě (…..) a přijímám tě za manžela(ku). Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh.

nebo

Já (…..) odevzdávám se tobě (…..) a přijímám tě za manžela(ku). Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí. ²⁸⁾

Odříkat manželský slib lze třemi způsoby, buď ho můžou partneři odříkat z paměti, nebo ho můžou opakovat po částech po knězi, nebo je možné, aby se kněz tázal na jednotlivé části slibu a manželé odpovídají „Ano“. Manželský slib vyjadřuje svátostný charakter manželství, Ježíš Kristus vlévá do srdcí manželů svátostnou milost. ²⁹⁾ Následuje stvrzení a výměna prstenů, které probíhá následovně:

Kněz: Prosíme tě, Pane, žehnej lásce těchto svých služebníků, ať nikdy nepřestane, a dej, ať jejich věrnost jim neustále připomínají tyto prsteny. Skrze Krista, našeho Pána. Novomanželé: Amen. Novomanžel: N, přijmi tento prsten na znamení mé věrnosti a lásky. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Novomanžel navlékne své manželce prstýnek na prst. Novomanželka: N, přijmi tento prsten na znamení mé věrnosti a lásky. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Novomanželka navlékne svému manželovi prstýnek na prst. Nyní si novomanželé mohou dát první manželské políbení.

Po výměně prstenů následují přímluvy, během nichž se přijímá Boží milost, pomoc a ochrana. Výměnu prstenů následuje krátká modlitba, kterou pronáší kněz. Modlitbou kněz vyjadřuje, že Bůh spojil tyto dva lidi a jejich manželství je nerozlučitelné. Tato modlitba je završena slovy: „Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje“ a kněz pokládá svou ruku nebo štólu, slavnostní liturgickou šerpu, přes spojené ruce novomanželů. Závěrečný průvod symbolizuje manžele, kteří jsou spojeni s Bohem, který jim vnáší stabilitu, rovnováhu.

Pokud se svatba koná v rámci mše svaté, je další částí svatebního obřadu slavení eucharistie, jejíž významem je, ať muž nebo žena miluje svou druhou polovičku, stejně jako Kristus miluje církev. Jestliže jeden z novomanželů není pokřtěn v římskokatolické církvi, svaté přijímání nemůže proběhnout a není součástí obřadu. ³⁰⁾

Jeden z našich respondentů z České republiky nám přiblížil rozdíly mezi církevní katolickou svatbou a civilní svatbou. Prozradil nám, že církevní svatby probíhají v kostele a oddávajícím „subjektem“ je církev, respektive Bůh, oddávajícím je farář, jakožto zástupce církve. Církevní svatby jsou také obvykle delší, neboť mohou být součástí mše. Civilním oddávajícím je zástupce veřejné správy, nejčastěji například radní. Civilní svatba je také uzavírána „státem“ a pár je oddán ve jménu České republiky a v souladu s právním řádem. Civilní manželství je oproti církevním daleko snadnější rozvést. K rozvedení církevního manželství je potřeba dispens papeže, pokud se dva lidé vezmou v kostele, mohou se normálně rozvést „na úrovni státu,“ právního řádu té které země, avšak nemohou uzavřít další sňatek v kostele, protože v rámci církve jsou nadále oddaní.

Valentina Perdedaj uvedla, že Kosovo je známé velkými svatbami. Konají se většinou ve velkých sálech. Pokud se svatba nekoná ve večerních hodinách, následuje obřad v kostele, kde si konečně pár řekne své ano.

Podle Magdy de Pedro bývá svatba v kostele hezčí, spousta lidí, přestože nechodí pravidelně do kostela, si přeje mít svatbu v kostele. Hlavní rozdíl mezi civilním a církevním sňatkem je ovšem význam. Pro věřícího člověka je platná pouze svatba v kostele. Věřící se vezmou před Bohem a počítají s jeho pomocí, berou to jako svátost. „Jsou si vědomí, že manželství by měl být svazek navždy“. Podle Toniho jsou katolické svatby ve Španělsku více tradiční než civilní, a přestože je většina obyvatel Španělska katolického vyznání, neúčastní se příliš katolického života. Ti, co se berou v kostele, to dělají z přesvědčení.

Svatbu doprovází řada zvyků a tradic, které mají velmi dlouhou tradici. Některé z nich pocházejí již z doby před narozením Ježíše Krista, tedy z doby před naším letopočtem, a byly a jsou děděny z generace na generaci. Ovšem dnes je jich větší část spíše zapomenuta. Každý zvyk a tradice má svůj vlastní, specifický a symbolický význam a smysl. Tradice jsou v každé zemi trochu jiné, nicméně jejich význam je podobný. Mají přinést novomanželům štěstí, život v hojnosti a radosti, a ochránit je před nemocí, hladem a strádáním. Svatební zvyky, které přetrvaly dodnes, nemají pro všechny stejnou hodnotu. Někteří je berou skutečně symbolicky, jiní jen jako zpestření svatby. Svatební tradice a zvyky můžeme rozdělit na: Svatební zvyky provázející svatební přípravy, Svatební zvyky v den svatby, Svatební tradice v obřadní síni a Svatební tradice a zvyky po obřadu. ³¹⁾

Svatební zvyky provázející svatební přípravy

Svatební šaty:

Svatební šaty jsou důležitou součástí svatby, které by ženich neměl vidět před svatbou. Nevěsta by si šaty neměla šít sama, neboť se traduje, že si zašívá cestu ke štěstí.

Něco nového, starého, vypůjčeného a modrého:

V den svatby by na sobě měla nevěsta mít něco nového, což má symbolizovat nový počátek. Ovšem měla by na sobě mít i něco starého, například šperk po babičce, jelikož toto představuje pokračování rodu a rodové linie i v novém manželství. Dále je potřeba, aby nevěsta měla na sobě něco vypůjčeného, protože to přináší štěstí. Mohou to být například svatební šaty. Nakonec by nevěsta měla mít něco modrého, což nejčastěji bývá podvazek, jako symbol čistoty a věrnosti.

Závoj:

Dnes závoj slouží spíše jako doplněk, ale dříve byl symbolem neposkvrněnosti, proto se nevěstin závoj snímá až na úplném konci svatebního obřadu. Dříve závoj také sloužil k tomu, aby nevěstu ochránil před zlými silami, jelikož lidé věřili, že zlé síly pronikají do těla člověka nosem. V některých krajích je zvykem, že nevěsta se zavázanýma očima nasazuje svůj závoj svobodným dívkám a ta, které ho nasadí se stává další nevěstou.

Svatební zvyky v den svatby

Děkování rodičům:

Děkování rodičům se již dnes téměř vůbec nedělá a dá se označit za jeden ze zapomenutých zvyků. Nicméně jedná se o velice hezký zvyk, kdy by snoubenci měli společně poděkovat rodičům za vše, co od nich do života dostali. Ženich kromě svatební kytice také přinese kytice pro obě maminky a poté požádají rodiče o požehnání k sňatku.

Hluk cestou k oltáři:

Hluk vytvořený cestou k oltáři se dělal za účelem odlákat zlé duchy od budoucích novomanželů. Hluk se vytvářel pomocí plechovek přivázaných za auty, dnes se převážně troubí klaksony.

Svatební tradice v obřadní síni

Svatební kytice:

Svatební kytici by nevěsta měla spatřit až v den svatby, předat by ji měl ženich. Zvyk házení svatební kytice se dnes již moc nedodržuje, jelikož si nevěsty chtějí svou svatební kytici užít a usušit na památku. Pokud si ji nevěsta usušit nechce, pak kytici hodí mezi svobodné dívky a ta, která kytici chytne se stává další nevěstou.

Snubní prstýnky:

Snubní prstýnky vyjadřují volbu partnera na celý život.

Svatební špalír:

Při opouštění kostela vytvoří svatební hosté takzvaný špalír, kterým novomanželé procházejí. Dříve jim v tom svatebčané nenásilně bránili. Tento zvyk má symbolizovat společné překonání nesnází v manželství.

Házení rýže nebo květů:

Svatební hosté házejí na novomanžele rýži nebo květy, které jim zajistí nejen štěstí, ale také hojnost a plodnost.

Svatební tradice a zvyky po obřadu

Koule na noze nebo chomout:

Přátelé a známí ženichovi přiváží k noze železnou kouli. Ženich se tímto musí vyplatit ze svých hříchů z mládí. Jeho novomanželka mu má být oporou a podporovat jej. Občas se také ženichovi nasadí koňský chomout, aby věděl, že manželství je někdy těžké, když manželé netáhnou spolu.

Zametání střepů:

Tradice v podobě zametání střepů z rozbitého talíře symbolizují štěstí. Společné zametání střepů je pro novomanžele symbolickým úkolem. Ukazuje jim totiž, že v manželství mají řešit problémy nebo také domácí práce společně.

Svatební dort:

Rozkrajování svatebního dortu a jeho následovné rozdělování mezi svatebčany má podobnou symboliku jako zametání střepů. Představuje to, že by si manželé měli v manželství pomáhat. Stejnou symboliku má i společné řezání dříví.

Přenášení přes práh:

Další svatební tradicí je přenášení nevěsty ženichem přes práh jejich společného domova. Symbolizuje to začátek nového života v manželství.

Únos nevěsty:

Únos nevěsty symbolizuje její odloučení od rodičů. Přátelé novomanželů unesou nevěstu, kterou pak ženich následně hledá a potom co ji najde ji musí vykoupit od únosců. Je to jedna z velmi oblíbených tradic, která je označována za přežitek a v dnešní době také hodně diskutovaná, jelikož hledající ženich bývá zpravidla pod vlivem alkoholu.

Jak již bylo zmiňováno, tradice sahají do dávné minulosti. Například dříve když měli rodiče potřebné věno, vdávaly se dívky na venkově, jakmile se k tomu vyskytla vhodná příležitost. Věk nevěsty byl většinou okolo 16 až 17 let. Výběr místa pro konání svatby byl velice jednoduchý. Svatba se konala v místě bydliště nevěsty v nejbližším kostele, později se zavedením občanských sňatků na nejbližší radnici. Až do 16.století se církevní obřad odehrával v kostelním zádveří. Teprve za reformace v roce 1549 byl svatební pár se svatebčany vpuštěn dovnitř kostela před oltář. Co se další tradice týče, každá nevěsta i ženich se před svatbou loučí se svobodou. V dnešní době je tato tradice velmi populární a jde hlavně o noc plnou zábavy, ovšem v minulosti vypadala úplně jinak. Původní loučení se svobodou pochází ze Sparty, kdy si vojáci spolu s ženichem připíjeli na konec svobody v předvečer velkého dne a jejich cílem bylo odlehčit nervozitu z blížící se svatby. ³²⁾

Jeden z respondentů z České republiky Jan Přibáň nám sdělil, že jednou z tradic, kterou by chtěl dodržet je klasické požádání o ruku otce jeho vysněné polovičky.

Valentina Perdedaj z Kosova uvedla, že všechny tradice jsou stejné jako v České republice.

Od obou respondentů ze Španělska jsme se dozvěděli, že přestože ve Španělsku nedodržují partneři tolik svatebních zvyků jako v České republice, házení rýže nebo květů je ve Španělsku velmi oblíbenou tradicí. Svatby ve Španělsku se konají ve velkém. Pozve se nejen rodina, ale také velký okruh přátel. Počet hostů bývá mezi 150-250 lidmi, záleží na ekonomické situaci svatebčanů. Hosté jdou na svatbu velmi elegantně oblečení. Po obřadu, který bývá buď kolem 14:00 hodin nebo kolem 19:00 - 20:00 hodin, jsou všichni pozváni na hostinu a zůstávají. Vždy po jídle bývá tancovačka, kde mají novomanželé svůj první tanec. Hostina se nikdy nekoná doma, organizuje se v restauraci, nebo spíše v sálech určených pro tyto události. Co se týče dárků, bývalo zvykem, že snoubenci napsali seznam toho, co si přejí. Teď už se většinou dává číslo účtu a očekává se peněžní dar. Každý host při svatbě dostává nějakou pozornost (ženy například vějíř, náramek či šátek, muži doutník, víno…). Jídlo na hostinu se vybírá dlouho a dopředu a není nic typické, bývá hodně chodů a poté dort. Respondent Toni, který je z Mallorky, nám řekl, že co se hostiny týče, záleží na regionu. Na Mallorce svatebčané tradičně podávají rybí polévku a pečené vepřové či grilovanou rybu s rýží. Co se svatebních šatů týče, Magda de Pedro nám řekla, že nevěsty ve Španělsku si šaty vždy kupují, nikdy si je nepůjčí. Jedná se o velkou finanční investici. Od respondenta Toniho jsme se dozvěděli, že nevěsta už nebývá oblečena tak pompézně, jako tomu bývalo dříve. Toni také dodal, že starověké tradice ze svateb mizí, sám je nezažil, na rozdíl od jeho rodičů. Nyní jsou svatby ve Španělsku podle něj velmi podobné těm ve zbytku Evropy.

Pro španělské svatby je typickou tradicí sdílení třinácti mincí ženichem a nevěstou. Tradice třinácti mincí pochází od Římanů, jejichž tradice zahrnovala rozlomení zlata či stříbra na dvě části, jedna pak připadla nevěstě a druhá ženichovi jakožto příslib jejich manželství. Dnes je třináct mincí náhradou za zlato či stříbro. Kněz mince pokropí svěcenou vodou a vloží je do dlaní ženicha a ženich zopakuje modlitbu po knězi. Poté ženich předá mince do dlaní nevěsty, která také zopakuje modlitbu po knězi a předá mince zpátky do dlaní ženicha. Tradice třinácti mincí vyjadřuje bezpodmínečnou lásku mezi ženichem a nevěstou, a také představují závazek partnerů sdílet majetek, který vlastní v současnosti a kterého nabydou v budoucnu. ³³⁾

Cílem této práce bylo seznámit čtenáře s rozdíly v uzavírání manželství v římskokatolické církvi v České republice, Kosovu a ve Španělsku a odpovědět na výzkumné otázky.

První výzkumná otázka se týkala podmínek platnosti církevního manželství. Ty jsou ve všech třech státech stejné, protože se jedná o pravidla církve, nikoliv státu. Jednou z podmínek platnosti manželství je, aby byl alespoň jeden pokřtěný v rámci římskokatolické církve. Pokud je druhý partner jiného vyznání, je třeba, aby podepsal dokument, ve kterém stvrzuje, že bude víru toho druhého tolerovat. Další podmínkou je, aby byli oba partneři svobodní, vstupovali do manželství dobrovolně a chtěli v něm vychovávat děti v katolické víře. Podruhé se může vdávat pouze vdova/vdovec nebo ti, jejichž manželství bylo prohlášeno za neplatné. Dále je potřeba, aby manželé přijali svatou zpověď a vykonávali přípravu na manželství. V Kosovu bylo dříve pro platnost římskokatolického manželství potřeba, aby oba partneři byli stejného vyznání, museli mít přijatou svátost křtu, eucharistii, biřmování a svátost smíření a také se kladl důraz na to, jestli není někdo proti sňatku. V Kosovu byly také běžně praktikovány předem domluvené sňatky, kde se bral velký ohled na rod ženicha nebo nevěsty. Ve Španělsku tomu tak nikdy nebylo a předem domluvené sňatky tam byly a jsou dokonce zakázány.

Co se zásnub týče, podle výpovědí našich respondentů se zásnuby lehce liší stát od státu. V České republice bývalo zvykem jako první požádat otce budoucí nevěsty o ruku jeho dcery, a až poté plánovat zasnoubení. Součástí zásnub dříve nebyly ani prstýnky, často se spolu domluvili partneři, že se vezmou, pouze slovně, bez pokleknutí či dalších velkých gest. Dnes už bývá způsob zásnub různý, ale v České republice je zvykem a slušností, že partner po zasnoubení požádá otce o ruku jeho dcery. V Kosovu je to podobné jako v České republice až na to, že se zásnuby provádí na velké oslavě určené k oznámení této novinky. Rodina nevěsty se na této oslavě loučí s dívkou a rodina ženicha naopak slaví příchod nového člena do rodiny. Ve Španělsku se dříve žádalo otce nevěsty o požehnání, ale nyní se rodiny po zasnoubení sejdou na společné večeři, aby se seznámily. Před svatbou respondenti v České republice i v Kosovu navštěvovali faráře v rámci příprav na manželství, kde projednávali podrobnosti o manželství, svatbě i svatebních slibech. Přípravy byly završeny svatou zpovědí.

Co se týče svatby jako takové, obřad se v jednotlivých zemí tolik neliší, vzhledem k tomu, že bývá většinou v rámci mše svaté. Ještě před samotnou svatbou předkládají snoubenci křestní listy, rodné listy, občanské průkazy, osvědčení o manželství z matriky a také potvrzení o absolvování kurzu manželské přípravy. Mezi jednotlivé části obřadu patři průvod, kdy otec nevěsty doprovodí svou dceru k oltáři, dále otočení se čelem k oltáři, úkon lítosti, naslouchání božímu slovu, žalm a poté probíhá samotný obřad, který vrcholí manželským slibem a výměnou prstenů. Samotný obřad trvá 45 až 60 minut. Při obřadu se čte z Nového zákona. Co se týče samotné svatby v jednotlivých zemích, v Kosovu jsou typické velké svatby ve velkých sálech. Obřad ve Španělsku se může konat buď v odpoledních hodinách nebo až ve večerních. Přestože ve Španělsku tolik lidí nechodí pravidelně do kostela, každý si přeje mít svatbu v kostele. Nejen, protože je pro ně svatba v kostele hezčí, ale také protože se partneři berou před Bohem, počítají s jeho pomocí a jsou si vědomi trvalého svazku.

Další výzkumná otázka byla spojena s tradicemi a zvyklostmi na svatbách v římskokatolické církvi. Jedním z tradičních a důležitých prvků celé svatby jsou v každé kultuře svatební šaty nevěsty. V České republice si šaty nevěsta většinou vypůjčí, ale ve Španělsku jsou svatební šaty velkou finanční investicí a nevěsta si šaty vždy kupuje, přestože už nejsou tak pompézní jako dříve. Oproti České republice a zvykům, které provádíme u nás, například přenesení nevěsty přes práh, únos nevěsty a podobně, mají ve Španělsku zvyky poměrně odlišné, přesto je ale Španělé dnes již tolik nedodržují. Jedním z nich je tradice 13 mincí či rozstříhání ženichovy kravaty a následně její dražba. Házení květů či rýže na novomanžele je oblíbenou zvyklostí jak v České republice, tak i ve Španělsku. Podle respondentky z Kosova jsou tradice stejné či obdobné těm, které známe v České republice. Důležitou tradicí je ovšem schválení partnera potomkovi jeho rodiči.

Geografický faktor a kultura daných států ovlivňuje to, jak se liší tradice a zvyky během uzavírání sňatku v České republice, Kosovu a Španělsku. Římskokatolická církev svým vlivem a dlouhodobým působením zanechala tradice, které se dodnes dodržují. Některé z nich jsou v dnešní době již přežitkem, ale stále jsou součástí obřadu a svatby.

Bible [online]. Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/bible

Catholic engagements. In: The Knot [online]. Dostupné z: https://www.theknot.com/content/catholic-engagements

HAVELKOVÁ, Petra. Liturgie uzavírání manželství a svatební obřady v různých křesťanských církvích. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita v Brně.

JANEČKOVÁ, Patricia. Jak se dělá svatba. Grada, 2016. ISBN 978-80-247-5817-6.

JANEČKOVÁ, Patricia. Svatba: vše, co potřebujete vědět. Grada, 2008. ISBN 978-80-247-2583-3.

Kdo je Bůh. [online] © 2019 Česká biskupská konference. Dostupné z: https://www.cirkev.cz/cs/buh

KLIMENTOVÁ, Monika. Papež: Rodina je lék na neduhy světa. Katolický týdeník. 2015/41

Kosovo Demographics Profile 2018. In: Index Mundi [online]. Dostupné z: https://www.indexmundi.com/kosovo/demographics_profile.html

Křest - troška teorie na úvod. In: Katolík [online]. Dostupné z: http://www.katolik.cz/codelatkdyz/krest_uvod.asp

Manželství jako svátost. In: Manzelstvi.cz [online]. Dostupné z: https://www.manzelstvi.cz/Priprava-na-manzelstvi/8-Manzelstvi-jako-svatost.html

MIRAS, Jorge a Juan Ignacio BAÑARES. Manželství a rodina. Axis, 2014. ISBN 978-80-903864-9-5.

Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu - 2011. In: Český statistický úřad [online]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/nabozenska-vira-obyvatel-podle-vysledku-scitani-lidu-2011-61wegp46fl

OPATRNÝ, Aleš. Příprava na manželství. V Praze: Karmelitánské nakladatelství, 2018. Malý duchovní život. ISBN 978-80-7195-388-3.

Planning Your Catholic Wedding. In: Catholic Wedding Help [online]. Dostupné z: http://www.catholicweddinghelp.com/wedding-planning/01-engagement.htm

Podmínky svatby v kostele. In: Manzelstvi.cz [online]. Dostupné z: https://www.manzelstvi.cz/priprava-na-manzelstvi/podminky-svatby-v-kostele.html

Poučenie o sviatosti manželství. Spolok sv. Vojtecha. Trnava. 1990

PUELO, Augustus C. Hispanic Weddings. Priest. 2013 (Vol. 69), 35-38. ZÍSKÁNO PROSTŘEDNICTVÍM DATABÁZE EBSCO.

Původ manželství [online]. Dostupné z: http://www.starokatolici.cz/o-nas/cemu-verime/svatosti/manzelstvi

Římskokatolická církev v ČR. In: Aktuálně.cz [online]. 2014. Dostupné z: https://www.aktualne.cz/wiki/domaci/rimskokatolicka-cirkev-cr/r~cc3ce5266e5f11e49bec0025900fea04/

SCHUMACHER, Michele M. The Meaning of Freedom and the Redefinition of Marriage. Logos: A Journal of Catholic Thought and Culture [online]. 2015, 113-122.

Slib [online]. Dostupné z: http://snoubenci.ascczech.cz/?a=1&b=101&id=1734&fbclid=IwAR00R-yamiZsXKxGdgJUZnR0cQL2Ue1gvOiFNT-9n7IVhVLausDW8qxwuI4

Spain Demographics Profile 2018. In: Index Mundi [online]. Dostupné z: https://www.indexmundi.com/spain/demographics_profile.html

Svatba krok za krokem. In: Liturgie [online]. Dostupné z: http://www.liturgie.cz/temata/svatost-manzelstvi/svatba-krok-za-krokem

Svatba v kostele [online]. Dostupné z: https://www.eppi.cz/napoveda/tipy/svatba/svatba-v-kostele

Svatební obřady. In: Farnost Valtice [online]. Dostupné z: https://farnostvaltice8.webnode.cz/_files/200000012-d96cbda667/svatebni_obrady.pdf?fbclid=IwAR1ZFgPzj58gnlB2hA9-nRLAWs4zkMsiJD5R0osUsPBXmVWdZBG4xjP9wiA

Svátosti [online]. Dostupné z: http://katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=1113&x=0&y=0

Tradice [online]. Dostupné z: https://www.svatebni-inspirace.cz/tradice.aspx

Tradice, aneb jak to bývalo. In: WEDME [online]. Dostupné z: http://www.wedme.cz/magazin/historie/tradice-aneb-jak-to-byvalo/234

Uzavření manželství podle nové úpravy rodinného práva. In: Nový občanský zákoník [online]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/home/infocentrum/media/452-uzavreni-manzelstvi-podle-nove-upravy-rodinneho-prava

Žehnání při zásnubách. In: Liturgie [online]. Dostupné z: http://m.liturgie.cz/benedikcional/zasnuby.html



Počet shlédnutí: 57