obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2019:ortodoxni_judaismus_a_pohrebni_zvyky

Ortodoxní judaismus a pohřební zvyky

Úvod

Judaismus je termín, který označuje náboženství židovského národa pocházejícího z Izraele. Judaismus je jakýsi pomyslný stavební kámen mnoha dalších náboženství jako je například křesťanství nebo islám. Termín Judaismus používáme zhruba od 19. století. Dříve se toto náboženství označovalo jako „izraelitská víra“ nebo také „židovská víra“. Židé své náboženství přesto neuznačují ani tak jako judaismus, ale jako emuna (víra) nebo da'at (náboženství). Jejich hlavním a původním jazykem je hebrejština.

Kdo je to žid? Judaismus je už od svého počátku spojován s Izraelem a původními izraelskými kmeny, které se potom přetvořily na izraelský národ. Židé se považují za členy a příslušníky takzvaného vyvoleného národa. Židem se stává ten, kdo se narodí židovské matce. Židovství se dědí matelineáně, čímž se liší například od islámu.

Mým hlavním zájmem jsou pohřby v ortodoxním judaismu, na které se soustředím ve své práci.

Cíl práce

Výzkumná otázka

Jaké rituály jsou prováděny po smrti člena židovské komunity?

Podotázky

  • Co je to pohřební rituál a jak probíhá?
  • Jak se liší pohřební rituál v Čechách a Izraeli?
  • Jak probíhá pohřeb člena komunity?
  • Jak probíhá posmrtná péče o zesnulého?
  • Jak vypadá pohřební oděv zesnulého?
  • Jak je financovaný pohřeb?

Literární rešerše

V rámci literatury i běžné mluvy vždy existovala skupina témat, která jsou ve společnosti považována za tabu. Smrt patří mezi tato témata, i když je důležité zmínit, že v dnešní době se k ní přistupuje lépe, než tomu bylo v minulosti. I přes lepší přístup, o smrti jako takové nenajdeme tolik publikací, jako o jiných tématech.

Smrtí, umíráním a pohřebními tradicemi se například zabývá kniha Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti1). Jedná se o písemně zpracované texty přednášek pěti předních českých odborníků, kteří v rámci cyklu Cesty domů přednášeli v Městské knihovně v letech 2009 a 2010. O judaismu se v této publikaci zmiňuje Milan Lyčka, který se zabývá umíráním a smrtí v souvislosti s náboženskou tradicí daného náboženství od starověku po dnešní dobu (Ondračka, Kropáček, Halík, Lyčka, Zemánek, 2010).

Další publikace, která v České republice nebyla zatím vydána, je The Routledge Companion to Death and Dying2), kde autor rozebírá otázku života, smrti, posmrtného života a tradic pěti světových náboženství – křesťanství, judaismu, islámu, hinduismu a buddhismu. Zmiňuje zde také důležitost truchlících praktik a psychické či etické problémy spojené s umíráním (Moreman, 2017).

Judaismus, jako každé náboženství, má své obřady, rituály a tradice. V publikaci Ritual and Religion in the Making of Humanity3) autor popisuje rituál jako soubor víceméně neměnných, po sobě jdoucích aktů. Dále autor zdůrazňuje, že ne vždy je rituál náboženského rázu (Rappaport, 2000). Židovské obřady pak popisuje Vries ve své knize Židovské obřady a symboly4), kde se mísí všední i sváteční život Židů (Vries, 2009).

Autorovi Jonathanu K. Craneovi v roce 2007 vyšel článek Jews burying gentiles5), kde vysvětluje židovské chování vůči zesnulé či umírající osobě. Uvádí zde, že každý člověk má právo na pohřeb a jako hlavní otázku pokládá, proč by židé měli pohřbívat jinověrce, kterou také rozebírá. V jeruzalémském talmudu se diskutuje o židech pohřbívajících jinověrce celkem třikrát, kdežto babylonský talmud se o tom zmiňuje jen jednou. O něčem podobném se zmiňoval i náš respondent, pan Chaim Kočí. Jakýkoliv žid má povinnost zemřelého člověka pohřbít, ať už to byl kriminálník nebo ne a nakládat s tělem uctivě, i když v případě vraha nebo kriminální to nepůjde tak lehce. Crane vzato rozebírá překlad a interpretaci dvou talmudů ohledně židů a jinověrců navzájem, stejně jako pravidlo, že židé se mají mimo jiné starat i o smrtelně nemocné jinověrce a utěšovat jejich pozůstalé. (Crane, 2007)

Metodologie

Při zjišťování odpovědí na mé výzkumné otázky, jsem se zaměřovala jak na kvalitativní, tak na kvantitativní výzkum. Základní informace a data jsem získávala převážně kvantitativními metodami, skrze odbornou literaturu, články a různé internetové stránky zaměřené na židovství. Ovšem tyto informace, které jsem získala, byly pouze základním kamenem mého výzkumu. Teprve až po zjištění těchto informací, jsem se začala dotazovat mých respondentů na otázky do hloubky jejich podstaty.

Mým hlavním respondentem byl pan Chaim Kočí, který je rituální správce NŽH v Praze z Chevry Kadiši (pohřební bratrstvo). Právě díky své profesi má pan Kočí přehled o židovských pohřbech na území celé České republiky. Nejdříve jsem komunikovala s panem Kočím prostřednictví emailu, ve kterém jsem mu zaslala i mé otázky, na které se budu chtít zeptat. Poté jsme se domluvili na osobním setkání.

Setkali jsme se na Novém židovském hřbitově v Praze, kde jsem s panem Kočím strávila vyhrazený čas. Odpovídal ochotně na každou mojí otázku, kterou jsem měla připravenou. Dokonce odpověděl i na všechny podotázky, které mě napadly v průběhu rozhovoru. Odpovídal velmi rozmanitě a srozumitelně a ke všemu mi pověděl i nějaký další příběh, který se mu v jeho profesi nebo i osobním životě stal. Setkání bylo velice příjemné a inspirativní. Pan Kočí je velmi vzdělaný a mohl mi k mým otázkám poskytnout mnoho informací.

Najít další respondenty byl pro mě ze začátku celkem problém, jelikož se většina z nich už vůbec nehlásí k židovskému původu. Když jsem někomu zkoušela psát na internetu, tak buď neznali přesnou odpověď, nebo někteří vůbec neodpověděli. Poté jsem začala pracovat na letišti a všimla jsem si, že v životě jsem neviděla tolik příslušníků židovského národa, než právě tady. Nezbývalo nic jiného, než je oslovit přímo tam. Naštěstí jsem vždy narazila na slušné lidi, kteří v mi alespoň v krátkém časovém úseku dokázali odpovědět na mé otázky. Nesetkala jsem se s tím, že by mě někdo odmítl, jen někteří neměli tolik času. Náš rozhovor musel samozřejmě probíhat v anglickém jazyce.

Praktická část

Co je to pohřební rituál a jak probíhá?

Judaismus není braný pouze jako náboženský celek, ale spíše ho židé považují za způsob života podle nějaké normy. Judaismus chce po praktikujících židech, aby se chovali určitým způsobem a dodržovali pravidla. Většina příkazů, které judaismus udává, leží na bedrech muže. Není to z důvodu, že by judaismus ženy diskriminoval a nebo je jakýmkoliv způsobem podceňoval, ale je to v podstatě právě naopak. Judaismus bere ženy jako ty chytřejší, které jednají instinktivně a nepotřebují mít jasně daná pravidla narozdíl od mužů, kteří jednají impulzivně. To znamená, že muž, ať už je to manžel, otec nebo například starší bratr, by měl být náboženskou záštitou rodiny a spadají na něj všechny náboženské povinnosti.

Judaismus počítá s tím, že svět byl stvořen už dokonalý a nemá žádné chyby. Jsou lidé, kteří dělají věci dobře a naopak jsou lidé, kteří dělají věci špatně a tím se svět udržuje v rovnováze. Židé věří, že tím, že se snaží chovat podle nějakých pravidel, tak v podstatě bezchybně dělají takzvaný tikkun olam neboli nápravu světa. To znamená, že všechny rituály, které dělají, by měly nějakým způsobem napravovat svět a to nejen v rámci židovské komunity, protože židé jsou si vědomi, že svět je určený pro všechny.

Židé věří, že nemáme pouze jeden život, ale vracíme se na tento svět opakovaně. Každý z nás má nějaké poslání, které dokud nesplní, bude se sem stále vracet. Pohřeb je tudíž pouze přechodový rituál, který tento život ukončuje a vrací nás zase zpátky na tuto zem pro dokončení poslání. Pokud už je poselství splněno, přichází na řadu olam haba neboli příští svět, který už bude naprosto dokonalý a nebude ani lákat lidi k tomu, aby porušovali jakákoliv pravidla nebo dělali špatně věci. Bude to tak dokonalé místo, že je absurdní nějak toto místo kazit.

Jak se liší rituál v Čechách a v Izraeli a jak pohřeb probíhá?

V Izraeli se tělo musí pohřbít ten den, ve který člověk zemřel. Tělo se pohřbívá pouze v látce, bez rakve. Nesmí být žádná překážka mezi zemí a tělem. Po třiceti dnech od pohřbu se provádí snímání „závoje“ z nově postaveného náhrobního kamene.

Mimo Izrael se pohřbívá posledních 200 let v rakvi. Má to svých pár důvodů. Tělo se nepohřbívá v látce i z důvodu, že by to většina účastníků pohřbu ani nemusela dobře snášet. Tělo, když je obaleno pouze v látce, stále vypadá bezvládně a pro pozůstalé to není příjemný pohled. Další důvod je ten, že pohřby, nebo spíše pohřební průvody, byly často napadány. Jelikož jednáme s mrtvým jako se spícím, nechtěli pozůstalí, aby se mrtvému cokoliv stalo.

Rakev je sestavena z nehoblovaných a ničím nenapuštěných prken, protože judaismus nedělá mezi nikým rozdíly. Dalším důvodem je lepší rozklad v zemi. V každém židovském hrobě bychom našli pytlíček s hlínou z Izraele, protože cílem každého ortodoxního žida je vrátit se do Izraele. Otázkou zůstává, kde se hlína bere. Dováží se z Izraele diplomatickou poštou, dříve tomu tak nebylo a donášeli ji poutníci.

Další zvláštností pohřbívání mimo Izrael je, že náhrobní kámen se dává na hrob až po 11 měsících po pohřbení. Za prvé se jedná o výročí smrti a za druhé je to obrana. I přesto že v hrobech nikdy nic není, žádné drahé kovy, šperky, peníze ani cokoliv jiného, tak se stávaly terčem vykrádačů hrobů a proto je přes jedenáct měsíců hrob neoznačený. Na toto výročí se dělá „snímání závoje“, což má připomínat jakousi nevěstu. V tomto smyslu se tím myslí smrt. V životě mají probíhat dvě zasvěcení, svatba a pohřeb.

Jak probíhá posmrtná péče o zesnulého a jak vypadá pohřební oděv?

Judaismus bere mrtvého člověka jako spícího člověka. To znamená že, se v jeho blízkosti nedělá hluk, nepouští se k němu zvířata, ani se nenechává o samotě. V tom případě, pokud tělo chápeme jako spící, tak se i omývání musí provádět vlažnou vodou, aby to bylo mrtvému příjemné. Když se omývá někde, kde není teplá voda, tak se voda ohřívá. Chápe se to jako maximální projevení úcty zemřelému, a i jeho tělu.

Občas se může stát, že tělo je v odporném stavu. Bohužel ne každý zemře stářím ve spánku. Když se dělá rituální příprava těla, tahara, tak nejsou přítomní všichni členi chevry kadiši. Někteří nezvládají pohled na nějak znetvořené tělo. Přestože rituální očista by neměla být nijak zaplacena a všechno členové dělají z přesvědčení, pražský rabín přišel s návrhem, že by se za chevru mělo začít platit. Důvod je jednoduchý - není jistota, že se vždy najde někdo, kdo by zvládl rituální přípravu provést. Tudíž by zde byla alespoň finanční motivace, aby se vždy někdo našel.

Jelikož tahara musí být naprosto uctivá věc, tak tělo můžů myjí pouze muži a tělo žen myjí pouze ženy. Při mytí jsou zahaleny všechny intimní partie, a i mytí těchto partií probíhá pod látkou. Nakonec tohoto obřadu se tělo polije asi třiceti litry vody. Symbolika je ta, že člověk je v tu chvíli úplně očištěn, stejně tak jako když přijde z matčina lůna s plodovou vodou na svět.

Zajímavost: Před druhou světovou válkou, se finální polévání dávalo pouze židům, kteří byli nějakým způsobem důležití. Po válce rabín pronesl, že všichni lidé, kteří válku přežili, si zaslouží tuto poctu. Proto je od roku 1947 v Praze (nedělá se to všude) zvykem mrtvé polévat tímto souvislým proudem.

Po tomto polití se tělo oblékne do čistě bílého plátna, které mají všichni zemřelí stejné. Mužský oděv má celkem osm částí. Sedm částí je oblek a osmá část je modlitební plášť, do kterého se muži halí. Tento modlitební plášť používají muži celý život. Dostávají ho od své manželky jako svatební dar. Osm částí oděvu má také svoji symboliku - stejný počet částí měl nejvyšší kněz. Proto se muž v tu chvíli staví do role nejsvatějšího muže na světě v té nejsvatější chvíli na světě.

Ženský oděv má méně částí. Zohledňuje totiž, co žena za svůj život prožila. Pokud byla vdaná, tak na hlavu dostane čepeček. Pokud zemřela jako nevěsta nebo krátce po sňatku, závojem se jí přikrývá tvář - jako nevěstě. A pokud byla matka, tak dostane zástěrku na břicho, jako hospodyňka.

Pražská zvláštnost: Po očištění těla a zbavení se veškerých vývodů, katetrů a další nečistot, se myje ještě jednou. Tentokrát vodou rozmíchanou s vajíčky. Domnívaný důvod je ten, že v době římského útlaků židů (a nejen jich), kdy bylo dovoleno pohřbívat pouze jeden den v týdnu, židé vymysleli způsob, jak rozeznat svoje mrtvé. Jejich obličeje, které jako jediné vyčnívaly z celkově zabaleného těla, pomazali rozmíchaným vajíčkem. Traduje se, že tento zvyk do Prahy přivezl vrchní rabín z 16. století, který za život vycestoval do Izraele dvakrát.

Kdo financuje pohřeb?

Původně fungovalo tak, že v průběhu přenášení mrtvého těla na hřbitov se vybíraly příspěvky na pohřeb. Za peníze, co se vybraly, se uskutečnil pohřeb. Pokud se peníze nevybraly, pohřeb zaplatila Chevra Kadiša ze svých peněz, které jsou vybrány od členů komunity. V Chevře se jednou za rok koná hostina, která má být jedinou odměnou lidem z Chevry. Hostina se ovšem konala až po tom, co se veřejně uzavřelo veškeré účetnictví. Muselo všechno sedět do koruny. Pokud v pokladně bylo manko, tak musel někdo přijít a dorovnat ho, do té doby se hostina konat nemohla.

V této době Chevra nemá tolik členů, aby stíhali všechny pohřby. Tudíž věci jako výkopy hrobů a podobně dělají nežidovští zaměstnanci židovského hřbitova avšak přítomen musí být vždy alespoň jeden žid, aby provedl rituální očistu a podobné úkony. 


Počet shlédnutí: 172

1)
ONDRAČKA, Lubomír, KROPÁČEK, Luboš, HALÍK, Tomáš, LYČKA, Milan, ZEMÁNEK, Marek. Smrt a umírání v náboženských tradicích současnosti. Praha: Cesta domů, 2010. ISBN 978-80-904516-3-6
2)
MOREMAN, C.M. The Routledge Companion to Death and Dying. Taylor and Francis Inc., 2017. ISBN 978-1-315-72374-7
3)
RAPPAPORT, Roy. Ritual and Religion in the Making of Humanity. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 2000. ISBN 0-521-29690-0
4)
DE VRIES, Simon Philip. Židovské obřady a symboly. Vyšehrad, 2009. ISBN 978-80-7021-963-8
5)
CRANE, Jonathan K. Jews burying gentiles. Review of Rabbinic Judaism. 2007, Vol. 10, Issue 2, p145-161. ISSN 1568-4857
ls2019/ortodoxni_judaismus_a_pohrebni_zvyky.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)