Novodobé projevy bohoslužeb evangelických církví v USA a v ČR

Lucie Ptáčková, Diana Riedlová

Tato práce je zaměřena na křesťanství a to přímo na evangelíky - protestanty. Text se bude úzce věnovat odlišnosti bohoslužeb napříč jinými státy a také bude poukazovat na jiné náboženské projevy, například hudební campy, festivaly, workshopy a jiné druhy sešlostí.

Inspirací pro tuto práci byla myšlenka, zda jsou či nejsou české bohoslužby zastaralé a konzervativní oproti bohoslužbám ve Spojených státech amerických. Zde je náboženství, například ve filmech a seriálech, většinou prezentováno jako mnohem otevřenější, veselejší a živější.

Většina z nás si určitě vybaví kostely plné zpívajících afroameričanů, kteří tančí, luskají prsty nebo tleskají. V těchto kostelech také nechybí hlasité provolávaní slávy Bohu. Mše mají mnohem lehčí a uvolněnější atmosféru, než jak na nepřímé účastníky působí české mše. Ty si většinou představíme jako komornější a více duchovně zaměřené.

Cílem této práce je zodpovědět na otázku: Jak silný je rozdíl v průběhu bohoslužeb a náboženských projevů v ČR a v USA? Tato práce by nám měla ukázat rozdílné pohledy. Dále by se tato práce měla zabývat i tím, jakým jiným způsobem se v dnešní době snaží církev komunikovat s věřícími.

Jak silný je rozdíl v průběhu bohoslužeb a náboženských projevů v ČR a v USA?

1. Vnímají dotazovaní rozdíly v českých a zahraničních bohoslužbách? Jsou bohoslužby v České republice oproti zahraničí zastaralé?
2. Jak reagují věřící na moderní pojetí náboženských projevů (videoblogy, podcasty, koncerty)?
3. Proč dotazovaní navštěvují náboženská setkání a co jim tato setkání přináší?

Jedním z hlavních křesťanských směrů je protestantismus. Ten se spolu s některými dalšími křesťanskými proudy v 16. století oddělil od římskokatolické církve.

Protestantismus uznává například trojjedinost Boha, tedy to, že božství se týká tří osob, a to Boha Otce (Bůh, stvořitel světa), Boha Syna (Ježíš Kristus, vykupitel světa) a Boha Ducha Svatého (posvětitel světa). Jedním ze základních důrazů protestantské církve je uznávání Sola scriptura, což v překladu z latiny znamená „pouze písmo“ a tento pojem odkazuje na Bibli, jakožto na plnohodnotné zjevení Boží pravdy.

Typickou definicí tohoto pravidla může být například ta, kterou podává Lutherská církev Missourské synody:

„Latinský výraz „sola scriptura“ odkazuje k autoritě Písma svatého, sloužící jako jediná norma všeho, co se vyučuje a vyznává v církvi. Tuto autoritu si Písmo jakožto inspirované slovo Boží pro sebe nárokuje v mnoha oddílech (2Tm 3, 16 (Kral, ČEP), 2Pt 1, 20–21 (Kral, ČEP)). Mělo by zůstat na paměti, že přijímání Bible jako jediné autority pro učení nepochází z rozumových argumentů nebo z lidských tradic, nýbrž je přesvědčením vyvolaným z Ducha svatého v lidském srdci. Jinými slovy, jedná se o záležitost víry, působené Duchem svatým skrze samotné Písmo.“ ¹⁾

Protestanté se hlásí k ústředním tvrzením Lutherova učení: spasení z milosti boží vírou a všeobecnému kněžství věřících (všichni věřící se účastní kněžství Ježíše). Ve jménu těchto principů některé odnože protestantství odmítají pojem papežského primátu (autoritu papeže nad církví), pojetí kněžství, kněžských úřadů, reálné přítomnosti Ježíše Krista v eucharistii, počtu svátostí, mariánského kultu (uctívání Panny Marie). Vystupují proti odpustkům.

Raní protestanté odmítli dogma římskokatolické církve o transsubstanciaci neboli přepodstatnění, která učí, že chléb a víno používané při obřadu, ztrácejí svou přirozenou podstatu tím, že jsou transformovány do těla a krve Ježíše Krista. Nejedná se tedy pouze o symbol, ale o skutečnou přítomnost těla a duše Ježíše Krista na Večeři Páně.

Protestantský náboženský směr se od původního katolicismu odklonil v 16. století, kdy proběhla reformace. Jedni z nejznámějších reformátorů byli Martin Luther z Německa, Ulrich Zwingli ze Švýcarska a Jan Kalvín z Francie. Začali reagovat proti zneužívání církve. Termínem „protestant“ se odvoláváli na protesty vedené, tehdy německými, knížaty.

Martin Luther trval na názoru, že kněz není ničím jiným, než vzdělaným bratrem či sestrou, který má „moc“ slova – čili vyučuje ostatní v Písmu svatém. Pro věřící, kteří neuměli číst, ponechal jako náhradu v kostelech obrazy. Luther se postavil proti prodávání odpustků církve za peníze. Byl toho názoru, že hřích neodpouští poplatek, ale pouze jen Bůh. Ježíše Krista viděl jako „druhého Adama“, který však nepodlehl hříchu, ale sám se ze své vůle začleňuje do společenství hříšníků, nás lidí.

Jan Kalvín byl oproti Lutherovi radikálnější. Rovnou odmítl vše, co viděl jako škodlivé u katolíků – obrazy, sochy, zlato, malby, poutě, svátosti (krom křtu a opakování večeře Páně). Luther oproti tomu chtěl zachovat obrazy, malby nebo sochy, kvůli jejich umělecké a vypovídací hodnotě. Kalvín odmítl i kněžské svěcení s tím, že duchovní je přeci jen učitel a že je rovnocenný ostatním, pouze je vzdělanější.

Od doby působnosti těchto reformátorů uběhlo pět století a termín „protestanté“ má stále místo ve světě náboženství. I přesto, že byl tento směr náboženství v období svého vzniku velmi radikální, s dalšími a dalšími generacemi se tento směr křesťanství stává uvolněnějším.

O amerických náboženských projevech pojednává práce Davida Václavíka Proměny americké religiozity, kde hovoří o charakteristických znacích právě v americkém náboženství.

V kapitole Populismus autor píše o výrazné dynamice spojené s náboženstvím ve Spojených státech. Ta je podle jeho mínění do značné míry dána „přistěhovaleckým“ charakterem americké společnosti a kultury, díky němuž můžeme o americké společnosti mluvit jako o společnosti s vysokou mírou otevřenosti. To samozřejmě platí i o náboženství ve Spojených státech, které je díky tomu velmi proměnlivé, nebo „náladové“ (jak zmiňují někteří autoři). Tato náladovost a proměnlivost náboženství v USA je úzce spojená i s jeho dalšími rysy, především s pragmatismem a organizační inovativností.

Jedním z typických rysů této charakteristiky je snaha co možná nejvíce reagovat na potřeby společnosti/komunity, což se úzce dotýká nejen veřejné role náboženství, ale také jeho aktivismu. Tyto skutečnosti se pak podílejí na mnoha projevech amerického náboženství, které bývají vnějšími pozorovateli interpretovány poměrně negativně. Určitě mezi ně patří tendence k masifikaci a „zábavnému“ náboženství.

Současným příkladem tohoto trendu jsou tzv. megachurches, typické především pro evangelikální církve, které v sobě kombinují snahu po maximalizaci efektu a srozumitelnosti, se zábavou a sociálním zakotvením.

Autor ale poukazuje na to, že by bylo velmi zjednodušující domnívat se, že jde o novodobou záležitost. S podobnými tendencemi je totiž možné se setkat přinejmenším již od 18. století, a to v souvislosti s evangelizací používanou některými skupinami v průběhu tzv. velkého náboženského probuzení (obnovné hnutí v protestantských církvích západní Evropy, a především v britských koloniích Severní Ameriky, které probíhalo zhruba ve 30. až 60. letech 18. století; hnutí kladlo důraz na osobní víru a důslednou morálku a hluboce ovlivnilo náboženský život na území budoucích Spojených států).²⁾ Na plno se pak projevily s nástupem moderních komunikačních technologií, zejména rozhlasu a televize, který vedl ke vzniku velmi diskutovaného a kontroverzního fenoménu, tzv. televangelismu.

O televangelismu se v díle píše jako o jedné z nejvýraznějších podob medializace náboženství. Tento pojem poprvé použili Jeffreey K. Hadden a Charles E. Swan ve své knize Kazatelé v hlavním vysílacím čase. Tato nová forma náboženského vysílání kombinuje televizní vysílání a šíření křesťanství, tedy evangelizaci. Evangelikální skupiny využívající elektronická média jako rozhlas a televizi pro šíření vlastní nauky a také kvůli získávání finančních prostředků pro vlastní činnost byly označovány jako „elektronické církve“. Pro většinu těchto náboženských skupin bylo typické přesvědčení o neomylnosti biblické zvěsti, důraz na působení a dary Ducha svatého a vyzdvihování spásné úlohy osobního znovuzrození v Kristu.

Využívání moderních komunikačních médií bylo něčím, s čím se můžeme setkat záhy po jejich masovějším rozšíření. Zvláště ve Spojených státech využily možností relativně otevřeného mediálního prostředí téměř všechny významnější církevní společnosti.

Většina náboženských programů byla velmi bezproblémových; skládala se z tradičních kázání, biblických hodin, nedělních bohoslužeb či debat. Federální komunikační komise (FFC) dbala na to, aby tyto veřejné programy byly nekomerční, a proto si mohly televizní vysílání dovolit jen ty největší a ekonomicky nejsilnější církevní skupiny. Situace se změnila koncem 60. let, kdy FCC umožnila veřejným programům prodávat část vysílacího času ke komerčním účelům, pokud budou takto získané prostředky použity k rozvoji a podpoře veřejných institucí, počítáno mezi ně i církve a náboženské skupiny. Tím se otevřel prostor i pro menší skupiny. Během deseti let se počet rozhlasových a televizních stanic, jejichž vysílání mělo náboženský charakter, zmnohonásobilo. V 80. letech 20. století tak pouze ve Spojených státech působilo na 1400 náboženských rozhlasových stanic a více než 220 stanic televizních.

Právě úzké propojení náboženství a byznysu jsou spolu s komercionalizací náboženství hlavními důvody kritiky televangelismu, a to jak ze strany liberálních sekularistů¹, tak ze strany představitelů tradičních náboženských skupin.

V porovnání s celkovou populací je ovšem počet pravidelných diváků náboženského vysílání relativně nízký, a i v době největšího rozkvětu televangelismu, za který je považováno rozmezí let 1980 až 1987, se pohyboval někde mezi 5–10 %. Mimo to naprostá většina těchto potenciálních členů „elektronických církví“ pochází převážně z jižních částí Spojených států, kde hraje náboženství stále výraznou roli. Působení televangelistů tak spíše jen posiluje náboženské přesvědčení již beztak aktivně věřících, než že by získávalo věřící nové. Jako neopodstatněná se rovněž ukazuje představa jakési virtuální církve jedinců spojených pouze sledováním stejných náboženských programů. Naprostá většina diváků byla aktivními členy konkrétních sborů a pravidelně se účastnila náboženských aktivit, ať šlo o nedělní bohoslužby či charitativní akce. Televangelismus tak v žádném případě neoslabuje „tradiční“ náboženský život a podle všech dostupných údajů ani nevytváří alternativu vůči fyzicky existujícím náboženským komunitám.

Pohybujeme-li se v politické rovině, tak je obvykle sekularismem myšlena odluka státu a církve; zákony nesmí vycházet z náboženských zákonů konkrétního náboženství a musí platit pro všechny občany, bez ohledu na jejich náboženské vyznání nebo přesvědčení.

Pro praktickou část této práce mělo být stěžejním prvkem zúčastněné pozorování, kdy bychom navštívily různé náboženské akce a mohly objektivně zhodnotit aktuální postoj věřících k náboženským akcím a projevům. Kvůli aktuální situaci s Covidem 19 jsme musely postup přehodnotit a pro naší praktickou část jsme si zvolily metodu dotazování pomocí dotazníku s převážně otevřenými otázkami, které nám po zpracování poskytnou potřebný materiál pro práci.

Původně se tato práce měla zakládat na zúčastněném pozorování, kdy bychom navštívily několik náboženských akcí a snažily se je objektivně popsat a zjistit postoj přítomných k těmto náboženským setkání, ale kvůli coronavirové překážce jsme nakonec zvolily metodu hloubkového rozhovoru s vybranými a ochotnými respondenty, a to buď telefonicky, e-mailem nebo přes sociální síť Facebook. Jako sekundární zdroj k této práci jsme vytvořily i krátký dotazník, který byl rozeslán mezi skupiny věřících.

Přestože rozeslaný dotazník měl poměrně nízkou návratnost, získaly jsme dostatek informací potřebných k analýze a zpracování. Data jsme zpracovávaly pomocí metod kvalitativního výzkumu; zaměřily jsme se na četnost podobně znějících nebo shodujících se odpovědí, dále na to, zda má odpověď pozitivní nebo negativní vyznění a především jsme se soustředily na subjektivní náhledy respondentů. Ze sebraných odpovědí bylo tedy možné dospět k určitému výsledku, který bude shrnut v závěru celé práce.

Hlavními účastníky hloubkových rozhovorů jsou:

1. Jakub Říha- reportér společnosti CNN Prima News a bývalý spolužák
2. Michal Petrus - bývalý spolužák a člen Církve Bratrské
3. Lali Diopová - studentka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy
4. Martin Skočdopole - představitel Československé církve husitské, vystudovaný teolog

„Je jasné, že ke zdůraznění odlišnosti křesťanských společenství sloužily například raně křesťanské bohoslužby, neboť přispívaly k vytváření pocitu sdílené identity.“ ³⁾

Mše má dvě ohniska. Čtení, kázání a zpěv je první ohnisko, zatímco druhým je Večeře Páně, kdy se opakuje děj Krista s apoštoly u Poslední večeře před ukřižováním. Tehdy Ježíš Kristus o svém tělu řekl, že je to chléb, který se dává za všechny, a kalich vína má představovat krev, která se vylévá za mnohé k odpuštění hříchů.

Kalvínská bohoslužba je většinou pouze Bohoslužbou slova, čili jde o čtení Písma, kázání a zpěvy duchovních písní a žalmů. Jen někdy se vysluhuje Večeře Páně jako obrazné vykonání Slova. Tato událost však většinou nemá strukturu katolické bohoslužby. Tu naopak drží bohoslužba lutherská. Lutherská bohoslužba (liturgie, mše) má stále pravidelně jak bohoslužbu Slova, tak Večeři Páně, jako katolíci.

„Účelem veřejného uctívání je modlit se k Bohu, komunikovat s ním, dát mu slávu a poznat Boží vůli. Křesťané věří, že je jim Pán Bůh zvláštním způsobem přítomen, když se shromažďují, aby ho chválili, naslouchali jeho Slovu a přimlouvali se za potřeby svých bližních. Takovým shromážděním říkáme bohoslužby a konají se většinou v neděli na oslavu Kristova vzkříšení.“ ⁴⁾

Při některém uctívání se používá forma rozhovoru, kdy promlouváme k Bohu a ten nám odpovídá. Zaznívá zde nejen Boží slovo, ale i naše lidská odpověď shromážděného sboru, vzývání Boha, slyšení Slova, obecenství s Bohem, účast na životě bližního a zmocnění k poslušnému životu ve světě.

Cílem služby Slova je promítnout biblické slovo do života posluchačů.

„Hudba při bohoslužbách umožňuje zapojit do vztahu k Bohu i lidské city a naznačuje, že lidská slova nedovedou vyjádřit celou šíři a hloubku víry a naděje. Navštívíme-li novodobou protestantskou církev, můžeme se setkat s kolektivním zpěvem. Věřící se snaží zpěvem ještě více sblížit s Bohem, chtějí mu projevit své emoce a citově se uvolňují.“ ⁵⁾

O liturgické hudbě pojednává i článek časopisu Teologické texty, ve kterém jsou představeny podstatné znaky hudby v liturgii.

„Není obtížné poznat, s jak velkou evidencí zahrnují tyto faktory v hudbě následující znaky - a to znaky pochopitelné nejen pro odborníky v hudbě a v liturgii, ale pro každého.

1. znakem jednoty ve shromáždění je zpěv unisono (zpěv se nedělí na více hlasů)

2. znakem řádu je strukturování na zpěv lidu, scholy, celebranta, případně jáhna a hru na varhany

3. znakem jednoty s celou církví na zemi je jednotná, obecně pochopitelná hudební forma a jednotné texty

4. znakem jednoty vůči těm v nebi je historická, byť stále živá hudební forma, spojující nejrůznější generace

Přirozeně znaky mohou být i nevhodné, když se totiž jejich vlastní významy pod zavádějícími konotacemi¹ ztrácejí. Tak například výše zmíněný znak jednoty by neměl vést k dojmu vnucené jednoty, jednoty přízemní, neuspořádané, nebo dokonce k absenci jednoty a k dojmu nespravedlivého řádu a podobně. Dokonce jeden a týž znak může mít pro osoby, které ho vnímají, konotace vzájemně si odporující.“ ⁶⁾

¹(konotace) evokují i jiné významy, které mohou být s těmi hlavními v menších nebo žádných vztazích, a které mohou základní znak buď obohacovat nebo mu odporovat

Náboženská hudba má tedy svá pravidla. Důležité je si ale uvědomit, že vývoj hudby se vlivem času i místa změnil. Zatímco v Evropě nebo přímo v České republice některé církve stále upřednostňují chorály či jiné chrámové klasické skladby, v USA šel vývoj náboženské hudby progresivněji a navíc byl ovlivněn afroamerickou kulturou. Jejich lidové písně, jinak řečeno spirituály, vznikaly jako projev náboženské víry i touhy po svobodě u amerických, ale i afrických černochů. U původních spirituálů zpravidla není znám autor.

Tento vývoj pomohl také vzniku gospelu, což je hudební žánr, který se objevil v černošských amerických kostelech. „Gospely vznikaly tak, že se černošští otroci scházeli na veřejných prostranstvích. Zde společně zpěvem vyjadřovali své pocity. Gospel vznikl v první čtvrtině 20. století.“ ⁷⁾

V dnešní době se církve snaží spojit s věřícími i skrze média. Lidé tedy mohou konzumovat náboženské projevy jak v klasických médiích, jako je tisk, rádio či televize (TV Progras, TV Noe, Uchem jehly), tak i z novodobějších mediálních prostředků, jako jsou podcasty (například Protestantism & Evangelicalism Refuted v aplikaci Spotify), webové články (www.vira.cz) či živá vysílání například na sociální síti Instagram. Dokonce i papež František I. používá sociální síť Twitter (https://twitter.com/pontifex), kde komunikuje s věřícími a reaguje na aktuální problémy světa.

Novým způsobem navázání kontaktu s věřícími mohou být již zmíněné podcasty - tedy nahrávané rozhovory či promluvy dostupné na různých internetových médiích. Kvůli situaci způsobené coronavirem začala Českobratrská církev evangelická vysílat svůj podcast Slovo na doma (https://soundcloud.com/ecirkev/sets/slovo-na-den). Každý den se ujímá slova jiný farář a hovoří na různá témata. Od začátku letních prázdnin 2020 se každou středu vysílá nový podcast Slovo na prázdniny.

V hudební aplikaci Spotify můžeme najít mnoho podcastů i ze zahraničí, kde je tento způsob projevů poněkud rozšířenější.

Tuto novodobou sociální síť dnes používají kdejaké církve; v České republice je to např. Církev adventistů sedmého dne či Církev Bratrská, která dokonce nemá jeden účet, ale hned několik, které jsou založeny podle měst, kde má tato církev zastoupení.

Evangeličtí faráři Karel a Jakub si založili YouTube účet Pastoral Brothers, kde se snaží zábavnou formou pojmout náboženství. V jejich videích například vysvětlují, jak se správně modlit nebo jak správně pochopit desatero přikázání. Jejich účet má 4,27 tisíc odběratelů.

V zahraničí o křesťanství vloguje spousta youtuberů. Nejsledovanější jsou ThatChristianVlogger či BibleFlockBox. Někteří američtí Youtubeři sice nejsou se svými kanály zaměřeni pouze na náboženství, ale v jejich tvorbě má tato tématika častější umístění než je tomu v České republice.

Zajímalo nás, jaké pocity bohoslužby u respondentů vyvolávají, jak se cítí mezi věřícími při mších a co si z kázání vlastně odnášejí. Zaznívaly zde slova jako radost, víra, klid, spiritualita, boží přítomnost, láska, jednota s Bohem, Boží dotek, ale na druhou stranu také smutek nebo dokonce nic.

„Cítím se jako součást mnohem větší rodiny a skupiny lidí, kteří tak snadno neodsuzují druhé a mají často dost odlišný pohled na svět než jiní lidé,“ zněla jedna z otevřenějších odpovědí.

„Cítím blízkost lidí, kteří na kázání přijdou a sounáležitost s těmi, kteří tam z nějakého důvodu nejsou. Klid, povzbuzení, utišení duše…Hodně záleží na tom, s jakým očekáváním tam jdu. Občas cítím přiblížení se k Boží blízkosti.“

Výpovědi respondentů byly veskrze pozitivní. Odlišný názor na bohoslužby a kázání má respondent, který napsal:

„Cítím se být nucen poslouchat. Nechci tam být a vadí mi to.“

Z odpovědí je zřejmé, že bohoslužby lidem přinášejí společenství, posun ve víře, již zmíněný klid, radost, znovu uvědomění, setkání s lidmi, milost.

„Bohoslužby mi přináší radost a pocit být milována,“ zní jedna odpověď.

„Dost často mi přinesou další otázky, ale také odpovědi na otázky, které mě trápí.“

V otázce zastaralosti českých bohoslužeb můžeme říct, že nás respondenti vyvedli z omylu. 67 % dotazovaných si nemyslí, že by byly skutečně zastaralé a nechtěli by nic měnit. Pár respondentů ale přeci jen napsalo, co by případně chtěli na bohoslužbách změnit.

„Přijde mi to moc na sílu. Nenutila bych ministrovat děti, které to evidentně nebaví, jen protože je to rodinná tradice,“ je názor jedné respondentky.

„V některých sborech a církvích jsou bohoslužby zastaralé, záleží na konkrétním místě. Občas se mluví příliš zastarale.“

Z dalších příkladů zastaralosti v náboženství, které dotazovaní vnímají, můžeme zmínit například pohled církve na ženy nebo celkový výklad faráře.

K tématu náboženské hudby se názory respondentů poněkud liší. Někdo tvrdí, že mu záleží na interpretovi a na textu písně, který tomu dává význam. V tomto případě jde spíše o záležitost vkusu.

„Některá hudba je plochá, některá lepší,“ zní jedna odpověď.

„Je to jen hudba, která zpívá o určitém tématu – o Bohu, beru ji stejně jako nekřesťanskou hudbu, ve které se zpívá zase o jiných věcech.“

Jedna odpověď byla velmi otevřená. Respondentka píše o svých osobních zkušenostech s náboženskou hudbou.

„Ta klasická, co se hraje v kostele, se mi moc nelíbí, přijde mi depresivní. Možná je to tím, že má první setkání s klasickou náboženskou hudbou byla na pohřbech, když jsem byla dítě. Moderní náboženská hudba se mi líbí mnohem víc.“

Díky této seminární práci jsme si ujasnili odpověď na naší hlavní výzkumnou otázku. Jak silný je rozdíl mezi bohoslužbami v USA a ČR? Myslely jsme si, že v České republice je vývoj bohoslužeb zastaralý a že spousta mladých věřících vyžaduje změnu v průběhu náboženských setkání. I do náboženství se postupem času dostává modernizace, církve si zakládají nejen internetové stránky, ale také účty na sociálních sítích. Tam následně sdílejí své audiopřednášky, zvěřejňují přehled náboženských akcí nebo aktualizují témata nadcházejících přednášek.

Díky důkladné rešerši a výsledkům dotazníku jsme zjistily, že většina respondentů se nepřiklání k tomu, že by česká kázání byla jakkoliv zastaralá - celkem 67 % dotazovaných odpovědělo na tuto otázku záporně. Respondenti, kteří dotazník vyplnili, byli ve věku v rozmezí 16-33 let.

Pouze 38 % našich respondentů navštěvuje nebo někdy navštívilo křesťanský hudební festival, přesto se tyto akce ve světě pyšní vysokou účastí a popularitou. Například ve Spojených státech amerických jsou při účasti na hudebních festivalech či koncertech vyprodané stadiony.

Rozdíl v amerických a českých náboženských projevech je tak silný právě proto, že každý směr byl jinak ovlivňován. Na českou náboženskou hudbu měli vliv například skladatelé z období renesance či baroka. V té době určovali požadavky na skladby biskupové či jiní představitelé církví. Oproti tomu při osídlení Ameriky si lidé přinesli víru s sebou. Setkala se zde tedy kultura evropská s kulturou americkou, ale i africkou. Díky tomu vznikl na území Ameriky tzv. melting pot, což znamená, že se zde smísilo několik kultur a to přispělo ke vzniku odlišného hudebního stylu v náboženských sférách.

Jak reagují věřící na moderní pojetí náboženských projevů (videoblogy, podcasty, koncerty)?

Respondentů jsme se také zeptali, jak reagují na dnešní modernizované projevy farářů. Věřící i faráři mohli během letošní karántény vyzkoušet nový přístup k bohoslužbách či přednáškám. Přes různé mobilní či počítačové aplikace se faráři snažili spojit s členy církve a sdílet s nimi téma přednášky či si jednoduše udržet pocit začlenění. Na tuto otázku také mohou odpovědět čísla, která značí sledovanost náboženské moderní tvorby.

Proč dotazovaní navštěvují náboženská setkání a co jim tato setkání přináší?

Odlišnosti ve vedení mše či kázání jsou patrné i mezi různými náboženskými sbory či kostely, přestože jsou všichni stejného vyznání a nebo dokonce působí ve stejném městě. Hlavní podíl na tom má především sám kazatel. Záleží vždy na formě učení, kterou kazatel zvolí. A pak také na formě, kterou upřednostňuje posluchač. Mnoho respondentů se přiklánělo spíše k ustálené formě bohoslužeb a čtení Písma, někdo naopak oceňuje novodobé vyjadřování co se týče jazyka a otázky k současným tématům společnosti a nemusí vůbec záležet na věku respondentů. Libost a nelibost náboženské hudby je také převážně záležitostí vkusu jedince. Dokud je hudba směřována Bohu k jeho uctívání, není její forma pro vyznavače příliš zásadní.

K návštěvám bohoslužeb existuje několik přístupů. Někteří chodí do kostela kvůli tomu, že cítí nadpřirozeno, spiritualitu a propojení s bohem. Díky tomu načerpají energii a dodává jim to sílu potřebnou např. k těžkým rozhodnutím. Někteří chodí na bohoslužby díky tomu, že se cítí být součástí nějakého celku. Církev považují za rodinu.

• VÁCLAVÍK, David. Proměny americké religiozity. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 9788021065963.

• MCGRATH, Alister E. Dějiny křesťanství - úvod. Praha: Volvox Globator, 2014. Diagramma. ISBN 978-80-7511-081-7.

• Teologické texty; článek: O liturgické hudbě s trochou přemýšlení; Evžen Kindler; číslo 2010/3

• The Journal of Religion, svazek 4, č. 6 (listopad 1924, str. 632; The Problem of Worship in American Protestantism; T. L. Harris

• Sola scriptura. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-08-24]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sola_scriptura

• Gospel. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Gospel

• Českobratrská církev evangelická. E-cirkev [online]. Husův dům Jungmannova 9 Praha 1: Českobratrská církev evangelická, 2020 [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://www.e-cirkev.cz/

• SLOVO NA DOMA [online]. Berlín (Německo): Ecirkev, 2020 [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://m.soundcloud.com/ecirkev/sets/slovo-na-den

• PROTESTANT: Nezávislý evangelický měsíčník [online]. Praha: Nakladatelství EMAN, 2020 [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://protestant.evangnet.cz/

• MCALISTER, Melani. American Evangelicals, the Changing Global Religious Environment, and Foreign Policy Activism. The Review of Faith & International Affairs. 2019, , 1-12. DOI: 10.1080/15570274.2019.1608652. Dostupné také z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/15570274.2019.1608652



Počet shlédnutí: 40