Rusové na Ukrajině

Mariya Grebneva, Ondřej Častoral

Pokud se někoho zeptáte na rozdíl mezi Ukrajincem a Rusem žijícím na Ukrajině, troufáme si tvrdit, že se pravděpodobně žádné výrazný rozdíly (krom jazyka) nedozvíte, jelikož historie obou národů je velmi úzce propojená (ať už mluvíme o Kyjevské Rusi nebo SSSR), tudíž oba národy (obzvláště na území Ukrajiny) sdílí obdobnou kulturu. Práce primárně seznámí čtenáře s ruskou minoritou na Ukrajině a porovná její charakteristické rysy s majoritními Ukrajinci, čímž může poskytnout i možný nový náhled na události v současné Ukrajině. Čtenář se v práci rovněž dozví, proč se nejedná o minoritu v pravém slova smyslu a proč i přes vysoký počet mluvčích není jazyk této minority jazykem úředním.

Vzhledem k současnému napětí mezi Ukrajinou a Ruskem zdůrazňujeme, že výzkum byl v souladu s vědeckou etikou proveden v maximální možné objektivitě a neutralitě.

Primárním cílem práce je charakterizovat ruskou minoritu na Ukrajině a nalézt tak specifické rysy, jimiž se odlišuje od ukrajinské majority. Práce si rovněž klade za cíl zjistit, zda existují sociální, finanční, jazykové nebo jiné nerovnosti mezi oběma národnostmi, které by ovlivňovaly kvalitu života a postavení ruské minority v současné Ukrajině.

• Jaké jsou charakteristické znaky odlišující Rusy a Ukrajince?
• Odlišují se kulturní a fyzické znaky Ukrajinců a Rusů?
• Jsou odlišnosti dané spíše kulturou, či spíše politikou?
• Liší se Rusové v závislosti na části Ukrajiny, kde žijí?
• Existují sociální a finanční nerovnosti mezi Rusy a Ukrajinci?

• Cítí se zde žijící Rusové jako minorita?
• Jak jsou Rusové vnímání Ukrajinskou majoritou?
• Jak jsou Ukrajinci vnímáni Rusy?

• Jaké postavení má ruština na Ukrajině?
• Existuje zde iniciativa ze strany vlády, aby Rusové mluvili ukrajinsky?
• Jak se staví Rusové a Ukrajinci k myšlence, aby se ruština, jakožto jazyk ruské minority, stala potencionálně druhým úředním jazykem?

• Jaký má vliv válka na východní Ukrajině vliv na soužití Rusů a Ukrajinců?

V. Darenský ve své publikaci v odborném časopisu Rusko a současný svět¹⁾ popisoval ruskou minoritu, zabýval se problematikou ruské identity a používáním ruštiny. Informace jím uvedené jsou v několika případech výrazně odlišné od informací jiných autorů (např. počet příslušníků ruské minority) i poznatků zjištěných v dalších fázích výzkumu, tudíž je důvodné se domnívat, že autor je spíše proruský a dochází u něj k prioritizaci informací, které nasvědčují, že je ruská minorita na Ukrajině potlačována.

Autor tvrdí, že v současné Ukrajině tvoří rusky mluvicí obyvatelé, kteří vyrostli v ruské kultuře a chtějí obhajovat svoji ruskou identitu, skoro polovinu obyvatelstva státu (46 %). V roce 2002 byl proveden výzkum, ze kterého vyplývá, že mladí lidé (bráni od 16 do 34 let) si v 60 % případů myslí, že Ukrajinci a Rusové jsou jedním národem. 61 % obyvatel podporuje reintegraci Ukrajiny a Ruska do jednoho ekonomického a politického prostoru. V době nezávislosti, přestože existovala velká anti-ruská propaganda, počet ruského obyvatelstva vzrostl. V současnosti na Ukrajině žije největší ruská minorita na světě – 20 mil. Na jedné straně se tito lidé vyznačují loajalitou vůči ukrajinskému státu a na druhé straně májí svoji identitu a specifika, které jsou založeny na příslušnosti k ruské kulturní i jazykové komunitě a jiné ruské mentalitě.

Obzvláště bolestivá je ukrajinizace obyvatelstva, především v oblasti vzdělávání a médií. Není přirozené, aby stát „mluvil“ se svými občany cizím jazykem. Rusky mluvící se začínají cítit diskriminovaní vládou. Nyní si na Ukrajině 80 % celé populace myslí, že je nutné zvýšit status ruštiny. 64 % obyvatel podporuje uznání ruštiny úředním jazykem. Ukrajina je jediným státem v současnosti, kde jazyk, kterým mluví skoro polovina občanů, není úřední, ale nikomu na tom nezáleží. Lze ilustrovat na příkladu Švédů ve Finsku, kteří tvoří pouze 6% populace, a přesto je švédština úředním jazykem nebo na velmi malé retorománské etnické menšině ve Švýcarsku, kteří tvoří pouhých 0,7 % populace, a přesto je jejich jazyk jazykem úředním.

Ruština, která je mateřským jazykem poloviny obyvatelstva, je téměř „nelegální“. Téma je také „tabu“ a není veřejně rozebíráno. Děti studující na uměly vytvořených ukrajinských školách, které však byly dříve školami ruskými, nedostávají příležitost naučit se jazyk ve kterém vedou svůj každodenní život. Děti si tudíž nemohou osvojit gramaticky psanou ruštinu. Děti však neovládají plnohodnotně ani ukrajinštinu, protože jí nepoužívají v každodenním životě. Jako výsledek můžeme pozorovat dvojitou negramotnost – neschopnost správně používat 2 jazyky. Kromě toho, ukrajinské školy se snaží vštípit dětem historické povědomí, které je proti ruské kultuře a mentalitě. Vzniká nepříjemná situace, kdy se ruské děti učí ve školách hodnotit svoji kulturu negativně a děti se necítí dobře na základě své příslušnosti k ruské národnosti.

V rámci tohoto problému na Ukrajině lze rozlišit 2 skupiny obyvatel: první jsou původní Ukrajinci, kteří hovoří rusky, druhou jsou lidé etnického ruského původu (cca 20 milionů) - jedná se o původně rusky mluvící část občanů, kteří zejména obývají jihovýchodní část země a téměř zcela rusky mluvící Kyjev.

Alexandra Dokučaeva ve stejném odborném časopise ve své publikaci Vztah k Rusku a Rusům na Ukrajině, v Bělorusku a Kazachstánu²⁾ psala o tom, že jeden z důležitých faktorů, který má vliv na kvalitu života minority je vztah mezi státy samotnými - v tomto případě mezi Ukrajinou a Ruskem.Propaganda ukrajinizace existuje doteď a vyučuje se ve školách v dějepise. Podle průzkumu se zdaleka ne všechny rusky mluvící rodiny zajímají o to, co se jejich děti učí ve škole. Jenom 29 % lidi se zajímá o školní program, z čehož 65 % není spokojeno s tím, jak je v ukrajinských učebnicích představen vztah mezi Ukrajinou a Ruskem. Také podle průzkumu z roku 2009 většina mladých lidi (86,4 %) ohodnotili vztah mezi Rusy a Ukrajinci pozitivně, zároveň však negativně hodnotili politiku a vztah Ukrajiny k ruskému obyvatelstvu. Sčítání lidu v roce 2011 ukázalo další pokles ruského obyvatelstva kvůli pokračující politice ukrajinizace a volbě rozvoje na evropskou stranu.

Průzkum Jeffa Diamanta z portálu Pew research³⁾se zabýval odlišností názorů etnických Rusů a etnika daného států ve státech s velkou ruskou minoritou, tj. Ukrajina, Lotyšsko a Estonsko. Pro potřeby této práce se zaměříme převážně na rozdílnost názorů etnických Rusů (dále pouze Rusové) žijících na Ukrajině a příslušníků ukrajinské národnosti, které případně podložíme o statistiky z ostatních států. Přibližně 42 % Rusů (přibližně dvojnásobné procento oproti Ukrajincům) cítí, že síla ruského impéria je nezbytná ke kontrole vlivu západu. Rusové také mnohem méně viní Rusko a pro-ruské separatisty za válečný konflikt na východní Ukrajině. Na Ukrajině je to do jisté míry logické, nicméně obdobná statistika se objevuje i u Rusů žijících v Estonsku a Litvě. Počet Rusů na Ukrajině, který však mají opačný názor není zanedbatelný – Rusové vinící Rusko za tyto konflikty představují přibližně 1/3 své minority. Pouze 23 % etnických Rusů žijících na Ukrajině se cítí hrdě na státní příslušnost k Ukrajině – toto číslo je přibližně poloviční oproti Ukrajincům. Pro lepší ilustraci problematiky uvádíme, že i v jiných zemích se silnou ruskou minoritou (uvedené Estonsko a Litva) jsou rozdíly ještě vyšší. Pouze 1 % Rusů je spokojeno s poměry na Ukrajině. Nicméně toto číslo je velmi nízké u Ukrajinců – pouze 2 %. Nicméně i v dalších sledovaných státech je spokojenost Rusů zde žijících nižší než příslušníků majoritní národnosti. 63 % Rusů žijících na Ukrajině zastává názor, že by Rusko mělo chránit etnické Rusy mimo své území. Toto % je přibližně 2x větší než to, které vyjadřuje názor Ukrajinců na stejnou otázku. Přibližně polovina Ukrajinců i Rusů na Ukrajině se domnívá, že je dobré, pokud je společnost tvořena z lidí různých národností, různého náboženského vyznání a příslušníků odlišných kultur. Na závěr však znovu musíme zmínit, že výzkum nezahrnuje Luhanský a Doněcký region i oblast Krymu.

Kyjevský mezinárodní institut Sociologie (KIIS) ve spolupráci s ruskou (na vládě nezávislou) výzkumnou organizací Levada – Center⁴⁾ provedl výzkum, ve kterém se zabýval otázkou vzájemného vztahu Ukrajinců a Rusů (i v Rusku). Ve výzkumu bylo významně rozlišeno, zda se jedná o vztah k řadovým příslušníkům druhé národnosti, či o vztah k dané vládě. Nadpoloviční většina Ukrajinců (77 %) popsalo svůj vztah k příslušníkům ruské národnosti jako pozitivní, zatímco procento vyjadřující pozitivní vztah k ruské vládě se pohybovalo pouze okolo 13 %. Tyto hodnoty jsou zprůměrované ze všech regionů Ukrajiny a v závislosti na regionu se samozřejmě liší. Procento vyjadřující pozitivní vztah k ruské politice i ruské národnosti se zvyšuje směrem na východ Ukrajiny. Z výzkumu rovněž vyplynulo, že Ukrajinci mají mnohem pozitivnější vztah k Rusku (57 %) než Rusové k Ukrajině (34 %) - tato hodnota vyjadřuje vztah k ruské/ukrajinské vládě i ruské/ukrajinské národnosti, jelikož se jedná o průměr obou hodnot. Ukrajinci stále trvají na své nezávislosti vůči Rusku (konstantně se % pohybuje okolo 90 v posledních letech), nicméně jsou pro přátelský vztah s Ruskem. Počet Ukrajinců i Rusů, které prosazují zavřené hranice mezi státy neustále klesá (na obou stranách). Na závěr je však důležité zmínit, že výzkum se zabýval pouze regiony Ukrajiny, které kontroluje ukrajinská vláda, tudíž Doněcká a Luhanská oblast zmapována nebyla. Totéž platí o oblasti Krymu.

Problematikou a popisem ruské minority na Ukrajině a zdejším užíváním ruštiny se také zabývá Olena Shapovalova v knize Krev a hranice: Zodpovědnost chránit a problém příbuzného státu v kapitole Role Ruska jako příbuzného státu v ochraně ruské minority na Ukrajině⁵⁾

Sčítaní lidu v roce 2001 ukázalo, že 29,6 % Ukrajinců považují ruštinu za mateřský jazyk: ukrajinština je mateřským jazykem 67,5 % Ukrajinců. Mnoho nezávislých analytiků se však domnívá, že sčítání údajů neodráží skutečnou situaci a počet výhradně ukrajinských mluvčích činí ve skutečnosti pouze 40–50 % ukrajinských obyvatel Rusové na Ukrajině však zřídka tvoří nezávislou diasporu, snadno se přizpůsobí, protože neexistuje velký kulturní rozdíl (zvyky, tradice, náboženství).

Jedním z hlavních problémů Rusů na Ukrajině je otázka používání ruštiny. V listopadu v roce 2002 v Kyjevě se konal seminář s diskusí o regionálních a menšinových jazycích. Evropští odborníci trvali na tom, že stát je povinen jednat tak, aby jazyk používaný nejen doma, ale také v práci a ve veřejném životě byl na výběru člověka. Když Ukrajina byla častí Sovětského Svazu, používaní ruštiny bylo povinné na vládních úrovních. Podle bývalé premiérky Julie Timoshenko Ukrajinci nemají problém s ruštinou: jazyky jsou příbuzné a lidé si mohou bez problémů rozumět. Nová generace ukrajinských dětí je trojjazyčná – hovoří ukrajinsky, rusky a anglicky. Země má dost ruských škol, oficiálním jazykem je zde však ukrajinština.

Nové zákony nařizují užívání ukrajinštiny při úředním jednání bez ohledu na příslušnost k minoritě. To vyvovalo napjatou situaci, protože ne všichni lidé žijící na Ukrajině mohou plynule mluvit a rozumět ukrajinsky. Ukrajinská kulturní a lingvistická válka, jejímž cílem bylo plně odstranit užívání ruského jazyka, tak mění kulturní identitu 50 milionů lidí. Autorka se domnívá, že úplné odstranění ruštiny by vedlo k prohloubení konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Ian Brenner se ve své publikaci „Euroasijská studia“⁶⁾ z roku 1994 zabývá tématikou ruských minorit žijících mimo Rusko, tudíž i ruskou minoritou na Ukrajině, jakožto největší ruskou minoritou, kterou ve své publikaci popsal.
Na Ukrajině žije kolem 11 milionů Rusů. Mezi Rusy a Ukrajinci primárně nejsou žádné nepřekonatelné rozkoly. Mluví jiným, byť podobným jazykem. Oba národy jsou křesťanské, ačkoliv se zde štěpí na katolíky a pravoslavné. Zda se na Ukrajině žijící Rusové cítí jako minorita, je velmi závislé na části země, kde žijí. V historickém podvědomí Rusů zůstávají dvě skutečnosti. Západní Ukrajina nikdy přímo ruská nebyla, tudíž se zde žijící Rusové skutečně cítí jako minorita, kterou také opravdu tvoří. Naprosto opačná situace je však situace na Krymu. Po deportaci krymských Tatarů Josefem Stalinem zde žijící Rusové tvoří jasnou majoritu a v jejich povědomí zůstává fakt, že Krym byl vždy fakticky, ačkoliv formálně nikoliv, ruský. Z těchto příkladů je zjevné, že podíl na populaci se velmi liší dle části země. Můžeme jej pozorovat v následující tabulce, kde jsou vybrána centra jednotlivých částí Ukrajiny a zdejší podíl ruské minority/majority na celkovém tamějším obyvatelstvu:

Tabulka č.1 - Absolutní a relativní počet Rusů a Ukrajinců ve velkých městech

Z tabulky je tedy zjevné, že rozložení ruského obyvatelstva na ukrajinském území je velmi nerovnoměrné, tudíž lze očekávat, což se v současné době také potvrzuje, že ruské obyvatelstvo se v jednotlivých částech Ukrajiny bude chovat rozdílně. Na západní Ukrajině se ruské obyvatelstvo spíše integruje ke většině, nicméně na východě ruské obyvatelstvo představující v daných oblastech majoritu, může (resp. i v současné době má) mít zájem na odtrhnutí od Ukrajiny jako takové.

V primárních demografických znacích jsou si Rusové i Ukrajinci velmi podobní. Poměr pohlaví, velikost rodin a jiné primární znaky obou národností jsou velmi podobný. Odlišnosti nalezneme především až v tzv. sekundárních demografických znacích, tj. úroveň vzdělání, náboženství, či profese.

Bez ohledu na geografický aspekt v rámci Ukrajiny Rusové disponují vyšším vzděláním. Rozdíl se pohybuje přibližně od 10 do 20 % procent v závislosti na zkoumaném městě.Nejvyšší vzdělanost je bez ohledu na národnost v Kyjevě a nejnižší naopak v Simferopolu

Tabulka č.2 - Procento lidi s vzděláním mezi Ukrajinci a Rusy ve velkých městech

Rusové více sledují média bez ohledu na to, zda se jedná o televizní vysílání, či noviny. Následující tabulka ilustruje rozdíl v preferencí ruských, či ukrajinských médií.

Tabulka č.3 - Preference ruských/ukrajinsých médií

Výsledky z jednotlivých měst se samozřejmě vzhledem k geografickému aspektu a měnícímu se podílu Rusů na tamějším obyvatelstvu mění. Obecně lze napsat, že Rusové více sledují média než Ukrajinci a mají sklony více používat média ruská. Nejedná se však o nutné pravidlo - např. v Kyjeve je preferovanější televizi ta ukrajinská i mezi Rusy. Rozdíl je tedy spíše obecný a není stejný v každém regionu i u každého média.

Ve Lvově drtivá většina Rusů využívá ruštinu jako jazyk, ve kterém mluví doma. Velmi podobné je to u ukrajinského obyvatelstva s ukrajinštinou. Nicméně když se však posuneme na východ do Kyjeva drtivá většina Rusů stále využívá ruštinu, nicméně polovina Ukrajinců ji využívá též. „Pouze“ 40 % Ukrajinců doma využívá výhradně ukrajinštinu. Na východě je situace naprosto jasná. Všichni Rusové a naprostá většina Ukrajinců zde využívají ruštinu jako svůj primární jazyk. Pro ilustraci přikládáme tabulku:

Tabulka č.4 - Podíl rusky/ukrajinsky mluvicích ve velkých městech

Náboženství se liší znovu dle konkrétních oblastí. Obecně lze však napsat, že Ukrajinci jsou více věřící bez ohledu na konkrétní formu náboženství než Rusové s výjimkou Simferopolu, kde jsou hodnoty přibližně na stejné úrovni. Nejvýraznější rozdíl je na východní Ukrajině ve Lvově, kde pouze 5 % Ukrajinců jsou nevěřící. Takřka polovina Ukrajinců jsou zde katolíci, ruská minorita není katolická vůbec. Ukrajinci jsou zde však i z velké části pravoslavní. Pravoslaví a katolicismus je zde v řadách Ukrajinců na podobné úrovni, nicméně katolicismus převládá. Ukrajinci následují ukrajinské pravoslaví s patriarchátem v Kyjeve. Vliv ruské pravoslavné církve na Ukrajince je zde téměř zanedbatelný. Rusové jsou zde převážně pravoslavní věřící ruské pravoslavné církve. Vliv ukrajinských církví na ruské obyvatelstvo je zanedbatelný. Směrem na východ Ukrajiny se výrazně snižuje podíl katolíků a pravoslaví je naprosto dominantní. Nicméně rozkoly mezi Ukrajinci a Rusy zde přetrvávají. Ukrajinci následují především ukrajinskou pravoslavnou církev s patriarchátem v Kyjeve, zatímco Rusové následují učení ruské pravoslavné církve. V Simferopolu se nachází nejvíce lidí bez deklarovaného náboženství, kterých je přibližně 1/3 bez ohledu na národnost. Zbývající část Rusů jsou převážně věřící ruské pravoslavné církve. Pouze 1/10 Ukrajinců zde vyznává ukrajinské pravoslaví, což je přibližně 1/3 ukrajinských věřících v „řadách“ ruské pravoslavné církve, která zde dle očekávání výrazně převažuje bez ohledu na národnost.

Ve Lvově o většině Ukrajinců, lze říct, že mají převážně ukrajinské přátele (90 %). Méně, než polovina Rusů (40 %) zůstává pouze v převážně ruských kolektivech. V Kyjevě počet Ukrajinců přátelící se převážně s Ukrajinci lehce klesá (82 %) a počet Rusů přátelící se výhradně s Rusy lehce roste (48 %). Na východní Ukrajině v Simferopolu je dle očekávání situace naprosto jiná. V obou kategoriích jdou zde čísla velmi nízká. Je však zajímavé, že v průměru přibližně 15 % zdejších obyvatel není schopno rozpoznat do jaké etnické národnosti jejich např. sousedi spadají. Naopak ve Lvově jsou všichni takřka vždy rozlišit, zda se jedná o Rusa, či Ukrajince. Obecně lze však napsat, že Rusové spíše interagují s Ukrajinci než Ukrajinci s Rusy.

V průzkumech bylo hodnoceno, jak hodnotí Rusové a Ukrajinci sebe jako etnikum a jak se hodnotí navzájem dle charakterových rysů (pro ilustraci např. jako negativní jev byla shledána arogance, či jako pozitivum pracovitý). Ukrajinci bez ohledu na oblast měli o sobě lehce vyšší mínění než Rusové. Rusové ve Lvově a Kyjeve hodnotili Ukrajince kladněji než Ukrajinci Rusy. V Simferopolu byla situace (dle očekávání) opačná. Ukrajinská „averze“ vůči ruské minoritě a její negativní hodnocení je nejsilnější ve Lvově (47 %) a směrem na východ klesá. Nejslabší je samozřejmě v Simferopolu, kde klesla přibližně o polovinu.

Drtivá většina Rusů i Ukrajinců bez ohledu na oblast je jednotná v tom, že si dokážou představit budoucí společné soužití v míru. V Kyjevě i Lvově dokonce drtivá většina Rusů (téměř 90 %) má zájem o ukrajinské občanství. Neshody na východě Krymu jsou motivované politicky, nikoliv etnicky. Jedná se o řadu rozdílností v názorech na politiku, které eskalují k nynější situaci.

Při psaní práce a shromažďování informací k tomu potřebných jsme použili především metody sběru dat kvalitativního výzkumu s využitím kvalitativních, ale i kvantitativních dat. Pro hlubší seznámení se zkoumanou tématikou bylo použito studium literatury a odborných databází. Zde získaná kvalitativní a kvantitativní data byly využity pro sestavení semistrukturovaného dotazníku. Respondentům žijícím na Ukrajině byl dotazník rozeslán v elektronické podobě a v případě nejednoznačnosti odpovědí jim byly zaslány doplňující sondážní otázky. S respondenty s vazbami na ČR jsme se setkali osobně. Rozhovor s nimi obsahoval velké množství sondážních otázek a měl znaky nestrukturovaného rozhovoru. Získaná data byla primárně kvalitativní.

Nejvýraznějším metodologickým problémem práce je neproporcionalita respondentů z jednotlivých regionů. Respondenti z typicky ruských jihovýchodních oblastí nejsou ve výzkumu reprezentováni dostatečným počtem. Nejedná se však o vědomý metodologický problém, avšak o výrazný problém se získáváním respondentů z ruské minority. Ten je zapříčiněn primárně neochotou participovat se na výzkumu, obtížným zacílením vhodných potencionálních respondentů a v neposlední řadě i absencí terénního výzkumu. Při pokusech o získání respondentů z řad ruské minority byly velmi časté negativní a ve vzácných případech i vulgární reakce.

Dalším metodologickým problém je způsob vedení rozhovoru s jednotlivými respondenty. Zatímco s respondenty s vazbami na ČR byl veden dlouhý rozhovor v orální formě s řadou sondážních otázek, tak rozhovor s respondenty z Ukrajiny byl omezen na vyplnění písemného formuláře. Je zde tedy patrný jistý nepoměr mezi kvantitou dat získaných mezi respondenty. Od respondentů z ČR bylo získáno nepoměrně více dat v porovnání s často velmi strohými odpovědmi v papírových dotaznících, což může vést k upřednostňování názoru „zvenčí“, i přes důkladnou selekci respondentů z vazbami na ČR (bylo vyžadovaná velmi dobré povědomí o současných poměrech na Ukrajině).

Nejvýraznějším kladem metodologickým kladem je bezesporu obsah ukrajinského pohledu na problematiku, který představuje konfrontaci k pohledu ruskému a zvyšuje tak objektivitu vyvozených závěrů.

V rámci našeho výzkumu jsme oslovili pro obecnou povahu výzkumu dostatečné množství respondentů z různých částí Ukrajiny. Charakteristickým znakem velké části respondentů (nikoliv všech) je souvislost s ČR - byli vyhledáni přes ruskojazyčné skupiny na sociálních sítích, ve kterých se kumulují především lidé do ČR přijíždějící za studiem/prací. Vzhledem k důrazu na geografický aspekt bylo osloveno přibližně stejné množství respondentů z různých částí Ukrajiny. Snahy o proporcionální zastoupení respondentů z jednotlivých regionů byly neúspěšné (viz kapitola metodologie).

Ruská národnost je ve výzkumu zastoupena celkem 6 respondenty.

• Pan Jurij má ruskou matku a vyrůstal v Rusku. Je mu 25 let a v současné době žije v Užhorodu (Zakarpatská oblast) a přechodně krátkodobě pracuje v ČR.
• Dalšími respondenty jsou pan Viktor se svoji ženou Ladou. P. Viktor se narodil v Rusku (avšak ještě v SSSR), ale studoval již na Ukrajině. Má smíšený původ - matka byla Ukrajinka a otec Rus, nicméně sám se p. Viktor považuje za Rusa. Je mu 52 let a v ČR žije již přes 10 let. Pí. Lada je rovněž obdobného smíšeného původu jak p. Viktor. Nezaujímá však jednoznačný postoj v otázce národnosti a z hlediska výzkumu se nepovažuje ani za Rusku ani za Ukrajinku. Narodila se ve městě Lvov na západní Ukrajině. Nyní v ČR žije také již přes 10 let. Oba manželé jezdí na Ukrajinu často a aktivně se zajímají o tamější dění (společenské i politické). Jejich názory jsou na zkoumané otázky takřka identické.
• Paní Nina se narodila ve Vinnické oblasti. Za život se několikrát stěhovala v rámci centrální Ukrajiny (Chmelnickij a poté Kyjev). V současné době žije v Praze, kam se přestěhovala v roce 2017 kvůli válce. Na Ukrajinu jezdí relativně často, protože její rodiče zde zůstali. P. Nině je 35 let, má vysokoškolské vzdělaní a pracuje v administrativě. Pohled pí. Niny je zajímavý především pro její životní zkušenosti, kdy se relativně často stěhovala, tudíž byla schopna porovnávat rozdíly mezi jednotlivými městy Ukrajiny a dopady války mezi oběma národnostmi na její život.
• Pan Sergej se narodil a žije v Kyjevě. Je mu 42 let a pracuje v IT firmě na manažerské pozici. Má vysokoškolské vzdělání.
• Paní Nataliya se narodila na Ukrajině a také žije v Kyjevě. Pracuje ve stejné IT firmě jako p. Sergej a společně s ním přinesli velmi zajímavý pohled obyvatel hlavního města.
• Paní Elena se také narodila na Ukrajině a žije zde celý život ve městě Oděsa. Je jí 57 let. Pro výzkum představuje velmi přínosný pohled starší generace z tradiční ruské oblasti.

Ukrajinská národnost je zastoupena 4 respondenty. Všichni se narodili na Ukrajině a také zde většinu svého života žijí.

• Panu Ruslanovi je 28 let a dlouhodobě žije v Užhorodě (Zakarpatská oblast). Přechodně opakovaně pracuje v ČR převážně jako dělník ve fabrice. Na Ukrajině pracuje jako číšník v pizzerii. Do našeho průzkumu přináší pohled Ukrajince ze západní části Ukrajiny.
• Slečně Ire je 25 let a v současné době žije v ČR. Narodila se a žila ve městě Žitomir (centrální Ukrajina), kde také studovala ruskou školu. Má vysokoškolské vzdělání, díky kterému nyní pracuje jako překladatelka japonštiny v ČR. Sl. Ira má rovněž smíšený původ, na rozdíl od jiných respondentů se však považuje za Ukrajinku.
• Panu Tarasovi je 46 let a žije v Kyjevě. Pracuje na vyšší manažerské pozici v IT firmě a disponuje vysokoškolským vzděláním.
• Paní Eleně je 37 let a také žije v Kyjevě. Pracuje s p. Tarasem, s p. Sergejem i pí. Natašou ve stejné IT firmě a zastává obdobnou manažerskou pozici. Tito čtyři respondenti se mezi sebou velmi dobře znají a jsou dobří kamarádi, tudíž přinášejí do výzkumu i zajímavou konfrontaci názorů příslušníků dvou národností v rámci jedné společenské bubliny.

Ruská minorita na Ukrajině je největší ruskou minoritou a počet jejích příslušníků přesahuje 8 000 000 lidí dle většiny relevantních zdrojů. Lze však nalézt i zdroje udávající nezanedbatelně rozdílná čísla, tudíž velmi záleží na kritériích na jejichž základě se určuje příslušnost k ruské minoritě. Kritéria mnohdy odrážejí politickou zainteresovanost autora v souvislosti s napjatou politickou situací na současné Ukrajině. Ruské obyvatelstvo žije především na východní a jižní Ukrajině v oblasti Krymu a Luhanské, Charkovské, či Doněcké oblasti. Výrazná část minority žije také v Kyjevě, směrem na západ podíl Rusů na populaci klesá. Podíl na populaci ilustrujeme na přiložené mapě níže.

První zmínky o ruském obyvatelstvu na území dnešní Ukrajiny datujeme do 1. poloviny 16. století, kdy Velkorusové (předchůdci dnešních Rusů) začali migrovat do oblasti Slobodské Ukrajiny (Charkovská oblast). Na tomto území Velkorusové budovali hrady a opevnění, aby se chránili před nájezdy Krymských Tatarů – mnoho významných dnešních Ukrajinských měst bylo založeno právě těmito „migranty“. V 2. pol. 18. století mnoho ruských statkářů dostalo půdu na dnešní Ukrajině a tito statkáři na získané pozemky stěhovali své otroky, aby tuto půdu obdělávali. Většina lidí, kteří se však v tuto dobu dostali na Ukrajinu, nebyli přímo otroci, nýbrž rolníci, kteří sem odešli, aby se právě otroctví vyhnuli. Rolníci se stěhovali především do nejméně zalidněných oblastí jihozápadního Ruska (dnešní Ukrajina) vedle Azovského a Černého moře a také dále do oblasti Slobodské Ukrajiny. V roce 1858 bylo již přes jeden milion Rusů na území dnešní Ukrajiny. ⁷⁾

V druhé polovině 19. st. začíná prudký růst ruského obyvatelstva v oblastech s vysokým rozvojem průmyslu. Narůst byl zapříčiněn především výhodnými podmínkami v oblasti dnešní jihovýchodní Ukrajiny – půda zde byla levnější, mzdy naopak vyšší a byla zde velmi žádoucí další pracovní síla (oproti jiným oblastem soudobého Ruska). Tento jev je nejvýstižnější v dnešním Doněcku (jakožto průmyslovým centrem), kde počet ruských obyvatel rostl 5x rychleji než v jakékoliv jiné oblasti. Na konci 19. století již přes 75 % dělníků v zdejším těžkém průmyslu byli Rusové. ⁸⁾

V 20. století v době SSSR docházelo k absolutnímu i relativní nárůstu ruského obyvatelstva. ⁹⁾ Do 30. let 20. století většina vedoucích a specialistů dělnické třídy (i dělníků) na Ukrajině byli Rusové. V roce 1927 se v tehdejší Ukrajinské Sovětské Socialistické republice (byla součástí SSSR) Rusové dokonce dočkali uznání jako národní minority, což znamenalo např. uznání práv na jazyk a kulturu.

Naprosto klíčovým a zlomovým bodem v se stal pro Rusy žijící na území Ukrajinské SSR rozpad Sovětského svazu. V rámci SSSR nehrálo pro Rusy podstatnou roli, zda žijí na území Ukrajiny nebo Ruska vzhledem k federativní povaze SSSR a uplatňování sovětské (chápané jako ruské) politiky na jeho území. Rusové žijící na Ukrajině tedy fakticky nebyli minoritou a také na ně nebylo nahlíženo touto optikou. Rozpad SSSR ruské obyvatelstvo na Ukrajině (a v dalších post-sovětských státech) dostal do situaci, kdy se nikoliv vlastním rozhodnutím, nýbrž politickými okolnostmi, stalo minoritním obyvatelstvem v de facto novém suverénním státě. Rozpad SSSR měl výrazný vliv i na samotnou identitu Rusů na Ukrajině - v devadesátých letech 20. století se počet Rusů snížil nejen v rámci repatriace ale také vlivem ukrajinizace, kdy se etničtí Rusové prohlásili za Ukrajince. Zhoršení vztahů se projevilo v sčítání lidu v roce 2001, kdy se počet těch, kteří se přihlásili jako Rusové, snížil o 25 % v porovnání s rokem 1999 o více než 3 miliony lidí. Nelze to vysvětlit migrací ruského obyvatelstva nebo přirozeným úpadkem, ale spíše právě politikou “ukrajinizaci“ populace v roce 1999, kdy být Rusem se stalo nepohodlným a nevýhodným. Počet ruského obyvatelstva především značně poklesnul v tradičních východních oblastech. Maximální absolutní pokles ruského obyvatelstva byl na Krymu (-512 tis. lidi), v Doněcké (-417 tis. lidi), Charkovské (-312 tis. lidi), Dněpropetrovské (-308 tis. lidi), Luhanské (-287 tis. lidi), Oděské oblasti (-210 tis. lidi) a Kyjevě (-199 tis. lidi). Jediným místem, kde za dva roky byl pozorován růst ruského obyvatelstva byl Sevastopol (+30 tis. lidi). Být ruské národnosti bylo nevýhodné a nepohodlné na celé Ukrajině s výjimkou města Sevastopol.¹⁰⁾

Od roku 2006 se na Ukrajině ale také přímo v Rusku konají konference, festivaly a další akce, které podporují ruské občany mimo Rusko a přispívají ke zvyšování jejich kvality života na Ukrajině. Pomáhají také vytvářet právní předpisy na ochranu práv ruské menšiny na Ukrajině.

Další výrazný rozkol ovlivňující kvalitu života Rusů (ale i Ukrajinců) na dnešní Ukrajině představuje tzv. Ukrajinská krize, jejíž pointa tkví v rozdílném nahlížení obou etnik na budoucí politické směřování země. Zatímco Ukrajinci si přejí spíše proevropské směřování země za spolupráce s EU a USA, ruské obyvatelstvo především zastává spíše proruský směr. Konflikt eskaloval anexí Krymu Ruskou federací a separatistickými hnutími na východě Ukrajině v regionech s dominancí ruského obyvatelstva (vznikly dvě separatistické republiky) usilující, jak o federalizaci země, tak především o připojení určitých regionů Ukrajiny k Rusku za použití násilí. Tyto boje jsou označovány jako Válka na východní Ukrajině, která probíhá dodnes. Separatistické republiky byly mnohdy prokazatelně podporovány na přímo Ruskem, což výrazně ovlivnilo vztah obou zemí. Připojením Krymu k Rusku (avšak většinou státu neuznané) má de facto za následek snížení počtu příslušníků minority. Probíhající válka má samozřejmě velmi negativní vliv na kvalitu života Rusů (ale i Ukrajinců) žijících v regionech (typicky ruských) dotčených konfliktem a nepřímo i na práva a výsady minority bez ohledu na region (např. zákon o povinném užívání ruštiny při úředním jednání). Nyní na Ukrajině není zakázána organizace ruských center a jiných organizací ruských občanů na Ukrajině. Tyto centra a organizace zpřístupňují informace z ruských zdrojů a zlepšují přístup k ruským sdělovacím prostředkům všem příslušníkům minority. Přesto Rusko obviňuje úřady na Ukrajině z omezení přístupu k ruským informacím a nahrazuje ruštinu ukrajinštinou.¹¹⁾

Charakteristické znaky odlišující Rusy a Ukrajinci

V prvé řadě je třeba zmínit, že rozdíly mezi Ukrajinci a Rusy na Ukrajině nejsou příliš výrazné a mnohdy jsou velmi abstraktní. Toto zjištění potvrzuje informaci Iana Brennera o stejných primárních znacích.

Fyzické znaky obou národností jsou velmi podobné, tudíž příslušníka dané národnosti nelze podle vzhledu spolehlivě identifikovat. Určité rozdíly samozřejmě existovat mohou, avšak nejsou dostatečně signifikantní. Jedná se tedy spíše o dílčí rozdíly, např. používání charakteristických módních doplňků. „Pouze Ukrajinské ženy nosí velmi specifické zlaté náušnice a Rusové jsou často upravenější“ – ilustrovala pí. Lada. Problematiku rozeznávání jedince komplikuje i způsob, kterým daný člověk odvozuje svoji národnost. „Lze rozeznat etnického Rusa a etnického Ukrajince, nicméně velké množství Rusů na současné Ukrajině pochází z různých smíšených sňatků a jejich příslušnost k ruské národnosti je dána výchovou, která určuje ruské sebevnímání, ačkoliv jedinec geneticky ruské kořeny nemá.“ – nabídl nový náhled na zkoumanou problematiku p. Taras a zároveň potvrdil teorii, že Rusa od Ukrajince lze dle vzhledu rozeznat opravdu těžko.

Ani kulturní rozdíly nejsou příliš výrazné. Nejvýraznějším rozdílem je náboženství. Pravoslaví vyznávané Rusy je mnohem striktnější a méně zohledňující individualitu jedince než pravoslaví Ukrajinské. Toto tvrzení platí především o oblastech na východní a centrální Ukrajině. V regionech na západní Ukrajině, kde jsou majoritní Ukrajinci většinou řečtí katolíci, jsou Rusové takřka vždy pravoslavní, tudíž náboženské rozdíly jsou zde výraznější. Toto sdělení relativně věrně odráží statistiky Iana Brennena z literárního rešerše¹²⁾. Ruská kultura je obecně mnohem rozvinutější, což lze ilustrovat např. na literatuře. „Ani sami Ukrajinci často neznají klasickou ukrajinskou literaturu“ – vysvětluje p. Taras ze své ukrajinské perspektivy. Ukrajinská kultura oproti tomu může nabídnout velmi zachovalý folklor a zajímavou architekturu domů na venkově, které jsou vyzdobeny charakteristickým způsobem, tudíž lze podle ní rozpoznat tradiční ukrajinský dům.

Nejvýraznější rozdíly jsou v mentalitě obou národů. Pro Ukrajince je typická velká touha po individuální svobodě, která jde v kontrastu s ruskou podřízenosti vůči státu. V praxi se tento rozdíl projevuje např. různou intenzitou kultů osobností u obou národností. U Rusů je kult osobnosti mnohem silnější. Dle názorů několika respondentů jsou tyto odlišnosti dány především rozdílným historickým vývojem obou zemí. Rusko s dlouhotrvající tradicí státnosti stojí v kontrastu s relativně krátce existujícím ukrajinským státem. Rusové s tradicí vlastního státu a touhou po jeho expanzi formou dobyvatelských ambic stojí v kontrastu s Ukrajinci, kteří vždy museli bojovat o vlastní nezávislost. Tato historická porovnání se projevují i na soudobé ukrajinské mentalitě, která je oproti ruské méně agresivní. V kritice vlastního státu a rebelii vůči němu nevidí Rusové perspektivu vzhledem k dlouhodobému striktnímu potlačování tohoto druhu myšlení soudobými režimy a svůj úděl podřízenosti vůči státu vnímají Rusové jako fatální. Jsou však více hrdější na svoji národnost, a dokonce mají i sklony k jisté formě šovinismu. Ty se projevují na současné Ukrajině např. jazykovou nepřizpůsobivostí, která vzniká na základně domněnky, že není nezbytné, aby se Rusové učili ukrajinsky, když je ruština pro Ukrajince srozumitelná. Všechny tyto explicitně vyjmenované rozdíly jsou velmi teoretické a spíše, než odlišnosti obou národností v rámci např. jednoho města reflektují velmi obecný rozdíl mezi ukrajinskou a ruskou národností.

Výše uvedené rozdíly a srovnání opomínají důležitost geografického aspektu a výchovy. „Když vezmeme lidi, kteří společně vyrostli v Kyjevě, výrazné rozdíly nenalezneme“ -sdělil p. Sergej. Toto tvrzení ilustruje důležitost tzv. regionálního aspektu. Jedná se o rozdíly mentality mezi jednotlivými regiony Ukrajiny, a nikoliv o rozdílné mentality obou národností v rámci jednoho regionu. Je pravděpodobnější, že uvedené rozdíly budou spíše vystihovat Rusy na východní Ukrajině, protože se zde ocitli v důsledku historických událostí. Jsou taktéž vystaveni většímu vlivu ruských médií. V kontrastu s nimi jsou Rusové na západní Ukrajině, kteří se zde mnohdy ocitli vlastní vůlí a za několik desítek let se takřka dokonale asimilovali s okolními Ukrajinci. Je tedy zjevné, že i mezi Rusy samotnými budou jisté rozdíly s ohledem na geografický aspekt. Při náhledu ne konkrétní region však neexistují zásadní rozdíly mezi Rusem a Ukrajincem, tudíž klíčovým faktorem není národnost, ale právě region.

Finanční a sociální nerovnosti mezi oběma národnostmi neexistují. Dle Iana Brennera dosahují Rusové vyššího vzdělání¹³⁾, což většina respondentů rezolutně odmítla. Pouze jedna respondentka připustila, že Rusové mohou dosahovat vyššího vzdělání. „Nejedná se však o diskriminaci, ale o rozdílný přístup ke vzdělání“ dodala striktně pí. Lada. Rusové mají vyšší profesní ambice oproti Ukrajincům, kteří jsou pracovitější, nicméně se spokojí i s podřadnou práci. V těchto dvou tvrzeních je zřejmá paralela.

Postavení ruské minority

S odkazem na výpovědi respondentů se Rusové spíše necítí být minoritou. Méně než 1/3 zúčastněných Rusů se jí cítí být. Národnost zásadním způsobem neovlivňuje každodenní život jedince a nehraje ani žádnou roli při navazování mezilidských vztahů. Nižší status ruštiny oproti úřední ukrajinštině je jediným explicitně vysloveným znevýhodněním dle několika respondentů – problematikou jazyka se podrobněji zabývá další kapitola. Obě národnosti k sobě přistupují s respektem, zdůrazňují důležitost charakteru jedince a odmítají kategorizaci i generalizaci podle národnosti. „Národnost jedince mně nezajímá, pokud se neprojevuje nacionalisticky“ – shrnula velmi výstižně pí. Elena z Oděsy. Na základě těchto tvrzení je nedůvodné se domnívat, že Rusové interagují více s Ukrajinci (nebo obráceně), přes to že statistické údaje Iana Brennera tvrdí opak. Údaje samozřejmě mohou být správné, nicméně nereflektují postoj jedinců v otázce přístupu k příslušníkům druhé národnosti. Informace Kyjevského mezinárodního institutu sociologie o pozitivním přístup Ukrajinců k Rusům vcelku výstižně reflektuje zjištěnou skutečnost na základě výpovědí respondentů.¹⁴⁾

Postavení ruštiny na Ukrajině

Všichni ruští respondenti mohou komunikovat v ruštině i ukrajinštině. Z pravidla však preferují ruštinu, což reflektuje i statistické údaje Ianna Brennena. Pouze jeden Rus uvedl, že doma s rodinou komunikuje ukrajinsky a obecně preferuje ukrajinštinu. Rusové většinou mluví na veřejnosti rusky, nicméně najdou se i tací, kteří rozhovor začínají v ukrajinštině, pokud nevědí, jakým jazykem dotyčný mluví.

Ruština se nevyučuje na školách a Rusy je tato skutečnost přijímána vesměs pokorně. S ohledem k jasné preferenci užívat ruštinu v ruských rodinách je ovšem skutečnost, že děti nestudují jazyk a v jazyce, který mají jako mateřský, velmi negativní i přes to, že žádný ruský respondent se k této problematice negativně nevyjádřil. Rusové však upozornili na fakt, že odstraněním ruštiny z školních osnov jsou děti ochuzovány o možnost naučit se důležitý světový jazyk. Výrazně kritické názory k omezení ruštiny ve školách jsou spíše vzácností. Žádný z respondentů neuvedl, že by ve školách učili děti negativně vnímat svoji kulturu, tudíž informace p. Darenského tvrdící opak, není již příliš důvěryhodná. Na druhou stranu je však také důležité zmínit, že někteří respondenti děti nemají a sami vystudovali ještě v době, kdy mohli skládat zkoušky v ruštině, tudíž nemusí být dostatečně vědomostně kompetentní k odpovědi na tuto otázku.

Ukrajinština je relativně striktně vyžadována při úředním jednání. Ve velké míře však záleží na daném úředníkovi a jeho toleranci k užívání ruštiny. Situace, kdy jedna strana mluví rusky a druhá ukrajinsky, popř. kdy se úředník zeptá, zda si klient přeje mluvit rusky a pokud ano, vedou společně rozhovor v ruštině, jsou zcela normální. Pro ruské respondenty s ohledem na jejich schopnost víceméně plynule komunikovat v ukrajinštině nepředstavuje vyžadování ukrajinštiny výrazný problém. Řada respondentů však zmínila, že mají ve svém okruhu někoho, kdo nemůže komunikovat v ukrajinštině, a tudíž pro něj vyžadování ukrajinštiny představuje problém. „Je to problém pro mého manžela, který se narodil v Moskvě, ukrajinštinu nikdy nestudoval a vůbec ji neumí. Všechny papíry a doklady vždycky překládám já.“- postěžovala si pí. Elena z Oděsy. Problém to může být i pro starší generaci Rusů s odkazem na další výpovědi. Pro většinu Rusů sice vyžadování ukrajinštiny nepředstavuje výrazný problém, nicméně pro některé jedince, či určité skupiny to může výrazně komplikovat život, což může vytvářet výjimečně napjaté situace, o kterých se zmiňovala pí. Shapovalova, avšak dle nás s ohledem na výpovědi respondentů zveličovala. Ukrajinci se jednotně domnívají, že ruština není nijak potlačována v pravém slova smyslu, jelikož vyžadování úředního jazyka při úředním jednání nevnímají jako potlačování, tudíž vnímání ruštiny jako nelegálního jazyka Darenským je podle nich nerelevantní.¹⁵⁾

Odpověď na otázku, zda je žádoucí, aby byl zvýšen status ruštiny a stala se potencionálně i druhým úředním jazykem je velmi komplikovaná i vzhledem k politickému přesahu této otázky. Ukrajinci jsou jednoznačně proti této myšlence. Proti je i polovina ruských respondentů. Jejich postoj k otázce je převážně založen na aktuální politické situaci. Užívání ruštiny do jisté míry posloužila i jako záminka pro válku v Donbasu, kdy užívání ruštiny bylo použito k definici Rusa. Mnoho respondentů bez ohledu na národnost má obavy z možného zneužití zvýšení statusu ruštiny pro politické účely a ohrožení ukrajinské státnosti. Navíc nevidí důvod, proč mít jazyk státu, se kterým jakožto občané válčí, jako úřední. Mezi další důvody patří i možná degradace ukrajinštiny. „Méně lidí by mluvilo ukrajinsky a ukrajinštinu by mohl postihnout podobný osud jako běloruštinu“- uvedla slečna Ira. Ukrajinština by tedy mohla být ruštinou vytlačována. Protistrana argumentovala především vysokým počtem rusky mluvících. Někteří respondenti by uvítali alespoň zvýšení statusu ruštiny např. formou navrácení ruštiny do škol. „Nevidím důvod, proč bychom nemohli mít alespoň nějaké ruské školy, pokud je po nich poptávka“- namítla pí. Lada.

Otázka zvýšení statusu ruštiny musí být postavena do souvislosti s výše uvedenými rozdíly mezi oběma národnostmi. Ty nejsou zanedbatelné, nicméně v běžném životě jsou velmi nezřejmé. Lze tudíž relativně lehce zpochybnit, zda se jedná o dva různé národy, a právě zde sehrává ukrajinština naprosto klíčovou roli. Ukrajinština je mnohými respondenty i námi chápána jako nejzásadnější prvek ukrajinské národní identity, tudíž potencionální vytlačování ruštinou by mohlo vést k výrazné degradaci tohoto prvku i k fatálnímu ohrožení ukrajinské státnosti obzvláště vzhledem k územním ambicím Ruské federace a jejímu vnímání „ruského světa“. Vztah znepřátelených států a definice ukrajinské národní identity mají tedy výrazný dopad na jazyková práva ruské minority. Srovnání se státy, kde minority s relativně nízkým počtem příslušníků (v kontrastu k ruské menšině na Ukrajině), mají „svůj“ jazyk jako úřední p. Darenským,¹⁶⁾ je v tomto případě nerelevantní.

Vliv války na východní Ukrajině na soužití Rusů a Ukrajinců

Všichni respondenti bez ohledu na národnost vnímají válku jako negativní a nežádoucí jev. Většina Rusů se v otázce konfliktu staví na ukrajinskou stranu, byli ovšem zaznamenány i proruské nálady, které jsou motivovány nesouhlasem s počínáním ukrajinské vlády a nevyjadřují averzi vůči Ukrajincům jako etniku. Válka se neprojevila tudíž ani v každodenní interakci příslušníků obou národností. Ukrajinci velmi dobře rozlišují, že ruská vláda nerovná se ukrajinský Rus a podle toho k němu přistupují. „Lidi za to nemůžou, může za to vláda“- shrnul velmi explicitně a výstižně p. Ruslan. Informace se shoduje i s daty uvedené výzkumným ústavem KIIS.¹⁷⁾ Ruští respondenti neinkriminovali k obhajování „ruské agrese“, tudíž informace Jeffa Diamanda je třeba vnímat rezervovaně.¹⁸⁾ Rozdílné závěry však mohou být samozřejmě zapříčiněny absencí dat z oblastí silně ovlivněných separatismem. Potencionální neshody související s politickou situací mohou nastat spíše při konfrontaci názorů s ruským Rusem, který může mít zcela odlišný názor kvůli vlivu opačné státní propagandy. To však nereflektuje situaci na současné Ukrajině, ale rozdílný náhled různých příslušníků stejné národnosti žijících v různých zemích a kteří toho nemusí mít nutně příliš společného.

Dosažení míru mezi Ruskem a Ukrajinou je podle respondentů spíše nereálné. Toto zjištění je ve výrazném rozporu se statistikou Iana Brennera,¹⁹⁾ což znázorňuje proměnu náhledu na danou problematiku za uplynulé dvě dekády. Rusové i Ukrajinci se domnívají, že současné rozkoly mezi vládami obou zemí jsou příliš výrazné. Vinu přikládají spíše ruské straně pro svůj dobyvatelský přístup, ve kterém vidí v současnosti nepřekonatelnou překážku k dosažení míru, s čímž lze jen těžko nesouhlasit. „Dokud Rusko bude mít sklony k imperialismu, bude soužití v míru obtížné, avšak v historii se staly i méně předvídatelné věci“ - shrnul výstižně p. Taras

Práce si kladla za cíl popsal ruskou minoritu na Ukrajině a nalézt charakteristické rozdíly mezi ní a ukrajinskou majoritou. Prvotní cíl práce se zaměřoval především na popis kulturních, jazykových a povahových odlišností, nicméně při studiu odborné literatury a zejména terénním výzkumu bylo zjištěno, že veškeré rozdíly jsou úzce propojeny se současnou politickou situací, která tudíž nemůže být opomenuta, ačkoliv zabývání se etnikem v souvislosti s politikou nebylo prvoplánové. Vzhledem k citlivosti tématu bylo obtížné získat respondenty ochotné participovat se na studii a nebylo výjimečné setkání se s negativní a ve vzácných případech až vulgární reakcí. Výrazný přesah výzkumných otázek v kombinaci s jistou kontroverzí, kterou téma vzbuzuje, dokazují, že se jedná o velmi aktuální téma, kterým má smysl se zabývat a pokusit se čtenářům nabídnout nový náhled na problematiku.

Při zkoumání ruské menšiny a jejím následném popisu je klíčové zohlednit velmi důležitou roli regionálního aspektu. Rusové se mohou velmi lišit v závislosti na regionu a zároveň se v daných regionech takřka nemusí skoro odlišovat od okolních Ukrajinců. V určitých regionech Rusové tvoří faktickou majoritu a v jiných se naopak takřka dokonale asimilovali s Ukrajinci. Jednotný ruský národ v širším kontextu je do jisté míry umělým konstruktem a fakticky neexistuje. Rusko a Ukrajina sdílí společnou minulost v rámci (nejen) SSSR. Mnoho obyvatel má smíšený původ a svoji národnost vyvozuje mnohdy podle pocitu sounáležitosti s daným národem. Není výjimečné setkat se s člověkem, který je etnicky spíše Rus, ale považuje se za Ukrajince (popř. naopak), čímž se zkoumání a pokusy o definici fyzických rozdílů stávají nerelevantními. Podle kulturních rozdílů také není možné jednoznačně identifikovat národnost jedince. Všechny tyto faktory výrazně komplikují snahy o popis a definici ruské menšiny. Rozdíly mezi národy jsou mnohdy tak abstraktní, že se dokonce nabízí otázka, zda se nejedná o jeden národ.

Rozdílná mentalita, rozdílný politický náhled, rozdílný jazyk v kombinaci s celou řadou dílčích faktorů, jejichž příklady jsou explicitně v práci uvedeny – tyto ukazatele jsou dostatečně výrazné na to, abychom mluvili o dvou různých národech. V Donbasu se některé tyto odlišnosti staly natolik výrazné, že sehrály i výraznou roli při vypuknutí tamějšího konfliktu. V regionech s převahou Rusů je těmito ruskými specifiky výrazně ovlivněno i ukrajinské obyvatelstvo. U jiných ukrajinských Rusů se tyto rozdíly v regionech s vysokým podílem Ukrajinců smazávají. V těchto případech mají Rusové po dlouholetém procesu asimilace obdobnou mentalitu jako Ukrajinci. V jednotlivých regionech tedy nenalezneme výrazné rozdíly mezi Rusy a Ukrajinci a spíše, než o rozdíl mezi etniky se jedná o rozdíl mezi regiony. Specifika daného regionu se však samozřejmě odvíjí právě od jeho etnického složení.

Příslušnost k ruské národnosti nehraje při každodenním životě výraznou roli. Někteří Rusové se mohou cítit být omezováni vzhledem k nízkému statusu ruštiny a snahám o její nahrazení ukrajinštinou ze strany vlády. Ukrajinština je jedním z klíčových prvků ukrajinské národní identity a ruština pro ni představuje ohrožení ve smyslu snížení počtu ukrajinských mluvicích. Zvýšení statusu ruštiny v dohledné budoucnosti je velmi nepravděpodobné i vzhledem stále aktuálnímu konfliktu v Donbasu. Postavení ruštiny na současné Ukrajině je výjimkou v jinak kladném vztahu obou etnik, na jejímž základě se mohou Rusové cítit minoritou. Uvedený konflikt v Donbasu nezměnil vztahy mezi etniky, pokud se jedinec nevyjadřuje nacionalisticky.

Attitude of the population of Ukraine toward Russia and of the population of Russia toward Ukraine,[online] Kyjevský mezinárodní institut Sociologie(KIIS),Levada-Center,2019. [cit.03.03.2020]. Dostupné z http://www.kiis.com.ua/?lang=eng&cat=reports&id=831&page=3

BRENNER, Ian.Europe-Asie studies[online], 1994.[cit.25.03.2020].Dostupné z https://www.jstor.org/stable/152705?seq=1

Congress of ethnic communities of Ukraine[online].[cit.03.04.2020].Dostupné z http://www.kngu.org/ru/news

DARENSKÝ, Vitalij.Russkaja identičnost v sovremennoi Ukrajině:problemy i perspektivy(Русская идентичность в современной Украине:проблемы и перспективы),Rossija i sovremennyj mir,2014,2 (83).[cit.25.03.2020]. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/russkaya-identichnost-v-sovremennoy-ukraine-problemy-i-perspektivy/viewer

DIAMANT, Jeff. Ethnic Russians in some former Soviet republics feel a close connection to Russia[online],Pew research,24.07.2017 [cit.03.03.2020]. Dostupné z https://www.pewresearch.org/fact-tank/2017/07/24/ethnic-russians-in-some-former-soviet-republics-feel-a-close-connection-to-russia/

DNISTRYANSKIJ M.S.,Etnopolitičeskaja geografija Ukrajiny,[online]-Lvov, Litopis,vidavnictvo LNU imeni Ivana Franka, 2006.[cit.03.04.2020]

DOKUČAEVA, Alexandra. Otnošenie k Rossii i russkym na Ukrajině, v Bělorussii i Kazachstaně (Отношение к России и русским на Украине, в Белоруссии и Казахстане),Rossija i sovremennyj mir, 2011.[cit.25.03.2020]. Další dostupnost: https://cyberleninka.ru/article/n/otnoshenie-k-rossii-i-russkim-v-ukraine-belorussii-i-kazahstane-po-oprosam-sootechestvennikov/viewer

Gosudarstvennyj komitět statistiky Ukrajiny, 2001[online],[cit.03.04.2020]. Dostupné z http://2001.ukrcensus.gov.ua/rus/results/total_population/structure_population/sel_1/?box=1.1W&k_t=00&id=&botton=cens_db

KOTLYAROV,Ivan. PUZYRYOVA,Julia.Vooruzhenny konflikt na Ukrajine i mezhdunarodnoe pravo[online],2014.[cit.25.07.2020].Dostupné z:https://cyberleninka.ru/article/n/vooruzhennyy-konflikt-na-ukraine-i-mezhdunarodnoe-pravo

SHAPOVALOVA, Olena.The role of Russia as a kin state in protecting the Russian minority in Ukraine (Role Ruska jako příbuzného státu v ochraně ruské minority na Ukrajině,.Blood and Borders: The responsibility to protect and the problem of the kin-state (Krev a hranice:Zodpovědnost chránit a problém příbuzného státu), 2013.[cit.03.03.2020] Dostupné z https://dx.doi.org/10.18356/244e2141-en

• Tabulka č.1 - Absolutní a relativní počet Rusů a Ukrajinců ve velkých městech
• Tabulka č.2 - Procento lidi s vzděláním mezi Ukrajinci a Rusy ve velkých městech
• Tabulka č.3 - Preference ruských/ukrajinsých médií
• Tabulka č.4 - Podíl rusky/ukrajinsky mluvicích ve velkých městech

Statistika Ianna Brennera-dostupné z:https://www.jstor.org/stable/152705?seq=1



Počet shlédnutí: 174