Turci v Bulharsku

Inka Dvořáková, Adéla Fabiánová

Obrázek 1 - Migrační vlna Turků z Bulharska

Balkán je v posledních desetiletích výrazně formován přesuny jednotlivých tamních populací. Emigrace z Bulharska je regionálně a etnicky specifická, některých regionů a některých etnik se týká více než jiných. Mezi regiony s nejvyšším odlivem migrantů patří Kardžali, Kjustendil, Sliven, Blagoevgrad, Plovdiv a Silistra. Jedná se o regiony se smíšeným osídlením, kde žijí Turci, Pomaci a Karakačani.¹⁾

V práci představíme nejdůležitější vlivy, které na muslimy v Bulharsku působily a notorický známý „proces obrody“. Za nehorší období pro turecké menšiny je považováno období od roku 1984 až do roku 1989. „Menšinová politika“ komunistického režimu byla výrazně nevyrovnaná a kontroverzní. Pro představu závažnosti je uved smyšlený příběh muslima z Rodop, který působí dojmem scénáře k filmu, ovšem jde o krutou realitu popření identity a základních lidských práv opakující se ve vlnách.

Na charakterizaci vztahů mezi etnickými Turky a bulharskou většinou je zaměřena kvalitativní výzkumná strategie s cílem přiblížit čtenářům nejpočetnější menšinu Bulharska a následky její bulharizace.

Cílem této práce je nalézt odpověď na výzkumnou otázku a přiblížit čtenářům nejpočetnější menšinu Bulharska a následky její bulharizace.

Jak násilná bulharizace – repatriace, asimilace, ovlivnila etnické Turky v Bulharsku?

1. Jakým způsobem (resp. na jakém základě) docházelo v době „Národní obrody“ u bulharských Turků ke změně jména?
2. Jakým způsobem ovlivnila bulharské Turky migrační vlna v letních měsících roku 1989?
3. Jakým způsobem ovlivnila asimilace bulharských Turků bilingvismus v rodině?
4. Jaký je pohled Bulharů na tureckou menšinu?
5. Jak vnímají bulharští Turci soužití s majoritou Bulharů?
6. Jak bulharští Turci nahlíží na bulharské Turky žijící v Bulharsku?

V knize Balkán ve 20. století autor popisuje prosazování nacionálních zájmů v 60. letech a otázku procentuálního zvýšení bulharského osídlení země a to cestou tzv. plné integrace nacionálních menšin. Turky chtělo Bulharské vedení udržet na maximálních pěti a půl procentech cestou asimilace či přesídlením do Turecka. Publikace popisuje, jak jim byla dána možnost se „národně obrodit“, což znamenalo vybrat si některé z nabízených bulharských příjmení. Pokud tak neučinili, bylo jim jméno přiděleno. Důraz byl kladen na to, aby děti menšin dostávaly bulharská jména a děti smíšených manželství byly zapisovány jako Bulhaři.²⁾

Ludwig Selimski se změně jmen Turků věnuje v práci- Bulharská příjmení s tureckými stopami. Analyzuje 112 příjmení tureckého původu odvozených od 49 společných substantiv, která jsou klasifikována v 5 skupinách podle jejich struktury a primární sémantiky. Nejběžnější substantiva jsou motivovány slovními procesy, které se odehrávaly v turečtině a jen částečně derivačními procesy v bulharštině. Autor dospěl k závěru, že změny, které ovlivnily turecké stopy, jsou hlavním důvodem pro rozšíření seznamu analyzovaných příjmení a představují výzvu pro studium tureckého příjmení.³⁾

Článek „An Outlier Case of Forced Migration and Voluntary Return“ popisuje, jak byla největší menšinová skupina v 80. letech podrobena etnickým čistkám, kdy více než 340 000 Turků v roce 1989 migrovalo do Turecka a po přechodu k demokracii se téměř 40 procent z nich dobrovolně vrátilo do Bulharska. Součástí článku je 46 polostrukturovaných rozhovorů a tato studie přispívá tím, že nabízí zakotvený koncepční rámec, který vysvětluje makro-dynamiku dobrovolného a udržitelného návratu prostřednictvím hloubkové studie bulharského případu.⁴⁾

Kalinová a Beava v knize Bulharské přechody 1939-2010 popisují migrační vlnu Turků z Bulharska. Autorky popisují řeč, kterou pronesl 29. května 1989 Todor Živkov, zdůrazňující bulharský původ Turků, v které jim dal právo zvolit si, zda opustit Bulharsko dočasně nebo navždy. Prohlášení bylo odvysíláno Bulharským národním rozhlasem a televizí. Tento projev otevřel 3. června hranici s Tureckem, což způsobilo chaos na bulharsko-turecké hranici a 21. srpna turecké úřady zastavily průjezd vozidel a lidí. V tomto období emigrovalo asi 360 000 lidí.⁵⁾

Brigitte Suter popisuje tureckou migraci a ve svém článku uvádí, že Turecko z Bulharska zažilo migraci vícekrát. Největší a poslední migrací byl exodus z roku 1989, kdy bulharský stát prosazoval asimilační politiku vůči menšinám žijícím na jeho území ve snaze vytvořit homogenní národ. Turecko na nápor medií reagovalo otevřením hranic a přijetím tzv. etnického příbuzného a tato emigrace byla veřejně označena jako „návrat etnické rodiny do vlasti“. Tito návratní emigranti získali dvojí státní občanství a získali státní podporu při hledání zaměstnání. Po pádu komunistického režimu se více jak polovina vrátila do Bulharska. ⁶⁾

V nerecenzované části časopisu se uvádí studie studentů ČZU, která odpovídá na otázku: “Jaký jazyk ve Vaší rodině převládá?“ Turečtinou dle článku hovoří téměř všichni Turci v Bulharsku a mnoho z nich hovoří pouze turecky ve vesnicích, kde je tato menšina zastoupena ve větší míře. V rodině Turků je také zvykem mluvit jejich jazykem a mnoho z nich používá turecký dialekt, ovšem při oficiálních záležitostech hovoří bulharsky.⁷⁾

Kniha Pestrá Evropa se věnuje otázce používaní jazyku turecké menšiny. Autoři uvádí, že v Bulharsku lze nalézt tři muslimské školy, avšak výuka v nich probíhá v bulharštině. V okolí Kardžáli a Šumenu lze nalézt obce s jednoznačnou převahou tureckých obyvatel, kteří se zde dorozumívají pouze turecky. V soukromém životě používají všechny generace turecký dialekt ovšem jako oficiální mluvu používají bulharštinu.⁸⁾

Otázku tureckého jazyka řeší Turecké hnutí za práva a svobody (DPS). V minulosti vedlo kampaň za povinné vyučování tureckých jazyků pro turecké studenty na veřejných školách. Podle současných zákonů je jazykový kurz volitelný a používání tureckého jazyka během veřejných volebních kampaní je zakázáno. Studium tureckého jazyka, jako mateřského jazyka, se postupem času zhoršilo. Ve školním roce 2014/2015 studovalo mateřský jazyk 6 381 tureckých studentů.⁹⁾

Vzhledem k citlivé povaze problému a cíli práce jsme volily kvalitativní výzkumnou strategii, která hledá odpověď na otázku „proč“. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, hledá důvody chování lidí, jejich příčiny a motivy, s cílem vytváření nového porozumění, nových hypotéz a nových teorií. Logika kvalitativního výzkumu klade vysoké psychologické a sociologické nároky na osobnost výzkumníka. Důvodem volby jsou omezené možnosti pro získávání dat kvantitativní metodologií. Žižlavský uvádí: „V kvalitativní výzkumné strategii výzkumník neměří, nevymezuje proměnné veličiny, ale chce porozumět pojmům, které vytvořili „herci“ (aktéři) na „scéně“ každodenního života“.¹⁰⁾Tato výzkumná strategie je využívána při vstupu do nové problematiky, v níž se potřebujeme zorientovat nebo dostat nové nápady.¹¹⁾Závěry vzniklé z kvalitativního výzkumu jsou vyhodnocovány subjektivně a mohou být ovlivněny účastníky výzkumu. Správně provedený kvalitativní výzkum tedy poskytuje vysokou míru validity na úkor relativně nízké míry reliability.¹²⁾

Jako metodu sběru dat jsem zvolily polostrukturovaný rozhovor. Rozeznáváme tři typy rozhovorů strukturovaný - standardizovaný rozhovor, polostrukturovaný - polostandardizovaný rozhovor a nestrukturovaný - nestandardizovaný rozhovor.¹³⁾Rozhovor je nejdůležitější technikou sběru primárních dat v kvalitativním výzkumu. Důležité je navázání kontaktu, vytvoření vhodné atmosféry a vedení rozhovoru tak, aby respondent byl motivován k odpovědi. Vyžadované informace jsou získávány v nepřímé interakci s využitím elektronických komunikačních systémů.¹⁴⁾
Výhodou osobního dotazování je možnost výběru reprezentativního vzorku a možnost zjišťovat i náročné problémy. Nevýhodou je větší časová náročnost a možnost ovlivňování výsledků výzkumníkem.
Volily jsme techniku rozhovoru pomocí e-mailové komunikace. Výhodou e-mailové komunikace je jistě rychlost doručené zprávy, okamžitá zpětná reakce z jakéhokoliv místa a tím značná úspora času, také snadná doložitelnost a archivace informací. Jako další výhoda se jeví stručnost, příprava a možnost promyšlení odpovědi. Nevýhodou e-mailové komunikace je pak neosobnost, čekání na odpověď nebo neochota odpovědět a možné technické problémy.¹⁵⁾

- Polostrukturovaný rozhovor

Výběr respondentů, kteří tvoří reprezentativní vzorek, je v naší práci záměrný. Vybíraly jsme záměrně jednotky s předpokladem, že budou pro daný soubor typické na základě určení relevantních znaků, které jsou důležité pro dané zkoumání. Tento záměrný výběr je typický pro kvalitativní výzkum.

Při rozhovorech jsme byly přijímány se značnou nedůvěrou, ačkoliv jsme respondenty opakovaně ubezpečovaly o nezaujatém výzkumu. Po identifikaci výzkumných otázek docházelo u informantů k nedůvěře spojené se skrytým záměrem dokázat turecký původ pro možnou perzekuci. Mnoho rozhovorů bylo hned v počátcích ukončeno.

Na doporučení studenta Jakuba z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy získala výzkumnice Inka Dvořáková kontakt na tureckou studentku Antoniju, žijící v Bulharsku ve městě Sofia, která studovala v ČR. Ta výzkumnici předala e-mailové kontakty na další respondenty. Získaní informanti, kteří byli ochotni odpovědět na její dotazy k této problematice a umožnili ji vést relevantní rozhovory, jsou následující. Bulharský Turek Aleksandr žijící v Německu ve městě Offenbach, Turek Boris žijící v Německu ve městě Offenbach a Bulharka Tatjana žijící v Bulharsku ve městě Sofia. Informantům se výzkumnice představila pomocí e-mailové zprávy v bulharském a anglickém jazyce a následně komunikovali pomocí moderních technologií Whatsapp. U Borise se setkala se záměrným uváděním informací, které se od informátora očekávají. Ačkoliv se ho otázka týkající se násilné bulharizace přímo nedotýkala, jeho odpovědi byly zprostředkované z toho, co slyšel od bulharských Turků.

Výzkumnice Adéla Fabiánová k získání respondentů použila zejména sociální síť Facebook. Napsala hromadný vzkaz do dvou facebookových skupin. První facebooková skupina je uzavřená a nese název Bulgaristan Türkeri. Druhá skupina je veřejná také s názvem Bulgaristan Türkeri. V první uzavřené skupině musela smazat hromadný vzkaz, protože byla správcem stránky upozorněna a nařknuta z narušování soukromí a možného zneužití získaných informací. Tudíž kontaktovala osoby jednotlivě. Výzkumnice se setkala s neochotou odpovídat na výzkumné otázky. Respondent Hayrretin byl z počátku nedůvěřivý až podezíravý z možného zneužití získaných dat. Poté, co výzkumnice ubezpečila respondenta tím, že se jedná o nezaujatý rozhovor, tak poskytl své odpovědi. Respondent Tahir, žijící v Bulharsku, se věnuje historii, tudíž výzkumnici velice ochotně odpověděl na veškeré otázky a přidal kontakt na své kamarády žijící v Bulharsku. Od nich však výzkumnice neobdržela žádnou odezvu.

Pasportizace informátorů

Při charakterizaci vztahů mezi etnickými Turky a bulharskou většinou je užitečné začít se základním demografickým profilem. Turecká menšina je převážně venkovská a méně socioekonomicky rozvinutá než bulharská většina. Má tendenci se soustředit na východní a jižní regiony země, které tvoří asi 8,5% z celkového počtu obyvatel.¹⁶⁾Nejchudší oblastí Bulharska jsou Rodopy, což je pohoří na jihu Bulharska. Značnou část tamních obyvatel tvoří muslimové a mezi nimi i Pomaci. Kokaisl uvádí :“Pomaci jsou potomci Bulharů, kteří z různých důvodů konvertovali k muslimům a Turci v Bulharsku jsou potomci Turků, kteří se na území Bulharska stěhovali během osmanských časů.„¹⁷⁾Míra populačního růstu turecké menšiny je v pozitivních číslech, zatímco pro celou zemi jsou čísla záporná. Celkově je Bulharsko poměrně chudá země, jejíž příjem na hlavu je pod hranicí EU.¹⁸⁾ Bulharské menšiny jsou omezeny již samotnou Ústavou Bulharské republiky, která neuznává existenci etnických menšin na území Bulharska a také zakazuje vznik a fungování politických stran na etnickém, rasovém či náboženském základě (článek 11, paragraf 4).¹⁹⁾

Bulharský statistický úřad uvádí k poslednímu sčítání lidu k 1.2.2011 celkový počet obyvatel 7 364 570. Počet osob při sčítaní obyvatel před exodem v roce 1985 byl 8 948 649, následné sčítání v roce 1992 uvádí 8 487 317.²⁰⁾Počet osob k 1.2.2011, které odpověděly na dobrovolnou otázku o etnicitě, bylo celkově 6 680 980, z toho se k turecké menšině přihlásilo 588 318 osob.²¹⁾Procento Turků z celkového počtu Bulharské populace od doby, kdy Bulharsko získalo nezávislost, neustále klesá.²²⁾

Přibližný počet emigrujících muslimů, kde jsou zahrnuti Turci, Pomáci, Romové uvádí Warhola, který čerpal z dat Antonie Zhelyazkové, ve své práci rozděleně na jednotlivá období.

• 1878 -1912 počet emigrujících muslimů 350 tisíc
• 1913 -1934 počet emigrujících muslimů 10 -12 tisíc
• 1940 -1944 počet emigrujících muslimů 15 tisíc
• 1950 -1951 počet emigrujících muslimů 155 tisíc
• 1968 -1978 počet emigrujících muslimů 130 tisíc
• 1989 počet emigrujících muslimů 360 tisíc
• 1990 -1997 počet emigrujících muslimů 30 - 60 tisíc.²³⁾

Bulharsko je zemí s bohatou historii. Teritorium dnešního Bulharska bylo obydleno zhruba 3500 př. n. l.²⁴⁾Název státu je odvozen od kmene starých Bulharů, které literatura označuje jako Prabulhary, z důvodu odlišení od současných slovanských obyvatel. Prabulharský kmen náležel k turkoaltajskému jazykovému a etnickému společenství. Původní vlast Prabulharů se nacházela severně od Kavkazu, odkud postupně migrovala na západ. V 9. století přijali Bulhaři křesťanství a postupně se Bulharsko stalo mocností východní Evropy.²⁵⁾

Nadvláda Turků začala ve 14. století, po tureckém dobytí města Veliko Tarnovo a trvala do roku 1878. Po osamostatnění Bulharska od Osmanské říše se vládnoucí elita snažila zbavit pozůstatků s turecky spjatou minulostí. Jako první zakázali ošacení tureckého střihu a pokrývky hlavy fezy či turbany mužů. Turci označování jako muhadžirové začali emigrovat do Osmanské říše, které bylo Turecko součástí.²⁶⁾

Mezi Turky a Bulhary není zjevný rasový rozdíl a na rozdílnost etnika ukazovala pouze jména, tím se turecké menšiny dostaly do hledáčků nacionalistů. Bulhaři a Turci se výrazně lišili jazykem, kulturními zvyklostmi a tradičním náboženstvím. Turci byli převážně sunnitští muslimové, Bulhaři měli zase náboženství převážně východní pravoslaví.²⁷⁾

Komunistická strana na konci 40. let, v rámci protináboženských postojů, zavřela medresy (náboženské školy), začala systematicky ničit mešity a v 50. letech zrušila turecké školy. Počátkem 50. let tvořila kompaktní menšina Turků zhruba desetinu obyvatelstva Bulharska. Bulharští občané na etnické Turky začali pohlížet jako na nepřátelé, kterých je potřeba se zbavit. Ankara v druhé polovině 40. let na požadavek, aby se postarala o čtvrt milionu Turků reagovala tak, že bulharští pohraničníci začali vyhánět Turky přes hranici, Tejchman uvádí odhad 160 tisíc bulharských Turků.²⁸⁾

V letech 1934 a 1942 byla také změněna jména 300 měst a obcí za plné podpory státu. Byly změněny názvy především tureckého nebo islámského původu na názvy bulharské. Postupně byly ničeny mohamedánské hřbitovy a změněna jména již zesnulých mohamedánů.²⁹⁾Pospíšil ve své práci popisuje, jak mohl vypadat život muslima v Bulharsku v průběhu 20. století, čerpal z knihy Neubrugera: „Příběh začal během balkánských válek v letech 1912–1913, když byl Hasan, Pomak z Rodop v jižním Bulharsku, donucen změnit své jméno, v rámci válečné politiky pro muslimy se „slovanským původem”, na Dragan, aby „získal zpět své bulharské jméno.” Změna politiky na začátku první světové války umožnila Draganovi změnit své jméno zpět na Hasan a tak to udělal. Na konci 30. let ale musel své jméno změnit zpátky na Dragan, kvůli kampani řízené sdružením Rodina („Vlast”) (…). Po komunistickém převratu v roce 1944 mohl Dragan znovu změnit své jméno zpět na Hasan, protože válečná „fašistická” politika byla zvrácena. Ale s posunem k „národní integraci” v 60. letech byl Hasan znovu donucen změnit své jméno na Dragan. Po pádu komunismu v Bulharsku v listopadu 1989 směl „Dragan” opět změnit své jméno zpět na Hasan, a tak to udělal. Během svého jednoho života změnil tento „Bulhar” islámského vyznání, podléhajíc rozmarům vratkého a zpochybňovaného národního projektu, své jméno šestkrát.“³⁰⁾

V 60. letech byl pod vedením generálního tajemníka Komunistické strany Bulharska Todora Živkova odstartován program „dobrovolné” bulharizace, zaměřen především na Pomáky.³¹⁾Usnesením A 101 z roku 1962 začíná nová politika vůči bulharským mohamedánům, cílem nebyla pouze modernizace, ale segregace obyvatelstva od turecké menšiny.³²⁾Od 70. let do roku 1990 neměly islámské menšiny v Bulharsku žádný veřejný hlas, žádnou organizační infrastrukturu a opravdu málo sdílených, viditelných symbolů komunity a historie.³³⁾ Protiturecká politika byla v Bulharsku opatrnější než protipomacká. Komunisté měli v plánu vychovat sekularizovanou tureckou elitu, podporující režim, šířící komunistické ideje do muslimského světa. Kampaň za bulharizaci Turků nastala později, ovšem byla provedena rozhodněji.³⁴⁾

V prosinci 1984 započala kampaň “Obrodný proces“, zaměřena na bulharizaci Turků. Během obrodného procesu bylo přejmenováno na 800 000 obyvatel, vystaveno statisíce osobních a jiných dokladů, také byly konfiskovány a ničeny všechny staré doklady, včetně těch, patřících již zesnulým. Probíhalo prohledávání domů Turků a veškeré předměty nebo znaky turecké identity byly odstraněny.³⁵⁾ Docházelo k prosazování nacionálních zájmů a řešení otázky procentuálního zvýšení bulharského osídlení země a to cestou tzv. plné integrace nacionálních menšin. Turky chtělo bulharské vedení udržet na maximálních pěti a půl procentech a to cestou asimilace či přesídlením do Turecka.³⁶⁾

Vláda Todora Živkova rozhodla, že jsou všichni občané Bulharska Bulhaři, a proto musejí používat jen bulharštinu, vzdát se muslimských tradic a mít bulharská jména, která si vyberou z úředně vypracovaného seznamu. Nové křestní jméno, patronymum (po otci, u nás známé z ruštiny jako otčestvo) i rodinné příjmení. Proces přejmenování bulharských Turků začal na Vánoce roku 1984 a pokračoval do března roku 1985. Konaly se hromadné lokální křty nebo snahy o ně. Křest probíhal hromadně, stávalo se, že křesťanskou víru přijímala najednou celá vesnice nebo celá obec, ne ve všech případech přijímali lidé křesťanství dobrovolně. Samozřejmě nešlo o formalitu a osobní záležitost, ale o důstojnost, víru i identitu.³⁷⁾Součástí křestního rituálu byla konverze od mohamedánství k pravoslavnému křesťanství, přijetí bulharského jména, výměna fezu a tureckého závoje, které byly symboly islámu, za kalpak – mužskou pokrývku hlavy a šátek.

Většina turecké menšiny věří, že třetí den před svátkem ramazan bajram, Všemohoucí ke každému jménu zapisuje i osud daného člověka pro následující rok, tím ho jeho nové jméno ochudí o jeho štěstí v životě. Pro věřící Turky měla změna jména již zemřelého rozsáhlé důsledky. Korán uvádí, že zemřelý se Alláhovi představuje svým jménem, podle kterého se určuje jeho poslední soud. Tím, že bude mít změněné jméno a zemřelý bude žít celý život spravedlivě, se může stát, že se nedostane do ráje (dženeta). Věřící turecká menšina je přesvědčena, že při změně jména, duše nikdy nenalezne mír a bude se pohybovat mezi dvěma světy a dvěma náboženstvími. Zajícová dále uvádí: “Argumentem proti přejmenování mohamedánů je muslimský jmenný systém, což platí nejen u mohamedánů, ale i ve všech ostatních tradičních společnostech. Jako nositel historické informace tento jmenný systém spojuje minulost s přítomností a budoucností a to jak u konkrétní osoby, tak i v celé rodině. To se týká především jmen celého rodu, která byla předávána z generace na generaci, čímž se stávala osobitou vzpomínkou předků.“³⁸⁾

Počet Turků, kteří přijali nová bulharská jména, není přesně znám.³⁹⁾Turci, kteří odmítali přijmout nové bulharské jméno, měli být potrestáni. „Mírný“ trest za odpor měl především administrativní dopad, státní orgány odmítaly přijmout turecké osobní doklady totožnosti, bez kterých nebylo možné vyzvednout si plat či důchod. Také účty v bankách byly blokovány do té doby, dokud nebyl předložen platný doklad totožnosti s novým, bulharským jménem. Turecké menšině nebylo umožněno zažádat si o výpis z trestního rejstříku, bez kterého, i v dnešní době, nelze v Bulharsku nastoupit do práce.⁴⁰⁾

Turci, kteří nesouhlasili, dostali pasy a byli nuceni se vystěhovat do Turecka. Mnoho bulharských Turků, kteří vzdorovali kampani přejmenovávání a pobulharšťování, skončilo v pracovním táboře Belene, který se rozkládal na ostrově mezi dvěma dunajskými rameny, na hranicích s Rumunskem. Hasan Ocaklı učitel, který strávil skoro pět let v komunistickém lágru v Belene, popisuje, jak strávil čas v tomto táboře následovně: „Chtěli, abychom celou hodinu opakovali nové jméno, které nám dali. Pořád nás jen zkoušeli, jak se jmenujeme, jak se cítíme, jestli jako Bulhaři, byl to obrovský psychologický tlak. Bylo tam příšerné jídlo, nevzpomíná se na to lehce.“⁴¹⁾

Řeč, kterou pronesl 29. května 1989 Todor Živkov, zdůrazňující bulharský původ Turků, dala právo bulharským Turkům zvolit si, zda opustit Bulharsko dočasně nebo navždy. Prohlášení bylo odvysíláno Bulharským národním rozhlasem a televizí. Tento přednes otevřel 3. června hranici s Tureckem, což způsobilo chaos na bulharsko-turecké hranici a 21. srpna, kde turecké úřady zastavily průjezd vozidel a lidí. Mnozí z turecké menšiny prodali své domy a vše, co nemohli odvézt za velmi malou prodejní cenu a koupili si od křesťanů za nadhodnocenou cenu auta, přívěsy, odjeli a nemínili se nikdy vracet.⁴²⁾Protestující Turky v jejich domech „navštívila“ milice a vládou jim bylo nařízeno, aby si nejpozději do 48 hodin vyzvedli svoje cestovní pasy a opustili se svými rodinami Bulharsko a vzali si jen nejnutnější věci. Pokud tak odmítli učinit, byli násilně dopraveni k hranicím. Bulharské úřady začaly vydávat cestovní pasy a vystěhovalci měli statut „turisty“, který chce využít nový cestovní pas. Tato emigrační vlna je známá jako „velká exkurze“.⁴³⁾ Turecko zažilo migraci vícekrát, ovšem největší byl tento poslední exodus z roku 1989, kdy bulharský stát prosazoval asimilační politiku vůči menšinám žijícím na jeho území ve snaze vytvořit homogenní národ.

Turecko na nápor medií reagovalo otevřením hranic a přijetím tzv. etnického příbuzného a tato emigrace byla veřejně označena jako „návrat etnické rodiny do vlasti“. Tito návratní emigranti získali dvojí státní občanství a získali státní podporu při hledání zaměstnání.⁴⁴⁾ Od poloviny června do 21. srpna, kdy byly hranice uzavřeny, denně opouštělo Bulharsko 2 000 až 4 000 Turků. Podle bulharských pramenů celkem ze země odešlo na 300 000 obyvatel. Turecké prameny uvádí počet 310 000 až 320 000 imigrantů.⁴⁵⁾ Turecká vláda pro imigranty postavila stovku prefabrikovaných domků, které byly přednostně dávané rodinám, ve kterých někdo trpěl v komunistickém pracovním táboře v Belene. Část vzdorujících bulharských Turků z letní migrační vlny se usídlila v evropské části Turecka, mezi Istanbulem a hranicemi s Bulharskem, ve čtvrti Havuzlar tureckého města Çorlu. Sídliště Havuzlar bylo postavené tureckou vládou pro bulharské imigranty, převážně vesničany a našlo zde domov 950 rodin. Každý zde má pět až deset metrů čtverečních půdy, na kterém pěstuje zeleninu. Havuzlar je v současné době zčásti sídliště a zčásti kolonie rodinných domků se zahrádkami, kde lidé postupně zapomínají bulharštinu.⁴⁶⁾

Po vypuzení Živkova, dne 10. listopadu 1989, byla proti turecká jednotka oficiálně ukončena a práva muslimských Turků mluvit turecky na veřejnosti, studovat jejich mateřský jazyk ve škole a nést muslimská jména, byla legálně obnovena.⁴⁷⁾ Autoři knihy Pestrá Evropa uvádí, že v soukromém životě používají všechny generace turecký dialekt, ovšem jako oficiální mluvu používají bulharštinu.⁴⁸⁾

Mezi lety 1989 a 1992 emigrovalo 362 000 bulharských Turků. Důvodem byla především velká míra nezaměstnanosti v místech s vyšší koncentrací tureckého obyvatelstva. Migrace se dotkla zejména rurálních oblastí s tradicí pěstování tabáku. Bulharsko po převratu ztratilo hlavní exportní trh pro tabák. Bulharské obyvatelstvo těchto oblastí postižených nezaměstnaností použilo své příbuzenské vazby v Turecku. Směrem na západ migrovali jak bulharští Turci, tak samotní Bulhaři, především kvalifikovaná vzdělaná vrstva nacházela uplatnění v Rakousku, Německu, případně i mimo Evropu v USA nebo Kanadě.

Bulharsko v posledních dvaceti letech zaznamenalo výrazný nárůst emigrace. Přibližně 50 000 z „velké exkurze“ se v období tří měsíců vrátilo zpět do Bulharska, jako důvod k návratu do Bulharska uváděli, že v Turecku nebyli přijati jako Turci, ale jako „cizinci“ a z toho důvodu přehodnotili svojí etnickou identitu. Po pádu komunistického režimu se více jak polovina Turků vrátila do Bulharska.⁴⁹⁾ Podle cenzů (soupis osob), které zachytily pouze část migrace, odešlo mezi lety 1992 a 2001 z Bulharska 196 000 obyvatel a pouhých 19 000 jich do Bulharska přišlo. V souvislosti s migrací Turků se často užívá označení „etnická migrace“, kdy motivem pro migraci je právě etnická příslušnost aktérů, kteří se necítí ve výchozí zemi kvůli své etnicitě dobře a volí tedy odchod. Toto vysvětlení vystihuje masový odchod Turků před rokem 1989 a během něho. V případě Turků po roce 1989 hovoříme o migraci ekonomické, tedy migraci vyvolané především nedostatkem pracovních příležitostí.⁵⁰⁾

Většina respondentů se narodila po nebo během samotného „procesu obnovy“, a nemají žádnou osobní vzpomínku. Respondenti si uvědomují represivní charakter „procesu bulharizace“ a mají k němu negativní postoj. Důležitým poznatkem je, že nikdo z nich nezmínil školu a učebnice, z kterých by toto extrémně hrubé zasahování do hluboce intimních součástí života každého člověka vyčetli. Paměti respondentů k „procesu bulharizace“ jsou velmi selektivní, zaměřují se na epizody kolektivní paměti a příběhů, které znají z vyprávění. Respondentka Antonije upozorňuje v souvislosti s repatriací na úbytek bulharské populace a projevuje obavy z mizícího bulharského národa, bulharští Turci často odchází do zahraničí, z ekonomických důvodů což potvrzuje i Aleksadr. Respondentka Antonije dále uvádí, že se s diskriminací setkávají i Turci, kteří jsou již plně začleněni do bulharské společnosti a vnímají přetrvávající předsudky proti turecké menšině. Chtějí zmírnit svou „muslimskost”, aby lépe zapadli do většinové společnosti a vyhnuli se tak konfliktům a diskriminaci. Boris uvádí, že asimilace ovlivnila tureckou menšinu, která se plně přizpůsobila bulharské většině, pouze v jihobulharských Rodopech je dle něj ještě zachován „Turecký duch.“

Autor Miroslav Tejchman, se ve IV. části knihy zaměřuje na Živkovovský absolutismus. Autor popisuje postup komunistické strany, která chtěla zvýšit procento bulharského osídlení země, kdy vedení prosazovalo cestu plné integrace nacionálních menšin.⁵¹⁾

Tento závažný demografický problém Bulharska má stoupající tendenci, šance, jak uchovat historické a kulturní dědictví, může být cestou etnických skupin. Problémem současného Bulharska je emigrace vzdělaných a úspěšných Turků do přátelštějšího prostředí v cizině a také ekonomická migrace znásobuje úbytek bulharské populace. Statistický úřad Eurostat uvádí, že nejvíce ze všech států Evropské unie je chudobou nebo společenským vyčleněním ohroženo Bulharsko.⁵²⁾

Respondenti uvádí, že si bulharská jména nechali ze zištných důvodu pro lepší pracovní uplatnění, změněné jméno vnímá Antonija jako symbol asimilace, často to nedělají proto, že se jim tato jména líbí, ale protože doufají, že jim bude bulharské jméno v křesťanském světě užitečné. Také respondent Aleksadr a jeho rodina přijali nové jméno zejména z důvodu diskriminace v pracovním uplatnění. Borisovo, Názovo a Tahirova rodina si nechala vrátit své původní jméno po pádu komunistické strany. V Aleksandrovo rodině proběhl návrat k původnímu jménu na náhrobku předka.

Ludwig Selimski ve své práci uvádí, že turecká příjmení jsou ovlivněné zvukovými změnami. Analyzované příjmení jsou motivované slovními procesy, které se odehrávaly v turečtině, a jen částečně derivačními procesy v bulharštině. Z výzkumu vyplývá, že ztrátu vlastního jména nevnímali jako zvláště traumatizující zážitek. Přístup ke změně osobní identity je samozřejmě individuální, v rozhovorech s respondenty šlo o čistě formální záležitost, které není připisován větší význam. Tlak na asimilaci skrze změnu jména, jak ze zkoumaných rozhovorů vyplývá, respondenti nepociťovali, nové jméno je pro život a pro svého nositele přínosnější a nestigmatizuje ho jako muslima. Pro ponechání přijatých bulharských jmen se tedy respondenti rozhodli víceméně i z pragmatických důvodů, pouze jména zemřelým bližním vraceli.⁵³⁾

Jméno je základní součástí identity, má v životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu, může také předem „svádět“ k rychlým soudům o jejich nositelích. Jména, zvláště ta arabská, jsou často spojena s určitým regionem a může se stát, že jedince vyhodnotí jako nedůvěryhodného. Pouhé jméno tak často může ovlivnit rozhodnutí o tom, zda bude přijat do zaměstnání. Muslimský systém pojmenovávání odráží celý komplex starověkých přesvědčení a stereotypů. Jako nositel historických informací spojuje minulost s přítomností a budoucností, a to jak z pohledu jednotlivce, tak celé rodiny. Všechny tyto události projektují křesťansko-islámský střet na místní úrovni a zanechávají hluboké stopy v kolektivní paměti obou zemí a také zaujímají ústřední místo ve „velkém příběhu“ národní historie.

Antonije se migrační vlna nedotkla, cítí se jako Bulharka a říká: „Já vnímám svoji tureckou národnost, na prvním místě jsem stále ovšem občanem Bulharska.“ Aleksandr jako důvod emigrace uvádí ekonomické hledisko a politickou nestabilitu. Tatjana emigraci z roku 1989 nevnímala, ovšem vnímá problematiku současné ekonomické emigrace. Boris uvádí, že jeho širší rodina odmítla nabídku emigrace a zůstala v Bulharsku z důvodu zemědělské příležitosti. Mustafovi rodiče emigrovali v roce 1987 a on sám se pokouší získat Bulharské občanství. Mustafa zmiňuje, že jeho jméno je jediné, co ho spojuje s arabskou kulturou. Naz uvádí, že v létě 1989 měli mnoho problémů s migrační vlnou, než byli deportováni. Poslali je do cizích měst s tím, že veškeré jejich věci a vzpomínky zůstali v rodných domech. Dále měli problémy s přizpůsobením novým tradicím a dalším problémem byla vlastní obživa. Rodina respondenta Hayrretina emigrovala v letních měsících 1989 a on sám tvrdí, že Turecko přijalo migranty s otevřenou náručí. Tahira migrační vlna moc nezasáhla. Sám řekl, že nevnímá rozdíl mezi svým tureckým původem s bulharskou národností, ale cítí se více jako Bulhar než Turek. Výzkumná otázka vyvolala u respondentů úvahy na téma současné migrace. Vzhledem k současnému stoupajícímu trendu ekonomické migrace není u respondentů vnímaní migrační vlny v roce 1989 silné. Dle Eurostatu v Bulharsku hrozí chudoba u téměř třetiny obyvatel (32,8 procenta).⁵⁴⁾Tento fakt se projevil i v rozhovorech s respondenty, kteří jako hlavní důvod uváděli emigraci z ekonomických důvodů, která má i nadále stoupající charakter.

Brigitte Suter se ve svém článku zabývá opakovanou emigrací Turků z Bulharska a popisuje vysokou poptávku v posledním desetiletí o bulharské ženy, které začaly ovládat domácnosti v Turecku. Bulharští Turci jsou v článku zmiňováni v kategorii legálně pobývajících etnických Turků nebo jako žadatelé o azyl a uprchlíci. Autorka uvádí, že nová vlna bulharských Turků nemá žádnou politickou motivaci, která oblivňuje jejich rozhodnutí přestěhovat se, jejich migrace je čistě ekonomická.⁵⁵⁾

Migrační vlna a celý proces je „hrubou politickou chybou autoritářského režimu Todora Živkova“ a zjevné porušování lidských práv. Výsledky procesu jsou negativní nejen pro bulharské Turky, ale také pro celou bulharskou společnost. Změna rodných jmen a násilné vyhoštění velké části bulharských Turků je jednou z nejostudnějších epizod bulharské historie.

Emigrace staví Bulharsko do složité ekonomické situace. Systém ekonomické nestability a nízké životní úrovně nutí Bulhary a bulharské Turky stále více opouštět hranice Bulharska a zlepšovat si životní úroveň. Sílící poptávka po pracovní síle v různých odvětvích je spouštěcí lavinou emigrace nejen bulharského etnika, ale i bulharských menšin. Tento cyklický proces migrací současně neustále oslabuje imigranty s jejich původní kulturou, což z hlediska identity také hraje velkou roli.

Antonije v rozhovoru uvádí, že se s turečtinou lze setkat v jižním Bulharsku a turečtina se toleruje i na státních úřadech. Její prarodiče mluví tureckým etnolektem bulharštiny a matka má specifický turecký dialekt. Tatjána říká, že v rodinách je častý útvar mluvené komunikace dialekt a mnoho z turečtiny přejatých slov se udrželo v neoficiální mluvené komunikaci. Aleksandr vnímá turečtinu jako labeling při pracovních příležitostech a hovoří pouze bulharsky i s rodinou. Boris upřednostňuje anglický jazyk. Tahir a jeho rodina používá bulharštinu se slovy přejatými z turečtiny, ale ovládá jak bulharštinu, tak i turečtinu. Naz a Hayrettin používají výhradně turečtinu. Mustafovi rodiče používají turečtinu, však Mustafa sám raději mluví bulharsky. Dialekt turečtiny se ve většině případů vyskytuje v komunikaci mluvené, zatímco v psaném projevu ho respondenti neuváděli. Respondenti, kteří jsou mimo Bulharsko, upřednostňují jiný jazyk než turečtinu, a to z důvodu lepších pracovních příležitostí.

Turečtina, jak vyplývá z rozhovorů, převládá v jižním Bulharsku a studie studentů ČZU uvádí, že Turci v Bulharsku hovoří turecky, a to zejména na vesnicích. Potvrzuje, že při oficiálních záležitostech hovoří Turci bulharsky a je často používán turecký dialekt.⁵⁶⁾

V rámci slangu se některá již zapomenutá turecká slova aktualizují a tím získávají nový význam. Turecký velvyslanec v Bulharsku Hasan apeluje na bulharské úřady, aby bulharští občané účinněji vyučovali turecký jazyk na školách. V Bulharsku existuje více než 300 bulharských společností s tureckým kapitálem. Bulharští Turci se přizpůsobili dominujícímu jazyku a tradicím. .

Respondentka zmiňuje rozdíly v sociální prezentaci mezi městským obyvatelstvem, které už zcela převzalo západoevropskou mentalitu a venkovským obyvatelstvem.

Bulhaři tolerují tureckou menšinu bez ohledu jazykového rozdílu nebo náboženství. V Bulharsku jsou běžné turесké filmy v hlаvním vysílací čase, turесké zprávy v nárоdní tеlеvizi, turесké rеgiоny nа někоlikа místесh. Bulhaři necítí vůči etnickým Turkům odpor nebo nenávist.

Antonije odmítá vymezování, říká: „Cítím se jako Evropan, neomezuji se tím, že mám dodržovat jenom to nebo ono, třeba na Vánoce dodržujeme bulharskou tradici.“ Aleksandr má rád Bulhary a vymezuje se proti vládě. Mustafa a Tahir nemají problémy se soužitím s Bulhary naopak respondent Mustafa usiluje o získání bulharského občanství. Tahir uvedl, že si své přátele nevybírá na základě národnosti. Respondenti uváděli, že přátele nerozlišují podle národnosti. Dotazovaní se deklarovali jako Evropané a v rozhovorech nejsou jasné hranice mezi bulharskou národní kulturou a tureckou kulturou. Respondenti se dokázali i přes rozlišnou kulturu přizpůsobit bulharské majoritě. Turci v Bulharsku mají silnou vazbu na svou domovinu, protože zde žijí po staletí.

Je tomu tak i navzdory historickým turbulencím, migračním vlnám a kruté politice komunistů vůči muslimům v Bulharsku. Bulharští Turci zůstali loajální Bulharsku a zároveň se definují jako Turci. Mezi jejich sebeidentifikací etnických Turků a loajalitou vůči Bulharsku a bulharským občanům není žádný rozpor. Turci v Bulharsku se více zajímají o vlastní příležitosti, jak se realizovat jako občané.

Respondenti mají pocit sounáležitosti s islámským světem a zároveň silné pouto k Bulharsku. Antonija otevírá téma islamizování ve spojení s tureckým kapitálem, připouští, že někteří bulharští Turci se setkávají s diskriminací a to zejména na pracovním trhu. Aleksandr necítí potřebu kontaktovat bulharské Turky. Hayerettin uvádí, že Turkové nejsou v žádné zemi minoritou. Turky, jako tureckou minoritu, vnímají pouze ti, kdo nemůžou být Turkové.

Turecká menšina v Bulharsku dosáhla toho, čeho chtěla dosáhnout. Turci mohou používat svá jména, učit se turečtinu ve škole, mají svobodu náboženského vyznání. Hnutí za práva a svobody (DPS) upozorňuje, na nízkou vzdělanost bulharských Turků a na to, že jsou nedostatečně zastoupeni v soudnictví a u policie.⁵⁷⁾

Turci jsou tedy dobrým sousedem, ale ještě musí překonat vzdálenost od sousedství na spoluobčanství a vzájemně uznat druhého jako spoluobčana. Zdá se, že je mlčky akceptováno, že jako Turci se definují pouze ti, kteří si sami určují dvě kategorie považované za hlavní prvky turecké etnicity, konkrétně turecký mateřský jazyk a islámské náboženství.

Z výzkumu vyplývá, že respondeti mladší věkové skupiny s hledáním identity problém nemají a to nezměnil ani Živkovův obrodný proces. Považují se za součást majoritní společnosti. Starší generace bulharských Turků vnímá, že jsou v Turecku považováni za Bulhary a v Bulharsku zase za Turky. Generace, které se týka obrodný proces a následná migrační vlna, měla větší problém se začleněním do společnosti. Tato obtížná situace se týkala hlavně tradic a obživy. Dále je patrný přelom u mladší generace, která nemá problém přizpůsobit se majoritní společnosti.

Události po pádu komunismu Turky z jejich pohledu zasáhlo pozitivně a v rozhovoru byla patrná odolnost vůči asimilaci v Bulharsku. Budoucnost bulharského národa je v delším časovém horizontu značně ohrožena. Tento demografický propad je zapříčiněn i emigrací.

Bulharsko zaznamenává úbytek obyvatelstva všech skupin, včetně etnických minorit. Trendem je zejména emigrace z ekonomických důvodů. Migrační procesy mají velký vliv na teritoriální změny rozmístění obyvatelstva. Politické klima v Bulharsku se po pádu komunismu normalizovalo a pro postavení národnostních menšin, za předchozích režimů tolik perzekuovaných, to platí dvojnásob. Respondenti uvádějí, že dnes má mnoho rodin bulharských Turků dobrou životní úroveň. Jejich hlavní motivací k ponechání jmen byla ve většině případů snaha skrýt svou „muslimskost“, a tím se vymanit ze špatných ekonomických poměrů. Ztráta jména, jakožto ztráta lidství, je v této práci tematizována spíše v literatuře.

Obrázek 1 - Migrační vlna Turků z Bulharska, zdroj:https://1989forcedmigration.org/bg/

.

Bulgaria Turks. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples: Minority Rights Group International [online]. London, 2020, july 2018 [cit. 2020-02-15]. Dostupné z: https://minorityrights.org/minorities/turks-2/

Bulharsko v detailech: Historie Bulharska [online]. c2005-2016 [cit. 2020-03-29]. Dostupné z: https://bulharsko.vdetailech.cz/uzitecne-informace/historie-bulharska

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-246-0139-7.

DVOŘÁKOVÁ, Inka a Petr KOKAISL. Pokračování Církve československé husitské ve 21. století: Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2019. PEF ČZU: Hospodářská a kulturní studia [online]. Praha: ČZU, c2005-2020, 26. 09. 2019 [cit. 2020-02-23]. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/ls2019:cirkev_ceskoslovenska_husitska

НАСЕЛЕНИЕ ПО ОБЛАСТИ, ОБЩИНИ, НАСЕЛЕНИ МЕСТА И САМООПРЕДЕЛЕНИЕ ПО ЕТНИЧЕСКА ПРИНАДЛЕЖНОСТ КЪМ 1.02.2011 ГОДИНА: OBYVATELSTVO PODLE OKRESŮ, OBCÍ, OSAD A SEBEURČENÍ PODLE ETNICITY K 1.02.2011. In: Република България-Национален статистически институт: Bulharská republika - Národní statistický institut [online]. Sofia, Bulharsko.: Национален статистически институт, ©2020, 1 FEBRUARY, 2011 [cit. 2020-02-15]. Dostupné z: https://www.nsi.bg/census2011/pagebg2.php?p2=175&sp2=190

Принудителното емигрирало население в Турция през 1989 година: Nucená emigrace do Turecka v roce 1989 [online]. Kocaeli: Forced Migration, c2020 [cit. 2020-06-03]. Dostupné z: https://1989forcedmigration.org

JAKOUBKOVÁ BUDILOVÁ, Lenka. Balkán a migrace: na křižovatce antropologických perspektiv [online]. 1. Praha: AntropoWeb, 2011 [cit. 2020-02-24]. AntropoEdice. ISBN 978-80-905098-0-1. Dostupné z: http://www.antropoweb.cz/media/document/balkan_a_migrace_2011.pdf

JARŮŠEK, Ondřej. Češi jsou chudobou ohroženi nejméně z celé EU, ukazuje nový průzkum. In: REFRESHER [online]. Praha 7, c2020, 17. říjen 2019 [cit. 2020-05-02]. Dostupné z: https://refresher.cz/70356-Cesi-jsou-chudobou-ohrozeni-nejmene-z-cele-EU-ukazuje-novy-pruzkum

KALINOVA, Evgenii͡a a Iskra BAEVA. Bŭlgarskite prekhodi, 1939-2005. 2. preraboteno i dopŭlneno izd. Sofii͡a: Paradigma, 2006. ISBN ISBN978-954-326-034-8.

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

KOKAISL, Petr, Tereza AIŠMANNOVÁ, Michaela DROZDOVÁ, et al. Pestrá Evropa: Turci v Bulharsku, Turci v Rumunsku, Srbové, Bosňáci a Albánci v Černé Hoře, Walserové, německojazyčné skupiny v Itálii, Ladinové v Itálii, Rusíni v Srbsku, Huculové na Ukrajině a v Rumunsku, Rusové (staroobřadníci) v Estonsku, Sámové (Laponci) ve Finsku. Praha: Nostalgie, 2016. ISBN 978-80-906207-5-9.

KOZEL, Roman. Moderní marketingový výzkum: nové trendy, kvantitativní a kvalitativní metody a techniky, průběh a organizace, aplikace v praxi, přínosy a možnosti. Praha: Grada, 2006. Expert (Grada). ISBN 80-247-0966-X.

KUTLAY, Muzaffer. The Turks of Bulgaria: An Outlier Case of Forced Migration and Voluntary Return. International Migration. 2017, 55(5), 162-179. DOI: 10.1111/imig.12381. ISSN 00207985. Dostupné také z: http://doi.wiley.com/10.1111/imig.12381 dostupné - EBSCO © 2020 EBSCO Industries

LINDEROVÁ, Ivica, Petr SCHOLZ a Michal MUNDUCH. Úvod do metodiky výzkumu [online]. Jihlava: Vysoká škola polytechnická Jihlava, 2016 [cit. 2019-07-14]. ISBN 978-80-88064-23-7.

MACHÁČEK, Štěpán. Jak žijí bulharští Turkové 30 let po vyhnání z vlasti?: Reportáž Çorlu (Turecko). In: Český rozhlas [online]. Praha: Český rozhlas, c1997-2020, 10. listopadu 2019 [cit. 2020-06-03]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/bulharsti-turci-bulharsko-turecko-todor-zivkov-pad-komunismu_1911101023_jgr

Population and housing census in the Republic of Bulgaria 2011. In: Република България-Национален статистически институт [online]. Sofia, Bulharsko.: Национален статистически институт, ©2020, 1 FEBRUARY, 2011 [cit. 2020-02-15]. Dostupné z: https://www.nsi.bg/census2011/

POSPÍŠIL, Tomáš. Vnější vlivy na bulharské muslimy. Praha, 2014. Bakalářská práce. UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD. Vedoucí práce Mgr. Kamil Pikal

RYCHLÍK, Jan. Nelehká cesta Bulharska do EU. Listy: Dvouměsíčník pro kulturu a dialog [online]. Olomouc: Burian a Tichák, 2007, 2007(1) [cit. 2020-03-24]. Dostupné z: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=071&clanek=010712

SELIMSKI, Ludwig. Bulgarian Surnames with Turkish Stems. Дзялото: електронно списание [online]. Katowice (Poland) – Veliko Tarnovo (Bulgaria), 2016, 2016(7) [cit. 2020-02-14]. ISSN 1314-9067. Dostupné z: http://www.abcdar.com/magazine/VII/Selimski_2_1314-9067_VII.pdf

SUTER, Brigitte. Rozdílné vnímání migrace z východní Evropy do Turecka: případ moldavských a bulharských domácích pracovníků. MigrationOnline.cz: Web pro kritickou diskusi o migraci ve střední a východní Evropě. [online]. Praha 2: Multikulturní centrum Praha, 9. 5. 08 [cit. 2020-02-15]. Dostupné z: https://migrationonline.cz/en/e-library/the-different-perception-of-migration-from-eastern-europe-to-turkey-the-case-of-moldovan-and-bulgarian-domestic-workers

TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve 20. století. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2016. ISBN 978-80-246-3178-3.

TROŠEVA, Margarita. Fenomén jménem bulharský Turek: ČT24. In: Česká televize: ČT24 [online]. Praha, 2020, 17. 9. 2011 [cit. 2020-02-24]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/nazory/1243918-fenomen-jmenem-bulharsky-turek

VASSILEV, Rossen. Restoring the Ethnolinguistic Rights of Bulgaria's Turkish Minority. Ethnopolitics [online]. 2010, 9(3-4), 295-309 [cit. 2020-02-24]. DOI: 10.1080/17449050903551859. ISSN 1744-9057. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/17449050903551859

WARHOLA, James W. a Orlina BOTEVA. The Turkish Minority in Contemporary Bulgaria. Nationalities Papers [online]. 2003, 31(3), 255-280 [cit. 2020-02-24]. DOI: 10.1080/0090599032000115484. ISSN 0090-5992. Dostupné z: https://www.cambridge.org/core/product/identifier/S0090599200020912/type/journal_article dostupné z WIKI, infozdroje ČZU, EZ Proxy, Taylor&francis

WERNEROVÁ, Petra, Tereza AIŠMANNOVÁ, Tereza NEUWIRTHOVÁ a Tomáš MATZ. Turecké etnikum v Bulharsku: Studentská sekce. Kulturní studia [online]. Praha-Suchdol, 2016, Lis 1, 2016, 2016 [cit. 2020-02-19]. ISSN 2336-2766. Dostupné z: http://kulturnistudia.cz/turecke-etnikum-v-bulharsku/

ZAJÍCOVÁ, Naděžda. SITUACE BULHARSKÝH MOHAMEDÁNŮ, POMAKŮ, OD DOB OSMANSKÉ ŘÍŠE DO ROKU 1989. Brno, 2012. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky. Vedoucí práce PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

ŽALOUDKOVÁ, Klára. Turecká menšina v Bulharsku v době posilování krajní pravice. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze: Katedra ruských a východoevropských studií [online]. Praha: Karlolinum, 2020, 22.5.2018 [cit. 2020-02-15]. Dostupné z: https://krvs.fsv.cuni.cz/KRVS-262.html

ŽIŽLAVSKÝ, Martin. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3110-7.

Jak násilná bulharizace – repatriace, asimilace, etnických Turků z Bulharska ovlivnila Vás, a jak ovlivnila Vaši rodinu?

Rodina Antonije přijala nové jméno, a to si ponechala i v současnosti. Rodiče respondentky se setkávají s názorem kdy: „Bulhaři říkají nejste jako my, jste turečtí. Turci říkají, nejste jako my, jste bulharští.“ Respondentka upozorňuje v souvislosti s repatriací na úbytek Bulharské populace a projevuje obavy z mizícího Bulharského národa. V souvislosti s bulharizací mne odkazuje na web nucené migrace z roku 1989⁵⁸⁾, kde chce Turecko udržet vzpomínky na bulharizaci pomocí shromážděných nahraných materiálů.
Aleksandr bulharizaci posuzuje ekonomickou optikou, říká: „Odchod mých rodičů z Bulharska neovlivnila pouze asimilace, ale celková neutěšená ekonomická a politická situace v zemi, která ani teď není dobrá.“ Boris uvádí, že asimilace ovlivnila tureckou menšinu, která se plně přizpůsobila bulharské většině, pouze v jihobulharských Rodopech je dle něj ještě zachován „turecký duch.“

Jakým způsobem (resp. na jakém základě) docházelo v době „Národní obrody“ u bulharských Turků ke změně jména?

Antonija si své změněné jméno zanechala jako symbol asimilace. U většiny ponechaných jmen se přiklání k myšlence, že si bulharští Turci zanechali jméno ze zištných důvodů pro získání pracovních výhod. Jako příklad uvádí nejslavnější tureckou Bulharku, manželku Toma Hankse. Tuto domněnku potvrzuje i respondent Aleksadr, jehož rodina přijala nové jméno zejména z důvodu diskriminace v pracovním uplatnění a pouze u zesnulých předků bylo původní jméno vráceno. Rodina Aleksandra dále volila cestu emigrace. Borisovo rodina si nechala vrátit své původní jméno po pádu komunistické strany. Tahirova rodina si také své původní jméno nechala vrátit zpátky po pádu komunismu. Naz uvádí celý příběh, jak probíhala změna jmen. Jména byla změněna z turecké Nacie na bulharské jméno Nadya. Naz si také své jméno po emigraci do Turecka nechal změnit na své původní.

Jakým způsobem ovlivnila bulharské Turky migrační vlna v letních měsících roku 1989?

Antonije se migrační vlna nedotkla, cítí se jako Bulharka a říká: „Já vnímám svoji tureckou národnost, na prvním místě jsem stále ovšem občanem Bulharska.“ Aleksandr jako důvod emigrace uvádí ekonomické hledisko a politickou nestabilitu. Tatjana emigraci z roku 1989 nevnímala, ovšem vnímá problematiku současné ekonomické emigrace. Boris uvádí, že jeho širší rodina odmítla nabídku emigrace a zůstala v Bulharsku z důvodu zemědělské příležitosti. Mustafovi rodiče emigrovali již v roce 1987 a on sám se pokouší získat bulharské občanství, což mu situace vzniklá kolem pandemie COVID-19 pozdržela. Mustafa zmiňuje, že jeho jméno je jediné, co ho spojuje s arabskou kulturou. Naz uvádí, že v létě 1989 měli mnoho problémů s migrační vlnou, než byli deportováni. Poslali je do cizích měst s tím, že veškeré jejich věci a vzpomínky zůstali v rodných domech. Dále měli problémy s přizpůsobením novým tradicím a dalším problémem byla vlastní obživa. Rodina respondenta Hayrretina emigrovala v letních měsících 1989 a on sám tvrdí, že Turecko přijalo migranty s otevřenou náručí. Tahira migrační vlna moc nezasáhla. Sám řekl, že nevnímá rozdíl mezi svým tureckým původem s bulharskou národností, ale cítí se více jako Bulhar než Turek.

Jakým způsobem ovlivnila asimilace bulharských Turků bilingvismus v rodině?

Antonije v rozhovoru uvádí, že se s turečtinou lze setkat v jižním Bulharsku a turečtina se toleruje i na státních úřadech. Její prarodiče mluví tureckým etnolektem bulharštiny a matka má specifický turecký dialekt. Tatjána říká, že v rodinách je častý útvar mluvené komunikace dialekt a mnoho z turečtiny přejatých slov se udrželo v neoficiální mluvené komunikaci. Alexandr vnímá turečtinu jako labeling při pracovních příležitostech a hovoří pouze bulharsky i s rodinou. Také Boris upřednostňuje anglický jazyk. Tahir a jeho rodina používá bulharštinu se slovy přejatými z turečtiny, ale ovládá jak bulharštinu tak i turečtinu. Naz a Hayrettin používají výhradně turečtinu. Mustafovi rodiče používají turečtinu však Mustafa sám raději mluví bulharsky.

Jaký je pohled Bulharů na tureckou menšinu?

Tatjána vnímá rozdíl v sociální prezentaci zejména u vesnického obyvatelstva. S tureckou menšinou ve své věkové hranici má dobré vztahy.

Jak vnímají bulharští Turci soužití s majoritou Bulharů?

Antonije odmítá vymezování, říká: „Cítím se jako Evropan, neomezuji se tím, že mám dodržovat jenom to nebo ono, třeba na vánoce dodržujeme bulharskou tradici.“ Aleksandr má rád Bulhary a vymezuje se proti vládě. Mustafa a Tahir nemají problémy se soužitím s Bulhary naopak respondent Mustafa usiluje o získání bulharského občanství. Respondenti se dokázali i přes rozlišnou kulturu přizpůsobit bulharské majoritě. Tahir uvedl, že si své přátele nevybírá na základě národnosti.

Jak bulharští Turci nahlíží na bulharské Turky žijící v Bulharsku?

Antonija otevírá téma islamizování ve spojení s tureckým kapitálem, připouští, že někteří bulharští Turci se setkávají s diskriminací, a to zejména na pracovním trhu. Aleksandr necítí potřebu kontaktovat bulharské Turky a otevírá téma spojené s onemocnění COVID 19, kdy vyjadřuje obavy, říká: „V Bulharsku je nedostatek testů, ale pokud zaplatí 120 leva, tak samozřejmě jsou, takže žádné peníze, žádné testy.“ Své rodině poskytl finanční pomoc a poukazuje na nerovnost bulharského zdravotního ošetření v jednotlivých regionech bez ohledu na majoritní či minoritní skupiny. Hayerettin uvádí, že Turkové nejsou v žádné zemi minoritou. Turky jako tureckou minoritu vnímají pouze ti, kdo nemůžou být Turkové.

Počet shlédnutí: 36