obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2020:turci_v_rakousku

Turci v Rakousku

Veronika Hollerová, Adéla Balogová, HKS 2020

Úvod a cíl práce

Turecká menšina v Rakousku je jedna z nejpočetnějších etnických menšin v Rakousku (třetí po Srbech a Němcích) a tvoří tak 2,2% celkové populace.1) Emigrace z Turecka do Rakouska vznikla původně kvůli nedostatku pracovní síly, v 60. a 70. letech 20. století, kdy mezi sebou Turecko a Rakousko uzavřelo dohodu o regulované migraci tureckých pracovníků, kteří měli dočasně pobývat v Rakousku jako Gastarbeiter - „guest workers“.

Migrace, která měla být jen na pár měsíců, maximálně let, se však změnila v trvalou a v Rakousku teď žijí druhé i třetí generace Turků, kteří zde původně měli jen chvíli pracovat. To, že už je tomu tak přes 50 let, však nemění nic na tom, že rakousko-turecké vztahy nejsou vždy bezproblémové a představují určitou výzvu z hlediska integrace pro obě strany. 2)

Tato práce se proto zaměřuje na to, jak se Turkům v Rakousku jako menšině žije, co si o nich naopak myslí Rakušané, a nakonec co si o těchto emigrantech, kteří mají dokonce rakouské občanství, myslí Turci žijící v Turecku. Práce si dává za cíl na tyto otázky odpovědět a poskytnout tak celistvý obraz o běžném životě Turků v Rakousku a jejich etnické identitě.

Výzkumné otázky

1. Jaký je život Turků v Rakousku jako etnické menšiny?

- cítí se více jako Turci, Rakušani nebo mají pocit, že vlastně nikde nejsou doma? Z jakého důvodu se cítí, tak jak se cítí? Jak se k nim chovají Rakušani a s jakými názory se setkávají v rodné zemi? Jaký je jejich běžný život?

2. Co si o Turcích, kteří emigrovali do Rakouska, myslí Turci žijící v Turecku?

- připadá jim to nevlastenecké? Závidí jim nebo je naopak litují? Z jakých důvodů mají tento názor?

3. Co si o Turcích, žijících v Rakousku, myslí Rakušané?

- vadí jim menšina Turků? Jsou s nimi problémy nebo jsou naopak dobře integrovaní do společnosti? Jaký mají obecně na Turky názor a jaké jsou jejich zkušenosti s menšinou?

Literární rešerše

Problematikou života Turků jako etnické menšiny v Rakousku se zabývá poměrně dost publikací, novějšího i staršího data. Například se o životě tureckých migrantů, kteří se postupem času stali stálými obyvateli Rakouska a tvoří tam jednu z nejpočetnějších etnických menšin, můžeme dozvědět v článku The social well-being of second-generation Turks in two Austrian cities (Sociální blahobyt Turků druhé generace ve dvou Rakouských městech), který napsal Philipp Schnell. Zabývá se v něm celkovou sociální situací a duševní pohodou druhé generace tureckých emigrantů, žijících ve dvou rakouských městech. Zmiňuje zde, že na základě Rakouského integračního reportu (z roku 2014, kdy byl článek vydán) se velké množství tureckých migrantů necítí v Rakousku jako doma.

V článku se Schnell snaží získat informace právě od druhogeneračních Turků a zjišťuje co má největší vliv na jejich celkovou spokojenost v Rakousku. Výsledky jeho průzkumu ukazují, že nejvíce záleží na socio-ekonomické situaci a úspěchu respondentů, čili kolik má jejich rodina peněz a jaká je jejich životní úroveň, která s tím přímo souvisí, ale zároveň i jejich status a postavení ve společnosti. Zároveň s jejich duševním stavem a celkovou spokojeností souvisí i zda se ve svém životě, v práci či ve škole, setkali s diskriminací kvůli jejich etnické příslušnosti. 3)

Dalším autorem, který se zabýval životem turecké menšiny v Rakousku, je Faime Alpagu ve svém článku «I am doing well in Austria». Biography, photography and migration memories of a 1970s guest worker kde se zaměřuje na Turky přicházející do Rakouska v 70. letech minulého století za prací.
Popisuje zde průběh intenzivního výzkumu, sestávající se z rozhovorů s Turky, ale i ze sesbíraných materiálů jako jsou fotografie či dopisy, které posílali pracovníci svým rodinám do Turecka, z toho plyne název, který by se dal přeložit jako „V Rakousku se mi daří, biografie, fotografie a vzpomínky na migraci za prací v roce 1970“.

V článku se také zaměřuje na to, jaké byly druhy turecko-rakouské migrace a dochází k závěru, že v 70. letech převažovala migrace za prací, ale současně se jednalo i o migraci uprchlíků, kteří v Rakousku chtěli získat azyl. 4)

Tím, co si o Turcích, kteří emigrovali ze své rodné země a žijí, ať již trvale jako občané nebo pouze dočasně z ekonomických či jiných osobních důvodů, v Rakousku, myslí Turci nadále žijící v Turecku, se zabývá literatura spíše nepřímo. Jaké to mohou být myšlenky se dá vyčíst například z článku Turkey brain drain: Crackdown pushes intellectuals out (Odliv inteligence z Turecka: Tvrdý zákrok vytlačuje intelektuály pryč), od Marka Lowena, ve kterém se zabývá odlivem akademiků z Turecka po neúspěšném pokusu o státní převrat v roce 2016. Turecko, jeho prezident a Turci, kteří ho podporují, vidí tyto emigranty jako nepřátele, nesouhlasící s režimem a směrem, kterým se Turecko pod Erdoganovou vládou ubírá. Nábožensky založení Turci se po letech usilování o ní dostali konečně k moci a mají teď pocit převahy nad všemi liberálněji smýšlejícími lidmi. Jejich odchod do západních zemí mohou brát tedy jako zradu anebo jako nutnost, jelikož se bez nich bude vládě prezidenta Erdogana dařit mnohem lépe. Kdyby se však tito emigranti chtěli do Turecka vrátit, je z jejich výpovědí velmi pravděpodobné, že by se nesetkali s milým přivítáním.

Autor článek uzavírá tak, že zatímco se Turkům může zdát vlna emigrace jako něco, čím se není třeba zabývat, protože odcházejí pouze nepřátelé režimu, v následujících letech pocítí ztrátu tolika vzdělaných, demokraticky smýšlejících lidí a možná budou i litovat toho, jak se k nim zachovali. 5)

Článek, který se zabývá tureckými muslimy žijícími v Rakousku se nazývá The Dream of Family: Muslim Migrants in Austria (Rodinný sen: Muslimští migranti v Rakousku), který napsala Anna Stepien. Hlavním problémem je podle autorky postoj Rakušanů k muslimským obyvatelům Rakouska. Na jedné straně se tureckým muslimům dostává uznání a na druhé straně je stále Rakušané berou za přistěhovalce, přestože žijí v Rakousku nebo se zde narodili. Autorka Anna Stepien v článku dále řeší kontakt muslimských a rakouských rodin a jejich vzájemné porozumění, které mnohdy nenastává. 6)

Život Turků žijících v Rakousku popisuje kniha Educational Mobility of Second-generation Turks: Cross-national Perspectives (Vzdělávací mobilita Turků druhé generace: mezinárodní perspektivy) od autora Philippa Shnella, kde se na toto téma přesněji rozepisuje v kapitole An Initial Look at Education Outcomes. Hlavním tématem této kapitoly je generační pokrok ve vzdělání Turků žijících v Rakousku. Autor zde srovnává studijní výsledky mladé generace s jejich rodiči a snaží se přijít na to, jestli se vzdělávací podmínky pro tureckou menšinu zlepšují. Dochází k závěru, že Turci žijící v Rakousku dostudují pouze základní či střední školy a na vysoké školy se přihlašují jen málokdy, což nesplňuje rakouské standarty. Díky tomu nedochází ke značnému zlepšení vzdělávacích podmínek pro tureckou menšinu.

V této kapitole můžeme také najít genderové a věkové rozdělení Turků druhé generace a srovnávací skupiny (tedy jejich rodičů) napříč třemi zeměmi a pěti městy, které bylo získáno z projektu The Integration of the European Second generation (tzv. TIES).

Přepis z originální anglické tabulky.

Z tabulky vyplývá, že Turkové druhé generace jsou v průměru o jeden či dva roky mladší než srovnávací skupina a také zobrazuje menší rozmanitost věkového rozmezí.7)

Ve svém článku Turks feel the brunt of Islamophobia in Austria (Turkové pociťují tlak islamofobie) se zabývá atmosférou rakousko-tureckých vztahů, a tedy tím co si Rakušani o Turcích žijících v jejich zemi myslí, i autor David Lepeska. Komentuje situaci z roku 2018, kdy islámofobie některých členů rakouské vlády a rakouských obyvatel dolehla hlavně na Turky. V článku jsou popisovány opatření, kterými se rakouská vláda snaží bojovat proti jakémukoliv šíření islámu a rozrůstání muslimské komunity v Rakousku. V roce 2017 byly zakázány burky, které by zakrývaly celý obličej a několik měsíců na to se Turkům žijícím v Rakousku dostala do pošty zpráva týkající se jejich občanství. Všichni musí prokázat, že mají pouze rakouské občanství a pokud to nedokážou, bude jim rakouské občanství odebráno, bez ohledu na to, jak dlouho v zemi žijí. Dále se na schůzi vlády jednalo o uzavření několika mešit a vyhoštění imámů, což se však úplně nepodařilo. Mešity zůstaly zavřené jen několik dní a žádný imám nebyl vykázán, pouze některým z nich nebyla prodloužena víza.

Všechny tyto informace však utváří určitý obrázek o tom, co si rakouské obyvatelstvo myslí o svých tureckých spoluobčanech. V článku se autor zmiňuje i o tom, jak je pro Turky těžší najít si práci nebo bydlení, protože zaměstnavatelé je zkrátka nechtějí zaměstnat pouze na základě jejich etnické příslušnosti a stejné je to i s majiteli bytů. 8)

Metodologie

V této práci jsou použity techniky spíše kvalitativního výzkumu, který má za cíl dosáhnout hlubšího porozumění zkoumaného objektu, protože vzhledem k velmi subjektivní povaze problematiky je důležité nechat respondentům prostor pro vlastní vyjádření. Nejlépe se tak pro tento výzkum hodí kvalitativní metoda dotazování. Dotazování je metoda kvalitativního výzkumu, při které se ke sběru dat užívá dotazníků se strukturovanými či nestrukturovanými otázkami, na které respondent odpovídá v elektronické nebo papírové formě. Výhodu této metody je možnost oslovení většího množství respondentů a tím pádem i předpokládaná větší návratnost zodpovězených dotazníků. Nevýhodou je náročnost formulace otázek tak, aby jejich interpretace byla pro výzkum přínosná. 9)

Zároveň je v práci použita další metoda kvalitativního výzkumu, a to studium literatury a odborných publikací, které pomáhají dotvořit celkový obraz o zkoumané problematice a lépe formulovat otázky v rozhovorech s respondenty. Kvůli geografické vzdálenosti respondentů je jednoduší k jejich oslovení použít sociální sítě a následně jim poslat dotazník s několika otevřenými otázkami, kde se můžou rozepsat. V dotazníku je také ponechán prostor pro jejich vlastní náhled na situaci či doplnění nějaké otázky, pokud je to podle nich potřeba.

Respondenti:

Rozhodly jsme se napsat hromadný vzkaz do dvou facebookových skupin, s názvy „Turkish People“ a „Turkish students in Vienna“ kde jsme představily naší práci a vyzvaly členy k tomu, aby se nám ozvaly do soukromé zprávy, pokud by se chtěli na výzkumu podílet. Odepsali nám dvě osoby, s tím, že by měli zájem a rádi na otázky odpoví, a tak jim byl zaslán náš připravený dotazník v angličtině. Od jedné z respondentek nám bylo také přislíbeno, že náš dotazník s otázkami na to, co si Turkové myslí o Turcích žijících v Rakousku, zašle svým známým a rodině, které v Turecku má. Další respondent zmínil, že má mezi svými přáteli spoustu Rakušanů, jelikož zde studuje a pokusí se náš dotazník dostat mezi ně.

Po několika týdnech, kdy se nám nikdo ohledně rakouských respondentů neozval, ani jsme nedostaly odpověď od nikoho, koho jsme na Facebooku oslovily, jsme zkusily umístit vzkaz na sociální síť Reddit, do skupiny „Austria“. Na tento vzkaz reagoval náš pátý respondent, Sebastian, který se nabídl, že nám na naše otázky rád odpoví. Na tento stejný vzkaz po delší době reagovala i mladá dívka Johanna, která nám napsala, že žije ve Vídni a mohla by tak být schopná odpovědět nám na některé otázky, týkající se turecké menšiny, která je ve Vídni poměrně veliká. Komunikace se všemi respondenty probíhala přes Facebook, Reddit nebo e-mail, a to v angličtině. Pouze u 4. respondentky probíhala komunikace skrze její dceru Esru, která ji naše otázky přeložila do turečtiny a následně je pro nás zpět přepsala do angličtiny ke zpracování.

1. respondent: Utku, Turek žijící v Rakousku, emigroval hlavně kvůli kvalitnímu vzdělání, muž, mluví turecky, německy a anglicky, 29 let

2. respondent: Esra, Turka žijící v Rakousku, emigrovala kvůli lepší ekonomické, politické a sociální situaci, žena, mluví turecky, německy a anglicky, 31 let

3. respondent: Derya, Turka žijící v Rakousku, v Rakousku žije pouze kvůli studiu a plánuje se po dokončení školy vrátit zpět do Turecka, žena, mluví turecky a anglicky 26 let

4. respondent: Matka respondentky Esra, která si nepřeje uvést své jméno, žije v Turecku celý svůj život, mluví turecky a rusky, 58 let

5. respondent: Sebastian, Rakušan, který se narodil na rakouském venkově, ale před 3 lety se přestěhoval do Vídně, pracoval jako dobrovolník v uprchlickém táboře a zajímá se o migrační problematiku, muž, mluví německy a anglicky, 25 let

6. respondent: Johanna, Rakušanka, která se narodila a vyrostla ve Vídni, zajímá se o cestování a studium cizích jazyků, v budoucnu by ráda strávila několik let mimo Rakousko, mluví německy, anglicky, španělsky a francouzsky, 19 let

Praktická část

Rakousko

Rakousko se nachází ve střední Evropě a díky své výhodné geografické poloze i dobré ekonomické situaci se často stává cílem přistěhovalců. V roce 2012 žilo v Rakousku přibližně 970 000 cizinců. 10) Novodobí přistěhovalci Rakouska pochází především ze zemí Evropské unie, z dalších evropských zemí a Turecka. Zvláštní práva poskytuje rakouská ústava šesti autochtonním národnostním menšinám, které se v Rakousku nejvíce vyskytují – Slovincům, Chorvatům, Maďarům, Romům (Sinti), Slovákům a Čechům. 11)

Co se tureckých migrantů týče, Rakousko, jako i další evropské země, podepsalo dvoustrannou dohodu s Tureckem (roku 1964), která se týkala využití Turků jako poměrně levné pracovní síly, kterou Rakousko v té době kvůli velkému ekonomickému rozmachu postrádalo. Migrace, která měla být pouze dočasná a cirkulární se stala dlouhodobou. Podepsání této dohody nedávno oslavilo 50. výročí a od té doby se toho pro Turky přicházející do Rakouska mnoho změnilo. Přestože do země stále cestují hlavně za prací, mohou přijet i se svou rodinou a je pro ně mnohem snazší se zde usadit dlouhodobě či natrvalo.

Důvody migrace Turků do Rakouska jsou, jak již bylo zmíněno, především ekonomické, ale také politické a společenské. Turkové odcházejí z Turecka v mladším věku a zakládají v Rakousku rodiny, aby jejich děti měli lepší vzdělání a zaměstnání, než by měli v Turecku.

Rakousko nadále popírá, že je oficiální přistěhovaleckou zemí, ale ve skutečnosti se zde většině přistěhovalcům daří velmi dobře, dostává se jim sociální podpory od státu a nemají žádné větší problémy s tím v rakouské společnosti žít. Ne všichni však s títmo přístupem k migrantům souhlasí. Politická pravicová strana FPÖ (Freiheitliche Partei Österreichs) se veřejně vyhraňuje proti přistěhovalcům. Tato strana požaduje, aby se přistěhovalci asimilovali, vzdali svých kořenů, kultury a náboženství ve prospěch rakouských hodnot, anebo odešli. 12)

Cizinci v Rakousku: 13)

Historie turecké menšiny v Rakousku

Počátky turecké menšiny v Rakousku sahají do 60. let minulého století, kdy bylo v Rakousku, kvůli výraznému ekonomickému růstu, který způsobil rekordně nízkou míru nezaměstnanosti, potřeba posílit pracovní sílu. Do země tak po roce 1964 přicházelo za prací spoustu mladých mužů z tehdejší Jugoslávie a Turecka. Tato řízená pracovní migrace měla fungovat na několika letém rotačním principu, pracovníci by tedy v zemi zůstali pouze pár let a poté se měli vrátit zpět do jejich rodné země. Těmto migrantům se říkalo „gastaiberter“, což by v doslovném překladu znamenalo „hostující pracovník“. O turecké menšině se tak nedá říct, že by byla v Rakousku původní, autochtonní minoritou, která by se zde usadila již na počátku 20. století nebo ještě dříve. Turečtina jako jazyk v Rakousku nemá garantovanou zvláštní ochranu, jako je tomu například u chorvatštiny či slovinštiny.

Celý princip hostujících pracovníků se však nakonec projevil jako nevhodný a neproveditelný, spoustu tureckých pracovníků v zemi zůstalo mnohem déle, ať už pracovali nebo ne, a dokonce se za nimi v mnoha případech přestěhovali i jejich rodiny. Právě tito Turkové tvoří první generaci rakouských imigrantů s tureckými kořeny. 14)

Bilaterální dohoda s Tureckem byla podepsána v roce 1964 a od té doby do Rakouska každý rok proudilo několik tisíc migrantů, ze všech „guest workers“, kterých bylo mezi lety 1961 a 1972 asi 265 000, tvořila turecká menšina 11.8 %. Rostoucí ekonomická krize v 70. letech v Evropě způsobila to, že se spoustu rakouských pracovníků, kteří působili v zahraničí, vracelo zpět do domoviny a na trhu tak vzrůstala konkurence. Rakousko tedy již nepotřebovalo získávat pracovníky z jiných zemí a program hostujících pracovníků byl nakonec zastaven. Turkům a dalším cizincům bylo od roku 1975 umožněno po 8 letech souvislé práce v zemi získat certifikát, díky kterému nebyli vázáni na jednoho zaměstnavatele a mohli se tak svobodně pohybovat na trhu práce. Od této chvíle se počet pracujících migrantů v Rakousku snížil, ale zahraničních rezidentů zůstalo podobné číslo, vzhledem k tomu že cizince, kteří ze země odešli, nahradili rodinní příslušníci ostatních. 15)

Turkové se po roce 1975 zaměřili hlavně na sjednocení svých rodin a jejich přestěhování do Rakouska, aby mohli všichni žít spolu a usilovat tak o rakouské občanství, které mohou získat, pokud v zemi žijí více než 10 let. Tak začal život velké turecké minority v Rakousku.16)

Problémem je, že v Rakousku se národnost nebere podle toho, kde se člověk narodil, ale záleží na tom komu. Takže potomci Turků, i přes to, že se narodili v Rakousku, vyrostli zde a mluví německy, jsou stále považováni za Turky a ne Rakušany, což může být některým jedincům nepříjemné, když se v zemi narodili, žijí v ní celý svůj život, ale stejně jsou považováni za cizince. 17)

Určitá nedůvěra či nevraživost Rakušanů vůči Turkům má počátky již v 17. století, kdy v Bitvě u Vídně turecká prohra ukončila jejich expanzi do Evropy a snahu o její islamizaci. To, že byli Turkové zastaveni právě v Rakousku je něco, o čem se učí každé malé dítě již od základní školy, není tedy divu, že mezi těmito dvěma národy existuje jisté napětí, i když dnešní Turkové s válkami minulých století nemají již nic společného. 18)

Statistické údaje

Podle posledního sčítání lidu v Rakousku, v roce 2001 žilo v zemi 127,226 tureckých státních příslušníků. Toto číslo však pravděpodobně nezahrnuje Turky například 3. generace, kteří se sice narodili rodičům s tureckými kořeny, ale žijí v Rakousku celý svůj život a mají rakouské občanství. Počet Turků v Rakousku se momentálně odhaduje na 200-300 tisíc, pokud bychom do tohoto čísla chtěli zahrnout i zmíněné potomky, může být i vyšší. 19)

Tabulka oficiální turecké populace v Rakousku (1951-2016) 20) 21)

Na údajích z tabulky je jasně vidět, že od roku 2003 do roku 2007 Turků v Rakousku spíše ubývalo, než přibývalo. Po 11. září 2001 se chování vůči tureckým migrantům v rakouské společnosti výrazně změnilo. Lidé se k Turkům chovali spíše negativně a chladně, protože i přes to, že ne všichni Turkové jsou muslimové, mnoho lidí je má zaškatulkované do tohoto náboženství a spojují si je tak s teroristickými útoky v Americe. Po bombách v madridském metru roku 2005 se tato nevraživost ještě prohloubila. 22)

V roce 2002 byla druhou vítěznou stranou ve volbách OVP (Österreichische Volkspartei) - Rakouská lidová strana, která je považována za středopravicovou, konzervativní stranu. V roce 2006 volby dokonce vyhrála, v čele s Wolfgangem Schüsselem, který otevřeně vystupoval proti vstupu Turecka do EU. Jednal tak hlavně protože věděl, že na tom může získat cenné politické body u široké veřejnosti. Nepřátelství Turecka a Rakouska je historicky hluboko zakořeněné už od 17. století, kdy Rakušané zastavili Turky u Vídně a zachránili tak Evropu před islamizací a nadvládou teroru. 23) Je tedy možné, že se mnoho Turků v Rakousku muselo v těchto letech cítit jako nevítaní hosté a zemi spíše opouštěli, než že by se snažili získat zde azyl.

Od roku 2010 počet Turků v Rakousku opět stoupá, což má za následek pravděpodobně i to, že ve volbách roku 2008 vyhrála SPO (Sozialdemokratische Partei Österreichs), která se kloní k liberálnějším názorům na určité záležitosti, do kterých spadá i migrace a chování vůči příchozím migrantům, a tak je pro Turky život v Rakousku opět přívětivější.

Životní podmínky turecké menšiny v Rakousku

Životní podmínky turecké menšiny v Rakousku a jejich celková kvalita života je odrazem rakouského přístupu k menšinám v jejich zemi. Proces budování rakouské národní identity je spojen s poměrně vysokou homogenitou populace a snahou o kulturní i jazykovou asimilaci všech menšin, které žily na území Rakouska. Migranti, kteří chtějí v Rakousku zůstat trvale musí v zemi žít alespoň 10 let, musí být ekonomicky soběstační a dostatečně ovládat německý jazyk. To vše platí pro Turky, kteří do země přišli hlavně v 60. a 70. letech minulého století a místo toho, aby se po pár letech práce vrátili zpět do Turecka, se rozhodli zůstat. Mohlo by se zdát, že tyto „asimilační“ podmínky jsou pro turecké migranty dobré a umožňují jim se lépe začlenit do společnosti a neexistují zde rozdíly a diskriminace mezi rakouskými a tureckými občany, opak je však pravdou.

Pokud jsou cizinci v Rakousku delší dobu nezaměstnaní, může to poškodit jejich právní nárok na občanství či legální pobyt v zemi, proto jsou mnohem ochotnější přijmout i hůře placenou či méně prestižní práci než Rakušani, což prohlubuje segregaci tureckého etnika a mnoho lidí tak řadí turecké imigranty do ekonomicky a sociálně slabší části populace. To je pozice, ze které je však velmi těžké se dostat, protože práce, kterou Turkové vykonávají, většinou neposkytuje žádnou možnost kariérního růstu, ale zároveň ji nemohou opustit, protože by poté nemuseli získat občanství, je to tedy pro ně začarovaný kruh. 24)

Tato ekonomická a sociální situace pro Turky začíná již od dětství, v Rakousku je totiž povinná školní docházka pro všechny děti a nezáleží na tom, zda mají povolení pobytu v Rakousku nebo na tom, jaká je jejich národnost. Děti tureckých migrantů, jejichž rodiče často nemají vyšší než základní vzdělání (pokud vůbec) jsou v nevýhodné výchozí pozici již ve škole a bývají tak ve třídách diskriminováni na úkor ostatních dětí. Tři čtvrtě turecké populace migrantů v Rakousku má pouze základní vzdělání a jen dalších 15 % se vyučilo.

Snaha o opravdové zapadnutí do rakouské společností představuje pro Turky věčný boj. Na jedné straně jsou od státních orgánů tlačeni do naprosté asimilace a osvojení si všech rakouských zvyků, včetně jazyka, na druhé straně však patrná odměřenost a předsudky Rakušanů vůči turecké minoritě tento proces značně znesnadňují, a i třetí generace Turků, jejichž prarodiče přišli do Rakouska původně za prací, mají větší problémy s nalezením zaměstnání a nedosahují takových akademických úspěchů jako jejich rakouští vrstevníci. 25)

Vlastní výzkum

Život Turků, jako etnické menšiny, v Rakousku

Turkové žijí v Rakousku už od konce 60. let minulého století, nalezneme tu tedy i 2. a 3. generace Turků, kteří se v Rakousku narodili a žijí zde celý svůj život. To však nic nemění na tom, že mají turecké kořeny a často mnoho rodinných příslušníků, kteří i v Rakousku dodržují tradice vztahující se k tureckému životu nebo náboženství, kterým je převážně islám.

Mimo to, ani úplná asimilace do společnosti nemusí znamenat, že je život v Rakousku pro Turky snazší, protože pouze jejich vzhled může někdy ovlivnit to, jak se k nim Rakušané chovají, což vyplývá i z mnoha článků o tom, jak se rakouské státní orgány snaží tureckou menšinu poškodit, zejména kvůli jejich náboženství a strachu z něj, tzv. islámofobii, která v zemi bují zejména od roku 2001 po teroristickém útoku v New Yorku. 26)

Na to, jaký je každodenní život obyčejného Turka v Rakousku jsme se ptaly 3 respondentů, jejichž výpovědi jsou v mnohém podobné, ale každý má trochu jinou zkušenost se životem v této zemi.

Utku je mladý, 29letý muž, který se do Rakouska přestěhoval kvůli své přítelkyni. Ještě před tím žil, mimo Turecko, kde se narodil, na Kypru a v Belgii. Jeho život je, dle jeho vlastních slov, poměrně dobrý a necítí se v Rakousku nijak zvlášť špatně, ale dodává, že jsou Rakušané obecně méně přívětiví k cizincům než lidé v Belgii. Stalo se mu například, že do někoho na ulici omylem vrazil a tento muž mu řekl „Tady v Rakousku se chodí vlevo, jestli se to nedokážeš naučit tak se vrať odkud si přišel“.

Také zmiňuje, že i když on se s tím ještě nesetkal, někteří jeho přátelé (kteří jsou také tureckého původu) zažili velmi očividnou diskriminaci a nevlídné chování, když se ucházeli o práci nebo o byt a domnívají se, že je to právě kvůli tomu, že jsou Turkové. Utku si myslí, že je to hlavně kvůli obavám z muslimů a islámu, které má v Rakousku spoustu lidí a chovají se tak ke všem, kteří jsou nebo by mohli muslimové být, předpojatě a chladně. Vadí mu, jak se k problematice staví rakouští politici a připadá mu, že se snaží situace zneužít ve svůj prospěch, a staví tak tureckou menšinu do horšího světla. To potvrzuje i článek na portálu Ahval News, kde jeho autor popisuje situaci v Rakousku ve vztahu k tureckým migrantům a islámu. Je zřejmé, že se do Rakouska pomalu, ale jistě, vkrádají nařízení nebo zákony, které Turkům, zejména těm hlásícím se k islámu, znesnadňují život, což má za vinu vzestup pravicovějších stran, které staví svůj politický úspěch na slibech o potlačení imigrace. 27)

To, s čím se respondent setkal byl velmi odměřený a nepříjemný přístup úředníků zabývajících se migranty. Říká, že samozřejmě chápe jejich vytíženost, ale v Belgii se k němu prý chovali mnohem vstřícněji a byl tak zaskočen tímto až nepřátelským chováním. Na univerzitě, kde 2 roky studoval se však setkal se spoustou Rakušanů a z jejich strany nikdy žádnou diskriminaci nepociťoval a cítil se velmi dobře přijat navzdory své etnicitě.

Na otázku, zda se Utku cítí spíše jako Turek nebo jako Rakušan odpovídá, že rozhodně jako Turek a je na to velmi hrdý. Dokonce říká, že kdyby se někdy znovu narodil, chtěl by aby byl opět Turek. Cení si turecké kultury, ale říká, že spoustu tureckých imigrantů v Evropě jsou podle něj ohledně své etnické identity zmatení. Snaží se být vlastenci a věší si turecké vlajky do oken, ale na jejich chování se dají pozorovat buď arabské vlivy nebo už se chovají spíše jako obyvatelé země, do které emigrovali. Myslí si, že spousta jeho kamarádů se po zkušenosti s negativním chováním od rakouských obyvatel spíše snaží zapadnout a svojí tureckou identitu co nejvíce skrýt. Utku k této otázce také dodává, že si myslí že každé etnikum může přispět k celkové kultuře a kvalitě společnosti v zemi a jeho cílem je pomáhat dalším Turkům, kteří do Rakouska přijdou, aby byli hrdí na to, odkud pochází.

Z dotazníku od respondenta Utku je poměrně jasně vidět, že jeho zkušenost souhlasí s literaturou, která se zabývá životem Turků v Rakousku. Je jim umožněno zde žít, studovat i pracovat, ale setkávají se s nepřátelským a odmítavým přístupem Rakušanů, kteří proti nim mají předsudky založené hlavně na strachu či odporu k islámu či cizincům obecně. Je však na druhou stranu jasné, že je Utku velmi hrdý na svou etnickou identitu a nenechá se ovlivnit přístupem Rakušanů či rakouské státní správy a nemá v plánu nikdy potlačovat své turecké kořeny.

Tento přístup je dle autorů práce velmi dobrý a je pravděpodobné, že pokud lidé jako Utku půjdou příkladem i dalším generacím a ukážou rakouskému obyvatelstvu, že z nich ani z jejich kultury nemusí mít strach, bude jejich život v této zemi mnohem příjemnější a rovnocennější. Zároveň je však potřeba, aby i rakouští obyvatelé přiložili ruku k dílu a začali se ke svým tureckým spoluobčanům chovat s větší úctou a pomohli jim tak žít lepší život, bez překážek, které jsou jim kladeny jen kvůli jejich etnické příslušnosti.

Esra se do Rakouska přestěhovala před 9 lety hlavně kvůli studiu na vysoké školy, plánovala, že se po jejím dokončení vrátí do Turecka a započne tam kariéru na akademické půdě. Její plány se však v průběhu studia změnily a rozhodla se, že chce v Rakousku zůstat na trvalo, hlavně kvůli tomu, jaká je v Turecku politická a ekonomická situace. Také říká, že pokud chce v Turecku někdo pracovat v akademické sféře, je velmi složité najít si práci bez příslušných konexí a pokud práci nakonec získáte, je na vás kladen politický nátlak a nemůžete svobodně vyjádřit to, co chcete, což jí velmi vadí. Momentálně je jejím cílem získat v Rakousku občanství a chce zde v budoucnosti založit i rodinu, protože věří že zde budou mít její děti mnohem lepší příležitosti a celkový život, než kdyby je měla v Turecku.

Zkušenost Esry s rakouskými obyvateli je velmi podobná té, kterou popsal Utku. Říká, že se nikdy necítila vyloženě nepřijímaná kvůli tomu, že je Turka, ani se nesetkala s diskriminací při hledání práce. Ví však z doslechu od některých svých přátel, že tyto problémy a negativní přístup vůči Turkům ze strany Rakušanů existuje. Dodává, že se s tímto nesetkala možná kvůli tomu, že se pohybuje hlavně mezi lidmi, kteří hodně cestují a nemají vůči cizincům tolik předsudků, navíc pracuje v neziskové organizaci a myslí si, že lidé, co pracují v tomto odvětví jsou vždy více otevření vůči ostatním lidem. Na druhou stranu jí občas připadá, že se na ní lidé, například v hromadné dopravě, zle dívají a domnívá se, že je to kvůli tomu, že vypadá jako cizinka. Když se do Rakouska poprvé přestěhovala, ještě neuměla příliš dobře německy a setkala se kvůli tomu s odmítavým přístupem některých osob na úřadech nebo když se snažila dovolat do zákaznického centra nějakého obchodu.

Také se jí stalo, že se jí na večírku někdo zeptal, jak je možné, že pije víno a nemá zakrytý obličej, když je muslimka. Esra sama není věřící a když se dotyčného zeptala, jak dospěl k tomu, že je muslimka, řekl jí pouze, že tak prostě vypadá. Vadí ji, že mají lidé takovéto předsudky a občas se setkává i s tím, že si lidé myslí, že je Turecku řízeno podle práva šaría.

Na otázku ohledně své etnické identity odpovídá, že se cítí jako Turka a vždy se tak bude cítit, kvůli své rodině. Říká však, že se někdy kvůli chování ostatních tureckých imigrantů v Rakousku stydí za to, že k nim „patří“, protože se podle ní nechovají správně a nezaslouží si tak ani aby se k nim rakouské obyvatelstvo chovalo lépe. Snaží se přiblížit svou kulturu svým rakouským kamarádům, pořádá pro ně „Turecké večery“, které spočívají v tom, že Esra uvaří různá turecká jídla a pouští jim tureckou hudbu.

Esry výpověď také do značné míry potvrzuje literaturu, která zmiňuje diskriminaci Turků v Rakousku rakouskými obyvateli, stejně jako to, že zde existují předsudky vůči muslimům nebo lidem, kteří jako muslimové podle obecných stereotypů vypadají. Na druhou stranu je jasné, že je tato negativní a diskriminační stránka pouze malou částí Esry života a cítí se v Rakousku převážně vítaná, což potvrzuje i to, že se zde rozhodla na trvalo zůstat a budovat svou kariéru, ve které nemá vůbec pocit jakékoliv nerovnoprávnosti. Také to, že jsou její přátelé otevřeni „ochutnávce“ z její kultury svědčí o tom, že ne všichni v Rakousku jsou vůči Turkům a turecké kultuře odmítaví.

Derya je 26tiletá studentka, která do Rakouska přišla z jediného důvodu, a tím je studium ve Vídni. V Turecku se přihlásila do programu, který podporuje turecké ministerstvo školství a získala skrze něj stipendium a možnost pracovní pozice v Ankaře, kterou již také získala a nastoupí do ní po dokončení magisterského studia ve Vídni. Tím se liší od ostatních našich tureckých respondentů, protože, na rozdíl od nich, se Derya plánuje do Turecka vrátit.

Její každodenní život v Rakousku ovlivňuje prý hlavně to, jak je zvyklá se stravovat. V Turecku je běžné vařit si každý den, každé jídlo doma, ale protože ve Vídni bydlí na koleji, kde je pouze malá, sdílená kuchyň, přípravu domácího jídla to komplikuje. Na druhou stranu říká, že se jí už párkrát stalo, že se skrze vaření v kuchyňce spřátelila s dalšími lidmi, které zajímalo, co vaří, protože většina lidí si v kuchyňce připravuje jen věci jako jsou tousty či míchaná vajíčka, zatímco ona vaří komplikovanější turecká jídla.

Na otázku, zda se někdy setkala s rasistickým chováním, kvůli její etnicitě, odpovídá, že ne. Jediné, s čím se setkala, bylo chladné a nepříjemné vystupování úředníků, když si na začátku svého studia zařizovala studijní vízum, prý hlavně kvůli tomu, že nemluví německy.

Derya byla vychována ve velmi vlastenecké rodině a říká, že je opravdu hrdá na to, z jaké země pochází a nikdy neměla pocit, že by se měla, jakkoliv měnit nebo se za to, že je Turka, stydět. Líbí se jí hlavně staré turecké tradice a zvyky. Než odešla studovat do Rakouska, někteří členové její rodiny a přátelé ji prý varovali před Rakušany a jejich chováním k cizinců. Říkali jí, že hlavně lidé pocházející z Turecka to mají v Rakousku těžší, ale ona se rozhodla nedát na jejich názor a stejně do Vídně odjela. Nakonec dodává, že toho zatím rozhodně nelituje, a i když se plánuje po dokončení studia vrátit do Turecka, bude na Rakouskou vždy vzpomínat v dobrém.

Výpověď respondentky Deryi je asi ta nejpozitivnější, ve které se nedozvíme téměř o žádné diskriminaci, ani předpojatosti, jediná negativní zkušenost je s úředníky, kvůli neznalosti německého jazyka. To rozhodně nepotvrzuje články, které popisují život Turků v Rakousku pouze jako život utlačované menšiny, která bojuje s islámofobií a nemůže si najít práci ani bydlení. Tato zkušenost naší respondentky je však pravděpodobně hodně ovlivněná tím, že studuje na vysoké škole v angličtině a bydlí na koleji, setkává se tak převážně s mladými lidmi a také s dalšími zahraničními studenty, kteří jsou určitě tolerantnější vůči cizincům obecně. Zároveň si zde respondentka nikdy nehledala práci ani klasické bydlení, takže se s diskriminací v tomto ohledu setkat nemohla.

Pohled Turků, žijících v Turecku, na turecké emigranty

Jediná turecká respondentka žijící v Turecku, která byla ochotná nám odpovědět na otázky ohledně turecké emigrace do Rakouska, či jiných zemí, byla matka další respondentky, Esry, která právě do Rakouska emigrovala.

Když jsme kontaktovali jiné Turky skrz sociální sítě, většinou buď neodpověděli vůbec nebo nám jen odepsali, že si o této problematice vlastně nic nemyslí a je jim to jedno, takže nám nemohou s výzkumem příliš pomoct. I tato, vlastně neutrální, odpověď nám však přináší do naší práce poznatek a to ten, že emigrace Turků do jiných zemí Evropy není pro běžné občany Turecka žádným horkým tématem.

V literatuře, kterou jsme na téma emigrace Turků našli, se většinou objevuje motiv toho, že z Turecka odchází hlavně „nepřátelé režimu“. Podle autorů těchto článků z Turecka emigrují hlavně mladí či více vzdělaní lidé, protože nesouhlasí s politickou situací v zemi nebo jsou dokonce různými výhružkami ze země donuceni odejít. Tato emigrace je považována za negativní trend, protože v Turecku tak ubývá jak pracovní síly, tak inteligence, která by zemi mohla posunout dál a zlepšit tak celkovou kvalitu života v ní. 28)

Naše respondentka, matka Esry, která si z osobních důvodů nepřeje uvádět své jméno, s tímto tvrzením souhlasí. Pro snazší orientaci v textu jí budeme říkat Emine. Říká, že je u mladších lidí typické, že odejdou do zahraničí kvůli studiu, ale pak už tam zůstanou, protože si zvyknou na volnější, „západnější“, režim, který ve většině zemích EU, kam odchází, panuje. Dodává, že je ráda, že se tak stalo i s její dcerou, protože i když jí chybí, čeká jí v Rakousku lepší a snadnější život, zároveň je však smutná, že v Turecku toto není pro všechny možné a je jí líto, že země, kde se narodila a vyrostla se ubírá touto cestou (tato poznámka souvisí s režimem prezidenta Erdogana).

Dále jsme se Emine ptaly na to, jestli si myslí, že Turkové, kteří odejdou do Rakouska ztrácí svojí tureckou etnicitu a stávají se spíše Rakušany. Na to odpovídá „Myslím, že záleží na každém člověku. Pokud se někdo za své turecké kořeny stydí nebo se snaží nebýt s touto zemí spojován, určitě se bude více snažit zapadnout. Lidé, kteří jsou hrdí na to odkud pocházejí bez ohledu na to, jaká je v jejich zemi situace, si svojí tureckou etnicitu zachovají. Myslím, že tak je to správně.“ Říká totiž, že Turkem se člověk narodí a není dobré snažit se smazat něco tak zásadního a také dodává, že není dobré se snažit zapadnout jen proto, aby si o vás ostatní nemysleli, že jste jiní.

Dotazník uzavírá odpovědí na otázku, zda si myslí, že je dobře, že většina mladých či vzdělaných lidí v posledních letech z Turecka spíše odchází. Odpovídá tak, že jí to mrzí, ale chápe to. Zároveň je však pozitivní a myslí si, že až se jednou konečně změní režim a země bude více vstřícná vůči lidem různého politického názoru, mladí a vzdělaní lidé v Tureckou zůstanou a země se tak bude celkově zlepšovat. Dodává však, že se bojí toho, jak dlouho to bude trvat, než tato změna nastane.

Pohled Rakušanů na etnickou menšinu Turků v Rakousku

Sebastian se narodil na rakouském venkově, kde i vyrostl a do Vídně se přestěhoval teprve před pár lety, takže se s tureckou menšinou v Rakousku setkal poměrně málo a říká, že dokud se nepřestěhoval do Vídně, nepotkal se téměř s žádnými Turky, ale za těch pár let, co žije ve Vídni, s nimi žádnou špatnou zkušenost neměl.

Když jsme se Sebastiána ptaly na jeho názor na imigraci Turků do Rakouska, odpověděl, že je chápe, protože v roce 2015 pracoval jako dobrovolník v uprchlickém kempu a setkal se tak s mnoha lidmi, kteří opustili svou zemi, aby našli v Rakousku lepší život. Také si myslí, že většina Turků přichází do Rakouska kvůli tomu, jaká je migrační historie těchto dvou zemí a kvůli tomu, že ve 20. století existoval koncept „guest workers“, takže v zemi existuje turecká komunita, do které mohou tito nově příchozí lépe zapadnout nebo tu dokonce mají příbuzné.

To nám přišlo velmi zajímavé, že Sebastian, ačkoliv je mladý (25 let), ví o problematice turecko-rakouské migrace, a dokonce zná i její historii.

Na otázku, zda si myslí, že se lidé k Turkům chovají v Rakousku jinak kvůli jejich původu, odpovídá Sebastian trochu nejistě. Říká, že to není jednoduchá otázka, protože podle něj záleží na tom, jak se lidé chovají, jak dlouho v zemi jsou, i třeba jestli mluví německy. Myslí si, že pokud jsou Turkové více asimilování a mají spíše „rakouské“ hodnoty, lidé se k nim chovají úplně stejně jako k ostatním Rakušanům, ale také to záleží člověk od člověka. Rasista bude vždy rasistou, říká. Dodává také, že jsou v Rakousku momentálně více na vzestupu pravicové politické strany, což přispívá k obecně nepřátelské atmosféře ve společnosti, zejména když jde o Turky, kteří se aktivně hlásí k muslimskému náboženství. On sám ale nikdy svědkem rasismu vůči jakékoliv osobě ve Vídni nebyl. V tomto případě mluví literatura proti zkušenosti Sebastiana. Většina článků, které se zabývají tureckou populací v Rakousku zmiňuje hlavně těžkosti jejich života v zemi a komentují nevlídné chování rakouských občanů vůči Turkům, kterého si všiml mimo jiné i turecký velvyslanec ve Vídni. 29)

Johanna je mladá studentka, která žije celý svůj život ve Vídni. Možná i proto na otázku, zda ji turecká menšina nějak ovlivňuje v jejím každodenním životě, odpovídá takto: „Na ulici je potkávám každý den, ale nepociťuju v tom žádný rozdíl od toho, že každý den potkávám i jiná etnika, přijde mi to velmi běžné a normální, žijí tu stejně jako my“. Ve Vídni je totiž turecká menšina dost prominentní, většina Turků se po emigraci z Turecka usídlilo právě tam. Johanna také dodává, že má ve škole spolužáky, jejichž rodiče do Vídně přišli z Turecka a nepřijdou jí v ničem, kromě vzhledu, odlišní od ostatních rakouských studentů.

Otázka na její názor na migraci obecně Johannu také nezaskočí, odpovídá, že bere migraci jako již přirozenou součást života, hlavně v Evropě a že ona sama také plánuje strávit několik let v zahraničí a nebránila by se ani odstěhovat na trvalo. Na konkrétní imigraci Turků do Rakouska prý žádný vyhrazený názor nemá. Říká, že Rakousko, hlavně dříve, mělo určitě lepší ekonomiku než Turecko a proto chápe, že se lidé ve snaze najít lepší práci a zajistit pro sebe i své děti snazší život, odstěhovali právě sem. Dodává „Němčina je podle mě docela lehký jazyk, dá se snadno naučit a ve Vídni je i spoustu kurzů němčiny, které se zaměřují přímo na cizince, takže se určitě mohou rychle adaptovat“. Na stránkách města Vídně je tato informace potvrzena, v jejich sekci „Integration and Diversity“ existuje záložka „Language courses“ a jsou zde k nalezení různé jazykové kurzy, které korespondují s různými úrovněmi němčiny, pro dospělé, mladé lidi i děti. Specificky je v této sekci také uvedeno, že Vídeň chce podpořit přicházející migranty na jejich cestě k ovládání německého jazyka. 30)

Johanna odpovídá na dotaz, zda se lidé k příslušníkům turecké menšiny v Rakousku chovají jinak než k ostatním, poměrně nejistě. „Možná starší lidé, ve věku mých rodičů, na ně mají odlišný názor než já a myslí si, že berou práci ostatním Rakušanům a že by se spíš měli vrátit zpátky do Turecka než pokračovat ve svém životě tady. Řekla bych, že je to tím, že s nimi mají jinou zkušenost než já a také asi znali spíše první generaci migrantů, ale podle mě je teď situace jiná a velká většina Turků jsou prostě Rakušani s jiným etnickým pozadím.“ Touto odpovědí Johanna potvrzuje i zkušenosti našich tureckých respondentů, kteří většinou uváděli, že se k nim hůř chovali dospělí a starší lidé a s mladší generací měli většinou neutrální nebo pozitivní zkušenost. Většina článků, které se na tuto problematiku zaměřují se však přiklání spíše k tomu, že jsou Rakušani k turecké menšině chladní, někdy až na hranici nenávisti. Je možné, že mladší generace se k migraci a migrantům obecně staví více otevřeně než jejich rodiče, protože vyrůstají ve svobodnějším světě, který jim nabízí spoustu možností, a tak věří, že by tyto možnosti měli mít všichni.

S rasismem na ulici nebo ve škole se Johanna, vůči Turkům, nikdy nesetkala. Nepopírá, že se to určitě děje, ale říká, že je to spíš takový „skrytý“ rasismus. Nemyslí si, že by někdo na ulici pokřikoval na Turky urážky nebo rasistické výrazy, ale při žádosti o práci si spíše vyberou někoho jiného, než Turka nebo při pronájmu bytu se vůbec nebudou zabývat žádostí, která by byla od někoho turecké etnicity. To potvrzuje jak literatura, která na tyto problémy a diskriminaci turecké menšiny upozorňuje, tak výpovědi ostatních Tureckých respondentů, kteří se s tímto buď přímo setkali nebo o tom alespoň slyšeli od ostatních.

Z pohledu autorů této práce je poměrně jasně vidět, že mladší Rakušané se s rasismem vůči Turkům ve většině případů nesetkali, a pokud ano, tak ho odsuzují. Všechny výpovědi respondentů dávají dohromady obrázek toho, že se v Rakousku mladší lidé k sobě chovají o dost lépe a jsou tolerantnější, než generace jejich rodičů či prarodičů. Vliv na to bude mít asi snadnější přístup k informacím a obecně vzdělání mladší generace, otevřenější myšlení a lepší zkušenosti s přistěhovalci, než měli dnes starší, dospělí lidé.

Závěr

V naší seminární práci jsme se věnovaly turecké minoritě v Rakousku, tomu, jaký je život Turků v souvislosti s emigrací a s tím, že jsou v zemi menšinou. Zaměřily jsme se hlavně na to, jak vypadá jejich běžný život v Rakousku, zda se cítí více jako Rakušani či Turci nebo jestli mají problém s vyjádřením své etnické identity. Zároveň jsme chtěly zjistit, zda jsou Turkové v Rakousku diskriminováni a názor na tuto problematiku jsme získaly od obou stran, jak od Turků, kteří zde žijí, tak i od rodilých Rakušanů. V neposlední řadě v naší práci také hraje roli to, co si o tureckých migrantech myslí ostatní obyvatelé Turecka, kteří zůstali v jejich rodné zemi a do jiné země nikdy neodešli.

Je velmi těžké jednoznačně říct, jak si v Rakousku turecká menšina stojí. V literatuře existuje více zdrojů, které poukazují na nelehký život spojený s menšinovým statusem, který se vyznačuje například horší úrovní vzdělání nebo těžší budování kariéry v prestižnějších zaměstnání. Jak literatura, tak výpovědi respondentů turecké etnicity potvrzují, že pokud vypadáte jako Turek, je spousta lidem jedno, zda v zemi žijete pár let, či jste se zde narodili, budete to mít ve společnosti většinou těžší. Do karet těmto lidem nahrává i politická situace v zemi, která se v posledních letech stáčí stále více pravicovým směrem a přiživuje tak islámofobii mezi obyvateli. To, že Turkové v Rakousku nejsou všichni automaticky muslimové, už řadového občana zas tolik nezajímá a pokud by si měl vybrat, zda pronajme byt bílému Rakušanovi či tureckému Rakušanovi, vybere si toho bílého.

Ani přes tuto nepříjemnou realitu neztrácí mladší generace Turků v Rakousku naději. Hodně Turků přichází do Rakouska za vysokoškolským studiem, protože v zemi žije nějaký jejich příbuzný již více let, a nakonec se rozhodnou zůstat, což zvyšuje počet vysokoškolsky vzdělaných Turků v zemi. Je tedy velmi pravděpodobné, že tito lidé již nebudou v budoucnu mít tolik problémů s nalezením lepší práce a mýtus Turků jako ekonomicky slabších spoluobčanů nakonec v Rakousku vymizí. Této myšlence také napomáhá fakt, že vysokoškolští studenti jsou v této době obecně více otevření a tolerantní vůči menšinám, je tedy možné, že až se tito studenti dostanou do pozic zaměstnavatelů či majitelů nemovitostí, nebudou již etnické pozadí kandidáta vůbec brát v potaz.

Turečtí emigranti, kteří ze země odchází, emigrují z různých důvodů, nejzásadnější však zůstávají politicky a ekonomicky motivované odchody. V posledních letech kvůli politickému klimatu v zemi odešlo spoustu velmi inteligentních či mladých a ambiciózních lidí, protože nevidí v Turecku řízeném prezidentem Erdoganem budoucnost. Tento trend vidí negativně asi všichni Turkové. Ti, kteří prezidenta podporují, je berou jako zrádce režimu a jsou nepřejícní, ti, kteří s režimem tak úplně nesouhlasí, je chápou a přejí jim lepší budoucnost ve více demokraticky stavěných zemích. To, že na odliv mladých a chytrých lidí Turecko v budoucnu asi doplatí, je pro ně však jasný fakt.

Dalo by se tedy říct, že turecká menšina v Rakousku na tom ještě není nejlépe, ale s nástupem mladší a otevřenější generace na obou stranách je velmi pravděpodobné, že v zemi začne svítat na lepší časy a pozitivní asimilace Turků do rakouské společnosti, již nebude jen státními orgány vynucený mechanismus, ale přirozený proces, který bude respektovat obě etnické identity v Rakousku.

Seznam literatury a zdroje

ALPAGU, Faime. «I am doing well in Austria». Biography, photography and migration memories of a 1970s guest worker. Rassegna Italiana di Sociologia [online]. (1), 47-74 [cit. 2020-02-25]. DOI: 10.1423/93559. ISSN 0486-0349. Dostupné z: Scopus, https://www.rivisteweb.it/doi/10.1423/93559

Austria Population 2020. World Population Review [online]. 2020 [cit. 2020-02-25]. Dostupné z: http://worldpopulationreview.com/countries/austria-population/

Bevölkerung nach Staatsangehörigkeit und Geschlecht 1951 bis 2001. Statistik Austria [online]. [cit. 2020-06-17]. Dostupné z: https://archive.is/20090923155125/http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen/bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/022884.html

Bevölkerung zu Jahresbeginn seit 2002 nach zusammengefasster Staatsangehörigkeit. Statistik Austria [online]. [cit. 2020-06-17]. Dostupné z: https://www.statistik.at/web_de/statistiken/menschen_und_gesellschaft/bevoelkerung/bevoelkerungsstruktur/bevoelkerung_nach_staatsangehoerigkeit_geburtsland/index.html

GAL, Carlotta. Spurning Erdogan’s Vision, Turks Leave in Droves, Draining Money and Talent. The New York Times [online]. 2. ledna 2019 [cit. 2020-05-30]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2019/01/02/world/europe/turkey-emigration-erdogan.html

German language and basic education courses for adults. City of Vienna [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: https://www.wien.gv.at/english/social/integration/learning-german/adults.html

HOFBAUER, Sophie, et al. The Impact of Immigration on Austria’s Society [online]. In: Vídeň, 2004 [cit. 2020-03-19]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/what-we-do/networks/european_migration_network/reports/docs/emn-studies/illegally-resident/at-1st_study_en.pdf

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

LEPESKA, David. Turks feel the brunt of Islamophobia in Austria. Ahval [online]. 20.8.2018 [cit. 2020-03-13]. Dostupné z: https://ahvalnews.com/islamophobia/turks-feel-brunt-islamophobia-austria

LOWEN, Mark. Turkey brain drain: Crackdown pushes intellectuals out. BBC [online]. 28. 12. 2017 [cit. 2020-03-05]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-42433668

Rakousko. Migraceonline [online]. [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://migraceonline.cz/cz/zeme/austria

SCHNELL, Philipp. Educational mobility of second-generation Turks. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2014 [online]. [cit. 2020-03-21]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctt12877kn.5?refreqid=excelsior%3Ae4ce3c23dc085aa722d4e0f9ca549b55&seq=1#metadata_info_tab_contents

SCHNELL, Phillip. The social well-being of second-generation Turks in two Austrian cities. Migration Letters [online]. 2014, 9/2014, (11), 300-315 [cit. 2020-02-23]. DOI: https://doi.org/10.33182/ml.v11i3.225. ISSN 17418984. Dostupné z: https://doi.org/10.33182/ml.v11i3.225.

STEPIEN, Anna. The Dream of Family: Muslim Migrants in Austria. The Family in Question [online]. 2008, 165. [cit. 2020-03-04]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctt45kf6z.11

TRAYNOR, Ian. Austria treats Turks 'like a virus', ambassador claims. The Guardian [online]. 2010 [cit. 2020-07-15]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2010/nov/11/austria-treats-turks-like-virus-ambassador-claims

TRAYNOR, Ian. Splendid Isolation [online]. 5.10.2005 [cit. 2020-08-29]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2005/oct/05/worlddispatch.turkey

Turks in Austria. Wikipedia [online]. [cit. 2020-03-28]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Turks_in_Austria#CITEREFMatzka2009

Turks - Minority Rights Group. Minority Rights Group [online]. Spojené Království: MRG 2020, 2020 [cit. 2020-03-28]. Dostupné z: https://minorityrights.org/minorities/turks/

WALKER, Ian. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada, 2013, s. 52-55. ISBN 978-80-247-3920-5.

WETS, Johan. The Turkish Community in Austria and Belgium: The Challenge of Integration. Turkish Studies [online]. 2006, , 85-100 [cit. 2020-02-25]. DOI: 10.1080/14683840500520600. Dostupné z: https://www.researchgate.net/deref/http%3A 


Počet shlédnutí: 168

1)
Austria Population 2020. World Population Review [online]. 2020 [cit. 2020-02-25]. Dostupné z: http://worldpopulationreview.com/countries/austria-population/
2) , 12) , 24) , 25)
WETS, Johan. The Turkish Community in Austria and Belgium: The Challenge of Integration. Turkish Studies [online]. 2006, , 85-100 [cit. 2020-02-25]. DOI: 10.1080/14683840500520600. Dostupné z: https://www.researchgate.net/deref/http%3A
3)
SCHNELL, Phillip. The social well-being of second-generation Turks in two Austrian cities. Migration Letters [online]. 2014, 9/2014, (11), 300-315 [cit. 2020-02-23]. DOI: https://doi.org/10.33182/ml.v11i3.225. ISSN 17418984. Dostupné z: https://doi.org/10.33182/ml.v11i3.225.
4)
ALPAGU, Faime. «I am doing well in Austria». Biography, photography and migration memories of a 1970s guest worker. Rassegna Italiana di Sociologia [online]. (1), 47-74 [cit. 2020-02-25]. DOI: 10.1423/93559. ISSN 0486-0349. Dostupné z: Scopus, https://www.rivisteweb.it/doi/10.1423/93559
5)
LOWEN, Mark. Turkey brain drain: Crackdown pushes intellectuals out. BBC [online]. 28. 12. 2017 [cit. 2020-03-05]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-42433668
6)
STEPIEN, Anna. The Dream of Family: Muslim Migrants in Austria. The Family in Question [online]. 2008, 165. [cit. 2020-03-04]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctt45kf6z.11
7)
SCHNELL, Philipp. Educational mobility of second-generation Turks. Amsterdam: Amsterdam University Press, 2014 [online]. [cit. 2020-03-21]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/j.ctt12877kn.5?refreqid=excelsior%3Ae4ce3c23dc085aa722d4e0f9ca549b55&seq=1#metadata_info_tab_contents
8) , 26) , 27)
LEPESKA, David. Turks feel the brunt of Islamophobia in Austria. Ahval [online]. 20.8.2018 [cit. 2020-03-13]. Dostupné z: https://ahvalnews.com/islamophobia/turks-feel-brunt-islamophobia-austria
9)
WALKER, Ian. Výzkumné metody a statistika. Praha: Grada, 2013, s. 52-55. ISBN 978-80-247-3920-5.
10)
Rakousko. Migraceonline [online]. [cit. 2020-08-28]. Dostupné z: https://migraceonline.cz/cz/zeme/austria
11) , 13)
KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.Str.329
14) , 15) , 17)
HOFBAUER, Sophie, et al. The Impact of Immigration on Austria’s Society [online]. In: Vídeň, 2004 [cit. 2020-03-19]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/home-affairs/sites/homeaffairs/files/what-we-do/networks/european_migration_network/reports/docs/emn-studies/illegally-resident/at-1st_study_en.pdf
16)
Turks - Minority Rights Group. Minority Rights Group [online]. Spojené Království: MRG 2020, 2020 [cit. 2020-03-28]. Dostupné z: https://minorityrights.org/minorities/turks/
18) , 23)
TRAYNOR, Ian. Splendid Isolation [online]. 5.10.2005 [cit. 2020-08-29]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2005/oct/05/worlddispatch.turkey
19)
Turks in Austria. Wikipedia [online]. [cit. 2020-03-28]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Turks_in_Austria#CITEREFMatzka2009
20)
Bevölkerung nach Staatsangehörigkeit und Geschlecht 1951 bis 2001. Statistik Austria [online]. [cit. 2020-06-17]. Dostupné z: https://archive.is/20090923155125/http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen/bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/022884.html
21)
Bevölkerung zu Jahresbeginn seit 2002 nach zusammengefasster Staatsangehörigkeit. Statistik Austria [online]. [cit. 2020-06-17]. Dostupné z: https://www.statistik.at/web_de/statistiken/menschen_und_gesellschaft/bevoelkerung/bevoelkerungsstruktur/bevoelkerung_nach_staatsangehoerigkeit_geburtsland/index.html
22)
Turks - Minority Rights Group. Minority Rights Group [online]. Spojené Království: MRG 2020, 2020 [cit. 2020-03-28]. Dostupné z: https://minorityrights.org/minorities/turks/
28)
GAL, Carlotta. Spurning Erdogan’s Vision, Turks Leave in Droves, Draining Money and Talent. The New York Times [online]. 2. ledna 2019 [cit. 2020-05-30]. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2019/01/02/world/europe/turkey-emigration-erdogan.html
29)
TRAYNOR, Ian. Austria treats Turks 'like a virus', ambassador claims. Https://www.theguardian.com [online]. 2010 [cit. 2020-07-15]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2010/nov/11/austria-treats-turks-like-virus-ambassador-claims
30)
German language and basic education courses for adults. City of Vienna [online]. [cit. 2020-05-15]. Dostupné z: https://www.wien.gv.at/english/social/integration/learning-german/adults.html
ls2020/turci_v_rakousku.txt · Poslední úprava: 27. 04. 2023 (12:30) autor: kokaisl