Ukrajinci v Rumunsku

Veronika Hladová, Lenka Klugerová, Aneta Písaříková

V důsledku konce první světové války bylo možné na území Východní Evropy pozorovat vznik nových států. Národnostní menšiny těchto států se snažily získat určitou formu osamostatnění, což jim bohužel nebylo umožněno. Tato situace postihla i ukrajinský národ, který byl ostatními zeměmi podmaňován. Jednou z takových zemí bylo Rumunsko, kde v roce 1920 ukrajinská menšina tvořila 4,7 % z celkového počtu obyvatelstva. Rumunskou populaci nyní tvoří přibližně 10,5 % menšiny (89,5 % představují Rumuni). Mezi hlavní menšiny v Rumunsku se řadí maďarská, romská, ukrajinská a německá menšina.

Tato práce je zaměřena právě na ukrajinskou minoritou žijící na území státu Rumunska. V práci je popsáno historické osídlování Rumunska ukrajinskou menšinou, což je doplněno statistickým vývojem, a to konkrétně sčítáním ukrajinské menšiny v Rumunsku. Další část tvoří výzkumné otázky, které se snaží přiblížit více život ukrajinské menšiny. Tato část je zpracována na základě prostudované odborné literatury, což doplňují i výpovědi respondentů. Na praktickou část navazuje vlastní výzkum, který je sestaven z výpovědí respondentů.

Cílem této práce je čtenáře seznámit s ukrajinskou menšinou žijící na území Rumunska. Zjistit, na základě předem stanovených výzkumných otázek, jaké životní podmínky má ukrajinská menšina v Rumunsku, jaký je vztah Rumunů s ukrajinskou minoritou, jak sami sebe ovlivňují, v čem se liší anebo podobají. Dále se tato práce zaměří na rozdíly v náboženství a v jazyku. Splněním výše uvedených cílů (tj. výzkumných otázek) dojde k naplnění hlavního cíle práce, což je zodpovězení třech ucelených pohledů na danou minoritu.

1. Jak Ukrajinci žijící v Rumunsku vidí svůj život v Rumunsku?
2. Jak na Ukrajince žijící v Rumunsku nahlíží Rumuni?
3. Jak Ukrajinci nahlíží na Ukrajince žijící v Rumunsku?

1. Jaké jsou životní podmínky Ukrajinců v Rumunsku?
2. Jak se promítají vzájemné vztahy mezi Ukrajinci a Rumuny z historického, politického a kulturního hlediska?
3. Jaké postavení má ukrajinský jazyk v Rumunsku?
4. Jak se vyvíjelo náboženství ukrajinské menšiny v Rumunsku?

Životem Ukrajinců v Rumunsku se zabývá Petr Kokaisl, který ve své publikaci Pestrá Evropa svým čtenářům přibližuje otázky týkající se nejen církve a náboženství, ale i jazyka a kulturních tradic. Autor zde nejprve poukazuje na teritoriální oddělení tří různých skupin Ukrajinců žijících v Rumunsku, a to na skupinu Huculů, Rusínů a v neposlední řadě další drobné skupiny, kde se jedná především o potomky kozáků ze Záporoží. V tomto článku je kladen důraz na postupné oslabování původního jazyka, kterým hovoří převážně starší část obyvatelstva. Mladá generace se již dorozumívá spíše rumunsky, a tak se původní ukrajinština jako úřední jazyk, užívaný především ve školách a v kostelích při bohoslužbách postupně vytrácí. Z tohoto důvodu přestává být jazyk tak hlavním atributem této minority, a tak se důležitým prvkem stává jejich společný historický původ, kterého si velmi hledí, jelikož již zmíněné rozdělení skupin pro ně nemá příliš velký význam. ¹⁾

Aktuální informace o životních podmínkách ukrajinské menšiny, která žije v Rumunsku, vydalo Velvyslanectví Ukrajiny v Rumunsku ve svém článku Ukrajinská národnostní menšina v Rumunsku. Popisují zde přesídlování tohoto etnika od minulosti až po současnost, čímž je možné se dozvědět o přesných oblastech výskytu Ukrajinců v Rumunsku a o jejich tamních možnostech. Většina Ukrajinců nyní žije převážně na hranicích s Rumunskem a asi 1,5 tisíc zbývající etničtí Ukrajinci žijí rozptýleni po celé zemi. Dále se zmiňují právě o jejich životních podmínkách, a to zejména o mediálních prostředcích, které jsou mluvené a psané v jejich rodném jazyku – v ukrajinštině (rozhlasové vysílání, noviny). V neposlední řadě mluví i o jejich náboženských a právních potřebách. ²⁾

Po dlouholeté práci na velvyslanectví Ukrajiny v Rumunsku významný ukrajinský diplomat a historik T. G. Renduk vydal své dílo Rumunští Ukrajinci: národní kulturní život a vztahy s úřady. Jeho práce rozebírá životní podmínky Ukrajinců zejména z právního postavení ukrajinské menšiny v Rumunsku. Konkrétně se snaží o zajištění práv užívání rodného jazyka ukrajinské menšiny v Rumunsku, což staví na všeobecně známých teorií, které vycházejí ze třech hlavních rysů: zda jejich zástupci svůj rodný jazyk používají při vzdělávání, při soudních sporech a při komunikaci s vládou Rumunska. Tyto body rozebírá s právními předpisy a statistikami, ze kterých vychází z průběhu let. Zdůrazňuje také přístup ukrajinské menšiny ke kulturnímu dědictví a informacím, což popisuje jako dlouholetý problém knihoven a dalších specializovaných obchodů, které měli nedostatek ukrajinských knih a ostatních zdrojů informací (např. noviny, časopisy). Dále zmiňuje i zajištění práv Ukrajinců v Rumunsku na svobodu myšlení a náboženského vyznání, které se od historie, kdy řeckokatolická církev byla zakázána a přeměněna na pravoslavnou, jeví jako docela obtížné. Renduk se zabývá i organizačními principy ukrajinského hnutí v Rumunsku, a to konkrétně Svazem rumunských Ukrajinců a Demokratickou unií Ukrajinců v Rumunsku.³⁾

Sergiy Gerasymchuk se ve svém výzkumném článku The Relations between Ukraine and Romania: Old and New Perceptions. Cooperation Outlooks zabývá bilaterálními vztahy mezi Ukrajinou a Rumunskem více do hloubky. I přesto že v posledních letech došlo mezi těmito dvěma zeměmi k pozitivnímu vývoji, zmiňuje zde i společné historické, politické a kulturní problémy, na které se dívá ze dvou pohledů, tj. z pohledu Ukrajinců a i Rumunů. Snaží se tak najít řešení pro mnohem lepší podmínky budoucí spolupráce mezi nimi, neboť některé problémy stále přetrvávají, jako například nedostatek informovanosti a tím i zkreslené vnímání Ukrajinců. Lidé z Rumunska totiž nechápou historii Ukrajiny. Nabádá tak ke zlepšení přímých kontaktů mezi nimi. ⁴⁾

Poměrně obsáhlou studii o politickém a kulturním vývoji obou národností (Ukrajiny a Rumunska) publikoval Egor Fedotov ve svém článku Ideas, structures, and the (un)conventional politics of minority rights in Romania and Ukraine. Jeho výzkumná práce se především zaměřuje na chování samotných znevýhodněných skupin – jako jsou národnostní menšiny. K této studii využívá právě párové srovnání etnické politiky Ukrajiny a Rumunska, na kterých se snaží ukázat, že rozhodnutí slabších skupin, jako jsou národnostní menšiny, mají často politické důsledky. V případě Rumunska a Ukrajiny tato rozhodnutí v minulosti zásadně ovlivnila politickou důvěru a rozsah spolupráce mezi těmito skupinami až do součanosti. ⁵⁾

O historickém vývoji a zároveň o celkovém uchycení ukrajinštiny v Rumunsku se zabývá Irina Livezeanu ve své publikaci Cultural Politics in Greater Romania: Regionalism, Nation Building, and Ethnic Struggle, 1918–1930. Autorka zde zdůrazňuje, jaké postavení ukrajinština měla v minulých letech s ostatními minority v Rumunsku. Ukrajinská opatření k obnovení ukrajinštiny jako vyučujícího jazyka byla v minulosti opakovaně zamítnuta, a ukrajinština tak zmizela i jako předmět výuky. Což byl problém, protože mnozí ukrajinští učitelé rumunsky vůbec nemluvili a jazykové zkoušky z rumunštiny byly ve většině případů neúspěšné. ⁶⁾

Vývoj vzdělání v Rumunsku v ukrajinském jazyce dále rozebírá Yuriy Melnyk ve svém článku Ukrajinci v Rumunsku: Bukurešťská laskavost, zapomenutá Kyjevem. Autor ve svém výzkumném článku zapracovává i výpovědi Ukrajinců, kteří měli možnost zaznamenat celkový průběh vývoje ukrajinštiny v Rumunsku během několika let. Tvrdí, že úřední počet Ukrajinců klesá, což je vidět při každém sčítání lidu. Ukrajinská krize je tak způsobena především tím, že zejména mladší generace nevidí vyhlídky v ukrajinském jazyce, neboť pro ty, kdo vystudují ukrajinštinu, je malá šance na zaměstnání. I přesto že v Rumunsku funguje Svaz Ukrajinců v Rumunsku, tak literární ukrajinština se pro mnohé z nich stává téměř cizí, znají pouze místní dialekt. ⁷⁾

Vývojem náboženství ukrajinské menšiny v Rumunsku se zabývá Taras Grinchyshyn ve svém výzkumném článku Rysy náboženského života Ukrajinců v některých postsocialistických státech východní Evropy: Rumunsko a Estonsko. Rumunsko je převážně pravoslavná země s velmi podobným typem zbožnosti jako Ukrajina. Tomu tak ale nebylo vždy, neboť existovaly náboženské rozdíly, které zajišťovala především pravoslavná a řeckokatolická církev. Autor ve svém článku popisuje kompaktní oblasti ukrajinské menšiny z historického a náboženského hlediska. Zmiňuje právě území Banatu (Banátu) a Maramureş (Maramureš), kde převažovala řeckokatolická církev. Naopak v oblasti Bukoviny bylo jen málo řeckých katolíků, tam se totiž většina Ukrajinců hlásila k pravoslavné církvi stejně tak jako v oblasti Dunaje. Řeckokatolická církev v Rumunsku byla v roce 1948 zrušena komunistickým režimem a následně sloučena s rumunskou pravoslavnou církví. V roce 1996 však byl obnoven Ukrajinský vikariát řeckokatolické církve. Právě tento vikariát podléhá jedné z diecézí rumunské řeckokatolické církve, která způsobuje nespokojenost mezi věřícími a způsobuje vnitřní konflikty. Obecně se věřící považují za součást ukrajinské řeckokatolické církve. Z autorova hodnocení vyplývá, že vztahy mezi věřícími nejsou nyní špatné, ačkoli napětí panuje mezi kněžími. ⁸⁾

Pro získání dat byla využita kvalitativní metoda. V kvalitativní metodě se jedná o subjektivní charakter odpovědí. To znamená, že se od tázajících neočekává jen odpověď na předem určené výzkumné otázky, ale preferuje se osobitý přístup každého jednotlivce. Vzniká prostor k vlastním dodatkům, rozvedení tématu a přidání osobní zkušenosti, která se dokonce od tématu může odchýlit. Při kvalitativním způsobu proces zjišťování začíná vstupem do terénu. Informace, které budou touto metodou sesbírány, nejsou předem strukturalizované. Výsledky nejsou přesné, nedají se uplatnit obecně a sběr dat je časově náročnější. Naopak ale bude získán pestrý pohled na danou problematiku a je tak možnost do problému nahlédnout hlouběji.⁹⁾

K takovému způsobu sběru dat patří například: zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor, případová studie, analýza dokumentů, etnografický terénní výzkum, atd.

V případě této studie byl pro získání informací použit strukturovaný rozhovor. Technika rozhovoru se může využívat u kvantitativních i kvalitativních přístupů. Strukturovaný, neboli řízený rozhovor musí mít jasně daný postup a pořadí tázaných otázek, čímž jejich vyhodnocení bývá bezproblémové. Nevýhodou pak je pouze malá odchylka od předem daných otázek, což ale umožňuje využití mnoha respondentů díky tomu, že je rozhovor nepříliš časově náročný. ¹⁰⁾

Konkrétně v praxi to vypadalo následovně. K získání respondentů byly využity zejména sociální sítě, a to především skrze Facebook, kde se podařilo získat členství ve skupině, ve které Ukrajinci žijící na území Rumunska diskutují o tamním životě. Všichni potencionální respondenti byli osloveni v soukromé konverzaci. Kontaktování několika členů z této skupiny nebylo ze začátku úspěšné, protože většina odpověděla, že v Rumunsku vůbec nežijí a někteří zase nebyli moc hovorní a to i přesto, že jim byl vysvětlen záměr této práce. Ačkoliv byl od nějakých členů skupiny cítit nezájem, nakonec tímto způsobem byli získáni čtyři velice sdílní respondenti (Stefan, Evghenia Gritscu, Narcis, Julia). Všichni čtyři respondenti poskytli zajímavý rozhovor. Dokonce respondentka Evghenia Gritscu doporučila další kontakty, kteří byli též osloveni.

Pasportizační údaje o respondentech

Historicky etničtí Ukrajinci žili nejen na Ukrajině, ale také v zahraničí, a to zejména na území Rumunska. Je třeba poznamenat, že do nedávna neexistovalo jednotné národní označení „Ukrajinci“. Zpravidla se pro označení ruských Ukrajinců užíval úřední název Malorusové, pro rakouské Ukrajince označení Rusíni. Zároveň se vyskytovaly i jiné lokální názvy, a to Rusnjaci, Kozáci, Černovonorusové atd. V souvislosti s národním obrozením Ukrajinců vznikla potřeba jednotného názvu. Název Jihorusové (Južnorusy), který navrhl Kostomarov, se neujal. Naproti tomu název Ukrajinci či ukrajinský národ se pomalu vžil nejenom doma, ale i v cizině. ¹¹⁾

Historici se nemohou domluvit na tom, v jaké době se etničtí Ukrajinci objevili v Rumunsku. Některé historické prameny uvádějí, že ve 12. století žilo v oblasti Maramureș (Maramureš) a jeho okolí 12 národností včetně „Rusínů“. Tato fakta tedy vyvracejí tvrzení těch autorů, kteří trvají na tom, že „Rusíni“, tj. Ukrajinci, se v těchto oblastech usadili až v 18. a 19. století. Navíc je důležité podotknout, že ve 12. století nejenom Rumunsko jako stát, ale také Valašsko a Moldavsko neexistovali.¹²⁾

Ukrajinská minorita si v historickém osídlování utvořila v Rumunsku tři skupiny, které se lišily hlavně územím, na kterém žily. První a zároveň nejpočetnější z nich jsou Ukrajinci žijící na severu Rumunska v Maramureși (Maramureši) a Suceavě (Sučavě). „Etničtí Ukrajinci“ tuto oblast osídlili již ve 14. až 15. století. Někteří historici však tvrdí, že se v této oblasti mohli usadit mnohem dříve. Ukrajinci v oblasti na severu Rumunska jsou tak autochtonním obyvatelstvem. Obývají toto území nepřetržitě již několik staletí a od roku 1918 tato oblast oficiálně spadá pod Rumunsko. ¹³⁾

Druhou nejpočetnější skupinu tvoří Ukrajinci v Banátu. Do této oblasti emigrovali v polovině 18. století. Jednalo se především o obyvatelstvo ze Zakarpatské oblasti (Lemkové, Bojkové, Huculové a Rusíni). Usadili se tam, aby pracovali v zemědělství. ¹⁴⁾

Další skupinou Ukrajinců, která se nachází v dunajské deltě v Tulcea (Tulča), jsou potomci kozáků ze Zaporižžja (Záporoží), kteří se na toto území dostali v 18. století, a to v důsledku zničení Zaporozhian Sich (Záporožská Sič - občansko-politická organizace ukrajinských kozáků) v roce 1775 Ruskem. Kozáci se totiž nepodřídili velení císařovny (Kateřina II.). Jednalo se o 54 tisíc osob, které tehdy osídlili území v dunajské deltě. V současnosti se jedná o župy Tulcea (Tulča) a Constanța (Konstanta). Postupem času sem emigrovali další Ukrajinci, kteří utíkali před vládou Ruského impéria. ¹⁵⁾

V historii bylo zaznamenáno i několik migračních vln. Podle Yuriychuka se tak Ukrajinci nejprve objevili v Rumunsku na konci 19. století a to poté, co se Rumunsko stalo moderním nezávislým státem. Druhá migrační vlna se odehrávala mezi dvěma světovými válkami (1918-1939). V meziválečném období mnoho lidí opouštělo své domovy a dále se usazovali v zahraničí. Někteří emigrovali daleko od svého státu a někteří zase do sousedních zemí jako je právě Rumunsko. ¹⁶⁾

V první části 20. století přicházela do Rumunska ukrajinská komunita převážně z venkova. Ukrajinci v Rumunsku se po celý svůj život museli starat o sebe sami. Nedostávalo se jim podpory v žádných životních aspektech – tj. v kultuře, ve vzdělávání, v legislativě atd. Dále neměli ani prospěch z duchovní a materiální pomoci zvenčí. Pomoc jim však neposkytovala ani Ukrajina na rozdíl od jiných etnických minorit v Rumunsku (Němci, Slováci, Bulhaři a další), který vždy dostávali finanční podporu. Během Sovětského svazu Ukrajina totiž neměla zájem o životy svých lidí, kteří žijí v zahraničí. Tento nedostatek podpory trval ještě donedávna, a to i poté, co Ukrajina vyhlásila svou nezávislost.¹⁷⁾

Těžké období zažívali Ukrajinci a další národnostní menšiny při rumunizaci. Školy byly postupně zavírány a přeměňovány na rumunské. Ukrajinci byli nuceni zapomenout na vše ukrajinské, a to i jejich rodný jazyk. Rumunský posun k fašismu značně zesílil diskriminaci ukrajinské menšiny. Na začátku 30. let byl předložen dokonce slogan „Rumunsko pro Rumuny“. Snahy o asimilaci domorodého obyvatelstva byly prováděny prostřednictvím ekonomické, politické, kulturní a vzdělávací diskriminace Ukrajinců a jiných národnostních menšin. ¹⁸⁾

Však za nejhorší časy v Rumunsku, při kterých byla ovlivněna národní identita Ukrajinců, lze považovat období vlády Nicolae Ceausescu. Ceausescu nevěřil žádné menšině a chtěl se zbavit všech národnostních menšin žijících v Rumunsku. I přestože byla dříve poměrně početná ukrajinská menšina v Rumunsku, tak dnes je v Rumunsku mnoho občanů ukrajinského původu, kteří se považují za Rumuny.¹⁹⁾

Nyní téměř 83 % ukrajinské minority žije na venkově a jen 16,2 % ve městech, a to především v Suceavě (Sučavě), Sireti, Baia Mare (Velký důl), Sighetu Marmației (Marmarošská Sihoť), Cluj-Napoca (Kluži), Caransebeși, Lugoji, Reșița (Rešice), Aradu, Bistrița-Năsăudu (Bystricko-nasodská župa), Constanțe (Constanța) a Bukurešti.²⁰⁾

Mnoho Ukrajinců se ocitlo na jiných kontinentech prostřednictvím válek, hladomorů, pronásledování nebo při hledání lepšího osudu a touhou vidět hezčí svět. Proto je dnes obtížné alespoň zhruba odhadnout celkový počet Ukrajinců žijících v jiných zemích. Popravdě jich není o moc více než jich je na Ukrajině. Ale i přesto se snaží udržet své národní rysy, které si předávají z generace na generaci. ²¹⁾

Po první světové válce proběhlo sčítání lidu v Rumunsku v letech 1930, 1941, 1948, 1956, 1966, 1977, 1992, 2002 a 2011. Při srovnání dvou let z posledních statických údajů sčítání v Rumunsku, tj. rok 2002 a 2011, dochází k poklesu počtu populace národnostních menšin v Rumunsku z přibližně 2 279 436 (rok 2002) na 2 091 883 (rok 2011). ²²⁾

Podle oficiálního sčítání lidu v roce 2002 žilo v Rumunsku 61 098 lidí ukrajinského původu a 56 116 lidí prohlásilo ukrajinštinu za svůj rodný jazyk. Někteří Ukrajinci však uznali svůj rodný jazyk jako rumunský a 4 540 lidí prohlásilo jiné jazyky (maďarština, němčina atd.). Podle názoru mnoha vědců nejsou rumunské oficiální údaje objektivní. Sčítání v roce 2002 ukazuje, že většina Ukrajinců žije v Somainských regionech (Maramureș, Suceava, Karash-Severin, Tulcea, Satu Mare, Arad a Botosani). Jde o historické regiony jižní Bukoviny: Maramureș, východo-severní Banát, Dobrogea. To značí velký výskyt Ukrajinců na venkově. ²³⁾

Výsledky sčítání lidu v Rumunsku z roku 2011 ukazují, že v Rumunsku žije celkem 50 920 Ukrajinců. Stejně jako při sčítání lidu v roce 2002, tak i v roce 2011 nastaly pochybnosti o konečných výsledcích sčítání. ²⁴⁾

Celkový náhled na statistický vývoj ze sčítání ukrajinské menšiny v Rumunsku v rozmezí let 1930 až 2011 je vidět na grafu níže (obrázek č. 3), ze kterého lze usoudit, že i přes určitý pokles je počet rumunských Ukrajinců relativně stabilní. ²⁵⁾

Velmi důležitou roli v životě ukrajinské menšiny v Rumunsku hrají sdružení, která jsou vytvořena na základě podpory ukrajinské komunity a nachází se na různých místech v zemi. V Rumunsku existují v rámci současné legislativy dvě nevládní organizace etnických Ukrajinců.²⁶⁾

Největší a nejstarší organizací je Svaz rumunských Ukrajinců (SUR, anglicky UUR). Byl založen v roce 1990 a sídlí v Bukurešti. Podle rumunského práva má Svaz Ukrajinců v Rumunsku právo na zastupování v parlamentu. Tato organizace je také zastoupená v Radě pro národnostní menšiny, která sdružuje všechny oficiální národnostní organizace a je poradním orgánem vlády Rumunska. V současném svolání Poslanecké sněmovny zastupuje ukrajinskou komunitu poslanec Nicolai Miroslav Petretchi. Prezidentem SUR je též Nicolai Miroslav Petretchi (hlava Unie od roku 2015). ²⁷⁾

Druhou organizací, která byla založená v červnu 2009, je Národní fórum Ukrajinců Rumunska (NFUR). Má svou působnost v okrese Suceava (Sučava) (konkrétně ve městě Rădăuţi), ve kterém žije jedna ze tří nejpočetnějších skupin Ukrajinců žijících v Rumunsku. V dnešní době je fórum rozšířeno do dalších oblastí, kde Ukrajinci žijí více kompaktně, a to konkrétně na severu v Maramureși (Maramureši) a Suceave (Sučavě). Vůdcem je Oleksandr Mandyuk, který je členem Sociálně demokratické strany Rumunska. ²⁸⁾

Podle respondenta Narcise však jediná ukrajinská organizace, která je oficiálně uznána v Rumunsku jako zastupující, je právě Svaz Ukrajinců v Rumunsku. Hlavním úkolem Svazu rumunských Ukrajinců je zachování národní identity Ukrajinců, ukrajinské kultury, rodného jazyka a vlastních tradic. Prostřednictvím Svazu jsou vydávána ukrajinská masmédia, publicistická a literární díla. Jedná se především o překlady ukrajinské literatury do rumunštiny a práce ukrajinských spisovatelů v Rumunsku. Navíc v každém kraji kompaktního bydliště Ukrajinců, kde je více koncentrovaná ukrajinská národní menšina, se vyskytuje konzulát zřízený Svazem Ukrajinců v Rumunsku. Nachází se v Aradu, Botoșani, București (Bukurešti), Caraș-Severinu (Karaš-Severinu), Cluj-Napoci (Kluži), Galați, Iași (Jassy), Maramureși (Maramureši), Satu Mare, Suceave (Sučavě), Timișu a Tulcey (Tulče). ²⁹⁾

Narcis vypráví, že první oficiální ukrajinskou organizaci založil jeho otec Jurij Semeniuc v jejich domě v Lugoj v okrese Timis, a to dne 28. prosince 1989. Ale stejně jako v té době mohly být všechny organizace vedeny pouze centralizovaně. Narcisův otec začal z hlavního města hledat vazby v Bukurešti, kde zjistil, že dne 29. prosince 1989 byla další ukrajinská organizace založena Stepanem Tcaciucem. Obě organizace se okamžitě spojily a vytvořily Svaz Ukrajinců v Rumunsku. Začaly přijímat Ukrajince z celé země s cílem oživit a rozvíjet reprezentativní národní společenství, které by bylo schopné propagovat zejména ukrajinský jazyk, tradice, historii a kulturu. Dále Narcis říká, že bohužel poté, co oba zakladatelé zemřeli, se Svazu Ukrajinců v Rumunsku zmocnila skupina škodlivých vůdců, kteří ji ovládli diktátorským způsobem, a tak zůstala dodnes. Od té doby byla většina oddaných lidí s iniciativou odstraněna, anebo jim bylo dokonce zakázáno, aby se zapojili. Takže podle Narcise je veškerá činnost řízena v uzavřeném kruhu a jen předstírá, že zastupuje Ukrajince, zatímco skutečný počet zbývajících členů je utajen (pozn. úředník podle jeho názoru není relevantní). Celkově vzato se většina Ukrajinců distancovala od Svazu Ukrajinců v Rumunsku, takže se nemůže říci, že je stále považován za reprezentativní svaz. Narcis podotýká, že situace je podobná, i pokud jde o náměstka (obvykle prezident Svazu Ukrajinců v Rumunsku - pozn. ne jeho prezident). Mezitím bylo jako odpověď založeno několik dalších organizací s různými jmény, ale nikdo však nemůže tvrdit, že by na místní úrovni byla konzistentní reprezentativnost. Rumunská vláda nabízí omezenou finanční podporu zastupitelským organizacím každé menšiny podle počtu oficiálně deklarovaných etnik. Peníze se používají hlavně na tisk novin, podporu kulturních aktivit, zajištění existence místních a národních úřadů atd.

Pro ukrajinskou menšinu je velice důležité zachování svých tradic. Díky Svazu Ukrajinců v Rumunsku existuje rozhlasové vysílání, která běží jednou týdně. Menšina má tak pravidelný přístup k informacím v ukrajinštině. Jedná se například o rádio lasi (15 minut týdně), rádio Sighetu Marmatei (50 minut týdně) a rádio Timisoara (hodinu týdně). Tato rozhlasová vysílání běží pouze na regionálních stanicích, a to konkrétně ve městech Cluj-Napoci (Kluž), Timișoara (Temešvár), Reșița (Rešice) a Iași (Jasy).³⁰⁾ Televizní kanály v ukrajinštině bohužel neběží. Existuje ale televizní show, která běží na kanále TVR-2 s názvem Společně naproti Evropě (anglicky „Together toward Europe“).³¹⁾

Svaz Ukrajinců Rumunska vydává pět titulů časopisů: Volný projev, Ukrajinský herald, Náš hlas, dětský časopis Dzvinochok (v ukrajinštině) a Ukrajinský kurýr (v rumunštině). Tato vydání však mají malý oběh, jsou publikována 1-2krát měsíčně a často se nedostanou ke čtenáři kvůli nedostatku distribučního systému. Časopisy jsou k dostání na každé pobočce Svazu Ukrajinců v Rumunsku, není tedy možné je fyzicky získat nikde jinde. Na webových stránkách organice jsou veškeré výtisky k přečtení online. Nachází se tam i starší výtisky. ³²⁾

Podle respondenta Alexe ukrajinská menšina v Rumunsku má vše, co k životu potřebuje. Myslí si, že práva mají po celém Rumunsku všichni stejná. Vláda umožňuje ukrajinské církvi být sama o sobě. Existují ukrajinské veřejné školy a školky, a dokonce ukrajinská menšina má zastoupení i v parlamentu. Alex tak hodnotí životní podmínky v Rumunsku velice pozitivně. Nelze říct, že někomu se dostávají lepší životní podmínky. Ty mají všichni stejné. Akorát možná záleží na tom, v jaké oblasti člověk žije. Vše se pohybuje podle toho, zda v té oblasti nachází početná ukrajinská komunita. To i vyplývá z toho, že ve více početnějších oblastech sídlí Svaz Ukrajinců z Rumunska, dále se tam vydávají noviny a časopisy, rádiové vysílání atd. Výtisky časopisů a novin se ale zveřejňují na webové stránce Svazu Ukrajinců v Rumunsku. Takže ty informace se dostávají ke všem. Podobný systém je i ve školách. Pokud je ve třídě početná skupina Ukrajinců, tak bude výuka probíhat v ukrajinštině.

I podle respondenta Narcise kromě kompaktních komunit, které jsou blíže tradicím, a to zejména na severozápadě poblíž ukrajinských hranic, neexistují skutečné rozdíly životního stylu Ukrajinců v Rumunsku ve srovnání s Rumuny. Všichni mají stejná práva.

Důležité je zmínit, že vztahy mezi Ukrajinci a Rumuny jsou bezpochyby ovlivněny již dlouholetou minulostí, neboť tyto dvě sousedící země nebyly naplňovány vždy příjemnou a přátelskou atmosférou. I přestože vztahy mezi těmito národnostmi dospěly za poslední roky k pozitivnímu rozvoji, tak zkreslené vnímání Ukrajinců a nedostatek informací zůstává pro Rumunsko i Ukrajinu stále problémem. ³³⁾

Nedostatek informací je míněno tím, že lidé v Rumunsku nerozumí mnohému ze situace na Ukrajině. Nechápou historii vzniku Ukrajiny a zároveň jejich vnímání historických vztahů mezi Rumunskem a Ukrajinou. Mezi Ukrajinci neexistuje důvěra vůči Rumunsku. Zároveň to však není žádný skutečný strach, který by znamenal, že Rumuni jsou jejich nepřátelé, s nimiž Ukrajinci nemohou spolupracovat. Nicméně ukrajinsko-rumunské napětí představuje cosi nedokončeného z historie.³⁴⁾ Nejen že historie Ukrajiny je pro Rumunsko nejasná, ale Ukrajina navíc v době, kdy patřila do SSSR, neprojevovala velký zájem o své lidi v zahraničí. Ale to i poté, co Ukrajina prohlásila svou nezávislost. Nedostatečná podpora, která se ukrajinské menšině dostávala v historii, vedla k užším kontaktům mezi různými skupinami Ukrajinců v Rumunsku a umožnila předchozí rumunské vládě zcela ignorovat menšinu.³⁵⁾

Respondent Narcis říká, že před válkou, kdy byla Ukrajina po staletí okupována, byla na mezinárodní úrovni neustále potlačována (nebo alespoň zcela ignorována) národní identita Ukrajinců. Výsledkem bylo, že jen velmi málo Rumunů si bylo vědomo, že mezi Ukrajinci a Rusy existuje nějaký rozdíl. Nemluvě o skutečném rozdílu mezi dvěma velmi odlišnými národy, které mají rozdílné chování, jazyk, kulturu, historii atd. Narcis podotýká, že všechny Ukrajince (i jeho) považovali za Rusy a soudili je podle historických akcích červené armády, komunistického režimu a jejich předchůdců. To se mezitím změnilo, ale pochopení reality stále vyžaduje veliké úsilí, aby bylo dosaženo rozumné úrovně. Navíc dříve byl samotný termín „Ukrajinci“ zakázán před oficiálním používáním a někteří Rumuni sporné ukrajinské etnicity byli spíše nazýváni „občany Rumunska, kteří zapomněli na svůj rodný jazyk“, a byli tak nuceni změnit své příjmení na rumunsky znějící.

Národnostní menšiny neměly v politickém systému meziválečného Rumunska totiž příliš veliký prostor. Po formální stránce bylo Rumunsko konstituční monarchií, v jejímž čele stál král. Nicméně zákonodárnou moc měl dvoukomorový parlament, jehož dolní komora byla volena a horní komora (tj. senát) byla volena a složena z části virilistů (virilisté byly osoby, které držely mandát na základě výkonu státní funkce či zásluh státu - byli tím například bývalí ministerští předsedové, členové Nejvyššího soudu, generálové, kteří veleli v armádě). Ústava Rumunska z roku 1923 uznávala rovnost všech občanů před zákonem a výrazně prohlašovala, že „rozdíly v náboženském vyznání či etnickém původu a jazyce nemohou být překážkou k nabývání politických práv a jejich svobodnému výkonu“. Velké národnostní skupiny, jimiž byli Maďaři, Židé a Němci, utvářely vlastní politické strany. Volební zákon z roku 1926 (který schválili národní liberálové) zvýhodňoval spíše velké strany, protože strana, která ve volbách získala 40 % hlasů, dostala automaticky polovinu poslaneckých mandátů a zbytek hlasů se dělil podle procentuálního podílu stran (a to opět i s vládní stranou). K tomu všemu byla ještě horní komora (virilisté) úzce spjata s národními liberály. Tím se tedy pro malou ukrajinskou menšinu (a tedy i pro ukrajinské politické strany) stalo téměř nemožné obsadit křesla v parlamentu. ³⁶⁾

Ve 20. letech byl politický vývoj v Rumunsku ovlivněn především dvěma politickými stranami - Národně liberální a Národní rolnickou stranou (označovaná jako „caranisté“). Do roku 1928 za podpory krále Ferdinanda I. měla jednoznačnou převahu strana Národně liberální. Liberálové neuznávali žádná kolektivní práva menšin a snažili se je spíše asimilovat.³⁷⁾

Ukrajinci byli rumunizováni zejména prostřednictvím školství a církve. V roce 1920 byly zrušeny všechny ukrajinské střední školy a na Černovnické univerzitě se postupně rušily i ukrajinské katedry. Následně byla univerzita změněna na rumunskou. V roce 1924 byli Ukrajinci zbaveni statutu národnostní menšiny a roku 1927 se uzavřely zbývající ukrajinské základní školy a v církvi byla změněna jurisdikce pravoslavných. Pravoslavná církev usilovala o nahrazení staroslověnštiny v církevní liturgii rumunštinou, to se však ze značné části nepovedlo.³⁸⁾

Vůči menšinám pak byla vstřícnější Rolnická strana, protože měla své základny jak v Bukovině, tak v Besarábii, a tudíž musela na své „nerumunské“ voliče brát určitý zřetel. Program této strany byl přitažlivý zejména z ekonomického hlediska, jelikož zahrnoval i radikální pozemkovou reformu pro Ukrajince. V Rumunsku sice pozemková reforma proběhla, ale byla zaměřena tak, aby zesílila rumunskou kolonizaci v nerumunských oblastech.³⁹⁾

Dá se říct, že velká část problému na ukrajinské straně je psychologická. Krátká historie Ukrajinců ve státnosti a slabý smysl pro národní identitu jim dává obecně větší pocit zranitelnosti. I přestože byly nyní spory zažehnány, Ukrajina promítá do vztahů s Rumunskem své obavy a Rumunsko zase svoji nejistotu ukrajinského vnímání. Hlavní body sporu se týkají právě dodržování práv ukrajinské menšiny v Rumunsku a rumunské menšiny na Ukrajině. Napětí byla také způsobena územním sporem o status Snake Island a dělící čáry mezi hospodářskými zónami u Černého moře (které byly urovnány ve prospěch Rumunska v roce 2009), a dále i spor o rozšíření Ukrajiny o hlubinnou černomořsko-dunajskou trasu podél Bystre v ukrajinské části delty Dunaje. Ačkoli žádný z klíčových problémů nebyl vyřešen, spolupráce mezi Rumunskem a Ukrajinou je od anexe Ruska na Krymu mnohem bližší a zdá se tak, že se začíná spolupráce mezi těmito zeměmi prohlubovat. ⁴⁰⁾

Podle respondenta Narcise Rumuni pochopili skutečnou jednotu Ukrajinců teprve po zahájení války v Donbasu, a to v roce 2014. Stejně jako respondent Alex tak mnoho respondentů se shoduje na tom, že právě poslední konflikt mezi těmito zeměmi se týkal Snake Island v Černém moři, který byl ale urovnán mezinárodním soudem.

Většina respondentů souhlasí s tím, že lidé jako Ukrajinci a Rumuni jsou k sobě naprosto upřímní, respektují se a nikdo se nesešel s žádnou diskriminací. Dokonce respondent Narcis říká, že neexistuje žádná diskuse o skutečném konfliktu mezi Ukrajinci a Rumuny a ani nemůže existovat, protože Ukrajina neměla žádnou možnost rozhodovat ve vlastním zájmu mnoha stovek let, dokonce ani po oficiálním prohlášení své nezávislosti. Všechna možná nedorozumění jsou nakonec vyvolána s úmyslem osob, které mají zájem propagovat nepřátelství mezi těmito dvěma národy. Jinak nelze zmínit žádné konflikty. Narcis zmiňuje, že je naopak spousta kulturních věcích, které tyto národnosti spojují (viz. pohled Ukrajinců na jejich život v Rumunsku).

Respondentka Evghenia říká, že je to všude stejné. Pro ní je vždy důležitý vztah mezi osobami. Zdůrazňuje, že můžeme najít dobré i špatné Rumuny. Stejné je to i s Ukrajinci. Nevidí v tom rozdíl, a ani v tom žádný rozdíl nehledá. Dokonce říká, že žila jak v Rumunsku, tak nyní žije na Ukrajině a s žádnou diskriminací se nikdy nesetkala.

Důležitým prostředkem udržení kultury dané menšiny je rodný jazyk. Vzdělávání v ukrajinském jazyce v Rumunsku má poměrně dlouhou historii, která s sebou nese jisté problémy, které znepříjemňují život ukrajinské minoritě. Po reformě veřejného vzdělávání z roku 1948 se stalo v oblastech, kde Ukrajinci tvořili velkou část populace, základní a střední vzdělávání menšiny v mateřském jazyce (tj. v ukrajinštině) povinné.⁴¹⁾

Hlavní problém nastal při rumunizaci Ukrajinců a dalších národnostních menšin. Již ve školním roce 1926/1927 v Bukovině nezůstaly žádné ukrajinské základní školy. Byly přeměněny na rumunské. Zákon o veřejných školách požadoval, aby rumunský původ občanů „zapomněl“ svůj vlastní jazyk a dával děti do veřejných nebo soukromých škol, kde je výuka v rumunštině. Ukrajinci byli nuceni změnit svá příjmení za rumunská. Na začátku 30. let byl zakázán i název „ukrajinský“. ⁴²⁾

Po docela krátké době tak byly ukrajinské školy proměněny v rumunské učební školy, z nichž pouze několik mělo volitelnou výuku ukrajinštiny. Po roce 1990 došlo k oživení vzdělávání v ukrajinském jazyce, počínaje přípravou učitelů pro mateřské a pedagogické školy ve třech rumunských městech: Sighetu Marmatiei, Suceava a Tulcea. Na některých školách v Maramureș (Maramureši) byly k dispozici třídy a skupiny s učebními osnovami mateřského jazyka a v roce 1997 byla v Sighetu Marmatiei obnovena dvojjazyčná střední škola ,,T. G. Ševčenko“. V Siretu a Sighetu byly založeny dvě pedagogické školy se čtyřletým programem, a dokonce vzniklo oddělení ukrajinského jazyka literatury na Filozofické fakultě v Bukurešti.⁴³⁾

Počet lidí, který se hlásí k ukrajinskému jazyku, se čím dál více snižuje. Podle oficiálních rumunských údajů bylo v akademickém roce 1997/1998 zapsáno do škol 443 studentů s ukrajinským vyučujícím jazykem (všechny tyto školy se nacházely v Maramureș). Ve stejným roce bylo zaznamenáno, že ukrajinský jazyk jako předmět studovalo 7 708 studentů (5 429 studentů v Maramureș). V ostatních okresech počet byl mnohem nižší, a to zejména v oblasti Tulcea.⁴⁴⁾

Výuka v rodném jazyce není povinná. V rumunských školách se rozhodují o výuce v ukrajinštině pouze podle toho, zda bude naplněna třída, tzn. zda se v oblasti školy nachází větší komunita Ukrajinců. A jak již bylo zmíněno, v Rumunsku existuje jediná vzdělávací instituce (ukrajinské lýceum), která umožňuje studium v ukrajinštině od základní do střední školy. T. Şevcenko Ukrainian High School of Sighetu Marmatiei (Ševčenko v Sighetu Marmatiei), je ukrajinské lyceum, které bylo pojmenováno po Sevcenkovi. Taras Sevcenko je považován za génia ukrajinského národa. Patří k jedním z nejznámějších spisovatelů, poetů a umělců z ukrajinské historie. ⁴⁵⁾ V některých rumunských školách v oblastech pobytu Ukrajinců jsou předměty částečně vyučovány v ukrajinštině. Ukrajinský jazyk a literatura se vyučují jako předmět. Rumunští Ukrajinci mohou získat vysokoškolské vzdělání v ukrajinštině a v rumunštině na univerzitách v Bukurešti, Kluži a Suceavě, kde ukrajinské sekce působí v rámci Filologické fakulty. ⁴⁶⁾

V rámci pedagogické střední školy „Mihai Eminescu“ ze Suceavy byly také zřízeny speciální třídy pro přípravu budoucích učitelů pro školy ve venkovských ukrajinských oblastech. V současné době existuje 63 základních škol navštěvovaných 7360 dětmi, kde se ukrajinský jazyk vyučuje jako mateřský.⁴⁷⁾ Vysokoškolské vzdělání lze v ukrajinském jazyce dosáhnout nyní na třech rumunských univerzitách, a to na Univerzitě v Bukurešti, na Fakultě cizích jazyků a literatury a na Katedře slovanských jazyků a literatury. Dále také na Suceavské (Sučavské) univerzitě Štefana čel Marje a Univerzitě Babeș-Bolyai ve městě Cluj-Napoca (Kluž).⁴⁸⁾

Lze tedy říci, že studium v ukrajinském jazyce bylo dříve zakazované, školy byly zavírány a přeměňovány na rumunské. Nyní se rumunská vláda snaží podporovat vzdělání v národnostních jazycích, a to i v ukrajinštině. I přestože vzdělávání v ukrajinském jazyce v Rumunsku už funguje, tak existují problémy s ukrajinským vzděláváním jako je například výrazný nedostatek kvalifikovaných ukrajinských pedagogických pracovníků.

Stejně tak podle respondenta Stefana jsou postoje týkající se výuky ukrajinského jazyka velmi napjaté, protože z jeho pohledu neumožňuje Rumunsko, aby se ukrajinský jazyk vyučoval kvalifikovanými učiteli. Dokonce s tím má svou vlastní zkušenost, protože ho nenechali vyučovat ukrajinštinu na Lvovské univerzitě v Rumunsku, a nyní je tak bez práce. Svaz Rumunských Ukrajinců je podle něj proti výuce ukrajinského jazyka. Nechtějí financovat a podporovat mladé intelektuály, kteří mají kulturní iniciativy. Své funkce zastávají pouze pro své vlastní účely. Při otázce na důvod nám Stefan řekl: „Zeptejte se Svazu rumunských Ukrajinců. Zeptejte se jich, proč mě nechávají nezaměstnaného a bez mzdy. Odmítají mě zveřejňovat nyní v novinách (Svobodné slovo). Neměl jsem a nemám, s kým teď jednat.“.

Respondent Narcis doplňuje, že organizace bohužel změnily své priority. Soustředí se na cokoliv jiného než na vývoj ukrajinského jazyka, na ukrajinské třídy ve školách a zájem ukrajinských etnik z Rumunska. Podle jeho slov to nyní můžeme považovat, že je to dnes opět ne daleko od nuly.

I přestože existují periodika a dokonce rádiové vysílání (podrobně zmíněno v životních podmínkách), používání ukrajinského jazyka je čím dál menší. Což potvrzuje i respondent Alex, který říká, že používat ukrajinštinu mohou všichni, existují dokonce i zákony, které to umožňují, ale většina z nich ukrajinštinu stejně nepoužívá. Respondentka Evghenia odpovídá, že myslet v ukrajinštině můžou, ale ne v oficiálních aktech. Na to musí používat rumunštinu. Dále doplňuje svůj názor respondent Narcis, že jediné oficiální použití ukrajinského jazyka je v některých vesnicích s kompaktními ukrajinskými menšinami. Na některých místech jsou úřední budovy označeny ukrajinským přepisem. Kromě ukrajinských škol však neexistuje žádný oficiální status ukrajinského jazyka v žádné instituci. Ukrajinský jazyk je dnes přítomen výhradně pro soukromé použití, v některých bohoslužbách a ve zbývajících školách a třídách (a bude to tak dlouho, dokud Svaz Rumunských Ukrajinců nebude schopen změnit vůdce). Zbytek komunikace je takový, jaký by měl být v každé zemi na základě národního - úředního jazyka.

Vývoj náboženství ukrajinské menšiny se od Rumunů již na počátku lišil. Náboženské rozdíly zde zajišťovala především pravoslavná a řeckokatolická církev.

Pravoslavná církev neboli také ortodoxní, je jednou podskupinou křesťanské církve. Její obřad je byzantský. Tato nejvýznamnější starobylá církev vznikla po tzv. Velkém Schizmatu. Velkým Schizmatem se rozumí velký rozkol církví, který nastal v 11. století a kdy se jednotná křesťanská církev rozdělila na západní katolickou a východní ortodoxní církev. Pro některé příslušníky ortodoxní církve šlo o okamžik, kdy římskokatolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných církví, když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství s ostatními čtyřmi patriarcháty a proklel je.⁴⁹⁾ Oddělené ortodoxní církve uznávají za svého duchovního vůdce konstantinopolského patriarchu a přiznávají mu čestný primát. Patriarcha tohoto patriarchátu má sídlo v Turecku a pod jeho přímou jurisdikci spadají už jen církve v diaspoře v Evropě a Americe. ⁵⁰⁾

Řeckokatolická církev je katolická církev, patřící mezi církve byzantského obřadu, též známé jako uniatské církve. Řeckokatolická církev je tedy souhrnné označení pro samosprávné (autokefální) východní katolické církve, které vyznávají liturgii byzantského obřadu. Církev uznává svrchovanost papeže a velmi úzce spolupracuje s římskokatolickou církví, která jej považuje za součást katolické církve. Tyto církve jsou situovány zvláště ve střední a východní Evropě. Počátky této církve lze datovat od roku 1596, kdy se na základě Brestlitevské unie odštěpila od pravoslaví a podrobila Římu. Pravoslavné církve nazývají řeckokatolické církve (nyní již hanlivě) uniatskými církvemi a považují je za „odpadlíky“ od pravoslaví. Z tohoto důvodu není nyní pojem uniatství oficiálně katolíky užívaný.⁵¹⁾

Velká většina respondentů na otázku vývoje náboženství nebyla moc otevřená a odpovědi vedly stejným směrem jako například od Alexe, který odpověděl, že mají stejné náboženství. Ukrajinská menšina v Rumunsku má sice nyní největší zastoupení v pravoslavné církvi stejně jako Rumunsko, to však nebylo vždy pravdou. Před rokem 1948 byli Ukrajinci většinou řečtí katolíci.

Řeckokatolická církev mezi ukrajinskou národní menšinou v Rumunsku převažovala především v Banatu (Banátu) a Maramureşi (Maramureši). Tehdy patřila pod jurisdikci Mukačevské diecéze. V oblasti Bukoviny bylo tehdy málo řeckých katolíků a většina věřících zde, stejně jako Ukrajinci v Podunají, vyznávala pravoslaví. V meziválečném období byla římskokatolická církev Rumunska nejprve podrobena místní apoštolské správě a od roku 1930 Rusínskému vikariátu (šlo tehdy o 48 farností). Řeckokatolická církev v Rumunsku byla v roce 1948 zrušena komunistickým režimem a následně byla sloučena s rumunskou pravoslavnou církví. Zároveň se mnoho Ukrajinců obrátilo k protestantismu nebo ke svědkům Jehovovým.⁵²⁾ Pravoslavný ukrajinský vikariát v rumunské pravoslavné církvi byl vytvořen po zákazu řeckokatolické církve, který měl sídlo v Sighetu Marmație (Marmarošská Sihoť). V roce 1952 byl pravoslavný ukrajinský vikariát pod římským ortodoxním biskupem v Baia Mare (Velký důl). ⁵³⁾

Když v roce 1963 byly zrušeny ukrajinské školy z důvodu násilné rumunizace, tak kostely zůstaly jediným místem, kde mohla ukrajinská menšina v Rumunsku použít svůj rodný jazyk. Kostely se staly důležitou součástí kulturního života. Pod nátlakem rumunské vlády se však ukrajinština pomalu vytrácela i z kostelů.⁵⁴⁾ Pro věřící, kteří mluví pouze ukrajinsky je dodnes obtížné navštěvovat bohoslužby, protože rumunský kostel není pro poskytování služeb v tomto jazyce velice častý. ⁵⁵⁾

Po revoluci v roce 1989 se téměř všechny starobylé farnosti z jižní Bukoviny vrátily do obnovené řeckokatolické církve. V roce 1990 byl obnoven Ukrajinský ortodoxní vikariát, pod který spadaly téměř všechny ukrajinské komunity v Maramureș (Maramureši) (asi 40 000 věřících) a v Banátu (asi 12 000 věřících). Pravoslavná společenství zůstala převážně na vesnicích jižní Bukoviny a Podunají, nicméně stále byly podřízeny místním rumunským diecézím.⁵⁶⁾ V roce 1996 byl obnoven generální vikariát ukrajinské řeckokatolické církve se sídlem v Suceavě (Sučavě). Řeckokatoličtí věřící však měli potíže s návratem do kostelů přijatých v roce 1948 (tj. především v Maramureši a jižní Bukovině). ⁵⁷⁾ Významný okamžik nastal v roce 2002, kdy byl pokus o založení nové ukrajinské farnosti a postavení chrámu v Suceavě.⁵⁸⁾

Vztahy mezi oběma věřícími skupinami ukrajinských menšin nejsou v současné době nijak neuspokojivé, nicméně mezi knězi panuje určité napětí. Problémem je oblast majetku. Podle zákona o církvích by se chrámy používané pravoslavnou komunitou měly vrátit řeckokatolické církvi. Ty však patří k původním stavbám těchto chrámů, takže jej komunity odmítají a neplní tak soudní příkazy. Tento problém byl ale částečně vyřešen o pár let později, když si v roce 2003 obě skupiny vystavěly nové, své příslušné chrámy a kostely. Byly tedy postaveny tři pravoslavné a dva řeckokatolické chrámy.⁵⁹⁾

Respondent Narcis říká, že ve starých kompaktních komunitách byly kostely od samého počátku. Poté bylo v první polovině 90. let postaveno několik nových kostelů, počínaje kostelem založeným jeho otcem ve městě Lugoj. Nyní existují ukrajinské církve také ve městech s velkým významem, jako jsou București (Bukurešť) a Timișoara (Temešvár).

V současné době jsou bohoslužby vedeny spíše v rumunštině, někde alespoň dvojjazyčně. Jazyk bohoslužby závisí především na konkrétní oblasti a také na tom, zda vůbec příslušný kněz ukrajinštinu ovládá. Bohoslužby v ukrajinském jazyce se zachovaly především na severu u hranic s Ukrajinou.⁶⁰⁾ Což potvrzuje respondentka Julia, která říká, že Ukrajinci mohou samozřejmě uplatňovat své náboženství, dokonce mají v Bukurešti ukrajinského kněze, který poskytuje služby v ukrajinském jazyce.

Dále zmiňuje respondent Narcis, že většina Ukrajinců se stále řídí juliánským kalendářem, zatímco Rumuni se řídí gregoriánským kalendářem. To znamená, že Ukrajinci Vánoce slaví jako některé země až po příchodu nového roku, a to 6. a 7. ledna. Rumuni naopak Vánoce slaví například stejně jako v České republice 24. prosince.

Vlastní výzkum se skládá ze třech ucelených pohledů, které se zabývají ukrajinskou minoritou v Rumunsku, a to konkrétně pohled samotné ukrajinské menšiny na život v Rumunsku, pohled Rumunů na ni a pohled ostatních Ukrajinců. Předem byly stanoveny 4 výzkumné otázky, které lze brát jako doplňující otázky, které přibližují život ukrajinské menšiny v Rumunsku. Největší část tak tohoto výzkumu je založena právě na pohled Ukrajinců žijících v Rumunsku. Vlastní výzkum je sestaven z rozhovorů s respondenty.

Jak již bylo řečeno, pohled ukrajinské menšiny, který je brán jako majoritní část této práce, navazuje na již zmíněné doplňující otázky výše, které byly rozčleněny tak, aby zachytily nejdůležitější životní aspekty ukrajinské menšiny. Zde se nachází shrnutí, které vychází ze zmíněných bodů, a především z odpovědí dotazovaných respondentů.

Z výše zmíněných témat (životní podmínky, vzájemné vztahy, postavení ukrajinského jazyka a náboženství) lze shrnout, že z historického hlediska ukrajinská minorita neměla nejlepší podmínky pro život v Rumunsku. Ukrajinština byla dříve zakazována, ukrajinské školy byly přeměňovány na rumunské, náboženský rozdíl zajišťovala pravoslavná a řeckokatolická církev a vzájemné vztahy byly taktéž napjaté. Vše se odvíjelo od toho, že jim nebyla vyjádřena žádná podpora nejen ze strany Ukrajiny, ale i Rumunska, které v jisté době nepodporovalo národnostní menšiny.

Nyní podle respondenta Alexe, který je viceprezidentem Světového kongresu ukrajinské mládežnické organizace, tj. mezinárodní nevládní organizace, která koordinuje aktivity ukrajinských mládežnických nevládních organizací po celém světě, má ukrajinská komunita v Rumunsku z politického hlediska vše, co potřebuje (mateřské školky, školy, střední školy, univerzitní kvóty, církve a jednu nevládní organizaci s přímým financováním od státu). Dále říká, že navíc tato nevládní organizace, která získává finanční prostředky od vlády, je „uzavřená“. Peníze, které organizace získává za každé ukrajinské obyvatelstvo žijící v Rumunsku, se nevracejí zpět do komunity žádným dokazatelným způsobem, ale pouze v prostřednictví událostí a veřejných akcí, které tato nevládní organizace provozuje. Dále také zmiňuje, že jediný způsob, jak může být zvolen ukrajinský zástupce v rumunském parlamentu, je právě od této nevládní organizace.

Alex se narodil v severní části Rumunska, Sighetu Marmatiei, v kraji Maramureș (Maramureši). Nyní bydlí v Cluju. Má rumunské občanství, ale ukrajinskou národnost. Jeho rodina žije v Maramureș (Maramureši), ve vesnici poblíž Sighetu-Marmatiei. Tato oblast je převážně obydlena domorodými Ukrajinci, jeho rodiče se narodili v dnešním Rumunsku a nikdy se nestěhovali. Vesnice, ve které žijí, byla po 2. světové válce rozdělena. Nyní je však částečně v Rumunsku a částečně na Ukrajině (kvůli hranici na řece Tisa). Také říká, že ve skutečnosti existuje jen velmi málo rodin, které se stěhovaly do Rumunska, většina z nich je domácích a žije v oblastech vedle státní hranice.

Alex se cítí normálně integrovaný. Zdůrazňuje, že měl vše, co potřeboval, aby se rozvinul v ukrajinské kultuře (škola, kostel, události, náboženské oslavy atd.). Jazyk je podle něj velice odlišný. Ukrajinci mohou používat ukrajinštinu. Říká dokonce, že na to existují zákony, které to umožňují, ale většina Ukrajinců ji podle něj stejně nepoužívá. Ukrajinci se z jeho hlediska považují za hrdou komunitu, která po mnoho staletí pokojně žila v historicky multikulturní oblasti země. Podle Alexe neexistují žádné aktivní vztahy mezi Ukrajinou a Rumunskem. Je to spíše o nevládních, soukromých a malých podnicích než o vládním vztahu. Kultura je z jeho pohledu bohatá na obou stranách. Tvrdí však, že kultury jsou sice odlišné, ale právě v přechodných hraničních oblastech lidé získávají to nejlepší z obou kultur a navzájem si sebe váží.

Podle respondentky Julie, která se narodila v Kyjevě (Ukrajina) a nyní žije v rumunském Sibiu se svým rumunským manželem, život Ukrajinců v Rumunsku vidí každý různým způsobem a nejde to podle ní zobecnit. Každopádně nyní je situace velmi omezující pro všechny, protože během právě probíhající pandemie Covid-19 prakticky nikdo nemůže nic a všichni jsou uvnitř zamčeni.

Pokračuje však, že jelikož opustila Ukrajinu už v 17 letech, tak se svojí rodnou zemí nemá moc silné vazby. Někteří Ukrajinci se ale v Rumunsku snaží udržet ukrajinskou kulturu. Julia je se svými životními podmínky v Rumunsku spokojená a myslí si, že to pociťuje i většina ostatních Ukrajinců žijících v Rumunsku. Dále říká, že ukrajinská a rumunská kultura jsou si podobné, ale pokud se jedná o národní povahu Ukrajinců a Rumunů, tak ta se podle jejího skromného názoru liší. Neslyšela ani o žádném konfliktu mezi Ukrajinci a Rumuny, ke kterému by došlo během posledních 30 let. Podle ní se musí všichni přizpůsobit jazyku (rumunštině), pokud tam chtějí žít. Julia ukrajinštinu používá pouze když mluví telefonicky s místními ukrajinskými přáteli nebo s rodiči. Říká však, že ukrajinština na severu Rumunska se liší od oficiální ukrajinštiny.

Julia je v Rumunsku spokojená, žije ve městě s velmi malým počtem Ukrajinců, takže situaci moc nevnímá a zároveň se ani nezajímá o politiku. Ví však, že mají několik odborů rumunských Ukrajinců, ale není součástí ani jednoho z nich. Podle ní samozřejmě Ukrajinci mohou uplatňovat své náboženství. Mají i některá místa (např. Bukurešť), kde poskytují služby v ukrajinském jazyce.

Respondent Narcis, který má rumunské občanství a zároveň ukrajinskou národnost, se považuje za Ukrajince. Jeho otec byl Ukrajinec žijící právě v Rumunsku a bojoval za práva ukrajinské menšiny, takže má velké cítění s touto minoritou. Narcis žije v Timisoara. Jeho rodinní příslušníci žijí také v Rumunsku, ale několik z nich žije na Ukrajině.

I přesto, že značná rumunizace proběhla a samotný termín „Ukrajinci“ byl zakázán, mnozí Ukrajinci byli nuceni změnit své příjmení na rumunsky znějící, tak podle Narcise je obdivuhodné, že více než 50 000 Ukrajinců se stále hrdě hlásí ke svému původu, hovoří ukrajinským jazykem a respektují tradice. Zapojují se také do kulturních aktivit a nadále udržují naživu ukrajinského ducha. Z pohledu Narcise jsou tak Ukrajinci jako lidé velmi dobře integrovaní, ale stále jsou jen málo známí a uznávání jako samostatný národ.

Podle něj se ukrajinská a rumunská kultura značně neodlišuje. Oba národy jsou ve vztahu k cizincům velmi vřelí, sdílí mezi sebou podporu. V obou kulturách jsou rodinné vztahy založeny na úzké podpoře, úctě k manželce a starším lidem, a dokonce sdílí dům na dvě generace. Velmi zřídka je rodič opuštěn v domě pro seniory. Na vesnicích je živo jak v rumunské, tak i v ukrajinské části. Ukrajinci jsou mnohem disciplinovanější a oddaní zdravé stravě.

Většina oslovených respondentů nebyla schopna vyjádřit svůj názor ohledně národnostních menšin v Rumunsku, natož sdílet svůj pohled na ukrajinskou menšinu. Však podle níže zmíněných respondentů je postoj Rumunů k národnostním menšinám všeobecně přátelský a nepanuje z rumunské strany žádná diskriminace, a to platí konkrétně i pro ukrajinskou menšinu.

Národnost respondentky Evghenia je rumunská, ale celý život žije na Ukrajině. Evghenia má rodiče rumunského původu. Říká, že v její rodině vždy převažoval rumunský původ. Dříve bylo totiž v Chernivtsi (Bukovina) Rumunsko, a to do roku 1939. Ale právě v rakouských dobách její rodina byla také na tomto území. Takže proto její rodina je rumunského původu. Raději říká, že je Bukovanka. Jenže zdůrazňuje, že tomuhle nikdo nerozumí, takže se považuje za Rumunku.

I přesto, že se cítí jako Rumunka, tak celý život žila na Ukrajině. Vydala se studovat do Rumunska, kde její pocity nebyly na začátku nejideálnější. Říká, že zpočátku se jí tam moc nelíbilo. Byla z malého města, kde všichni znají každého. A když přišla do Bukurešti, lidé byli hrozně napjatí, chladní. Necítila se tam moc dobře. Ale během 4 let se tam našla a spřátelila s opravdu skvělými přáteli (umělci, horolezci). Byli jako její druhá rodina. To se stalo ve druhém roce, ale ten první rok byl pro ní hrozný. Bydleli v malé vesnici nedaleko Bukurešti (Crevedia). Bylo to plné cikánů a žili v malém areálu pro předškoláky. Zdůrazňuje, že se na ten čas snaží zapomenout.

Během tohoto času v Rumunsku neviděla žádnou diskriminaci ukrajinské menšiny. Stejné je to i na Ukrajině, tam podle ní též nedochází k žádným konfliktům mezi Ukrajinci a Rumuny. Všichni se navzájem respektují. To samé platí pro životní podmínky ukrajinské menšiny v Rumunsku. Tvrdí, že pro Ukrajince a ostatní národnostní menšiny platí stejná práva jako mají místní Rumuni.

Evghenia zmiňuje, že tyto národnosti mají stejné náboženství, ale úplně rozdílené jazyky. Ukrajinština v Rumunsku je podle ní trochu mix. Je to něco mezi polštinou, ukrajinštinou a staroslověnštinou. Každopádně ukrajinská menšina musí znát rumunštinu. Ukrajinsky mluví pouze v rodině, s přítelem nebo v národních kulturních školách.

O konfliktech mezi Ukrajinou a Rumunskem nic neví. Říká však, že kultura lze velmi těžko posoudit, neboť to jsou dvě velké země. Říká, že pokud se podíváme na staré časy jako třeba 5 000 - 4 000 př. n. l., tak to byla stejná tripolská kultura, tzn. měli stejné kostýmy, písně, náboženství, svátky atd. Ale současné umění je prý velice rozdílné. Její názor však je, že Rumunsko je v mnohém vpřed.

Evghenia žije na Ukrajině jako umělkyně, ale ráda by žila v Rumunsku. Je to teď pro ní těžké, protože její přátelé jsou v Bukurešti, ale ona bydlí na Ukrajině. Říká, že na Ukrajině může být svobodným umělcem a dělat si, co chce. Pokud se ale vrátí do Rumunska, znamená to, že musí mít práci s vysokým platem, aby tam mohla zůstat. Ale zdůrazňuje, že by tam nemohla být umělcem.

Respondentka Saraela bydlí v malé vesnici Posaga. Tato vesnice se nachází v okrese Alba Iulia. Většina obyvatel se živí chovem dobytka. Tvrdí, že lidé jsou tam velice milí, ale žádní Ukrajinci ani jiní cizinci tam nežijí.

Saraela dále říká, že Rumuni respektují cizince. Teda aspoň o žádné diskriminaci neví. Podle ní ale v Rumunsku moc cizinců není. A to možná z důvodu, že v její vesnici se nenachází ani jeden cizinec. Každopádně má mezi přáteli Maďary a Moldavany a přijde ji, že všichni cizinci jakékoli národnosti se mají v Rumunsku dobře. Nikdo s nimi nemá žádný problém.

O Ukrajincích žijících v Rumunsku moc neví. Z jejího pohledu je totiž Ukrajinců v Rumunsku málo. Říká však, že většina Ukrajinců, co žijí v Rumunsku, se nachází blízko ukrajinských hranic. Dále zmiňuje, že má kamarádku Ukrajinku, ale ta se narodila v Rumunsku.

Podle Saraela Ukrajinci žijící v Rumunsku mají stejné životní podmínky jako Rumuni. Myslí si, že mezi sebou určitě udržují ukrajinský jazyk, a to především poblíž ukrajinských hranic. Pokud ale chtějí žít v Rumunsku, musí se přizpůsobit a naučit se i rumunský jazyk. Na úřadech a na jiných místech by se bez rumunštiny nedomluvili. Slyšela však, že někde u hranic je úřad, kde mohou mluvit ukrajinsky. Saraela říká, že kultury se moc neliší. O náboženství ale toho moc neví. Podle ní většina vyznává ortodoxní náboženství a mají svůj vlastní kostel.

Získat vhodné respondenty, kteří by byli schopní odpovědět na toto téma, bylo náročné. Po několika rozhovorech s Ukrajinci bylo usouzeno, že mnozí nemají žádný názor na Ukrajince žijící v Rumunsku. Však alespoň jeden Ukrajinec, který má nějakou spojitost s Rumunskem, vyjádřil svůj názor.

Respondent Andrej má ukrajinské občanství a zároveň i rumunské občanství. Jeho otec se narodil v západní části Ukrajiny poblíž rumunských hranic a jeho matka také na západě, ale o něco dále. Andrej pochází z města Chernivtsi (Bukovina), nyní však žije kvůli studiu v Praze. Andrej má v Rumunsku své příbuzenstvo, což podle něj není nic zvláštního, protože z jeho rodného města (Bukovina) většina lidí měla příbuzné z Rumunska a mluvili rumunsky, takže mnoho z nich stejně jako on jezdí do Rumunska právě navštívit svou rodinu. Dále říká, že jiní jen chtěli získat občanství EU, aby mohli pracovat a cestovat bez všech omezení.

Andrej vnímá ukrajinskou menšinu v Rumunsku jako svobodnou, pracovitou skupinu lidí. Všeobecně si myslí, že Ukrajinci a Rumuni mají přátelský vztah, není mezi nimi žádná diskriminace ani spor. Vypráví, že žil v části Ukrajiny, která byla součástí Rumunska, takže ozvěny jejich kultury jsou všude, myslí si tak, že jejich kultury jsou podobné, i když se to těžko určuje. Naopak jazyky se velice odlišují. Ukrajinský jazyk náleží mezi slovanské jazyky a rumunský patří do románské skupiny. Také podotýká, že i když se Ukrajinci snaží udržet ukrajinský jazyk mezi sebou, tak se musí adaptovat a používat pouze rumunštinu.

Hlavním cílem této práce bylo zhodnotit, jak rumunští Ukrajinci vnímají svůj život v Rumunsku, dále jak na ně nahlížejí samotní Rumuni, a jak rumunské Ukrajince vnímají ostatní Ukrajinci.

Z prozkoumaných témat: životní podmínky, vzájemné vztahy, postavení ukrajinského jazyka a náboženství lze konstatovat, že z historického hlediska neměla ukrajinská minorita nejlepší podmínky pro život, neboť ji silně ovlivňovala násilná rumunizace, při které došlo k uzavírání ukrajinských škol, kostelů a mnoho dalších omezení, při kterých byla ovlivněna národní identita Ukrajinců.

Počet ukrajinské menšiny postupně klesá, jelikož se většina lidí ukrajinského původu již považuje za Rumuny. V současné době ukrajinskou menšinu tvoří tři hlavní skupiny, a to v Mamamureši a Suceavě, v Banátu a v oblasti Tulče, které sčítají na 50 920 Ukrajinců. Je však obdivuhodné, že se stále tolik Ukrajinců hlásí ke svému původu.

Ukrajinci svoji národnostní identitu zachovávají především prostřednictvím národnostních sdružení, díky kterým si udržují nejen svou identitu, ale také kulturu, rodný jazyk a tradice. Zároveň také pracují na tom, aby neztratili své slovo, a to pomocí aktivní účasti v rumunském parlamentu. To vše zahrnuje Svaz rumunských Ukrajinců, který je také zastoupený v Radě pro národnostní menšiny, a která je zároveň poradním orgánem pro rumunskou vládu. Jeho prostřednictvím se také vydávají ukrajinská masmédia a literární díla. V dřívější době šlo o organizaci oficiálně zastupující ukrajinskou menšinu v Rumunsku, jejíž členové byli téměř všichni ukrajinské národnosti. V dnešní době už mezi členy rady patří i Rumuni, což se jeví jako velmi pozitivní výsledek jejich společného soužití. Svaz rumunských Ukrajinců je podporován rumunskou vládou. Druhou důležitou organizací z hlediska Ukrajinců v Rumunsku je Národní fórum Ukrajinců Rumunska, které bylo založeno teprve před pár lety v Suceavě. Svou aktivitu rozšiřuje již do několika oblastí. Svaz rumunských Ukrajinců pak pro Ukrajince zaštiťuje rádiové vysílání a vydávání časopisů v ukrajinském jazyce. Můžeme tedy říci, že stávající ukrajinská menšina v Rumunsku má nyní oproti historii, vše, co k životu potřebuje. Rumunská vláda umožňuje církvi zachovávat její podstatu a existují ukrajinské školy a školky.

Nejdůležitějším prostředkem, jak rumunští Ukrajinci pečují o svou identitu, je tedy hlavně ukrajinský jazyk, který se udržuje především ve školách, při některých bohoslužbách či stálé používání ukrajinštiny v soukromí rodin a přátel, ale i to se už v této době objevuje spíš zřídka. Počet mluvčích tedy stále klesá, neboť většina mladých lidí již bere jako svůj rodný jazyk rumunštinu, které se museli od malička přizpůsobovat.

Historické konflikty mezi Ukrajinci a Rumuny představovaly tedy spíše cosi nedokončeného z historie a pnutí mezi politickou sférou. V současné době se tyto etnika respektují. Ukrajinci žijící v Rumunsku se chápou tak, že se do rumunské kultury musejí hodně adaptovat. I přesto, že se postupně vytrácí jejich tradice, ukrajinská menšina se snaží bojovat za udržení všeho, co je dělá hrdou ukrajinskou menšinou. Z pohledu Rumunů není již žádný důvod k diskriminaci. Někteří Rumuni o situaci rumunských Ukrajinců příliš nevědí a berou se jako dvě etnika sobě rovné, podobné z hlediska náboženství, ale odlišné z hlediska jazyka. Z názoru ostatních Ukrajinců, kteří nežijí v Rumunsku, lze říct, že mnozí nemají žádný názor na Ukrajince žijící v Rumunsku. Již v historii se ukrajinská vláda příliš nezajímala o své občany mimo území státu a nehodlala je nijak finančně ani morálně podporovat. Pár Ukrajinců o své menšině v Rumunsku sice ví, ale chápou ji spíše jako svobodnou skupinu lidí, což se zdá velmi pochopitelné vzhledem k členství Rumunska v EU.

BOCZKOWSKI, Hipolyt. Z dějin Ukrajiny a ukrajinského obrození. Ukrajinské vydavatelské družstvo Čas, Kyjiv-Praha, 1919.

DABAROWSKI, Tomasz. IWAŃSKI, Tadeusz. Breaking through distrust in relations between Romania and Ukraine. [online]. Centre for Eastern Studies (OSW), 2016. [cit. 2020-05-31]. Dostupné z: https://www.osw.waw.pl/en/publikacje/analyses/2016-04-27/breaking-through-distrust-relations-between-romania-and-ukraine

GERASYMCHUK, Sergiy. The Relations between Ukraine and Romania: Old and New Perceptions. Cooperation Outlooks. [online]. Ukrainian Prism, 2017, [cit. 2020-02-23]. Dostupné z: http://prismua.org/en/relations-ukraine-romania-old-new-perceptions-cooperation-outlooks/

GRINCHYSHYN, Taras. Osoblyvosti relihijnoho žyttja ukrajinciv dejakych postsocialistyčnych deržav Schidnoji Jevropy: Rumunija ta Estonija. (Особливості релігійного життя українців деяких постсоціалістичних держав Східної Європи: Румунія та Естонія. [Rysy náboženského života Ukrajinců v některých postsocialistických zemích východní Evropy: v Rumunsku a Estonsku.]) [online]. Risu, 2006, [cit. 2020-02-23]. Dostupné z: https://risu.org.ua/ua/index/studios/materials_conferences/44135/

KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Vyd. 2. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2015, s. 118-119. ISBN 978-80-213-2551-7.

KOKAISL, Petr. a kol. Pestrá Evropa: Italové v Chorvatsku, Poláci v Rumunsku, Rusíni na Ukrajině, Rusíni (Lemkové) v Polsku, Rusíni v Srbsku, Ukrajinci v Rumunsku, Turci v Makedonii, Turci v Rumunsku, Krymští Tataři. Praha: Nostalgie, 2017, s. 59-65. ISBN 978-80-906207-6-6.

KUCHARENKO, Roman. Ukrajinci v Rumuniji. (Українці в Румунії. [Ukrajinci v Rumunsku.]) [online]. Gazeta.ua, 2018. Dostupné z: https://gazeta.ua/blog/48535/ukrayinci-v-rumuniyi

MELNYK, Yuriy. Ukrajinci v Rumuniji: zadobreni Bucharestom, zabuti Kyjevom. (Українці в Румунії: задобрені Бухарестом, забуті Києвом. [Ukrajinština v Rumunsku: povzbuzena Bukurešťem, zapomenutá Kyjevem.]) [online]. Листи до приятелів (Letters to Friends), 2018, [cit. 2020-03-03]. Dostupné z: https://lysty.net.ua/uaromania/

PETRETCHI, Nicholas, Miroslav. Ukrainians in Romania. [online]. Multicult pe web, [cit. 2020-04-13]. Dostupné z: https://multicult.ro/index.php?option=com_content&view=article&id=19&Itemid=188&lang=en

RENDUK, T. G. Ukrajinci Rumuniji: nacionaľno-kul´turne žittja ta vzajemovidnosyny z vladoju. (Українці Румунії: національно-культурне життя та взаємовідносини з владою. [Ukrajinci v Rumunsku: národní a kulturní život a vztahy s úřady.]) Kyjev: Historický ústav Ukrajiny, Národní akademie věd Ukrajiny, 2010. ISBN 978-966-02-5826-6.

ROBCIUC, Ion. The Ukrainians Living In Romania. [online]. Institutul cultural Roman: Plural, 2006. [cit. 2020-04-07] Dostupné z: https://www.icr.ro/pagini/the-ukrainians-living-in-romania/en

RYCHLÍK Jan a spol. Dějiny Ukrajiny. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2015, 524 s. ISBN 978-80-7106-409-1

Řeckokatolická církev. [online]. Wikiwand, [cit. 2020-04-05]. Dostupné z: https://www.wikiwand.com/cs/%C5%98eckokatolick%C3%A1_c%C3%ADrkev

SEBERA, Martin. Vybrané kapitoly z metodologie. Masarykova univerzita, 2012. ISBN-13: 978-80-210-5962-7

Shevchenko, Taras Grigoryevich. [online]. Encyklopedia.com, 2020, [cit. 2020-04-13]. Dostupné z: https://www.encyclopedia.com/people/literature-and-arts/russian-and-eastern-european-literature-biographies/taras-grigoryevich

SUBTEĹNY, O. Ystorija Ukrajiny. Kyjiv, 2006.

Ukrajina v rumuns'kych zovnišn'opolityčnych koncepcijach. (Україна в румунських зовнішньополітичних концепціях. [Ukrajina v rumunských koncepcích zahraniční politiky.]) [online]. Litopys, [cit. 2020-05-27]. Dostupné z: http://litopys.org.ua/ukrxx/r11.htm

Ukrajins'ka diaspora v Rumuniji. (Українська діаспора в Румунії. [Ukrajinská diaspora v Rumunsku.]) [online]. Buktolerance, [cit. 2020-02-23]. Dostupné z: http://buktolerance.com.ua/?page_id=8

Ukrajins'ka diaspora v Rumuniji. (Українська діаспора в Румунії. [Ukrajinská diaspora v Rumunsku.]) [online]. Ukrajinské noviny Time, 2016. [cit. 2020-04-05]. Dostupné z: https://chas.cv.ua/politics/36478-ukrayinska-daspora-v-rumunyi.html

Ukrajins'ka nacional'na menšina v Rumuniji. (Українська національна меншина в Румунії. [Ukrajinská národnostní menšina v Rumunsku.]) [online]. Velvyslanectví Ukrajiny v Rumunsku, 2020 [cit. 2020-02-23]. Dostupné z: https://romania.mfa.gov.ua/spivrobitnictvo/205-ukrajinci-v-rumuniji

Ukrainskije Obščiny v Rumynii Istočnik. (Украинские Общины в Румынии Источник. [Ukrajinská společenství v Rumunsku.]) [online]. Nikita, [cit. 2020-04-13]. Dostupné z: https://nikitafirst.com.ua/ukrainskie-obshchiny-v-rumynii?fbclid=IwAR3NmZxxW7aZY2GJi5AnoIbTEgMdgSKrqYOwFuny-fSchvc7R_EbEuaG8RQ

YURIYCHUK, Yuriy. Ukrainian minority in Romania: Problems of national identity preserving. Editura Universitatii din Oradea, s. 56-64, 2011. ISSN 1841-9259.

FEDOTOV, Egor. Ideas, structures, and the (un)conventional politics of minority rights in Romania and Ukraine. Palgrave Communications, Volume 3, Article number 17052, 2017. DOI 10.1057/palcomms.2017.52

LIVIZEANU, Irina. Cultural Politics in Greater Romania: Regionalism, Nation Building, and Ethnic Struggle, 1918–1930. Cornell University Press, s. 53-66, 1995. ISBN 1501727710, 9781501727719. Dostupné z: DOI 10.2307/2500992

SCHREIBER, Eckart Wilfried, Raularian RUSU a Titus MAN. National Minorities in Romania. Their Present Demographic and Political Situation. ISR-Forschungsberichte, 2017, s. 439-446 DOI: 10.1553/ISR_FB042s439. ISSN 4637-812X.

Obrázek 1 - Vlajky Rumunska a Ukrajiny, zdroj: http://www.crpe.ro/parteneriatul-estic-romania-ucraina-nevoi-comune-interese-strategice-in-domeniul-energiei/

Obrázek 2 - Rozložení ukrajinské menšiny v Rumunsku, zdroj: http://pestraevropa.hks.re/2017/ukrajinci_v_rumunsku/

Obrázek 3 - Vývoj počtu Ukrajinců v Rumunsku v jednotlivých letech, zdroj: http://pestraevropa.hks.re/2017/ukrajinci_v_rumunsku/slides/po%C4%8Dty%20Ukrajinc%C5%AF%20v%20Rumunsku.php 

Počet shlédnutí: 174