Poláci na Ukrajině

Evsiukova Elizabeth, Epifanova Anastasiia, Korotkikh Olga

Poláci se objevili na území dnešní Ukrajiny již v 11. století. Jsou národnostní menšinou, ve které probíhají procesy ukrajinské akulturace¹⁾ a asimilace²⁾. Poláci jsou dnes zastoupeni prakticky ve všech oblastech Ukrajiny, ale jejich tradiční lokalitou zůstávají západní oblasti.

Naše práce je primárně zaměřena na polskou identitu na Ukrajině. Rozhodli jsme vybrat toto téma zejména proto, že nemáme v dnešní době dostatek informací či dostupných materiálů týkajících problematiky dané skupiny na daném území, přestože se tam nachází už velmi dlouho. Tudíž chceme, aby se čtenář dozvěděl o tom, jak se tato menšina na zkoumaném území objevila a rozvíjela. Nejprve jsme se zaměřili na teoretickou část, kde zkoumáme především historickou vazbu mezi Ukrajinci a Poláky, poté následuje praktická část, kde hledáme odpověď na otázku, čím se liší tato menšina od původního obyvatelstva. Zabýváme se zejména prvky jazyka, historií, tradicemi a vzděláním.

Hlavní výzkumnou otázkou naší práce je zjistit, jaká je identita Poláků žijících na Ukrajině. V čem je tato menšina odlišná a v čem se přizpůsobila původnímu obyvatelstvu.

• Jsou Poláci zvyklí na ukrajinský kulturní a sociální systém? Chtějí se odstěhovat do Polska, nebo jsou spokojeni s životem na Ukrajině?
• Mluví Poláci žijící na Ukrajině polsky?
• Dodržují zde polské tradice? Slaví polské svátky?
• Jakou roli hrají kulturní centra pro Poláky na Ukrajině?
• Je možné studovat polštinu na ukrajinských školách?

Pro získání dat jsme využili kvantitativní a kvalitativní metodologii. Informaci o metodách výzkumu jsme nejvíc čerpali z knihy „Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace“, jejímž autorem je Jan Hendl³⁾.

Při kvantitativním sběru dat jsme používali strukturalizované dotazníky, především prostřednictvím sociální sítě Facebook, kde byly položeny jak výběrové⁴⁾ , tak i výčtové⁵⁾ , dále jsme pracovali se statistikami a grafy. Získanou informaci jsme ověřovali z několika zdrojů, protože získaná znalost může být příliš abstraktní a obecná pro přímou aplikaci v místních pod¬mínkách.

Kvalitativní metody pomohly dostat se už více do hloubky našeho tématu. Využili jsme literaturu a odborné články, polostandardizovaný rozhovor prostřednictvím Skype. Měli jsme připravené otázky, ale takový rozhovor předpokládá, že se jich nemusíme přesně držet a můžeme nechat respondenta mluvit. Bohužel jsme nebyli schopni vést skutečné rozhovory se všemi lidmi kvůli obtížím spojeným s neznalostí jazyka, proto jsme měli „standardizované chaty“ online, které fungovaly skoro stejně jako skutečný rozhovor. Nevýhodou bylo jen to, že dotazovaný měl více času na přemýšlení a formulace a to, že někteří možná nebyli ochotni odpovídat tak široce a plně jako při offline rozhovoru. Nicméně jsme zjistili všechno, co jsme chtěli, všichni dotazovaní byli moc hodní a odpovídali na všechny položené otázky.

Aby byl náš výzkum co nejvíce přesný, rozhodli jsme najít zástupce tří generací Poláků žijící na Ukrajině. Nebylo to obtížné díky sociálním sítím Instagram a Facebook. Mladší skupina respondentů ve věku od 16 do 27 let, střední skupina od 31 do 52 let a starší od 55 do 72 let. (Zástupci skupiny středního a mladšího věku laskavě souhlasili položit stejné otázky svým rodičům a prarodičům). Mladší a střední dotazované skupiny činily 15 lidí v každé z nich, ve starší skupině bylo 8 lidí. Osobní údaje respondentů jsou anonymizované, jejich jména nejsou záměrně uvedena správně.

V empirické fázi, když jsme připravovali data pro analýzu, použili jsme kódování, tj. k získaným datům jsme přiřadili kódy, ke kterým byly přiřazeny absolutní četnosti, následně byly kódy propojeny s výzkumnými otázkami a data byla interpretována s vyvozujícími závěry.

Mladá generace

• Maciej M. - muž, 52 let
• Leslaw W. - muž, 38 let
• Danuta R. - žena, 43 let
• Irena S. - žena, 43 let
• Bolek D. - muž, 31 let
• Aleš K. - muž, 33 let
• Gustaw L. - muž, 45 let
• Oliwia T. - žena, 51 let
• Karol S. - muž, 48 let
• Celina M. - žena, 36 let
• Dyta P. - žena, 36 let
• Boris W. - muž, 34 let
• Iwo N. - muž, 40 let
• Jozef J. - muž, 31 let
• Lew M. - muž, 49 let

Střední generace

• Maciej M. - muž, 52 let
• Leslaw W. - muž, 38 let
• Danuta R. - žena, 43 let
• Irena S. - žena, 43 let
• Bolek D. - muž, 31 let
• Aleš K. - muž, 33 let
• Gustaw L. - muž, 45 let
• Oliwia T. - žena, 51 let
• Karol S. - muž, 48 let
• Celina M. - žena, 36 let
• Dyta P. - žena, 36 let
• Boris W. - muž, 34 let
• Iwo N. - muž, 40 let
• Jozef J. - muž, 31 let
• Lew M. - muž, 49 let

Starší generace

• Marik K. - muž, 55 let
• Jarek V. - muž, 69 let
• Wiola R. - žena, 65 let
• Lew W. - muž, 67 let
• Dyta D. - žena, 72 let
• Julita T. - žena, 61 let
• Aleš J. - muž, 58 let
• Ela M. - žena, 57 let

Problematikou polské národnostní menšiny na Ukrajině se zabývá Piotr Eberhardt ve svém článku „Polacy na Ukrainie Liczebność i rozmieszczenie ludności polskiej według ostatnich spisów powszechnych⁶⁾“ na online portálu „Polské společenství“. Autor se zabývá historickými událostmi, což pro nás bylo důležité. Především se zaměřuje na proces sčítání lidu (již od prvního poválečného sčítání z roku 1959) a poklesem počtu lidí hlásících se k polskému národu. Při analýze poválečné situace polského obyvatelstva na Ukrajině je třeba připomenout, že druhá světová válka přinesla velké demografické ztráty a polsko-ukrajinský konflikt. Přesun hranice a hromadná repatriace místních Poláků se staly v podstatě koncem skoro stoleté polské přítomnosti na Ukrajině. Statistické údaje, které autor uvádí, ukazují neustálý pokles počtu Poláků způsobený politickou situací. Na rozdíl od Litvy anebo Běloruska, kde Poláci žili do značné míry ve své etnické oblasti a představovali významné procento populace, to na Ukrajině tak nebylo. Polské rodiny byly zhruba obklopené ukrajinským obyvatelstvem. V takové situaci bylo obtížné pěstovat jazyk a kulturu, navíc byla většina polských škol a římskokatolických církví uzavřena. Nejdůležitější roli, jak píše Piotr Eberhardt, hrála smíšená manželství. Kvůli tomu, že převládaly polsko-ukrajinské nebo polsko-ruské rodiny, polská menšina se stále více začala skládat ze starších lidí a takové populace začínají postupně přirozeně odumírat. Autor také uvádí dostatečnou informaci o geografickém rozložení polské populace a vysvětluje mnoho jevů a politických procesů, které probíhaly té době.

Po celé období života na samostatné Ukrajině se polská menšina snažila důsledně hájit právo na oživení své původní kultury. Přes ne vždy příznivé politické, ekonomické a sociální faktory přispěly polské národní komunity k zachování identity mladších generací. O tom, jakým způsobem Poláci zachránili svou národní identitu, píše Garbaruk A.S. ve svém članku „ ВНУТРЕННИЕ ФАКТОРЫ СОХРАНЕНИЯ НАЦИОНАЛЬНОЙ САМОБЫТНОСТИ ПОЛЯКОВ УКРАИНЫ НА СТЫКЕ ХХ – ХХI ВВ. (НА ПРИМЕРЕ ГАЛИЧИНЫ)⁷⁾“ Autorka povídá, že oživení polského národa po represi začalo z území Lvovského regionu. Pod názvem „Společnost polské kultury Lvovské země“ zde byla založena první polská veřejná organizace v roce 1988. Do roku 2013 již existuje ve městech a obcích regionu 22 poboček této společnosti. Kromě toho existuje 20 samostatných polských národních sdružení, které se liší svým stavem a směrem práce, mezi priority patří uspokojení potřeby učit se polský jazyk pořádáním kurzů, vzdělávacích center nebo sobotních a nedělních škol. Jednou z účinných forem pěstování tradic národnostních menšin je vytváření amatérských uměleckých skupin a publikační činnost. Ze článku jsme také zjistili, že uctívání památek minulosti je nedílnou součástí zachování etnické identity mezi lidmi s polskými kořeny. Členové komunity sledují stav bývalých polských hřbitovů. Ve Lvovském regionu se díky úsilí Poláků na bývalých polských hřbitovech, které jsou nyní pohřebištěm místních obyvatel ukrajinského původu, toto území vylepšuje a podle možnosti se staví malé památníky.

Kandidát na historické vědy, docent na katedře světových dějin Strilčuk L.S. v článku “УКРАИНСКОЕ НАЦИОНАЛЬНОЕ МЕНЬШИНСТВО В ПОЛЬШЕ И ПОЛЬСКОЕ НАЦИОНАЛЬНОЕ МЕНЬШИНСТВО В УКРАИНЕ: ФОРМИРОВАНИЕ ЦЕЛОСТНЫХ ОБРАЗОВАТЕЛЬНО-МИРОВОЗРЕНЧЕСКИХ СИСТЕМ⁸⁾” zkoumá národnostní menšiny Poláků na Ukrajině a Ukrajinců v Polsku. Autor věří, že ukrajinsko-polské mezistátní vztahy do značné míry závisí na tom, jak pohodlně se polská menšina na Ukrajině a ukrajinská menšina cítí v Polské republice, jak jsou uspokojovány jejich národnostní, vzdělávací, kulturní a náboženské potřeby. Základem pro navázání ukrajinsko-polských mezistátních vztahů obecně, a zejména vztahů v oblasti národnostních menšin, byla smlouva mezi Ukrajinou a Polskou republikou o přátelských sousedských vztazích a spolupráci podepsaná v květnu 1992. Dohoda zakotvila právo Poláků na Ukrajině studovat v jejich rodném jazyce, vytváření a udržování jejich vlastních vzdělávacích, kulturních, náboženských organizací a společností. Podobná práva byla tímto dokumentem zaručena ukrajinské menšině v Polsku. Autor poskytuje mnoho užitečných statistických údajů z různých roků o vzdělávání a je pozitivní, že školní vzdělávání jako i církevní a náboženský život etnických menšin jsou na státní úrovni široce podporovány.

Co je polská menšina na moderní Ukrajině, jaké parametry charakterizují její jazykový a kulturní život a jakou roli hraje v transformačních procesech ukrajinské společnosti, ve vývoji ukrajinsko-polských vztahů? Odpovědi na tyto otázky jsme našli v článku “МОВНО КУЛЬТУРНИЙ РОЗВИТОК СУЧАСНОЇ ПОЛЬСЬКОЇ МЕНШИНИ В УКРАЇНІ” O.Y. Kalakury⁹⁾ O.Y. Kalakury, který je věnován analýze negativních i pozitivních tendencí jazykového a kulturního vývoje polské menšiny v kontextu její integrace do ukrajinského etnokulturního prostoru. Vedle užitečných informací o historických událostech, kinematografii, profesionálním a amatérském umění, festivalovém hnutí, klubových, muzejních, archivních a knihovnických záležitostech jsme ve článku našli důležitou informaci o církvi. V průběhu 90. let se komunita římskokatolické církve zdvojnásobila a do začátku roku 2006 dosáhla více než 850 000 příslušníků s více než 500 biskupy a kněžími a zaznamenala výrazný nárůst počtu věřících. Ačkoli římskokatolická církev na Ukrajině není čistě „polská“, protože mnoho věřících a kněží má polyetnický původ a bohoslužby se konají v polštině, ukrajinštině, ruštině, slovenštině a maďarštině, přesto jsou její činnosti zaměřeny převážně na polštinu.

Existuje program spolupráce, který zahrnuje rozvoj příhraniční infrastruktury, výstavbu dálnic, ochranu životního prostředí, průmyslovou a zemědělskou spolupráci, spolupráci ve vědě, kultuře a vzdělávání, školení, rozvoj místní samosprávy. Ve své práci O.Y. Kalakura také uvádí ekonomické a podnikohospodářské údaje, ze kterých jsme dozvědeli, že podle stoleté tradice zaujímají lidé polského původu významný podíl mezi pracovníky v železniční a silniční dopravě a ve zdravotnictví na Ukrajině. Byli to oni, kdo se aktivně zapojili do programů urychleného rozvoje ukrajinsko-polské spolupráce v oblasti dopravní sítě, zvyšování kultury osobní dopravy. V posledním desetiletí společné úsilí zintenzivnilo rozvoj železniční, silniční a letecké dopravy, rekonstrukci starých a nových silnic, rozšíření infrastruktury, výstavbu druhého mostu přes řeku Západní Bug na ukrajinsko-polské hranici a vytvoření přepravního koridoru mezi Baltským a Černým mořem. Objem obchodních vztahů neustále roste, rozšiřuje se rozsah obchodu, zvyšuje se podíl hřivny a zlotého, rozšiřuje se spolupráce mezi zdravotnickými zařízeními a farmaceuty a prohlubuje se mezinárodní cestovní ruch.

Polská menšina na nezávislé Ukrajině tak na jedné straně postupně oživuje své etno-národní charakteristiky, včetně mateřského jazyka komunikace, návštěv církve, rozvoje tradiční lidové kultury a mentality, a na straně druhé se stále více integruje do ukrajinské společnosti, zapojuje se do společenského a politického života státu.

Historie^{10) 11) 12) 13) 14) 15)}

Raný středověk

První Poláci se objevili na území moderní Ukrajiny již v 10. století, kdy Polsko patřilo k tzv. „Červenová města“ (později dobyta Ruskem). V raném středověku bylo západní území moderní Ukrajiny (východní Halič) známé jako Červené malé Rusko. To bylo urovnáno kmeny západních Slovanů - Lendians. Podle Nestora - Příběh minulých let byl kmen Lendzianů „Lachy“ (Lehité) a jejich vévoda Wlodzislav se spolu s Ruskem zúčastnil boje proti Byzanci. Poprvé to bylo doloženo v roce 981 n.l., kdy Vladimír Veliký z Kyjevské Rusi ve svém vojenském tažení na hranici se zemí dobyl pevnosti Rudých Rusínů. První Poláci se objevili na území moderní Ukrajiny již v 10. století. V raném středověku bylo západní území moderní Ukrajiny (východní Halič) známé jako Červená Rus. Ta byla zničena kmeny západních Slovanů – Lendians. Podle Nestora (Příběh minulých let) se kmen Lendzianů „Lachy“ (Lehité) a jejich vévoda Wlodzislav spolu s Ruskem zúčastnili boje proti Byzanci. Poprvé to bylo doloženo v roce 981 n.l., kdy Vladimír Veliký z Kyjevské Rusi ve svém vojenském tažení dobyl pevnosti Rudých Rusínů.

Po dalším dobytí města Cherven v letech 1030–1031 kyjevský princ Jaroslav Moudrý přesídlil polské válečné zajatce na obrannou linii podél řeky Ros. V příštím století přešlo území do Polska v letech 1018–1031, poté znovu do Kyjevské Rusi a v letech 1069–1080 zpět do Polska. Od roku 1080 do roku 1349 byla tato oblast součástí Kyjevské Rusi nebo království Galicie-Volyně. Během této doby polští osadníci pomohli ekonomicky rozvíjet region a tvořili významný prvek u dvora haličských vládců. Po vymření dynastie Rurikovců a konci království Galicie-Volyně byla tato oblast připojena k polské koruně na základě polsko-litevské mírové smlouvy podepsané v roce 1366 Polákem Kazimírem III. a Litevcem Lubartasem. Římskokatolická arcidiecéze byla založena ve starém haličském hlavním městě Halič v roce 1375 a v roce 1412 byla převedena do Lvova. Místní šlechtici (boyars), kteří odmítli deklarovat svou věrnost polskému království, byli připraveni o své země bojovat. Velké množství osadníků přijelo do Haliče z Malopolska. Polští šlechtici dostávali pozemky, polští rolníci se usadili na venkově a polští, němečtí a arménští obchodníci a řemeslníci se usadili ve městech. Postupem času se mnozí, ale ne všichni zbývající příslušníci místní šlechty (zejména bohatí vlastníci půdy) stejně jako obyvatelé města asimilovali do polské kultury, zatímco polští rolníci se asimilovali do místní kultury.

Ve východní oblasti nedaleko Kyjeva byli prvními polskými osadníky váleční zajatci, kteří byli zajati Jaroslavem Moudrým během jeho války s Polskem v letech 1030–1031. Stali se z nich zemědělci a asimilovali se s místním obyvatelstvem. Ve 12. století dorazilo více polských osadníků, což vedlo k založení římskokatolické mise v Kyjevě.

Aby polští králové, zejména Stefan Batory a Zikmund III. Vasa, zmírnili vylidňování způsobené nájezdy krymských otroků Nogai, sponzorovali v 16. až 17. století rozsáhlou kolonizaci Polska ve střední a východní oblasti Ukrajiny. Polští magnáti obdrželi velké plochy řídce osídlené země, zatímco polská malá šlechta spravovala statky a sloužila jako vojáci. Nevolníci byli lákáni k přesunu na tato území s dočasným, dvacetiletým osvobozením od nevolnictví. Ačkoli většina nevolníků pocházela ze západoukrajinských zemí, na těchto statcích se usadil také značný počet polských nevolníků ze středního Polska. Ten se snažil asimilovat do ukrajinské společnosti a někteří z nich se dokonce účastnili kozáckých povstání proti vlastníkům půdy. Polští magnáti z Ukrajiny, jako jsou členové rodin Potocki a Zhovkiewski, hráli ve společenství významné politické a sociální role, stejně jako polonizovaní místní magnáti jako byl Višnevetsky. Patřili k nejbohatším šlechticům v Polsku; majetek Višnevetského zahrnoval 38 000 domácností s populací 230 000 poddaných.

Po úspěšném povstání Bohdana Knelnyckého proti polské koruně v polovině 17. století se ukrajinské země východně od řeky Dněpr, kozácký hetmanát, na krátkou dobu osamostatnily a poté se staly autonomní součástí Ruska. V této oblasti bylo vyhnáno mnoho polských šlechticů a politický vliv Polska byl omezen. Regiony na západ od řeky však zůstaly asi 150 let součástí Polska a Litvy, zachovaly si polskou orientaci a byly další fází pokračující polské kolonizace. Na konci 18. století bylo asi 240 000 obyvatel Volyňské, Podolské a Kyjevské oblasti nebo 11 % populace katolíci, z nichž většina byli Poláci. Přibližně polovina z tohoto počtu dorazila na počátku 18. století.

V kozáckém hetmanátu

V polovině sedmnáctého století se země na východ od Dněpru úspěšně vzbouřily proti polsko-litevskému společenství a po krátké době nezávislosti se staly autonomním územím ruské říše. V této oblasti zůstali někteří Poláci a polonizovaní ukrajinští šlechtici, kteří se připojili ke kozákům, a v některých případech dokonce zastávali vysoké funkce v místní správě. Většina polských šlechticů však byla vyloučena a jejich politický vliv byl ukončen. Polský vliv na místní ukrajinskou kulturu však zůstal silný až do poloviny 18. století. Polština byla administrativním jazykem hetmanátu a jazykem velení a řízení ozbrojených sil. Nejznámější školy hetmanátu, Kyjevská akademie a Černigovské kolegium, používaly jako vyučovací jazyk polštinu a latinu. Polský jazyk se vyučoval na školách a polské tiskárny působily v Kyjevě a Černigově.

Během 19. a počátku 20. století

Na konci 18. století došlo k rozdělení Polska mezi Rakousko, Rusko a Prusko. V důsledku toho Rusko pohltilo země západně od Kyjeva a Rakousko získalo oblast východní Haliče. Kozácký hetmanát byl zlikvidován a jeho pozemky byly plně integrovány do Ruské říše. Podíl Poláků na populaci pravobřežní Ukrajiny v polovině 19. století činil až 6 %, zatímco na Volyni až 10 %. Jejich podíl v oblasti Černého moře se po reformách z roku 1861 zvýšil na téměř 2 %. Hlavní oblastí osídlení Poláků na Ukrajině však byla východní Halič.

Ruská říše

V době rozdělení bylo přibližně deset procent obyvatel území připojených k Rusku Poláky. Mezi Poláky patřili bohatí magnáti s velkými majetky, chudší šlechtici, kteří pracovali jako správci nebo vojáci, a rolníci. Až do neúspěšného polského povstání v letech 1830–1831 zůstala polština administrativním jazykem ve školství, vládě a soudech. V roce 1812 bylo v kyjevské provincii více než 43 000 polských šlechticů, ve srovnání s přibližně 1 000 „ruskými“ šlechtici. Šlechtici obvykle zimovali v Kyjevě, kde pořádali polské plesy a veletrhy. Během carského období měli Poláci značný vliv. Polští vlastníci půdy vlastnili přibližně 46 procent veškerého soukromého majetku na Ukrajině západně od Dněpru. Až do poloviny 18. století byl Kyjev (polský Kijów) polskou kulturou, ačkoli Poláci netvořili více než deset procent obyvatel Kyjeva a 25 procent jeho voličů. Během třicátých let 19. století byla polština jazykem kyjevského vzdělávacího systému, a dokud nebylo v 60. letech 20. století omezeno přijetí Poláků na kyjevskou univerzitu sv. Vladimíra, tvořili většinu studentů školy. Kyjevská vláda zrušila autonomii města a jeho podřízenost byrokratům jmenovaným z Petrohradu byla do značné míry motivována obavami z polského povstání ve městě. Varšavské továrny a varšavské obchody měly své pobočky v Kyjevě. V 90. letech byl starostou města Jozef Zavadský, zakladatel Kyjevské burzy cenných papírů. V roce 1909 byli 9,8 % obyvatel Kyjeva (44 400 lidí) Poláci. Kyjevští Poláci měli tendenci být přátelští vůči ukrajinskému národnímu hnutí ve městě a někteří se účastnili ukrajinských organizací. Heinrich Yuzevsky, Polák z Kyjeva, sloužil ve vládě Ukrajinské lidové republiky pod svým přítelem Simonem Petliurou a poté byl polským guvernérem ve Volyni.

Asimilace Poláků na Ukrajině

Za Ruské říše měla polská společnost tendenci stratifikovat. Polští magnáti vzkvétali pod Ruskou říší na úkor nevolníků a nejchudší polské šlechty, které vyhnali ze země. Bohatí magnáti měli tendenci vzdorovat polským povstáním, identifikovali se se svými ruskými vlastníky půdy a často se stěhovali do Petrohradu. Polské národní hnutí v ukrajinských zemích tedy obvykle vedli představitelé střední a chudší šlechty, kteří vytvářeli tajné společnosti na místech s velkým polským obyvatelstvem, jako je Kyjev, Žitomir a Berdičev. V důsledku protiruského povstání v roce 1830 ruská vláda zbavila polskou střední a chudou šlechtu legitimního šlechtického stavu. Tito polští šlechtici, legálně degradovaní na rolnické postavení, se často asimilovali do ukrajinského jazyka a kultury. Mnoho z chudších polských šlechticů, kteří se ukrajinizovali jazykem, kulturou a politickou loajalitou, představovalo důležitý prvek rostoucího ukrajinského národního hnutí. Mezi ukrajinsky mluvící Poláky z Ruské říše patří ukrajinský politický teoretik Vyacheslav Lypynsky, historik a vůdce ukrajinského národního probuzení 19. století Vladimir Antonovich (Włodzimierz Antonowicz) a umělec Kazimir Malevich. Zatímco během anexe ukrajinských zemí Ruskem v roce 1795 bylo 10 % populace Poláky, tak navzdory pokračující migraci Poláků ze středního Polska do ukrajinských zemí jich do konce 19. století byla pouze 3 %.

Poláci v Rakousku-Uhersku (východní Haliči)

Poláci tvořili přibližně 21 % obyvatel ukrajinského území připojeného k Rakousku-Uhersku. V roce 1890 bylo 68 % Poláků v regionu rolníky, 16 % pracovalo v průmyslu, 8,5 % pracovalo v dopravě nebo obchodu a 7,5 % zastávalo správní, odborné nebo servisní pozice. Rakušané začali vládnout politikami, které omezovaly kontrolu polských šlechticů a magnátů nad rolníky; polští šlechtici a magnáti však převzali místní byrokracii a podařilo se jim získat kontrolu nad většinou městské správy i nad regionálním shromážděním. Tyto etnické polské úřady přispěly k polské kolonizaci zemí ve východní Haliči; do roku 1890 se sem ze západních oblastí přestěhovala třetina Poláků žijících ve východní Haliči. Jen od roku 1891 do roku 1900 se na tato území přestěhovalo asi 35 000 Poláků. V letech 1852 až 1912 poskytla místní správa kontrolovaná Poláky 237 000 hektarů půdy Polákům, kteří se přestěhovali do východní Haliče ze západní Haliče, a pouze 38 000 hektarů půdy Ukrajincům. V důsledku této politiky se navzdory velké velikosti ukrajinské rodiny procento etnických Poláků významně zvýšilo, a to do roku 1910 na více než 25 %. Pod rakouskou vládou se Lvov stal vedoucím centrem polského národního obrození. Lvov byl domovem polského Ossolinea s druhou největší sbírkou polských knih na světě, polskou akademií umění, polskou historickou společností, polským divadlem a polskou arcidiecézí.

Poláci na Ukrajině, ovládaní Rakousko-Uherskem, politicky obvykle patřili ke třem skupinám: polští konzervativní vlastníci půdy; polští liberální nacionalisté (národní demokraté nebo Endekové) a socialistické skupiny. Z nich pouze poslední skupina spolupracovala s Ukrajinci, zatímco další dva byly extrémně nepřátelské vůči ukrajinským politickým nebo kulturním aspiracím. Na rozdíl od situace na Ukrajině ovládané Ruskem, kde byly vztahy mezi Poláky a Ukrajinci přátelské a kde Poláci často působili v ukrajinském národním hnutí, byly vztahy na Ukrajině ovládané Ukrajinou mezi Poláky a Ukrajinci obecně spíše protichůdné. Když se ukrajinský historik Michail Hruševskij v roce 1894 přestěhoval z Kyjeva do Lvova, překvapilo ho, že Poláci jsou nepřátelští vůči ukrajinské věci.

Během první světové války a revoluce

Ruská říše

Během první světové války se v Kyjevě usadilo více než 40 000 polských uprchlíků, kteří odešli ze zemí tzv. Ústředních mocností. Po revoluci hlavní polská politická organizace, Strana polského demokratického centra, podporovala porevoluční vládu ukrajinského národního hnutí – Ústřední radu Ukrajiny. Jeden z vůdců Strany polského demokratického středu, Mieczyslaw Mickiewicz, byl jmenován vedoucím ministerstva polských záležitostí ukrajinské vlády. V listopadu 1917 byla v Kyjevě založena polská univerzitní škola. Ofenzíva bolševických armád, polsko-sovětská válka v letech 1919–1921 a připojení těchto ukrajinských zemí k SSSR vedly k masovému exodu Poláků, zejména vlastníků půdy a intelektuálů, z Ukrajiny do Polska. Někteří z těchto emigrantů, například Henrik Jozewski, získali důležitá místa v polské vládě.

Na území moderní Západní Ukrajiny

Po rozpadu Rakouska-Uherska v listopadu 1918 se Poláci v regionu stali součástí Západoukrajinské lidové republiky. Poláci tvořili zhruba 25 % obyvatel regionu (1 351 000), ale zároveň tvořili většinu v hlavním městě země, Lvově. Během několika týdnů se lvovští Poláci úspěšně vzbouřili proti západoukrajinské vládě. Zbytek území bude zajat během ofenzívy polské armády, která do těchto zemí vstoupí z Polska v červenci 1919.

Historie Poláků po první světové válce do dnešní doby¹⁶⁾

Země, které jsou nyní západní Ukrajinou, byly mezi dvěma světovými válkami součástí Druhé polské republiky. V této oblasti se počet Poláků pohyboval od 17 % ve Volyňském vojvodství (1921–1939) do 58 % ve Lvovském vojvodství. Celkově Poláci v těchto zemích tvořili asi 35 % z celkového počtu obyvatel, asi 3 miliony lidí. Tato velká polská populace prudce poklesla na konci 30. a 40. let po sovětské okupaci východního Polska (viz: Sovětská invaze do Polska) v důsledku masové deportace Poláků na Sibiř a do dalších východních oblastí SSSR, jakož i kampaň etnických čistek vedená ukrajinskými nacionalisty (viz: Masakr Poláků ve Volyni a ve východní Haliči). V roce 1926 žilo v ukrajinské SSR východně od řeky Zbruch 476 435 Poláků, což představovalo 1,6 % z celkového počtu obyvatel sovětské Ukrajiny. Z toho 48,8 % uvedlo jako svůj rodný jazyk ukrajinštinu. V ukrajinské SSR existoval polský autonomní okruh Okružní Marchlevshchizna poblíž Žitomiru, vytvořený v roce 1926, ale ten byl rozpuštěn v roce 1935 a jeho polští obyvatelé byli buď zabiti, nebo deportováni do Kazachstánu. Ve druhé polovině 30. a 40. let se významně snížil počet Poláků na území Ukrajiny v důsledku deportace Poláků do východních oblastí SSSR, etnických čistek prováděných ukrajinskými nacionalisty a repatriace většiny Poláků polskými a sovětskými úřady.
V polské operaci NKVD v letech 1937–1998 bylo v Ukrajinské SSR zatčeno 55 928 lidí, z nichž 47 327 bylo zastřeleno a 8 8601 lidí bylo posláno do táborů. Ne všichni zatčeni byli Poláci. Počet Poláků v Ukrajinské SSR se snížil ze 417 613 lidí v roce 1937 na 357 710 lidí v roce 1939.
Následující sčítání lidu ukázalo stabilní pokles polské populace na Ukrajině: 1959 – 363 tisíc, 1970 – 295 tisíc, 1979 – 258 tisíc a 1989 – 219 tisíc.
Toto číslo za poslední půlstoletí neustále klesalo, tento pokles lze vysvětlit politikou sovětizace zaměřenou na zničení polské kultury na sovětské Ukrajině. Vzhledem k tomu, že většina Poláků z polských území připojených k Sovětskému svazu byla přepravena do Polska (primárně navrácená území), ve skutečnosti zůstalo relativně málo Poláků na bývalých jihovýchodních územích Druhé polské republiky zahrnutých do Sovětského svazu. Většina Poláků na Ukrajině se asimilovala do ukrajinské kultury. Do roku 1959 mluvilo 69 % ukrajinsky, 19 % polsky a 12 % rusky.

V dnešní době Poláci v etnickém složení populace Ukrajiny tvoří 0,3 % a jsou zastoupeni téměř ve všech jejích regionech, ale západní oblasti Ukrajiny zůstávají tradiční zónou jejich osídlení: Žytomyrská oblast (4,5 %), Khmelnycká oblast (2,4 %), Lvovská oblast (1 %), Ternopilská oblast (0,6 %), Volyn (0,5 %). Ve srovnání se sčítáním lidu z roku 1989 se počet polské populace snížil o 34 %.

Dne 13. října 1990 podepsali představitelé Polska a Ukrajiny „Deklaraci o základech a obecných směrech vývoje polsko-ukrajinských vztahů“. Článek 3 tohoto prohlášení říká, že země nemají vůči sobě žádné územní nároky a nebudou je mít ani v budoucnu. Obě země slíbily, že budou respektovat práva národnostních menšin a postarají se o jejich situaci. Asimilační procesy jsou mezi Poláky velmi silné: podle sčítání lidu z roku 2001 uvedlo 71 % Poláků na Ukrajině jako svůj rodný jazyk ukrajinštinu, 16 % ruštinu a pouze 13 % polštinu.

Zakořenění v sociálním a kulturním systému

Příslušnost ke skupině – sociální nebo národní – je základní lidskou potřebou. V této příslušnosti, identifikaci s ní, je vyjádřena sociální povaha jedince. Jakmile se někdo zakoření v konkrétním prostředí, je pro něj obtížné vstoupit do nového prostoru a opustit svou původní identitu pro novou identitu. Je možné kombinovat prvky obou identit, ale je to náročný proces a vyžaduje vědomou kontrolu ze strany jednotlivce a jsou nutné příznivé vnější podmínky.

Pod pojmem sociální systém autorky seminární práce rozumí systém mezilidských závislostí, vzdáleností, hierarchií, akcí, které fungují a jsou díky kultuře zachovány. Kultura je námi vnímána jako „platforma pro sociální kontakt“. Kulturní systém je autorkami práce vnímán na druhé straně jako celek prvků a jejich vzájemných vztahů, které tvoří kulturu dané skupiny. Jsou to: jazyk, náboženství, literatura, rituály, tradice, historie, státní vlajka, hymna atd. Nebudeme však analyzovat emocionální přístup ke konkrétním prvkům polské a ukrajinské kultury, protože chceme definovat míru připoutanosti respondentů k Polsku a Ukrajině jako komplexním kulturním a sociálním systémům. Abychom mohli odpovědět na otázku, do jaké míry se respondenti cítí spojeni s ukrajinským sociálním systémem, s kulturou Ukrajiny a s kulturou Polska, je nutné definovat vztahy mezi sociálním systémem a kulturním systémem pro tři generace skupiny, které nás zajímají. Nejprve, pokud jde o komunitu polského původu na západní Ukrajině, která nás zajímá, je nutné říct, že:

• starší generace se narodila v ukrajinském sociálním systému, ovládaném ruskou kulturou během komunistické éry;
• střední dotazovaná generace a mladší generace, jsou v ukrajinském sociálním a kulturním systému od narození.

Při určování míry zakořenění respondentů v ukrajinském sociálním systému nemohla být opomenuta otázka místa jejich narození a místa narození jejich rodičů a prarodičů. Nejmladší generace respondentů se narodila na Ukrajině, většina v její západní části. Výsledek je podobný, pokud jde o uvedené místo narození rodičů. Jak se ukázalo, jenom malá část dotázaných mladých lidí při specifikaci místa narození svých prarodičů zohlednila skutečnost, že jejich předkové se narodili v tehdejších hranicích polského státu, a proto rozlišovali mezi Polskem v jeho bývalých hranicích a moderní Ukrajinou. Střední generace, kterou jsme studovali, má nepochybně větší povědomí o historických podmínkách. Jak se dalo očekávat, nejvyšší procento z hlediska historického povědomí o změně hranic se vyskytuje u nejstarších lidí.

Otázky týkající se změny místa bydliště byly zaměřeny na určení míry vazby na Ukrajinu. Mladí lidé nejsou vázáni na místo pobytu a ve většině případů ani na místo narození. Skoro každý z respondentů mezi představiteli nejmladší generace by si přál změnit své bydliště, polovina z nich chce žít v Polsku. Kromě Polska by mladí lidé rádi odjeli do Spojených států, Anglie, Itálie nebo Izraele. Uvedená ochota se stěhovat souvisí se zlepšením finanční situace člověka v budoucnu, protože Ukrajina není podle mladých lidí ekonomicky atraktivní zemí. Dospíváme proto k závěru, že volba respondentů obecně není dána vůlí žít v zemi svých předků, ale pragmatickými úvahami. Pouze u dvou mladých lidí (z města Mostyska a vesnice Lanovychi) zaznamenáme ve srovnání s jinými velký citový vztah k Polsku jako k místu narození svých prarodičů:

„Doufám, že se mi podaří jít do Polska. […] Jsem spojen s Ukrajinou, ale jsem zde, jen protože tu musím být. Není to tak, že nenávidím Ukrajinu, ale jsem s Ukrajinou spojen jen tak, že jsem se zde narodil a vyrostl,“ řiká Aron S. (25 let)

„Babička chce, abych šel do Polska, a pořád opakuje, že moje místo je tam. Považuji se spíše za Poláka než Ukrajince,“ napsal nám Lew P. (16 let)

Studovaná skupina je tedy nejvíce emocionálně propojena s rodinou, na druhém místě s kolegy a nejméně je spojena s národem. Zároveň je pro mladé lidé důležitá příslušnost k jejich národní skupině či místní komunitě, kterou jsme zkontrolovali v další otázce průzkumu, protože v nich primárně vyvolává pocit územních a národních vazeb. Rozhovory o změně místa bydliště, emocionálním přístupu k místu narození a pobytu se zástupci střední generace ukazují, že vzhledem k jejich narození a životu na Ukrajině jsou spojeni s ukrajinským sociálním systémem. Rodina, přátelé a práce jsou argumenty, které se nejčastěji objevují jako prevence cesty do Polska (skoro všichni respondenti považují Polsko za zemi svých předků, místo kontinuity jejich kultury, nikoli za místo, kam by chtěli odstěhovat). Studovaná skupina však poměrně silně souvisí s polským a ukrajinským kulturním systémem. Je pro ně velmi důležité, aby mohli svobodně mluvit polsky, oslavovat polské státní svátky, cestovat do Polska, navštívit rodinu a přátele. Lidé polského původu mají přátele, rodinu i mezi Ukrajinci, žijí v sociálním a kulturním systému Ukrajiny – respektují oba systémy. Podobně jsou na tom při zkoumání tohoto problému respondenti z nejstarší generace. I když mohou dokonce projevit větší ochotu odejít do Polska, což je výsledkem silného citového vztahu, obvykle jim to nedovoluje jejich zdraví. Níže citujeme prohlášení zástupců dvou generací, střední a nejstarší, která potvrzující tato slova:

„Narodil jsem se na Ukrajině, ale jak mi vlastně řekla moje babička, žiji v Polsku. Je známo, že po třetí demolici jsou tyto země pryč, ale možná se vrátí […] Vzhledem k tomu, že se Ukrajina stala demokratickou, můžeme chodit do kostela a učit polštinu. Do Polska nepůjdu a v Polsku na mě nikdo nečeká.“ Maciej M. (52 let)

„Narodil jsem se zde, ale když přemýšlím o Polsku, mé srdce je jiné. Však tam neodjedu, protože co bych tam dělal? Tady je práce, děti….“ Leslaw W. (38 let)

Antonina Kłoskowska (polská socioložka) poznamenává, že Poláci jsou velmi úzce spjati s polskou kulturou a že se po mnoha letech života v jiných komunitách stále cítí být polští¹⁷⁾. Poměrně snadno vstupují do nového sociálního a státního systému, ale ve svém vlastním kulturním systému přetrvávají dlouhou dobu. Výzkum ve třech věkových skupinách mezi lidmi polského původu nás vedl k následujícím závěrům:

• skupina dotazovaných mladých lidí je nejméně spokojená s ukrajinským sociálním systémem, ale zároveň nejméně spojená s polským kulturním systémem; v prohlášeních mladých lidí převažují argumenty hmotné povahy;
• střední generace respondentů je poměrně silně spojena s ukrajinským sociálním systémem a současně i s polským a ukrajinským kulturním systémem;
• nejstarší generace vykazuje nejslabší souvislost s ukrajinským sociálním systémem a nejsilnější s polským kulturním systémem.

Mezi sociálním systémem a kulturním systémem existuje velká vzájemná závislost. Osoba je primárním výchozím bodem ve vztahu ke kultuře. Neexistuje žádná osoba, která netvoří kulturu, ale také neexistuje člověk, který by se bez kultury mohl rozvíjet. Je proto přirozené, že lidé polského původu, i když s různým stupněm citové vazby, jsou současně spojeni s ukrajinským a polským sociálním a kulturním systémem.

Tradice a svátky

Rodina je základní sociální jednotkou a má rozhodující vliv na formování postojů mladé generace, jejího systému hodnot a světového pohledu. Rodiče jsou první, kdo učí dítě správnému, kulturnímu chování, seznamují je se zvyky a oslavami a pomáhají jim porozumět jejich symbolice. Člověk může přerůst rodinné prostředí, ale není schopen úplně vyhladit stopy, které na něm jeho rodina zanechala.

Rodina hraje v polské kultuře velmi důležitou roli. Její funkce vytvářející kulturu byla obzvláště jasná během válek, kdy rodinný dům převzal odpovědnost škol a dalších institucí nezbytných pro pěstování identity a kultury. Rodina byla tehdy přenosem národní identity.

Při zkoumání národní identity jsme také vzali v úvahu otázku přenosu polských kulturních tradic rodinou respondentů. Jelikož se zajímáme o polskou kulturní tradici, budeme ji chápat jako předávání zvyků a tradic souvisejících s národními a náboženskými svátky z generace na generaci.
Respondenti měli odpovědět na otázku, kdo ve svých domovech přenáší tradice spojené s polskou kulturou a jaké svátky se v jejich domovech slaví.
Drtivá většina dotazovaných mladých lidí odpověděla, že ve svých domovech předávala polské kulturní tradice jejich babička. Respondenti nejčastěji uváděli, že Vánoce a Velikonoce, stejně jako jiné náboženské svátky, se v domácnostech slaví, nejméně časté byly státní svátky.
A jak vypadá problém přenosu tradice a kultivace ve střední skupině? Ve zkoumané skupině lidí středního věku jsou nejčastěji zmiňovány i babičky, ale také matky a starší sourozenci.

„Moje babička je, jak se říká, ‚klata Polka‘ [z polštiny: tradiční, konzervativní - pozn. aut.], když jsem chodila do první nebo druhé třídy, pamatuji si, že když mě babička vedla o Vánocích do kostela, vždy na Štědrý den byla oplatka a všechno, jak má být.“ Danuta R. (43 let)

„V našem domě byl můj otec Polák a moje matka byla také Polka, ale moje babička se ujistila, že je vše správně provedeno a že řeč je polská. Když jsme zpívali vánoční koledy, modlitby, byla na nás velmi opatrná.“ Irena S. (43 let)

V případě přenosu tradice ve dvou výše zmíněných skupinách vidíme, že generace prarodičů, konkrétně babiček, hraje velkou roli. Dotazovaní zástupci skupiny mladých lidí polského původu a střední skupiny pocházejí ze smíšených rodin, kde je většina matek polského původu. Z rozhovorů a pozorování polské komunity vyplývá, že pokud má žena v manželství polské předky, pochází z polské rodiny, předává svou národní identitu svým dětem. Je třeba zmínit ještě jeden aspekt studovaného problému, který se týká střední skupiny lidí polského původu. Identita těchto lidí se formovala během komunistické éry, kdy byla zničena polská kultura a mladí lidé byli často pronásledováni za svou národnost. Tato situace vyžadovala od rodin respondentů mimořádnou obezřetnost, vyspělost a jemnost při informování o jejich původu.
Skoro každý z nejstarších respondentů pochází z čistě polských rodin, což není překvapující. Tito lidé se narodili v domovech, kde bylo přirozené slavit náboženské i státní svátky a pěstovat polské tradice. Historie je však také ovlivnila. Přenos polských kulturních tradic v této skupině byl obtížný, nebo dokonce nemožný kvůli objektivním podmínkám.

Jazyk

Obzvláště pozoruhodná je role rodiny při přenosu polského jazyka. Jazyk je základním faktorem při získávání prvních vrstev identity napodobováním a přirozenou identifikací. Jazyk, v němž je člověk „vychováván“ od narození, ovlivňuje jeho myšlení a způsob, jakým vnímá svět. Jazyk jako kulturní fenomén představuje pro každého jednotlivce vnější realitu, která existovala předtím, než se jedinec narodil na svět.

Nejstarší generace respondentů si pamatuje polštinu ze svého rodinného domu. V účtech respondentů, v jejichž rodinách byl polský jazyk zachován, lze pozorovat specifický „dualismus“. Polština patřila do „soukromé sféry“, byla praktikována jenom v přísně rodinném kruhu. Navenek je prezentován konformní postoj, který umožňuje fungování v okolní realitě.

„Takto si maminka s tátou povídali: na dvoře se naučí ukrajinsky, doma s nimi budeme mluvit polsky, jinak zapomenou.“ Iwo P. (23 let)

„Doma jsme mluvili polsky, protože jsme byli Poláci, a proto, že sousedi už mluvili ukrajinsky, museli jsme si rozumět a žilo se nám tady dobře. Okamžitě mluvím špatně, ale z kostela vím polsky.“ Danuta R. (43 let)

Na základě zpráv od informátorů a literatury je možné říci, že ve většině domů, kde Poláci žijí, mluví ukrajinsky. Lze však pozorovat určitou pravidelnost. Pokud dům navštíví hosté z Polska, jeho obyvatelé se snaží mluvit polsky. Zřídka ale existují případy, kdy členové domácnosti mluví polsky také s „místními“ Poláky. Obecně se však taková situace neděje na ulici nebo při telefonickém rozhovoru se „svými“. Následující prohlášení zároveň dokazuje, že samotné území západní Ukrajiny je vnitřně rozlišné, pokud jde o jazyk:

„Pocházím ze Samboru. V mém domě se vždy mluvilo polsky. Umím ukrajinsky, protože jsem absolvoval ukrajinskou školu. Všude s rodiči a bratrem mluvím polsky. Vím, že takových domů není mnoho, ale překvapilo mě, že zde v Kremenetech žádné takové domy nejsou!“ Aron S. (25 let)

Zástupci střední generace umí polsky velmi špatně nebo vůbec ne. Doma mluví ukrajinsky, protože mají ukrajinské manželky nebo jsou manžely Ukrajinců. Pracují mezi Ukrajinci, s nimiž musí jednoduše komunikovat. Samozřejmě si pamatují, že je jejich babička učila polsky, ale schopnost komunikovat v polštině se během komunistické éry spíše ztratila; tímto jazykem se v jejich domovech nemluvilo.
Mladí lidé, které jsme zkoumali, obecně mluví ukrajinsky ve svých rodinných domech a mezi sebou. Samostatné místo budou zaujímat polské rodiny z tzv. „polských katolických vesnic a městeček“, jak o nich vyjádřil jeden dotazovaný. Tam, bez ohledu na okolnosti, lidé mluvili a mluví polsky. Výrazem „polská vesnice“ se nejčastěji označovala již zmíněná vesnice Lanovychi.

Kulturní centra pro Poláky na Ukrajině

Pod kulturními centry máme na mysli místa, kde se polská kultura pěstuje, rozvíjí a vytváří. V takových centrech se scházejí Poláci, kteří slaví polské národní svátky, konají se zde příležitostné oslavy i kulturní akce. Od roku 1987 se situace Poláků na Ukrajině začala měnit. Vláda Polské lidové republiky navázala přímé kontakty s ukrajinskou vládou a poprvé jednoznačně podpořila aspirace polské menšiny na Ukrajině. Poláci se začali soustředit na nezávislé organizace a sdružení využívající podmínky perestrojky.
V tomto roce byla založena Polská sekce u Ukrajinského kulturního fondu. O rok později byla transformována na Společnost polské kultury regionu Lvov a poté v roce 1989 byla v Kyjevě založena Polská kulturní a vzdělávací asociace. K roku 2003 měla Společnost polské kultury již sedmnáct poboček a sedm tisíc členů.
Kromě dvou největších sdružení s pobočkami vzniklo v letech 1989-1990 na Ukrajině několik menších místních sdružení. V roce 1992 byla založena další celokrajinská polská organizace - Federace polských organizací na Ukrajině¹⁸⁾.

Obecně se společnosti prostřednictvím svých aktivit zavazují oživit a podporovat polskou kulturu zakládáním polských škol a pořádáním kurzů polského jazyka, seznamujících je s historií, kulturou, vědou, literaturou, uměním a folklórem polského národa; udržování paměti vynikajících aktivistů vědy a kultury; péče o památky polské kultury; podpora práce uměleckých skupin a jiných forem společenské a kulturní činnosti; interakce s hromadnými sdělovacími prostředky.
Polské společnosti jsou místem setkání lidí polského původu, nejstarší a střední generace. Jejich členy jsou také lidé jiných národností, zejména Ukrajinci, většině respondentů to nevadí. Existují však hlasy, že členy by měli být pouze lidé polského původu.

„Nepotřebujeme tady Ukrajince, je nás dost. A co pro ně? Jak sem pustit tyto lidi, toto je naše místo, nemají tu čest.“ Jarek V. (69 let)

„Polská společnost je polská společnost – Poláci sami, jeden přijde a bude mluvit ukrajinsky, a my potřebujeme polštinu.“ Wiola R. (65 let)

Výše uvedené komentáře zástupců nejstarší a střední generace lidí polského původu často dokazují vůli chránit jejich polskost. Chtějí, aby byly společnosti uzavřené, aby se alespoň jednou měsíčně cítili „mezi svými“. Místo, které je polskou společností, hraje integrační roli a sdružuje polskou diasporu na daném místě. V polských společnostech na Ukrajině visí na zdi základní národní symboly: erb Polska, vlajka a kříž. Nechybí ani portréty polských spisovatelů, králové nebo národní hrdinové. Ve společnostech lidé slaví polské státní svátky, zpívají polské písně a polskou hymnu a hovoří o problémech současného Polska. Tyto prvky jsou prvky polské kultury a zároveň jsou svědectvím o historii Polska a projevem národní identity.

Školy

Výuka polského jazyka se obzvláště zintenzivnila po prvním kongresu Poláků na Ukrajině, tj. po 13. květnu 1990. Vzdělávání začalo ve školách s přímou účastí a zapojením polských sdružení, stejně jako v mimoškolním systému. V té době již byly vyučovány všechny věkové skupiny¹⁹⁾. V současné době probíhá výuka polského jazyka: ve školách s polským vyučovacím jazykem (6 škol), v bilingvních školách („polské třídy“), na SŠ jako povinný předmět, na SŠ formou volitelného předmětu a v mateřských školách. Na univerzitách ve Lvově a Kyjevě a na několika dalších univerzitách existují specializace v polštině²⁰⁾.

„Na školu si moc nepamatuji, ale tak normálně jsme se učili polský jazyk a polské dějiny. Najednou vzali všechno, dokonce i jazyk. Dnes vedu svého vnuka do polské školy, dovolují mu mluvit polsky, proto jsem tak šťastný.“ Jarek V. (69 let)

Již několik let se zvyšuje počet studentů se zájmem o studium polského jazyka a polské kultury. Jak se ukázalo, zkoumaná mládež zmiňuje především polskou jazykovou školu jako nejdůležitější kulturní centrum. Škola samozřejmě není jen přenosem polského jazyka, ale prostřednictvím svých vysoce rozvinutých uměleckých a kulturních aktivit se snaží být kulturním centrem. Na Ukrajině, zejména v její západní části, je takových projevů kulturní činnosti hodně. Navíc ve škole můžeme díky učení polské historie, zeměpisu, oslavám polských státních svátků, díky nimž se rozvíjí polské kulturní a národní myšlení, hovořit o fungování národního vzdělávání.

Když shrneme výsledky naší práce, můžeme již odpovědět na všechny otázky, které jsme si v úvodu položili. Mladá generace, která se narodila na Ukrajině jako i z velké části její rodiče, nezná historii Polska a nejsou s ní spojeni, stejně jako s Ukrajinou. Mnoho mladých lidí se chce přestěhovat. Většina mladé generace je s Ukrajinou spojena svými rodinami a v menší míře i s národem. Pokud jde o střední a starší generaci, jsou mnohem více spojeni s ukrajinským sociálním systémem. Ačkoli by se mnozí z nich chtěli vrátit zpět do Polska a je pro ně důležité cítit a podporovat polskou kulturu, z mnoha důvodů to nemohou udělat. Při zodpovězení otázky, do jaké míry jsou Poláci na Ukrajině spokojeni se svým společenským a kulturním životem, tedy můžeme odpovědět, že mladí lidé jsou se životem na Ukrajině spokojeni nejméně a nejsou vázáni ani na Polsko. Skupina středního věku je stejně silně spjata s Ukrajinou jako i s polskou kulturou. Nejstarší lidé pociťují silnou vazbu na polský sociální systém, na rozdíl od života na Ukrajině, což je v zásadě logické a srozumitelné. Pokud jde o oslavu svátků a různých kulturních tradic, ve všech věkových skupinách se slaví polské svátky a různé kulturní tradice se předávaly od prababiček a babiček.
S jazykem je situace trochu komplikovanější kvůli historickým událostem, ve kterých se Poláci ocitli. Starší generace a lidé ve středním věku mluvili polsky pouze doma, což je naučili jejich rodiče, ale dnešní mladí lidé prakticky nemluví polsky a umí jen ukrajinsky.
Kromě babiček a prababiček, které předávaly kulturní tradice v polských rodinách, hrají důležitou roli při udržování polského společenského života kulturní centra a školy. Tam mohou zástupci národnostní menšiny klidně mluvit polsky, oslavovat svátky a naprosto cítit jednotu s lidmi.
Závěrem můžeme konstatovat, že je stále obtížnější odlišit Poláka od Ukrajince. Dnes mladí Poláci mluví ukrajinsky dokonce i doma, jen zřídka slaví některé tradiční polské svátky a historii své rodné země moc dobře neznají. Největší rozdíl mezi etnickou menšinou a původním obyvatelstvem je ve starší věkové skupině. Dospělí Poláci mluví svým rodným jazykem, i když jen doma a v kulturních centrech, snaží se dodržovat národní tradice a předávat je svým dětem a vnoučatům. Tito lidé pociťují silné duševní pouto ke své domovině a Ukrajince trochu odmítají.

1. Поляки на Украине. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. https://ru.wikipedia.org/wiki/Поляки_на_Украине
2. EBERHARDT, Piotr. Polacy na Ukrainie: Liczebność i rozmieszczenie ludności polskiej według ostatnich spisów powszechnych. SERWIS STOWARZYSZENIA ”WSPÓLNOTA POLSKA”. Dostupné z: http://historia.wspolnotapolska.org.pl/materialy_historyczne/view/72
3. GARBARUK, A.S. ВНУТРЕННИЕ ФАКТОРЫ СОХРАНЕНИЯ НАЦИОНАЛЬНОЙ САМОБЫТНОСТИ ПОЛЯКОВ УКРАИНЫ НА СТЫКЕ ХХ – ХХI ВВ. (НА ПРИМЕРЕ ГАЛИЧИНЫ). Научная электронная библиотека «КиберЛенинка». Восточноевропейский национальный университет имени Леси Украинки, 2014.
4. STRILČUK, L.V. УКРАИНСКОЕ НАЦИОНАЛЬНОЕ МЕНЬШИНСТВО В ПОЛЬШЕ И ПОЛЬСКОЕ НАЦИОНАЛЬНОЕ МЕНЬШИНСТВО В УКРАИНЕ: ФОРМИРОВАНИЕ ЦЕЛОСТНЫХ ОБРАЗОВАТЕЛЬНО-МИРОВОЗРЕНЧЕСКИХ СИСТЕМ. Научная электронная библиотека «КиберЛенинка». Восточноевропейский национальный университет имени Леси Украинки, 2014.
5. KALAKURA, Oleg. МОВНО КУЛЬТУРНИЙ РОЗВИТОК СУЧАСНОЇ ПОЛЬСЬКОЇ МЕНШИНИ В УКРАЇНІ. Наукові записки Інституту політичних і етнонаціональних досліджень ім. І. Ф. Кураса НАН України. 2007, 238-253.
6. KŁOSKOWSKA, Antonina. Modele społeczne i kultura masowa [online]. 1959. ISSN Muzeum Historii Polski. Dostupné z: https://bazhum.muzhp.pl/media/files/Przeglad_Socjologiczny_Sociological_Review/Przeglad_Socjologiczny_Sociological_Review-r1959-t13-n2/Przeglad_Socjologiczny_Sociological_Review-r1959-t13-n2-s46-71/Przeglad_Socjologiczny_Sociological_Review-r1959-t13-n2-s46-71.pdf
7. Muzeum Historii Polski [online]. Dostupné z: https://muzhp.pl/pl
8. Польско-украинские отношения. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: https://ru.wikipedia.org/wiki/Польско-украинские_отношения
9. ЗВЯГИНА, Д.А. Польско-украинские отношения: Детерминанты прошлого, перспективы будущего. Вестник Пермского университета [online]. ISSN Международный Правовой Курьер. Dostupné z: http://inter-legal.ru/polsko-ukrainskie-otnosheniy a-proshloe-i-sovremennost
10. Sociologická encyklopedie. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. [online]. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Akulturace
11. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. 2005.
12. Kvalitativní rozhovory – polostrukturované a nestrukturované. WikiKnihovna [online]. Dostupné z: https://wiki.knihovna.cz/index.php?title=Kvalitativn%C3%AD_rozhovory_–_polostrukturované_a_nestrukturované#cite_note-jreichel-3



Počet shlédnutí: 79