obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2021:turci_v_recku

Turci v Řecku

Autoři: Jan Kraffer, Kateřina Hanzelínová

Úvod

Tato práce se zaměřuje na změny a kompromisy ve společném soužití Turků a Řeků, kteří se museli navzájem přijmout, mj. i akceptovat hodnoty odlišného náboženství a tradic, jež oba státy mají zcela rozdílné. V prvé řadě představuje každodenní život v Řecku, jak se obě strany musely s danou situací vypořádat, zapomněly na staré rány a zakopaly válečnou sekeru, nebo je to stále na ostří nože? Práce je obsažena z několika okruhů společenských věd, je zde důraz na sociologii, kde poukazuje na často opomíjený společenský jev, a tím je začlenění do společnosti. Objevují se zde také psychologické prvky, které poukazují na mentální myšlení, jak majoritní, tak minoritní skupiny, jak obtížné je držet si své odlišné náboženské tradice, jazyk a politické názory. Vykreslení života turecké menšiny v Řecku je přiblíženo v následující práci.

V Teoretické části je sepsána především historie, jaké události stály za rostoucím konfliktem, je zde přiblížen rozdíl mezi řeckou a tureckou populací a také ve kterých dnešních oblastech jsou stále nevyřešené politické „šarvátky“. Jsou zde zapojeny, jak internetové zdroje, které vysvětlují a popisují samotné události, tak jsou tu začleněny také odborné články, které dokonale vystihují daný okruh, kterým se práce zaobírá.

Do kapitoly, která je nazvána Praktická část, byli zapojeni respondenti, díky kterým se podařilo odpovědět na výzkumné otázky. Tyto výpovědi byly nezbytné k dosažení celkového obrazu práce.

Cíl práce

Tato část se věnuje hlavní výzkumné otázce: Jaká je tolerance mezi Turky a Řeky? Zásadní jsou jednotlivé náhledy na tuto tématiku. Je důležité si uvědomit, že Řecko je jedna z prvních zemí v rámci geografického hlediska, které Turci vyhledávají pro migraci kvůli nejkratší vzdálenosti. Nejenom Turci, ale také Řekové museli přijmout zásadní změny v rámci kompromisů, které přinesou ovoce pro všechny zúčastněné strany. Dokázaly se poučit obě strany z historie, nebo opakují stále stejné chyby? V rámci práce bylo cílem zjistit, jaký pohled mají na danou problematiku respondenti z obou skupin. Mají v rámci politiky stejné názory, popřípadě se názory rozcházejí?

Výzkumná otázka

Jaká je tolerance mezi Turky a Řeky?

Podotázky

Jak ovlivňují zkušenosti z minulosti aktuální dění v rámci tolerantnosti?

Jak velkou snahu vynakládají Turci k začlenění do řeckého každodenního života?

Jak silné jsou vazby mezi Turky v Turecku a jejich vzdálenými příbuznými v Řecku?

Metodologie

V této práci je použita kvalitativní metoda, která dokáže daný problém zkoumat více do detailu - více od hloubky, oproti kvantitativní metodě. Ta má zase větší výhodu ve větším počtu zúčastněných respondentů, ale jak již bylo řečeno, problematiku zkoumá pouze povrchově. Pro bližší pochopení se práce rozdělila do několika pod okruhů.

V samotné části Metodologie se uvádí jednotlivé metody, co byly v postupu práce použity. V rámci práce se využívá polostrukturovaný rozhovor, ve kterém je stanoven seznam otázek, které by měly být pro přiblížení problematiky zodpovězeny, ke kterým se přidají také doplňující otázky, které vzejdou z daného rozhovoru a dále ho rozvinou. Rozhovor se vlastně stále musí pohotově upravovat, tím je myšleno, že otázky, které byly předem vytvořeny pro daný rozhovor se mohou upustit a naopak otázky, které souvisí s daným tématem je možno vhodně zakomponovat do rozhovoru. Tazatel také musí přizpůsobit čas dotazovanému, protože najít shodu není jednoduché, často jsou dotazovaní velmi zaneprázdnění. Před samotným rozhovorem je nutno si určit, zda bude rozhovor proveden s přesně danou strukturou, částečně danou strukturou či bude probíhat volně. Tazatel musí přizpůsobit otázky, jak vážnosti probíraného tématu, tak také podle věku respondenta. Podle autora Václava Bělíka: „Obsah rozhovoru v sobě nese samotné jádro šetření, kdy jsou pokládány otázky, které zahrnují zkoumání tématu, které máme stanovené. Zde je znovu důležité udržovat partnerský, přívětivý, situaci odpovídající vztah s respondentem.” 1)

Kvalitativní výzkum pracuje s respondenty a jejich výpověďmi. Jejich odpovědi se poté zanášejí do kódovníku, ze kterého je patrná struktura analýzy. Samotní respondenti by měli projít anonymizací, při které jsou jim přidělena jiná jména nebo označení. Po provedení analýzy je nutné vyvodit závěr, ve kterém se nejčastěji zodpoví hlavní výzkumná otázka. Na dotazovaného je důležité si udělat čas, jelikož v rámci rozhovoru se může stát, že tazatel překročí předem stanovený čas, který měl určený na respondenta. Je důležitý nebýt zaneprázdněn něčím jiným. Rozhovory probíhaly skrze sociální sítě a také Skype. Rozhovory se nenahrávaly. Poznámky se zapisovaly do MS Wordu, kde byly později roztříděny podle otázek a témat. Jednotlivé myšlenky respondentů byly zaznamenány a poté jednotlivě zaneseny do práce jako citace. Proces anonymizace nebyl zapotřebí, jelikož byl udělen souhlas všech respondentů s uvedením jejich osobních údajů. Doslovné přepisy se nedodržovaly, neboť do práce byly vytaženy jen ty nejdůležitější myšlenky.

Literární rešerše

K tomuto tématu se pojí několik knih a odborných článků. Jednou z těchto knih od českého autora Pavla Hradečného je Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci? 2) Zabývá se problematikou řecko-tureckých vztahů, jenž sahají do samotné historie, kde začíná eskalovat nevraživost mezi těmito zeměmi. Často v jejich historii byly různé nesrovnalosti a rozpory, případně válečné konflikty. Například v 15. století, kdy dobyli Turci Konstantinopol, známou také jako Cařihrad, se projevila tvrdá rivalita mezi těmito státy. Národy byly k sobě nevraživé také v době balkánských válek, kdy na jedné straně stála Osmanská říše a na straně druhé Bulharsko, Řecko a další balkánské státy. Avšak ve 20. století byla snaha zlepšit tyto vztahy, ale například situace na Kypru tomu nedovolila.

V diplomové práci od Martiny Dočkalové, jež absolvovala Masarykovu Univerzitu, se autorka rozepisuje o tématu, který je nazván Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu 3) o samotném Řecku a Turecku od 90. let. V této práci se píše také o konfliktech mezi zmíněnými oponenty, kde například, turecko-řečtí politici se snažili urovnat dřívější spory, avšak řecká strana uzavřela dohodu s Kyprem o vojenské spolupráci a přidala ho do své nové strategické doktríny. Turecká strana to ovšem nenechala bez odezvy a dávala jasně najevo, že se v teritoriálních vodách nehodlá vzdát. Proces došel až na samotnou půdu NATO, kde se svými právy bojkotovaly spolupráci s druhou stranou. Postoj autorky k vyhrocené situaci mezi těmito zeměmi je takový, že momentální spolupráce je možná, avšak za podmínky, že Turecko bude přijaté do Evropské unie. Ta se ovšem k přijetí Turecka příliš nemá čili vztah není v nejlepším rozpoložení.

Při studování knihy, jenž je nazván Turks in Europe - culture, identity and integration (Turci v Evropě) od autorů Talipa Kucukcana a Veyisa Gungora 4) se v kapitole, která je zaměřená na turecko-řecké konflikty, popisuje tureckou menšinu, která je zastoupená v Řecku. Problém, který vznikl okolo roku 1960 se dosud bohužel nepodařilo vyřešit a následkem toho byla turecká menšina v západní Thrákii nedoceněná a brána jako méněcenná, čímž se vlastně Řekové od nich jednoduše řečeno distancovali. Do roku 1990 se situace nijak závratně nezměnila ani z hlediska vzdělávání a smýšlení ani z politického hlediska. V dějinách obou zemí byl klíčový rok 1923, který přinesl přerozdělení obyvatelstva v rámci Řecka. Od této doby se už obyvatelstvo nerozlišovalo na muslimy a nemuslimy, ale na Turky a Řeky. Myšlenka byla dvoustranná, z jedné strany mince to mohlo přinést úspěch v rámci rozdělení na Turky a Řeky – protože Řekové je nechtěli dále dělit podle náboženství, čímž se i kolikrát stávalo, že muslimové zatajili svou pravou víru, aby byli přijati do místní společnosti. Mince má však i druhou stranu, která představuje fakt, že separace Turků od Řeků teď nezáleží čistě na náboženství, ale na národnosti. Možná i z tohoto důvodu je stále místní společnost rozdělená. Jedna z výzkumných otázek publikace zní: Mají Turci snahu začlenit se do řeckého každodenního života a jsou Řekové tolerantní vůči nim? Do jisté míry jsou Řekové tolerantní, ovšem stále svou roli hraje separace, která má za účinek, že někteří Turkové nemají snahu a nejsou schopni se adaptovat na nové prostředí, protože vědí, že budou stále bráni pouze jako přistěhovalecká menšina.

V knize Vzdorující demokracie od autora Erika Siegla 5) je popsána turecká mentalita občanů posledních let. Je zde zmínka o fungování ekonomiky, v roce 2016 byl pokus o vojenský převrat, kde bylo cílem svrhnout tureckého prezidenta Erdogana. V této knize je uvedena historie a vývoj Turecka, jeho vztahy s Evropskou unií, Ruskem a státy Blízkého východu.

Teoretická část

Ještě před samotnou problematikou je třeba vědět, že řecké území bylo dlouhodobě obsazeno a zabráno Osmanskou říší. Samotná Osmanská říše byla jedna z největších a nejsilnějších na území východní Evropy, Balkánského poloostrova, pásu severní Afriky a území Malé Asie neboli dnešního Turecka. 6)

Samotná říše se skládala z mnoha územních celků čili zde bylo hodně obyvatel různých národností, taktéž byla říše značně mnohojazyčná, kde převládal oghuzský turkický jazyk, ovlivněný arabštinou a taktéž perštinou. Mluvilo se také arabsky, především v oblasti severní Afriky, ale také v oblastech dnešního Kuvajtu, Íraku či oblasti nazývané Levanta, což je území Východního Středomoří, ohraničenou na jihu Arabskou pouští, která prochází mezi Rudým mořem a Nilem a na severu vápencovým pohořím Taurus, kde nejvyšší hora Uludoruk měří 4 135 m.n.m. A v oblasti afrického rohu se mluvilo somálsky. 7)

Samotná Osmanská říše byla založena ve 13. století oghuzským kmenovým vůdcem Osmanem I., známým také jako Ottomanem či Osmanem Gazi, který žil od druhé poloviny 13. století do roku 1326. Vlastně samotní Osmané se zasloužili o pád Byzantské říše v roce 1453, kdy padla Konstantinopole, známá také jako Cařihrad, Byzanc či Istanbul. 8)

Vojsko, které bylo odmalička trénováno na velké války mělo silnou psychickou, a hlavně náboženskou oddanost. Vojáci, kteří byli v osmanských řadách se označují jako Janičáři. Vojáci měli odvahu, vynikali kázní a celkově z vojáků byli nejdisciplinovanější. V 16. století se jim nemohla rovnat téměř žádná armáda. V osmanské říši byli využíváni spíše jen pro ochranu. Zákony, které řídily chod říše, byly na tehdejší dobu také velmi pokrokové. Samotné soudy řešily vzniklé problémy do tří dní, což je na dnešní poměry nemyslitelné. Hierarchie v Osmanské říši byla také fascinující, kde se titulem „bejlerbej“ označoval velitel dané provincie. Povýšeni mohli být na základě státnických zásluh, ale především vojenských povýšeni, čímž se označovali a získali přízvisko „paša“. Kdo získal titul Paša, tak se mohl účastnit zasedání Divanu neboli Nejvyšší rady. Po několika letech oddanosti a přízně sultána mohl dotyčný postoupit na titul vezíra, což by se do dnešních poměrů dalo označit za jakéhosi ministra. Nad vezírem byl tzv. post „1. vezíra.“ Úplně nejvyšší titul, který se dal získat byl post „velkovezíra“, který řídil samotnou Nejvyšší radu, byl zástupcem sultána čili velkovezír měl pravomoci jako dnešní premiér. Říše měla také výbornou polohu v rámci obchodování, jelikož měla kontakty do Evropy do Asie a také do Severní Afriky. Zde je důležité si uvědomit, že Osmanská říše měla jako své hlavní náboženství islám, ale na balkánském náboženství převládá pravoslaví. Do Osmanské říše byly dováženy otrokyně různých národností např. Nubijky, které pocházely z území dnešního Egypta, další zastoupenou skupinou byly Čerkesky, které pocházely z území dnešního Kavkazu či lze ještě zmínit Syřanky. Samotné otrokyně byly po příjezdu zkontrolovány a obchodovalo se s nimi na trzích, některé se dostaly do samotného harému, kde byly ve službách samotného sultána. Jejich cílem bylo obšťastnit panovníka a stát se sultánkou, k čemuž jim pomohlo porodit syna, který se stával jedním z adeptů na trůn. Ženy v harému byly hlídány eunuchy, které by šlo označit za strážce, ovšem ti nemohli nijak narušit vztah v harému, jelikož okolo 8 let byli zbaveni svých pohlavních orgánů. Ženy, které dávaly pozor na chod harému užívaly titulu „kalfa“. 9)

I po samotné kulturní stránce byla říše poměrně vyspělá. Měli malíře, umělce, hudebníky z různých koutů světa a učili nové zvyky v Osmanské říši. Například samotné tržnice se skládaly z obchodníků z Evropy, Blízkého východu, z oblasti Egypta či dalších koutů světa. Taktéž bylo možné navštívit samotný Hamam, což by se dalo označit za jakési lázně. V nich se lidé seznamovali s novými lidmi, navazovali kontakty a užívali si trochu volného času, který pro sebe měli. V Hamamu byla také obsluha, která poskytovala zájemcům dřevěné sandále, jelikož tam bylo spoustu vody a mohlo se Vám snadno stát, že jste mohli uklouznout. 10)

Za vlády sultána Selima I., Sulejmana I., či Murada IV. došlo k velkému rozvoji této říše. Samotný sultán Sulejman I. se účastnil jedné z nejznámějších válek a tou byla bitva u Moháče, kde za dvě hodiny dokázal rozdrtit vojsko krále Ludvíka Jagellonského, který se utopil v bažinách. Ten předtím žádal u papeže, krále Karla V. a u dalších evropských panovníků o vojenskou pomoc do případné bitvy, avšak nakonec nepomohl nikdo a Ludvík měl na své straně pouze kolem 25 000 mužů, natož Osmanské vojsko přitáhlo s více než 100 000 muži, k tomu ještě s janičáry. Bitva se odehrála 29. srpna 1526. 11)

Osmanská říše - rozdělení provincíí 12)

Na této mapě lze vidět, jak byla Osmanská říše rozdělena do jednotlivých provincií, které jsou označeny příslušnými barvami. Oblíbená provincie pro Osmanskou dynastii byla provincie Edirne, která svými lesy, rozsáhlými loukami a krásnými stavbami tvořila místo pro relax. Princové často v dospělejším věku odjížděli do provincií, které jim svěřil sultán. Vyvolenou provincií, kterou chtěl získat každý princ a každý ji považoval na provincii, která připraví prince k sultanátu, byla provincie Manisa, která se nachází na západě dnešního Turecka. Jaké důvody směřovaly k tomu, že byla favorizovaná? Bylo to především z důvodu, že měla blízko k hlavnímu městu. Dalším důvodem bylo, že sultán, který v danou dobu vládl, spravoval provincii Manisa. Taktéž ji šlo bezpečně spravovat, jelikož ji nemohli nepřátelé odněkud napadnout čili se svojí polohou nacházela na strategicky dobrém místě. Mezi další provincie, které sultán dal ke správě svým synům, byla například provincie Konya. Ta svojí rozlohou měla prince naučit se starat o takto velký celek, od Istanbulu už však byla dále. Pokud byl syn v nemilosti u sultána či se ho sultán obával, že by ho mohl princ zbavit trůnu, posílal sultán prince až daleko na východní hranice s Peršany, do provincie Amasya, kterou bylo složité ovládat především z důvodu, že zde Peršani stále prováděli nájezdy a útoky na Osmanskou říši, která se snažila stále postupovat na východ a obsadit města jako Bagdád, Teherán a další. Samotný sultán věděl, kterého syna, do kterého provincie pošle, ovšem aby byl informován o dění v daném regionu, posílal s nimi i příslušného pašu či svěřence, který měl princovi ukázat správnou cestu, jak vládnout v dané provincii. Princové si zvolili svůj doprovod, matka je doprovázela, a v nové provincii jim vytvořila harém, a dále byl princovi přidělen sokolník, který dělal možnému následníkovi trůnu doprovod jak na výpravách, tak po regionu. 13)

Osmanská říše v roce 1566, mapa je z webové stránky stragickemysleni.info

V roce, kdy zemřel významný vladař Sultán I. Nádherný byla říše opravdu rozsáhlá. Na výše uvedené mapě lze vidět, že říše sahala do střední Evropy, kde jejich hlavním protivníkem byla Habsburská říše v čele s Karlem V. Další problémovou oblastí byla severní Afrika, kde se říše především v Egyptě potýkala s neustálými protesty. Východní část říše se zase snažili zaskočit Safíovci, což byla dynastie perských šáhů. Čili je možné vidět, že Osmanská říše mnoho let kontrolovala řeckou půdu. V průběhu 17. století měla říše dohromady 32 provincií a další státy, které byly podrobeny Osmanům. Na počátku 18. století si stále držela silnou ekonomiku, také společnost a armádu, ovšem v průběhu století začala po vojenské stránce rychle upadat a zaostávat, protože díky dlouholetému míru, kterou Osmanská říše měla s některými protivníky uzavřenou, neměla potřebu cokoliv zlepšovat. Především na své hlavní evropské soupeře zaostávala, na Rusko, a hlavně na Rakousko. V průběhu 19. století začala říše přicházet o svá území, čímž se začala drobit jednotlivým státům, především například Britům, kteří ovládli Egypt, Rusko se spojilo s balkánskými státy a říše neměla příliš na výběr. Na počátku 20. století osmanské vojsko pozabíjelo okolo 300 tisíc křesťanských Arménů z důvodu balkánských válek. Vše bylo způsobeno tím, že sultán Abdulhamid II. ztrácel pod svým vlivem důležitá území a evropským mocnostem pohrozil tím, že se jen tak nedá zastrašit. A jelikož křesťanská Arménie stála na straně evropských mocností, sultán si vybral jako cíl nepohodlné a neposedné obyvatelstvo pro Osmanskou říši. 14)

V roce 1911 se Osmanská říše střetla s Itálií na severu Libye, kde říše ukázala další slabiny, jelikož na tom byly po vojenské stránce stále hůř a hůř. To byl ideální signál pro balkánské státy, které se začaly sjednocovat i když vytváření spojenectví bylo náročné. Například dohoda mezi Bulharskem a Srbskem byla náročná, jelikož si oba státy nárokovaly území Makedonie. Tím se začal tvořit Balkánský svaz, který měl sjednotit balkánské státy proti Osmanské říši. Svaz byl tvořen Bulharskem, Srbskem, Řeckem a Černou Horou jehož iniciátorem byl bulharský car Ferdinand I. Válka se uskutečnila na dvou frontách, z nichž jedna byla makedonská a druhá thrácká. Bulharská vojska postupovala kolem řeky Marice až k samotnému Egejskému moři. Řekové zaútočili především na přístaviště Soluň, které nakonec také získali. Svoji nezávislost vyhlásila Albánie 28. listopadu 1912 ve Vloře. Při mírových jednáních se začaly stanovovat hranice, na kterých se ovšem nebyly státy schopné domluvit, což zapříčinilo druhou válku. Téměř všechny státy Balkánu se pospojovaly dohromady proti Bulharsku, které nakonec i prohrálo. Osmanská říše se na počátku 1. světové války mohla rozhodnout na čí stranu se přikloní, avšak Velká Británie zabavila řadu válečných lodí, které dodala Osmanské říši během jejich krátkého spojenectví. Tím se říše postavila na stranu Německa. Noví spojenci dodávali moderní zbraně Osmanské říši a spojenectví začalo být prospěšné pro obě strany, jelikož Německo bojovalo ve střední Evropě a Osmanská říše bojovala s Ruskem a státy na Blízkém východě. Válka se však nevyvíjela podle jejich představ a Osmanská říše byla téměř zničená. Istanbul byl pod okupací vítězných států a například Řecko obsadilo důležité strategické území Anatolie. 15)

Tím začaly důležité boje mezi těmito dvěma stranami, které se nazývají řecko-turecké války. V roce 1919 se řecké vojsko společně s britskou podporou vylodilo na území Smyrny, kde největším městem je Izmir, které bylo pro Řeky důležitým místem, protože se tam nacházelo nejvíce Řeků, konkrétně přes půl milionu. Řecké vojsko úspěšně obsadilo území Smyrny a Thrákie. Turci se s příměřím, které mělo nastat, ovšem nechtěli smířit čili Řekové zaútočili hlouběji do nitra Malé Asie. Vše se zastavilo přibližně 40 km od Ankary, kde Turci zastavili razící řeckou armádu. V tuto chvíli vznikl válečný pat, jelikož obě strany posilovaly své armády a válka se nevyvíjela žádným směrem, pouze ji prodlužovala. Poté začal silný turecký protiútok, kde jednoznačně zvítězila turecká strana v bitvě u Dumlupınaru v roce 1922, konkrétně 30. srpna, což je dodnes v Turecku oslavováno jak státní svátek – Den vítězství. Vítězství znamenalo i dobytí Smyrny Turky. V tomto městě se nedlouho na to odehrála obrovská katastrofa. Vyhořela arménská čtvrť a obětí bylo několik desetitisíců. Dodnes není znám původce požáru, jelikož se obě strany navzájem obviňovaly z jeho vytvoření. Řekové tím byli vyhnáni ze Smyrny a museli přenechat Turkům území východní Thrákie. Mírová jednání, která probíhala, byla velmi složitá, jelikož u jednoho stolu musely usednout znepřátelené strany. Turecko si prosadilo území Malé Asie a východní Thrákie, muselo se však zříci dalších území, které patřily Osmanské říši. Obě strany poté byly zavázány, že si vymění národnostní menšiny. Bylo to především na základě náboženského vyznání. Výměna především ovlivnila Istanbul, ze kterého odešli Řekové a ze Západní Thrákie pro změnu odešli muslimové. Řecké obyvatelstvo přivítalo nově příchozí, kteří byli nuceni opustit některá zmíněná místa a začlenit se mezi své bratry a sestry na novém území. Tím i vznikal komunikační šum mezi jednotlivými skupinami. Řekové, kteří žili u pobřeží Egejského moře, mluvili standartní řečtinou, Pontští Řekové, kteří byli z území východního Turecka, se museli učit nový jazyk a Kappadočtí Řekové znali pouze turečtinu. Řekové, kteří byli nově příchozími, získali na základě rozhodnutí vlády zemědělskou půdu, čímž se rychleji a více odevzdávaly peníze do státní kasy, což Řecko potřebovalo po dlouhých letech ve válce. 16)

Nyní je na čase představit hlavní země, o kterých bude řeč. První, o které bude zmínka je Řecko.

ŘECKO

Hlavním městem Řecka jsou s 2,5 miliony obyvatel Athény. Řecko, které má bohatou a dlouhou historii, ukrývající tajemství lidské moudrosti a krásy, jež je spojeno s mnoha mytologickými bájemi a mýty, představuje kolébku západní kultury. Nachází se na jihovýchodě Evropy, kde se rozkládá na jižním výběžku Balkánského poloostrova. Zahrnuje nejen pevninskou část, ale v Jónském, Středozemním a Egejském moři i několik velkých ostrovů a velké množství malých ostrůvků. Řeckých ostrovů je přes 3000. Mezi ty nejznámější patří Kréta, Lesbos, Rhodos nebo Samos, které tvoří nejnavštěvovanější turistické destinace. Řecko je nejen kolébkou evropské civilizace, ale také kolébkou indo-evropských jazyků. Řečtina má suverénně nejdelší zdokumentovanou historii svého vývoje z celé jazykové rodiny. Její první použití bylo zaznamenáno již v době před 3 000 lety. 17)

Kolem 96 % obyvatelstva vyznává řecké pravoslaví (řecká ortodoxní církev). Turisté se zde mohou setkat mimo jiné s římskými katolíky, protestanty, judaisty a muslimy. Větší muslimská komunita žije v západní Thrákii. Současné obyvatelstvo tvoří z 95 % Řekové, zbytek připadá na tureckou, makedonskou a albánskou menšinu. Několik milionů Řeků trvale žije v zahraničí, především v USA, Turecku a Německu. 18)

U severního pobřeží se nachází město Thessaloniki, které je někdy nazývané Soluň. S 1 000 000 obyvatel je druhým největším městem Řecka. Za hezkého počasí je z města vidět na horu Olymp. Největší památkou je zde Bílá věž, rotunda, která tvořila opevnění města. Dnes se v jejích prostorách nachází muzeum. Město Soluň je známé také díky věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi. V jižní části Peloponéského poloostrova se nachází město Sparta. Má bohatou historii spojenou s vojenstvím, Sparťané byli totiž vyhlášenými bojovníky. Ve středověku bylo město opuštěno a současné město vzniklo až kolem roku 1836. Nynější prezidentkou Řecka je Katerina Sakellaropulosová. Dříve pracovala na ministerstvu zahraničních věcí, ale řecký parlament ji 22. ledna 2020 zvolil nástupkyní prezidenta Prokopise Pavlopulose. Řecko je unitární parlamentní republikou. Řeckým premiérem je od 8. července 2019 Kyriakos Mitsotakis. V roce 2004 byl zvolen do parlamentu a dále byl ministrem administrativní reformy. V roce 2016 se stal předsedou strany Nová demokracie a jako její lídr kandidoval v parlamentních volbách. Po vítězství strany byl zvolen premiérem. 19)

TURECKO

Tureckou metropolí je Ankara, mezi další významná a důležitá města Turecké republiky patří Istanbul, jenž se nachází na úžině Bosporu, která rozděluje Evropskou a Asijskou část. Mezi další lze zařadit například Izmir, Antalyi či Bursu. Oficiální měnou je Nová turecká lira (YTL), která nahradila původní tureckou liru s šesti nulami (1 milion tureckých lir byl 20 Kč). Turecko můžeme rozdělit na dvě části. Menší z nich, Thrákie, leží jako jediná na Evropském kontinentě. Její povrch je podobný přímořským oblastem Balkánu a oproti zbytku země je nížinatý. Podnebí je ovlivněno moři, které sousedí s Tureckem na západě, severu i na jihu. Téměř všichni Turci jsou muslimové, převážně Sunnité. Kolem Iğdıru a Karsu narazíte na Šíity. Čím dále na východ, tím konzervativnější (nikoliv však extrémní, fanatický) islám. Ze 70 mil. obyvatel je asi 57 mil. turecké národnosti. Turci jsou jednoznačně nejvíce „poevropštění“ muslimové a jejich přístup k islámu je lehce umírněnější než třeba v Íránu. V místech, které nejsou turisty příliš navštěvovány, je možné být pozván na čaj a kus řeči, protože lidé jsou zde více pohostinní a přátelští než v turisticky navštěvovaných destinacích. Kurdů je kolem 15 mil., žijí hlavně v jihovýchodním a východním Turecku. Vizuálně Turka od Kurda nepoznáte, mají ale jinou řeč a kulturu. Často byli napadáni Araby, Peršany a dalšími čili mají v sobě bojovou náturu. Taktéž přepadávali karavany, které cestovali z Blízkého východu. 20)

Prezidentem v současné době je Recep Tayyip Erdogan, který je některými státy odsuzován za autoritářský přístup. Od roku 2003 až do roku 2014 byl předsedou vlády. Turecko by se dalo označit za prezidentskou republiku. Uzavírací klauzule je v této zemi poměrně vysoce nastavená, strana musí získat více než 10 % volebních hlasů. Mezi 3 významné a postavením silné strany lze zařadit Stranu spravedlnosti a rozvoje, jejíž předsedou je současný prezident Erdogan, je pravicově zaměřená na konzervatismus a výsledky s posledních voleb jí stále udržují jako favorizovanou stranou, která mívá nad 40 % volebních hlasů a získává si hlasy od 20 milionů Turků. Nejstarší stranou na tamější scéně a hlavní opoziční stranou je Republikánská lidová strana, která má levicové zaměření a její zisky se pohybují kolem 25 % a třetí významnou stranou je ultrapravicová strana Strana národního hnutí, která má kolem 14 %. Turecko se snaží již od roku 1999 vyjednávat o členství s EU, avšak vztahy jsou komplikované především z hlediska náboženské tolerance, z hlediska migrační krize, finančních prostředků a dalších. 21)

Praktická část práce

Tato část práce obsahuje již zpracované rozhovory s respondenty. Hlavní výzkumná otázka zní: Jaká je tolerance mezi Turky a Řeky? Odpovědět na ní, ale bude možné až, po analýze jednotlivých odpovědí od respondentů, v kapitole Závěr. U rozhovorů byla použita také ruština, jelikož někteří nejsou úplně zdatní v angličtině, ale komunikace nakonec proběhla úspěšně. Respondenti nakonec zodpověděli všechny otázky, nebyl žádný problém ani negativní reakce ze strany dotazovaných čili rozhovory by se daly označit za zdařilé. Rozhovory se nenahrávaly. Poznámky se zapisovaly do MS Wordu, kde byly později roztříděny podle otázek a témat. Jednotlivé myšlenky respondentů byly zaznamenány a poté jednotlivě zaneseny do práce jako citace. Proces anonymizace nebyl zapotřebí, jelikož byl udělen souhlas všech respondentů s uvedením jejich osobních údajů. Doslovné přepisy se nedodržovaly, neboť do práce byly vytaženy jen ty nejdůležitější myšlenky. Získané odpovědi na otázky jsou od čtyř respondentů. Dva z nich jsou Řekové a dva jsou z Turecka. Respondenti jsou:

Angela Papadopoulos, 43let, Athény, majitelka obchodu se suvenýry, řecká majorita

Andre Diplarakou, 38 let, Larisa, majitel obchodu se stavebninami, řecká majorita

Daima Tanryover, 40 let, Soluň, kadeřnice, turecká minorita

Kemal Ozkan, 55 let, Izmir, malířské služby, Turek žijící v Turecku

Věra Benešová, 65 let, Praha, v důchodu, vnější účastník (neutrální pozorovatel)

ZAPOJOVÁNÍ DO SPOLEČNOSTI Na otázku, zda se chtějí Turci zapojovat do společnosti, nebo jsou spíše odtažití, nám odpověděli jak Řekové, tak také Daima, kadeřnice ze Soluně s tureckým původem. Z odpovědí Řeků je jistá sympatie ale také odtažitost. Někteří s Turky nemají problém, i když jsou leckdy namyšlení a mají pocit, že na ně svět čeká. Jiní Řekové právě kvůli namyšlenosti některých jedinců berou Turky za odtažité. Někteří se zapojovat chtějí a chtějí přijmout jisté podmínky pro získání práce v Řecku. Jiní ale jen čekají s nataženou rukou.

Někteří turečtí obyvatelé ale mají stále pocit, že je zde Řekové nechtějí a že se jim snaží práci co nejvíce znepříjemnit.

„Každý se tu snaží nějak přežít. Řekové nám ale do cesty házejí klacky, jak jen to jde. Na některých pozicích například od nás Turků chtějí víc věcí, než když o práci žádá Řek.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

Názory se v lecčem rozcházejí, ale v poslední době se spíše shodují. Ovšem zajímavý je pohled osoby, která nemá s tímto prostředím nic společného.

„Já si myslím, že si jdou furt vzájemně po krku. Řekové je tam nechtějí, protože Turci dělají bordel. Aspoň tak nám to říkají v televizi.” (Věra, Češka)

BEZPEČNOST

Další otázka, zda jsou podle Řeků Turci nebezpeční, je mířená převážně na Řeky. Obyvatelé Řecka vnímají turecké přistěhovalce jako nebezpečná individua. Někteří se s agresory nikdy nesetkali a neznají je ani ze svého okolí.

Ovšem jiní se s nimi setkávají. I tak jen velmi zřídka.

„S jedním takovým jsem se potkal, ale když ukážete, že se nebojíte, tak se zklidní. Znám spíše ty umírněné. Ti, co dělají problém jsou spíš v přístavních městech nebo Aténách.” (Andre, Řek)

GENERACE

Jak berou Řekové potomky Turků, kteří žijí v Řecku už po generace? Řekové stále vnímají turecké geny, zvyky a celkově turecký původ i na člověku, který tu žije dlouho. Rozdíly se stále dělají. Turkové nezapadají do Řecka ani po několika generacích. Stále jsou rozlišováni a někde dokonce separováni.

Ovšem i zde se nachází opačný názor. Někteří Řekové berou Turky, co tu žijí už dlouho, jako Řeky a stejně tak i jejich potomky.

„Pro mě už to jsou Řekové. Sice mají Turecko v genech celkově turecký původ, pokud už po generace žijí v Řecku, jsou Řekové.” (Andre, Řek)

MÍSTO VE SPOLEČNOSTI Další otázka na řecké obyvatele zněla Jak si podle Vás dokázala turecká menšina vybudovat místo mezi řeckou populací? Odpověď byla jednoznačná, díky kuchyni. Přivezli s sebou velice chutné jídlo a řečtí obyvatelé už si na něj zvykají. Krom jídla ale také relativně levná pracovní síla. Někteří Turci přišli a zaplnili mezery v profesích, které nebyly v Řecku dostupné. Kvalita se jistě liší, ale alespoň je to dostupné pro všechny.

„Myslím, že je to tím, že sem přišlo mnoho talentovaných lidí. Také ti, co jsou bezkonfliktní a pracovití dělají dobrou vizitku všem z Turecka. Možná také kuchyně. I muži dobře vaří, a hlavně ti starší si otevírají bistra s tureckou kuchyní.” (Angela, Řekyně)

Odpověď ale přišla i od tureckých obyvatel. Ti se snaží zapadnout co to jde, ale jsou jedinci, co tuto snahu ničí.

„Snažíme se zapadnout. Jsme pracovití. Kazí nám to ti, co vyvolávají boje. Snažíme se pomáhat a také přinášet nové věci do míst, kde se zastavil čas.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

POMOCNÁ RUKA Otázka čistě pro tureckou menšinu zněla, jestli se snaží Řekové pomáhat přistěhovalcům nebo nikoliv?

„Pomáhají tím, že jsou hodní. Moje zákaznice radši chodí ke mně, protože vědí, že to umím. Pro Řeky tohle hodně znamená, něco dobře umět. I tak je tu znát jistý odstup. Kdybychom byli chudí a bez možností, asi by to bylo jiné, ale my možnosti máme, proto o nějaké solidaritě nelze ani mluvit. Jasně, že jsou lidé, co do táborů vozí oblečení, ale těch je minimum.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

Někteří turečtí občané si váží jakékoliv pomoci a ta postupně přichází. Někteří se Turků nebojí a dají jím práci bez obtíží. Jiní ale kladou vysoké nároky a Turci i když by velice chtěli, nemají na dané pracovní místo šanci se dostat.

Právě možnost práce je z pohledu Řeků dostatečná pomoc.

„Dáváme jim práci. Není to ale žádná solidarita. Žádné sbírky nejsou ani na šacení a potraviny. Oni se rozhodli sem jet, my je nezvali s otevřenou náručí.” (Andre, Řek)

ÚCTA

Opět otázka čistě pro turecké obyvatele Řecka a to sice, jestli Řekové s Turky jednají s úctou, nebo jimi opovrhují? Naši respondenti uvádějí, že se s žádným opovržením nesetkali.

„Zřídka kdy dělám vlasy paní, která mi odsekává a je nepřátelská. Možná se bojí, že bych jí špatně ostříhala, kdyby byla drzá. Ale spíš se mnou mluví s úctou a určitou dávkou porozumění.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

Reakci jsme ale dostali i od Řeků. Jejich odpovědi korespondují s odpověďmi tureckých obyvatel Řecka. Snaží se s nimi mluvit a jednat jako s k sobě rovným bez rozdílu. Podle Angely se to vyplatí, protože nikdy nevíte, kdo vám zrovna stojí v obchodě. Někteří se naopak chovají tak, jak se obyvatelé s tureckým původem chovají k nim.

„Když oni mluví slušně se mnou, mluvím tak i já s nimi.” (Andre, Řek)

NÁVŠTĚVY

V době coronaviru se navštěvování mezi národy stalo takřka nedosažitelné. Mnoho rodin tak zůstalo separováno. Ale i když není coronavirus, je podle respondentů náročné se navštěvovat, pokud Řecko spadá pod EU a Turecko už nikoliv?

Turci žijící v Řecku uvádějí, že s přejezdem přes hranice nemají problém. Daima dokonce uvádí, že to sice trochu složitější je, z administrativního pohledu, kolik dokumentů musíte mít vyřízených) ale, že to není nemožné. Jiní problém s dojezdem přes hranice vidí pouze nedostatek času členů rodiny, kteří žijí za hranicemi Turecka.

„Syn za námi jezdí málo. Těžko ale říct, jestli zrovna kvůli tomuhle. Mají jen hodně práce. Teď s covidem je to jistě složité o to víc.” (Kemal, Turek)

Z pohledu osoby, která nemusí řešit přejezd hranic, protože Česká republika je součástí Schengenského prostoru, je tato problematika nedůležitá.

„Kdo chce ten prostě jede. Vždy to jde nějak zařídit a pokud se nechcete jen vymlouvat, tak si to zařídíte.” (Věra, Češka)

HISTORIE

O konfliktu mezi Řeky a Turky se ví už dlouho. Jak ale tento konflikt je brán dnes? Zlepšila se tolerance mezi zeměmi, nebo je konflikt stále aktivní?

Mladí lidé si tohoto konfliktu snaží nevšímat. Spousta z nich chápe, že nelze všechny Turky měřit stejně, a to i napříč generacemi. Ti, co konflikt plynoucí z historie obou zemí nejvíce vnímají, jsou občané Řecka v důchodovém věku. Často jim bylo v mládí vysvětlováno, že Turci jsou důvod všeho zla a byli učeni je nemít rádi. A to i v případě, kdy se jedná o šikovné a vzdělané jedince.

„Ti starší na to stále myslí a na Turky koukají skrz prsty. Ale spíše už to neřešíme. Myslím, že problémy s Turky pramení z něčeho jiného.” (Angela, Řekyně)

Ovšem Turci v Řecku to chápou trochu jinak. V určitých částech Řecka jsou Turci trnem v oku pouze tehdy, kdy je nějaké významné připomenutí onoho konfliktu, nebo se globálně řeší migrace.

„Jak kdy a kde. Když je nějaké připomenutí, významné jednání, nebo se řeší migrace strhne se vlna mírného odporu. Občas mám pomalovanou výlohu kadeřnictví, ale za dva tři dny zas zákazníci přijdou, protože potřebují ostříhat.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

NÁBOŽENSKÁ TOLERANCE

„Někteří chápou, že máme náboženské návyky, které nejde ignorovat a přesunout je na jindy. Jiní ale nechtějí, aby právě náboženství narušovalo pracovní tempo. Jsou také pracovní pozice, které vůbec neumožňují dodržování těchto našich zvyků.” (Daima, Turkyně žijící v Řecku)

Toto je typická odpověď na otázku, zda jsou k sobě obě skupiny tolerantní z náboženského hlediska. Řekové se snaží ale přesto jsou výjimky. Mnoho z nich nabízí schválně těžší možnosti práce Turkům než Řekům. Ovšem náboženská povinnost je pro Turky svatá a nehodlají se jí vzdát. Proto si mnoho Řeků, muselo zvyknout, že během dne pracovník na 5 minut odejde a pak se v klidu opět vrátí ke své práci. Turci jsou ale velmi vděční, pokud nemusí o krátkou pauzu na modlitbu prosit, a zaměstnavatel ji jim poskytne bez problému.

„Já chápu, že to dělat musí. U mě v obchodě není tolik práce, a tak jim v tom dávám svobodu. I když pro ně je to normální, neberou to u nás jako samozřejmost. Jsou rádi, když s tím nemáme problém.” (Angela, Řekyně)

Evropané to ovšem po informacích z TV vnímají odlišně.

„Řekové mi nepřijdou moc tolerantní. Nechtějí stavět mešity a stojí si jen za svým náboženstvím. Jako by jiné ani neexistovalo. Stejně to ale vnímají i Turci a ani oni u sebe nechtějí křesťanské kostely. Nemají si co vyčítat.” (Věra, Češka)

KYPR

Kypr je společné území, jak Řecka, tak Turecka. Proto se jím zabýval jede dotaz na respondenty.

Otázka Kypru je stále palčivá. Jeho obě poloviny spolu moc nekomunikují a lidé by přitom ocenili, kdyby nebyl rozdělen vůbec. A pod kterou zemí by tedy měl být?

Všichni respondenti se shodli, že by Kypr chtěli jako jednu zemi. Na otázku, pod kterou zemí by ale Kypr měl být, nedokázal nikdo zcela odpovědět. Dle respondentů je těžké určit, která země by byla nejlepší. Navštěvování Kypru by se tak stalo podle respondentů jednodušší a jistě i vyhledávanější.

„Měli by se hlavně domluvit. Otázkou je, jestli by to fungovalo. Já myslím, že pokud ano, tak jen na chvíli, a to z čistě z politických důvodů.” (Daima, Turkyně v Řecku)

Evropané mají ale jasno.

„Já jsem na Kypru nikdy nebyla, ale asi by bylo fajn, kdybyste při přejíždění z jedné strany ostrova na druhý, nemuseli projíždět skrz hranice a procházet pasovou kontrolou.” (Věra, Češka)

Závěr

V této práci se porovnaly dvě velké skupiny - Řeků a Turků a jejich názory na jednotlivé okruhy každodenních problému. Díky odborným článkům tato práce mohla čerpat a navázat na již vyzkoumané fakty, které se týkají jak Turků v Řecku, tak vztahu Řeků k Turkům. V rámci otázky ohledně sjednocení Kypru se obě strany shodují, ovšem v rámci otázky, pod kterou zemí by Kypr měl být, již nebyla stanovena definitivní odpověď. Další shoda panuje především u lidí v mladém věku, kde se Řekové snaží pomoci Turkům a Turkové tuto pomoc ocenění a rádi přijímají. V rámci solidarity mají obě strany také jasno, jelikož ani jedna ze stran ji nepožaduje.

V rámci zodpovídání dotazů byl nejvíce zdrženlivý pan Kemal (Turek žijící v Izmiru), který odpověděl pouze na jednu otázku, zatímco naopak nejvíce dotazů zodpověděla paní Daima (Turkyně žijící v Řecku). Respondenti rádi poskytli své náhledy a názory na každodenní problematiky.

Naopak v otázce ohledně bezpečnosti jsou Řekové nejednotní, jelikož někteří tvrdí, že jsou Turci agresivní individua natož někteří tvrdí, že není důvod se jich bát. Nejvíce jsou v rozepři starší obyvatelé těchto zemí, jelikož ještě pamatují nedávné konflikty mezi těmito zeměmi, obhajují názory státu, ze kterého pocházejí a je zde stále cítit rivalita. Současná diplomacie mezi těmito zeměmi také není na nejlepší cestě, jelikož stále v dnešních dnech je aktuální téma migrace z Blízkého východu do Evropy. Možná i z tohoto důvodu je stále místní společnost rozdělená.

Z nezávislého pohledu paní Věry, který je ovlivněný především médii, je patrné, že lidé, kteří s touto problematikou nemají nic společného, zastávají názor, že Řekové jsou i přes jejich nepříznivou historii zbytečně nepřátelští.

Jedna z podotázek zní: Jak ovlivňují zkušenosti z minulosti aktuální dění v rámci tolerantnosti? Na příkladu této práce je vidět, že starší populace obou zemí cítí hořkost vůči druhé straně. Naopak u mladších lidí je vidět větší tolerance a chuť spolupracovat. Díky tomu by se mohly obě strany sblížit. Budoucnost může nabídnout také větší spolupráci na politické scéně těchto zemí, a především na mezilidské bázi.

Další byla: Jak velkou snahu vynakládají Turci k začlenění do řeckého každodenního života? Především mladí Turci vynakládají velkou snahu začlenit se do společnosti, ovšem ti starší jen čekají, že se ti mladší postarají. Minorita Turků je vděčná za každý náznak pomoci ze strany majoritních Řeků.

Poslední předem určenou otázkou bylo: Jak silné jsou vazby mezi Turky v Turecku a jejich vzdálenými příbuznými v Řecku? Vazby jsou stále silné i když Turecko nespadá do EU, a tím nemají lehký přechod přes hranice. Pandemie koronaviru situaci příliš nepolepšila, dalo by se konstatovat, že naopak zhoršila.

Na závěr je prostor k zodpovězení hlavní výzkumné otázky, jež zní: Jaká je tolerance mezi Turky a Řeky? Mladá generace Řeků se velmi dobře toleruje s Turky. Většina zaměstnavatelů v Řecku nemá problém Turky zaměstnat, pokud jsou slušní a ukáží zodpovědnost. Někteří z těchto zaměstnavatelů nemají problém s občasnými pauzami pro modlitbu. Starší generace Řeků se zdá více “zaseklá” na jedné události z minulosti.

Tolerance mezi oběma zeměmi je v rozkvětu a v budoucnu se očekávají pouze ještě lepší mezilidské vztahy.

Seznam literatury

BĚLÍK, Václav. Metodologie společenských věd [online]. Univerzita Hradec Králové, 2014 [cit. 2021-4-27]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/fsps/jaro2017/bp2477/um/Belik-Metodologie_spolecenskych_ved.pdf. Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta.

DOČKALOVÁ, Martina. Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu [online]. Brno, 2011 [cit. 2021-04-19]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/fyfqs/Diplomka_final.pdf. Magisterská práce. Masarykova univerzita, fakulta sociálních studií.

Hammam – turecká vodní lázeň – jaké jsou její přínosy pro zdraví? [online]. 14. srpna 2014 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.rehabilitace.info/relaxace/hammam-turecka-vodni-lazen/

HLÁVKA, Pavel. Osmanská říše: Vojsko [online]. 2005 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.valka.cz/11128-Osmanska-armada-v-16-stoleti

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Knižnice Dějin a současnosti. ISBN 80-7106-378-9.

KÜÇÜKCAN, Talip. Bridging the European Union and Turkey: The Turkish Diaspora in Europe [online]. 2007 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/26328520?seq=1

KÜÇÜKCAN, Talip. Re-Claiming Identity: Ethnicity, Religion and Politics Among Turkish Muslims in Bulgaria and Greece [online]. 1999 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2498592

KÜÇÜKCAN, Talip a Veyis GUNGOR. Turks in Europe - culture, identity and integration [online]. Turkevi Research Centre. Amsterdam: TURKEVI RESEARCH CENTRE, 2009 [cit. 2021-04-19]. ISBN 978-90-77814-13-0. Dostupné z: https://www.academia.edu/6610940/TURKS_IN_EUROPE_CULTURE_IDENTITY_AND_INTEGRATION

MENDEL, Marek. V. Osmanská říše a „turecké nebezpečí“: Turci - odkud přišli a proč vtrhli do Evropy? [online]. 2014 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/131625/Books_2010_2019_075-2014-1_9.pdf?sequence=1

Lidé, zvyky, náboženství [online]. 2015 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/asie/turecko/asie-turecko-lide-zvyky-nabozenstvi/

Lidé, zvyky, náboženství [online]. 1.2.2015 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/recko/evropa-recko-lide-zvyky-nabozenstvi/

ŘECKO [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.invia.cz/recko/

SIEGL, Erik. Vzdorující demokracie: rozcestí a proměny současného Turecka. Nakladatelství Lidové noviny, 2020. ISBN 978-80-7422-747-9

ŠVANDA, Josef. ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945 [online]. 31. května 2009 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/22662/DPTX_2007_2_11220_HS9999_36169_0_70112.pdf?sequence=1

Turkish Minority of Western Thrace and the Turkish Community in the Dodecanese: THE TURKISH MINORITY OF WESTERN THRACE [online]. 2020 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.mfa.gov.tr/turkish-minority-of-western-thrace.en.mfa

Turecko [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.mundo.cz/turecko

VŠE O ŘECKU A ŘECKÝCH OSTROVECH [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.viamare.cz/recko/vse-o-destinaci/

YAGCIOGLU, Dimostenis. From Deterioration to Improvement in Western Thrace, Greece: A Political Systems Analysis of a Triadic Ethnic Conflict [online]. 2004 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.academia.edu/1023789/From_Deterioration_to_Improvement_in_Western_Thrace_Greece_A_Political_Systems_Analysis_of_a_Triadic_Ethnic_Conflict




Počet shlédnutí: 48

1)
BĚLÍK, Václav. Metodologie společenských věd [online]. Univerzita Hradec Králové, 2014 [cit. 2021-4-27]. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/fsps/jaro2017/bp2477/um/Belik-Metodologie_spolecenskych_ved.pdf. Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta.
2)
HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Knižnice Dějin a současnosti. ISBN 80-7106-378-9.
3)
DOČKALOVÁ, Martina. Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu [online]. Brno, 2011 [cit. 2021-04-19]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/fyfqs/Diplomka_final.pdf. Magisterská práce. Masarykova univerzita, fakulta sociálních studií.
4)
KUCUKCAN, Talip a Veyis GUNGOR. Turks in Europe - culture, identity and integration [online]. Turkevi Research Centre. Amsterdam: TURKEVI RESEARCH CENTRE, 2009 [cit. 2021-04-19]. ISBN 978-90-77814-13-0. Dostupné z: https://www.academia.edu/6610940/TURKS_IN_EUROPE_CULTURE_IDENTITY_AND_INTEGRATION
5)
SIEGL, Erik. Vzdorující demokracie: rozcestí a proměny současného Turecka. Nakladatelství Lidové noviny, 2020. ISBN 978-80-7422-747-9
6) , 7)
KÜÇÜKCAN, Talip a Veyis GUNGOR. Turks in Europe - culture, identity and integration [online]. Turkevi Research Centre. Amsterdam: TURKEVI RESEARCH CENTRE, 2009 [cit. 2021-04-19]. ISBN 978-90-77814-13-0. Dostupné z: https://www.academia.edu/6610940/TURKS_IN_EUROPE_CULTURE_IDENTITY_AND_INTEGRATION
8) , 9)
HLÁVKA, Pavel. Osmanská říše: Vojsko [online]. 2005 [cit. 2021-5-9]. Dostupné z: https://www.valka.cz/11128-Osmanska-armada-v-16-stoleti
10)
MENDEL, Marek. V. Osmanská říše a „turecké nebezpečí“: Turci - odkud přišli a proč vtrhli do Evropy? [online]. 2014 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/131625/Books_2010_2019_075-2014-1_9.pdf?sequence=1
11)
Hammam – turecká vodní lázeň – jaké jsou její přínosy pro zdraví? [online]. 14. srpna 2014 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.rehabilitace.info/relaxace/hammam-turecka-vodni-lazen/
12) , 13) , 14) , 15) , 16)
ŠVANDA, Josef. ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945 [online]. 31. května 2009 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/22662/DPTX_2007_2_11220_HS9999_36169_0_70112.pdf?sequence=1
17)
17 ŘECKO [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.invia.cz/recko/
18)
Lidé, zvyky, náboženství [online]. 1.2.2015 [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.hedvabnastezka.cz/zeme/evropa/recko/evropa-recko-lide-zvyky-nabozenstvi/
19)
VŠE O ŘECKU A ŘECKÝCH OSTROVECH [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.viamare.cz/recko/vse-o-destinaci/
20)
Turecko [online]. [cit. 2021-5-14]. Dostupné z: https://www.mundo.cz/turecko
21)
21 SIEGL, Erik. Vzdorující demokracie: rozcestí a proměny současného Turecka. Nakladatelství Lidové noviny, 2020. ISBN 978-80-7422-747-9
ls2021/turci_v_recku.txt · Poslední úprava: 14. 06. 2021 (16:46) autor: 65.21.159.194