Turci ve Velké Británii

Thi Lan Anh Ngoová, Kristýna Holanová, Diana Riedlová Hospodářská a kulturní studia (HKS) – 2020/2021

Tato práce se pojednává o tom, jak Turkové žijící ve Velké Británii vnímají sami sebe ve společnosti Britů a jaký mají pohled Turkové žijící v Turecku na možnost života nebo pobytu ve Velké Británii. Na opačné straně se práce zaměřuje na to, jak Britové vnímají Turky, kteří pobývají v jejich zemi a zda si myslí, že jim mají co nabídnout k praktikování jejich víry.

Turkická menšina se do Velké Británie dostala poprvé před první světovou válkou. Tato vlna migrace nebyla jen jedna, protože později přišla i druhá vlna migrace, po druhé světové válce a poté během kyperského konfliktu.

Při první vlně migrace byla většina mladých Turků z Kypru, kdy většinový důvod přesunu byly pracovní příležitosti a lepší život (Watson, 1985: 52–59). Druhá vlna migrace Turků z Kypru nastala po druhé světové válce a poté přišla během kyperského konfliktu, kdy byli Turkové nuceni opustit své domovy. Až později začali do Velké Británie migrovat také Turkové z Turecka a z jiných zemí také za lepšími pracovními příležitostmi (Sirkeci, et al., 2016).

V roce 2009 se početnost turecké menšiny ve Velké Británii napočítala na přibližně 72 tisíc obyvatel z Turecka (Office for National Statistics, 2009), ale podle akademických odhadů se toto číslo pohybuje mezi 60–100 tisíci (Laciner, 2008).

Tuto tureckou menšinu ve Velké Británii, kterou zkoumáme, můžeme pojmenovat “britští Turci”. Jako britské Turky považujeme i Turky, kteří se ve Velké Británii narodili, nebo mají turecké předky. Další skupinou, která spadá do turecké menšiny ve Velké Británii jsou i například kyperští Turci, bulharští Turci a Turci ze západní Thrákie.

Cílem této seminární práce je vyhodnotit, jak britští Turci vidí svůj život ve Velké Británii, jak je vnímá britská majorita a jak na britské Turky nahlíží Turci žijící v Turecku.

• Nečíslovaný seznamJak se liší styl života Turků ve Velké Británii od těch, kteří žijí v Turecku?

• Nečíslovaný seznamJaké mají věřící Turci ve Velké Británii podmínky pro praktikování jejich víry?

• Nečíslovaný seznamJak Turci žijící ve Velké Británii vidí svůj život ve Velké Británii?

• Nečíslovaný seznamJak na Turky žijící ve Velké Británii nahlíží Britové?

• Nečíslovaný seznamJak jsou Turci žijící v Británii vnímáni Turky žijícími v Turecku?

Ve výzkumu se primárně využívají kvalitativní metody. Kvalitativní metody využívají techniky, u kterých není zapotřebí velkého množství respondentů jako třeba u metod kvantitativních. Tyto kvantitativní metody se užívají, pokud je možno vyjádřit závěr výzkumu čísly, grafy apod. V rámci kvantitativního výzkumu byly prostudovány dokumenty a publikace, které byly dostupné na internetu. Díky technikám kvalitativních metod výzkumu, které byly v práci využity, je možno zaměřit se na zkoumaný objekt (Vojtíšek, 2012, 54).

Výpovědi respondentů byly získány za pomoci polostrukturovaného rozhovoru. U tohoto druhu rozhovoru je výhodou především jeho flexibilita, kdy je pořadí otázek proměnlivé, a tak se lze ptát na to, na co je zrovna potřeba. Výhoda této metody je taková, že je zde větší prostor, pro vyjádření subjektivních odpovědí a pomáhá vyjasnit případná nedorozumění. Díky této metodě se dá jít více do hloubky a mohou se zde vyskytnout nová neočekávaná témata. Nevýhodou této metody je nezaručení úplné pravdivosti odpovědí, a právě již zmíněná flexibilita může snižovat spolehlivost výsledků (gov.wales.uk, nedatováno).

Pro rozhovor s respondenty byla také použita konverzační analýza. Jedná se o jednu z kvalitativních metod, která upravuje to, jak bude komunikace s respondentem probíhat. Při rozhovoru s respondenty se při této metodě stává, že hovoříme jeden po druhém a hrozí, že se odkloníme od dotazů, na které bychom potřebovali odpověď, a proto je třeba koordinovat rozhovor tak, aby se něco podobného nestalo. Dalším bodem, který je zahrnut do této metody, je tzv. tematické organizování rozhovoru. Je třeba směřovat rozhovor tak, aby se stále týkal tématu práce, jinak by se mohlo stát, že respondent začne řešit témata, která se pro práci nehodí. Posledním bodem, který je pro tuto metodu důležitý, je, jak hovořit s respondentem o věcech, které by pro ně mohly být citlivé (např. náboženské vyznání) (Nekvapil, 2017).

Dále byly použity metody, při kterých bylo komunikováno prostřednictvím aplikace, konkrétněji aplikace InterPals, ve které je možno pomocí filtrů zařídit, aby se ozývali pouze lidé, kterých se výzkum týká. Aplikace umožňuje chatovat s těmito lidmi a zeptat se jich na námi deklarované otázky.

Rozhovory probíhaly v anglickém jazyce a byly přepsány z aplikace InterPals do Microsoft Excel, konkrétně do formy kódovníku, který slouží k řazení dat dle kategorií a usnadňuje jejich zpracování díky snadné orientaci. Výpovědi respondentů byly přehledně roztříděné podle výzkumných otázek (kategorií) a upravené tak, aby v nich zůstaly jen informace, které jsou pro práci stěžejní. Po tomto kroku byly rozhovory přeloženy do českého jazyka a následovala interpretace výpovědí klíčových pro zodpovězení výzkumných otázek, která se nachází v praktické části práce.

Rozhovory probíhaly s 20 respondenty, ale pro vlastní výzkum bylo vybráno pouze 8 z nich. Důvodem této selekce jsou nepřínosné odpovědi zbylých respondentů. Se všemi těmito vybranými respondenty byla komunikace v pořádku, jelikož včas a bez problémů odpovídali na všechny otázky, neodkláněli se od tématu a komunikovali s námi slušně. Komunikace s respondenty proběhla online pomocí již zmíněné aplikace InterPals, ve které bylo tázáno 9 Turků z Turecka a 11 Turků žijících ve Velké Británii. V práci jsou uvedena pravá jména respondentů, čehož jsou si všichni vědomi a souhlasili s tím.

1. respondent – Can (33 let), bydlí ve městě Gaziantep, má turecké občanství a pracuje jako chemik.

2. respondentka – Sukryie (22 let), bydlí v Ankaře, má turecké občanství a studuje na biomedicínské fakultě.

3. respondent – Gurkan (32 let), narodil se v Istanbulu a v roce 2008 se odstěhoval do Oxfordu kvůli jazykovému kurzu. Studoval na Oxfordské univerzitě poté na Warwick univerzitě. Má dvojí občanství a živí se jako básník.

4. respondent – Mete (56 let), narodil se v Ankaře a do Londýna se přistěhoval před 25 lety, jelikož si chtěl zažít bydlení v evropském státě. Má dvojí občanství.

5. respondentka – Shafaq (48 let), narodila se ve městě Antalya a nedávno se přestěhovala do Warwicku kvůli pracovním možnostem. Má turecké občanství a pracuje jako praktická lékařka.

6. respondent – nepřál si být jmenován (30 let), pochází z města Denizli. Vystudoval komunikaci na univerzitě Ege v Turecku a do Londýna se přestěhoval, protože dostal skvělou pracovní nabídku.

7. respondent – Ege (24 let), aktuálně žije v Yalova, ale dříve pobýval Brightonu a poté v Londýně. Myslí si, že až na obyvatelé, které označil za „trochu rasistické“, je Velká Británie vcelku dobrá země a kdyby měl možnost, tak se vrátí.

8. respondent – Tolga (33 let), – po roce v Edinburghu a třech letech v Manchesteru se nedávno kvůli práci přestěhoval do Readingu. Pracuje jako strojní inženýr. Má turecké občanství.

Článek Identity and Integration among Turkish Sunni Muslims in Britain (Identita a integrace tureckých sunnitských muslimů v Británii) od autora Sevgi Cilingir řeší analýzu etnické a náboženské identity mezi tureckými sunnitskými muslimy ve Velké Británii. Hlavními tématy jeho textu jsou sociální integrace, společenský tlak a etnická a náboženská identita Turků žijících ve Velké Británii. V této studii autor sbíral data sunitských Turků a mezi jeho hlavní zjištění patřilo například zdůraznění rozdílu mezi Kurdy a Turky a také mezi věřícími a nevěřícími. Jedním vyvozených závěrů je zjištění, že praktikování islámu se napříč kontinenty výrazně neliší, avšak v turecké islámské atmosféře je navíc jeden výrazný prvek, jímž je hrdost. Autor dále zjistil, že mají pozitivní vztah k hostujícímu státu, avšak jejich hodnoty jsou zakotveny v domácí zemi. Dalším výsledkem jeho výzkumu je, že druhá generace Turků ve Velké Británii se příliš neztotožňuje s britskostí a upřednostňují tureckou identitu. Dále bylo zjištěno, že vzdělávání tureckých studentů v etnických a náboženských hodnotách je prioritou, protože je považováno za prostředek ochrany před asimilací a zároveň umožňuje úspěšnou integraci (Cilingir, 2010: 103–122).

Autor Ayse Guveli se ve svém článku Are Movers More Religious than Stayers? Religiosity of European Majority, Turks in Europe and Turkey (Jsou Turci, kteří se přestěhovali do Evropy více věřící než ti, co zůstali ve své rodné zemi? Religiozita evropské většiny, Turků v Evropě a Turecku) se zaměřuje na nábožnost první a druhé generace Turků. Autor ve své studii testuje asimilační hypotézu, která předpokládá, že Turci žijící v Evropě budou méně náboženští než ti, kteří bydlí v Turecku. Z důvodu toho, že přebírají evropský životní styl. Tuto hypotézu podporuje výzkum, ve kterém bylo zjištěno, že druhá generace žijící v Evropě se modlí méně než ti v Turecku. Autoři výzkumu došli k tomu, že společnost v Turecku je více nábožensky založená než komunity v evropských zemí. Dále bylo zjištěno, že první generace migrantů si zachovává stejné, ne-li více své náboženské vyznání a identitu jako jejich protějšky v Turecku, protože migrace je riskantní proces a ve víře hledají jedinci útěchu a ujištění v složitých situacích. Druhá generace má již lepší sociální a ekonomické podmínky, proto ve víře primárně hledají svou identitu a odpověď na svůj původ a ne oporu, jako jejich rodiče. Závěrem je, že víra jednotlivce v evropském prostředí klesá, kdežto subjektivní a komunitní vyznání je na stejné či vyšší úrovni jako v Turecku (Guveli, 2015: 43–62).

Kapitola Ways of ‘being Muslim’ Religious identities of second-generation Turks (Způsoby bytí muslimem, náboženská identita Turků druhé generace) v knize The European Second Generation Compared (Srovnání evropské druhé generace), kterou napsaly dohromady Karen Phalet, Fenella Fleischmann and Snežana Stojčić se zabývá otázkou, jaký mají evropské sekularizované země vliv na náboženství dětí muslimských přistěhovalců, které se narodily v Evropě. Dále se kapitola zajímá o to, zda se Turci hlásí ke své náboženské identitě a jestli jsou k náboženství připoutáni jen duševně nebo i prakticky (modlitbou nebo půstem). V této souvislosti se nahlíží také na to, zda se dobře socializují v rodinách, komunitách a zda nemají problém se socializací v jiných společnostech s jiným náboženstvím. Řeší se zde také otázka, jak jsou muslimští rodiče schopni a ochotni předávat náboženské tradice a praktiky svým dětem, protože je prokázáno, že druhá generace už takový zájem o své náboženství nejeví (Phalet, et al. 2015: 341–373).

V části kapitoly Transnational Turkey: The Everyday Transnationalism and Diversity of Turkish Populations in Europe (Nadnárodní Turecko: Všední nadnárodnost a rozličnost tureckého obyvatelstva v Evropě) v knize EVERYDAY EUROPE: Social Transnationalism in an Unsettled Continent (VŠEDNÍ EVROPA: Sociální nadnárodnost na nestálém kontinentu) se autoři Ettore Recchi, Deniz Neriman Duru, Adrian Favell a Albert Varela zaměřují na cestování tureckých migrantů žijících v evropských zemích do zahraničí. Autoři zmiňují propojení návštěv turistických míst s návštěvami příbuzenstva. Turečtí migranti v Evropě mají obecně dobré spojení se svými tureckými příbuznými a přáteli v různých částech Evropy. Dává jim to příležitost sledovat, jak lidé žijí na jiných místech a možnost seznámit se s různými evropskými zeměmi. Autoři dále uvádí, že turečtí migranti během těchto cest uvažují o sobě a svých problémech, jako například jak žít jako muslimská náboženská menšina v křesťanské zemi, v tomto případě také srovnání s tím, jak se s jinými náboženskými menšinami zachází jinde v Evropě. V mnoha rozhovorech také srovnávají lidi v zemi bydliště s lidmi v zemi, do které vycestují (Recchi, et al. 2019: 235–243).

Turecky mluvící populace ve Velké Británii není homogenní. Skládá se ze tří odlišných skupin: turecky mluvící Kypřané, Turci z pevninského území Turecka a turecky mluvící Kurdové, rovněž z pevninského Turecka (Issa, 2005: 3).

Prvními přistěhovalci z Kypru byli většinou mladí muži řeckého původu. Byli to svobodní muži, studenti, námořníci nebo obchodníci, kteří přišli do Británie za lepším životem (Watson, 1985: 52–59). Žadatelé potřebovali 30 liber pro vklad, aspoň trochu mluvit anglicky, jistotu práce, přátel a příbuzných, kteří by mohli zaručit ubytování a podporu. Ve 30. letech po vypuknutí 2. světové války bylo ve Velké Británii odhadem 8 000 Kypřanů (Issa, 2005: 4).

Hlavní migrace začala po druhé světové válce kvůli nepřátelství na ostrově během padesátých a počátku šedesátých let. Migrace z Kypru vzrostla poté, co se Kypr stal britskou kolonií v roce 1878 (George, 1967). Lidé, kteří přijeli během tohoto období a později na počátku 50. let, pocházeli hlavně z venkovských částí Kypru. Bylo zjištěno, že většina migrantů pocházela z chudých rodin (Issa, 2005: 5).

V letech 1960–61 byl vrchol migrace. Přibližně 25 000 Kypřanů vstoupilo na území Velké Británie (Oakley, 1987). Pro turecké Kypřany je otázkou migrace osobní volba pro jednotlivce. Považovali ji spíše za ekonomickou volbou než jako nutnost podporovat příbuzné penězi ve své rodné zemi. Obecně migranti byli mladí – asi polovina migrantů byla mladší 35 let – někteří svobodní muži a ženy. Většina mužů byla už ženatá, ale do Velké Británie přišli sami a pro své manželky se vrátili později. Poválečný Londýn nabízel bohaté příležitosti pro pracovníky v různých průmyslových a servisních profesích i pro některé drobné podnikatele. Migrace byla zpomalena zákonem o přistěhovalectví z roku 1962 (Issa, 2005: 5).

Migrace Turků do Velké Británie se rozšířila do Evropy a začala na počátku padesátých let 20. století. Rozvíjející se evropské hospodářství během rozmachu padesátých a šedesátých let nutila přivítat pracovní sílu z jiných zemí. V roce 1990 západní Německo přivítalo první legální pracovníky z Turecka (Issa, 2005: 8). O migračních procesech do Velké Británie je málo informací. Populace převážně legálních pracovníků a jejich rodiny dorazily na konci 70. a 80. let (Payne, 1974: 441–442). Turci z pevniny se usadili v místech jako Haringey, Newington Green, Hackney, Stoke Newington a Wood Green, kde byly již malé podniky provozované kyperskými Turky. Poslední dobou Turci z pevniny také provozují malé podniky a kupují si vlastní domy ve vnějších čtvrtích, jako jsou Enfield a Essex (Issa, 2005: 8).

Pracovní povolení bylo nutno každý rok obnovovat; Turci se stali rezidenty po pěti letech legálního pobytu. Mnozí si stále zachovávají tureckou státní příslušnost, zejména kvůli ochraně svých práv v Turecku (Issa, 2005).

Vojenský převrat v Turecku v roce 1980 přinesl do Velké Británie druhou vlnu tureckých migrantů, tentokrát převážně složenou z intelektuálů, studentů, odborových aktivistů a profesionálů, převážně městského původu (Edemir, 2017).

Další zlom pro tureckou imigraci vyplynul z Ankarské dohody podepsané v roce 1963 mezi Tureckem a Evropskou unií, která usnadnila migraci tureckých podnikatelů do Evropy. Po vstupu Británie do EU v roce 1973 založili turečtí přistěhovalci tisíce malých podniků, zejména jako majitelé restaurací a kaváren (King – Thomson, 2008: 8).

Neshoda mezi Kurdskou dělnickou stranou a tureckou vládou byla důvodem zvýšení migrace z Turecka na konci osmdesátých let 20. století. Konflikt vysídlil tisíce kurdských lidí z východního a jihovýchodního Turecka. Spoustu z nich bylo násilně vyhoštěno a skončili jako nedobrovolní migranti ve velkých městech. Žádosti o azyl z Turecka klesly v průběhu 90. let na kolem 1 500–2 000 ročně, ale počátkem dvacátých let opět vzrostly na 4 000 (Griffiths, 2002). Azylové statistiky ukazují, že u kurdských žadatelů o azyl se zaznamenává původ z Turecka (nebo Iráku, Íránu atd.). Kurdové tvořili většinu žádostí z Turecka na konci 80. a na počátku 90. let. Kurdové z Turecka jsou jednoduše zahrnuti do kategorie Turků a poté jsou ve Velké Británii bráni jako součást „turecky mluvící komunity“ (Laiser, 1996: 127).

Mezi kurdskou populací ve Velké Británii zůstává pocit, že jejich kultura a jazyk jsou velmi podceňovány. Lidé o nich hovoří jako o „turecky mluvící populaci“ nebo jako o „neviditelné menšině“. Kurdi jsou běžně registrováni jako Turci u místních orgánů ve Velké Británii, tudíž se opomíjí jejich pravá etnická příslušnost. Jejich komunitní organizace trvají na tom, že používání výrazu „turecky mluvící komunita“ není neutrální: znamená to, že „turečtí Kurdové“ nějak „patří“ do Turecka a že jejich samostatná kurdská identita si nezaslouží uznání (Enneli et al., 2005).

Sčítání lidu v roce 2001 bylo prvním sčítáním lidu v Anglii a Walesu, kdy se obyvatelé mohli dobrovolně přihlásit k náboženskému vyznání. V roce 2001 bylo ve Velké Británii 1,6 milionů muslimů (přibližně 3 % z celé populace). Údaje z roku 2010 uvádí již více než 2,5 milionu populace muslimského vyznání a předpokládá se, že do roku 2030 dosáhne více než 5,5 milionu (Muslims in London, 2012: 32-34).

Muslimské obyvatelstvo Velké Británie je velmi etnicky rozmanité, přičemž většina (73 %) má asijský původ. Podle údajů z roku 2001 se uvádělo 43 % Pákistánců, 16 % Bangladéšanů, 8 % Indů a 6 % je jiného asijského etnického původu. Kromě toho existují také arabští, afghánští, íránští, turečtí, kurdští, kosovští, severoafričtí a somálští muslimové (Muslims in UK, 2005: 11-12).

Odhaduje se, že počet obyvatel tureckého původu ve Velké Británii je půl milionu (Travis, 2011). Z toho je přibližně 300 000 z nich původem z turecké části Kypru, 150 000 z Turecka a další menší počty v zastoupení bulharských Turků, makedonských Turků a rumunských Turků (Home Affairs Committees, 2011). Také přibývá tureckých přistěhovalců z německy mluvících zemí, a to hlavně německých a nizozemských Turků (Essex County Council, 2011).

Na rozdíl od velkých tureckých komunit v zemích, jako je Německo, Nizozemsko, Rakousko a Švýcarsko, jsou totiž Turci, Kurdové a turečtí Kypřané ve Velké Británii relativně malými menšinovými skupinami (Sirkeci; Epsinova, 2013: 1-13).

Podle Úřadu pro národní statistiku byl odhadovaný počet britských obyvatel narozených v Turecku v roce 2009 72 000 (Office for National Statistics, 2009). Akademické zdroje naznačují, že tureckou populaci tvoří 60 000 až 100 000 etnických Turků a 25 000 až 50 000 etnických Kurdů (Laciner, 2008).

Podle průzkumu z roku 2001 téměř 40 % muslimské populace v Anglii a Walesu žije v Londýně a po křesťanech jsou muslimové druhou největší náboženskou skupinou v zemi. Celkem 20 % muslimů v Londýně se považuje za „bělochy“ (především jsou zde zahrnuti muslimové původem z Turecka a jihovýchodní Evropy) (Muslims in London, 2012: 32-34).

Ve Spojeném království jsou muslimové jedna z mála náboženských skupin, kde je početní převaha mužů nad ženami. Tento genderový profil lze přičíst historii migrace, kdy muži často migrovali sami a jejich rodiny je následovaly až později (Muslims in London, 2012: 32-34).

Podle údajů z roku 2019 je náboženské složení Velké Británie následující: 59,5 % tvoří křesťané, 25,7 % ateisté a 4,4 % zastupují muslimové (přibližně 2,3 milionu) (bussinesinfo.cz, 2021).

Samotná analýza je převážně složena ze tří pohledů na tureckou menšinu ve Velké Británii. Prvním pohledem je pohled turecké menšiny na život ve Velké Británii. Dále pohled Britů na tureckou menšinu žijící ve Velké Británii a v neposlední řadě pohled tureckých Turků na tureckou menšinu žijící ve Velké Británii.

Této otázky se dotýká kniha The European Second Generation Compared (Srovnání evropské druhé generace) z kapitoly Ways of ‘being Muslim’ Religious identities of second-generation Turks (Způsoby bytí muslimem, náboženská identita Turků druhé generace), kdy mladší generace, nebo generace, které se ve Velké Británii narodily ztrácí zájem o rodinné zvyky, víru a snaží se ztotožnit s britskou populací. Očekává se tedy, že Turci druhé generace, zejména u těch vzdělanějších, budou méně nábožensky založení, když budou vystaveni převážně sekulární společnosti (Phalet, et al.: 341-373). Rozsáhlý průzkum zaměřený na muslimské menšiny v Nizozemsku (Werfhorst and Tubergen, 2007; Phalet, et al., 2008) a Belgii (Lesthaeghe and Neels, 2000) většinou potvrzuje hypotézu sekularizace: druhá generace a vzdělanější turečtí muslimové jsou méně nábožensky založení. Některé náboženské praktiky a preference byly do značné míry zachovány, např. výběr muslimského manžela.

V této skutečnosti je nalezeno porozumění, protože mladší generace Turků a Turci, kteří se narodili ve Velké Británii, přichází při studiu i životě denně do kontaktu se stejně starými jedinci či přáteli s britským původem a pravděpodobně mají potřebu zapadnout do kolektivu tím, že se ztotožní s jejich životním stylem.

Výpovědi respondentů asi ve 4 případech potvrzují, že k ztotožňování s Brity opravdu dochází. Mete v tomto případě vnímá obě strany a zmiňuje se o případě, kdy se více tureckých rodin sestěhuje do stejné oblasti v Británii, a tak se lidé svému životnímu stylu a zvyky věnují společně. Zároveň si Mete uvědomuje, že existují i skupiny, které se těmto praktikám nevěnují právě z toho důvodu, že jsou vzdělanější a pochází z větších měst, kde se denně setkávají s britskou kulturou.

Podle další respondentky Shafaq se obyvatelé patřící do třetí generace mají tendenci přizpůsobovat britskému životnímu stylu, pokud se jedná například o oblékání, jídlo, kulturu. Na druhé straně starší lidé se snaží držet svých tradic, kultury a jazyka. Respondenti Ege a ten, který nechtěl být v této práci jmenován, mají velmi podobné pohledy na věc, a to tím, že oba nevnímají žádné rozdíly mezi životním stylem Turků a Britů. Turci se podle nich snaží ztotožňovat se životem Britů.

Respondent Tolga se jako jediný nejvíce rozchází s názory ostatních, protože nesouhlasí s tím, že se Turci ztotožňují s Brity, a naopak tvrdí, že Turci se zřídka socializují, a dokonce se raději nají doma, než aby například po práci navštěvovali místní hostince, které mohou být hlavním místem právně oné socializace, a proto se s britskou kulturou ani nijak neztotožňují, když se s ostatními Brity nesetkávají.

Téma praktikování víry britských muslimů shrnuje článek British Muslims: Mosques (Britští muslimové: Mešity), ze kterého vyplývá, že Velká Británie je k praktikování islámu tolerantní. V roce 2017 se ve Velké Británii nacházelo 1 825 mešit. Přibližně 85 % britských muslimů jsou sunnité a 15 % šíité. Nadpoloviční většina mešit poskytuje i oddělený prostor pro ženy; účast žen při modlitbách je přitom volitelná, zatímco u mužů je povinná. V článku je dále řečeno, že mešity slouží ke každodenním modlitbám, páteční společné modlitbě a dalším modlitebním shromážděním, například v době Ramadánu. Také nabízejí kurzy Koránu pro děti konané ve všední dny po školní výuce a o víkendech, a větší mešity hostí rady při svátku Šaría. Většina mešit také přijímá návštěvníky, především za účelem vzdělání v mezináboženské oblasti. Nabízí možnost poznat islámské náboženství a život muslimských sousedů, což pomáhá vidět muslimy z jiného pohledu, než jak jsou často prezentováni v médiích (Knott, 2018).

Přítomnost mešit ve městě je patrná i z výpovědí respondentů, kteří potvrzují, že v místě, kde žije velké množství Turků, je mešit a míst k uctívání mnoho. Respondent Mete se přiklání také k tomu, že každý ve Velké Británii může svou víru svobodně praktikovat. S tvrzením o náboženské toleranci v zemi souhlasí také respondent Tolga. Pouze respondent Ege shledává podmínky pro praktikování islámského náboženství v konkrétní oblasti, kde pobýval, jako nevyhovující z hlediska počtu mešit. Věří ovšem, že Velká Británie je ohledně této otázky tolerantní a nejspíše šlo pouze o místo, kde se mešity nenachází.

Článek Press Association také poukazuje na náboženské či dokonce rasistické konflikty ve společnosti. Mešity ve Velké Británii se stávají terčem nenávistných útoků. Článek uvádí, že mezi lety 2016-2017 počet těchto útoků vzrostl, počínaje rasistickými útoky na praktikující muslimy, vandalismus mešit, nebo hlášení o přítomnosti výbušnin a žhářství. Někdy dochází ke konfliktům mezi sousedními mešitami nebo mešitami různých sekt (Rachel Roberts, in The Independent Online, October 2017).

Dva respondenti nemají o podmínkách praktikování islámského náboženství ve Velké Británii jasnou představu, protože nejsou věřící. Jak respondentka Shafaq, tak respondent Tolga ale předpokládají, že podmínky pro praktikování víry jsou dobré, jak již vyplývá z všeobecného názoru o toleranci Velké Británie. O náboženských konfliktech nebo útocích se respondenti nezmiňují a, jak podotýká respondent Mete, o islamofobních a rasistických útocích slýchá a čte jen zřídka.

Turečtí obyvatelé nahlíží na svůj život ve Velké Británii převážně kladně. Dle výpovědí všech respondentů se dá vyvodit několik různých, ale zároveň stejných názorů. Dle Meteho si menšina stěžuje na počasí a chybí jim jejich rodná země, kde mají zbytek své rodiny. Podle něj mají Turci, kteří pochází z chudého tureckého venkova, v Británii lepší příležitosti. Vedou malé i větší podniky v každé části čtvrti, kde žijí. Mete také tvrdí, že život Turků ve Velké Británii je podle spousty z nich na mnohem lepší úrovni než v Turecku, načež respondentka Shafaq je toho názoru, že záleží především na okolnostech a finančním postavení daných Turků. Obecně jsou ale rádi, že Turecko opustili.

Tolga, další respondent, se podle jeho slov ve Velké Británii cítí více svobodný, bohatší a v méně stresovaný. Ege» zastává stejný názor a dále tvrdí, že žít ve Velké Británii je úžasné, protože je zde spoustu příležitostí ke studiu a práci. Podle Egeho je to obrovská zkušenost a rád by se jednou do Velké Británie vrátil. Jediné negativum, které vnímá a je mu nepříjemné, je rasismus. Anonymní respondent nikdy nepřemýšlel nad svým životem ve Velké Británii, ale aktuálně není spokojený s řízením Velké Británie v otázce pandemie, kdy vláda údajně nechala umírat lidi v pečovatelském domě a nepomohla starším lidem, kteří žijí sami. Tyto skutečnosti zhodnotil jako necitlivost. Dle Meteho», co se týče občanství Turků ve Velké Británii, tak většina Turků žijící ve Velké Británii si klade za cíl získat britské občanství. Obě země (Velká Británie i Turecko) umožňují dvojí občanství. Zejména Turci první generace se nikdy nemíchají s jinými etnickými skupinami. Za to druhá a třetí generace se cítí býti více britská. S tímto tvrzením souhlasí i respondenti Shafaq a Gurkan. Dále Mete říká, že ve Velké Británii žijí dvě skupiny Turků – Turci z Turecka a Kypru. Kypr byl kolonizován Brity až do sedmdesátých let, tudíž tito lidé cítili, že jejich vlastí je Velká Británie, ale v poslední době se cítí spíše “turecky”. Respondent Tolga se považuje za Turka, i když je vděčný za to být součástí Británie. Ve Velké Británii žije skoro 7 let a přijde mu to jako moc krátká doba na to, aby se cítil být Britem.

Kniha European Muslims and their Foreign Policy Interests: Identities and Loyalties (Evropští muslimové a jejich zájmy v oblasti zahraniční politiky: Totožnost a loajalita) v kapitole Islam in France and Great Britain (Islám ve Francii a Velké Británii), která řeší, proč se Britové chovají v některých případech rasisticky a nepřístojně k turecké menšině, zmiňuje, že Britové mají vůči Turkům předsudky, protože si jejich víru spojují s terorismem, a proto jsou například pod větší kontrolou (Ajala, 2018).

S tímto názorem nelze nic jiného než souhlasit, jelikož asi každý byl nepřímým svědkem toho, že lidé s islámským vyznáním páchají teroristické útoky, lze tedy předpokládat, že tyto skutečnosti budou vrhat nepěkné světlo na tyto menšiny, a to i v případě, že se jedná o lidi, kteří své islámské náboženství vnímají jinak než tito teroristé.

Výpovědi respondentů se zde však v mnohém rozchází. Čtyři z respondentů hodnotí přístup Britů k turecké menšině jako pozitivní. Respondentka Shafaq dokonce věří tomu, že Britové mají s Turky lepší vztahy ve srovnání s jinými menšinami v zemi. Důvodem je podle ní to, že Britové znají tureckou kulturu lépe než ty ostatní. Respondent Mete poukazuje na oblibu turecké kuchyně ve Velké Británii. Britové podle něj nahlížejí na Turky jako na pracující a kreativní lidi a mnoho britských turistů každoročně navštěvuje Turecko pro jeho pohostinnost a kvalitní služby. Z pohledu respondenta Tolgy je tento vztah podmíněn vzdělaností. Je toho názoru, že vzdělaní lidé mají k tureckému lidu pozitivní vztah. Sám jako Turek žijící ve Velké Británii, nikdy nezažil špatnou zkušenost; když řekl, že je Turek, všude ho vítali.

Opačného názoru jsou respondenti Ege a druhý, který si nepřál být jmenován. Oba se přiklání k názoru, že Britové jsou rasističtí či mají vůči Turkům předsudky zejména kvůli náboženství a národnosti. Respondent Ege se prý již v takové situaci ocitl a sám vnímá to, že Britové ve své zemi nechtějí imigranty z jeho země. Anonymní respondent poukazuje na nedávnou událost, která vrhla špatné světlo na Turky, když turečtí agresoři zaútočili na fotbalového reprezentanta Mesuta Özila.

Respondent Mete vypověděl, že Turci z Británie každý rok navštěvují Turecko, což turečtí obyvatelé vnímají jako velmi pozitivní přínos zejména po ekonomické stránce. Utrácením peněz zde podporují místní ekonomiku a své blízké, tudíž o nich nemají špatné mínění. Podobný pohled na to má respondent Ege, který tvrdí, že v jeho zemi nemají problém s Velkou Británií, naopak ji vnímají jako obrovskou příležitost dostat se někam. Jeho rodina, kamarádi a okolí na něj byli pyšní, když se do Velké Británie dostal a většina teenagerů z Turecka sní o tom, jak se do této země dostanou.

Respondentka Shafaq myslí, že lidé v Turecku těm žijícím ve Velké Británii závidí. Z jejího pohledu se za poslední dekádu významně zvýšil počet Tureckých obyvatel, kteří by se rádi přestěhovali do zahraničí, především právě do Velké Británie. Toto tvrzení podporuje i výpověď respondentky Sukriye. Dle ní jsou Turci žijící ve Velké Británii bohatí. Pokud zde mohou žít, nemají podle ní finanční problémy. V rozhovoru respondent Tolga řekl, že kdykoliv někomu poví, že žije ve Velké Británii, tak mu dotyční odpovídají, že má velké štěstí, jelikož si vydělává hodně peněz. Sukriye dále přiznává, že trochu závidí lidem žijícím nejen ve Velké Británii, ale i v jiných vyspělých státech. Na druhou stranu je ráda, že ve Velké Británii zachovávají jejich jazyk, kulturu a náboženství. Respondent Can také podporuje život v zahraničí. Can ale nemá rád, když Turci z Británie říkají ostatním, ať si váží Turecka jako země, protože zde žijí v těžkých poměrech.

Cílem této seminární práce bylo vyhodnotit, jak britští Turci vidí svůj život ve Velké Británii, jak je vnímá britská majorita, a jak na britské Turky nahlíží Turci žijící v Turecku. Pro lepší pochopení životního stylu Turků byly dále ve výzkumu stanoveny doplňující výzkumné otázky, které byly nápomocné k dosažení cíle práce.

Na základě analýzy odborné literatury, článků a výpovědí respondentů bylo zjištěno, že Turci ve všech případech považují možnost pobytu ve Velké Británii jako obrovskou příležitost, jak vést lepší život, i když mají nějakou špatnou zkušenost například s rasismem, která se týkala jednoho respondenta. Jeden z respondentů, jak je již výše uvedeno, měl s rasismem problém a má pocit, že Britové vnímají Turky jako někoho, kdo do jejich země nepatří a je na ně pohlíženo jako na teroristy kvůli jejich víře. Další z respondentů zmínil také to, že Britové je soudí kvůli jejich víře a nedávno kvůli útoku na fotbalového reprezentanta Mesuta Özila a jeho spoluhráče, kterého napadla skupinka Turků, situace neměla moc šancí se změnit. Zbytek respondentů vnímá pohled Britů pozitivně a naopak tvrdí, že Britové k nim mají velmi dobrý vztah. Jeden z respondentů si myslí, že je to dáno tím, že většina Britů je vzdělaných. Na Turky je ve Velké Británii nahlíženo jako na schopné a pracující lidi.

Turci ve Velké Británii mají mnoho možností, jak praktikovat svoji víru. Ve Velké Británii se nachází až 1 825 mešit. Věřícím Turkům jsou nabízeny kurzy Koránu pro děti konané ve všední dny po školní výuce a o víkendech, a větší mešity hostí rady při svátku Šaría. Většina mešit je přístupná i pro nevěřící návštěvníky za účelem seznámení se s islámském náboženstvím.

Z průzkumu dále vyplynulo, že Turci žijící ve Velké Británii se často snaží zapadnout a ztotožnit se s britskou kulturou. Především mladší, někdy označována jako třetí generace Turků, kteří se narodili již ve Velké Británii, přichází denně do kontaktu se svými vrstevníky a dá se očekávat, že chtějí zapadnout do kolektivu, čehož dosáhnou právě tím, že převezmou jejich životní styl, v případě oblékání, jídla nebo populární kultury. Naopak u starší generace Turků dochází k silnějšímu zachovávání tureckých tradic a jazyka.

Spousta Turků žijících v Turecku by údajně neváhala, kdyby měla možnost pobývat v této zemi či jakékoliv vyspělejší zemi, ať už z pracovního, tak studijního hlediska. Mnoho mladých Turků z Turecka spíše sní o tom, jak jednou poletí do Anglie. Turci žijící v Turecku cítí zášť vůči Turkům žijící v zahraničí, jelikož nemají tak dobré podmínky pro živobytí, ale zároveň jsou rádi, že je jejich národnost zastoupena všude po světě.

AJALA, Imène. European Muslims and their Foreign Policy Interests: Identities and Loyalties: Islam in France and Great Britain. Berlín: Gerlach Press, 2018. ISBN 978-3-95994-061-0.

An Electronic Toolkit for Teachers: Turkish and Turkish Cypriot Pupils. Essex County Council, 2011.

CILINGIR, Sevgi. Identity and Integration among Turkish Sunni Muslims in Britain. Insight Turkey, vol. 12, no. 1, 2010. s. 103–122. ISSN 1302177X.

EDEMIR, Aykan. VASTA, Ellie. Differentiating irregularity and solidarity: Turkish Immigrants at work in London. Compas. University of Oxford, 2007. ISBN 9789042303171.

ENNELI, Pinar, et al. Young Turks and Kurds: A Set of ‘Invisible’ Disadvantaged Groups. Joseph Roundtree Foundation, 2005. ISBN 1859352731.

Estimated population resident in the United Kingdom, by foreign country of birth. Office for National Statistics, 2009.

GEORGE, Vic. The Cypriot Community in London. Race, 1967. ISSN 0033-7277

GRIFFITHS, David J. Somali and Kurdish Refugees In London: New Identities In the Diaspora. Aldershot: Ashgate, 2002. ISBN 0754617017

GUVELI, Ayse. Are Movers More Religious than Stayers? Religiosity of European Majority, Turks in Europe and Turkey. Review of Religious Research, vol. 57, no. 1, 2015, s. 43–62. ISSN 0034673X.

Home Affairs Committee. Implications for the Justice and Home Affairs area of the accession of Turkey to the European Union. The Stationery Office, 2011. ISBN 0-215-56114-7.

ISSA, Tozun. Talking Turkey: The Language, Culture and Identity of Turkish Speaking Children in Britain. Trentham Book, 2005. ISBN 978-1858563183.

KING, Russell. THOMSON, Mark. ‘Turks’ in London: Shades of Invisibility and the Shifting Relevance of Policy in the Migration Process. Sussex Centre for Migration Research, University of Sussex, 2008. s. 8.

KNOTT, Kim. British Muslims: Mosques. Creative Commons BY-NC-SA 4.0 licence. 2018. Dostupné z: https://crestresearch.ac.uk/download/2335/18-016-01-british-muslims-mosques.pdf

LACINER, S. Ermeni sorunu, diaspora ve Türk dış politikası: Ermeni iddiaları Türkiye'nin dünya ile ilişkilerini nasıl etkiliyor?. USAK Books, 2008. ISBN 6054030078

LAISER, Sheri. Martyrs, Traitors and Patriots: Kurdistan after the Gulf War. Zed Books, 1996. s. 127. ISBN 9781856493963.

LESTHAEGHE, Ron. NEELS, Karel. Islamic communities in Belgium: Religious orientations and secularization, in R. Lesthaeghe (ed.), Communities and Generations: Turkish and Moroccan Populations in Belgium. Brussels: VUB University Press, 2000. s. 129-163. DOI 10.1177/0022022111412342.

Muslims in London. Open Society Foundations, 2012. s. 32-34. ISBN 978-1-936133-23-9.

Muslims in the UK. Open Society Foundatios, 2005. s. 11-12. ISBN 1-891385-42-9.

NEKVAPIL, Jiří. Konverzační analýza. In: KARLÍK Petr, NEKULA Marek, PLESKALOVÁ Jana, CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny, 2017. [cit. 2021-02-27]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/KONVERZA

OAKLEY, Robin. Changing Patt Changing Patterns Of Distribution Of Cypriot Settlement. Centre for Research in Ethnic Relations Arts, 1987. ISBN 094830321 2.

PAINE, Suzanne. Exporting Workers: The Turkish Case. Department of Applied Economics Occasional Paper 41. University of Cambridge, 1974. s. 441 – 442. ISBN 10 0521206316.

PHALET, Karen, et al. Migration and religion: Testing the limits of secularisation among Turkish and Moroccan Muslims in the Netherlands 1998-2005. Kölner Zeitschrift für Soziologie und Sozialpsychologie, 2008. s. 412-436.

PHALET, Karen, et al. The European Second Generation Compared: Does the Integration Context Matter?. Amsterdam University Press, 2012. s. 341-373. ISBN 978-90-485-1692-6.

RECCHI, Ettore, et al. Everyday Europe: Social Transnationalism in an Unsettled Continent. 1. vydání., Bristol University Press, 2019. s. 235–243. ISBN 978-1-4473-3421-7.

Research methods- Semi-structured interview. [online]. gov.wales.uk [cit. 2021-02-27]. Dostupné z: http://resources.hwb.wales.gov.uk/VTC/ngfl/psychology/learn_train/research_methods/208E70A8-8FBD-45C2-8DC2-A212F1991377/s03research_methods/070a_semistruct.htm

SIRKECI, Ibrahim. EPSINOVA, Neli. Turkish migration in Europe and desire to migrate to and from Turkey. Border Crossing, 2013. s. 1–13.

SIRKECI, Ibrahim, et al. Little Turkey in Great Britain. London: Transnational Press London, 2016. ISBN 978-1-910781-37-1.

TRAVIS, Alan. UK immigration analysis needed on Turkish legal migration. The Guardian, 2011.

VOJTÍŠEK, Petr. Výzkumné metody: Výzkumné metody a techniky sběru dat [online]. 2012, s.54.[cit.2021-02-27].Dostupné z: http://skoly.praha.eu/files/=84121/Skripta+++V%C3%83%C2%BDzkumn%C3%83%C2%A9_metody.pdf

WATSON, J. Between Two Cultures — Migrants and Minorities in Britain. Caribbean Quarterly. vol. 31. Taylor & Francis, Ltd., 1985. s. 52–59. ISBN 978-0631183006.

WEFHORST, Herman Van. TUBERGEN, Frank Van. Ethnicity, schooling, and merit in the Netherlands. Ethnicities. vol. 7, no. 3, 2007. s. 416-444. DOI 10.1177/1468796807080236.

Zastupitelský úřad ČR v Londýně. Velká Británie: Základní charakteristika teritoria, ekonomický přehled. [online]. bussinesinfo.cz [cit. 2021-02-27]. Dostupné z: https://www.businessinfo.cz/navody/velka-britanie-zakladni-charakteristika-teritoria-ekonomicky-prehled/



Počet shlédnutí: 66