Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2022 | Tuikov, Filatova, Kozlova, Nelbasova

Tato práce se zaměřuje na tatarskou menšinu žijící na Ukrajině, především ve východní části země.

Výzkumné otázky

1. Jakým způsobem se Tataři žijící na Ukrajině snaží udržet svoji kulturu?
2. Jak na Tatary žijící na Ukrajině nahlížejí Ukrajinci? A jak na Ukrajinci nahlížejí Tatary?
3. Jaké zvyky a tradice dodržují Tataři na Ukrajině?
4. Jaké jsou vztahy mezi Tatary a Ukrajinci?

Podotázky

• Mluví Tataři žijící na Ukrajině tatarsky? Učí své děti mluvit tatarsky? Existují školy pro tatarskou minoritu v rodné řeči?
• Podporuje stát tatarskou menšinu nebo naopak Tataři se cítí diskriminováni?
• Jaké náboženství vyznávají Tataři?
• Jaké jsou životní podmínky Tatarů na Ukrajině?

Tématem nahlížení Ukrajinců na etnické menšiny na Ukrajině, mezi něž patří i Tataři, se zabývá článek Ethnic Conflict and Minority Refugee Flight from Post-Soviet Ukraine (Etnický konflikt a útěk menšinových uprchlíků z Post - sovětské Ukrajiny), 1991-2001, od Jeffreyho Burdse. Ten se zaměřuje na první dekádu působení samostatného státu Ukrajina a zpochybňuje pohled některých expertů, kteří viděli Post - sovětský přechod jako úspěch v rámci udržení přátelských vztahů mezi jednotlivými menšinami a majoritou. Autor na základě svědeckých výpovědí a demografických dat tvrdí, že zde docházelo k vážnému a rozšířenému obtěžování náboženských a etnických menšin. K takovémuto chování přispěla i hospodářská krize, z níž někteří obyvatelé Ukrajiny vinili právě členy minoritních skupin. Diskriminace tak přiměla stovky tisíc příslušníků menšin hledat útočiště v jiných zemích.

Řada prací historiků, archeologů, antropologů lingvistů řeší tento problém v různých mírách v souvislosti s řešením dalších základních otázek. Mezi těmito prácemi je článek «Tatars Return Home: Identity and Cultural Revival». Vzhledem k odcizení území a kultury, v níž Tataři padli, se museli přizpůsobit novým svátkům, tradicím a jazyku, což je donutilo praktikovat své tradice doma mnohem pečlivěji. Článek také odráží nepříznivý účinek ukládání nadací jiných lidí na mladší generaci, a to je zapomínání jejich jazyka a kultury.

Na konci XIX století ukrajinský historik Volodymyr Antonovič napsal: «Ve složení maloruského typu vstoupila velmi četné Turkotatarský kříženec (pečenegové, polové, tataři, kdysi obývali téměř třetinu celého prostoru současného Jihoruského kraje a roztavili se ve slovanské mase jeho obyvatelstva)». To je citát z článku Antonoviča «Pohledy Ukrajinců» («Погляди українофілів»), zveřejněné na nedokončené autorský rukopis 1881, v časopise «Svět» v roce 1928 a přetištěný nakladatelstvím «Lybed» («Либідь») v roce 1995-m v kolekci V.B. Antonoviča «Moje zpověď je vybraná historická a publicistická díla» («Моя сповідь — вибрані історичні та публіцистичні твори») docela malý oběh. Není zastáncem rasových teorií, které tvrdí nadřazenost jednoho či druhého antropologického typu, je těžké si nevšimnout rasové pestrosti současného obyvatelstva Ukrajiny. Turci-nomádi (pečenegové, polové, tataři) sehráli při formování současné tváře typického Ukrajince nemalou roli než Rusové, Poláci a Židé. Antonovič uvádí několik výmluvných tatarských genetických příkladů v Kyjevské Rusi-včetně rodu měšťanů Chodyků, z nichž vyšlo v polsko-litevském období několik vojtů Kyjeva — podle současných starostů. Tito vzdálení předchůdci současných Chernovetsky a Omelchenko byli potomci tatarského rodu Kobyzevichů. «Rod Kobyzevichů napsal Antonovič, byl tatarském původu: jejich předek Kobyz patřil mezi tatarské zajatce, kteří se usadili v okolí Moziry a byli jim připisováni k počtu hradních služebníků. A vysvětlil původ jejich rodové Přezdívky: «Slovo Kobyz nebo Kobuz v tatarštině znamená hudební nástroj, vypůjčený od nich později «Ukrajinci» pod jménem kobzy».

Tataři jsou rozeseti po celém světě. Většina z nich žije na územích ovládaných jejich předky v období Turkického kaganátu, Volžsko-kamského Bulharska, Zlaté hordy a jejích dědiců v podobě šesti tatarských chanátů. Gulnara Gabdrachmanova v článku „O rysech etnické identity Tatarů“ zkoumá faktory ovlivňující etnické sebevědomí Tatarů.Etno-sociologické studie provedené během posledních dvou desetiletí odhalily význam růstu etnických identity mezi Tatary v postsovětském období. V roce 1994 uvedlo 51 % dotázaných městských Tatarů, že „nikdy nezapomínají na svou národnost“. V roce 2012 tuto pozici již zvolilo 77,5 % městských Tatarů a 86,4 % venkovských. Na základě těchto údajů můžeme říci, že etnická identita Tatarů prošla po době Sovětského svazu výraznými proměnami. Studie si všímá i aktualizace primordiálních projevů etnicity u moderních Tatarů. Tatarská mládež věří, že se člověk rodí s příslušností k nějaké etnické skupině a tuto příslušnost nelze změnit. „Мин татар, чөнки мин татарча сөйлəшəм, Татар-станда яшим, минем əти-əнием, туганнарым бөтенесе дə татарлар.“ – což znamená „Jsem Tatar, mluvím tatarským jazykem, bydlím v Tatarstánu, moji rodiče a všichni příbuzní jsou Tataři.“ Společný původ a příbuzenství, které tvořily etnospecifické rysy Tatarů, je dominantním ukazatelem moderního „tatarství“. Islám a tatarský jazyk také hrají důležitou roli pro etnickou identitu Tatarů. Islám pro Tatary byl kulturním jádrem během christianizace a asimilace po dobytí Kazaně v roce 1552.

Většina prací, které byly provedeny na studiu tatarské menšiny na Ukrajině, hovoří o krymských Tatarech a jejich adaptaci na území teto země. Povolžští tataři však tvoří i velkou část ukrajinských tatarů. Dílo VOLGA TATARS IN UKRAINE: SEARCH OF NATIONAL AND RELIGIOUS IDENTITY (ВОЛЗЬКI ТАТАРИ В УКРАЇНI: ПОШУК НАЦIОНАЛЬНОЇ ТА РЕЛIГIЙНОЇ IДЕНТИЧНОСТI, M. I. Кирюшко) popisuje konkrétně o Volžských tatarech na Ukrajině. Článek analyzuje rysy etnické a náboženské identity Volžští (Kazaňští) tataři, kteří žijí na Ukrajině. Autor vyzdvihuje roli Islám v procesech nábožensko-národní sebeidentifikace Tatarů. Jsou popsane fáze a specifika jejich sociální adaptace v ukrajinské společnosti: zapomenutí jazyka, změna jmen na více slovanská, ztráta pocitu příslušnosti k etnické skupině a problém s dostupností tatarské národní kultury. Autor však poznamenává, že na Ukrajině je sebevědomí tatarů častečné zachováno a mnozí z nich nadále mluví tatarsky a dodržují kulturní tradice.

Pro získání potřebných dat k napsání této práce byly použity metody kvalitativního výzkumu. Kvalitativní metody oproti metodám kvantitativním zkoumají danou problematiku více do hloubky a nevyužívají ke sběru dat statistické metody a techniky. Základními metodami kvalitativního výzkumu je sběr dokumentů, dotazování a pozorování.

Prvním bodem studia a ponoření se do tohoto tématu bylo vyhledání potřebné literatury. Hledání zdrojů probíhalo přes internet. Jelikož se toto téma dotýká problematiky Tatarů na Ukrajině, byla literatura vyhledána v několika jazycích, konkrétně v ruštině, ukrajinštině a angličtině. Pro začátek bylo nutné podrobněji prostudovat teoretickou část, abychom měli základ pro pochopení problematiky menšin. Dále byla vyhledána literatura přímo k tématu práce s cílem seznámit se s existujícími pracemi, knihami a studiemi na toto téma. V této práci jsme použili metodu polostrukturovaného rozhovoru. Předem byly připraveny otázky, které byly následně položeny respondentům. Při rozhovoru s respondenty byly tyto otázky měněny nebo doplňovány v závislosti na odpovědích respondentů, což umožnilo podrobněji ponořit do historie respondenta.

Lyubov se narodila v Kazani, hlavním městě Republiky Tatarstán, což je součast Ruska, a žila tam několik prvních let svého života, poté se kvůli rozvodu rodičů přestěhovala na Ukrajinu. Do čtyř let mluvila tatarsky, ale po přestěhování kvůli nedostatku praxe úplně zapomněla svůj rodný jazyk. V současné době je jí 20 let. Respondentka vyprávěla o tom, jak se její stěhování proběhlo, céítila-li nějakou diskriminacé na Ukrajině kvůli svemu etniku a jak Tataři na Ukrajině dodržují své narodní tradice. Na jejím příkladu je vidět, jak v moderní době probíhá migrace Tatarů na Ukrajinu. Rozhovor se probíhal v Instagram.

Historie

Pro lepší pochopení, z jakého důvodu se na dnešním území Ukrajiny vyskytují Tataři, je potřeba čtenáře seznámit se stručným historickým kontextem.

Většina Tatarů jsou potomky turkických Bulharů (Protobulharů), jejichž stát v Povolží byl ve 13. století zničen mongolskou invazí a kteří přijali jméno od svých dobyvatelů. Etnonymum Tatar je odvozeno od jména mongolského kmene Tata, který v 5. století obýval severovýchodní oblasti pouště Gobi (poušť v Číně a Mongolsku) a poté, co byl odtud vytlačen Kitany (asijský kočovný národ.), přesídlil na jih a podílel se na zformování Čingischánovy Mongolské říše. Pod vedením Čingischánova vnuka Bátúa se Tata společně s jinými mongolskými kmeny přesunuli na západ a podmanili si mnohá turkická etnika, která jim stála v cestě. Tato etnika pak tvořila jádro mongolského vojska při invazi do Evropy ve 13. století, začala být nazývána Tatar podle svých pánů a toto jméno časem přijala za své.V rámci Ruské říše pak bylo označení Tataři po staletí užíváno pro všechny muslimské národy bez rozdílu – například ještě v 19. století tak Rusové nazývali i kavkazské Čečence. Nejprve dostáli se Tatary na Ukrajinu při dobytí Krymu ve 13. století během Bátuova vpádu do Evropy a teď to jsou Krymští Tataři. Další vlna migrace, pokud můžeme to říct, proběhla na konci 19 století. Další vlna migrace, pokud můžeme takhle říct, proběhla na konci 19 století, především na území Donbasu. Donbas je Doněcká uhelná pánev, která zahrnuje Doneckou a Luhanskou oblast a taky část Dněpropetrovské oblasti. Z důvodu rychlého průmyslovému rozvoji Donbasu, sem se přestěhovalo hodně Tatarů z Povolží, a to jsou předkové velkého počtu současných ukrajinských Tatarů východní a centrální Ukrajiny. Tataři se začali masové usazovat v Donbasu v dobách jeho průmyslového ovládnutí. Další dvě vlny stěhování Tatarů do Donbasu přišly na kolektivizaci i na poválečné období. Od počátku Tataři aktivně vnášeli prvky své kultury – tak už v dobách Yuzovky (název Doněcka na počest svého zakladatele, podnikatele Johna Yuza,1869-1924) zde fungovala muslimská škola a modlitební dům. Přestože se rychlost asimilace Tatarů ukázala jako mimořádně vysoká a už další generace se po prvních příchozích tatař z poloviny byli ve smíšených manželstvích, pověst „tatarských“ stále přetrvává za některými oblastmi Donbasu. Například v Doněcku je to obec Oktyabr´sky . V roce 1997 v Oktyabr´skem byla slavnostně otevřena mešita Achat-Džami a stala se tak první mešitou postavenou na Ukrajině V následujících letech se muslimské chrámy objevily ještě v dalších městech a Achati-Džami začala nosit status chrámové mešity. Při ní působí Ukrajinská islámská univerzita – první vysokoškolská univerzita v zemi, která připravuje imámy. Samozřejmě to všechno vzniklo z iniciativy doněckých Tatarů a na jejich prostředky.

Jazyk

Dnešní tatarština je turkicky jazyk, který patří k altajské jazykové skupině. a se dělí na čtyři dialekty: Střední (kazaňská tatarština), západní (mišárština), východní (sibiřská tatarština) a krymskou (krymská tatarština). Od roku 2014 se krymská tatarština stala oficiálním jazykem Krymské republiky. Dnes více než 5 milionů Tatarů mluví tatarský. Navzdory dialektickým a územním rozdílům Tataři mají jednotný literární jazyk a společnou kulturu.

Tradiční oblečení

Pokrývka hlavy mužů měla různé tvary, přes ni v chladném počasí oblékla kožešinovou nebo prošívanou čepici a v létě plstěný klobouk. Dámské klobouky se vyznačovaly velkou rozmanitostí různobarevné bohatě zdobené čepice, přehozy, ručníky podobné klobouky. Ženy nosily mnoho šperků-náušnice, přívěsky na prýmky, hrudní šperky, obvazy, náramky, stříbrné mince byly široce používány při výrobě šperků. Tradiční typy obuvi byly kožené Ichigi a boty s měkkou a tvrdou podrážkou.

Tradiční obydlí

Tradiční tatarské vesnice (auly) se nacházely podél říční sítě a dopravních komunikací. V lesní zóně bylo jejich uspořádání odlišné, vesnice se vyznačovaly těsnou zástavbou, nerovnost a spletitost ulic, přítomnost mnoha slepých uliček. Spací místa byla ohraničena záclonou nebo baldachýnem. Ve výzdobě interiéru hrály velkou roli vyšívané materiály. V některých oblastech byla bohatá Venkovní výzdoba bydlení-řezbářství a polychromní malba.

Náboženství

Hlavním náboženstvím na Ukrajině je náboženství pravoslavné, ke kterému se hlásí 67 % obyvatel. Tataři se ve svém vyznání liší od Ukrajinců, jelikož většina Tatarů jsou sunnitští muslimové. Obyvatelstvo bývalého Volžského Bulharska bylo muslimské od 10. Islám hrál důležitou roli při posilování tatarské kultury, protože ruská císařská vláda se snažila omezit šíření islámu z Tatarů na jiné národy. Ovšem tento přístup spíše spojoval tatarské muslimy blíže k sobě a jejich víře. Kvůli tomu také můžeme pozorovat, že mezi muslimskými Tatary obvykle existuje oddané dodržování obřadu a ceremonií.

Svatky

Kurban Bayram (svátek oběti) - Svátek darů, darů a pomoci potřebným. Svátek oběti Kurban Bayram je jedním z největších a uctívaných svátků. Slaví se desátý měsíc Zul-Hidža, poslední měsíc muslimského roku, který se počítá podle lunárního kalendáře.

Uraza Bayram (svátek konce půstu) je muslimský svátek konce posvátného půstu urazu. Svátek slaví 3 dny.Je to den dokončení půstu v měsíci ramadánu. Je velmi důležité v tento den svolat všechny přátele a příbuzné doma a strávit den v rodinném kruhu, rozdávat navzájem dárky a hostit tradiční tatarsky jídla.

Sabantui (Svátek pluh) – hlavní tatarský státní svátek, který se slaví od starověku, věnovaný práci na zemi. Slaví konec jarních polních prací a krásně odhaluje všechny tradice, rituály a zvyky tatarském lidu. Sabantui podporuje zachování starých tradic Tatarů tím, že je předává z generace na generaci. Slavnost po staletí udržovala nejlepší vzory tatarského kulturního dědictví-tradiční originální soutěže v síle, obratnosti, mysli, a talentu. Každý vítěz soutěže dostane zasloužený dárek. Tradiční soutěže Sabantuya se od starověku prakticky nezměnily. Soutěže Sabantuje: boj na pásech „Koreš“, dostih, zvedání kamenů, přetahování lanem, boj na rukou, střelba z luku na terče.

Kuchyň

tatarská kuchyň je bohatá na své národní a kulturní tradice, které sahají do hlubin staletí. V průběhu staleté historie vznikla původní národní kuchyně, která si zachovala svébytné rysy až do dnešních dnů. Jeho zvláštnost úzce souvisí se socioekonomickými, přírodními podmínkami života lidí, zvláštnostmi jeho etnické historie. Hlavní rysy tatarské národní kuchyně. 1.Islám zakazuje konzumaci některých druhů masa a alkoholu. Přesněji řečeno, muslimové nesmí jíst maso následujících zvířat: prase, sokol a labuť. 2.Většina jídel je bohatá, plov, tučné vývary a různé polévky.Pokrmy tatarské národní kuchyně lze rozdělit do pěti hlavních kategorií: horké polévky, hlavní jídla, těstoviny, vydatné pečivo a dezertní pečivo. V závislosti na použitém vývaru tatarská tradiční kuchyně rozděluje polévky na masové, kuřecí, rybí, zeleninové a houbové.

Echpochmaki - v překladu z tatarského „ech“ - znamená číslo 3, „pochmak“ - úhel. Jsou to tři úhly, nebo trojúhelník. To je společný název tohoto pokrmu. Jsou to šťavnaté, velmi chutné koláče s mletým masem (nejlépe jehněčí).

Čak-čak - sladká pochoutka vyrobená z těsta s medem. Skládá se z malých kuliček, nakrájených ve formě nudlí, smažených ve velkém množství oleje. Po jejich přípravě se vše nalije medem (s cukrem).

Manty - většinou se skládají z mletého masa uvnitř tenkého těsta, ale každá země má svůj vlastní způsob vaření tohoto jídla. Tatarské manty mají nejčastěji nádivku z jehněčího nebo hovězího masa s bramborami a cibulí.

Šulpa - je tradiční a nejběžnější tatarské jídlo. Polévka (vývar) je velmi chutná a bohatá. Většinou se připravuje šulpu z jehněčího nebo z kuřecího masa (krůty).

Plov - je pokrm složený z rýže a zirvaku. Zirvak-vařené maso, mrkev, cibule, koření, sušené ovoce. Zvláštností tohoto pokrmu je rýže, která se dlouho dusí, takže je drobivá a chutná.



Počet shlédnutí: 109