obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2022:vietnamci_v_cesku_a_nemecku

Vietnamská menšina v České republice a Německu

Vu Huyen Dangová, My Ha, Tereza Händlová, Martina Vojčová, Anna Floriánová

Úvod a cíl práce

Vietnamská menšina je jednou z nepočetnějších etnických minorit v České republice. Hlavní migrační vlna probíhala od 60. let do začátku 80. let, kdy bylo mezi Vietnamskou socialistickou republikou a Československou socialistickou republikou uzavřeno několik mezinárodních dohod. Cílem těchto dohod bylo zvyšování kvalifikace vietnamského obyvatelstva ve stavebnictví, strojírenství a dalších oborech na omezenou dobou pobytu několika let. Po sametové revoluci roku 1989 vznikla možnost usadit se a podnikat na území Československa, a proto se mnoho Vietnamců rozhodlo zůstat.

V Německu se také nachází početná vietnamská menšina. První vlna byla v západním Německu v 70. letech, kdy byli přijímáni vietnamští migranti, kteří utíkali před Vietnamskou válkou. Další vlna následovala ve východním Německu, která trvala od 50. do 80. let. Stejně jako v České republice, byla migrační vlna zapříčiněná mezinárodní spoluprací mezi oběma zeměmi. Po sjednocení roku 1990 bylo rozhodnuto, že Vietnamci, kteří prokážou, že se na území zdržovali více než 8 let nebo že uzavřeli manželství s německým občanem před více než 3 lety mohou zůstat.

Semestrální práce se zaměřuje na Vietnamskou menšinu jak v České republice, tak v Německu. Hlavním cílem je zjistit, jakým způsobem vnímají Vietnamci integraci do české a německé společnosti, a zda jsou rozdíly mezi těmito dvěma státy.

Výzkumné otázky

Hlavní výzkumná otázka: Jak se vietnamská minorita přizpůsobovala životu v České republice a v Německu?

1. Jaké byly důvody její migrace? Jakou etnickou identitu zastává?

2. Jaké zvyky a tradice dodržuje vietnamská minorita v České republice a v Německu?

3. Jak na vietnamskou minoritu v České republice nahlížejí Češi?

4. Jak na vietnamskou minoritu v Německu nahlížejí Němci?

Literární rešerše

Markéta Zandlová ve svém článku s názvem Etnicita a etnická identita popisuje charakteristiku etnicity.

Autorka uvádí, že etnicita je kognitivním modelem, jehož prostřednictvím je organizována sociální realita. Vymezujeme-li například sebe (Čechy) proti jiným „etnickým“ nebo „národním“ skupinám, vyjadřujeme tím daleko více potřebu pojmenovat a udržet hranice odlišnosti naší vlastní skupiny než nějaký objektivní fakt „stejnosti“ (homogenity) 1). „Etnicita“ není vrozenou charakteristikou jednotlivců, která by určovala, jak se lidé budou nebo nebudou chovat či myslet. Lidé, byť se třebas podobně oblékají, mají společný jazyk, jsou pojmenováváni stejně a považujeme je za příslušníky jedné „etnické skupiny“, jsou vždy odlišní a jedineční ve svých osobních osudech, motivacích, přemýšlení i jednání. Ne vždy jsou skupiny, které považujeme za etnické, vnitřně kulturně, jazykově či myšlenkově stejnorodé.2)

Eva Pechová se své Závěrečné zprávě, která byla součástí projektu Pomoc a podpora obchodovaným a komerčně zneužívaným osobám, s názvem Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, zabývá migrací vietnamské komunity do evropských států a jejich splynutím s majoritní společností.

Uvádí, že lze pozorovat největší vlnu příchozích Vietnamců do bývalého západního Německa v polovině 70.let. V té době přijala Německá spolková republika velké množství vietnamských uprchlíků – tzv. boat people – zhruba 20 000 lidí, z nichž většina získala německé občanství (OGD, 1998, s. 10). K takovým pak přibývali zejména jejich příbuzní na základě sloučení rodiny. Většina těchto lidí se díky jazykovým a vzdělávacím kurzům, poskytovaným západoněmeckou vládou, velice úspěšně integrovala do společnosti. Oproti tomu do východního Německa, podobně jako do ČR, přišlo nejvíce Vietnamců v 80. letech, a to v rámci mezivládních dohod o zaměstnávání vietnamských občanů ve zdejších podnicích. Integrace Vietnamců do společnosti v NDR byla — tak jako v ČR — v podstatě nemožná, neboť byli považováni za pouhou dočasnou pracovní sílu, která žije odděleně od německého obyvatelstva. Velká část Vietnamců, kteří ve východním Německu pracovali, se přesto, že některým již končila platnost dokladů, rozhodla v zemi zůstat v očekávání regularizace své situace. V roce 1991 bylo rozhodnuto, že ti Vietnamci, kteří doloží, že pobývali na území NDR více než osm let nebo si před více než třemi lety vzali za manžela/ /manželku občana NDR, získají trvalý pobyt na území. Ostatním bylo nabídnuto odstupné ve výši 3 000 marek, pokud se vrátí do Vietnamu před skončením platnosti jejich pracovní smlouvy. Velká část Vietnamců, kteří se rozhodli opustit Německo, se vydala do České republiky, kde mnozí žijí dodnes. Pracují hlavně v pohraničí (Cheb, Potůčky) a dodnes hovoří velká část z nich lépe německy než česky. Dvě vietnamské komunity (boat people a smluvní pracovníci) existující dnes v rámci jednoho státu. Žijí nadále spíše vedle sebe, přičemž bývalí vietnamští pracující v NDR jsou zejména v důsledku skromné znalosti němčiny a určitého životního provizoria „uzavřeni“ vůči většinovému obyvatelstvu. K nejčastějšímu způsobu obživy „východoněmeckých“ imigrantů z Vietnamu přitom patří provozování rychlých občerstvení či malých restaurací, obchodů se spotřebním zbožím a květinami. A stejně jako v ČR, i v Německu vyrůstá generace jejich potomků, která se daleko více než s kulturou svých rodičů ztotožňuje s kulturou majority. Pechová také uvádí, že přes rozdíly mezi Vietnamci v Německu a v ČR, které jsou dané odlišnými podmínkami v těchto zemích a také přítomností boat people na území bývalé NSR, jsou komunity v obou zemích výrazně propojeny mnohým stěhováním jejich členů z Německa do ČR a obráceně.3)

Stanislav Brouček ve svém článku Integrační tendence vietnamského etnika v českém lokálním prostředí představuje dva hlavní póly, kterými je integrace vietnamského obyvatelstva do většinové společnosti ovlivněna.

První představuje etnickou a společenskou izolaci od většinové společnosti a druhým je naopak přirozená nutnost naučit se praktické komunikaci v oblasti se státními orgány, institucemi a jednotlivci. V 90. létech 20. století tyto dvě tendence vstupují do vyššího stadia, a to, že z izolace se pomalu stává ghettizace a díky nutnosti komunikace s institucemi dochází k vnitřní strukturalizaci a stratifikaci, především v oblastech velkoobchodních tržnic a pohraničních komunitách. Postupem času se vytvářel soběstačný servis vně menšinové společnosti, který nabízí služby jako komunikace se státními institucemi či zdravotnickými zařízeními. Jeho součástí jsou především tlumočnici, ať už oficiální nebo ti, kteří ovládají češtinu. Dle Broučka Vietnamci zaujímají místo spíše na okraji společnosti. Důvodem je odlišný ideologický a ekonomický vývoj v obou zemích za poslední desetiletí. Dalším handicapem je, že uplatňují vlastní způsoby při podnikání a neradi důvěřují jakékoliv autoritě. Obrací se zády k majoritnímu obyvatelstvu, ale především k odlišné etnicitě, kultuře, principům a institucím. Proto nezájem od české společnosti spíše vítají. Plyne to ze vzorce chování jednotlivce z postfeudální vietnamské reality v 22. polovině 20. století, který klade na individuální soběstačnost jedince. To jim umožňuje žít vlastní cestou a z hlediska dobrovolné integrace se od Vietnamců moc neočekává.4) Autor ve své studii dochází k důležitým závěrům, a některé z nich stojí za cenu zmínit: 1. k vědomé integraci se staví velmi opatrně nebo dokonce zastávají názor, že nepotřebují integraci. Jedním z důvodů, proč zastávají tento názor může být ten, že z předešlé iniciované integrace měli negativní, ne-li traumatickou zkušenost. 2. nemají nutkání se integrovat z jejich vlastní kultury a podmínky v ČR je neprovokují k integraci a spíše se přesvědčují, že je pro ne výhodnější se neintegrovat. 3. o integraci uvažují spíše na lokální úrovni. Jsou to například sousedské vztahy nebo spolupráce s lokálními autoritami. Ke zvláštním službám (daňový poradci, tlumočníci, právníci atd.) přistupují na zákaznickém přístupu nebo mají nutkání si počínat samostatně. Proto případné mísení se do jejich soukromí považují za zbytečné a hlavně nedůvěryhodné. 5)

Martina Kovaříková ve své bakalářské práci s názvem Život vietnamské menšiny v českém prostředí zabývá životem vietnamské menšiny v České republice a popisuje jejich příchod do českého prostředí a adaptaci do české společnosti.

V letech 1946-1954 byl Vietnam okupován Francií, a proto země využívala jakékoliv pomoci. Československá republika navázala s Vietnamem první oficiální vztahy již v roce 1950. Ačkoli se francouzská vojska roku 1954 stáhla, Vietnam byl ve velmi bídném stavu. V rámci mezinárodní pomoci byli roku 1956 do Československé republiky přijati sirotci a děti funkcionářů, jejichž rodiny byly zasaženy válkou. Byly to tzv. Chrastavské děti, které do země přijely za studiem, žily zde pouze několik let a následně se vrátily zpět do své rodné země. Tyto spolupráce mezi oběma zeměmi byly podepsány „Dohodou o vědeckotechnické spolupráci“ a později pak „Dohodou o kulturní spolupráci“. Mezi lety 1980-1983 žilo v Československé republice nejvíce stážistů a učňů pocházejících z Vietnamu. Žilo jich zde přibližně 30 tis. Učni byli po celém území Československa zaškolováni v různých podnikových závodech a továrnách, a to na dobu maximálně 7 let. Tehdejší Vietnamci byli považováni za uzavřenou skupinu omezenou jazykovou bariérou. Veškeré styky s českými lidmi probíhaly jen na základě pracovních záležitostí. Právě kvůli tomu vznikal negativní postoj Čechů k nově příchozím vietnamským občanům. Na rozdíl od Chrastavských dětí neudržovali s Čechy žádné přátelské vztahy, neznali jazyk a kulturu. Později začali Vietnamci na českém území také podnikat, a to bylo něco nezvyklého a nového pro český lid. V zemi začaly vznikat četné pomluvy, předsudky a kritika vůči vietnamskému obyvatelstvu. Původní záměry Vietnamců po roce 1989 byly spojeny s rychlým výdělkem a následný návratem do rodné země. Byly i případy, kdy za vietnamským občanem přijeli rodinní příslušníci, či si zde zakládali rodiny. Tím se jejich pobyt prodloužil. Dříve do republiky přijížděli jedinci z bohatších rodin vietnamské společnosti, nově však začali přilétat i lidé z chudších rodin. Mezi lety 1990-1992 si Vietnamci mohli nově zažádat o živnostenský list a na základě toho mohli získat dlouhodobý pobyt. Následkem toho začala většina z nich podnikat. Vznikaly 3 imigrační proudy. V první skupině byli Vietnamci, kteří do země přijížděli z důvodu sloučení rodiny. Druhým proudem byl příchod imigrantů z Německa, kdy Německo v roce 1993 ukončilo s Vietnamci pracovní smlouvy z doby NDR. Poslední proud tvořili Vietnamci přicházející z Polska, Maďarska či Slovenska.6)

Marián Sloboda ve svém článku zkoumá a zmiňuje hlavní myšlenky autora Leoše Šatavy v jeho knize Jazyk a identita etnických menšin: Možnosti zachování a revitalizace.

Autor uvádí, že jednou z překážek zachování kulturní plurality je to, že členové majority mnohdy nemají pro problémy etnojazykových minorit pochopení. Šatava se snaží doložit, že znalost druhého (menšinového) jazyka je mnohostrannou výhodou, ačkoli to sami mluvčí menšinového jazyka nevnímají a svůj jazyk kvůli ekonomickému a společenskému vzestupu „házejí přes palubu“. Autor tvrdí, že důvodem je společenský nátlak a neohleduplné postoje majority a jejich projevy. Negativní postoje majority jsou příčinou nesvobodné volby jazyka a vzniku pocitu méněcennosti u členů menšiny. Šatava dále ve své knize uvádí, že existují dvě krajní pojetí etnicity, a to jako objektivně daného faktu a jako „imaginárního“ sociálního konceptu. Obě uvedené koncepce etnicity mají podle autora společné to, že znamenají přetrvání etnických pospolitostí a jejich kultur. Vedle zastánců etnicity se objevují i zastánci názoru, že etnicita je nejen něčím imaginárním, ale i nepraktickým konfliktotvorným prostředkem. Šatava odmítnutí etnicity nevidí jako reálné, protože jde o trvalý, historicko-společenský zakořeněný koncept. Uvádí, že diskuze kolem projevů etnicity se soustřeďuje na dva její extrémy, na asimilaci a konflikt.7)

Josef Bernard a Renáta Mikešová se ve svém článku s názvem Sociální integrace imigrantů na rozhraní mezi dočasnou migrací a trvalým usazením zabývají problematikou integrace přistěhovalců.

Vietnamci jsou po Slovácích třetí nejpočetnější skupinou cizinců v ČR. V Česku působí převážně jako podnikatelé, a to zejména v oblasti nákupu a prodeje zboží a služeb poskytovaných v oblastech stravování. Koncentrují se ve městech, ale také v pohraničních regionech sousedících s Rakouskem a Německem. Příslušníci starší generace jsou značně pracovitě vytížení a mají menší motivaci rozšiřovat svůj sociální okruh mimo svojí etnickou skupinu, mají tedy obtíže s jazykem. Vzhledem k tomu, že je mladá generace zapojena do českého školského systému, tuto situaci vnímá jinak. Pro Vietnamce je též typická existence vlastních sociálních sítí a vazeb solidarity. Tyto sítě pomáhají na jedné straně nalézt Vietnamcům v Česku obživu i potřebné životní zázemí a na druhé straně přinášejí i soběstačnost a větší izolaci této skupiny vůči majoritní populaci. Z rodinného hlediska na rozdíl od Ukrajinců mají Vietnamci u nás kromě partnera i děti a případně i další členy rodiny. 8)

V sociologickém časopise s názvem Soužití v městské čtvrti: majorita a Vietnamci v Praze-Libuši, autoři zkoumali soužití nově příchozích cizinců vietnamského původu a původního majoritního obyvatelstva v městské části Praha-Libuš.

Výzkum měl za cíl pokus o poznání mezietnického soužití, interakcí a integrací na úrovni městských čtvrtí. Autoři se pokusili představit koncepty, které sledují každodenní běžné interakce v etnicky smíšených lokalitách, čímž se liší od tradičních přístupů zaměřených na výzkum utváření etnických sítí a komunit. Snaha byla o odlišení reálných zkušeností z konkrétních individuálních interakcí od obecně zakořeněných stereotypů v uvažování o Vietnamcích. Výzkum byl zaměřen na vnímání nedůvěry, napětí a konfliktů, ale také pozitivních přínosů a bezproblémové interakce v každodenním soužití. Z individuálních výpovědí se snažili postřehnout, zda pro nepřijetí nebo naopak pochopení je primárně etnicita, nebo jiné důvody a motivy, které mohou být vnímatelnou etnickou odlišností znásobené nebo nesprávně pochopené a interpretované. Výzkum ukázal, že soužití majority a vietnamských Libušanů charakterizuje spíše vzájemný nezájem a lhostejnost než konflikty nebo naopak vstřícnou interakci. Vietnamci vyjadřovali zájem o dobré vztahy a snahu přizpůsobit se většinové společnosti, zatímco zástupci většinové společnosti požadovali větší přizpůsobení se ze strany Vietnamců. U majority mnohdy vedl nedostatek vzájemných kontaktů a komunikace, dále také negativně vnímané proměny lokality nebo stereotypních názorů, jak autoři zmiňují, které přitom hrají nemalou roli. Negativní roli hraje reprezentace Vietnamců v médiích, které pomáhají místím v interpretaci jejich vlastních nepříjemných pocitů z měnící se lokality a dále podporují a ukotvují vnímání etnické jinakosti. V rozhovorech se ale často zmiňované stereotypy respondentů neopírali o vlastní reálnou zkušenost. Výzkum ukázal, že pravidelný kontakt ve školách, sousedství a obchodech může bezproblémově fungovat a může mít vliv na překování konstruovaných bariér. Vietnamská skupina je vnímaná spíše negativně, ale pravidelná interakce v konkrétních místech se nepojí s vyhrocenými emocemi. Hlavní roli mezi místy interakce je Sapa. Ta utvrzovala u respondentů vnímání jinakosti Vietnamců. V rozhovorech s Vietnamci se opakoval pocit nepřijetí majoritní společností. To reflektovalo na to, že česká společnost je kulturně velmi homogenní a není právě moc nakloněná k přijímání migrantů. Oboustrannému neporozumění čelí jak místí Libušané, tak Vietnamci. Etnické rozdíly proto pořád hrají a nadále budou významnou roli vzájemného soužití. V rozhovorech vyplývalo, že lokální interakce otevírá možnosti pro vzájemný kontakt a vede k proměně etnických vazeb a identit. Z výpovědí respondentů ze strany vietnamských Libušanů a místní majority kde zdůrazňovali vzájemné rozdíly, a i neslučitelnosti skupin a příslušností nebylo významně reflektováno v reálných interakcí v dané lokalitě. Každodenní interakce popisované respondenty nevykazovaly mimořádnou odlišnost od běžných lidských vztahů. K závěru z toho plyne, že etnické hranice jsou v každodenním setkávání, potkávání a míjení v Praze-Libuši propustné a tvárné. Vnímání a promítání etnických hranic a bariér se přitom výrazně liší v závislosti na sociálním habitu jednotlivců a skupin, v tematických oblastech a místech, kde se interakce odehrávají. 9)

Metodologie

Tato práce je zaměřená na kvalitativní výzkum. Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality.10) Kvalitativní výzkum je zaměřen na exploraci a probíhá v přirozených podmínkách sociálního prostředí. Cílem kvalitativního výzkumu je vytváření nových hypotéz a rozvíjení teorií o fenoménech určitých jevů. Výzkumník si na začátku stanoví výzkumné otázky, které může v průběhu celého výzkumu modifikovat či doplňovat dalšími. Data se sbírají induktivně. V kvalitativním výzkumu se používají relativně málo standardizované metody sběru dat.11)

Data byla v práci sbírána pomocí polostrukturovaného rozhovoru. Polostrukturovaný rozhovor se vyznačuje tím, že má připraven soubor otázek či témat, u kterých není striktně stanoveno jejich pořadí. Tazatel může formulace pokládaných otázek částečně modifikovat. Nezbytné je, aby byly probrány všechny předem vybrané otázky. Jistá volnost se jeví jako vhodná k vytvoření přirozenějšího kontaktu tazatele s respondentem.12)

Informátoři byli kontaktováni přes sociální síť Messenger a přes telefonní hovory. Během online komunikace byli obeznámeni s využitím získaných dat, dále byli uvedeni do zkoumaného problému a následně bylo domluveno datum konaného rozhovoru. Komunikace s informátory žijících v Německu probíhala pouze skrze sociální sítě, a to přes aplikaci Messenger. S informátory, kteří pocházejí z České republiky byly vedeny rozhovory osobně na oslavě Výročí příchodu Vietnamců do Žatce po 40 letech. K sběru dat byl použit polostrukturovaný rozhovor, který byl vybrán na základě jeho procesu předem připravených okruhů otázek a témat. Základními znaky polostrukturovaného rozhovoru je připravený soubor okruhů, které nemají předem určené pořadí. Výzkumník může jednotlivé doplňující otázky v rámci okruhů pozměnit. Důraz je však kladen na získání všech odpovědí od respondentů. Určitá volnost v průběhu rozhovoru je vítaná vzhledem k přirozenějšímu kontaktu tazatele a respondenta. 13)

Informátoři byli tazateli během rozhovoru dotazováni předem připravenými otázkami. Rozhovory s informátory žijícími v ČR byly uskutečněny 17.4. 2022. Informátoři žijící v Německu byli kontaktováni tentýž den, ale odpovědi poslali o pár dní později. Pořadí a formulace otázek byly v ojedinělých případech pozměněny. Informace, které nebyly od informátorů získány na základě připravených otázek, byly dodatečně získány prostřednictvím doplňkových otázek v průběhu rozhovoru.

Celkem bylo osloveno 6 respondentů. Tři informátoři jsou vietnamského původu a jeden českého původu žijící v České republice. Dalšími informátory je žena, vietnamského původu a muž německého původu žijící v Německu. Všichni informátoři byli vybráni na základě osobního doporučení.

Pasportizační údaje respondentů

Česká republika

Ha – 59 let, původem Vietnamec, momentálně žije již 40 let v ČR, otec 1 dítěte, podnikatel

Hong – 58 let, původem Vietnamec, momentálně žije již 40 let v ČR, otec 3 dětí, podnikatel

Tuyen – 58 let, původem Vietnamec, momentálně žije již 40 let v ČR, otec 2 dětí, podnikatel

Štěpán – 21 let, původem Čech, student MFF UK

Německo

Bao – 53 let, původem Vietnamka, momentálně žije již 30 let v Německu, matka dvou dětí, živí se jako uklízečka v nemocnici

Martin – 28 let, původem Němec, živí se jako DJ

Praktická část

Statistická data

Podle dat sčítání lidu v roce 2021 je celkový počet obyvatel v České republice 10 524 167, ze kterých se 31 469 hlásí k vietnamské národnosti. Tvoří tím 4. nejpočetnější národnostní menšinu v České republice, hned po moravské, slovenské a ukrajinské menšině. Největší počet Vietnamců žije v Praze, dále v Ústeckém, Středočeském a Plzeňském kraji. Počet obyvatel hlásící se k vietnamské národnosti se každým rokem zvyšuje, avšak největší změny si můžeme všimnout mezi lety 1991 a 2001, kdy se počet zvýšil o 17 041. v dnešní době dochází ke stabilizaci. 14)

Tabulka č.1: Obyvatelstvo podle vybraných národností v letech 1991-2021

Data za rok 2020 zveřejněné Spolkovým statistickým úřadem vykazují, že v Německu žilo 103 620 Vietnamců. Z grafu č.1 lze vidět, že v posledních letech dochází k mírnému zvýšení počtu Vietnamců. Největší počet žije v Berlíně, a celkově má východní Německo větší Vietnamskou komunitu, hlavně kvůli přílivu vietnamských pracovníků za doby Německé demokratické republiky. 15) Graf č.1: Počet Vietnamců žijících v Německu v letech 2013-2020

Důvody migrace

Od konce 50. let 20. století uzavřela Československá republika s Vietnamem množství bilaterálních dohod o hospodářské spolupráci, jejichž součástí bylo zaučování vietnamských občanů k vybudování „nového Vietnamu“. Po roce 1989 z dočasné migrace za účelem kvalifikace vznikla ekonomická migrace motivovaná zlepšením životní úrovně.16) Dodnes je podle Evy Pechové Česká republika vnímána obyvateli Vietnamu jako bohatá země. A protože Vietnam sužuje vysoká nezaměstnanost a chudoba zejména vietnamského venkova, vydávají se Vietnamci za prací do zahraničí, aby mohli zabezpečit své rodiny.17) I když se ekonomická situace Vietnamu v posledních letech výrazně zlepšila, je Vietnam stále řazen mezi rozvojové země.18) Respondent Ha migroval do České republiky v roce 1982 na základě mezinárodních smluv hlavně za prací. V Praze prošel praxí stavaře a dnes pracuje příležitostně i jako klempíř a tesař. Vysvětluje, že je mu lépe v České republice než ve Vietnamu, hlavně kvůli chudobě, která přetrvává ve vesnicích. Další respondent Hong popisuje podobnou situaci. Také migroval do České republiky za prací, a v dnešní době soukromě podniká. Respondent Tuyen také migroval do České republiky za prací. Pracoval nějakou dobu ve chmelařství a oženil se s Češkou. Jako předchozí respondent podniká. Vlastní hernu s automaty. Říká, že lidé v České republice se mají lépe než ve Vietnamu, například právě kvůli nedostatku práce v jeho rodné zemi. Všichni respondenti žijící v České republice podnikají, což je způsobeno hlavně tím, že po skončení bilaterálních smluv potřebovali Vietnamci, kteří se rozhodli zůstat, legalizovat svůj pobyt. Jedním ze způsobů bylo zažádání o živnostenský list, přičemž dostali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. Při porovnání odborné literatury a odpovědí respondentů vychází najevo, že se obě strany v mnohém shodují.

V Německu lze pozorovat největší migrační vlny v 70. a 80. letech. První vlna je spojována s tzv. boat people, což byli Vietnamci, kteří uprchli na lodích před válkou do západního Německa. Většina z nich získala německé občanství a postupem času se k nim začali stěhovat i jejich rodiny. V 80. letech přišlo do východního Německa podobně jako do Československé republiky nejvíce Vietnamců na základě mezinárodních dohod. V dnešní době se do Německa stěhují Vietnamci z okolních zemí (často z České republiky).19) Respondentka Bao se v roce 1988 přestěhovala z Vietnamu do Československé republiky a později v roce 1991 migrovala do Německa. Popisuje Německo jako mnohem vyspělejší než Vietnam, a proto se tam i přestěhovala. Při srovnání důvodů migrace Vietnamců do České republiky a Německa lze říct, že v obou případech je hlavním motivačním aspektem lepší životní úroveň obou zemí.

Zachování identity

Z odborné literatury, zejména z práce Martiny Kovaříkové, bylo zjištěno, že na Vietnamce, tedy aspoň ty v České republice, bylo nahlíženo jako na uzavřenou skupinu. Spojené to bylo také s tím, že se Vietnamci neplánovali dlouhodobě zdržet v Česku, v době socialismu totiž přijížděli převážně na základě mezinárodních smluv s platností maximálně 7 let 20). Po sametové revoluci začali podnikat na živnostenský list. Toto zapříčinilo vlnu nelibosti k vietnamské menšině ze strany Čechů. Pouze respondent Ha zmínil nápomocnost a vlídnost českého obyvatelstva při svém příjezdu do ČR. V článku J. Bernarda je absence úspěšné integrace u starší generace odůvodněna pracovní vytížeností, kdežto mladší generace s tímto nemá problém. Dalším důvodem byla vytvořená sociální síť a vazby spojené se solidaritou, které jsou typické pro vietnamské jedince.

Z odborné literatury a odborných článků jasně plyne, že Češi nemají tendenci vytvářet příznivé prostředí, ve kterém by byla integrace menšiny podpořena. Naopak respondenti si vzpomínají, že v továrnách byly nabízeny integrační kurzy a výuka českého jazyka, která někde byla dokonce povinná. Z výpovědí respondentů vyplývá, že přestože se většina z nich cítí být Čechem/Němcem, stále se vrací ke svým vietnamským kořenům nebo se dennodenně pohybují ve vietnamském prostředí/komunitách. Někteří z nich stále pravidelně cestují do Vietnamu za rodinou, jako to zmiňuje respondent Tuyen: na život v Česku jsem si zvykl, jelikož zde pobývám od roku 1981. Domovem pro mě bude ale vždycky Vietnam. Na položenou otázku, zda se cítí jako Čech nebo Vietnamec, odpověděl spíše Vietnamcem. V rozporu na to říká, že by se do Vietnamu nechtěl vrátil natrvalo. V České republice se mu žije lépe. Výpovědi respondentů jsou často formulovány tak, že k asimilaci byli donuceni, kvůli českému prostředí, které je obklopovalo každý den, zejména v pracovním zázemí, ale vně pracovního zázemí se moc nezměnilo (každodenní zvyky, strava atd.). Respondenti, kteří imigrovali na základě mezinárodních smluv do továren jako pracovní síla, formulovali výpovědi s podtónem donucené, ale ne násilné, asimilace majoritě. Proto všichni oslovení, 3 z České republiky a 1 z Německa, se spíše naklánějí k české/německé identitě s tím, že svoje vietnamské kořeny stále pociťují, ale zdá se, že je to spíše formalita. Důvodem by mohlo být jejich vyrůstání za doby rozkvětu komunismu od roku 1930 a roku 1954, kde v severním Vietnamu přebírá moc. Od roku 1975 ovládá strana celý stát 21). Možná, že respondenti nechtějí opustit své vietnamské kořeny proto, že když vyrůstali ve Vietnamu, pohybovali se v nacionálním prostředí, které v nich zanechalo stopy do dnes.

Dodržování českých/německých a vietnamských svátků

Čínský nový rok

Čínský nový rok neboli lunární Nový rok, jak je tento svátek nazýván mimo Asii, připadá na jeden den v intervalu 21. ledna až 20. února, je to určeno astronomicky. Tento svátek symbolizuje příchod jara a je slaven převážně v jihovýchodní Asii. Jeho oslavy začínají prvním dnem prvního lunárního měsíce a zpravidla končí 15. dnem. Poslední den lunárního kalendáře se většinou zapalují vonné tyčinky, připravuje se jídlo – závitky, lepkavá rýže atd., které je poté obětováno prostřednictvím obětního oltáře předkům. Tento svátek je v jihovýchodní Asii nejdůležitější a je slaven vždy s celou rodinou. To znamená veliké vytížení dopravní infrastruktury v době tohoto svátku.22) 23)

Velikonoce

Velikonoce, hebrejsky pesach (přechod) jsou křesťanským svátkem a oslavují zmrtvýchvstání Ježíše Krista a lidovým svátkem, který symbolizuje příchod jara. Velikonoce jsou pohyblivý svátek, stejně jako lunární Nový rok, a každý rok Velikonoční neděle připadá padá na první neděli po jarním úplňku po rovnodennosti. Mezi symboly Velikonoc patří velikonoční beránek, který v židovské tradici představuje Boží stádo a vysvobození Židů z Egypta. V křesťanské tradici beránek symbolizuje přímo Ježíše Krista, protože byl obětován za spásu Světa. Kříž představuje Kristovo ukřižování. Jeho smrt byla velice krutá a ponižující.24)

Vánoce

Vánoce jsou křesťanským svátkem a navazují na pohanské oslavy zimního slunovratu. Hlavnímu svátku, který připadá na 25. prosince, předchází adventní doba končící 24. prosince. V tomto časovém intervalu se lidé připravují na Svátek vánoční. S těmito svátky je spojeno mnoho zvyků a symbolů, např. vánoční stromek, betlém, dárky, vánoční cukroví a koledy. Vánoce se obecně chápou jako svátek pokoje, rodiny a lásky. 25)

Z výpovědí respondentů vyplývá, že do svého každodenního života implementovali české/německé svátky, hlavně Vánoce a Velikonoce. Jejich převzetí nejčastěji připisují svým českým/německým partnerům nebo bývalým manželkám. Dalšími důvody jsou komerční propagace a vzdělávací systém, ve kterém se o svátcích děti učí. Ovšem znalosti historie a důvodu, proč je oslavují, jsou spíše povrchové. Například respondent Tuyen jeho odpověď zdůvodňuje takto: „Ano, jak vietnamské, tak i české. Jak kvůli sobě, tak i kvůli rodině, aby znali obě kultury“. Všichni zastávali jednotný názor i ke svátkům vietnamským - slaví především jenom ty nejdůležitější, zejména lunární Nový rok a tradici obětování předkům. Hlavním důvodem, proč se rozhodli zmíněné svátky dodržovat bylo předávání vědomostí a tradice mladším generacím. Z jejich výpovědí je jasné, že k oběma kulturám přistupují dost eklekticky. To by mohlo znamenat, že stále pociťují příslušnost ke svým vietnamským kořenům, ale zároveň jsou ovlivněni do jisté míry majoritní kulturou. Některé její tradice, i.e. státní svátky, dalo by se diskutovat do jisté míry i jejich paradigma, zvyky a tradice, přijímají za své.

Vnímání vietnamské minority majoritou

Česká republika

Podle Stanislava Broučka Vietnamci zaujímají místo spíše na okraji společnosti. Jak už bylo zmíněno, důvodem je odlišný ideologický a ekonomický vývoj v obou zemích. Jako další důvod je uplatňování vlastních způsobů při podnikání. Vietnamci totiž většinou nedůvěřují jakékoliv autoritě. Dalo by se tedy říct, že české společnosti se spíše straní. Z celého článku vyplývá, že vietnamská komunita nemá zapotřebí se integrovat do české společnosti. O integraci uvažují spíše na lokální úrovni, a to například jako spolupráce s lokálními autoritami. Většinu věcí si Vietnamci zařizují samostatně. Mísení do jejich soukromí považují za nedůvěryhodné. 26) Na otázku, zda jsou nějaké rozdíly mezi životem ve Vietnamu a v ČR respondent Ha odpovídá, že v České republice mu to přijde lepší. Tvrdí, že ve Vietnamu kvůli válce přetrvává stále chudoba na vesnicích. V České republice se podle něho od té doby, co přetrvává demokracie, úroveň života neustále zvyšuje. V České republice mu také nic nechybí a je zde spokojený. Vztahy má velice dobré, jelikož s Čechy tráví většinu svého času. Za přítelkyni má Češku a Čechy i zaměstnává.

Martina Kovaříková ve své bakalářské práci uvádí, že tehdejší Vietnamci byly považováni za uzavřenou skupinu, kde veškeré styky s českým obyvatelstvem probíhaly jen pro pracovní příležitosti. Byla to skupina s omezenou jazykovou bariérou, a právě díky tomu vznikal negativní postoj Čechů k nově příchozímu vietnamskému obyvatelstvu. Ti neznali český jazyk ani kulturu. Později však začali Vietnamci v České republice podnikat. To bylo pro české obyvatelstvo velmi neobvyklé. To také napomohlo tomu, že se v zemi začala šířit kritika a předsudky vůči Vietnamcům. 27) Hong, respondent z České republiky, zmiňuje, že při příchodu se k němu chovali Češi chovali vlídně. Časem ale pociťoval degradaci, byl brán jako odlišný a byl vyřazován z kolektivu. V dnešní době se již však cítí se být přijímán českou společností. Respondent Tuyen od roku, co přijel do České republiky z Vietnamu v roce 1981, nepociťuje žádnou změnu chování Čechů k Vietnamcům. Uvedl, že ho velice mile přivítali a jeho dobré vztahy pokračují i nadále. Čtvrtý respondent, Štěpán, který je Čech, nahlíží na vietnamskou komunitu velice kladně. Sám má dokonce i vietnamské přátele. Popisuje je jako „slušné, přátelské a snaživé lidi“. K vietnamské kultuře má velice blízko, zmiňuje svou lásku k vietnamské kuchyni, ale naopak o jejich svátcích toho moc neví. Na závěr svou výpověď ukončuje výrokem „Jsem rád, že tady jsou.“ Jeho obecný názor na menšiny je takový, že pokud neohrožují občany a podílí se na ekonomickém rozvoji státu, tak mu nevadí.

Německo

V článku „Vietnamese Students and the Emerging Model Minority Myth in Germany“ autoři Nicholas D. Hartlep a Pipo Bui popisují, že v 90. letech 20. století v Německu byla vietnamská komunita spojována s násilnými trestnými činy a prodejem cigaret na černém trhu. Aby vietnamští migranti zachránili svou důstojnost a mohli být přijati společností, vynalezli způsoby, jak se s těmito etnickými stigmaty vypořádat. Jednou strategií bylo využití přistěhovaleckých narativů, kterými legitimizovali svůj pobyt v Německu. Příběhy boat people a pracovníků, kteří se přistěhovali z Vietnamu na základě mezinárodních smluv se staly významným nástrojem pro obhajobu zajištění práv a služeb vietnamským migrantům. Další strategií bylo využití tzv. částečného maskování, tedy označování sebe nebo svých podniků jako „asijské“ nebo „čínské“ spíše než „vietnamské“. Obě strategie poskytly vietnamským migrantům čas a prostor, aby tvrdou prací zlepšili svou reputaci a odbourali etnická stigmata. V dnešní době je v Německu vietnamská minorita považována za vzor úspěšné integrace, mnohdy přezdívaná jako „vietnamský zázrak“. 28)

Respondentka Bao, žijící v Německu, uvádí, že Vietnamci z Vietnamu berou Vietnamce žijící v Německu pořád jako Vietnamce, kteří odjeli za prací do Evropy a nemyslí si o nich nic špatného. Sama se do Vietnamu vrací každé 2 roky, pokud taková možnost nastane. Potencionálním Vietnamcům při migraci do Německa by doporučila, aby se naučili co nejvíce o jazyku, kultuře, práci a o lidech. Na otázku, zda jsou rozdíly mezi životem ve Vietnamu a v Německu odpovídá, že Vietnam se s Německem nedá vůbec srovnávat, ale že v současné době už je Vietnam mnohem vyspělejší, než byl po válce. Při porovnání vzdělání mezi Vietnamem a Německem respondentka zmiňuje, že vietnamské děti věnují více času učení, ale málokdy uplatňují své vzdělání v práci, jelikož ve Vietnamu je na rozdíl od Německa málo pracovních nabídek. Sama mluví nejvíce německy, hlavně kvůli svému povolání, ve kterém by se jinak nedomluvila. Německé kultuře se přizpůsobuje dobře, jelikož pracuje a pohybuje se v německé společnosti. Respektuje jejich kulturu. Její dvě dcery umí plynule jak vietnamsky, tak i německy. V Německu jí chybí nejvíce její rodina z Vietnamu. Poslední respondent Martin, Němec žijící v Německu, sám osobně nerozlišuje menšiny obecně. Oceňuje, že se v Německu mísí ostatní kultury a že je tak ve státě velká diverzifikace národností. Sám ale nemá žádné vietnamské přátele. Jeho názor na menšiny je takový, že Němci by měli respektovat národnostní menšiny, a naopak všechny národnostní menšiny by měly respektovat německé hodnoty. O vietnamské kultuře toho ale bohužel sám moc neví.

Závěr

Hlavním cílem seminární práce bylo odpovědět na výzkumnou otázku “Jak se vietnamská minorita přizpůsobovala životu v České republice a v Německu?“ a další podotázky.

Z výpovědí všech respondentů bylo zjištěno, že hlavním důvodem jejich migrace, ať už do Německa či České republiky, byla vyšší životní úroveň obou zemí. Respondenti se přistěhovali v době komunistického režimu na základě bilaterálních smluv, a v dnešní době všichni podnikají, až na respondentku Bao z Německa, ale může se jednat o odchylku. Důvodem, proč většina Vietnamců nyní podniká je ten, že to byl jeden ze způsobů, jak zajistit trvalý pobyt sobě a svým rodinám po skončení pracovní smlouvy.

Oslovení respondenti původem z Vietnamu se spíše cítí být Čechy/Němci, což je s největší pravděpodobností způsobeno nenásilnou donucenou asimilací. I tak ale žádný z těchto respondentů nezapře své vietnamské kořeny. Nejčastějším projevem jejich vietnamské etnicity je slavení svátků, jako je lunární Nový rok, a dodržovaní tradic, jako je například obětování předkům. Jeden z důvodů slavení vietnamských svátků a dodržování tradic je předání kulturního povědomí mladším generacím, které se již narodili v České republice/Německu. Respondenti také slaví i evropské svátky, a to hlavně protože je přijmuli od svých partnerů. Minorita se při prvotním příjezdu integrovala především v továrnách. K dispozici měli kurzy integrační a českého jazyka.Později, kdy už podnikali, je ovlivňovalo blízké okolí (jejich čeští zaměstnanci, vzdělávací systém jejich dětí, atd.). Podle výpovědí respondentů žijící v České republice vychází najevo, že se obyvatelé vietnamského původu necítí být nijak utiskováni, a že jsou celkově přijímáni českou společností jako její součást. Jediný z respondentů, který zažil negativní chování ze strany Čechů byl Hong, který ale podotýká, že se v dnešní době situace zlepšila, již se necítí být vyřazen z kolektivu. V Německu je situace obdobná. Vietnamci jsou německou společností vnímáni jako dobře integrovaná menšina. Respondentka Bao popisuje kladné vztahy s Němci, necítí se být jakkoliv diskriminovaná. V rámci výzkumné práce bylo dále zjištěno, že se Vietnamci asimilují majoritnímu obyvatelstvu ať už v České republice, nebo Německu.

Seznam literatury

BBC. Asia welcomes lunar New Year [online]. BBC. 2003 [cit. 30.7.2022]. Dostupné z: http:news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/2712567.stm

BERNARD, Josef a MIKEŠOVÁ, Renáta. Sociální integrace imigrantů na rozhraní mezi dočasnou migrací a trvalým usazením. Sociologický Časopis [online]. 2014, 2014(Vol. 50, 4), 521-545 [cit. 29. 3. 2022]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/24642825

BROUČEK, Stanislav. Integrační tendence vietnamského etnika v českém lokálním prostředí. Český Lid, vol. 92, no. 2, Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences, 2005 [cit. 27. 03. 2022]. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/42639900

CORFIELD, Justin J. The History of Vietnam. Santa Barbara : ABC-CLIO. 2008.

ČERMÁKOVÁ, Dita. Soužití v městské čtvrti: majorita a Vietnamci v Praze-Libuši. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2016, (4), 503. Dostupné z: https://www-jstor-org.infozdroje.czu.cz/stable/pdf/43920832.pdf?refreqid=excelsior%3A05197ea1755c5f9883b39ea16fb7ddf0&ab_segments=0%2FSYC-6294%2Ftest_segment_1&origin=

Český statistický úřad.Národnost. Praha: ČSÚ [online]. 2022 [cit. 20. 7. 2022]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/scitani2021/narodnost

DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993.

HARTLEP, Nicholas D.; BUI, Pipo. Vietnamese Students and the Emerging Model Minority Myth in Germany. Handbook of critical pedagogies, 2020 [cit. 5.7.2022], 518-536. Dostupné z: https://nicholashartlep.com/wp-content/uploads/2020/04/steinberg-down_v1_chp48_3pp-2.pdf

HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Portál, 2005.

KOVAŘÍKOVÁ, Martina. Život vietnamské menšiny v českém prostředí [online]. Olomouc, 2012 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z: https://theses.cz/id/azqhbq/1601508

Lub. Velikonoční pondělí - pomlázka, kraslice a další symboly Velikonoc [online]. Česká televize, 2013. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1108560-velikonocni-pondeli-pomlazka-kraslice-a-dalsi-symboly-velikonoc [cit. 2. 4. 2022]

PECHOVÁ, Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování. La Strada Česká republika [online]. 2007 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z: https://aa.ecn.cz/img_upload/224c0704b7b7746e8a07df9a8b20c098/Zprava_migrace_Vietnam.pdf

REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Grada, 2009.

SLOBODA, Marián. Review. Sociologický Časopis [online]. 2002, 38(4), 522-523 [cit. 26. 3. 2022]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/41131837?casa_token=nnqBtdXNXzUAAAAA%3AZzfio_99FofXCTcHKpFNWuCih4z1b-Hxzb4XY958IsifCsBV6YJfAiSg0CuCzN_p1oWygvCwr3EVGB4r7f6nB2FVoHwfew0IERGqhTX9TPrtF20l1Mj0pA&seq=5

Statistisches Bundesamt. Bevölkerung und Erwerbstätigkeit. Statistisches Bundesamt [online]. 2021 [cit. 20. 7. 2022]. Dostupné z: https://www.destatis.de/DE/Themen/Gesellschaft-Umwelt/Bevoelkerung/Migration-Integration/Publikationen/Downloads-Migration/auslaend-bevoelkerung-2010200207004.pdf?__blob=publicationFile

SÝKORA, Luděk, Klára FRIEDLEROVÁ, Tereza FREIDINGEROVÁ, Andrea SVOBODOVÁ a Dita ČERMÁKOVÁ. Soužití v městské čtvrti: majorita a Vietnamci v Praze-Libuši. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2016, (4), 503. Dostupné z: https://www-jstor-org.infozdroje.czu.cz/stable/pdf/43920832.pdf?refreqid=excelsior%3A05197ea1755c5f9883b39ea16fb7ddf0&ab_segments=0%2FSYC-6294%2Ftest_segment_1&origin=

The World Bank In Vietnam [online]. World bank, 2022 [cit. 26. 7. 2022]. Dostupné z: https://www.worldbank.org/en/country/vietnam/overview

UHEREK, Zdeněk. Sociabilita vietnamského etnika v Praze. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 167-169

ZANDLOVÁ, Markéta. Etnicita a etnická identita. Encyklopedie migrace [online]. 2017, 2 [cit. 26. 3. 2022]. Dostupné z: https://www.encyclopediaofmigration.org/etnicita-a-etnicka-identita/

1)
Barth, F. Ethnic Groups and Boundaries: The Social Organization of Culture Difference. In: ZANDLOVÁ, Markéta. Etnicita a etnická identita. Encyklopedie migrace [online]. 2017, 2 [cit. 26. 3. 2022]. Dostupné z: https://www.encyclopediaofmigration.org/etnicita-a-etnicka-identita
2)
ZANDLOVÁ, Markéta. Etnicita a etnická identita. Encyklopedie migrace [online]. 2017, 2 [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://www.encyclopediaofmigration.org/etnicita-a-etnicka-identita/
3)
PECHOVÁ, Eva. Migrace z Vietnamu do České republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování. Www.aa.ecn.cz [online]. 2007, 11-12 [cit. 2022-03-14]. Dostupné z: https://aa.ecn.cz/img_upload/224c0704b7b7746e8a07df9a8b20c098/Zprava_migrace_Vietnam.pdf
4)
BROUČEK, STANISLAV. INTEGRAČNÍ TENDENCE VIETNAMSKÉHO ETNIKA V ČESKÉM LOKÁLNÍM PROSTŘEDÍ. Český Lid, vol. 92, no. 2, Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences, 2005 [cit. 27. 03. 2022] str. 130-31, http://www.jstor.org/stable/42639900
5) , 26)
BROUČEK, STANISLAV. INTEGRAČNÍ TENDENCE VIETNAMSKÉHO ETNIKA V ČESKÉM LOKÁLNÍM PROSTŘEDÍ. Český Lid, vol. 92, no. 2, Institute of Ethnology, Czech Academy of Sciences, 2005[cit. 27. 3. 2022] str. 139–40, http://www.jstor.org/stable/42639900.
6) , 27)
KOVAŘÍKOVÁ, Martina. Život vietnamské menšiny v českém prostředí [online]. Olomouc, 2012 [cit. 2022-03-14]. Dostupné z: https://theses.cz/id/azqhbq/1601508. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci
8)
BERNARD, Josef a Renáta MIKEŠOVÁ. Sociální integrace imigrantů na rozhraní mezi dočasnou migrací a trvalým usazením. Sociologický Časopis [online]. 2014, 2014(Vol. 50, 4), 521-545 [cit. 2022-03-29]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/24642825
9)
SÝKORA, Luděk, Klára FRIEDLEROVÁ, Tereza FREIDINGEROVÁ, Andrea SVOBODOVÁ a Dita ČERMÁKOVÁ. Soužití v městské čtvrti: majorita a Vietnamci v Praze-Libuši. Sociologický časopis / Czech Sociological Review. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2016, (4), 503. Dostupné z: https://www-jstor-org.infozdroje.czu.cz/stable/pdf/43920832.pdf?refreqid=excelsior%3A05197ea1755c5f9883b39ea16fb7ddf0&ab_segments=0%2FSYC-6294%2Ftest_segment_1&origin=
10)
DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost. Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, 1993. ISBN 80-7066-822-9.
11)
HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. 2. Portál, 2005. ISBN 978-80-7367-485-4.
12)
REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3006-6.
13)
REICHEL, Jiří. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 2009. – s. 110.
14)
Národnost [online]. Praha: ČSÚ, 2022 [cit. 2022-07-20]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/scitani2021/narodnost
16)
Sociabilita vietnamského etnika v Praze. In: UHEREK, Zdeněk. Cizinecké komunity z antropologické perspektivy: vybrané případy významných imigračních skupin v České republice. 1. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2008, s. 167-169. ISBN 978-80-87112-12-0.
17) , 19)
KOVAŘÍKOVÁ, Martina. Život vietnamské menšiny v českém prostředí [online]. Olomouc, 2012 [cit. 14. 3. 2022]. Dostupné z: https://theses.cz/id/azqhbq/1601508
18)
The World Bank In Vietnam [online]. World bank, 2022 [cit. 2022-07-26]. Dostupné z: https://www.worldbank.org/en/country/vietnam/overview
20)
KOVAŘÍKOVÁ, Martina. Život vietnamské menšiny v českém prostředí [online]. Olomouc, 2012. Dostupné z: https://theses.cz/id/azqhbq/1601508. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci
21)
CORFIELD, Justin J. The History of Vietnam. Santa Barbara : ABC-CLIO. 2008.
22)
BBC. Asia welcomes lunar New Year [online]. BBC. 2003 [cit. 30.7.2022]. Dostupné z: http:news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/2712567.stm
24)
Lub. Velikonoční pondělí - pomlázka, kraslice a další symboly Velikonoc [online]. Česká televize, 2013. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/1108560-velikonocni-pondeli-pomlazka-kraslice-a-dalsi-symboly-velikonoc [cit. 2022-04-02]
28)
HARTLEP, Nicholas D.; BUI, Pipo. Vietnamese Students and the Emerging Model Minority Myth in Germany. Handbook of critical pedagogies, 2020 [cit. 5.7.2022], 518-536. Dostupné z: https://nicholashartlep.com/wp-content/uploads/2020/04/steinberg-down_v1_chp48_3pp-2.pdf
ls2022/vietnamci_v_cesku_a_nemecku.txt · Poslední úprava: 06. 09. 2022 (12:36) autor: 178.255.168.19