Arberešové v Itálii

Kateřina Knittlová, Aneta Němcová, Aneta Špronglová, Lucie Vacíková

Výpomoc s italštinou v projektu Pestrá Evropa: Elia Orlando

     Výzkumný tým s profesorem Mandalou v areálu univerzity v Palermu.

V Itálii se nachází několik etnických minorit a Arberešové (Arbëreshë), někdy označováni také jako Italo-albánci, jsou jedni z nich. Žijí roztroušeně v sedmi regionech jižní Itálie: Calabria, Sicilia, Molise, Puglia, Basilicata, Campania a Abruzzo. Počet příslušníků této minority se odhaduje na sto tisíc a lidí se smíšeným albánským původem až na dva miliony.

Kořeny této minority sahají až do 14. století, kdy Albánci ve velkém přišli na území Itálie. Hlavním důvodem této migrace bylo připojení Albánie k Osmanské říši. Území Albánie bylo součástí Osmanské říše až do 20. století, kdy v roce 1912 došlo k vyhlášení nezávislosti Albánie. V 90. letech minulého století došlo k další velké vlně migrace. K této migraci nepochybně přispěl pád komunismu v Albánii roku 1990, který zapříčinil nestabilní ekonomiku a hrozbu války kvůli demokratizaci Albánie.

Tato práce se zabývá historickým pozadím Arberešů s důrazem na národního hrdinu Skanderbega. Dalším tématem této práce je arberešská kultura a její udržování z hlediska náboženských tradic, jazyka, kuchyně, architektury, zvyků a tradic. Na závěr se práce zaměřuje na vztahy, které panují mezi Italy, Arbereši a Albánci a na to, jak sama sebe tato minorita identifikuje z hlediska etnicity.

Jak vypadá kultura Arberešů žijících v jižní Itálii?

1. Jak vypadají vybrané kulturní aspekty Arberešů a jak si je minorita udržuje?

• náboženství
• jazyk
• kuchyně a stravovací návyky
• zvyky a tradice
• architektura

2. Jak Arberešové vnímají historickou postavu Skanderbega?

3. Jaké panují vztahy mezi jednotlivými národy/etniky (Arberešové, Italové a Albánci)?

4. Jak se Arberešové identifikují z hlediska etnicity?

O způsobu, jakým je pohlíženo na Arbereše z hlediska etnicity, a to jak se vnímají oni sami, je zkoumáno v projektu The invention of a diaspora: the case of Arbëresh. Tato studie podává nový pohled na diasporu Arberešů žijících v Itálii, na jejich historii, ale i historii Neapolského království. Tento výzkum vyvrací vědecká tvrzení týkající se rozptýlení původní jednotné identity, jako po židovském vzoru. Arberešská minorita totiž byla jednotná až po příchodu do Itálie, neboť předtím byli tvořeni řadou různorodých lidí. Na základě utváření oficiálních menšin, jako jsou Arberešové v Itálii, z různorodých skupin, aby tyto menšiny měly privilegia poskytované národními a evropskými organizacemi, se podle studie jeví etnicita spíše jako umělé vytváření komunit, než jako ‘‘status‘‘. Hlavní dopad tohoto projektu na společnost byl, že se poukázal na přehodnocení předpisů, které umožňují oficiální uznání některých etnických skupin. ¹⁾

Příchod Albánců do Itálie v 15. století zkoumá autor Adam Yamey, společně s jeho ženou, ve své knize From Albania to Sicily. Autor zkoumá historické prameny a srovnává je s aktuální situací Arberešů na Sicílii. Kniha shrnuje historii této minority, popisuje jejich kulturu a je doplněna fotografiemi pořízenými autorem při jeho výzkumu. Autor se věnuje otázce, jaké jsou rozdíly mezi tím, co popisuje odborná literatura a skutečnou situací sicilských Arberešů . Adam Yamey s jeho ženou velkou část výzkumu prováděli v albánské vesnici Piana degli Albanesi. Tento cestopis přináší pohled na komunitu Arberešů na Sicílii v novodobé společnosti. Ukazuje jejich tradice, jak jsou dodržovány spolu s jazykem a celou jejich kulturou. Autor zde často zmiňuje ohroženost jejich jazyka, který je podle něj čím dál méně používán. Vysvětluje jeho nahrazování italštinou z praktických důvodů.²⁾

Jazykem Arberešů a jeho vlivem na integraci Albánců v Itálii se zabývá autor Guliana Tardivo ve své publikaci Las minorías lingüísticas y culturales en Italia: el caso de la lengua y de la cultura arbëreschë (Jazykové a kulturní menšiny v Itálii: případ jazyka a kultury Arberešů). Autor prováděl v roce 2018 terénní výzkum spolu s řediteli etnografických muzeí a s členy komunity Arberešů, žijící v Civitě a vesnici San Costantino Albanese. Tato studie ukazuje, jak se tato minorita po staletí dokázala uchovat a zároveň dobře začlenit do italské společnosti. Velký důraz dává autor jazyku, tedy arbereštině, který podle studie je sice stále méně používaný, ale i tak hraje velkou společenskou roli. Je zde vysvětlen vznik tohoto jazyka a jeho funkce. Například za nejdůležitější funkci autor považuje udržování tradic. Další funkcí je podle něj odlišení se od Italů z náboženských a etnických důvodů.³⁾

Arberešskou národnostní menšinou žijící v Itálii, její historií, náboženskými prvky, etnickou identitou a vztahy této národnostní menšiny s italským národem, se zabývá publikace od Karla-Markuse Gauße Vymírající Evropané. Autor zde řeší jednotlivé kulturní aspekty Arberešů. Zaměřuje se na samotný příchod Arberešů do Itálie v historickém kontextu, náboženskou tradici, která je pro Arbereše významná nejen z hlediska zachování si své identity, na významnou postavu albánských dějin –George Kastrioti Skanderbega mnoho dalšího. Zvláště se také zabývá etnickou identitou, jak se Arberešové identifikují nebo také jaký postoj Arberešové zaujímají vůči Albáncům. ⁴⁾

Studia Albanica 2, na které se podílelo mnoho autorů, se převážně zabývá historickou postavou Skanderbega. Publikace se ohlíží do minulosti a popisuje události, které se odehrály před příchodem Albánců do Itálie. Dále také zkoumá historickou provázanost mezi Albánií a Itálií konkrétněji pak Benátkami. Benátská republika byla v době 14.-15. století mocným politickým a vojenským státem. Popisuje osmanský vpád na Balkánský poloostrov a následnou migraci obyvatel. Neopomenutelnou součástí je téma albánské migrace v období 14.-18. století. Publikace také upřesňuje 3 směry albánské migrace – (1) směr k severodalmatským městským přístavům, (2) směr do Řecka a (3) vodní doprava, která je přivedla na druhou stranu Jadranu. Blíže popisuje osídlení Albánců v různých regionech Itálie, které se nachází na jihu Itálie a na ostrově Sicílie. ⁵⁾

Tento výzkum byl proveden na základě kvalitativního výzkumu. Tento přístup jsme zvolily proto, že nám pomůže odkrýt více problematiku týkající se etnické menšiny, kterou zkoumáme. Z metod kvalitativního výzkumu jsme použily převážně polostrukturované rozhovory.

Pro polostrukturované rozhovory jsme si připravily okruhy otázek. Okruhy otázek jsou stanoveny univerzálně pro všechny respondenty. Otázky jsme kladly dle průběhu rozhovoru a při vhodných situacích jsme se doptaly doplňujícími otázkami, či dle odpovědí respondentů, nevhodné otázky vynechaly. Výhodou této metody kvalitativního výzkumu je bližší a hlubší záběr do zkoumané problematiky a možnost lepšího přizpůsobení pokládaných otázek situaci. Mezi nevýhody můžeme zařadit obtížnější hledání respondentů, kteří souhlasí s rozhovorem, složitější sumarizaci dat, časovou náročnost a ovlivnitelnost výsledků výzkumníkem a jeho osobními preferencemi. Pro získání dat jsme využily také studium dokumentů. Mezi studované dokumenty patří knižní publikace, internetové články, novinové články a úřední statistiky.

V rámci samotného terénního výzkumu jsme se zúčastnily projektu Pestrá Evropa a tím jsme získaly finanční podporu navštívit minoritu Albánců v jižní Itálii. Rozhodly jsme se hlavně z důvodu lepšího porozumění zkoumaných oblastí a také, kvůli špatné zkušenosti s komunikací se členy této minority online. Během několika měsíců jsme se snažily zkontaktovat přes sociální sítě, zejména Instagram, minimálně 60 potencionálních respondentů. Výsledkem však byla odpověď maximálně od pěti respondentů a to ne všichni s námi byli ochotni provést rozhovor, nebo přestali odpovídat. Zbytek (tedy valná většina z nich) si buďto zprávu ani nepřečetl, nebo si ji jen zobrazil. Při rozhodnutí zúčastnit se projektu jsme zkontaktovaly ambasádu sídlící v Kalábrii, kde nám dali kontakt na příslušníky minority žijící na Sicílii, kam jsme se za nimi také vydaly. Další získávání respondentů probíhalo metodou sněhové koule. Měly jsme dva klíčové respondenty, tzv. gate keepry, kteří nám dali kontakty na další informátory. Během terénního výzkumu na Sicílii, konkrétně v Palermu a Piana degli Albanesi, jsme se sešly s několika respondenty, s některými i vícekrát, a udělaly s nimi polostrukturované rozhovory. Během rozhovorů a samotného terénního výzkumu jsme si vedly terénní deník, pořizovaly jsme fotografie a videozáznamy okolního prostředí. Získaná data jsme každý večer zpracovávaly a na základě některých odpovědí i modifikovaly otázky. Jednou z největších překážek byla jazyková bariéra. Většina našich respondentů mluvila pouze italsky. Z tohoto důvodu s námi byl italský překladatel, který nám pomohl vést rozhovory a vše jsme zároveň zapisovali. Zapsaná data v italštině jsme potom byly schopny přeložit do češtiny a dál s nimi pracovat.

Přehled respondentů

Výběr respondentů probíhal na základě metody sněhové koule, kde zde máme dva klíčové informátory(zvýrazněné) a další jsme zkontaktovali až přímo na místě na Sicílii. Některá jména jsou konkrétní a u některých jsme jim vymysleli přezdívky. Přezdívky z důvodu, že rozhovor s těmito lidmi byl velice spontánní. Během pohybu v terénu se nám ne jednou stalo, že nás sami Arberešové oslovili a začali s námi vést rozhovor a sdílet informace a pocity.

V následující tabulce je seznam respondentů s jejich přibližným věkem, stručnou charakteristikou pro zasazení do kontextu a národností.

Tabulka 1 - Seznam respondentů

Zdroj - Vlastní zpracování

Přesný počet obyvatel této minority je nejistý, protože italské národní sčítání neshromažďuje údaje o mluvčích menšinového jazyka. ⁶⁾

Situace zůstává nadále stejná i v současnosti. Navzdory zákonu č. 482/1999 o ochraně jazykových menšin v Itálii nadále přetrvává absence adekvátních nástrojů pro statistické hodnocení jazykových menšin v Itálii, což brání správnému určení jejich rozsahu a potřeb pro ochranu. Není tedy divu, že tyto statistické údaje jsou často nepřesné. Toto se ale netýká dle pana profesora jen statistických dat. Značné množství dalších informací o této minoritě dostupných na internetu je poznamenáno nepřesnostmi.

„Dnes není známo, kolik Arberešů v Itálii žije. Sčítají se obyvatelé arberešských vesnic, ale není jisté, zda všichni obyvatelé vesnice jsou právě Arberešové a kolik jich mluví arbereštinou. […] Vždy uvažujeme obecně a přibližně, často nesprávně, protože údaje nejsou kvantifikovány s jistotou. Například v Pianě žije 5 000 obyvatel, ale není známo, kolik z nich hovoří arbereštinou.“ (Profesor)

Výzkumníci odhadují, že celá populace Arberešů v Itálii činí kolem 100 000 lidí, kteří jsou rozmístěni v 50 komunitách v sedmi regionech jižní Itálie. Tyto údaje vycházejí z průzkumů ISTAT z roku 1991 týkajících se sčítání obyvatel v Itálii, které ale postrádají specializovaný dotazník určený pro průzkum menšin. V důsledku toho tyto průzkumy dostatečně neodrážejí skutečné počty Arberešů. ⁷⁾

Tyto údaje z roku 1991 jsou poslední přesnější data, které máme k dispozici. Počty mluvčích v jednotlivých regionech byly následující: Calabria = 55 456, Sicilia = 14 600, Molise = 13 017, Puglia = 11 818, Basilicata 7 569, Campania = 1 334, Abruzzo = 510. Celkem tedy kolem 104 000 mluvčích. ⁸⁾

V roce 1862 žilo v Itálii kolem 55 453 obyvatel mluvících albánsky, v roce 1901 jich bylo téměř dvojnásobek. Toto zvýšení se přičítá tomu, že druhé sčítání bylo úplnější než první. Dle údajů o Arbereších z italského sčítání obyvatel z roku 1901 žilo ve 49 malých městech na území v Abruzzi 55 rodin, Molise 2 121 rodin, Campanii 886 rodin, Puglii 1 888 rodin, Basilicatě 2 530 rodin, Calabrii 10 784 rodin a na Sicilii 3 290 rodin. ⁹⁾

Dle dalšího sčítání obyvatel z roku 1921 žilo v Itálii ve 47 obcích 80 282 Albánců / 20 113 rodin. Zde byla etnicita zjišťována podle jazyka. ¹⁰⁾

Další statistické údaje z 2. poloviny 20. století uvádí kolem 200 000 mluvčích ve 41 obcích. Není zde ale jasně uvedeno, zda se jedná o albánštinu nebo arbereštinu. ¹¹⁾

Pokud porovnáme tyto data z 2. poloviny 20. století s daty z roku 1991, lze říci, že dochází k asimilaci arberešského obyvatelstva, jelikož došlo k výraznému poklesu mluvčích, a to přibližně o polovinu.

Největší procento lidí, kteří mluví arbereštinou, žije v Basilicatě, zatímco většina komunit Arberešů se nachází v Kalábrii. ¹²⁾

Dle výpovědi profesora bylo poslední sčítání lidu týkající se jazyků přítomných na Italském území provedeno kolem roku 1927 na příkaz Benita Mussoliniho.

Migraci Albánců předcházela historická událost, která se stala motorem přesunů albánského obyvatelstva. Na začátku 15. století dochází k rozšiřování držav Osmanské říše. Ve 40. letech 15. století dochází k dočasnému pozastavení osmanské invaze, která je v Albánii pozastavena albánským vojevůdcem a později národním hrdinou Skanderbegem. V roce 1453 sultán Mehmed II. dobývá hlavní město Byzantské říše (neboli Východořímského impéria, později nazýváno Byzantská říše) a učinil Konstantinopol hlavním městem pod názvem Istanbul. Osmanská říše pak dále rozšiřuje své državy jak na evropské půdě, tak i v Africe a Asii. V období mezi lety 1453 a 1520 získala Osmanská říše Řecko, Albánii, ostrovy v Egejském moři a pod svůj vliv též začlenili Valašsko (historický útvar dnes nacházející se na jihu Rumunska) a Krymský chanát.

Obrázek 1 - Rozmach Osmanské říše mezi lety 1300–1683

Zdroj obrázku - istockphoto.com ¹³⁾

Jako důsledek těchto historických událostí nastává migrace albánského obyvatelstva. Publikace Studia Albanica 2 ¹⁴⁾ uvádí následující 3 směry albánské migrace – (1) směr k severodalmatským městským přístavům, odkud mohli pokračovat do Benátek, (2) směr do Řecka (konkrétně Peloponés nebo ostrovy v Egejském moři) a (3) vodní doprava, která je přivedla na druhou stranu Jadranu a jednalo se o kratší cestu do střední a jižní Itálie. Blíže popisuje osídlení Albánců v různých regionech Itálie, které se nachází na jihu Itálie a na ostrově Sicílie.

Obrázek 2 - Migrace Albánců (XIV. - XVIII. století)

Zdroj obrázku - Studia Albanica 2 ¹⁵⁾

Celým jménem George Kastrioti Skanderbeg se narodil někdy v roce 1405 (přesné datum ale není jisté) v severní Albánii. Zemřel 17. ledna 1468 v albánském městě Lezhë. Jako malý byl vydán tureckému sultánovi jako rukojmí. Byl vychováván k islámské víře a od sultána Murada II. dostal jméno Iskander (po Alexandru Velikém).

Po porážce Turků u Niše (1443) v Srbsku se připojil ke svým albánským krajanům a postavil se proti islámu. Přijal křesťanství, získal zpět svůj rodinný majetek a v roce 1444 vytvořil ligu albánských knížat, nad nimiž byl jmenován vrchním velitelem.

V období 1444 – 1466 účinně odrazil 13 tureckých invazí a jeho úspěšný odpor proti armádám Murada II v roce 1450 z něj udělal hrdinu v celém západním světě. V průběhu let získal určitou podporu z Neapole a Benátek a byl jmenován papežem Kalixtem III. generálním kapitánem Svatého stolce. V roce 1463 si zajistil spojenectví s Benátkami, které pomohlo zahájit novou ofenzívu proti Turkům. Až do konce života úspěšně odolával všem tureckým nájezdům. Během několika let po jeho smrti však citadela v Krujë padla (1478) a Albánie se dostala pod tureckou nadvládu po několik století. ¹⁶⁾

Profesor Mandala z univerzity v Palermu byl, co se týče Skanderbega, velmi sdílný. Je to podle něj velmi významná osobnost, nejen albánské, ale i evropské historie. „Skanderbegův příběh je fantastický příběh, který se týká i evropských dějin,“ dodal profesor.

Jak již bylo výše zmíněno, ve třinácti letech byl vydán jako rukojmí osmanskému sultánovi Muradovi II. V Osmanské říši bylo totiž běžné, že ti, kteří prohráli bitvu, museli dát své děti vítězi. To můžeme znát i z příběhu o Vladovi, později přezdívaném Drákulovi.

I když byl Skanderbeg od malička vychováván k islámské víře, konvertoval později opět ke křesťanství a obrátil se proti islámu. Získal i podporu od mnoha papežů, ale zejména papeže Pia II., který se v roce 1464 pokusil zorganizovat křížovou výpravu. To se mu sice nepodařilo, ale v jejím čele plánoval Pius II. obsadit právě Skanderbega. Považoval ho totiž za ideálního velitele.

Po své smrti v roce 1468 upadl Skanderbeg v zapomnění. Bylo jen málo těch, kteří uctívali jeho památku. Zejména Albánci, kteří se přistěhovali z jižního Balkánu do Řecka a kteří s ním neměli žádný kontakt, o něm neměli ani tušení. Arberešové v Itálii Skanderbega nikdy nepoznali. Seznámili se s ním díky velmi významnému biografickému dílu, které v roce 1504 vydal albánský spisovatel Marino Barlezio. Tento spisovatel byl Skanderbegův současník, který se po pádu Škodry (město na severu Albánie) v roce 1474 uchýlil do Benátek. Vydáním tohoto monumentálního díla v latině, věnovaného Skanderbegovu životu, proslavil jeho postavu v evropských dějinách. Představil ho jako hrdinu, který hájil zájmy křesťanské strany proti straně osmanské. Od té doby, kdykoli se Evropa cítila ohrožena Osmanskou říší, byl Skanderbegův příběh oprašován a předkládán jako vzor, podle něhož lze Osmanskou říši porazit.

Profesor Mandala: „Za Skanderbegovým štítem si italští Albánci vybudovali vlastní reprezentaci, vlastní způsob bytí, který se dnes stal nejsilnějším argumentem albánské identity, nejen Arberešů.“

Díky jeho statečnosti a vysoké inteligenci byl a stále je Skanderbeg velmi uctíván. Dokonce o něm vznikaly i legendy. Jednu z těchto legend nám vyprávěl informátor Aaron. Podle této legendy přivedl Skanderbeg stádo koz a z jejich rohů vyrobil pochodně, které pak zapálil. Ve tmě Turci uviděli všechno to světlo a dostali strach, protože si mysleli, že k nim míří velká armáda a dali se na útěk. Ve skutečnosti to ale bylo jen stádo koz.

Jeho postava se stala velmi významnou, inspirovali se jím spisovatelé, básníci nebo hudebníci. Existuje i opera velkého italského hudebníka Vivaldiho s jeho příběhem. Také řada divadelních a literárních děl se inspirovala jeho příběhem. Kromě toho bylo věnováno na Skanderbegovu památku i mnoho katedrál a také soch s jeho podobiznou. Tyto sochy můžeme vidět jak v Albánii, tak v Itálii. Tyto sochy ale nikdy nevytvořili Arberešové v Itálii, ale téměř všechny jim v době komunismu darovala albánská vláda. Skanderbegovy sochy jsou všechny kopie sochy, kterou vytvořil Odhise Paskali, významný albánský sochař, a která byla později darována všem albánským obcím v Itálii. To znamená, že ať jdete kamkoli, vždy najdete stejnou sochu.

Obrázek 3 - Busta národního hrdiny Skanderbega ve vesnici Piana degli Albanesi v zahradě Comune

Zdroj obrázku: Vlastní fotografie

Pouze ve vesnici Contessa Entellina se nachází Skanderbegova socha z bílého mramoru, která se liší od ostatních. Vytvořil ji totiž jeden mladý Sicilan podle vlastní předlohy.

Profesor Mandala zmínil i snahu univerzit podpořit povědomí nejen o Skanderbegovi, ale i o arberešské kultuře.

„Díky snaze o udržení arberešské kultury se jeho památka připomíná i v italských školách. Například v prvním prosincovém týdnu roku 2023 pořádá profesorka na Univerzitě v Palermu seminář pro doktorandy oboru vizuální kultury, který se bude věnovat postavě Skanderbega. Název zní „Skanderbeg na Elysejských polích neboli v ráji hrdinů'' s podtitulem Multimediální recepce národního hrdiny v éře humanismu. Bude se zabývat figurálním uměním, způsobem, jakým byl zobrazován v literatuře, hudbě a umění. V neposlední řadě bude sledovat i jeho ikonografickou historii,“ vysvětlil profesor.

Podle profesora Mandaly se nové generace dívají na Skanderbega s velkým zájmem a hrdostí. Je totiž velmi silným prvkem albánské a arberešské identity.

Profesor Mandala: „Jsou také zvědaví, protože Skanderbegův příběh je spojen s událostmi, které se řeší i z etického hlediska. Skanderbeg našel své místo i v rytířské tradici. Myšlenka rytíře, který bojuje ve jménu svobody a víry, to je něco, co jistě fascinuje zejména mladší generace, které začínají oceňovat díla velkých italských spisovatelů a básníků.“

Když byl profesor malý, viděl film o velkém hrdinovi, který bojoval proti Saracénům ve Španělsku (El Cid). Tato postava mu připomínala Skanderbega. Profesor si tehdy srovnal tyto dvě postavy, které k sobě neměly žádný vztah, kromě toho, že šlo o dvě křesťanská knížata bojující proti muslimům. Jejich životy byly podobné. V tu dobu si profesor uvědomil, že i Skanderbeg byl velký hrdina a zaslouží si velkou pozornost.

Během 14. a 16. století emigrovali hlavně z politických a sociálních důvodů, především kvůli islamizaci, kterou přinášela expanze Osmanské říše na Balkán. Vybírali si převážně Neapolské království, Sicilské království a Benátskou republiku.

„Stěhování Arberešů se uskutečnilo kvůli Turkům, tedy z vojenských důvodů. Existovaly však i důvody sociální: podobně jako dnes mezi Afrikou a Evropou v té době existovali podnikatelé (kterým dnes říkáme scafisti), kteří lákali a převáželi lidi z jednoho pobřeží na druhé. Lákali lidi k odchodu tím, že je přesvědčovali o existenci zemí, kde by se Arberešové mohli usadit.“ (profesor)

S úředním povolením tak byly brzy na to vybaveni výsadami krále obou Sicílií a posláni do Apulie, Kalábrie, Basilicaty a na Sicílii. ¹⁷⁾

„Balkánské národy byly kočovníci a nezabývaly se zemědělstvím. Zabývali se chovem zvířat. Jakmile dorazili do Itálie, udržovali tento pohyb a pak přestali. Kvůli černému moru, který se vyskytl na přelomu let 1300 a 1400, nezůstali na jihu Apeninského poloostrova a v jadranské části (od Benátek po Apulii) žádní zemědělci. Feudálové chtěli znovu získat obyvatelstvo, a proto lákali Arbereše, aby zde zastavili. Jakmile se zastavili, začali obdělávat půdu a v důsledku toho se rozšířilo zemědělství. V této době byla jižní část Itálie producentem obilí, které zásobovalo celý poloostrov.“ (profesor)

Kronika v Neapoli z roku 1468 zaznamenává událost, jak před více než půl tisíciletí, pluly tenkrát po Středozemním moři lodě s Albánci, kteří se před válkou a bídou chtěli zachránit v klidnějších krajinách. Mnoho přístavů, které se mohly stát jejich útočištěm, byly pro ně uzavřené. Až v Neapoli si však jásající lid, který se ve zubožených Albáncích, hledajících své štěstí v emigraci, sám poznal, vynutil, aby byl přístav uprchlíkům otevřen a oni se tu směli usadit. Ukázali jim cestu k pozemkům na jihu, které nebyly osídleny kvůli válkám, moru a zemětřesení. ¹⁸⁾

Trasa, po které přijížděly lodě Arberešů:

Obrázek 4 - Migrace albánského obyvatelstva po moři

Zdroj obrázku - Studia Albanica 2 ¹⁹⁾

Zde je zaznamenána rekonstrukce cesty, kterou arberešští migranti absolvovali na konci 15. století. Na začátku přijeli do Kalábrie, která se měla stát centrem shromáždění pro migrační proud z Balkánu. Dále směřovali na ostrov Sicílie, kde se usídlili.

Obrázek 5 - Migrační trasa směrem na Sicílii

Zdroj obrázku - Studia Albanica 2 ²⁰⁾

„Kromě peněz byly přivezeny i ikony, například ikona Marie Odigitrie. Podle legendy se Arberešové zastavili na místě, kde nyní stojí Piana, aby si odpočinuli, a když se rozhodli znovu odejít, ikona se již neodlepila od skály, na níž spočívala. Pro Arbereše to byl signál, že mají založit vesnici.“ (kněz)

Problémem této legendy je ten, že kvůli nedávné studii byla ikona upravena, vyčištěna a zrestaurována. Vyčištěním se pod ní objevila krajina a po odstranění tmavších částí byl nalezen nápis: „Palermo“, takže původ z Albánie je velmi pochybný.

„Podle jiné legendy se ikona, která měla dorazit do Piany, zastavila v Biancaville. Ve skutečnosti Biancavilla a Bronte (v provincii Catania) byly také založeny albánskými exulanty. Ve skutečnosti jsou na Sicílii i další obce, které založili Albánci, ale ztratili vše, obřad i jazyk.“ (kněz)

Obrázek 6 - Ikona Madony Eleusy

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

„V Biancaville se však zachovala ikona Madony Eleusy neboli Madony milosrdenství, která má tvář opřenou o Ježíše. Je to také Madona něhy. Podle tradice se tato ikona měla dostat do Piany. Albánci se však zastavili v oblasti, kde nyní stojí Biancaville, umístili ji na strom a větve stromu vytvořily kolem ikony jakousi kapli a pak ji tam nechali.“ (kněz)

V kostele svatého Jiří se nachází socha koně se svatým Jiřím na hřbetě, který je spolu s Madonou Odigitrií patronem Piany.

Obrázek 7 - Svatý Jiří s Madonou Odigitrií

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

„V roce 1450 založili Arberešové první vesnici, vesnici Contessa Entellina. Dnes Contessa Entellina udržuje albánský jazyk, kulturu jejich předků a nadále si drží byzantský obřad.“ (kněz)

Města, ve kterých se nacházejí eparchie, Piana degli Albanesi a Lungro, mají společnou historii. Od roku 1450 zde žily skupiny osadníků a vojáků, kteří opustili Albánii kvůli turecké nadvládě a uprchli do jižní části Itálie.

Piana degli Albanesi byla založena v roce 1488.

Obrázek 8 - Piana degli Albanesi

Zdroj obrázků - Vlastní fotografie

Italští Albánci si říkají Arberešové na památku oblasti, z nichž pocházeli první vystěhovalci. Někdy se jim také říká Albanesi nebo Greci, tedy Řekové, kteří tvoří v jižní Itálii starou kolonii. K nim jsou často přiřazování kvůli řecko-ortodoxnímu ritu jejich křesťanství. ²¹⁾

„Mnoho věcí o arberešské kultuře je vymyšlených (zejména kolem roku 1700). Jeden z mýtů předpokládá, že Arberešové přišli do Itálie jako váleční uprchlíci. To není zcela pravda. Hnutí, které přivedlo tento národ do Itálie, bylo součástí mnohem širšího kontextu hnutí, které zahrnovalo také hnutí řeckých a slovanských národů. Piana degli Albanesi se kdysi nazývala „dei Greci“ (Řekové), protože označení „Řekové“ se dávalo všem národům z Balkánu. Etnická příslušnost byla zaměňována s náboženstvím.“ (profesor)

V posledních letech prodělala albánská kultura v Itálii nečekanou renesanci, což souvisí s Evropskou unií. Evropané postupně zjišťují, kolik různých menšin, národností, náboženských, jazykových a etnických skupin v jejich Unii skutečně existuje a že to byla právě jejich mnohost a různorodost, která učinila toto hospodářské společenství přitažlivým. Pojem minoranza, menšina, rozhodně nikdy nebyl v italské společnosti spojen s tak pozitivním obsahem jako nyní. Bilingvismus, tedy skutečnost, že každý Arbereš dobře ovládá dva jazyky, byl poprvé uznán za kulturní hodnotu. Poprvé v dějinách moderní Itálie tedy mohl být v roce 1999 vydán zákon, který uznává existenci albánské menšiny a potvrzuje její právo zakládat školy a jednat na úřadech svou řečí. ²²⁾

„Albánci byli jednou z prvních kultur, která měla literaturu (1592). Literatura se zde v Itálii mohla svobodně tvořit, zatímco v Albánii byla Turky zakázána. Vznikl tak paradox, kdy Albánci byli jinde svobodní a doma ne. V dnešní době si Albánie začíná uvědomovat význam těchto menšin.“ (profesor)

Co se týče samotné vesnice Piana degli Albanesi, žije zde mnoho starších lidí a lidí středního věku, mladí lidé jsou venku a pracují. Přesto je Piana arberešskou obcí s největším počtem mladých lidí, i když emigrace je silná.

Pietro nám vyprávěl, že Piana byla kdysi velmi živou obcí, byly zde dokonce diskotéky, dětská hřiště. Velmi často se do Palerma nejezdilo. Všechno, co lidé mohli dělat, dělali v Pianě. Dnes se situace změnila, lidé emigrují jinam. Mladí lidé jsou tam unavení, nudí se, raději jezdí do Palerma nebo Cefalù.

V Pianě jsou zařízení, která by se mohla rozvíjet, například fotbalové hřiště a hřiště na padel (paddle). V Pianě je mnoho oblastí, kde se dá sportovat venku. […] Existují zde aktivity, ale nejsou hájeny a výsledkem je městečko, které umírá, které už není milováno jako kdysi, atmosféra stagnuje. To, co láká mladé lidi k návratu do Piany, je pouze chaos Palerma. Piana ve skutečnosti nabízí mnohem větší klid.“ (Pietro)

Lidé, rodinní příslušníci, se vracejí na svátky, aby je slavili s rodinou. Tradice se stále dodržují, kontakt se zemí stále existuje a je silný.

„V podstatě lidé Pianu milují, jako vesnice je velmi oblíbená a ceněná, protože klima je jedinečné: kořeny, jazyk […] lidé se vracejí, aby viděli i malé uličky, kde si hráli jako děti. Problémem je, že není možnost zůstat.“ (Pietro)

Pietro dále říkal, že kdyby tam byly lepší příležitosti, žil by tam navždy.

Když přišli Albánci v 15. a 16. století do Itálie, přinesli si do exilu veškeré bohatství byzantských forem, s nimiž jejich křesťanství za staletí na Balkáně srostlo. Katolická vrchnost tuto tradici od samého začátku respektovala, občas s nevolí, ale přece jen spolehlivě, a jejich stará zvláštní práva formálně jako poslední stvrdil i jinak tak přísný papež Pavel IV. Tak se stalo, že jsou Arberešové katolíci, kteří slouží mši podle řecko-ortodoxního ritu, mají katolické kněze, kteří se žení, a přesto uznávají papeže jako svou hlavu, a navíc nepřijímají hostii, nýbrž chléb. Byzantská okázalost, s níž se konají mše, svatby, s níž se slaví Velikonoce a která provází pohřby, byla pro Arbereše čímsi natolik nepostradatelným, že by spíš vypověděli poslušnosti papeži, než se zřekli těchto tradic a opustili známý rituál, který si přinesli ze ztracené vlasti. ²³⁾

V řecko-ortodoxní formě svého katolictví Arberešové spatřují i dnes zachování své identity.

Arberešové se hlásí k italsko-albánské (či italo-albánské) církvi. Jedná se o východní katolickou církev byzantského ritu. Nazývá se též byzantská katolická církev v Itálii.

„Arberešové jsou podobní uniatům, i když to není přijímáno. Arberešové představují východní obřad s katoličtějším charakterem. Lze je definovat jako byzantské katolíky.“ (kněz)

Eparchie = diecéze = správní jednotka církví, v jejímž čele stojí biskup s úřadem a sídlem nazývaným biskupství.

Město Lungro bylo roku 1919 papežem Benediktem XV. povýšeno na diecézi, dostalo vlastního „albánského biskupa“ a bylo považováno za duchovní centrum Albánců v jižní Itálii. ²⁴⁾

V současnosti má církev v Itálii tři jurisdikční jednotky – z toho jsou dvě rovnoprávné eparchie (diecéze) a jedno územní opatství.

• Pod jurisdikci eparchie Lungro v Kalábrii spadá celá kontinentální Itálie.
• Pod jurisdikci eparchie Piana degli Albanesi spadá Sicílie.
  • Piana degli Albanesi má asi 15 000 věřících.
• Kromě těchto dvou eparchií existuje i Územní opatství Santa Maria di Grotta Ferrata.

Toto rozlišení je dáno zcela odlišnou historií. I přesto, že když se mluví o církvi Arberešů v Itálii, mají se na mysli všechny tyto tři okrsky.

„Klášter byl založen v roce 1004 San Nilem, který pocházel z Kalábrie, přesněji z Rossana. Dějiny tohoto kláštera jsou spíše italsko-řecké než italsko-arberešské, ale protože přítomnost arberešských mnichů byla vždy silná, existuje toto spojení, a to i přes oddělenou historii.“ (kněz)

Kněz nám vyprávěl, že od roku 1450 do roku 1937 (alespoň pro Pianu) neexistovala žádná dobře strukturovaná náboženská organizace. Byla pod jurisdikcí latinských biskupů: biskupa z Monreale (město nacházející se jižně od Palerma), biskupa z Palerma, … Pozemky Piany byly navíc feudálním majetkem patřícím arcibiskupovi z Monreale. Tito latinští biskupové měli pravomoc nad kostely v Pianě. Teprve v roce 1919 byla eparchie Lungro (v Kalábrii) uznána Svatým stolcem (papežem) jako diecéze pro věřící byzantského obřadu.

„V roce 1937 byla na příkaz papeže Pia XI. zřízena diecéze také v Pianě, zpočátku pouze pro věřící byzantského obřadu a později také pro věřící římského obřadu, neboť na Sicílii mají obce dvojí zastoupení obřadů. To znamená, že biskup z Piany měl zpočátku jurisdikci pouze nad farnostmi byzantského obřadu a že na území působili dva biskupové, jeden byzantského a druhý římského obřadu. V roce 1960 chtěl papež Jan XXIII. vytvořit jedinou eparchii. Jedinečnou zvláštností Piany tedy je, že dnes má biskup plnou moc nad oběma částmi, byzantskou i latinskou.“ (kněz)

Biskup (zvaný eparcha), který předsedá církvi, je závislý na Římu (papeži). Papež je v čele diecéze, ale piánská diecéze je přímo závislá na dikasteriu pro východní církve, které působí jako prostředník mezi papežem a diecézí, protože papež nemůže dělat všechno.

V dikasteriu, které je institucí římské kurie zřízené papežem za účelem správy katolické církve, působí kardinál nebo arcibiskup, který vybírá jména tří potenciálních budoucích biskupů.

„Často se stává, že když jsou papeži předložena 3 jména, kardinál už radí, které vybrat, protože ho vidí jako nejvhodnější, a papež velmi často vybere právě to.“ (kněz)

Další postavou je protosyncel (generální vikář). A nakonec jsou tu kněží, faráři (nazývaní v jednotném čísle papas a v mn. č. papades).

Struktura je stejná jako v latinské církvi, ale postavy jsou zastoupeny svými řeckými jmény.

Arberešové jsou ve společenství s papežem, který předsedá jejich církvi. I když mají Arberešové jinou tradici, jsou stále součástí katolické církve.

„Arberešové uznávají papeže jako primase církve. Kromě toho papež prostřednictvím dikasteria vybírá biskupa. Papež je také zmiňován Arbereši během liturgie, aby se toto společenství zdůraznilo.“ (kněz)

„Arberešové se řídí řecko-byzantským obřadem, ale to není pro Arbereše nic výjimečného. Tento obřad je velmi podobný všem ostatním tradicím byzantského obřadu i pravoslavným církvím byzantské, konstantinopolské tradice, tento obřad je společnou tradicí. Zvláštností tohoto obřadu je, že pochází z konstantinopolské části církve.“ (kněz)

Jižní oblasti Itálie a Sicílie byly během dlouhého období pod řeckým vlivem a vlivem byzantské tradice. Nejdříve patřila tato oblast pod římský patriarchát, později byla přičleněna pod Konstantinopolský patriarchát, až se v 11. století vrátila zpět do římského patriarchátu.

Lidé přicházejí do kostela. Začíná božská liturgie svatého Jana Zlatoústého (liturgia di San Giovanni Crisostomo). Texty lze číst v řečtině, arbereštině nebo italštině. Text božské liturgie svatého Jana Zlatoústého je společný pro všechny byzantské tradice, nejen pro Arbereše (také v Řecku, Rumunsku, … se tento text používá).

Pozn.: řecké texty mají latinku, aby se věřícím usnadnilo čtení

1. Příprava, která probíhá při zavřeném ikonostasu. Kněz připraví chléb (nikoli hostii!), rozkrojí jej přesnou metodou. Jakmile je obřad dokončen, otevřou se dveře ikonostasu a začíná druhá část, kterou je

2. Liturgie slova, při níž se zpívají tři antifony (neboli liturgické verše) a naslouchá se čtením.

3. Poté následuje eucharistická liturgie, při níž se koná konsekrace darů (chleba a vína). V malém průvodu jsou neseny zpoza ikonostasu dopředu, procházejí bočními dveřmi a pak se vracejí zpět středními dveřmi. Dary jsou přineseny k oltáři, kde jsou posvěceny.

Pozn.: Kněz je otočen zády k lidu a mše by se měla sloužit směrem na východ (dodnes nejsou všechny kostely v Pianě správně orientovány kvůli rekonstrukci, která posunula ikonostasy na opačnou stranu, nicméně kněz je vždy otočen zády k lidu).

Mše svatá se slouží trojjazyčně. V jednotlivých fázích mše používá farář řečtinu pro stále stejné obřadní pasáže liturgie, arbereštinu, jestliže se obrací k věřícím s poučením a napomenutím, a italštinu, když mezi těmi několika věřícími z vesnice zahlédne také Italy, kteří tu žijí. ²⁵⁾

„Zvláštností je používání arberešského jazyka. V Pianě se používá arbereština a řečtina. Některá čtení v posledních letech probíhají v italštině a slouží k porozumění. Literární slova v textech (napsaných asi před 70 lety) se již v mluveném jazyce nevyskytují a jsou pro věřící obtížně srozumitelná. V ostatních obcích se arbereština používá méně. V Palazzo Adriano a Mezzojuso se již arbereština nepoužívá, jazyk se ztratil.“ (kněz)

Obrázek 9 a 10 - Ukázka sborníků

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Obrázek 11 - Ukázka sborníku

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Jediné tři obce, kde se dnes arbereština používá, jsou Piana degli Albanesi, Santa Cristina Gela a Contessa Entellina. „V Santa Cristina Gela se však v kostelích používá římský ritus, a proto je liturgickým jazykem italština. V Contessa Entellina se při slavení mše používá italština a řečtina, arbereština jen velmi málo.“ (kněz)

Aby se člověk mohl stát knězem, musí absolvovat seminář podle byzantské tradice, který trvá nejméně šest let. V tomto semináři se studují filozofické a teologické předměty. Během studia je důležitá znalost řečtiny (i když ne výborná) a pro tuto tradici se doporučuje arbereština. Po této době studia se člověk stává knězem.

Pozn.: Pokud se budoucí kněz chce oženit, musí tak učinit ještě předtím, než se stane knězem. Jakmile se člověk stane knězem, nemůže se již oženit.

Papadové se denně oblékají do tuniky a přes tuniku nosí sopránu, což je oděv s velmi širokými rukávy. Kromě toho se nosí pokrývka hlavy, která je u kněží bez závoje, z řečtiny zvaná kamilavkion, zatímco u biskupů je se závojem, zvaná epanokamilavkion.

Při slavení se nosí alba (sticarius), na ni se navléká štola (epitrakilion) a přes štólu se dává pás, který vše zavazuje a drží na místě. Pouzdro se používá k uchycení rukávů (epimanikia) a navrch se položí felonium, aby se celek završil.

Obrázek 12 - Felon či felonion (oděv kněží)

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Byzantský obřad využívá starobylou církevní tradici, praxi pocházející z prvních století křesťanství. V prvních staletích byly tři svátostní iniciace (které uvádějí člověka do křesťanského života) vysluhovány najednou. Tyto tři svátosti jsou:

• křest,
• eucharistie (přijímání)
• a biřmování.

„V těchto prvních staletích byli lidé křtěni po dlouhém období přípravy zvaném katechumenát, tj. byli pokřtěni jako dospělí. Tito lidé pocházeli z pohanského světa, museli opustit pohanské náboženství a dlouhou dobu se připravovali. Tímto obdobím mohlo být 40 dní postní doby, což bylo vlastně období přípravy, nebo pokud někdo ještě nebyl připraven na křest, mohla tato příprava trvat až jeden nebo dva roky. […] O velikonoční noci, mezi Bílou sobotou a Velikonoční nedělí, se pak konaly křty. Byzantský obřad tuto tradici zachoval. Křty se sice neprovádějí jen o Bílé sobotě, ale po celý rok, ale děti stále dostávají tři svátosti najednou.“ (kněz)

V Albánii existují tři hlavní náboženská vyznání, dvě křesťanská a jedno islámské:

1. Křesťanští katolíci
2. Pravoslavná křesťanská církev
3. Islám

Bektášíja

Pololegendární zakladatel tohoto směru Hadži Bektáš Veli je uctíván pro esoterické, racionální, pokrokové a humanistické chápání islámu. Byl to muslimský mystik, světec a filosof z Chorásánu, který žil a učil v Anatolii. V Albánii, ale i v Řecku, Makedonii a v některých oblastech Bulharska se přitom z mystických řádů nejvíce rozšířila právě bektášíja. Vzhledem k tomu, že její učení zahrnuje prvky připomínající křesťanství, neměli Albánci s přestupem k ní velké problémy. ²⁶⁾

„Navzdory náboženským rozdílům je Albánie velmi tolerantní. Papež František přijel do Albánie právě proto, aby ukázal Albánii jako ideální místo, kde náboženství koexistují v míru a bez problémů. Například Velikonoce připadají na různé dny pro katolíky a pravoslavné.“ (profesor)

• Pravoslavné Velikonoce nastávají týden po katolických a o obou svátcích se představitelé albánských náboženských komunit setkávají a vyměňují si navzájem přání, dokonce spolu i jedí.

„Je to projev velkého vzájemného respektu ve jménu vzájemné tolerance. Každý má právo věřit v náboženství a Boha, kterému dává přednost, aniž by musel svou víru vnucovat ostatním. Je to symbol civilizace, která pochází z archaické albánské kultury. Albánci nikdy nikomu nevyhlásili válku (jsou tolerantní), trpěli válkami a invazemi jiných. V albánském kanunu je pravidlo, které říká, že přítel je stejně posvátný jako Bůh. Kdo urazí hostitele, urazí Boha.“ (profesor)

Pozn.: kanun je soubor zákonů, jimiž se řídí společenský život v Albánii

Jedná se o velmi významnou postavu Arberešů.

„Byl pokřtěn podle byzantského ritu, ale později přešel na římský ritus v oratoři San Filippo Neri. Navzdory této konverzi zasvětil celý svůj život zachování byzantského ritu, protože chápal, že je důležité jej zachovat. Z tohoto důvodu založil v Palermu seminář pro výchovu kněží, dobře vyškolit lidi bylo nutné pro zachování obřadu.“ (kněz)

Na náměstí Piazza Vittorio Emanuele v Pianě stojí jeho socha.

Obrázek 13 - Socha otce Giorgia Guzzetty v Piana degli Albanesi

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Obrázek 14 - Kostel Martorana v Palermu

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

• Kostel Arberešů v Palermu.
• Kněz, který zde působí, je Arbereš z Piany.
• Mše se slouží podle řecko-byzantského ritu

„Kostel Martorana v Palermu je řecko-byzantského ritu. Původně to byl řecký kostel, ale protože v něm bylo málo Řeků, převzali ho Arberešové. Je spolukatedrálou v Piana degli Albanesi.“ (kněz)

Arbereština vychází z albánského jazyka. Albánština patří do skupiny indoevropských jazyků a dělí se na dva hlavní dialekty: Tosk a Gheg. Na severu Albánie jsou dialekty Gheg, centrální oblast obsahuje přechodné, hraniční dialekty a v jižní oblasti se vyskytují dialekty Tosk. Rok 1555 je referenčním rokem pro zrod moderní albánštiny, neboť zde existuje první písemné svědectví. V roce 1592 vzniklo druhé písemné svědectví. Před rokem 1555 existoval jazyk zvaný protoalbánština.

Jedná se o archaickou variantu albánštiny, kterou se mluvilo v Albánii před invazí Osmanů a která nebyla ovlivněna turečtinou. Neobsahuje tedy žádná turecká slova, ve srovnání s dnešní albánštinou v Albánii. ²⁷⁾ Naopak je ovlivněna řečtinou, italštinou a latinou.

Arbereština je dost často považována za jazyk patřící pouze do dialektů Tosk. Ve skutečnosti to není pravdivé, jelikož má i prvky dialektů Gheg. V arberešských nářečích lze totiž nalézt fonologické, morfologické a syntaktické prvky typické pro dialekt Gheg. Jako příklad pan profesor uvedl knihu z roku 1592, přeloženou do arbereštiny, s názvem „E Mbësuame e Krështerë“, v překladu Křesťanské učení. Pro Gheg je typická právě koncovka „-ame“, která se objevuje ve slově „Mbësuame“.

„Arbereština je považována za jazyk patřící do Tosk. Ve skutečnosti to není zcela správné. Toto rozlišení neexistovalo v roce 1400, kdy Arberešové opustili Balkán. To znamená, že mohou mít znaky obou těchto skupin. V arberešských nářečích lze totiž nalézt fonologické, morfologické a syntaktické prvky typické pro Ghegské nářečí.“ (Profesor)

Ve studii Arbëresh: language mixing, translanguaging and possible solutions to maintenance problems autor popisuje arbereštinu jako řeč, která pochází od obyvatel z oblasti Epirus v Řecku a Albánii. Její základní struktura je sdílena s nejjižnějšími toskskými varietami balkánské albánštiny i s Arvanitikou mluvenou v Řecku. ²⁸⁾

Arberešská abeceda se skládá jak z latinských písmen, tak několika řeckých písmen. Moderní pojmy se musí vyjadřovat v italštině, jelikož v arbereštině neexistují.

„K zachování arbereštiny ve vesnici Piana degli Albanesi přispěly zakládací listiny této vesnice, které byly podepsány roku 1488. V jednom z článků se uvádí, že v obci (dříve se obcím říkalo „univerzity“=“università”) se mohou k moci dostat pouze úředníci albánského původu, nikoliv italského.“ (Giorgi sestřenice)

Všichni naši respondenti začleňují jazyk Arbëresh do svého života ať už více či méně a dokážou ovládat spolu s arbereštinou i italštinu. Dle jejich výpovědí snad každý jedinec, který mluví arberešsky, dokáže ovládat i italštinu.

Během prohlídky vesnice Piana degli Albanesi jsme pozorovali, jak mezi sebou lidé komunikovali. Při pozorování interakcí zaujímala arbereština dominantní pozici v konverzaci. Arberešové plynule přechází z arbereštiny do italštiny a naopak, což je příkladem výše zmíněného bilingvismu. Tato praxe vychází například z toho, že určitá slova a výrazy v arbereštině chybí, a proto je potřeba použití italských slov.

Pietro nám sdělil, že když v arbereštině komunikuje přes zprávy s některými svými přáteli, tak ti mu rozumí a ačkoliv umí také mluvit arberešsky, tak psát už bohužel ne a musejí mu odpovídat italsky.

Derhemi ve své studii The Endangered Arbëresh Language and the Importance of Standardized Writing for its Survival zmiňuje, že lidé z Piany obvykle neumí psát v tomto jazyce kvůli nedostatečné výuce jazyka ve škole. ²⁹⁾

Derhemi také vypozoroval, že ačkoliv téměř každý jedinec používá arbereštinu v jednoduchých neformálních konverzacích, tak je pro ně obtížné se tímto jazykem dorozumět v delších rozhovorech. V důsledku toho je jazyk pak zahlcen prvky z italského slovníku a výrazů, dokud nedojde k úplnému přechodu na italštinu. Často se mladí lidé kvůli mezerám v jejich jazykových znalostech arbereštiny cítí nepohodlně a tak přechází na italštinu i v uvolněných a neformálních konverzacích. Další zjištění je to, že pokud jedinci tímto jazykem mluví, tak vykazují jasné známky gramatických a lexikálních nedostatků. Velké množství mluvčích, zejména mladších, tímto jazykem mluví stále méně a méně plynule než starší generace. ³⁰⁾

V Pianě už situace není taková, jaká byla před 10 lety. Mladší generace (do 20 let) už jazyk moc dobře neovládá. Respondenti se shodly na tom, že arbereština postupně zaniká.

„Dvacetiletí a třicetiletí mluví arbereštinou bez problémů, zatímco velmi mladí lidé, mladší 20 let, mají s mluvením potíže, ačkoli mluvený projev je přítomen. Těm vyhovuje spíše italština. Kvůli této situaci hrozí tomuto jazyku zánik.“ (Profesor)

Ve vesnici Palazzo Adriano a Mezzojuso se jazyk již nevyskytuje. Jediné tři obce v metropolitním městě Palermo, kde se dnes arbereština stále používá, jsou Piana degli Albanesi, Santa Cristina Gela a Contessa Entellina.

„V ostatních obcích se arbereština používá méně. V Palazzo Adriano a Mezzojuso se již Arbereshe nepoužívá, jazyk se ztratil.“ (Kněz)

Úpadek arbereštiny je zaznamenán například kvůli zvýšené interakci se sousedními oblastmi, tedy v důsledku vlivů sicilských a italských jazyků. Jeden z respondentů také zmínil vliv sociálních sítí, kde se zejména mladí lidé raději vyjadřují v italštině.

„V ostatních vesnicích arberešského původu se jazyk poněkud vytratil, protože jsou blízko jiných obcí, vliv sicílštiny a italštiny byl silnější.“ (Giorgi sestřenice)

Mnoho rodičů své děti arbereštinu již neučí. Mezi důvody patří například obavy, že by jim to mohlo bránit ve výuce italštiny, kterou berou jako více praktický jazyk. Tento trend se nazývá „pokles prestiže“ jazyka. Jazyk umírá, když není k něčemu užitečný. Rodiče považují italštinu za více praktickou pro budoucnost svých dětí.

„Kromě toho se matky domnívají, že tento jazyk je zbytečný, a raději učí italštinu, aby jejich děti měly budoucnost.“ (Profesor)

„Dnes už rodiče jazyk neučí, protože se bojí, že se děti nenaučí italsky.„ (Pietro)

V článku Language Shift among the Arbereshe of Italy se autor zmiňuje, že přibližně polovina komunit v Itálii jazyk Arbëresh už nepoužívá a tam, kde se jazyk podařilo udržet, tak se počet mluvčích snížil a hrozí jeho zaniknutí, jelikož lidé (hlavně mladší generace) přechází k majoritnímu jazyku, italštině. Jako příčiny uvádí vysokou nezaměstnanost, kvůli které hledají mladí lidé stále častěji uplatnění ve velkých italských městech a převahu sňatků s většinovou populací.³¹⁾

Pár vyjádření k zániku jazyka.

„Dopouštíte se zločinu, když se svými dětmi nemluvíte arberešsky.“ (Profesor)

Zánik tohoto jazyka je podle pana profesora velmi obtížné zastavit: „Je to jako snažit se zastavit řeku rukama.“

Profesor Françesco Altimari, italský učenec v oboru albanologie, při ve svém projevu na arbereshe-semináři v New Yorku v roce 2019 řekl: „Naše bohaté jazykové dědictví a naše kulturní dědictví jsou vystaveny vážnému riziku, že zmizí.“ ³²⁾

Derhemi ve své studii zdůrazňuje potřebu normativní formy jazyka a okamžitou výuku psané kodifikované podoby jazyka ve školách Piana. ³³⁾

Na téma role rodičů při předávání jazyka mladším generacím nám profesor sdělil, že pokud oba rodiče mluví arberešsky, tak mají větší sklon předávat jazyk svým potomkům. Pokud však pouze jeden z rodičů ovládá tento jazyk, děti se pak učí spíše jen italsky. Převaha smíšených rodin v Pianě, skládajících se z jednoho rodiče mluvícího arbereštinou, v posledních letech narůstá, což vede k tomu, že se děti učí spíše italsky.

Kněz zase vyzdvihl významnou roli matek při předávání řeči svým dětem. Když matka ovládá arbereštinu, zvyšuje se tím pravděpodobnost, že si dítě jazyk osvojí. Naopak, pokud matka arbereštinu nezná, ikdyž otec ano, osvojení jazyka se pro dítě stává obtížnější, což často vede k tomu, že dítě mluví primárně italsky. Paní Simona také mluvila o významné roli matky.

„Matka má v předávání jazyka silnější roli, protože je rodičem, který je nejvíce doma. Matka je v životě dětí přítomna více než otec, i když pracuje. Děti se vždy uchylují ke své matce.“ (Simona)

Studenti se ve školách učí spíše arberešské básničky, písničky a říkanky než gramatiku jazyka. Výuka probíhá převážně ústně.

Aaron nám vyprávěl o tom, že jako dítě měl ve škole dvě hodiny týdně arbereštinu. Tyto dvě hodiny však nebyly pevně stanoveny a pokud se naskytlo z pohledu učitele něco důležitějšího, hodiny jazyka se zrušily. Pan profesor nám sdělil, že v současnosti je ve školách v Pianě jedna hodina arbereštiny týdně, což je podle něj pro přežití jazyka nedostačující. Velkou roli hraje hlavně vůle učitele tento jazyk vyučovat. Pan profesor také zmiňoval dost častou nekvalifikovanost učitelů, kteří arbereštinu vyučují.

V Pianě je navíc vzdělávací rámec omezen na sekundární úroveň, tedy na střední školy, kvůli nedostatku vzdělávacích zařízení. Studenti musí proto hledat vyšší akademické vzdělání jinde. V důsledku toho se lze s arbereštinou ve školním prostředí setkat pouze do 13-14 let studentů, následně se jazyk ve vyšší vzdělávací sféře vytrácí.

Derhemi ve své studii uvádí, že lidé z Piany určitou znalost pravopisu Arbëresh získávají na základní škole od učitelů, kteří ale sami nejsou dostatečně specializovaní na vyučování tohoto jazyka, ale přesto arbereštinu vyučují díky lásce k tomuto jazyku. Také uvádí, že nedostatek používání písemné formy jazyka, která umožňuje lidem psát a číst, a nedostatek výuky jazyka ve škole, je příčinou radikálního poklesu jazykových schopností Arberešů. ³⁴⁾

Jak již bylo zmíněno v předešlých kapitolách, v kostelích v Pianě se využívá arbereština a řečtina. Některá čtení v posledních letech probíhají i v italštině. Naopak v Santa Cristina Gela se v kostelích používá římský ritus, a proto je liturgickým jazykem italština. V Contessa Entellina se při slavení mše používá italština a řečtina, arbereština jen velmi málo.

Co se týká například křtu nebo svateb, tak záleží vždy na těch dotyčných, jaký jazyk se použije. Většinou když jsou hosté a nevěsta s ženichem Arberešové, tak se použije arbereština. Pokud nevěsta či ženich arbereštině nerozumí, použije se italština.

“…jinak by to bylo jako účastnit se představení bez porozumění…“ (kněz)

Mezi arberešské osobnosti, které přispěly k udržení jazyka můžeme zařadit například Lucu Matranga, arberešsky Lekë Matrënga. Byl to arberešský spisovatel a katolický kněz byzantského obřadu v albánské komunitě na Sicílii. Mantrega je autorem druhého velkého díla rané albánské literatury s názvem E mbsuame e krështerë (Christian Doctrine). Kniha pokrývá otázky křesťanské nauky a součástí knihy je i báseň od Matranga. Jedná se o druhou hlavní knihu vydanou v albánštině a báseň v knize je první dosud nalezenou formou poezie v albánštině. ³⁵⁾

Z podnětu významného reprezentanta kulturního života Arberešů, novináře, básníka a politického aktivisty Anselma Lorecchia byl založen časopis La Nazione Albanese (Albánský národ), který vycházel v období 1897 - 1924 a který se soustavně věnoval politickému a kulturnímu dění v Albánii, byl psán albánsky, arberešsky a převážně italsky. Tento časopis vycházel v Pallagoriu, město v Kalábrii.

Další významnou osobností je spisovatel a kněz Francesco Solano (1914–1999), který se aktivně věnoval literatuře a moderní arberešskou literární tvorbu obohatil o novely či povídky. V roce 1972 došlo k založení Kalábrijské univerzity a o pět let později zde z jeho iniciativy byla založena Katedra albanistiky, která je dodnes hlavním centrem vědeckého zájmu o Arbereše a jedním z klíčových center italské albanistiky.

V roce 1963 byl vydán první arberešský slovník, jehož autorem je kněz Emanuele Giordano.

Dále stojí za zmínku Giuseppe Schirò di Maggio, arberešský básník a dramaturg. V současné době je šéfredaktorem časopisu Albanian World, psaného výhradně v arbereštině. Jeho hry se hrály například v Pianě. Od roku 1982 je registrován v Řádu novinářů Sicílie. Založil facebookovou skupinu „Shkruanj Urtësisht Përgjithmonë Arbërisht“, v překladu: „Pokaždé píšu moudře v arbereštině“. Je spoluautorem učebnice Udha e mbarë! Poslední výtisky byly vydány roku 2001.

Obrázek 15 - Učebnice Udha e mbarë!

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Za zmínku stojí také projekt chlapce Giulia, který studuje počítačovou lingvistiku. V rámci tohoto projektu jsou v Pianě rozmístěny letáky s QR kódem a větami „Darujte větu v arbereštině, kterou jste používali, když jste byly děti“ nebo „Darujte poslední větu, kterou jste řekli v arbereštině.“ Účelem tohoto projektu je shromáždit lingvistická data a následně sestavit tzv. jazykový korpus. Jedná se o soubor textů určitého jazyka.

Obrázek 16 - Letáky s QR kódem rozmístěné po Pianě

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Od 15. prosince roku 1999 existuje v Itálii zákon č. 482/1999 o ochraně historických jazykových menšin. Tento zákon uznává existenci jazykových a historických menšin na území Itálie. Jedná se o těchto 12 menšin: albánská, katalánská, německá, řecká, chorvatská a slovinská, francouzská, franko-provensálská, friulská, ladinská, okcitánská a sardinská. Zákon se zaměřuje na užívání minoritního jazyka ve veřejném sektoru a jeho začleňování do školní výuky v menšinových oblastech. Například umožňuje používání menšinového jazyka ve školách a na místních úřadech​, povoluje dvojjazyčného značení v obcích, občané hlásící se k dané menšině mají právo na zapsání svého jména a příjmení ve formě svého menšinového jazyka​, podpora vstupu menšinových jazyků do médií. ³⁶⁾

Univerzitní centra v Palermu a v kalábrijské Cosenze začaly vytvářet jazykové příručky zaměřující se na poznání místních arbrešských dialektů, jako příklad lze uvést publikaci s názvem Gramatika dialektu Arbëreshe z Piana degli Albanesi.

V roce 2008 se podařilo zahájit fungování vícejazyčné televize „Arbëria TV Occitana“, která jednou týdně vysílá z Cosenzy v arbereštině a okcitánštině. Obsah tohoto televizního žurnálu se zaměřuje na zpravodajství o lokálních menšinových aktivitách Arberešů a Okcitánců. Několik zpravodajských edicí Arbëria TV Occitana je možné zhlédnout online na Youtube.

Ukázka Ten Arbëria TV Occitana ³⁷⁾

Na mnoha místech došlo k zavedení dvojjazyčných nápisů na veřejných institucích, silničních ukazatelích a podobně.

Obrázek 17 - Dvojjazyčné dopravní značky (v italštině a arbereštině) v Piana degli Albanesi.

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

RAI (Radiotelevisione Italiana) je italská veřejnoprávní vysílací stanice. Tato stanice byla požádána o kanál pro arberešskou komunitu na podporu arberešského jazyka, ale ze strany televize stále nedošlo k adekvátnímu naplnění znění zákona o vysílání v minoritních jazycích.

Dle výpovědi pana profesora není ke všem jazykovým minoritám přistupováno stejně. Některým je věnována větší pozornost. Podpora jazyka a obecně kultury je v Itálii poskytována převážně menšinám v severní Itálii a v příhraničních oblastech (Francie, Rakousko, Slovinsko).

“Jelikož jsou Arberešové roztroušeni v sedmi regionech jižní Itálie, je situace poměrně složitější. Je složitější se dohodnout mezi regiony při přijímaní různých rozhodnutí.“ (Profesor)

Obrázek 18 - Italské noviny s článkem o Arberešské komunitě

Zdroj fotografie: Vlastní fotografie respondentky

V důsledku odchodu mladých lidí z tradičních arberešských vesnic, jako je například Piana degli Albanesi, se arberešské zvyky postupně vytrácejí. Podle výpovědi jedné ženy žijící v Pianě je jedním z důvodu odchodu mladých lidí strach o budoucnost. To byl hlavní důvod odchodu i jejích dětí, které opustily Pianu kvůli studiu ve městě. Podle jiné obyvatelky Piany degli Albanesi bylo dříve více snadné si zde zachovat kulturu. V době, kdy v Pianě neexistovala hromadná doprava a nejezdila zde ani žádná auta, se sňatky uzavíraly jen mezi místním obyvatelstvem. Tak se zvyky a tradice udržovaly v rodině po celé generace. Kulturní zvyklosti v arberešských rodinách se liší od albánských i italských. Podle profesora Mandaly jsou ale blíže italské společnosti a jako v jiných kulturách je zvykem, že žena se stará o domácnost (vychovává děti, vaří) a muž zajišťuje finanční prostředky. Podle Pietra, obyvatele Piany, byla jeho vesnice vždy kulturně aktivní. Působilo zde několik autorů, například Giorgio Buzzetta nebo Luca Matranga. Problémem je, že tento kontakt s kulturou a územím se vytrácí. ,,Tradice se stále dodržují, ale zachování je obtížné.‘‘ říká Pietro. ,,Liturgické písně zachovávají kněží, kteří se o ně starají‚‘‘ dodává Pietro. To, že dnes kultura v Pianě a jiných arberešských vesnicích upadá spolu s jazykem, je zjevná věc, kterou nám potvrdilo více informátorů. Je zde ale určitá snaha ze strany italské vlády a italských aktivistů o podporu této minority. Můžeme tedy jen doufat, že arberešská minorita v jižní Itálii neupadne v zapomnění a bude nadále zajímavým kulturním aspektem v historii Itálie a Albánie.

V Pianě degli Albanesi je arberešské klenotnictví Gli Ori di Piana – Lucito, zde je možné si prohlédnout kromě šperků i tradiční arberešský oděv, který si ženy oblékají na svatbu spolu s růžencem a několika druhy svatebních prstenů. Prodavač v obchodě nám vysvětlil, že 12 mašlí na šatech, 6 na každém rukávu, představuje přání mít nejméně 12 dětí. V dřívějších dobách totiž platilo, že čím více dětí člověk měl, tím více měl pomocníků při práci. Další symbolikou, těchto dvanácti mašlí je podle místního kněze Giuseppe di Miceliho 12 apoštolů na znamení víry. Jedna z pracovnic tohoto klenotnictví nám ukázala její svatební prsten, který byl zdoben třemi kameny představující triádu „víra“, „naděje“ a „láska“.

Brezi

Poté nám byl ukázán opasek, zvaný „brezi“, vyrobený ze zlata a stříbra. Opasek znamená pokračování rodu a tradičně ho chlapci dávali své dívce před odchodem na svatbu. Žena na oplátku darovala svému muži věno. Další význam tohoto opasku byl ten, že vyjadřoval postavení ženy ve společnosti. Ženy, které se oblékaly bez brezi, byly svobodné, zatímco ty které nosily tento opasek, byly buď zasnoubené, nebo již vdané. Dnes už tento význam brezi postrádá a slouží jen jako doplněk ke kroji. Světec ve střední části brezi se měnil podle církevní příslušnosti. Bývá zde zobrazován především svatý Jiří nebo Panna Marie. Existují ale také opasky znázorňující svatého Víta nebo svatého Demetria.

Obrázek 19 - Soška s arberešským krojem a brezi opaskem v obchodě Gli Ori di Piana – Lucito

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Kezi

Ke svatebním šatům patří i pokrývka hlavy, tzv. kezi, která se váže k závoji. Při svatebním obřadu se pokrývka hlavy se závojem nasazuje ženichovi na hlavu. To naznačuje spojení, že nyní pár tvoří jednu rodinu.

Kroj

Co se týče kroje, ti, kteří kroj nevlastní, si ho mohou koupit, a to dokonce v tomtéž obchodě. Ti, kteří ho již mají, se ho snaží uchovat, protože je velmi cenný. Často se kroj dědí z matky na dceru nebo z babičky na vnučku. Tento kroj ale není typicky albánský. Podobné kroje sice v Albánii vidět můžeme, ale ten arberešský je více ovlivněn 18. stoletím, barokem a v neposlední řadě i sicilským stylem. Ostatně, když se podíváme na obraz v galerii Uffizi ve Florencii, který zobrazuje Kateřinu Medicejskou, kroj je velmi podobný. Podle pracovnic v obchodě se v běžném životě nejčastěji používaly náušnice a přívěsky ve tvaru lodiček. Šperků s tímto tvarem bylo v prodejně nespočet. Červený růženec, na znamení vzkříšení, se nosí vpravo a křížek s motýlem uprostřed.

Obrázek 20 - Tradiční arberešský kroj z kostela v Piana degli Albanesi

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Svátek Ježíšova křtu

Dne 6. ledna se slaví svátek Ježíšova křtu v řece Jordán. Při této příležitosti se koná slavnostní obřad, po kterém se odejde z kostela k Fontáně tří kancionálů (Fontana dei 3 Cannoli). Kněz jde v čele průvodu od katedrály a žehná vodě. Na konci tohoto obřadu je ze střechy protějšího kostela (Chiesa Santuario della Stantissima Madonna Odigitria) seslána bílá holubice, aby připomněla sestoupení Ducha svatého během Ježíšova Křtu.

Zpěv Lazara

V Pianě je zpěv Lazara mnohem významnější událost než všude jinde v Kalábrii. Tento zpěv se koná v pátek před květnou nedělí (1 týden před Velikonocemi). Vzkříšení Lazara totiž dává první zprávu o Ježíšově vzkříšení, které se uskuteční o týden později. U příležitosti zpěvu o Lazarovi, který se koná v ulicích vesnice za účasti kněží, se připravují stoly, na kterých se nacházejí červená vejce. Tato vejce se potom podávají na Bílou sobotu. Červená jsou proto, že naznačují Ježíšovo zmrtvýchvstání. V Kalábrii mají tuto tradici některá města, ale není tak významná jako v Pianě. Na druhou stranu se v Pianě tolik netančí, na rozdíl například od Civity. Zde se na tento svátek tančí tzv. vallja. Při tomto starém tanci se lidé drží za ruce a tančí v kruhu. Při vallje ženy obvykle nosí i tradiční kroj. Během tohoto tance se zpívají tradiční arberešské písně. Vallje původně sloužila k připomenutí vítězství národního hrdiny Skanderbega, který vyhrál bitvu proti turecké armádě v úterý po Velikonocích. Podle profesora Mandaly se ale dnes vallja tančí už jen ze zvyklosti na velikonoční svátky, Skanderbeg už nehraje v tomto tanci velkou roli a mnozí, kteří vallje tančí už ani neví, kdo Skanderbeg byl. S tímto tancem se tedy dnes můžeme setkat i na jiných událostech, jako jsou rodinné oslavy, svatby, karnevaly nebo Velikonoce.

Ukázka tance Le Vallje v Civitě ³⁸⁾

Velikonoce

Velikonoce (Pashkët) jsou pro Arbereše v Itálii jedním z nejvýznamnějších svátků. Jak bylo zmíněno, Velikonoce jsou spojeny, více než jiné svátky, s tancem vallje. Kromě tance se také zpívají národní písně, jako je třeba Píseň Skanderbega. Ve velikonočním období se podávají tradiční pokrmy (např. červená velikonoční vajíčka) a schází se celá rodina. V podstatě se tento zvyk slaví stejně jako v jiných křesťanských zemích.

Obrázek 21 - Tanec vallje při oslavách Velikonoc v Kalábrii

Zdroj obrázku - www.leviedellaperla.it ³⁹⁾

Svátek svatého Jiří

Pietro se také zmínil o svátku svatého Jiří. V Pianě se konají každý rok od 23. dubna tří denní oslavy. Slavnost organizuje církevní výbor, od 22. dubna, kdy je zahájení oslav v kostele, do 24. dubna. Součástí této slavnosti je průvod se sochou svatého Jiří. Z důvodu velké hmotnosti nese sochu asi tucet lidí.

Podle Pietra vesnice díky těmto slavnostem ožívá. Na druhou stranu tyto svátky jsou už, podle Pietra, jediná věc, která udržuje arberešskou kulturu. Když se zrovna nic neslaví, jako by zde arberešská minorita ani neexistovala.

Karneval a masopust

Piana byla v provincii Palermo proslulá svým karnevalem, protože v 60. a 70. letech 20. století zde bylo zřízeno první kino a během karnevalu se zde otevírala divadla. Všechny sály se vyklidily a vyzdobily festony, tak aby se v nich dalo tančit. Ženy oblečené v karnevalových kostýmech, maskované, tak aby nebylo možné poznat jejich tváře, zvaly muže k tanci. V dávných dobách neexistovalo něco takového jako jít s přáteli ven, jít například do hospody. Karneval byla jedna z mála příležitostí, jak se sejít se známými a přáteli i z okolních vesnic. Pro ženy to bylo gesto velké emancipace. Během masopustu mohly chodit ven samy, i když musely být o půlnoci doma, to byl na tehdejší dobu průkopnický zvyk.

Oslavy začínaly v sobotu po 6. lednu a končily na Popeleční středu. Podle profesora Mandaly z univerzity v Palermu byla tato oslava vytvořena za účelem porušování pravidel. Tento svátek pochází z římských slavností známých jako Saturnaliam, při nichž Římané hodně pili a jedli a dělali věci, které obvykle nebyly povolené. Během karnevalu se lidé převlékají. Tento aspekt je přítomen i v anglosaské tradici (Halloween = raný karneval). Ti, kdo se převlékají, představují duše zemřelých, které se vracejí k životu. V albánské tradici, podobně jako v tradicích jihovýchodní Evropy, zejména v těch, které jsou spojeny s pravoslavnou tradicí, se během masopustu odehrává první teofanie mrtvých, první návrat mrtvých. V San Demetrio Corone lidé stále chodí v den masopustu na hřbitov, kde společně hodují na počest mrtvých (jako by jedli maso zemřelého, aby zvěčnili jeho duši).

V arberešské kultuře jsou čtyři významné soboty, které představují návrat mrtvých:

1) Karnevalová sobota - v březnu

2) Lazarova sobota - týden před Velikonocemi, představující první vzkříšení. Lazar ukazuje, že se člověk může vrátit z mrtvých.

3) Velikonoční sobota - Kristus vstává z mrtvých.

4) Sobota Letnic – květnová sobota, která je 50. dní po Velikonocích. Symbolizuje zjevení Krista ve Večeřadle. Na rozdíl od ostatních tří sobot, kdy oslavy mrtvých oznamují život, je tato spíše smuteční, protože Kristus ukazuje, že je mrtvý svatému Tomášovi, který nevěřil v jeho smrt.

Tyto čtyři soboty označují období, kdy nastává jaro. Mýtus jara je v lidských dějinách velmi důležitým mýtem, protože označuje vzkříšení přírody. Člověk si kladl otázku: „Proč příroda každoročně vstává ze své smrti, zatímco my, pokud zemřeme, se už nikdy nevrátíme k životu?“. Odtud také mýtus o pšenici, který je spojen s Halloweenem. V listopadu totiž zaséváme semena, pšeničná semena jako by umírala, protože se dostávají pod zem (jako mrtví). V dubnu pak vyrostou, znovu se narodí. Cyklus se uzavírá, máme období smrti a očekávání vzkříšení.

Arberešské písně

Profesor Mandala také vyzdvihoval krásné lidové písně Arberešů. V arberešské tradici jsou pro každou z těchto teofanií obvyklé specifické písně. Například o masopustu se zpívá balada o Konstantinovi a Doruntině. Tento mladík, který ve středověku patřil do rodiny hrdinů, slibuje své matce, že přivede svou sestru Doruntinu, která se provdala za prince žijícího daleko, zpět domů, kdykoli matka pocítí potřebu. Konstantin a jeho bratři však umírají ve válce. Matka, která zůstane sama, se jde pomodlit k synovu hrobu a ptá se ho, co se stalo s jeho čestným slovem, slibem, který jí dal. Matka se pak vrací domů. Konstantin vstane z hrobu, jde za svou sestrou a přivede ji zpět k matce. Jedná se o přepracování křesťanského mýtu o zmrtvýchvstání, ale ve světské podobě bez náboženského prvku.

Další píseň se jmenuje „Moj e bukara More“, která je dodnes považována za národní hymnu Albánců v Itálii, ale původně byla jen „vajtim“ neboli pohřebním nářkem. Tato píseň se zpívá v den svatodušních svátků.

Ukázka arberešské písně ⁴⁰⁾

V současnosti v arberešském jazyce působí muzikanti jako například kapela s názvem Shega, v překladu „granátové jablko.“, která pochází z Piana degli Albanesi. Kapela vydala stejnojmenné album „Shega“, kde se objevuje píseň s názvem „Lumturi“, v překladu „štěstí“, jejíž text pro kapelu napsal Pasquale Renda, umělec píšící poezii v arbereštině.

Píseň „Lumutri“ od kapely Shega ⁴¹⁾

Jako další příklad můžeme uvést jednoho našeho respondenta, Aarona. Ten také píše písničky v arbereštině a jeho tvorbu můžeme najít například na Youtube.

Aaronova píseň „Kjo gjellë“ ⁴²⁾

Tradice sousedství

Informátorka Simona nám vysvětlila, že v Pianě se říká: „Gitonia gria“. „Gitonia“ znamená „příbuzný“. Toto slovní spojení bylo a stále je využíváno ve spojitosti s dobrými vztahy se sousedy z vesnice. Pokud člověk něco potřebuje, stačí zaklepat na sousedovy dveře. Na základě toho můžeme pozorovat velkou podporu mezi Arbereši. Právě jejich vzájemná pomoc je jedním z důvodů, proč se tato minorita udržela v Itálii po staletí. Sousedství byla jedna velká rodina. Večery se trávily posezením před domy v uličkách. Vyprávěly se historky, vtipy a různé příběhy. „Gitonia gria“ je sousedství jako příbuzenství. Všechno se sdílelo. Dnes už ovšem tento kolektivní přístup upadá a je nahrazován větším individualismem. Arberešové se navzájem moc dobře neznají a sdílení už není samozřejmostí. Narušení těchto zvyklostí zkomplikovalo i větší množství budov a celková urbanistická struktura vesnic. Například oblasti, dříve značně obydlené, jsou nyní téměř opuštěné kvůli špatně dostupné dopravě.

Svatba

Na arberešských svatbách se dříve jako svatební šaty oblékal tradiční kroj. Dnes už se ženy spíše přiklánějí ke klasickým bílým šatům. I podle Pietra nosily dříve nevěsty na svatbách arberešské kroje, ale dnes už to není tak časté jako klasické šaty. Pietrův přítel Andrea také poznamenal, že tento arberešský kroj je často vnímán jako zastaralý. To může být jeden z důvodů, proč ženy už dnes volí spíše klasické svatební šaty. Jelikož jsou arberešské kroje velmi drahé, používají se zejména tehdy, pokud je rodina již vlastní. Kroj se však používá pouze pro náboženskou část, pouze v kostele, na hostinu se nevěsty převlékají a oblékají si bílé šaty. Svatba se řídí byzantským obřadem a nazývá se korunovační obřad. To proto, že koruna je symbolem dokonalosti. Při svatbě se zdůrazňuje, že ženich nebo nevěsta přijímá svého partnera jako svou korunu, jako své dovršení. Při korunovaci se používají vavřínové věnce, tytéž, které v Itálii používají absolventi a ve starověku básníci. Během slavnosti kněz tyto věnce požehná a položí je na hlavy nevěsty a ženicha. Následně svědci, někdy také rodiče, překříží korunky na hlavách novomanželů na znamení vzájemné provázanosti a oddanosti. Při svatbě se dále také koná zvyk, že muž a žena, kteří se berou, musí vypít ze sklenice víno. Papas jde následně za oltář a rozbije tyto dvě sklenice. Symbolika spočívá v tom, že součástí jejich manželství by měli být jen oni dva, nikoli jiní lidé.

Obrázek 22 - Svatební arberešský kroj

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Obrázek 23 - Arberešská svatba - svědkové překřižují korunky na hlavách novomanželů Zdroj obrázku - https://www.saintnicholasgj.org/ministries/sacraments/weddings// ⁴³⁾

Svatba se koná před ikonostasem, před který se postaví pohyblivý oltář, aby byl pro lidi účastnící se svatby viditelný ze všech stran. Kolem tohoto oltáře se tančí tanec zvaný Saia, při němž kněz, svědci a ženich s nevěstou třikrát obkrouží oltář.

Vzhledem k tomu, že Arberešové nemají z hlediska architektury příliš mnoho vlastního a značná část architektury je převzata od Italů, je velmi těžké najít něco typicky arberešského. I přes tento fakt ovšem existují objekty, které v italské architektuře nenaleznete a jsou typické pro oblasti, které jsou spojovány právě s Arbereši. Jako první příklad nám poslouží město Civita, které se nachází 250 km jižně od Neapole a asi 75 km severně od Cosenzy.

„Civita je zvláštní město, které si uchovává tradice, jež se v jiných městech již nevyskytují. V Civitě jsou krby, které jsou zvláštní a liší se jeden od druhého. Nejedná se však o albánskou tradici, tu si osvojila kalábrijská kultura. V Pianě takové krby nejsou, protože tam kultura domácího krbu neexistuje, není potřeba.“ (profesor)

Součástí albánské tradice byly krby, které měly individuálně navržené komíny, nenajdete tedy dva z nich, které vypadají stejně. Každý starý komín je uměleckým dílem vytvořeným mistrem zedníkem, aniž by byla obětována funkčnost. Podle místních pověstí měly komíny kromě vytahování kouře i další důležitý úkol: odhánět zlé duchy.

Občas byl vrchol komína ozdoben např. malými kousky skla nebo terakotovými maskami. Byly pýchou a radostí každé rodiny, stále o nich mluvili, diskutovali a někdy i záviděli.

Výrazná osoba albánských dějin, která spojuje arberešskou komunitu v Itálii, je George Kastrioti Skanderbeg. Jeho socha se vyskytuje v nejdůležitějším centru komunity Arberešů na Sicílii, v Pianě degli Albanesi.

„Je to kopie sochy, kterou vytvořil Odhise Paskali, významný albánský sochař, a která byla později darována všem italským albánským obcím.“ (profesor)

Obrázek 24 - Socha Skanderbega (Piana degli Albanesi)

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

„Pouze ve vesnici Contessa Entellina se nachází Skanderbegova socha z bílého mramoru, která se liší od ostatních. Vytvořil ji totiž mladý Sicilan.“ (profesor)

„O Arbereších toho lze v Palermu najít jen málo. Nachází se zde však kostel Martorana, kde se scházejí všichni palermští Albánci.“ (profesor)

Kostel, plným názvem Santa Maria dell’Ammiraglio neboli kostel La Martorana, se nachází na náměstí Piazza Bellini.

„Kostel má normanský původ a byl založen mezi osmým a devátým stoletím. Později se v něm konaly řecké obřady a nakonec arberešské. Pro Albánce je to symbolické místo.“ (profesor)

Obrázek 25 - Kostel Martorana

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Profesor Mandala zmínil program, který usiluje o zařazení arberešské kultury na seznam UNESCO. Profesor doufá, že ačkoli k zařazení na tento seznam nedošlo, bude tomu tak v budoucnu. Byl by to velký krok k zachování arberešské ale i albánské kultury.

V roce 2020 byla profesorem Francescem Altimarim podána žádost o zařazení jarních arberešských obřadů na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO. Návrh projektu, s názvem ‚‘‘Great Weather‘‘ se zaměřuje právě na jedinečnost jarních kulturních zvyklostí této minority. Tento projekt vznikl na základě výzkumu arberešské kultury, který v posledních třiceti letech prováděly albanologické katedry univerzit v Kalábrii a Palermu. Do výzkumu se zapojili i antropologové a etnomuzikologové z Benátek nebo Milána. V roce 2022 podpořil projekt Great Weather i bývalý prezident Albánie Ilir Meta. Zatím se však nepodařilo dostat toto kulturní dědictví na seznam UNESCO. ⁴⁴⁾

“Arberešská kuchyně”, pokud ji tak můžeme nazvat, se udržela po staletí díky odolnosti Arberešů, a také díky jejich schopnosti přizpůsobit se.

Dle jednoho z respondentů existuje v italském kontextu naprostá integrita Arberešů, co se týče stravování. V jídle se nerozlišuje. Pravděpodobně existovalo v minulosti, v prvních dnech, krátce po příchodu Arberešů do Itálie, ale dnes už neexistuje. Potraviny, které Arberešové používají, se nevyskytují pouze v obcích, které obývají, nebo v okolních vesnicích, ale na celé Sicílii. Z tohoto důvodu nelze hovořit o setkání pokrmů.⁴⁵⁾

To, co vytváří celý umělý koncept místní kuchyně, zde arberešskou kuchyni, “jedinečné”, jsou názvy jídel a u některých z nich jejich způsob přípravy. Příprava pokrmů má balkánský původ, stejně jako jejich názvy. Tyto názvy jsou velmi staré a některé dokonce pocházejí z Arménie. Například název, kterým Arméni nazývají klobásu („Likengë“), má balkánský původ. Ukázalo se však, že tento název je starší. Na Balkán jej přinesli sami Římané ve 2. století př. n. l., ostatně klobásu lze nazvat také „luganiga“, podle oblasti, z níž pochází, Lukánie. „Luganiga“ je transformací původního názvu, v Řecku se mu dodnes říká „lucanica“. Arberešové se ho naučili od Řeků a přivezli ho do Itálie.

Piana degli Albanesi byla vždy oddělená od života ostatních vesnic, protože byla jazykovým a kulturním ostrovem. To se projevilo tedy i určitým způsobem na způsobu přípravy pokrmů. Například chléb (Bukë), který se v Pianě peče, je jiný, má starobylejší recepturu.

Není zde už tolik naturální výroba, jako tomu bývalo dříve, to ale neznamená, že se v Pianě nevyrábí pokrmy z domácích, můžeme říci vesnických, plodin. Ale v porovnání s dřívější dobou se dováží více surovin, jelikož Piana už není natolik soběstačná.

Rozdělení jídel během dne je stejné jako v italské kultuře: ráno je snídaně, v poledne je oběd a večer je večeře. Dále to už potom záleží na zvyklostech rodiny a jednotlivých zvyklostech vesnic.

Při jedné naší návštěvě jsme měli tu možnost nahlédnout v knihovně do kuchařky. Sama kuchařka byla napsána v italštině, ale názvy byly původní, arberešské či italské s překladem do arbereštiny. Kniha byla vydána roku 2020. Recepty v ní nejsou jen typicky arberešské, ale i z jižní Itálie. Je to venkovská kuchyně a recepty jsou hojně založené na zelenině.

Při nahlédnutí do kuchařky s námi byl Pietro. Ten s námi recepty a jídla procházel a u těch, které chtěl okomentovat či něčím doplnit, se zastavil a vyprávěl nám.

Obrázek 26 - Dárková sbírka receptů

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Zde jsou příklady jídel jak mimo kuchařku tak i z kuchařky, o kterých nám respondenti řekli, že je doma připravují nebo je příležitostně konzumují:

Cannolo

Cannolo je typickým příkladem agregace Arberešů. Tento dezert má arabský původ, který později upravili Albánci a následně Arberešové, kteří ho dovezli na Sicílii. Nyní je po celém světě známý jako „sicilský cannolo“, ale všichni Sicilané vědí, že pravý (profesor přidal poznámku, že také nejchutnější) cannolo pochází z Piany. Mění se pouze způsob hnětení nebo smažení těsta v závislosti na druhu.

Obrázek 27 - Cannolo

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Bukë

Jediným kulinářským rozdílem v Pianě je chléb, který pomalu kyne v pecích vytápěných dřevem a má kulatý tvar. Piana byla kdysi proslulá svým zvláštním druhem chleba. Jeho zvláštností je, že se vyráběl z kvásku, který je nezbytnou přísadou pro kynutí. Díky tomu, že se vyrábí z kvásku, se mu také říká Brum i ngridhur, což v překladu znamená kynuté těsto.⁴⁶⁾ Mateřský kvásek se liší tím, že byl vyroben také z mouky z tvrdé pšenice, která se dříve vyráběla v oblasti Piany. Tato pšenice byla zvláštní, nebyla tak měkká jako ta, která se používá všude dnes, držela si svou pevnost a měla poměrně vysokou odolnost v čase.

Stranguj

V souvislosti s náboženstvím se na svátek svatého Kříže (14. září) připravují tyto malé knedlíčky, které se podávají s čerstvou omáčkou a bazalkou požehnanou na kříži.

Kněz nám říkal, že jde “ v podstatě o to, že kněží ozdobí kříž bazalkou, během mše ji požehnají a pak ji nabídnou věřícím, kteří si ji odnesou domů a použijí ji na vaření.“

Nemusí se však jíst pouze při sváteční příležitosti.

Obrázek 28 - Stranguj

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Rajčatové zavařeniny - Conserve di pomodoro

Jedná se o jeden z nejspolečenštějších receptů. Jeden z respondentů nám vyprávěl, že v srpnu, když byla rajčata čerstvá, on, jeho otec, matka, bratr a strýc šli do garáže, rozestavěli stroje a vytvořili montážní linku. Někdo loupal rajčata, někdo loupal cibuli a někdo připravoval bazalku. Poté se rajčata vařila ve velkém kotli. Celý pokrm trval dva nebo tři dny připravit: první den se rajčata oloupala, druhý den se nakrájela a přidala se cibule s bazalkou. Nakonec se celá směs stáčela do lahví. Tímto měl člověk rajčatovou omáčku na celý rok.

Obrázek 29 - Rajčatové zavařeniny - Conserve di pomodoro

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Milanise

Milanise jsou tradiční těstoviny se sardinkami. Profesor nám vyprávěl, že se zpočátku myslelo, že Milanisa je žena z Milána, ale později se zjistilo, že to není pravda. La Milanisa je druh pšenice, který se do první poloviny 16. století pěstoval v jižní Itálii a na Sicílii. Jednalo se o tvrdou pšenici vhodnou do hor. Z této pšenice bylo možné vyrábět trvanlivé potraviny (těstoviny, chléb). Rozdíl v přípravě Milanise v dnešní době tedy spočívá v druhu mouky, která se používala v dávných dobách a která se používá dnes. Arberešové si ale starobylý název ponechali. O svátečních příležitostech se v Pianě a na Sicílii tento pokrm obvykle konzumuje na den svatého Josefa.

Obrázek 30 - Milanise

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Caponata

Caponata je sicilská, ale připravuje se také v Pianě. Pokrm se připravuje ze slaných kapar, červené cibule, zelených oliv a pražených mandlí. Dále se přidává rajčatová omáčka, olej, sůl, cukr a ocet. Mandle slouží jako ozdoba finálního produktu. Konzumuje se za studena.

Obrázek 31 - Caponata

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Brumë me vurrainat (těstoviny s brutnákem) (pasta con la borragine)

V Pianě lidé chodili do hor hledat jedlé divoké byliny. Lidé chodili sbírat brutnák a pak z něj dělali těstoviny se zeleninou.

Ghrastun me hudrër a petrusin

Základem tohoto pokrmu jsou šneci, kteří se připravují s trochou oleje, česneku a petrželky či s rajčatovou omáčkou.

Brociolone

Jedná se o druh hovězí pečeně připravené z uzenin. Podává se s místními sýry, které jsou vyzrálé, slané a tvrdé.

Loskhat

V arbereštině název Loshkat znamená „varle“, jelikož tvarově varle připomíná. Tradičně se připravují na masopust, a to v období od konce ledna do konce února. Lze je najít po celé jižní Itálii, zejména v Apulii. Jedná se o ručně vyráběné těsto z mouky, které se smaží na oleji a do kterého se přidává krystalový cukr.

Obrázek 32 - Loskhat

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Cassata

Cassata z Piany se od té, která se připravuje v Palermu, liší. Tento pokrm má na povrchu vrstvy cukrové hmoty a uvnitř je piškot. Pietro nám říkal, že v Pianě se to tradičně připravuje naturálně (tak jak to jí i on) a naopak v Palermu je to velice sladké a zdobené.

Obrázek 33 - Cassata v Pianě Obrázek 34 - Cassata v Palermu

Zdroj obrázků - Vlastní fotografie

Buccellati (Të PLOT)

Tento koláč se připravuje na Vánoce. Tradiční recept vyžaduje krém z mandlí, čokolády a fíků (někdy i melounů). Meloun Cantalupo lze na Sicílii najít ještě v listopadu. Buccellati lze připravit také z opuncií, ale to již není tradiční receptura. Pro děti se většinou připravuje verze, která obsahuje Nutellu.

Obrázek 35 - Buccellati (Të PLOT)

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Panaret

Panaret se mu říká proto, že má tvar košíku. Připravuje se tradičně o Velikonocích. Jedná se o křehké těsto pečené s barevným vejcem. Buď s červeným (barva pašijí a vzkříšení) nebo zeleným. Mezi dětmi je to oblíbený pokrm. Z náboženského hlediska se konzumuje obvykle na Bílou sobotu a typicky v poledne po čtení evangelia a oznámení vzkříšení běží děti rozbíjet vajíčka.

Obrázek 36 - Panaret

Zdroj obrázku - Vlastní fotografie

Savoiardi

Piškoty připravované v Pianě se liší od typických piškotů používaných k přípravě tiramisu: jsou větší, méně sladké a heboučké. Pietro a jeho přítel je jako děti rozkrajovali napůl a jedli je se zmrzlinou.

Pohled Arberešů na nové Albánce není příliš pozitivní, ale dochází k vývoji. Dříve byla Albánie vnímána Arbereši jako mýtus (opuštěná vlast,… existovala národní rétorika, která dělala vizi Albánie sympatickou), pak po roce 1990, kdy v Albánii padl režim a Albánci se hrnuli do Itálie. Také kvůli hanlivé novinářské kampani, nejen italské, ale i evropské, byli Albánci vykresleni v dost pochmurných barvách, přestali být oblíbení, došlo k jejich hanobení.

V arberešských komunitách však byli Albánci vítáni po stovkách. První Albánci, kteří přišli do Itálie, byli italským státem přesunuti do těchto komunit, které je vítaly. V těchto místech vznikla první nedorozumění, protože šlo o setkání dvou zcela odlišných kultur. Byl vyvrácen mýtus o tom, že jsou dětmi stejné krve, dětmi stejné vlasti, Skanderbegovými vnuky. To všechno byly mýtické a rétorické formulace, které se v realitě faktů a každodenního života ukázaly jako nepravdivé.⁴⁷⁾ To dalo vzniknout období nedorozumění a neshod. Navzdory tomu, že v Pianě žije od 90. let 20. století mnoho Albánců, navzdory tomu, že se oženili a integrovali, a navzdory tomu, že dokonce mluví arbereštinou, a nikoli albánsky, přetrvává určitý prvek nedůvěry a předsudků.

“V Albánii byla diktatura a první lidé, kteří se pokusili utéct, mohli utéct, protože byli nejhorší, byli to zločinci. Rodiny, které se usadily v Pianě, jsou velmi slušní lidé.”(Giorgia)

Arberešové hodně dbají na jazyk, rituály a vše, co znamená být Arbereši. Cítí se být Italy, protože se narodili a vyrostli v italském prostředí a jejich rodiny žijí v Itálii po generace, ale jsou hrdí na svou odlišnost a tradice.

Z pohledu Italů se mohou názory lišit (či žádné nebýt), jelikož valná většina z nich neví o existenci této komunity. Když už se stane, že nějaký Ital ví, že Arberešové existují (většinou z důsledku geografické blízkosti k jedné z vesnic), staví k nim pozitivní postoj.

“Vztah, který mají Arberešové s Italy, je normální. Neexistuje žádný nátlak ze strany menšiny. Jsou hrdí na to, že jsou Arberešové. Někteří to možná skrývají jen proto, že první lidé, kteří z Albánie v nedávné době utekli, nebyli příliš příjemní a vytvořili o Albánii špatný dojem. Lidé se možná z tohoto důvodu stydí.”(Giorgi sestřenice)

Zde je také příklad pohledu italského Siciliana na arberešskou komunitu: „Jsou to lidé, kteří jsou hrdí na svůj jazykový fond, stejně jako mnoho jiných, kteří si ho uvědomují, jsou tací, kteří se je snaží zasadit do jiného kulturního kontextu, ale to je blbost velikosti domu. Jsou to stejní Italové jako všichni ostatní. I když my Sicilané se většinou velmi zdráháme nazývat se Italy.“

Vztahy s Italy jsou přirozené vzhledem k historické blízkosti Itálie a Albánie.

Tato blízkost sahá až do doby Skanderbega, ostatně když se papežové rozhodli zasáhnout na Balkáně vysláním vojenské pomoci, poslali tam také své misionáře. Františkáni byli hlavními podporovateli křesťanské kultury na Balkáně a to zejména v Albánii. Albánští křesťanští katoličtí kněží navíc odcházeli do Itálie studovat a vzdělávat se; mnozí z nich byli dokonale dvojjazyční. „Možná dokonce mluvili a psali lépe italsky než albánsky, protože Osmané jim bránili ve studiu albánštiny. Vztahy se postupem času obohacovaly a upevňovaly a Albánci Italy vždy vnímali jako bratrský národ.“(profesor)

Fašistická éra však tuto myšlenku může vyvracet. Fašistická okupace Albánie je historickým problémem italské politiky, který dodnes vyvolává mnoho otázek. Když se Mussolini dostal v Itálii k moci, uvědomil si, že pro rovnocenné spojenectví s Hitlerem by musel vést válku. Musel by si nárokovat vítězství stejně jako Hitler svá vítězství. „Mussolini, Hitlerův spojenec, musel něco vyhrát, aby ukázal, že je také dobrý, a tak ho napadlo dobýt Albánii, sousední a přátelskou zemi, Itálie a Albánie měly ve skutečnosti velmi dobré vztahy.“(profesor)

Za komunistického režimu představovaly kanály RAI most pro kontakt se svobodným světem. Mnoho Albánců se díky sledování RAI naučilo italsky. Ještě před 20 lety mluvilo 80 % Albánců italsky jako druhým jazykem.

Dnes se poměr změnil. Mladí lidé v Albánii se raději učí anglicky. Někteří však nadále mluví italsky, protože mnoho mladých lidí jezdí studovat do Itálie. V Itálii existují různé dohody s univerzitou v Tiraně, které umožňují realizaci programu Erasmus a mezinárodních projektů.

“Vztahy s Italy jsou velmi pozitivní. Albánci vzhlížejí k Italům jako ke vzoru, pokud jde o životní styl, jídlo a dokonce i architekturu.”(profesor)

Při etnickém vymezení členů arberešské komunity jsme se dozvědely mnoho úhlů pohledu. Důležité je říci, že ani jeden není správný či špatný, jelikož zde musíme také započítat rodinné a společenské zázemí konkrétního respondenta. Avšak jsou zde věci, které je spojují a to je hrdost na to být odlišným etnickým prvkem ve společnosti, ve které žijí. Sami se vymezují na základě svých vlastních přesvědčení, přičemž je zde vždy italský, sicilský a arberešský prvek. Někteří Arberešové se prezentují nejprve jako Italové, pak jako Sicilané a nakonec jako Arberešové, jiní se prezentují nejprve jako Arberešové, pak jako Sicilané a nakonec jako Italové, pokud cítí silné pouto k tradici.⁴⁸⁾

Na tomto místě bych ráda uvedla výpovědi vybraných respondentů o tom jací se cítí být z etnického hlediska:

Aaron například uvedl, že se nejprve prezentuje jako Arbereš.

Paní Simona řekla, že jsou Italové, Sicilané, Arberešové. Nejsou to Albánci.

Kněz řekl, že nejsou jen Italové, ale jsou Italové s tímto dvojím bohatstvím. Jsou hrdí na to, že jsou Italové a jsou hrdí na to, že jsou Arberešové. Kněz také řekl, že Arberešové budou bojovat, aby si toto bohatství udrželi co nejdéle.

Profesorův syn Pietro říká: „ Z etnického hlediska se označuji za Itala z arberešské menšiny, moje kultura z větší části vychází ze sicilského a italského prostředí, ale velký kus tvoří i kultura arberešská. Základní atributy se jistě týkají znalosti jazyka, bez něj bych se osobně nemohl nazývat Arberešem, zásadní je samozřejmě také znalost vlastní historie (historie vesnice), vlastních zvyků a života vlastní vesnice (sem patří způsoby jednání, způsoby každodenního života, znalost míst atd.), mluvím samozřejmě konkrétně o Pianě. Upřímně řečeno, jsem velmi spjat s tímto prostředím, které i přes svůj silný provincialismus zůstává v etnoantropologickém panoramatu celé Itálie jedinečné. Kromě toho nám naše izolace v průběhu let umožnila cítit se „jinak“ než celý svět za našimi hranicemi. Pro mě je také důležité umět chránit své prostředí, abychom se s ním dokázali ztotožnit, i když upřímně řečeno, pro mladého člověka je stále těžší zde zůstat.“

Výpovědi Giorgi a její sestřenice jsou totožné a zní následovně: „ Z etnického hlediska se definuji jako příslušník balkánského lidu, zatímco jako italské státní příslušnosti. Jsem Arberešem krví, jazykem, kulturou a vyznáním. Jsem Ital, protože žiji v Itálii a podléhám italským zákonům. Jsem Sicilan, protože žiji na Sicílii, kterou uznávám jako svou zemi a sdílím její tradice“

Dle profesora se cítí být jako arbereští Italové, je to zvláštní stav. Jsou Italové ale s něčím navíc, něco je obohacuje. Jsou dokonale dvojjazyčnou populací, od narození se učí oběma jazykům, jeden ústně mateřštinou (arbereština) a druhý studiem a kompatibilitou s okolím (italština). “Italština je jazykem chleba, práce, zatímco jazykem srdce je arbereština”, říká profesor. Pro ně, jako bilingvní jedince, není mezi oběma jazyky žádný rozdíl. Mohou přecházet z jednoho jazykového kódu do druhého, aniž by o tom přemýšleli. Oba jazyky mají stejnou důležitost, oba jsou dvěma komunikačními prostředky s historií, tradicí a hluboce zakořeněnou mytologií. Jeden nemůže být nadřazen druhému.

Pietro nám vyprávěl příběh o masakru z 1. května 1947 v Pianě, v Portella della Ginestra. Ve skutečnosti je tato událost připomínána jako „masakr v Portella della Ginestra“. Toho dne se sešli rolníci a obyčejní lidé patřící k proletariátu, aby oslavili Den pracujících, když v určitém okamžiku někdo vystřelil.

„Každý rok na prvního máje se na místo vydává státní tajemník, aby položil věnec. Toto místo navštívilo mnoho italských politiků. Je to důležité místo pro boj proti mafii.“ (Pietro)

Dodnes se s jistotou neví, kdo tento masakr vyvolal. Podněcovatel je neznámý. Předpokládá se, že jím byl mafiánský boss Salvatore Giuliano. Tento masakr stál život 11 lidí a několik dalších zranil.

Masakr je hluboce prožíván, protože byl prvním masakrem Italské republiky, a protože mnoho obětí pocházelo z Piany, byli to Arberešové. Dnes se na místě události nachází pomník s 12 kameny, na 11 z nich je uvedeno 11 jmen zemřelých a na jednom je umístěna báseň napsaná červenou barvou, která symbolizuje krev.

Dědeček jednoho z Pietrových přátel je jedním z těch, kteří ten den přežili, a často také poskytoval rozhovory pro RAI.

Náš výzkum jsme pojaly z mnoha úhlů pohledu na různá témata, jelikož je považujeme všechny za důležité prvky identity této komunity.

Je zde patrné, že snahy etnika o udržení své výjimečnosti jsou silné, ale ne dostatečné. 

Náboženství se zdá býti nejsilnější pouto k arberešské tradici, ačkoliv by někdo mohl namítnout, že mše se začínají konat více v italštině. Podstata celé liturgie, jejího poslání a symboliky, je ale natolik odolná, že si zachovává svou dávnou podstatu.

Náboženská tradice, kterou si udržují již po několik staletí, je pro Arbereše natolik podstatná právě proto, že se jedná o náboženství otců a dědů. Ačkoliv můžeme nacházet určité asimilační prvky, Arberešové byli schopni si své náboženství uchovat v koutech cizího státu a co víc, v prostředí jiné náboženské tradice. Nemůže být tedy pochyb o tom, že za několik staletí, kdy si za svojí arberešskou tradicí tak tvrdošíjně stáli, se stalo náboženství součástí jejich identity.

Arberešové, zejména ve vesnici Piana degli Albanesi, svůj jazyk stále začleňují do každodenního života. I přesto je ale patrný výrazný jazykový posun směrem k majoritnímu jazyku, italštině. Ztráta jazyka je připisována několika faktorům: migrace do větších italských měst, sňatky s italsky mluvící většinou, nedostatečná výuka ve školách, absence kodifikované formy jazyka nebo obavy rodičů, že by osvojení jazyka mohlo bránit výuce italštiny, která je považována za praktičtější jazyk a podobně.

Snaha udržet si jazyk se v arberešské komunitě projevovala vždycky. Tyto snahy můžeme vidět například v založení různých publikací, univerzit, lingvistických projektů, vícejazyčné televizní stanice, vytvoření slovníků, učebnic, zavedení dvojjazyčných ukazatelů a podobně. Od roku 1999 také existuje v Itálii zákon č. 482 o ochraně historických jazykových menšin, který uznává 12 menšin mezi které patří i ta albánská. Bohužel ale není ke všem minoritám přistupováno stejně a některým je věnována větší pozornost, a to zejména minoritám na severu Itálie. Lze proto konstatovat, že i přes veškerou snahu o zachování si jazyka, dochází i nadále k asimilaci obyvatelstva z hlediska řeči.

Konstrukt místní kuchyně je na Sicílii stejný, i mimo arberešské komunity. Pokrmy v porovnání s těmi arberešskými se liší ve svých názvech, způsobem přípravy a jsou stále spojené s náboženskými rituály. Neexistuje však typické arberešské jídlo, může existovat typické jídlo (jeho specifická příprava) pro určitou obec, například typické jídlo pro Pianu, ale ne pro Arbereše. Když Arberešové utekli z Albánie do Itálie, přinesli si jen peníze a potraviny, aby krátkodobě přežili. Neměli čas na dovoz potravin ze své vlasti. Zvykali si na nové prostředí a to jak z hlediska místních plodin tak i stravovacích návyků.

Přítel jednoho z našich respondentů, kterého jsme poznali, říkal, že arbereština působí jako časová schránka pro mnoho jmen a slov. Ačkoliv tato jídla nejsou typická jen pro Albánce, Arbereše či Italy, tak si ve svém jazyce dodnes uchovávají názvy, které jsou starobylé (např. Milanise).

Z hlediska vztahů etnik mezi sebou jsou zde patrné rozdíly. Historie, ačkoliv je tu vždy spojovací prvek, není všem stejná a postoje k ostatním etnikům se postupně měnily. U některých je zde patrná změna postoje spojená s událostmi z dnešní doby či naopak návaznost a posílení vztahu vůči jiným etnikům.

Návaznost a posílení vztahů můžeme vnímat u Arberešů, Italů a také Sicilianů.

U Albánců a Arberešů se situace spíše mění. Jestliže dříve byla Albánie vnímána jako země otců, dnes je vnímána jako země, kterou je třeba navštívit pro její krásnou krajinu, jídlo, moře a současné nízké ceny. Albánci jsou stále vnímáni jako cizinci ze strany Arberešů. Už zde není ta empatie, která existovala kdysi.

Změna poměrů a vztahů je patrná i mezi Albánci a Italy.

Z identifikačního hlediska je zde těžké dělat závěry, jelikož každý člověk je jiný a vnímá určité prvky své identity jinak a jinak je prezentuje. Co je ale všem respondentům společné, je to, že se cítí být Italy, Siciliany a Arbereši. Avšak pořadí těchto vymezení, co prezentují jako první, se u každého mění.

Kultura této minority se udržela v Itálii po několik století. Podle výpovědi většiny informátorů dodržování arberešských tradic upadá spolu s jejich jazykem. Hlavní příčinou je, že mladí lidé odcházejí do měst za prací nebo studiem a upřednostňují italské zvyky a italštinu. Přesto je zde určitá snaha o udržení arberešské kultury. To se projevuje například na univerzitách, kde se o Arbereších vedou přednášky a provádí se výzkumy. Ze strany italské vlády zde není velká podpora. Navzdory tomu je zde stále snaha zařadit tuto jedinečnou kulturní památku do seznamu UNESCO. To by přineslo velký posun ve snaze o udržení arberešské kultury, ale také ve zvýšení celkového povědomí o této minoritě. Dalo by se říci, že arberešská kultura je vzácný dar, který bychom měli chránit. Je to důkaz, že i v novém prostředí, mezi cizími lidmi a pod nátlakem války se dá uchovat nejen náboženská ale i kulturní tradice.

Závěrem je také důležité připomenout památku vojenského velitele Skanderbega, který bojoval proti Osmanské říši v 15. století. Díky této postavě mají dnes nejen Albánci ale i Arberešové v Itálii svého hrdinu, díky kterému se mohli více sjednotit.

AARON IN MUSICA, 2021, Kjo gjellë, YouTube video [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.youtube.com/watch?v=S2cJHZKgNDA&ab_channel=AARONINMUSICA

Britannica. Skanderbeg, albánský hrdina. 2023 [online]. [cit. 2023-08-25] Převzato z: https://www.britannica.com/biography/Skanderbeg

DEMIRAJ, S. 1997. La Lingua Albanese: origine, storia, strutture. Centro Editoriale e Librario. ISBN 88-86067-54-3

DERHEMI, E. 2002. The Endangered Arbëresh Language and the Importance of Standardized Writing for its Survival. International Journal on Multicultural Societies (IJMS) [online]. 4 (2) [cit. 2023-08-25]. Převzato z: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000146470

ELSIE, R. 2010. Historical dictionary of Albania 2. The Scarecrow Press. [online]. [cit. 2023-08-25]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=6inIiCF_930C&pg=PA296&redir_esc=y#v=onepage&q=Luca%20Matranga&f=true

FIORILLI, G. 2002. Dizionario arbëresh di lemmi, frasi e motti in uso nella tradizione di Ururi. Lanciano: S.N. [online]. [cit. 2023-08-25] Převzato z: http://www.vatrarberesh.it/biblioteca/ebooks/dizionario.pdf

GAUß, K. 2003.Vymírající Evropané. Praha: Nakladatelství Vitalis. 83-118 s. ISBN: 80-7253-122-0.

HASAN DI MAGGIO, M. 2018. Arbëresh: language mixing, translanguaging and possible solutions to maintenance problems [online]. [cit. 2023-08-24]. Převzato z: https://www.academia.edu/37913089/Arb%C3%ABresh_Language_mixing_translanguaging_and_possible_solutions_to_issues_of_maintenance

iStock. Stock ilustrace Akvizice Osmanské říše [online]. [cit. 2023-08-25] Převzato z: https://www.istockphoto.com/cs/vektor/akvizice-osmansk%C3%A9-%C5%99%C3%AD%C5%A1e-gm530116841-54190114?phrase=Expansion+of+ottoman+empire&fbclid=IwAR1KmGZJLUkC906VAq7Ir8giKip9CMaGO867HQ79yOzUzKIyHhAAypbvNXk

KASTRATI, K. 2019. The Arbereshe: An Italian “Anthropological Miracle” In The Name Of Scanderbeg. ALBANIAN INSTITUTE NEWYORK [online]. [cit. 2023-08-25]. Převzato z: https://www.albanianinstitute.org/program/the-arbereshe-an-italian-anthropological-miracle-in-the-name-of-scanderbeg/

KOKAISL, P. 2014. Etnické minority v Evropě. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU, Katedra psychologie, ISBN 978-80-213-2524-1

KOTHERA, J. 2022. Za albánskými bektášíji. Dingir [online]. [cit. 2023-08-30]. Převzato z: https://info.dingir.cz/2022/06/za-albanskymi-bektasiji/

Legislatura 17ª - Dossier n. 493. Senato della Repubblica Italiana [online]. [cit. 2023-08-25]. Dostupné z: https://www.senato.it/japp/bgt/showdoc/17/DOSSIER/0/1022617/index.html?part=dossier_dossier1

LIUZZI, A. 2016. Old and new minorities: the case of Arbëreshë communities and Albanian immigrants in Southern Italy. Migration Letters [online]. 13 (2) [cit. 2023-08-24]. Převzato z: https: migrationletters.com/index.php/ml/article/view/306/299

MANSAKU, S. 2018. Studia Albanica 2. Tirana: Academy of Sciences of Albania. 361 s. ISBN: 0585-5047

Pelasgian Illyrian Shqiptarët, 2020, Këngë Arbëreshe-Shqiptare - Luli zemra ime, YouTube video, [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.youtube.com/watch?v=kZxwIfIb3TM&ab_channel=PelasgianIllyrianShqiptar%C3%ABt

PIERONI, A., VANDEBROEK, I. 2007. Traveling Cultures and Plants: The Ethnobiology and Ethnopharmacy of Migrations. Berghahn Books. 204-230 s. ISBN 978-0-85745-578-9.

POLLOZHANI, E. 2019. Language Shift among the Arbereshe of Italy. European Journal of Language and Literature Studies [online]. 5 [cit. 2023-08-25]. ISSN N 2411-4103. Převzato z: https://revistia.org/files/articles/ejls_v5_i1_19/Pollozhani.pdf

President´s Call on Arberesh Cultural Heritage during Easter week. Albanian Daily News [online]. [cit. 2023-08-31]. Dostupné z: https://albaniandailynews.com/news/president-s-call-on-arb-resh-cultural-heritage-during-easter-week

Renato Mollica, 2022, Le Vallje 2022 - Canti e suoni arbereshe da Civita CS, YouTube video [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.youtube.com/watch?v=41H8OTpk7-g&ab_channel=RenatoMollica

SHEGA MUSIC, 2020, SHEGA – LUMTURI (Official Video), YouTube video [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.youtube.com/watch?v=Ln9ScP8anXo&ab_channel=SHEGAMUSIC

TARDIVO, G., DÍAZ-CANO, E. 2018. Las minorías lingüísticas y culturales en Italia: el caso de la lengua y de la cultura arbëreschë. RIPS Revista de Investigaciones Políticas y Sociológicas [online]. 17 (2) [cit. 2023-08-26]. Dostupné z: doi:10.15304/rips.17.2.5198

Teleuropa, 2011, Ten Arbëria TV Occitana 05-04-2011, YouTube video [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.youtube.com/watch?v=ph3ZPuJm08Y&ab_channel=Teleuropa

The invention of a diaspora: the case of Arbëresh. CORDIS Risultati della ricerca dell’UE. 2015 [online]. [cit. 2023-08-25] Převzato z: https://cordis.europa.eu/project/id/298283/reporting

The Vallje in Fransciento. Le Vie della Perla. [online]. [cit. 2023–08–25]. Převzato z: https://www.leviedellaperla.it/en/vallje-in-frascineto/

Weddings. Greek Orthodox Metropolis of Denver Saint Nicholas Greek Orthodox Church Grand Junction, CO. [online]. [cit. 2023-08-25] Převzato z: https://www.saintnicholasgj.org/ministries/sacraments/weddings

YAMEY, A. From Albania to Sicily. [online]. Lulu Press Inc. ISBN 978-291-98068-4 [cit. 2023-08-55]. Převzato z: https://books.google.cz/books?id=JhpPBwAAQBAJ&pg=PA7&dq=from+albania+to+sicily&hl=cs&sa=X&ei=N4hOVYmYBcH1UJChgbAM&ved=0CCAQ6AEwAA#v=onepage&q&f=false 

Počet shlédnutí: 146