TURCI V ŘECKU

Daniela Vodičková, Karolína Ševelová, Denisa Tesaříková

V dnešním světě se setkáváme s mnoha kulturními, etnickými a jazykovými skupinami, které žijí vedle sebe v různých zemích. Vznikají tak bohaté a pestrobarevné společnosti, které se utvářejí na základě kulturního odkazu a vzájemného respektu. Avšak proces integrace menšin do většinové společnosti je často komplexní a závisí na mnoha faktorech, jako je historie, politika a kultura. Jedním ze zajímavých příkladů tohoto tématu je integrace turecké menšiny do každodenního života Řeků v Řecku.

Vztahy mezi Řeckem a Tureckem jsou stále velmi aktuální, neustále se vyvíjející a velmi složité.¹⁾ Otázka jejich vztahu sahá hluboko do minulosti. Odkazuje na územní boj a na rozdíly mezi těmito dvěma etnickými skupinami.

Turci v Řecku mají dlouhou a bohatou historii. Jejich přítomnost sahá až do dob Byzantské říše, kdy bylo Řecko součástí Osmanské říše. Turci se usazovali po celém řeckém území, přinášejíce s sebou svoji kulturu, jazyk, náboženství a tradice. Toto koexistování dvou kultur přineslo mnoho významných událostí a jevů, které dodnes formují řeckou identitu. Osmanská říše vládla Řecku více než čtyři století, během nich se mnoho tureckých lidí usadilo v Řecku zejména v oblastech, jako je Thrákie, kde žije významná turecká menšina.

Řecko oficiálně uznává pouze jednu minoritu, a to muslimskou, jak je definována ve smlouvě z Lausanne z roku 1923.²⁾ V roce 1923 byla ve švýcarském městě Lausanne podepsána mírová smlouva, která definovala přesné hranice Řecka a Turecka a zahrnovala vzájemnou výměnu etnických menšin. Turecko muselo opustit více než milion Řeků a Turci, kteří žili v Řecku, byli nuceni se přestěhovat do Turecka. Mnoho Turků však zůstalo v Řecku, zejména v oblastech, kde žili po staletí. Dnes žije v Řecku přibližně 150 000 tureckých obyvatel,³⁾ zejména v severovýchodní oblasti Thrákie. K muslimské minoritě Řecka však kromě Turků patří i další etnické skupiny (například Pomáci, Albánci, Makedonci a Aromuni).⁴⁾

Cílem této práce je přiblížit současnou situaci turecké minority žijící v Řecku, její historický kontext a náboženské a kulturní rozdíly. Věnovat se budeme tomu, jak majorita Řeků vnímá menšinu Turků a zda je tato menšina v dané oblasti podporována či naopak diskriminována.

Jak se turecká menšina integrovala do každodenního života Řeků?

1. Jak vnímají Turci, jakožto minorita, Řeky?
2. Jak vnímají Řekové, jakožto majorita, Turky?
3. Jak na Řeky a Řecko pohlíží Turci z Turecka?
4. Co způsobilo nárůst tureckého obyvatelstva na území Řecka?

V této práci je použit převážně kvalitativní výzkum, který umožňuje hlubší poznání a ponoření se do daného tématu. Kvalitativní výzkum se často opírá o techniky jako polostrukturované rozhovory, pozorování, focus skupiny, deníky nebo analýzu dokumentů. Tyto techniky umožňují získat bohaté a detailní informace o zkoumaném fenoménu, a tím poskytnout hlubší vhled do perspektiv respondentů.⁵⁾ Na začátku výzkumu byly definovány výzkumné otázky. Cíl a výzkumné otázky stanovené pro práci naznačují, jaká data by měla být shromažďována, zpracovávána a následně interpretována.

Pro tento výzkum bylo přes sociální sítě kontaktováno pět respondentů. Kontakt byl získán přes diskuzní fóra, která poskytují vhodné prostředí pro komunikaci a diskuzi mezi jednotlivými účastníky. Výhodou je také jejich široká dostupnost a rozmanitost respondentů s různými zkušenostmi a názory. Během rozhovorů s účastníky nebyly zaznamenány žádné technické problémy. Všichni byli předem seznámeni s tématem rozhovoru a bylo jim vysvětleno, pro jaké účely budou jejich odpovědi použity. Také byl dodržen zákon č. 101/2000 Sb.,⁶⁾ vztahující se k ochraně osobních údajů, proto byly provedeny změny jmen u osob, které si nepřály svá pravá jména zveřejnit.

Se všemi byl uskutečněn polostrukturovaný rozhovor. Tato metoda umožňuje kombinaci strukturovaných otázek, které poskytují určitý rámec otevřených otázek, které umožňují respondentům vyjádřit své názory a postřehy. Polostrukturovaný rozhovor poskytuje prostor pro hlubší porozumění respondentů a jejich osobních zkušeností s daným tématem. Přestože má polostrukturovaný rozhovor řadu výhod, existují i některé nevýhody. Nevýhodou může být omezená kontrola nad průběhem rozhovoru, sklon k subjektivitě a časová náročnost výzkumného procesu. Značnou nevýhodou našich rozhovorů bylo, že někteří účastníci nebyli příliš výřeční a na naše otázky odpovídali velmi okrajově.

Pro samotné zpracování praktické části jsme použily formu audiovizuálního díla. Přípravu jsme provedly pomocí bodového scénáře, doplněného o storyboard pro jednodušší představu. Výsledný projekt byl vytvořen v programu iMovie a doplněn o komentář a podkladovou hudbu. Komentář je vytvořen prostřednictvím umělé inteligence genny.lovo.ai, proto jsou některé termíny vysloveny nepřesně. Veškeré vizuální materiály byly uloženy z internetových zdrojů.

1. Respondent: Mahir Devrim (56 let) - Mahir je 56letý turecký obchodník, žijící v Thrákii. Se svojí rodinou žije v Thrákii 27 let. Svěřil se nám s tím, že na rozdíl od Řeků z Istanbulu jsou Turci z Thrákie chudí. Podle jeho názoru dokonce nejchudší lidé Řecka. Jakmile Turci opustí území Thrákie, přestanou se cítit bezpečně a pozorují velkou nenávist řeckého obyvatelstva.

2. Respondentka: Zephyra (27 let) - Zephyra je 27letá absolventka magisterského studia na univerzitě v západní Evropě. Vystudovala velice známou univerzitu v Oxfordu v Anglii. Respondentka má turecký původ, ale její křestní jméno je řecké. Z jejího příjmení není jasně poznat, že má turecké kořeny, ale jeho znění vyvolává v lidech podezření a nutí je přemýšlet o jejím původu. To je hlavně v Athénách špatné. Po úspěšném dokončení studia se Zephyra rozhodla vrátit do Řecka, kde vyrůstala od svých pěti let. V Athénách se začala ucházet o pracovní pozici v bance v městské čtvrti Sepolia. Všechny banky jí však kvůli jejímu příjmení odmítly. Momentálně žije a pracuje v Athénách, jako sekretářka a stále bojuje s pracovní diskriminací, kvůli jejímu tureckému původu.

3. Respondent: Ali (37 let) - Alimu je 37 let narozený v Izmiru. Již 8 let se živí jako turistický průvodce. Několikrát do roka provádí Řecké turisty po Izmiru, proto nám byl schopný poskytnout externí pohled na řecké obyvatelstvo.

4. Respondent: Dimitris (38 let) - Dimitris je 38letý Řek narozený v Thessaloniki. Sloužil v řecké armádě během roku 2006 na řecko-tureckém hraničním průsmyku „Green Gate“ v regionu Evros, stanoviště měl ani ne 2 metry od turecké pošty. Jeho rodinný původ pochází z Turecka, jeho příjmení totiž končí na -oglou, což značí turecký původ. Rodina jeho otce pochází ze Smyrni a rodina matky z Trapezounta. Rodina obou jeho rodičů byla vytržena z jejich domovů Turky.

5. Respondent: Manolis (42 let) - Manolis se narodil v Soluni. Během studií poznal na univerzitě svoji budoucí ženu. Jeho žena pochází z Turecka a v Řecku studovala na stejné univerzitě jako náš respondent. Po dokončení studií se rozhodli, že společný život chtějí strávit v Turecku. Manolis se naučil turecky a momentálně žije v Istanbulu. Pracuje jako stavební inženýr a nepociťuje žádnou diskriminaci.

Geografické souvislosti a historické kořeny řecko-tureckého antagonismu ⁷⁾ od středověku až do devadesátých let 20. století popisuje český historik Pavel Hradečný ve své knize „Řekové a Turci – Nepřátelé nebo spojenci?“. ⁸⁾ Vysvětluje zde, že historické napětí mezi Řeky a Turky sahá až do starověku, kdy se jejich civilizace setkaly a střetly ve válkách a územních konfliktech. Zabývá se klíčovými historickými událostmi, jako je byzantsko-osmanský konflikt, řecko-turecká válka v roce 1922 a etnické čistky, které následovaly po vzniku moderního Turecka. Také analyzuje kulturní a náboženské faktory, které ovlivňují vztahy mezi Řeky a Turky. Zmiňuje rozdílné jazyky, náboženské rozdělení mezi pravoslavnou křesťanskou tradicí a islámem a kulturní atributy, které přispívají k formování národních identit obou národů. V článku se také, hovoří o mediální prezentaci a propagandě, které přispívají k udržování negativních stereotypů a vzájemného nepřátelství mezi Řeky a Turky. Vztahy mezi Řeckem a Tureckem se podle Hradečného neustále mění. Situace se nikdy definitivně neuklidnila a období konfliktů se střídá s obdobím naděje.

Vzájemnou nesnášenlivost Turků a Řeků popisuje Harry Foundalis ve svém článku Why Greeks and Turks hate each other (Proč se Řekové a Turci nenávidí). ⁹⁾ Čtenářům se snaží ležérní formou přiblížit, jak vzájemná inkompatibilita vznikla, a proč si navzájem tyto dvě etnika nerozumí. Zaměřuje na historické události a konflikty, které formovaly jejich vzájemné vztahy. Zmiňuje starověké války a územní konflikty, které vytvořily základ pro vzájemnou rivalitu. Analyzuje klíčové historické události, jako je byzantsko-osmanský konflikt a řecko-turecká válka v roce 1922, a jejich dopad na současné vztahy mezi oběma národy. Dává důraz na to, že oba národy nejsou plně seznámeny s historií vlastní země, a proto by si nejdříve měli zjistit veškeré informace, než začnou soudit toho druhého.

Dosavadním začleněním turecké menšiny v Řecku se zabývá studie The current problems of the turks of western Thrace in Greece as a member of the European union (Aktuální problémy Turků ze západní Thrákie v Řecku jako člena Evropské unie). ¹⁰⁾ Předmětem této studie je analyzování právního postavení muslimských Turků v západní Thrákii v Řecku a pohled na porušování jejich práv jako menšinových občanů z právního hlediska. Turecká menšina v Řecku se již dlouhou dobu potýká s právními překážkami, které ovlivňují různé aspekty jejich života. Mezi oblasti, ve kterých dochází k porušování práv turecké menšiny, patří svoboda projevu a náboženského vyznání, právo na vytváření nadací, vzdělávání a školství, zaměstnání, vlastnictví nemovitostí, uznávání mateřského jazyka, politická účast a zastoupení a právo na sdružování. Studie si kladla za cíl získat jasnou představu o těchto problémech a prokázat jejich dopady na každodenní život a integraci turecké menšiny do společnosti. Na základě provedené analýzy studie došla k závěru, že mnoho práv bylo turecké menšině odepřeno a zároveň konstatuje, že turecká vláda nijak nezasahuje do této situace.

V knize Světem starých Řeků ¹¹⁾ se profesor Antonín Bartoněk, který působí na katedře starověké kultury univerzity v Brně, podrobně zabývá kulturou a společností starověkého Řecka. Současně se zaměřuje na jejich vztahy s okolními národy a etniky, přičemž se věnuje zejména vzájemnému vnímání Řeků a Turků. V rámci cestopisného pohledu uvádí čtenáře do historických událostí, které vedly k setkání těchto dvou kultur na území Malé Asie a Thrákie. V knize se podrobně zabývá postupným vzájemným ovlivňováním řecké a turecké kultury v oblastech jako je umění, filozofie, náboženství a architektura, což nám poskytuje detailní vhled do toho, jak se tyto kultury propojovaly a jak si vzájemně přejímaly a adaptovaly prvky svého kulturního dědictví. Bartoněk také zkoumá proměny kulturních a politických vazeb mezi Řeky a Turky a podrobně analyzuje různé formy vzájemného vnímání. Identifikuje klíčové momenty a události, které měly vliv na integraci a vzájemné vnímání obou národů. Zabývá se například, tím jaký vliv měla migrace a vojenské a kluturní výměny na vztahy mezi těmito etniky. Jedním z hlavních závěrů knihy je, že v průběhu historie docházelo k častým a složitým vzájemným interakcím mezi Řeky a Turky. Tyto kontakty vedly k obohacení obou kultur, ale také byly často provázeny konflikty a rivalitou.

Tureckou etnicitu a její vnímání v Řecku popisuje publikace vydaná Tureckým výzkumným centrem s názvem: Turks in Europe: Culture, Identity and Integration (Turci v Evropě: kultura, identita a integrace), ¹²⁾ autory jsou Talip KÜÇÜKCAN a Veyis GUNGOR. Autoři podrobně rozebírají vnímání turecké menšiny Řeky v západní Thrákii a také upřesňují problematiku neuznávání minorit a etnicit v Řecku. Publikace představuje dva principy, kterými jsou Insomnie a Isopolita na nichž je založena menšinová politika v Thrákii. Doplňuje historický pohled a popisuje jednotlivé události, které významně ovlivnily vztahy mezi Řeky a Turky, například útoky na křesťanské kostely Turky a odmítání slova „turecký“ a „turečtina“ v Řecku. Moderní vnímání turecké identity je méně negativní než v historii, důvodem toho je především loajálnost Turků k Athénám při bojích proti komunistické straně.

Vývoj eskalace řecko-tureckého konfliktu rozebírá ve své Diplomové práci Martina Dočkalová, absolventka Masarykovy univerzity v Brně, její práce s názvem Faktory ovlivňující eskalaci řecko-tureckého konfliktu ¹³⁾ přibližuje konflikt v různých etapách historie a konkrétně uvádí vnitřní i vnější faktory v obou zemích. Za zdroj problému autorka považuje především ekonomickou situaci a spor o využívání ekonomického bohatství Egeje, ale také domácí politiku obou států, která prosazovala agresivní postoj vůči straně druhé.

Vývoj od Osmanské říše až po vznik Turecké republiky ve své Diplomové práci popisuje Josefa Švanda, absolvent Univerzity Karlovy v Praze, s názvem Ústavní vývoj Turecka do roku 1945. ¹⁴⁾ Rozebírá úpadek Osmanské říše, za který mohlo například zrušení Jižní cesty do Indie a poté následný, úplný rozpad Osmanské říše. Po čemž následoval přechod od sultanátu k republice a vznik Turecké republiky. Autor rozepisuje důsledky a příčiny Lausannské smlouvy z roku 1922 až 1923, na kterou navázala vzájemná výměna národnostních menšin.

Pro pochopení vývoje Turecka a Řecka je nutné vědět, že tato území byla dříve součástí Osmanské říše. Tehdejšímu vládci malé a nevýznamné Osmanské říše se podařilo po úpadku Byzance získat některé byzantské pevnosti i s loajalitou k říši. Osmané bojovali po boku dalších vojsk a takto pokračovali v poznávání místních poměrů až do vítězného tažení Evropou. ¹⁵⁾

Osmanská říše byla čistě autokratickým státním útvarem, v jehož čele stál sultán s neomezenou mocí, od roku 1517 (dobytí Egypta) nosil i titul chalífy, který z něj činil nejvyššího duchovního vůdce islámského světa. Osmanská armáda v 16. století byla na velmi vysoké úrovni a na dlouhou dobu se stala postrachem Evropy. Vojsko bylo založeno na lehké jízdě, pěchotě a dělostřelectvu. Osmanská jízda byla velmi pohyblivá, vhodná k obchvatným manévrům a rychlým přepadům. Svou silou se ale nemohla ani zdaleka vyrovnat těžké jízdě evropských panovníků. Pěchota byla tvořena sborem janičárů,¹⁶⁾ většinu z nich tvořily islamizované děti z dobytých zemí (především z oblasti Balkánu). Jednotlivé zabrané územně správní celky totiž odváděly sultánovi určité procento narozených dětí k převýchově. Janičáři byli vojáci nejvyšší kvality, vynikali kázní, odvahou a organizací. V 16. století se jim mohla vyrovnat jen málokterá pěchota. Tvořili stálou část vojska, jednalo se s vysokou pravděpodobností o první stálou armádu v Evropě. Dělostřelectvo Osmanů bylo vyhlášeno po celé Evropě, především díky obléhání Konstantinopole v roce 1453. Velkou předností osmanských vojáku bylo také ostřelování kombinované s budováním sítě podkopů. Zatímco evropská vojska zdokonalovala své bojové sestavy, Osmané z důvodu neschopnosti modernizovat taktiku vedení upadávali a v budoucnosti je to stálo mnoho prohraných bojů. ¹⁷⁾

Říše byla od samého počátku budována na základech islámského učení a profilovala se jako strážkyně odkazu proroka Mohameda. Základem právního systému byl tedy Korán a Šaría. Paralelně k Šaríi se začaly vytvářet i jiné zvyklosti a stále častěji i nařízení panovníka zvaná Kanun,¹⁸⁾ která většinou vycházela z místních zvyklostí. ¹⁹⁾

Za mocenský vrchol Osmanské říše je pokládáno období vlády Süleymana I. Nádherného (vládl v letech 1520 – 1566). Po jeho smrti nastal pomalý, avšak neodvratitelný úpadek osmanské moci. Po jeho smrti si stále větší podíl na moci přivlastňovala pozemková šlechta a janičáři.²⁰⁾ Součástí úpadku říše bylo obnovení Jižní cesty do Indie. Do té doby většina zboží proudila přes Osmanskou říši, což znamenalo nemalé příjmy. Stoupající dovoz levného zboží z kolonií a zlevnění výroby v Evropě díky automatizaci, znamenaly podstatné snížení poptávky po osmanském zboží. Dalším faktorem úpadku byla neschopnost přizpůsobit se pokroku západních států v oblasti vědy, techniky, vojenství (viz předchozí odstavec) a státní správy. Bernard Lewis tento fenomén shrnul následovně: „Osmanská říše v podstatě zůstala středověkým státem se středověkou mentalitou a středověkou ekonomií – avšak s přidaným břemenem byrokracie a stálé armády, jež nemusel nést žádný středověký stát. Ve světě rychle se modernizujících států měla malou šanci na přežití“.²¹⁾ Zatímco v 16. století měla z tureckých výbojů celá Evropa strach, na konci 17. století museli po sérii porážek podepsat pro ně velmi potupný mír. Sultán musel poprvé v historii přistoupit na mírovou smlouvu s podmínkami vynucenými nepřítelem. Osmanská říše ztrácela postupně svá území. Nejdříve přišla o strategickou oblast na sever od Černého moře včetně Krymského poloostrova.²²⁾ Poté rivalita mezi Francií a Británií zapříčinila postupné zabrání všech afrických a blízkovýchodních držav Osmanské říše. Od počátku 18. století museli sultánové čelit místním vůdcům, kteří usilovali o autonomii některých částí říše. Tyto separatistické výboje začaly v oblasti Balkánu, postupně se ale rozšířili i do dalších částí a Osmanská říše ztrácela území až do vypuknutí světové války. ²³⁾

Osmanská říše v době největšího rozmachu 1683

Vztahy mezi Řeky a Turky nebyly nikdy v historii idylické. Oba státy spolu soupeřily tisíc let o dominantní vliv v oblasti Malé Asie. Tento konflikt začal na přelomu 18. a 19. století nabírat na dynamice tím, jak Osmanská říše začala slábnout. ²⁴⁾

V letech 1359-1360 obsadil Sultán Murad I. řeckou Thrákii. Do Dnitropolu (řecky Adrianopol) přesouvá své sídlo, aby byl blíže Evropě. Balkánští feudálové (Srbové, Bulhaři, Albánci aj.) se sjednotili proti turecké hrozbě a postavili statisícovou armádu, střetli se s Turky v krvavé bitvě na Kosově Poli, bitva ale skončila nerozhodně. Po dalších vítězných taženích na území Bulharska musela balkánská knížata uznat osmanskou svrchovanost. ²⁵⁾

Po rozpadnutí Osmanské říše začalo sílit národní uvědomění Řeků a protiturecké osvobozenecké hnutí. Docházelo k masakrům jako například vyvraždění části obyvatelstva Tripolis v říjnu 1821, Turci zase v dubnu 1822 řecké obyvatelstvo ostrova Chios. Tyto boje neskončily žádným jednoznačným výsledkem, ale přispěli k tomu, aby v roce 1830 byla vyhlášena nezávislost nového řeckého státu. V druhé polovině 19. století proběhlo díky válce s Ruskem osamostatnění Černé hory a Rumunska, dále byla Osmanská říše donucena postoupit rozsáhlá území Srbsku. Ještě před první světovou válkou vyhlásilo samostatnost i Bulharsko a spolu s ostatními nově vytvořenými balkánskými státy založilo Balkánský svaz, který v letech 1912 až 1913 porazil Turky v první Balkánské válce. ²⁶⁾

Rozpadající se Osmanská říše nastoupila do války po boku Německa a centrálních mocností a jako taková se v roce 1918 ocitla mezi poraženými. Ztratila téměř 80 procent území. Řecko se naopak řadilo mezi vítěze a mnohá území si nárokovalo. Osmanská říše se rozpadla, což Turci nedokázali akceptovat, pocit křivdy a útlaku vedl ke vzniku rozsáhlého tureckého nacionalistického hnutí v čele s uznávanými vojenským velitelem Mustafou Kemalem (později legendárním Atatürkem). Následovala první velká bitva mezi Řeky a Turky, která se odehrála v roce 1921 poblíž İnönü. Navzdory výhodě Řeků vyhráli Turci, pro které bylo toto vítězství velmi důležité. V minulosti proběhly dva pokusy o sjednání příměří mezi Řeky a Turky, první v Londýně, druhý v Benátkách, ani jeden ale nepřinesl úspěch. Na počátku léta 1922 se Řekové opět pokusili proniknout do Istanbulu, spojenecká vojska je však zastavila. Turci na pokus zareagovali a v srpnu téhož roku na rozkaz Mustafy Kemala zaútočili na Řecko. Cílem bylo dostat se ke středozemnímu moři, což se jim patnáctý den po zahájení útoku podařilo. Další významnou válečnou událostí bylo vypálení řecké a arménské čtvrti Smyrny v září roku 1922 krátce poté, co toto město obsadili Turci. Spolu s rozsáhlými požáry vypukly i pogromy proti netureckému obyvatelstvu. ^{27) 28)}

O měsíc později bylo vyhlášeno příměří. V listopadu 1922 proběhlo svolání nové mírové konference ve švýcarském městě Lausanne za přítomnosti zástupců Turecka, Řecka, Velké Británie, Francie a Itálie. Cíle konference bylo urovnat vzájemné vztahy ve třech hlavních oblastech, kterými byly teritoriální a vojenské otázky, finanční a ekonomické otázky a pozice cizinců a menšin v Turecku. Prvním pokrokem v dohodě bylo uspořádání hranic v Thrákii a status Úžin. Konečná podoba smlouvy se však dojednala až v roce 1923 ve švýcarském Lausanne. Turecko dosáhlo uznání svých hranic a získalo východní Thrákii. Muselo se však vzdát nároků na bývalá území Osmanské říše. Na základě smlouvy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnili své národností menšiny. ^{29) 30)}

Stát ležící v jižní Evropě, na jihu Balkánského poloostrova s oficiálním názvem Řecká republika a hlavním městem Athény, také znám jako kolébka západní civilizace a místo, kde se zrodila demokracie a filozofie. Aktuální řecká populace činí 10,3 milionů obyvatel.³¹⁾ Největší minoritu v Řecku představují Turci, aktuální počet Turků v Thrákii je ale těžké určit, počty se pohybují mezi 70 000 a 150 000 obyvatel. ³²⁾

Řecké území u tureckých hranic s rozlohou 8343 km² a hlavním městem Gümüljina (Komotiné). Jako turecké území ji obsadilo v roce 1913 po míru bukurešťském bulharské vojsko. Domácí muslimské vojsko je však ten samý rok vytlačilo a vyhlásilo nezávislost. Mírem u Neuilly roku 1919 bylo území přiřčeno Řecku, jehož vojsko je roku 1920 obsadilo.³³⁾ Západní Thrákie je složena ze tří částí: Rhodopi, Xanthi a Evros. Historie Turků žijících na tomto území začíná už ve 14. století, kdy tato území připadla pod nadvládu Osmanské říše. Dnes populace Turků čítá zhruba 150 000 obyvatel a tvoří tak v Řecku menšinu. Turecká menšina se v Řecku potýká ve svém každodenním životě s řadou problémů, především díky tomu že Řecko neuznává tureckou menšinu jako etnicitu. ³⁴⁾

Jako první si musíme definovat pojem menšina, F. Capotorti definuje menšinu: „Skupina, která je početně nižší než zbytek populace státu, v nedominantním postavení, jejíž členové – státní příslušníci – mají etnické, náboženské nebo jazykové charakteristiky odlišné od ostatních obyvatel a vykazují, i když jen implicitně, smysl pro solidaritu, směřující k zachování jejich kultury, tradic, náboženství nebo jazyka“. Základem definice minority je tedy to, že její příslušníci jsou příslušníky státu, jsou početně slabší než většinová populace, také sdílejí určité charakteristiky, jako například náboženství, etnicitu, kulturu a jazyk, kterými se odlišují od zbytku. Z pravidla mají nedominantní postavení ve společnosti. Ve světě je často na minority pohlíženo s obavami a předsudky. ³⁵⁾

V roce 1991 řecký premiér Kostas Mitsotakis během své návštěvy Západní Thrákie zdůraznil, že Řecký stát diskriminuje minoritu v Západní Thrákii. Oznámil oficiální změnu v menšinové politice k minoritám v Řecku a založil přístup stojící na principu Insonomie (rovnost před zákonem) a Isopolitia (rovnost v občanských právech). Tyto dva principy mají za cíl chránit práva muslimské turecké menšiny a zvýšit jejich životní úroveň z politického, ekonomického a sociálního hlediska. V realitě však nelze tyto změny zpozorovat a přístup k této etnické menšině se nijak výrazně nezměnil od roku 1900. Období mezi lety 1950 a 1955 je označováno jako „zlaté roky“ řecko-tureckých vztahů, jedinečné období v současné řecké historii, během nichž si muslimská turecká menšina velmi užívala pozitivní atmosféru v sociálním a politickém smyslu. Etnická turecká identita v Západní Thrákii byla podporována a zajišťována řeckým státem. Toto se změnilo po událostech v roce 1955 proti ortodoxní řecké minoritě v Istanbulu, kdy turecký dav zaútočil na řecké obchody, domácnosti i křesťanské kostely. Od této doby začal řecký stát zpochybňovat etnickou identitu menšiny a s nástupem vojenského režimu v roce 1967 začal uplatňovat diskriminační politiků vůči menšině v Západní Thrákii. Hlavní důvod toho chování byl princip reciprocity, ležící v Lausannské smlouvě. Kdykoliv došlo v Istanbulu k diskriminaci nebo porušení práv vůči řecké menšině, stát uplatňoval podobnou diskriminační politiku vůči muslimské turecké menšině v Thrákii a naopak. Oficiální odmítnutí termínu „turecká“ menšina sahá až do roku 1967, v tomto roce odmítl řecký režim uznat menšinu jako „tureckou“, zakázal slovo „turecký“ a „turečtina“ a oficiálně se začal používat výraz „muslimský/á“ při odkazování na menšinu ze Západní Thrákie. Nápisy na budovách byly změněny a situace se tureckým zásahem na Kypr v roce 1974 jen zhoršovala. ³⁶⁾

Soud dvou tureckých mužů je významný příklad popírání turecké identity v Řecku. Před volbami v roce 1989 Sadık Ahmet a Ibrahim Serif jako nezávislí kandidáti do parlamentu distribuovali předvolební letáky, ve kterých menšinoví voliči byli označováni jako Turci. Po volbách obdrželi oba muži předvolání k soudu za narušení veřejného pořádku. U soudu v lednu 1990 se sešlo více než 5000 Turků, aby je podpořili a ukázali, že oba poslanci nebyli sami ve svém boji za popření „turecké“ etnické identity Západu. Tyto události jen prohlubovaly propast mezi muslimskou tureckou menšinou a řeckou většinou, ale utvrdila etnické vědomí Turků. Dva dny po zmíněném soudním procesu byl ve Staré mešitě v Komotiní uspořádán náboženský obřad, který se proměnil v násilnou akci řeckých protestujících skupin. Řada těchto skupin proběhla ulicemi, mlátila muslimské Turky a rozbíjela okna obchodů a kanceláří. Spousta lidí byla zraněna, obchody ve vlastnictví Řeků oproti těm vlastněným Turky však zůstaly nedotčené. ³⁷⁾

Díky změně oficiální menšinové politiky lze pozorovat, že se situace v západní Thrákii od období studené války změnila. Řecký stát začal pracovat na řešení problémů muslimských Turků a uplatňuje různé hospodářské politiky. Do roku 2000 skončila téměř všechna většina porušování základních práv jednotlivců. V důsledku ekonomických a sociálních změn se museli muslimští Turci začít pomalu přizpůsobovat měnícím se podmínkám. V historii se potvrdilo, že Turci bojovali s nepřáteli Řecka za jednotu řeckého státu jako ve druhé světové válce. I během nejdrsnějších a nejtemnějších let novodobé řecké historie, občanské války v letech 1946-1949, prokázali příslušníci muslimsko-turecké menšiny svou loajalitu k Athénám a bojovali proti komunistické hrozbě v západní Thrákii. Navzdory těmto skutečnostem Řecký stát stále vidí muslimské Turky jako „trojského koně“ Turecka a hrozbu pro jeho národní jednotu. ³⁸⁾

https://www.youtube.com/watch?v=DkbeJuRRLME

Integrace turecké menšiny do každodenního života Řeků je komplexní proces ovlivněný různými faktory, jako je historie, politika a kultura. Turecká menšina v Řecku má svá práva, která jsou garantována ústavou a mezinárodními dohodami, zahrnující práva na vzdělání ve svém mateřském jazyce, zachování kultury a náboženství, politické zastoupení a zapojení do společenského života.

Během výzkumu jsme zjistily, že vnímání mezi tureckou menšinou a Řeky je různorodé. Někteří Turci cítí určitou míru nesnášenlivosti, zejména v pracovní sféře, kde mohou čelit diskriminaci při hledání zaměstnání. To je často patrné zejména ve velkých městech, kde je pro menšinové Turky těžké najít kvalitní práci, což je výrazně ovlivněno jejich etnickým původem. Podle zkušeností respondentů je diskriminace nejvíce patrná převážně u mladých lidí. Starší generace je přijímá velmi pozitivně a má zájem lépe poznat jejich kulturu a jazyk. Tato skutečnost je velmi pozoruhodná, protože mladá generace nemá žádnou přímou zkušenost s konflikty mezi těmito dvěma zeměmi.

Jiní Turci si však udržují pozitivní pohled na řeckou společnost a kulturu. V těchto případech vidí spoustu podobností mezi oběma národy, jako jsou společné kulturní tradice, historické kořeny a sdílené hodnoty. Tyto pozitivní pohledy podporují vzájemné porozumění a respekt mezi tureckou menšinou a většinovou řeckou společností.

Vzhledem k vzájemně promíchaným pokrevním liniím a sdílené historii jsou Řekové naklonění pohledu na Turky, jako na rovnocenné občany. Zastávají názor, že není správné generalizovat a obviňovat celý národ za činy jedinců. Problematika geopolitických problémů mezi Řeckem a Tureckem je tedy spíše záležitostí vlád než obyčejných občanů. Média mohou zkreslovat perspektivu, ale většina Řeků nemá nic proti obyčejným Turkům a chce žít v míru s nimi.

Postoj Turků z Turecka k Řekům a samotnému Řecku je pozitivní a přátelský. Považují Řeky za své sousedy s blízkou kulturou a nacházejí společné pouto při sdílení kulturních tradic a historie. Tyto pozitivní interakce a postoj k Řekům ukazují, že lidské vztahy a vzájemné porozumění mohou přispět k upevnění vztahů mezi národy i přes minulé konflikty a politické rozpory.

Nárůst tureckého obyvatelstva na území Řecka má kořeny v historii, které sahají až do existence Osmanské říše, jež zahrnovala i současné území Řecka. Turci se usazovali v této oblasti během dobytí Byzantské říše a postupně rozšiřovali své osídlení na různých místech řeckého území, zejména na jihu země, kde byla větší koncentrace turecké populace. Významným momentem, který ovlivnil tureckou přítomnost v Řecku, byla výměna obyvatelstva v roce 1923. Po první světové válce a turecko-řecké válce došlo k dohodě mezi oběma zeměmi, která vedla k masivnímu přesídlení obyvatelstva. V té době bylo nuceno opustit své domovy v Turecku více než milion Řeků a vrátit se do Řecka. Stejně tak mnoho Turků muselo opustit Řecko a přesídlit se do Turecka. Tato výměna byla motivována etnickými a národnostními faktory s cílem vytvořit etnicky homogenní státy. To vedlo k poklesu tureckého obyvatelstva v Řecku. Mnoho Turků však v Řecku zůstalo, zejména v oblastech, kde žili po staletí, z důvodu komplexních historických, politických a sociálních faktorů.

Ekonomické důvody a migrace také hrály svou roli v nárůstu turecké populace v Řecku. Podobně jako v jiných zemích, zde existovaly příležitosti a touhy po lepším živobytí, což přimělo některé Turky hledat lepší pracovní možnosti v Řecku, zejména v oblastech blízko tureckých hranic.

Dnes zůstává turecká populace menšinou v řecké společnosti a jejich vztahy se postupně zlepšují. Je však velmi důležité respektování kulturních rozmanitostí a vzájemná podpora mírového soužití.

• BARTONĚK, Antonín. Světem starých Řeků. Praha: Orbis, 1977. ISBN 11-014-77.
• CIN, Turgay. The current problems of the turks of western Thrace in Greece as a member of the European union. Ege Akademik Bakis. Ege University Faculty of Economics and Administrative Sciences. Oct 2009. ISSN 1303099X. Získáno přes databázi PROQUEST.
• Demografie Řecka [online]. [cit. 2023-02-24]. Dostupné z: https://www.hrw.org/reports/1999/greece/Greec991-04.htm
• DOČKALOVÁ, Martina. Faktory ovlivňující eskalace řecko-tureckého konfliktu [online]. Brno, 2011 [cit. 2023-2-18]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/fyfqs/Diplomka_final.pdf. Magisterská práce. Masarykova univerzita, fakulta sociálních studií
• FOUNDALIS, Harry. Why Greeks and Turks hate each other. In: Harry Foundalis [online]. [cit. 2023-2-20]. Dostupné z: http://www.foundalis.com/soc/Why_Greeks_and_Turks_hate_each_other.html
• HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0219-6.
• HLÁVKA, Pavel. Osmanská říše [online]. 2005 [cit. 2023-2-18]. Dostupné z: https://www.valka.cz/11128-Osmanska-armada-v-16-stoleti
• HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci: nepřátelé nebo spojenci?. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. Knižnice Dějin a současnosti. ISBN 80-7106-378-9.
• KÜÇÜKCAN, Talip a Veyis GUNGOR. Turks in Europe - culture, identity and integration [online]. Turkevi Research Centre. Amsterdam: TURKEVI RESEARCH CENTRE, 2009 [cit. 2023-2-18]. ISBN 978-90-77814-13-0. Dostupné z: https://www.academia.edu/6610940/TURKS_IN_EUROPE_CULTURE_IDENTITY_AND_INTEGRATION
• Lausannská smlouva [online]. [cit. 2023-02-18]. Dostupné z: https://encyklopedie.vseved.cz/lausannsk%C3%A1+smlouva
• LEWIS, Bernard. The Emergence of Modern Turkey. London: Oxford University Press, 1968, s. 36.
• Řecká populace [online]. [cit. 2023-02-24]. Dostupné z:https://www.worldometers.info/world-population/greece-population/
• Řecko proti Turecku [online]. 2005 [cit. 2023-2-18]. Dostupné z:https://www.denik.cz/ze_sveta/recko-turecko-valka.html
• Řecko: Základní informace o teritoriu. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 2023-02-18]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/
• ŠVANDA, Josef. ÚSTAVNÍ VÝVOJ TURECKA DO ROKU 1945 [online]. 31. května 2009 [cit. 2023-2-18]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/22662/DPTX_2007_2_11220_HS9999_36169_0_70112.pdf?sequence=1
• Thrákie [online]. [cit. 2023-02-24]. Dostupné z:http://www.tomfijala.cz/Thrakie/popisprg.htm
• Turecko, Vznik Osmanské říše [online]. [cit. 2023-02-22]. Dostupné z: http://www.dejiny.cz/turecko/osmane.html
• Turkish Minority of Western Thrace. [online]. [cit. 2023-02-19]. Dostupné z: https://www.mfa.gov.tr/turkish-minority-of-western-thrace.en.mfa
• Vztahy EU s Tureckem: Efektivní spolupráce nebo napjaté vazby? [online]. [cit. 2023-02-19]. Dostupné z: https://www.europarl.europa.eu/news/cs/headlines/world/20170426STO72401/vztahy-eu-s-tureckem-mezi-spolupraci-a-napetim
• Základní příručka k ochraně údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů [online]. [cit. 2023-06-30]. Dostupné z: https://www.uoou.cz/zakladni-prirucka/ds-4744/archiv=1&p1=3109



Počet shlédnutí: 136