Judaismus - Porovnání oslav Chanuky v České republice, Rusku a na Ukrajině

Autoři: Eliška Brejchová, Denisa Kokešová, Martina Opletalová, Adéla Randáková, Hana Vávrová

V tomto textu se budeme zabývat jedním z nejvýznamnějších svátků monoteistického náboženství judaismu, Chanukou, známou také jako Svátek světel. Zaměříme se na způsoby, jakými se tento svátek slaví ve vybraných zemích bývalého Sovětského svazu, konkrétně na Ukrajině a v Rusku, v porovnání s Českou republikou.

Představíme vztah respondentů k jejich židovskému vyznání a k oslavám jednotlivých židovských svátků. Pozornost budeme věnovat tomu, jak vnímají svou židovskou identitu, co pro ně znamená, zda se k ní hlásí a jak se vyvíjel vztah k židovství v celé jejich rodině. Vše toto budeme zkoumat s přihlédnutím k historii a kulturně-politické situaci jednotlivých států v období od 2. světové války (život prarodičů respondentů) až po současnost.

V hlavní části práce se zaměříme zejména na Chanuku a na jednotlivé tradice s ní spojené, jako jsou jídlo, prostředí a modlitby. Důležitým aspektem výzkumu bude také to, zda byl svátek ovlivněn kulturním prostředím, ve kterém se vyvíjel. Na rozdíl od první části, která se zaměřuje především na historický dopad, se v této části práce zaměříme na to, jak oslavy probíhají pro respondenty v současné době. Například, zda měly nějaký vliv Vánoce, které se téměř nebo v některých letech úplně protínají s Chanukou, nebo zda byl samotný svátek ovlivněn symbolikou převzatou z této křesťanské tradice. Respondentů jsme se také zeptali, zda jim posvátné dny zasahují do pracovního či osobního života.

Jako doplnění celé práce jsme souběžně s kvalitativním výzkumem provedli také dotazníkové šetření, abychom zjistili, jaké je v našem okolí obecné povědomí o judaismu, židovských svátcích, a zejména o Chanuce. Toto šetření se zaměřuje na prověření základních znalostí o judaismu. Respondentům jsme kladli uzavřené otázky s odpověďmi ANO/NE, otázky s více možnostmi odpovědí i otázky s otevřenými odpověďmi. Vzhledem k zaměření práce na geografii náboženství byl dotazník dvojjazyčný a byl přeložen do angličtiny, abychom mohli porovnat odpovědi respondentů z různých zemí. Výsledkům dotazníkového šetření se budeme věnovat v poslední části práce.

Hlavním cílem této práce je porovnat průběh oslav Chanuky u respondentů z vybraných postsovětských zemí (Ukrajina, Rusko) a České republiky, kteří se hlásí k židovskému vyznání. Budeme sledovat a analyzovat, jaký vliv má historie dané země na člověka židovského původu, nakolik lidé vnímají dopad státu na svou víru a zda politika hrála v tomto ohledu nějakou roli.

Jak již bylo zmíněno, naším hlavním záměrem bude zkoumat, jak probíhají oslavy Chanuky: čím se ve vybraných zemích liší a naopak, které znaky jsou stejné nebo zachované na všech místech. Dále se zaměříme na průběh celých osmi dnů Chanuky a na to, jak toto sváteční období zasahuje do běžného života Židů – od přípravy pokrmů až po to, s kým tento čas naši respondenti tráví.

Jak se liší průběh oslav židovského svátku Chanuka u Židů z postsovětských zemí, konkrétně z Ukrajiny a Ruska, a v Česku?

Jaký je postoj respondentů k jejich vyznání?

Jakým způsobem začlenili oslavy svátků do svého života?

Jak konkrétně probíhá svátek Chanuka u jednotlivých respondentů?

Jak striktní je dodržování konkrétních tradic Chanuky (např. zapalování chanukie, stravování)?

Nakolik byly oslavy ovlivněny kulturou jednotlivých států (např. jazyk modliteb, obdarovávání)?

Kniha JEWISH IDENTITIES IN POSTCOMMUNIST RUSSIA AND UKRAINE¹⁾ od Zvi Gitelmana se zabývá židovstvím v postsovětském Rusku a na Ukrajině. Autor analyzuje, jak se židovské komunity v těchto státech musely přizpůsobit nové situaci po desetiletích státem vynucovaném ateismu. Znovu byly zavedeny různé svátky a oslavy, včetně Chanuky.

Konkrétně o životě Židů v Rusku a Chanuce píše Gitelman v díle A CENTURY OF AMBIVALENCE: THE JEWS OF RUSSIA AND THE SOVIET UNION, 1881 TO THE PRESENT²⁾. Zkoumá změny v životě ruských Židů během 20. století, včetně toho, jak se měnila oslava Chanuky. Z knihy vyplývá, nakolik byla během sovětské éry náboženská svoboda silně omezována. Mnoho Židů oslavovalo Chanuku v soukromí svých domovů, aby se vyhnuli problémům s úřady. Veřejné náboženské obřady byly zakázány, ale rodinné oslavy a tradice, jako je zapalování chanukových svícnů (menor), byly udržovány. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se náboženská svoboda výrazně zlepšila a veřejné oslavy Chanuky se staly běžnějšími. Židovské komunity nyní otevřeně slaví Chanuku s veřejnými akcemi a ceremoniály.

Hlubokými teologickými a filozofickými otázkami židovství se zabývá kniha NER MICVA³⁾ od Maharala Rabiho Löwa, významného židovského učence a myslitele. Autor v díle rozebírá jednotlivá biblická přikázání, která jsou obsažena v Tóře. Zabývá se hlavně jejich vlivem na život židů. Maharal klade důraz na to, jak každé přikázání přispívá k duchovnímu růstu, zdůrazňuje důležitost spravedlnosti, milosrdenství a lidskosti v každodenním životě.

Kniha ŽIDOVSKÉ TRADICE A ZVYKY⁴⁾ od Pavly Damohorské a Bedřicha Noska se podrobně zabývá židovskou kulturou a s ní i spojenými zvyky a tradicemi. Autoři důkladně rozebírají vznik, vývoj a historický kontext jednotlivých židovských svátků (Pesach, Chanuka, Šavuot a mnoho dalších) a obřady a rituály s nimi spojené. Dále se autoři zaměřují na každodenní židovské zvyky (košer strava, modlitby, studium Tóry a další), které jsou nedílnou součástí židovského života. Kniha představí základní znalosti této problematiky.

Rabín Ronald Hoffberg se ve svém článku ČÍM JE CHANUKA PRO ŽIDY: KAŽDOROČNÍ CHANUKOVÉ DILEMA⁵⁾, zabývá jak vznikem chanuky, tak i postupným vývojem a změnami, které Židé pro tento svátek přijali. Hoffberg zde také popisuje chanuku, jako přímého konkurenta křesťanských svátků, konkrétně konkurenta Vánoc. Chanuka se totiž slaví v dost podobném datu jako Vánoce a může spadat i na datum stejné. I přesto také zmiňuje, že se zde najdou rodiny, které slaví oba tyto svátky. Uznává ale, že pro děti těchto rodin toto slavení může být dosti matoucí.

Hlavní použitou metodou byla metoda hloubkových rozhovorů. Hloubkový rozhovor je jednou z nejpoužívanějších metod kvalitativního výzkumu a zaměřuje se zejména na získání detailního a komplexního porozumění danému tématu. Soustředí se na osobní zkušenosti, názory, postoje a emoce respondenta, což umožňuje odhalit hlubší motivace a souvislosti, které by jinak mohly zůstat skryté.

Hloubkový rozhovor může být strukturovaný, polostrukturovaný nebo nestrukturovaný. Polostrukturovaný rozhovor je nejčastější formou, kdy má tazatel předem připravený seznam otevřených otázek nebo tematických okruhů, ale rozhovor je veden flexibilně, což umožňuje reagovat na odpovědi a rozvíjet nová témata podle toho, co respondent říká.⁶⁾ Tuto formu rozhovoru jsme vyhodnotili jako nejvhodnější pro náš výzkum.

Hloubkové rozhovory jsou obvykle delší a často trvají 30 minut až několik hodin, v závislosti na složitosti zkoumaného tématu a ochotě respondenta sdílet své zkušenosti. Delší rozhovor může pomoci tazateli hlouběji proniknout do daného problému. Kladené otázky jsou většinou otevřené, takže respondent může odpovídat volně, a tím odhalit své myšlenkové pochody, hodnoty a pocity. Otázky mohou být cílené na určité zkušenosti, názory nebo postoje, ale také na to, jak respondent vnímá a interpretuje určité situace či jevy.

Tazatel musí být dobře připraven a schopen vytvořit důvěryhodné prostředí, aby se respondent cítil pohodlně a byl ochoten sdílet osobní informace. Tazatel musí být také dobrým posluchačem, schopen klást doplňující otázky a citlivě reagovat na neverbální signály. Data získaná z hloubkových rozhovorů jsou obvykle analyzována pomocí technik kvalitativní analýzy, jako je tematická analýza, zakotvená teorie nebo obsahová analýza. Cílem je identifikovat hlavní témata, vzory a významy, které se objevují v odpovědích respondentů.

Hloubkové rozhovory se často používají v sociálních vědách, psychologii, antropologii, marketingovém výzkumu nebo při vývoji politik a programů. Jsou ideální pro zkoumání komplexních a citlivých témat, kde je potřeba pochopit individuální zkušenosti a perspektivy.

Výhodou použití hloubkového rozhovoru je to, že tato metoda umožňuje získat hluboké a bohaté informace, které by nebylo možné získat kvantitativními metodami. Může také odhalit nové aspekty zkoumaného problému a nabídnout pohled na problém jak z perspektivy respondenta, tak skrze jeho emoce. Proces sběru a analýzy dat je však často časově velmi náročný a může být ovlivněn subjektivitou tazatele i respondenta. Omezená je také generalizovatelnost výsledků, protože se obvykle pracuje s menším vzorkem respondentů.⁷⁾ Hloubkový rozhovor je tedy velmi cenným nástrojem pro získání hlubokého pochopení konkrétních lidských zkušeností, názorů a chování, zejména v kontextech, kde je důležitá kvalita a hloubka informací, nikoliv jejich kvantita.

Na našem textu spolupracovalo pět výzkumníků. Práce byla rozdělena mezi jednotlivce, přičemž někteří se zaměřili na vyhledávání respondentů a následný sběr potřebných dat pomocí řízených rozhovorů. Během rozhovorů byly pokládány připravené otázky, které byly mírně pozměňovány podle potřeb konkrétního respondenta, avšak vycházely z předem připravených okruhů témat. V rámci výzkumu bylo pořízeno šest audionahrávek a dvě textové odpovědi zaslané e-mailem. Nahrávky dohromady obsahují více než dvě hodiny mluveného materiálu, ve psané formě jsme obdrželi od obou respondentů průměrně jednu stranu textu.

Další část skupiny měla za úkol získaná data upravit a veškerý audiomateriál přepracovat na písemný text.

První respondentka, Kristie, se z minulých let znala s jednou z výzkumnic. Zároveň projevila zájem se výzkumu účastnit a poskytla téměř 40minutový nestrukturovaný rozhovor, na jehož základě jsme poupravili kategorie, aby osm otázek udržovalo informanty v tematickém celku našeho výzkumu, ale zároveň jim poskytovalo prostor pro osobní zkušenosti. Na konci každého rozhovoru jsme nabídli informantům možnost doplnit své vyprávění podle vlastního uvážení. Zajímal nás kulturní kontext informantů, jejich rodina, zvyklosti a především tradice Chanuky.

Polovina dotazovaných (Kristie, Sára, Eliška a Abraham) jsou lidé, s nimiž jsme se setkali během života, a lze je tedy považovat za známé. Kontaktovali jsme je záměrně s tímto úmyslem. Poté jsme využili osobní sítě na sociálních médiích – dotazování se blízkých i známých fyzicky a vystavení zprávy o výzkumu na Instagram po dobu několika týdnů. Tímto způsobem jsme získali rozhovory s Alexem, Adamem a Hannah. O Aturovi jsme se dozvěděli pomocí metody sněhové koule. Kontakt na něj nám poskytl jeho bývalý spolužák, který se na našem výzkumu již podílel, a také s ním proběhl rozhovor.

Na závěr vyplynulo, že se téměř všichni informanti z České republiky znají navzájem prostřednictvím židovské komunity v Praze. Zároveň většina z nich chodila nebo měla blízké vazby na Lauderovo gymnázium při Židovské obci v Praze. Sára z Ukrajiny je naopak informantka, která osobně neznala nikoho z výzkumníků a ani neměla žádné vazby. Rozhodla se nám poskytnout psanou odpověď na otázky.

Každému dotazovanému byla nabídnuta osobní schůzka, audiohovor nebo textová odpověď na otázky. Obecně bylo získávání materiálů od českých respondentů jednodušší právě díky osobním vazbám mezi dotazovanými. Ti více preferovali osobní schůzku či rozhovor, což nám umožnilo získat rozsáhlejší a podrobnější výpovědi. Pro audiotelefonát se rozhodli i respondenti z Ruska.

Největším přínosem pro projekt se stala Kristie, která má doktorát z hebraistiky, tudíž nám byla schopna poskytnout i literaturu k výzkumu a profesionálnější vhled do zkoumaného tématu. Získali jsme od ní fotografie z oslav Chanuky z komunitního centra v Rusku, kam dříve docházela. V další části textu blíže představíme respondenty, se kterými se nám podařilo uskutečnit rozhovor.

(fotografie z oslav Chanuky - Kristie)

Kristie

Kristie je třicet let a posledních deset let žije v Čechách. Přistěhovala se kvůli studiu z města Syktyvkar, které se nachází na severovýchodě evropské části Ruska. Není úplná Židovka, jelikož má prokázaný původ oficiálně pouze po otci. I její babička z matčiny strany je Židovka, ale ta své doklady záměrně pozměnila kvůli pronásledování Židů v Rusku. Tento rok Kristie dokončila doktorát z hebraistiky na Karlově univerzitě v Praze a současně s tím dokončuje magisterské studium práva v Bratislavě. Přála by si konvertovat a získat izraelské občanství. Sama sebe považuje za Židovku, ne za Rusku. Avšak její rodina, která zůstala v Rusku, postupně od židovských tradic ustupuje.

Eliška

Elišce je dvacet dva let. Židovka je také pouze po otci, avšak její rodina se aktivně účastní života židovské komunity v Praze. Se svou rodinou žila v USA i Izraeli kvůli práci jednoho z rodičů. Také navštěvovala židovskou základní školu i gymnázium v Praze, kde posléze působila i jako asistentka pro mladší ročníky, což ve svých odpovědích popisuje. V současnosti studuje psychologii v Nizozemsku a v budoucnu se plánuje věnovat dětské psychologii.

Sára

Sáře je dvacet jedna let a oba rodiče mají židovský původ. V rozhovoru zmínila, že o obnovu židovských tradic se v její rodině zasadili hlavně ona a bratr. Začali se učit hebrejsky a dodržovat svátky, a poté tradice přenesli i na své rodiče. Tyto letní prázdniny jela Sára dobrovolničit do Izraele na dva týdny. Její rodiče během covidu vypomáhali v Hagiboru seniorům židovského vyznání.

Hannah

Hannah je dvacet čtyři let a pochází z Ukrajiny. Její rodiče jsou Židé a sama se považuje za Židovku. Její maminka má kořeny v Česku. V dětství Hannah navštěvovala židovskou školu, následně ale byly všechny oslavy a tradice přesunuty pouze do rodinného kruhu.

Alex

Alexovi je třicet pět let. Jeho rodina pochází z Ukrajiny, konkrétně z Vinice, část dětství ale prožil v Moldavsku. Z Ukrajiny se přestěhoval do Izraele, kde se odvrátil od víry a popisuje svůj vztah k ní jako nejistý. Přestal být aktivním věřícím, přesto se ale za Žida považuje. Již však neslaví žádné svátky a nyní žije v New Yorku.

Abraham

Abrahamovi je dvacet dva let a studuje religionistiku na Univerzitě Karlově. Považuje se za Žida, ale zajímají ho všechna náboženství. Poznávání svátků jednotlivých náboženství a jejich prožívání považuje za svůj koníček. Občas dodržuje například i ramadán. S kamarády se snaží společně dodržovat některé židovské tradice, převážně šabat. Jeho rodina je sefardského původu a jeho sestra žije se svou rodinou v Barceloně.

Atur

Aturovi je dvacet dva let a pochází z české židovské rodiny. Spolu s Eliškou a Abrahamem chodil na židovské gymnázium v Praze. Před několika lety se přestěhoval a nyní je velitelem jednotky v izraelské armádě. Rozhovor jsme vedli přímo ze základny, kde se právě nachází.

Adam

Adamovi je sedmnáct let, což z něj dělá našeho nejmladšího respondenta, a pochází z Česka. Jeho babička z otcovy strany je Židovka, ale jeho matka Židovka není, a proto se považuje za míšence. Se svojí babičkou má velmi dobrý vztah, a proto by rád ve svém životě zachoval tradici slavení Chanuky, na kterou má krásné vzpomínky z dětství, kdy Chanuku slavil právě s ní. Doma s rodiči židovské svátky neslaví.

V judaismu je víra často velmi úzce propojena s osobní identitou. Víra neovlivňuje pouze náboženské přesvědčení, ale zasahuje do celé řady aspektů života jednotlivců, od osobního a etického až po kulturní. Židovství slučuje náboženské, kulturní a etnické aspekty. Tyto části mohou existovat pohromadě, nebo jsou součástí vnitřní identity jednotlivce pouze některé z nich.⁸⁾ Osoba se tak může kupříkladu identifikovat s židovstvím, přestože není aktivním věřícím. V českém jazyce rozlišujeme tyto dva způsoby, jak lze vyjádřit příslušnost jedince - „Žid“ s velkým počátečním písmenem označuje národnostní identitu, stejně jako „Čech“ pro obyvatele naší republiky. Naopak malé písmeno udává náboženské přesvědčení (u nás se nejčastěji setkáváme se slovem „katolík“).⁹⁾

Předtím, než jsme se tedy v této práci podívali na samotnou Chanuku, průběh jejích oslav, dodržování tradic a dalších aspektů typických pro tento svátek, jež je primární náplní textu, zeptali jsme se našich respondentů na jejich vztah k víře. Konkrétně jsme jim položili tuto otázku: „Hlásíte se k židovskému vyznání?“ Všichni respondenti se na základě této otázky spontánně rozhovořili o tom, co pro ně znamená být „židem“. Zda židovství chápou primárně jako náboženskou víru, či etnickou příslušnost, a jak důležitou částí jejich vnitřní identity je. Dále hovořili o rodinném zázemí, dědění židovství po pokrevní linii a zda se vůbec považují za plnohodnotné členy komunity, či zda by chtěli do ní zapadnout a jaké překážky jim v tomto ohledu stojí v cestě.

Dle židovských tradic je židem pouze osoba, která převzala víru dědičně po matce nebo během života konvertovala.¹⁰⁾ Podmínky matrilinearity si jsou dle rozhovorů vědomi všichni přítomní. Zároveň ji však splňují pouze tři z nich, a to Sára, Atur (z České republiky) a Alex (z Ukrajiny). Pro dva jde o etnicko-náboženskou záležitost, něco, co není jen náboženstvím, a pouze Alex, přestože se stále považuje za žida, se odklonil a nevěří. Na Kristie by se linie dědičnosti vztahovala také, avšak veškeré oficiální dokumenty potvrzující její židovský původ v jejich rodině byly zničeny z obav z pronásledování během 2. světové války její babičkou. Papírově není možné jejich původ doložit, přesto se celá rodina za židy považuje. Kristie projevila přání konvertovat a získat izraelské občanství, považuje sebe sama za Židovku, ne za Rusku.

Proces konverze na židovství, či gijur, je především v ortodoxních kruzích proces často trvající několik let, zahrnující striktní studium Knihy a dalších textů halachy. Důležitým aspektem je nejen prokázat znalosti, ale i odhodlání a psychickou připravenost. Postup se liší na základě vnitřních procesů jednotlivých židovských komunit. Zájem o přestoupení popisuje i Eliška, která vnímá podstoupení zkoušky jako součást práva na to, nazývat se židem.

Eliška: „Považuji se za člověka, který vlastně slaví židovské svátky už od narození a dodržuje tradice a pochází ze židovské rodiny, ale myslím si, že na to, abych se nazvala židem, mám před sebou ještě hodně zkoušek psychických a papírových.“

Ostatní nematrilineární informanti, či ti, kteří příslušnost nepodědili po matce, také popisují prožitek, kdy vnímají židovství jako důležitou část své identity. Přesto si však uvědomují, že „papírově“ jimi nejsou. Vidí jej jako součást svých kořenů, něco, co k nim promlouvá a s čím mají možnost se propojit. Například Abraham popisuje fascinaci svátky a rád se účastní jejich oslav i u jiných náboženství, jako je například islám. Přesto cítí určitou vazbu právě k judaismu. Postupně do svého zájmu zapojil i blízkou rodinu, která se od oslav během let odklonila, a on je znovu začal a navrátil.

Abraham: „Považuji se za Čecha, ale mám prostě blízko k té tradici, protože ke mně jako nějak promlouvá a je součástí mých kořenů a hrozně mě baví.“

Podobné napojení na víru prostřednictvím oslav svátků a dodržování tradic je několikrát zmiňováno řadou respondentů. Důležitým faktorem je podle dotazovaných i rodina a komunita. Liturgii dodržují především v rodinných kruzích v rámci tradice, společenský komponent hraje tak v celé víře velkou roli. Vzhledem k primárnímu zaměření práce na jeden svátek jsme se u vztahu k židovství zastavili s každým respondentem jen na několik minut z často okolo půlhodinových rozhovorů. Nenashromáždili jsme tedy dostatečné množství dat na celistvé závěry a naše znalosti problematiky dědění a konvertování na tuto víru nemají potřebný přesah. Z rozhovorů však vyplývá, že na osobní vztah k víře má dopad aktivní víra a dodržování praxe v rodině.

Nyní se podíváme na rozdíly v přístupu k víře, způsobech oslav svátků a jejich vývoji v životě na základě toho, kde se respondenti během svého života vyskytovali. Především se zaměříme na podobnosti a rozdíly židovských oslav v České republice oproti Rusku a Ukrajině.

Jednotlivec je ovlivňován prostředím, ve kterém vyrůstá a během svého života se nadále pohybuje.¹¹⁾ Je-li mu poskytnut dostatečný prostor, zázemí a ochrana, může vyjadřovat své názory a hlásit se k přesvědčením. Ve svobodné společnosti je vytvářeno mnohem více příležitostí k vyjádření vlastní individuality či skupinové jedinečnosti. Naopak autokratické systémy tyto odlišnosti obvykle potlačují a diskriminují. „Špatní“ či „nevhodní“ jedinci a menšiny jsou vnímány jako ohrožení pro řádný chod státu, čímž se stávají předmětem útoku. Ve vytvořeném nebezpečném prostředí jsou nuceni se mnohem silněji asimilovat a pokusit se splynout se zbytkem populace.

Současná situace států, kterými se zabýváme, je vytvořena na silné kulturně-ekonomické historii. Velkým politickým milníkem pro Evropu bylo 20. století, jež za sebou po vyčerpávajících dvou světových válkách zanechalo úplně novou politicko-geografickou situaci. Společnosti prošly silnými otřesy a jizvy z nich si především menšiny nesou dodnes.

Většina informantů v rámci vyprávění o svém vztahu k židovství zmiňuje i rodinnou historii. Již jsme psali výše o důležitosti matky ve vztahu k víře. Dalším velmi opakovaným bodem byli prarodiče a jejich život, který byl silně formován politickou situací doby kolem 2. světové války a pohledem většiny Evropy na Židy. Vyznávání judaismu znamenalo úskalí v osobním i profesním životě. Diskriminace v každodenních sociálních interakcích a na pracovišti, zamezení studia a v osudových případech byl jedinec zaveden do koncentračního tábora. Společnost měla tendenci následovat jednu „správnou“ cestu a vybočující jedinci ze strachu o svou bezpečnost schovávali své rozdíly.¹²⁾

Kristie (Rusko) i Alex (Ukrajina) se dlouze a květnatě rozpovídali o životě svých prarodičů v dobách Sovětského svazu.

Alex: „(Babička) byla nějakou dobu v koncentračním táboře, bylo to ukrajinské ghetto.“

Kristie „A tím, že byla pod tím tlakem, nebo že to byla taková doba, tak oni všichni se snažili schovat.“

Několikrát zmiňovaným aspektem k dosažení anonymity byla změna jmen.¹³⁾ Z rozhovorů vyplývá, že docházelo například k nucenému přepisu příjmení ze strany armády, ve které sloužil pradědeček Kristie. Ten byl mučením donucen ke konverzi na pravoslavné křesťanství. Snaha schovat své židovské kořeny mohla ale být i dobrovolným preventivním opatřením, kdy si kupříkladu Alexův dědeček změnil jméno ještě před vstupem do armády. Z odpovědí je patrné, že nešlo o nijak vzácnou praktiku. To dokládá i následující úryvek z rozhovoru s Kristie.

Kristie „Proto jsem slyšela nějaké vtipy ohledně toho, že prostě každý třetí Ivanov je vlastně žid.“

Respondenti z České republiky také pocítili vliv komunismu na rodinnou historii. Všichni, kteří se o situaci prarodičů zmínili, popisovali stejné utlumení judaistických tradic, slavení svátků a hlášení se k víře během války. Po jejím ukončení se příběhy rozvírají jako břitvy nůžek. Abraham studuje religionistiku a ze svých zkušeností vyvodil následující:

Abraham: „Stýkám se s tím, že jsou nějaký dva modely, co se podle mě mohlo stát, víc to zinentzivnilo tu víru a ty tradice, anebo to, že to právě opadlo.“

U více než poloviny babiček a dědečků, se kterými jsme byli seznámeni v rozhovorech, po válce nedošlo k intenzivnímu návratu k pravidelnému vyznávání tradic. Avšak u dvou pozorujeme situaci, kdy respondenti kladně vzpomínají na dětství, ve kterém hrála ortodoxie babičky roli v průběhu svátků. Oslavy mají spojené s rodinným kruhem okolo ní. Prarodič tvořil srdce slavení, řídil jeho proces nejen fyzicky, ale především emocionálně. Zajímavou výjimku lze pozorovat u Sáry, jejíž babička prošla stejným procesem odklonu, ale nikdy se nepřestala považovat za Židovku a nyní se k víře pyšně hlásí a chce znovu zavést tradice, přestože již neumí ani jednu modlitbu.

Pouze v Rusku kromě politické situace hrálo roli i jiné náboženství. K pravoslavnému křesťanství konvertovalo několik rodinných příslušníků z této oblasti. Jako důvody jsou popisovány vnější síly, kdy tato víra představovala menší riziko, i vnitřní, kdy po odklonu od židovství chyběl mnohým obyvatelům státu náboženský aspekt v životě, avšak navrátit se k původnímu nebylo možné. Ruská pravoslavná církev, neboli Moskevský patriarchát, je největší církví v tomto státě a tradičně má zásah i do politického dění v zemi. Je propojena s celým státem a etnickou příslušností i kulturou. Zakomponovat do tohoto mixu další náboženství je značně složité, obzvlášť bez podpory Ruska jako státu. To doposud aplikuje opačnou strategii v podobě útlaku. Kristie na otázku, zda se považuje za Rusku či Židovku, odpověděla tak, že je pro ni těžké propojit se s ruskou identitou.

Kristie: „Já bych neřekla, že jsem Ruska. Jakoby etnicky nebo kulturně. Nevím jak to… Ano, mám ruský pas, ale jakoby nemám… nejsem pravoslavná.“

Jak už bylo zmíněno, komunita a společenství je kromě rodiny důležitým aspektem židovství. V Rusku se během sčítání lidu v roce 2010 přihlásilo k židovskému původu mezi 200 a 500 tisíci lidí¹⁴⁾ a dle záznamu židovské komunity z roku 2020 je počet Židů kalkulován na něco přes 150 tisíc osob.¹⁵⁾ Ruská federace je domovem pro mnoho skupin Židů – tou největší jsou Aškenázové, dalšími jsou Sefardové, krymští Karaité, gruzínští Židé apod. Na území největšího státu světa se rozkládají desítky židovských komunit včetně Jevrejské (Židovské) autonomní oblasti na východním cípu. Tyto komunity nepůsobí uceleně, obsahují tisíce lidí a vzhledem ke své rozloze nejsou dostupné k osobnímu styku pro mnoho zájemců a je možné se k nim přihlásit pouze na dálku. Žádný mimotuzemský informant se nikdy osobně nesetkal s takovým prostředím a znal jej pouze z vyprávění. Bydliště a místo pohybu se nacházelo v přílišné vzdálenosti od takového centra. Tradice dodržovali a slavili v rámci rodiny a na důležité svátky chodily do synagogy.

Největší komunitní zapojení popisuje Alex, který kolem 10. roku svého života strávil nějaký čas v Sochnutu. Sochnut, neboli Židovská agentura pro Izrael, působí ve více než 80 zemích za účelem připomenout Židům jejich kořeny, prohloubit jejich vztah k víře a poskytnout zázemí k oslavám svátků, které jsou pro ně v osobním životě nedostupné.¹⁶⁾ Děti se zde zároveň mohou učit ve svém mateřském jazyce. Hebrejštinu ovládat nemusejí a případně je jim poskytnut prostor, aby se ji naučily. Vzdělávají se o historii a tradicích judaismu za účelem případného návratu do Izraele. Repatriace byla v Sovětském svazu značně komplikovaným procesem, v některých případech dokonce zakázaným. S touto agenturou bylo možné se setkat pouze ve velkých městech. Díky většímu množství zdrojů bylo poté možné striktní omezení obejít.

V kontrastu je židovská komunita v České republice (sídlící v Praze)¹⁷⁾ značně menší oproti jiným zemím, přestože k ní většina Židů přihlášena není. Eliška zde pracuje jako učitelka a popisuje výhody malé komunity, která podle jejích odhadů čítá jen kolem 500 osob. Společně s ostatními členy v této skupině vytvořili skutečné společenství. Neustále se potkávají na stejných místech a v prostorách židovské obce během důležitých židovských svátků.

Eliška: „Že je mi vlastně strašně sympatický, jak ta komunita tady je vlastně fakt malinká… Tak je to hrozně fajn tím, že se tam vlastně všichni znají. Opravdu je to taková vesnice.“

Semknutost plyne i z faktu, že během rozhovorů vyšlo najevo, že se většina informantů zná právě prostřednictvím židovské komunity, kde se více či méně pravidelně setkávají.

Z odpovědí vyplývá, že politická situace minulého století v jednotlivých státech měla vliv na víru u většiny respondentů. Válka značně zkomplikovala životy Židů ve všech státech, s mírnými rozdíly, kdy na východě častěji přistupovali ke konverzi na křesťanství. Nezaznamenali jsme korelaci mezi Ruskem/Ukrajinou a Českou republikou, pokud jde o pravděpodobnost návratu k víře po válce v rodině a síle vztahu k ní u našich respondentů. Vliv má prostředí i na současnou podobu komunit (například na jejich velikost), avšak v tomto aspektu nelze opomenout ani geografické rozdíly států a počet obyvatel. V kapitole „The Paradoxes of Post-Soviet Jewry“ své knihy (citace: GITLEMAN, ZVI. *A Century of Ambivalence: The Jews of Russia and the Soviet Union, 1881 to the Present*, 2001, chapter 9: 244-274) popisuje autor další argument ztěžující Židům v Rusku návrat k víře. Přestože po válce došlo k utlumení diskriminace ze strany vlády, občanský antisemitismus se stal mnohem viditelnějším a hlasitějším. Udává také příklady bigotnosti ze strany intelektuální části společnosti.

V této části práce se zaměřujeme na obecný vztah respondentů ke svátkům: jakou důležitost jim přisuzují, které slaví, kde je slaví a s kým. Pozornost jsme věnovali i tomu, jak se tyto aspekty vyvíjely během jejich života a čím byly ovlivňovány. Svátky připomínají nejvýznamnější momenty historie židovského národa a upevňují tak příběh celého náboženství. Jejich slavení podporuje pocit vnitřní identity, kdy si Židé připomínají, odkud pochází jejich víra a na jakých hodnotách je postavena. V judaismu sdílení a společná angažovanost upevňují sounáležitost s komunitou.

Všichni zmínili, že si již z dětství pamatují dodržování tradic spojených s judaismem. Pamatují si, že se účastnili oslav alespoň jednoho ze svátků. Vzpomínají na časy trávené v okruhu blízké rodiny doma u jídelního stolu. Jedním takovým svátkem, který byl zmíněn v několika rozhovorech, byl šabat či jinak šábes. Tento významný den připomíná poslední den odpočinku Boha po stvoření světa. V judaismu připadá na sobotu, začíná v pátek po západu slunce a končí o 24 hodin později. Dle tradice je někdy považován za nejdůležitější svátek judaismu. Během něj se odříkávají speciální modlitby a je zakázána jakákoliv namáhavá práce. Čas se tráví odpočinkem, povídáním si a hraním her.¹⁸⁾ Za důležitý aspekt popisují respondenti setkání s rodinou v pátek u večeře. Znovu se zde dostáváme k bodu, kdy lze z dostupných zdrojů vyvodit, že je rodina důležitá pro další aspekt judaismu – kromě samotné víry je to i vyznávání jednotlivých svátků.

Abraham: „Šábes slavím hodně s tím, že si prostě řekneme modlitby a zapálíme svíčky.“

Největší množství svatých dnů, na kterých se sama aktivně podílí, popisuje Eliška, jež vyučuje děti v rámci školy židovské obce a ráda by se stala konverzí židovkou. I Atur, který slouží v izraelské armádě, se pokouší aktivně slavit svátky, a na nejposvátnější den, tedy šabat, je propuštěn domů k rodině. Většinu Chanuky však stráví na vojenské základně se svou četou.

Atur: „Slavím, ale slavím v armádě, a ne v rodinném prostředí… Ale je to furt v rámci nějakého našeho operačního postupu. Často prostě na to není čas nebo to třeba člověk prospí.“

Pro vojáky byly společné oslavy dobrým způsobem sblížení, hlavně v tu chvíli, kdy je kvůli napjaté situaci nepropustili pryč ze základny.

Naopak Alex, který se nepovažuje za aktivního věřícího, neslaví žádné svátky. Z odpovědí odvozujeme, že svátky a jejich dodržování hrají v židovské víře velkou roli. To doplňuje i fakt, že největší důležitost jim přisuzují respondenti, kteří v současné době vnímají nejsilnější napojení na svou židovskou identitu, a to v náboženském smyslu.

Dalším zmiňovaným svátkem je Pesach, při němž si Židé připomínají odchod Izraele z egyptského otroctví, vedený Mojžíšem. Jde o osmidenní svátek, během něhož jednotlivá jídla symbolizují útrapy, které je postihly na cestě pouští. Symbolika je přítomna ve většině pravidel košer (souhrn, jenž popisuje úpravu pokrmů, jaká jídla se smí a nesmí jíst a jaká se připravují na svátky). Pesachu se také přezdívá Svátek nekvašených chlebů, protože podle Tóry museli Židé uprchnout z Egypta natolik rychle, že chléb nestihl vykynout, a nyní se tak během slavení nesmí jíst kvašený.¹⁹⁾

Sára: „Protože to je o tom (pesach), jak utekli z Egypta …, a vlastně se připomíná každá útrapa, co se jim stala tím specifickým jídlem. „

Příklad udává Sára: „Pak tam je nějaký křen s jablkama, což vlastně symbolizuje tu sladko-hořkost nějakýho toho utrpení z té situace.“

Historicky jde o osmidenní svátek, který připomíná zázrak při opětovném vysvěcení (či posvěcení) druhého Chrámu v Jeruzalémě v roce 165 př. n. l. Vysvěcení předcházelo úspěšné povstání Makabejských (vedené Judou Makabejským, neboli tzv. Makabejská revolta) proti Seleukovské říši, konkrétně proti vládě krále Antiocha, který poskvrnil druhý Chrám v říši a nutil Židy uctívat řecké bohy. ²⁰⁾

Toto povstání vedlo k osvobození Jeruzaléma a znovuzasvěcení chrámu. Proto je název Chanuka odvozen od hebrejského slova “חנך‎”, které v překladu znamená “zasvětit”.

Chanuka se slaví osm dní, počínaje podle židovského kalendáře 25. dnem měsíce kislev, což podle gregoriánského kalendáře připadá každý rok na trochu jiné datum mezi koncem listopadu a koncem prosince. K oslavám neodmyslitelně patří mnoho tradic, zvyků, modliteb a her. Některé z nich nyní představíme jako nástroj porozumění problematice a v práci již nebudou takto podobně znovu vysvětlovány.

Hlavní tradicí Chanuky je zapalování svíček na chanukiji, což je speciální devítiramenný svícen využívaný pouze pro tento svátek. Osm svíček představuje osm dní zázraku oleje. Podle tradice, když Makabejští znovu dobyli chrám, našli v něm pouze malou nádobu posvěceného oleje, která měla vystačit na jediný den osvětlení menory (častěji používaný židovský sedmihranný svícen a jeden ze symbolů judaismu). Zázračně však tento olej vydržel osm dní, což bylo dostatečně dlouho na výrobu nového posvěceného oleje na zapálení menory (nebo též menóry) k vysvěcení chrámu. Tento zázrak je jádrem oslavy Chanuky. Devátá svíčka, známá jako „šamaš“ (služebník), se používá k zapálení ostatních svíček. Tradičně se každý večer Chanuky zapaluje o jednu svíčku více, počínaje první večer až po osmý večer, kdy svítí všechny svíčky. Původ svátku a tradice s ním spjaté jsou popisovány v Talmudu, jenž obsahuje soupis židovských zákonů a tradic. Talmud je společným dílem rabínů, kteří na něm pracovali po dobu několika staletí.²¹⁾

Během Chanuky se recitují speciální modlitby, včetně „Al ha-Nissim“ (O zázracích), která je součástí modlitby Amidah a modlitby po jídle. Dalším důležitým prvkem je zpěv hymnů, jako je „Maoz Tzur“ (Skála záchrany), který oslavuje Boží zázraky a ochranu.

K oslavám Chanuky neodmyslitelně patří i různé tradiční pokrmy, které jsou obvykle smažené na oleji, čímž si symbolicky připomínají zmíněný zázrak. Mezi oblíbené pokrmy tohoto druhu patří latkes (bramboráky) a sufganiyot, které jsou téměř totožné s pro nás typickými koblihami plněnými džemem.

V rámci oslav Chanuky jsou také tradičně hrány nejrůznější hry. Nejznámější je hra s dreidlem (točivkou, podobné hračce káča). Dreidl má na každé straně hebrejské písmeno – נ (nun), ג (gimel), ה (hei) a ש (shin), což jsou počáteční písmena věty „Nes gadol haya sham“ (Velký zázrak se tam stal). Hráči hrají o mince nebo o nejrůznější cukrovinky a cílem hry je za pomoci točení dreidlem získat co nejvíce trofejí.

V dnešní době se Chanuka slaví nejen v domácnostech, ale také ve veřejných prostranstvích. Jsou dokumentovány veřejné ceremonie ve městech po celém světě zapalování menóry,²²⁾ kterých se účastní představitelé různých náboženství a komunit. Tyto akce mohou být doprovázeny kulturními programy, jako jsou koncerty a výstavy.

Nyní jsme představili Chanuku jako svátek, její historické pozadí a původ, tradice s ní spojené a obvyklý průběh oslav. Již jsme se obecně seznámili se vztahem dotazovaných k víře, jejich židovské identitě a k dalším významným dnům judaismu. Tuto kapitolu nyní budeme věnovat pouze Chanuce. Dle získaných odpovědí je oslavována největším počtem respondentů, a to i přesto, že se jedná pouze o historický svátek připomínající vědecky doloženou událost, která však měla velký vliv na celé židovství. Zázrak oleje je poprvé popisován už v Talmudu, soupisu rabínských diskuzí, který popisuje zákony, etická pravidla a historické souvislosti. V rozporu s tím jsou biblické svátky, jako Šabat (den odpočinku, který je součástí desatera), zapsány přímo v Bibli či Tóře.

Z výpovědí respondentů vyvozujeme, že aktivního slavení Chanuky se v současné době v jakékoliv podobě účastní šest z našich respondentů. Za Ukrajinu a Rusko je to pouze Hannah, pro kterou je to jejími slovy jeden z oblíbených svátků. Oblíbenost samotného svátku může být uchopena z několika úhlů. Příběh spojený se svátkem má jednoduchou pointu snahy o náboženskou svobodu pod útlakem jiného náboženství. Osud utlačovaného je s židovstvím spojován v průběhu staletí. Tradice s ní spojené nejsou nadále tak dopodrobna popsané jako u biblických svátků, a dodržování zapalování chanukije či příprava některých tradičních pokrmů je snadnější zakomponovat a přizpůsobit každodennímu životu. Dalším aspektem může být i to, že se jedná o několikadenní rodinný svátek spadající na klidnější období před koncem roku.

Atur: „Chanuka je vlastně… jeden ze základních svátků. Jo, je to celá ta tradice, ta legenda nebo povídka, která se k tomu váže, vždycky pro mě byla zajímavá.“

Všech respondentů jsme se zeptali, zda jim Chanuka nějakým způsobem zasahuje do profesního či osobního života. Kromě případů, kdy se jedinec svátku vůbec neúčastní, všichni odpověděli, že ne. Zmiňují, že záleží i na konkrétním datumu. Chanuka každý rok připadne na jiný čas mezi koncem listopadu a koncem prosince. Může tedy nastat situace, při které se celý či alespoň část osmidenního svátku střetne se zimními prázdninami ve školách a vánočním volnem pro dospělé. Když se tak nestane, židovský svátek si přizpůsobí. Hannah popisuje, jak se setkávají pouze první a poslední den a vše připraví dopředu, aby mohli strávit čas s rodinou. Stejnou praktiku ještě za života jeho babičky praktikoval i Adam. Tento jev se nezdá být aktuální pouze pro respondenty z jednoho státu, ale pro celý výzkum.

Další respondenti zmiňovali fakt, že navaří večeři předem, aby mohli daný večer strávit v obklopení rodiny. Žádný z informantů nezmiňuje, že by byl nespokojen se situací, kdy musí upravit důležitý aspekt náboženství pro potřeby života v současné společnosti. Naopak několikrát nadhodili, že to považují za normu. Za nejdůležitější součást svátku je považována večeře s rodinou, na kterou se domů stihnou vrátit z práce a dalších závazků. Sára jako jediná vyjádřila přání mít také možnost volna, kterou mají na svůj vánoční svátek ostatní.

Sára: „Vždycky jsem záviděla všem, že mají ty zimní prázdniny na ty Vánoce, že prostě mají volno a my nikdy, ale tak je to protože to je normální. Nemůžu po někom chtít, aby mi udělal prázdniny, ale chtěla bych to hrozně.“

Večeři je možné absolvovat i v komunitě, přestože všichni informanti, kteří se jí účastní, ji slaví doma s úzkou rodinou. Tento fakt vyplývá z několika odpovědí a zároveň nebyl v rámci textu nikým vyvrácen. Některé svátky jsou tradičně více spojovány s rodinou a další s komunitou, například ty, které vyžadují návštěvu synagogy a pronesení speciální modlitby uvnitř ní. Oba aspekty jsou pro židovství důležité, což vyplynulo vícekrát během celého textu v průběhu zpracování odpovědí. Z našich respondentů se s oslavou Chanuky mimo domov setkala pouze Kristie, a to konkrétně ve svém dětství, v rámci spolku, když vyrůstala v Rusku v republice Komi.

Hannah: „Některá část židovské komunity chodí do synagog. My však slavíme pouze v úzkém rodinném okruhu.“

Období prosince je ve velké části světa spojováno s Vánocemi. Chanuka se kromě svátku připomínajícího narození Ježíše Krista, se kterým může dopadnout na stejné datum, protíná i s dalším židovským svatým dnem, a to Šabatem. Šabat je dnem odpočinku, během kterého je zakázána jakákoliv práce včetně vaření a přípravy jídel. Jeden svátek tak zavazuje k aktivitě a druhý k opaku. Respondenti, kteří dodržují obě tradice své víry, zmiňují, že v sobotu přizpůsobují svůj den tak, aby mohli dodržet tradiční večeři i přes toto omezení. To především tak, že tradiční pokrmy připraví předešlý den před západem slunce a při sobotní večeři kombinují prvky Šabatu a Chanuky. Zmiňují speciální modlitby pro oba svátky, které se odříkávají po sobě tak, aby žádná nebyla opomenuta.

Většina respondentů si uvědomuje vánoční atmosféru konce roku. Na otázku, zda vnímají nějaký dopad na Chanuku, se však odpovědi liší. Informanti z Ruska a Ukrajiny ze svého dětství popisují, že žádnou takovou změnu nezaznamenali. Přestože všichni tři potvrzují tuto myšlenku, Hannah vzpomínala na situaci, kdy jako dítě vnímala Chanuku v prostředí vánoční atmosféry a spojovala ji společným prvkem času stráveného s rodinou. Z její odpovědi vyplývá, že neměla problém rozlišit oba svátky a spojení vzniklo.

Hannah: „V období Chanuky je vánoční atmosféra, takže jako dítě jsem si spojovala tyto dva svátky jako „židovské Vánoce“.”

Naopak z odpovědí Čechů je patrná větší dualita. Několikrát byl zmíněn aspekt dárků, který není pro židovskou tradici typický a není zmiňován v knihách. Z faktu vyvozujeme, že obdarovávání bylo představeno v Chanuce až v moderní době. Informanti popisují, že v dětství bývali obdarováváni rodiči či prarodiči buď každý den, nebo na konci svátku, a to především drobnostmi. Eliška pracuje s dětmi ve škole a také zmiňuje organizování a přípravu malých dárků. U Vánoc hraje obdarování mnohem větší roli, a naopak v Chanuce jde spíše o minoritní záležitost. Dárky nemají symbolickou hodnotu pro židovskou tradici a dětem se předávají, aby se necítily opomenuté a znevýhodněné. Tato myšlenka byla potvrzena nejméně ve dvou odpovědích respondentů.

Eliška: „To jsem chtěla říct k tý Chanuce ještě, že dostávají dárky (děti), ale dostávají každý večer jeden.“

Aspektem, ve kterém se velmi projevovaly odlišnosti vzhledem k původu informantů, bylo dávání dárků. Silná tradice Vánoc v Čechách měla za následek protlačení fenoménu darů i do židovských tradic. Téměř ve všech rodinách z Čech se v té či oné míře dávají na Chanuku drobné či větší dárky, přičemž dle původních tradic by se neměly dávat žádné. Většina dotazovaných zmiňuje, že dostávají nějakou odměnu každý z osmi dnů.

Sára: „Každej den si dáváme dárky, což je fakt super. A to trvá osm dní. Každej den nějakou věcičku.“

Rabín pocházející z amerického Chicaga, který v současnosti pobývá v České republice a začlenil se i do místní židovské komunity, se ve svém článku zaměřuje na popis dilematu a vztahu mezi Chanukou a Vánoci (citace: HOFFBERG RONALD, Čím je Chanuka pro Židy: Každoroční chanukové dilema, Zpravodaj SKŽ č. 54, 2005/5766, str. 15–19). Křesťanský svátek vlivem komerce a reklamních triků podle něj přišel o svůj původní duchovní význam. Snaha o zviditelnění a pozitivní reklamu se projevuje i v převzetí předávání dárků do samotné Chanuky ve snaze udržet ji tzv. „ve stylu“.

Argument podporující obdarovávání postupně během několika dnů zmiňuje i Eliška, která vnímá tento způsob jako adekvátnější oproti hromadění dárků v jeden večer, ke kterému dochází během Vánoc.

Eliška: „A mně to přijde jako hrozně fajn, že to není na ně nahrnutý, ale mají to tak jako postupně a vždycky jsou vděčnější, že mají ten každej večer něco prostě po dobu tý Chanuky.“

Na Ukrajině a v Rusku se slaví pravoslavné Vánoce až na začátku ledna.²³⁾ Na Ukrajině došlo ke změně a posunu slavení Vánoc na 25. prosince až po začátku války.²⁴⁾ Oba státy tak sdílejí historii a pocházejí ze stejné tradice. Z toho vyvozujeme důvod, proč si na východě Chanuku a Vánoce spojují výrazně méně. Ještě před sto lety se tyto dva svátky vůbec nesetkávaly. O samotných dárcích se příliš nezmiňovali.

Hannah: „Teď si myslím že žádné zvyklosti regionu se do Chanuky nepromítají, jak vánoční, tak celkově tradice česká. Jediné spojitosti vidím v dáváním dárku a strávený čas s rodinou, ale to si myslím že nemá vliv na region a jeho tradice.“

Hannah se do Čech přestěhovala a rozdíl ve slavení oproti Ukrajině vidí právě v dávání dárků a větší provázanosti Chanuky s rodinnou oslavou. Například Kristie z Ruska nedostávala žádné dárky a samotný svátek chodila slavit do komunitního centra. Obecně si mimočeští informanti pamatovali především jídlo, které na Chanuku jedli, jelikož se celý svátek váže na společnou večeři.

Atur: „Dávání dárků je tady v Izraeli dost… Není to úplně norma, bych ji řekl. Ty dárky jsou tam míň ta pointa. To je asi taková hodně česká věc, že si tady všichni dávají dáračky na tu Chanuku.“

Atur pochází z více ortodoxní židovské rodiny z Prahy a dárky na Chanuku si nedávali vůbec. Zmiňuje, že mohl nanejvýš dostat větší kapesné, a v Izraeli, kde teď sám žije, se také žádné dary nedávají. Naopak například Abraham nám pověděl, že se v jeho rodině na Chanuku dává pouze jeden velký dárek, a pokud se slavení protne s Vánoci, tak se dá právě 24. prosince.

Abraham: „…A v nějaký moment se to evolvovalo do toho, že i na Chanuku se dávají dárky. Každej ten den jeden, ale my tohle neděláme, my si dáváme většinou jeden dárek během těch osmi dní, a když to teda ještě se protne s těma Vánocema, že to bude fakt ve stejnej čas, tak to slavíme na ty Vánoce.“

Vyvozujeme z toho následující: každá česká rodina nechala v různé míře splynout slavení Vánoc s Chanukou, a to převážně právě v aspektu dárků. Přizpůsobili si je osobním potřebám, originálně se však na Chanuku nedávají dárky žádné, a to jak na Ukrajině a v Rusku, tak v Izraeli. Stalo se tomu tak nejspíše kvůli dětem, které si přály dostávat příjemné odměny stejně jako jejich kamarádi. Častější u Židů v Čechách je dávat osm menších dárků každý den za sebou než jeden velký, ale i to je možné.

Tento aspekt se již nepromítá v dospělých životech žádného z respondentů. Z toho vyplývá, že se svátek modifikuje především pro děti. S příklady změn pro potřeby dětí se v odpovědích setkáváme kromě dárků i v podobě popisu her. S přihlédnutím k geografickému rozložení respondenti z České republiky popisují vliv Vánoc na Chanuku obšírněji a konkrétně představují i příklady. Nelze z toho však usuzovat absenci dopadu tohoto původně křesťanského svátku na židovský ve východních zemích. Nezávisle na státě, ve kterém vyrůstali, sdíleli respondenti zážitky z komunitního centra, židovských organizací a dalších míst, kde se děti mohly učit o své židovské historii a získat propojení se svátkem pomocí her. Alex popisuje ze svého dětství v Rusku podobný příběh jako Češka Eliška, která má pod křídly další generaci v židovské škole. Na Chanuku a další svátky se připravují speciální kostýmy připomínající tradiční věci s nimi spojené. V nich si poté děti nacvičují představení o vzniku a původu tradic. Je jim tak představen komplexní systém pomocí interaktivní hry. Židovské komunity ve všech třech státech se snaží přiblížit dětem víru v co nejjednodušší formě.

V Rusku je propojení náboženství, typicky pravoslavného křesťanství, s identitou viditelnější a propojuje se s tou národní, což bylo rozebíráno v první kapitole. Víra a politika mají tak možnost se navzájem ovlivňovat, protože nelze stát považovat za absolutně sekulární. To je vidět například na jevu, kdy patriarcha ruské pravoslavné církve musí být schválen Putinem.²⁵⁾

Kristie: „No prostě ten nejvyšší rabín, nevím, jak ho nazvat … prostě on je od Putina.“

Respondentka ve svém vyprávění o kulturním centru, do kterého docházela v dětství v Rusku, popisuje stejný přístup v ohledu k židovství, tedy že i v rámci židovské obce byl hlavní rabín určen právě Putinem. Další jev, kterého si povšimla, bylo, že svaté texty byly přeloženy a modlitby předříkávali v ruštině, ve snaze o to, aby ruská část identity nebyla nikdy opomenuta a naopak posilována. V rámci účasti na akci pořádané Židovskou agenturou pro Izrael, či zkráceně Sochnut, četl Alex kapitoly z Tóry také v ruštině, kde však šlo především o praktickou volbu zjednodušující výuku.

(fotografie z oslav Chanuky - Kristie)

V kontrastu s Českou republikou jsme se v odpovědích setkali pouze s používáním tradiční hebrejštiny při předříkání modliteb.

V rámci České republiky bylo zmíněno ovlivňování svátku Chanuka Vánoci, avšak nezaznamenali jsme žádné další výrazné kulturní dopady českých tradic na ty židovské kromě typických jídel, které zmíníme v následující části textu. Dostáváme se k dalšímu výraznému bodu odlišností, čímž se podle nás staly sváteční pokrmy.

Abraham: „…Češi mají rádi hodně smažený věci a vlastně v rámci Chanuky to je jedno ze základních věcí, že všechny věci se smaží. Například sufganijoty, to jsou ty koblihy a tyhlety věci, který se smaží. Řízky a smažák se vlastně docela jednoduše propojí s tou židovskou kulturou, a i těma věcma, co se dělají dost často na Vánoce.“

Z hlediska přípravy pokrmů české a židovské tradice velmi splynuly. Ve svém základu mají velmi blízko. V české kuchyni se obecně vyskytuje převaha smažených jídel a jelikož je Chanuka svátek oleje, nebylo vůbec těžké pro české židovské domácnosti si původní tradici přizpůsobit. Většina tuzemských dotazovaných jí na Chanuku téměř identické jídlo jako na české Vánoce. Smaží řízky, smažáky, bramboráky a připravují koblihy. Největší zvláštností v Čechách na Chanuku je bramborový salát, který vlastně vůbec nezapadá do židovského konceptu tradičních jídel. Není smažený, ani není nijak spjat s příběhem Chanuky. Přesto ho respondenti konzumují a jde o přebraný zvyk právě z vánočních jídel.

Eliška: „My vždycky máme řízky s bramborovým salátem, což je takový vtipný, že je to takový posunutý, ale vlastně mi to vyhovuje. A ten bramborový salát je něco, co je takový taky jako spíš český prostě.“

Vyvozujeme tedy, že i v tomto ohledu je vliv Vánoc na oslavy Chanuky velmi silný. Dalším zajímavým bodem propojení se stávají židovské koblihy – sufganijoty.²⁶⁾ Jde o klasické slavnostní smažené jídlo, které je však ve své podstatě téměř identické s českými koblihami. Atur zmiňuje, že možnost dát si v Izraeli znovu koblihy, na které byl zvyklý doma v České republice, je pro něj velmi nostalgická záležitost.

Atur: „V Izraeli se smaží koblihy jenom na Chanuku, zatímco v každé české pekárně nebo v Žabce nebo v Albertě, to celý rok najdeš koblihy. Já zbožňuju koblihy. Takže to, že v Izraeli jsou jenom osm dní za rok mi jenom připomíná vlastně to Česko, a je to tak jako… Chápeš, že jsem rád za to, že můžu jíst ty koblihy, který jsem byl zvyklý jíst celý svůj život.“

Dotazovaní z Ruska a Ukrajiny nezmiňují žádná specifická jídla, drží se spíše tradičních pokrmů a rodinných receptů. Již jsme zmínili, že Vánoce slaví z velké části až v lednu a s tím samozřejmě souvisí i jídelníček s nimi spojený. Obecně jsou i samotné Vánoce v Rusku i na Ukrajině slaveny velmi okrajově, a to na úkor velkých oslav Nového roku. Východní kuchyně také nemá tolik tradičních smažených jídel jako je tomu v České republice. Svou odlišností se tradice tolik neprotínají.

Hannah: „Podle receptu babičky připravujeme obecně židovské pokrmy jako jsou Cimes, Kugl, Šoulet, Gefilte fish, Charoset, sladké koblihy.“

Tato část práce je věnována již výše zmíněnému dotazníkovému šetření. Využili jsme ho, protože nás v průběhu práce začalo zajímat, zda je v našem okolí alespoň nějaké povědomí o židovském náboženství a zda jsou známé alespoň jeho základní aspekty. Také jsme si kladli otázku, zda budou odpovědi jednotlivých respondentů nějak korespondovat, ať už s jejich věkem, pohlavím, nebo hlavně se zemí, odkud pocházejí.

Od respondentů jsme získali celkem 54 odpovědí. Respondenti odpovídali celkem na 18 otázek. Dotazník samotný byl rozdělen na tři části.

V první části dotazníku jsme se zaměřili na respondenty samotné, konkrétně na jejich věk, pohlaví a zemi, ze které pocházejí.

Na náš dotazník odpovídaly převážně osoby narozené mezi roky 1997–2010, tedy naši vrstevníci. Druhou nejpočetnější skupinou byla generace narozená mezi roky 1981–1996. Častěji se výzkumu účastnily ženy než muži, ale tento poměr byl velmi vyrovnaný. Odpovědi na původ respondentů nás příliš nepřekvapily, většina respondentů uvedla, že pochází z České republiky. Odpovědi jsme obdrželi i od respondentů z Německa, Kazachstánu, Itálie a Ukrajiny.

Zajímalo nás také, jaký mají respondenti celkový vztah k židovskému náboženství, zda ho sami vyznávají, mají někoho z přátel v židovské komunitě, nebo o něm nikdy neslyšeli. Zde s velkým přehledem dominovala odpověď, že se s judaismem nejčastěji setkali ve škole.

Ve druhé části dotazníku jsme se zaměřili na samotný judaismus. Více než polovina respondentů uvedla, že by dokázala judaismus stručně charakterizovat. V navazující otázce nás zajímala samotná charakteristika náboženství. Jaké hlavní charakteristické znaky se tedy nejvíce opakovaly v otevřené otázce? Nejvíce si s pojmem judaismu lidé spojují Davidovu šesticípou hvězdu a typickou pokrývku hlavy, jarmulku. Dále respondenti často uváděli jako posvátné místo synagogu. Také uváděli, že židovství je monoteistické náboženství, tedy vyznává jednoho boha, a že hlavním pramenem je posvátný text Tóra, který vychází ze Starého zákona. Pokud se na odpovědi podíváme jako na celek, byly v nich zmíněny všechny důležité znaky judaismu včetně Abrahama, košer stravování nebo obřízky.

V další otázce nás zajímalo, zda se respondenti setkali s nějakými židovskými svátky, a pokud ano, tak s jakými. 72,2 % z nich odpovědělo, že ano, a nejčastěji zmiňovanými svátky byla Chanuka, poté Šabat a Sukkot.

Ve třetí části dotazníku jsme se zaměřili na samotný svátek Chanuka. Nadpoloviční většina respondentů (59 %) uvedla, že se někdy se svátkem setkala. 44 % respondentů se se svátkem setkalo ve škole, 27 % se se svátkem nikdy nesetkalo a 21 % o něm slyšelo od známých nebo příbuzných. Zaujalo nás, že spousta respondentů svátek zná z různých seriálů, například ze seriálu „Přátelé“, a že někteří jako zdroj uváděli i sociální sítě.

Následovala série kvízových otázek na základní znaky týkající se Chanuky. Na otázku, kolik ramenný je svícen, využívaný a slavnostně zapalovaný během ní, odpovědělo správně pouze 13,2 % respondentů. Více znalostí prokázali respondenti u otázky, kolik dní se Chanuka slaví, správný počet 8 dní uvedlo 24,5 %, 60,5 % z celku uvedlo, že neví.

Jako jiný název Chanuky respondenti správně uváděli svátek světel. Na otázku, z jakého důvodu se Chanuka slaví, však nikdo neuvedl odpověď, že se jedná o oslavování zázraku, který se stal při opětovném vysvěcení chrámu. Většina respondentů odpověděla, že neví. Další otázka se zaměřovala na znalost tradičních pokrmů konzumovaných při Chanuce. Většina odpovědí správně zmiňovala potraviny připravované na oleji.

Poslední otevřená otázka v kvízu měla zjistit, zda respondenti vědí něco málo o průběhu samotného svátku a znají tradice s ním spojené. Jedinou tradici, kterou si respondenti vybavili, bylo postupné zapalování svící na devítiramenném svícnu.

Závěrečnou otázkou v dotazníku jsme se zeptali na zpětnou vazbu a na další postřehy týkající se judaismu, ze kterých se nám žádné zpětné vazby nedostalo.

V této práci jsme se zaměřili na vztah respondentů k jejich víře a oslavám Chanuky v různých kulturách. Zvláštní pozornost jsme věnovali geografickému kontextu, přičemž jsme zkoumali rozdíly v oslavách v post-sovětských zemích, jako je Ukrajina a Rusko, oproti České republice. Na základě provedeného výzkumu a analýzy rozhovorů se ukázalo, že Chanuka, jakožto jeden z nejvýznamnějších židovských svátků, má mnoho jedinečných tradic. Jejich dodržování se odvíjí od individuálních situací respondentů. Byly zaznamenány rozdíly v jednotlivých zemích a společné rysy u respondentů pocházejících ze stejného státu. Největší odlišnosti jsme zaznamenali převážně v tradicích spojených s jídlem a dárky. Chanuka se v Čechách protíná s nejvýznamnějším katolickým svátkem – Vánoci. Tento svátek natolik prostoupil životy Čechů, že ho již dávno neslaví pouze věřící lidé. Proto není divu, že takto silná tradice měla zásadní vliv i na židovský svátek světel, i když sama o sobě má mnohem starší tradici. Nejsilnější splynutí tradic se projevuje dle našeho názoru právě v aspektu dárků, kdy dle původních tradic na Chanuku nebyly dárky vůbec dávány. Nyní však české židovské děti dostanou sice malé, ale osm dárků na každý den slavností. U dotazovaných z cizích států se s tímto fenoménem nesetkáváme, Chanuka se opravdu ohraničuje převážně na večeři s rodinou a kamarády. Vánoční svátky poskytují možnost slavit Chanuku doma a více v klidu, vyjde-li v daném roce na zimní prázdniny. Pokud ne, snaží se respondenti, kteří svátek stále slaví, zachovat alespoň tradiční večeři v rodinném kruhu, kdy se všichni vrátí z práce a škol a splní tak všechny povinnosti spojené s každodenním životem. Tím se ukazuje, jak se tradiční svátek adaptuje na současné společenské podmínky a mezikulturní interakce.

Získané údaje ukázaly, že historické události, jako byly perzekuce Židů během 2. světové války a politické uspořádání v rodném státě dotazovaných, měly vliv na jejich pohled na židovskou identitu a způsob oslavy svátků. Zaznamenali jsme, že na dotazované z České republiky je v současnosti vyvíjen menší společenský tlak, proto se celé rodiny navracejí zpět k židovským tradicím. V rámci výzkumu jsme se vícekrát setkali s tím, že právě děti uvedly do rodin zpět některé obřady a slavnosti. Je to spojené s obměnou generací – prarodiče současné mládeže se báli projevit své židovské kořeny, proto žádné tradice nepředávali svým dětem, tedy rodičům dotazovaných. Mladí lidé, se kterými jsme dělali naše rozhovory, však již strach z pronásledování nemají. Pomalu obnovují zvyklosti ve svých rodinách a vtahují rodiče do slavení Chanuky, Šábesu, Pesachu a jiných svátků. Můžeme se tedy setkat s velmi zajímavým případem předávání tradic od dětí rodičům.

Naopak v Rusku jsme se setkali s opačnou tendencí. Politický stav v této zemi je velmi nestabilní a společnost i stát podporují převážně pravoslavnou církev. Proto se rodiče naší informantky z Ruska odvrátili od židovské víry k pravoslavné. Chtěli zapadnout lépe do společnosti, vyhnout se pronásledování a projevům antisemitismu.

Největší perzekuci a strach pod vlivem Sovětského svazu popisovali dotazovaní z východu. Dvě ze tří rodin byly nuceny změnit své židovské příjmení. Velkým tlakem působí další náboženství v této kultuře, konkrétně pravoslavné křesťanství. Vliv Ruska na židovské tradice však zůstává i v moderní době, a to v podobě používání ruštiny v modlitbách a dalších situacích spojených s vyznáváním svátků. Všichni dotazovaní, kteří nepocházeli z Ruska, používali k modlitbám výhradně hebrejštinu.

Na závěr bychom rádi podotkli, že oslavy Chanuky představují v židovství nejen památku na historické události, ale také příležitost k upevnění rodinných vazeb, vyjádření identity a dodržování zvyků. Právě tyto zvyky umožňují kontinuitu židovské tradice v dalších stoletích a generacích i přes veškerý tlak, který je na tento národ i náboženství vyvíjen v průběhu dějin. Můžeme si povšimnout, že i přes několik tisíc let a široký geografický rozptyl se židovské tradice příliš neliší. Jejich průběh a způsob slavení je mírně uzpůsobován především politické situaci země, například v podobě jazyka, avšak stále se jedná o minoritní posuny. Dle našeho názoru to je tím, že právě tradice spojují Židy napříč světem a jsou neodmyslitelnou součástí celého náboženství, bez kterého by ztratilo své základní stavební kameny.

Použitá literatura:

DE VRIES, Simon Philip. Židovské obřady a symboly. Vyšehrad, 2009. ISBN 978-80-7021–963-8.

GITELMAN, Zvi Y. A Century of Ambivalence: The Jews of Russia and the Soviet Union, 1881 to the Present. Indiana University Press, 2001. ISBN 0253338115, 9780253338112.

GITELMAN, Zvi Y. Jewish identities in postcommunist Russia and Ukraine. Cambridge University Press, 2012. ISBN 1107608732, 9781107608733

HOFFBERG, Ronald. Čím je chanuka pro židy: každoroční chanukové dilema. Společnost křesťanů a židů. 2005, roč. 54, č. 5766, s. 3.

LÖW, Rabi. Ner Micva. P3K, 2005. ISBN 80-903587-5-6.

NOSEK, Bedřich a DAMOHORSKÁ, Pavla. Židovské tradice a zvyky. 2. edition. Karolinum Press, 2016. ISBN 978-80-246-2996-4.

Použité webové zdroje:

ČESKÝ ROZHLAS. Otázka židovské identity. Online. 2012. Dostupné z: https://temata.rozhlas.cz/otazka-zidovske-identity-7994487.

DELLAPERGOLA, Sergio. World Jewish Population. Online. 2012. North American Jewish Data Bank, 2012. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20130422115956/http://jewishdatabank.org/Reports/World_Jewish_Population_2012.pdf

FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR. Chanuka. Online. 2010. Dostupné z: https://www.fzo.cz/judaismus/svatky/chanuka/.

FEDERACE ŽIDOVSKÝCH OBCÍ V ČR. Pesach. Online. 2010. Dostupné z: https://www.fzo.cz/judaismus/svatky/pesach/.

JEWISH ENCYCLOPEDIA. Table of Ratios of Jewish to Total Population in the Principal Countries and Cities of the World. Online. 1901–1906. Dostupné z: https://web.archive.org/web/20070328175501/http://www.jewishencyclopedia.com/table.jsp?table_id=427&volid=11&title=STATISTICS

THE GUARDIAN. The Guardian view on Patriarch Kirill’s support for Putin’s war: betraying the faith. Online. 2024. Dostupné z: https://www.theguardian.com/commentisfree/article/2024/may/03/the-guardian-view-on-patriarch-kirills-support-for-putins-war-betraying-the-faith.

THE JEWISH AGENCY FOR ISRAEL. Who We Are. Online. 2024. Dostupné z: https://www.jewishagency.org/who-we-are/.

WORLD JEWISH CONGRESS. Russian Federation. Online. 2024. Dostupné z: https://www.worldjewishcongress.org/en/about/communities/RU.

Židovská obec v Praze. Online. 2023. Dostupné z: https://www.kehilaprag.cz/cs. 

Počet shlédnutí: 152