VZTAH MEZI NÁBOŽENSTVÍM A POLITIKOU V MODERNÍCH SPOLEČNOSTECH

Autor: Jan Tomášek

Ve vztahu mezi náboženstvím a politickým vývojem existuje široká škála vzorců interakce od vzájemného vyloučení až po úplnou kompatibilitu. Náboženství převzalo při utváření politického systému nejen pozitivní, ale i neutrální a negativní role. Náboženství také reagovalo na politické změny nebo se jim postavilo proti politickým změnám buď jako úplný zastánce nebo částečný partner, jindy jako hlavní rival nebo zapřisáhlý nepřítel. V důsledku toho je systematické hodnocení této pozitivně doplňující a negativně podrývající role náboženství v politice extrémně obtížné, ne-li nemožné (Hejna, 2014). V závislosti na takových proměnných, jako je stupeň modernizace, urbanizace, mobilita, kulturní normy a osobní sklony a čas, který s tím souvisí, se objevují četné různé reakce náboženství jak na politiku, tak na politický vývoj. Vzhledem k tomu, že účinky náboženství jsou hluboce zakořeněny ve vzorcích konkrétních společností, dopad náboženství na vývoj politického systému se liší národ od národa. Nicméně v povaze a funkcích náboženství a politického systému existují určité inherentní rozdíly a společné obavy, které nám umožňují učinit určitá přípustná zobecnění (Hejna, 2014).

Cílem této práce je provést teoretickou studii v kontextu náboženství a politiky v moderních společnostech v pojetí antropologie. Hlavním nástrojem pro sběr dat je analýza odborné literatury.

1 TEORETICKÁ ČÁST

Tato část představí hlavní vlivy na vztah náboženství s politikou v moderních společnostech a náhledy na tuto spojitost.

1.1 Role náboženství a politiky

Náboženství má jako dějiny lidstva velmi dlouhou historii. V tomto ohledu, žádná z civilizací, které žily nebo ztratily svou existenci, nebyla nenáboženská. Řekové, starověcí Egypťané, Číňané, Indové a civilizace Mezopotámie, Chetité, Göktürkové, Mongolové a další starověké civilizace byli všichni vyznavači náboženství. V důsledku vědeckých studií o náboženstvích bylo pozorováno, že neexistuje žádná víra ve společnosti lidské historie. Primitivní náboženství, polyteistická náboženství, monoteistická nebo nebeská náboženství ukázala rozmanitost náboženství, kterým lidské bytosti věřily (Poráziková, 2015). Náboženství hrálo vedoucí roli při podpoře vztahů, válečných stavů, míru, přátelství a nepřátelství mezi státy před mírovými dohodami ve Vestfálsku. Mezinárodní vztahy, které se objevily po vestfálských dohodách, se pokusily vyloučit náboženství v teorii i praxi. I když náboženství prokázalo svůj význam v praxi v mezistátních vztazích, bylo z teorie vyloučeno. Bylo pozorováno, že náboženství se začalo prakticky projevovat v mezinárodních vztazích ke konci studené války, zejména po událostech 11. září (Poráziková, 2015). Náboženství bylo v teorii mezinárodních vztahů chybně vykládáno na základě ideologie teroristických organizací. Proto ideologie teroristů není náboženství, náboženství by se takto nemělo hodnotit. V tomto smyslu je ideologie lidský produkt a náboženství je božský fenomén. Vzhledem k tomu, že náboženství má rozpory a rozdíly s teoriemi mezinárodních vztahů, bylo velmi obtížné zařadit tyto teorie do náboženských teorií mezinárodních vztahů. Vzhledem k současným teoriím mezinárodních vztahů není náboženství v těchto teoriích zahrnuto, přestože hraje důležitou roli v historii lidstva v individuálních, sociálních, politických a mezistátních vztazích (Sahgal, Cooperman, 2015). Vidět a hodnotit mezinárodní vztahy jako sekulární řád a systém je možná základem této myšlenky, ale to, zda je nebo není možný nenáboženský systém mezinárodních vztahů, zůstává bez sporů. Vzhledem k současnému uspořádání mezinárodních vztahů v globální, regionální a národní politice a polarizacích je ústřední role náboženství v těchto polarizacích nepřijatelná (Sahgal, Cooperman, 2015).

1.2 Postoje, motivace a cíle náboženství k politice

Při udržování společenského řádu jsou náboženství a politika pouze dva z mnoha faktorů. Oba hrají důležitou roli při vytváření toho, čím společnost je a čím bude. Společenský řád vyžaduje nástroj ke sjednocení protichůdných zájmů a jak náboženství, tak politika se pokoušejí vytvořit legitimní a účinné prostředky a cíle tohoto problému (Leonova, 2013). Sdílejí odpovědnost za to, že lidem poskytují sociální prostředí, ve kterém lze přání každého jednotlivého života realizovat tím nejspravedlivějším a nejméně libovolným způsobem. Tyto společné starosti a vzájemné zapojení náboženství a politiky vyžadují jejich vzájemnou spolupráci a soužití. V důsledku toho se náboženství a politika často prolínaly v jejich ideologiích. Náboženství jako ideologie a zdroj systémů víry lze integrovat do politiky jako filozofii a zdroj systémů jednání a naopak. Navzdory těmto zdánlivě vstřícným příbuznostem se náboženství a politika liší ve svých cílech, postojích, motivacích a způsobech realizace svých cílů. Každý má svou doménu konečných zájmů a hodnot a každý si nárokuje roli hlavního hybatele ve společnosti. Spíše posvátné než profánní, jak uvádí Durkheim (2002), je hlavním zájmem náboženství, a proto sekulární sociální prostředí musí být konstruováno v souladu s transcendentálními hodnotami.

Náboženství tak má tendenci zasahovat do nepolitických sporů, nastavovat standard pro politický řád a sdílet autoritu při přidělování hodnot prostřednictvím svých norem a sankcí. Politický systém v sekulární sféře je údajně kompatibilní s náboženským rámcem a každodenní přizpůsobování společnosti měnícímu se sociálnímu prostředí. Být v souladu s náboženskými kodexy a být ospravedlnitelný náboženskou vírou (Leonova, 2013). Mezi mnoha sociálními sankčními agenturami vyžaduje náboženství své právo být konečným soudcem platnosti. Náboženství tedy navazuje kontakty s politikou hlavně proto, aby vedlo a ovlivňovalo politiku. Vzhledem ke svému transcendentálnímu zájmu a univerzalistické povaze má náboženství tendenci být ve svém přístupu k sociálním problémům ortodoxnější a méně smířlivé než politika. Zatímco primárním úkolem politiky ve společnosti je udržování společenského řádu, tento úkol je nezbytnou, ale nedostatečnou oblastí zájmu v náboženství. Kromě toho náboženství usiluje o přeorientování a přesměrování individuálního života více než o udržení společenského řádu (Leonova, 2013). Přirozená povaha náboženství tak nutí náboženství stát se nad politikou buď tím, že se od politiky oddělí, nebo ji zpochybňuje. Přesto v daném čase a na daném místě, pokud jsou podmínky příznivé, udržuje náboženství přátelský a harmonický vztah s politikou; ale pokud jsou politické dimenze společnosti v přímém rozporu s jejími náboženskými dimenzemi, náboženská odezva a výzva vůči politice se stanou poněkud hlučnějšími. Možnosti náboženství jsou vyhrát, přejít do ilegality, uzavřít příměří nebo prohrát. V sociálních účincích se tedy organizované instituce každého systému snaží vzájemně podmiňovat: náboženský systém se snaží ovlivňovat povahu politického systému formováním vzorců chování jednotlivců prostřednictvím náboženských norem a sankcí; politický systém chce ovlivnit povahu náboženství tím, že požaduje reinterpretaci základních náboženských hodnot a přesvědčení, ne-li změnu povahy náboženství samotného (Bowie, 2008).

2 ANALYTICKÁ (EMPIRICKÁ) ČÁST

V této části práce bude zaměřena pozornost na náboženství v politickém vývoji v pohledu společenských změn a potřeb v tomto vztahu v moderní době.

2.1 Náboženství a politický vývoj

Politický vývoj je aspektem mnohorozměrného procesu sociálních změn a jeho důraz je kladen na empirické a utilitární aspekty. Směřuje ke specializaci politických funkcí a objevování sofistikovaných politických technik, jak se vyrovnat se stále složitějším společenským prostředím. Pokrok společnosti přirozeně více závisí na politických schopnostech, které jsou snadno náchylné ke změnám, než na náboženských schopnostech, které nereagují na inovace a rozvoj (Davie, 2002). Davie (2002) dále uvádí, že náboženství jako příčinná síla se v oblasti sociální kontroly stalo méně funkčním, i když jeho závazné účinky při udržování sociální solidarity jsou cenným přínosem pro politický systém. Vztahy mezi náboženstvím a politickým vývojem jsou problematické a obtížně se zobecňují, a přesto se zdá, že existuje vzájemná korelace, do určité míry mezi fázemi politického vývoje a rozsahem vlivu náboženství na politický systém. Zdá se, že je přípustné předpokládat, že existuje určitý druh dialektického vztahu mezi náboženstvím a politickým vývojem (Davie, 2002).

Jak uvádí Halík (2012), hlavní funkce politiky v této rané fázi je zaměřena především na otázky a problémy národní identity a sjednocení. V takové situaci může náboženství přispět k integraci společnosti tím, že lidem poskytne jednotící cíl. Tím, že jim náboženství poskytne nový směr a také základní morálku, může pomoci vytvořit naléhavě potřebnou politickou identitu pro jednotlivce a sociální skupiny. S univerzalistickou perspektivou náboženství dovedně zmírňuje protichůdné názory a zájmy ve společnosti. Náboženství tak může dodávat politice udržovací ideologie (Halík, 2012). Jak postupuje politický vývoj, role náboženství upadá a vliv náboženství na politiku v tradiční módě klesá. Náboženství prochází tím, co Weber označuje za „rutinizaci charismatu“ a institucionalizace náboženství ho zbavuje většiny pozitiv, která byla odvozena z jeho pozice vzestupu nad sekulárními institucionálními vzory. Úpadek náboženského vlivu na politický vývoj vyplývá ze skutečnosti, že pozitivní funkce náboženství v tradičním slova smyslu se v moderní společnosti staly zcela nefunkčními. Industrializace a urbanizace přinesly komplikovanou socializaci jedince, která následně osvobodila různé sociální instituce z oblasti náboženského hodnocení. V politickém systému proces vývoje jednoho integrálního celku nediferencovaného od ostatních společenských sil již nestačí. S rostoucí politizací populace a se sociální transformací, která čelí novým nepředvídatelným událostem pramenícím z modernizace, musí být politický systém mobilní, efektivní a flexibilní (O´Callaghan, 2012). Politika již není samostatným partnerem nebo interpretem nábožensky předurčeného hodnotového schématu. Politika je spíše hlavním hybatelem společnosti, poskytuje jí nové cíle a vysoce specializované funkce, určuje priority jejího výkonu a nastavuje vlastní normy oddělené od norem náboženských. Aspekty modernizace se staly naprosto neslučitelné s „nerealistickými“ aspekty náboženství. Vzájemný vztah mezi náboženstvím a politickým vývojem nyní neexistuje na úrovni romantického pochlebování nebo skryté žárlivosti, ale na úrovni otevřeného napodobování a v extrémních případech dokonce úplného odříkání. Jak to shrnuje O' Callaghan (2012), kněžská funkce náboženství se vtělila do tak rigidní a konzervativní instituce, že by se jeho původní terapeutická role zabraňující chaotickým společenským změnám mohla změnit v brzdící sílu prospěšných a konstruktivních společenských změn. Kromě toho prorocká funkce náboženství, které je obecně utopické, ztěžuje společnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Náboženství se díky svému pevnému trvání na nadčasovosti své platnosti a silným účinkům individuálních idejí a identity stalo rozdělujícím faktorem a hrozbou pro modernizaci. Čím více se společnost sekularizuje a modernizuje, tím méně přímý vliv náboženství na politický systém má. Politický systém, jak se vyvíjí do modernizované podoby, napadá pevnosti náboženství, protože politická racionalita odrazuje náboženství (Babyrádová, 2006). V politice se náboženství spíše omezuje na „soukromou sféru“. To znamená, že náboženství samo prošlo strukturální diferenciací, aby se přizpůsobilo modernímu prostředí lidí. Jak popisuje Babyrádová (2006, s. 12), „realita náboženského kosmu upadala úměrně s jeho zmenšující se sociální základnou, specializovanými náboženskými institucemi.“ Babyrádová (2006) dále doplňuje, že v moderní společnosti je náboženství nuceno podmínečně se podřídit politice. Pozitivní role, které hrála v tradiční společnosti, se značně zmenšily. Přesto se vlivy náboženství na politický systém zcela nezastavily. Náboženství nyní ovlivňuje politiku prostřednictvím sociopsychologických aplikací svých doktrín. „Čisté náboženství“ je jistě rigidní a jeho univerzalistické charakteristiky jsou v rozporu se zásadami politiky zaměřenými na úspěch. „Aplikované náboženství“ je však mnohem flexibilnější a je spíše ideologií než teologií. Ve své ideologické podobě se náboženství stává méně konkrétním a obecnějším. V této souvislosti je pravděpodobné, že náboženství zůstane doplňkem politiky. Navíc tendence náboženství překračovat politiku z něj činí méně nebezpečnou brzdící sílu než mnohé jiné sekulární ideologie (Babyrádová, 2006).

2.2 Potřeba současných vztahů náboženství a politiky

Na rozdíl od dřívějších fází politického vývoje, v nichž před technický svět usiluje o jednotu a industrializaci, pozdější fáze politického vývoje se často vyznačují podporou národního blahobytu v reakci na extrémně mechanizovanou civilizaci (Heelas, Woodhead, 2005). Protože post-technický svět vděčí za svůj pokrok technologické struktuře a efektivitě, která má tendenci vytvářet vlastní racionalitu, se stala vzdorovitostí vyrovnat se s jinými racionalitami, než je její vlastní. Politika však není jen světská a praktická. Je to také prorocké a duchovní. Jelikož je náboženství zakořeněno v lidské přirozenosti, nelze politiku zcela oddělit od náboženství (Heelas, Woodhead, 2005). V politické sféře společnosti mohou instrumentální hodnoty pro dosažení materiálních cílů pocházet z technologického pokroku, ale spotřební hodnoty musí pocházet ze zdrojů s konečnými cíli, které nejsou jednoduše mechanizované civilizace. Za takových okolností se náboženství opět harmonicky dostává do kontaktu s politikou. Jak to výstižně uvádí Leonova (2013, s. 34), „Politika ve svém morálním smyslu může být popsána jako přibližující se náboženství, jen církev ve svém organizačním smyslu lze říci, že přistupuje k politice.“ V politickém prostředí 20. století je však hlavní dopad náboženství na politiku v oblasti jeho symbolických funkcí. Náboženství i politika potřebují v současné společnosti spíše kondenzaci než externalizaci. Jak náboženské, tak politické akty jsou ve většině případů vzdálené bezprostřednímu prožívání jednotlivce a jejich účinky mohou být jednotlivci často sdělovány v symbolických formách (Říčan, 2007). Symbolika politiky je stejně mocná a platná jako symbolické vyjádření náboženství. Symbolický výraz lidské bytosti je koneckonců, jak říká Hejna (2014, s. 23) „společným jmenovatelem ve všech jeho kulturních aktivitách“. V procesu dialektické interakce náboženství s politikou se spojení mezi náboženstvím pozoruhodně projevuje ve dvou vzorcích. Jedním z nich je to, co Říčan (2007) označuje jako „politické náboženství“, a druhým podle Bowieho (2008) je takzvané „občanské náboženství“. Je zajímavé poznamenat, že v případě prvním je to politika, která záměrně absorbuje funkce a atributy náboženství, zatímco v případě druhém politika sdílí mnoho náboženských kvalit, zejména ve formě symboliky, bez hořkého boje mezi nimi. Politické náboženství, které sekularizovalo náboženské funkce v politické formě, je klíčovým rysem mobilizačního systému, který přijalo mnoho vznikajících národů. Pro většinu těchto národů, které jsou v počátcích svého politického vývoje, je čas krátký a touha po modernizaci je silná. Pokud není přijato nouzové opatření, mezera se bude postupem času dále zvětšovat (Bowie, 2008). Docela decentralizovaný, pluralistický systém smíření tedy nemusí být vhodný jako systém konverze, zatímco centralizovaný, donucovací a mobilizační systém praktičtější a výnosnější. Z těchto důvodů je zapotřebí politická autorita s vysokým stupněm konzumních hodnot. Výsledkem toho je politický systém zdáním politického náboženství, v němž politici přebírají roli náboženských kněží a konec státu se stává povýšen na prakticky posvátnou úroveň (Poráziková, 2015).

Na druhé straně v moderním demokratickém systému usmíření, s rostoucí závislostí mas na vládě, se úcta inspirovaná mocí státu téměř rovná posvátné úctě, kterou dostává náboženství. Jak uvádí Heelas a Woodhead (2005, s. 51): „Politiku lze tedy užitečně považovat, alespoň v jednom ze svých aspektů, za mocnou sbírku rituálů a mýtů, jejichž prostřednictvím se realizuje hodnocení objektů, sociální přizpůsobení a externalizace.“ Bezmoc, izolace, nuda a anomie osamělého davu v masové společnosti způsobují, že lidé hledají nějakou formu ztělesnění autority, v níž mohou bezpečně spočinout a díky níž mohou očekávat překonání svých bezmocných situací. Právě pro tyto role spolu náboženství a politika úzce souvisejí. Babyrádová (2006, s. 17) uvádí, že: „Pokud v nových státech vášnivé politické náboženství nahradí intenzivní tradiční a zbožný závazek, v moderní společnosti se předpokládá poněkud méně intenzivní politické náboženství s funkcemi méně intenzivního náboženského systému.“ Například amerikanismus je politickým symbolem, který s sebou nese rádoby náboženskou víru. Bůh jako náboženský symbol je zároveň politickým symbolem (Babyrádová, 2006).

3 ZÁVĚR

Náboženství je založeno na víře a moderní politický vývoj je založen na vývojové racionalitě. Víra je v zásadě extra-empirická a dost často dalo by se říci, nad racionalitou. Zatímco vývojová racionalita je pevně zakořeněna na záměrné volbě (Leonova, 2013). Nicméně politika skutečně obsahuje náboženské rozměry. Náboženství se liší od politiky hlavně tím, že odkazuje na nadčlověka. Jinak jsou jak náboženství, tak politika hodnotovým systémem, systémem víry a systémem jednání v tom, že jejich vzorce chování směřují k dosažení cílů, založených na nějaké škále. Při posuzování vztahu mezi náboženstvím a politikou proti měnícímu se sociálnímu prostředí vedou důkazy shromážděné v této práci k závěru, že vlivy náboženství na politiku existují nejen v tradičních společnostech, v nichž se prolíná posvátné a sekulární, ale také v moderních pluralitních společnostech. V moderních společnostech náboženství prostřednictvím svých symbolických hodnot a sociálně-psychologických aplikací svých doktrín ovlivňuje politiku méně zjevným, ale jemnějším způsobem, než jakým tradičně ovlivňovalo politiku. S ohledem na vzestup a pokles vlivu náboženství na politický vývoj lze dojít k závěru, že náboženství v procesu politického vývoje bylo často nezbytnou příčinou určitých vzorců změn v politických institucích, nikoli však jedinou a dostatečnou příčinou.

Seznam použitých zdrojů

Literatura

BABYRÁDOVÁ, H. Původ a přítomnost fenoménu spirituality. In: Spiritualita. Brno: Masarykova univerzita, 2006. s. 23–27. ISBN 80-210-4206-0.

BOWIE, F. Antropologie náboženství. Rituál, mytologie, šamanismus, poutnictví. Praha: Portál, 2008. s. 38-39. ISBN 978-80-7367-378-9.

DAVIE, G. Výjimečný případ Evropa: podoby víry v dnešním světě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2002. s. 18-25. ISBN: 978-80-7325-192-5.

DURKHEIM, É. Elementární formy náboženského života. Praha: Oikoymenh. 2002. s. 39. ISBN: 80-7298-056-4.

HALÍK, T. Chci, abys byl: křesťanství po náboženství. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. s. 20. ISBN 978-80-7422-177-4.

HEELAS, P., WOODHEAD, L. The Spiritual Revolution – Why Religion is Giving Way to Spirituality. Oxford: Blackwell, 2005. s. 51-55. ISBN 1-4051-1958-6.

HEJNA, D. Náboženství a společnost. Věda o náboženství a její historické kořeny. Praha: Grada Publishing, 2014. s. 23. ISBN 978-80-247-2427-0.

LEONOVA, O. Role církví v občanské společnosti. In Studia Humanitatis. 2013, roč. 2, č. 2, s. 34-38. ISBN 80-7254-232-2.

O'CALLAGHAN, S. Malé kompendium světových náboženství. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2012. s. 40-41. ISBN 978-80-242-3467-0.

PORÁZIKOVÁ, L. Náboženstvo v ére globalizácie. In Almanach: Aktuálne otázky svetovej ekonomiky a politiky, 2015. roč. IX, č. 2, s. 62-77. ISBN 978-5-98163-035-4.

ŘÍČAN, P. Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál, 2007. s. 13–15. ISBN 978- 80-7367-312-3.

Internetové zdroje

SAHGAL, N., COOPERMAN, C. Religious belief and national belonging in central and Eastern Europe. [online]. 2015 [cit. 2024-04-20]. Dostupné z: www.washington-pew-research. 

Počet shlédnutí: 61