Vypracovaly: Yekaterina Yurova, Eliška Čapková

Tvůrčí práce: https://heyzine.com/flip-book/7ba3ca4608.html kulturni_ateismus_1_.pdf

Náboženství po staletí formovalo lidské společnosti – ovlivňovalo nejen morální a etické hodnoty, ale také právo, jazyk, umění a každodenní zvyklosti. I v dnešní době, kdy se mnohé společnosti označují za sekulární, zůstávají náboženské prvky hluboce zakořeněné v kultuře. Tento jev je patrný zejména v zemích, kde se náboženství historicky podílelo na utváření národní identity, ale i tam, kde bylo potlačováno – například v postkomunistických státech.

Tato práce se zaměřuje na fenomén kulturního ateismu – tedy situaci, kdy lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, nadále dodržují náboženské tradice, používají náboženské symboly nebo navštěvují sakrální místa. Tento jev je zkoumán na příkladu dvou kulturně i historicky odlišných zemí – České republiky a Kazachstánu. Obě země prošly obdobím intenzivní sekularizace, přesto v nich náboženské prvky přetrvávají i mezi nevěřícími.

Téma je aktuální nejen z hlediska studia náboženství, ale i kulturní antropologie, sociologie a psychologie. V době, kdy se náboženská identita stále více individualizuje a proměňuje, je porozumění kulturnímu ateismu klíčové pro pochopení současné společnosti. Práce se snaží přispět k hlubšímu pochopení toho, jak a proč náboženské tradice přetrvávají i v sekulárním prostředí.

Cílem této práce je analyzovat fenomén kulturního ateismu a odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Proč nevěřící dodržují náboženské tradice?

Tato otázka vychází z pozorování, že i v sekulárních společnostech, jako je Česká republika, nebo v post-sovětských zemích, jako je Kazachstán, lidé, kteří se nehlásí k žádnému náboženství, nadále praktikují určité náboženské zvyky, používají náboženské výrazy nebo navštěvují sakrální místa. Práce si klade za cíl porozumět motivacím a významům, které za tímto chováním stojí.

Aby bylo možné tuto problematiku uchopit komplexně, práce se zaměřuje na následující Výzkumné podotázky:

• Co je to ateismus a jak se projevuje v České republice a v Kazachstánu?

• Jaké jsou hlavní znaky ateismu v těchto dvou kulturně odlišných kontextech?

• Jaké náboženské prvky jsou přítomné v každodenním životě nevěřících lidí v Evropě a ve střední Asii?

• Jaké historické a kulturní faktory vedly k rozšíření kulturního ateismu v těchto regionech?

• Proč nevěřící slaví náboženské svátky, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Ramadan nebo Kurban Bajram?

• Proč i ateisté používají náboženské výrazy v běžné řeči?

• Proč nevěřící turisté navštěvují sakrální památky?

• Proč lidé nosí náboženské symboly, i když nejsou věřící?

• Proč se i nevěřící v krizových situacích uchylují k náboženskému chování?

Protože práce zkoumá otázky ateismu a jeho vztah k náboženským tradicím, je vhodné uvést autory, kteří se problematikou ateismu a jeho argumentace věnovali.

Hlavní znaky ateismu v různých kulturních kontextech, jako jsou Česká republika a Kazachstán, lze lépe pochopit díky analýze Matt Fradda v knize Ateismus: 20 otázek a odpovědí ⁴⁴⁾. Autor zde rozebírá ateistické argumenty vůči náboženství a ukazuje, že ateismus není jen prostým odmítnutím víry založeným na absenci vědeckých důkazů, ale často vychází z filozofických a logických důvodů. Fradd zároveň upozorňuje, že ateismus nemusí nutně znamenat úplné odmítnutí kulturních a morálních hodnot spojených s náboženstvím.

Pak se můžeme zaobírat jednotlivými výzkumnými otázkami a podotázkami.

Na náboženské prvky přetrvávající v každodenním životě sekularizovaných populací se zaměřuje několik nedávných studií, které ukazují, že i nevěřící lidé často používají náboženské fráze, symboly nebo zvyky, aniž by se hlásili k určité víře.

Zajímavé poznatky přináší článek v časopise The International Journal for the Psychology of Religion (2025, roč. 35, č. 1) ⁴⁵⁾, který analyzuje, jak i lidé, kteří se označují za ateisty nebo agnostiky, udržují ve svém každodenním chování rituály spojené s náboženstvím – například používání frází jako „Bože můj“, svatební nebo pohřební obřady s náboženskými prvky, či respekt k církevním svátkům. Studie ukazuje, že tyto projevy jsou vnímány spíše jako kulturní než náboženské, což ilustruje měnící se povahu religiozity v současné Evropě.

Podobné závěry uvádí i Jan Spousta ve své studii Changes in Religious Values in the Czech Republic ⁴⁶⁾, kde zkoumá proměnu vztahu české společnosti k náboženství po roce 1989. Autor poukazuje na fenomén kulturní religiozity – tedy na přejímání některých náboženských hodnot, symbolů nebo rituálů bez hlubší víry. Například tradice Vánoc, křest dětí nebo velikonočních svátků zůstávají v české společnosti silně zakořeněny i u osob, které se nehlásí k žádné církvi.

Ve střední Asii se otázkou náboženství v každodenním životě zabývá studie Náboženství v každodenním životě městského obyvatelstva středního Kazachstánu, která popisuje, jak i sekulárně smýšlející obyvatelé Kazachstánu nadále praktikují určité náboženské rituály, jako je například čtení modliteb při rodinných událostech, respektování půstu během Ramadánu nebo používání náboženské symboliky v každodenním jazyce. Studie dokládá, že tyto projevy nejsou vždy výrazem víry, ale často spíše respektu k tradici a kulturní identitě.

Na přítomnost náboženských prvků v každodenním životě nevěřících navazuje otázka, jaké historické a kulturní faktory vedly k tomu, že se v Evropě i ve střední Asii začal šířit kulturní ateismus – tedy forma sekularizace, při níž lidé nadále dodržují náboženské tradice, aniž by nutně sdíleli víru, která k nim původně patřila.

Jaké historické a kulturní faktory vedly k rozšíření kulturního ateismu v těchto regionech?

Jedním z nejzásadnějších zdrojů pro pochopení kulturního ateismu v českém kontextu je studie Jana Spousty Changes in Religious Values in the Czech Republic. ⁴⁷⁾ Autor analyzuje proměnu vztahu české společnosti k náboženství od pádu komunismu a vysvětluje, jak se sekularizace vyvíjela v důsledku dlouhodobého vlivu státní ateistické ideologie. Podle Spousty došlo po roce 1989 k paradoxnímu efektu: ztráta povinného ateismu nevedla k masivnímu návratu k náboženství, ale spíše k tomu, že se náboženské hodnoty začaly projevovat jen kulturně – ve formě svátků, zvyků nebo jazykových obratů. Tento zdroj byl pro naše výzkumné šetření velmi přínosný, protože nabízí hluboké porozumění specifické české cestě k sekularizaci.

Srovnatelné procesy probíhaly také ve střední Asii, zejména v Kazachstánu. Text Islam v postsovetskom Kazakhstane: v poiske novykh reprezentacij ⁴⁸⁾ analyzuje, jak se po rozpadu Sovětského svazu utvářela nová role islámu v kazachstánské společnosti. Autorka ukazuje, že sovětská politika represí a systematického potlačování náboženství vedla k vytvoření sekulární identity, která přetrvala i po získání nezávislosti. V devadesátých letech sice nastalo oživení islámských praktik, avšak ty měly často spíše kulturní než nábožensko-teologický charakter – například obnovu tradičních obřadů bez širšího náboženského vzdělávání. Islám v Kazachstánu tak podle Wilkowsky funguje především jako součást kolektivní a rodinné identity, nikoli nutně jako projev hluboké osobní víry.

Na historické příčiny kulturního ateismu navazuje další klíčová otázka, která zkoumá konkrétní projevy tohoto jevu v každodenním životě nevěřících – zejména to, proč tito lidé slaví tradiční náboženské svátky, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Ramadan nebo Kurban Bajram.

Proč nevěřící slaví náboženské svátky, jako jsou Vánoce, Velikonoce, Ramadan nebo Kurban Bajram?

Fenomén zachovávání náboženských svátků bez hlubší víry v jejich duchovní obsah je detailně popsán v knize Vánoce – historie, zvyky, symbolika od Jany Pastýříkové ⁴⁹⁾. Autorka ukazuje, jak se Vánoce v českém prostředí proměnily z ryze náboženské slavnosti v kulturní a rodinný rituál. V současnosti podle ní většina lidí vnímá Vánoce především jako svátky rodiny, klidu a pohody, zatímco původní křesťanský význam (narození Krista) ustupuje do pozadí. Tradice jako zdobení stromku, rozdávání dárků či pečení cukroví tak nadále přetrvávají jako součást kulturní paměti.

Podobně také Pavla Pitrová ve své knize o Velikonocích ⁵⁰⁾ popisuje, že i v silně sekularizovaných regionech lidé stále dodržují některé velikonoční zvyky – barvení vajíček, pečení mazanců nebo koledování. Podle Pitrové tyto zvyky slouží jako nástroj intergeneračního předávání tradic, ačkoliv samotný náboženský kontext (utrpení a vzkříšení Krista) je často vnímán jen okrajově. Důležitým nástrojem pro pochopení tohoto jevu je i příručka Využití křesťanského dědictví – Modul A ⁵¹⁾, která poukazuje na to, že i nevěřící lidé mají často pozitivní vztah k křesťanským tradicím, pokud jsou chápány jako součást národní či evropské kultury. Příručka zdůrazňuje význam těchto prvků pro kulturní identitu a sociální soudržnost, zejména ve vzdělávání a veřejném prostoru.

Zajímavý pohled na podobné jevy mimo evropský kontext nabízí článek Náboženství v každodenním životě městského obyvatelstva středního Kazachstánu v poválečném období ⁵²⁾. Autor analyzuje, jak i v době sovětské ateistické politiky zůstávaly náboženské svátky – například Kurban Bajram nebo Velikonoce – důležitou součástí každodenního života. Obyvatelé tajně slavili tyto svátky, křtili děti nebo navštěvovali ilegální mešity a kostely. Tyto praktiky se přenášely z generace na generaci a byly vnímány jako klíčový prvek etnické a rodinné identity, bez ohledu na oficiální ideologii. Článek tak dobře ilustruje, jak kulturní paměť dokáže přežít i v represivních podmínkách, a podporuje tezi, že náboženské svátky mohou být slaveny i bez osobní víry – právě jako součást kulturní kontinuity.

Zatímco předchozí otázky se zaměřovaly na praktické projevy kulturního ateismu, další výzkumný směr se týká jazyka – konkrétně užívání náboženských výrazů a frází v každodenní komunikaci lidí, kteří se k náboženství formálně nehlásí. Zajímá nás tedy, proč i ateisté nadále říkají „proboha“, „naštěstí“ nebo „bože můj“ – a zda tyto výrazy ještě vůbec nesou duchovní význam.

Proč i ateisté používají náboženské výrazy v běžné řeči?

Tuto jazykovou rovinu kulturního ateismu si všímá například článek v The International Journal for the Psychology of Religion (2025, roč. 35, č. 1) ⁵³⁾. Podle autorů mnohé náboženské fráze v evropském kontextu ztratily svůj původní spirituální obsah a proměnily se ve jazykové automatismy. Výrazy jako „Ježíši Kriste“, „bože můj“ nebo „díky Bohu“ jsou vnímány jako emocionálně zabarvené výrazy údivu, frustrace nebo úlevy – nikoliv jako projev skutečné víry. Často slouží pouze ke zvýraznění výpovědi nebo k navázání kontaktu, podobně jako idiomy či slang.

Na stejný fenomén upozorňuje i studie Jana Spousty ⁵⁴⁾, která zkoumá proměnu religiózních hodnot v české společnosti. Autor konstatuje, že mnoho výrazů náboženského původu přežívá v češtině právě díky své tradici a kulturnímu zakořenění, nikoliv kvůli víře samotné. Fráze jako „šťastné a veselé Vánoce“ nebo „pokoj lidem dobré vůle“ se objevují i u lidí, kteří se nikdy nepovažovali za věřící – a mnohdy je užívají z čistě jazykového zvyku. Jazyk tak slouží jako prostředník kulturní kontinuity, ve kterém přežívají náboženské prvky i bez jejich hlubšího duchovního kontextu.

Z obou zdrojů je patrné, že náboženské výrazy zůstávají součástí každodenní komunikace především kvůli své emocionální funkci a kulturní tradici, nikoliv kvůli víře samotné. Kulturní ateismus se tak projevuje i v oblasti jazyka, který si uchovává své náboženské formy, ale v sekulárním prostředí jim dává zcela nový význam.

Na užívání náboženských výrazů v každodenní řeči navazuje další otázka, která se zaměřuje na jejich vnímání. Pokud lidé bez náboženského přesvědčení používají fráze jako „bože můj“ nebo „Alláh ví“, vnímají je ještě jako projevy víry, nebo spíše jako běžné jazykové zvyklosti, které ztratily duchovní obsah?

Proč nevěřící turisté navštěvují sakrální památky?

Touto otázkou se detailně zabývá bakalářská práce Natálie Holanové ⁵⁵⁾, která analyzuje motivace návštěvníků sakrálních památek v Kutné Hoře. Výzkum ukazuje, že hlavním důvodem návštěv není duchovní hledání, ale estetický a kulturně-historický zájem. Respondenti často zmiňují obdiv k architektuře, atmosféru místa, fotografickou hodnotu nebo zájem o historii konkrétní lokality.

Památky, jako je Chrám svaté Barbory nebo kostnice v Sedlci, jsou vnímány jako součást kulturního dědictví, nikoliv jako aktivní místa víry. U některých respondentů se objevuje také touha po autentickém zážitku nebo reflexe vlastního kulturního původu, avšak bez hlubší náboženské intence.

Holanová rovněž upozorňuje na to, že religiózní minulost objektů hraje spíše roli kontextu než hlavního motivu – návštěvníci jsou ochotni respektovat sakrální prostor, ale zůstávají v roli pozorovatelů, nikoli účastníků víry. Tento postoj dobře ilustruje širší jev kulturního ateismu, kdy se náboženský obsah transformuje do kulturní zkušenosti.

Zatímco návštěvy sakrálních památek odhalují kulturní přístup k náboženství ve veřejném prostoru, další vrstvu kulturního ateismu můžeme pozorovat v osobních předmětech a oblékání. Náboženské symboly, jako jsou křížky, medailony se světci nebo obrazy Panny Marie, dnes často nosí i lidé, kteří se za věřící nepovažují. Tím se otevírá další výzkumná otázka:

Proč lidé nosí náboženské symboly, i když nejsou věřící?

Tuto otázku je možné interpretovat nejen na úrovni empirických výpovědí respondentů, ale i z pohledu současné filosofické literatury. André Comte-Sponville ve své práci Duch ateismu (2020)⁵⁶⁾ ukazuje, že ateismus nemusí znamenat úplné odmítnutí náboženského dědictví. Naopak, i bez víry v transcendentní bytost mohou lidé přebírat a uchovávat kulturní prvky náboženství, které mají hodnotu etickou, estetickou nebo sociální. Náboženské symboly tak mohou fungovat jako prostředek kulturní identity, připomínka historického a rodinného dědictví či nástroj sociální soudržnosti.

Tento pohled je užitečný pro naše zkoumání, protože vysvětluje, proč se i nevěřící mohou obklopovat symboly tradičně spjatými s vírou. Nejedná se o projev teistického přesvědčení, ale spíše o pokračování kulturní praxe, která nese emocionální a společenský význam i mimo rámec náboženské víry.

Tato zjištění opět potvrzují, že kulturní ateismus nezahrnuje odmítnutí náboženských forem, ale jejich reinterpretaci v rámci kulturní a osobní symboliky. Zatímco symboly či tradice mohou být součástí každodenního života nevěřících bez vědomého náboženského obsahu, v krizových situacích se často objevuje i vědomé, nebo alespoň intuitivní náboženské chování – například modlitby, zapalování svíček nebo vzývání vyšší moci. Odtud vychází další výzkumná otázka:

Proč se i nevěřící v krizových situacích uchylují k náboženskému chování?

Kniha Matta Fradda Ateismus: 20 otázek a odpovědí ⁵⁷⁾ mimo jiné upozorňuje na to, že lidé mají přirozenou tendenci hledat smysl, útěchu a naději, zejména ve chvílích nejistoty, bolesti nebo ztráty. Autor uvádí, že víra (nebo její stíny) se v těchto chvílích může projevit i u těch, kdo se za ateisty běžně považují. Fradd rozebírá tuto tendenci jako existenciální reakci, která není nutně důkazem víry, ale spíše hluboce zakořeněné potřeby člověka hledat naději mimo sebe. Podobné stanovisko zastává i André Comte-Sponville ⁵⁸⁾ ve své filozofické eseji Duch ateismu, kde tvrdí, že i ateisté mohou zažívat duchovní zkušenost, aniž by ji spojovali s vírou v nadpřirozeno. Tvrdí, že modlitba nebo rozjímání může být projevem lidské potřeby klidu, transcendence či rituálu, a že duchovní rovina života není výlučným vlastnictvím náboženství.

Z vědeckého hlediska se tomuto jevu věnuje The International Journal for the Psychology of Religion ⁵⁹⁾. Výzkumy publikované v tomto časopise popisují rituální chování jako evolučně výhodnou strategii, která pomáhá snižovat úzkost, posilovat sounáležitost a orientaci ve světě. Ukazuje se, že určité formy rituálů (například symbolické opakování, ticho, svíčky, pohyb rukou) mají univerzální psychologický účinek, který funguje bez ohledu na to, zda člověk věří v Boha nebo ne.

Tyto poznatky naznačují, že i v sekulární společnosti má náboženské chování hlubší antropologické a psychologické kořeny, a může být přirozenou součástí lidské reakce na nejistotu a ohrožení.

Zatímco v předchozích částech jsme se zaměřili na náboženské praktiky v každodenním životě, symboliku a individuální postoje, dalším cílem našeho výzkumu je hlubší porozumění kazašské společnosti jako celku – především v historickém, kulturním a náboženském kontextu, který formoval specifickou podobu kulturního ateismu v regionu. Cílem je pochopit, jaké historické a sociokulturní okolnosti vedly k současnému vztahu mezi vírou, národní identitou a každodenní praxí v Kazachstánu.

Článek „Náboženství v každodenním životě městského obyvatelstva středního Kazachstánu v poválečném období“ ⁶⁰⁾ se věnuje období 40.–60. let 20. století a analyzuje paradoxní soužití oficiální ateistické politiky a neformálních náboženských praktik. Navzdory zákazům státní ideologie obyvatelé Kazachstánu i nadále udržovali duchovní život v soukromí: slavili náboženské svátky jako Kurban Bajram nebo Velikonoce, tajně křtili děti a podporovali podzemní mešity a kostely. Text ukazuje, že náboženská identita přetrvávala jako forma kulturního odporu a zároveň jako přirozená součást rodinné tradice. Výsledkem byl vznik kulturního ateismu – tedy vnějšího přizpůsobení se ateistickému režimu při zachování hlubších tradic v soukromí.

Na tyto poznatky navazuje také článek Islam v postsovetskom Kazakhstane: v poiske novykh reprezentacij⁶¹⁾, který analyzuje specifika vývoje islámu v postsovětském období. Autorka zdůrazňuje, že islám v Kazachstánu byl formován nejen sovětskou represivní politikou, ale i procesy modernizace a globalizace. Náboženství zde podle ní získalo spíše symbolický a kulturní rozměr – je součástí identity a kolektivní paměti, nikoli politického programu. Charakteristická je syntéza tradičních islámských prvků s národními a rodinnými hodnotami, která vytváří umírněnou podobu islámu otevřenou spolupráci se sekulárním státem a dalšími kulturami.

Tyto zdroje jsou zásadní pro pochopení toho, jak kulturní ateismus a náboženství v Kazachstánu fungují vedle sebe, nikoliv jako protiklady, ale jako dva paralelní projevy identity – kulturní, historické i osobní.

Literární rešerše ukazuje, že kulturní ateismus je formován historickými a sociokulturními faktory; tato zjištění budou dále ověřena v empirickém výzkumu.

První fáze výzkumu se soustředila na analýzu odborných textů a dokumentů, které se zabývají fenoménem kulturního ateismu, vývojem religiozity v postkomunistických zemích a přetrváváním náboženských prvků u osob, které se neidentifikují s žádnou vírou. Pozornost byla věnována jak teoretickým publikacím, tak empirickým studiím českých a kazašských autorů. Zvláštní důraz byl kladen na témata jako je využívání náboženských symbolů v sekulárním kontextu, rituální chování mimo rámec víry či dopady státní ateistické politiky na náboženské zvyklosti v každodenním životě. Tyto poznatky tvořily výchozí základ pro formulaci výzkumných otázek a následný návrh praktické části.

Ve druhé fázi výzkumu byly realizovány polostrukturované rozhovory a kvalitativní dotazování, které se zaměřily na konkrétní projevy kulturního ateismu v každodenním životě nevěřících obyvatel Kazachstánu a České republiky. Účelem bylo zachytit individuální zkušenosti, postoje a motivace související s dodržováním náboženských tradic a používáním náboženské symboliky, a to napříč věkovými skupinami i společenským zázemím.

Respondenti z Kazachstánu

Daudbayev Rafael Rulanovič (60 let, Semey) – učitel historie Kazachstánu a religionistiky. Rozhovor byl veden jako expertní.

Natalja (53 let, Semey) – podnikatelka. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Magžan (20 let, Astana) – student. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Iskander (20 let, Almaty) – student. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Alina (20 let, Karaganda) – studentka. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Yekaterina (20 let, Semey) – studentka. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Alexandra (29 let, Semey) – účetní. Rozhovor probíhal formou polostrukturovaného dialogu a dotazování.

Respondenti z České republiky

Česká část výzkumu byla realizována formou anonymního dotazování. Všichni respondenti souhlasili se zpracováním svých odpovědí, ale z etických důvodů si přáli zůstat v anonymitě. Celkem se zúčastnilo 11 nevěřících respondentů ve věku od 20 do 55 let. I přesto se podařilo získat odpovědi od osob pocházejících z Prahy a Liberce. Jejich výpovědi poskytují cenný vhled do každodenních projevů kulturního ateismu v České republice.

Tato kapitola představuje vlastní výzkumné jádro práce, ve kterém se zaměříme na konkrétní projevy kulturního ateismu u nevěřících osob v České republice a v Kazachstánu. Zatímco předchozí části práce sloužily k vymezení pojmu, nastínění teoretických přístupů a zhodnocení existující odborné literatury, tato část je věnována interpretaci výsledků empirického výzkumu.

Kulturní ateismus, tedy jev, kdy se nevěřící jednotlivci účastní náboženských rituálů či zachovávají náboženské prvky bez skutečné víry, má v České republice i v Kazachstánu odlišné historické kořeny.

V českém prostředí má sekularizace hluboké historické zázemí. Už během husitského hnutí se česká společnost vyznačovala silnou náboženskou reflexí a reformním duchem, který v některých obdobích přecházel v odpor k institucionalizovanému náboženství. Během osvícenství a zejména v 19. století sílil důraz na racionalitu, vědu a národní identitu oddělenou od katolické církve. Po roce 1948 komunistický režim systematicky omezoval vliv náboženských institucí, což vyústilo v široce rozšířený společenský ateismus, jenž se po roce 1989 plynule přetavil do kulturní podoby — tedy zachovávání tradic bez náboženského přesvědčení.

Kazachstán byl po dlouhá staletí kulturně i nábožensky formován především islámem v sunnitské tradici, který však v průběhu sovětského období prodělal výraznou transformaci. Po roce 1920 byla v celé oblasti Střední Asie zavedena státní politika aktivního ateismu, v jejímž rámci byly uzavírány mešity, zakazovány svátky jako Kurban Bajram či Navruz, a náboženská identita byla systematicky potlačována. Po pádu Sovětského svazu však došlo k částečnému návratu k náboženským formám, avšak často v kulturně oslabené či zjednodušené podobě. Náboženství se tak stalo spíše znakem identity než živé víry.

V obou případech se náboženství proměnilo z duchovní autority v kulturní paměť, kterou jednotlivci zachovávají, aniž by se s ní vnitřně ztotožňovali. Tato historická zkušenost je klíčem k pochopení současných projevů kulturního ateismu, které tato práce dále rozebírá. Ve této části zvolená metoda kvalitativního šetření, kombinující polostrukturované rozhovory, dotazování a expertní výklad, umožnila zachytit jemné kulturní, jazykové a symbolické projevy náboženské tradice u lidí, kteří se formálně nehlásí k žádné víře. Na základě získaných výpovědí byly identifikovány hlavní motivy a souvislosti, které kulturní náboženské chování doprovázejí.

Aby bylo možné výsledky systematicky prezentovat, bude praktická část strukturována podle jednotlivých výzkumných podotázek, které byly formulovány na začátku práce. V každé podkapitole budou spojeny tři perspektivy: poznatky z literatury, výpovědi respondentů a autorčina analytická reflexe.

Ateismus není jednotný fenomén, ale spíše soubor různorodých postojů, které se pohybují na škále od aktivního odmítnutí víry až po prostou nezúčastněnost na náboženském životě. V kazachstánském i českém prostředí má ateismus odlišný historický vývoj i společenskou funkci.

V Kazachstánu se podle výpovědi experta Daudbayeva Rafaela Rulanoviče formovalo masové odmítnutí náboženství především pod tlakem sovětské státní politiky:

„V 70.–80. letech byla religiozita stigmatizována. Náboženství bylo považováno za něco zpátečnického a nepřípustného pro moderního občana. Po roce 1991 však došlo k paradoxnímu oživení náboženských forem – avšak často bez hlubší víry, což podle něj vedlo k šíření právě kulturního náboženství.”

Tento popis odpovídá závěrům Abdrahmanové (2013)⁶²⁾, která uvádí, že sovětská politika systematicky potlačovala náboženské projevy a vytvářela sekulární identitu přetrvávající i po rozpadu SSSR. Lze tedy říci, že i současné „kulturní náboženství“ je spíše dědictvím historického tlaku než výsledkem individuální víry.

V České republice má ateismus odlišné kořeny než v Kazachstánu. Zatímco v postsovětském prostoru byl výsledkem ideologického tlaku a státní propagandy, v českém kontextu se jedná spíše o historicky zakořeněný postoj spojený s nedůvěrou k institucionálním formám náboženství.

Tato tradice sahá až do husitského hnutí a období rekatolizace po bitvě na Bílé hoře, kdy byla katolická víra vnucena obyvatelstvu násilím. Během 19. století se v české společnosti rozvinul silný antiklerikalismus, který byl součástí národního obrození. V moderní době pak tento trend ještě posílil komunistický režim.

Na rozdíl od Kazachstánu se však v České republice ani po roce 1989 nedostavilo výraznější znovuoživení náboženského života. Ateismus zde zůstává běžnou a společensky akceptovanou součástí identity mnoha lidí. Jak potvrzují i výpovědi respondentů, absence víry neznamená absenci hodnot – mnoho nevěřících vyznává morální a kulturní principy nezávisle na náboženství.

Ateismus v Kazachstánu představuje menšinový jev, který je úzce spojen s historickým vývojem země. Ačkoliv se většina obyvatel hlásí k islámu (převážně k sunnitskému směru hanafitské školy) nebo k pravoslaví, míra osobní religiozity bývá často nízká a značná část náboženského chování má spíše kulturní než duchovní povahu.

Vliv sovětského dědictví je v tomto ohledu stále patrný. V období existence SSSR byla náboženská praxe systémově omezována, náboženské instituce byly pod dohledem a stát podporoval sekulární způsob života. Tento dlouhodobý tlak vedl k tomu, že u mnoha lidí se náboženství proměnilo spíše ve znak etnické a kulturní identity, nikoliv v aktivní víru. Tradice jako Kurban bajram, ramadán nebo návštěva hrobů při svátku Navruz tak mnohdy přetrvávají i u těch, kteří se označují za nevěřící. V rozhovoru s respondentem Magžanem (20 let, Astana) zaznělo:

„Řekl bych, že jsem nevěřící. Věřím ve vědu, ve vzdělání, v rodinu. Ale když jsou svátky, jsem s rodinou, jíme tradiční jídla, protože to ke mně pořád patří.“

Tento přístup odpovídá pojetí Comte-Sponvilla (2020)⁶³⁾, který ukazuje, že i bez náboženské víry mohou tradice a rituály fungovat jako prostředek kulturní identity a rodinné soudržnosti.

U starší generace respondentů, jako byli Natalja (53 let) a Daudbayev Rafael Rulanovič (60 let), bylo patrné, že jejich vztah k náboženství byl formován převážně v prostředí sovětského systému, kde se o víře mluvilo málo, nebo vůbec. Oba vyrůstali v období, kdy byla náboženská témata ve veřejném prostoru soustavně marginalizována a převládal důraz na sekulární a vědecky podložený pohled na svět. Pro mnoho lidí tehdejší doby byl ateismus jednoduše „stavem bez víry“ – nepřítomnost náboženství v životě se považovala za normu. Jak uvedla Natalja:

„V dětství u nás o náboženství nikdo nemluvil. Poprvé jsem se se svátky setkala až díky mé věřící babičce. Dodnes ty zvyky zachovávám – ne kvůli víře, ale kvůli ní.“

Podobně Abdrakhmanova (2013)⁶⁴⁾ zdůrazňuje, že v postsovětském Kazachstánu byly náboženské praktiky často redukovány na rodinnou tradici, nikoliv na teologické přesvědčení.

Zcela jiný, hlubší pohled na tehdejší ideologii poskytl Daudbayev Rafael Rulanovič, odborník na historii a religionistiku, který upozornil na to, že ateismus v sovětské éře nebyl jen pasivním nezájmem o víru, ale měl také svou propracovanou teoretickou základnu:

„Vedle klasického ateismu, tedy prosté nevíry v Boha, byl v Sovětském svazu rozvíjen také tzv. vědecký ateismus. Ten chápal víru v nadpřirozeno jako přežitek, který je třeba překonat pomocí vzdělání, vědy a logického myšlení. Šlo o systematickou snahu nahradit náboženský obraz světa vědeckým výkladem reality. Náboženství nebylo jen ignorováno – bylo vysvětlováno, analyzováno a kritizováno z hlediska materialismu a racionalismu.“

V kazachstánském prostředí se kulturní rozměr náboženství často projevuje prostřednictvím mezilidských vztahů, především těch rodinných. U mladší generace, která se mnohdy nehlásí k žádné víře, je náboženské chování motivováno především potřebou podpořit blízké a projevit jim úctu.

Například u některých respondentek, jako je mladá studentka ze Semeje, bylo zřejmé, že její účast na náboženských rituálech není projevem vnitřního přesvědčení, ale spíše způsobem, jak zůstat nablízku své matce. Návštěva kostela nebo dodržování některých tradic tak plní spíše symbolickou roli rodinné soudržnosti než náboženskou funkci. Nejde o výraz víry, ale o jemný, nenápadný akt podpory, tichého souhlasu a citového doprovázení.

Na základě výpovědí respondentů a analýzy literatuní rešerší lze shrnout, že ateismus v Kazachstánu se v současnosti často neprojevuje jako aktivní odmítnutí víry, ale jako forma kulturní distance. Většina dotazovaných mladých lidí se neidentifikuje jako věřící, avšak stále se účastní náboženských svátků, nosí symboly nebo navštěvuje svatá místa – ovšem nikoli z náboženského přesvědčení, nýbrž kvůli rodinným tradicím, estetickému zážitku nebo sociálním zvyklostem.

Pro starší generaci je nevěra často důsledkem výchovy v sekulárním Sovětském svazu. Většina respondentů uvádí, že modlitba či účast na rituálech nastupuje především v krizových momentech, a běžná každodenní náboženská praxe zcela chybí. Kulturní ateismus v Kazachstánu tak nevylučuje respekt k náboženství, ale transformuje jej do symbolického, emocionálního nebo sociálního rámce, kde náboženské prvky zůstávají přítomné spíše jako kulturní zvyklosti než projev víry.

Česká republika je dlouhodobě označována za jednu z nejvíce sekularizovaných zemí v Evropě. Ačkoliv část obyvatelstva je oficiálně zapsána k církvím (především ke katolické), většina Čechů se nehlásí k žádnému náboženství a náboženská víra nemá v každodenním životě většiny lidí zásadní roli.

V českém prostředí hraje důležitou roli historický vývoj – zejména období rekatolizace po Bílé hoře, vlna osvícenství a antiklerikalismu v 19. století a nakonec státem podporovaný ateismus během komunistického režimu. Dnes však ateismus v Česku není vnímaný jako ideologie, ale jako běžný postoj, který pro většinu lidí nevyžaduje zvláštní pojmenování ani obhajobu. V mnoha případech se projevuje spíše pasivně – absencí víry a náboženské praxe než aktivním odmítáním náboženství.

Charakteristickým rysem českého ateismu je klidná tolerance – náboženství není objektem nenávisti nebo otevřeného boje, ale je chápáno jako soukromá věc každého jednotlivce. To umožňuje soužití věřících a nevěřících bez větších napětí a zároveň podporuje rozvoj tzv. kulturního ateismu – tedy pokračování v některých náboženských zvycích bez přímé víry.

Ačkoliv se ateismus obecně definuje jako nevíra v existenci boha či nadpřirozených sil, jeho konkrétní podoby a projevy se mohou v různých kulturních a historických kontextech výrazně lišit. V této části se zaměříme na srovnání hlavních znaků ateismu ve dvou odlišných společnostech – v České republice a v Kazachstánu. Zatímco Česká republika patří dlouhodobě mezi nejvíce sekularizované země Evropy, Kazachstán se nachází na pomezí postateistické a nově náboženské společnosti, kde se náboženství často stává kulturním symbolem spíše než aktivní vírou. Tyto rozdíly se odrážejí nejen v jazyce a každodenním chování, ale i ve způsobu, jakým jednotlivci vnímají svou identitu a místo náboženství v životě.

Kulturní ateismus v Kazachstánu je výsledkem složitého historického vývoje, který zahrnuje jak tradiční duchovní dědictví, tak hluboký vliv sovětského sekularismu. Mnoho obyvatel dnes sice formálně patří k náboženské většině, zejména k islámu nebo pravoslaví, ale jejich každodenní praxe často nese znaky sekulárního způsobu života (ABDRAKHMANOVA, 2013)⁶⁵⁾.

Jedním z klíčových rysů je zachování náboženských zvyků bez skutečné víry. Lidé se účastní svátků jako Kurban bajram nebo Ramadán spíše z úcty k rodině než z náboženského přesvědčení. Náboženství je zde chápáno především jako kulturní a rodinná tradice, nikoli jako závazný duchovní rámec. Tato forma „rituální loajality“ je běžná zejména u mladší generace, která se účastní náboženských událostí kvůli rodičům nebo společenskému očekávání (COMTE-SPONVILLE, 2020)⁶⁶⁾.

Dalším charakteristickým prvkem je opatrný vztah ke zviditelnění víry. Mnoho nevěřících se vyhýbá otevřeným diskusím o víře a nevystavuje se veřejně jako ateisté – částečně kvůli společenským stereotypům, částečně kvůli stále silné roli tradice ve společnosti. Víra je tak často vnímána jako osobní, intimní záležitost (WILKOWSKY, 2009)⁶⁷⁾.

Ateisté a agnostici nicméně přiznávají, že náboženské prostředí – například mešity či kostely – pro ně může mít estetickou nebo symbolickou hodnotu. Mluví o kráse architektury, atmosféře ticha a klidu, které přinášejí určitý emoční zážitek, aniž by byly spojeny s vírou v Boha (FRADD, 2014)⁶⁸⁾.

Kulturní ateismus v Kazachstánu je tedy směsí respektu k tradici, citové vazby na rituály a snahy o zachování kulturní kontinuity. Nevěra zde neznamená odpor vůči víře, ale spíše jiný způsob, jak být součástí společnosti – bez nutnosti náboženské víry, ale s úctou k jejím symbolům.

Kulturní ateismus v České republice je hluboce zakořeněný a nese velmi specifické rysy, které jsou výsledkem dlouhodobého historického vývoje, společenských postojů a národní identity. Na rozdíl od jiných evropských zemí, kde je víra silně spojena s každodenním životem, je v Česku běžné žít bez víry – a nevnímat to jako něco výjimečného.

Ateismus zde není jen individuálním přesvědčením, ale často se stává kulturní normou. Mnoho lidí se identifikuje jako bezvěrci, aniž by to pro ně znamenalo vědomé odmítnutí víry – spíše nikdy nebyli vedeni k tomu, aby v Boha věřili. V prostředí, kde náboženská víra není společenským očekáváním, se její absence považuje za přirozený stav.

To však neznamená, že by česká společnost byla zcela odříznutá od náboženských prvků. Právě naopak – kulturní stopy náboženství jsou přítomné v jazyce, zvycích i svátečním kalendáři. Výrazy jako „Pane Bože“, „Díky Bohu“ nebo „Ježíši Kriste“ jsou běžně používány i mezi ateisty, přičemž ztratily svůj původní duchovní význam a staly se součástí běžného jazykového projevu. Podobně jsou vnímány i náboženské svátky – jako tradiční a rodinné, nikoli nutně duchovní (FRADD, 2014)⁶⁹⁾ V českém kulturním prostředí se víra často chápe jako soukromá věc, zatímco veřejný prostor je silně sekularizovaný. Lidé bez víry bývají většinou tolerantní, ale zároveň někdy skeptičtí až kritičtí vůči organizovanému náboženství, které může být vnímáno jako zastaralé nebo nevědecké.

Kulturní ateismus v Česku se tak projevuje kombinací názorové svobody, jazykových a symbolických pozůstatků náboženské tradice a zároveň obecně rozšířeného přesvědčení, že smysl života, morálka nebo krása nemusí být nutně spojeny s vírou v Boha.

Přestože se mnoho mladých lidí v Kazachstánu a Evropě nepovažuje za věřící, náboženské prvky jsou i nadále přítomny v jejich každodenním životě – ať už v jazyce, zvycích nebo účasti na svátcích. Tento jev bývá označován jako „kulturní náboženství bez víry“ a odpovídá pojetí spirituality, která si zachovává kulturní dědictví bez nutnosti víry v Boha (COMTE-SPONVILLE, 2020)⁷⁰⁾.

Respondenti z Kazachstánu často používají výrazy jako „Bismillah“, „Inšallah“ nebo „Bože můj“, aniž by jim přikládali náboženský význam. Tyto fráze se staly součástí běžného jazykového projevu, protože je používalo jejich okolí. Tyto fráze se používají spíše jako emocionální reakce nebo jazykové klišé než jako projev víry, což potvrzuje i výzkum Fradda (2014)⁷¹⁾, podle něhož jsou náboženské výrazy v sekulárním kontextu běžně užívány jako jazyková rutina.

V České republice i ateisté nadále slaví křesťanské svátky, zejména Vánoce a Velikonoce, jako součást rodinné a kulturní tradice. Podobně Abdrakhmanova (2013)⁷²⁾ ukazuje, že v postsovětském kontextu se oslavy svátků často redukují na kulturní rámec, aniž by nutně vyjadřovaly hlubší teologické přesvědčení. Náboženské výrazy, jako například „Pane bože“ nebo „Ježíši Kriste“, se často používají v běžném životě, přičemž ztratily svůj původní význam (FRADD, 2014)⁷³⁾.

Široce rozšířené je také účastnění se náboženských svátků, jako jsou Kurban-bajram, ramadán, Nauryz a také (v evropském kontextu) Vánoce a Velikonoce. Mnozí uvádějí, že tak činí nikoli z náboženských důvodů, ale kvůli rodině, tradici nebo pocitu sounáležitosti. Tento fenomén lze chápat jako součást „rituální loajality“ – chování motivovaného spíše sociálními a rodinnými vazbami než vírou (WILKOWSKY, 2009)⁷⁴⁾.

Kromě toho se často setkáváme s ritualizovaným chováním v sekulárním kontextu – zapalování svíček, křížení se, zakrývání hlavy při vstupu do kostela nebo mešity. Tyto činnosti se často provádějí ze zvyku nebo z úcty, bez souvislosti s náboženskou vírou. Dále budou tyto aspekty analyzovány podrobněji.

Kulturní ateismus v České republice se formoval pod vlivem dlouhého a složitého historického procesu. Již ve středověku se vztah k náboženství stal nejednoznačným: husitské války a násilná rekatolizace po porážce v bitvě na Bílé hoře zanechaly v paměti lidu nedůvěru k oficiální církvi, kterou spojovali s cizí mocí. V 19. století se antiklerikální myšlenky staly součástí národního hnutí – náboženství bylo stále častěji vnímáno jako překážka na cestě ke svobodě a kulturnímu rozvoji.

V 20. století komunistický režim ještě více oslabil pozici náboženství. Státní propaganda aktivně prosazovala ateismus a církev byla podrobena kontrole a diskreditaci. Ale ani po roce 1989 nedošlo k masovému návratu k víře – na rozdíl od mnoha jiných postsovětských zemí. Důvodem byla nejen sovětská minulost, ale i hluboce zakořeněná sekulární a kritická kultura.

Češi často vnímají náboženství jako osobní záležitost. I věřící slaví svátky spíše kvůli tradici a rodinné atmosféře než z náboženských důvodů. Zároveň však ve společnosti přetrvává zájem o alternativní formy spirituality – od horoskopů po neopohanství (COMTE-SPONVILLE, 2020)⁷⁵⁾.

Šíření kulturního ateismu v Kazachstánu je výsledkem dlouhého historického procesu, který začal ještě před sovětskou érou. Do 19. století byl islám důležitou, ale ne dominantní součástí života v kazachstánských stepích: náboženství se kombinovalo s tengristickými a šamanskými praktikami. S příchodem Ruské říše začala politika asimilace a v sovětském období bylo náboženství prakticky vytlačeno ze společenského života (ABDRAKHMANOVA, 2013)⁷⁶⁾.

Od 20. let 20. století byla v zemi vedena aktivní ateistická propaganda: mešity byly zavírány, duchovenstvo bylo reprimováno, náboženství bylo vytlačováno ze vzdělávání a mediálního prostoru. Obzvláště silně se to projevilo v 30. až 60. letech 20. století, kdy se formoval „nový sovětský člověk“ s vědeckým světovým názorem (FRADD, 2014)⁷⁷⁾. Náboženské obřady se zachovaly pouze v soukromé nebo rodinné sféře.

Kazachstán se stal mnohonárodnostní a sekulární zemí, zejména ve městech. Náboženství zde není často vnímáno jako osobní víra, ale jako prvek kultury nebo etnické příslušnosti. Po rozpadu SSSR se náboženství začalo vracet do společnosti, ale tento proces byl mírný. Mnozí dodržují obřady (například Kurban-ait nebo Nauryz), aniž by byli věřícími v plném smyslu slova. Stále více mladých lidí se otevřeně hlásí k ateismu nebo agnosticismu (WILKOWSKY, 2009)⁷⁸⁾.

Nevěřící lidé, jak v České republice, tak v Kazachstánu, často i nadále slaví náboženské svátky – jako jsou Vánoce, Velikonoce, Památný den zesnulých, Ramadán nebo Kurban-bajram – navzdory absenci náboženského přesvědčení. Důvody tohoto jevu nespočívají ve víře, ale v kulturních, rodinných a emocionálních motivech, které zachovávají význam těchto svátků i v sekulárním nebo ateistickém kontextu.

Především pro většinu respondentů – jak českých, tak kazašských – jsou náboženské svátky důležitou součástí rodinné tradice. Vytvářejí vzácnou příležitost být s blízkými, projevit péči a pozornost, zachovat spojení mezi generacemi. Někteří přímo uvádějí, že se těchto svátků účastní pouze kvůli rodičům nebo prarodičům – jako například Ekaterina z Kazachstánu, která chodí do kostela pouze s matkou, aby ji podpořila. To podtrhuje emocionální, nikoli náboženský charakter účasti.

Kromě toho se mnoho tradic a obřadů stalo součástí kulturního dědictví, které je vnímáno jako „naše“ – bez ohledu na víru.(srov. PASTÝŘÍKOVÁ, 2022)⁷⁹⁾ Například čeští respondenti zdůrazňují, že svátky jako Vánoce se staly prostě společenskými rituály, které „zůstaly v kalendáři“ a dávají příležitost zastavit se, odpočinout si a užít si atmosféru. V Kazachstánu vyjádřila podobnou myšlenku Natalia – náboženské svátky slaví spíše ze zvyku, který jí zůstal po její věřící babičce.

Důležitým faktorem je také vliv společnosti a okolí. Lidé se řídí rituály, které vidí kolem sebe – ať už jsou to vyzdobené výlohy, slavnostní večeře, společné návštěvy hřbitova nebo dárky pro děti. Tyto činnosti se stávají součástí sociální normy a jejich dodržování je často automatické, „protože se to tak sluší“.

Atmosféra svátku, jeho estetická a emocionální stránka také hrají nemalou roli. Ozdoby, světla, hudba, speciální jídlo – to vše vytváří pocit útulnosti, nostalgie a klidu. Ozdoby, světla, hudba, speciální jídlo – to vše vytváří pocit útulnosti, nostalgie a klidu. V České republice se například Vánoce spojují s nadějí, lidskostí a dětskými vzpomínkami (PASTÝŘÍKOVÁ, 2022)⁸⁰⁾. V Kazachstánu respondenti hovořili o pocitu útulnosti a důležitosti tradičního hodování, i když nesdílí náboženský význam.

V mnoha případech nevěřící v České republice a Kazachstánu často používají v běžné řeči náboženské výrazy jako „Bože můj!“, „Ó, Pane!“, „Ježíši!“, aniž by je spojovali s upřímnou vírou. To ukazuje, jak náboženské výrazy postupem času ztratily svůj původní duchovní význam a staly se ustálenými jazykovými obraty, které se staly součástí kulturní normy (srov. FRADD, 2014)⁸¹⁾

Většina českých respondentů v průzkumu uvedla, že takové výrazy jsou pouze frazeologismy, emocionální výkřiky, které pomáhají vyjádřit překvapení, strach, rozhořčení nebo radost. Tyto fráze byly osvojeny již v dětství, často od rodičů a babiček, a dnes jsou vnímány jako součást každodenního jazyka, nikoli jako náboženský akt. Zejména mladá generace vůbec nepřemýšlí o duchovním podtextu – pro ni se jedná pouze o běžné jazykové obraty.

V Kazachstánu je situace podobná: mnoho respondentů, zejména mladých lidí, používá výrazy jako „Inšalláh“, „Subhanallah“, „Alhamdulillah“ nebo ruské ekvivalenty v každodenní řeči, i když se sami považují za nereligiózní. Často se tato slova používají ze zvyku, pro vtip nebo pro expresivitu, nikoli z víry. Například Magzhan (Astana) a Alina (Karaganda) uznali, že tyto fráze se staly součástí mládežnického slangu nebo kulturního zvyku a ztratily svou původní posvátnost (ABDRAKHMANOVA, 2013)⁸²⁾.

Někteří starší respondenti – jak v České republice, tak v Kazachstánu – však tyto výrazy stále vnímají vážněji. Pro ně může být používání náboženských slov mimo kontext modlitby formou neúcty nebo „zneužíváním jména Božího“. I oni však uznávají, že jazyk se mění a hranice mezi posvátným a všedním se stírají.

Mnoho nevěřících, jak v České republice, tak v Kazachstánu, navštěvuje náboženská místa – kostely, kláštery, mešity – nikoli kvůli náboženskému přesvědčení, ale kvůli jejich historickému, architektonickému nebo kulturnímu významu. Tyto sakrální objekty jsou často jedny z nejkrásnějších a nejlépe zachovaných památek minulosti, které v sobě uchovávají dědictví umění a duchovní atmosféru, kterou oceňují i ti, kdo nevěří v Boha.

Respondenti z České republiky zdůrazňují, že je přitahuje estetika, architektura a pocit ticha a klidu, které lze v takových místech zažít. Poukazují na to, že náboženské stavby nejsou jen symboly víry, ale také úložiště jedinečných uměleckých děl vytvořených velkými mistry minulosti. Návštěva takových míst se stává příležitostí setkat se s kulturou a historií, a někdy i prostě s tichem a klidem, které v každodenním životě chybí.

Podobné vnímání lze pozorovat i v Kazachstánu. Jeden z respondentů ze Semeje zmiňuje, že čas od času doprovází příbuzné do mešity, aniž by byl nábožensky založený, ale cítí úctu k tomuto místu a lidem, kteří se tam modlí. Mladí lidé z Astany a Karagandy také přiznávají, že během cest navštěvovali kostely nebo mešity – především z důvodu zájmu o architekturu a tradice (HOLANOVÁ, 2016)⁸³⁾.

Náboženské objekty se tak stávají prostorem, kde se prolíná víra a kultura. Pro mnoho nevěřících to není místo uctívání, ale místo setkání s historií, uměním a atmosférou, která i přes absenci víry dokáže vyvolat úctu, obdiv nebo dokonce lehký pocit spirituality.

Navzdory absenci náboženské víry mnoho lidí – jak v České republice, tak v Kazachstánu – má doma křížky, ikony nebo jiné náboženské předměty. Důvody tohoto jevu jsou různé a odrážejí hluboké propojení mezi kulturou, tradicí a osobními prožitky.

Pro některé je to prostě součást interiéru nebo módní doplněk – zejména pokud jde například o nošení křížků jako šperků. Takový křížek nemusí mít vůbec žádný náboženský význam, ale může být prvkem stylu, symbolem gotické estetiky nebo prostě jen hezkým dárkem. Zvláště často se takové případy vyskytují mezi mladými lidmi a v městských kulturních kruzích.

Pro jiné představují náboženské symboly rodinnou památku. Kříž předaný od babičky nebo ikona na zdi jsou spíše připomínkou předků, dětství, domova. V takových případech předmět ztrácí přísně náboženský význam a stává se součástí osobní historie, emocionálním kotevním bodem. Někteří respondenti přiznávají, že takové věci nemohou vyhodit, i když nevěří, z úcty k rodině a minulosti.

Jsou i tací, kteří přisuzují náboženským předmětům jakousi magickou nebo ochrannou funkci. Podobně jako talismany slouží takové předměty, jako je kříž nebo obraz svatého, jako zdroj subjektivního pocitu bezpečí, naděje nebo ochrany. I mezi ateisty se najdou tací, kteří přiznávají, že v těžkých chvílích chtějí věřit, že „něco“ jim může pomoci – i když to nemusí souviset s vírou v Boha v tradičním smyslu. Jak respondenti poznamenávají, věřící hledají oporu v modlitbě, nevěřící v symbolech.

Podobný přístup se vyskytuje i mezi kazachstánskými respondenty. Někteří uchovávají islámské amulety nebo obrazy svatých spíše z úcty k rodině nebo jako znak kulturní příslušnosti než z náboženského přesvědčení. To opět potvrzuje, že náboženské symboly v moderní společnosti často ztrácejí svůj původní význam a stávají se součástí kulturního, osobního nebo emocionálního kontextu – přecházejí z oblasti víry do sféry paměti, estetiky nebo každodenních rituálů.

I přesvědčení ateisté mohou v momentech silného strachu, bolesti nebo životních krizí instinktivně uchýlit k náboženským výrazům, gestům nebo myšlenkám. Toto chování je často pozorováno jak v České republice, tak v Kazachstánu a, jak ukazují odpovědi respondentů, nesouvisí se změnou víry, ale s hluboce lidskými psychologickými mechanismy.

Mnoho účastníků průzkumu uvádí, že v těžkých chvílích člověk pociťuje naléhavou potřebu opory, naděje a pocitu, že není sám. Když jsou vyčerpány všechny racionální cesty, rozum může ustoupit podvědomému hledání zázraku. Obrátit se v takových chvílích k Bohu nebo k vyšší síle není tolik aktem náboženské víry, jako spíše univerzálním gestem zoufalství a naděje (viz COMTE-SPONVILLE, 2020)⁸⁴⁾.

Někteří respondenti přiznávají, že v kritických situacích se v duchu obraceli k Bohu nebo se dokonce křižovali, ačkoli v běžném životě se považují za ateisty. To může být výsledkem dětských vzpomínek, zvyků zakořeněných v rodině nebo prostě kulturního kontextu, ve kterém jsou náboženské gesta vnímána jako poslední naděje. Jak řekl jeden z českých účastníků, „člověk v zoufalství je připraven uvěřit čemukoli, jen aby se dostal z nesnází“(srov. FRADD, 2014)⁸⁵⁾ Kazachstánští respondenti tento jev také potvrzují. Někteří uvádějí, že v momentech úzkosti nebo nemoci si přáli, modlili se nebo vzpomínali na náboženská slova – ne z přesvědčení, ale proto, že tak činili jejich rodiče nebo babičky. Tyto rituály se nestávají aktem uctívání, ale jakousi formou sebedůvěry (srov. ABDRAKHMANOVA, 2013)⁸⁶⁾.

Takto se i u nevěřících lidí může projevovat vnitřní touha po duchovní opoře v kritických situacích. To podtrhuje, že některé náboženské formy chování – jako modlitba, požehnání, symbolické gesta – mohou plnit univerzální psychologickou funkci, která nemusí být nutně spojena s vírou v Boha, ale spíše s touhou najít pocit klidu, naděje a kontroly v podmínkách nejistoty.

Tato práce se zabývala otázkou, proč lidé, kteří se sami nepovažují za věřící, přesto v České republice a Kazachstánu nadále dodržují náboženské tradice. Výsledky ukázaly, že tento fenomén je výsledkem souhry historických, kulturních, psychologických a mezilidských faktorů.

Na první otázku – „Co je to ateismus a jak se projevuje v České republice a v Kazachstánu?“ – lze odpovědět, že ateismus je filozofický postoj založený na nevyznávání Boha či jiných nadpřirozených sil. V obou zemích se však projevuje nejen odmítnutím víry, ale i zachováváním tradic, které lidé vnímají spíše jako kulturní či rodinný rámec než jako náboženský projev.

Na druhou otázku – „Jaké jsou hlavní znaky ateismu v těchto dvou kulturně odlišných kontextech?“ – výzkum ukázal, že v českém prostředí převažuje důraz na racionalitu a individuální svobodu, zatímco v Kazachstánu je klíčový respekt k rodině a tradicím. V obou kontextech se však setkáváme s udržováním rituálů bez hlubší víry.

Dále bylo zjištěno, že náboženské prvky jsou v každodenním životě nevěřících přítomny například v podobě jazykových obratů („Ježíš Maria“, „Bože můj“), rodinných rituálů, návštěv kostelů či mešit z kulturních důvodů, a také v symbolických gestech, jako je nošení křížku nebo ikony.

Historické a kulturní faktory sehrály zásadní roli v obou regionech: v českém prostředí to byly důsledky Bílé hory, proticírkevní tendence národního obrození a politika komunismu, v Kazachstánu pak především sovětská represe náboženství. Tyto okolnosti vedly k tomu, že náboženství ztratilo pozici autority, ale jeho kulturní prvky přetrvaly.

Na otázku, proč nevěřící slaví náboženské svátky, odpovědi respondentů ukázaly, že svátky jako Vánoce, Velikonoce, Kurban Bajram či Ramadan vnímají především jako příležitost k setkání rodiny a udržování sociálních vazeb. Podobně i používání náboženských výrazů v běžné řeči funguje spíše jako jazykový zvyk než jako skutečný projev víry.

Návštěva sakrálních památek nevěřícími turisty je motivována především kulturním, estetickým či historickým zájmem, nikoli spirituálním hledáním. Nošení náboženských symbolů je vnímáno jako součást rodinné paměti, estetický doplněk nebo symbol identity.

Zvláštní význam má i skutečnost, že v krizových situacích se i nevěřící uchylují k náboženskému chování – modlitbě, zapálení svíčky či symbolickým rituálům. Tyto praktiky nepředstavují změnu víry, ale slouží jako psychologická opora, způsob, jak se vyrovnat s nejistotou či bolestí.

Celkově lze tedy říci, že víra a nevíra nejsou jasně oddělené kategorie. Kulturní ateismus ukazuje, že i lidé bez náboženského přesvědčení zůstávají propojeni s tradicemi a symboly. Nejde o rozpor, ale o specifický způsob, jak udržovat kulturní dědictví živé. Tento fenomén vytváří most mezi racionalitou a tradicí a dokládá, že i v sekulární společnosti má náboženství nepřehlédnutelný kulturní a sociální význam.

ABDRAKHMANOVA, K. K. Religija v povsednevnoj žizni gorodskogo naselenija central’nogo Kazachstana v poslevojennyj period [Náboženství v každodenním životě městského obyvatelstva středního Kazachstánu v poválečném období]. Vestnik ugrovedenija [online]. 2013, roč. 1, č. 12, s. 102–109. Dostupné z: https://cyberleninka.ru/article/n/religiya-v-povsednevnoy-zhizni-gorodskogo-naseleniya-tsentralnogo-kazahstana-v-poslevoennyy-period . [cit. 2025-03-27]

COMTE-SPONVILLE, André. Duch ateismu. 2020. [Online]. Dostupné z: https://karolinum.cz/data/clanek/9495/Refl_2021_60_0228.pdf. [cit. 2025-03-27].

WILKOWSKY, D. Islam v postsovetskom Kazakhstane: v poiske novykh reprezentacij (Islám v postsovětském Kazachstánu: v hledání nových reprezentací). Religio: Revue pro religionistiku, 2009, roč. 17, č. 2, s. 149–163. Dostupné z: https://core.ac.uk/download/pdf/235977535.pdf

FRADD, Matt. 20 answers: Atheism. [Ateismus : 20 otázek a odpovědí]. Překlad: ŠIMAN, Miroslav. San Diego: Catholic Answers Press, 2014. ISBN 978-1-938983-52-8.

HOLANOVÁ, Nikola. Analýza zájmu klientů o turistickou destinaci Kutná Hora. 2016. [Online]. Dostupné z: https://theses.cz/id/jvpxre/. [cit. 2025-03-27].

PASTÝŘÍKOVÁ, Jitka. Vánoce: historie, zvyky, tradice. 2. vydání. V Praze: Fragment. 2022. ISBN 978-80-253-5866-5.

PITROVÁ, Pavlína. Velikonoce: historie, zvyky, tradice. V Praze: Fragment. 2020. ISBN 978-80-253-4653-2.

SPOUSTA, Jan. Changes in Religious Values in the Czech Republic. 2002. [Online]. Dostupné z: https://sreview.soc.cas.cz/artkey/csr-200203-0006_changes-in-religious-values-in-the-czech-republic.php. [cit. 2025-03-27].

The International Journal for the Psychology of Religion. [Online]. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/journals/hjpr20. [cit. 2025-03-27].

ZIMMERMANNOVÁ, Marie; KOBYLÍKOVÁ, Jana a CAPKO, Michal. Poselství křesťanských svátků: využití křesťanského dědictví: modul A : příručka pro pedagogy základních a středních škol. Hradec Králové: Biskupství královéhradecké, Katechetické a pedagogické centrum, 2012. [Online]. Dostupné z: https://vkd.bihk.cz/system/files/poselstvi-krestanskych-svatku/vkd_a_final_prirucka.pdf. [cit. 2025-03-27].

kulturni_ateismus_1_.pdf



Počet shlédnutí: 230