Ukrajinci v Česku

Autoři: Kateřina Čapková, Rada Khodeeva, Vít Štaigl

Výstup - Webový portál

Migrace obyvatelstva představuje komplexní společenský jev, který zásadně formuje kulturní charakter moderních států. Česká republika se v posledních desetiletích stala domovem pro mnoho národnostních skupin, přičemž ukrajinská komunita tvoří dlouhodobě nejpočetnější minoritu na našem území. Události posledních let, spojené s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, však tuto dynamiku radikálně změnily a proměnily otázku integrace v jedno z nejdiskutovanějších témat veřejného prostoru.

V tomto procesu hrají nezastupitelnou roli média, která nejsou pouhým zdrojem informací, ale aktivním tvůrcem sociální reality. Způsob, jakým média interpretují kulturní odlišnosti, tradice a hodnoty minority, přímo ovlivňuje míru solidarity či naopak napětí v majoritní společnosti. Porozumění vztahu mezi mediálním obrazem a skutečnou kulturní identitou minority je proto klíčové pro pochopení současných společenských postojů a úspěšné soužití obou skupin v České republice.

Hlavním cílem této seminární práce je analyzovat vztah mezi mediálním obrazem ukrajinské minority v České republice a jejich autentickou kulturní identitou. Práce se zaměřuje na proces, jakým vybraná česká média konstruují obraz Ukrajince, a zkoumá, zda tento obraz přispívá k bourání, nebo naopak k posilování kulturních a sociálních stereotypů. Text se soustředí na identifikaci hlavních bariér v komunikaci a hodnotách z pohledu samotné minority a následně tyto poznatky konfrontuje s mediálním zastoupením Ukrajinců jako nositelů kulturního kapitálu oproti jejich zobrazení v ekonomickém a uprchlickém kontextu. Práce dále usiluje o zhodnocení vlivu konkrétních mediálních narativů, zejména v otázkách finanční pomoci a společenské integrace, na proměnu postojů české veřejnosti. Součástí analýzy je také posouzení role dezinformační scény při zneužívání kulturních odlišností k vytváření negativního sentimentu v majoritní společnosti.

Hlavní výzkumná otázka:

Jakým způsobem česká média ovlivňují vnímání ukrajinské kultury a jak se tento mediální obraz shoduje s autentickým prožíváním kulturní identity samotných Ukrajinců?

Podotázky:

• Jak se liší běžný život a zvyky Ukrajinců od těch českých a dělají z těchto rozdílů média spíše problém, nebo je ukazují jako něco zajímavého a přínosného?
• Jak často média prezentují Ukrajince v roli nositelů kultury a intelektu (umělci, experti) oproti stereotypnímu obrazu „levné pracovní síly“ či „pasivního uprchlíka“?
• Může mediální obraz ukrajinské „kulturní blízkosti“ a prezentace ukrajinských tradic (gastronomie, svátky, festivaly) efektivně tlumit negativní společenský sentiment vyvolaný únavou z finanční pomoci Ukrajině?

V odborné literatuře a společenskovědních studiích se objevuje řada prací, které analyzují postavení ukrajinské minority v České republice. Tato problematika je zkoumána jak z pohledu historického vývoje diaspory, tak skrze optiku aktuální integrace a mediálního zobrazení po roce 2022. Ukrajinská komunita představuje specifický případ minority, jejíž vnímání majoritou se v čase dramaticky proměňuje v závislosti na politickém a mediálním diskurzu.

Základní vhled do formování ukrajinské minority v českém prostředí poskytuje práce Leontiyeva a kol. (2006) ⁹⁾. Autoři se zaměřují na komunitní život a reprezentaci kolektivních zájmů v době, kdy byla ukrajinská migrace vnímána primárně skrze svou ekonomickou funkci. Studie zdůrazňuje, že ačkoliv šlo o nejpočetnější skupinu cizinců, ve veřejném prostoru zůstávala „neviditelnou“. Leontiyeva analyzuje, jak se komunita organizovala skrze neformální sítě a církevní struktury bez výraznějších ambicí na ovlivňování politického dění. Tento historický kontext je klíčový pro pochopení současného napětí – zatímco „stará“ diaspora byla orientována na výkon a ekonomickou stabilitu, nová vlna uprchlíků po roce 2022 vnesla do veřejného prostoru témata humanitární pomoci a státní podpory, což zásadně proměnilo společenské očekávání.

Na otázku, jak česká média ovlivňují vnímání ukrajinské kultury, odpovídá ve své analýze online médií Ducháčová (2023) ¹⁰⁾. Autorka využívá konceptu „rámování“ (framing) a dokládá, že média selektivně vybírají aspekty ukrajinské identity, které prezentují veřejnosti. Zatímco zpočátku dominovalo rámování Ukrajinců jako hrdinných obránců či vděčných obětí, Ducháčová identifikuje postupný nárůst témat spojených s vnitřní bezpečností a ekonomickými dopady na ČR.

Na tento výzkum přímo navazuje Koubíková (2023) ¹¹⁾, která zkoumá konstrukci narativů ve vybraných českých redakcích. Její práce potvrzuje posun od počátečního humanitárního rámování k tzv. konfliktnímu zobrazení. Koubíková poukazuje na to, že způsob, jakým média interpretují kulturní odlišnosti a potřeby uprchlíků, přímo formuje míru solidarity či naopak „únavy“ v majoritní společnosti. Obě autorky se shodují, že mediální realita není pouhým odrazem skutečnosti, ale aktivním tvůrcem postojů, které mohou vést k sociálnímu vyloučení.

Otázkou, zda jsou Ukrajinci vnímáni jako nositelé hodnotného přínosu, se zabývá Koubková (2023) ¹²⁾. Skrze teorii kulturního a sociálního kapitálu (dle Pierra Bourdieu) analyzuje, jakým způsobem média (ne)prezentují expertní znalosti, vzdělání a profesní dovednosti migrantů. Její zjištění jsou pro náš výzkum alarmující: média mají tendenci k tzv. „profesní neviditelnosti“ Ukrajinců. I vysoce vzdělaní jedinci jsou v mediálních narativech často redukováni na stereotyp „levné pracovní síly“ nebo jsou prezentováni pouze v kontextu jejich závislosti na českém sociálním systému. Koubková argumentuje, že toto opomíjení kulturního kapitálu minority brání jejich plnohodnotné integraci a posiluje pocit nadřazenosti u majoritní společnosti.

Vztah mezi běžným životem a mediální projekcí osvětluje Petrů (2014) ¹³⁾. Na základě souboru publicistických rozhovorů dává hlas přímo příslušníkům minority, kteří popisují udržování tradic, náboženských praktik a rodinných hodnot. Petrů dokládá hlubokou diskrepanci mezi mediálním obrazem, který často akcentuje konfliktní body nebo folklórní kuriozity, a skutečným prožíváním identity, které je charakterizováno snahou o kulturní kontinuitu v soukromí. Tato práce nám slouží jako klíčové metodologické vodítko – potvrzuje totiž, že pro pochopení minority je nezbytné konfrontovat mediální narativy s autentickými výpověďmi jednotlivců, což je hlavním cílem naší praktické části.

Fenomén negativního sentimentu a vlivu dezinformací reflektuje nejnovější studie Pražáka (2024) ¹⁴⁾. Práce se zaměřuje na zobrazení Romů a Ukrajinců v česko-slovenských médiích a analyzuje nebezpečný narativ konkurence o pomoc. Pražák popisuje, jak jsou kulturní odlišnosti zneužívány dezinformační scénou (ale i některými mainstreamovými médii) k vytváření obrazu „nevděčného uprchlíka“, který čerpá zdroje určené pro české občany. Tento narativ přímo podkopává ochotu majority přijímat ukrajinskou kulturu jako obohacující prvek a vytváří napětí nejen mezi Ukrajinci a Čechy, ale i mezi různými minoritami navzájem.

Ukrajinská přítomnost na území dnešní České republiky není novým fenoménem, ale výsledkem několika historických etap, které zásadně ovlivnily vnímání této minority majoritní společností. Tento vývoj lze rozdělit do čtyř klíčových vln.

1. Rané období a Rakousko-Uhersko (do roku 1918) První významnější kontakty mezi Čechy a Ukrajinci probíhaly v rámci habsburské monarchie. Vzhledem k tomu, že části dnešní západní Ukrajiny (Halič a Bukovina) spadaly pod rakouskou správu, docházelo k přirozené mobilitě studentů, vojáků a úředníků směrem do Prahy. Praha se v 19. století stala centrem ukrajinského národního obrození v exilu – v roce 1876 zde například vyšlo první necenzurované vydání Ševčenkova „Kobzaru“. Ukrajinci byli v této době vnímáni především jako „slovanský bratrský národ“ s podobnými politickými osudy.

2. Zlatý věk ukrajinské emigrace: Meziválečné Československo (1918–1945) Nejdůležitější a intelektuálně nejbohatší etapou byla doba první Československé republiky. Jak detailně rozebírá sborník studií pod vedením Václava Vebera ¹⁵⁾), československá vláda iniciovala tzv. Ruskou pomocnou akci, která poskytla azyl tisícům uprchlíků před bolševismem, mezi nimiž tvořili Ukrajinci významnou část.

Na tento výzkum navazuje Šmejkalová (2023) ¹⁶⁾, která dokumentuje unikátní postavení Prahy jako světového centra ukrajinské vědy. Díky státní podpoře zde fungovaly prestižní instituce:

- Ukrajinská svobodná univerzita v Praze: Přestěhovaná z Vídně, sloužila jako intelektuální základna emigrace.

- Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech: Zaměřená na technické obory a vzdělávání budoucích elit.

- Ukrajinský pedagogický institut: Formující budoucí pedagogy a kulturní pracovníky.

V této éře byl ukrajinský migrant vnímán jako vysoce vzdělaný intelektuál a kulturní přínos pro nově vzniklou republiku, což je v přímém rozporu s pozdějšími stereotypy.

3. Období let 1945–1989: Útlum a politické represe Konec druhé světové války znamenal pro ukrajinskou menšinu tragický obrat. S nástupem sovětského vlivu byla část ukrajinské elity perzekvována nebo odvlečena do gulagů. Po připojení Podkarpatské Rusi k SSSR se minorita v ČSSR stala společensky „neviditelnou“. Oficiální narativ sice uznával „bratrství národů“, ale reálná ukrajinská identita byla potlačována a redukována na státem povolené folklórní projevy. Docházelo k postupné asimilaci a úpadku komunitního života, který se udržoval pouze v úzkém rodinném či církevním kruhu.

4. Migrace po roce 1989: Transformace a ekonomický stereotyp Pád železné opony otevřel cestu k masivní ekonomické migraci. Od 90. let přicházeli Ukrajinci motivováni neutěšenou ekonomickou situací ve své vlasti. Tato vlna však již neměla charakter politické elity, nýbrž se soustředila na manuální profese ve stavebnictví a službách.

Vznik stereotypu: Právě v tomto období se v české společnosti zafixoval obraz Ukrajince jako „levné pracovní síly“.

Sociální izolace: Mnoho migrantů pracovalo v tzv. klientském systému, což vedlo k jejich izolaci od majority a posílení negativních společenských předsudků, které zcela vytěsnily historickou paměť na meziválečnou inteligenci.

Současná etapa, vyvolaná ruskou agresí v roce 2022, představuje největší migrační výzvu v moderní historii ČR. Ukrajinci se stali nejpočetnější menšinou a jejich složení (převážně ženy a děti) i motivace (útěk před válkou) nutí českou společnost k radikální změně dosavadního vnímání. Historický cyklus se tak v určitém smyslu uzavírá – od „dělníka“ se diskurz vrací k otázkám solidarity, vzdělání a plnohodnotné integrace do evropského prostoru.

Tato práce využívá kvalitativní výzkumnou strategii, která je nejvhodnějším nástrojem pro pochopení souvislostí mezi mediální reprezentací a subjektivním vnímáním identity. Metodologický postup je založen na triangulaci dat, která propojuje tři roviny: literární rešerši odborných zdrojů (teoretický základ), průběžné sledování aktuálních českých médií (analýza současných narativů) a primární terénní výzkum.

Data budeme sbírat pomocí polostrukturovaných hloubkových rozhovorů. Výzkumný soubor bude sestaven záměrným výběrem a bude zahrnovat dvě klíčové skupiny: příslušníky ukrajinské minority (zástupce „staré diaspory“ i nové válečné vlny) a zástupce české majority. Tento dvojí pohled nám umožní konfrontovat autentické prožívání identity Ukrajinců s tím, jak je vnímá česká veřejnost pod vlivem mediálních obrazů.

Při následné interpretaci budeme poznatky z rešerše a sledování médií srovnávat s konkrétními výpověďmi z rozhovorů obou skupin respondentů. Tento přístup nám pomůže posoudit, nakolik mediální narativy odpovídají realitě a jak ovlivňují vzájemné vztahy. V zájmu etiky výzkumu budou všechna data anonymizována a respondenti budou v textu vystupovat pod pseudonymy.

WIKIPEDIA. Ukrajinská menšina v Česku. [online]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajinsk%C3%A1_men%C5%A1ina_v_%C4%8Cesku

ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. Počet cizinců, demografické události [online]. csu.gov.cz, © 2024 [cit. 2026-04-06]. Dostupné z: https://csu.gov.cz/pocet-cizincu-demograficke-udalosti?pocet=10&start=0&podskupiny=291&razeni=-datumVydani

HKS Wiki. Život Ukrajinců v České republice a jejich začlenění do české společnosti. [online]. Dostupné z: https://www.hks.re/wiki/zivot_ukrajincu_v_ceske_republice_a_jejich_zacleneni_do_ceske_spolecnosti

=

Počet shlédnutí: 123