Lucemburština (Lëtzebuergesch)

Zdroj: http://wikisource.org/wiki/Evangelium_vum_Hellege_Luc#Lk_15.2C1-32

3 Hien awer huet hinnen dëst Gläichnes erzielt: 4 „Wie vun iech, deen honnert Schof huet an eent dervu verléiert, léisst net déi néngannongzeg an der Wüüst zréck a geet deem verluerenen no, bis hien et fënnt? 5 A wann hien et fonnt huet, hëlt hien et voll Freed op seng Schëlleren; 6 kënnt hien dann heem, rifft hien d'Frënn an d'Noperen zesummen a seet zu hinnen: 'Freet iech mat mir, well ech hu mäi Schof, dat ech verluer hat, erëmfonnt!'

Lucemburština je pozoruhodným příkladem jazyka, který se z dlouho přehlíženého „nářečí“ stal plnohodnotným národním jazykem teprve v poměrně nedávné době – oficiální status získala až roku 1984. Biblické texty, včetně evangelijních podobenství, sehrály v tomto procesu klíčovou roli: pomáhaly stabilizovat slovní zásobu, syntaxi i styl jazyka, který se teprve hledal mezi němčinou a francouzštinou.

Z jazykového hlediska je výrazné sousloví „voll Freed“ („pln radosti“). Lucemburština zde volí velmi přímé, téměř hovorové vyjádření emocí, které podobenství zbavuje abstraktní roviny a posouvá ho do roviny osobního prožitku. Pastýř zde není vzdálenou autoritou, ale někým, kdo se otevřeně raduje a svou radost sdílí s ostatními.

Podobenství tak v lucemburštině působí méně normativně a více vztahově: důraz nedává na ztrátu jako problém, ale na nalezení jako událost, která obnovuje společenství.

Luxembourgish offers a striking example of a language whose cultural prestige and official recognition are relatively recent developments. Only in 1984 did it acquire the status of a national language, and biblical translations played a crucial role in shaping its literary form, providing stylistic models at a time when the language was still negotiating its place between German and French influences.

Particularly noteworthy is the phrase “voll Freed” (“full of joy”). Rather than employing elevated or abstract theological language, Luxembourgish opts for an emotionally immediate expression. This gives the parable a distinctly personal tone: the shepherd’s joy is not restrained or formalised, but openly expressed and shared.

As a result, the parable of the lost sheep in Luxembourgish feels relational rather than doctrinal. The emphasis falls not on loss as a moral failure, but on recovery as a moment of joy that restores both the individual and the wider community.