obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


luzicti_srbove_v_nemecku

LUŽIČTÍ SRBOVÉ V NĚMECKU

Citace:

Zuzana Kohlová, Veronika Novotná Lužičtí Srbové v Německu [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze, 2009. Dostupný z: http://hks.re/wiki/luzicti_srbove_v_nemecku

Kdo jsou a kde se vlastně vzali Lužičtí Srbové? Mnoho Čechů o této menšině ani neví. Přitom s nimi máme tolik společného. Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Jejich jedinečná, ale menšinová kultura bohužel pozvolna slábne.

Cíl práce

Cílem této práce je nám velice blízký národ - minorita Lužických Srbů, kteří si jistě zaslouží naši pozornost. Prvotním cílem je získat o této minoritě všeobecné údaje pro náhled na základní charakteristiky a poté se zaměřit na kvalitativní informace. Rády bychom tak navázaly kontakt se členy menšiny a jejich dotazováním získaly jejich názory a „pohledy na věc“. Již navázání kontaktu však není jednoduché. Problémem je jazyková bariéra. Naše - byť slovanské jazyky - jsou si v mnohém podobné, přesto si navzájem nerozumíme. Proto bude praktická část výzkumu vedena v jazyce německém. Již pouhým překladem však může dojít k určitým nedorozuměním či správné interpretaci.

Práce si klade za cíl zodpovědět následující výzkumné otázky:

1) Vyvíjí Lužičtí Srbové určité snahy o vyšší autonomii (nebo přímo o separatismus)?

2) Mají Lužičtí Srbové pocit diskriminace (znevýhodnění) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).

3) Vykreslení obrazu příslušníka této menšiny (zvyky, tradice, mýty x realita)

4) Co převažuje ve vnímání vlastní etnicity?

5) Jak si myslí, že je vnímají Němci?

6) Otázka pro majoritu: jak pohlížíte na Lužické Srby, jaký na ně máte názor?

Metodologie

K získání obecných informací o Lužických Srbech jsme využily množství internetových zdrojů, neboť ty obsahovaly v úhrnu velmi mnoho informací. Daly jsme si proto za úkol tyto informace zesumarizovat, vytáhnout to nejdůležitější, případně nejzajímavější. Tyto internetové zdroje byly jak české, tak německé. Čerpaly jsme z mnoha článků, informačních serverů, ale také ze stránek lužickosrbských organizací. Právě na stránkách místních organizací jsme měly největší příležitost seznámit se s lužickou srbštinou.

Pro vypracování výzkumné části práce jsme zvolily mailovou komunikaci, protože časová vytíženost nám nedovolila navštívit Lužici osobně. Tento způsob komunikace má mnohá úskalí - jako např. velké procento těch, co prostě neodpoví. Výrazným plusem pro nás však byl fakt, že jsme si mohly nejen německé otázky předem v klidu promyslet, ale psané odpovědi jednodušeji přeložit, než by tomu bylo u rozhovoru. Při rozhovorech by nás navíc mohly zradit nedostatečné znalosti německého jazyka a tak bychom mohly ztratit množství cenných informací.

Někomu jsme položily otázky tak, jak jsme je dostaly zadané. Samozřejmě přeložené do němčiny. Ovšem na ty nám respondenti většinou neodpověděli. Zdály se jim těžké, nevěděli co odpovědět a zřejmě je od spolupráce odradily. Otázky jsme rozesílaly osobám v různém věku, abychom mohly poukázat na případný rozdílný náhled na problém či názor na vztah k vlastní identitě. Lépe však dopadly „neřízené“ otázky, které byly přizpůsobené konkrétnímu dialogu a konkrétní osobě. Otázky jsme také pokládaly ve zjednodušené formě.

Literární rešerše

Asi nejznámějším autorem, který se Lužickými Srby zabývá, je PhDr. František VYDRA. Napsal o nich knihu Tonoucí ostrovy, jež je jakýmsi krátkým průvodcem dějin srbského etnika v oblasti Lužice, mapuje jazykový vývoj a jeho různosti, zvyky a vznik organizací pokoušející tuto dnes pomalu ochabující kulturu oživit.

Rakušané Kurt KAINDL a Karl-Markus GAUSS popisují život malých nestátních národů v knize Vymírající Evropané, kde se vedle Arberešů, Sefardů či Arumunů věnují právě Lužickým Srbům.

Publikace Češi o Lužických Srbech od Petra KALETY se zabývá pohledem Čechů na tuto minoritu, charakterizuje a analyzuje jednotlivé etapy českého zájmu o Lužici a Lužické Srby, jak se projevoval ve vědeckých pracích, v publicistice i v umění od Josefa Dobrovského až po vznik české sorabistiky. Pozornost věnuje i historickému vývoji Lužice v tomto časovém úseku.

Velmi obsáhlé dílo o Lužických Srbech v češtině nalezneme nejen pod taktovkou Společnosti přátel Lužice - dílo např. výše zmíněného PhDr. Františka Vydry. „Klasickým“ spisovatelem v tomto oboru je také sorabista Adolf ČERNÝ, z jehož díla můžeme jmenovat např. Lužice a Lužičtí Srbové. Kniha obsahuje i četné lužickosrbské texty.

Tento výčet není jistě úplný. Myslíme si, že zmapování všeho, co již bylo o Lužických Srbech napsáno, by vydalo na další velmi obsáhlou práci.

Teoretická část

V následujících odstavcích uvádíme základní přehled o Lužické minoritě v takovém rozsahu, jaký je potřeba pro pochopení odpovědí na položené výzkumné otázky. Nejen že se zabýváme nutnými geografickými, historickými či náboženskými údaji, ale také národními symboly, jazykem, zvyky či tradicemi, které jsou důležitým faktorem pro vykreslení obrazu Lužického Srba a v zodpovězení otázky vnímání vlastní etnicity. Téma školství v lužickosrbském jazyce či vlastní organizace jsou podpůrné pro otázku o diskriminaci, seberealizaci či uplatnění v právním státu. Navazujeme shrnutím o současných problémech, kterými vyzdvihneme palčivá témata teoretické kapitoly. Následuje praktická část, věnující se výpovědím příslušníků minority.

Geografická poloha

Již před tisíci lety sídlily na sever od dnešního českého území mnohé slovanské kmeny, které toto území osídlily v období stěhování národů. Tyto kmeny však postupně podléhaly přesile Franků (Němců). Jako jediné slovanské ostrůvky v německém moři zůstaly (dodnes) dvě nevelké oblasti - Horní a Dolní Lužice. 1) Horní Lužice se nachází blíže k České republice a téměř celá náleží spolkové zemi Sasko (Sachsen). Hlavním centrem je město Budyšín (Bautzen). Dolní Lužice pak spadá pod Braniborsko a leží na sever od Horní Lužice. Hlavním městem je Chotěbuz (Cottbus). 2) O současných problémech se zmiňujeme po probrání veškerých aspektů a představení Srbů dále v této práci.
Obě města spojuje řeka Spréva. Oblast Lužice je nížinatá, pouze na jihu je krajina mírně zvlněná.

?300

vlevo: poloha Lužice v Evropě
uprostřed: mapa Lužice s rozdělením ve spolkových zemích Braniborsko (Dolní Lužice) a Sasko (Horní Lužice)
vpravo: historická mapka Lužice. Znázorněn je historický rozsah území dle mapy z roku 1945 a dnešní rozsah oblastí, v nichž se ještě lze setkat s lužickosrbským jazykem (světle zabarvené oblasti s centrem v Dolní Lužici Chotěbuzí a v Horní Lužici Budyšínem)

Označení Lužice se váže k slovanským - srbským kmenům. Jedním z nich byli Lužičané. Srbové se hornosrbsky nazývají „Serbja“ a dolnosrbsky „Serby“. V němčině „Sorben“ a vedle toho také „Wenden“ (Vendové), především v Dolní Lužici. Toto označení pochází od římských kronikářů, kteří neznámé kmeny z východu nazývali „Venetové“, od čehož je pozdější německé označení odvozeno. Též „Vindové“ je označení pro Slovany. První písemná zmínka o jednom z usazených kmenů „Surbi“ pochází z roku 631 od franckého kronikáře Fredegara.3)

Historický nástin

Jak uvádíme výše, Srbové, jako slovanský národ přišel do oblasti dnešní Lužice v období stěhování národů před více než 1400 lety. První písemná zmínka se datuje k roku 631 ke kronikáři Fredegarovi4) (Franský mnich, tzv. Fredegarova kronika, nejstarší věrohodný zdroj informací o Slovanech5) ). V 10. století bylo území dobyto a kolonizováno německou šlechtou (Frankové). 6) Ztrátou politické samostatnosti se zmenšilo území kvůli asimilaci a germanizaci. 7)

Od roku 1635 náležela Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za Napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s okolím. Roku 1815 byla Lužice znovu rozdělena. Dolní Lužice se stala součástí pruské provincie Braniborska a severovýchod Horní Lužice byl součástí pruské provincie Slezska. Zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska však ztratila Lužice své autonomní postavení.

Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů, což vyústilo v srbské národní obrození. Inspirací byl německý romantismus a nacionalismus, který se přenesl i na Srby. Dále idea součásti ve velkém „slovanském společenství národů“ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k československému národnímu obrození. V této době se začínají vydávat první noviny a v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení (o nich viz dále).

V polovině 19. století, kdy po Evropě zuří revoluční boje, se Srbové zprvu nepřipojují. Po potlačení drážďanského povstání (pozn.: žádost o zrovnoprávnění) byly však některé požadavky Srbů splněny (např. výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšínu či bohoslužby v Drážďanech). V Prusku byla srbština opět masivně omezena. V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva a tak většina Srbů vyrůstá již dvojjazyčně.

Roku 1912 byla založena dodnes existující organizace Domowina (viz dále). Po 1. světové válce některé vůdčí osobnosti Srbů propagovali vlastní srbskou správní jednotku, která by byla pokud možno úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala německým částem obyvatelstva svobodný vývoj, chyběly však zákony, které by jej realizovaly (pozn.: Výmarská republika - stav Německé říše po pádu monarchií v r. 1918 do nástupu nacistů v roce 1933. Ústava byla přijata ve Výmaru v roce 1919.) V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Domowina odporovala, až NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do obnoveného Polska. Srbský národní výbor v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Naproti tomu znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici.

V době NDR (pozn.: „Východní Německo“ od r. 1949 do 1990) byla vybudována velkorysá síť srbských institucí (např. Serbski Institut, Nakladatelství, redakce u radia DDR, školy, divadlo). Cenou za tuto podporu byla však plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED (pozn.: Jednotná socialistická strana Německa, 1946 - 1990, vládnoucí komunistická strana v NDR).

Náboženství

Do 15. století převládalo v německých zemích římsko-katolické vyznání. Luther a reformace vše změnili. Před 2. světovou válkou se 2/3 Němců hlásily k protestantismu a třetina byla katolická (toto tradiční rozdělení je patrné dodnes - římský katolicismus na západu a jihu země, protestanti v bývalé NDR). Také Horní Lužice se kolem roku 1900 hlásila k evangelicko-luteránskému učení (téměř 90 % hornosrbsky mluvícího obyvatelstva). Jen Srbové v okrese Kamenz (oblast nedaleko Budyšínu), usídlení nedaleko kláštera Mariiny hvězdy, zůstali věrni katolictví. V současnosti se většina Hornolužických Srbů hlásí ke katolickému vyznání (zhruba 10 000), jehož území můžeme ohraničit zhruba městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy, kde se k Lužickým Srbům hlásí veřejně většina obyvatel a lužická srbština se běžně užívá na veřejnosti. Zbytek Horní a Dolní Lužice můžeme zařadit k protestantům, neboť většina obyvatel je také německá.8)9)

Zajímavé náboženské rozdělení země je vidět v centru Budyšínu, kde se nachází gotický chrám sv. Petra, jehož chrámová loď je nízkou přepážkou rozdělena na dvě části: katolickou a evangelickou. 10)

Národní symboly

Mezi symboly Lužických Srbů patří vlajka, hymna a národní strom. Vlajka vznikla v období národního obrození. Ustanovena byla v roce 1842 a v oblasti Lužice může být oficiálně používána vedle německé vlajky. Je poskládána ze tří slovanských barev, stejně jako česká vlajka - modrá, červená, bílá. Hymna se nazývá Rjana Lužica (Krásná Lužice). Pochází také z 19. století (1827). Hudbu k ní složil lužickosrbský hudební skladatel a národní buditel Korla Awgust Kocor. Za národní strom považují Srbové, stejně jako Češi, lípu. Možnost mít své vlastní národní symboly pomáhá Srbům udržet si svoji národní identitu. 11)

12)

Horní i Dolní Lužice mají také své vlastní znaky. Nejprve měla celá Lužice ve znaku červeného býka na stříbrném podkladu. Později se však stal znakem Horní Lužice znak města Budyšín (žluté hradby na modrém podkladu). Znak býka tak zůstal Dolní Lužici.

Znak Horní Lužice (vlevo) a Dolní Lužice (vpravo)

Jazyk

Lužičtí Srbové si zachovali svůj vlastní jazyk – lužickou srbštinu. Jde o západoslovanský jazyk, stejně jako čeština. Lužická srbština se vyvinula z jazyka, který kdysi používali Pobaltští Slované. Ti v 10. stol. vymřeli, ale jazyk po nich převzali Lužičtí Srbové. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Později však vznikly rovnou tři varianty tohoto jazyka: hornolužická srbština evangelická, hornolužická srbština katolická a dolnolužická srbština. Mezi nejstarší písemné zmínky patří liturgické texty. Nejstarší překlad bible do lužické srbštiny pochází z roku 1548, tedy z období, kdy byla Lužice součástí Zemí koruny české.

Jazyk dlouho neměl ustálenou jednotnou gramatiku, nebyl kodifikovaný. Přesto nepodlehl německé asimilaci. Teprve roku 1990 se stala lužická srbština úředním jazykem pro menšinu v oblasti Lužice. Hornolužičtí Srbové se rádi hlásí k České republice, jakožto k jejich příbuzným. Dnes se jazyk udržuje pomocí výuky na škole, televiznímu a radiovému vysílání, literatuře a v neposlední řadě folklóru a divadla. V okolí Budyšínu jsou ve vesnicích dvojjazyčné nápisy. Všichni Lužičtí Srbové umí německy. Většina je tedy bilingvní. Jsou však i tací, kteří srbštinu neovládají. Kvůli procesu asimilace jazyk pomalu upadá. Počet mluvčích se odhaduje na 60 000 lidí. Lužická srbština se dále dělí na dolnolužickou a hornolužickou srbštinu. Oba jazyky jsou si hodně podobné, ale méně než např. čeština se slovenštinou.

Hornolužická srbština je dochovalejší než dolnolužická srbština. Mluví se s ní v jižní části Lužice. Tento jazyk je podobný staročeštin ze 14. století a má svoji ustálenou spisovnou formu. Rovněž je uznána za úřední jazyk Lužických Srbů v Sasku. Hornolužická srbština je ovlivňována okolními slovanskými jazyky (češtinou, polštinou, dolnoluž. srbštinou). Dolnolužická srbština je méně dochovaná. Používá se v Dolní Lužici. Je snaha tento jazyk oživit, bohužel je jazyk pod velkým vlivem němčiny. Dolnolužická srbština je oficiálním jazykem menšiny v Braniborsku.

Studiem lužického jazyka a kultury se zabývá tzv. sorabistika. V České republice se vyučuje na Univerzitě Karlově.

Znaky a příklady lužické srbštiny:

Duál13) dwaj dobraj přećelejdva dobří přátelé
dwě serbskej wjescedvě srbské vesnice
Jednoduchý minulý čas widźach viděl jsem
Souhláska ć (nahrazuje české T) ćělo tělo
Souhlásky (vyslovuje se jako ď)dźěćiděti
dźěłać (dělat
nadźijanaděje
njedźela neděle

Ve slovní zásobě je mnoho staročeských slov. Také tzv. všeslovanských slov jako je např. woda, zemja, člowjek, chlěb, …, dále i slov převzatých z češtiny jako dźiwadlo, wobrazowka…14) 15) 16) 17)

popis obrázků: dvojjazyčné popisy v Lužicích

poznámka: Stejně jako dvojjazyčné nápisy mají Lužičtí Srbové i dvě jména. Jedno jméno slovanské - srbské a druhé německé. Nositelky srbského jména Róža se německy jmenují Rosa. Město Šunow má německý ekvivalent Schönau. Příkladů by mohl být nespočet. Německé názvy přitom, jak si lze všimnout, nejsou utvořeny podle významu originálu, ale tak, aby bylo lužickosrbskému názvu blízké zvukově. Uvedly bychom ještě jeden příklad: Srbská vesnice Sernjany znamená místo, kde je mnoho srn. Němci je však pojmenovali zvukově blízkým Zern. 18)

Počty osob a mluvčích

V SRN není zvykem provádět dotazníkové akce zaměřené na národnost, a to ani při sčítání lidu. Pojem národnost se sjednocuje se státní příslušností. Navíc v některých oblastech by se pravděpodobně ani Lužičtí Srbové ke své národnosti nepřihlásili, přestože svůj jazyk v běžné konverzaci používají. Veškeré počty, které lze naleznout, jsou tudíž pouhé odhady. Vcelku plošně se dá říci, že počet Srbů se odhaduje na 60 000 osob a to jak ze zdrojů MZV ČR, Saska tak i Srbové tento počet udávají (např. Domowina). Uvádí se, že v Horní Lužici je to zhruba 40 000 obyvatel, na Dolní Lužici tedy zbývá 20 000 obyvatel. S počty mluvčích už to není tak jednoznačné. Německá Wikipedie, odkazující se na data Domowiny a Srbského institutu uvádí asi 20 000 - 30 000 aktivních mluvčích, z toho 7 000 Dolnolužické srbštiny a asi 15 000 Hornolužické srbštiny. Na stránkách Společnosti přátel Lužice i v článku PhDr. F. Vydry (člen SPL) na stránkách věnovaných Lužickým horám se píše o 10 000 mluvčích Dolnosrbštiny a 40 000 mluvčích Hornosrbštiny, čímž odhaduje počet mluvčích na počet osob, kteří se považují za Srby.

Společnost přátel Lužice uvádí, že Srbové v dnešní době tvoří zpravidla obyvatelstvo vesnic, větší skupiny se nacházejí pouze v Budyšínu a Chotěbuzi. I když například v Budyšínu tvoří zhruba 5 % obyvatel. Počet osob hlásících se k lužickosrbské národnosti klesl celkově ze zhruba 200 000 osob po druhé světové válce na dnešních asi 50 tisíc. 19)20)

Školství

Dějiny vzdělávání souvisejí s křesťanstvím a zakládáním klášterů. Latina nepomáhala porozumění křesťanství a tak se zaváděla lužická srbština.

Po zavedení povinné školní docházky nedošlo k zavedení lužické srbštiny do výuky. Srbština byla užívána nanejvýš k osvojení němčiny a někdy k výuce náboženství. V Prusku byli dokonce učitelé placeni za germanizaci žáků, bylo také úředně posvěceno bití žáků mluvících lužickosrbsky.

Za Výmarské republiky se vláda zavázala zajistit menšinová práva, s čímž je spojen rozkvět lužickosrbského života. Úřady však prakticky srbštině ve školách bránily. Často se stalo, že německý učitel učil německy i tam, kde byli samí Srbové.

Nacisté roku 1937 zakázali lužickosrbský veřejný život, užívání lužické srbštiny na veřejnosti a lužickosrbští učitelé a faráři byli přeloženi do německých oblastí. Nacisté tak chtěli během jedné generace Lužické Srby poněmčit a po válce přesídlit na východ. To způsobilo, že se přestalo lužickosrbsky mluvit ve mnoha rodinách, kde se až do druhé světové války mluvilo. Část lužickosrbských obcí se z této politiky již nevzpamatovala. Po válce musely příhraniční obce povinně přijmout určitý počet vysídlenců ze Slezska a Sudet. V některých srbských obcích se tak najednou ocitla až třetina nových německých obyvatel.

poznámka k situaci po roku 1937: … Kdo o přestávce promluvil lužickosrbsky a byl přistižen učitelem nebo školníkem, musel za trest zaplatit deset feniků. Ve třídě bylo 45 dětí, z nichž téměř čtyřicet mělo lužickou srbštinu jako mateřštinu. Při hraní, na cestě do školy nebo ve třídě spolu dřív nikdy nemluvily jinak než lužickosrbsky. Když pak některému z dětí vyklouzlo při vyučování jen slůvko v jeho mateřštině, muselo do druhého dne stokrát krasopisně napsat: „Nemám mluvit vendsky.“ 21)

Za této situace byla stanovována nová školská politika. V Lužici byly ustanoveny tři typy škol A, B a C.

  • A - lužická srbština jako vyučovací jazyk - Horní Lužice a Budyšín,
  • B - vyučovací jazyk německý a povinná lužická srbština (tzv. lužickosrbský profil) - školy ve zbytku oficiálně dvojjazyčné Lužice,
  • C - čistě německé školy - větší města.

Pro zajištění dvojjazyčnosti vznikly jazykové školy v Minakale a Dešanku, Ústav lužickosrbského národopisu a Lužickosrbský pedagogický ústav v Budyšínu (školení srbských, ale i německých učitelů). Lužická srbština se tak pomalu začala zavádět i v Dolní Lužici.

Rozkvět školství souvisí s politikou NDR, která chtěla na Lužických Srbech ukázat vzornou menšinovou politiku. V roce 1962 a 1964 došlo však k následujícím změnám:

  • školy typu A (lužickosrbské školy) změněny na dvojjazyčné (chemie, matematika, fyzika a občanská nauka vyučovány německy),
  • na školách typu B zrušena povinná lužická srbština a výuka dále jen na písemnou žádost rodičů.

Díky tomu během jednoho roku, kdy navštěvovalo srbštinu 11 600 žáků, počet klesl na 3 300. Jenže ani děti Srbů, kteří posílali své děti na srbštinu do školy typu B, se pořádně srbsky nenaučily.

Do roku 1990 se školství mnoho nezměnilo. Na původně dvojjazyčném dolnosrbském gymnáziu v Chotěbuzi byla lužická srbština jako na mnohých základních školách v Lužici změněna na druhý cizí jazyk. Do roku 1990 tak Srbové vstupovali se 7 školami typu A (dvojjazyčná výuka) a 85 školami typu B (srbština na žádost).

Po převratu byla zrušena jazyková škola v Minakale a pedagogický ústav. Po zrušení těchto dvou institucí došlo k tomu, že úředníci zpravidla vůbec neumějí lužickosrbsky a není to od nich ani vyžadováno, a zájemci o učitelství lužické srbštiny se nemusejí na tento obor na lipské univerzitě dostat kvůli kvótám na obory. Chybějící vzdělávání pedagogů supluje nyní hlavně Jazykové středisko Witaj.

Obě spolkové země (zejména Sasko) převzaly ze západu komplikovaný školský systém. V Sasku se již po čtvrté třídě děti dělí do specializací, základní škola trvá 10 let, gymnázia jsou osmiletá. Na otevření ročníku je nutno 40 dětí, a proto dochází k masivnímu zavírání škol. Podobná situace je v Braniborsku, ZŠ trvá šest let, s gymnáziem školní docházka trvá 13 let. Mezi zavíranými školami jsou i školy s lužickou srbštinou. Nejznámější je lužickosrbská škola v Chrósćicích. Kvůli limitu na otevření ročníku byla v letech 2001-3 škola postupně zrušena, zůstaly jen první čtyři třídy. Přitom Chrósćicy leží v oblasti s nejsilnější lužickosrbskou identitou a odebráním školy obec ztratila i část možnosti uplatňování jazyka, neboť právě tato škola podle průzkumů etnologa doc. Šatavy sloužila nejlépe ze všech. Proto došlo k masivním protestům nejen v Lužici, ale i v zahraničí, zejména v ČR. MF Dnes (22. 8. 2001) to označila za etnickou čistku.

Díky dvojjazyčným lužickosrbským školám se v Horní Lužici dobře drží lužická srbština a proto také Srbové za své školy tak bojují. Přelévání služeb do měst ničí vesnice víc, než se zdá. Lužičtí Srbové tak doplácejí na chybný koncept sjednocení Německa. Již několik let se však v Lužici rozvíjí již výše zmíněný projekt Witaj, který úspěšně rozvíjí znalosti lužické srbštiny u předškolních dětí. Vychovatelka mluví na děti pouze lužickosrbsky.

Lužická srbština a sorabistika je mimo jiné také předmětem výuky na vysokých školách zejména v Lipsku a Praze. Kurzy Lužické srbštiny pak v Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně, Varšavě, Krakově, Lvově, Moskvě a Saarbrückenu. Kroužky sorabistů pracují také ve východní Lužici, Opolí, Vratislavi, Katowicích, Bělehradě, Oxfordu a v Japonsku.22)

V současnosti německá strana na internetových stránkách věnovaných Sasku píše o srbských školách s dvojjazyčným vyučováním a uvádí zde jedno gymnázium v Budyšínu a pět středních škol.23)

Lužický Srb, sám píšící o Srbské menšině v Německu uvádí na svých stránkách - však bez nutné aktuálnosti dat (dnes?) - že dnes se dělení na typ škol A a B praktikuje právě jen v Sasku, kde se nachází 46 škol a 1 gymnázium v obou typech, v Braniborsku pak 26 škol a 1 gymnázium s výukou srbského jazyka. Výuka pouze v srbštině se v Braniborsku nepraktikuje. Zmiňuje se také o srbských školkách a především projektu Witaj, jehož cílem je zaměřit se na nové generace a revitalizovat jazyk a kulturu Lužických Srbů. Dnes existuje několik školek Witaj a Witaj-skupinek na několika místech v celé Lužici.24)

Další rozvoj jazyka

V Budyšínu se nachází Německo-srbské divadlo (Němsko-serbske ludowe dźiwadlo) na jehož programu převládají sice hry v němčině, v každé sezóně jsou však zařazeny dvě či tři lužickosrbské hry. S nimi herci zajíždějí na venkov, kde se stále ještě najde dost posluchačů. Stejnou funkci zastává také lužickosrbský lidový soubor (Statny ansambl za serbsku ludowu kulturu), který vystupuje po celém Německu i v zahraničí.25)

tištěná média:

  • Serbske Nowiny - jediný hornolužický deník s přílohou Předźenak
  • Katolski Posol - týdeník pro katolické čtenáře v Horní Lužici
  • Pomhaj Bóh - evangelický měsíčník
  • Serbska Šula - metodický měsíčník pro školy v úředně vymezené dvojjazyčné oblasti Lužice
  • Plomjo (Plamen, Ohníček) - měsíčník pro děti do 12 let
  • Lětopis - vědecký čtvrtletník vydávaný Srbským institutem
  • Rozhlad - kulturní měsíčník (v horno- i dolnolužické srbštině)
  • Nowy Casnik - dolnolužický týdeník (částečně v němčině)

Také mimo Lužici se vydávají některá tištěná média, v ČR např. Česko-lužický věstník vydávaný Spolkem přátel Lužice, další nalezneme v Polsku, Austrálii či v USA. 26)

Internetovým médiem je také Runjewonline.

rozhlas:

  • MDR - Mitteldeutscher Rundfunk (Středoněmecký rozhlas) - MDR 1 Radio Sachsen, studio Budyšín: Serbski rozhłas. Vysílá týdně dohromady 21,5 hodiny v hornosrbštině. Ranní program v pracovní dny od 5 do 8 hodin, v sobotu od 6 do 9 hodin. V neděli vysílá Rodinný program orientovaný na kulturu od 11 do 14 hodiny v horno- a dolnosrbštině. Program „Satkula“ pro mladé posluchače ve věku od 14 do 25 let vysílá každé pondělí od 20 do 22 hodin.27)
  • RBB - Rundfunk Berlin-Brandenburg (Rozhlas Berlín-Braniborsko), studio Chotěbuz: Srbský program. „Witajśo do nas” - polední dolnosrbské vysílání od pondělí do pátku. Týdně 11 a půl hodiny. Dále vysílá program pro nejmenší posluchače „KinderGruss“ (dětský pozdrav), vždy v pátek krátce po 12 hodině v dolnolužické srbštině.

28) Pro mladé je určen program „Bubaks“.29)

televize:

  • RBB: Lužice, srbský Magazín v dolnosrbštině - vysílá od dubna 1992, každou třetí sobotu v měsíci od 14 do 14,30 hodin.30)31)
  • MDR: Wuhladko, srbský Magazín v hornosrbštině - vysílá od září 2001, každou první sobotu v měsíci od 12,20 do 12,50 hodin + reprízy v následující pondělí a druhou neděli v měsíci (tento den na RBB). 32)

33)
Nesmíme zapomenout zmínit, že tento nejmenší slovanský národ má také své spisovatele, hudebníky, divadelní herce, novináře, filmaře, básníky ale také malíře. Řadu lužickosrbských publikací lze získat v jedinečném knihkupectví v tzv. Smolerjec kniharnja v Budyšínu.34)

Folklór, tradice, zvyky

V Lužici dodnes přetrvávají některé tradice a zvyky, které se dodržovaly před stovkami let. Původně měly zcela praktický význam. Věřilo se, že život je řízen přírodními božstvy, která bylo třeba si neustále udobřovat. Dnes jde již o přežitek, ale symbolika zůstala zachovaná. Pokusíme se přiblížit některé ze zvyků:

Ptačí svatba se slaví 25. ledna v Horní Lužici. Podstatou bylo udobřit si přírodu, proto se obětovaly různé dary. Dnes tuto tradici dodržují zejména děti, které plní krmítka za okny zrníčky pro ptáčky. Zároveň se koná průvod s lidmi v krojích a svatebčané v ptačích maskách.

Masopust je obdobný tomu českému. Zakončuje se jím zima a vítá jaro, první setba. Na programu je sobotní obchůzka chlapců po vesnici, kdy se zastavují u stavení a dostávají výslužku. V neděli se pak koná masopustní průvod. Lidé v průvodu obcházejí lidí, kteří mají nějakou významnou funkci (starosta, učitel…) a darují jim masopustní kytici. Celá slavnost je zakončena veselkou.

Velikonoce jsou u Lužických Srbů velmi oblíbené. Za podívanou stojí projížďky tzv. Křižáků, kteří jsou stejně jako koně svátostně oblečení. Dalším ze zvyků je pálení velikonočních ohňů. Tento zvyk se dochoval v Dolní Lužici. Chlapci připravují velikou hranici ze dřeva, aby se mohla o půlnoci zapálit. Oheň představuje očistnou moc. Hranice však musí být hlídána, aby ji ještě před půlnocí nezapálili chlapci z vedlejší vesnice, což by byla velká potupa. V ozdravný a očistný účinek měla velikonoční voda. Tuto vodu přineslo děvče o půlnoci ze studánky a pak se jí pokropili lidé, ale i dobytek, aby byl zdravý.

24. června se každoročně konají Svatojánské jízdy. Hlavní postavou je tzv. Johanna - osoba oděná do květin a jiné zeleně. Představuje totiž boha plodnosti a vegetace. Když Johanna a její ochránci procházejí vesnicí, snaží se lidé ukořistit alespoň kousek zeleného. To jim má přinést dobrou úrodu.

Tlučení kohouta je tradice spojená se zakončením žní v Dolní Lužici. Dnes se provádí pouze symbolicky. V minulosti však muži chytali a utloukali kohouta cepem. Dalším ze žňových obyčejů je strhávání kohouta. Mladíci projíždějí dřevěnou bránou a snaží se urvat zavěšenému mrtvému kohoutovi hlavu. Proč zrovna kohout? Věřilo se ve schopnost zvířat ovlivňovat žně. V srpnu se ještě provádějí tzv. jízdy o koláč. Jde o závody chlapců v jízdě na neosedlaném koni. Vítěz pak dostane zmíněný koláč.

Na konci roku se ve vesnici Janšojce (Dolní Lužice) provádí nadílka, podobná našemu chození Mikuláše. Dívky s březovou metlou obchází stavení a obdarovává děti sladkostmi. Aby byla v novém roce celá rodina a zvířata zdravá, pečou se na Nový rok tzv. novoročky. 35)

Obrázky: Ukázka tradičních krojů.

Spolková činnost

Počátkem 19. století probíhalo v Lužici národní obrození lužickosrbské kultury. K utužení národní identity se začaly vytvářet spolky, které pečovaly o jazyk a kulturu. Počátkem 20. století pak byla založena hlavní organizace Domowina (1912 ve Wojerecích), později Svaz Lužických Srbů. Stejně jako mnoha jiným organizacím, byla Domowině v roce 1937 činnost zakázána nacisty. Ovšem v květnu 1945 obnovila organizace svoji činnost. Domowina má sídlo v Srbském domě v Budyšínu, kde je i Srbské národní muzeum, nebo etnografický lužickosrbský ústav.

V současné době má Domowina - Svaz Lužických Srbů okolo 7300 členů. K jejím cílům patří udržení a rozvoj jazyka, kultury a tradice srbského národa, dále podpora tolerance a vzájemného pochopení mezi německým a srbským národem. Udržuje a rozšiřuje styky se slovanskými národy a jinými národnostními menšinami. Domovina je zastřešující organizace pro srbské spolky, kterých je mnoho. Například: Srbský školský spolek, Spolek Cyrila a Metoděje, Svaz srbských umělců, Svaz srbských studentů … Organizace je členem Federativní unie evropských etnických skupin.36)

Roku 1991 byla založena Nadace pro srbský lid, právně se osamostatnila 1998. Pomocí nadace byl ustanoven základní rámec financování aktivit v oblasti podpory srbského jazyka a kultury. Činnost nadace je hrazena Svazem z 50%, spolkovou zemí Sasko 33% a Braniborskem 17%. Centrem srbské kultury je Budyšín. Najdeme zde Srbský dům, sídlo Svazu Lužických Srbů, Domoviny a etnografický Lužickosrbský ústav. Součástí Srbského domu je například také Srbské národní muzeum. 37)

I v České republice existuje organizace, která se věnuje Lužickým Srbům. Jedná se o Společnost přátel Lužice, která pravidelně pořádá přednášky na lužicko-srbská témata, autorská čtení, koncerty a výlety do Lužice. Vydávají také Česko-lužický věstník. Sídlo organizace se nachází v Praze38). V únoru tohoto roku vznikl v Děčíně Odbor Společnosti přátel Lužice39).

Práva a zapojení do politiky

V Německu neexistuje v Ústavě žádná zmínka o menšinových národech, případně o národnostních menšinách. Ústava zná pouze jeden výraz občan - Němec. Lužičtí Srbové v Sasku a Braniborsku mají určitou ochranu pouze v rámci jednotlivých spolkových zemí40). Další práva zaručuje např. Zákon o právech Srbů ve státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy41).

První politická strana plně v otěžích Srbů - Srbská lidová strana (Serbska Ludowo Strona, Wendishe Volkspartei) byla založena na jaře roku 2005 v hornolužické Chotěbuzi. Jejím předsedou je od počátků Hannes Kell42). Před jejím vznikem pilně hájila zájmy srbské menšiny v saském parlamentu postkomunistická PDS a také Domowina. Ta však vzniku SLS nebyla příliš nakloněna, protože její funkcionáři jsou přesvědčeni, že poměrně úspěšně také hájí zájmy této slovanské menšiny. SLS však poukazuje na institucionální slabiny Domowiny, jež „nemá více pravomocí než spolek zahrádkářů“, jak se bez obalu vyjádřil poslanec PDS. Podobně se vyjádřil jeden ze zakladatelů SLS, podle něhož pohlížejí politici v Braniborsku a Sasku na Lužické Srby spíše jako na folklorní spolek. SLS by chtěla působit nejen na komunální, ale i na zemské a spolkové úrovni. V zemských parlamentech pro menšiny neplatí pětiprocentní hranice, ale k získání poslaneckého mandátu by museli Lužičtí Srbové shromáždit 20 tisíc hlasů. To se v Braniborsku, kde žije asi právě takový počet Srbů, zdá příliš utopické43).

Pozn.: 1948 - přijetí zákona pro ochranu práv srbského obyvatelstva v Sasku.

Praktická část - Výzkum

Navázat kontakty se Srby z Lužice nebylo vůbec jednoduché. Nejprve jsme rozeslaly několik mailů do srbských spolků, jako např. Domowina, či různé studentské spolky. Bohužel, odpovědí jsme se nedočkaly. Po těchto neúspěších jsme se obrátily s pomocí na paní Helenu Ulbrechtovou, která se zabývá sorabistikou na Univerzitě Karlově v Praze a pracuje jako vědecká pracovnice ve Slovanském ústavu AV ČR. Ta nám záhy odpověděla a předala kontakt na pana Jurije Lusčanského - předsedu Domowiny. Bohužel ani ten nezareagoval. Poslední šance bylo využít moderních portálů jako je Facebook. Zde se nám ozval správce skupiny Lužičtí Srbové a zaslal nám internetovou adresu na podobnou komunikační síť v Německu. Zaregistrovaly jsme se a opět rozeslaly maily. Konečně se na nás usmálo štěstí…

1. pohled menšiny

Lužická Srbka Lui, 21 let, vysokoškolačka, absolventka srbského gymnázia

Shrnutí rozhovoru:

Na otázku ohledně autonomie LS Lui nezná přesnou odpověď. Podle vlastních slov se v politických záležitostech příliš nevyzná. Vnímá však závislost její minority na státu. Lužický jazyk a kultura jsou podle ní nezávislé. Lui si myslí, že jsou příliš malý národ na to, aby se mohli více seberealizovat.

Lužičtí Srbové podle ní nejsou diskriminováni. Nebo jen minimálně. Občas se objeví hloupé průpovídky ze strany Němců. Zejména mladí lidé se někdy o Srbech vyjadřují pohrdavě a někdy až agresivně. Podle Lui se cítí jejich jazykem „ohrožení“ (nerozumí jim, nechápou je). Němci jazyk chápou jako překážku mezi nimi a Srby. Často nechápou, proč by se měla lužická srbština rehabilitovat. Tyto drobné neshody jsou způsobeny zejména nezájmem a nevzdělaností lidí. Vždyť majorita o nich často vůbec nic neví, tvrdí Lui.

Lui také opakovaně zdůrazňuje, že je na svůj původ, kulturu i jazyk hrdá. V žádném případě se za ně nestydí. Její rodina je celá lužickosrbská. Rovněž nejvíce kamarádů má mezi Lužickými Srby. Není to tím, že by jiné kamarády nevyhledávala. Spíše je to místem, kde vyrůstala. Tato oblast je totiž velice lužickosrbská. I školy jsou tam lužickosrbské. Nyní studuje a žije v Berlíně, kde má společný byt se dvěma lužickosrbskými dívkami. To jí pomáhá v mnoha ohledech. Jednak si s nimi více rozumí, jednak si připadá blíže k domovu. Mohou společně dodržovat srbské tradice.

Mezi hlavní atributy LS podle Lui patří zejména jazyk, kultura, tradice a zvyky. Sama má nejraději Velikonoční jízdu a stavění májky. Náboženství také hraje velkou roli. Většina z nich jsou katolíci a chodí pravidelně do kostela. Jednadvacetiletá Lui tvrdí, že Lužičtí Srbové jsou přátelští a velmi si zakládají na rodinných vztazích. Rodina je zkrátka to nejdůležitější.

O budoucnosti lužickosrbského jazyka vyjadřuje pochybnosti. Je v jejich silách vůbec jazyk udržet a uchovat? Mladí lidé totiž často opouštějí „vesnický“ způsob života a odchází do měst. Přitom právě vesnický život byl pro Srby vždy charakteristický. Přesto je Lui hrdá na to, že si dokázali srbštinu dochovat dodnes. A to přes všechny neblahé vlivy jako je germanizace, německý nacionalismus nebo fakt, že nemají své vlastní území.

výpověď Lui

Následující výpovědi jsme převzaly od kolegů Anny Patočkové a Adama Bubáka, kteří se do Lužice vydali osobně. Jejich práce však nebyla dokončena, tak jsme se rozhodly využít jejich poznatků, abychom získaly celistvější pohled na LS (čím více výpovědí, tím větší vypovídající hodnota).

Lužická Srbka, 25 let

Lužické Srby vykresluje jako skromné, přívětivé lidi (přirovnává k Čechům). Co se týče autonomie, je spokojená. Dotací je dostatek, politickou diskriminaci také nepociťuje. Jako výhodu vidí fakt, že LS umí dva jazyky. Občas pocítí ze strany Němců nedůvěřivost, zejména když mluví srbštinou. Němci si někdy myslí, že o nich mluví hanlivě. Také si o Srbech myslí, že hodně pijí. Za atributy Lužického Srba považuje náboženství a jazyk.44)

Lužický Srb, přes 40 let

Zdůrazňuje, že v rámci Německa nemají LS žádnou autonomii. Dotace od státu si pochvaluje, přesto však nejsou dostačující. Velmi pozitivně vidí projekt Witaj (viz školství). Udržení srbské kultury závisí na výchově rodičů, nikoli na přístupu státu. Diskriminaci také zásadně nepociťuje. Občas se na ně někdo dívá „skrz prsty“. Mezi hlavní atribut LS řadí jazyk. Pak teprve kulturu.45)

Lužická Srbka, okolo 55 let, zaměstnankyně v lužickosrbském muzeu

Paní je s mírou autonomie spokojená a diskriminaci taktéž nepociťuje. Mezi tím, co jí dělá LS jmenuje jazyk, náboženství a tradice. Myslí si, že Němci jim někdy zřejmě závidí.46)

Otázce ohledně „lužičanství“ se věnoval i Karl-Markus Gauss ve své knize Vymírající Evropané, konkrétně v části Slované odvedle. Klade si zde otázku: V čem spočívá lužičanství? Co představuje jejich identitu? Kroje, zvyky, procesí, pouti, jazyk? Dlouhý útlak jejich kultury? Chtěly bychom poukázat na jeho (nejen jeho) pohled na zvyky jakožto prvek národní identity. Podle něho veškeré lužické zvyky, které se nezadržitelně stávají součástí folkloru, k budování národní pospolitosti však nijak nepřispívají, i když při nich účastníci i diváci zažijí hodně legrace. Na mnoha místech se prý například velikonoční jízdy LS účastní i mnoho německých sousedů, a to vyvolává v Srbech pýchu i rozpaky současně. Co bude z velikonoční jízdy, když to už není lužickosrbská velikonoční jízda? Ba ještě hůř: co bude s LS, když už nebudou žádné zvyky, které by patřily jen jim? Autor také poukazuje na to, že lužický folklór využívají země Sasko i Braniborsko k propagaci cestovního ruchu.

úryvek z knihy: „Je to zvláštní, rok od roku je těch jezdců víc, ale nás Lužických Srbů je rok od roku míň,“ pravil Róžin švagr. „Jo,“ přisvědčila matka, „taky tu nebudeme věčně.“ „Jak dlouho ještě?“ zeptal jsem se. „Už moc dlouho ne.“ „A velikonoční jízda?“ „Ta mnohem dýl.“ 47)

2. pohled majority na LS

Němec Ralf D. a jeho pohled na LS, 53 let, vysokoškolské vzdělání, město Görlitz

shrnutí rozhovoru:

Ralf D. si myslí, že LS mají dostatečnou míru autonomie. Největší chybu vidí v tom, že LS nezískali žádné křeslo pro svého zástupce do zemského sněmu v Sasku a Braniborsku (jak se to povedlo Dánské menšině ve Šlesvicku-Holštýnsku). Zastává názor, že LS by rozhodně prospělo, kdyby měli svoji vlastní spolkovou zemi. Bohužel jsou rozděleni mezi dvě spolkové země, což je značně oslabuje. Uvědomuje si, že lužickosrbská kultura pomalu vymírá.

Pokud jde o diskriminaci, Srbové dle jeho názoru nejsou diskriminovaní. Spíše nejsou bráni většinou dostatečně vážně. Němci je berou jen jako lidovou skupinu. Sám Ralf říká, že LS jako národ příliš nepůsobí.

Ralf pobývá v Lužici jen velmi zřídka. Ovšem přes Chotěbuz vede jeho každodenní cesta do práce. Přestupuje zde a tak se tu občas zdrží. Tvrdí, že LS nejsou nijak nápadní, nevyčleňují se, naopak zapadají mezi ostatní. Také si myslí, že většina „pravých“ Srbů, kteří dodržují své tradice, žije spíše na vesnicích. Občas ve vlaku sedí vedle slovansky mluvících lidí. Není však schopen rozeznat zda jsou to Češi, Slováci, Poláci nebo Srbové.

celá výpověď

Němka Bettina K., 45 let

shrnutí rozhovoru:

I Bettina ví o postupném vymírání lužickosrbské kultury. V nedostatku autonomie poskytované státem však problém nevidí. Hlavní problém je podle ní v samotných Srbech. Ti totiž často neumí Srbsky a tím si sami podřezávají větev.

Narodila se v Dolní Lužici a tak je obeznámena s lužickosrbskými zvyky jako např. malování velikonočních vajec na Velký pátek. Podle ní je škoda, že se LS nedokážou více „prosadit“.

celá výpověď

Na závěr

Zodpovězení výzkumných otázek

Dotazovaní respondenti se shodují na spokojenosti ohledně autonomie. Nemají potřebu se více vyčleňovat, nechtějí své vlastní území, jsou spokojeni se svým postavením v Německu. Větší nezávislost by chtěli snad jen v oblasti financí. Jsou příliš závislí na státních dotacích, které jdou převážně na udržování kultury a jazyka (neboť i sami Němci je vnímají spíše jako kulturní, lidový spolek).

Diskriminace se Lužických Srbů zřejmě dotýká jen okrajově. Jak již bylo zmíněno výše, německé zákonodárství dává LS dostatečný prostor k seberealizaci. Mají rovné příležitosti v porovnání s majoritou. Vstřícnost většiny můžeme vidět například v povolení výuky srbských škol. Bohužel se srbské školy potýkají s nedostatkem financí. Mírné náznaky negativní diskriminace se objevují spíše v běžném životě. Občas se na ně někteří Němci dívají „skrze prsty“, což ale vyplývá spíše z jejich neznalosti, než netolerantnosti. Za nedůvěřivost vůči LS může z většiny odlišný jazyk, kterému Němci nerozumí, a proto se cítí ohrožení. Pozitivní diskriminací jsou určitě dotace právě na kulturu a rozvoj. Přesto je někteří označili za nízké.

Obraz Srba v souhrnu dotázaní vykreslili jako přátelské a skromné osoby, pro které je důležitá rodina a jejich jazyk. Mezi hlavní atributy etnicity na prvém místě řadí jazyk, kulturu, tradice, ale také náboženství, neboť mnoho Srbů chodí pravidelně do kostela.

V otázce vnímání lužickosrbské menšiny majoritní společností z pohledu Srbů se občas setkávají s negativními projevy, přičemž největší překážkou je asi jazyk. Navíc z historie pramení již výše zmiňovaný pohled na Srby jako na „lidový spolek“ než jako na národ.

Dotazovaní Němci, nám sdělili, že Srby okolo sebe příliš nevnímají, neboť se nijak nevyčleňují. Že se jedná o Lužického Srba, většinou poznají, až když promluví svým jazykem. Oba respondenti vyjádřili spíše lítost nad tím, že lužickosrbská kultura upadá a postupně vymírá.

Současné problémy

  • Po sjednocení Německa byla státem založena Nadace Lužickosrbského národa, která financuje veškeré lužickosrbské aktivity. Prostředky jsou ovšem každý rok snižovány. Není tak možné v odpovídající míře podporovat lužickosrbskou kulturu a školství.
  • Byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav.
  • Uvažuje se například také o zrušení velmi úspěšného budyšínského divadla a lidového souboru, které hrají německy a lužickosrbsky.
  • Bez ohledu na mezinárodní dohody (např. Charta regionálních a menšinových jazyků, Rámcová úmluva Rady Evropy aj.) které Německo podepsalo, se zavírají lužickosrbské školy.
  • Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje na úkor vesnice Rogow a dalších vsí těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici.
  • Mnoho mladých lidí odchází na západ, protože nemohou najít práci. Nezaměstnanost v lužickém příhraničí je ve skutečných číslech místy až třetinová.
  • Zvyšující se počet smíšených manželství a netolerance valné části místních německých obyvatel vůči lužickosrbskému jazyku vede k poněmčení celých rodin. (Příkladem může být, že asi jedno procento německých obyvatel v lužickosrbském sídelním území umí lužickosrbsky, ačkoliv je tento jazyk vyučován ve školách.)
  • Většina škol je označení B. (Srbština je pouze vyučovaným předmětem, dvojjazyčná výuka - typ A - probíhá pouze na šesti školách)48)

Zajímavosti aneb co se do práce nevešlo

Do této kapitoly jsme zařadily informace, které nesouvisí s výzkumnými otázkami. Jelikož však už byly zpracovány, bylo by škoda se o ně nepodělit. Nejsou tedy součástí seminární práce.

Mezi zajímavosti, v čem všem se Lužičtí Srbové angažují, uvádíme například jedinou lužickosrbskou cestovní kancelář CK Šmit. Dále provoz restaurace Wjeldik, což je jediná budyšínská restaurace s lužickosrbskou obsluhou či knihkupectví Smolerjec kniharnja nabízející spektrum lužickosrbských publikací49).

Lužičtí Srbové žijící v Německu mají dnes status Krajanů, což umožňuje našim úřadům poskytovat pomoc, či vysílat do oblasti učitele50).

Lužičtí Srbové mimo Lužici

Lužičtí Srbové osídlili na počátku středověku severní Čechy - nejvýraznější stopy jejich identity nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy či Němci. Po celé dějiny dále přicházeli do Čech v rámci migrace. Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem 1000 lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku (zejména Varnsdorf, Rumburk a Jiříkov). Po druhé světové válce se Varnsdorf (srbsky Warnoćicy) stal vedle Budyšína a Chotěbuzi opravdovým střediskem lužickosrbského života. Od roku 1945 do roku 1951 v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Studenti gymnázia se později stali vůdčími osobnostmi lužickosrbského života. To všechno skončilo s nástupem komunistického režimu. Dnes tvoří Srbové ve Varnsdorfu, Rumburku, Jiříkově a na Sokolovsku neoficiální menšinu.

Mimo Německo Lužičtí Srbové nemají zvláštní menšinová práva.

Na západ od Lužice žijí Srbové hlavně v Drážďanech, Lipsku a Berlíně, rozptýleně po celém Západním Německu. Mimo Evropu jsou lužickosrbské kolonie v Serbině v Texasu v USA, kde založili univerzitu, ve státě Victoria v Austrálii a v jižní Africe.

Ve východním území Lužice, které se stalo po roce 1945 součástí Polska, dnes Srbové nežijí. Probíhá však renesance zájmu o lužickosrbskou kulturu mezi místními Poláky, jehož střediskem je Žarow. Ještě v době obsazení území zřejmě Lužičtí Srbové žili v oblasti Mužakowa (Bad Muskau), avšak v tomto divokém období byli odsunuti spolu se svými německými sousedy51).

Odkazy

Slovanská národnost v Německu - Srbové a jejich organizace - text na stránkách Domowiny v CZ

Společnost přátel Lužice - občanské sdružení s cílem udržovat kulturní styky s Lužickými Srby, šířit povědomí o tomto národě, podporovat vzájemné vztahy a poznávání. Nedílnou součástí je i starost o lužickosrbské dědictví v naší zemi, tedy i o zájmy této menšiny v ČR. (pozn. v lednu 2003 založena sekce zabývající se Kašuby - potomci pobaltských Slovanů žijících při severu Polska)

Lužičtí Srbové na stránkách lužické_hory.cz - texty PhDr. Františka Vydry, člena Společnosti přátel Lužice

článek z Wikipedie, otevřené encyklopedie o Lužických Srbech

článek z Wikipedie, otevřené encyklopedie o Srbech v němčině

Lausitzer Sorben - Srbové na německých stránkách

Region Sasko - Lužičtí Srbové na stránkách regionu Sasko (v němčině)

Budyšín - stránky města Budyšín (centrum Horní Lužice; také v CZ)

Lužičtí Srbové v Česko - Německých vztazích - vědecký projekt p. Mgr. Václava Hankovce dostupný z MZV ČR, pod veřejnými soutěžemi a dotacemi - vědeckými projekty, rok ukončení 2005

Lužickosrbské kulturní informace - stránky možno přepnout do CZ 


Počet shlédnutí: 13

1) , 10) , 12) , 49)
VYDRA, F. Lužičtí Srbové [online]. Lužické hory, c2000 [citace 2009-03-08]. Dostupný z WWW: <http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clsrboc#top>
2)
Lužičtí Srbové [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2009-01-29 [cit. 2009-03-04]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org>
3) , 4) , 7)
Slovanská národnost v Německu - Srbové a jejich organizace [online]. Domowina, c2004 [citováno 2009-03-10]. Dostupné z WWW: http://www.domowina.sorben.com
5)
Historia Francorum [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2007-28-11 [citováno 2009-03-18]. Dostupné z WWW:<http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/185595-fredegar>
6) , 41)
Lužičtí Srbové [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2009-01-29 [cit. 2009-03-04]. Dostupné z WWW:<http://cs.wikipedia.org>
8)
Německo [online]. Infostar: Wikipedia, [citováno 2009-03-24]. Dostupné z WWW:<http://wikipedia.infostar.cz/g/ge/germany.html>
9) , 48) , 50) , 51)
Lužičtí Srbové [online]. Společnost přátel Lužice, [citováno 2009-03-19]. Dostupné z WWW:<http://www.luzice.cz/?rubrika=16>
11)
Lausitzer Sorben [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2006 [citováno 2009-04-01]. Němčina. Dostupný z WWW: de.wikipedia.org/wiki/Sorben.
13)
Pozn.: Duál = dvojné číslo: je mluvnická kategorie čísla vyjadřující dvojnost, párovost.
14)
VYDRA, F. Lužičtí Srbové [online]. Lužické hory, c2000 [citováno 2009-03-08]. Dostupný z WWW: <http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clsrboc#top>
15)
Lužická srbština [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2004 [citováno 2009-04-22]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Lu%C5%BEick%C3%A1_srb%C5%A1tina>.
16)
Obersorbische Sprache [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2004 [citováno 2009-04-22]. Němčina. Dostupný z WWW: <http://de.wikipedia.org/wiki/Obersorbische_Sprache>.
17)
Niedersorbische Sprache [online]. Wikipedie: otevřená encyklopedie, c2004 [citováno 2009-04-22]. Němčina. Dostupný z WWW: <http://de.wikipedia.org/wiki/Obersorbische_Sprache>.
18) , 21) , 47)
GAUSS, Karl-Markus. Vymírající Evropané. Zlata Kufnerová. [s.l.] : Vitalis, 2003. 197 s. ISBN 80-7253-122-0.
19)
Lužičtí Srbové [online]. Společnost přátel Lužice, [citováno 2009-03-19]. Dostupné z WWW:<http://www.luzice.cz/?rubrika16>
20) , 40)
BUBENÍČEK, O. Lužičtí Srbové mají své místo v budoucí EU [online]. Společnost přátel Lužice, c2005-02-03 [citováno 2009-03-19]. Dostupný z WWW:<http://www.luzice.cz/index.php?id=154>
22)
Lužickosrbské školství [online]. Společnost přátel Lužice, c2005-04-03 [citováno 2009-03-19]. Dostupné z WWW:<http://www.luzice.cz/index.php?id=143>
23)
Sorbische Schulen in Sachsen [online]. Sachsen macht Schule, [citováno 2009-03-24]. Němčina. Dostupné z WWW:<http://www.sachsen-macht-schule.de/schule/166.htm>
24)
Vzdělání, Mateřské školy, Projekt Witaj [online]. Srbové, [citováno 2009-03-24]. Němčina. Dostupné z WWW:<http://www.sorben-wenden.de.vu/>
25) , 34)
VYDRA, F. Lužičtí Srbové [online]. Lužické hory, c2000 [citováno 2009-03-25]. Dostupný z WWW:<http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clsrboc>
26) , 30) , 32)
Média [online]. Srbové, [citováno 2009-03-25]. Němčina. Dostupný z WWW: <http://www.sorben-wenden.de.vu/>
27)
Regionales Radio und sorbischer Hörfunk im Internet [online]. MDR, [citováno 2009-03-25]. Němčina. Dostupný z WWW: <http://www.mdr.de/sorbisches-programm/4024815.html>
28)
Kindersendungen [online]. RBB, [citováno 2009-03-25]. Němčina. Dostupný z WWW: http://www.rbb-online.de
29)
Jugendsendungen [online]. RBB, [citováno 2009-03-25]. Němčina. Dostupný z WWW: http://www.rbb-online.de
31)
Łužyca [online]. RBB Rundfunk Berlin-Brandenburg, [citováno 2009-03-26]. Němčina. Dostupný z WWW: http://www.rbb-online.de
33)
Wuhladko, Sendetermine [online]. MDR, [citováno 2009-03-25]. Němčina. Dostupný z WWW:<http://www.mdr.de/sorbisches-programm/wuhladko/termine/1898357.html>
35)
[online]. Serbska kulturna informacija, c2000 [citováno 2009-04-22]. Dostupný z WWW: <http://www.ski.sorben.com/site/docs/czech/index.htm>.
36)
Župy a sobustawske towarstwa Domowiny [online]. Domowina, c2004 [citováno 2009-04-11]. Lužická Srbština. Dostupný z WWW: <http://www.domowina.sorben.com/index.htm>.
37)
Slovanská národnost v Německu - Srbové a jejich organizace [online]. Domowina, c2004 [citováno 2004-03-20]. Dostupné z WWW: http://www.domowina.sorben.com
38)
O nás [online]. Společnost přátel Lužice, c2006 [citováno 2009-04-11]. Dostupný z WWW: <http://www.luzice.cz/?rubrika=6>.
39)
Vznikl odbor SpL Děčín [online]. Společnost přátel Lužice, c2009-02-21. [citováno 2009-04-28]. Dostupný z WWW: <http://www.luzice.cz/?rubrika=2.
42)
Lužičtí Srbové založili politickou stranu [online]. Společnost přátel Lužice, c2005-05-27 [citováno 2009-03-19]. Dostupné z WWW: <http://www.luzice.cz/index.php?id=150>
43)
PODANÝ, P. Spasí Lužičany nová partaj? [online]. Společnost přátel Lužice, c2005-04-04 [citováno 2009-03-19]. Dostupný z WWW:<http://www.luzice.cz/index.php?id=155>
44) , 45) , 46)
BUBÁK, A., PATOČKOVÁ, A. Lužičtí Srbové [online]. Evropské menšiny, c2009 [citováno 2009-06-06]. Dostupný z WWW: <http://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove#luzicti_srbove>
luzicti_srbove_v_nemecku.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:38 autor: 127.0.0.1