Sókratés - Martin Mraček

Jako téma své práce jsem si vybral Sokrata, kterého považuji za pravého filozofického velikána, jehož myšlení je aktuální i v dnešním světě.

Sokrates byl nepochybně jedním z nejvýznamnějších antických filozofů 5. století. Narodil se v roce 469 př. n. l. v rodině, která příslušela ke třídě zeugítai, tedy třetí třídu mezi těmi, kteří ve společnosti něco znamenali. Lze tedy předpokládat, že se mu dostalo minimálně takového vzdělání, jakého dosáhli chlapci ze středních vrstev. Jeho otec Sofroniskas byl kameníkem či dokonce sochařem. S tímto řemeslem mu nejspíš mladý Sokrates pomáhal, aby si vydělal na živobytí. Matkou mu byla žena jménem Fainareté, pracovala jako porodní bába. V osmnácti letech odchází na vojnu a stává se z něho další athénský těžkooděnec. Nějaký čas se ještě věnuje kamenickému řemeslu, ovšem jen do chvíle, kdy ho zastihne láska k filozofii. Když už jsme u té lásky, je třeba také zmínit, že Sokrates byl také milencem, tzv. éromentem tedy tím mladším druhem z homosexuálního páru. Homosexuální láska byla v tehdejším Řecku považována za naprosto normální věc, někdy byla označována dokonce jako láska pedagogická (Crescenzo 2004, 8 - 9).

Manželství se dlouho vyhýbal. Až ve svých 50 letech si vzal ženu Xantipu, jež je popisována jako typická hašteřivá a majetnická žena vyžadující pozornost, kterou Sokrates v klidu snášel. Je však možné, že si ji vzal jen proto, aby mu porodila vytouženého syna Lamprokla. Později měl ještě další dva syny, Sofronista a Menexena, s ženou jménem Myrtó, dcerou Aristeida Spravedlivého. Není ale zcela jasné, zda byla jen jeho milenkou nebo manželkou (Crescenzo 2004, 11). Příjem Sokratovy rodiny byl jen z hospodaření, které obstarávala Xantipa, a byl velmi malý. Sokrates za své učení nebral žádné peníze. Podle něj by byli lidé hlupáci, kdyby mu platili. Braní peněz byla také jedna z věcí, kterou kritizoval na skupině filozofů nazývaných sofisté. Sokrates byl velmi moudrý a své poznatky dokázal uplatnit v běžném životě. Jeho přátele si ho za to vážili a scházeli se s ním v „Myslírně u Sokrata“. Přicházel sem i celoživotní Sokratův přítel Kritón. Diskutovali například o bozích nebo významných filozofech. Sokrates také přemýšlí o své rodině – jeho matka rodí živé děti, jeho otec lidi kamenné. On se rozhodl, že bude zkoumat růst člověka – jeho city, pudy, vášně, myšlenky a činy.

Sokrates se jako velmi dobrý bojovník zúčastnil tří bitev probíhající peloponéské války. Roku 432 př. n. l. se vydal spolu s ostatními Athéňany na lodi do boje proti městu Poteidai na severu Řecka. Při této události se seznamuje s Alkibiadem, známým vojevůdcem, státníkem a řečníkem. Během bitvy ho zachránil, když ho zraněného odnesl na zádech pryč z bitevního pole do bezpečí. Za tento čin byl vyznamenán za statečnost. Po bitvě u Délia ještě následovala bitva u Amfipoli. Byl obdivován snad nejen Alkibiadésem pro svou odvahu. Své okolí ale také udivoval svým podivným chováním, které bylo způsobeno pravděpodobně katalepsií, ta se může projevovat i sníženou citlivostí a ztuhlostí končetin. Alkibiadés o něm tvrdí, že byl schopen například bos chodit po ledě či nehnutě stát celý den i noc až do svítání a přemýšlet (Crescenzo 2004, 12 – 13).

Když odložil válečnou zbroj, našli bychom Sokrata v běžném životě oblečeného v obyčejné řecké tunice zvané chitón nebo plátěném kabátě tzv. tribónu. Byly mu lhostejné moderní trendy v oblékání a nevzdal se svého prostého oděvu ani v největších mrazech (Crescenzo 2004, 13). Povahově to byl muž moudrý, ale sám sebe za moudrého nepovažoval. O tom proč tomu tak bylo, se zmíním podrobněji v části zabývající se jeho filozofií. Byl člověkem dobrým, spravedlivým, inteligentním, tolerantním a přesto tvrdohlavým a neústupným. Za svými názory si stál a držel se jich až do své smrti, která nastala v roce 399 př. n. l. po jeho odsouzení občany Athén.

V únoru roku 399 př. n. l. se na agoře v Athénách sešlo tisíce lidí, aby přihlíželi soudnímu procesu. Sokratovi je 70 let a je obviněn z bezbožnosti, uctívání daimonů, synů bohů, a kažení mládeže.

Tehdejší soudní procesy probíhali vždy stejně. Ze šesti tisíc občanů Athén starších třiceti let, kteří tvořili tzv. héliaiá, tedy nejvyšší lidový soud, bylo vždy těsně před každým procesem zvoleno losováním pět set soudců. Každý obžalovaný se před soudem musel hájit sám. Pokud si příliš ve své obhajobě nevěřil, mohl využít služeb logografa, který zastával funkci právníka, který mohl obžalovanému napsat obhajobu. Ten se ji pak naučil nazpaměť a přednesl ji před soudem. Sokratovi napsal jedinečný text k obhajobě Lysius, Sokrates ale odmítl s tím, že touto obhajobou se hájit nemůže, neboť takové slovní hříčky jsou jen snahou obelhat soudce a tím porušují právo. Stejně tak i žalobce musel před soudem pronést žalobu sám za sebe. V případě, že žalobce uspěje a obžalovaný je odsouzen, získává desetinu majetku obžalovaného. Když ale jeho žaloba neprojde a obžalovaný je omilostněn, musí zaplatit pokutu tisíc drachem (Crescenzo 2004, 15 - 18).

V soudním procesu Sokrata je žalobcem mladý Meletos, syn Meletův, Anytus a Lykon, ovšem před soudem vystoupil jen Meletos. Vše začíná tedy jeho žalobou, ve které obviňuje Sokrata ze špatného vlivu na mladé, že nevěří v bohy, ale „jen“ v daimonia a z vykonávání neznámých kultů. Dalšími důvody je také to, že zkoumal věci „pod zemským povrchem a co je nad nebem“ a rozmlouvání s lidmi o té nejhorší pravdě jako o té nejlepší. (Platón 1971; Crescenzo 2004, 18 – 19).

Po přednesení Meletovi obžaloby předstupuje před soud konečně Sokrates, aby se obhájil. Nejprve ujišťuje Athéňany o tom, že bude mluvit pravdu za všech okolností a vyzývá je, aby rozlišovali mezi pravdou a lží. Mluví řečí prostou, tak jak rozmlouvá obyčejně s lidmi. Vypráví krátký příběh o svém příteli Chairefontovi, který navštívil věštírnu v Delfách, aby se zeptal, jestli je Sokrates tím nejmoudřejším člověkem na světě. Apollon Pythijský, bůh a strážce věštírny, mu odpověděl, že takového člověka na světě není. Sokrates se nad tímto výrokem dlouze zamýšlel a aby se dozvěděl, co tím chtěl bůh říci vydává se za politiky, básníky a řemeslníky. Po rozmluvě s nimi zjišťuje, že ani jeden z nich moudrý není, i přesto, že se za moudrého považuje a moudřejší by mohl být díky svým znalostem a zkušenostem (Platón 1971). Sokrates je tedy podle tohoto jeho zjištění nejmoudřejší proto, že on jediný ví, že nic neví.

Po těchto slovech vyzývá Meletos Sokrata, aby se raději obhájil ve věci kažení mládeže, tím že nevěří v bohy, ale jen v daimony. Sokrates se hájí tím, že daimoni jsou synové bohů a tím, že věří v daimony, věří tím pádem i v bohy. Následně na to vyzývá Anyta, aby mu ukázal a přivedl tu mládež, kterou údajně zkazil (Platón 1971).

Po ukončení jeho obhajoby nastává volba rozsudku pomocí barevných kaménků. Černý kamének pséfos znamenal smrt. Těch černých bylo do urny vhozeno v prvním kole hlasování 280. Zbylých 220 volilo milost. Sokrates dostal ale možnost navrhnout si mírnější trest. Přesvědčen, že žádnému člověku neukřivdil, ale že městu prokazoval dobrou službu, navrhne si jako „trest“ hostinu v Prytaneiu. To soudci brali buď jako výsměch nebo jako provokaci a přesvědčilo to dalších 80 soudců pro rozsudek smrti. Po odsouzení musel ale Sokrates ještě měsíc setrvat ve vězení a čekat na popravu. Den před procesem totiž odjela loď, která se každoročně plavila na ostrov Délos k poctě boha Apollóna a až do jejího návratu nesměl být v Athénách nikdo popraven. (Crescenzo 2004, 22 - 25).

To byla příležitost pro jeho přátele připravit pro Sokrata útěk z vězení. Takové řešení by uvítali nejen jeho příznivci, ale i nepřátelé a soudci. Kriton chodil Sokrata navštěvovat stejně jako ostatní jeho žáci velice často a rád. Jednoho dne k němu přišel s návrhem na útěk, vše pečlivě připravil a přišel si pro svého učitele. Po rozhovoru s ním však nakonec musel uznat, že to není nejlepší řešení. Sokrates ho svými výroky přesvědčil o tom, že kdyby utekl, porušil by tak právo a nemohl by se nadále považovat za ctnostného člověka a zakládat si na pravdě. Do smrti mu tak jako tak moc času nezbývalo a chtěl svůj život dožít jako čestný člověk a ochotně přijmout krutý rozsudek. Kriton jako vždy uznal, že má pravdu a dále ho již nepřemlouval (Crescenzo 2004, 25 - 27).

Sokrates se proslavil jako filozof, který snesl filozofii „z nebe na zemi“. Doposud filozofové přemýšleli a mluvili o tématech týkajících se vesmíru, jeho vzniku, o původu života a energie a existenci člověka a bohů. Sokrates byl prvním učencem, který se zabýval pozemskými záležitostmi a hodnotami jako ctnost, štěstí a pravda. Věnoval se především společenským záležitostem, etice, tématu duše, spravedlnosti, cti rozumu. Sám po sobě nezanechal žádné dílo. Vše co o něm dnes víme, pochází ze spisů jeho žáků a příznivců. Díky nim jsou nám známy jeho typické dialogy. Dalo by se říci, že dialog byla jeho jedinou metodou poznání. Byl mistrem ve vedení systematických dialogů, které využíval k nalezení odpovědí na otázky. I dnes je rozumný dialog tím nejvhodnějším řešením mezilidských i veřejných sporů. V jeho rozhovorech se díky dobrým argumentům a protiargumentům dokázal dostat ke správné definici věcí a tak pomoci lidem odkrývat pravdu. Tvrdil, že pravda je jen jedna a usiloval o její nalezení. Tento názor na pravdu se odráží v jeho politických postojích. Podle Sokrata by měli ve věcech obce a státu rozhodovat jen odborníci. Stejně jako ve věcech řemeslných rozhodují řemeslníci, protože ti tomuto nejlépe rozumí. Když se však má rozhodovat ve věcech veřejných, dostávají se ke slovu všichni občané, ať už dané věci rozumí nebo ne. Tento systém je typický pro Athénskou demokracii, kterou Sokrates kritizoval. Podle jeho jedinečnosti pravdy je nejlepší vládou vláda jediného člověka. Ovšem jen za předpokladu, že je to člověk dobrý, rozumný a ctnostný. Tímto tvrzením ovlivnil Platóna v názoru na politiku, vládnout by prý měli jen filozofové, jedině tak může být vláda spravedlivá (Kadeřávek - Chlubný 2004).

Co se týče obvinění Sokrata z bezbožnosti, žalobce není daleko od pravdy, když říká, že Sokrates nevěří v bohy. On má totiž svou vlastní víru. Jak je zmíněno výše, věří v daimonia, což se někdy vykládá jako synové bohů (Platón 1971) nebo v některých zdrojích také jako Sokratův vnitřní hlas (Kadeřávek - Chlubný 2004). Ať už jeho víru nazveme jakkoli, tento jeho vnitřní hlas ho provází na každém kroku celým životem. Věří, že jedině posloucháním vlastního vnitřního hlasu může člověk jednat správně a čestně. V Platónově díle Obrana Sokratova (1971) vysvětluje Platón slovy Sokratovými, jak mu tento vnitřní hlas radí v životě a že v den soudního procesu se neozval ani jednou, aby mu zabránil v jeho činech a slovech. Čímž chtěl poukázat na správnost svých výroků v obhajobě. Nakonec byl odsouzen kvůli nepochopení či spíše nechtění ho pochopit a kvůli názorům na demokracii (Kadeřávek - Chlubný 2004). Ne každému byla jeho slova příjemná.

On se smrti nebál nebo tak alespoň působil na své okolí. Nepovažoval smrt za něco špatného. Bral ji jako přemístění se na jiné místo, mezi mrtvé, nebo jako dlouhý bezesný spánek. Ani v jednom případě tedy pro něho neznamenala smrt trest, ale jen závěr jeho života. Říká, že jeho smrt je trestem spíše pro samotné občany Athén, neboť oni se tím připraví o rozumový a mravní dohled, o člověka, který kárá své okolí a odrazuje ho tím od špatností (Platón 1971; Crescenzo 2004).

Jak je výše zmíněno, jedinými zdroji o Sokratovi jsou díla jeho žáků, nebo lépe řečeno přátel. Ke svým žákům měl totiž velice blízký vztah. On sám se nechtěl považovat za učitele, ale když mu chtěl někdo naslouchat, rád s ním rozmlouval. Vzhledem k tomu, že jedinou jeho filozofickou metodou byl dialog, jedinými poznatky o něm jsou vzpomínky na rozhovory s ním. Zastával názor, že filozofii se lze naučit pouze ústně.

Psali o něm čtyři hlavní autoři, Platón, Xenofón, Aristoteles a Aristofanes. Přičemž nejvýznamějším a zároveň nejdůvěryhodnějším z nich je Platón. On a Xenofón napsali díla se stejným názvem, Obrana Sokratova neboli Apologie a Hostina neboli Symposion. Apologie se zabývá procesem odsouzení Sokrata, a to v obou případech jen s tím rozdílem, že Platón procesu přímo přihlížel z řad diváků, zatímco Xenofón byl tou dobu na válečném tažení (Xenofón 2006, 18 - 19). Proto je také Platonova verze považována za důvěryhodnější. Aristoteles již Sokrata sice nezažil, ale jeho poznatky jsou přesto ještě spolehlivé, protože se stýkal s mnoha jeho žáky. Sokratovo myšlení podrobil sice hluboké kritice, ale předpokládá se, že vše co se o něm mohl dozvědět, zjistil od svého učitele Platóna. Aristofanes použil postavu Sokrata v některých ze svých her, například v komedii Oblaka. Sókratés[online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2013 citováno [2.4.2013]. Dostupný z WWW <http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B3krat%C3%A9s>

Z toho vyplývá, že nejdůležitějším autorem byl Platón. Pocházel z Aristokratické rodiny, díky čemuž mu bylo poskytnuto široké vzdělání. Velice obdivoval svého učitele Sokrata a po jeho nespravedlivém odsouzení byl tak znechucen, že opustil Athény a cestoval. Odsuzoval athénskou demokracii a pokoušel se vytvořit ideální stát, za toto „rouhání“ se také dostal do sporů s tehdejší společností. Nakonec se vrátil do Athén a zde si otevřel filozofickou školu. Z jeho děl se dochovala téměř všechna, a proto si z nich můžeme udělat představu o tehdejší společnosti a především o Sokratovi, jehož v mnoha svých knihách využíval jako ústřední postavu. Jen o Sokratově odsouzení a smrti napsal čtyři dialogy, které bývají často vydávány v jednom svazku, aby si čtenář udělal obrázek o konci Sokratova života. V dialogu Euthyfron se zatím svobodný Sokrates seznamuje s Meletovou žalobou. Obrana Sokratova, o které již byla řeč, pokračuje částí Kriton, ve které Sokrates ve vězení rozmlouvá se svým nejlepším přítelem Kritonem a Faidon popisuje poslední okamžiky Sokratova života před podáním smrtícího jedu (Crescenzo 2004, 25). Nejznámějším a nejdiskutovanějším dílem je právě dialog Obrana Sokratova (Platón 1971). Stejně jako všechny ostatní dialogy je hlavním mluvčím Sokrates. V tomto případě mluví ke svému žalobci Meletovi. Na pozadí je sbor posluchačů, složen z diváků a soudců. Meletos se ale ke slovu příliš nedostane. Je využíván jen jako posluchač potvrzující Sokratovu pravdu svými strohými odpověďmi. Dialog proto působí více jako přerušovaný Sokratův monolog. Je velice těžké určit hranici, která odděluje pravdivé zachycení Sokratova života a jeho myšlení od toho, jak si ho Platón idealizoval. Nezbývá nám však nic jiného než se spolehnout na jeho výpověď.

Dalším důležitým zdrojem informací je třetí dílo Xenofóna nazvané Vzpomínky na Sokrata. Zde se autor zaměřuje na spor Sokrata se sofistou Polykratem. Jedná se o Xenofónovu odpověď na tento spor a obranu Sokrata. Dále se v tomto díle autor věnuje otázkám vzdělávání, bohatství a domácímu hospodaření. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2013 citováno [2.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Xenof%C3%B3n>

Kromě Platóna je třeba zmínit ještě další významné Sokratovy žáky, z nichž někteří se stali zakladateli nových filozofických směrů a škol. Byli jimi Anthistenes (kynická škola), Aristippos (kyrenská škola), Eukleides (megerská škola), Faidon (elidská škola), Aischines a již zmíněný Xenofón. Ke každému z nich se váže zajímavý příběh o setkání žáka se svým učitelem. Xenofón potkal Sokrata poprvé v úzké uličce nedaleko tržiště. Učitel se ho nejprve ptal na jednoduché otázky jako „Kde se prodávají ryby?“, až ho najednou zaskočil otázkou „Kde se lidé stávají ctnostnými?“. Mladý a zmatený Xenofón odpověděl, že neví a Sokrates ho tedy vyzval, aby ho následoval (Xenofón 2006, 12; Crescenzo 2004, 8).

Anthistenes chodil každý den šestnáct kilometrů dlouhou trasu z Peiraieu do Athén, aby si poslechl učitele. Eukleidos pocházel z Megery. Mezi ním a Sokratem stála ale navíc překážka v podobě zákazu obyvatelům Megery vstupovat na území Athén, za jehož překročení mohl být udělen i trest smrti. Tento zákaz ale Eukleidos porušoval, v převleku za ženu se tajně plížil za svým učitelem. Když byl Aischynes vybídnut, aby se přidal mezi ostatní žáky, namítl „Jsem chudý, mohu ti dát pouze sebe.“, a Sokrates jen odpověděl „A to se ti zdá málo?“. Faidon z Elidy neměl šťastné dětství. Jako mladý chlapec byl zneužíván v nevěstinci. Když Sokrates s Kritonem poznali, jak je moudrý, vykoupili ho a dali mu tak svobodu (Crescenzo 2004, 38 – 39).

I přes Sokratovo učení se mnozí jeho žáci mezi sebou nenáviděli. Byl inspirací všem, ale každý na jeho myšlenky navazoval odlišným způsobem.

Závěrem bych se chtěl zmínit o Sokratově významu a odkazu, který po sobě zanechal. Sokrates byl první filozof athénského původu. Je považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život. Hlavní myslitelský přínos spočívá ve filozofickém vyjádření práva jednotlivce na vlastní morální rozhodování, na kritickou reflexi sebe sama i celé společnosti.

Sokrates zahájil novou etapu ve vývoji filozofie tím, že zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot. Jeho názory na etiku měly ryze racionální charakter. V politickém životě neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné. Kritizoval morálku a vady athénské demokracie, která procházela krizí (Toman -Tomanová 1987).

Odmítl skepsi a relativismus sofistů. Tvrdil, že člověk může poznat dobro. Může se naučit ctnosti, která je předpokladem pro štěstí. Cestou k poznání dobra je poznání sama sebe. Sokrates nenapsal žádný spis. Filozofii rozvíjel v besedách se svými přáteli a žáky. Při vyvracení nesprávných tvrzení používal jemné ironie. Ukázal jak vést dialog. Jeho vedení spočívalo v promyšleném kladení otázek. Zodpovězením otázek se u diskutujících postupně rodilo poznání. (Toman -Tomanová 1987).

Jeho učení položilo základ pro vznik tzv. sokratovských škol, které vedli jeho žáci, vycházeje z jeho učení, myšlení a postupů.

Crescenzo, L.: Příběhy řecké filozofie. Sokrates a ti druzí. 2004. Praha.

Kadeřávek P., Chlubný J.: Sokrates [online]. ANTIKA.avonet.cz, 09.12.2004 citováno [2.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1934>

Platón: Obrana Sokratova. 1971. Odeon.

Sókratés [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2013 citováno [2.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B3krat%C3%A9s>

Toman, J. - Tomanová, M.: Sokrates. 1987. Praha.

Xenofón: Hostina. Sokratova obhajoba. 2006. Bratislava.

Xenofón [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2013 citováno [2.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Xenof%C3%B3n>



Počet shlédnutí: 40