obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


minority-luc

Lucembursko

Grossherzogtum Luxemburg (německy)

Grand-Duché de Luxembourg (francouzsky)

Groussherzogtom Lëtzebuerg (lucembursky)

Lucembursko je konstituční dědičná monarchie, v čele stojí velkovévoda Jindřich od 7. 10. 2000. Lucembursko dostalo název po svém hlavním městě Lucemburk, který má název z bývalé germánské pevnosti Licilinburg.

Země se dělí na:

3 distrikty: Luxembourg, Diekirch, Grevenmacher

12 kantonů: Clervaux, Wiltz, Vianden, Diekirch, Redange, Mersch, Capellen, Luxembourg, Esch, Echternach, Grevenmacher, Remich

118 obcí

Úřední jazyky: lucemburština, francouzština, němčina

Měna: Euro (dříve Lucemburský frank)

Náboženství: 85% římskokatolické, židé, muslimé

Rozloha: 2586 km2

Žádné místo od hranic není vzdálené více než 30 km

Sousední státy Belgie, Německo, Francie

Historie

Území dnešního Lucemburska bylo osídleno již před 20 tisíci lety v období paleolitu.

Prvními známými obyvateli byli Treverové, Figurové, Keltové.

Roku 52. př. n. l. pronikly na území římské vojenské jednotky, a po vítězné bitvě bylo území připojeno k římské říši. Dlouhých sto let trvalo Římanům definitivně ovládnout část země, kde žili Treverové a spojit ji s provincií Belgica-Prima.

Centrem této okrajové provincie bylo město Trevír, které zůstalo až do 5. st. hlavním městem Lucemburska. Římané za svou dobu nadvlády zde vytvořili silnice – z Lyonu do Trevíru, z Remeše do Kolína nad Rýnem. Na křižovatce těchto silnic si vybudovali strážnou věž, ale ta tlak germánských kmenů neustála.

Kmeny germánů ji obsadily a udělaly si z ní vlastní pevnost, která dostala název Licilinburg.

V 5. století obsadili provincii ripuárští frankové. Franská říše touto dobou sahala od břehů Atlantského oceánu až na území dnešního Německa.

Za vlády Chlodvíka I. z rodu Merovejců roku 496 bylo zavedeno pro celou říši křesťanství jako státní náboženství. A začaly se stavět kláštery, proto v Lucembursku je klášter svatého Willibrorda, založený roku 698 ve městě Echternach.

V 9. století území bylo součástí Lotrinska.

Lucemburské hrabství bylo založeno roku 963. Prvním hrabětem byl Siegfried. Hrad byl postaven z pevnosti Licilinburg.

Roku 1214 sňatkem lucemburské dědičky Ermesindy II. s vévodou Walramem II. z Limburáka byl položen základ dynastie Lucemburků. Prvním králem z této dynastie byl Jindřich VII. Lucemburský, byl zvolen 1308 římskoněmeckým králem a 1312 se stal císařem. Jeho syn Jan Lucemburský uzavřel sňatek s Eliškou Přemyslovnou a tak nastoupila lucemburská dynastie i na český trůn. Jeho syn Karel IV. se stal římskoněmeckým císařem a roku 1354 povýšil Lucembursko na vévodství, a zároveň jej prohlásil za léno koruny české.

Lucembursko v průběhu vlády potomků Karla IV. upadalo a rozdrobilo se na malá panství.

Lucemburko pak bylo prodáno.

1477 Habsburkové ze španělské větve zdědili Lucembursko, připojili ho k Nizozemí.

1566 propuklo ve všech nizozemských državách povstání, ale Lucembursko zůstalo stranou. 1713 – 1793 bylo součástí rakouského Nizozemí. Byli zde neustále boje, lidé odcházeli ze země. Na Lucembursko přišel hladomor, pak mor. V té době obsadili Lucembursko francouzská vojska, a zemi získali.

Po Vídeňském kongresu 1815 bylo rozhodnuto, že Lucembursko bude povýšeno na velkovévodství a zároveň ho prohlásili za samostatný stát.

Lucembursko bylo zapojeno do Německého spolku a vytvořilo personální unii s Nizozemím (hlavou státu byl nizozemský král).

Město Lucemburk bylo prohlášeno za pruskou pevnost a usídlila se zde vojenský posádka, příhraniční oblasti byly připojeny k Prusku.

1830 v Evropě byla první vlna revoluce. Belgie se odtrhla od Nizozemí a vytvořila samostatný stát, ale neustále bojovala o Lucembursko s Nizozemím. Skončilo to tak že Lucembursko bylo rozděleno na valonskou část vévodství – pro Belgii, zbytek území – pro Nizozemí. Lucembursko měřilo 2586 km2, a žilo v něm 170 000 lidí.

V personální unii setrvalo s Nizozemím až do 1867, kdy získalo samostatnost. Potom se pruští vojáci odebrali pryč ze země, Lucembursko nadále setrvalo v personální unii s Nizozemskem – formálně byl hlavou státu Vilém I. Nizozemský král a jeho synové až do roku 1890.

V květnu 1867 na konferenci v Londýně byla vyhlášena neutralita Lucemburska. Prvním velkovévodou se stal Adolf I Nasavský z nasavsko-walramské dynastie.

Za první i druhé světové války byla země okupována německými vojsky. V srpnu 1942 byla země prohlášena za součást Velkoněmecké říše. Lucemburčané se vzbouřili generální stávkou, iniciátoři byli posříleni a tisíce účastníků bylo deportováno do Polska, do koncentračních táborů.

V únoru 1945 spojená anglo-americká vojska osvobodila Lucembursko.

1. Jaké jsou hlavní minority v Lucembursku?

Lucemburčanů 275.500

cizinců 142.800 z toho:

Portugalců 53.100

Italů 19.800

Francouzů 15.000

Belgičanů 11.800 (Valonů asi 1000 lidí - jediná autochtonní menšina)

Němců 9.700

Britů 4.200

Nizozemců 3.800

jiných občanů EU 8.200

cizinců z nečlenských států EU14.000

2. Projevuje se soužití většinové společnosti s některými menšinami problémově?

Na počátku 80. let země procházela hospodářskou recesí. Proto Lucemburčané měli nepřátelský postoj vůči přistěhovalcům, kteří jim brali pracovní příležitosti, a to zejména vůči Portugalcům, Italům. Ale dnes zde žije již druhá generace Portugalců a oni začínají různě podnikat, tak nesympatie vůči nim klesají.

3.Vnímá většinová společnost některé menšiny jednoznačně pozitivně?

„Portugalci jsou největší imigrantskou skupinou v Lucembursku a jsou stále integrováni do společnosti. Přesto si stále zachováváme naše národní symboly a identitu. Integrace není synonymem pro sloučení kultur,“ říká Claudie, překladatelka z Portugalska, která pracuje už osm let v Lucemburku pro instituce EU. Francouze vnímají pozitivně. Lucembursko bylo po dlouhá léta pod hospodářským a kulturním vlivem Francie, je zde i oblíbená francouzština.

4.Jakou hlavní aktivitu tyto minority vyvíjejí?V L. vychází týdeník pro portugalské komunity CORRIO, CONTACTO

Na rádiu lze naladit stanici RADIO LATINA, která vysílá lucembursky, ale spíše převážně portugalsky, francouzsky, španělsky, italsky.

5.Mají tyto minority zaručenou nějakou ochranu podle zákona?

Lucemburská vláda prosazuje politiku sociálních výhod, nabízí kurzy lucemburštiny pro cizince a speciální asistenci pro děti imigrantů ve školách. Snahy o integraci však nejsou zamířeny jen na cizince. Multijazyková a multikulturní strategie vzdělávání v lucemburských školách reprezentuje kohezní faktor namířený na všechny generace. Lucembursko je země otevřená cizincům, kterým garantuje zachování jejich národní identity. Lucembursko zavedlo volný pohyb pracovníků všech členských států, které přistoupily k EU 1. května 2004. Evropská škola je určena pro děti zaměstnanců Evropských institutů. Za účelem podpory jednoty ve vzdělání, sbližování a vzájemného porozumění mezi žáky různých jazykových sekcí V lucemburských školách je vyučován jako mateřský jazyk lucemburština a pak jako cizí jazyk francouzština.

6.V jakých zemích je nejvýznamnější Lucemburská menšina?

Nikde není.

7.Má tato menšina podobná práva jako menšiny v Lucembursku?

Nemá.

Zajímavosti

Existuje určitá tradice, kde se jaký jazyk používá: Francouzsky se mluví v parlamentě, a v diplomatických a vládních kruzích, soudů. Vydávají se v ní státní dokumenty. Spíše jazyk vysoké buržoazie. Němčina je jazykem obchodníků, podnikatelů, a střední vrstvy. Lucemburština je hovorový jazyk spíše prostých lidí, slouží se v ní bohoslužby.

Roku 1941 vyhlásili nacističtí okupanti zmanipulované referendum, ve kterém měl každý Lucemburčan uvést, zda je jeho národnost, mateřský jazyk a etnikum francouzské, nebo německé. 90% obyvatel odpovědělo „lucemburské“.

Roku 1984 byla potom lucemburština povýšena na jeden z oficiálních jazyků a bylo vytvořeno trojjazyčné prostředí, které v Lucembursku funguje dodnes. Přítomnost tří jazyků je klíčem k vztahu mezi „čistými“ Lucemburčany a zahraničními rezidenty. Jestliže jsou francouzština a němčina jazyky administrativy a komunikace mezi cizinci, potom lucemburština reprezentuje jedinečný znak lucemburské národnosti – možná dokonce jediný. Není proto třeba se divit, že je znalost lucemburštiny dokonce podmínkou k získání občanství.

Koncesionářské a rozhlasové poplatky hradí vláda.

Za dálnice se v Lucembursku neplatí.

Při předjíždění mimo obec se používá zvukový signál.

23. 6. slaví svátek Národní, což je oslava narozenin velkovévody Jindřicha.

Hlasovací účast je povinná pro občany starší 18. let.

Volební právo mají cizinci pokud jsou zde 5 let. Cizinci mohou být voleni, ale nemohou se stát starostou, místostarostou.

Domy v centru města jsou pronajímány jako obchody, protože majitelé nemusí platit daň z nájmu. Z pronájmu za účelem bydlení musí platit daň.

V hlavním městě v katedrále Notre Dame (17. století) jsou uloženy ostatky Jana Lucemburského.

Lucembursko se aktivně podílelo na poválečném uspořádání. Jako zakladatelská země Společenství národů (1920) se stalo i v roce 1945 zakládající zemí Organizace spojených národů (OSN). Přijalo členství v bruselském paktu (1948) který byl předchůdcem Západoevropské unie (WEU, 1954), účastnilo se Marshallova plánu (1947) a stalo se členským státem NATO (1948). Nejvýznamnějším spojením bylo pro Lucembursko založení společenství Benelux, které po druhé světové válce posilovalo jeho mezinárodní postavení i politický význam a umožňovalo lucemburským politikům vystupovat po boku svých belgických a nizozemských kolegů v roli plnoprávného člena mezinárodních organizací. Při založení Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957 pak mohl Benelux vystupovat vedle Německa, Francie a Itálie jako čtvrtý rovnocenný partner.

Lucembursko má nejvyšší HDP ve světě na 1 obyvatele. Je to dáno především tím, že až třetina pracovní síly tvoří pracovníci okolních států, kteří dojíždějí za prací, a tudíž nejsou započítáni do obyvatelstva.Lucembursko je dnes finančním centrem. Sídlí zde např. Evropský statistický úřad, sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka, Evropský soudní dvůr. Je zde kolem 200 bank.

Zdroje:

KOŘÍNEK, V. Ministáty Evropy. Krnov : 2003.

PEČNIKOV, B. A. 7+1 nejmenších v Evropě. Praha : Lidové nakladatelství, 1986.

ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Praha : Ivo Železný, spol. s r. o., 1994.

www.mzv.cz

www.ambalux.cz

www.luxemburg.cz


Počet shlédnutí: 72

minority-luc.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:31) (upraveno mimo DokuWiki)