obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


nabozenska_situace_v_turkmenistanu

Náboženství Turkmenistánu

Úvod a cíl práce

vlajka.jpg
Území dnešního Turkmenistánu leží na bývalé Hedvábné stezce vedoucí z Číny ke Středozemnímu moři. Díky této poloze se tu v minulosti prolínala různá náboženství. Za nejstarší z nich lze označit mazdaismus či šamanismus. V 1. století před naším letopočtem se na území Střední Asie rozšiřuje buddhismus z Indie. Ten se na několik dalších století stává nejvýznamnějším náboženstvím ve Střední Asii a potupně nahrazuje mazdaismus. V 6. století se na toto území rozšířilo po Hedvábné stezce nestoriánství. Od 8. století se do Střední Asie rozšiřuje islám, který je převažujícím náboženstvím dodnes.

Cílem práce je zmapovat vývoj náboženské situace na území Střední Asie (resp. později na území Turkmenistánu) s důrazem na dnes zde nejvíce rozšířené náboženství – islám. Práce si klade za cíl nalézt a ukázat případné odlišnosti vývoje islámu na území Střední Asie.

Literární rešerše

00_mapa.jpg Při zpracování této práce jsme vycházely z odborné literatury, internetu a novinových článků. Pro charakteristiku prvních náboženství nám posloužila kniha Dějiny Střední Asie od Jeana-Paula Rouxe. Tato publikace se zabývá komplexními dějinami celého regionu Střední Asie, proto bylo třeba vybrat jen odpovídající pasáže a z nich pak vycházet při zpracování této první části práce.
Druhá část práce se zabývá islámem, a to jak jeho vývojem od samého počátku, tak jeho charakteristickými rysy. Zde jsme pro zpracování využily celkem 4 knihy. Základní informace o vývoji a znacích islámu nám poskytla kniha Svět islámu od Fracise Robinsona. První část této knihy se zabývá podrobnými dějinami islámu a druhá zvyky a tradicemi muslimského života. Specifika Střední Asie (v oblasti muslimské víry) jsme čerpaly z knih Dějiny Střední Asie od Jeana-Paula Rouxe, Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády od Věry Exnerové a Rusko a Střední Asie po rozpadu SSSR od Slavomíra Horáka. V poslední části zabývající se vývojem islámu po rozpadu Sovětského svazu jsme vycházely z knih Střední Asie mezi východem a západem od Slavomíra Horáka a Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán od Petra Kokaisla a Jana Pargače. Zdrojem doplňujících informací ke všem částem práce a poznatků o aktuální situaci v Turkmenistánu byly internetové stránky.

Původní náboženství na území Střední Asie

Mazdaismus

Mazdaismus vznikl asi 600 let př.n.l. a je považován za nejstarší náboženství na světě. Pochází z východního Íránu. Slovo mazdaismus vzniklo z výrazu „mazda“ což znamená moudrý nebo vševědoucí. Je to dualistické náboženství, život představuje jako zápas dvou principů – dobra a zla. Dobro symbolizuje bůh Ahura Mazda, zlo je reprezentováno Ahrimanem (duch ničitele). Ahura Mazda a Ahriman stojí proti sobě jako den a noc, zima a léto, teplo a chlad nebo muž a žena. Boj dobrého a zlého ducha končí triumfem dobra a spravedlivý se bude těšit blaženosti. Každý má možnost si svobodně zvolit mezi dobrem a zlem – pokud myšlením i činy zastává to, co je spravedlivé a pravdivé, dosáhne nesmrtelnosti.
Mazdaismus pocházel od usedlého obyvatelstva, altajské národy příliš nezaujal, a proto vyznávaly vedle mazdaismu i šamanismus.

Šamanismus

Šamanismus je starodávným náboženstvím altajských národů. Spíše než o náboženství v pravém slova smyslu se jedná o dovednosti či techniku. Kořeny má na Sibiři, v Severní Americe a Střední Asii. Šaman musel být psychicky i fyzicky zdatný, jeho základním předpokladem byla i intelektuální zdatnost. Jeho úkolem bylo vyhánět zlé duchy z těl nemocných, věštit budoucnost a vykládat sny.

Buddhismus

00_buddhismus.jpg
Buddhismus vznikl v severovýchodní Indii v 5 století před n.l. Někdy bývá označován jako ateistické náboženství, protože zde není definován Bůh. Smyslem života je osvobození bytostí z nekonečného koloběhu zrození a smrtí. Základ Buddhova učení jsou 4 ušlechtilé pravdy:

  • existuje utrpení
  • existuje příčina utrpení
  • utrpení je možné ukončit
  • existuje cesta vedoucí k zániku utrpení (ušlechtilá 8 dílná cesta)

Základními pravidly buddhismu jsou:

  • nezabíjet
  • nekrást
  • zdržet se nesprávného sexuální chování
  • nelhat
  • zdržet se zneužívání omamných prostředků

Dodržováním těchto pravidel lze dosáhnout osvobození – dostat se po smrti do světa Bohů a uskutečnit nirvánu

Nestoriánství

Nestoriánství je odnoží křesťanského náboženství, jehož hlavní myšlenkou je, že Ježíš Kristus existoval jak v lidské, tak i v boží podobě. S touto myšlenkou přišel v 5. století Nestorius, po kterém je náboženství pojmenováno. V roce 431 byl Nestorius odsouzen na Efeském koncilu jako kacíř.

Islám

Historie


Islámská víra vznikla kolem roku 610, kdy měl Muhammad, kupec z Mekky, první vidění. V tomto vidění se mu zjevil archanděl Gabriel a přikázal mu přednášet o Bohu. Toto zjevení bylo první z mnoha, které měl Muhammad přijmout, všechna zjevení dohromady pak tvoří Korán (Korán v arabštině znamená „přednášení“ nebo „čtení“). Muhammad tedy začal kázat lidem z Mekky a nabádal je, aby uctívali jediného Boha, namísto několika, jak tomu bylo doposud. K jeho víře se ale připojilo jen málo lidí a mnoho lidí si znepřátelil. Když byl roku 622 pozván se svými přívrženci do Mediny, města asi 340 kilometrů vzdáleného od Mekky, odešel tam. Odchod do Mediny se stal zlomovým okamžikem v Muhammadově poslání a rok 622 je považován za první rok muslimské éry. V Medině se stal poměrně rychle vládcem a nabyl politickou, vojenskou i náboženskou moc. Tato změna se odráží i na jeho zjeveních – mekkánské kapitoly Koránu se týkají hlavně věrouky a etiky, zatímco súry zjevené v Medíně se vztahují zejména k politickým či právním otázkám (ty bylo třeba řešit, když náboženská obec přerůstala v muslimský stát). Muhammad za svůj život dokázal vnuknout kočovníkům i obyvatelům měst víru v jediného Boha a dát jim knihu zjevení, jež ukazovala cestu k životu daleko vyššímu než předchozí pohanství. Vedením válek a různými spojenectvími rozšiřoval svojí říši z obce Mediny, až vytvořil stát ovládající celou západní Arábii. Muhammad zemřel roku 632 a muslimové věří, že byl posledním z Božích proroků. Je pokládán za člověka, který dokončil dílo započaté židovskými proroky – Abrahámem, Mojžíšem a Ježíšem. Židovští proroci ukazovali lidem cestu k víře v jednoho Boha. Muhammad nazval víru, kterou hlásal, islám (islám = „odevzdanost do vůle Boží“). Muslimská obec pak přijala Boží zjevení lidstvu prostřednictvím Proroka Muhammada a všechny věci podléhaly Boží vůli zjevené v Koránu.

Muslimové, posíleni novou vírou, se rozhodli rozšířit své území, a tak v roce 634 dobyli zbytek Arábie a vydali se do Palestiny. O osm let později se zmocnili byzantské a sasánovské říše na severu a ovládli Sýrii, Irák, západní Írán a Egypt. V roce 656 pronikla muslimská vojska přes Kavkaz k řece Amudarji a k pohoří Hindúkuš. V roce 711 muslimové obsadili na východě Sind a o rok později přitáhli do Taškentu a začali pro islám zabírat Střední Asii, což dokončili v roce 751 porážkou čínských vojsk na řece Talas. Na západě v roce 709 dokončili obsazování severní Afriky a pokračovali směrem na Španělsko a Francii, kde jejich postup zastavili Frankové bitvou u Poitiers roku 732. Muslimové rozšiřovali svou moc a vliv na všechny strany, což je jen utvrzovalo v tom, že Muhammad je pečeť proroků, který zanechal trvalou stopu v jejich myšlení.

I přes veškerá vítězství nad jinými národy se muslimská obec potýkala během prvního století své existence hned se třemi velkými občanskými válkami. Všechny souvisely s odlišným postojem muslimské menšiny k tomu, kdo má právo stát v čele muslimů. Bratranec Proroka Muhammada – Alí – a jeho přívrženci zastávali názor, že právo na vedení chalífátu mají jen potomci Proroka. Alímu a jeho sympatizantům se někdy zkráceně říkalo ší´ité (v překladu „straníci“). Strana ší´itů se časem přetvořila v náboženskou sektu, jejímž charakteristickým rysem bylo přesvědčení, že chalífu je potřeba nahradit imámem (představený muslimské obce, učitel Koránu) a k jejímž posvátným obřadům patřilo truchlení nad ztrátou nejbližších Prorokových příbuzných, kteří zahynuli ve druhé občanské válce, v bitvě u Karbalá, a se kterými se ztratily nejčistší zdroje původního světla Muhammadova zjevení. Poslední občanská válka byla ukončena nastolením dynastie potomků Prorokova strýce Abbáse.

Založením abbásovského chalífátu byla také ukončena první fáze muslimského rozpínání se a začalo období vnitřního upevňování a rozkvětu. Rozvíjel se obchod, rostla nová města a muslimská říše bohatla. Vzkvétalo také umění, k čemuž přispívali zejména Peršané, Íráčané, Syřané a Egypťané.

Později ale moc chalífátu slábla, ačkoliv kultura se dále rozvíjela a působila jako jednotící síla muslimského světa. Kolem 10. století se v tomto světě čím dál více vymezovali Peršané a upevňovali svoji vlastní identitu. Perština se dokonce stala druhým hlavním jazykem islámu. Převládala v muslimských vnitrozemských státech Asie a svým literárním bohatstvím sloužila jako zdroj vzdělání a vzor dokonalosti.

Koncem 10. století byl muslimský svět kulturně a obchodně rozvinutý, ale už pozbyl svoji politickou jednotu a vojenskou sílu. Musel tak čelit četným nájezdům kočovníků, hlavně ze Střední Asie. Mezi prvními kočovnými dobyvateli byli Turci. Ti si rychle podmanili většinu západní Asie a islám prosadili i na území Malé Asie. Příchod Turků přinesl islámu novou energii a změnu politického řízení muslimského světa. Chalífa nyní propůjčoval legitimitu držitelům skutečné politické moci – sultánům. Sultán uplatňoval nad islámským společenstvím svoji moc, bránil ho proti nepříteli zvenku a proti napadání slova Božího zevnitř. Posledním velkým vpádem kočovníků byl příchod Mongolů ve 13. Století. Muslimové žijící pod nadvládou Mongolů byli nějakou dobu ovládáni z mongolského hlavního města Pekingu, od roku 1258 byli pak rozděleni do 3 velkých mongolských států: držav čaghatajských Mongolů ve Střední Asii, Zlaté Hordy v povodí Volhy a říše ílchánů (potomků Čingischána v Iráku a Íránu). Se zánikem těchto států poklesla i prestiž Mongolů, tu však znovu vzkřísil Timúr Lang (v Evropě známý jako Tamerlán), který vybudoval mongolskou říši sahající od Taškentu až do Mezopotámie, dobyl Dillí a Káhiru zastrašil tak, že se mu raději vzdala. Mongolský vpád znamenal dobytí muslimské říše pohany, avšak již ve 14. Století se podařilo obrátit Mongoly na islám, což zaručovalo, že Střední Asie zůstane muslimská.

Definitivní konec nadějí na politickou jednotu islámského světa přišel na počátku 16. století. Vytvořila se dvě hlavní střediska světské moci: Egypt a Osmanská říše. K tomu přibyla i kulturní různorodost dvou vysokých kultur. Arabská kultura převládala v Egyptě, Africe a mezi kupci v jižních mořích, perská kultura pak ovládla vnitrozemské říše vytvořené Turky.

Později, když se islám rozšířil v Africe, Indii a jihovýchodní Asii, vyznávalo tuto víru stále větší množství lidí, jejichž kulturní dědictví nemělo nic společného ani s arabskými ani s perskými zvyklostmi. Všude ale vládlo povědomí o společných základních prvcích, jakými byli Korán, tradice a náboženské právo a dovednosti jako zvládnutí arabštiny. Zlom v rozvoji muslimského světa nastal na začátku 18. století. Obchodní cesty byly ovládnuty sílící Evropou, což vedlo k odlivu bohatství a po vojenské stránce na tom také nebyl nejlépe. Muslimové se ocitli v postavení obránců – jejich vlastní vojska byla odražena, dostali se pod nadvládu bezvěrců a někdy se lidé odlišného vyznání stavěli proti islámu. Tento politický úpadek ale vytvořil podmínky pro největší rozmach islámu za posledních 600 let. V polovině 18. století vzniklo hnutí vnitřní obrody, reformy náboženského života a do konce 20. století zaplavilo téměř všechny části islámského světa.

Znaky islámu

Korán

00_koran.jpg
Pro muslimy je Korán Slovem Božím a přímým vyjádřením Boží vůle. Jako důkaz toho, že jeho zjevení je zázrak, má svědčit Muhammadova negramotnost i to, že nemohl znát mnoho věcí, o kterých Korán hovoří. Je tudíž nejvyšší autoritou a jedinou cestou ke spáse, měřítkem pravdy i vzorem správného chování. Muslimové se s texty seznamují již v útlém věku a poté je provází celý život – jsou recitovány při svatbách i pohřbech, při každodenních modlitbách, věřící se k nim obrací v těžkých chvílích. Mnoho muslimů zná text Koránu zpaměti. Profesor koránské exegeze (tj. zkoumání náboženských textů) z muslimské univerzity al-Azhar říká: „Pro muslimy není Korán pouze textem modliteb, nástrojem proroctví, duchovní potravou a oblíbeným zpěvem duše. Je to zároveň základní zákon, pokladnice věd a zrcadlo věků. Je to útěcha pro přítomnost a naděje do budoucna.“ Muslimové jsou přesvědčeni, že podstata Koránu spočívá v jeho úvodní súře zvané Fátiha. Tuto súru užívají obdobně jako křesťané Otčenáš. Korán a Sunna (soubor islámského práva) jsou knihami, na kterých stojí muslimská společnost.

Modlitba

Muslim se modlí pětkrát denně: za úsvitu, v poledne, odpoledne, těsně po západu slunce a večer. Před každou modlitbou svolává muezzin věřící do mešity. Když zaslechnou jeho volání, měli by se připravit k modlitbě – buď doma (kde se modlí většinou ženy) nebo v mešitě. Povinná účast na modlitbě v mešitě je pouze v pátek v poledne, kdy si věřící rovněž vyslechnou kázání. K modlitbě si věřící zuje boty, omyje se (odstraněním nečistot ze svého těla symbolicky vyjadřuje touhu očistit se duchovně) a stejně jako ostatní se postaví čelem k Mekce. Poté, co dá immám znamení, začíná se modlit, přičemž musí vyjadřovat svým postojem skromnost, oddanost, soustředěnost a pozornost. Mluví k Bohu a naslouchá mu. Pokud by nebyl upřímný, modlitba by neměla žádnou váhu.

Pouť do Mekky

00_kaaba.jpg
Každý muslim, který je zdravý, nemá dluhy a je schopen uhradit své náklady i náklady těch, kteří jsou na něm závislí v době, kdy bude nepřítomen, by měl pouť do Mekky podniknout alespoň jednou v životě. Poutník, tím, že se oddává Bohu, obětuje všechny věci, kterými se vyznačuje v běžném životě – bohatství, rodinu, přátele, rozdíly v oděvu… Všichni jsou si rovni oděvem i tím, co musí vykonat. Pouť se koná v posledním měsíci muslimského roku. Než vstoupí poutník na posvátné území Mekky, převleče se do „ihrámu“ – dvou prostých bílých pruhů látky. Následují různé symbolické činnosti a modlitby, které zahajuje i uzavírá tím, že sedmkrát obejde Ka´bu (nejposvátnější stavbu islámu).

Náboženský rok

Muslimský rok má 353 dnů, proto se každým rokem posunuje o 11 až 12 dnů oproti křesťanskému kalendáři. Dělí se na dvanáct lunárních měsíců po 29 nebo 30 dnech. Jména měsíců, z nichž některá se vztahují k ročním obdobím, pocházejí z předislámského kalendáře, kdy byl každé 3 roky přidáván přestupný měsíc, aby se lunární kalendář držel v souladu s přírodou. Prorok ale údajně trval na tom, aby muslimové přijali čistě lunární kalendář, a tak byl 13. měsíc zrušen. Den začíná okamžitě po západu slunce, nikoliv o půlnoci.

Svátky

Dodržování dvou hlavních svátků je pro muslimy povinné, jelikož jim to nařídil přímo Prorok. Jde o íd al-fitr, tzv. „malý svátek“, svátek ukončení půstu, který připadá na 1. den desátého měsíce. Druhým svátkem je íd al-adhá, tzv. „velký/obětní svátek“, který připadá na 10. den posledního měsíce a jeho oslavy mohou trvat 3 i více dní. Tento svátek je zahájen modlitbou, poté se obětuje kráva, ovce nebo velbloud. Z oběti si věřící ponechá třetinu masa a zbytek rozdá chudým. Dalším povinným svátkem je ramadán neboli měsíc půstu. Jde o devátý měsíc muslimského kalendáře. Během ramadánu se všichni dospělí muslimové musí zdržet jídla, pití, kouření a pohlavních styků za denního světla.

Dodržování dalších svátků je dobrovolné. Patří mezi ně např. poslední pátek ramadánu, kdy muslimové chodí do mešity, aby se rozloučili s postním měsícem, nebo ášúrá (10. den prvního měsíce), kdy si muslimové připomínají, že Noe opustil archu, Mojžíš zachránil Izraelity před faraonem a ší´itský mučedník Husajn padl u Karbalá. Pro ší´itské muslimy je poslední zmíněný svátek nejdůležitějším v roce.

Životní etapy muslima

Shi'ite worshippers attend Friday prayers at Baghdad's Kadhimiya shrine Narození – ihned po narození se dítěti šeptá výzva k modlitbě do pravého ucha a její začátek do levého. První slovo, které muslimské dítě slyší, je „Bůh“. Sedm dní nato je dítě pojmenováno během obřadu, který se nazývá „akíka“. Na tento obřad jsou pozváni nejbližší přátelé a příbuzní, smyslem obřadu je nejenom pojmenování dítěte, ale také jeho uvedení do okolí, ve kterém bude vyrůstat. Jméno se zpravidla vybírá mezi jmény členů Prorokovy rodiny, proroků zmíněných v Koránu nebo mezi jmény velkých osobností muslimských dějin.

Dospívání – ještě v dětství, nedlouho po čtvrtých narozeninách, kdy už by mělo být dítě schopné číst, se koná rodinná slavnost, při které se odehrává první hodina čtení – recituje se úvodní súra z Koránu. Tím začíná vzdělání malého muslima. Druhým obřadem této etapy života je obřízka, které se podrobují chlapci mezi sedmým a dvanáctým rokem života.

Svatba – Prorok údajně prohlásil: „Když se služebník Boží žení, o polovinu zdokonaluje své náboženství.“ Existuje tedy veliký důraz na to, aby se muslimové spíše ženili, než zůstávali svobodní. Dává se přednost tomu, aby byl muž po celý život svázán s jednou ženou. Muži je sice dovoleno mít až čtyři ženy najednou, ale pouze za podmínky, že bude zacházeno se všemi stejně (to znamená, že musí dávat všem stejné dary a noci musí trávit postupně se všemi). K platnému rozvodu stačí, aby muž třikrát za sebou pronesl: „Rozvádím se s Tebou“, ale zábrany k jeho uskutečnění jsou značné – Prorok byl proti rozvodu a navíc při něm může nastat nutnost vyplatit značný finanční obnos bývalé manželce. Svatební obřad může probíhat v mešitě, v domě nevěsty nebo v domě ženicha. Zpravidla je u něj přítomný imám (muslimský duchovní), ale nepostradatelná je při manželském slibu pouze přítomnost dvou muslimských svědků.

Smrt – stejně, jako bylo slovo Bůh prvním, které muslim slyšel, mělo by být i posledním, které pronese. Ihned po smrti je tělo omyto, oblečeno do rubáše a odneseno do mešity, kde je vykonán pohřební obřad. Poté je ihned rakev odnesena na hřbitov. Podle slov Proroka je správné, aby spravedlivý dospěl k Bohu co nejdříve. Tělo je pochováno obličejem obráceným k Mekce. Muslimy jejich víra nabádá, aby příliš netruchlili – u sunnitů trvá smutek maximálně týden. Smrt není koncem života, všichni, kdo se opravdu podřídili Boží vůli, se opět shledají na onom světě.

Islám ve Střední Asii - historie

Na území Střední Asie pronikal islám pozvolna a mírovou cestou. Přinesli ho zejména muslimští obchodníci, kteří využili polohy hlavních islámských zemí a ovládli velkou část obchodu podél světových obchodních cest, včetně Hedvábné stezky vedoucí z východního Středozemí přes Írán a Turkmenistán, podél Tarimské pánve do Číny. Hedvábná stezka byla tak přirozeným kanálem, kterým mohl islám přitékat. Nemuslimští obchodníci často přijímali islám už z toho důvodu, že se jim pak s muslimskými partnery (kterých byla většina) lépe obchodovalo – sdíleli jednu kulturu, stejná pravidla a zákony. Skutečné šíření víry je ale obvykle činností, která je připisována světcům a súfím (súfismus = mystická, umírněná forma islámu zaměřená na intuitivní poznávání a prožívání víry).

Zatímco Írán byl ší´itský, Střední Asie zůstala sunnitská. Perština tady pomalu mizela a byla nahrazována turečtinou. Panoval tu silný náboženský duch a sunnitská ortodoxie. Islámští učenci (ulamá) získali ve vztahu ke světským vládcům (chánům) obrovskou moc. Důležitý byl proces zachování a předávání struktury a hodnot islámské společnosti. Ten se postupem času měnil, protože súfíské řády stále více ovlivňovaly život lidí a nahrazovaly stát. Nejdůležitější roli při obracení kočovných národů na víru měly řády nakšbandíja, kubrawíja a kádiríja. Hrobky světců často stavěly na okraji stepi, v blízkosti nomádských tábořišť (např. u tábora šejcha Ahmada Jasavího v Turkmenistánu). Rostoucí vliv súfíských řádů znamenal i větší důraz na život Proroka Muhammada, který se stal vzorem. Typickou stavbou tohoto období byla tzv. madrasa – stavba, kde se ulamá učili islámským vědám.

Geok depe: pevnost kde byly poraženy turkmenské kmeny ruským vojskem
Stejně jako v jiných muslimských zemích, zaznamenal islám ve Střední Asii na počátku 18. století úpadek. Mnozí ze súfíského řádu naškabandíja se pak postavili do čela hnutí za reformismus islámu. Ve Střední Asii, která byla střediskem řádu, byla ale jeho činnost slabší než v jiných oblastech. Výjimkou byla snad jen třídenní válka vedená naškabandovci proti ruské nadvládě v roce 1898.

Po vzniku Sovětského svazu se objevily snahy o úplnou asimilaci Střední Asie do nového sovětského systému, což vyžadovalo likvidaci muslimských společenských struktur. Cílem marxisticko-leninské ideologie bylo vymýcení náboženství ze života lidí a navíc byl islám z komunistického pohledu cizím náboženstvím, které na území Střední Asie zavlekli arabští dobyvatelé. Sovětský svaz prosazoval ateistické vzdělávání a výchovu. Systematický boj proti náboženství byl zaměřen převážně proti pravoslavné církvi, naproti tomu ve Střední Asii zvolil Lenin pomalejší postup. Bylo to způsobeno i tím, že sovětský režim neměl v této oblasti dostatek lidí, kteří by ji byli schopni řídit, a proto se musel alespoň zpočátku spolehnou i na místní loajální muslimy.

Formálně byl vztah režimu k náboženství stanoven v lednu 1918, kdy byl přijat dekret O oddělení církve od státu. Tento zákon zrušil finanční podporu náboženským organizacím, náboženskou přísahu u soudu a ostře omezoval pravomoc církví v otázkách narození, smrti, sňatku a vzdělání. Církve nesměli vlastnit majetek a vystupovat jako právnické osoby. Věřící ale mohli i nadále praktikovat svoje obřady a výuka náboženství byla povolena.

Střední Asie postrádala pro bolševiky zásadní sociální základnu – proletariát. Tuto skutečnost si nahrazovali snahou zrovnoprávnit ženy s muži. Kromě zajištění rovnoprávného postavení žen ve společnosti a práva volit se společnost zaměřovala na sekularizaci rodinného práva. Koncem 20. let se vyhrotily protesty proti této iniciativě a v důsledku neschopnosti vládnoucí moci tyto nepokoje řešit se situace žen vracela do původních kolejí. Od roku 1927 byly postupně zatýkáni všichni, koho sovětské orgány a tajná policie považovaly za duchovního. Zatčení byli buď popraveni nebo posláni do pracovních táborů mimo Střední Asii. Od roku 1929 existuje zákon, který umožňuje provozování mešit prostřednictvím registrace u státu, ale také tvrdou kontrolu nad náboženskými skupinami.

V polovině 30. let došlo k útlumu boje proti islámu, na druhou stranu ale v rámci druhé vlny zatýkání v celém Sovětském svazu začala opětovná likvidace náboženských autorit. Islám byl nadále ateistickou propagandou popisován jako přežitek, který je potřeba vykořenit. Po dvaceti letech násilného boje se tak sovětskému režimu podařilo vymýtit islám z veřejného života místní společnosti.

Pomní Lenina v Aschabátu Během druhé světové války protináboženská propaganda téměř ustala a to kvůli potřebě zapojit muslimské obyvatelstvo do válečného úsilí. Na konferenci v Taškentu byla v roce 1943 dokonce ustanovena Středoasijská duchovní správa muslimů, v důsledku toho muselo později sovětské vedení obnovit i právní suverenitu náboženských organizací. Z pohledu Stalina měla ale duchovní správa plnit především propagandistickou roli v zahraniční politice. Vítězství spojenců znamenalo zlepšení postavení Sovětského svazu ve světové politice, což ale vyžadovalo i změnu pověsti politiky vůči Islámu na vlastním území. V tomto ohledu měla hrát důležitou roli nově ustanovená duchovní správa. Některé veřejné náboženské obřady (veřejná modlitba, půst) byly proto v omezeném měřítku opět povoleny. Tajná policie hrála i nadále důležitou roli při kontrole a sledování jakékoliv náboženské činnosti. Na konci Stalinovy vlády docházelo k pravidelnému zavírání mešit a rušení náboženských spolků.

V následujících letech opět sílila vědecko-ateistická propaganda. Byly přijaty kroky pro další omezení činnosti náboženských spolků a omezení poutí ke svatým místům. Tato kampaň trvala až do pádu S. N. Chruščova. Po nástupu L. I.Brežněva k moci došlo k jisté kritice tvrdého postupu Chruščova, nová politika byla však mírnější pouze navenek pro zahraniční pozorovatele, proti islámu ve Střední Asii byla i nadále uplatňována silná ateistická propaganda. Tuto politiku praktikoval i poslední představil Sovětského svazu M. S. Gorbačov, který islám považoval za nekompatibilní s komunistickým režimem. Ke konci 80. let docházelo v rámci celkové liberalizace života v Sovětskému svazu i k postupnému uvolňování náboženské politiky ve Střední Asii.

I přes 70 let trvající propagandu se Sovětskému svazu nepodařilo vymýtit islám ze soukromého života obyvatelstva. Lidé navenek žili ateistickým životem, v soukromí však i nadále dodržovali muslimské tradice a obřady.

Türkmenbašy

00_turkmenbasi_live.jpg

00_turkmenbasy.jpg

První prezidentské volby po v samostatném Turkmenistánu proběhly v říjnu 1990. Jediným kandidátem byl tehdejší předseda Nejvyššího sovětu Turkmenské SSR Saparmyrat Nijazov. Druhé volby proběhly po přijetí nové ústavy v červnu 1992. Saparmyrat Nijazov v nich podle oficiálních statistik získal 99,5% hlasů.
Saparmyrat Nijazov byl od roku 1985 generálním tajemníkem Turkmenské SSR, od roku 1990 do roku 2006 byl pak prezidentem Turkmenské republiky. Během své vlády vybudoval silný kult osobnosti. V roce 1999 mu bylo společně s doživotním prezidentským mandátem schváleno i nové příjmení Türkmenbašy (Otec Turkmenů). V roce 2001 byla turkmenskému národu předána „Svatá kniha“ Ruhnama, což je jakýsi morální kodex turkmenského národa údajně sepsaná Türkmenbašym, jejíž základy vycházejí z Koránu. Politika Türkmenbašyho je podrobněji popsána v seminární práci Specifika vlády Turkmenbašiho od Lucie Radové a Martiny Krčilové (dostupné z: http://www.hks.re/wiki/specifika_vlady_turkmenbasiho).

Ruhnama

Ruhnama je Svatá kniha, která byla údajně sepsaná prezidentem Türkmenbašym. Klade si za cíl stát se zdrojem duchovního a morálního poučení turkmenského národa. Koncepčně je kniha rozdělena na 5 částí, ale některé myšlenky se mnohokrát opakují, což má vést k utvrzení určitých tezí. Dnes má Ruhnama už dva svazky a musí ji znát nejen každý zájemce o práci na státním úřadě, ale také například každý žadatel o řidičák. Ruhnama doslova znamená „duchovní kniha“. První díl, vydaný v roce 2001, se zaměřuje zejména na historii Turkmenistánu. Druhý díl vyšel v roce 2005 a popisuje zásady správného chování.

Dle Slavomíra Horáka existují 3 základní teze Ruhnamy: turkmenská historie, turkmenská tradice a proroci a současný Turkmenistán. V první části se čtenář dozví o tradici turkmenského národa, která je stará 5000 let. Negativně je zde hodnoceno období po ruské okupaci až do roku 1991. V části o tradicích a prorocích je opěvována krása tradičních turkmenských výrobků i tradiční mírový duch Turkmenů. Text často pracuje s turkmenskými příslovími, ve kterých jsou hledány kořeny některých myšlenek Ruhnamy. Současný Turkmenistán je pak podle Türkmenbašyho historickým dovršením turkmenských dynastií a je určen nezávislostí, věčnou neutralitou a Ruhnamou Turkmenů. 21. století by se podle Ruhnamy mělo stát zlatým věkem Turkmenů.

Náboženství v Turkmenistánu dnes

00_berdymukhammedov.jpg Po smrti Türkmenbašyho v prosinci 1996 se prezidentem stal dosavadní ministr zdravotnictví Gurbanguli Berdymuhamedov. Nový prezident zrušil řadu nařízení svého předchůdce, ale ve skutečnosti pouze pozměnil některé jeho reformy a je mu vyčítáno, že pouze nahrazuje jeden kult druhým. Berdymuhamedov napsal knihu o léčivých bylinách, která se stala povinnou literaturou ve školách. V náboženských otázkách vyjádřil podporu postupnému uvolňování, nařídil ustanovení státní komise, která by napomáhala dodržování mezinárodně uznávaných norem lidských práv v Turkmenistánu.

Berdymuhamedov v roce 2008 změnil ústavu, kde si rozšířil své pravomoci. Nová ústava ale povoluje volnou soutěž politických stran. Opozice kritizuje jeho vládu, že všechny reformy jsou pouze „na oko“, ve skutečnosti se způsob vlády příliš nemění. Příkladem může být jeho předvolební slib, že zpřístupní internet každému občanu Turkmenistánu. Během prvního roku jeho vlády sice otevřel 15 internetových kaváren po celé zemi, od té doby se ale pokrytí internetem příliš nemění. Přístup na některé opoziční stránky je navíc omezen.

Závěr

Cílem této práce bylo zmapování vývoje náboženské situace na území Střední Asie a zdůraznění případných odlišností ve vývoji islámu v tomto regionu. Při zpracovávání práce jsme dospěly k závěru, že specifika této oblasti existují. Odlišnosti najdeme již v počátcích muslimské víry na tomto území, kdy sem islám dospěl mírovou cestou, zejména s obchodníky a umírněnými súfisty. Během nadvlády carského Ruska a Sovětského svazu pak byla snaha muslimskou víru co nejvíce potlačit. Výsledkem dlouhodobého násilného boje bylo vymýcení islámu z veřejného života (což ale neznamená, že byl potlačen i na poli soukromých životů věřících). Islám se ve Střední Asii dostává opět ke slovu po pádu SSSR, jeho vývoj na území Turkmenistánu je ale silně ovlivněn osobností prezidenta Türkmenbašyho. Vedle Koránu existuje Ruhnama, svatá kniha sepsaná samotným Türkmenbašym, která slouží jako morální kodex turkmenského národa, a jejíž základní myšlenky vycházejí z Koránu. Po smrti Türkmenbašyho na konci roku 1996 přichází postupné a pomalé uvolňování některých silně zakořeněných odlišných projevů místní modifikace islámu (např. slábne vliv Ruhnamy). Novému prezidentu Berdymukhammedovi je ale často vyčítáno, že veškeré reformy jsou pouze „na oko“ a že se pokouší nahradit jeden kult osobnosti jiným. Zda je tomu tak či zda se nový prezident snaží, aby byly reformy pomalé a co možná nejpřirozenější, ukáže čas.

Zdroje




Počet shlédnutí: 132

nabozenska_situace_v_turkmenistanu.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:31) (upraveno mimo DokuWiki)