obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


nemci_ve_slovinsku

Němci ve Slovinsku

Úvod

V samotném Německu žije okolo 75 milionů Němců, ve zbytku světa je dalších cca 80 milionů lidí, kteří se hlásí k německému občanství. Kdysi byli ve velké míře i ve Slovinsku, dnes jich zde ale žije poskrovnu. Kdy do této země Němci přišli a co je donutilo k jejímu následnému opuštění? To jsou jedny z hlavních otázek, na něž se tato práce zaměřuje s bližším zacílením na tzv. kočevské Němce, kterých v dnešní době žije něco přes 60 000 na celém světě.

Literární rešerše

O Němcích ve Slovinsku a zvláště o Němcích z oblasti Kočevje (něm. Gottschee) existují publikace převážně německé. Do češtiny byla přeložena publikace od Karla-Markuse Gausse Vymírající Evropané1), ve které hovoří o dalších zmenšujících se etnikách (Sefardi, Arberešové, Lužičtí Srbové, Arumuni). Gauss navštívil oblast Kočevje. Ve své knize vykresluje dnešní podobu tohoto místa a uvádí rozhovory se členy zbylých německých rodin. Zajímavé je, že Gauss popisuje odchod kočevských Němců z jejich domoviny za 2. světové války jako nedobrovolný, narozdíl od publikací zpracovávajících slovinskou historii, které tvrdí, že Němci v oblasti Gottschee - tehdy italské území- žádali Hitlera o přesídlení do německé oblasti. Mezi takové knížky se řadí i dílo Ladislava Hladkého Slovinsko2), jež stručně pojednává o slovinské historii, tedy i o příchodu a okupaci Němci. Hladký krátce zpracoval slovinské dějiny od příchodu Keltů a Římanů až po budování samostatného slovinského státu. Šířeji se rozepsal v publikaci Dějiny Slovinska3), kterou zpracoval spolu s Janem Rychlíkem, Márií Tonkovou a Alešem Kozárem.

Slovinsko

Základní informace

Oficiální název: Republika Slovinsko (Republika Slovenija)

Státní zřízení: republika s demokratickým parlamentním zřízením

Hlavní město: Lublaň

Správní dělení: 210 samosprávných obcí, z toho 11 městkých občin

              podle historického dělení - Goreňsko, Doleňsko, Notraňsko, Přímoří, Korutany, Štýrsko, Zámuří, Bílá krajina

Národnostní složení: Slovinci (83 %), Srbové (2 %), Chorvati (1,8 %), Bosňáci a Muslimové (1,6 %), Maďaři (0,3 %), Italové (0,1 %), ostatní (2,2 %), národnostně nezařazeni (8,9 %)4)

Stručná historie

Území dnešního Slovinska bylo osídleno již v době kamenné. V 8.-4. století př. n. l. se zde usadili kmene Ilyrů, po nich přišli Keltové a vytvořili zde Norické království.5) V letech 15-10 n. l. se země zmocnili Římané. V té době bylo založeno město Emona, dnešní Lublaň. Po rozpadu Římské říše přicházeli další kmeny, Hunové, Ostrogóti a Langobardi, až v 6. století dorazili Slované. Jejich nezávislost jim ale nevydržela dlouho a až do roku do 90. let 20. století Slovinci neměli de facto samostatný stát.

Jako další si zem nárokovali Maďaři a od 10. století území ovládla Svatá říše římská národa německého. Ve 14. století zem připadla Habsburkům, kterým zůstala až do 1. světové války. Jediný, kdo na chvíli přerušil vládu Habsburků, byl Napoleon. Chtěl Rakousko odříznout od moře, a tak na území dnešního Slovinska, Chorvatska a italského Terstu vytvořil tzv. Ilyrské provincie, které existovali v letech 1809-13. Po Napoleonově porážce se k moci opět vrátili Habsburkové. V roce 1918 vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS), které bylo v roce 1929 přejmenováno na Jugoslávii. Za 2. světové války si Jugoslávie chtěla zachovat neutralitu, ale nakonec byla stejně dobyta Hitlerem a rozdělena mezi Německo, Itálii a Maďarsko. Proti okupantům byl zahájen partyzánský odboj, v něm sehrála velikou roli Komunistická strana, v jejímž čele stál Josipa Broze Tita. Po skončení války a vyhnání okupantů ze země se k moci dostali komunisti a zavedli federativní republiku.

V 80. letech vypukla hospodářská krize, která zavinila etnické spory jednotlivých národů Jugoslávie. V dubnu 1990 se ve Slovinsku konali první svobodné volby, jež vyhrály strany požadující nezávislost a 25. června 1991 vystoupilo Slovinsko z jugoslávské federace.6)

Příchod a pobyt Němců

Dnešní Slovinci jsou považování za potomky alpských Slovanů, kteří do země přišli ve dvou vlnách. Jako první dorazili v polovině 6. století Slované ze severu a usadili se v oblasti východních Alp. Koncem 6. století pak dorazili Slované z jihovýchodu (podél řek Drávy a Sávy). Zem byla následně pojmenována jako Karantánie, jež byla prvním předstátním útvarem v okolí východních Alp, a jejímž centrem byl Krnski grad.

Kolem roku 740 zesílili útoky bývalých spojenců, Avarů, na Karantánii a slabí Karantánci požádali o pomoc sousední Bavory. Na oplátku za pomoc po nich Bavořané požadovali uznání jejich nadvlády, k čemuž nakonec došlo roku 745. Roku 788 se Bavorsko stává součástí Franské říše a spolu s ním i Karantánie. Pod franským vlivem zmizela korutanská autonomie, knížectví byla nahrazena hrabstvími a v roce 828 byl poslední slovanský kníže Edgar nahrazen bavorským hrabětem Helwinem. Vládnoucí slovanská vrstva byla postupně nahrazena německou šlechtou a alpští Slované se proměnili v pouhé rolníky závislé na německých feudálech.

V 9. století započala masivní německá kolonizace organizovaná jak německou šlechtou, tak církví. Začátkem 15. století pak byla prakticky celá šlechta v Korutanech německá a Slované byli zatlačeni do nejjižnějších částí Alp.

V roce 1251, sňatkem s Markétou Bebenberskou, získal český král Přemysl Otakar II. ke svým državám Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. V roce 1276 byl ale nucen alpské a rakouské země předat svému konkurentovi Rudolfu Habsburskému. V podstatě se dá říct, že od 14. století ovládl většinu dnešního slovinského etnického prostoru rod Habsburků. Jediným větším konkurentem v jihoalpské oblasti se ve 14. století staly německy mluvící hrabata z Celje. Po smrti posledního celjského knížete Ulricha II. připadl celý jejich majetek pod správu Habsburků. S příchodem 16. století a vymřením poslední větve gorických hrabat si Habsburkové přisvojili i zbývající gorická území, čímž získali politickou nadvládu nad celou slovinskou etnickou oblastí, s výjimkou italského území v severním Furlansku. Habsburkům patřily Štýrsko, Korutany, Kraňsko a tzv. rakouské Přímoří.

Z Rakousko-Uherské moci se Slovinci vymanili až 29. října 1918 (respektive 31. října 1918, kdy Národní rada SHS potvrdila složení samostatné Národní vlády pro Slovinsko), když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů – Stát/Království SHS. 31. října také předal poslední zemský prezident Kraňska (Henrik Attems) slovinským orgánům správu země.7) Díky vzniku SHS se Slovinci mohli jako národ rozvíjet, aniž by byli brzděni národnostními spory s Němci.

10. září 1919 byla v Saint Germain-en-Laye podepsána mírová smlouva, která stanovila hranice mezi Rakouskem a SHS. Slovinsko se tak skládalo z lublaňské a mariborské oblasti, kde na necelých 16 000 km2 žilo přes jeden milion obyvatel, z čehož bylo 30 000 Němců. Ti se náhle ocitli v pozici národnostní menšiny usazené především v Dolním Štýrsku a Kraňsku v oblasti Kočevje.8) Do roku 1939 zde vznikly německé osady. V Dolním Štýrsku a Zámuří (malé území při řece Muře) čítaly 13 000 Němců, v Kraňsku jich žilo 6 000 a v Kočevje 15 000.9) Za 2. světové války si Německo přisvojilo oblast kolem města Dravograd, Dolní Štýrsko a severní část Kraňska. Na těchto územích bylo slovinské obyvatelstvo podrobeno germanizaci. Původně se počítalo i s masovým vysidlováním slovinského obyvatelstva a německou kolonizací. Deportace se ale omezila jen na osoby, které se přistěhovali až po vzniku Jugoslávie a větší německá kolonizace se také neuskutečnila, kvůli nedostatečnému počtu kolonistů. Z původních plánovaných 80 000 osadníků se nakonec našlo jen 15 000, mezi nimi byli i obyvatelé Kočevje.10)

Slovinské etnické teritorium bylo osvobozeno v květnu 1945 Jugoslávskou armádou a zbytky německých vojsk prchly do Korutan. Němci, jimž se nepodařilo včas odejít ze země, se ocitli v internaci. Celkem byly do internačních táborů umístěny 3 000 Němců z jižního Štýrska a 9 000 Němců a Slovinců z Kraňska. Většina z nich byla v letech 1945-46 přemístěna na území Německa a Rakouska.11)

Dnes žije Němců ve Slovinsku necelých 500,12) a to hlavně v Mariboru, Štýrsku a Kočevje.13)

Občina Kočevje

{{2014:0_kocevje.jpg|

(Kočevje po roce 2000 a v roce 1930)

Kočevje se rozprostírá na 850 km2 od říčky Krka na severu až k řece Kolpa na jihu. Kolpa dnes tvoří hranici mezi Slovinskem a Chorvatskem. Na začátku 14. století začal korutanský hraběcí rod Ortenburgerů s plány na využití tohoto vzdáleného léna v Dolním Kraňsku. Kolem roku 1300 tam byly vyslány slovinské rodiny, aby v tamějším pralese vytvořili osadu a zpřístupnili oblast budováním prvních lesních cest. Po dvaceti letech dorazili další kolonisté, jednalo se o německy mluvící selské synky pocházející z Korutan a východního Tyrolska. Ve svých domovech nezaujímali hodnotné dědické postavení, a tak vyrazili za vyhlídkou na svobodu a majetek. V roce 1348 vypukl v Korutanech mor, který zahubil na polovinu obyvatel. Ortenburgerové najednou neměli dost kolonistů, a tak je začali přivádět z Tyrolska, možná i z Frank a Duryňska. Nově osídlená oblast se po pár letech začala nazývat Kočevje.14) Po smrti Ortenburgerů roku 1420 převzali oblast pod svou správu hrabata z Celje. Na přelomu 14. a 15. století sem povolali německy mluvící kolonisty z dalších svých panství, čímž přispěli ke vzniku rozsáhlé enklávy německy mluvícího obyvatelstva.15)

Kočevští Němci netvořili nikterak velké etnikum. V dobách největší slávy (1875) jich zde žilo 26 000. Nepovažovali se při tom za Němce rozptýlené v cizině, ale za Kočébry neboli Gottscheberer. Krize v 19. století přiměla celé rodiny, nebo aspoň některé členy většiny rodin, vystěhovat se do Spojených států. V roce 1920 žilo v USA v New Yorku a Clevelandu více kočébrů než v Kočevje a nepříznivě zapůsobila i slovinská národnostní politika, která se snažila oslabit německá etnika v zemi. Ještě v roce 1918 se kočevští Němci, doma i v USA, pokusili o vytvoření nezávislé „Republiky Gottschee“. Došlo ale pouze k odjezdu delegátů do Paříže, kde jim bylo povoleno jen odevzdat petici, namísto plánovaného vystoupení před světovými mocnostmi na mírové konferenci.

Za 2. světové války museli Němci z Kočevje odcházet znovu. Tentokrát na ně ale neměl vliv národ slovinský nýbrž německý. Spolu s Itali a Maďary si Němci rozdělili Slovinsko na tři části. Jižní polovinu (Notraňsko, Doleňsko a Lublaň) si přisvojili Italové jako Lublaňskou provincii, Maďaři získali oblast Zámuří a Velkoněmecké říši připadla severní polovina země. Teritoria jižního Štýrska a nejsevernější okraje Doleňska byla přiřazena do německé provincie Štýrsko a Goreňsko s Mežiškou dolinou se staly součástí Korutan. Všechny tři země si přály, aby Slovinci jako národ přestali existovat, největší úsilí ale vynaložilo Německo. Většina Slovinců měla z Korutan a z jižního Štýrska zmizet, zbytek měl být poněmčen. Na jimi uvolněná místa přišli kočevští Němci, kteří se po rozdělení země stali enklávou v Lublaňské provincii. Roku 1941 se měli na Hitlera obrátit s dopisem, ve kterém ho žádali o pomoc s přestěhováním na území Říše. Podle jiných zdrojů byli ale kočevští Němci k odchodu ze svých domovů nuceni politickými emisary a domácími nacisty, kteří jim tvrdili, že následující léta v Kočevje nemají šanci přežít. „Prý to měli těžké, ale kočevští Němci, kteří svou maličkou domovinu opustili, to měli ještě těžší. Neusadili se ve východním Tyrolksu, v mytické pravlasti, všichni pěkně pohromadě, kdepak, vlaky je dovezly jen asi 50 kilometrů na sever, na území, které se oficiálně nazývalo pásmo Sáva-Sota a jemuž se lidově říkalo Rannský trojúhelník.16) V každém případě se roku 1942 ze zbylých 13 000 kočevských Němců 12 000 odstěhovalo.

Dnes (údaje z roku 2001) má celá oblast Kočevjě 17 000 obyvatel, kolik z nich se ale v této oblasti hlásí k německé národnosti, to je otázka. Kdysi jich bylo 30 000. První referendum, při němž se lidé mohli hlásit i k německé a rakouské národnosti se konalo roku 1991. Ve výsledku se 191 občanů označilo za Rakušany, 546 za Němce a 1543 uvedlo jako svůj mateřský jazyk němčinu. Skupina s německým mateřským jazykem ale nemusí představovat potomky kočevských Němců, ale mohou představovat pozůstatky německy hovořících skupin z jiných historických etap osidlování, jako byli Dolní Štýřané z města Marburg nebo Cilli. Ještě v roce 1910 žilo v Mariboru více než 80% obyvatel německé národnosti, dnes už bychom tam příslušníky německého národa hledali těžce. Nikdo z obyvatel v Kočevské Rece ale nepochází z rodiny, která by zde žila déle než jednu generaci. Po té, co kočevští Němci v roce 1942 odešli, byli roku 1950 vysídleni i slovinští usedlíci a území bylo prohlášeno za vojenské bezpečnostní pásmo, do kterého měla přístup pouze armáda.

(znak Gottscheer Relief Association)

Dnes žijí kočevští Němci hlavně v USA, kde jich je kolem 60 000, další menšiny najdeme v Rakousku a Německu. Kočevští Němci v Americe často nemluví německy, ale na internetu vzájemně komunikují a vyměňují si vědomosti o své původní zemi, rekonstruují dějiny kočevských Němců ze starých děl a pátrají po lidech, jejichž předkové pocházejí ze stejné vesnice. Komunikují mezi sebou stejně jako lidé na vesnicích a v podstatě vytvářejí Gottschee virtuální.17) Mezi takové stránky patří např. „Kump/Staudacher Gottschee Site“.18) Kdokoli se zde může zapsat a komunikovat s ostatními pomocí četu, hledat informace o svých příbuzných, nebo je poskytovat ostatním. V USA byla také založena spousta organizací, a to především v New Yorku - Gottscheer Relief Association,19), Gottscheer Männerchor, Gottscheer Kranken Unterstützungs Verein atd.

Kočébři

Kočébři bylo jedno z obvyklých povolání obyvatel Kočevje. Jednalo se o podomní obchodníky, kteří své zboží nosili v koši zavěšeném na krku. Povolení provozovat podomní obchod získali v roce 1492 od císaře Bedřicha III. a v 18. století se spolu s lesním hospodářstvím a zemědělstvím stal nejdůležitějším zdrojem příjmů.

Muži, jejichž rodinám nestačila k obživě půda, se na podzim vydávali na cestu na sever, aby v Kraňsku, Štýrsku a Tyrolsku, dokonce i v Salcburku a ve Vídni nabízeli své zboží po hospodách a na poutích. Kočébři se stali známými po celé monarchii a lidé je mohli potkat i po 2. světové válce. Své zboží nenabízeli přímo, ale formou číselné loterie, neboť jim cechovní řád zakázal obchodovat obvyklým způsobem. Zákazník si obvykle táhl tři čísla, pokud byl jejich součet nižší než sto, zvítězil kupující a žádané zboží dostal jako cenu, pokud součet stovku převyšoval, vyhrál prodávající a inkasoval vloženou částku. Ze začátku kočébři prodávali vyřezávané zboží, věci denní potřeby a drobného přepychu, později přidali skleněné zboží, jižní plody, pečivo, turecký med, pochoutky z Balkánu atd. Spolu s penězi pak obchodníci domů přinášeli i novinky a příběhy ze světa a zároveň mohli poměřovat změny mezi současným německým jazykem a jejich vlastním dialektem. V lednu se opět vydali na cestu a na letní slunovrat se vraceli, aby se až do podzimu účastnili prací na polích. Kočevský podomní obchod se udržel téměř pět set let, změnil se ale jen minimálně.20)

Kočevské spolky ve Slovinsku

Po roce 1991 vznikly ve Slovinsku dva kočevské spolky: „Slovinský kočevský spolek Petra Koslera“ v Lublaňi, „Spolek kočevských starousedlíků“ v Polanje21)

Dalším spolkem je Society of Gottscheer Germans, který byl založen roku 1992. Jejich snahou je sjednocovat potomky a přívržence Němců v Kočevje, zachovat jejich jazyk (dialekt, kterým se mluvilo v letech 1330-1941), kulturu, etnické a architektonické charakteristiky, stejně jako posílit národní sebeuvědomění. Společnost organizuje řadu vzdělávacích a kulturních akcí ve spolupráci se Slovinským kočevským spolkem Petra Koslera a slovinskými kulturními institucemi.22)

Závěr

Z bývalých vládců Slovinska dnes zbyla jen menšina, která se v obecných informacích uvádí pod přízviskem „ostatní“. V současném Slovinsku žije Němců skutečně málo a jejich počet se stále zmenšuje. Když se o nich mluví, tak se myslí především kočevské Němci, kterých také není mnoho. Přesto tento národ stále žije. Vede spolky a organizace, kde jednotliví členové mohou pátrat po svých kořenech. Otázkou je kolik kočevských Němců zbyde za deset, dvacet let a kdo se za ně bude považovat. Vždyť dnes žije více Kočébrů v USA než v samotném Kočevje.

Použité zdroje

GAUSS,K.-M., Vymírající Evropané, Vitalis, Praha 2003

HLADKÝ, L., Slovinsko, Libri, Praha 2010

RYCHLÍK, J., TONKOVÁ, M., HLADKÝ, L., KOZÁR, A., Dějiny Slovinska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011

Historie Slovinska [online]. Mundo 2008 [citováno 5. 6. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.mundo.cz/slovinsko/historie>

Německé obyvatelstvo na východních německých územích a územích s německým obyvatelstvem v jižní, východní a jihovýchodní Evropě v září 1939, [online] Go east 2011 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/382_020811.pdf>

POPIS 2002 - Population by ethnic affiliation, Slovenia, Census 1953, 1961, 1971, 1981, 1991 and 2002, [online] Statistični urad Republike Slovenije 2002 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.stat.si/popis2002/en/rezultati/rezultati_red.asp?ter=SLO&st=7>

Kump/Staudacher Gottschee Site [online] 2009 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://hwk.best.vwh.net/ks/>

Gottscheer Relief Association [online] 2011 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.gottscheenewyork.org/index.html>

Germans of Slovenia demand official recognition, [online] German World Alliance [citováno 9. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.germanworldalliance.org/news/RecogSlovenia.html>

Society of Gottscheer Germans, [online] Slovenia Cultural Profile [citováno 9. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.culturalprofiles.net/slovenia/Units/5748.html>

Poznámky

Etnická mapa Jugoslávie v roce 1931


Počet shlédnutí: 17

1)
GAUSS, K.-M., Vymírající Evropané, Vitalis, Praha 2003
2)
HLADKÝ, L., Slovisnko, Libri, Praha 2010
3)
RYCHLÍK, J., TONKOVÁ, M., HLADKÝ, L., KOZÁR, A., Dějiny Slovinska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011
4) , 7) , 11) , 15)
HLADKÝ, L., Slovinsko, Libri, Praha 2010
5)
HLADKÝ, L., Slovinsko, Libri, Praha 2010
6)
Historie Slovinska [online]. Mundo 2008 [citováno 5. 6. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.mundo.cz/slovinsko/historie>
8) , 10)
RYCHLÍK, J., TONKOVÁ, M., HLADKÝ, L., KOZÁR, A., Dějiny Slovinska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2011
9)
Německé obyvatelstvo na východních německých územích a územích s německým obyvatelstvem v jižní, východní a jihovýchodní Evropě v září 1939, [online] Go east 2011 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/382_020811.pdf>
12)
POPIS 2002 - Population by ethnic affiliation, Slovenia, Census 1953, 1961, 1971, 1981, 1991 and 2002, [online] Statistični urad Republike Slovenije 2002 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.stat.si/popis2002/en/rezultati/rezultati_red.asp?ter=SLO&st=7>
13)
Germans of Slovenia demand official recognition, [online] German World Alliance [citováno 9. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.germanworldalliance.org/news/RecogSlovenia.html>
14) , 16) , 17) , 20) , 21)
GAUSS,K.-M., Vymírající Evropané, Vitalis, Praha 2003
18)
Kump/Staudacher Gottschee Site [online] 2009 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://hwk.best.vwh.net/ks/>
19)
Gottscheer Relief Association [online] 2011 [citováno 6. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.gottscheenewyork.org/index.html>
22)
Society of Gottscheer Germans, [online] Slovenia Cultural Profile [citováno 9. 5. 2012]. Dostupné z WWW: <http://www.culturalprofiles.net/slovenia/Units/5748.html>
nemci_ve_slovinsku.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:38 autor: 127.0.0.1