obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


o_holobradem_davidovi_ze_sasunu_jak_v_statecnem_boji_premohl_egyptskeho_krale

O holobradém Davidovi ze Sasunu, jak v statečném boji přemohl egyptského krále

Vypráví Václav A. Černý

Bohatýři dávných časů. Lidové eposy národů Sovětského svazu. Praha: Lidové nakladatelství, 1989

Arménská vyprávění o recích ze Sasunu, nazývaná někdy také podle jednoho z hlavních hrdinů David ze Sasunu, byla zapisována přibližně od poloviny 19. století především v jižní Arménii (dnes na území Turecka), ale jsou v té či oné podobě známa všem Arménům. Mnohokrát byla také literárně zpracována. Naše zpracování epizody o Davidově boji s egyptským králem vychází z tzv. akademického svodu, a sice z jeho třetího vydání, které vyšlo pod názvem Sasunci Davith, Jerevan 1961.


A hleďme, páni gusani1)! Jakpak že jste přišli až k nám na salaš? Minuli jste málo bohatých statků, pyšných hradů a zbožných klášterů? Čímpak vás, my chudáci, můžeme uhostit? Spíme s ovečkami, jíme, co nám dají. Lavice máme kamenné, pijeme vodu z pramene, hromy do nás bijí, z nebe deště lijí a v noci kolem lační vlci vyjí.„

Mnoho jsme, pane bačo, minuli bohatých statků, pyšných hradů i zbožných klášterů. Boháči před námi vrata zavírali, hradní páni na nás chrty štvali — a páni mniši se křižovali, jak kdyby ďábla uhlídali. Proto jsme přišli za vámi, páni ovčáci. S ovečkami spíte, jen to, co ovečky dají, jíte, kamenné máte lavice, zato srdce nemáte kamenná, pro poutníky i poutnice se u vás vždycky najde sýr a žinčice — a v noci se na vás hvězdy usmívají.“ „Vítejte tedy, páni gusani. Zasedněte s námi kolem ohně, vezměte za vděk skromnou večeří — vše, co máme, rádi dáme, nic před vámi neschováme. Pojezte s námi chleba a sýra, popijte s námi vody pramenité, a když nás při tom dobře pobavíte, když zazpíváte něco pro potěchu, bratrsky se s vámi rozdělíme o zbytek vína, které máme v měchu — tak vás i sebe nejlíp odměníme. Jestlipak, páni, když tak světem jdete a všelicos od lidí vyslechnete, jestlipak znáte taky nové písně?“ „My gusani jsme věru proslavení a v celé zemi nad nás lepších není; my známe písně pěvců z Goghthanu o bojích dávných králů s vojsky Alánů, my známe písně svatební i žalozpěvy, a taky jeden příběh zbrusu nový o slavném reku panu Arslanovi, jak vyvázl dík lásce krásné děvy ze spárů samého anděla smrti. Na nás je, pane bačo, spolehnutí: naše písně pyšné zkruší, pokorné hřejí v duši, vítěze odměníme písní a poražené utěšíme v tísni.“

„Jestlipak znáte, páni gusani, i písně o hrdinech ze Sasunu?“

,Jakpak bychom je neznali! Tisíckrát už jsme o tom zpí­vali, jak Sanasar a Baghdasar si vystavěli na skalisku hrad…„

„Ne, o tom nechceme dnes poslouchat.“ „Jak Starší Mher, ten ze Sasunu pán, žil se svou chotí paní Armaghan, jak v boji zabil egyptského krále a jak ho potom k sobě nenadále pozvala egyptská paní a jak se Mher jejímu naléhání rozhodl nakonec vyhovět — a nevracel se domů sedm let…„


„O tom též nemusíte vyprávět.“

„Pak tedy o zrození Davidově. Jak poslali ho k té egyptské vdově, když umřel Mher, Sasunu mocný pán, i jeho žena paní Armaghan hned potom, co Davida povila, neb nesplnila to, co slíbila, a David, v egyptské zemi host, v samotném králi vzbudil žárlivost a ocitl se v hradním vězení…

„I o tom už jsme dobře zpraveni.„

„A zdalipak se donesly k vám zvěsti, jak Davida poslali krávy pást a jak je málem přived do neštěstí, když dravé šelmy přihnal do města? A jak výběrčí daní vytrestal? O tom se zpívá v jedné písni nové.“ „I to už je nám známo, gusanové.„ „Poslyšte tedy píseň o boji, v němž David zdolá egypt­ského krále. Hej, bratři gusani, teď v souhře dokonalé se držte každý přesně svého partu. Začneme podle gusanského zvyku požehnáním pro všechny z účastníků.“


Požehnání těm, kdo poslouchají

- Žehnáme vám, páni!

Požehnání těm, co písně znají!

- Ať jsou požehnáni!

Prokletí pro krále egyptského!

- Proklínáme jej i plémě jeho!

A reku Davidovi požehnání!

- Čtyřicateré požehnání!

Ať ho andělové chrání!

Třem čtvrtím světa vládl egyptský král, jen jedna čtvrti­na nebyla podřízena jeho žezlu - Sasun, otčina reka nad reky, chrabrého Davida. David, v Egyptě jako lvíče odchovaný, dorostl ve lva mezi svými, vyhnal královy výběrčí daní a vším svým konáním dával najevo odhodlání bránit se zbrani v ruce svobodu své vlasti.

Ty dva znali všichni, jen málokdo však věděl, že jsou oba syny Mhera ze Sasunu, David z manželského lože, egyptský král z levého boku. Ale kdypak se dva bratři shodli, i když nebyl jeden chrabrý, druhý podlý?

Egyptský král svolal knížata a údělné pány své říše na valný sněm, dal přinést lazebnickou misku, břitvou rozťal své čelo a vlastní krví napsal tento rozkaz:

„Posílám tento list svým vojevůdcům i vojskům na jihu i na severu, na východě i na západě. Nechť se nikdo nezpěčuje a každý bez prodlení do slova a do písmene vykoná můj rozkaz! Ať se shromáždí všichni, kdo une­sou zbraň! Vytáhneme do války. Volám vás, bojovníci pevných šijí, tvrdých lebek, širokých ramen a dlouhých jazyků, volám vás do boje proti nevěřícím!
Potřebuji

tisíc tisíců bezvousých, tisíc tisíců právě ochmýřených,
tisíc tisíců černovousých, tisíc tisíců bělobradých, tisíc tisíců ryšavých!

Potřebuji

tisíc tisíců jezdců na bělouších,
tisíc tisíců jezdců na vranících,
tisíc tisíců trubačů a bubeníků,
desetitisíce desetitisíců pěších bojovníků!
Dostavte se všichni, žádný z vás se na nic nevymlouvej!„

Tento list dal přečíst egyptský král svým knížatům a údělným pánům a rozpustil valný sněm.

A jak den po dni plynul, scházela se vojska. Shromáž­dilo se bezpočtu holobradých jinochů, sotva ochmýřených mladíků, vousatých mužů a šedovousých starců. Shromáždilo se bezpočtu trubačů a bubeníků. Sedm spřátelených králů přivedlo svá vojska a tři sta šedesát loupežnických družin se k nim připojilo. Ti, co přitáhli první, vypili polovinu vody, ti co přitáhli druzí, vypili zbytek vody, ti, co přitáhli třetí, olizovali kameny v řece, ti, co přitáhli po nich, zůstali o žízni. Utábořili se před královským palácem a volali všichni jako jedním hlasem:

„Hr na proradného nepřítele!“

Nikdo však nevěděl, proti komu se chystá egyptský král táhnout.

„Vzhůru na Sasun!„ řekl jim egyptský král. „Vzhůru na Davida, který mi nechce odvádět daň a který mi tolik vojáků pobil!“

A všichni se ulekli, ti nejmoudřejší zaplakali, ti, co teprv rozum brali, se zamysleli. Jen trubači a bubeníci troubili a bubnovali a v té vřavě, kterou nadělali, králova slova neslyšeli.

Druhý den ráno pak přišla králova matka Ismilchatun do synovy ložnice, usedla v hlavách jeho lože a pra­vila:

„Nevydávej se, synu, do války proti Sasunu! Měla jsem dnes v noci zvláštní sen: Napřed jsem viděla, jak hvězda Egypta hasne, kdežto hvězda Sasunu stále jasněji svítí. Potom jsem viděla dva běžící koně — egyptský kůň prchal a sasunský kůň ho krok za krokem doháněl. A konečně jsem viděla slunce nad Sasunem a nad Egyptem bouřkové mračno. Spustil lijavec a hladina řeky stoupla, ne však vodou, nýbrž krví. Krvavé vlny se


valily korytem a na nich proud mrtvol od břehu k břehu, od obzoru k obzoru. Vzdej se, synu, svého úmyslu a nech Sasun na pokoji!„

„Hlouposti, matko!“ mávl jen rukou egyptský král. „To sasunskou krví se vzedmula naše řeka a na naše vítězství zářilo slunce nad Sasunem v tvém snu! Půjdu a vy­plením Sasun, nebude už zvedat své drzé čelo proti mně!„

„Půjdeš-li ty,“ řekla Ismilchatun, „půjdu i já.„ A vybrala ze své družiny čtyřicet dívek a čtyřicet žen, aby ji tancem a zpěvem ulehčovaly strasti cesty.

Egyptský král nasedl na koně, trubači zatroubili, bubeníci zabubnovali a vojsko se vydalo na pochod. Zadní voj ještě nestrhl stany na pláni před královským palácem v Egyptě, když přední voj už stavěl stany na pláni před městem Sasun. Každý z králových vojáků hodil jen zrnko písku do řeky vinoucí se tou plání — a poslední vojáci přešli, ani si nohy nesmočili. Tak velké bylo to vojsko. Egyptský král začal za svítání počítat korouhve a nedopočítal ani do poloviny, když se začalo šeřit. Ještě než se docela sešeřilo, vzal papír a napsal Davidovi list: „Stroj se k boji, Davide, a zkus se mi postavit! Vrhnu svá vojska na tvé město, vypálím je, muže pobiji a hrad­by rozkotám! Co moji vojáci neukradnou, to roznesou je­jich koně na kopytech! Třes se, Davide!“

Na šípu vstřelili ten dopis před hradby, tam jej Sasunští sebrali a odnesli Řvounu Hovanovi. Řvoun Hovan dopis přečetl a ustrnul:

„Proti nám tedy přitáhlo to nespočetné vojsko, nás chce podrobit a zničit egyptský král! My však jsme lid prostý, nedržíme si vojsko, naši rolníci jsou v polích a pastevci v horách, nemáme kým obsadit hradby! A i kdybychom měli, jak bychom mohli odolat takové síle?„

Na to řekl druhý z Davidových strýců Vergo: „David je mlád a nemá slovo v radě moudrých, přece však, rozumím-li dobře, vyzývá král k boji právě jeho. Snad bychom ještě mohli krále usmířit, poslat mu svoje dcery, svoje ženy a poklady ze svých truhlic — snad by se spokojil a odtáhl. Jak si však poradíme s Davidem? Ten nebude chtít slyšet o smíru, vytkne nám zbabělost a všechno zkazí!“ Třetí ze strýců, Thoros, který Davida miloval, dodal: „David je věru horkokrevný mladík, a hrdý a troufalý


až dost! By to by škoda, kdyby srazil hlavu v ztraceném boji proti přesile. Naštěstí ještě neví o ničem. Uspořádejme pro něj hostinu, rád přijde, ještě nikdy neodřekl; dejme mu vypít sedm džbánů vína — nesnese tolik, ješ­tě je moc mladý, usne a celý týden bude spát.„

Řvoun Hovan podíval se na Verga a Vergo na něj; byla jim po chuti ta Thorosova rada. Svolali tedy hostinu a všichni pili — strýcové s mírou, David bez míry, a než třikrát sedm džbánů vypili, Davidovi se oči sklížily a tvrdé usnul. Tu vyskočil strýc Thoros a zvolal:

„Vzhůru, junáci, na koně, reci! Ať psi vyjí a zbabělci pláčí! Možná že usměje se štěstí na egyptského krále, ale možná že se usměje na nás!“

A rozkázal sedlat bojové koně, nakládat stany na sou­mary a zásoby na vozy a v čele svých synů a synovců vyjel z města, aby na malém chlumu vyčkával, až egyptský král zaútočí.

Thorosova žena běžela k Davidovi, poklekla nad ním a zaplakala, horké slzy kanuly jí z lící, popálily Davida, a David škvírkou očí pohlédl na tetu:

„Proč pláčeš, teto, pročpak naříkáš? Já přece nejsem mrtev, já jen spím?„

„Kéž bys byl raděj mrtev, Davide, kéž bys zemřel ještě v lůně matky! Pobil jsi vojska egyptského krále, ano, pobil, vyhnal jsi jeho výběrčí daní, ano, vyhnal — on však sebral mnohem větší vojsko, s mnohem větším vojskem na nás přitáh, všechno pobere a všechno zničí! Ty si tu vyspáváš, a tvůj strýc Thoros se svými syny, synovci a vnuky na výspě stojí u sasunských hradeb a nastavuje hlavu za nás všechny!“

David se rozlítil, oči zaplály mu, zapomněl na opilost, vyskočil a řekl:

„Přestaň plakat, teto, setři slzy z tváří, má-li král egyptský účty se Sasunem, má je se mnou, se mnou především, a já mu splatím, jako že jsem David — přeostrými šípy, mečem ocelovým splatím mu, co dlužím, a to s nádavkem!„

A rovnou běžel k Řvounu Hovanovi. „Hola, strýče, jedu do boje! Dej mi koně, dej mi meč a zbroj!“

Hovan podíval se na synovce: připadal mu malý, sla­bý, hloupý.

„Zajdi do stáje a do zbrojnice. Co tam najdeš, to je všechno tvoje.„

David zašel napřed do zbrojnice. Na stěně tam visel štít, osníř rezavý a puklá přilba. Co měl David dělat? Vzal, co bylo. Potom zastavil se ve stáji. V koutě byl jen koník hubený, poloslepý, celý olysalý. Co měl David dělat? Vzal, co bylo.

Nasedl u vyjel z městské brány, po poli se projel, po osení, jednou tam a jednou zpět — a koník padl. Vetchá stařena tam na souvrati stála, bezzubými ústy se mu smála:

„Kampak jedeš, švarný junáku? Jistě daleko — půl cesty ponese kůň tebe, půl ty koně.“

„Neposmívej se mi, babice! Táhnu do boje na egypt­ského krále!“ „To už Sasun sbírá vojsko z žebráků?“
„Nejsem žebrák, jsem David, syn Mherův. Což mne neznáš?“

Bába hledíc očima ho měří: Je to David, či to David není? Těžko rozhodnout na mou věru. V obličeji podobá se Mheru, postavou zas se mu nepodobá. Nakonec ho poznala a řekla:

„Cožpak nemíval tvůj otec Blesk — meč, který si přines ze dna moře? Cožpak nemíval Hřebečka Džalála, ohnivého válečného oře? Nebýval snad Džalál okovaný, perleťovým sedlem osedlaný, nemíval snad třmeny u sedla, uzdu kovanou a udidla?

Cožpak jezdíval tvůj otec bez přilbice, bez náloketníků, bez osníře? Baže měl to všechno, a měl více: míval křížek na zápěstí, jenž mu nosil v boji štěstí.“

David se zeptal stařeny: „A kde je to všechno, o čem mluvíš?„

„Neměla bych ti to povědět, Davide,“ odpověděla sta­řena. „Vždyť každého, kdo ti jen slůvko poví, má neodvolatelně stihnout krutý trest. Teď však jde o tvůj život a o tvou čest. Jdi, Davide, ke Řvounu Hovanovi, to on ti odpírá, co právem tvoje jest!„

David stařeně poděkoval a znovu se rozběhl ke Řvounu Hovanovi:

„Dej mi, strýče, otcův ostrý meč, dej mi, strýče, koně otce mého, dej mi přilbici a křížek jeho, jinak se, strýče, se zlou potážeš!“

Řvoun Hovan si povzdychl a pravil:

„Proklínám toho, kdo ti poradil! Ať zajde bez pomoci jako pes! Když už vše víš, pojď se mnou, ukážu ti, kam oděv tvého otce ukryl jsem!„ A zavedl ho k skrýši pod prahem.

David oděv vzal a oblékl se. Kytlice byla pěkná, ru­kávce brokátové, i nohavice byly jako nové, jen trochu volné Davidovi v pase.

Řvoun Hovan, vida to, si vzdychl zase.

„Osníř a přilba leží uschovány — též náloketníky a nástehenky — zde pod palácem v hloubi sklepení. Na­jdeš je snadno, těžší bude je po čtyřiceti schodech vy­nést ven. Vyneseš-li je, jsi jich hoden a směle můžeš na bojiště jít: dokážeš svého otce nahradit. A jestli ne, zů­staň doma — jsi chlapec nezralý, nemůžeš zvítězit.“

Seběhl David rychle do sklepení, našel zbroj - ano, byla přetěžká, dokázal ji však bez oddechu vynést po čtyřiceti schodech nahoru. Oblékl si ji; seděla mu dobře, třebaže, pravda, trochu volná byla.

„A teď mi dej Hřebečka Džalála!„ požádal David strý­ce, a Řvoun Hovan synovce odved ke stáji a řekl:

„Tady je ukryt koník tvého otce, za dveřmi, které nikdo neotvírá. Krmíme ho i napájíme střechou. Dokážeš-li ho vyvést, buď mu pánem, a jestli ne, rozluč se se svým plánem!“

Otevřel David vrata do konírny, zamířil rovnou k uzamčeným dveřím, rozrazil je a stanul před Džalálem. Hřebeček Džalál zaržal radostně, protože poznal pánův šat i osníř a pomyslel si: Mher se vrátil zas! A po­kojně se nechal vyvést, bez odporu Davida následoval krok co krok. Teprve na nádvoří zvedl hlavu, očichal Davida a poznal: Ne, to není Mher! Hněvivě křísl o zem podkovou a otázal se: „Co hodláš se mnou dělat, člověče?“ „Osedlám tě a sednu na tebe!“ odvětil klidně David Džalálovi.

Sedneš-li na mne, vyskočím až k nebi a rozdrtím tě o nebeskou klenbu!„

Jen vyskoč - skryju se ti pod břichem.

Dopadnu na zem, na skálu tě srazím a rozdrtím tě svými kopyty!“

„Dříve než dopadneš, já vyšvihnu se, Džalále, zase zpátky do sedla.“

Hřebeček Džalál sklonil hrdou hlavu a zamyslel se:

Lépe mít v sedle důstojného jezdce než v konírně hrýzt stání bez pána! A podrobil se Davidově vůli.

David si vyžádal na strýci sedlo zdobené perletí a čer­ným stříbrem, hodil je Džalálovi na hřbet, pak se sehnul a jal se utahovat podpěnky. Řvoun Hovan upřel naň oči a v duchu si říkal: Můj bratr Mher když utahoval přez­ku, pokaždé kůň se zvedl na zadní. Jestlipak tohle doká­že i David? A hle, když David zatáhl za řemení, pozvedl koně na píď od země. A tu si řekl Hovan Řvoun: Ba věru, ten může za nás vyjet do boje!

„Ještě mi vydej křížek mého otce!“ požádal David Řvouna Hovana.

Řvoun Hovan pokrčil jen rameny:

Nemohu ti dát kříž ten svěcený. Mohl jsem ti dát ko­ně, odění, mohl jsem ti dát meč i brnění, nemohu ti dát válečnické štěstí. Tomu, kdo v nebezpečí nelekne se, kdo čest na čele, v srdci věrnost nese, tomu kříž se sám po­věsí na zápěstí.„

Vyskočil David na Džalála a třikrát objel hradní ná­dvoří. Půl města seběhlo se — všichni žasnou: Kde se tu vzal ten junák nad junáky? Kde se tu vzal ten rytíř nad rytíře? Že by se vrátil Mher? Ne, David je to! A odcházeli domů v dobré míře. Dokavad junáky má Sasun ve svém klínu, dotud se nemusí bát o svou domovinu; byť je nás málo, máme reky přec! Egyptský král prohraje nakonec.

Bývala Plavovláska krasavice, jasná jak svíce, rovná jako svíce, teď však je shrbená a po poli se belhá k Davi­dovi o holi. Je to můj Mher, či není to můj Mher? Říká si Plavovláska, pramáti rodu. Vede si stejně, jako ved si on, má stejnou postavu a stejný hlas, ve stejné tónině zní jeho sáz2). Ne, Mher to není, je to jeho syn, jeho syn Da­vid, svěží větev rodu.

„Hej, Davide, tvůj kůň si žádá vodu, i ty jsi uondán, tvůj šat je samý prach. Zdalipak vůbec znáš prameny na horách? Hřebeček Džalál, ten zná v horách každou stezku, opři se do třmenů, únavu setřes z ramen! Hřebeček Džalál ví, kde najít mléčný pramen. Jeďte jen do hor výš, a tam, kde v letním čase sasunský hospodář svá stáda pase, najdete osamělý, ošumělý, omšelý kámen a pod tím kamenem, tam prýští mléčný pramen. Hřebečka Džalála napoj v tom prameni a sám se napij též; a jste-li znaveni, Džalála nech tam pást. Sám zatím ulehneš a spi až do rána. Při raním kuropění sám poznáš, Davide, že v světě vše se mění, že vše, až dosavád co bylo nad tvé síly, bude ti na dosah. Jeď, pravnuku můj milý!“

David rozžehnal se s Plavovláskou, popustil Džalálovi otěže, a ten se rozběh cestou necestou přes sady, háje a jimi vzhůru k horským pastvinám. David ho nechal, neboť dobře věděl: Hřebeček Džalál prošel nejednou po této stezce, dokud ještě žil Davidův otec, chrabrý junák Mher. A aby potlačil v své hrudi vzdech a nepřemýšlel o svých starostech, broukal si cestou píseň zádumčivou. Neskončil, když tu za zelenou nivou, tam, kde se cesta s cestou potkávala, se náhle objevila strmá skála a pod tou skálou pramen s vodou živou.

Pak David odsedlal Hřebečka Džalála, zaved ho pod skálu, z níž voda tryskala, a tam ho napojil z mléčného pramene, omyl mu krk i hřbet a vypláchl mu oči a pak ho pustil pást do lučin na úbočí. Sám se též vykoupal, napil se živé vody, a že byl unaven, ulehl do trávy. Díval se na nebe, jak bílé mráčky plynou, jak orli krouží nad krajinou, naslouchal prameni, jak tiše vypráví o slávě praotců a nočních tancích víl - ani se nenadál a usnul. Za rozbřesku ho Džalál zařehtáním probudil.

David si protřel oči, vyskočil a cítí, že už mu není volný otcův osníř, jak ulitý mu padl Mherův šat! I síly cítil víc než večer předtím, když ulehl do trávy u pramene. Když Džalálovi sedlo připínal, nadzved ho nejen o píď, ale o sáh. Nasedl na něho a vyjeli.

Uprostřed cesty trčel z pláně sloup z kujného železa. U toho sloupu Hřebeček Džalál zastavil a řekl: „Na tomhle sloupu zkoušel, Davide, tvůj otec, chrabrý Mher, břit svého meče.

Dokážeš-li jej ve dví přeseknout, pojedem do boje. A ne-li, zůstaneme.“

David meč vytasil a ťal. Meč zaleskl se v slunci jako blesk, proletěl železem, však nepohnul jím, a obě části, hořejší i dolní, po ráně stály dál. David se rozhněval:

„Kéž byste byly zeslábly, mé nohy, а k tomu sloupu jste mě nedonesly! Kéž byste byly zeslábly, mé ruce, a nedokázaly jste zvednout meč! Kéž byste byly

(292)

osleply, mé oči, abych se téhle hanby co živ nedožil!“ Tu však se náhle zvedl vítr, nečekaný a tuze prudký, opřel se o sloup a ta horní část spadla z té dolní. David se sklonil, prohlédl si řez, zatleskal rukama a zajásal: „Buďte vždy pevné, moje nohy, za to, že jste mě do­nesly až sem! Buďte vždy zdravé, moje ruce, ať zdolám v boji egyptského krále! Buďte vždy bystré, moje oči, abyste spatřily to vítězství!„

Pak rozhlédl se David po kraji, požehnal horám, úžla­bím a pláním, pobodl koně a jel do boje. Ale když spatřil množství toho vojska, zarazil se a vzdychl si:

„Kdybych byl lvem a oni jehňaty, nestačil bych je všechny roztrhat! Kdybych byl plamenem a oni slámou, nedokázal bych je sežehnout! Kdybych byl vichřicí a oni prachem, nesvedl bych je rozvát po pláni!“Hřebeček Džalál na to zaržál v odpověď: „Snad by ses nebál množství, Davide! Kolik jich srazíš ty svým mečem, tolik jich srazím já svým dechem. Kolik jich srazíš ty svým mečem, tolik jich srazím já svou hru­dí. A ten, kdo ujde ráně tvého meče, před mými kopyty neuteče!„

Ta slova Davida povzbudila, jeho rukám vrátila se síla. Vyjel na skálu a zavolal:

„Ehe-éj! Kdo spíte, probuďte se! Kdo bdíte, sedlejte! Kdo máte koně pod sedlem, chopte se zbraní! Ať neřek­nete, že vás David napadl bez varování!“

Potom vjel do houfu nepřátel, a kdo v té seči nepod­lehl meči, toho Hřebeček Džalál srazil kopyty.

Strýc Thoros hledí z druhé strany pláně: Co to? Kdo to? Jak když se řeka valí na ně! Jako když lev jehňata dáví, jako když padne jiskra do suché trávy, jako když kupku prachu zvedne vichřice. Tu zavolal strýc Thoros na své vojsko: „Nuže, mí junáci, hotovte se k boji! Ten ži­vot neztrácí, kdo padne v seči, a předem mrtev, kdo se rány bojí!„

A jeho synové a synovci vrhli se na vojsko jak medvěd na ovci.

Ve vojsku egyptského krále byl také jeden starý Arab, kterého nenadále i s jeho sedmi syny odvedli do války, aniž by se jich ptali. A tenhle starý Arab oplešalý, bez přilby, bez brnění, rozhrnul zástup, a co měl síly, zavolal na Davida: „Davide, zastav, chci ti něco říci!“

„Co mi chceš říci, bělovlasý starče?“ zeptal se David.

Davide synku, proč nás pobíjíš? Jsme přece lidé, což to nevidíš? A doma pro nás pláčí ženy s dětmi! Snad by sis nevzal synku, na duši takový hřích! My nejsme páni, jsme samí chudáci, jak nás tu vidíš! Jeden se stará o sta­řičkou matku, druhý se zrovna oženil, ten oporou byl do­mu, ten jeho světlem byl!“

David se zeptal:

„Proč tedy přišli jste se mnou bojovat vy všichni?„

Ten Arab řekl:

„Co jsme mohli dělat? Král rozkázal a museli jsme jít, kdo se ptá chudáků, zda chtějí válčit? My nejsme, synku, tvoji nepřátelé, tvým nepřítelem je náš král, s tím bojuj!“

„A kde ho najdu?“ otázal se David.

„Vidíš ten stan, co nad ním vlaje zelená korouhev? Tam spí náš pán a sedm panen od něho mouchy odhání a sedm služek ho šimrá na patách. Když krále zabiješ, celé to vojsko, nemusíš mít strach, žehnat ti bude, nikdo proklínat.“

David se zamyslel a potom pravil: „Dobřes to řekl, bě­lovlasý starče! Nebudu se bít s vámi, ale s králem!“

Pobodl Džalála a jeli tam, co spal egyptský král. Ležel tam na loži a sedm panen od něho mouchy odhánělo, sedm mladic šimralo krále na patách a sedm žen na hrudi hladilo ho. Jeho matka seděla v hlavách lože, do­hlížela a dva sluhové stáli u vchodu.

„Hej, probuďte ho!“ zvolal David.

Ale oni nechtěli krále probudit, že prý to nejde, že uvyklý je spáti sedm dni a dnes že minul teprve den tře­tí. A David řekl:

„Nebudu čekat, až se vzbudí sám! Ať vyjde ven a ať se se mnou bije. Neví-li, co je smrt, dnes se s ni setká. Neví-li, co je peklo, dnes je pozná!„

Sluhově rožeň rozpálili, královi k nohám položili — a král se jenom zavrtěl: „Uf uf! Nějak jste dneska, služ­ky, špatně stlaly, nějak jste o mne špatně pečovaly! Proč by mne jinak blechy pokousaly?“

David však nenechal ho znovu usnout — bodl ho ko­pím do paty a zvolal:

„Už ses dost vyspal, králi! Koukej vstávat!„

Egyptský král si protřel obě oči, pohlédl ze stanu a spatřil Davida, jak sedí na Hřebečku Džalálovi a jeho brnění i nohavice jsou samá krev. Hned jak ho poznal, nadechl se král, jak holub na báni se nadouval a foukl, že Davida odfoukne, jenomže neodfoukl, ne a ne. David stál stejně pevně jako dřív. Král foukl podruhé — a divu div, zase nic. Krále ta věc velmi udivila: kam poděla se jeho stará síla? A hned se na Davida usmál lstivě a do stanu ho pozval přeuctivě.

„Hleďme, sám David ke mně zavítal,“ řekl egyptský král. „Odkdypak jezdíš na koni, můj hochu? Jen přistup ke mně blíž, porozprávíme trochu, pobesedujem — a kdo ví? třeba se usmíříme, přece se na mne nezlobíš? A kdybychom se nesmířili, vstanu v tu chvíli a přistrojím se k souboji. Uvidíme, kdo obstojí.„

David mu uvěřil, seskočil z Džalála a vešel do stanu, kde léčka číhala, zákeřná léčka, dávno nachystaná. Džalál si domyslel, co čeká pána, zahrabal kopytem a smutně svěsil hlavu. Potom se rozběhl do města podat zprávu.

Poslyšte, jak hanebného klamu se dopustil egyptský král: dvanáct sáhů hlubokou jámu uprostřed stanu vy­kopat dal, přikryl ji sítí a na tu síť dal koberec rozprostříti. Tam Davida, když přišel, posadili, a v tu chvíli bum bác! protrhl se koberec i síť a David, aniž mohl odpor klásti, se propadl do nastražené pasti. Egyptský král hned zakryl otvor jámy mlýnskými kameny, které měl přichystány, a zajásal: „Teď mohu klidně spát! Už nemu­sím s Davidem bojovat! Z té jámy nikdy už nevyjde ven!“ A ulehl, neboť byl unaven.

Zatím Řvoun Hovan podivný měl sen: Napřed uviděl, jak hvězda Sasunu hasne, zatímco hvězda Egypta stále jasněji svítí. Převalil se a spal dál. Za chvíli nový sen uhlídal: Egyptská hvězda stále svítila, sasunská hvězda jenom blikala. Převalil se a spal dál. A další sen se mu zdál: Egyptská hvězda zářivá sasunskou spolkla zaživa! Hned napadlo ho: S Davidem je zle! A rychle rozběhl se do stáje.

„Koníku bílý, zlatem okovaný, třikrát denně hřebelcovaný, nejlepším ovsem odchovaný, dokdy mne doneseš k Davidovi?“ A bílý koník na to poví: „Do zítřka do oběda.„

„Ach běda, běda, třikrát běda! Kdo ví, co do zítřka se stane, najdeme z Davida jen kosti ohryzané! Ryzáku můj milovaný, stříbrem okovaný, dvakrát denně hřebelcovaný, nejlepším senem odchovaný, dokdy mě doneseš k Davidovi?“ A ryzák na to poví: „Do zítřka do rána.“

„Ach pro pána, ach pro pána! Kdo ví, co do rána se sta­ne, najdeme z Davida jen tělo porubané! Že jsem vás v čisté stáji choval, že jsem vás denně hřebelcoval, nejlepším senem, nejlepším ovsem vykrmoval! Že jsem vás nepobil, že neprodal jsem vás! Že jsem vás nedal vlkům na pospas?“

Do kouta pospíchal, kde vraný koník stál, co vždycky poslední se dostal k píci. „Koníku vraný, věčně hladující, nandám ti ovsa, kolik chceš! Kdy ty mé k Davidovi doneseš?“ A vraník řekl: „Dej nohu do třmenu, já dám se v let. A dřív než do sedla se vyhoupneš, já budu u Davida. Jen hleď se udržet!„

Jen vsunul Hovan nohu do třmene, už opustili město hrazené.

Než našel Hovan nohou druhý třmen, už byli před egyptským táborem.

Hřebeček Džalál u cesty tam stál, kopytem hrabal, smutně ržál. Řvoun Hovan zaštkal: „Běda, třikrát běda, David je mrtev, oživit se nedá, už — běda, běda — pomoci mu není, když jeho věrný kůň se pase na kamení!“

Jak štkal a jak si vlasy rval, David ho z hloubi jámy poslouchal. Co to? Strýc Hovan už mne oplakává, ale já přece nejsem mrtev, Bohu sláva! Jen pohnul rameny, hned otřásl se žalář kamenný, jen pohnul hlavou, praskly okovy a na prach rozpadly se žernovy a z jámy stou­pal dým jak z vápenice. Hned oschly slzy v očích jeho strýce, když spatřil Davida vycházet ven. Buď Bohu chvála, David zůstal živ! Je silný jako dřív a svoboden!

David řekl: „Jdi domů, strýče, s pokojem! Já mám tu ještě svoje účty s králem. Úskokem zbavil se mne málem, aby se nemusel potýkat se mnou v boji. Úskok mu nevyšel, zato já vyšel bez úhony. Dá-li Bůh, v souboji se mnou neobstojí!„

A David otočil se na patě. „Hej, králi egyptský, smrt čeká tě! Včeras mne mrzce oklamal - co hodláš dělat dál? Vyjdi už konečně a bij se jako chlap!“

Egyptský král se přišoural co noha nohu mine. A jak by ne! Když slyšel Davida, strach na něj pad - a nechtělo se mu ještě umírat!

„Můj milý Davide, měj chvíli strpení! To není umění, rvát se a mordovat! Kdo zasednout se sokem dokáže a vyjednávat, má víc kuráže! Třeba se můžem ještě usmířit?“

„Ne, králi egyptský, je čas se bít! Už jednou jsem ti padl do tenat a podruhé se nedám oklamat! Teď budem zápolit, jak káže čest! Ať vyhraje, kdo větší junák jest.“ Tu egyptský král sluhům přikázal: „Přiveďte mého mimochodníka, ať David neříká, že nemám k boji odvahu!“ A přivedli mu koně ke prahu.

Nasedl král a s Davidem se rozjel po pláni. Chvíli tak bok po boku uhání, až se král zeptal: „Zaútočíme oba zároveň, anebo napřed jeden a pak druhý, abychom oba po třech ranách dali?„

„Jak je ti libo, králi.“ řekl David. „Nuže, já navrhuji tento řád: Každý z nás třikrát pozvedne svůj mlat a druhý zatím bude klidně stát a hledět ráně soka odolat.“

„Souhlasím rád,“ řekl David. „Teď zbývá ještě rozhodnout, kdo zaútočí první.“ „Jsi starší, králi, první mlat svůj vrhni!“ řekl David, seskočil z Hřebečka Džalála a postavil se do prostředka pláně.

„Začínej, králi! Udeř odhodlaně!“

Král odjel odtud tři dny pěší chůze, obrátil koně, ro­zehnal se tuze a mrštil mlatem po Davidovi. Ach, jak to skončí, kdo ví, kdo nám poví!

Pole zavylo jak nakopnutý pes, pláň se rozštěpila jako pod pluhem, jejž táhne čtyřicetispřeží volů, zvedl se prach od země do nebes — druhý den večer teprv spadl dolů.

Král vykřikl: „Byls prachem, Davide, a já jsem v prach tě zase obrátil!“ Jenomže David nebyl mrtev, žil.

„To byla tvoje první rána, králi. Zbývají ještě dvě!„ „Ach, běda mně!“ vykřikl král. „Asi jsem si krátký rozběh vzal. Tentokrát půjdu dál!„

A odjel pět dní cesty od Sasunu, až k samému Diarbekiru. Odhodil mlat, vzal ostrou sekyru. Se sekyrou v ruce napřažené jako blesk po nebi se pláni žene — a bác! sekyrou rovnou do Davida. Ach, kéž Davida andělský voj hlídá!

Pole zařvalo jak poraněný lev, pláň se rozštěpila jako po průtrži, jako po čtyřicetidenní potopě, mrak prachu teprv třetího dne kles.
Ne, tuhle ránu David nevydrží!

Král vykřikl: „Byls prachem, Davide a já jsem zase obrátil tě v prach!“

Jenomže David stál zas na nohách

„To byla tvoje druhá rána, králi. Už zbývá jenom jediná:

„Ach přenešťastná hodina!„ vykřikl král. „Zase jsem si krátký rozběh vzal! Příště musím jet ještě dál'“

A odjel týden cesty od Sasunu, k hlavnímu městu říše egyptské. „K čemu mi sekyra, je zle! Vezmu si palcát ze své zbrojnice, co ze všech palcátů je těžký nejvíce!“ Se­skočil z koně, běžel do zbrojnice, nejtěžší palcát vzal - a už se zase hnal po pláni jako hvězda vlasatice. Davide, uteč! Teď máš po naději. I sami andělé se strachem chvějí!

Pole zařvalo jak celé stádo lvů, jako po zemětřesení se rozštěpilo, jak když se čtyřicet dnů třese zem, mrak prachu zakryl hvězdy se sluncem a celý týden tma jak v pytli bylo.

Král vykřikl: „K prachu se vrátil prach, Davida není více!„

Jenomže David pořád stál jak svíce. „To byla tvoje třetí rána, králi. A teď, jak jsme si ujednali, je zase řada na mně.“

Egyptský král se lekl přenáramně: „Copak jsem opravdu útočil naposled? Že ty ses, Davide, v tom počítání splet!“

„Ne, podle úmluvy jsem já teď na řadě,“ řekl David. „Odkdypak na bezpráví stojí svět? Svět stoji na pravdě, ne na zradě.“

Ismilchatun vyšla ze stanu a řekla: „Ne, počkej, Davide, copak se patří, by bratr klamal bratra? Vy dva jste rodní bratři!„

David řekl: „Při čisté matce, jež mě porodila, nechci brát podíl z nečistého díla! Chci své tři rány podle dohody!“

„Nu dobrá, Davide,“ řekla Ismilchatun, kdo ti v tom brání? Měj přece se svým bratrem slitování, je mokrý, jak by spadl do vody. Dopřej mu přece aspoň chvíli klid, ať ve stanu se může osušit, a potom jednej podle svého přání!„

Na tahle slova David odtuší: „Tak dobře, ať se tedy osuší. Až bude odpočat a připravený, ať na mne zavolá, ať ozve se mi.“

Egyptský král vešel do stanu a rozvalil se na svém divanu. „To není člověk, to je ďábel sám, což jeho ranám, matko, odolám?“

„S tímhle si, synku, poradíme snadno. Lehneš si pěkně do své jámy na dno, naskládám na tebe čtyřicet býčích koží, na ně dám tuhle okovanou mříž a navrch tyhle mlýnské kameny. Řekneme mu, že ležíš na svém loži, neboť jsi po souboji znavený. A když se zeptá, zdola odpovíš.“

Jak řekli, tak učinili. A v té chvíli do stanu zavolali Davida. David vešel, a co uhlídá: Tam, kde byla pro něj přichystána dvanáctisáhová jáma, stojí královo lože. A na něm — cože? Na něm podle všeho leží král. Pod hlavu polštáře si podestlal, přikryl se pokrývkou, vidět ho však není! To je mi pěkné překvapení!

„Jsi tady, králi?“ zeptal se David.

Ismilchatun odpověděla:

„Baže je tady, nech ho spát, musela jsem mu rychle odestlat. Co na tom, jestli stojí, nebo leží. Stejně ho přemůžeš jen stěží.“

„Ať leží, chce-li,„ pokrčil rameny David. „Chci se jen zeptat, čemu dává přednost, zda mlatu, nebo meči.“

Egyptský král se zachvěl při té řeči a hluboký vzdech vyrval se mu z hrudi. „Kdo mne budí? Nechte mne přece spát!„

„Chci se jen pozeptat,“ řekl David, „zda mám použít meč, anebo mlat.„

Ten jeho mlat, řekl si král, mohl by žernovy rozmetat, mříž rozdrtit a mě i s kůžemi pochovat hluboko pod zemí! „Použij raděj meče!“ pravil král a v duchu se radoval: až jeho meč se zatne do té kupy, jistě se ztupí, a já bez úhony vyváznu!

David řekl: „Dobrá, tedy meč.„ A ještě jednou prohlédl si lože. Že by snad? Ne, teď už se nedá oklamat. To není král, to jsou jen žernovy, egyptský král je tlouštík, ale ne takový, pod touhle pokrývkou jsou mlýnské kameny, a král se ukryl v jámě pod zemi. Ale že to řekla matka králova, David se tvářil, že věří doslova.

Vyskočil na Hřebečka Džalála, jel k místu, odkud hora stoupala, a cválal králi zasadit ránu. Vtom Ismilchatun z dveří stanu s odkrytou hrudí vyběhla mu vstříc:

„Davide, hleď, já dala jsem ti víc - daruj mi tenhle úder!“ Takovou k němu vedla řeč. Co mohl David dělat? Sklonil meč, políbil čepel a dotkl se čela křížem, který čepel s jílcem spíná. Řekl jí: „Máš právo hájit syna! Dávám ti, matko, to, cos po mně chtěla!“

A odjel zpátky tam, co předtím byl. S taseným mečem znovu útočil. Králova sestra vyběhla mu vstříc:

„Mně, družce her, Davide, nedáš nic? Hýčkala jsem tě, když jsi býval malý, na schovávanou jsme si spolu hráli - daruj mi tenhle úder svého meče!„ A David viděl, že jí neuteče. Sklonil meč, políbil jeho čepel a dotkl se čela křížovou záštitou, která se zlatem skvěla. Řekl jí: „Máš právo hájit bratra! Dávám ti, sestro, to, cos po mně chtěla!“

Tentokrát David jel jen k městské bráně, vytasil meč a připravil se k ráně. Když už se blížil ke stanu a k jámě. v které se krčil král, a když už zvedal rámě, aby ťal, přikázala Ismilchatun dívkám a ženám, které s sebou vzala, aby jí pomáhaly snášet strasti cesty-necesty:

„Hrajte a tančete, buďte jak nevěsty, půvabné, koketní a rozesmáté! David je mládeneček nevinný, neodolá kouzlu dívčiny — třeba ho na okamžik upoutáte! Zachvěje se mu ruka, zaváhá, na chvíli opustí ho odvaha — a vaše krása, váš půvab neskonalý zachrání život egyptskému králi!“

David však pochopil, že je to past, a nenechal se ani chvíli zmást. A rozmáchl se mečem, co měl síly. Tou ranou žernovy se rozpoltily, čtyřicet kůží proťal meče břit, krále, který pod nimi byl skryt, rozsekl od hlavy do paty.

Tak skončil egyptský král proklatý.

Král ztratil život, neztratil však řeč: „Ha přece selhal proslulý tvůj meč! Hleď, pořad žiju!„ z hloubi zavolal. David však věděl co nevěděl král: že dokud tělo drží pohromadě, drží se v něm i duch - a stačí málo, aby se tělo s duchem rozžehnalo. Zavolal na krále: „Jen zavrť rameny!“ Král zavrtěl a rozpadl se vejpůl. Tak byly jejich účty splaceny.

„Hej, matko,“ řekl David Ismilchatun. „Odhrň přikrývky, ať popatříme, jak spokojeně král si v loži dříme!“

„Ne, ne, jen nech ho ještě chvíli spát, po práci on si vždycky pospí rád!“

David však neváhal, přistoupil k divanu, odhodil pokrývku, odstrčil na stranu všechny ty žernovy a železa a kůže — a hle, král je mrtev, jak jen býti může: ležel tam na dně jámy rozťatý od temene až po paty.

„Ach, Davide,“ řekla Ismilchatun, „dnes zabil jsi mi syna, ty, sám můj syn. Vždyť já a žádná jiná jsem odkojila tebe jako jeho. Co počít? Napadl s vojskem bratra svého — padl co nepřítel. Sám tomu chtěl. Pojď se mnou, převezmi po něm egyptskou zem, vždyť jenom ty jsi jejím dědicem. Tobě teď patří jeho dům i žena, která tam na něj čeká usoužená. Nenech ji dlouho plakat, buď jí mužem, vždyť beztak nemáš nikde žádnou jinou. Ať s tvými syny potěšit se můžem! Sasun i Egypt pod tvou pevnou rukou budou jak bratr se sestrou — ujmi se vlády nad dvojí domovinou!„

David odpověděl: „Ne, paní, Egypt není mojí vlastí. Ať vládne v Egyptě, kdo je tam domovem, kdo sídlí v Egyptě a obdělává zem. Tobě však, paní, nechci meze klásti, jestli chceš, zůstaň se mnou tady, budeme Sasunu vládnout dohromady, zde, z mého podílu i ty svůj podíl vem!“

Ismilchatun řekla: „Ne, nechci s tebou zůstat ve tvé zemi. Egyptská země příliš drahá je mi. Ty však jsi domovem v Egyptě jako tady. Kdykoli přijedeš, můžeš se ujmout vlády.„

David vyšel ze stanu a obrátil se k vojsku:

„Hej, oráči a sedláci, máte po práci! Skončila tahle zatracená válka, vraťte se do svých chalup, ke svým dětem, do náručí svých žen, k své čeledi! Vás přece nelákala žádná dálka, vy přece nechtěli jste chodit světem brát lidem svobodu, jíž sami máte málo! U nás se na kus chleba nehledí — jezte a pijte — rádo se stalo! A potom rovnou cestou k domovu — ať vás Bůh provází až na sám práh!

Kdybyste však si vzali do hlavy zas někdy přijít s obnaženou zbraní, celý náš Sasun se vám postaví a nebude znát žádné slitování! Nemyslete, že dostaneme strach!

I kdybych ležel na márách,


odvalím celou horu žernovů, na meče všechny pluhy překovu — a vás ať potom všichni svatí chrání!“

Co bylo dál? David se v téhle zemi vládcem stal a přivedl Chanduth za svou paní, když předtím porazil ji v chlapském klání, a měl s ní syna jménem Mladší Mher. To nejhlavnější přijde na závěr: Mher před svou smrtí vešel do skály. Až bude v zemi nejhůř, balvan odvalí a mečem, kterým vládl jeho děd a jeho otec David udivoval svět, všem nepřátelům srazí hlavy z ramen.

Požehnání těm, co vyslechli nás!

— Ať žijí dlouhý čas! Požehnání tvůrcům těchto písní! — Ať na ně nejsou posluchači přísní! Požehnání reku Davidovi! — Ať celý svět se o něm doví! A Mherovi, až odvalí ten kámen! — Amen! 


Počet shlédnutí: 5

1)
gusan — středověký arménský lidový pěvec
2)
sáz — orientální hudební strunný nástroj
o_holobradem_davidovi_ze_sasunu_jak_v_statecnem_boji_premohl_egyptskeho_krale.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:38 autor: 127.0.0.1