Albánci v Makedonii

Tato práce se týká albánské menšiny v Makedonii a zejména soužití Albánců a Makedonců v Makedonii. Oficiální čísla uvádějí 25% Albánců v Makedonii, přičemž Albánci hovoří až o 40%. Makedonci číslo naopak bagatelizují. Albánci se vyskytují zejména na severozápadě země. Od roku 2001, kdy byla situace mezi Makedonci a Albánci nejkritičtější a hraničila s občanskou válkou, se situace uklidňuje a normalizuje. Je to zejména díky tzv. „Rámcové dohodě“, která přiznala albánské menšině značná práva. Část Makedonců se obává separatismu Albánců, zejména v pohraničních oblastech s Albánií a Kosovem. Hlavním cílem práce je pak posoudit, zda jsou tyto obavy oprávněné, či nikoliv.

Cílem práce je tedy především odpovědět na výzkumnou otázku: Má albánská menšina v Makedonii separatistické tendence? K zodpovězení základní otázky a lepšímu porozumění tématu mohou pomoci další podotázky, kterými jsou :

• Odlišují se Albánci v Makedonii od Albánců v Albánii nebo Kosovu?

• Rozlišují se Albánci v Makedonii na Tosky a Gegy?

• Lze vnímat napětí mezi Albánci a Makedonci v Makedonii?

V této práci byly využity metody kvantitativní i kvalitativní.

Nejčastěji využívanou kvantitativní metodou je sběr sekundárních dat. Tím se rozumí četba knih či článků souvisejících s daným tématem a následné zpracování a porovnání získaných informací. Je žádoucí, aby ke sběru sekundárních dat došlo ještě před uskutečněním cesty. Musí dojít k důkladnému naplánování míst, které výzkumníci chtějí navštívit, a také k vytyčení důvodů těchto návštěv (např. v daném místě žije vysoké procento sledované menšiny). Po uskutečnění cesty dochází k dalšímu sběru sekundárních dat a to především z důvodu lepší orientace v tématech, o kterých se během jednotlivých rozhovorů s respondenty hovořilo. Dále sběr dat podpoří výzkum také z kvantitativní stránky (data, tabulky apod.). Největší výhodou této metody je její finanční nenáročnost.

Nejčastěji využívanou metodou byla při výzkumu kvalitativní metoda a tou je rozhovor. Jako nejčastěji používaná forma byl využit rozhovor polostrukturovaný. Zde je předem stanovený seznam otázek, které chceme respondentovi položit, ale odpovědi jsou otevřené, a tak se stane, že rozhovor řídí respondent. Ve chvíli, kdy respondent „načne“ téma, o kterém se chceme dozvědět víc, či o kterém jsme doposud neslyšeli, můžeme začít pokládat další doplňující otázky. Při této metodě je největší nevýhodou to, že se nemůžeme zeptat velkého vzorku lidí, ale jen omezeného množství. Proto odpovědi nemůžeme brát za celoplošné. Naopak výhodou je možnost zjistit mnohé detaily.

Největším problémem vedení rozhovorů v cizí zemi je jistě jazyková bariéra. Naprostá většina výzkumu byla tedy vedena v anglickém jazyce, který obě strany (jak výzkumníky, tak respondenty) spojoval. Jeden z rozhovorů byl veden v jazyce, který obsahoval prvky jak jazyka českého, slovenského, tak i makedonského. I přesto došlo ke vzájemnému porozumění.

Pro porovnání. V Makedonii je mnohem jednodušší potkat respondenta, který bude umět anglicky, nemusí ani jít o mladého studenta. Také velké množství starších lidí umí další (světový) jazyk. Tím se Makedonie liší od Albánie, kde o angličtinu většina lidí nejeví velký zájem.

Prvním respondentem byl Makedonec Gligor Bozhinovski, který pochází z hlavního města Skopje a pracuje jako průvodce v nově otevřeném muzeu. Gligorovi je 30 let a jako důkaz bezproblémového soužití Makedonců a Albánců uvádí svou práci, ve které pracují obě etnika bok po boku.

Dalším makedonským respondentem byl Vančo. Pochází ze Skopje, rozhovor s ním byl veden při návštěvě národního parku Pelister. Vančo studoval fyziku ve švédské Upsale, proto má možnost porovnat jak země na Balkáně, tak ostatní evropské národy.

Velmi zajímavou respondentkou byla pětatřicetiletá Lucie Besa Qamili. Lucie je původem Češka, která konvertovala k islámu, vdala se za Albánce a společně žijí ve městě Saraj nedaleko Skopje. Lucie má 3 děti, které vychovává jako Makedonce albánského původu.

Albánského původu je také Sedat Saidi, kterému je 35 let a žije se svou rodinou u Canyonu Matka nedaleko hlavního města. Sedat se živí tím, že převáží turisty na lodičkách po kaňonu a také jim poskytuje ubytování. Sedat se velmi rád podílel na výzkumu, protože má kladný vztah k Čechům a České republice. Se svým bratrem Ahmedem v roce 2012 natáčeli pro Českou televizi pořad Na cestě.

Luan Tresi je dvaatřicetiletý šéf kabinetu albánské strany – PDSH (Partia Demokratike Shqiptare). Strana sídlí v Tetovu, tedy ve městě, kde je albánská menšina početnější než makedonská majorita. Luan říká, že v Tetovu žije až 80% Albánců, kteří chtějí dobře vycházet s ostatními obyvateli státu. K separaci a vytvoření Velké Albánie nevidí důvod.

Dalším Albáncem žijícím v Tetovu byl Bashkim Halili. Bashkimovi je 40 let a živí se jako překladatel na univerzitě. Jako jediný z respondentů vyjádřil hlubokou a upřímnou soustrast nad nedávnou násilnou smrtí dvou Čechů v Albánii.

V Tetovu se výzkumníci také setkali se dvěma studenty architektury. S jednadvacetiletou Nusejbou Hamiti a dvaceti čtyřletým Gëzimem Osmanim. Oba studenti jsou albánského původu. Gëzim je velmi tolerantní k oběma skupinám. V otázce vyvěšování národních vlajek se staví na stanu Makedonců. Říká, že když lidé žijí v Makedonii, tak mají vyvěšovat pouze makedonské vlajky a ne albánské, také ví, že absolutní většina Albánců s tímto názorem nesouhlasí.

Makedonskou respondentkou z Tetova byla dvacetiletá Alexandra Noveska. Alexandra studuje kriminalistiku na Tetovské univerzitě. Ve třídě je jediná Makedonka mezi samými Albánci. Jako jediná z celé její party mluví albánsky. Albánské přátelé má (převážně spolužáky), ale partnera by si v jejich řadách v žádném případě nevybrala.

Ivan Saveski je dvacetiletý Makedonec a partner Alexandry. Ivan říká, že všechny Albánce bez rozdílů nenávidí.

Dalším respondentem byl společný přítel Alexandry a Ivana Alexandr přezdívaný Cale. Calemu je 27 let a žije s bratrem a matkou v Tetovu. Cale stejně jako většina jeho přátel Albánce nenávidí. Vypráví velké množství příběhů, jak Albánci škodí Makedoncům (např. vybombardování kostela nad Tetovem, bezdůvodné vraždění nevinných makedonských dětí apod.). Cale tvrdí, že nechce s Albánci ani mluvit a dokládá to příkladem z úřadu, kdy si šel vyzvednout občanský průkaz a protože na úřadě byl Albánec, Cale si průkaz nevzal a už 4 roky ho nemá.

Albánským respondentem z města Gostivar byl pětapadesátiletý Afrim Beqiri. Afrim říká, že ve městě žije až 90% Albánců, 5% Makedonců a 5% Turků. Se všemi skupinami vychází bez problému. Jako většina obyvatel země si myslí, že problémy nevznikají mezi lidmi, ale mezi politiky.

Edi je třiatřicetiletý Makedonec pocházející z hlavního města. Říká, že má velké množství albánských přátel, ale albánsky neumí. Myslí si, že z důvodu oddělené výuky si za pár let už nebudou etnika vzájemně rozumět vůbec. Edi byl mile překvapený, když zjistil, že Albánci nemají separatistické tendence.

Jedním z nejzajímavějších respondentů se stal sedmnáctiletý Ozxhan z města Struga. Ozxhan patří mezi Torbeše. Torbešové jsou makedonsky mluvící muslimové. Ozxhan říká, že není Makedonec ani Albánec, je Torbeš pocházející z Makedonie. Největší výskyt Torbešů je podle něj ve vesnicích Lubuništa, Oktici, Borovec a Podgorci. Torbeše najdeme také v Kosovu.

Blagorodna Josifoska – Odëh je šedesátiletá makedonka, která žije ve městě Ohrid. Blagorodna nemá problém s Albánci, její zaměstnankyně je Albánka a ženy spolu dobře vycházejí. Blagorodna je původním povoláním politoložka, která velmi aktivně působila v Bělehradě, pak se ale provdala za muslima (druhá část příjmení Odëh je jméno manžela) a s ním nyní žije v Makedonii.

Dalším příkladem dobrých vztahů mezi Makedonci a Albánci v Ohridu jsou dva respondenti Mile (Makedonec) a Shama (Albánec). Muži společně nejen pracují, ale jsou i dobrými přáteli.

V rámci výzkumu byla navštívena také jedna z nejdůležitějších (nyní vládních) stran v Makedonii. Strana se česky nazývá Vnitřní makedonská revoluční organizace - Demokratická strana makedonské národní jednoty (makedonsky Vnatrešna Makedonska Revolucionerna Organizacija-Demokratska Partija za Makedonsko Nacionalno Edinstvo, VMRO-DPMNE). Její součastný předseda Nikola Gruevski je premiérem země. Navštíveno bylo sídlo strany v Bitole a rozhovoru se zúčastnil jeden z pracovníků, sedmadvacetiletý Stefan.

Dále v Bitole byla navštívena nová knihovna, kde mají knihy jak v makedonštině, tak albánštině. Rozhovor nám poskytl Alexander. Alexander říká, že obě skupiny spolu vycházejí velmi dobře, věří, že mezi lidmi nejsou časté konflikty. Častěji vznikají problémy k dalším etnikům, jako jsou například Řekové. Alexander vidí zlepšení celkové situace Makedonie v připojení k NATO.

Posledním respondentem byl pětapadesátiletý muž, který si výzkumníky sám našel, a když poznal, že jsou Češi, zabředl s nimi rozhovor. Tento muž říkal, že absolutní většina Makedonců (i Albánců) jsou hloupí, protože se upínají na západ a především Evropskou unii. On sám chválil českého prezidenta Zemana za orientaci na východ. Západ je prý zkorumpovaný a západní média neříkají pravdu.

Tabulka č. 1, Respondenti výzkumu, zdroj - vlastní zpracování

Migrací albánského obyvatelstva Makedonie a vztahy mezi migranty a domácím obyvatelstvem se zabývá v článku „Migration, remittances and socio-cultural dynamics: the case of Albanians from the Republic of Macedonia“ ¹⁾ autor Ivaylo Markov. Odborný článek pochází z Etnologického a folklórního institutu v rámci etnografického muzea v bulharské akademii věd v Budapešti. Autor vysvětluje, že zejména v západních hornatých částech Makedonie existovala sezónní migrace po staletí. Převážně muži se věnovali zemědělství, pastevectví nebo keramice. Autor se domnívá, že migrace byla primárně způsobena větším výdělkem v Makedonii, než v horských částech Albánii. Po druhé světové válce došlo k otevřeným perzekucím Albánců na základě jejich odlišnosti (jazyk, národnost, náboženství). V 70. letech za éry Jugoslávie došlo k částečnému zrovnoprávnění a k přiznání větších kulturních a sociálních práv Albánců. Dnes se vyskytuje dvojí typ migrace, a to migrace celých rodin, nebo pouze mužů, kteří se v určitých intervalech opět vrací domů.

Otázkou vývoje Albánské menšiny v Makedonii se mimo jiné zabývá kniha Dějiny Makedonie²⁾ z roku 2003 od Miroslava Kouby a Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., dr. h. c. Rychlík je přední český historik a odborník na moderní dějiny slovanských národů. Rychlík tvrdí, že soustředěné albánské menšiny vznikly díky náboženskému principu během nadvlády Osmanské říše, která vytvářela velké přesuny obyvatel z důvodu vytvoření islámských ostrůvků moci. Koncem 70. let 19. století se Albánci začali sjednocovat na základě společného jazykového základu, což je spojovalo s ostatními Albánci, kteří přijali pravoslaví nebo katolictví. Jako příčinu významných nepokojů v roce 2000 a 2001 vidí autor snahu západu aplikovat vlastní model demokracie do Balkánského prostředí, které prošlo zcela jiným vývojem a jeho aplikace tedy není možná. Makedonci se obávali, že odtržení Kosova od Srbska by znamenalo jasný precedens, který by se mohl aplikovat i západní území Makedonie obývané z velké části etnickými Albánci. Napětí se uklidnilo až díky Ohridské rámcové dohodě z roku 2001.

Situací Albánské menšiny v Makedonii se z historického, ekonomického a politického pohledu věnuje autor Přemysl Rosůlek v knize Makedonie³⁾ z roku 2008. Přemysl Rosůlek je balkanolog a politolog ze ZČU, který se dlouhodobě zabývá oblastí Makedonie. Otázce separatistických tendencí Albánců se věnuje zejména v kapitole Rebelující Albánská menšina. Makedonská strana odmítala snahy Albánců o autonomii z roku 1992, Albánci na oplátku bojkotovali oficiální referenda a vytvořili si své vlastní, ilegální, kde účast přesáhla 90%. Dalším velkým tématem dlouholetého sporu bylo terciální vzdělání Albánců. Zatímco během éry Jugoslávie makedonští Albánci hojně navštěvovali univerzitu v Prištině, po jejím uzavření se velká část učitelů přesunula do albánského Tetova, kde se snažili založit novou univerzitu. Dlouho dobu působila ilegálně, jako podzemní univerzita, až do jejího oficiálního uznání v roce 2004. Dalším z řady sporů, které jsou mezi Makedonci a Albánci, je oficiální počet Albánců v Makedonii. Autor vidí jako řešení dílčích problémů (politických, hospodářský, etnických atd.) Makedonie vstup země do EU a NATO.

První výskyt názvu Makedonie lze nalézt v řečtině v 7. století př. n. l. Řekové takto označovali horská území na severu. Zeměpisné vymezení pojmu Makedonie se v průběhu dějin značně měnilo. Nejprve byla Makedonie mezi Olympem, poloostrovem Chalkidiki a řekou Vardar. Během rozšíření vlivu Makedonie v antice se rozšířily i její hranice, které sahaly na západě až k Jadranu, na východě za řeku Mestu. Následovalo podmanění Makedonie Římskou říší, která ji rozdělila na severní a jižní provincii. Byzantské říši připadla Makedonie po konečném rozdělení římské říše. Slovanské osídlení Makedonie je datováno do mezi 6. a 7. stoletím. V období, kdy Makedonie spadala pod bulharský stát (9. – 10. století), nebylo její území jasně definováno. V této době byli do Makedonie vysláni knížetem Borisem Michailem žáci Věrozvěstů Cyrila a Metoděje – Kliment (znám jako sv. Kliment Ochridský) a Naum. Současný makedonský stát však nemá kontinuitu na předslovanský makedonský stát v historii, přestože v makedonské společnosti takové snahy existují (mladí makedonští respondenti z Tetova tíhnou k nacionalismu, který leckdy přechází v nesnášenlivost vůči Albáncům).

Ve 14. století, kdy Osmané během svých výbojů na západ ovládli postupně celou oblast, byl souhrnný název Rumelie. Znovuobjevený název Makedonie pochází z doby řeckého a bulhraského národního obrození. Během balkánských válek byla Makedonie v roce 1913 rozdělena mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. Po ustanovení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců byla Makedonie součástí Srbska. Během druhé světové války bylo území Makedonie anektováno Bulharskem, západní oblasti pak Itálií a následně byly začleněny do Albánie. Po skončení války byla vyhlášena Lidová republika Makedonie (patřící pod Jugoslávii), později se změnila na Socialistickou republiku Makedonii. V roce 1991 Makedonie vystoupila z Jugoslávie. V roce 1999 čelila Makedonie přílivu uprchlíků z Kosova, a v roce 2000 až 2001 byla situace mezi Makedonskou vládou a albánskými povstalci z Národní osvobozenecké armády velmi napjatá. Ozbrojený konflikt byl uklidněn až díky NATO a EU a zejména Rámcové dohodě, která zlepšila postavení albánské menšiny v Makedonii. Vztahy jsou však i nadále komplikované.

Politická situace v Makedonii se, vzhledem k její poloze v centrální části Balkánského poloostrova, vždy silně odvíjela od situace v okolních státech. Po zostření napětí v sousedním Kosovu, vypukl v roce 1998 konflikt mezi Kosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK – později prohlášena za teroristickou organizaci) a jugoslávskými ozbrojenými silami. Zejména v době, kdy Makedonie čelila velkému náporu uprchlíků z Kosova (zhruba dvě stě tisíc lidí) a kvůli strachu z celkového kolapsu, došlo k uzavření makedonských hranic. V roce 1999 vznikla Národně osvobozenecká armáda (taktéž UÇK), která trvala na změnách v přístupu k albánské menšině v Makedonii, zejména na komplexním rozšíření práv Albánců v Makedonii. V preambuli Ústavy Republiky Makedonie byl totiž zvýrazněn princip národního státu, což byla jedna z věcí, kterou Albánci odmítali jako otevřené nadrřazování Makedonců. Samotní Makedonci se obávali o zachování územní celistvosti zejména severozápadních oblastí. Po otevřeném konfliktu mezi ozbrojenci z UÇk a makedonskou vládou se podařilo zajistit mírovou, tzv. „Rámcovou dohodou“ potřebné změny a reformy (smlouva je známá také jako Ohrid agreement). V Rámcové dohodě je deset bodů změn, které jsou vždy popsány. Společnost se změnila z národní na občanskou. V oblastech, ve kterých žije více než 20% populace jiné než makedonské, je oficiálním jazykem i jazyk dané menšiny. Došlo k zrovnoprávnění náboženství, menšiny dostaly právo vyvěsit své symboly a vlajky. Dochází ke zvýšení počtu Albánců zaměstnaných u policie, armády nebo třeba státní správy.

Z bývalého vůdce albánských rebelů z UÇK, Ali Ahmetiho se stal politik a vůdce Unie pro demokratickou integraci. Ve volbách v roce 2002 získala Unie pro demokratickou integraci 11,9% hlasů a získala 16 ze 120 křesel. Volilo ji 70% Albánců. V současnosti tvoří třetí nejsilnější stranu v zemi. Makedonie je parlamentní demokracie, která se snaží začlenit do Evropské unie a NATO. Vstupu do těchto organizací však brání spor mezi Makedonií a Řeckém o oficiální název státu. Po rozpadu Jugoslávie (1991) a vyhlášení nezávislé Makedonie byla mezinárodně uznaná až v roce 1993, když Řecko souhlasilo s kompromisním návrhem F.Y.R.O.M. (Former Yugoslav Republic of Macedonia), Česky Bývalá jugoslávská republika Makedonie. Pod tímto názvem byla Makedonie přijata do OSN. V Makedonii se ale toto pojmenování bere jako pejorativní a nepoužívá se. Zatímco Makedonie trvá na názvu Republika Makedonie, Řecko o něm nechce ani slyšet s tím, že jde o odcizený název jejich severních oblastí (Egejská, neboli Řecká Makedonie se dále dělí na Střední Makedonii, Východní Makedonii a Thrákii a Západní Makedonii). Makedonie to však kategoricky odmítá a na svém pojmenování trvá.

Navzdory tomu, že kandidátský status do Evropské unie získala Makedonie už v roce 2005, k žádným velkým změnám nedošlo. V roce 2009 byla země navržena Evropskou komisí k přístupovým rozhovorům, podmíněno to bylo mj. vyřešením situace s Řeckem. V roce 2008 Makedonie zažalovala Řecko u Mezinárodního soudního dvora, který v roce 2011 potvrdil pouze jeden ze tří bodů makedonského obvinění. Situace tak dále zůstává na mrtvém bodě. V roce 2012 byla Makedonie dokonce po čtvrté za sebou v Hodnotící zprávě EK navržena pro přístupové rozhovory, ale otázka názvu není stále vyřešena. Vleklý spor nemá ani v budoucnu výhled na zlepšení, jelikož obě strany nehodlají ustoupit ze svých požadavků.

Počet obyvatel v Makedonii k poslednímu dni roku 2014 přesáhl 2 060 000 obyvatel. Necelé 2/3 obyvatel se přihlásilo k makedonské národnosti, to je cca 64%. Z historických důvodů na území této bývalé jugoslávské republiky žije velké množství různých etnik – především Albánců (25%), dále také Turků (3,9%), Romů (2,7%) a Srbů (1,8%). K velkému překvapení výzkumníků bylo zjištěno, že mezi makedonským obyvatelstvem je množství občanů, kteří mají původ v České republice. Nejčastěji jde o ženy, které se do Makedonie provdaly. Dále výzkumníci také často potkávali potomky pocházející ze smíšených česko-makedonských manželství. Graf č. 1, Vývoj počtu obyvatel Makedonie, ORTAKOVSKI,V. Interethnic relations and minorities in the Republic of Macedonia [online] academos.ro: Web pro vzdělávání a rozvoj dovedností a zájmu o teoretický a aplikovaný vědecký výzkum, 2001. [cit. 2015-07-29] Dostupné v pdf. A Key Indicarors from theme: Population. [online] State Statistical Office of the Republic of Macedonia, 2014 [cit. 2015-07-29] Dostupné z: http://www.stat.gov.mk/OblastOpsto_en.aspx?id=2. Vlastní zpracování.

Na počátku minulého století začal počet Makedonců stoupat, k velkému úbytku obyvatel došlo po první světové válce, dále ale statistiky ukazují postupný růst počtu obyvatel. Malý úbytek můžeme zaznamenat ještě v 90. letech minulého století, kdy se začala rozpadat Jugoslávie. Po jejím rozpadu začali do Makedonie přicházet migranti z okolních států – především z Kosova.

Zdroj dat: Souhrnná teritoriální informace Makedonie (FYROM) [online] Zpracováno a aktualizováno zastupitelským úřadem ČR ve Skopje (Makedonie) ke dni 01.06.2015 [cit. 2015-07-29]. Dostupné z: file:/C:/Users/uzivatel/Downloads/sti-makedonie-fyrom-2015-06-01.pdf

Výskyt Albánců na území Makedonie můžeme sledovat až do 14. století, dají se tedy pokládat za původní obyvatelstvo. Jejich počet roste neúměrně rychleji než počet Makedonců. A to převážně z důvodu rychlejšího nárůstu potomků u jedinců a dále také z důvodu příchodu kosovských Albánců. Bývalá politoložka Blagorodna Josifoska – Odëh říká, že kvůli krizi v Kosovu přišlo do Makedonie až 150 000 Albánců.

Sledovat nárůst počtu jednotlivých etnik v Makedonii není tak složité, protože mezi Makedonci a Albánci nedochází k uzavírání smíšených sňatků. Jak potvrzují všichni respondenti, takové manželství není příliš přirozené. A to především z důvodu odlišných náboženství. Podle Alexandra (37 let, Makedonec) nepřekročí počet uzavřených sňatků mezi Albánci a Makedonci 5% ze všech sňatků za daný rok.

Albánci žijí především na západě a severozápadě země, v některých místech jsou nad Makedonci v silné převaze (např. Tetovo, kde žije 70% až 80% Albánců). Vyšší počet Albánců najdeme také v oblasti vesnice Oslomej (98%), v oblasti Lipkovo (97%) či Tearce (84%). Obrázek ukazuje oblasti, které jsou obývané albánskou menšinou z více než 20%. Obrázek č. 1 - Výskyt Albánců v Makedonii. Zdroje dat: Census of Population, Households and Dwellings in the Republic of Macedonia, 2002. Dostupné v pdf. Vlastní zpracování.

Okresy s nejvyšším počtem Albánců v Makedonii:

98% Oslomej
97% Lipkovo
84% Tearce
70% Tetovo
68% Studeničani
57% Struga
35% Čaška
34% Sopište
31% Kičevo
26% Kumanovo

Počet Albánců v Makedonii se stále zvyšuje. Na rozdíl od ostatních etnik, jejichž počet má klesající charakter – např. ubývají Turci či Srbové.

Graf č. 3 Albánci v Makedonii. Zdroj: KOKAISL, P. Etnické minority v Evropě. Praha: PEF ČZU, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

Vztahy mezi Albánci a Makedonci jsou ve většině případů dobré. Velké procento respondentů odpovědělo, že má přátele, kolegy či spolužáky mezi druhým sledovaným etnikem. Všichni respondenti (jak Makedonci, tak Albánci) jsou za jedno v tom, že konflikty nevznikají mezi lidmi, ale že je vytváří politici. A to nejen makedonští politici, ale také zahraniční (např. Kosovo).

Ve většině případů se vůči sobě etnika příliš nevyčleňují. Statistiky jsou často zkreslené a každá ze stran má vlastní a odlišné výsledky sčítání.

V Makedonii dochází k míšení dvou velkých náboženských směrů, které jsou značně odlišné – v nadpoloviční většině se zde vyskytuje pravoslaví, na druhém místě islám. Přibližně se dá říci, že každá z dvou nejpočetnějších národností vyznává své náboženství. Makedonci se hlásí většinově k pravoslavnému náboženství a Albánci k islámu.

Luan Tresi: „Všichni Albánci, kteří žijí v Makedonii, jsou muslimové, důležité je, že všichni prozápadní.“

Mezi náboženstvími (a jejich příslušníky) není v Makedonii výrazná nesnášenlivost. Pokud se mezi skupinou Makedonců a Albánců naskytne problém, není jeho důvod náboženská příslušnost, ale spíše národnostní. Všichni respondenti se většinově shodují v odpovědi na otázku náboženské snášenlivosti druhé skupiny.

Vančo: „Některé albánské náboženské svátky jsou makedonskými státními svátky, my Makedonci je hodně tolerujeme. Albánci mají velká práva.“

Edi: „Stejně jako přeje Makedonec Makedonci k Vánocům či k jinému svátku štěstí, tak přeje i Albánci k jeho svátkům.“

Obrázek č. Náboženství v Makedonii. Zdroj: Zdroje dat: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [online]. Makedonie. [cit. 2015-07-31]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/makedonie_fyrom/index.html.

Pro Makedonce je velmi důležitý svátek Sv. Cyrila a Metoděje, den slovanských věrozvěstů, který se slaví 24. května jako státní svátek. Cyril a Metoděj jsou pro celý národ velmi důležitými historickými osobnostmi, protože pochází právě z Makedonie. Soluň, odkud Cyrila a Metoděje poslal Michal III. na Velkou Moravu šířit víru, byla součástí historického území Makedonie.

Ivan Saveski: „To vás ve škole neučili, že Soluň vždy byla a bude makedonská? Jen nám jí teď Řekové ukradli.“

Pro Makedonce je tento svátek důležitý nejen kvůli vyčleňování vůči Řekům, ale také vůči Albáncům, kteří tak známou osobnost ve své historii nemají.

Foto č. x - Řekové a Makedonci vedou dlouholetý spor o název Makedonie. Zdroj: vlastní foto.

Úředním jazykem v Makedonii je makedonština. Pokud v určité oblasti žije více než 20% dané menšiny, může menšina používat svůj jazyk také jako úřední. Makedonština je ale od jazyka Albánců velmi odlišná. Největším rozdílem je především jiné písmo. Makedonština se píše azbukou, zatímco albánština používá latinku. Další jazyky, které v Makedonii lze nalézt, jsou srbo-chorvatština, v nové generaci angličtina a na jihu země také řečtina, která se zapisuje dalším písmem – řeckým.

Všichni respondenti se shodují v tom, že pokud spolu Makedonec a Albánec mluví, mluví spolu makedonsky. Je to především z důvodu znalosti Albánců druhého jazyka, kterým se učí ve škole. Ve starší generaci najdeme hodně Makedonců, kteří albánštinu ovládají, mladé generace se ji ale odmítají učit.

Alexandra Noveska: „Jsem jediná z naší party, kdo albánsky umí, musela jsem se jejich abecedu naučit, protože chodím do albánské školy. Kamarádi chodí do makedonských škol a albánštině nerozumí.“

Edi: „Stále méně lidí se učí druhému jazyku, v budoucnu si lidé v této zemi nebudou vůbec rozumět.“

Tabulka č. 3 Porovnání češtiny, albánštiny a makedonštiny. Zdroj:Vlastní zpracování

Makedonština patří do jihoslovanské jazykové skupiny, proto je češtině mnohem lépe srozumitelná než albánština. Albánština je jedním ze tří jazykových izolátů v rámci indoevropské skupiny. Makedonci často používají výrazy ze srbo-chorvatštiny (následkem společného státu Jugoslávie).

Jak bylo zjištěno a všemi respondenty potvrzeno, Albánci v Makedonii se nedělí na Tosky a Gegy (jak je tomu v Albánii). Někteří tvrdí, že mezi nimi nejde o nic jiného než o odlišný dialekt. Albánština v Makedonii je všude stejná.

Gëzim Osmani: „Albánština je tady všude stejná, jediné místo, kde se odlišuje dialekt tosk a geg je město Struga.“

Se znalostí jazyka souvisí také školství. K základnímu vzdělávání v Makedonii dochází na oddělených školách, kde se děti (makedonské a albánské) učí v jazyce své národnosti. I toto je jedním z důvodů stále více se mezi mládeží rozšiřující nesnášenlivosti vůči druhým. Děti spolu nepřicházejí do tak častého kontaktu, nemusí spolu vzájemně trávit čas a spolupracovat.

Alexandra Noveska: „U nás v Tetovu je albánská univerzita, makedonští studenti jsou zde menšinou. Na druhou stranu ve Skopji je univerzita, kde studují skoro samí Makedonci.“

Lucia: „V Makedonii jsou mezi národnostmi velké nerovnosti, je to především z důvodu nižšího vzdělání Albánců. Poslední dva roky se ale situace zlepšuje, střední škola je povinná stejně tak pro Makedonce i pro Albánce.“

Další příčinnou problémů a častého vyčleňování se vůči sobě navzájem mnohou být také doklady. Na rozdíl od České republiky, kde není dovolené ptát se na národnost, v Makedonii mají lidé tu svou zapsanou v občanském průkazu. Jedna z respondentek říká, že když přišla na makedonské porodnice a tam zjistili, že není Makedonka, chovali se k ní velmi špatně.

Lucia: „Vypadalo to, že budu rodit na chodníku. Tady velmi záleží na vaší národnosti.“

Zvyky a tradice

Většina zvyků v Makedonii souvisí s náboženskými svátky. Proto je dodržování tradic u Makedonců a Albánců velmi odlišné, v některých případech až neporovnatelné. Každá národnost drží svátky v jiné dni a tyto dni mají různé průběhy.

Jeden z nejdůležitějších státních svátků připadá na 1. května a jde o Svátek práce.

Afrim Beqiri: „Prvního května na oslavu vystavujeme všechny možné vlajky – makedonskou, albánskou, jugoslávskou i tureckou, v tento den slaví všechny národnosti své bytí.“

Většina folklóru obou skupin je ale hodně propojená. Jednak je to tím, že dlouhá staletí žijí ve stejném státě, jednak také podobností celého Balkánu. Například jak Albánci, tak Makedonci jedí v podstatě stejná jídla. Nejtypičtějším makedonským jídlem je Tavče gravče – pokrm, který se připravuje z fazolí, které se povaří a zapékají s dalšími ingrediencemi. Albánci za své národní jídlo považují Tavë kosi – tedy pečené jehněčí nebo skopové maso podávané s rýží a jogurtem. Obě tato jídla se servírují v zapékací míse. Jídlo, které obě skupiny spojuje (a nejen Albánce a Makedonce, ale i další okolní národy) je Burek (nebo také Byrek) – jedná se o tenké nekvašené těsto z vody, mouky a oleje, které se plní nejrůznějšími náplněmi (brambor, sýr, špenát). Hotový Burek se prodává na ulicích, podává se často s jogurtem. Jinak se kuchyně shodují, jde většinou o jídla přejatá z řecké či turecké kultury.

Foto č. x - Výroba Burku. Zdroj: vlastní foto.

Rozdíly v makedonském a albánském folklóru můžeme nalézt v hudbě. Používají se jinak rychlé písně a také jiné nástroje. Také různé druhy tanců k různým příležitostem se vyjadřují odlišně.

Nejen s kulturou, ale také s náboženstvím souvisí odlišné oblékaní. V dnešní době se většina lidí obléká moderně a rozdíly mezi Albánci a Makedonci nejsou hned patrné. Pokud ale budeme porovnávat typické kroje, najdeme nejednu odlišnost.

Blagorodna Josifoska – Odëh se věnuje typickým makedonským i albánským krojům. Popsala, jak má vypadat správná nevěsta. Svatební zvyky v Makedonii jsou podle ní u obou skupin stejné, odlišnosti najdeme například při náboženských obřadech. Jak makedonská, tak albánská nevěsta musí ukázat svou pokoru před tchýní a když přijde do domu svého muže, musí se tchýni (a dalšímu příbuzenstvu) hodinu v kuse klanět. Některé tradice vyžadují opakování tohoto procesu i po více dní. Dále tchýně nalévá čistou vodu na ruce nevěsty, ta si v ní umyje ruce. S konví pak nevěsta chodí pro vodu, konev by měla nosit na hlavě. Nevěsta je podřízena tchýni.

Foto č. x - Oblečení albánské nevěsty. Zdroj: vlastní foto.

Foto č. x - Oblečení makedonské nevěsty. Zdroj: vlastní foto.

Další rozdíl, který můžeme lehko porovnat, je existence krevní msty. V Makedonii mezi Makedonci krevní msta a Kánun (lidový zákoník) neplatí. Mezi Albánci je ale krevní msta stále rozšířena. Většina respondentů se shoduje v tom, že msta je pouze mezi Albánci žijícími v Albánii či v Kosovu. Někteří jedinci ale tvrdí, že je i zde.

Shama: „Všude, kde žijí Albánci, je krevní msta platná.“

Cílem práce bylo odpovědět na hlavní výzkumnou otázku „Má albánská menšina v Makedonii separatistické tendence?“ a výzkumné podotázky „Odlišují se Albánci v Makedonii od Albánců v Albánii nebo Kosovu?“, „Rozlišují se Albánci v Makedonii na Tosky a Gegy?“, a „Lze vnímat napětí mezi Albánci a Makedonci v Makedonii?“

Z odpovědí respondentů vyšlo najevo, že v dnešní době a současné situaci se makedonští Albánci od Makedonie odtrhnout nechtějí. Často zde jsou již několikátou generaci, a Makedonii považují za svůj domov. Cítí se být makedonskými Albánci a z jejich výpovědí vesměs vyplývá, že mají zájem na trvalém mírovém soužití s ostatními obyvateli Makedonie. Během výzkumu se častokrát stalo, že Makedonci byli až zaskočeni názory Albánců, kteří odmítají odtržení oblastí osídlených veskrze etnickými Albánci a kteří toto téma shledávají irelevantním. Společným jmenovatelem drtivé většiny problémů oslovených respondentů (jak Albánců, tak Makedonců) nebylo etnické napětí, nýbrž politická situace. Nejedná se pouze o vnitřní politickou situaci, ale i o situaci zejména v sousedních zemích a zemích balkánského regionu. Naopak důkazem dobrého soužití bylo, když vedle sebe pracovali Makedonci a Albánci a neskrývali vzájemné sympatie a přátelství. Také co se týče náboženské otázky, jsou oba tábory velmi tolerantní.

Makedonští Albánci se už nerozdělují na Tosky a Gegy jako v Albánii (Toskové na jihu, Gegové na severu, relativně velké množství rozdílů – viz článek
Toskové a Gegové v Albánii ), cítí se být prostě Albánci.

Přes veškeré výše zmíněné sympatie nedochází ke smíšeným sňatkům, protože odlišné náboženství představuje příliš velký problém. Zejména mezi mladými se mohou vyskytovat xenofobní, až nesnášenlivé názory a vymezování vůči druhému etniku (viz názor Caleho z Tetova, který nesnáší všechny Albánce bez rozdílu). Možným perzekucím minimálně ze strany úřadů jistě nahrává i fakt, že v Makedonii se do občanských průkazů zapisuje národnost.

Výrazné zlepšení situace a stabilita jistě souvisí s přijmutím Ohridské dohody (Rámcová dohoda, přijata 2001), která přiznala albánské menšině značná práva. Čas od času se však objeví jisté incidenty, jejichž motivaci, zejména cui bono (lat. kdo těží) je velmi těžké odhalit. Názory respondentů na nedávný útok v Kumanovu (květen 2015), při kterém zahynulo 22 lidí, se různí, ale velmi často se ozývají názory, že šlo o předem naplánovaný útok z Kosova s cílem destabilizace země.

O budoucnosti vývoje Makedonie a složitých etnických vztahů v ní může rozhodnout mnoho faktorů. Otázka oficiálního názvu země a problematické vztahy s Řeckem, posun v přístupových rozhovorech do EU, demografický vývoj v zemi a stále se rozšiřující albánská „menšina“ nebo třeba lokální krvavý etnický incident.

Všechny obrázky a tabulky v práci byly vyfoceny a vytvořeny autory

Nejvýznamnější menšinou v zemi jsou Albánci, kteří tvoří zhruba čtvrtinu obyvatelstva (přes 0,5 mil. osob).

Vzhledem k tomu, že se hranice balkánských státních útvarů velmi často měnily, stejně často se ocitaly různé etnické skupiny postupně na území více států. Makedonské Albánce můžeme považovat za původní obyvatelstvo oblasti – písemné zmínky o nich máme ze 14. století.

Počet Albánců v Makedonii výrazně narůstá jednak vlivem poměrně vysoké porodnosti a do určité míry také příchodem Albánců z Kosova. Albánci se zároveň ve stále větší míře přesouvají do měst, a přestávají tak být typicky venkovským obyvatelstvem.

Vztahy Makedonců s albánskou menšinou jsou často velmi konfliktní a albánské obyvatelstvo vyjadřovalo často nespokojenost vůči makedonské vládě násilnou formou. Část makedonských Albánců usilovala v 90. letech 20. století o spojení s Albánií v duchu iredentismu a vytvoření Velké Albánie.

Okresy s nejvyšším počtem Albánců v Makedonii:

98% Oslomej
97% Lipkovo
84% Tearce
70% Tetovo
68% Studeničani
57% Struga
35% Čaška
34% Sopište
31% Kičevo
26% Kumanovo

(M – Makedonci, A – Albánci, T – Turci, R – Romové, S – Srbové, B – Bosňáci, V – Valaši) ⁴⁾

Výzkumný deník 

Počet shlédnutí: 98