obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


pe2015:rusini

Malorusové (Ukrajinci a Rusíni)

(Ottův slovník naučný)

Malorusové, větev velikého národa ruského, nazývající se v Rakousko-Uhersku R u s í n y, R u s n a k y, adj. ruskij, rusnackij, v Rusku obyčejně křesťané (sedláci) nebo pravoslavní. Ale takového souborného názvu užívají venkované dosti zřídka. Nejčastěji a nejraději jmenují se místními názvy, užívanými v blízkém nebo dalekém okolí. Těchto místních názvů u Malorusů jest veliký počet; pro příklad podáme jich několik: Hunjanici, Bljachové, Verchovinci, Dolišnjakové, Lemkové, Sotakové, Boikové, Huculové, Pokuťané, Podolané, Čornomorci, Kubánci atd.

Inteligentní M. nazývají se v řeči i v literatuře v Rakousko-Uhersku Rusíni, ruský, v Rusku Ukrajinec, ukrajinský. Tyto názvy měly též všeobecný význam pro označení celé národnosti, ale obyčejně s přívlastkem „ukrajinský Rusín“ (u rakouských Malorusů), „rakouští Ukrajinci“ (v Rusku). Názvy ty zachovaly se dosud u rakousko-uherských Rusínů v řeči, ale v literatuře byl přijat název Ukrajinec-Rusín, ukrajinsko-ruský k soubornému označení celého národa, což netrvalo však dlouho, sotva několik let. V pravdě vyskytuje se dosud, avšak počíná jej vytlačovati nový název Ukrajinec, ukrajinský, který nabývá práva občanského v celé literatuře. Nejbližši sousedé nazývají Malorusy takto:

  1. Velkorusové: Malorossy (Малороссы), Južnorossy (Южнороссы), v poslední době též R u si n y (Русины), adj. rusinskij (рысинский);
  2. Poláci: Rusiny, Ukraińcy, adj. ruski a rusiński, ukraiński;
  3. Maďaři: Ruthén, Kis-Orosz;
  4. Němci: Ruthenen, Kleinrussen.

Některé z těchto názvů mají za sebou dosti starou historii.

Počet všech Malorusů není znám dosti přesně. Vysvětlují to mnohé příčiny, z nichž nejhlavnější jest ta, že M. nemají své říše, a ti, kteří nad nimi vládnou, nestarají se příliš o přesné spočítání maloruského obyvatelstva. Naopak snaží se spíše co nejvíce stlačiti jejich počet na prospěch své panující národnosti. Druhou důležitou příčinou nepřesnosti číslic jest ta, že v říších, kde sídli M., neděje se sčítání obyvatelstva současně: číslice rakousko-uherské o Malorusech jsou z r. 1890, ruské z r. 1897. Jest na bíledni, že počet obyvatelstva mohl se mezitím značně změniti. Přibližně jeví se počet Malorusů takto:

Rusko.

Poltavská oblast 2,794.756 duší
Podolí 3,031.040
Volyň 2,999.546
kijevská oblast 3,564.433
chersonská oblast 2,728.508
charkovská oblast 2,510.378
černigovská oblast 2,322.007
jekatěrinoslavská oblast 2,112.651
tavrická oblast 1,443.835
černomořská oblast 1,977.337
úhrnem 25,482.231 duší

Takový jest počet obyvatelstva maloruských gubernií v Rusku. Rozumí se, že v tomto počtu jest zahrnuto i pohyblivé obyvatelstvo, jmenovitě městské, ale uvážíme-li, že M. Žijí ještě v jiných guberniích, někde značným počtem, jehož však z nedostatku veškerých zpráv nelze stanovití, jako na př. v gub. siedleeké, lublinské, grodenské (tak řečená „Cholmská Rus“), kurské, voroněžské, doněcké a bessarabské, nabudeme přesvědčení, že sčítáním udaný počet Malorusů není přehnán, nýbrž spíše stlačen. Přesného čísla však není.

PředIitavsko

Halič 2.835.674 duší
Bukovina 268.367
jiné země 1.180
úhrnem 3,105.221 duší

Ani tento počet není přesný, neboť mnozí M. přiznávají se v Haliči k národnosti polské, v Bukovině k rumunské. Na základě přirovnání úředních dat s daty schematismů vydávaných rus. konsistořemi v Haliči jest v Rakousku 3,133.283 Malorusů.

Uhry

Bačsko-bodrožská Župa 9.112
berežská župa 94.650
borsodská župa 350
zemplinská župa 34.610
marmarošská župa 147.474
szatmárská župa 1.332
spišská župa 17.930
ugočská župa 33.348
ungská župa 53.302
šaryšská župa 38.175
úhrnem ~ 430.282

Dle schematismův obou uhersko-ruských diecésí (mukačovské a prjativské) je v nich Rusínů 488.889 duší. Z přirovnání úředních dat s církevními připadá na Rusíny 537.962 duší. Kdo zná uhersko-ruské poměry, kdo ví, jak tamní Rusíny počítají brzo k Maďarům, brzo ke Slovákům, kdo nahlédne konečně do nejstarších statistických sborníků a přesvědčí se, že počet Rusínů v Uhrách téměř nevzrůstá, nebude zajisté pokládati poslední číslici za přehnanou. Malorusů jest tedy dle úředních zpráv:

v Rusku 25,482.231
v Předlitavsku 3,105.221
v Uhrách 430.282
úhrnem 29,017.734

Uvážíme-li dodatečně, že není zde uveden počet Malorusů ve Spoj. Obcích sev.-amer. (kol 100.000), v Kanadě (kol 20.000), Brazílii (kol 30.000), Sibiři, Turkistáně, Korei, — usoudíme, že počet všech Malorusů přesahuje daleko 30,000.000 duší a že počtem vyrovnávají se druhým národům slovanským, třeba že výjimečné poměry, v jakých žijí, nedopřály jim dosud v kultuře postaviti se jim po bok.

Národopisné hranice. Území osazené kompaktně Malorusy, jest značně rozsáhlé. Prostírá se v jižní časti vých. Evropy a zabírá prostor kol 820.000 km2, jest tedy větší Rakousko-Uherského mocnářství. V délce táhne se od Popradu až za Volhu (kol 180 km2 v šíři od Mglina po Perekop (kol 80 km). Národopisná hranice, jež odděluje Malorusy od sousedních národů, jest velmi neurčitá a nesnadno ji zjistiti; na nejednom místě M. jsou tak pomíšeni se sousedy, že nelze říci, kde přestávají jedni a začínají druzí.

Nejdále na západ Žijí M. v Karpatech za Popradem ve vsích: Bialawoda, Czarnawoda, Szlachtowa a Jaworki. Odtud udávají hranice na východ městečka Grybów, Gorlice, Žmigród, Dukla a Rymanów; všecka tato městečka na předhůří jsou polská, kdežto vesnice v horách jsou maloruské. Od Rymanowa M. žijí již na předhoří, a to po obou březích Sanu až za Przemyšl; v rovině dělí San Malorusy od Poláků (Mazurů).

V Rusku hranice mezi Malorusy a Poláky dotýká se míst: Bělgoraj, Zamošcie, Krasnostaw, Lubartów, Luków, Siedlce až po Nur na Bugu. Odtud postupuje hranice ponřkud proti Bugu do Drohičina, ale brzo opouští Bug, U Bělaku obrací se k hoření Narve, kde M. již stýkají se s Bělorusy. Od zřídel Narvy postupuje hranice mezi Malorusy a Bělorusy podél Pružan na ř. Jasioklu a dále na ř. Pripet. Od ústí Pripeti jde Dněstrem až k ústí Sože a dále podél hranice černigovské gub. více méně na Novozybkov, Suraž a Mglin. Hranice zatáčí se odtud na jih přes Počep, Pogar, Seredinu Budu, zabočujíc náhle na západ, vylučuje putivelský okruh pro Velkorusy, ale od Konotopu obrací se opět na východ, přidržuje se Bělopole, Sudže, Miropole, Bělgorodu a Oskolu.

Kol Valujek vylučuje mnoho velkoruských míst a přes Birjuči, Ostrogožsk dostihuje Donu. Za Donem není ji ž mnoho celkového maloruského území, nýbrž pouze veliké osady mezi jinými národy. Maloruské území jest tam za Pavlovskem, Kalačem až do Novochoperska, kdežto veliké osady mezi jinými národy, nejvíce mezi Velkorusy, pod ř. Tersou, Medvědicí, Volhou. Levý břeh Volhy od ústí ř. Malého Irtyše jest obydlen nejvíce Malorusy. Zabočila-li hranice u Pavlovska na východ od Donu, tedy od Novochoperska, zatáčí se náhle na jih, překročuje Don na vých. od Bogučaru, dotýká se vrchního toku ř. Kalitvy a jejích přítoků, stáčí se na západ a dostupuje k Donci před Slavjanoserbskem, jde podél Donce, opouští jej při ústí ř. Luganky a obrací se přímo na jih k ústí Donu. U Rostova přechází na druhý břeh Donu, a zde v pokavkazském kraji se ztrácí, neboť M. a Velkorusové jsou zde tak pomíšeni, že žijí vedle sebe téměř v každé vsi. Ale přece převládají Velkorusové pod hořeni Kubání, Těrekem, Kumou a Kalausem, kdežto M. žijí pod dolní Kubání a Její a v přístavu Novorossijsku dosahují Černého moře. Dále jde hranice mořem Černým, Azovským a Shnilým a přes Perekop přechází znova na Černé moře k ústí Dněstru.

Nad Dněstrem obyvatelstvo jest velmi pomíšeno. Po obou březích limanu dněsterského jsou maloruské obce, ale výše na řece M. jsou pomíšeni s Rumuny, a to po obou březích tak, že u Bender a Dubosar převládají Rumuni, u Sorok a Atak Malorusové. U Ušice a Chotinu žijí již M. sami po obou březích Dněstru, kdežto jednotlivých maloruských obci rozptýleno jest veliké množství po celé Bessarabii.

U Novoselice pokračuje hranice opět na půdu rakouskou, do Bukoviny. Tam zabírají M. severní a záp. část. Přes Kirlibabu přechází hranice do Uher. Nad ř. Višovou sousedí M. ještě s Rumuny, kdežto nad Tisou stýkají se s Maďary. Hranice mezi Malorusy a Maďary postupuje od Husztu za Munkáč na Užhorod (Ungvár) k Ujhelu. Za Ujhelem u Košic a Prešova M. sousedí již se Slováky, a hranice postupuje nejvíce po ř. Teplé až do toho místa za Popradem, kde leží ves Szlachtowa.

Nářečí. Maloruská dialektologie není ještě tak propracována, aby bylo možno dospěti na jejím základě k závěrečným úsudkům. Proto podávajíce orientační rozdělení malorus. nářečí nepokládáme je za přesné, neboť přesnější dialektologické badání musí je změniti. Rozdělení toto opírá se hlavně na výzkumech Ohonovského, Čubinského a Michalčuka. Dle nich rozeznávají se čtyři hlavní maloruská nářečí:

I. Jižní maloruské nářečí. Zabírá malou čásť minské a grodenské gub., velkou čásť Volyně a Podolí a prostranství v Bessarabii, téměř celou gub. kijevskou, již. čásť gub. černigovské, celou gub. poltavskou, charkovskou, jekatěrinoslavskou, kraje černomořských a azovských Kozáků, tavrickou oblast s výjimkou Krymu, velkou čásť gub. chersonské a voroněžské a jihozáp. čásť gub. kurské. Toto nářečí dělí se na tři podnářečí:

  1. severoukrajinské;
  2. středoukrajinské a
  3. jihoukrajinské čili stepní.

Severoukrajinské podnářečí jest nejdůležitější, neboť psali jím nejleplí spisovatelé a povznesli je na stupeň řeči literární.

— II. Severomaloruské nářečí čili p o l e s k é. Toto nářečí zabírá sev.- záp. čásť černigovské gub. až po ř. Desnu, I sev. kout kijevského okruhu a okruh rado- myálsko-kijevské gub., záp. čásť Volyně a již. čásť grodenské a siedlecké gub. Rozpadá se na tři podnářečí:

  1. černigovské podnářečí činí přechod k velikorus. a běloruskému;
  2. vlastní severomaloruské, zabíravší kdysi oblasti starých Drevljanfl;
  3. poleské podnářečí a
  4. černoruské podnářečí, jež vyskytuje se v sídlech starých Dregovičův a má mnoho příbuzného s nářečím běloruským.

— III. Červeno-ruské nářečí. Zaujímá:

a) v Rusku záp. čásť podolské a volyňské gub., záp. čásť chotinského okruhu v Bess- arabii, velikou čásť lublinské gub. a t. zv. Povislí;

b) v Rakousko-Uhersku vých. čásť Haliče a sev.-záp. čásť Bukoviny. Dělí se na dvě podnářečí: 1. podolsko-volyňské; 2. haličské nebo dněsterské.

— IV. Horské čili karpatské nářečí. Zabírá jih.-záp. Čásť Bukoviny, horské okresy Haliče až k Popradu a Uherskou Rus. Možno v něm rozezná vati podnářečí:

1. Čistě maloruské neboli horácké, jakým mluví bukov. i halič. Huculové a Bojkové a obyvatelé uherských žup: marmarošské, ugočské, berežské, ungské a zemplinské v sev.-záp. části;

2. pomíšené nebo krajové, vyznačující se tím, že má nepohyblivý přízvuk a nevelikou příměs polských a slováckých živlů. Mluví jím haličtí Lemkové, žijící v okresích: Liško, Sanok, Krosno, Gorlice, Grybów, Jaslo, Nowy Sacz a v několika místech okresů Turky a Raševa, dále uherští Rusíni, žijící v sev.-záp. Zemplinsku, v sev. částech žup šaryšské a sev. spišské;

3. slovácko-maloruské, značně poslovenčené; tohoto užívají obyvatelé jižní části žup zemplinské, šaryšské, spišské, abaujské a kolonie v Bačce a v okolí Srěmu.

Dějiny. Ukrajinský(maloruský) národ připomíná se v dějinách po prvé pod názvem Antů jako čásť veliké slovanské rodiny, která u Ptolemaea (II. stol.) nese název Venedů.

V polovici VI. stol. zaujímají Antové prostranství mezi Dněstrem a Donem, zahájivše kolonisaci již ve IV. stol. Mezi jiným tísnili Slovany, kteří sídlili na západ od Dněstru, tlačí je do balkánských a středodunajských zemí a zároveň sami přicházejí k Dunaji (VII. až XIX. stol.). Současně osazují Antové země pokarpatské, opuštěné Chorvaty a Srby po jejich odchodu na jih (VII. stol.). Vedli časté války, obranné i loupežné, prvnější s Goty a Avary, druhé s císařstvím Byzantským.

V pol. VI. stol. byli podmaněni Avary a tím zanikl jejich název. S úpadkem říše Avarské (2. čtvrť VII. stol.) plémě ukrajinské mohlo svobodné rozvíjet i svůj expansivní vzrůst a od 2. pol. IX. stol. (příchod Uhrů a Pečeněhů z krajů za Donem) dosahuje svého dřívějšího rozvoje. V X.—XI. stol. můžeme již odděliti přesně vnitřní skupenství jednotlivých ukrajinských kmenů: Poljané po pravém břehu Dněpru v okolí Kijeva, střediska kmene a jeho historického života; Sěverjané po lev. břehu Dněpru nad Děsnou; Drevljané na záp. od Poljanů, nad Tětěrevem a Slučí do Pripetu a Dněpru; Uhliči po pr. břehu doleního Dněpru; Tiverci mezi Dněstrem a Dunajem; Ulučiči nad horním Bugem, Slučí a Horiní; Dulěbi nad Bugem. Poslední záp. hranicí byla řeka Wěpř a Tatry, ano i dále za ně, neboť po celých úvodích Tisy a Dunaje šířila se ukrajinská kolonisace. Koncem 1. pol. IX. stol. ukrajinská kolonisace dosahovala až k Donu, ale Uhři a Pečenězi zatlačili Ukrajince zpět k Dněpru.

Kulturně stál ukrajinský národ v IX. st. dosti vysoko. Kovové a ozdobnické výrobky byly již domácí, všeobecně zabýval se rolnictvím, sadařstvím, chovem dobytka, včelařstvím vedle honby a rybolovu a ve značné míře vnějším i domácím obchodem. Rozvoj v obchodu podporovaly hlavně Dněpr a Černé moře. Předmětem obchodu byly nejenom suroviny přírodní i vypěstované, ale i místní výrobky.

Předkřesťanské náboženství Malorusů založeno bylo na kultě přírody, přesné mythologie té doby nelze však stanoviti. Hlavními bohy byli pán hromu a blR Perun, Daždьbogь, dárce pozemského života a dobra, rovněž bůh slunce, Veles, opatrovník dobytka, hospodářství. Ostatní jména jsou z větší části nejasná a nejistá, přece však bylo mnoho nižších božstev; chrámů snad vůbec nebylo. Kult náboženský byl slabě rozvit. M. věřili v nesmrtelnost duše. Základní formou společenské organisace byla rodina. Z nich skládal se rod, skupina rodů tvořila hromadu. V dalším rozvoji společenské zřízení přechází z rodinného principu v territoriální, počínajíc městem, jež bylo ochranou v době nepřátelských útoků. Při dalším sRpení rozhodoval již ethnografický živel. Jak nejstarší historická svědectví ukazují, M. prvotně, jako jiní Slované, nevytvořili jednotné státní organisace, žili a spravovali se hromadami, které nežily mezi sebou vždy v přátelství. Byli jednotlivci, kteří dovedli domoci se širšího významu, jmenovité ve válce (hlavně v VI. stol), ale moc jejich ne- prostírala se na celý národ a byla v celku závislá na věči. Mimo to každý jednotlivý kmen měl celkovou organisaci a svého náčelníka — knížete, jenž však neměl příliš veliké moci a byl podřízen vůli staršin. V VIII. st. tlačí se do popředí kmen Poljanů v okolí Kijeva a buduje silný státní organismus (otázka, byl-li tento organismus dílem místního života nebo zanesen od severu Varjagy, jest dosud sporná), což vyznačuje se výpravami na Cařihrad, pochody na Černé moře. Hlavní vojenský živel v těchto pochodech představovaly družiny skandinávských Varjagů.


Počet shlédnutí: 197

pe2015/rusini.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)