Deník

1. den 20.6.2015, sobota

Odjez - Praha - Slovensko. Kristýna, Maruška, Veronika. První den jsme dojely do Staré Lubovny, kde jsme navštívily Národopisnou expozici v přírodě. Tato expozice prezentovala soubor lidové architektury, jak obytné domy, hospodářské stavby, tak i technické památky. Cílem výstavby je dokumentace materiální a duchovní kultury Slováků, spišských Němců, Rusínů, Goralů, Židů a Romů. Tato výstava byla lidem zpřístupněna v roce 1985.

Hned na kopci u expozice se nacházel Lubovnianský hrad, kam jsme se hned vydaly podívat. Tento pohraniční hrad byl vystaven v letech 1301 - 1308. Z hradu byl moc pěkný pohled na krajinu.

Schylovalo se k večeru, proto jsme se jely někam ubytovat. Paní ve skanzenu nám ještě prozradila, že o víkendu se v Obci Červený Kláštor, kousek od expozice, konají folklorní slavnosti, kde by měly vystupovat i rusínské folklorní soubory. Rozhodly jsme se, že se tam v neděli zajedeme podívat a jely jsme se ubytovat tím směrem. Dojely jsme nakonec ke goralskému kempu, kousek od místa, kde se konaly slavnosti. Postavily jsme stan, ale nakonec jsme spaly v autě, protože měly být v noci menší mrazíky. I pan majitel na nás nevěřícně koukal, když jsme stan stavěly. Ale noc jsme nakonec ve zdraví přežily, jen spaní bylo trochu nepohodlné.

2. den 21.6.2015, neděle

Ráno jsme odjely do obce, kde se konaly folklorní slavnosti. Já a Kristýna jsme šly na slavnosti a Maruška mezitím šla do kostela ve Velkém Lipníku, kde se konala nedělní bohoslužba. Na slavnostech jsme bohužel zjistily, že tam byly již pouze goralské soubory a od místních jsme se také nic nedozvěděly. Rusínské soubory tu byly pouze v sobotu. Přesto jsme se chvilku podívaly na nějaké tanečníky, a pak pokračovaly dále. Maruška nás vyzvedla a jely jsme do obce Kamienka, kde je podíl Rusínů necelých 40 %. V Kamience se také organizuje Festival folklóru Rusínů-Ukrajinců. Po obci jsme se šly projít a potkaly jsme pár místních lidí, se kterými jsme se daly hned do řeči. Zaujalo nás, že starší ženy tu nosí tradiční modrotiskové sukně do kostela. Mladí lidé se tu už moc neobjevují, většinou se stěhují do větších měst. Odpoledne jsme se vydaly opět do Velkého Lipníku, kde byla Maruška v kostele na bohoslužbě. Měly jsme tu domluvenou schůzku s místním farářem. Pan farář byl moc milý a ochotný.

Dále jsme zamířily na objížďku řeckokatolických kostelíků. Cestou jsme narazily na stádo krav, které se páslo hned u silnice a skoro se procházelo i po silnici.

Jako první jsme navštívily řeckokatolický chrám Sv. Kozmi a Damiána v Lukově-Venécii, založený roku 1708. Dále jsme navštívily řeckokatolický chrám v obci Krivé z roku 1826. Chrám je zasvěcený svatému apoštolovi a evangelistovi Lukášovi.

Večer jsme se poté ubytovaly v Bardejově.

3. den 22.6. 2015, pondělí

Další den jsme se probudily, zabalily věci do auta a vyrazily na další obhlídku kostelíků. Jako první jsme navštívily řeckokatolický kostel Panny Marie v obci Jedlinka? Cestou nás také zaujala novostavba řeckokatolického kostela. Dojely jsme do obce Belejovce, kde se podle statistiky nachází asi 70 % Rusínů. Chtěly jsme se poptat na obecním úřadě, ale ten byl bohužel zavřený. Potkaly jsme venku ale ještě jednoho pána, tak ho Maruška oslovila a pán byl moc ochotný. Vysvětlil nám, že na úřadě nikdo není, ale jestli se chceme něco dozvědět, ať se klidně zeptáme jeho, že se nám pokusí něco říct. S pánem jsme udělaly rozhovor, byl to Rusín. Dozvěděly jsme se od něj spoustu zajímavých věcí. Řekl nám také o ruinách kostela, který se ve vesnici nacházel a byl zničen za druhé světové války. A hned za ním byl vystavěný nový kostel. Šla jsem se na něj ještě podívat a pokračovaly jsme v další cestě. Zamířily jsme k dalšímu kostelíku, který byl zasvěcený archandělu Michalovi a v roce 2007 byl i zapsán do světového dědictví UNESCA. Další kostel, který jsme ještě ten den viděly a je také zapsán do světového dědictví UNESCA, je v obci Bodružal a je zasvěcený sv. Mikuláši.

Kostelů jsme viděly za celý den už dost a pokračovaly jsme v cestě dál. Projely jsme obcí Havaj a dojely do obce Čabiny, kde jsme byly už loňský rok. V Čabinách se nachází škola, kde se vyučuje v rusínštině. Chtěly jsme se poptat, jak se škole a dětem v ní daří po roce. Čabiny jsou také zajímavé tím, že místní rozhlas zde hlásí také v rusínštině. Měly jsme ale smůlu a přijely jsme jen pár minut poté, co se škola zavřela a tudíž jsme tam nikoho nenašly. Neztrácely jsme ale hlavu a šly jsme se poptat do místní hospůdky, kde jsme se poptaly na pár věcí slečny hospodské, která ale toho moc o Rusínech nevěděla, i když sama Rusínkou byla. Místní nám pak ještě poradili, ať zajdeme za panem starostou. Poděkovaly a šly jsme hledat dům pana starosty. Ten nás vřele uvítal, udělal kávu a povídal nám chvíli o obci a místních tradicích. Nakonec nám rozdal knihu, kterou o Čabinách nedávno obec vydala. Jelikož už se blížil večer, jely jsme hledat nějaké ubytování. Dojely jsme do dobře vyhlížejícího kempu v Michalovicích, který ležel kousek od jezera. Počáteční cenu jsme naštěstí usmlouvaly, respektive, když paní majitelka viděla, jak jsme se zatvářily, radši nám řekla cenu nižší. Už tedy nic nebránilo tomu, abychom se zabydlely a užívaly si pěkného večera.

4. den 23. 6. 2015, úterý

Ráno jsme vyzvedli naši spolužačku Romanu v městě Michalovce na západě Slovenska u hranic s Ukrajinou, kde jsme přejely hraniční přejezd Vyšné Německé a přes Užgorod a Mukačovo jsme vyrazily do vesničky Han’kovitsia. Podle statistiky z roku 2001 zde mělo být 90% obyvatelstva rusínské národnosti, obyvatelé nám však tuto statistiku vyvrátili. Šlo totiž o omyl při sčítání obyvatelstva, kdy samo obyvatelstvo ani nebylo dotázáno na svou národnost a muž, který měl sčítání v lokalitě na starost podle jazyka místních usoudil, že se jedná o Rusíny. Sami místní totiž uznávají, že jejich jazyk není čistě ukrajinský, ani rusínský, jelikož jsou u hranic se Slovenskem a blízko Maďarsku, přejali hodně dialektů a prvků okolních nářečí. V obci Han’kovitsia jsme byly odkázány na jistého pana Ivana Talabišku, který by měl žít v nedaleké vesnice Pasika, kam jsme se tedy i vydaly. V obci Pasika jsme narazili na pana Ivana Talabišku, avšak na mladšího z nich, na syna pána, kterého jsme hledaly. Za panem Talabiškou starším jsme musely ještě dalších pár kilometrů popojet do malé vesnice v horách - Suskovo. Za mužem nás doprovodili místní s dodávkou, jinak bychom prý cestu stejně nepochopily a zabloudily bychom. Pan Talabiška nás velmi rád přijal a ihned se pro náš zájem zapálil, pohostil nás domácím vínem a pečivem a dlouho nám vyprávěl o sobě, svých názorech, své angažovanosti v rusínské společnosti, atd. Pan Talabiška vlastní obdivuhodnou sbírku starých knih, na které je sám velmi hrdý. Čas rychle kvapil a my lehce ováté domácím vínem jsme poděkovaly, rozloučily se a jely zpět do Mukačeva, kde jsme i sehnaly ubytování hned na náměstí v celkem pěkném hotýlku. A když už jsme byly na Ukrajině, rozhodly jsme se, že ochutnáme nějaké místní jídlo a šly do nejbližší restaurace, kde jsme ochutnaly místní dobroty a samozřejmě pivo.

5. den, 24.6. 2015, středa

Ráno jsme nakoupily ještě nějaké dobroty v místním obchůdku a z Mukačeva, kde jsme přespaly, jsme se brzy ráno vydaly do Užgorodu do Zakarpatského muzea lidové architektury a života, kde jsme viděly např. huculské graždy, nebo dřevěnou cerkvu. Odpoledne jsme měly mít ještě schůzku s panem Ivanem Latkem, který se ale na smluvené místo nedostavil. Nějaký pán, který stál kousek od nás, nám nabídl svůj mobil, abychom mu mohly zavolat. Pan Latko nás ale asi špatně pochopil a byl už pryč. Měly jsme tedy smůlu a jelikož už bylo odpoledne a na Ukrajině jsme už nevěděly, co dál, zamířily jsme zpět k hranicím Slovenska a dojely až do Prešova, kde jsme se ubytovaly v turistické ubytovně. Byl to pro nás poslední večer na Slovensku a už jsme se těšily domů.

6. den, 25.6. 2015 čtvrtek

Poslední den. Už jsme měly namířeno zpátky domů do Čech. Chtěly jsme se ještě podívat cestou do Bratislavy a zajít si na halušky. Dojely jsme na benzínovou pumpu za Poprad, kde jsme chtěly natankovat, ale zjistily jsme, že nám teče olej. Musely jsme nechat auto odtáhnout zpět do Popradu, kde jsme auto nechaly zaparkované u servisu a domů jsme tedy zamířily autobusem. Takže z výletu do Bratislavy nakonec nebylo nic, halušky jsme také neochutnaly a cesta se nám trochu protáhla, ale nakonec jsme dojely a už jsme jen mohly vzpomínat na nové zážitky. 

Počet shlédnutí: 49