Deník z cesty do Moldavska 2015

15.7. DEN 1. ČR + Slovensko

Naše výprava za Rusíny měla být původně čtyřčlenná. Jenže situace tomu nedala a dva členové naší výpravy svou účast zrušili. Tudíž dnes, ve středu 15.7., vyjíždíme ve složení Filip Obermajer a Šárka Hlaváčková, na tachometru u Kii Seed máme něco kolem 170 000km.

Jedeme směr Brno, tam si vyzvedáváme náhradní baterku do foťáku, protože předpokládáme, že s elektřinou a nabíjením to bude bída. Je už hodně hodin, ale snažíme se dojet co nejdál na Slovensko. Nocujeme kousek od Púchova, což je přibližně 60 km od hranic. Vaříme večeři tak pro 150 lidí a následně ji sníme ve dvou. Hlad je hlad.

16.7. DEN 2. Slovensko

Vstáváme opravdu pozdě a já ještě k tomu objevuji potok, kde jsem strávila další hodinu. Později vyrážíme směr Liptovský Mikoláš. Má tu být jezero a hory. Jsou tu. Nicméně nikdo se nekoupe a my nevíme proč. Bereme odvahu do svých rukou a skáčeme do vody, lidé na nás koukali jak na nějaké podivíny. Děláme pár fotek a vyrážíme na dalekou cestu na východ. Směr Rusíni.

Po pár hodinách v autě zastavujeme celý zoufalí před Bardejovem. Uviděli jsme totiž první dvojjazyčný název vesnice. Jeden v Rusínštině a druhý ve Slovenštině. Jsou zde čtyři stavení a jeden kostel s pravoslavným křížem na věži, s římskokatolickým křížem na dveřích a s pomníkem v azbuce a řeckokatolickým křížem. Jsme zmateni.

Dorážíme celí zoufalí do Bardejova a i přes velkou snahu jsme cestou sem nenarazili na žádného Rusína. Před 20hod večer tedy stojíme před řeckokatolickým kostelem a doufáme v zázrak. Z kostela vyjde mladý farář, jenž je důkažem, že zázraky se dějí. Konečně natáčíme rozhovor s někým, kdo je Rusín. Farář byl velmi ochotný a nabídnul, že nám pomůže s naším bádáním. Následujeme jeho auto do vesničky Andrejová, která nás vítá dvojjazyčným názvem. Farář, jehož jméno jsme neznali, věděl přesně, kam zajít. Zastavujeme u domu místního kněze, který právě zametá svůj dvorek od holubího trusu (chová poštovní holuby). Řekl, že až doklidí dvůr, tak nám rád něco poví o kultuře Rusínů. Prozatím jsme tedy šli k vedlejšímu domu a odchytili jeho sousedku. Mít s sebou faráře při výzkumu mělo spoustu výhod. Není tu jediného člověka, který by mu zavřel dveře před nosem. Paní sousedka nám do kamery vylíčila, jaké tradiční jídlo ráda vaří. Skoro jsme z toho dostali hlad. Následovalo kafíčko u řeckokatolického kněze. Jen co jsme vešli do domu, tak zakřičel „máma!“ a jeho ženuška poslušně přiběhla s kafíčkem a dortíkem. Ideální rodina. Popovídali jsme si o tradicích, o problémech s Romy tady na východě Slovenska, o bohu a církvi a nebo o tom, že bych mohla být miss, „leda bych mela menší bruch“.

Skoro jsme zapomněli, že je už 22hodin večer. Vychutnáme si poslední cigaretku s knězem na zápraží a do toho si broukáme Waldemara Matušku a jeho „Mám malý stan“. Dohodli jsme se s tím mladým farářem z Bardejova, že se s ním ráno sejdeme a natočíme ještě další rozhovor. Rozloučili jsme se a namířili si hledat místo na spaní. Někam do hor, někam do polí a nějak úplně mrtví.

7.7. DEN 3. Slovensko Ráno nás budí déšť bubnující do auta. V 8 hodin sedíme v bistru zpátky v Bardejově. Snídaně, internet, nabíjení baterek do fotoaparátů a koupě druhého mikrofonu. V 9 hodin máme sraz s farářem před kostelem. Natáčíme interview a přesvědčujeme faráře, aby nám ukázal trochu více kostel. Vzal nás dokonce i do baptisteria, ukázal nám vše možné a vysvětlil pár souvislostí. Například podle ikony v pravém dolním rohu ikonostasu, můžeme najít světce, podle kterého je kostel pojmenován. Skvělý zážitek. Loučíme se s farářem, jako dárek mu dáváme dvě česká piva, sedíme a kouříme. Najednou kolem nás projede autobus s nápisem Bardejov UNESCO. Díky ohromnému náměstí s katedrálou a jednou budovou uprostřed toho kolose, získal Bardejov titul UNESCO. Obcházíme náměstí a knihkupectví, kde jsme velkou náhodou sehnali tzv. „podpultovku“. Zapomenutý Slovensko-Rusínský slovník obce Chmelová. Máme základ, konečně něco o Rusínech, co je na papíře. Odjíždíme z Bardejova s daleko větším optimismem, než jsme přijeli a jedeme fotit dřevěné cerkve (kostely) v okolí. Tady na východě Slovenska jsou zachovalé dřevěné cerkve. Dokonce tu existuje „naučná dřevěná stezka“ zafinancována také UNESCO. První zastávka je Hervartov, kde se tyčí krásný dřevěný kostel, nicméně vesnice není rusínská. Druhá zastávka je Krivé. Malebná vesnička mezi táhlými kopci. Přišla šílená bouřka a Filipa nenapadlo nic lepšího, než fotit z auta. Díky tomu bylo auto mokré uvnitř. Pak se rozhodl, že si vezme svůj žlutý deštník a vyškrábe se nad kostel zkusit natočit blesky (což se povedlo). Mezitím, co Filip natáčí v dešti, vysouším a uklízím auto. Po chvíli přijde do auta a je znovu celé mokré. Víte, jaký je to pocit, když vám naprší do domečku? Připadám si jako hlemýžď, co si táhne celý svůj život s sebou.

Třetí zastávka je Lukov. Krásný důkaz o tom, jak to vypadá, když je ve vesnici zájem o náboženství. Vedle řeckokatolické dřevěné cerkve, o kterou se stará UNESCO, postavili lidé o 10 m vedle nový pravoslavný kostel. Oba dva jsou podle místních navštěvované. Nejkrásnější je ovšem ten výhled od kostelů na okolní vesnice, táhlé pastviny a lesy. I přesto, že jsme unavení, tak odchytávám místní, co potkáme na ulici. Vysvětlujeme jim, že jsme studenti z Prahy a natáčíme dokument o Rusínech. Mají zajímavý dialekt. Míchali rusínštinu se slovenštinou dohromady. Stydí se, ale nakonec nám pověděli něco o vesnici a o sobě. Jedeme dál, je hrozné horko a my chytáme ponorkovou nemoc.

Koupili jsme si nanuky a natankovali. Na Slovensku je nafta dražší než v ČR, přibližně 32 Kč/L. Už je pozdě, tak pospícháme zpět za Bardejov k Bardejovským kúpelím, kde má být skanzen. Bohužel nám zavřeli před nosem, tak si sedneme vedle další dřevěné cerkve a Filip natáčí timelapse. To, jak kolem toho krásného kostela padá mlha a zapadá slunce. Už je večer a tma. Viděli jsme 5 řeckokatolických dřevěných kostelů. Teď tu už ale voní jídlo a jdeme jíst.

18.7. DEN 4 Slovensko + Maďarsko

Ráno se probouzíme na parkovišti u benzínky. Díky tomu, že jsme se rozhodli dojet co nejblíže skanzenu Ukrajinské kultury ve Svidniku. Evidentně jsme první návštěva, pan Ladislav Puskar (průvodce) ještě nebyl na vrátnici. Pouštěl totiž kozy na pastvu. Ptáme se ho, proč nám lidé říkali, že tento skanzen je o Rusínské kultuře, když se tu na uvítací ceduli píše „Vitajte v Slovenskom národním múzeu“. Zásadní otázka. Pán se nadechl a začal velmi dlouhý monolog o tom, kdo to vlastně Rusín je. Jelikož Rusínská kultura vychází z valné části z Ukrajinské, není se čemu divit. Už jen slovo Russyn vychází z jednoho ze starších pojmenování Kyjeva, a to Zakarpatská Rus. Pán se nám snažil vysvětlit, že Rusín, který tvrdí, že není Ukrajinec, nezná historii a neuvědomuje si svou pravou identitu a národnost. Je samozřejmé, že si tyto dvě národnosti jsou podobné. Lidé s kořeny v Karpatech, které se táhnou přes Slovensko, Rumunsko a Ukrajinu, mají podobné zvyklosti. Třeba právě proto, že měli stejné životní prostředí a podobný jazyk. Nicméně ne každý Rusín se chlubí svou národností, velká většina z nich si píše právě Ukrajinskou národnost. Takže tenhle pán nám jako první Rusín a Ukrajinec zároveň, zamotal hlavu. Třeba právě tohle má být otázka pro bakalářskou práci. Co je to Rusínská národnost a existuje vůbec?

Dlouhá návštěva. Nicméně jedeme dál stále ještě na sever, směr Medzilaborce. Je fascinující, kolik Rusínských vesnic tu je. Každá dědina, kde se hlásí přes 80% obyvatelstva k rusínské národnosti, má dvojjazyčný název vesnice. Jeden Slovenský a druhý psaný azbukou, Rusínský. Ve městě Staškovce narazíme na potok, kde se koupala polovina vesnice. Bylo horko a každá možnost vykoupat se je nutností. Druhá polovina vesnice byla hned přes potok, kde se konala svatba. Lidovky, tradice, autobus s vlaječkami a spousta panáků. Nejzajímavější bylo, že v téhle chudé dědině měla každá žena nádherné plesové šaty. Cestou ke kostelu se všechny bořily podpatkami do trávy. Odpoledne přijíždíme do Medzilaborce. Čím více na severovýchod jedeme, tím více Romů tu nacházíme. Člověk jen tak jede autem a uprostřed polí se sem tam zjeví Romská osada. Rodiny, které žijí v podomácku vyrobených chatrčích, chlapi, co jen tak postávají u silnice a celý den koukají na auta, romské děti, které se na vás všude lepí.

Né každý člověk, který přijede do Medzilaborců, má na krku dva fotoaparáty s mikrofonem. Nejvíce nadšené byly děti. Ty za námi stále běhaly a prosily o fotku. Jejich rodiče na ně řvali, ať seženou při tom cigarety. Nicméně důvod, proč jsme byli v Medzilaborcích, nebyli Romové, ale muzeum Andyho Warhola, který tu žil. Né každý Rusín musí být pastevec. Právě Andy Warhol patřil mezi jednoho z nejslavnějších Rusínů. Viděli jsme obrovskou sbírku jeho děl a byl mezi nimi i originál s Marylin Monroe. Bylo to krásné, jen tam chodí málo lidí. Málokdo ví, že je zde nějaké muzeum, a ten kdo to ví, tam nechce jet, právě kvůli husté početnosti Romů.

Fotím děti a Filip startuje auto. Volá mě matka těch bagančat, že prý jestli nemám cigaretu a ať jí pošlu fotku těch dětí. „Není problém, napište mi na papír emailovou adresu“ říkám. Vůbec mi nedošly sociální rozdíly. Ta paní mi napsala její adresu domu a ať jí ty fotky pošlu poštou. Mohlo mi dojít, že v těch chatrčích bez oken a dveří nemají počítač. Tohle byl první velký kulturní šok. Po zbytek dne jsme přemýšleli nad sociálními rozdíly mezi českými Romy a slovenskými Romy.

Musíme se posunout dál. Na Slovensku jsme strávili více času, než jsme předpokládali, ale nabrali více informací, než jsme očekávali. Narážíme na jezero, vlastně nádrž Zemplínská Šírava. Filip koupačky vzdal, ale já svou hygienu prostě potřebuju. Když z toho bahnitého jezera odešla všechna Romská bagančata, tak jsem si vzala šampón a neekologicky jsem si umyla vlasy. Později zjišťuji, že mám bahno ve vlasech. Nedá se nic dělat. Hecujeme se a snažíme se dojet co nejdál do Maďarska. Noční řízení. Kafe, energy drinky, prosím tě pusť tam jinou písníčku, můžu se vyspat, nebo chceš vystřídat?

19.7. DEN 5. Maďarsko

Ráno se probouzíme mezi vinicemi až u Tokaje. Těšila jsem se sem, ráda piji víno a Tokajská oblast patří mezi ty nejlepší! Díky tomu, že jsme předchozí večer nemohli najít místo na spaní, tak jsme zaparkovali auto až kolem půlnoci. Tudíž probuzení mezi vinicemi, vedle kterých je nápis „Tokaji termelés“ , což v překladu znamená Tokajská výroba. Jen jsme spali blízko silnice, takže všechna auta, která jela do Tokaje, projížděla kolem dvou spících studentů. Ne, my si nechceme platit penzionek. Koukáme na mapu Rusínů v Maďarsku a máme tu dva tipy, nejblíže jsme u Komlósky. Kolem poledne jsme dorazili ke kostelu v Komlósce. Je řeckokatolický , tudíž jsme správně. Nikdo nám tu nerozumí, ale všichni se o to snaží. Konečně jsme našli dívčinu, která se ve škole učí anglicky. Zjišťujeme, že 90% vesnice jsou Rusíni a k tomu všemu velmi aktivní. Tahle vesnice uprostřed lesů má i vlastní základní školu, kde vyučují Rusínštinu. Sice pouze v prvních dvou letech studia a to jen mluvenou Rusínštinou, ale díky tomu se celá vesnice dorozumívá v tomto jazyce.

Točíme pár rozhorů, ale jelikož je neděle, tak většina rodin spěchá domů na sváteční oběd. Odkazují nás tedy na pana Popovitche, kterého nazývají „Russyn boss“. Jsme jako slepička a kohoutek. Nejdříve jsme našli dům jeho bývalé ženy, pak jeho syna a teprve poté nás odkázali na dům pana Popovitche.

Do Maďarska jsme vůbec nechtěli. Původně jsme měli jet přes Ukrajinu, ale díky již zmíněnému incidentu u Mukačeva, jsme byli nuceni změnit trasu. Nejvíce informací očekáváme z Rumunska a Moldavska, ale kdo ví.

Pan Láslo Popovitch se ukázal jako náš zlatý důl. Vede nás do své chalupy, kde prý ubytovává různé zájezdy. Nalévá mi pálenku, nechci, ale musím si s ním dát. Tady je totiž nutností si na přivítanou dát frťana, a to velkého! Filip hold dnR řídí, zítra budu řídit já a on bude muset pít se všemi, kteří ho pozvou. Láslo mluví plynule Slovensky, Maďarsky, Polsky a Rusínsky, takže naše obavy o dorozumívání byly zbytečné. Díky panu Popovitchovi zjišťujeme, že v Maďarsku se o své menšiny opravdu starají. V této malé dědině, která čítá pouze……..??? obyvatelstva, byl postaven dokonce Rusínský dóm. Pan Popovitch mi nalévá pálenku. Vysvětluje, že díky poplatkům za kamiony v tomto regionu dostává vesnice Komlóska velké finanční příspěvky. Ptáme se ho, kolik je hodin. Řekne, že nemá hodiny, ale že zavolá bývalé ženě a zeptá se. Vážně to udělal. Poté nám nalévá domácí smetanovou polévku. Byla hnusná, ale my měli hlad. Nezapomíná i na panáka pro mě. Bereme auto a následujeme připitého rusínského šéfa někam do lesů, kde se po chvíli zjeví velká budova s parkovištěm.

Rusínský dóm. Financováný z EU a příspěvků od kamionových společností. Za týden tu prý bude probíhat sraz Rusínů z Karpat, Slovenska a Polska. Pan Láslo mi otevírá tajný šuplík a opět mi nalévá pálenku. Je hrozné horko, kolem 36°C a ta vychlazená pálenka celkem bodla. Vysvětluje, že příští týden přijede na 800 lidí. Spousta pyrohů, guláše, pálenky a lidových písní. Celý tenhle les ožije a nikdo nebude řešit problémy s Rusínskou či Ukrajinskou identitou, protože ten, kdo přijede, je prostě Rusín. Všichni budou mluvit jedním jazykem a zpívat stejné písně, i když se jejich domovy od sebe vzdalují i 1000km. „Som Rusyn a som na to hrdý“ říká dál pan Popovitch a nalévá mi další lampu. Začínám ho prosit, aby mi už nenaléval. Jenže je to marné, přináší ještě pivo. Zbytek vyprávění jsem vnímala hůře. Vypili jsme dohromady flašku pálenky a moje smysly už začínaly být značně otupělé. Poslední věc, co pan Láslo Popovitch udělal, bylo vyjmenování všech rusínských vesnic v Maďarsku, které znal. Náš seznam Rusínů v Maďarsku se tudíž rozrostl o dalších 5 vesnic! Před rozloučením jsme se zeptali tohoto Rusínského šéfa na emailovou adresu. Logicky by bylo totiž snazší poslat mu e-mail, než mu projekt zasílat poštou. Řekl, že žádnou nemá, ale že zavolá své bývalé ženě a zeptá se jí na její email, ať mu to tam můžeme poslat. Opravdu jí zavolal.

Vyjíždíme z Komlósky směr Rumunsko. Po cestě zpívám. Hodně nahlas zpívám. Od té doby nepiji pálenku. Den se blížil ke konci, tak jsme si našli místo na koupání. Uvařili si, umyli se a jeli dál. Na večer jsem začala střízlivět. 20.7. DEN 6. Rumunsko

Ráno se probouzíme u hranic Rumunska. Překračujeme hranice u Satu Mare a poprvé nám kontrolují pasy, i když je Rumunsko v EU. Jim je to jedno, protože máme plné auto se záclonkami u zadních sedaček. Vlastně ty sedačky tam ani nebyly. Nechali jsme je v ČR, abychom mohli spát na bezpečném místě. V autě.

V Satu Mare přichází další menší kulturní šok. Lidé řídí auta podle jejich nálady a najít bezpečné místo na zaparkování znamená drahé. Vše se rázem změnilo. Architektura, jazyk a celkový vzhled města je absolutně odlišný. Kostely se tváří jako velké katedrály. Jejich monumentálnost a barevnost nás ozářila. Před námi se zjeví obří kupole. Rozdíly mezi pravoslavným východem a katolickým západem jsme měli přímo před očima. Náboženství je zde vnímáno úplně jinak. Vážněji.

Musíme udělat pár důležitých věcí. Hledáme směnárnu a rozměňujeme dolary. Poprvé jsme si sedli do kavárny s internetem a vychutnali si ledovou kávu. Odepisujeme na všechny potřebné emaily a stahujeme si podrobné mapy Rumunska do počítače. A víte proč? Protože nám v Maďarsku přestala fungovat navigace. Skvělá zpráva, obzvlášť před Moldavskem. V Satu Mare ještě navštěvujeme lékárnu, protože hmyz v autě přestává být snesitelný. Nabíráme vodu a dokupujeme pár potravin. Auto nám krásně jede, zatím se nic vážného nestalo. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Hnedle co jsme vyjeli ze Satu Mare, úroveň silnic klesla z druhé třídy na třetí. Očekávali jsme nejhorší. Všichni, kteří byli v Rumunsku, říkali, že silnice jsou v příšerném stavu. My jsme projížděli kolem honosných sídel s antickými sloupy a minimálně třemi patry. Ovšem největší fór byly ty příšerné silnice. Nikdy jsme nejeli po prázdnějších, novějších, upravenějších silnicích, než na západě Rumunska. Dotace z EU jsou znatelné, ale kde berou peníze na ty třípatrové chrámy, to nevíme.

Po hodině cesty narážíme na vodní nádrž. Neváháme, mé vlasy jsou příliš mastné. Nacházíme místo u vody i se skokánkem. Konečně máme pocit, že nejde jen o školní projekt, ale že máme prázdniny. Začínáme být z natáčení unavení, protože je opravdu složité vysvětlit všem, kdo jste, co chcete a proč na ně míří objektiv. K tomu nám dopomohla taková hloupost.

Před cestou jsme si napsali papír, na kterém je napsáno, že jsme studenti z ČR, děláme školní projekt o Rusínech a natáčíme různá svědectví či příběhy. Jako záhlaví dopisu jsme přidali hlavičku univerzity a nechali si to přeložit do 4 jazyků. Říkali jsme mu kouzelný papír, protože kdykoliv nastaly problémy, tak právě tenhle dokument nás zachránil.

Vrátím se k vodní nádrži. Vaříme jídlo a skáčeme ze skokánku do zelené vody. Nicméně určitě je zde hezčí voda, než na Slovensku. Našli jsme si novou kamarádku nebo spíš ona si našla nás. Říkali jsme jí „psice“. Fena, která cokoliv jsme jí dali, odtáhla někam za roh. Podle vytahaného pupku a naplněných vemen krmila někde vlčí smečku.

Mimochodem, víte, jak probíhá mytí vlasů a těla mezi lidmi? Nesmí přeci vidět šampón a pěnu, to by bylo příliš neekologické i pro Rumuny. Namydlíte se někde za stromem, vyhlídnete místo, kde můžete skočit, vychytáte moment, kdy se nikdo nekouká a skočíte co nejdál do vody. Za každou sprchu v penzionu, motelu, nebo jakémkoliv zařízení, chtěli nekřesťanské peníze a my jsme chudí studenti.

Horko nás sžírá, ale jedeme dál na sever, kde podle mapy máme najít ukrajinské vesnice a jak bylo řečeno, Ukrajinci a Rusíni mají hodně společného. Blížíme se k ukrajinským hranicím a potkáváme čím dál tím více vojenských obrněných aut. I přesto, že se Ukrajina tváří, že mají krizi za sebou, jsou hranice a pohraničí velmi přísně kontrolované. Hledáme místo na spaní a nemůžeme najít místo, kde by nebyli buď ovce nebo lidé. Silnice se zhoršila z nádherné asfaltky na kamennou prašnou cestu. Až kolem půlnoci jsme našli bezpečné místo někde u potoka. Parkujeme auto a dáváme si vychladit colu do vody.

21.7. DEN 7. Rumunsko + Ukrajina

Kolem šesté ráno mě budí zvuk zvonců a bečení ovcí. Kolem našeho auta pastevci prohnali stádo ovcí. Ohromné stádo ovcí. Mohlo jich být kolem dvou set. Fotím a usínám dál.

K poledni se probouzíme do zvláštní situace. Naši vychlazenou kolu si vzali pastevci s sebou a všude kolem auta byli ovčí bobky. První střet s Rumuny nám úplně nevyšel. Je hrozné horko, ale my se musíme připravit na další cestu. Opět si myju vlasy v potoce a Filip vaří oběd. Peru prádlo v potoce, opět znečišťuji životní prostředí. Po chvíli nás vyhání až dva obří pastevečtí psi, kteří nás vyštěkali až k hlavní silnici.

Jedeme dál, horko je opravdu nesnesitelné, ale co je horší, je sucho a prach ve vzduchu. Po chvíli narážíme na místo… (kde jsou ty modrý kříže na hřbitově). Evidentně jde o turistickou atrakci široko daleko. Na ulicích jsou vytaženy kroje a ceny za studené pití se dvojnásobně zvedly. To vše kvůli jednomu krásnému kostelu uprostřed návsi. Ve skutečnosti ovšem nešlo o kostel, ale o jeho hřbitov. Krásné, modré, zdobené kříže, které jsou ručně pomalované. Některé kříže jsou dřevěné a jiné seškvařené z části lešení a trubek. Lidé na sebe křičí přes ulici a jeden z místních prohnal svoje krocany přes hlavní silnici až do výběhu vedle kostela. Zajímavá podívaná.

Jedeme dál, ale díky zhoršené kvalitě silnic se pohybujeme dvojnásobně pomaleji. Po Rusínech ani vidu ani slechu. Hodně fotíme a zastavujeme na focení. Nádherná krajina, táhlé kopce, všude ovce a lidé sečou seno. Zdá se, jakoby se tu zastavil život o 60 let zpátky.

Další zastávkou v ukrajinské vesnici bylo Remeti. Po zkušenosti z rána s naší ukradenou colou si dáváme větší pozor na své věci. Ptáme se lidí na návsi, jestli nevědí něco o Rusínech. Nikdo nám nerozumí a my si připadáme jak blbci. Vytáhli jsme kouzelný papír v Ukrajinštině. Náhle se celá vesnice seběhla u našeho dopisu a lidé si nahlas předčítali. Po každé větě se na nás více a více usmívali, dokonce i ta babka bez zubů. Ukázali nám radnici a pana starostu, který si ve stínu pod stromem dával odpolední pivo se štamgasty. Siesta po Rumunsku.

Pochopil, že jsme studenti a sháníme Rusíny. Pozval nás na kafíčko a pálenku. Tak si tak sedíme na radnici v kanceláři pana starosty a on se nám ukrajinsky snaží vysvětlit něco o Rusínech. To, že ve vesnici je 80% Ukrajinců, je fakt. Podle pana starosty by polovina z nich měla být původem Rusínská, ale všichni se dnes považují za Ukrajince. „Předkové lidí, co tu dnes žijí, byli Rusíni. Vybudovali školu a postavili dva řeckokatolické kostely“, chlubí se nám pan starosta. Snažíme se s ním něco natočit, ale rozumíme si každé páté slovo. Nejhorší ovšem bylo, když se rozhodl, že nám ukáže na svém starém počítači fotky Rusínů a video s lidovými písněmi. Začal těžký boj s technologiemi, kdy starosta nevěděl, co je složka a jak se hledá v počítači. Tak jsme tam tak seděli a 45 minut koukali na to, jak projíždí jednu svou fotku za druhou. Zoufalý počin. A k tomu všemu si nenechal vůbec pomoc. Vzdáváme to a vymlouváme se na to, že se musíme ptát místních na informace o Rusínech. Jako dárek předáváme dvě česká piva, na to pan starosta furiantsky zareaguje a dává nám dva litry domácí pálenky.

Moc nových informací jsme tedy nezískali a jestli nějaké máme, tak jen o Ukrajincích. Dostáváme se opět k otázce, jaký je rozdíl mezi Ukrajinci a Rusíny? Jsou rozdíly opravdu tak triviální, že jde o dvě různé národnosti či etnické skupiny? Zkoušíme se ptát ještě místních, ale nekoukají se na nás s důvěrou. Možná za to mohlo naše vcelku nové auto, možná to, že jsme neznali jazyk. Každopádně bylo nemožné získat jakékoliv informace, protože s námi nechtěl nikdo mluvit.

Zastavujeme smutní se vzpomínkami na Maďarsko, protože tam šlo všechno jako po másle. Koukáme do mapy a zjišťujeme, že jsme pouhých 80 km od Rosishky v Ukrajině, kde bydlí náš známý. Před týdnem jsme mu ovšem zrušili návštěvu. Řekli jsme, že nepřijdeme kvůli incidentu v Mukačevu a že se raději potkáme opět někdy v Čechách. Nicméně plány se mění. Zavolali jsme mu se slovy: „Ahoj Slávo, myslíš, že bychom se mohli na jeden den zastavit? Mohli bychom tam být za dvě hodiny“. Celá rodina to odsouhlasila s nadšením. „Zlepšíme si náladu“ říkali jsme si. Chtěli jsme si odpočinout od dlouhé cesty, protože v tuhle dobu jsme na cestě sedm dní a máme za sebou více jak 1500 km.

Přechod přes hranice byl velký zážitek. Kdybychom neměli potvrzení o povolení auta v Ruštině a Angličtině, tak nás možná nepustí. Chtěli nám kontrolovat auto a nerozuměli, proč chceme jet na Ukrajinu na dva dny. Stali jsme se podezřelými. Nicméně náš kouzelný papír je opravdu magický. V momentě, kdy vytahujeme ukrajinsky psaný dopis od univerzity, tak celníci roztají. „Studenti z Praga! Ja som byl v Praga dva tyždni zpátky“ říká nám jeden z nich. Najednou nám nikdo nechce kontrolovat auto, najednou nás všichni mají za chudé, pilné studenty. Při poslední kontrole se nás ptají, kam do Ukrajiny jedeme. Rosishka v Karpatech! Ten chlap se samopalem na rameni se najednou začne smát a říká, že bydlí ve vedlejší vesnici za kopcem a ať máme příjemnou cestu!

Neuvěřitelné. Máme orazítkované pasy, schválenou cestu a jsme na Ukrajině. Namířili jsme si to k Solotvynu. Místu, kde mají být slaná jezera a příjemné koupání. Uprostřed vyprahlých pastvin se zjeví stánkaři s domácím vínem, nafukovacími matracemi a hračkami do vody. Vstupné do přeplněného slaného jezera se liší podle nálady na pokladně a podle toho, odkud jste. Nakonec jsme se jen prošli po návsi. Prach a zrezlé ropné těžební stroje.

Přijíždíme do Rosishky, kde nás před domem vítá Sláva s babičkou, manželkou, dcerou, vnučkou, sestrou a jejíma dětma. Všichni se na nás sesypali s úsměvy a vřelým přivítáním. Děti nám moc nerozuměly, ale Sláva a jeho žena mluví plynule česky.

Po sprše, kterou jsem si užila jako nikdy v životě, nás čekala večeře. Zabili kvůli nám slepici, což je vážná věc. Na stole byl boršč, kuře s brambory, spousta druhů pálenek a piva a ukrajinská specialita - holůbci. Vypadalo to jako hostina pro 50 lidí. Povídáme si o cestě, popíjíme a cpeme se. Ukrajinská idylka.

22.7. DEN 8. Ukrajina

Ráno se budíme s menší kocovinou. Olga pro nás vaří ranní kávu a sedáme si na zápraží. Sláva je ve sklepě a volá na nás, ať se jdeme podívat. Pálí domácí pálenku. Kořalka pomalu odkapává z kohoutku do zavařovací sklenice. Moc tomu nerozumíme, ale líbí se nám to.

Tady na Ukrajině a v Karpatech celkově, nastalo období sucha. Ovce strádají, louky jsou vyprahlé a po cestě sem jsme viděli už 5 požárů. Nejhorší je ovšem to, že tu nemají žádné vodovodní potrubí s pravidelným přívodem vody. Tady v horách mají všichni vlastní studny hluboké několik metrů do země. Čím více je početná rodina, tím více mají studen. Ovšem je takové horko, že Sláva musel vykopat novou studnu, protože jim jedna přestala stačit. Jeho synovec si přibral Filipa a šli mu pomoc. Já si hraju s dětma a pomáhám Olze.

Opět je nesnesitelné horko a my se žadoníme nějakého koupání. Já, Filip, Nataša a Nasťa vyrážíme naším autem k nejbližšímu rybníku. Když místní zjistili, že jsme turisti, chtěli po nás poplatek. Nasťa jim rázně vysvětlila, že jsme jejich hosté a ať se k nám chovají hezky. Vstupné do brčálu jsme tedy neplatili. Překvapení nás ovšem nemine v momentě, kdy se ukáže, že Nataša se bojí vody. Ve svých 10 letech totiž neuměla plavat. Já a Filip se snažíme a učíme jí prsa. Jenže Nataša místo plavání jen kope, křičí a směje se.

Později po obědě jsme se rozhodli, že půjdeme fotit někam do přírody na výlet. Sláva se hned kasá, že musíme vidět jeden kopec, Kobylu, ale že je to dlouhá cesta do kopců. K tomu se váže takový skvělý příběh.

Jak je již zmíněno, Slávu známe z ČR, přesněji řečeno ze stavební firmy pana Hlaváčka, kde pracuje jako dělník. V té firmě má půjčené auto a to právě Kiu Seed, kterou jsme přijeli my sem na Ukrajinu. Je třeba zmínit, že o auto se pečlivě stará a to, že jsme s ním vyjeli tak daleko, je risk. V momentě, kdy chceme jet na výlet, tak navrhuji: „Můžeme jet Kiou“. Sláva se poleká a řekne „Kia nikam nepojede, vezmeme žigulíka. Upřímně řečeno vůbec jsme netušili, že mají nějaké auto.

Ze staré dřevěné garáže vedle prasečího chlívku vyjíždí naleštěné krásné auto Lada, neboli žigulík. Netušili jsme, že Lada zvládne vyjet přes ty největší pařezy a kamenité cesty až na vrcholky kopců. Výhled byl famózní. Potkali jsme pár ovčích osad s lidmi, co celý den jen sečou nebo hrabou seno. Celé léto! V malé dřevěné stodole jich spí osm, čtyři různé generace z celé rodiny. Děti si hrají ve starém vojenském náklaďáku na vojáky a řvou jak paviáni. Dostáváme panáka. Na Ukrajině je zvykem při přivítání dostat a VYPÍT tři panáky. Jejich specialitkou je tzv. „Samochodka“, kterou si každý správný chlap zvládne vypálit doma. Tak jako Sláva. Nalévají nám druhého panáka a podávají domácí chléb s brynzou. Samé domácí lahůdky. Fotíme si děti a celou rodinu, Sláva se zapovídá a my se snažíme pomalu přelézt plot a jít zpátky k autu. Třetí panák nás neminul. Jedeme dál do kopců a kocháme se. Sem tam se zjeví skupinka lidí s trakařem a vidlemi, co nabírají nebo sečou seno.

Všechno se tu zdá lehčí. Lidé se tu starají více o domácnost, o náboženství, o rodinu, o své hospodářství a hlavně si více všeho váží. Svět je tu jednoduší. Muži jezdí do ČR nebo Polska za prací, ženy se starají o celou rodinu a hospodářství s dětmi. Všichni dělají to samé a vše se opakuje. Tak krásný jednoduchý život.

Později se stavujeme u kostela zpátky v Rosishce. Celá vesnice udělala sbírku na kostel a teď dokončují opravy. Všechny domy v téhle dědině vypadají, že se každou chvíli rozpadnou, jen tenhle pravoslavný kostel byl pozlacený a nově vymalovaný a všichni o něj s láskou pečovali. O své domy pečují, jen když je to nutné.

Přijeli jsme domů a Olga hned přinesla domácí brynzové pirohy, které pro nás celé odpoledne dělala babička. Pirohy s brynzou, polité olejem, zalité domácí smetanou a posypané sýrem. Nemůžeme říct, že tu jedí zdravě, ale byla to ňamka. V podvečer mě zaujala už jen jedna věc, naše diskuze, jestli by Ukrajina měla vstoupit do Evropské unie. Polovina lidí se tváří, že by měla a ta druhá polovina je velmi skeptická, například jako slávova rodina. Kdyby byli v Evropské unii, museli by platit daleko více poplatků za jejich majetek, ale platy by se nezvýšily. Platili by za kabelovou televizi, rádio, za přívod vody (a to i ze studen), dražší doprava, poplatky za silnice atd. Ukrajina je chudá země a dnešní situace s Ruskem tomu vůbec nepomáhá. Podle Slávovi rodiny, tedy podle Slávy, je vstup do Evropské unie hloupost. Nemohli by si to totiž dovolit.

Teď jen spát a zítra zpátky do Rumunska za Rusíny!

23.7. DEN 9. Ukrajina a Rumunsko

Ráno nás probouzí Olga s nachystanou kávou. Sedáme si ven na zápraží a vychutnáváme pár posledních chvil na Ukrajině. Ještě se samozřejmě musíme vyfotit s rodinou a poděkovat babičce a Slávovi. Dali jsme jim poslední české pivo a poklábosili před odjezdem.

Nabíjíme všechny baterky, nabíráme vodu, myjeme se VE VANĚ a jedeme dál. K hranicím je to kolem 30 km po bahnito-písčité cestě podél řeky. Ještě nesmíme zapomenout natankovat tu levnou naftu! 18 korun za litr je opravdu málo. Ve městě Velkyj Byčkiv máme menší pauzu. Utrácíme část posledních Ukrajinských hřivnů a jelikož nám Slávova rodina nedovolila utrácet a skvěle se o nás postarala, tak nám jich zbylo příliš. Nikde tu nemůžu najít směnárnu, tak chodím po obchodech a ptám se, jestli by mi rozměnili. Po půl hodině jsem konečně našla poštu, která vypadala spíš jako opuštěný dům. K rozměnění přibližně 600 hřivnů (700,- Kč) jsem musela ukázat svůj pas, povolení o pobytu a dopis z University.

Díky zdržení s rozměňováním peněz jsme se dostali na hranice až odpoledne a k tomu všemu nás na hranicích opět čekala kontrola. Měli zajímavou techniku, chtěli totiž vidět jen pár míst v autě, jako pod palubkou, u rezervy, pod volantem, pod řidičem atd. Měli jsme s sebou přibližně 8 dvoulitrových láhví s vodou. V jedné byla pálenka od toho furiantského rumunského starosty. Celník si otevřel náhodnou láhev a to naštěstí s vodou. Po zdlouhavé prohlídce mi celník dává razítka a ptá se „Ty odruzhyvsya na Filipa?“. „ Ne, nejsem vdaná za Filipa“ odpovídám a ten slizký celník se na mě culí se zlatými zuby. Díky bohu jedeme dál.

Z ČR jsme měli mapu Ukrajinských vesnic po Rumunsku, tak jsme jeli podle ní a snažili se najít mezi nimi i Rusínské vesnice. Po chvíli dorážíme do krásné vesnice Bogdan Voda. Všude kopce a jehličnaté lesy, čerstvý vzduch, veliké zlacené kostely a místní farmáři. Bohužel po Rusínech ani vidu ani slechu. Projíždíme ještě Ruscovou, kde je podle statistiky 80% lidí, kteří se hlásí k Ukrajinské národnosti. Lidé jsou spíše nemluvní a my působíme s autem, kamerami a slunečními brýlemi spíše nedůvěryhodně.

Stmívá se a my přemýšlíme kam se náš výzkum posouvá. Přeci jenom náš původní cíl měl za úkol „bádání a mapování Rusínů v Moldávii“. Momentálně jsme z naší cesty spíše udělali „bádání a mapování Rusínů skrze Karpaty“. Výhled je famózní, tak ještě na chvíli zastavujeme a fotíme time laps. Západ slunce a opar, který se line skrz celým údolím. Už se těšíme na dokument, který pak sestříháme.

Přes noc se snažíme dojet co nejdál. Realita byla taková, že jsme našli místo na spaní kolem půl druhé ráno. Karpaty na severu Rumunska jsou tajemná krajina, kde lišky dávají dobrou noc. Opravdu tomu tak bylo. Po cestě jsme tu noc potkali více jak 15 lišek a jednu z nich srazilo auto, co nás předjelo šílenou rychlostí. Na cestě před námi uprostřed silnice seděla liška, která celá udýchaná a od krve klesala na zem. Do konce života to tomu Rumunovi neodpustím! Cesta je plná velikých děr, průměrná rychlost klesla na 40 km/h. K večeru, když jsme zastavovali na cigaretu, jsme se kochali nádhernou tmou a hvězdami.

24.7. DEN 10. Pátek Ukrajina a Moldavsko

Ráno mě probouzí horko, ale když jsem vylezla ven, tak jsem pocítila změnu. Foukal studený vítr. Neuvěřitelná krása všude kolem nás, ale došlo nám, že ten doporučovaný národní park, co jsme chtěli vidět, jsme vlastně projeli přes noc. Achjo. Když jste na cestě desátý den a váš cíl je přeci jenom Moldávie a pořád tam nejste, no představte si to, vážení! Taky byste tam chtěli být co nejdříve. Jedeme směr Radauti. Nacházíme se přibližně v polovině Rumunska u hranic s Ukrajinou. Řízení ve dvou na takové vzdálenosti není úplně jednouché. K tomu všemu máme v autě brynzu z Ukrajiny, která se v těch 35°C začala kazit. Celé auto smrdí jako ovce.

Přijíždíme do Balcauti ve špatné náladě, že je horko a nemáme žádné zprávy o Rusínech. Je to jedna z posledních vesnic na severu Rumunska, kde je velký počet Ukrajinců. Nacházíme radnici, ale nikdo nám nerozumí. Jak překvapivé. Vytahujeme tedy náš kouzelný papír ohledně natáčení dokumentu ze školních důvodů. Ovšem ani tomu nerozumí, ale že zavolají jednoho pána, co mluví anglicky. Nechali nás v jedné místnosti a řekli, ať tu zůstaneme. Po dlouhém čekání jsme to již chtěli vzdát a vypařit se. Naštěstí dorazil takový sympatický mladík, který si nás vyslechl a konečně nám i rozuměl. Rusínskou národnost tu striktně popřel, ale řekl, že vede taneční kroužek, který vychází z huculských tradičních tanců. Pro ujasnění - Huculové jsou jedna z mnoha částí Rusínů, ale to už jsme mu říkat nechtěli.

Následujeme jeho auto do místní školy, kde nás čeká veliké překvapení. Budova, s opadanou omítkou a rozbitými dveřmi, je bývalá škola. Staré dřevěné schody a parkety, které se prohýbaly, až jste se báli kamkoliv šlapat. Neuvěřitelně zničený dům, který jeden místní učitel zachraňuje. Kromě toho, že vede taneční spolek „ Ansambliuk Kozaciok“, který se v roce 2012 dostal až do finále soutěže Rumunsko má talent, tak založil i místní knihovnu a muzeum. Od zdejších obyvatel si vykupuje staré předměty jako tkalcovské stavy, knihy, plakáty, dřevěné vázy anebo kroje, které pak zpětně používá pro svůj taneční spolek. Jsme v údivu, jak tenhle 28letý člověk dělá pro tuhle malou dědinu tolik kulturních aktivit. Když jsme odcházeli, tak jsme měli spoustu tipů, kam jet za Huculy do r Rumunska. Při loučení jsme se chtěli ještě jednou ujistit, jestli si je jist, že Huculové nejsou Rusíni. Stále to absolutně popíral. Jenže když porovnáte kroje, hudbu, písně, tance anebo jazyk, či tradiční kuchyni, jsou si téměř rovnocenné.

Vyjíždíme z Balcauti pryč, ovšem nemůžeme jet na vytipovaná místa od pana učitele. Jsou totiž 350 km od místa, kde se nacházíme. Pokračujeme tedy dále do Moldavska. Největší chyba, kterou jsme udělali, bylo rozhodnutí zkrátit si cestu a vzít to do Moldavska na přímo po silnici třetí třídy. Rychlost auta rázem klesla na 35 km/h. Všude kolem nás bylo příšerné sucho, pastviny s ovcemi byly vyprahlé a ovce velmi unavené. Některé vypadaly na pokraji sil. Sem tam se mezi vlnitými kopci objevilo v údolí malé jezírko. Pitná stanice pro ovce a zároveň jejich močůvka, která stéká ze všech těch kopců sem dolů. Žádná šance se kdekoliv ochladit nebo alespoň opláchnout obličeje, jen hrozné sucho. To byl takový náš nejintenzivnější zážitek z cest – HORKO.

Během posledních 3 hodin jsme nepotkali žádné auto. Koňských spřežení asi dvacet. Lidé na nás koukají nedůvěryhodně a zároveň vyzývavě jako „tohle je moje pole, co tu chceš?“. Přijíždíme do města Dangheni, které je přibližně 50km od Moldavských hranic. Konečně! Utrácíme drobné rumunské Leu za maso a chleba. Filip mezitím čekal u auta a vydal se fotit. Jen co vytáhnul kameru, všichni k němu přiběhli. Maminky s kočárky, chlapi s pivem, děti a křičeli „photo, photo, photo!“. Filip fotí, ukazuje jim fotky a najednou ta malá bagančata natáhnou ruce a volají „money,money,money!“. V ten moment na ně přiběhli jejich otcové a vlepili jim pohlavek. Děti se zklidnily a my zírali, že jsme našli ještě vcelku slušné lidi. Krása. Tak my teda jedeme s tím masem a chlebem na hranice!

U hraničního přechodu si kontrolujeme auto, je totiž neuvěřitelně špinavé z Rumunska a trošku hučí. Vše v pořádku, jedeme dál. Ukazujeme doklady, kontrolují trochu auto a hlavně si musíme podle nich rozměnit, abychom mohli zaplatit to mýtné. Může se totiž platit pouze v eurech. Vše je hotovo a zkontrolováno, celník nám pokývnul, ať odjedeme. Tak se snažím nastartovat a nic.

Je 22:00, nacházíme se vedle celniční budky z EU do Moldavska a ODEŠLO NÁM AUTO. Ach jo, proč? Celníci na nás nejdřív koukají, jestli si z nich náhodou neděláme srandu, ale po chvilce se začali smát. Tady jsou na takové věci totiž zvyklí. S úsměvy na tváři nás roztlačili do Moldavska. Naše auto sotva jelo a my se báli zastavit. Našli jsme malou vyvýšeninu a vypnuli motor, pak nastartovali a nic. Máme problém. Počkáme tedy do rána někde na kopečku s autem a ráno zavoláme do pojišťovny. V hlavě spousta myšlenek, jak z toho ven. Moldavsko je jedna velká nížina a auto po celou dobu nevydrží. Když vše dobře dopadne, pojišťovna nám zařídí opravu, ale my máme obavy. Pijeme Maďarský víno. Možná je to náš poslední den.

25.7. DEN 11. Sobota Moldavsko

Ráno hned voláme pojišťovně a rodičům. Zjišťujeme, že naše připojištění do Moldávie je absolutně k ničemu a to, že jsme zaplatili, nemá žádný význam. Jako vždycky. Měli jsme dvě možnosti - zkusit dojet do nejbližšího autoservisu, ale nezapomenout, že je sobota 11:00. Nebo to otočit domů do Rumunska, kde nám platilo pojištění, ale s tím, že bychom byli více kontrolováni.

Startujeme auto a jedeme směrem do nejbližšího městečka Riscani. Stihli jsme otevřený autoservis v 11:55 a pánové již byli na odchodu. Povídám „naša mašina nerobotuje“ ,musím uznat, že mi moc nerozuměl, ale v momentě, kdy se nám sám vypnul motor, tak porozuměl. Nejdřív se tvářil, že mu otravujeme den, ale nakonec si vzal na výpomoc dva syny na překládání angličtiny. Pochopil, že jsme studenti a řekl, že nám odešel startér. V ČR by nový startér do Kii Seed stál asi 5000,- Kč. My jsme u sebe měli v moldavských lei asi 2000,- tak jsme se báli, že nám nebudou stačit peníze. Řekl, že se máme stavit za dvě hodiny. Snad necháváme auto v dobrých rukou, jdeme si koupit něco studeného k pití a honem do stínu. Následuje pár naštvaných telefonátů s pojišťovnou a polehčujících s rodiči. Za půl hodiny jdeme zpět k autoservisu podívat se, jak jdou práce. Auto stálo před autoservisem. Zázraky se dějí. Automechanik se na nás zubí a ukazuje, jak krásně startuje a zní. Opravdu, jako nové! Teď otázka vyjednávání. Určitě nám natáhne cenu, protože jsme turisti. Ptáme se ho, kolik nás to stojí a on odpovídá „200“. „Dvě stě čeho?“ (kdyby to bylo euro, tak máme veliký problém). „200 lei“ povídá pán. Neuvěřitelné, v přepočtu to dělá asi 250,- Kč. Snažíme se pánovi dát alespoň o stovku navíc, ale radikálně odmítá. Odcházíme s úsměvy na tváři a ještě se ptáme na doporučení, kde se můžeme vykoupat.

Za chvíli jsme se váleli ve vesnickém bazénu, kde měli wi-fi, vstupné a celou vesnici u bazénu. Hlavní je to, že to nebyla ta močůvka jako všude v Rumunsku. Krásně jsme překonali krizi s autem a můžeme pokračovat dál. Odpočíváme u bazénu s kávou a cigaretou a za chvilku se s námi dává do řeči místní číšník. Silvia je 17.letý tanečník a je syn majitele tohoto bazénu. Místní synáček bosse. Nicméně mluvil výborně anglicky a na naší automapě nám zaznačil zajímavá místa v Moldavsku. Ptáme se ho i na Rusíny, protože právě v okolí Rascani se podle pana Suljaka nachází dvě rusínské vesnice. Kdo je pak Suljak? Profesor původem z Moldavska, který jako jediný na světě bádal Rusíny v Moldavsku a dnes vyučuje na univerzitě v Rusku v Moskvě. Díky jeho publikaci „РУСИНЫ МОЛДАВИИ“ jsme měli alespoň nějaké podklady pro Moldavsko. Teď jsme tu, abychom je ověřili. Nakonec nám dali Silvii rodiče broskve a magnetku s krojem a nápisem „Moldova“. Měli jsme tipy, pár kontaktů a FUNKČNÍ AUTO. Co víc si přát?

Míjíme Rusínské vesnice a jedem na sever bádat Ukrajinské vesnice. Kdekoliv, kde zastavíme na focení, se ptáme zároveň na Rusíny. Moldavsko je malá země a každý je tu někoho strýček nebo tetička. Jsme unavení z náročného večera a konečně jsem našli potencionální místo na koupání. Těšili jsme se na to, že si na chvíli odpočineme od natáčení a pátraní po Rusínech. Zastavujeme tedy u jednoho velkého rybníku, kde se pár odvážlivců koupalo. Našli jsme si tedy své místo a hurá do vody. Ovšem netušili jsme, že jsme někomu vlezli na zahrádku. Nejdřív nás objevil místní psík, pak dvě kočky a nakonec přišla i paní domácí. Zvláštní bylo, že nám celkem rozuměla, tak jsme jí řekli, proč jsme až v Moldavsku, na což hned odpověděla, že je Huculka. Vůbec se nám nechtělo natáčet, fotit a ptát se. Byli jsme hrozně unavení. Jenže paní domácí byla akční a hned nám šla ohřát boršč. Náš první úlovek rusínské kultury v Moldavsku.

Dostali jsme boršč, domácí kompot, který právě dodělala venku na ohni, pálenku a vodu. Po chvíli nás přišla překvapit rovnou s krojem, a že je prý sama vyrábí a tká koberce. Tradiční huculské koberečky z vlny. Tudíž v momentě, kdy jsme se rozhodli nic nedělat a nenatáčet, nám šlo štěstí naproti a prožili jsme krásné rusínské odpoledne u vody. Největší fór ovšem bylo to, když jsme se ptali na ostatní Rusíny v Moldavsku. Paní totiž říkala, že nezná žádné jiné Huculy a Rusíny v okolí. Její rodina přišla ze Zakarpatské Ukrajiny do Moldavska kvůli nesrovnalostem v rodině.

Snědli jsme celý kotel boršče, mám pocit, že po tomhle bádání už nikdy nebudu pít pálenku a nebudu jíst boršč. Zapomněla jsem zmínit, že paní byla neuvěřitelně ochotná, když jsme jen naznačili, že bychom možná potřebovali nabít fotoaparáty, hned pádila do domku, kde sebrala všechny prodlužovačky z domu. Natáhla šňůru dlouhou asi 30 m od domu, kde jsme vytvořili nabíjecí stanici.

Skoro se už stmívalo, tak jsme se rozloučili a vyrazili dál. Směrem na sever k Ukrajině, kde je velká hustota ukrajinského obyvatelstva. V Mohyliv-Podilskyj, které leží přímo na hranicích, jsme nafotili UNESCO hrad, koupili si víno a jeli hledat místo na natáčení západu sluníčka. Další time laps.

Tak si tak jím jablko, Filip stojí u kamery a kolem nás se sbíhají místní. Nejdřív jsme si mysleli, že je to kvůli nám, jenže po chvilce nám jedna děvenka začala naznačovat, ať uhnu tím autem. Nechápala jsem proč. Po chvíli se na nás řítilo stádo asi 50 krav, které mířily domů. Jen tak tak jsem stihla zajet k někomu na dvorek a Filip stačil uhnout. Místní si na návsi rozebrali svoje krávy a hnali je domů. Nestačila jsem se divit, jak to tu funguje. Filip dotočil poslední záběr zapadajícího slunka a mohli jsme vyrazit najít si místo na spaní. Ještě pár zapomenutých housat se valilo přes silnici směrem domů a mohli jsme vyrazit. Nacházíme místo na spaní někde na kraji jablečného sadu. Vařím jídlo a s vínem koukáme na to, jak v dálce hoří les. Nic neobvyklého v takovém suchu a horku.

26.7. DEN 12. Neděle Moldavsko

Ráno nás vzbudí nějaké zvíře pohybující se kolem auta. Vyhází sluníčko a Filip se chopí foťáku a natáčí východ slunce. Realita je taková, že si otevřel kufr, vystrčil z něj natáhnutou ruku ke stativu s foťákem, který každých 10 sekund udělal obrázek. A Filip spal.

Ráno snídáme jablka a praží do nás slunce. Musíme vzít auto a co nejrychleji vypadnout. Dojeli jsme k první studni, kde zastavujeme a poléváme se vodou. Kdyby to viděli zdejší soudruzi, jak plýtváme vodou. Čištění zubů a mytí nádobí ze včera. Čas nás tlačí a my musíme probádat Ukrajinské vesnice jako Ocnita, Briceni, Milhalaseni a další. Projíždíme tu pustinu tady, některé vesnice nemají ani vodovodní potrubí, všude jen studny, u kterých stojí fronta lidí s kyblíky a kecají tam. Taková česká náves, kde chlapi jdou na „lahváče“ před smíšenku. Tady se jen hold chodí ke studně. Prach z kamenitých a písčitých hlavních cest nám neuvěřitelně ušpinil auto. Už není vidět ani pravá barva.

Tady na severu Moldavska nás uchvátilydvě věci. Zastavil se tu čas v dobách komunismu. Není tu nic nového, ale je vidět, že v dobách režimu země rozkvétala. Zemědělství bylo více podporováno, průmysl obnovován a především se stavěly obytné domy a továrny. Dnes jsou to neuvěřitelné architektonické skvosty, kterým opadala omítka nebo lidé rozkradli železo. Specialitou severu je obří socha Stalina, čerstvě vybudovaný pomník s rudou hvězdou a růžemi, nebo veliké předvolební komunistické plakáty, na kterých se na vás smějí mladí kandidáti ve věku vysokoškoláků. Byl to pro nás šok. V Čechách by je sluníčkáři ukamenovali, ale tady je to pochopitelné. V minulosti měli vše a teď je nátlak Ruska a nestálá politická situace přinutila vzpomínat na staré dobré časy, kdy byli zaměstnáni a měli peníze.

Projíždíme dál a stáčíme auto pomalu na jih. Začínáme být zoufalí, že všichni Ukrajinci nám ani nerozumí, nikdo nezná Rusíny a lidé na nás reagují s velkým odstupem. No, kdybyste viděli to naše auto, tak to pochopíte. Ve vesnici Milhaseni jsme po úmorném hledání narazili na jednu Rusínku, která nám na otázku, jestli by nám mohla cokoliv říct o Rusínech, odpověděla „nie lyudyna u sebe vdoma, ya ne budu hovoryty“. Otočila se a odešla do domu.

Nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě dál. V Moldavsku jsou silnice špatně značené, spíš vůbec. Pouze silnice první třídy mají v dobrém stavu a dokonce se značkami. Měli jsme vytištěnou podrobnou mapu Moldavska a jednu automapu. Ovšem u cest 3. třídy většina údajů neseděla a k tomu všemu nám z Maďarska nefungovala GPS. Bloudili jsme půlku dne, a když se nám jednou za hodinu podařilo nepotkat ovce, ale člověka, tak jsme se ptali na Rusíny. Nikde nic. Konečně jsme navázali na hlavní cestu zpátky směrem do Ruseni. Dochází nám voda a ve všech studních, které jsme potkali, byla špinavá. Otrávení jedeme moldavskými pustinami směrem do jediných dvou značených Rusínských vesnic, které jsme minuli včera.

Jak je již zmíněno, od prof. Suljaka z Moldavska jsme měli přeloženou jeho knihu a mapu s ukrajinskými a rusínskými vesnicemi. Podle jeho mapy vesnice Bulhac a Racaria byli z více jak 80% Rusínské. První problém nastal už s hledáním silnice navazující alespoň na jednu z těch dědin. Ačkoliv jsme již v Rascani byli, tak jsme nedokázali trefit správnou silnici. Po hodině se dostáváme do prvního ??, kde v Racarie znají pojem Rusín, ale absolutně odmítají tuto národnost. Mluvili jsme přibližně s 20 lidmi, které jsme v téhle malé vesničce potkali. Dokonce jsme objevili dům rodiny pana Suljaka. Nicméně o Rusínech tu není zmínka ani z historie. Všichni jsou Ukrajinci. Jsme tedy neúspěšní a jedeme do druhé vesničky. Opět neúspěch.

Dostáváme se tedy opět k otázce „kdo je to vlastně Rusín a nejsou Rusíni spíše původně Ukrajinci?“. My si myslíme, že ano. Ovšem tento názor se může dotknout několika z nich, protože na tom, že jsou Rusíni, založili celý svůj život. V průběhu této cesty jsme potkali několik nadšenců nacionalistů (fór je v tom, že Rusíni nemají svůj národ). A ani není, kde by ho měli mít. Rusínské obyvatelstvo se táhne od Polska přes Slovensko, naKarpaty, na Ukrajinu a severní Rumunsko, ale v Moldavsku nejsou. Procestovali jsme půlku Moldavska a potkali jsme jen jednu Huculku, která se v zemi ocitla náhodou. Kde by tedy měli mít svůj národ? Kdybychom si to představili a srovnali s aktuálním rozložením Rusínského obyvatelstva, tak je to taková dlouhá žížala, která se táhne skrze Karpaty. Malý, úzký, táhlý stát vedoucí přes 5 států. Je to nesmyslné.

Den se blíží ke konci a my jsme se rozhodli, že končíme s bádáním. Navštívíme příští den jen slavná místa a vyrazíme cestou domů. Snažíme se hodnotit náš výzkum a bádání. Jednoznačně jsme byli nejúspěšnější v MAĎARSKU. Kde jsme věděli o 2 vesnicích a po dvou dnech v Maďarsku víme o 8. Moldavsko je prozatím zklamáním. Vyrážíme směrem k Orhei Vechi, kam se zítra chceme podívat. Spíme někde u města Ratus, odkud to máme blízko do cílového místa. Kéž bychom se někde mohli vykoupat. Zítra je poslední den v Moldavsku.

27.7. DEN 13. Pondělí Moldavsko

Vyjíždíme dopoledne po posledních míst, které nám doporučil Silvia, kterého jsme potkali u toho božího bazénu! Směr Orhei Vechi. Nejspíše nejznámější místo v celém Moldavsku. Není vůbec složité ho najít, což nás překvapuje po předešlých zkušenostech. Orhei Vechi je značené dopravními značkami už 50km před místem dojezdu. UNESCO je evidentně jediná organizace, která tu má nějaké peníze. Při příjezdu nás ohromila monumentálnost tohoto místa. Dlouhé táhlé údolí, ve kterém se line řeka a stáčí se do tvaru U. Přímo uprostřed „zatáčky“ řeky je skalnatá dlouhá vyvýšenina s pravoslavným kostelíkem. Významné poutní místo pro celé Moldavsko. Všude neuvěřitelné sucho, jen trocha zeleně podél řeky, kde se pasou koně a ovce. Fotím výhled a najednou do mě strčí jedna místní paní a cpe se ke srázu dolů. Než jsem ji stihla zastavit páchat sebevraždu, tak chytila lano a tahala ho směrem nahoru. Čekala jsem všechno možné, třeba lavory s vodou z řeky nebo schovaný poklad, ale to, že vytáhla 3 přivázané kozy na laně a násilím je tlačila nahoru, mě překvapilo. Loučíme se s krásným Orhei Vechi a hádáme se ohledně cesty domů. Nakonec zvítězila varianta podívat se do Kišiněva a stihnout muzeum Rusínské kultury. Opět jsme netušili, co znamená dojet do Kišiněva. Museli jsme se ještě stavit ve vesnici Isakova, na kterou jsme měli doporučení od Karla Kuči. Nádherný pravoslavný kostelík, kde dva staříci sekali trávu a uvnitř nádherná ženská, která ometala prach ze soch. Generální úklid. Odtud máme výborné fotky. Dostáváme domácí víno, med, hrušky a požehnání. Jedeme dál.

Po hodině cesty se silnice z tříproudé silnice změnila v pětiproudou bez jakýchkoliv pravidel a zákonů. Kolem silnice míjíme dopravní značky, které ukazují, že ráno mezi 5:00 – 6:00 a večer kolem 17:00 přechází krávy silnici. Potkáváme několik desítek krav, které se vrací domů. Sami a po dálnici! Jiný kraj, jiný mrav.

Dorážíme do Kišiněva a vůbec nevíme, kde se nacházíme. Zastavujeme a ptáme se lidí na cestu a oni dokonce mluví anglicky! Dostáváme pár tipů, ale nikdo tu nikdy neslyšel o Rusínském muzeu. Po nějaké chvíli zmatku jsme se konečně dostali k „náměstí Vítězství“, kde je slavná „katedrála Narození Páně“. Našli jsme i muzeum kultury Rusínů, ovšem s nápisem na dveřích „dovolená“. To byla opravdu poslední kapka. V celém Moldavsku jsme našli pouze dvě osoby, které se hlásí k Rusínské národnosti. Jsme smutní a otrávení. Tak jsme si řekli, že si alespoň uděláme radost nějakým jídlem ze západu. Jediný McDonald v celém Moldavsku. Stojím ve frontě uvnitř budovy a za tričko mi tahá příšerně zapáchající bezdomovec a prosí mě o jídlo. Nikdy mi žebráci nevadili, ale to že jdou s vámi až ke kase a řvou na vás třemi jazyky, ať jim koupíte burger, bylo příliš. Prostě příliš.

Vyjíždíme z Kišiněva. Tankujeme a přejeme si, ať už jsme co nejrychleji pryč. Z Moldavska odjíždíme s pocitem zklamání. Příšerná kvalita pitné vody, žádná ochota vesničanů, nulové porozumění a špatná hygiena. Bohužel, musíme pryč. Na hranicích nás čekalo nejdelší stání. Přibližně dvě hodiny ve frontě a poté ještě kontrola auta. Celník nakukuje do auta a říká: „Mašina treba uklizeť“ a směje se u toho. Diví se, že jsme neměli hotel. Tak opět vytahujeme náš kouzelný dopis a celá situace je zachráněna. Celník všemu rozumí a je ještě nadšený, protože je sám Hucul. Po dlouhé době někdo, kdo věděl, že Huculové jsou odnoží Rusínů. Bere nám mapu a zakresluje místa v Rumunsku, kam se musíme podívat. Po dvou a půl hodách jsme měli povolení a byli zpátky v EU. Krásný pocit. Jen ti lidé ve frontě za námi byli trošku naštvaní. Kvůli nám a naší upovídanosti s celníkem se zdrželi o další půl hodinu. Jedeme dál směr Bacau. Trochu nás mrzí, že jsme v Moldavsku byli jen tři dny, ale nedá se nic dělat. Vzpomínky na jejich studny a pitnou vodu mě budou pronásledovat do konce života. Nastává naše večerní rutina – káva, káva, káva.

Přijíždíme k cíli. K jezeru „Lacul Izvorul Muntelui“, které se podle průvodce nachází v chráněné krajinné oblasti. Třeba se nám ráno poštěstí se konečně vykoupat.

28.8. DEN 14. Úterý Rumunsko + Maďarsko

Koupačky v Rumunsku u krásného jezera „Lacul Izvorui Muntelui“. Čistá voda a kolem břehu samé plasty. Lidé z přehrady házejí dolů odpadky, které pak vítr zanese sem. Koupeme se v té krásné vodě, myju si vlasy a kolem projíždí turistická loď. Skvělý, připadám si jako ve výloze.

Po svačině a koupačce vyjíždíme o dům dál. Nečeká nás nic jiného, než jen dlouhá cesta domů. Navíc ve středu Rumunska je silnice opět v hrozném stavu. Celý den se střídáme za volantem. Ten, kdo neřídí, pije kávu anebo spí.

V momentě kdy řídím já skrze serpentýny v Karpatech, potkávám ty nejhorší řidiče na světě. Jedeme za jedním nákladním autem. V pořadí náklaďák, autobus, já a dva další náklaďáky za mnou. Autobus začíná předjíždět kamión v jedné z těch větších zatáček s dvojitou čárou na silnici. Nebezpečné předjíždění skončilo vytroubením autobusu a zastavením kamionu, který se bál o svůj náklad. Nákladní auta nás tedy nechávají odjet pryč. Bohužel pokračujeme v jízdě a já stále za tím autobusem. Po několika desítkách kilometrů jsem zjistila, že máme stejnou trasu. V jeden moment jsem ho zvládla předjet a ujela jsem pryč. Ovšem řidiči autobusu to nestačilo. Hnedle v další vesnici mě předjel na plné čáře rychlostí 90 km/h. Neuvěřitelné. Má plné auto lidí, ohrožuje sebe i ostatní řidiče na vozovce a hlavně nás naštval. Konečně zastavuje u benzínové pumpy, v ten moment zastavujeme vedle něj i my a Filip si to s ním snaží vyříkat. V Rumunštině to opravdu nepůjde. Po chvíli emocionální úlevy řídím dál. Zvládli jsme za tímto řidičem jet 180 km. Nejhorších dvě stě kilometrů autem za celou dobu.

Blíží se noc a my překračujeme hranice do Maďarska. Přejeme si už jen dojet co nejdál a druhý den bychom rádi viděli Budapešť. Filip se chopil auta a já slibuji, že ho budu bavit, aby neusnul. Usnula jsem.

29.8. DEN 15. Maďarsko

Ráno se budíme před Budapeští, což je pro mě velké překvapení. Filip přes noc dojel až k desetikilometrové vzdálenosti od ní. Máme před sebou poslední den. Zajedeme se tedy podívat na parlament a dáme si Maďarský guláš. Vaříme si ještě poslední teplé jídlo před blouděním v centru. Dokonce i fouká a už není 38°C. Vytahujeme draka, co jsme s sebou vlekli celou cestu. Idylka. Pouštění draka a polívka. Po chvíli nás ovšem vyhnal místní farmář. Budapešť. Bloudění, parkování, krásné metro.

Kdybyste tušili, co dá práce najít nepředražený, pravý guláš. Nakonec jsme si ale pochutnali. Půl dne jsme si procházeli Budapešť. Stojíme před posledním rozhodnutím. Dojet přes noc až domů? Nebo zvládnout ještě jednu noc ve velmi nepohodlném autě? Po patnáctidenním dobrodružství už si nepřejete nic jiného, než svou postel. Rozhodnutí bylo jasné – domů, prosím. Poslední rutina, řízení, káva, řízení, káva.

30.8 DEN 16. Ve 4:00 jsme dojeli do Prahy.



---

Počet shlédnutí: 60