Burkiňané v Paříži (region Île-de-France)

Eliška Haumerová

Burkiňané ve Francii jsou menšinou hodnou pozornosti, neboť navzdory klesajícímu počtu občanství každoročně udělených Francií počet občanství udělených právě Burkiňanům naopak stoupá. Region Île-de-France je pak oblastí s nejvíce zastoupenou menšinou Burkiňanů v celé Francii. Výzkum Burkiňanů v Paříži proto proběhl na území regionu Île-de-France, a to v říjnu 2018. Cílem výzkumu bylo zjistit, jak si zde žijící menšina Burkiňanů vede. K tomu byly v přípravné fázi stanoveny tři následující výzkumné otázky:

• Co si Burkiňané ponechali ze své kultury - tradice, zvyky…?
• Asociace: Pomáhají Burkiňanům se integrovat?
• Na základě čeho se setkávají Burkiňané?

Ke sběru primárních i sekundárních dat byly použity kvantitativní a kvalitativní výzkumné metody, které jsou specifikovány v kapitole Metodologie. Každý jednotlivý den výzkumu byl průběžně písemně zaznamenáván do Výzkumného deníku. Významná místa, předměty, pokrmy nebo momenty související s výzkumem menšiny Burkiňanů v Paříži byly zaznamenány ve fotografické podobě. Odborný článek byl sepsán na základě analýzy a syntézy všech dat získaných v průběhu výzkumu, čímž byly zodpovězeny výzkumné otázky.

Práce je rozčleněna do několika tematických kapitol, z nichž jedenáct je věnováno vlastnímu výzkumu. Hlavní části předchází Úvod, Literární rešerše a výše zmíněná Metodologie. Kapitola Shrnutí a závěr pak shrnuje hlavní výsledky výzkumu a navrhuje možnosti dalšího zkoumání. Odborný článek je zakončen Seznamem použitých zdrojů.

V Burkině Faso jsou obyvatelé rozděleni do šedesáti tří etnik dle zdroje od World Trade Press. Každé etnikum má své praktiky, symbolizmus, sociální hierarchii. Působí velmi chudě objektivně, Burkiňané se drží jejich unikátních tradic.¹⁾

Dle zdroje International Migration and National Development in Sub-Saharan Africa: Viewpoints and Policy Initiatives in the Counties of Origin má většina evropských zemí malou burkiňanskou komunitu. Francie a frankofonní země jsou oblíbené, zejména pro studenty kvůli grantu francouzské vlády. Dostupná jsou také burkiňanská stipendia do vzdálených zemí jako je Čína, Rusko, Kuba a Sýrie. Migrace v Itálii od roku 1980 se vyvinula velmi dynamicky.²⁾

Podle Johna O. Oucha byla migrace mužů Burkiňanů cirkulární, jen pár z nich se usadilo v zahraničí. Mnoho studií pozorovalo, že mezinárodní migrace Burkiňanů ve vysokých číslech je zejména z vesnic.³⁾

Žena v typické burkiňanské rodině je poslušná a podřízená, v tradičním právu je stále závislá na ostatních členech rodiny ze strany muže.⁴⁾

Tato práce vychází z kvantitativních a kvalitativních metod. Kvantitativní metoda se týká sekundárního sběru dat, tedy čtení odborných článků a publikací. Kvalitativní metody bylo využito při polostrukturovaných rozhovorech a pozorování. Polostrukturovaný rozhovor je rozhovor, který má předem připravené otevřené otázky a je možné, že dotazovaný bude mluvit o jinému tématu a je možné se ho doptat na další možné otázky. Výhodou tedy je, že se můžeme dostat k jiným, pro nás přínosným tématům a případně se dotazovaných doptávat na věci, které uznáme za přínosné. Nevýhodou je, že dotazovaný si může chtít povídat o něčem, co není přínosné a také časová náročnost rozhovoru. Další nevýhodou je, že v kvalitativním výzkumu lze zkoumat malý vzorek lidí.

Před zahájením terénního výzkumu bylo obtížné sehnat jakoukoliv statistiku týkající se národnostní menšiny Burkiňanů ve Francii. Nepodařilo se ji sehnat ani při terénním výzkumu na Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži ani na Konzulátu Burkiny Faso. Existují pouze odhady místních asociací Burkiňanů. Rozhovory se uskutečnily na různých místech v Paříži a jejím okolí. Osobní schůzky se vždy konaly na klidném místě, aby byl zajištěn nepřerušený dialog. Témata a otázky byly připraveny předem, ale během rozhovoru nebyl kladen důraz na jejich doslovnou formulaci nebo přesné pořadí. Většina rozhovorů se uskutečnila ve francouzském jazyce, čtyři v angličtině. Během terénního výzkumu by mohl být nevýhodou jazyk, který by mohl zkreslit výsledky výzkumu. Při rozhovorech byla proto přítomná překladatelka, která pomáhala v případě jazykových bariér. Rozhovory nebyly nahrávány, aby nebyla limitována sdílnost dotazovaných. Záznam důležitých bodů či citací byl vytvářen na místě perem do poznámkového bloku, a později ještě téhož dne byl pečlivě přepsán do počítače.

První dotazovaný byl mladý manželský pár - Maïmouna (30) a Karim (33), kteří spolu mají šestnáctiměsíční dceru. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní. Maïmouna nyní pracuje na plný úvazek a o dceru se stará během pracovních dnů chůva, což je ve Francii běžné. Karim se narodil do muslimské rodiny a od svých dvaceti let nebyl v mešitě, od tohoto období se přestal považovat za muslima. Dalším dotazovaným byl Maik (33), který pracuje v IT. Narodil se v Gabonu, kde žil pět let, a poté se odstěhovali spolu s rodiči zpět do jejich rodné země Burkiny Faso. Do Francie přišel za studiem Maïmouna a Karim.

Zástupcem starší generace je Abakar (60), který se do Francie přistěhoval v roce 1977. Shodl se se svou partnerkou na tom, že nejlepší pro ně oba bude žít ve Francii. Abakar přijel a pracoval v bance, poté jeho místo bylo převedeno do Senegalu a měl potíž najít práci. Dalším zástupcem starší generace je pan Thomas (87), který se narodil roku 1931 a přišel do Francie v první vlně imigrace za prací. Pan Thomas je na svůj věk velmi aktivní a je prezidentem dvou asociací Burkiňanů v Paříži.

Další skupinou dotazovaných, kteří se nevyjadřovali k osobním otázkám, ale k asociacím nebo zastoupení Burkiny Faso v Paříži, je: vicekonzul Burkiny Faso v Paříži, dále Benjamin Nonganeiba, který je voleným zástupcem burkiňanské menšiny pro region Île-de-France, a nakonec pan Hema, poradce pro kulturu a zároveň ředitel centra Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži pro studenty.

Pro porovnání dat dotazování probíhalo i na severozápadě Francie ve městě Rennes, hlavním městě Bretaně. Dotazovanými byli Salif a Cheick. Salif (28) má tříletého syna s Francouzkou, nyní pracuje ve velké IT firmě. Cheick (31) vyrůstal v Burkině Faso a v 18 letech odešel do Maroka za studiem. V roce 2011 se rozhodl, že se chce specializovat ve svém oboru a přijel do Francie.

První vlna migrace Burkiňanů do Francie se pojí se světovými válkami, během nichž byli burkiňanští muži jakožto občané koloniální Francouzské Západní Afriky dobrovolně či nuceně verbováni a odváženi na vojenský výcvik do Francie. Během obou válek pak bojovali v Evropě pod francouzskou vlajkou. Těmto vojákům se říkalo senegalští střelci.⁵⁾ Senegalští se jim říkalo proto, že první základna byla vybudována v Senegalu, ale název je to zužující. Tzv. senegalští střelci pocházeli z Burkiny Faso, a z celého francouzského koloniálního území v západní Africe. Afričtí vojáci bojovali pod francouzskou vlajkou i po skončení druhé světové války v dalších konfliktech v Alžírsku, Indočíně či Vietnamu.

Během kolonizace až do nezávislosti odcházeli Burkiňané do sousedních zemí, za prací na kakaových a kávových plantážích. Po získání nezávislosti Burkiny Faso se zvedla druhá vlna emigrace do Francie, kdy se během 60. a 70. let vraceli francouzští kolonizátoři zpět do Francie a brali s sebou i svůj domácí personál (hospodyně apod.), na základě jeho dobrovolného rozhodnutí. Od dosažení nezávislosti byl bilaterálními dohodami mezi Francií a jejími bývalými koloniálními územími zajištěn bezvízový styk. V roce 1983 však byla mezi Burkinou Faso a Francií zavedena oboustranná vízová povinnost.

Současná situace

Dnes žije mimo svou zemi několik milionů obyvatel Burkiny Faso. Málokterý Burkiňan přijde do Francie jakožto do první země. Většina z nich nejprve emigruje do jiné země, nejčastěji některé ze sousedních - Pobřeží slonoviny, Ghany, Gabonu, Mali, ale také do Itálie, kde je velmi početná menšina. V první zemi se usadí, a část z nich po určité době zamíří dále, například právě do Francie. Z globálního hlediska zdaleka nejvíce Burkiňanů žije v Pobřeží slonoviny (mezi 2-3 miliony), dále pak v Gabonu, Ghaně nebo Mali.

V rámci Evropy žije nejvíce Burkiňanů v Itálii, kde je výrazné zastoupení etnika Bissů, o němž je detailněji psáno níže. Aktuální imigraci Burkiňanů do Francie hodnotí všichni dotazovaní jako mnohem silnější než před deseti lety či dříve, či dokonce jako historicky nejsilnější. Zároveň se shodují, že současně s tím přibývá i jedinců, kteří zvolí nebezpečnou cestu přes země severní Afriky a Středozemní moře.

Nejčastější motivace k imigraci

Většina z dotazovaných přišla do Francie za studiem. Mladí Burkiňané mohou získat studijní stipendia, která poskytuje vláda Burkiny Faso nebo jsou poskytovaná ze strany Francie na základě spolupráce univerzit. Podle poradce pro kulturu dále Burkiňané imigrují do Francie za pracovními příležitostmi: „Burkiňané nejsou velcí cestovatelé, když cestují, je to zpravidla kvůli práci.“ Jako třetí důvod poradce uvádí smíšená manželství mezi Francouzi a Burkiňany, kterých podle něj stále přibývá. Ač tato migrace funguje oboustranně, směrem do Francie je výrazně vyšší. Z hlediska genderu pak ke smíšeným sňatkům poradce uvádí, že je více Burkiňanek, které se přistěhují za Francouzem, nežli Burkiňanů, kteří by přišli za Francouzkou.

Několik dotazovaných se také shodlo, že při rozhodování o cílové zemi Burkiňané přihlížejí i ke klimatickým podmínkám, konkrétně vyhledávají mírnější zimu. To je podle některých dotazovaných i důvod, proč je nejvíce Burkiňanů po Paříži na jihu - je tam mírná zima a je to blízko do Afriky. Počasí však nelze označit za motivaci, jde spíše jen o jednu z proměnných.

Francouzský Národní institut pro statistiku a studium ekonomie⁶⁾ ve svých přehledech vycházejících z posledního velkého sčítání lidu v roce 2017 zahrnuje Burkiňany do skupiny „Ostatní země západní Afriky“. Ani Národní institut pro studium demografie⁷⁾ neposkytuje informaci o početnosti burkiňanské menšiny ve Francii.

Oficiální zastoupení Burkiny Faso v Paříži statistiku o svých krajanech v zemi nevede. Dle slov poradce velvyslanectví pro kulturu se Burkiňané ke svému politickému zastoupení zpravidla nehlásí, nevyvstane-li problém, s jehož řešením potřebují pomoci. Konzulát sice vydává konzulární karty, ale ani o ty není mezi Burkiňany v Paříži velký zájem, podle poradce pro kulturu většina Burkiňanů jejím držitelem není.

Dotazovaní funkcionáři se se svými odhady pohybují v rozpětí mezi 4 000 až 12 000 Burkiňanů žijících na území Francie. Volený zástupce menšiny odhaduje velikost menšiny na 7 000 až 8 000, ale dodává, že se jedná o jeho vlastní hrubý odhad a že přesný počet by měly být schopny poskytnout francouzské autority a burkiňanská diplomacie. Poradce pro kulturu při Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži odhaduje velikost komunity na 4 000 osob, ale rovněž upozorňuje, že se jedná o jeho osobní názor a pro přesný údaj se odvolává na Konzulát Burkiny Faso v Paříži.

Vicekonzul pak vysvětluje, že Konzulát žádnou statistikou krajanů nedisponuje, a jakožto nejrealističtější a nejčerstvější odhad počtu krajanů zmiňuje součet burkiňanských asociací z roku 2014 nebo 2016, který hovoří o 6 000 Burkiňanů ve Francii. Vzápětí však dodává, že v posledních letech migrace natolik zesílila, že toto číslo je s určitostí dávno překonané. Netroufá si odhadnout nakolik, ale nárůst se dle jeho názoru může pohybovat v desítkách až stovce procent. To by mohlo znamenat až 12 000 Burkiňanů na území Francie. Do žádného z výše uvedených odhadů nejsou zahrnuti přistěhovalci, kteří ve Francii nepobývají legálně. Je známo, že taková skupina existuje, ale oficiální autority ji nedokážou vyčíslit.

Existují ovšem dvě skupiny Burkiňanů ve Francii, jež je možno vyčíslit naprosto přesně. První takovou kategorií jsou burkiňanští studenti. Podle ředitele centra pro studenty při Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži studuje ve Francii 900 Burkiňanů, z toho 800 v pařížském regionu a 100 v ostatních částech Francie. Téměř třetina burkiňanských studentů ve Francii studuje na vládní stipendium své země původu. V pařížském regionu je stipendiem podporován každý čtvrtý burkiňanský student, ve zbytku Francie pak 70 % studujících.

Druhou přesně sečtenou skupinu pak představují Burkiňané, kteří získali francouzské občanství. Tato data jsou dostupná pro každý rok za období let 2007 až 2016. S výjimkami v letech 2008 a 2012, kdy počet udělených občanství oproti předchozímu roku klesl, lze pozorovat rostoucí trend. Nejčerstvější data jsou za rok 2016 a ukazují, že v tomto roce bylo uděleno francouzské občanství celkem 351 Burkiňanům, což je zároveň nejvíce od počátku sledovaného období. Nejméně občanství pak bylo uděleno ve zmiňovaném roce 2008, a to 174. Ve sledovaném období Francie udělila státní občanství celkem 2 663 Burkiňanům, průměrně 266 osobám ročně.

Schéma: Vývoj počtu francouzských občanství udělených občanům Burkiny Faso v letech 2007-2016.⁸⁾

Otázkou zůstává, kolika Burkiňanům bylo uděleno francouzské občanství v letech 1960-2006. Navíc i pro období 2007-2016 lze k uvedené statistice přistupovat pouze jako k orientační, neboť ne že každý Burkiňan žijící ve Francii si musí požádat o francouzské občanství, stejně jako nelze předpokládat, že všichni Burkiňané mající dvojí občanství stále žijí ve Francii.

Dotazovaní političtí představitelé se shodují, že velkou příležitostí pro první sčítání burkiňanských státních příslušníků ve Francii by mohly být nadcházející volby prezidenta Burkiny Faso. Ty proběhnou v roce 2020 a budou to historicky první volby, jichž se bude moci účastnit diaspora žijící v zahraničí. Dle názoru dotazovaných je očekávána vysoká volební účast: „My Burkiňané toho o politice hodně namluvíme, rádi a často ji kritizujeme, bylo by tedy záhodno, abychom taky přišli k volbám!“, dodává napůl žoviálně a napůl vážně poradce velvyslanectví pro kulturu.

Co se týče rozmístění burkiňanské menšiny na území Francie, ani zde nejsou k nalezení oficiální statistiky, oproti velikosti menšiny však zde panuje shoda v odhadu dotazovaných. Podle jejich výpovědí je nejpočetnější menšina ve zkoumaném pařížském regionu (Île-de-France). Druhá nejpočetnější komunita je pak v městské aglomeraci Marseille, což je hlavní město regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur nacházející se na jihovýchodě Francie na pobřeží Středozemního moře. Tři nejvýrazněji zastoupené regiony pak podle dotazovaných doplňuje metropolitní oblast města Lyon nacházející se mezi Francouzským středohořím a Alpami v regionu Auvergne-Rhône-Alpes.

Početnost burkiňanské menšiny udávaná dotazovanými kopíruje velikost měst, resp. městských aglomerací, neboť uvedená trojice měst Paříž - Marseille - Lyon patří mezi tři nejlidnatější města a zároveň mezi tři nejlidnatější městské aglomerace na území Francie.

Na území Burkiny Faso v současnosti žije 63 etnických skupin.⁹⁾ Každé z etnik má svůj vlastní jazyk, kulturu, tradice, zvyky i masky používané k různým rituálům.

Ač je etnická příslušnost důležitou součástí identity Burkiňanů, kteří se na ni zdají být velmi hrdí, v západní části země se tolik nerozlišují etnika, jako spíš příslušnost k městu, odkud jedinec pochází: „V rodině jsi etnikum, ale jakmile vyjdeš ven z domu, jsi občanem města.“ To je podle poradce velvyslanectví pro kulturu zdrojem typické kulturní rozmanitosti města Bobo Dioulasso, kde žijí všechna etnika a národnosti pospolu, Evropany nevyjímaje, ale kde jsou lidé nejprve členem komunity, a až poté příslušníkem etnika. V ostatních částech země je prý etnická identita více přítomná.

Mossiové

Nejpočetnější je etnikum Mossi, které podle poradce pro kulturu tvoří zhruba třetinu populace země. Ostatní zdroje však hovoří až o nadpolovičním podílu Mossiů na obyvatelstvu země. Mossiové hovoří jazykem more a obývají severní a centrální část země, v níž se nachází i hlavní město Ouagadougou. Suchost tohoto regionu je podle pana poradce příčinou tradiční ochoty tohoto etnika stěhovat se za lepšími podmínkami, což je vedle velikosti skupiny další faktor, který zvyšuje podíl tohoto etnika mezi Burkiňany žijícími v zahraničí. Jen v Pobřeží slonoviny, sousední zemi na jihu, žije mezi dvěma a třemi miliony Mossiů. Podle pana Hemy je přivádí krásnější příroda i ekonomické motivy, dané pracovními příležitostmi v oblasti pěstování kávy a kakaa.

I v pařížském regionu, stejně jako v celé Francii, jsou Mossiové podle poradce Hemy nejpočetněji zastoupenou etnickou skupinou z Burkiny Faso. Oficiální čísla je však nemožné získat, neboť na společenské úrovni se etnickému původu nevěnuje pozornost. Státní správa Burkiny Faso podle pana poradce disponuje statistikou i ohledně etnicity, ale ta se týká pouze Burkiňanů žijících na území země. Obyvatelé žijící v zahraničí nejsou do těchto čísel zahrnuti. Na internetovém portálu burkiňanského Národního institutu pro statistiku a demografii¹⁰⁾ se ovšem takovou statistiku nalézt nepodařilo.

Dle oficiálních čísel za kontinentální Burkinu Faso jsou dalšími nejpočetnějšími etniky po Mossiích (52 %) Fulbové (8,4 %), Gourmanšové (7 %), Bobové (4,9 %), Grusiové (4,6 %), Senufové (4,5 %), Bissové (3,7 %), Lobiové (2,4 %), Dagarové (2,4 %), Tuaregové/Bellové (1,9 %), Ďulové (0,8 %) a další.¹¹⁾

Tabulka: Přehled nejpočetnějších etnik a jejich jazyků.

Bissové

Z hlediska migrace do Evropy je zajímavé etnikum Bissů, jehož žije celá komunita v Itálii, čímž přispívá k faktu, že v této zemi žije až třikrát více Burkiňanů než ve Francii. To je vzhledem k jazykové bariéře pozoruhodné. Jazyk bissa, jímž etnikum hovoří, je součástí nigerokonžské jazykové rodiny. Poradce pro kulturu objasňuje, že první zástupci etnika přišli do Itálie za pěstováním rajčat a postupně přivedli celou rodinu, celou vesnici až celý region. Teplé a slunečné klima údajně také sehrálo svou roli, ale ne primární. Nejsilnější byla burkiňanská emigrace do Itálie od počátku 90. let dále, dnes už je prý kvůli slábnoucím pracovním příležitostem slabší. Dodnes však prý prakticky nelze v regionu, jež je v Burkině Faso obýván Bissy, potkat někoho, kdo někdy nežil v Itálii nebo by tam alespoň neměl příbuzné. Sami Burkiňané tak Bissům s nadsázkou přezdívají Italové.

Úředním jazykem Burkiny Faso je francouzština. V zemi však v současnosti existuje 81 živých jazyků, jimž se Burkiňané učí od narození a jejichž prostřednictvím komunikují ve svých komunitách. Francouzština je vyučována od prvního roku šestileté základní školy až do maturity. Míra gramotnosti, definované jako podíl obyvatel starších patnácti let, kteří umí číst a psát, byla v roce 2015 odhadována na 36 %.¹²⁾ To ovšem nutně neznamená, že francouzsky umí jen 36 % obyvatel země. Rádiové i televizní vysílání probíhá ve francouzštině, obchod často také, v hlavním městě je francouzština hojně používaná atp. Někteří obyvatelé tedy mohou rozumět či být schopni vést ve francouzštině konverzaci, aniž by chodili do školy, ale nemusí nutně ovládat čtenou a psanou podobu jazyka, a do výše uvedené statistiky je nelze zahrnout. Zjistit konečné číslo je prakticky nemožné. Stejně tak je obtížné podložit tvrdými daty, zda je tedy nejmluvenějším jazykem more, řeč nejpočetnějšího kmene Mossiů, kteří navíc šíří svou kulturu cestováním za lepším a mají mezi sebou nemálo obchodníků.

Dotazovaní, kteří se zúčastnili výzkumu Burkiňanů v Paříži, mluví různými jazyky. Dotazováni byli zástupci mluvčích more, dioula, dagara. Všichni mluví francouzsky, někteří navíc anglicky a/nebo jazykem či jazyky dalších burkiňanských etnik (nebo jim alespoň rozumí). Abakar má například jako mateřštinu jazyk dagara, ale domluví se kromě francouzštiny i more a dioula a rozumí i fulbštině.

Níže uvedené schéma znázorňuje jedenáct nejužívanějších jazyků se zjednodušeným zařazením do jazykových rodin. Tamašek, jazyk Tuaregů, se například dále rozděluje na několik dialektů, z nichž burkiňanští Tuaregové hovoří dialektem zvaným tamašeq. Tento jazyk se jako jediný z uvedených řadí do afroasijské jazykové rodiny. Všechny ostatní jazyky jsou řazeny do nigerokonžské jazykové rodiny a i ty mají množství dialektů. Například more, nejužívanější jazyk v Burkině Faso, má podle průvodce dialekt yaadega v oblasti Yatenga a yarse v oblasti Koupela. Navíc je more dle Abakara vzájemně srozumitelné s jazykem dagara. Ač se jazyková rozmanitost v Burkině Faso zdá být velmi zajímavým tématem, je to téma na samostatný výzkum.

Schéma: Nejužívanější jazyky v Burkině Faso - zjednodušené schéma. Předávání jazyka potomkům

Maïmouna chtěla na svou šestnáctiměsíční dceru mluvit more, ale přiznává, že je pro ni jednodušší komunikovat ve francouzštině. More tak dobře neovládá, takže vždy nakonec sáhne po snazším způsobu vyjádření. Svůj rodný jazyk dioula dceři nepředává, protože ho neumí ani její muž Karim. Ten na svou dceru mluví francouzsky a svým mateřským jazykem more, který je zároveň po francouzštině druhým komunikačním jazykem domácnosti. Abakar a matka jeho pěti dětí mluví oba jazykem dagara. Chtěli ho dětem předat, ale když začaly navštěvovat francouzskou školu, nastal problém. Škola na rodiče podle Abakarových slov vyvinula tlak, aby přestali děti přetěžovat a mluvili na ně výlučně francouzsky. Abakar a jeho tehdejší žena na to nakonec, ač neradi, přistoupili, ale Abakar dodnes velmi těžce nese, že žádné z jeho dětí neumí jeho jazyk. Salif uvedl, že svého tříletého syna svému rodnému jazyku more neučí, neb neví, k čemu by mu do budoucna mohla jeho znalost posloužit. Cheick ještě děti nemá, ale plánuje na ně mluvit anglicky, francouzsky i more, aby se naučily všechny tři jazyky. Jeho žena na ně plánuje mluvit česky.

V Burkině Faso je podle odhadů z roku 2010 nejvíce zastoupen islám (61,5 %), druhým nejpočetnějším náboženstvím je s 29,8 % křesťanství (23,3 % Burkiňanů se hlásí k římskokatolické církvi a 6,5 % k protestantství). 7,8 % obyvatel Burkiny Faso vyznává tradiční náboženství/animismus a 0,7 % se nehlásí k žádnému náboženství.¹³⁾

Výzkumu se zúčastnili převážně katolíci, jeden muslim, jeden rodilý muslim, který se již muslimem býti necítí, a jeden rovněž k církvi nezařaditelný dotazovaný. Výzkum mimo jiné zjišťoval, nakolik se po emigraci do Francie zachovaly či naopak proměnily postoje dotazovaných k víře a k jejímu praktikování.

Islám

Thomas (87) je muslimem a pravidelně navštěvuje mešitu. Karim (33) se narodil jako muslim, ale od svých dvaceti let už od příslušnosti k islámu ustoupil a snaží se být dobrým člověkem, aniž by se hlásil k nějakému oficiálnímu náboženství. Třetí setkání s islámem v rámci výzkumu se odehrálo na konzulátu, když pan vicekonzul zatelefonoval jedné ze svých kolegyň, aby se doptal na určitou informaci. Telefon po delší době zvedla jiná osoba, jež mu oznámila, že dáma, jíž volá, není momentálně k dispozici, neboť se právě modlí. Vicekonzul tuto odpověď přijal jako samozřejmost.

Křesťanství

Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži pořádá pro Burkiňany žijící ve Francii každoroční bohoslužbu. Ta se koná v lednu a je vedena v burkiňanském stylu, dokonce na ni osobně přiletí i kněz z Burkiny. Tato událost se neomezuje jen na bohoslužbu, po ní následuje posezení u burkiňanského jídla a pití a podle Abakara je to opravdové burkiňanské setkání, den, který trvá až do noci.

Výzkum ukázal, že mezi Francií a Burkinou Faso existují znatelné rozdíly v praktikování katolické víry. Nejčastěji zmiňovanou odlišností byla atmosféra, jež doprovází bohoslužbu, a s tím spojená frekvence navštěvování kostela. Na úvod podotkněme, že všichni dotazovaní mluvili o bohoslužbě jakožto o mši. Maïmouna například uvedla: „Jsem katolička, ale do kostela moc nechodím. Mše ve Francii jsou pomalé a nezábavné, v Burkině jsou mnohem živější, je to mnohem větší oslava. V Burkině jsem do kostela chodívala každou neděli i se svou rodinou. Ve Francii jsem pak chodívala jednou měsíčně, ale teď jsem byla naposledy o Velikonocích, s manželem.“. Podobně se ohledně bohoslužby vyjadřuje i Maik: „Chodím do kostela jednou za dva týdny, dříve v Burkině jsem chodíval každý týden. Cítím se teď provinile. Mše tady ve Francii jsou úplně jiné, jsou všechny stejně vedené a takové suché.“

Abakar nemluví o atmosféře ceremonie, ale přidává jiné odlišnosti týkající se bohoslužeb: „Jsem katolík. Narodil jsem se a vyrůstal jsem v regionu, který byl čistě katolický a kde jsem později navštěvoval katolickou školu. Proto jsem až v dospělosti zjistil, že existují i jiná náboženství, jako například islám.“ Abakar dodává, že ve Francii chodí na mši každou neděli, ale vidí veliký rozdíl mezi praktikováním své víry oproti Burkině Faso: „V Burkině jde celé město, celý region v neděli na mši, která trvá klidně tři čtyři hodiny. Neděle prostě patří mši. Před mší ovšem nikdo podle tradice nesmí dát nic do úst - ani jídlo, ani dolo,¹⁴⁾ jedině vodu. Jí se a pije až po mši. Někdy se stane, že tam lidé omdlí, protože jsou slabí.“. Abakar pro tuto tradici nemá podle svých slov pochopení a bez váhání upřednostňuje francouzský způsob, kdy si může před bohoslužbou dát svou ranní kávu. Abakar přitom vyjadřuje znepokojení i nad tím, že když se snaží v Burkině Faso sdílet svou odlišnou zkušenost z Francie, nikdo mu nevěří a nikdo není nakloněn změně této tradice.

Další rozdíl, který vyvstal v rámci výzkumu, se týká přístupnosti kostelů. Abakar nerozumí, proč mají kostely ve Francii otevírací dobu, neboť v Burkině Faso mají všichni neustále volný přístup do všech kostelů. Kostely se v Burkině Faso nikdy nezavírají, jsou podle Abakara k dispozici všem a pořád.

Animismus

Podle Chaicka existuje paralelně vedle příslušnosti k oficiální církvi i tradiční “náboženství”, jež je vyznáváno většinou obyvatel země, s výjimkou ortodoxních věřících ve výše uvedená náboženství. Není podle jeho slov ovšem považováno za náboženství jako takové, ale spíše za součást burkiňanské kulturní tradice.

Tato tradice spočívá ve víře v předky a v jejich uctívání. Vyznavači této tradice se k předkům podle Chaicka většinou nemodlí ani se na ně jinak sami neobracejí, neboť je nechtějí rušit v jejich odpočinku. Duše zemřelých předků jsou vzývány v rámci určitých ceremonií a ritálů prostředníkem, jímž je většinou náčelník vesnice, nejstarší muž vesnice, který dohlíží na dodržování tradic. Ve městech se pak takovému prostředníkovi říká marabu. Podle Chaickových slov je situace s marabuy o něco složitější, neboť se jimi může prohlásit kdokoli a nemusí být nutně veden hlubokými duchovními záměry, nýbrž existují i podvodní marabuové, jimž jde jen o vlastní obohacení.

Jiné přesvědčení

Podle Salifa každý následuje nějakou jinou víru, ale ve skutečnosti existuje jen jeden Bůh, jenž je společný všem, stejně jako jedno místo, kam všichni směřujeme.

Na otázku, zda se více dotazovaní stravují burkiňanským jídlem či francouzským, odpovídá Maïmouna, že jí jen to, co si uvaří. Vaří hodně burkiňanskou kuchyni, pokud je to možné, ale dodává, že je těžké ve Francii sehnat ingredience. Karim sděluje, že občas zajde do afrických restaurací a že je to velice podobné Burkině Faso, ovšem tam nechodívá moc do restaurací. Abakar na otázku se samozřejmostí odpovídá, že se stravuje podle toho, co mu uvaří jeho žena, takže když žil s Francouzkou, těšil se francouzské kuchyni a když s Burkiňankou, jedl burkiňanské pokrmy. Podle Abakara není problém v Paříži sehnat veškeré potřebné ingredience, stačí navštívit africkou čtvrť Château Rouge v osmnáctém okrsku, kde je k dostání cokoli od koření po čerstvě natrhané lístky. Jen tradiční pivo z prosa zvané dolo tam prý chybí.

Při zjišťování postavení ženy v rodině vyplynulo, že Maïmouna i Karim se na všem domlouvají společně. Maïmouna říká, že je nemožné ve Francii udržovat tradiční burkiňanské rozdělení rolí v rodině. Pracující žena nemůže vařit, starat se o domácnost a o děti, povinnosti si musí s mužem rovným dílem rozdělit. Podle ní se ale i v Burkině Faso role ženy velmi rychle mění a přizpůsobuje se západní kultuře.

Abakar pociťuje veliký rozdíl mezi Burkinou Faso a Francií v navazování a udržování širších vztahů nad rámec rodiny, například sousedství. Pohoršeně popisuje, jak žije 26 let ve stejném bytu se stejnými sousedy, a přesto se navzájem neznají. Říká, že sousedé radši rychle skočí do výtahu, než aby došlo ke vzájemnému setkání. Je to pro něj nepochopitelné jednání. V Burkině Faso se prý sousedé znají, baví se a pomáhají si, ve Francii se vzájemně vyhýbají a ani se nezdraví. Abakar dodává, že když se přistěhoval do Paříže, zdravil všechny kolemjdoucí, ale nesetkal se s pochopením. Toto jsou aspekty života ve Francii, jimž se podle svých slov musel přizpůsobit, ale na něž si doposud nezvykl: „U nás říkáme: Když se nebavíme s lidmi, nežijeme!“, uzavírá napůl sklesle a napůl rozčileně Abakar.

Dalším tématem, které dotazovaný zmínil v rámci odlišností oproti své rodné zemi, je úcta k člověku, již ve Francii shledává nízkou. Uvedl příklad ze svého života, kdy v pařížském metru uvolnil místo k sezení jedné dámě v letech a dostalo se mu za to z její strany velmi negativní reakce, co si to dovoluje, zda ji snad považuje za stařenu. Abakar byl touto situací podle svých slov zaskočen a na základě této zkušenosti již své místo v dopravních prostředcích nikomu, kdo není očividně fyzicky znevýhodněný, zásadně neuvolňuje - jedině na požádání. Podobnou zkušenost má i Maik.

Otázka respektu k lidské bytosti vyvstala i když se téma stočilo k vyhazování nedojezeného jídla, zatímco jsou ve společnosti lidé, kteří nemají co do úst. Podle dotazovaných Chaicka i Abakara je nepřípustné už jen vyhodit nezávadné potraviny do popelnice, natožpak pak být svědkem toho, jak jej potom z té popelnice vyndávají jiní lidé, aby ho mohli sníst. Abakar takové jednání považuje za absolutní disrespekt k lidské bytosti a dodává, že nechápe, proč lidé zbytky nedarují rovnou do rukou potřebným. Kdyby prý šel někdo v Burkině Faso vyhodit poživatelné jídlo do popelnice, seběhnou se na něj kolemjdoucí s obavami o jeho mentální zdraví. Chaick k tomu uvádí burkiňanské rčení: „Je-li dost jídla pro jednoho, je dost jídla i pro dva.“

Abakar nízkou úctu k lidem přisuzuje francouzské mentalitě a zdá se být skeptický vůči možnému vývoji k lepšímu. Nadějí na změnu by podle něj bylo, kdyby Francouzi více cestovali do Afriky, ale takových je prý velmi málo. Abakar se domnívá, že Francouzi hodně cestují, ale z převážné většiny jen v rámci západního světa.

Všichni dotazovaní mají občanství Burkiny Faso i Francie. Někteří se vyjádřili, že se cítí být jako Burkiňané, ne jako Francouzi. Karim říká, že chtěl získat francouzské občanství, protože to znamená méně administrativy, nemusí pravidelně chodit žádat o prodloužení povolení k pobytu. Maïmouna sděluje, že má Francii ráda a že zde zažila všechny důležité milníky svého života - vysokoškolské vzdělání, rodinu, dítě. Dále uvádí, že se pro ni získáním občanství téměř nic nezměnilo, že šlo čistě o formalitu, a že domov je tam, kde je rodina, tedy v Burkině Faso. Maik uvádí, že chtěl získat francouzské občanství, protože se podílí na ekonomice státu a že chce mít stejná práva jako ostatní Francouzi. Dodává, že jeho náležitost k té či oné zemi se mění podle situace - v běžném pracovním životě se cítí být Francouzem, nikterak se neodlišuje od svých francouzských kolegů. Když se však sejde s Burkiňany, diskutují o své rodné zemi a cítí se být Burkiňanem.

Dotazovaní příslušníci menšiny udržují čilý kontakt s rodinou. Většina z nich říká, že si volají jednou týdně, Maïmouna je dokonce se svými blízkými v Burkině Faso v každodenním kontaktu. Jako komunikační prostředek většině dotazovaných slouží online mobilní aplikace typu WahtsApp nebo Viber, přes které mohou posílat zprávy i telefonovat, aniž by museli platit za mezinárodní telefonní hovor. Výjimkou co do způsobu komunikace jsou dva zástupci nejstarší generace, kteří využívají služeb mobilního operátora ke klasickému telefonnímu hovoru. Thomas pamatuje dobu, kdy jeho příbuzní a přátelé v Burkině Faso ještě neměli mobilní telefony ani pevné linky v domácnostech, takže museli dojít z vesnice do města na poštu, odkud mohli hovor přijmout. Abakar vzpomíná, že dříve se posílaly dopisy, ale v současnosti se s rodinou spojuje prostřednictvím klasického telefonního hovoru, což je pro něj ovšem velmi nákladné. Proto jako jediný z dotazovaných udržuje kontakt jen jednou za dva měsíce.

Na otázku, zda mají více přátel Burkiňanů nebo Francouzů všichni po hloubavém zamyšlení shodně odpovídají, že opravdu nemohou říct, kterých přátel mají víc, že je to vyrovnané. Maik říká, že má více přátel co do počtu i do vzájemné blízkosti mezi Burkiňany. Abakar dodává, že ho francouzští přátelé ze strany jeho první manželky, jež pocházela z Normandie, donutili poprvé ochutnat ústřice, které se ve Francii jedí syrové se solí a citronem a jsou považovány za specialitu. Abakar říká, že vložit do úst živého tvora, a pak ještě cítit, jak se hýbe v ústech, je čiré utrpení, takže i když jsou podle něj jinak ústřice chutné, tento zvyk nikdy nepřejal. Ale spokojeně dodává, že slávky, další tradiční francouzský pokrm, si dává často a rád. Ty jsou prý aspoň vařené.

Abakar jako jediný během dotazování spontánně zmiňuje svou volební účast ve Francii. Hrdě říká, že od chvíle, kdy ještě za prezidenství Françoise Mitterranda získal občanství, nikdy nevynechal jediné francouzské volby. Zároveň je odhodlán stejně tak činit pro svou rodnou zemi, čeká jen, až bude možné volit ze zahraničí. Každý den sleduje aktuální dění v Burkině Faso a není sám. Totéž potvrzuje i Cheick.

Zajímavostí je, že velká část Burkiňanů s dvojitým občanstvím jezdí do své rodné země na francouzský pas - tedy žádají svůj vlastní konzulát o vízum. Status francouzského turisty jim umožní čerpat výhody plynoucí z pojištění, které odvádí v rámci své ekonomické aktivity ve Francii. Kdyby se například někdo stal účastníkem dopravní nehody nebo by musel vyhledat lékařskou péči, pak by jako burkiňanský občan musel zajistit úhradu sám. Jako francouzský turista ji však bude mít proplacenou.

Maïmouna, Karim i Abakar uvádějí, že měli potíž sehnat práci, protože po dokončení školy museli jako občané třetí země žádat francouzskou státní správu o změnu statusu ze studenta na pracujícího, což je náročný a zdlouhavý administrativní proces pro žadatele i pro jeho nastávajícího zaměstnavatele. Maïmouna dokonce uvádí, že se jí opakovaně stalo, že už byla dohodnuta se zaměstnavatelem o budoucí spolupráci, ale jakmile ten zjistil, že bude muset projít náročným procesem žádosti o změnu statusu, z dohody odstoupil a najal jiného uchazeče o pozici s francouzským občanstvím. Maik jako jediný sděluje, že měl štěstí, protože byl u jedné firmy na stáži a ta na něj počkala po dokončení školy tři měsíce, než byl proces ukončen a Maik mohl začít pracovat.

Poradce, jenž je zároveň ředitelem centra velvyslanectví pro studenty, shrnuje, že pracovní integrace je ve Francii velmi složitá. Dle jeho slov se dvě třetiny studentů vrací zpět do země do dvou až tří let od získání vysokoškolského diplomu, neboť se jim nepodaří získat práci. Situace se podle něj liší v závislosti na oboru, například o studenty IT je prý takový zájem, že leckdy pracují už při studiu. Absolventi humanitních oborů jako management nebo právo jsou na tom podle poradce hůře, ale díky nedávnému zjednodušení legislativy je situace pořád lepší než v minulosti. U vystudovaných lékařů je pak velmi malá šance na uplatnění podle pana poradce.

Názory na to, zda Burkiňané ve Francii setrvají nebo se navrací do rodné země, se liší.

Podle vicekonzula většina Burkiňanů zůstává ve Francii a vrací se jen někteří absolventi vysokých škol, již zde studovali díky burkiňanskému vládnímu stipendiu. Ředitel centra velvyslanectví pro studenty k tomuto tématu uvádí, že pracovní integrace Burkiňanů je ve Francii díky nedávné změně legislativy o něco snazší než dříve, ale i nadále zůstává složitou. Dvě třetiny burkiňanských absolventů francouzských vysokých škol jsou nuceny se během dvou až tří let od získání diplomu vrátit do země původu, protože nenajdou práci. Poradce dodává, že možnosti pracovního uplatnění se liší podle vystudovaného oboru. Zatímco o studenty oborů IT je mezi zaměstnavateli velký zájem ještě než ukončí vysokou školu, absolventi managementu či práva jsou na tom podle ředitele o poznání hůře, a nejsložitější situaci pak podle něj čelí absolventi medicíny.

Na obecné rovině se poradce velvyslanectví pro kulturu dále domnívá, že dokud mají Burkiňané ve Francii vyhovující práci, cítí se zde dobře a o návratu většinou neuvažují. Dodává, že v penzi pak prý nejčastěji Burkiňané žijí střídavě v obou zemích, protože ve Francii už mají svou rodinu. Někteří Burkiňané se prý vrací, aby v Burkině založili firmu, ale definitivní návrat podle poradce není možný, zejména pak pro muže, neboť natolik přivyknou francouzské kultuře, že se už v Burkině Faso necítí být doma. Volený zástupce menšiny v pařížském regionu se naopak domnívá, že Burkiňané zůstanou natolik napojeni na svou rodnou zemi, že zřídkakdy zůstanou ve Francii, ač s ní jsou spjati třeba i sňatkem.

Všichni dotazovaní patřící do mladé generace, již jsou zároveň pracující, uvedli, že se do Burkiny Faso chtějí vrátit v horizontu deseti let. Maïmouna řekla, že jí chybí rodina, a rodina je pro ni domov. Navíc ji Francie naučila hodně věcí, a Burkina Faso podle jejího přesvědčení mladé intelektuály moc potřebuje. Karim si plánuje založit vlastní firmu a poté se vrátit do Burkiny, protože se tam cítí mnohem lépe. I Maik chce nejprve založit firmu, aby mohl dát Burkiňanům v rodné zemi práci, jejíž prostřednictvím jim pak chce předávat všechny vědomosti, jichž ve Francii nabyl.

Zástupci starší generace se do rodné země navracet nechtějí. Abakar má zde ve Francii rodinu a v takovém případě je podle něj prakticky nemožné se vrátit zpět do Burkiny. Zná mnoho krajanů, kteří se o návrat pokusili, ale nakonec přijeli zpět do Francie, protože už se v Burkině necítili doma. Velká část Burkiňanů ve Francii podle Abakara nakonec žije střídavě mezi oběma zeměmi. Abakar se v blížící se penzi plánuje aktivně podílet na chodu burkiňanských asociací v Paříži. Rovněž zvažuje, že by ve své rodné vesnici v Burkině Faso otevřel zahradu, kde by se pěstovala organická zelenina a kde by lidé mohli trávit svůj volný čas.

Velvyslanectví i konzulát pořádají různé aktivity a události, které mají za cíl sdružování Burkiňanů a šíření jejich kultury dále podporovat. Většina členů menšiny se však podle poradce pro kulturu k burkiňanské správě nehlásí, dokud nenastane nějaký problém, s nímž by potřebovali pomoci. Velvyslanectví i konzulát přesto mají určitý seznam kontaktů, na něž zasílají pozvánky prostřednictvím sms, e-mailu, nebo telefonu, nicméně převládající část komunikace ze strany burkiňanské diplomacie směrem ke krajanům proudí skrze asociace a sdružení, popřípadě šeptandou.

Oficiální zastoupení Burkiny Faso v Paříži neorganizuje žádný speciální program pro burkiňanské děti narozené ve Francii, výchova k burkiňanské kultuře je prý zejména na rodičích. Velvyslanectví k ní však poskytuje prostor prostřednictvím událostí pořádaných asociacemi, spolky a dalšími sdruženími, jež ambasáda podporuje finančně, materiálně i propagací. Může se jednat o různé typy událostí, například kulturní setkání u burkiňanského jídla, tancování tradičních tanců, ukázku tradičních oděvů a podobně. Četnost pořádání setkání vždy záleží na jednotlivých asociacích i na regionu, ale v průměru třikrát až čtyřikrát do roka bývá něco zorganizováno. Poradce pro kulturu dodává, že Burkiňané se intenzivně sdružují a své děti tak k burkiňanské kultuře nepřímo vychovávají v rámci četných neoficiálních setkání při významných příležitostech v okruhu rodiny a přátel, jakými mohou být svatby, křtiny a další významné či méně významné události.

Asociace

Asociační život Burkiňanů ve Francii je bohatý. Členové menšiny se sdružují na základě množství aspektů. Asociace pak pořádají různá setkání, události, aktivity či ceremonie v závislosti na svém konkrétním zaměření. Burkiňané se ve Francii sdružují například podle administrativního rozdělení Burkiny Faso, existují asociace podle jednotlivých regionů. Stejně tak existují asociace podle měst, které sdružují Burkiňany pocházející ze stejného města v Burkině Faso. Dále najdeme asociace na základě profese, například asociaci bavlníkářů nebo Burkiňanskou asociaci burkiňanských taxikářů,¹⁵⁾ jež patří mezi největší sdružení podle povolání. Existují i asociace s politickými zájmy, asociace studentů, asociace mladých nebo naopak tzv. Rada Moudrých,¹⁶⁾ jež sdružuje nejstarší generaci Burkiňanů žijících ve Francii. Svoje sdružení mají dokonce i Burkiňané bez dokladů,¹⁷⁾ jejichž situace je v řešení francouzskými imigračními autoritami. Všechny asociace pak zastřešuje Unie burkiňanských asociací ve Francii.¹⁸⁾

Podle čeho se naopak Burkiňané ve Francii nesdružují, je náboženská a etnická příslušnost. Všichni dotazovaní se shodují, že jsou nejprve Burkiňané, a na náboženském vyznání nebo etnickém původu na společenské úrovni nezáleží. To samozřejmě neznamená, že by se katolíci nescházeli na mši v kostele nebo na křtinách novorozeněte přátel, ale příslušnost ke křesťanství není primární motivací k takovému setkání. Jde především o společenskou událost v okruhu blízkých bez ohledu na vyznání. Podobně to funguje i na úrovni etnik - asociace sdružující obyvatele jednoho konkrétního města nebo regionu v Burkině Faso může mít etnicky homogenní členy, protože členská základna bude do určité míry odrážet etnické složení daného místa v Burkině Faso. Ani tady však nelze tvrdit že by se Burkiňané sdružovali na základě etnické příslušnosti. Jedná se spíše o důsledek než o příčinu.

Převážná většina dotazovaných se nyní nebo v minulosti aktivně podílela na chodu některé z asociací. Karim je členem jedné asociace a mají poradu jednou za dva týdny. Maik byl ředitelem asociace Burkiňanů ve studentském městě Rennes,¹⁹⁾ ale po skončení jeho mandátu se na chodu asociace již aktivně nepodílí. Od svého přestěhování do Paříže žádnou asociaci nevyhledal ani nebyl na žádném setkání. Říká, že pařížský region je veliký a nikdo tu pro práci nemá čas, je těžké se zkoordinovat a sejít. Říká, že tu nikoho nezná. Cheick převzal prezidenství v asociaci v Rennes po Maikovi a angažuje se i v jiné asociaci nad rámec menšiny. Abakar býval aktivně zapojen, než začal pracovat na Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži. Nyní je sice členem, ale na vedení se už aktivně nepodílí, neboť by takovou aktivitu považoval za střet zájmů. Je přesvědčen, že mezi diplomacií a asociacemi je třeba důsledně rozlišovat. Po svém blížícím se odchodu do penze je však odhodlán se okamžitě zapojit.

Prezident Rady Moudrých se během rozhovoru pozastavoval nad tím, že jakmile libovolná asociace Burkiňanů dosáhne určité velikosti, přestane z nějakého důvodu fungovat. Zůstává mu utajeno, proč se tak děje, nicméně radí proto ostatním prezidentům asociací, aby nenechali svůj spolek přerůst.

Burkiňanská diaspora si v rámci každé jednotlivé země volí své zastoupení. Zvolení delegáti získávají tříletý mandát, během něhož se snaží naplňovat tři základní cíle zakotvené v dekretu:

• reprezentovat diasporu v dané přijímající zemi,
• koordinovat aktivity diaspory a pořádat různé události a aktivity, které mají za cíl šířit povědomí o burkiňanské kultuře,
• a podporovat rozvoj Burkiny Faso prostřednictvím různých ekonomických, sociálních a politických projektů.

V celé Francii je na osm volených zástupců, kteří mají mezi sebe zemi rozdělenou v závislosti na početnosti menšiny v různých regionech. Dva delegáti mají na starosti pařížský region, dva spravují oblast zahrnující metropolitní oblasti Lyonu a Marseille a další dva zástupci zajišťují chod v zámořských územích a teritoriích Francie²⁰⁾. Každým rokem se pak koná Národní fórum diaspory²¹⁾, jehož se účastní delegáti burkiňanské diaspory z celého světa, včetně dotazovaného delegáta. Letos se fórum konalo 11.-13. července v hlavním městě Ouagadougou a ústředním tématem bylo, jak může diaspora přispět k rozvoji země.²²⁾

Druhá fáze kvalitativního výzkumu proběhla ve městě Rennes. Rennes je s více než 200 000 obyvatel jedenácté největší město Francie a nachází se asi 350 km západně od Paříže. Je to hlavní město regionu Bretaň a je proslulé početnou studentskou komunitou. V Rennes se nachází dvě univerzity a v průběhu akademického roku je tak město obýváno dalšími 150 000 lidmi nad rámec počtu jeho stálých obyvatel.

Průběžné výsledky druhé fáze výzkumu se v ničem neodchylovaly od závěrů první fáze realizované v pařížském regionu. Pokračování druhé fáze proto nebylo opodstatněno, neboť se ukázalo, že menšina v hlavním městě bretaňského regionu si vede velmi obdobně jako v onom pařížském.

Ačkoli Burkiňané nepatří mezi jedenáct nejpočetnějších menšin žijících na území Francie, počet francouzských občanství udělených Burkiňanům stále stoupá. Île-de-France je v rámci Francie regionem s největším zastoupením Burkiňanů. Počátek významné migrace Burkiňanů do Francie sahá až k první světové válce a je spojen i s nedobrovolným příchodem tzv. senegalských střelců v rámci francouzské koloniální nadvlády.

Výzkum ukázal, že se Burkiňané v Paříži příliš nehlásí k politickému zastoupení své země, s výjimkou situací, kdy se ocitnou v nouzi. To ztěžuje možnost burkiňanských autorit mít přehled o vlastní menšině na území Francie. Ukázalo se, že neexistuje žádná statistika, jež by alespoň udávala velikost menšiny. Dotazovaní funkcionáři se ve svých subjektivních odhadech pohybují v rozmezí čtyřmi až dvanácti tisíci krajanů žijících na území Francie. Francouzské autority disponují statistikou vycházející z velkého sčítání lidu v roce 2017, ale zveřejňují ji jen za jedenáct největších menšin. Burkiňany pak zahrnují do součtu Ostatních zemí západní Afriky. Příležitostí pro sečtení menšiny by mohly být volby prezidenta Burkiny Faso v roce 2020, jež budou historicky prvními volbami pro diasporu žijící v zahraničí.

Navzdory malé poptávce po kontaktu s politickým zastoupením se Burkiňané v Paříži čile setkávají na úrovni asociací, a nezřídka se i podílejí na jejich chodu. Sdružování někdy probíhá na základě místa původu v Burkině Faso - existují asociace podle burkiňanských administrativních regionů i podle měst v Burkině Faso. Burkiňané v Paříži se také setkávají na základě profese, mezi největší sdružení tohoto typu patří asociace bavlníkářů a Burkiňanská asociace burkiňanských taxikářů. Dále existují asociace s politickými zájmy, asociace studentů, asociace mladých nebo naopak tzv. Rada Moudrých, jež sdružuje nejstarší generaci Burkiňanů žijících ve Francii. Pozoruhodným sdružením jsou Burkiňané bez dokladů, jejichž situace je v řešení francouzskými imigračními autoritami. Všechny asociace Burkiňanů zastřešuje Unie burkiňanských asociací ve Francii.

Výzkum ukázal na pozoruhodnou jazykovou, etnickou i náboženskou rozmanitost Burkiny Faso. Burkiňané v Paříži hovoří úředním jazykem své rodné země, jímž je francouzština, v rámci svých etnik však hovoří mateřským jazykem svého etnika. Součástí výzkumu byli i čtyři rodičové – jeden manželský pár, jenž potomkovi kromě francouzštiny předává jen jazyk otcova etnika, zatímco matka pochází z jiného etnika a tudíž hovoří jinou mateřštinou. Další dva otcové svou mateřštinu potomkům nepředávají. Jeden proti své vůli, neboť na něj vyvinul tlak francouzský školský systém, a druhý protože v tom nevidí smysl.

Všichni dotazovaní si po příchodu do Francie ponechali svou víru, ale většina z nich výrazně polevila v jejím praktikování. Výzkum poukázal na znatelné rozdíly v praktikování katolické víry v Burkině Faso a ve Francii, mezi něž patří otevírací doba francouzských kostelů, půst před bohoslužbou, délka ceremonie či způsob jejího vedení a s tím spojená atmosféra, jež byla zmiňovaná nejčastěji. Jeden dotazovaný se rozhovořil o tradiční víře v předky, jež by mohla být zajímavým předmětem jednoho z budoucích výzkumů.

Většina dotazovaných se ve Francii přizpůsobila, pokud jde o stravování. Někteří zmiňovali, že nemohou sehnat suroviny pro svou rodnou kuchyni, jiní znají africkou čtvrť Château Rouge v 18. pařížském okrsku, do níž si chodí pro veškeré čerstvé suroviny dovezené z Afriky. Většina dotazovaných se rovněž přizpůsobila v rozdělení rolí v rámci rodiny, neboť tradiční model není v podmínkách života v Paříži aplikovatelný.

Zatímco většina mladých dotazovaných plánuje v horizontu několika let návrat do Burkiny Faso, zástupci starší generace se domnívají, že skutečný návrat není možný, a sami ho tedy neplánují. Mají ve Francii rodinu a shodují se, že pokud se Burkiňan po letech života ve Francii vrátí do Burkiny, jeho plná reintegrace do tamní společnosti už není možná.

Výzkum v hlavním městě venkovského regionu nepřinesl nové výsledky, jen potvrdil zjištění hlavního výzkumu.

Překvapivým zjištěním výzkumu je fakt, že v Itálii žije významně početnější menšina Burkiňanů než ve Francii, navzdory koloniální minulosti Burkiny Faso a jazykové bariéře, jíž Burkiňané v Itálii na rozdíl od Francie čelí. Etnikum Bissa, jemuž pro svou pověstnou migraci do Itálie samotní Burkiňané doma přezdívají Italové, by mohlo být zajímavým předmětem jedoho z dalších budoucích antropologických výzkumů.

ADEPOJU, Andreanti, st al., International Migration and National Development in Sub-Saharan Africa : Viewpoints and Policy Initiatives in the Countries of Origin, BRILL, 2007. ProQuest Ebook Central, https://ebookcentral-proquest-com.infozdroje.czu.cz/lib/czup/detail.action?docID=467829.

OUCHO, John: Migration in the Service of African Development, Safari Books Ltd., 2012. ProQuest Ebook Central, https://ebookcentral-proquest-com.infozdroje.czu.cz/lib/czup/detail.action?docID=1352497.

PUTZI, Sibylla: to Z World Women in Culture & Business: 175 Countries - Position in Society, Legal Rights, Education, Dating, Marriage, and Family, Health, Social Customs, Women in Professions, Women as Business Owners, and Foreign Businesswomen, World Trade Press, 2008. ProQuest Ebook Central, https://ebookcentral-proquest-com.infozdroje.czu.cz/lib/czup/detail.action?docID=439431.

World, Trade Press. Burkina Faso Society & Culture Complete Report : An All-Inclusive Profile Combining All of Our Society and Culture Reports, World Trade Press, 2010. ProQuest Ebook Central, https://ebookcentral-proquest-com.infozdroje.czu.cz/lib/czup/detail.action?docID=535673.

INSEE - Institut National de la Statistique et des Études Économiques - https://www.insee.fr/fr/accueil

INED - Institut National d'Études Démographiques - https://www.ined.fr/ Eurostat - https://ec.europa.eu/eurostat/data/database.

https://www.businessinfo.cz/cs/clanky/burkina-faso-zakladni-charakteristika-teritoria-17713.html https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/uv.html

Association Burkinabè des Taxis Burkinabè Conseil des Sages Collectif burkinabè des sans-papiers en France - CBSPF Union des Associations Burkinabé de France - UABF Association des Burkinabè de Rennes DOM-TOM - départements et territoires d'outre-mer Forum national de la diaspora - http://www.gouvernement.gov.bf/spip.php?page=impression&id_article=2175 « La contribution des Burkinabè de l’extérieur à la construction nationalel

Počet shlédnutí: 53