obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


pe2018:burkinane_v_parizi_region_ile-de-france

Burkiňané v Paříži (region Île-de-France)

Eliška Haumerová

Příprava výzkumu

  1. Četba odborné literatury
  2. Hledání kvantitativních údajů
  3. Dotaz na stránku ResearchGate ohledně statistiky Burkiňanů ve Francii
  4. Navázání spolupráce s průvodcem
  5. Komunikace s francouzským Národním institutem pro studium demografie1) a Národním institutem pro statistiku a studium ekonomie2)
  6. Komunikace s Velvyslanectvím Burkiny Faso v Paříži3) a Konzulátem Burkiny Faso v Paříži4)
  7. Příprava podkladů pro dotazování

Komunikaci se zastoupením Burkiny Faso v Paříži jsem započala s velkým předstihem. Poslala jsem e-mail v angličtině na velvyslanectví, ale můj e-mail zůstal bez odpovědi. Usoudila jsem, že by překážkou mohla být angličtina, a poslala znovu e-mail ve francouzštině. Po dalších dvou týdnech jsem obdržela odpověď z ambasády (přesněji z oddělení kultury), abych ohledně statistik kontaktovala konzulát a ohledně osobní schůzky pak přímo pana velvyslance. Takovou odpověď bych z velvyslanectví opravdu nečekala, ale vlastně tím lépe. E-mailovou adresu pana velvyslance jsem podle očekávání na internetu nenašla a z předchozí zkušenosti už jsem věděla, že si nemohu dovolit čekat na další odpověď ohledně kontaktu z ambasády. Panu velvyslanci jsem proto adresovala zdvořilý dotaz na kontaktní e-mailovou adresu velvyslanectví, rovnou ve francouzštině. Neobdržela jsem však žádnou odpověď. Po diskuzi s průvodcem docházíme k závěru, že nemá smysl dále čekat na odpověď a že bude lepší se tam vydat a na schůzce s panem velvyslancem se domluvit osobně.

Na Velvyslanectví Burkiny Faso jsem se vydala s překladatelkou. Prosklené vstupní dveře byly zamčené. Zazvonily jsme, ale nikdo neotevíral. Asi po minutě přichází zřejmě zaměstnankyně a zcela neskrytě před námi vyťukává bezpečnostní kód. Chtěly jsme dále čekat na oficiální vpuštění do budovy, ale dáma nás s trošku nechápavým pohledem vyzvala, ať přeci jdeme. Prošly jsme velikými dveřmi a zastavily jsme se před bezpečnostním rámem, načež nás dáma opět vyzvala, ať přeci jdeme. Rám červeně bliká a hlasitě pípá při průchodu nás obou i dámy z velvyslanectví, která nás následuje, ale bezpečnostního pracovníka pohledem nenacházíme. Není ani kam odložit kovové předměty apod. Zaměstnance velvyslanectví bílé pleti za skleněnou stěnou „tam na druhé straně“ naše pípání nevytrhne z bohorovného klidu. Recepční, Burkiňan pokročilejšího věku a spíše mohutné postavy v zářivě bílé košili, sedí hned vpravo za bezpečnostním rámem, s mírným pobavením nás pozoruje a čeká, co z překvapených Evropanek vypadne.

Pan recepční je překvapen, že jsme „jen tak“ přišly na velvyslanectví a sděluje nám, že jsme měly nejprve napsat e-mail, ne jen tak přijít, že takhle se to nedělá, a že navíc máme jít na konzulát a ne na ambasádu. Znovu zopakujeme, že jsem e-mail posílala, a na výzvu mu předkládám překvapivou odpověď z velvyslanectví. Máme dojem, že si pán přečte jen první polovinu e-mailu a považuje ji za důkaz, že má pravdu, že máme jít na konzulát, že jsme tu špatně. Nenecháváme se odbýt a druhou část, kde se píše o panu velvyslanci, čteme nahlas. Pan recepční chce e-mail znovu vidět. Přestože to byla taková „přetahovaná“, konverzace se nesla ve zdvořilém a přátelském duchu, a pan recepční se často smál. Vlastně jsme měly pocit, že byl čím dál pobavenější. Nakonec řekl, že když už tady tedy takhle jsme, tak zkusí zavolat panu velvyslanci, jestli třeba náhodou nemá zrovna teď na nás čas. 8-O

Stáhne se nám žaludek, protože jsme si přišly domluvit schůzku a ne se rovnou dotazovat. Pan velvyslanec nebere telefon. Pan recepční se pořád směje a volá asistence pana velvyslance. Pobaveně jí vypráví, jak jsme se tu „jen tak“ zjevily a říká, že jsme [ʃεk] místo [tʃεk], což prakticky znamená, že nás jako Češky zaměnil za šeky, čemuž paní na druhém konci zřejmě nerozumí, což pana recepčního pobaví ještě víc. Paní sekretářka nakonec přesto souhlasí se schůzkou s námi a pan recepční nás posílá „jen tak“ samotné výtahem do druhého patra, aniž by nám kdokoli alespoň nahlédl do velké kabelky. Během naší konverzace s panem recepčním prošlo zhruba sedm lidí vstupním bezpečnostním rámem a každý z nich pípal. Recepční s námi klidně dál bez povšimnutí konverzoval a zaměstnanec na druhé straně místnosti seděl poklidně za svým stolem a pokračoval v práci na svém počítači.

Vyjedeme výtahem do druhého patra, zaťukáme na sekretariát pana velvyslance a se stále staženým žaludkem vcházíme do dveří. Vlevo za stolem po levé straně sedí osobní asistentka pana velvyslance, pohledná žena středního věku s krátce střiženými vlasy. Je vstřícná a ochotně až starostlivě odpovídá na naše otázky. Na většinu z nich nám však podle ní dokážou odpovědět jedině na konzulátu5). Před odchodem žádáme paní asistentku o kontakt na ni, pro případ, že během výzkumu vyvstanou nějaké další otázky na ni nebo pokud nám konzulát nepomůže. Dostáváme vizitku s ujištěním, že uvedená e-mailová adresa je přímo na tuto dámu, takže se můžeme spolehnout, že bude náš případný dotaz zodpovězen (aniž bychom cokoli zmiňovaly). Jsem ráda, že se mám na koho obrátit a že nám může tato dáma zařídit schůzku s poradcem velvyslance pro styk s veřejností.

Při odchodu se zastavujeme na recepci. Pan recepční má radost, že měl s konzulátem pravdu, zase se směje a ochotně se nám sám od sebe nabízí, že se může jakožto Burkiňan s dvojitým občanstvím zapojit do našeho výzkumu. Ujišťuji se, zda by mu v takovém případě nevadilo odpovědět na několik otázek, a pan recepční s úsměvem odpovídá, že nikoli a rovnou dodává, v jakých dnech ho můžu zastihnout. Odcházím lehce vyčerpaná, ale šťastná. Jsem také potěšená, že díky rozvážné mluvě Burkiňanů jsem zatím neměla potíže jim porozumět navzdory přízvuku.

Bohoslužba místo oběda

Zúčastnili jsme se společně s mým průvodcem bohoslužby v katolickém Maison d’Église Notre Dame de Pentecôte6), který se nachází uprostřed ekonomického srdce Francie, čtvrti La Défense. Kostel je moderní a architektonicky velice zajímavý. Zvenku se vzhledově nijak nevymyká okolní zástavbě, která je tvořená především prosklenými mrakodrapy, pouze před vchodem do kostela je veliký tenký červený kříž.

Vkročili jsme do prostorného foyer a vystoupali jsme po moderním schodišti z šedých betonových dílců do prvního patra. Otevřela se nám obrovská obdélníková místnost s vysokými stropy. Usadili jsme se na minimalistické židle ze světlého dřeva. Čtvercové židličky s nízkými opěrátky byly rozmístěné do tvaru písmene U, přičemž kopírovaly pravoúhlý půdorys sálu. V samém středu místnosti se nacházel ambon, kde kněz zahájil bohoslužbu a čtení z Bible. Čtvrtá strana místnosti byla celá prosklená a před ní byl na několika schůdcích umístěn oltář, odkud kněz v druhé části ceremonie pronášel modlitby. Celá ceremonie trvala asi jen 35 minut. Pozoruhodné je, že bohoslužby se v tomto kostele vůbec nekonají mimo pracovní dny. Podle ošacení účastníků mše se zdálo, že na bohoslužbě byla většina lidí během své pauzy na oběd.

Nejpřekvapivější součástí interiéru kostela pro mě bylo vyobrazení Panny Marie, jež se nachází vysoko v pravém zadním rohu místnosti. Má podobu veliké kovové plastiky sestávající z několika dílů, spíná ruce a nad ní poletuje holubice. Po ukončení bohoslužby se pod panenkou Marií shromáždilo několik věřících, kteří se ještě chtěli pomodlit nebo zapálit svíci. Později, při psaní deníku, jsem zjistila, že v suterénu kostela jsou ještě zasedací místnosti, kde se konají různé akce, mimo jiné i společné posezení u kávy lidí bez přístřešku a těch pracujících na La Défense.

Dnes jsme spolu s tlumočnicí navštívily Konzulát Burkiny Faso v Paříži. Úřad sídlí v šestém obvodě a zvenku se ničím neodlišuje od okolní zástavby, kromě nevýrazného nápisu nad dveřmi s burkiňanskou vlajkou. Vstup do budovy je otevřený, projde se vnitroblokem a konzulát se nachází v dalším domě. Chvíli jsme za poslechu burkiňanského rádiového vysílání čekaly, zda se neobjeví na recepci někdo, s kým bychom mohly mluvit. Pán, co přišel před námi, říkal, že tu zatím nikdo není. Nakonec se dočkal, převzal dokumenty od právě příchozího zaměstnance konzulátu, rozloučil se a odešel.

Hubený pán v šedém obleku s vyšitým znakem na kravatě, říkejme mu pan Bouba, na nás pak pohlédl skrze dioptrické brýle a ptal se, zda jsme si přišly pro vízum. Po krátkém vysvětlení, proč jsme zavítaly na konzulát, nám muž ochotně leč opatrně sdělil, že získat žádané statistické údaje ohledně Burkiňanů žijících ve Francii bude velmi obtížné, ne-li nemožné. Po krátké diskuzi nad první otázkou nás pan Bouba nakonec pozval do své kanceláře, aby se nám pokusil dát odpovědi na další otázky. Muž nám byl z přípravy na výzkum povědomý, ale nedokázaly jsme si ho zařadit. Vše se vysvětlilo při rozloučení, když jsme zjistily, že je to vysoce postavený úředník. „za rok tu možná nebudu“ + konzulka

Konzulát jsme opouštěly po úřední době a s více či méně přesnými odpověďmi na všechny otázky, s časopisem Diasporas News, s několika zajímavými informacemi nad rámec připravených otázek a s dalším kontaktem. Zklamáním pro mě bylo, že ani instituce, která má nejblíže ke svým krajanům, nemá přehled o početnosti skupiny. Pan Bouba nám vysvětlil, že oficiální zastoupení Burkiny Faso, tzn. velvyslanectví ani konzulát, své krajany nesčítají. Existuje údajně jediná „statistika“, kterou Burkiňané disponují, a ta je založená na odhadu - je to v podstatě součet počtu členů jednotlivých asociací působících v rámci celé Francie, které jsou v kontaktu s konzulátem, a navíc z roku 2014 nebo 2016 (pan Bouba si nebyl rokem jistý). Kromě neaktuálnosti je třeba mít na paměti, že ne všichni Burkiňané ve Francii se účastní asociačního života, stejně jako se ne všichni k menšině hlásí, což zmiňoval i pan Bouba. navíc upozorňoval na fakt, že imigrace Burkiňanů do Francie v posledních letech velmi výrazně stoupla, a to až v řádech mnoha desítek procent…

Jinak jsem se mimo jiné dozvěděla, že podle pana Bouby je velmi početná menšina Burkiňanů v Itálii, možná i početnější než ve Francii. To mě velmi překvapilo, vzhledem ke koloniální minulosti bych čekala, že ve Francii bude největší zastoupení. Pan Bouba vysvětloval, že emigrace do Itálie má kořeny ve vzdálenější minulosti a že je zvláště spojená s etnikem jménem Bissa. Důvodů je podle pana Bouby více, relativní geografická blízkost, určitá specifičnost etnika, pracovní příležitosti v zemědělství atd. Zítra zkusím vyhledat, zda existuje nějaká statistika o burkiňanské menšině v Itálii.

Zdálo se nám, že informace, kterých se nám dostalo, byly založené spíše na osobním odhadu a profesní zkušenosti pana Bouby než na objektivních faktech. Pan Bouba na mě působil jako vzdělaný muž s širokým přehledem. Dokonce byl obeznámen s faktem, že Československo bylo rozděleno, což je na základě zkušenosti mé tlumočnice i dalších krajanů žijících ve Francii i mezi Francouzi zcela ojedinělý úkaz. Navzdory důvěře, kterou jsem vůči panu úředníkovi během rozpravy nabyla, zůstává má potřeba objektivních dat nenaplněna.

Konzulát byl mou poslední nadějí na statistiku, která vyhasla. Jsem zklamaná, neboť jsem vyčerpala všechny nápady, jak získat kvantitativní data, která bych mohla použít pro pokračování výzkumu. Nepotěšil mě ani přízvuk pana Bouby, jemuž jsem rozuměla o něco hůře než dámě z velvyslanectví. Rovnou z konzulátu vedly mé kroky do nejbližší cenově dostupné kavárny - ta byla poměrně daleko, ale procházka mi nakonec udělala dobře a pomohla mi doplnit energii. V kavárně jsem po krátké konverzaci s překladatelkou začala sepisovat další část deníku.

Beseda pro krajany na Velvyslanectví ČR

Večer jsem šla na informační schůzku Jak žít a studovat ve Francii, kterou pravidelně v říjnu a v únoru organizuje asociace Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii7) pod záštitou Velvyslanectví České republiky v Paříži. Informačním večerem provází dobrovolnice z asociace. Dnes se nás zúčastnilo okolo patnácti Čechů, ředitel Českého centra v Paříži a první tajemnice politického úseku Velvyslanectví ČR, která má na starosti i kulturní agendu. Cílem informačního večera je představit právě se přistěhovavším studentům a mladým pracujícím základní poznatky o životě ve Francii. Prezentace pokrývalla rozličná témata od shánění bydlení přes náležitosti zřízení bankovního účtu, zdravotního pojištění, cestování a další.

Dozvěděla jsem se mimo jiné, že největší vlna české emigrace do Paříže a jejího okolí probíhala ve 20. a 30. letech minulého století, a to v mnohem větší míře než dnes. Přesto v současnosti žije v Paříži poměrně početná menšina, na jejíž přání vzniklo v roce 1997 České centrum v Paříži8), aby mohlo ve Francii šířit povědomí o naší zemi a kultuře.

Z přednášky mimo jiné vyplynulo několik kulturních odlišností mezi ČR a Francií. V průběhu večera bylo v různých souvislostech několikrát řečeno, že francouzské úřady nepostupují jednotně a nejsou vzájemně propojené. Každý úředník může mít navíc jiné požadavky na jednu a tutéž věc. Stejně tak se liší čekací lhůty v závislosti na okrsku, konkrétním úředníku a dalších neznámých faktorech. LOL

Burkiňané v Itálii

V návaznosti na rozhovor s úředníkem konzulátu jsem zkoušela na internetu dohledat statistiku týkající se burkiňanské menšiny v Itálii. Zajímalo mě, jestli je opravdu tak početná, a zda je případně dokonce početnější než ve Francii, jazykové bariéře navzdory. Prostudovala jsem anglickou verzi webových stránek italského Národního institutu pro statistiku9), ale o Burkiňanech jsem nenašla ani zmínku. Nejblíže jsem se v demografických statistikách proklikala k africkému kontinentu, což opravdu nestačí. Využila jsem tedy možnosti zaslání dotazu na konkrétní data. Po povinné registraci a pečlivé formulaci dotazu jsem dotaz odeslala, načež se mi dostalo odpovědi v italštině, že webová stránka je momentálně nedostupná. Vzhledem k tomu, že jsem neobdržela žádný potvrzovací e-mail, předpokládám, že se odpovědi spíše nedočkám.

Kvantitativní část výzkumu pokulhává, ale zatím se mi, doufám, daří rozvíjet kvalitativní část. Dnes mě potěšil e-mail od velvyslancova poradce pro kulturu s termínem osobní schůzky na ambasádě. To je skvělé.

Kulinářské okénko, burkiňanský pop a reálie

Můj průvodce, původem z Burkiny Faso, mi dnes popřál vše nejlepší k svátku, ale dle svých slov jen proto, že je integrovaný. Vysvětlil mi, že v Burkině se svátek neslaví, obdobně jako ve Francii, ale protože žije s Češkou, občas se této tradice zúčastní. Dostala jsem květiny a jako dárek pak společné vaření tradičního burkiňanského pokrmu naplánované na dnešní večer. Jsem na to moc zvědavá, částečně i proto, že bude půl šesté a ještě nemáme ani nakoupeno. Průvodce vypadá spokojeně a zdá se, že na vaření zatím nepomýšlí.

Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme nakoupit kolem sedmé hodiny večerní, ale v reálu jsme šli až kolem osmé. Po návratu k průvodcovi domů se bytem rozezněla rytmická burkiňanská hudba, prý současná pop music. Průvodce pouštěl hudební klipy z YouTube do televize, u toho vařil a sem tam si mezi tvůrčí činností v kuchyni střihl drobnou taneční kreaci. Pomáhat s přípravou pokrmu mě nakonec nenechal, a tak jsem měla dostatek času k pozorování videoklipů plných kyprých a často ne příliš oděných Burkiňanek natřásajících svá pozadí blízko před objektivem kamery. V pozadí těchto pozadí se ovšem dala vypozorovat i tamní krajina, červená zemina, tradiční venkovská i městská architektura.

Jídlo bylo hotové za hodinu a půl, tedy ve 22.15. Pokrm se nazývá to - kuře rozporcované na kousky s omáčkou z rajčat, cibule, papriky, mrkve, semínek baobabu, sumbaly… a příloha z kukuřičné mouky. Průvodce jedl vše tradičním způsobem, tedy (pečlivě umytýma) rukama. Jako zákusek jsme měli čerstvé nakrájené mango. Mango se jí v Burkině Faso velice často v sezóně, každý den. Po večeři jsme dále poslouchali hlasitou burkiňanskou pop music a poté jsme začali opět konverzovat. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých reálií. Například že v Burkině se vstává v 6.00 a ve 22.00 už všichni spí. Poslední jídlo se jí okolo 19.00 - 20.00. V Burkině existuje polygynie i u křesťanů. Ovšem toto je spíše kulturní záležitost než právní.

Doplnit večerní diskuzi (manželky, náboženství, vdovy, průběh dne….) a popsat jídlo

Ještě před návratem do České republiky mi průvodce připravil tradiční burkiňanský dezert. Ten se připravuje ze straciatellového jogurtu, sladkého kuskusu (přivezeného přímo z Burkiny) a případně cukru, který průvodce kvůli mně vynechal, ovšem obvykle se přidává. Pro lepší představu přikládám i fotografii :-).

Rozhovor s voleným zástupcem menšiny

Vydala jsem se s průvodcem a překladatelkou na jižní předměstí Paříže, abych se sešla se zástupcem burkiňanské menšiny pro region Île-de-France. Říkejme mu třeba pan Daouda. Měli jsme s ním domluvenou schůzku na konkrétní hodinu, ale průvodce říkal, že je to l’heure africaine, takže jsme přijeli o půl hodiny později a nikomu to nepřišlo nikterak zvláštní, natož nezdvořilé.

Pan Daouda, mladý muž drobné postavy v tmavomodrém poloformálním oděvu, nás přivítal s úsměvem a hned nás zavedl do kanceláře podniku, se kterým spolupracuje. Stůl pana Daoudy byl pokryt stohy papírových složek podobně jako stůl pana úředníka z konzulátu. V pravé části se pak krčily dvě bronzové sošky - žena a žena s mužem - zřejmě burkiňanské řemeslné výroby.

Po krátkém představení výzkumu jsem panu Daoudovi položila připravené otázky. Kromě odpovědí na ně jsem získala další zajímavé informace a odcházela jsem s několika novými kontakty, mimo jiné na paní, která zastupuje burkiňanskou menšinu v pěti zemích střední Evropy, včetně České republiky. Nevěděla jsem, že má Burkina zastoupení tohoto typu i v naší zemi. Otevírá se mi tak možnost prozkoumat Burkiňany i u nás, což bych zvláště ocenila v případě, že francouzskou statistiku nakonec z žádné strany opravdu nevydoluji. A i když vydoluji, tak budu moci porovnávat obě země.

Během našeho rozhovoru opět padla zmínka o Itálii jakožto zemi s velmi početnou menšinou. Podle pana Daoudy tam žije odhadem třikrát více Burkiňanů než ve Francii. Zdá se, že Itálie mě bude zajímat mnohem víc, než bych byla před zahájením kvalitativní části výzkumu čekala…

Bohoslužba na farnosti Saint-Joseph

Zúčastnila jsem se nedělní bohoslužby v rezidenční čtvrti jednoho padesátitisícového města na severozápadním předměstí Paříže. Farnost je z pohledu z ulice velmi nenápadná, upozorňuje na ni pouze vysoký sloup s křížem. Při vstupu do kostela mě potěšila vůně kadidla, která mi připomněla i jiné ceremonie.

Interiér kostela, jenž letos slaví padesát let od otevření, byl jednoduchý, žádná okázalá výzdoba. Stěny byly cihlové, okénka s barevnými mozaikami na bočních stěnách miniaturní a čtvercová. Strop byl vysoký a střecha se zdála býti z vlnitého plechu. Zlatá socha Ježíše Krista na stěně za oltářem byla moderní a cesta ukřižování nenápadná, až skoro jako by splývala se stěnami. Vysoko na stěně vpravo od oltáře se z farního notebooku na plátno promítala slova zpívaných písní. Kontrast projekce powerpointové prezentace a katolické bohoslužby byl přinejmenším zajímavý.

Kostel byl plný a bohoslužby se účastnila i spousta dětí, což mě vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrť obývanou převážně rodinami, tolik nepřekvapilo. Co jsem naopak nečekala, že bude volně hrajících si dětí tolik slyšet a vidět, aniž by to kohokoli z přítomných překvapovalo nebo snad pohoršovalo. Rodiče, ostatní účastníci bohoslužby i pan farář byli úplně v klidu a dovádějící drobotě nevěnovali zvláštní pozornost. Starší děti seděly pospolu v předních lavicích. Ceremonie byla v reakci na víkendovou výzvu papeže věnována dětem a jejich víře. Otec vedoucí bohoslužbu v jednu chvíli vyzval děti, aby se vyrovnaly do řady a před oltářem pak každému z nich osobně předal darem Bibli.

Poté následovala zpívaná mše.

Odpoledne jsem měla domluvenou návštěvu u manželů, kteří pocházejí z Burkiny Faso a mají dvojité občanství. Navštívili jsme je u nich doma, v prostorném bytě v novostavbě na předměstí Paříže jen několik minut za La Défense. Vřele nás přivítali bisous (jsou to průvodcovi přátelé) a posadili jsme se na velikou světle šedou sedačku. Součástí prostorného obývacího pokoje byly kromě sedačky už jen dětské hračky a televize. Nikde nebyly burkiňanské sošky žen, o kterých jsem psala výše a které jsou pro burkiňaskou kulturu tak typické. Dozvídám se, že rodiče museli všechno odstranit (výzdobu, konferenční stůl a další drobný nábytek…) kvůli jejich malé holčičce, které je 16 měsíců a celý den dle slov rodičů proběhá.

Vše probíhá velmi neřízeně, kromě nabídky čaje nebo kávy a arašídů dovezených přímo z Burkiny se nikdo o nic nestará. Zprvu sedím s průvodcem a překladatelkou na gauči a občas si něco řeknou, občas koukají na televizi a nikdo nic neříká. Nejakčnějším členem setkání byla malá holčička, říkejme ji Abigael, která neustále pobíhala po místnosti a vymýšlela si nové a nové aktivity. My se po chvíli konverzace dostáváme k samotným výzkumným otázkám. Bavíme se anglicko-francouzsko-moore - na otázky mi odpovídají v angličtině, jen když neví, jak se přesně vyjádřit, omluví se a řeknou to francouzsky či v komunikačním jazyce domácnosti moore. Oba dotazovaní ale v práci používají angličtinu, takže většinou se vyjádří bez potíží.

Dozvídám se mnoho zajímavých informací. Maminka Abigael, říkejme ji Maïmouna, mi rychlým tempem sděluje, že má Francii ráda a že se tu má velmi dobře. Získala tu vysoké vzdělání, práci, rodinu… ale že se chce v horizontu deseti let vrátit zpět do Burkiny Faso, neboť tam má rodinu a rodina je domovem. Navíc prý Burkina potřebuje mladé vzdělané lidi. Chybí jí rodina, je s ní v každodenním kontaktu přes WhatsApp, ale je to pro ni více představitelnější. Tatínek Abiagel, říkejme mu třeba Karim, sděluje, že by se chtěl za sedm až deset let také také vrátit do Burkiny. Před tím chtěl do USA, UK, po položení více otázek se dozvídám, že by se tam klidně odstěhoval i teď, ještě před odjezdem domů. Maïmouna je překvapená, ale říká, proč ne, že se potřebuje naučit lépe anglicky.

Ve Francii je mateřská dovolená na tři měsíce, v České republice ji máme na evropské poměry velmi dlouhou. Maïmouna nám vyprávěla, že jesle jsou stále plné, takže se o Abigael od uplynutí tří měsíců každý pracovní den od 8.00 do 17.00 stará chůva. Říká, že chůva je sice dražší, ale v jeslích by se Abigael zdaleka netěšila takové péči, vzhledem k tomu, že má chůva na starosti jen dvě děti.

Když se dostáváme k otázce víry, upozorňuji oba dotazované, že nejsou povinni se mnou jejich náboženské vyznání sdílet, že je v pořádku, pokud nechtějí odpovídat. Dotazovaní vůbec nepochopí smysl tohoto sdělení, myslím si tedy, že mě nepochopili kvůli jazyku, a sdělení znovu vysvětlím jinak. Dotazovaní se smějí a vyjde najevo, že mi napoprvé rozuměli, ale vůbec nechápou, proč by se mnou neměli chtít sdílet svou víru a celá tato situace jim přijde legrační. :)

Poté se dozvídám, že Maïmouna je katolička a že v Burkině Faso chodila pravidelně každý týden do kostela, ale ve Francii nejdříve chodila jednou měsíčně a poté přestala. Letos byla na bohoslužbě zatím jen o Velikonocích. Maïmouna se při této odpovědi tváří provinile a dodává, že francouzské bohoslužby mají úplně jinou atmosféru, že v Burkině je v kostele úplně jiná „párty“. I ve Francii se prý dají najít zábavnější bohoslužby vedené poafricku, ale člověk musí opravdu hledat.

Karim říká, že s ním je to ohledně víry složitější. Narodil se do muslimské rodiny a pravidelně chodil do mešity, ale od svých dvaceti let se nepovažuje za muslima a od té doby už mešitu nenavštívil. Občas doprovodí svou ženu do kostela, ale za křesťana se nepovažuje. Jeho víra je prý prostá: věří v Boha a nic více nepotřebuje, snaží se být dobrý, upřímný, hodný člověk.

Velmi pozitivně mě překvapil přístup mladých rodičů k víře Abigael. Nechají ji, ať si sama vybere, zda chce věřit a popř. v co. Maïmouna se nechala slyšet, že pokud se nepřidá k organizaci Al-Káida, nebude jí do vyznání mluvit. Karim souhlasí a dodává, že by mu ještě vadilo, kdyby se jeho dcera chtěla přidat k nějaké sektě, že to by určitě zasáhl. V čemkoli jiném budou Abigael podporovat.

Následuje otázka ohledně rolí v rodině. Maïmouna sděluje, že je nemožné mít ve francouzské společnosti stejně rozdělené rodinné role ženy a muže jako v Burkině. Je to jednoduše nereálné, musíte oba pracovat, a tudíž si i oba rozdělit všechny ostatní povinnosti rovným dílem. Není možné nechat ve Francii ženě na starosti celou domácnost, když chodí na plný úvazek do práce, to by se zbláznila. Navíc i v Burkině se společnost velmi rychle mění a částečně přejímá západní způsob života. Čím dál více žen v Burkině pracuje, a už nedělají jen čistě ženské činnosti. Povinnosti ohledně chodu domácnosti si Maïmouna a Karim rovnoměrně rozdělují.

A ohledně posledního slova v rodině? Dle Maïmouny se vždycky nějak domluví, anebo si oba dva postaví hlavu. (Směje se.) Ale dodává, že ano, že se vždycky nakonec dohodnou, ač je to někdy velmi těžké. Karim souhlasí, ale se smíchem dodává, že žena má vždy poslední slovo a že to stejně všichni víme, a průvodce si neodpustí významné přitakání.

Rodina na mě působila velmi klidně, až flegmaticky. Maïmouna mluvila rychle, ale Karim naopak působil velmi rozvážně a dával si pokaždé, než něco řekl, velmi načas. Ke konci naší návštěvy mi manželé nabízejí, zda si také nechci vzít Burkiňana, že je to super. Hned se jali zjišťovat moje požadavky na zevnějšek budoucího manžela, zda má být vysoký, svalnatý atd. Smáli se, ale říkali to z legrace jen napůl, a dávali mi za příklad průvodcovu ženu, že prý jen září - samosebou proto, že žije s Burkiňanem. Manžela prozatím nesháním, a tak jsem zdvořile s poděkováním odmítla. Rozloučili jsme se v dobré náladě a zdálo se, že je výzkum zaujal, že to bylo zajímavé a že se dokonce dozvěděli nové informace o sobě samých, například že Karim chodí do afrických restaurací, aniž by o tom informoval Maïmounu, která se domnívala, že takových restaurací v regionu moc není. :-D

Burkina Faso a jazyk český

Od samého počátku, co mě napadlo zkoumat menšinu z Burkiny Faso v Paříži a okolí, jsem si nebyla jistá správným označením jejích členů v češtině. Jak se výzkum blížil, původně dočasné označení Burkiňané jsem postupem času nepozorovaně přijala za správné, asi s ohledem na to, že dostupné zdroje v češtině toto označení používaly. Když výzkum začal při psaní tohoto deníku jsem si znovu uvědomila, že jsem sice hledala všude možně, co o skloňování názvu této země a jejích obyvatel říkají pravidla českého pravopisu, ale v žádné odborné publikaci jsem nenašla důvěryhodnou informaci. Abych si tedy byla označením zkoumané menšiny jistá, což je záhodno, položila jsem na toto téma v průběhu výzkumu dotaz skrze stránku Ptejte se knihovny10). Jedná se o projekt, který umožňuje široké veřejnosti klást dotazy na jakákoli témata, která nejsou k nalezení v rámci volně přístupných zdrojů, několika zúčastněným knihovnám.

Když už jsem dotaz posílala, zeptala jsem se na všechno, i na to, co jsem považovala za takřka samozřejmé – tedy kromě správného skloňování názvu země Burkina Faso a správného ženského a mužského označení pro její obyvatele i na mluvnický rod názvu země, jenž jsem takřka jistě považovala za ženský. Dotaz jsem poslala Národní knihovně v Praze. Zanedlouho jsem obdržela odpověď od pracovnice oddělení referenčních a meziknihovních služeb, že Burkina Faso je středního rodu a skloňuje se pouze slovo Faso. Dále mě knihovnice odkázala na Internetovou jazykovou příručku 11), kde je uvedeno, že Burkinu Faso můžeme zařadit i do ženského rodu a skloňovat pak obě slova. Obyvatel Burkiny Faso se údajně nazývá Burkina Fasan. Přídavné jméno je pak burkinafasoský a přípustný je prý i tvar burkinafaselský. :-? Jsem z těchto pravidel lehce překvapená. Přijde mi zvláštní říkat o někom, že je Burkina Fasan.

Nakonec jsem se rozhodla, že ještě pošlu stejný dotaz do více knihoven, abych si byla jistá, že mám správné názvy v odborném článku. Zatím čekám na odpovědi.

Setkání s Maikem

Během teplého slunečného dne jsme měly domluvené setkání s mladým mužem jménem Maik 12). Schůzku jsme měli před McDonald's (ve Francii se mu říká McDo) na La Défense. Dorazily jsme na domluvený čas, ale Maik nikde nebyl. Spojily jsme se s ním po telefonu a došli jsme k tomu, že je na daném místě více restaurací McDo.

Nakonec jsme se našli. Maik je urostlý třicátník. Bydlí na jihozápadním předměstí a pracuje v IT. Přišel v neformální zelené kostkované košili a na zádech měl šedý batoh. Restaurace byla poloprázdná. Objednali jsme si, našli jsme stůl v klidném koutě, což nebyl vzhledem ke kombinaci času a místa problém, a rozhovor mohl začít.

Maik na mě působil, že se velmi dobře integroval do francouzské společnosti. Ale překvapilo mě, že přišel s časovým předstihem, s čímž jsem se ještě v rámci výzkumu nesetkala. Maik žil prvních pět let v Gabonu, poté se jeho burkinafasoští rodiče vrátili se synem zpět do své rodné země. Před jedenácti lety se pak Maik přestěhoval za studiem do Rennes, dvousettisícového studentského města v západním cípu Francie. Na adresu studií telekomunikací a sítí v Rennes Maik říkal, že byl moc rád, že se mu dostalo velmi kvalitního vzdělání, ač to bylo někdy náročné.

Maik se mě jako první z neformálních rozhovorů nezeptal, jestli nehledám manžela, ideálně z Burkiny. Byl velmi milý a usměvavý a velmi ochotně odpovídal na otázky. Dokonce celou dobu vypadal, že ho rozhovor bavil a když jsme mu řekly, že to byla poslední otázka, byl lehce zaskočený a vypadal trochu smutně.

Rendez-vous na ambasádě

Nastal čas mé schůzky s poradcem pro kulturu a zároveň ředitelem centra velvyslanectví pro studenty. Přijít pozdě na předem domluvené setkání na ambasádě je asi to poslední, co bych chtěla, ale příměstský vlak RER, kterým jsem potřebovala jet, ne a ne přijet. Nakonec jsem na velvyslanectví nešla, ale běžela jak splašená. Za známého pípání a blikání jsem proběhla bezpečnostním rámem a s dvouminutovým zpožděním jsem se hlásila na recepci. Mezi lapáním po dechu jsem prohodila pár přidušených slov se „starým známým“ panem recepčním a rovnou jsem si s ním předběžně domluvila rozhovor jakožto se zástupcem starší generace.

Pan recepční pak zavolal dotyčnému panu poradci, jehož jméno neumím správně vyslovit, že jsem dorazila na smluvenou schůzku. Vyšlo najevo, že na mě pan poradce zapomněl, protože měl zrovna schůzku s někým jiným. Byly jsme s překladatelkou vyzvány, abychom se posadily na sedačku ve foyer a počkaly pět minut. Všichni příchozí mezitím pípají, blikají a zdraví nás - jeden muž nám dokonce podává ruku - než pokračují dále do útrob vysoké budovy. Rozhlížíme se a obdivujeme tradičně pojatou dekoraci interiéru vstupní haly, burkinafasoské tapety, dva bílé ciferníky - jeden pro Paříž a druhý pro „Ouaga“ a skleněnou vitrínu, která obsahuje mimo jiné tradiční luk a nám již dobře známé sošky žen, tentokrát z tmavého dřeva. Naší pozornosti nemohla uniknout ani řídítka rotopedu, která vykukovala nad zídkou ochozu v prvním podlaží. Myslely jsme, že nás šálí zrak, ale po promnutí očí tam rotoped stále byl. :-)

Za pár minut přeruší tichou tradiční hudbu zazvonění telefonu a pan recepční nám oznamuje, že můžeme jít do poradcovy kanceláře. Prý páté patro. Opět tedy jedeme výtahem se zrcadly, ve kterém jsou dvě fotografie Burkina Fasanek (au, taky Vám to slovo, ctěný čtenáři, trhá uši?) z nějakého festivalu. Kráčíme směrem k inkriminovaným dveřím a všímáme si, že je na nich mimo jiné napsáno „zástupce Burkiny Faso při UNESCO“. Zaklepeme na masivní dřevěné dveře a vstupujeme do světlé prostorné kanceláře s velikým pracovním stolem a sedačkou. Vítá nás milý dvoumetrový muž štíhlé postavy. Je oděn formálně, má černé kalhoty a bleděmodrou košili. Usmívá se a omlouvá, že na nás zapomněl. Vyzve nás, abychom se posadily na sedačku, něco dokončí a jde k nám. Představíme se a stručně mu objasníme výzkum. Pan poradce si vzpomíná, že jsem mu už dříve psala e-mail a zajímá ho, proč zkoumám zrovna Burkina Fasany.

Rozhovor je dlouhý a vyčerpávající. Pan poradce toho zatraceně hodně ví, dozvídám se toho tolik, až mě z toho při odchodu rozbolí hlava. Vysoký muž je o poznání exaktnější než ostatní dotazovaní, s nimiž jsem zatím mohla mluvit. Možná proto, že vedle práce na velvyslanectví a dalších aktivit vyučuje na univerzitě. Byl velmi překvapen, že neexistuje žádná statistika ohledně velikosti menšiny a zdálo se, že sdělení konzulátu se mu nechce věřit. Po naší diskuzi na toto téma nakonec uznal, že celkový počet Burkina Fasanů ve Francii, potažmo Paříži a okolí, asi opravdu dohledatelný v tvrdých datech není. Za svou agendu centra pro studenty, jež na velvyslanectví vede, pak doplnil přesná čísla o počtu studentů.

Dozvěděla jsem se ale spoustu dalších informací napříč různými oblastmi. Asi nejvíce mě zasáhla informace o tzv. senegalských střelcích13), což byli vojáci rekrutovaní z tehdy francouzského koloniálního území v celé západní Africe (název senegalští je velmi zužující), kteří byli odvedeni na výcvik do Francie a pak na její straně bojovali v obou světových válkách - někteří dobrovolně, někteří nuceně. Ani já, ani překladatelka si nejsme vědomy toho, že bychom o senegalských vojácích kdy slyšely, natož že bychom se o nich učily v hodinách dějepisu. Oběma světovým válkám přitom bylo věnováno hodně prostoru. Zajímalo by mě, proč tato informace v osnovách chyběla, a zda na ni pamatují ty francouzské.

Dále jsem zjistila, že se členové zkoumané menšiny ve Francii sdružují nejen na základě administrativního regionu v Burkině Faso, města v Burkině Faso, odkud pochází, ale i třeba podle povolání (asociace „bavlníkářů“, asociace taxikářů). Dokonce existuje asociace Burkina Fasanů bez papírů, která má stejně jako ostatní asociace své sídlo a prezidenta (také bez papírů). Pro úplnost, bez papírů je legální status, kdy jsou francouzské i burkinafasoské autority o vašem pobytu na území Francie informovány a zatímco (někdy dlouho) pracují na uspořádání vaší situace14), vy čekáte. Nejen na společenské úrovni jsem se toho od pana poradce dozvěděla opravdu hodně, o dalších faktech získaných na základě rozhovorů se však rozepíši v odborném článku.

Po ukončení rozhovoru se při přátelské výměně se ptám na poradcovu roli v zastoupení Burkiny Faso v rámci UNESCO. Dozvídám se, že skutečně byl zvolen jako zástupce Burkiny Faso, ale jeho mandát už vypršel a že jen nikdo nevyměnil ceduli na dveřích. :-D Loučíme se a já se mám na koho obrátit, kdybych měla jakékoli další nebo doplňující otázky. Panu recepčnímu už skončila směna a nikdo ho nenahradil. :-) Pípáme, blikáme a jdeme psát výzkumný deník.

Setkání se starší generací

Setkala jsem se s burkinafasoským pánem, kterému je okolo 61. Pracuje ve veřejné správě a přicházíme na začátku jeho obědové pauzy. Zatímco čekáme jsme si prohlédly interiér budovy. Pán Abakar přišel do deseti minut. Byl velice usměvavý a pozval nás do tiché místnosti, kde jsme měli čas jen na otázky a odpovědi.Bydlel ze začátku v Bruselu, kde se zamiloval do vdané ženy. Jel tedy vše zařídit do Francie a zabydlet se, aby všechno připravil pro svou partnerku. Ta ale nikdy nepřišla. Poté si vzal za ženu Burkinafasaku, mají spolu 5 dětí. Po 26 letech ve společném sňatku se rozvádí na žádost ženy. Je z toho velice smutný. Z této návštěvy vypíšu do výzkumného deníku jen zajímavé útržky rozhovorů, tedy z mého pohledu. Pro pana Ale je neskutečné, že kosteli ve Francii mají otevírací dobu, v Burkině se každý může jít pomodlit do kostela, když potřebuje. Dále mu přijde neuvěřitelné, že ve Francii se vyhazuje jídlo do popelnic, když víme, že si pro něj půjdou lidi bez domova, místo toho, abychom jim to rovnou dali. Prý kdybych toto chtěla udělat v Burkině, nebo vůbec v Africe, seběhnou se ke mně lidé a budou si myslet, že jsem nemocná, duševně. Při otázce, zda p. Ale jí spíše francouzské nebo burkifasoské jídlo se zasměje a řekne, že záleží, co vaří jeho žena.

Srovnání výsledků se studentským městem Rennes

Pro porovnání zatím sezbíraných dat v regionu Île-de-France jsem se vydala do severozápadního města Rennes. Je to nejdůležitější město v Bretani a dříve bylo Rennes hlavním městem Bretaňského knížectví a má 700 000 obyvatel. Měla jsem zde domluvené dvě schůzky s dvěmi mladými muži, kteří mi zodpověděli i otázky směřované na asociace, neboť jsou aktivní členové.

Salifovi je 28 let, do Francie přišel za studiem, protože se chtěl naučit nové věci. Studoval ve Francii první dva roky ekonomii, poté pracoval v restauraci jako kuchař, aby si vydělal na žití. Poté se stal taťkou, proto zůstal ve Francii. Nežije se svou manželkou, která je Francouzska, ale Salif je se svým synem každý víkend. Salif je z etnika Moossi a ptám se na jeho přístup k výchově dítěte, zda ho učí svůj jazyk moore. Odpovídá, že nevidí důvod, aby ho jazyk učil, že nebude mít dnes využití. Zatím to nemá smysl. Salif je katolíkem, chodí (a chodil i v Burkině) do kostela třikrát do roka. Jako jedinému z dotazovaných nepřijde žádný rozdíl mezi praktikováním víry v Burkině a ve Francii. Ovšem je velmi otevřený; říká, že je katolíkem, protože se narodil do takové rodiny. Pro něj je náboženství cesta (křesťanství, islám..), ale všichni skončíme na jednom místě. Je pro něj stejný Bůh křesťanů, muslimů.. Snaží se ostatní náboženství respektovat. Salif se do Burkiny Faso vrací jednou za dva roky, dle volna. Sděluje, že je moc rád za jeho komunitu a že nemá žádné francouzské kamarády. Salif je v kontaktu s rodinou, ale s kamarády z Burkiny Faso ne. Prý jak spolu nesdílejí každý den všechno, ztrácí se vztah, proto jim nebere telelfony. Salif plánuje po cca 10 letech se odstěhovat zpět do Burkiny Faso.

Cheick je o něco málo starší - má 31 let. Cheick se narodil v hlavním městě Burkiny Faso. V 18 letech odešel do Maroka na vysokou školu. Je katolíkem, což zprvu nebyl takový „problém“ v Maroku, ale když se přestěhoval, bylo to horší docházet na bohoslužby, neboť je zde převážná většina obyvatel muslimů. Hodněkrát nám bylo řečeno, ať začneme být muslimi. Chodil jsem do kostela méně a méně. Když jsem se v Maroku přestěhoval naposledy za prací, nebyl jsem rok na bohoslužbě. V Burkině jsem chodil každý týden a teď ve Rennes chodím průměrně dvakrát do měsíce. Cítím se jako Burkiňan i Francouz. Cítí se ve Francii velmi dobře a má to tu rád, Ovšem dodává, že v Maroku nebyl dobře integrován a že se zde setkávali podle víry, neboť hodně smutný. Nechce zůstat ve Francii, ale chce se vydat do USA, kde může zbohatnout.

Královské město Saint-Germain-en-Laye

Město Saint-Germain-en-Laye má velmi bohatou historii. Přikládám sem pro představu úryvek z wikipedie (Pardon, nenašla jsem jiný zdroj, který píše o městě v češtině.), neboť mám napilno s psaním odborného článku a toto mi velice usnadní práci. „Lokalita je doložena četnými archeologickými nálezy již od pravěku, k nejznámějším patří zdejší menhír. Za vlády franských králů merovejské dynastie mezi léty 996 až 1031 zde byl založen klášter benediktinů s kostelem sv. Vincenta, později zasvěcený svatému Germanovi z Paříže, podle něhož a podle přilehlého lesíka místo dostalo své jméno. Královské město bylo založeno Robertem II. roku 1020, roku 1230 zde král Ludvík Svatý dal zbudovat hrad s kaplí, která byla shodná s jeho pařížskou Sainte Chapelle. Na jeho místě stojí renesanční zámek Saint-Germain-en-Laye, vystavěný pro krále Františka I. po roce 1511 s relikty starších staveb z let 1364-1367. Barokní úpravy zámku pocházejí ze 17. století. Mimo jiné se zde narodil a dvacet let sídlil Ludvík XIV., jemuž zámek upravil architekt Jules Hardouin Mansart (než si král dal postavit zámek ve Versailles);, narodil se tu i jeho bratr Filip I. Orleánský a během svého exilu zde pobýval anglický král Jakub II. Stuart, který je pohřben ve zdejším kostele. Francouzská revoluce město přejmenovala na Montagne-du-Bon-Air, později se však městu vrátil historický název. Roku 1867 zde Napoleon III. zřídil archeologické Musée des Antiquités Nationales, Muzeum národních starožitností. Roku 1919 zde byla uzavřena Saint-Germainská smlouva, která definitivně zpečetila osud Rakouska-Uherska. Za druhé světové války zde byl hlavní stan německé armády na západě.“15)

Během návštěvy jsem chtěla zavítat i do Kostela (Église) Saint-Germain. Když jsem dorazila k tomuto klacistnímu kostelu, ukázalo se, že se tam koná pohřeb. Takže jsem nechtěla narušovat obřad. Kostel jsem prohlédla alespoň zvenku. Na kostele je pamětní tabule, neboť je tady pohřben král Jacques II., který byl posledním katolickým králem Anglie, a král Jacques VII., tedy král Skotska. Měl sídlo v Saint-Germain-en-Laye a chtěl být zde pohřbený. Ovšem král Ludvík XIV. ho zde nechtěl pohřbít, a proto ho nechal uložit do kaple v Paříži. Tato kaple byla zničena během Francouzské revoluce a ostatky byly ztraceny. V 20. letech 19. století byly nalezeny dvě krabice s ostatky v kostele Saint-Germain a byly přesunuty do kostela v Saint-Germain-en-Laye.16)

U burkinafasoského dědy doma

Přicházíme do bytu pana Thomase který nás přivítá v tradičním burkinafasoským oděvu. Nejprve se pozdraví s průvodcem (neboť se jedná o muže), poté překladatelku (je starší) a poté mě. Pan Thomas nás zdraví podáním ruky a u toho se lehce uklání, my také, neboť tím ukazujeme úctu k moudrému staršímu člověku. Průvodce s p. Thomasem si taktéž podávají ruce, ale u toho se pozdraví ještě hlavou, tzn. že průvodce „ťuká“ svou hlavou o levou stranu pana Thomase a poté o pravou, přitom se také uklání. Ještě na chodbě před vstupem do jeho bytu nás p. Thomas upozorňuje, že má ještě schůzi, ale že brzy skončí. Vyzval nás, abychom vstoupili do „jednací místnosti“, kde bylo přes dvacet Burkina Fasanů a s každým jsme se představili. Nikdo se ze svých židlí nezvedal a podali jsem si jen ruce. Zprvu jsem si podala ruku s dvěma staršími muži (mohlo jim být okolo 60) a ani jeden se mi nepodíval do očí, koukali do země a usmívali se. Po skončení návštěvy jsem toto probírala s průvodce, zda se jedná o kulturní zvyk a bylo mi sděleno, že ne. Ostatní muži a jedna žena v místnosti se mi dívali do očí.

Pan Thomas říká, že budou brzy hotoví a že se můžeme posadit. Odvede nás do ložnice jeho ženy (Burkina Fasané se setkávají pokaždé u někoho doma a i při první návštěvě, ač Vás neznají, můžete chodit po bytu, jak chcete. To, že Vás pustí do své ložnice je symbol důvěry.), prý jeho žena přijde později a dostaneme jídlo. V Burkině Faso dostává návštěva obvykle vodu, ale my dostáváme od jeho dcery Fantu, prý je velice oblíbená v Burkině, a sedíme na posteli v menším pokoji. Občas slyšíme hlasy ze schůze. Lidé tam mluví v moore, neboť jsou všichni z etnika o Moossi. Pro představu Vám přikládám ukázku, jak jazyk zní. https://www.youtube.com/watch?v=tAo6k39YahY&t=6s

Pan Thomas je ředitelem asociace Burkina Fasanů a dříve pracoval jako kuchař. Narodil se v Burkině Faso v roce 1931. Ve svých 15 letech odešel na vesnici, aby pracoval. Rok poté odešel za prací do Pobřeží slonoviny, kde později pracoval na kakaových a kávových plantážích za 18 000 franků, což bylo hodně peněz na tu dobu (bavíme se o roce 1953 nebo 1954). Po roce na Pobřeží slonoviny odešel do Burkiny Faso na 8 měsíců, poté se znovu vrátil do Pobřeží slonoviny, kde se podílel na pěstování kaučuku. V roce 1966 přišel do Francie a říká, že měl štěstí. Přišel do Burkiny někdo z Francie, kdo hledal pomoc do domácnosti čtvrté třídy. Ve výběrovém řízení bylo sedm lidí a vyhrál ho pan Thomas. Poté změnil práci a stal se kuchařem čtvrté kategorie, měl hodně školení. Následně odešel z této práce a začal pracovat jako kuchař pro Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži, kde si vychvalovali jeho jídlo. Někdo mu řekl, že by se měl vrátit do Burkiny, ale on řekl, že nechce, že se mu ve Francii líbí. V srpnu 2000 odešel pan Thomas do důchodu a dodnes je v kontaktu se svými vedoucími. Dodnes ovšem jezdí každý rok vařit na zámek pro svou minulou firmu.

Pan Thomas jezdí každý rok na měsíc do Burkiny Faso a říká, že je velmi jednoduché se Francii přizpůsobit. Že pokaždé se dokáže přizpůsobit, ať je v jakékoliv společnosti. P. Thomas je muslim a chodí každý pátek do mešity. Prý je to velmi těžké, protože v Burkině mohli jít kdykoliv potřebovali a chtěli do mešity, ale tady ve Francii je hodně práce, takže se chodí jen v pátek. Dále sděluje, že se katolíci ve Francii pořádají jednou ročně (v lednu) bohoslužbu s knězem, který přijede z Burkiny Faso. Muslimové z Burkiny ještě nejsou dobře zorganizovaní a p. Thomas věří, že přijde revoluce a začnou se lépe organizovat.

Ve Francii bylo dříve pár Burkina Fasanů, kteří zde studovali nebo pracovali na Velvyslanectví Burkiny Faso v Paříži, jinak tu žádní za prací nebyli. Pan Thomas se považuje za první vlnu Burkiňanů, kteří přišli za prací. Narodil se před nezávislostí, takže přišel do Francie s francouzskou občankou. V roce 1995 mu někdo poradil, aby si požádal o francouzské občanství za George Pompidou. Řekl o tom své ženě, ale ta nechtěla. Nakonec oba požádali o francouzské občanství a hned ho dostali. Motivaci pan Thomas neměl, nebyl důvod si požádat o občanství. Tehdy nebyly ani povolení k pobytu. Sám na to nemyslel, v té době Francie potřebovala přistěhovalce.

Pán na mě působil mile a velmi zdvořile. Ještě před zahájením diskuze nám připravil posezení a oddělil nás tradičně na mužskou a ženskou část. Dle průvodce žena nesmí odmítnout, ovšem muž může sdělit, co žena potřebuje. Proto jen průvodce sám mohl sdělit, že chceme vodu a vybrat nám ji. Pan Thomas nám podával vodu nepřímo, přes průvodce. Při rozloučení jsem se všichni pozdravili taktéž hlavami, po burkinafasosku. Ke konci návštěvy jsme dostali dort, abychom ochutnali, jak jeho manželka vaří francouzské jídlo. Prý jsme příští rok zvaní na veliký sraz Burkina Fasanů, kde se tancuje a je všechno tradiční. Pan Thomas nám také prozradil, že se uvažuje, že by se děti Burkina Fasanů mohli učit na Velvyslanectví Burkina Faso v Paříži jazyk moore, aby nedošlo k zániku jejich kultury. Jeho děti umí mluvit v moore a znají burkinafasoské tradice a zvyky, ale jeho vnoučata moc ne. Je to škoda, nesmí zapomenou svůj jazyk.

Zajímavosti

Pokud by se někdo chtěl dozvědět více informací o Burkině Faso či o Burkiňanech, tak přikládám zajímavé odkazy. ;-)

Zakončení výzkumu pro rok 2018

Koncem pobytu ve Francii jsem začala pracovat na odborném článku a pokračuji i v Česku. Článek se chýlí ke konci a nastává čas se alespoň pro teď rozloučit. Doufám, že vše klapne a výzkum bude pokračovat i v dalších letech. ;-) Tak brzy na čtenou!




Počet shlédnutí: 62

1)
INED - Institut National d'Études Démographiques - https://www.ined.fr/
2)
INSEE - Institut National de la Statistique et des Études Économiques - https://www.insee.fr/fr/accueil
3)
Ambassade du Burkina Faso à Paris - http://www.ambaburkina-fr.org/
4)
Consulat Général du Burkina Faso à Paris - https://www.consulatburkinaparis.org/
5)
prostředník mezi velvyslanectvím a samotnou menšinou
9)
Istituto Nazionale di Satistica - https://www.istat.it/en
12)
Jméno bylo změněno.
13)
les tirailleurs sénégalais
14)
régularisation
pe2018/burkinane_v_parizi_region_ile-de-france.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)