Platón

1. Představení autora

Platón byl nejvýznamnějším ze Sókratových následovníků. Narodil se v roce 427 v Athénách. Platón pocházel ze vznešené athénské rodiny. Tradovalo se, že mezi jeho předky ze strany otce patřil bůh moře Poseidón a jeho matka pocházela z rodu Solóna, jednoho z vůdců Athén. Díky jeho původu se Platónovi dostalo nejlepšího učení k tomu, aby se mohl stát politikem. Jeho učitelé byli sofisté nebo také „učitelé moudrosti“, kteří se vyznačovali svým řečnickým uměním (Zamarovský 2005: 205).

Po porážce v peloponéské válce a nástupu oligarchické vlády se Platón aktivně zapojil do politiky. Nicméně po popravě jeho učitele Sokrata a po pádu vlády a nastolení demokracie se Platón z politického života stáhnul a uprchnul i se svými žáky do Megary. Sokratova poprava byla impulsem k napsání jeho největšího díla Ústavy. V této době Platón získal svůj odpor k demokratickému zřízení, které bylo podle něj postavené na špatných zákonech a úpadku mravů (Zamarovský 2005: 206). V Megaře Platón zůstal tři roky a pak se vydal na cestu do severní Afriky, kde pod vedením Theodóra studoval matematiku. Z Afriky Platón odcestoval na Sicílii do Syrakús. Zde chtěl Platón pod vedením Dionýsia I. vybudovat ideální stát, jak jej si jej představoval. Tato akce ovšem skončila Platónovou roztržkou s Dionýsiem, který jej dal zavřít. Až později jej, pod podmínkou opuštění Itálie, propustil (Zamarovský 2005: 206-207). Poté se Platón vrátil zpět do Athén, kde začal působit jako učitel. Při učení Platón využíval Sokratovu metodu učení formou dialogů, kterou vyučoval v zahradě své školy Akadémie (Chlubný 2004).

Po dvaceti letech se Platón na pozvání Dionýsia II. vrací zpět na Sicílii, aby zde opět vyzkoušel stvořit v praxi svou představu ideálního státu. Ovšem ani druhý pokus se Platónovi nezdařil. Učil Dionýsia svou filosofii, nicméně atmosféra v Syrakúsách se začala stupňovat, což vedlo k vypuknutí povstání a Platón byl nucen ze Sicílie opět utéct. Platón se později vypravil do Syrakús ještě potřetí, opět na pozvání Dionýsia II. Po delším váhání Platón pozvání přijal, ale opět upadl do podezření, že se snaží bojovat proti tamní vládě. V Syrakúsách znovu propukl ozbrojený konflikt a Platón se tak už definitivně vzdal svých politických ambicí. Vrátil se na svoji školu Akadémii a v osmdesáti letech zemřel (Zamarovský 2005: 208-209).

2. Platónovo dílo

Platón ve své filozofii vycházel z učení sofistů. Podle Platóna existuje svět idejí. Tento svět je neměnný a trvalý a je to svět, který můžeme podle Platóna poznat jen rozumem. Proti světu idejí staví Platón svět jevů, který lidé poznávají svými smysly. Tento svět je pomíjivý a je to pouze odlesk toho pravého světa idejí. Podle Platóna se lidská duše může „rozpomenout“ na svět idejí a to prostřednictvím filozofie. Filozofování je tedy „rozpomínání se“ lidské duše na svět idejí, jehož byla duše součástí dřív, než byla přijata do smrtelného lidského těla. Podle Platóna může k pravému poznání dojít jen člověk s filozofickým pudem, tzv. erósem. Podle Platóna úplně „rozpomenutí se“ vede k objevení pravého řádu světa, který je stabilní a nechaotický. Součástí tohoto světa je pevný řád a hierarchie. Příčinou a smyslem bytí je Dobro. Tuto myšlenku idejí Platón prezentuje na známém podobenství o jeskyni (Valeš 2007: 58).

Platónovy dialogy se člení do tří období. Je to období rané (sókratické). Jedná se o spisy, které byly sepsány přibližně do deseti let po Sókratově smrti. Zde řadíme díla: Obrana Sókrata, Kritón, Euthyfrón, Prótagorás, Lachés, Charmidés, Lýsidés, Větší Hippiás, Ión, Hippias menší, Kratylos, Euthydémos, Menón, Menexos a Gorgiás a 1. kniha Ústavy. Další je období zralého údobí. V těchto dialozích Sókrates zůstává stále hlavní postavou, nicméně Platón zde vystupuje i s vlastními názory. Zde patří díla Faidón, Symposion, Faidros a část Ústavy. Posledním třetím obdobím představují pozdní dialogy. V těchto dílech Platón završuje své filozofické myšlení a Sókrates se stává vedlejší postavou. V těchto dialozích můžeme také sledovat určitý postup Platónových myšlenek, např. revizi zásad ideálního státu z Ústavy v dílech Politik a Zákony. V tomto období tedy Platón sepisuje díla Theaitétos, Parmenidés, Filébos, Sofistés, Ústava, Politik, Tímaios, Kritiás, Zákony a Epinomis (Zamarovský 2005: 211-214). Nicméně mezi Platónova nejznámější díla patří Ústava, Politik a Zákony. V těchto dílech Platón shrnuje své myšlenky o politice (Valeš 2007: 58).

3. Ústava

Ústava je Platónovo nejznámější dílo. V deseti knihách, které jsou sepsány formou dialogu, zde Platón představuje svou koncepci ideálního státu. Toto ideální státní uspořádání je podle něj nicméně neuskutečnitelné, neboť stejně jako světa idejí nedosáhne každý, také ideálního státu nelze dosáhnout, lze se mu pouze za určitých podmínek co nejvíce přiblížit. Platónův ideální stát je založen na myšlence, že nejvyšší ctností člověka je spravedlnost, to znamená, že spravedlnost je také nejvyšší ctností státu. Platón si představuje společnost jako organismus a spravedlnost pramení ze samé přirozenosti. V dokonalém státě by se tedy spravedlnost měla promítnout do celého státního zřízení (Zamarovský 2005: 224).

Platón rozděluje obyvatelstvo do tří skupin na filozofy, strážce a řemeslníky. Filozofové odpovídají Platónově duši rozumné, která sídlí v hlavě a symbolizuje jí zlato. Filozofové plní svou funkci vůči státu a jsou oproštěni od všeho materiálního či soukromého. Filozofové nemají žádnou rodinu, a protože všechny jejich potřeby zajišťuje stát, mají všechno společné, tedy i ženy. Jejich hlavním úkolem je správa státu, kdy na základě výchovy a díky svému rozumu jsou schopni vládnout a zajišťovat zájmy celé obce. Druhou skupinu tvoří strážci. Strážci odpovídají duši statečné. Ta se nachází v hrudi a symbolizuje jí stříbro. Strážci, stejně jako filozofové plní svou službu vůči státu, proto ani oni nemají žádné vlastnictví, majetek ani ženy. Všechny ženy mají společné a žádný z nich neví, který je otcem jakého dítěte. Jejich hlavním úkolem je bránit stát vůči nepřátelům. Aby byli strážci schopni chránit stát dobře, žijí v kolektivu společně s ostatními strážci. Toto podle Platóna podporuje jejich svornost, rovnost a solidaritu. Poslední skupinou jsou řemeslníci, zemědělci a obchodníci, kteří odpovídají duši vegetativní, a symbolizuje ji měď. Toto třetí a nejnižší vrstva zajišťuje výživu obyvatel státu. Lidé spadající do této skupiny vlastní majetek a mohou mít i rodinu. Za jejich nejvyšší ctnost považuje Platón poslušnost. V tomto třídním systému zajišťuje Platón rovnost pro všechny tím, že výchovu dětí má na starosti stát. Všichni obyvatelé tudíž mají stejnou šanci zařadit se do skupiny filozofů, strážců či řemeslníků, zemědělců a obchodníků (Valeš 2007: 59-60).

Platón se při tvorbě ideálního státu velice inspiroval z tehdejšího uspořádání Sparty. Tvrdil, že nejdůležitější pro stát je stabilita a hierarchie (Valeš 2007: 61). V Platónově členění společnosti se odrazovala také myšlenka, že ne všichni obyvatelé státu jsou stejně rozumově vybaveni. Platón tedy v Ústavě klade důraz také na ideologii či náboženství, prostřednictvím kterého měly být do společnosti vnášeny určité vzorce správného chování a jednání (Valeš 2007: 61).

V Ústavě Platón také představuje různé formy vlády, které se v obci mohou vystřídat. Jak je již zmíněno výše, díky převratu v Athénách a Sokratově popravě za demokratického zřízení Athén, Platón za jednu z nejhorší formy vlády považuje demokracii. Platón představuje formy vlády od nejlepší po nejhorší s tím, že v průběhu existence státu se všechny vlády střídají a existuje tedy kruh, který se neustále opakuje. Za nejlepší formu vlády Platón považuje aristokracii, respektive monarchii. Tuto vládu chápe Platón jako vládu nejlepších. Druhým nejlepším uspořádáním je timokracie, tedy vláda ctižádostivých. Tato forma vlády vystřídá aristokracii, když nastane selhání vládců nebo strážců v období vlády nejlepších. Dalším, ještě horším typem vlády je podle Platóna oligarchie, tedy vláda bohatých. Ta vystřídá timokracii, když ctižádostí vládcové začnou toužit po majetku a bohatství. Oligarchie ovšem rozdělí společnost na chudé a bohaté, což podle Platóna přinese pouze odpor chudých k vládě a následný převrat. Nastává předposlední, tedy podle Platóna skoro nejhorší, forma vlády – demokracie. V demokracii vidí Platón vládu lůzy, pro kterou Platón neměl moc pochopení. Podle něj se tato společnost vždy obrátí k jedinému silnému jednici – tyranovi. Nastává tedy poslední a nejhorší forma vlády – tyrannida. Tedy vláda neomezeného a nespravedlivého vládce, který stát pouze vykořisťuje pro pouze své vlastní dobro (Valeš 2007: 62).

4. Kritické zhodnocení publikace

Platónovo hierarchické členění státu bylo terčem kritiky zejména Karla Poppera. Karl Popper kritizoval Platóna v díle Otevřená společnost a její nepřátelé, kde se terčem kritiky stal Platónův model „hotové“ uzavřené společnosti. Popper také kritizoval Platónovu tezi, že je možné předvídat běh dějin. Toto Karl Popper shrnuje ve svém díle Bída historicismu (Valeš 2007: 61).

Kritice byla také podrobena Platónova eugenika, kdy stát měl podle Platóna určit plození dětí. Platón v Ústavě uvádí, že množit by se měli jen nejlepší muži s nejlepšími ženami, zatímco lidé z horších sociálních skupin by se toho měli vyvarovat (Valeš 2007: 61).

5. Seznam použité literatury

Chlubný J. (2004): Platón. Dostupné na: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1908. 26.3.2013

Valeš L. (2007): Dějiny politických teorií. Aleš Čeněk. Plzeň.

Zamarovský P. (2005): Příběh antické filosofie: antická filosofie pro nefilosofy. ČVUT. Praha. 

Počet shlédnutí: 143