Ruy Gonzales de Clavijo, komoří J. V. Jindřicha III., krále kastilského

Úvod

• Johannis de Plano Carpini antivariensis archiepiscopi. HISTORIA MONGALORUM quos nos Tartaros appellamus. CESTA BRATRA JANA DE PLANO CARPINIHO KE DVORU KUJUK-CHÁNA 1245–1247
• Fratris Willelmi de Rubruk ITINERARIUM AD PARTES ORIENTALES. CESTA BRATRA VILÉMA Z RUBRUKU KE DVORU MANGU-CHÁNA 1253–1255
• Ruy Gonzales de Clavijo, komoří J. V. Jindřicha III., krále kastilského. POSELSTVO K TAMERLÁNOVI (1403–1406)

---

O osobě dona Ruy Gonzalese de Clavijo se ví jen velmi málo; rok jeho narození je neznám a neví se tedy ani, jak byl stár, když podnikl svou velikou cestu. V kratičké životopisné poznámce Nicolase Antonia v Biblioteca Hispana Vetus z r. 1696 se objevuje jako Rodericus Gundisalvi a Clavijo a říká se tu o něm, že byl od mládí komořím krále Jindřicha III. Jiná poznámka, od José Antonia Alváreze y Baena z r. 1791 o něm nesprávně tvrdí, že se vrátil ze své cesty samojediný; uvidíme však, že ze tří vyslanců zahynul jen nešťastný Gómez de Salazar, kdežto mistr theologie Alfonso Páez de Santa Maria vytrval s Clavijem až do konce. V prosinci 1406 se Clavijovo jméno objevuje mezi svědky královské závěti, podepsané v Toledu. Rok po Jindřichově smrti se Clavijo uchýlil do ústraní a začal si budovat skvostný náhrobek z mramoru a alabastru v kapli kláštera Sv. Františka v Madridu. Roku 1412 tu byl pochován, neměl tu však nalézt trvalý odpočinek. Koncem století byl hrob otevřen a pod náhrobkem byla pohřbena vdova po králi Jindřichovi IV., Juana Portugalská. Roku 1706 byl klášter stržen a po náhrobku dnes není ani stopy. V Bacnově poznámce se dále praví, že Clavijo měl v Madridu palác na místě, kde později byla postavena Capilla del Obispo ve farnosti San Andrés. Byl to prý palác tak přepychový, že později se v něm ubytoval infant Don Enrique de Aragón, švagr královny Marie Aragonské, dcery Jindřicha III. Zdá se tedy, že Clavijo byl poměrně dobře situován.

Svůj cestopis sepsal krátce po r. 1406; kniha se stala brzy známou a řada rukopisů kolovala mezi občanstvem. Jeden z těchto časných opisů se zachoval v Národní knihovně v Madridu. Bohužel není vsak úplný, nemá titulní list a končí znenadání příjezdem vyslanců do Messiny na zpáteční cestě. Tiskem vyšlo dílo poprvé r. 1582; vydal je Argote de Molina a vytiskla je sevillská tiskařská oficína Ondřeje Piscioniho. Za základ tohoto vydání však sloužil zřejmě jiný rukopis než onen z Národní knihovny. První vydání Molinovo je nesmírně vzácné; jediný výtisk je rovněž zachován v madridské Národní knihovně. Roku 1782 vyšlo druhé vydání, z něhož byl roku 1859 pořízen první překlad do angličtiny. Podle téhož vydání vydal roku 1881 ruský vědec Srezněvskij španělský text a ruský překlad. Ukázalo se později, Že Srezněvskij nevěděl

O existenci původního rukopisu v Madridu. To vedlo anglického orientalistu a cestovatele G. LeStrange, dobře známého svým důkladným dílem „The Lands of the Eastern Caliphate“, že na základě obojích pramenů, rukopisných

i knižních, pořídil nový překlad do angličtiny. Jsou zde zejména zpřesněna některá data a nově transkribovány některé zeměpisné názvy, které z původního Clavijova znění nebylo možno určit.

Život a činy velikého Tamerlána¹, jakož i popis zemí stojících pod jeho panstvím a vládou, sepsané Ruyem Gonzalesem de Clavijo, komořím Jeho Výsosti mocného a vznešeného krále Dona Jindřicha, toho jména Třetího, panovníka Kastilie a Leónu. A k tomu i cestovní deník, do něhož bylo zaneseno vše, co se přihodilo poselstvu, které vypravila Jeho Výsost jmenovaný král k řečenému velmoži a hodnostáři, zvanému též Timur Beg, v roce od vtělení Páně tisícím čtyřstém a třetím.

Mocný kníže Timur Beg přemohl (r. 1370) vládce Samarkandu a zmocnil se jeho země. Hned nato se dal do dobývání celého Mongolska, ve kterém leží říše samarkandská a dále Menší Indie. Potom si podrobil území chorásánské a zemi Tádžiků s městem Rajem, celou Persii a Médii s městy Tabrízem a Sultáníjí, zemi gílánskou a derbendskou spolu s Menší Arménií, Arzindžánem, Erzerumem a Avnikem. Mardín a země gruzínská podlehly jeho moci a vládce Indie, poražen v bitvě, mu odevzdal většinu svého území. Na opačné straně oblehl město Damašek a zmocnil se Aleppa, až nakonec obsadil celou Mezopotámii i s Bagdádem. Ještě mnohé země a panství zpustošil, zvítězil v mnoha bitvách, až nakonec narazil na tureckého sultána Bájezída, kterému se říkalo Jildirim (Hromovládce), jednoho z nejmocnějších panovníků, jakého kdy svět viděl. Timur vpadl do jeho země a přinutil ho k bitvě u hradu a města zvaného Angora. Tehdy zvítězil Timur a zajal Bájezída i jednoho z jeho synů. Té bitvě byli přítomni dva vyslanci mocného a vznešeného Dona Jindřicha, z Boží milosti krále Kastilie a Leónu, který je vyslal, aby se přesvědčili, který z obou protivníků, Timur Beg či sultán Jildirim, může postavit do pole více mužů a má tedy větší čáku na vítězství. Po boji Timur přijal tyto vyslance, kteří se jmenovali Payo de Sotomayor a Hernán Sánchez de Palazuelos a prokazoval jim veliké pocty. Dověděl se od nich, jak mocným pánem je kastilský král a jaké vážnosti se těší mezi ostatními panovníky křesťanstva. Když se s ním loučili, dal jim pro krále, jejich pána, množství darů, chtěje tím získat jeho přátelství. A brzy po svém velkém vítězství u Angory vypravil Timur do Kastilie svého vlastního vyslance, jistého čagatajského šlechtice jménem Hadži Muhammad; dal mu s sebou dopis a cenné dary, šperky a ženy (křesťanské zajatkyně, ukořistěné od Turků). Král Jindřich přijal obojí, dopis i dary, a váže si velice úcty, již mu prokazoval Timur Beg, rozhodl se vypravit k němu na oplátku poselstvo a poslat mu dary pro zvýšení vzájemného přátelství. Král jmenoval svými vyslanci frátera Alfonsa Páeze de Santa Maria, mistra teologie, Ruy Gonzalese de Clavijo a Gómeze de Salazar z královské gardy a svěřil jim své listy i dary.

Věděl jsem, že je to velice obtížný úkol a že nás zavede do vzdálených a neznámých zemí. Považoval jsem proto za nutné od začátku zapisovat všechna místa a popisovat kraje, jimiž jsme projížděli; neboť budou-li naše zážitky takto podle našeho nejlepšího vědomí sepsány, neztratí se a nezapadnou v zapomnění. Proto tedy ve jménu Božím a k větší slávě blahoslavené Panny Marie začal jsem psáti tento deník ode dne, kdy jsme dojeli do přístavu cádizského. Hodlali jsme tu vstoupit na loď spolu s Timurovým vyslancem, o němž jsem se již zmínil a který se teď vracel domů. V pondělí dne 21. května L. P. 1403 jsme přibyli do přístavu Panny Marie proti Cádizu. Ještě téhož dne jsme poslali přes záliv některá naše zavazadla, aby je nalodili spolu s těmi, která přivezli naši sloužící ze Sevilly a Jerezu. Den nato, v úterý, jsme se přeplavili sami. V bárce jel s námi Messer Juliano Centurio, kapitán naší lodi, která ležela v cádizském přístavu Las Muelas. Ve středu pak jsme napjali plachty a opustili jsme břehy Španělska. Počasí bylo příznivé a při setmění jsme již byli u mysu Spartel. Ve čtvrtek jsme propluli kolem Tangeru, na dohled od Barbarského pobřeží, minuli jsme Ceutu, Algeciras a Gibraltar. Pluli jsme tak blízko u břehu, že jsme viděli zcela jasně města na úpatí hor podél úžiny.

V pátek jsme zakotvili v přístavu Málaga, kde jsme se zdrželi až do úterka, neboť kapitán tu měl vyložit náklad sudů s olivovým olejem. Město Málaga je velice lidnaté a leží v rovině na břehu moře. Na úzké výspě, která vybíhá z pevniny daleko do moře, je pahorek a na něm stojí pevný hrad, obehnaný dvojitou hradbou. Za městem pak je jiný hrad, ještě vyšší a větší, zvaný Alcazaba. Od jedné pevnosti ke druhé se táhne pás dvojitých hradeb. Podél břehu jsou rozloženy loděnice, skladiště kupců a arzenál; za nimi přiléhá až k moři městská hradba s mnoha baštami a věžemi. Svěží zahrady se zelenají uvnitř hradeb; a daleko za městem se tyčí vysoké hory, na jejichž svazích jsou roztroušeny selské usedlosti, vinice a sady.

30. května jsme opustili Málagu a pluli jsme stále podél pobřeží, na dohled horských hřbetu Sierry Nevady; pak se objevil mys Palos u Cartageny a mys Martín pod horami v provincii Katalonii (v království Aragónu). V sobotu ráno jsme minuli neobydlený ostrov Formenteru; uvázli jsme však hned nato u ostrova Ibizy, neboť celé tři dny vál protivný vítr a nemohli jsme ani doplout kolem ostrůvku do přístavu. V úterý 5. června jsme se tam konečně dostali, vyložili jsme náklad a naložili nové zboží, hlavně sůl. Vítr nás vsak na Ibize zdržel ještě týden a pak zas po dva dny vládlo úplné bezvětří, takže jsme se téměř nelinuli z místa. Ibiza je malý ostrov, jen pět leguí dlouhý a tři široký. Guvernér, kterého jmenuje král Aragónu, poslal pro nás do přístavu stráže a koně a zaopatřil nám nocleh. Celý ostrov je hornatý, na nižších svazích rostou borové lesy. Hlavní město je velmi lidnaté, obklopené trojitými hradbami, mezi nimiž stojí množství domů. Na jednom pahorku stojí hrad, na druhém kostel s vysokou věží. Na ostrově je řada solných pánví, kde se získává výtečná sůl. Ve městě je věž s mnoha celami, jíž se říká věž Avicennova. Má se totiž za to, že Avicenna se tu narodil. Na hradbách i baštách je mnoho stop po dělových koulích z doby, kdy ostrov byl v rukou barbarských Maurů a byl obléhán králem Donem Pedrem IV. z Aragónu. 16. června jsme propluli těsně kolem ostrova Mallorca a pokračovali jsme kolem Cabrery a Minorcy, až jsme vpluli do Lvího zálivu. Při dobrém větru jsme jej překřížili za tři dny a za další dva dny jsme již byli v úžině mezi Sardinií a Korsikou. Na Korsice bylo vidět hrad Bonifacio, který náleží jistému janovskému pánu. Naproti na Sardinii stojí hrad Longosardo patřící Kataláncům. Úžina se nazývá průliv Bonifácký a je velice nebezpečná plavbě. Za ním blízko pevniny leží neobydlený ostrov Ponza, na němž kdysi stávaly dva kláštery a nádherné budovy připisované básníku Vergiliovi. Na pevnině vlevo od nás strměly vysoké hory zvané Monte Casino, s hradem San Felice, majetkem krále neapolského. Po setmění 28. června jsme vpluli do přístavu Gaeta a zůstali jsme tu šestnáct dní, skládajíce a nakládajíce zboží. U vchodu do přístavu stojí dvě věže, vzdálené od sebe asi na dostřel praku; ve válce natáhnou od jedné ke druhé silný řetěz a všechny lodi v přístavu jsou tak v bezpečí. Město samo je výtečně opevněno od země i od moře; kopce kolem jsou pokryty vinicemi, olivovými háji a zahradami. Mezi nimi tu a tam prosvítají bílé domy s plochými terasovitými střechami; celé okolí je velice krásné na pohled. Kolem zálivu probíhá silnice, vroubená paláci a zahradami; je dlouhá dobré dvě leguy a vede k městu Mola di Gaeta. Zatímco naše loď kotvila v Gaetě, prohlédli jsme si ten bohatý a oku lahodící kraj široko daleko.

Všechna tato města a půda kdysi patřily hraběti z Fondi; nyní jsou majetkem krále Ladislava, který se jich zmocnil po válce s králem Ludvíkem. Nejkrásnější část Gaety leží podél hlavní ulice, která se táhne souběžně s nábřežím. Příčné ulice jsou úzké a strmé a těžko se v nich chodí. Hlavní ulice je velice živá a obchodní ruch tu neutuchá po celý rok. V řečené válce proti králi Ludvíkovi ztratil král Ladislav celé Neapolské království až na Gaetu; odtud však vyrazil a získal vše zase zpět. Zde v Gaetě byl oddán s Konstancií, dcerou Manfreda z Chiaramonte; po půldruhém roce manželství ji však zapudil a provdal ji proti její vůli za jednoho ze svých vazalů, syna Messera Ludvíka z Capuy. Král sám byl tomuto sňatku přítomen, a hned po oddavkách veřejně tančil se svou bývalou chotí. Ta však vzbudila veliké pohoršení, mluvíc hlasitě přede všemi na ulici i na tržišti o mnoha nepěkných věcech. Král to vše učinil na radu své matky královny Markéty, a později se oženil se sestrou posledního kyperského krále, Marií. S Konstancií neměl král žádné děti, ačkoliv ona pak měla s pánem z Capuy několik synů. Králova sestra Johana, provdaná za Viléma Habsburského, vévodu štýrského a babenberského, prý je vyhlášená krasavice.

13. července jsme zdvihli kotvy; minuli jsme několik neobydlených ostrůvků a ostrov Capri, který je obydlen a patří Neapoli. Večer se z jasného nebe přihnaly dva černé mraky a zdálo se, že klesají na hladinu; moře se jim s rachotem vzedmulo vstříc a z mraků se spustil prudký liják. Celá obloha se vmžiku zatáhla a zčernala; naštěstí jsme byli dosti daleko, takže nás průtrž nezasáhla. Cesta nás dále vedla mezi dvěma plochými, neobydlenými ostrůvky, které se jmenují Alicudi a Filicudi, a kolem ostrova Stromboli s vysokou sopkou, chrlící oheň a kouř. V noci jsme viděli plameny šlehající z kráteru a slyšeli jsme dunivé hřmění. Ostrov Lipari, na němž se ukazuje závoj sv. Agáty, zůstal vpravo. Zásluhou modliteb sv. Agáty přestaly tamější sopky soptit; a dodnes, když se některá ozve, přinesou v procesí ten závoj a k výbuchu nedojde. V úterý 17. července vládlo celý den bezvětří; v noci se však rozpoutala bouře, která nás hnala zpět, odkud jsme přišli. Vichřice zuřila celý následující den a strhala nám všechny plachty, takže co chvíli jsme byli ve vážném nebezpečí. Dvakrát se objevila na obou bocích lodi podivná světélka a námořníci na hlídce slyšeli cosi jako vzdálené hlasy; krátce nato bouře ulehla. Když se rozbřesklo, byli jsme zpátky u Liparských ostrovů. Pokoušeli jsme se pak proplout úžinou do Messinského zálivu. Byl tu však silný proud a téměř žádný vítr, takže jsme se tam nedostali; naopak v noci, když zavál protivný vítr, musili jsme na radu lodivoda, který k nám připlul z Messiny, odplout dále na moře. Přesto jsme najeli na mělčinu a poškodili jsme kormidlo. Již jsme myslili, že ztroskotáme, naštěstí však bylo moře klidné a vítr jen slabý, takže se nám podařilo loď vyprostit. Na volném moři jsme pak vyčkali do rána a s pomocí přílivu a příznivé ranní brízy jsme dosáhli přístavu Messiny.

Přes úžinu proti Calabrii stojí maják, věž, ve které za noci hoří oheň, aby lodi mohly najít vjezd do úžiny. Celý calabrijský břeh se zdál býti dobře obdělán; rozkládala se tu bohatá pole, vinice a zahrady. Za příznivého větru jsme pluli podél sicilského pobřeží, majíce po pravici horu a kráter Mongible (Etnu). Později jsme přejeli k druhému břehu, kde se nám objevilo město Reggio.

Čtyři dny jsme projížděli Benátským zálivem (Jaderským mořem) a v pátek večer jsme byli na dohled řeckého pobřeží, které náleží Benátčanům. V sobotu jsme obepluli mys Mariin zvaný Matapan a pokračovali jsme mezi ostrovy směrem k Rhodu. Na ostrově Cerigo jsme zahlédli trosky jakéhosi stavení; stával prý tu pohanský chrám, který znesvětil Paris unášeje Helenu. O něco dále nás proud málem zahnal na skály ostrova Sekilu; kapitán i posádka, vidouce nebezpečí, se jižjiž chtěli vrhnout do vln, když vtom nám Bůh prokázal milost a zachránil nás od jisté záhuby. Jeden po druhém míjely kolem nás ostrovy Archipelu; na největším z nich, Naxu, je hlavní město a sídlo vévodství. V pátek 3. srpna jsme pluli kolem Kalymnu a sousedního Langa (Kou), jehož obyvatelé jsou Rhoďané a někteří rytíři řádu sv. Jana tu jsou posádkou. Úzkým průlivem mezi ostrovem Nisyros a tureckým pobřežím jsme se neodvážili projíždět v noci; vyčkali jsme tedy do úsvitu a po celý příští den jsme pluli mezi ostrovy u tureckých břehů, které náleží Rhodu. Konečně v sobotu večer jsme zakotvili v přístavu města Rhodu.

Sotva jsme přirazili ke břehu, hned jsme se ptali, je-li tu velmistr. Řekli nám však, že opustil Rhodos a vyplul se svým loďstvem a se značným poetem rytířů, aby se spojil s galérami Janovanů pod velením maršála Boucicaulta k útoku na Alexandrettu. Vydali jsme se tedy druhého dne do velkého paláce, abychom se poradili s místodržitelem, který ho tu zastupoval. V paláci už věděli o našem příchodu; místodržící v průvodu řádových bratří nám vyšel vstříc a pravil, že z úcty ke králi kastilskému učiní vše, aby nám pomohl. Vysvětlili jsme mu, že jsme tu přistáli hlavně proto, abychom získali zprávy o Timurovi a poradili se, co bychom měli dělat. Avšak, ačkoliv jsme čekali na Rhodu od 5. do 30. srpna, nemohli jsme se dovědět nic určitého. Došly sice jakési zprávy; jednu přinesl člověk, který se vracel od loďstva ležícího teď u syrského pobřeží, a druhou nějací poutníci přicházející z Jeruzaléma. Obě se shodovaly v tom, že Timur má v úmyslu táhnout proti Sýrii a podrobit si sultána z Káhiry. Poslal mu nedávno vzkaz, že má razit na svých mincích Timurův znak a nápis a platit mu roční poplatek. Kdyby se sultán snad zdráhal, hrozil Timur, že se vrátí do Sýrie, jakmile přejdou letní sucha a bude dostatek dešťů. Toto prý oznámil jeruzalémskému guvernéru, aby to bez meškání rozhlásil mezi egyptským lidem. Byly to však přese všechno jen zprávy z druhé ruky, na které jsme se nemohli příliš spoléhat.

Znenadání se však vrátilo na Rhodos šest janovských korábu s podrobnými zprávami o pohybech loďstva. Celá flotila i s řádovými rytíři připlula prý k přímořskému hradu Kandeli a obléhala jej dvanáct dní. Velitel pevnosti podnikl proti nim výpad, při kterém oblehatelé ztratili patnáct válečných koní a řadu francouzských i janovských rytířů. Po tomto neúspěchu bylo obléhání přerušeno. Loďstvo odplulo k městu Tripolisu Syrskému, na které podniklo útok. Jeho obyvatelé však přehradili blízkou říčku, a sotva se naši lidé vylodili, otevřeli hráz a vypustili nadrženou vodu. Způsobili tím našim takovou pohromu, že se nakvap zase nalodili. Válečná rada se pak usnesla, že plachetní koráby, které jsou rychlejší než galéry, odplují do Alexandretty a zůstanou tam devět dní. Galéry pod velením rytířů měly plout dále na jih a napadnout Bejrút, město na syrském pobřeží, které je současně přístavem pro Damašek, vzdálený odtud sotva dva dny cesty po souši. Tento záměr se vskutku zdařil a Bejrút byl vypálen. Plachetnice však čekaly před Alexandrettou stanovených devět dní, aniž dostaly nějakou zprávu o galérách. Na lodích houfně umírali koně, neboť nebylo dosti vody k napájení; i mužstvo začínalo trpět nedostatkem potravin. Kapitán proto rozhodl, že se bez meškání vrátí na Rhodos, Tím se stalo, že všechny plachetnice byly zpět na Rhodu, než jsme odtud odjeli. O pohybech knížete Timura a o tom, kde teď leží táborem, jsme se po celou tu dobu nedověděli nic. Nezbylo nám tedy nic jiného než se vypravit na cestu do Karabághu, okrajové perské provincie, kde, jak známo, Timur obvykle trávívá zimu. Tam se jistě dovíme, kde je.

Rhodos není příliš veliké město, je však velmi dobře opevněn. Má veliký a chráněný přístav se dvěma ohromnými vlnolamy; na jednom z nich stojí čtrnáct větrných mlýnů. Ve městě je palác velmistra a obydlí rytířů, klášter, nemocnice a překrásný chrám. Rytíři smějí vyjít za hradby jen na velmistrovo zvláštní povolení. Obyvatelé ostrova jsou převážně Řekové, náležející řecké církvi. Rhodský přístav má veliký význam pro obchod; zastavují se tu všechny lodi plující do Alexandretty nebo se zbožím pro Jeruzalém či jiná syrská města. Maloasijské Turecko je tak blízko, že odtud bývá slyšet hlasy.

V pátek 31. srpna jsme vstoupili na loď, která nás mela dopravit na Chios. Majitelem byl jistý Janovan, Messer Leonardo Gentile. Plavba z Rhodu na Chios je velice nebezpečná; z jedné strany je nutné se vyhýbat blízké turecké pevnině, na druhé straně hrozí ztroskotání o úskalí nesčetných ostrovů. Vraceli jsme se částečně kolem Kou a Kalymnu, cesta nám však trvala velice dlouho, neboť téměř stále vál vítr proti nám. Jednou jsme viděli na pevnině město Palatia (Miletus), kde prý tábořil Timur krátce před bitvou u Angory. Turci z Palatie přepadají často ostrov Leros, náležející Rhodu, unášejí lidi a kradou dobytek. Zastavili jsme se tu a doplnili zásobu vody. Minuli jsme kromě jiných ostrovy Patmos a Samos a 18. září jsme spustili kotvu v přístavu Chios, který náleží Janovu. Na Chiu nás stihla zpráva, že náhle zemřel nejstarší syn a dědic tureckého sultána Bájezída, jehož kdysi Timur porazil. Mezi mladšími bratry se rozpoutala občanská válka, jež měla rozhodnout o příštím vládci Turecka. Chtěli jsme proto hned opustit Chios a plavit se dále; nenašli jsme však žádnou vhodnou loď až do 30. září, kdy nás vzala na palubu malá španělská bárka, která patřila Janovanu Messeru Boquirovi de Marta.

U ostrova Mitylene nám prudký vítr strhl několik plachet a odvál je přes palubu. Byli jsme již blízko průlivu, známého jako Románská úžina (Dardanely); byla však temná noc a silný vítr, takže kapitán se raději rozhodl křižovat tu do svítání, aby neminul ústí úžiny. Kolem půlnoci nás však náhlý poryv větru zahnal daleko nazpět až k ostrovu Merdi. Ráno jsme tedy zakotvili přece jen na Mitylene, abychom tu opravili pocuchané plachty a vzali si lodivoda. Zůstali jsme tu čtyři dny. Ostrov má obvod asi tři sta mil a je hustě zalidněn; zdálo se nám však podle množství zřícenin, že v minulosti musil mít ještě více obyvatel než dnes. V jednom takovém paláci jsme viděli čtyřicet sloupů z bílého mramoru; bývala tu prý poradní síň, kde se scházeli občane. Dnešní obyvatelé jsou Rekové, kdysi poddaní císaře cařihradského. Nyní je pánem ostrova janovský velmož Messer Jan Gattilusio, jehož otec se oženil s dcerou dřívějšího císaře Andronika III.

Vypravují tu o něm podivuhodný příběh. Asi před dvaceti lety postihlo ostrov strašlivé zemětřesení. Hrad, kde spala celá rodina Gattilusiů, otec, matka, malý Jan a jeho dva bratři, se zřítil a pohřbil v troskách všechny kromě Jana, kterého našli i s kolébkou druhý den živého a zdravého na vinici pod hradem.

Když jsme přistáli na Mitylene, doslechli jsme se něco o Mladém císaři cařihradském (Janovi, synu Andronikovu), kterého jeho strýc císař Manuel nedávno připravil o nástupnictví. Tento Mladý císař Jan se oženil s dcerou Jana Gattilusia, pána na Mitylene, a žil se svým tchánem na ostrově. Krátce před naším příchodem se oba vypravili s dvěma velkými a pěti menšími galérami do Saloniky, chtějíce se zmocnit města, které náleží císaři (Manuelovi) cařihradskému. Mladý císař Jan žil kdysi na dvoře sultána Bájezída v tureckém městě Selymbrii. Roku 1399 tam připlul maršál Boucicault, tehdejší guvernér Janova, v čele deseti galér, násilím ho unesl a dopravil do Cařihradu, kde ho smířil s jeho strýcem Manuelem. Podmínkou smíru bylo, že Manuel dá svému synovci Saloniku. Nato maršál Boucicault vzal císaře Manuela s sebou do Francie, aby si u francouzského krále vyprosil pomoc proti Turkům. Jan zatím vládl v Cařihradě jako místodržící svého strýce; avšak než se Manuel vrátil, dohodl se Jan se sultánem Bájezídem – to bylo ještě před bitvou u Angory — že mu v případě vítězství odevzdá Cařihrad i vládu. Sultán byl však poražen a Manuel, když se po svém návratu dověděl o Janově zradě, rozlítil se na něho a nařídil, že mu již nikdy nesmí přijít na oči. Přitom ho zbavil také vlády nad Salonikou, kterou mu dříve přislíbil. Proto tedy Jan, který se uchýlil do vyhnanství na Mitylene, teď vyplul se svým tchánem, aby se pokusil znovu získat ztracenou Saloniku zbraní. Gattilusio se snažil získat si pro tento podnik pomoc svého přítele maršála Boucicaulta a janovského loďstva, které leželo před Alexandrettou. Po jejich odjezdu se vrátil na Mitylene posel, kterého poslali k Boucicaultovi; věděl však jen, že maršál odplul z Alexandretty a přibyl na Rhodos. Co hodlá učinit dále, není známo.

6. října jsme rozvinuli plachty a opustili Mitylene, abychom se znovu pokusili proplout úžinou. Nepodařilo se nám napoprvé překonat silný proud a musili jsme na noc zakotvit u ostrova Tenedos. Na pravé straně úžiny stávalo kdysi bohaté a mocné město Trója, jehož zříceniny jsme viděli z našeho kotviště. Město se zdálo zabírat okruh mnoha mil a nad ním se tyčil strmý pahorek, ve starověku zvaný Ilion. Na ostrově Tenedu byl kdysi trojský přístav; král Priamos tu zbudoval mohutný hrad, který skýtal ochranu řeckým lodím. Ostrov je velice úrodný, je však přesto úplně neobydlený. Před dvaadvaceti lety jej totiž císař Jan Palacologus, otec Manuelův, slíbil Janovanům, kteří mu měli zase přispět na pomoc ve válce proti sultánovi Muradovi. Z ničeho nic však císař prodal ostrov Benátčanům, kteří jej hned obsadili a opevnili se tu. Janované se ovšem bránili, poukazovali na císařův slib a na to, že oni svůj závazek vůči němu již splnili a že tedy císař neměl právo takto jednat. Vznikla z toho roztržka mezi Janovem a Benátkami, obě strany vyzbrojily svá loďstva, střetly se u Tenedu a obsadily každá část ostrova. Mnoho životů bylo zmařeno a ostrov byl úplně zpustošen. Při mírovém jednání v Benátkách bylo dohodnuto, že obě strany ostrov vyklidí a zboří svá opevnění. Od té doby je tedy Tenedos zcela pustý a nenáleží ani jednomu, ani druhému. Nedůvěra mezi Benátčany a Janovany však trvá stále. Čekali jsme tu na příznivý vítr deset dní; mezitím připlula na Tenedos obchodní loď z Cařihradu, která přivezla zprávu, že v Gallipoli, tureckém městě na thráckém pobřeží, se rozmáhá morová nákaza.

Z vrcholku ostrova jsme viděli v dálce na západě mlhavý obrys hory Athos, kde, jak nám řekli, je klášter řeckých

mnichů. Nesmí tam žádná žena, by dokonce ani zvířecí samička, nic, co by mohlo dát život potomstvu. Mniši nosí žíněné šaty, nepijí víno a nejedí maso, olivový olej ani ryby s červenou krví, ačkoliv klášter jez okolí dobře zásobován. Od hladiny moře na vrchol, kde stojí klášter, jsou prý dva dny cesty.

Konečně 17. října se vítr obrátil, takže jsme mohli opustit Tenedos. Před vchodem do úžiny jsme však ještě jednou uvázli pro bezvětří. Ústí průlivu je velice úzké, jen asi osm mil; vpravo na území Turků leží zříceniny velkého hradu, který prý asi před dvěma lety přepadly a vyplenily janovské galéry. Na tomto místě stával kdysi tábor Řeků obléhajících Tróju. Byl opevněn trojitým pásem zákopů, aby Trojané nemohli zničit řecké lodi. Na protější straně, na řeckém břehu, stojí na kopci jiný hrad, zvaný Xetea, a opodál ještě jeden, patřící Arménům. Všechny tu byly zřejmě postaveny, aby střežily vjezd do průlivu.

Příštího dne jsme připluli k městu Gallipoli, které náleží Turkům, ačkoliv leží na řecké straně. Městu vládne Sulejman Čelebí, nyní nejstarší syn zemřelého sultána Bájezída; kotví tu turecké loďstvo a jsou tu velká skladiště, loděnice a arzenál. V přístavu leželo přes čtyřicet galér; gallipolská pevnost má silnou a vybranou posádku. Gallipoli bylo první město, kterého se Turci zmocnili na evropské straně úžiny; dříve patřívalo Janovu. Odtud dobývali Turci všechny své ostatní državy v Thrákii; a kdyby ztratili Gallipoli, musili by se stáhnout vůbec z Evropy. [* Přes gallipolský přístav jim přicházejí posily i zásoby; gallipolská pevnost je bod, kterým Turci drží v šachu celé Řecké císařství.

Za Gallipoli se uzounký průliv rozšiřuje v Marmarské moře. Turecký břeh je všude hornatý, thrácká strana však je plochá a úrodná. Ze zdejšího ostrova Marmora se vozí mramor na cařihradské chrámy. V zálivu Trilla nedaleko odtud přistávají ti, kdo cestují do Brusy, jednoho z velkých tureckých měst. Velice pomalu jsme se blížili thráckému břehu, neboť vítr nás stále zaháněl na opačnou

stranu. Když jsme spustili kotvu, byli jsme ještě asi patnáct mil od Cařihradu. Poslali jsem odtud posla do Pery, aby nám zajistil ubytování a ohlásil nás u císaře. Ve středu 24. října jsme byli nuceni přesednout se všemi zavazadly do velkého člunu, s nímž jsme se bezpečně dostali do Pery. Naše loď byla proti vanoucímu větru zcela bezmocná a stále se nemohla dostat do Cařihradu. Ve městě jsme nalezli připravené obydlí a ihned jsme se obrátili na tamější přátele, aby nám poradili, jak nejlépe pokračovat dále. Byla již pokročilá doba a zima hrozila přijít každým dnem.

Příští neděli (28. října) pro nás poslal císař. Přepravili jsme se z Pery přes Zlatý roh člunem a na cařihradském břehu jsme byli uvítáni řadou vysokých hodnostářů. Když jsme přijeli k paláci Blachernae, císař se právě vrátil z bohoslužby; byli jsme ihned uvedeni do jeho soukromé komnaty. Slyšení trvalo dosti dlouho a byla mu přítomna i císařovna Irena, jeho žena, a jejich tři synové, princové Jan, Theodor a Andronikus, z nichž nejstaršímu mohlo být asi osm let. Sotva jsme se vrátili domů, přinesli nám lovčí Jeho Veličenstva krásného jelena. V pondělí k nám přišli dvorští úředníci a přinesli císařovu odpověď na razné otázky, o nichž jsme s ním hovořili. Vyslovili jsme tehdy přání, že bychom si rádi prohlédli město a jeho chrámy a zejména svaté ostatky, které v nich jsou uloženy. Nato nám císař poslal svého zetě, Messera Ilaria z Janova, manžela své dcery Zampie Palacologovny, aby nás doprovázel.

S ním jsme tedy navštívili nejprve chrám Sv. Jana Křti tele, zvaný Sv. Jan v Petře, nedaleko Paláce. Je v něm uloženo množství ostatků, avšak jen císař sám má od nich klíce. Toho dne však byl císař na honu a klíče nám bohužel neposlal. Ukázali nám tedy jen levé rámě sv. Jana Křtitele a teprve později jsme uviděli i ostatní. Odtud jsme jeli k Panně Marii Peribleptos, před níž se rozkládá rozsáhlý dvůr s cypřiši, ořechy a jilmy. Chrámová budova je ozdobena množstvím soch a obrazů, bohatě malovaných zlatem a modří. Uvnitř je pět oltářů; půdorys je čtvercový, střechu podpírají sloupy z jaspisu a stěny i podlaha jsou rovněž obloženy jaspisem. V rohu chrámu je mohutný náhrobek z červeného jaspisu, kde je pochován císař Romanus. Vyprávěli nám, že náhrobek byl kdysi zlacený a zdobený množstvím drahokamů; po dobytí Cařihradu Latiny před dvěma sty lety byly však chrám i náhrobek vypleněny. Zde v tomto kostele mají druhou ruku sv. Jana, avšak jen od lokte dolů a na ruce chybí palec. Tato paže se zdá být čerstvá a uchovaná, zatím co druhá v kostele sv. Jana byla spálená a vlastně je jen kůže a kost. To proto, že když bylo tělo sv. Jana spáleno, jeho pravá ruka zůstala jediná neporušena; tou totiž ukázal vzhůru k nebi volaje „Ecce Agnus Dei“. K chybějícímu prstu se pojí tato pověst: kdysi v dávných dobách žil u města Antiochie ohromný drak, kterému každý rok musili předhodit živého člověka. Oběť se vybírala losem. Jednou los padl na dceru jakéhosi muže, který ve svém zármutku hledal radu a pomoc u křesťanských mnichů. Říkal, že slyšel o zázracích, které Bůh učinil na přímluvu sv. Jana, a prosil, aby se směl pomodlit k světcovým ostatkům. Doufal, že Bůh ještě jednou projeví svou milost a zachrání jeho dceru od strašlivé smrti. Mniši s nim měli soucit a vydali mu světcovu paži, aby se k ní modlil. Muž se však v nestřeženém okamžiku zahryzl do palce té svaté ruky, ukousl jej a odnesl jej v ústech. Když pak měla být jeho dcera obětována a drak již otevíral tlamu, aby ji pohltil, vhodil její otec palec sv. Jana drakovi do chřtánu. Nestvůra okamžitě pukla a všichni poznali, že Bůh znovu učinil zázrak.

V témž kostele mají i malý křížek, vyřezaný ze dřeva pravého kříže, jehož rameno objevila v Jeruzalémě sv. Helena, matka císaře Konstantina, který založil Cařihrad. Dále zde mají celé tělo sv. Řehoře, dokonale zachované.

Téhož dne jsme ještě navštívili chrám sv. Jana při Studionském klášteře, a velké, otevřené prostranství zvané Hippodrom, kde se pořádají turnaje a klání. Sedmatřicet mramorových sloupů, tak velikých, že by je tři muži neobjali, vroubí arénu a podpírá visutou galerii, rovněž z bílého mramoru, odkud dámy a slečny přihlížejí zápolení. Kolem celého Hippodromu stojí řady lavic, jedna za druhou, na kterých sedá prostý lid. Dole před lavicemi jsou komory, otevřené do arény, kde si zápasníci oblékají a svlékají zbroj.

Nakonec jsme se ještě podívali do chrámu zvaného Santa Sofia, což v řečtině znamená Pravá Moudrost, totiž Syn Boží. Je to největší, nejdůstojnější a nejkrásněji vyzdobený chrám v Cařihradě. Zde je sídlo řeckého patriarchy, jemuž tu říkají metropolita. Vpředu je dvůr, kde stojí devět ohromných bílých sloupů, největších a nejtlustších, jaké jsem kdy viděl. Každý sloup je zakončen hlavicí a říká se, že na nich kdysi byl postaven veliký sál, kde se scházeli církevní hodnostáři. Kromě těchto sloupů je tu ještě jeden, vysoký, štíhlý a kamenný, a na něm nahoře stojí veliký měděný kůň, na němž rozkročmo sedí jezdec v plné zbroji, taktéž z mědi, s ozdobou z pávích per na hlavě. Viděli jsme, že socha je železnými řetězy pevně připoutána k pilíři, aby ji vítr neshodil. Je lak ohromná a sloup tak vysoký, že až oči přecházejí. Říkali nám, že jezdec má představovat císaře Justiniána, který sochu postavil, založil chrám sv. Sofie a vykonal velké činy v bojích proti Turkům.

Do chrámu se vchází podloubím, které vypadá jako malá kaple. Podpírají je čtyři sloupy a za ním jsou vlastní dveře, velice vysoké a široké, pobité bronzem, které vedou do oddělené chodby s galerií nahoře. Dalšími bronzovými dveřmi se vchází do prostranné předsíně s dřevěným stropem. Vlevo i vpravo se otvírají boční lodi se stěnami vyloženými mramorem a různobarevným jaspisem. Do hlavní lodi se vchází paterými dveřmi z bronzových plátů; prostřední jsou největší a jsou vlastně hlavní vstupní branou do chrámu. Čtverhranná hlavní loď s apsidou je myslím nejvelkolepější, největší a nejnádhernější na celém světě. V obou postranních lodích i v předsíni jsou visuté galerie otevřené do hlavní lodi, z nichž je možno poslouchat mši. Všechny tři galerie jsou spojené; jsou neseny sloupy z mramoru a zeleného jaspisu a z hlavní lodi jsou vidět jejich stropy.

Nejmohutnější je však obrovská kupole, jež kryje hlavní loď. Je okrouhlá a daleko vyšší než stropy postranních lodí, takže člověk musí mít dobré oči, chce-li si ji zdola prohlédnout. Loď pod kupolí je sto pět kroků dlouhá a devadesát tři široká; kupoli podpírají Čtyři obrovské pilíře, obložené deskami z barevného jaspisu, dva vlevo a dva vpravo, pomalované červenou porfyrovou hlinkou. Vnitřek báně je pokryt mozaikou a nad oltářem je ohromný mozaikový obraz Boha Otce. Loď je tak ohromná, že postava Boha Otce, viděna zdola, se zdá být v přirozené lidské velikosti. Ve skutečnosti však jsou oči v Boží tváři nejméně tři dlaně od sebe; dělá to nesmírná výška, v níž je obraz umístěn.

Podlaha je rovněž pokryta jaspisovými deskami; uprostřed stojí kazatelna se stříškou na osmi sloupech. Postranní galerie obklopují loď ze tří stran; na čtvrté straně je vysoký oltář, který sám je zázrak na pohled. Ze svatých ostatku zde mají tělo jakéhosi patriarchy a rožeň, na kterém byl za živa usmažen sv. Vavřinec.

Vnější okruh kostela, který zahrnoval řadu různých vedlejších budov, prý kdysi měřil deset mil. Dnes je většina těch stavení v rozvalinách, dokonce i některé boční vchody do chrámu jsou zavaleny kamením. V podzemí chrámu je prý obrovská vodní nádrž, tak veliká, že na ní může plout sto galér. Není zde možno popsat, ba ani vyjmenovat všechny divy, které jsme viděli v chrámě Sv. Sofie. Vskutku je to tak rozsáhlý a podivuhodný chrám, že ani za mnoho hodin jej nelze prohlédnout celý. Musím jen dodat, že chrám je nedotknutelnou svatyní a každý zločinec, který se do něho uchýlí, cizinec nebo Řek, ať se dopustil krádeže, loupeže či vraždy, tu je v naprostém bezpečí a nesmí být vydán.

(pokračování)

Po prohlídce jsme se vrátili do svého obydlí v Pere. Nazítří jsme se měli opět sejít se svým průvodcem u brány zvané Kynegos na Zlatém rohu. Nedošlo však k tomu, neboť sotva jsme vyjeli, zadrželi nás a vrátili nás zpět. Do města Pery došly totiž zprávy o tom, že benátské loďstvo se utkalo s Janovany, kteří pod velením maršála Boucicaulta byli na cestě proti Alexandrettě. Někde poblíž Modonu došlo k bitvě, ve které Benátčané rozprášili janovské galéry, způsobili Janovanům těžké ztráty a mnoho lodí zajali. Mezi zajatci je prý i synovec maršálův Chastel Morate. Tyto události vyvolaly v Peře velké pobouření, řada zdejších Benátčanů byla uvržena do vězení a mnoho benátských lodí v přístavu bylo zabaveno v odvetu. Mezi jiným byla záborem postižena i malá galéra, kterou jsme si chtěli najmout k další cestě do Trapezuntu; městští místodržitelé nám s politováním oznámili, že ji nutně potřebují pro odeslání spěšných zpráv. Byla to pro nás veliká rána; k odplutí nám zbývalo už jen málo času a bylo velice těžké najít včas jinou loď. Omluvili jsme se tedy Messeru Ilariovi, neboť především jsme se musili poradit, jakým způsobem splnit úkoly, které nám svěřil náš král. Toho dne nám císař poslal půlku divokého kance, kterého sám skolil. Druhého dne, ve čtvrtek, jsme se setkali s Messerem Ilariem a navštívili jsme společně chrám Panny Marie v Blachernách, který stojí blízko zřícenin starého hradu (věže Anemaské), kde dříve bydlívali vyslanci. Dověděli jsme se, že věž dal zbořit starý císař (Jan Palacologus), protože ho v ní jednou věznil jeho starší syn Andronikus, bratr dnešního císaře a otec Mladého císaře (Jana), který je teď ve vyhnanství. Tento Jan prý správně má být císařem, ačkoliv on to byl, který svou zradou by byl málem zničil Cařihrad i císařství. Andronikus se vzbouřil proti svému otci Janu Palaeologovi a chtěl ho sesadit. V téže době se vzbouřil též dědic tureckého sultána Muráda Sávadží proti svému otci. Syn sultánův a syn císařův se spolu spikli proti svým otcům a chtěli se zmocnit vlády v obou zemích. Sultán a císař se však spojili, vytáhli proti spiklencům a zajali je na hradě Gallipoli. Dohodli se, že každý z nich dá svého syna oslepit a že gallipolský hrad bude zbořen, aby všem budoucím rebelům byl dán odstrašující příklad. Jakmile byli spiklenci potřeni, byl hrad zbořen a Turek vskutku oslepil svého syna; císaři se však Andronika zželelo; oslepil ho tedy jen částečně a dal ho uvrhnout do hlubokého temného vězení. Po nějaké době pak dal souhlas k tomu, aby Andronikova žena navštívila svého manžela v žaláři a vyhojila jeho zrak. Jednoho dne, když byla u něho, spatřila velikého hada, který se objevil v díře ve zdi a zase zmizel. Pověděla o tom Andronikovi, který vyčkal, až se had znovu objevil, a zabil ho holýma rukama. Byl to prý neobyčejně velký had; když ho ukázali císaři, byl jat soucitem a propustil Andronika na svobodu. Princ však znovu začal kout pikle a tentokráte se mu podařilo zmocnit se otce. Císař seděl nějakou dobu ve vězení, až ho někteří z jeho šlechticů vysvobodili. Andronikus uprchl a císař ho vydědil ve prospěch jeho mladšího bratra Manuela. Po Andronikovi vsak zůstal syn Demetrius, jinak též Jan, o němž někteří tvrdí, že má právo na trůn a měl by vládnout společně se svým strýcem. Vskutku oba se nedávno dohodli, že každý z nich bude užívat titulu císař; po smrti Manuelově bude panovat Jan, po něm syn Manuelův a po tom opět syn Janův. Tak se měly oba rody střídat; jsem však přesvědčen, že ani jeden z nich úmluvu nedodrží.

Toho dne jsme se jeli znovu podívat na ostatky v chrámě Sv. Jana Křtitele, k nimž jsme tehdy neměli klíče. Tentokráte klíče byly po ruce; mniši ve slavnostních ornátech vystoupili za zpěvu litanií na věž, kde byly ostatky uloženy; snesli dolů ozdobnou truhlu, rudě nabarvenou a zapečetěnou dvěma voskovými pečetěmi. Odemkli ji a vyňali z ní malou zlatou krabičku, v níž bylo několik zlomků chleba, jež na Zelený Čtvrtek a o Poslední večeři podal náš Pán Ježíš Kristus Jidášovi, čímž naznačil, kdo ho zradí. To, co leželo před námi, bylo sousto, které Jidáš nebyl s to spolknout.

V jiné zlaté krabičce byla zatavena v kovu křišťálová fiola s několika kapkami Kristovy krve, jež vytryskla z Jeho boku, když Longinus Jej bodl kopím. Hrot toho kopí tu byl také; byla to tenká, zahrocená čepel s dutinou, kde bývala připevněna násada. Na špičce ulpělo několik kapek krve dosud tak čerstvých, jako by rána byla právě zasazena. Jiné zlaté pouzdro skrývalo kousky sražené krve, jež vytryskla ze Spasitelovy sochy na krucifixu, když jistý bejrútský žid, chtěje zhanobit Krista, do ní bodl. Dále tu bylo několik vousů z Ježíšovy brady, které Mu vytrhli židé při ukřižování, kus hole, kterou uhodili Ježíše do hlavy, když stál před Pilátem, a útržek houby, kterou Mu podali na kříž ocet a žluč. Ve velkém relikviáři byl chován úlomek kamene, na nějž položili tělo Kristovo, když Jej sňali s kříže. Bylo tu i roucho Páně, o něž Pilátovi služebníci metali los. Bylo pečlivě složené a zapečetěné, aby si z něho nikdo nemohl odříznout kousek pro sebe; dříve prý se to stávalo.

Zatímco jsme si to vše prohlíželi, vniklo sem několik lidí, kteří využili naší návštěvy a plačíce radostí se tu modlili k těm svatým relikviím.

Navštívili jsme ještě jiná památná místa, mezi nimi i nevelký kostel Panny Marie Hodegetria, k němuž patří klášter, jehož mniši nejedí maso, nepijí víno a nedotknou se ničeho, v čem je olivový olej nebo rybí maso s krví. Zde je pochován císař Andronikus, otce Mladého císaře, o němž jsme již mluvili.

V Cařihradě mají překrásnou nádrž, zvanou cisterna Muhammadova. Má klenutou střechu, kterou nese čtyři sta devadesát mramorových sloupů. Nádrž pojme tolik vody, že velké množství lidí se tu může zásobovat.

Cařihrad je obehnán vysokými hradbami s mnoha pevnými věžemi. Hradby tvoří trojúhelník, jehož každá strana měří šest mil. Celý obvod je tedy osmnáct mil, tj. šest leguí. Dvě strany přiléhají k moři (Marmarskému a Zlatému rohu). V rohu, který je nejdále od moře (a nad Zlatým rohem), je pahorek, na němž stojí císařský Palác (Blachernae). Ačkoliv je plocha města tak rozsáhlá, město samo není obydleno příliš hustě. Jsou tu kopce a údolí, zahrady a pole a mezi nimi jsou roztroušeny osady a předměstí , a to vše je zahrnulo do obvodu města. Nejlidnatější čtvrť leží na pobřeží u výběžku, který vyčnívá do Marmarského moře. Obchodní čtvrť se rozkládá kolem bran, které vedou na břeh Zlatého rohu; na protějším břehu jsou brány města Pery. Přistávají tu galéry a menší lodi a vykládají své zboží; a zde na břehu se setkávají lidé z Pery a z Cařihradu a sjednávají své obchody. Ve městě je množství paláců, kostelů a klášterů, většina z nich je však v rozvalinách. Všude je znát, že kdysi v dávných dobách býval Cařihrad jedním z nejmocnějších a nejbohatších měst světa. Říká se, že ještě dnes tu je přes 3000 kostelů, velkých i malých. Ve městě je mnoho studní a pramenů sladké vody; poblíž kostela Sv. Apoštolů se táhne nad domy a zahradami od jednoho kopce k druhému Valentův vodovod. V jedné ulici vedoucí k bráně je směnárna; jinde stojí uprostřed ulice pranýře, na nichž jsou ukazováni zločinci a ti, kdo se nějak provinili proti městskému právu, například tím, že špatně vážili maso nebo chléb. Takoví zůstávají na pranýři den a noc, v dešti i větru, a nikdo jim nesmí pomoci. Za hradbou podél břehu Zlatého rohu, proti Peře, jsou nesčetné obchody a krámy, kde se obchoduje vším možným. Cařihrad a Pera svou polohou na obou stranách Zlatého rohu trochu připomínají Sevillu; Pera je tu jako Triana (sevillské předměstí na západním břehu Quaclalquiviru). Řekové však městu neříkají Cařihrad (Konstantinopol), ale Estombol.

Pera je malé městečko, avšak velice živé. Je obehnáno silnými hradbami a má krásné výstavné domy. Náleží Janovu a bydlí tu stejně Řeků i Janovanů. Domy jsou nastavěny tak těsně ke břehu, že od hradeb k vodě je jen několik kroků. Hradby se táhnou nejprve podél moře, pak však odbočují do vnitrozemí přes příkrý vršek, na jehož vrcholu stojí vysoká věž, která zdaleka vévodí městu. Opodál za městem je ještě vyšší vrch, kde býval tábor sultána Bájezída při obléhání Pery a Cařihradu (1399). Zde stály jeho obléhací stroje a odtud vedl útok proti městu. První obležení trvalo šest měsíců; 400 000 sultánových mužů tu tábořilo, zatímco šedesát galér a jiných lodí blokovalo přístav. Město se však skvěle bránilo a Turkům se nepodařilo proniknout ani do předměstí. Je vskutku zvláštní, že tak mocný národ jako Turci si může vést tak neobratně při obléhání.

Mořský záliv (Zlatý roh) je velice úzký; při ústí měří sotva míli, což je třetina leguy. Mám za to, že je to nejlepší a nejbezpečnější přístav na světě, chráněný před větrem ze všech stran; lodi, které tu kotví, jsou jisty před přepadením, pokud ovšem Pera a Cařihrad drží spolu. Voda je čistá a hloubka postačuje i pro největší válečné lodi.

Naproti Cařihradu, přes Bospor, je už turecké území zvané Skutari. Četné čluny denně přejíždějí z Pery a Cařihradu do Skutari a zpět.

Janované získali kdysi Peru tak, že odkoupili od kteréhosi císaře takový kus půdy, jaký se dá ohraničit býčí koží, rozřezanou na řemínky. Před šestadevadesáti lety tu založili město. Sotva stály první domy, vystavěli hned kolem dvojité hradby, ale tak, že uvnitř hradeb ležely i dvě osady za městem; to se stalo svémocně, bez vědomí a souhlasu císařova.

Přesto patří Pera ještě do jisté míry císaři; platí tu jen jeho mince a město je podrobeno jeho zákonům a soudům. Janované je nazývají Pera, Řekové mu však říkají Galata. Gala je řecky mléko; je to tedy místo, kde se dojí. Vskutku, kdysi se sem přiháněla stáda k dojení a odtud se mléko vozilo do Cařihradu. V Peře jsou dva kláštery, Sv. Pavla a Sv. Františka, které mají také množství svatých ostatků, mezi nimi i kyčelní kost sv. Kateřiny, kosti sv. Ludvíka, krále francouzského, ramenní kosti sv. Pantaleona a sv. Maří Magdaleny a tři lebky ze sťatých jedenácti tisíc panen. V klášteře Sv. Františka je pohřben francouzský konetábl (Filip, hrabě z Artois), kterého Turek zajal v bitvě u Nikopole, kde porazil francouzské křižáky spojené s králem uherským. V klášteře Sv. Pavla leží pán z Truxi a řada jiných francouzských rytířů, které sultán Bájezíd zrádně zavraždil. Žádal za ně výkupné, a když mu bylo řádně vyplaceno, dal jim podat jed.

Pobyli jsme v Peře od 24. října do 13. listopadu a po celou tu dobu se neobjevila žádná loď, která by plula do Trapezuntu. Zima byla již přede dveřmi a plavba po Černém moři je v zimě velice nebezpečná. Abychom se vyhnuli dalšímu prodlení, rozhodli jsme se najmout si sami malou galéru. Janovský plavce Messer Nicolo Socato byl ochoten ihned vyplout; nakoupili jsme tedy nezbytné zásoby a řečeného úterka dne 13. listopadu jsme měli opustit přístav. Nesešli se však všichni veslaři a ani zásoby nedošly všechny včas, takže teprve druhého dne o polednách za příznivého větru jsme vyrazili bosporským průlivem k Černému moři. Asi po třech hodinách jsme nabrali pitnou vodu na řeckém břehu pod věží zvanou Therapia. Zanedlouho nato jsme vypluli do Černého moře úžinou mezi dvěma hrady, z nichž jednomu se říká Řecký Karaul a druhému Turecký Karaul. Řecký hrad je pobořený a opuštěný; v turecké pevnosti však je silná posádka. Z vody pod každým hradem se tyčí věž, obehnaná hradbou; říká se, že kdysi, když ještě Řekové byli pány obou břehů Bosporu, dal se průliv uzavřít řetězem nataženým od jednoho hradu k druhému a každá loď, která chtěla proplout sem nebo tam, musela zaplatit poplatek.

Při setmění jsme zakotvili u břehu, na kterém bylo vidět zříceniny četných kostelů i jiných zpustlých staveb.

O půlnoci jsme zdvihli kotvu a vpluli jsme do Černého moře, držíce se blízko tureckého pobřeží. Brzy ráno nám však prasklo ráhno a posádka se musela chopit vesel. Přirazili jsme ke břehu, abychom opravili škodu, a pokračovali jsme dále po poledni. Minuli jsme malý hrad na skále, vybíhající daleko do moře a spojené s pevninou jen úzkou Šíjí; při západu slunce jsme dosáhli přístavu Finogia, který leží na malém ostrůvku a patří Janovu. Úřady v Peře nedávno vyslaly do Černého moře dva plně vyzbrojené válečné koráby, aby tu vyčkaly a překvapily nic netušící benátské lodi, vracející se se zbožím z Tany (Azova). Janované měli rozkaz zajmout benátské kupce, kteří ještě nevěděli o válce mezi oběma republikami. Jeden z janovských korábů kotvil právě ve Finogii. Nazítří jsme chtěli pokračovat, vítr vál však proti nám, takže jsme my i janovský koráb musili zůstat v přístavu. Na ostrůvku, který je vzdálen asi dvě míle od břehu, není stálé obyvatelstvo; je tu jen přístav a pevnost, která vlastně zahrnuje celou skálu. Přístav není příliš bezpečný, proto jsme chtěli přejet do Kirpenu, asi o šest mil dále na východ, kde kotvil druhý janovský koráb čekající na Benátčany. Náš člunař však byl toho názoru, že bude lépe zůstat zde a nejet do Kirpenu; přesunuli jsme tedy jen kotviště co nejblíže k pevnosti. O půlnoci se zdvihl prudký vítr a moře se rozvlnilo, člunař mínil, že bude bezpečnější, opustíme-li přístav a zakotvíme-li venku v závětří za korábem. Dal zdvihnout kotvu a muži se pokusili vyveslovat ven, kde kotvil koráb. Bouře nás však strhla stranou, takže jsme jej minuli. Vichr dul ve stále silnějších poryvech a brzy jsme viděli, že se ke korábu nedostaneme. Pokusili jsme se vrátit do přístavu, avšak i to se ukázalo nemožným; z nouze jsme tedy vyhodili obě kotvy tam, kde jsme byli. Bouře zuřila stále více a každou chvíli se zdálo, že kotvy povolí a loď se roztříští o skály ostrova. Milostí Boží však kotvy vydržely; kdybychom se byli jen dotkli hrozícího úskalí, čekala nás jistá záhuba. Nebezpečí přesto nebylo ještě zažehnáno. Všichni jsme se modlili a prosili Boha o milost, bez níž nebylo vyváznutí. Vysoké vlny se přelévaly přes palubu, loď se válela z boku na bok a začínala nabírat vodu. Zdálo se, že jsme ztraceni. Už už jsme se vzdávali naděje; kdyby bylo světlo, byli bychom vytáhli plachtu a najeli s lodí na břeh; potmě však jsme nevěděli, kde jsme. K dovršení všeho, když bouře dosáhla vrcholu, utrhl se janovský korál), dal se do pohybu a hnal se na nás, jako by nás chtěl rozdrtit. Ale Bůh nám byl milostiv i tentokrát: koráb nás

O vlásek minul, za okamžik však narazil na pobřežní skály a roztříštil se. Dávno před rozedněním nezbylo z něho ani stopy. Posádce se naštěstí podařilo spustit včas záchranný člun a všichni se dostali na břeh. Ze svých věcí nezachránili ovšem nic.

Trosky korábu se honily kolem nás a měli jsem veliké štěstí, že neprorazily naši loď. Všichni jsme vylévali vodu, co jsme měli síly, přesto však jí v lodi stále přibývalo; ač se co chvíli zdálo, že se potopíme, s největší námahou se nám podařilo udržet loď nad vodou až do svítání. Ráno se vítr změnil a vál směrem k tureckému pobřeží. Rozvinuli jsme plachtu, ač málokdo z nás byl ještě schopen přiložit ruku k dílu; většina byla více mrtvá než živá, a kdyby je byla teď stihla smrt, byli by si z toho jen málo dělali. Nakonec však přece byla plachta na stožáru a za rozbřR jsme už mířili k pevnině. Byla sobota, časně ráno, a na ostrově si samozřejmě všichni myslili, že jsme dávno utonuli i s lodí. Byli proto nesmírně překvapeni, když teď spatřili naši plachtu; řekli nám později, že se za nás v noci modlili a že proto nás Bůh ušetřil.

Když jsme se přiblížili k zemi, vrhli jsme se odhodlaně do vody a bez úrazu jsme se dostali na břeh. Hned jsme se dali do zachraňování svých zavazadel a darů, které nám svěřil náš král. Brzy jsme vše dopravili z lodi na pevninu, i když to byla velmi nebezpečná a namáhavá práce. Vlny totiž hnaly loď ke břehu a spodní proudy ji vždy znovu odrazily zpět; přitom nám posádka vyhazovala na břeh balíky, až konečně všechny královy věci byly v bezpečí. Hned nato se začal lodní trup bortit pod nárazem vln.

Odnesli jsme náklad na blízký svah a tam jsme jej uložili. Člunař nás však varoval, abychom se příliš netěšili; jistě se co nejdříve objeví Turci, zajmou nás, zabaví naše věci a odnesou je svému sultánovi. Skutečně se to vyplnilo téměř doslova: odkudsi se vynořilo několik Turku, kteří se nás ptali, co jsme zač. Řekli jsme, že jsme Janované z Pery a že jsme se zachránili z korábu, který v noci ztroskotal u ostrova. Tvrdili jsme dále, že máme v úmyslu přenést zachráněný náklad na druhý koráb, který kotví u Kirpenu. Dodali jsme, že jim dobře zaplatíme, pomohou-li nám opatřit koně a odvézt věci. Nato řekli Turci, že bychom mohli mít koně zítra; dnes již nikoliv, neboť musí pro ně poslat do okolních vesnic. Naštěstí se tato lest vydařila; druhého dne přišel zástup Turků s koňmi a převezli nás se vším všudy do Kirpenu. Koráb tam ještě kotvil. Okamžitě jsme vyhledali velitele, jímž byl jakýsi Messer Ambrose, vysvětlili jsme mu, co se zběhlo, a pověděli jsme mu též o zkáze druhého korábu. Kapitán Ambrose nás pohostinně přijal a prohlásil, že jako služebníci kastilského krále můžeme jeho loď považovat za španělskou a chovat se na ní jako doma. Sám se postaral o přenesení našich zavazadel na palubu a potvrdil Turkům, kteří sem přišli s námi, že vskutku jsme posádka janovského korábu. Timurova vyslance, který (jak se jistě pamatujete), cestoval s námi,jsme pro tuto příležitost oblékli do našich Šatů, aby vypadal jako Španěl a křesťanský šlechtic, když jsme o něm tvrdili, že je z Pery. Jinak mu totiž hrozilo velké nebezpečí; kdyby se prozradilo, že je Tatar a Timurův poddaný, Turci by ho okamžitě odsoudili k smrti. Když jsme byli se všemi svými věcmi na palubě, pochopili jsme, že se Bohu zlíbilo učinit zázrak a že milostivě zachránil naše životy z té bouře. Kapitán tvrdil, že takovou bouři ještě nezažil, ačkoliv se plaví po Černém moři už dvanáct let.

Zatímco jsme čekali v kirpenském přístavu na příznivý vítr, objevil se na břehu jakýsi Turek a chtěl s námi mluvit. Byl to předák zdejší vesnice a tvrdil, že jako představitel sultánův musí od nás vybrat do za zboží, které jsme přenášeli po sultánově území. Turci se totiž mezitím dověděli, že nejsme Janované ani Peřané; vskutku, kdyby nás byli zastihli na svém území, byli by nás jako cizince jistě zajali. Takto jsme ovšem odmítli cokoliv platit; koráb rozvinul plachty a vyrazili jsme zpět do Pery, kde jsme spustili kotvy 22. listopadu. Všichni naši přátelé nás opětovně ujišťovali, že naše vyváznutí z té bouře nebylo nic jiného než čirý zázrak.

Pokoušeli jsme se sice ještě najít novou loď, nikdo se však nechtěl vydat na Černé moře tak pozdě. Mnoho lodí, které již byly naloženy a připraveny k cestě do Trapezuntu, se neodvážilo vyplout. Jiné, které vypluly před tou velikou bouří, se teď vracely a všechny byly rozhodnuty čekat v přístavu do března, než nastane jaro. Důvod, proč je Černé moře tak nebezpečné a obávané, je tento: je kulaté a jeho obvod měří asi 3000 mil. Jediný příchod k němu a východ z něho je úžina u Pery. Kolem dokola je obklopují vysoké hory a přistání u břehu je velice nesnadné. Mnoho velikých řek se do něho vlévá, takže voda neustále kolotá a víří. Dují tu prudké větry, které vytvářejí ohromné vlny. Největší bouře přicházejí od severu a severozápadu. Velké nebezpečí též hrozí lodím, které chtějí vplout do Bosporu. Ústí úžiny je velmi těžké najít, a nezdaří-li se to, loď najede na břeh a je ztracena. Už mnoho lodí postihl v těch místech tento osud. Ani v úžině ještě není loď mimo nebezpečí; nemá tu dost místa k manévrování, a přijde-li silný poryv větru, může být snadno vržena na břeh. Právě tehdy to potkalo jednu loď vracející se z Kaffy.

Později, když jsme trávili zimu v Cařihradě, přijelo šest benátských galér z Tany a chtěly proplout úžinou jako obvykle, ačkoli mezi Janovem a Benátkami byla válka. Vzhledem k bouřlivému počasí císař nařídil, aby jim bylo poskytnuto útočiště ve Zlatém rohu. Kapitánům janovských lodí, kotvících v přístavu, dal vzkázat, že pánem na Zlatém rohu je on a že tedy Benátčanům, s nimiž žije v míru, se nesmí nic stát. Benátky a Janov uzavřely na tu dobu příměří a lodi pak zase bez překážky odpluly.

My vyslanci jsme tedy museli zůstat v Peře přes celou zimu. Konečně počátkem března zas bylo možné najít loď, která by byla ochotna se vydat na moře. Byla to galéra s devatenácti páry vesel, kterou jsme navzdory všem výdajům dali nově vysmolit a vystrojit, jak se sluší na takovou cestu. Jejími pány byli Messer Nicholas Pisano a Messer Lorenzo Veneziano. Velmi jsme spěchali s přípravami, abychom ještě stihli Timura v jeho zimním ležení u Karabághu. Naše loď byla proto první, která se toho jara pustila na Černé moře. Ve čtvrtek 20. března L. P. 1404 jsme byli hotovi a vstoupili jsme na palubu i s tatarským vyslancem, kterého Timur vyslal ke kastilskému králi. V pátek jsme projeli Bosporem a v sobotu večer jsme byli opět u Finogie, kde jsme tehdy ztroskotali. Nepřistáli jsme však zde, nýbrž o něco dále před ústím řeky (Sakarie), kde se nám zdálo bezpečněji než v nehlubokém přístavu. V neděli jsme přenocovali v přístavu Pontoraquii (Bender Eregli neboli Heraclea Pontica), což je město patřící princi Sulejmanu Čelebímu, nejstaršímu synu sultána Bájezída. Město není příliš veliké; většina obyvatelů jsou Řekové. Turků je zde málo. Město kdysi náleželo císaři, který je však asi před třiceti lety prodal sultánovi. Bývalo významné a velmi bohaté, neboť má výtečný přístav. Další noc jsme kotvili pod neobydlenou tureckou tvrzí, nevpluli jsme však do přístavu, neboť se tam seběhl dav lidí, kteří si zřejmě myslili, že jsme lupiči. U ústí řeky Partanu jsme doplnili zásobu vody a před večerem jsme dorazili k městu, které se nazývá Amasera. Náleží Janovu, ač stojí na turecké půdě. Rozkládá se na vysokém kopci, před nímž v moři se tyčí jiný kopec; vrcholy obou jsou spojeny mostem a dole jsou obehnány společnou hradbou. Po každé straně je přístav. Město bylo kdysi daleko významnější, jak dosvědčují četné zříceniny chrámů a paláců, roztroušené v okolí.

Vypluli jsme odtud na Velký pátek. Za městem zvaným Dos Castellos (Dva hrady) nás přepadla hustá mlha a zdvihl se silný vítr. Mohutné vlny dorážely na loď a v mlze jsme nevěděli, kde jsme. S největší opatrností jsme pokračovali v cestě a v poledne jsme se octli u tureckého hradu Ineboli. Kvůli bezpečnosti jsme však musili zůstat na širém moři. Večer mlha ještě zhoustla a moře se opět zhoršilo. Nemohli jsme najít vjezd do přístavu, až teprve psí štěkot a křik lidí nám ukázal cestu.

Za Ineboli jsou vysoké hory a na jedné z nich stojí mocná pevnost Cinolis, která náleží muslimskému velmoži jménem Isfandijár. Ten je již vazalem Timurovým a na jeho území platí Timurovy mince. Isfandijár sám nebyl právě na svém hradě, jeho zástupce však, jakmile se dověděl, že jsme vysláni k Timurovi, nám hned přišel složit svou poklonu a později nám poslal ovci, drůbež, chléb a víno. Zde kolem Cinolis se těží ze všech řeckých krajů nejlepší dřevo, z něhož se zhotovují kuše a samostříly. Za Ineboli jsme kotvili v Sinope, která náleží též Isfandijárovi. Dověděli jsme se tam o něm, že sbírá vojsko 40 000 mužů a chce vytáhnout proti princi Sulejmanovi Čelebímu. Bylo by nám bývalo velice užitečné, kdybychom se s ním mohli setkat, neboť u něho bychom se nejspíš mohli dovědět něco o Timurovi. On také nám mohl nejlépe poradit, kterou cestu máme zvolit. Isfandijár se stal Timurovým vazalem, protože sultán Bájezíd, kterého Timur porazil u Angory, dal kdysi popravit jeho otce a zabavil mu všechen majetek. Timur po svém vítězství mu zase všechno vrátil.

Opustili jsme Sinope 5. dubna a druhého dne v poledne jsme připluli k tureckému městu Samsún. jsou zde dvě pevnosti, jedna náleží Janovu, druhá i s přístavem je v rukou prince Sulejmana. Neodvážili jsme se tu zakotvit a pluli jsme celou noc až do příštího poledne, kdy se před námi objevil přístav a hrad Unich. Pánem zde je řecký rytíř Melaseno, který platí daň Timurovi. Timurovým vazalem je též mocný turecký šlechtic Arzamír, který velí více než 10 000 jezdcům. Patří mu celé pobřeží mezi přístavy Leone a Santo Nicio, kudy jsme projížděli v následujících dnech. První město na naší cestě, které náleží do pravomoci císaře trapezuntského, bylo Tireboli. Měli jsme stále příznivý vítr až na jedinou noc, kdy se strhla bouře, která nás málem vrhla na břeh. V pátek 11. dubna jsme konečně vpluli do přístavu trapezuntského. Z Pery jsme urazili vzdálenost 960 mil. V Trapezuntu patří Janovanům pěkný hrad, který stojí poněkud za městem. Tam jsme se ubytovali a byli jsme přijati velice důstojně.

V sobotu jsme my vyslanci byli pozváni do císařského paláce. Císař pro nás poslal koně a přijal nás velmi milostivě. Představil nás též svému synovi, mladíku asi pětadvacetiletému. Císař je vysoký, statný muž majestátního vzezření. On i jeho syn byli oděni císařským hávem, na hlavách měli vysoké klobouky se zlatým třepením a s chocholem z volavčího peří, lemované kuní kožešinou. Císař se jmenuje Manuel a jeho syn Alexius. Synovi se též říká císař, neboť je tu takový zvyk, že dědic a následník trůnu má titul císaře ještě za života otcova. V řečtině ten titul zní „basileus“. Císař Manuel platí poplatek Timurovi a rovněž některým Turkům v sousedství. Císařovna je spřízněna s cařihradským císařem; mladý císař má za ženu dceru jistého cařihradského šlechtice a je otcem dvou děvčátek.

V neděli, když jsme odpočívali, navštívili nás dva vysocí dvorští hodnostáři, osobní pobočníci císařovi. Jeden měl titul „koros“, což je řecký název pro páže, které nese před veličenstvem císařský luk; druhý se nazýval „protevestati“, což je něco jako strážce pokladu. Byl to člověk u císaře velice oblíbený a vážený a všechno v říši se dělo podle jeho vůle. Byl prý zcela nízkého původu, syn pouhého pekaře, nám se však jevil jako velice ušlechtilý a vznešený pán. Dověděli jsme se též, že mladý následník trůnu na něj žárlil, když viděl, jak si ho císař váží a vůbec nedá na rady ostatních dvořanů. Dokonce se i vzbouřil proti svému otci a žádal, aby protevestatiho propustil. Syn tehdy zvítězil nad otcem a tři měsíce ho obléhal v jeho hradě, neboť všichni velmožové v říši byli na jeho straně. Koros, který měl důvěru obou stran, tehdy zprostředkoval a došlo k narovnání, jímž císař sice ztratil mnoho na vážnosti, prosadil však, že u sebe podrží svého rádce z lidu protevestatiho.

Město Trapezunt je z jedné strany skvěle chráněno hlubokou roklí, kterou protéká říčka. Kolem dokola je obehnáno hradbami a nad městem na vysokém vršku stojí hrad. Za hradbami se rozkládají předměstí a krásné zahrady. Podél mořského břehu se táhne ulice, jíž stojí za to projít: všechno zboží, které přijde do města, je tu vyloženo na prodej. Těsně u moře stojí dva pevné hrady; císař dovolil Benátčanům a Janovanům, aby si je tu postavili. Arméni mají v Trapezuntu kostel a biskupa, ačkoliv tu nejsou příliš oblíbeni. Jejich bohoslužby se v mnohém podobají katolickým, v něčem se však liší; například kněz, když čte evangelium, obrací se zády k oltáři a čelem k věřícím; když posvěcují víno, nepřilévají do kalichu vodu; mají zpověď a postí se v masopustu celých čtyřicet dní; v sobotu vždy jedí maso, nikoli však o velikonocích a v masopustu; v postu nejedí ryby s červenou krví a také nic na oleji a na sádle. Věří, že Ježíš Kristus byl pokřtěn téhož dne, kdy se narodil; i v jiných věcech se nedrží přikázání pravé víry; jsou však velice zbožní a poslouchají mši s hlubokým zanícením.

Řekové jsou rovněž nábožní lidé, ve věcech víry však propadli mnoha omylům. Na hostie používají kvašeného chleba, který posvětí tím, že na něj vyrazí pečeť s nějakými písmeny, velkou asi jako zlaťák. Kněze, když slouží mši, není vůbec vidět, neboť ho od shromáždění dělí závěs. Po požehnání kněz vyjde před oponu a ukáže lidem chléb zabalený v bílé roušce. Dav se vrhne tváří k zemi, bije se v prsa a vzlyká, že není hoden toho pohledu. Kněz se pak vrátí k oltáři a sní ten kousek chleba, na němž je pečeť. Zbytek rozdělí po mši mezi lid. Při bohoslužbě a vůbec v kostelích nemají žádné, knihy - kromě ve Sv. Sofii v Cařihradě –, nezvoní zvonkem, v určitých okamžicích při obřadu však bijí do zvláštního zvučícího dřeva. Jejich kněží jsou všichni ženatí, žení se však jen jednou a jejich nevěsta musí být panna. Mši slouží jen dvakrát týdně, ve středu a v sobotu. Postí se šestkrát do roka a maso nejedí ve středu a v pátek. Zachovávají mnoho podivných zvyků a pověr. Jejich vojáci mají meče a luky podobné tureckým a na koni jezdí také po tureckém způsobu (s krátkými třmeny).

Zůstali jsme v Trapezuntu od 11. do 26. dubna. Během té doby jsme si opatřili koně a zásoby k další cestě. Císař nám dal s sebou stráže, které nás měly provázet až na hranice říše.

V neděli 27. dubna jsme tedy vyrazili z Trapezuntu a večer jsme se utábořili v opuštěném kostele na řece Pyxites (Surmenehsu). Země zde byla hustě obydlena a pole dobře obdělána. Druhého dne nás opustila naše stráž, neboť jsme vjížděli do nepřátelského území. Jeli jsme tedy dále sami; cesta vedla hustými lesy a byla velmi dobrá až na jedno místo, kde se sesula stráň a balvany zavalily stezku. V úterý jsme vjeli do vysokých hor, kde ležel sníh a přes cestu teklo mnoho bystřin. Nocovali jsme na hradě, který patřil řeckému rytíři jménem Cabasica. Ráno jsme museli projet kolem hradu Cadaca, který stál v uzounké soutěsce v horách, takže nebylo možné jej objet. Z hradu nám vyjela vstříc tlupa jezdců, kteří požadovali mýto a do z našich zavazadel. Hrad patří rovněž rytíři Cabasicovi, který si tu vydržuje posádku loupežníků a darebů, neboť sám je též člověk špatný a darebný. Touto cestou totiž putují pocestní jen v početných skupinách, aby si mohli vynutit bezpečný průchod; jinak musí zaplatit Cabasicovi a jeho lidem velké peníze. Cabasiea sám byl toho času na hradě Dorileh, kam jsme dojeli toho dne večer. Poslali jsme k němu tlumočníka, aby mu řekl, kdo jsme, ačkoli mu to jistě již dávno oznámili z druhých hradů, kolem nichž jsme projížděli. Z hradu hned vyjel jezdec a vyzval nás, abychom sesedli s koní. Prohlásil, že všichni, kdo tudy jedou, musí jeho pánovi zaplatit do ze svého zboží a ještě mu dát vhodný dar. Gabasica si prý na těchto horských hradech musí držet vojsko proti Turkům a cla a mýta jsou jeho jediným zdrojem příjmů, nepočítáme-li kořist z vpádu do nepřátelského území. Žádali jsme, aby nás uvedli k němu, chtějíce ho pozdravit, jak se sluší na vyslance. Z hradu však přijeli další Cabasicovi lidé, kteří s tím nechtěli souhlasit a tvrdili, že by to bylo zbytečné, neboť jejich pán má stejně v úmyslu nás ráno navštívit. Ve čtvrtek dopoledne (1. května) se Cabasica vskutku objevil s průvodem asi třiceti mužů ozbrojených luky a šípy. Seděl na překrásném koni a v ruce měl též šípy a luk.

Usedli jsme spolu a rytíř nám začal vysvětlovat, že musí žít tady v té pustině a neustále se bránit proti Turkům, kteří jsou na všech stranách jeho sousedy a s nimiž je ustavičně ve válce. Musí prý nás proto žádat, abychom mu dobrovolně dali nějaký dar ve zboží či na penězích. Odpověděli jsme mu, že jsme vyslanci, nikoliv kupci, že nás španělský král posílá ke knížeti Timurovi a že to, co vezeme, není zboží, ale dary pro Timura. Zde se do toho vložil Timurův Tatar a prohlásil, že i císař trapezuntský, ačkoliv tu je lenním pánem, přece platí vazalský poplatek Timurovi ; a že tím spíše on, Cabasica, je povinen propustit nás tudy bez překážky. Na to Cabasica, podporován svými lidmi, odvětil, že to vše sice může být pravda, že však oni musí být nějak živi, a kdyby neměli co jíst, musili by vpadnout třeba do Timurovy vlastní země. Viděli jsme nakonec, že se musíme nějak dohodnout; nabídli jsme mu tedy kus šarlatové látky a stříbrný pohár a tatarský vyslanec mu k tomu přidal kus florentské látky a štůčku jemného plátna. To se jim však nezdálo dost; nespokojili se ani s přídavkem mnoha zdvořilých slov. Musíme prý uspokojit oprávněné a rozumné požadavky rytíře a jeho lidí a žádná slova tu nepomohou. Museli jsme tedy zakoupit od jednoho kupce, který se k nám připojil, kus kožešiny, s nímž se rytíř po velikém zdráhání spokojil. Prohlásil, že teď budeme pod jeho ochranou až k hranici arzindžánského území, které je pod svrchovaností Timurovou. Slíbil také, že nám opatří koně a soumary pro naše zavazadla. Chtěli jsme tedy pokračovat v cestě, ale zvířata stále nepřicházela. Nakonec jsme si sami museli sehnat koně a najmout průvodce k arzindžánské hranici.

S průvodem deseti jezdců jsme konečně vyjeli. Zanedlouho jsme však dorazili k dalšímu Cabasicovu hradu a posádka od nás znovu žádala clo. Po mnoha námitkách a sporech jsme zas musili platit. Údolí, kterým jsme pak projížděli, leželo blízko turecké tvrze, která byla osazena Turky z kmene Čapanli. Cabasica s nimi válčil, a proto naši průvodci bedlivě prozkoumali údolí, než jsme do něho vjeli. Nenarazili jsme však na nikoho a o nešporách jsme již byli v arzindžánském kraji ve vesničce Alanza. Cesta toho dne vedla přes hřebeny vysokých hor a byla velice namáhavá. V Alanze se s námi Cabasicovi lidé rozloučili a kvapně se vrátili k svému pánu. Ujal se nás tu jakýsi turecký šlechtic, spravující obec ve jménu arzindžánského místodržitele, a obstaral nám nocleh, potravu a vše, co jsme potřebovali. Pověděl nám také, že Timur již opustil Karabágh a táhne teď k Sultáníji v Persii.

V každé další vesnici jsme teď pravidelně dostávali čerstvé koně a veškeré zaopatření, neboť ve všech Timurových zemích je to zvykem. Všude, kam jsme přišli, přinesli koberce a posadili nás na čestné místo. Na koženém ubrusu nám předložili chléb a množství masa, mísy s mlékem a smetanu s medem a vejci. Dávali nám vskutku, co měli nejlepšího; chléb byl však velice špatný a nezvyklé chuti. Zadělají trochu mouky s vodou, nadělají z těsta placky a pečou je nad ohněm v rozpálené pánvi. Jiného chleba neznají. V každé vesnici nás přišel uvítat starosta, jemuž Timurův vyslanec poručil, aby nám opatřil, co potřebujeme, jídlo, koně i služebnictvo. A nebyly-li jeho rozkazy dosti rychle vykonány, rozdával rány holí a bičem, že jsme se až divili. Choval se tak všude, kudy jsme projížděli. Jakmile vesničané viděli, že se blíží nějaký čagatajský pán, prchali vyděšeně na všechny strany. Čagatajové se nazývají příslušníci kmene nebo rodu, z něhož pochází Timur, tedy Tataři knížecího původu. V mnoha vesnicích, jimiž jsme projížděli, žili křesťanští Arméni.

V neděli 4. května o nešporách jsme dojeli do města Arzindžánu. Cesta vedla strmými horami a hlubokými lesy a byla většinou špatná; kolem města ležel ještě sníh. Početná společnost nás uvítala před městem a dovedla nás k našemu obydlí. Místodržitel nám poslal k večeři hojnost vybraných pokrmů, ovoce, vína i chleba. V pondělí ráno jsme na jeho příkaz dostali i něco hotových peněz a bylo nám řečeno, že tutéž částku budeme dostávat denně pro svou osobní potřebu, pokud budeme ve městě. V poledne nám místodržitel poslal koně a doprovod s pozváním, abychom ho navštívili. Vyjeli jsme tedy za město na louku, kde seděl místodržitel na vyvýšeném místě pod hedvábnými nebesy, napjatými na dvou tyčích jako stan. Mnoho lidí se kupilo kolem něho; sotva nás uviděli, vyjeli nám někteří z nich vstříc a vítali nás. Když jsme se přiblížili, povstal místodržitel ze svého místa, podal nám ruku a vybídl nás, abychom se usadili vedle něho. Měl na sobě šat z modré zajtúnské látky, vyšívaný zlatými nitěmi. Jeho vysokánský klobouk byl poset Šperky a na vrcholu měl zlatý hřeben, z něhož visely dva třapce temně rudých žíní a splývaly mu až na ramena. Tuto módu klobouků se žíněnými třapci tu zavedl Timur. Místodržitel byl asi čtyřicetiletý muž jemného vystoupení; měl žlutohnědou pleť a černý vous. Ptal se nejprve na zdraví krále, našeho pána; k naší poctě pak naplnil stříbrný pohár vínem, vlastní rukou ho podal každému z nás tří vyslanců a vybídl nás, abychom se napili. Po nás teprve pili ostatní přítomní. Každý, komu místodržitel podal pohár, musel vstát, pokleknout na obě kolena a uchopit pohár oběma rukama. Kdyby jej vzal jen jednou rukou, byla by to neúcta k pánovi; je totiž zvykem, že jednou rukou se bere pohár jen mezi sobě rovnými. Dále je pravidlem, že ten, komu byl dán pohár, ustoupí pozpátku o krok, nesmí se však obrátit k pánovi zády; musí vypít všechno naráz a pak pokleknout třikrát na pravé koleno a vrátit pohár. Když takto všichni dostali napít, přivedli sluhové soumary s dřevěnými bednami na hřbetě. V nich v měděných hrncích byla připravena jídla. Vyňali různá masa a rozložili je na kulaté železné podnosy; pak přinesli množství kovových mis, připomínajících naše jezdecké přílby, a plnili je vařeným skopovým a hroudami sekaného masa s rýží; k tomu přidávali ještě jiná masa, takže každé jídlo vypadalo jinak. Na každou misku i na podnos pod ní položili tenkou chlebovou placku. Před místodržitele a před nás prostřeli hedvábné ubrusy. Hosté se pak shromáždili kolem mis a podnosů s jídlem; každý měl svůj nůž a dřevěnou lžíci, jen před místodržitelem stál sluha a krájel mu maso. Dva zvláště vznešené hosty pozval místodržitel, aby jedli s ním z jeho mísy, a všichni tři se dělili o společnou lžíci.

Zatímco jsme jedli, objevil se asi sedmiletý hoch, Turek, doprovázený deseti jezdci. Místodržitel ho přijal velice dvorně a posadil ho vedle sebe. Byl to synovec onoho Isfandijára, pána na Sinope, o němž jsme již mluvili. Hoch právě přijel z Timurova tábora a přivezl zprávu, že na rozkaz Timurův mu má Isfandijár předat polovinu svých statků. Současně propustil Timur na svobodu dva Šlechtice z Arzindžánu, které dosud držel ve vězení. Jistý velmož jménem Taharten, který byl dříve pánem Arzindžánu a celého okolí, nezanechal mužského potomka. Jeho manželka byla dcerou trapezuntského císaře. Krátce před smrtí uznal za svého syna tohoto arzindžánského místodržitele, jehož hosty jsme byli. Ten by byl měl tedy nastoupit po Tahartenově smrti; avšak syn Tahartenovy sestry šáh Alí se zmocnil země, tvrdě, že Taharten neměl děti se svou ženou a že tedy on jako syn jeho sestry je jeho pravoplatným dědicem. Ti dva šlechtici, kteří se teď vraceli, byli stoupenci šáha Alího. Když se Timur vracel na východ po vítězství nad tureckým sultánem, zastavil se v Arzindžánu, uvěznil šáha Alího a jeho lidi a dosadil dnešního místodržitele. Šáh Alí byl dosud vězněn a Timur si ho odvážel s sebou do Samarkandu.

Arménský kníže Taharten byl vlastně původní příčinou sporu mezi Timurem a sultánem Bájezídem, který pak skončil bitvou u Angory. Tahartenovy državy hraničily s tureckými; sultán měl již dlouho zálusk na toto území, zvláště na pevnost Camag, kterou Taharten žárlivě střežil. Sultán vzkázal Tahartenovi, aby mu vydal Camag a zaplatil poplatek; Taharten odpověděl, že ochotně zaplatí poplatek a uzná sultána za svého lenního pána, ale Camag Turkům nevydá. Sultán trval na svém a vyhrožoval válkou. V té době Taharten už věděl o Timurovi, o jeho moci a o tom, jak si podrobil všechna perská knížata. Poslal tedy k němu posly s dary a dopisem a nabídl mu všechna svá území i sebe, přijde-li mu na pomoc proti sultánovi. Timur uvědomil sultána, že kníže Taharten se stal jeho poddaným a vazalem a že stojí pod jeho ochranou. Bájezíd do té doby nikdy o Timurovi neslyšel a byl přesvědčen, že tureckému sultánovi není nikdo na světě roven. Vzplanul tedy hněvem, když dostal Timurův list, a odpověděl, že se diví, jak může existovat tak pošetilý člověk jako Timur; jak se mohl odvážit poslat mu takové poselství? Sultán přece může naložit s Tahartenem, jak se mu zlíbí, a stejně tak s každým jiným. Aby se Timur napříště nezabýval takovými bláhovostmi, vyhledá ho sultán, ať se skryje kdekoliv, porazí ho a zajme a jeho nejmilejší ženu učiní svou otrokyní. Nato se Timur odhodlal dát sultánovi ponaučení o své moci. Opustil okamžitě Karabágh, kde přezimoval, a táhl k Arzindžánu. Prošel územím Turků a oblehl město Sivas, jehož posádka požádala sultána o pomoc. Sultán se tedy dověděl, že Timur vpadl do jeho země, a hrozné se rozlítil. Dal okamžitě svolat vojsko a první sbory v síle 200 000 jezdců ihned vypravil k Sivasu. V čelo jim postavil svého nejstaršího syna Sulejmana Čelebího. Sám je měl následovat s dalšími posilami. Turci však přišli k Sivasu pozdě; Timur se ho mezitím zmocnil a naložil s ním mimořádně krutě. Sevřel město velice těsně a posádka byla nucena vyjednávat. Timur žádal, aby přední občané města vyšli k němu a aby mu dali určitou částku ve zlatě a stříbře. Zavázal se, že neprolije jejich krev. Sivaští se tedy spolehli na jeho slovo, vyšli z bran a přinesli žádané výkupné. Timur však dal vykopat několik hlubokých jam a prohlásil Sivaským, že vskutku ne prolije jejich krev. jak slíbil. Svůj slib dodrží a pohřbí je tedy zaživa v těch jámách. Jeho lidé jsou prý chuďasové, potřebují kořist; město jim proto musí být vydáno v plen. Co řekl, se vzápětí skutečně stalo. Vyjednavači byli vrženi do jam, město bylo vzato útokem a vypleněno, hradby zbořeny a mnoho domů srovnáno se zemí. Timur pak odtáhl. Téhož dne se před městem objevil Sulejman se svými jezdci; nemohl se však pustit do stíhání a rozhodl se, že počká na svého otce.

Timur zamířil do Sýrie proti zemím egyptského sultána; cestou narazil na kočovný kmen Bílých Tatarů a donutil je, aby šli s ním. Oblehl Damašek, dobyl ho a vyplenil; všechny tamější řemeslníky dal odvést do Samarkandu. Ze Sýrie se vracel do Persie, kde hodlal strávit léto. V té době sultán Bájezíd napadl Arzindžán jako odvetu za Sivas. Arzindžán padl a Tahartenova manželka byla zajata, nic sejí však nestalo a sultán ji zase propustil, když opouštěl město. Bájezíd s Timurem si pak nějakou dobu posílali posly, nemohli se však na ničem dohodnout. Tehdy právě císař Manuel z Cařihradu a janovští pánové z Pery napsali Timurovi, že mu pomohou lidmi i loďstvem, pustí-li se do války s Turky. Slíbili, že okamžitě pošlou své lodě do Dardanel, aby se Turci z Řecka nemohli vrátit do Malé Asie. Tím by Timur proti sultánovi získal velkou výhodu. Kromě toho mu Řekové poslali peníze a slíbili mu jich ještě více. Turek byl teď ohrožen z obou stran; a protože mezi ním a Timurem nedošlo k žádnému narovnání, začali se oba chystat k bitvě. Timur však byl pohyblivější a lépe připraven. Vpadl do Turecka zase stejnou cestou přes Arzindžán. Sultán se odebral do Angory, kde měl své válečné zásoby, a vytáhl ihned Timurovi vstříc. Ten mu uhnul z cesty a uchýlil se na jih do hor. Sultán se domníval, že jeho protivník před ním prchá, a začal ho pronásledovat. Chrň dní mu Timur unikal vyhýbaje se utkání, až konečně sestoupil s hor a táhl přímo na Angoru, kde sultán zanechal své vozatajstvo. Marné se ho snažil Bájezíd dostihnout, dříve než tam dorazí. Jeho lidé a koně byli dlouhou a spěšnou jízdou po neschůdných cestách úplně vyčerpám, a když pak konečně došlo k bitvě, byl Bájezíd přemožen a zajat.

Cařihradští a janovští páni však nedodrželi slib daný Timurovi a dovolili, aby se turečtí vojáci přeplavili z Evropy do Asie. Dokonce i po bitvě pomáhali Turkům prchnout do bezpečí do evropského Turecka a převáželi je i na svých lodích. Pro tuto zradu se Timur s nimi znepřátelil a od té doby se choval všude ke křesťanům velice stroze.

Město Arzindžán stojí na rovině u řeky Eufratu; a Eufrat je, jak známo, jedna z řek, které pramenily v ráji. Planina je obklopena horami, na jejichž vrcholech leží sníh. Všude kolem jsou roztroušeny vesnice s vinicemi, zahradami a sady. Pěstuje se tu převážně obilí a víno. Město není příliš veliké; je opevněno hradbou s mnoha baštami, v níž na mnoha místech je vytesáno znamení kříže. To proto, že Arzindžán vystavěli Arméni. Všechny domy mají ploché střechy, po nichž se dá přecházet od domu k domu jako po ulici. Obyvatelstvo je většinou křesťanské, řecké a arménské; jsou tu však též výstavné mešity a krásné fontány, které zásobují město vodou. Na náměstích a na ulicích je živo; žije tu mnoho vznešených a bohatých lidí a kvete tu čilý obchod.

Když se Timur zmocnil podruhé Arzindžánu, stěžovali si mu zdejší muslimové, že Taharten dával přednost křesťanům a všemožně je vyznamenával. Křesťanské kostely prý vždy byly vetší a bylo jich více nežli mešit. Timur si zavolal Tahartena a ptal se ho, je-li to pravda. Kníže přisvědčil, řka, že křesťané si zasloužili přednost, protože svým obchodem přinášeli zemi prospěch a bohatství. Nato si Timur dal předvolat řeckého kněze, který byl jakousi hlavou zdejších křesťanu, a nařídil mu z nenávisti k Řekům z Cařihradu a Janovanům z Pery, aby okamžitě změnil vyznání a stal se muslimem. K tomu kněz nechtěl za žádnou cenu přivolit a Timur tedy poručil, aby všechno křesťanské obyvatelstvo Arzindžánu bylo pobito. Kníže Taharten ho však zapřísahal, aby je ušetřil, a slíbil mu dar 9000 asperů, a jeden asper má cenu asi půl našeho stříbrného reálu. Timur tedy povolil, přijal tu částku, dal však přesto zbořit všechny křesťanské kostely a obsadil pevnost Camag na druhém břehu řeky jedním ze svých čagatajských pánů. Pevnost totiž ovládá město i celé okolí, kudy procházejí karavany se zbožím ze Sýrie do Turecka a naopak.

Opustili jsme Arzindžán ve čtvrtek 5. května a vyjeli jsme vzhůru do holých hor, kde sněžilo a bylo velice chladno. Podél cesty jsme viděli vesnice uprostřed pšeničných polí; mnoho domů v nich bylo v troskách. Jedno takové město mělo dvě části, v jedné bydlili Arméni, v druhé Turci. Vyprávěli nám, že asi před rokem tudy táhl Timur a nařídil, aby všechny křesťanské kostely byly zbořeny. Obyvatelstvo je chtělo zachránit a nabídlo mu dar 3000 asperů. Timur peníze vzal, ale kostely byly přesto zničeny.

Projížděly jsme holým pohořím, kde sice nebyly lesy, ale všude byla hojnost vody a překrásné pastviny s hustou, svěží trávou. Tato země náleží kočovnému národu Turkmenů, kteří jsou muslimové. V této roční době táhnou vždy sem ze svých sídel za hranicemi Turecka. V úterý jsme dojeli do města Erzerumu, které podléhá Timurovi. Je postaveno v rovině a obehnáno vysokou kamennou hradbou s mnoha věžemi. Není příliš veliké, má však pěknou pevnost a kostel, neboť dříve patřilo k arménskému království a mnoho Arménů tu žije dodnes. Kdysi býval Erzerum největší a nejbohatší město v celém kraji. Místodržitelem tu je teď Turkmen a jmenuje se Júsuf Alí. 22. května jsme pokračovali v cestě a brzy jsme vjeli na území města Avniku. Je to arménské město, které má vlastního místodržitele, celé okolí vsak náleží čagatajskému pánu Duladaj-begovi. V neděli jsme se octli na místě zvaném Delilarkent, což značí „Město bláznů“. Bydlí zde totiž samí muslimští poustevníci, dervíši, kterým se persky říká kašíš. Muslimští sedláci z daleka široka sem putují podívat se na ty svaté muže, nosí jim almužny a věří, že jejich nemocní se tím uzdraví. Dervíši mají svého náčelníka, kterého velice ctí a který je hlavou celé obce; Timur u něho bydlil, když tudy táhl. Všichni si holí vousy i hlavu a chodí téměř nazí. Jsou stále venku, v zimě i v horku, jedí v chůzi a na sobě mají jen jakési cáry, které někde sebrali. Živi jsou z almužen, kterých dostávají hojnost. Ve dne v noci zpívají a tlukou do bubínků. Nad branou jejich poustevny vlaje korouhev s černými třapci a se znakem půlměsíce. Pod ní jsou v řadě vyrovnány rohy divokých zvířat, ovcí a koz; dervíši je též nosí u sebe jako trofeje.

V pondělí 26. května večer jsme dorazili k veliké řece Arasu (Araxes, Araks), která protéká téměř celou Arménií. Sestupovali jsme podél ní několik dní po velice špatných cestách až k městu Surmari. Cestou jsme jeli podél solného vrchu, kam si všichni lidé z okolí chodí pro sůl. Surmari je prý první město vystavěné po potopě; asi šest leguí odtud leží hora Ararat, kde přistála Noemova archa, když vody opadly. Je to veliké město, stojí na břehu Arasu a je chráněno z jedné strany řekou a z druhé hlubokou a úzkou strží, která se nad městem i pod ním táhne až k břehu řeky. Přístup k městu je možný jen přes řeku nebo dvojitou branou dole ve strži, nad níž stojí tvrz s mocnými věžemi. Zdejší lidé nám vyprávěli, že přeci osmnácti lety oblehl město Toktamyš, chán Zlaté Hordy, a ostřeloval je dva dny a dvě noci. Třetího dne se s ním obránci dohodli, že mu zaplatí určitou částku; za to je měl nechat s pokojem a ani jeho lidé neměli vkročit do města. Toktamyš ještě požádal, aby polovina posádky se k němu přidala a pomohla mu v boji proti Gruzínům, jejichž krále chtěl pokořit. Sotva surmarijští bojovníci opustili město, Toktamyš se vrátil, ztekl je útokem a vydal je svým lidem v plen. Všechno cenné bylo odvezeno a Tataři pak město zapálili a povraždili ohromné množství občanů. Kdysi tu žili pouze Arméni, v posledních letech však mnoho křesťanů bylo odvedeno a muslimové zaujali jejich místa. Všude v Arménii jsme dostávali hojnost jídla a čerstvé koně; pod Timurovou vládou je teď v celé zemi klid.

Za Surmari jsme přišli k hradu, kde vládla jakási paní, poddaná Timurova. Hrad byl kdysi sídlem lupičů a záškodníků, kteří sužovali kraj a obírali pocestné; Timur ho dobyl a dal popravit náčelníka té bandy. Hrad ponechal v rukou jeho manželky, nařídil však, že všechny dveře musí být z hradu odstraněny a vše musí zůstat otevřeno, aby se tu lupiči nemohli znovu zahnízdit. A vskutku, ve všech branách nebyla vrata a všechny veřeje byly bez dveří. Hrad se jmenuje Igdir a stojí na úpatí Araratu. 3 [. května jsme putovali podél úpatí této hory, která je celá holá jako všechny hory kolem. Je nesmírně vysoká a na vrcholu leží věčný sníh. I v nižších polohách ještě teď napadl sníh a na úbočích byla hojnost šťavnaté trávy. Rostlo tu divoké žito a lidé nám říkali, že každého jara vyrazí samo znovu, jako by bylo zaseto, ač jeho zrna tu nikdy neuzrají. V údolích hory Kirmiz se vyskytuje červ, kterým se barví hedvábí na rudo. Na horských svazích jsme viděli rozlehlé zříceniny prastarého města, které se táhly déle než jednu leguu. Prý jsou to pozůstatky onoho prvního města, které po potopě založil Noe se svými syny. Na každém kroku tu bublají prameny, kvetou růžové keře a tu a tam roste osamělý strom. Jen jednou se nám podařilo zahlédnout vrcholek Araratu, když se mraky na chvíli roztrhly a strmý, zasněžený hrot zazářil v paprscích slunce. Vedle hlavního vrcholu je nižší, stejně strmý vrchol, Malý Ararat, a mezi nimi je protáhlé sedlo; všechno je však pokryto sněhem. Přenocovali jsme na hradě Bájezíd a 1. června jsme dojeli ke tvrzi Máků, jejímž pánem byl římskokatolický křesťan jménem Núreddín. I celá posádka byli katolíci, kteří mluvili arménsky a rozuměli též turecky a persky. Máku má výbornou polohu ve svahu hory; je chráněno shora převislou skálou a dole údolím a dravou bystřinou. Ani Timur je nemohl zdolat a musil se spokojit s tím, že hradní pán mu dal dvacet jezdců. Při jiné příležitosti daroval pán z Máků Timurovi tři překrásné koně: poslal s nimi svého syna, asi dvacetiletého hocha. Timur byl velice potěšen, zaručil hradu bezpečnost a prohlásil, vida mládence, že by bylo škoda, aby tak pěkný chlapec zůstával zavřen v odlehlém hradě. Vzal ho tedy s sebou a učinil ho společníkem svého vnuka. Tento Timurův vnuk byl princ Omar Mírzá, místodržitel celé západní Persie, v níž leží i Máků. Mladý muž, kterého si tehdy Timur odvezl, žije stále s Omarem Mírzou a je teď důstojníkem v jeho vojsku. Donutili ho, aby se stal muslimem a přijal jméno Siurgatmyš. Vydává se tedy za muslima, v srdci je však katolíkem. Setkali jsme se s ním později v táboře Omara Mírzy a často jsme s ním mluvili. Pán z Máků měl doma ještě mladšího syna, který nebyl válečníkem jako jeho starší bratr. Byl učený a vzdělaný v arménském jazyce a jeho jediným přáním bylo, abychom se vraceli ze Samarkandu stejnou cestou a vzali ho s sebou do Španělska. Doufal, že se zalíbí našemu králi, který by ho mohl doporučit papeži. Chtěl, aby ho Jeho Svatost jmenovala biskupem v jeho rodném kraji. Je vskutku podivuhodné, jak se křesťané v Máků drží, obklopeni ze všech stran muslimy a tak daleko od nejbližších katolíků.

2. června jsme putovali dále a toho dne jsme přenocovali pod širým nebem. Cestou nám v dálce ukázali hrad Alandžik, kam prý se v roce 1387 uchýlil perský vládce sultán Ahmad po porážce od Timura. Timur ho pak obléhal na Alandžiku tři roky. Sultán Ahmad však odtud prchl a našel útočiště u (mamlúckého) sultána v Káhiře, kde žije dodnes.

Další noc jsme spali v táboře čagatajských Tatarů, kde jsme dostali koně a potravu stejně jako ve vesnicích.

Tito Čagatajové, ačkoliv jsou kočovníky, přísluší již do oblasti Choje. Do města jsme dojeli 5. června v poledne; zde končí provincie Horní Arménie a začíná Persie, V Choji však žijí ještě většinou Arméni.

Ve městě Choji jsme se setkali s vyslancem egyptského sultána, který byl rovněž na cestě k Timurovi. Jeho průvod tvořilo dvacet jezdců a patnáct velbloudů, kteří nesli sultánovy dary. Mezi nimi bylo šest pštrosů a podivné zvíře zvané džornufa (žirafa), u nás docela neznámé. Bylo asi tak velké jako kůň, ale mělo nesmírně dlouhý krk; přední nohy mělo o mnoho delší než zadní a kopyta rozštěpená podobně jako hovězí dobytek. Přední noha, měřená od ramene ke kopytu, byla šestnáct dlaní dlouhá a krk od hrudi k hlavě měřil rovněž šestnáct dlaní. Byl neobyčejně tenký a hlava trochu připomínala srnčí. Zadní nohy byly o tolik kratší, že zvíře na první pohled vypadalo, že sedí. Břicho mělo bílé, hřbet a boky byly však zlatožluté a pruhované širokými bílými pruhy. Oči mělo veliké a kulaté a uši podobné jako kůň. Mezi ušima vyrážely dva malé růžky, u kořenů pokryté chlupy. Když zvíře natáhlo krk, mělo hlavu tak vysoko, že přečnívala každou zeď; a chtělo-li žrát, spáslo jednoduše listí ze stromu, ať byl jakkoliv vysoký. Pro toho, kdo dosud žirafu neviděl, byl to velice překvapující pohled.

V Choji jsme se zdrželi tři dny. Ve městě nebyli koně, museli tedy pro ně poslat do okolí. Z Trapezuntu až sem jsme projížděli stále horami, kde bývalo dosti chladno. Odtud dále bylo tepleji a nikde již neležel sníh.

V pondělí 8. června jsme přišli do města Tassúdže, které leží na břehu slaného jezera (Urmijského). Obvod toho jezera měří sto mil; jsou v něm tři ostrovy, z nichž jeden je obydlen. Projížděli jsme tu velice úrodnou krajinou, kde se daří zvláště ovocným stromům. Ovoce se odtud vozí až do Tabrízu a dokonce ještě dále. Množství zahrad, sadů a vinic a hojnost vody činí krajinu líbeznou a zpříjemňuje cestování.

11, června večer jsme vstoupili do velkého města Tabrízu, které leží na rovině mezi dvěma vysokými, holými horskými hřebeny. Levý hřeben se táhne těsně kolem města, je obrácen k jihu a jeho prameny nejsou pitné. Pravý je obrácen k severu a na jeho vrcholech leží věčný sníh. Stéká z něho množství bystřin s výbornou vodou, která se vede vodovody do města a rozvádí se ke každému domu. V severním pohoří asi leguu od města je vysoký vrch, kde prý si kdysi koupili Janované kus půdy od sultána Uvaise a chtěli si tam postavit tvrz. Sotva však začali stavět, sultán koupi odvolal; tvrdil prý, že v jeho zemích si kupci ještě nikdy nestavěli tvrze a pevnosti. Koupit si tu mohou, co chtějí, a mohou si to také odvézt; chtějí-li si však postavit hrad, ať si odvezou půdu, kterou si koupili, a postaví si jej jinde. Janovští se s ním proto dostali do sporu, který skončil tím, že jim sultán dal všem setnout hlavy.

Tabríz má krásné ulice a náměstí, do nichž se otvírají výstavná průčelí mnoha velikých budov. Jsou to karavan-saraje s ubytovacími místnostmi, krámky a různými dílnami. Z karavansaraje se vyjde na tržiště, kde se prodává nejrůznější zboží, např. hedvábné a bavlněné látky, surové hedvábí, Šperky a mnoho jiného. Počet kupců a množství zboží jsou nesmírné. Například v jednom karavansaraji bydlí všichni, kdo prodávají voňavky a přípravky pro zkrášlení. Kolem jejich krámků se neustále kupí houfy žen, neboť zde jsou na voňavky a masti velmi zvyklé. Na ulici nosí ženy bílý Šat a přes obličej mají černou žíněnou roušku, takže je nikdo nemůže poznat. Tabrízské mešity jsou překrásně vyzdobeny modrými a zlatými kachlíky; a mají zde stejné skleněné nádoby (lampy), jaké jsme viděli v Turecku. Pověděli nám, že všechny ty nádherné stavby byly postaveny v minulých dobách, kdy v Tabrízu žilo mnoho bohatých a slavných lidí, kteří se navzájem předháněli v tom, kdo si postaví krásnější palác; takovým způsobem utráceli své bohatství. Navštívili jsme jeden z nich; byl obehnán zdí, přepychově zbudován a bylo v něm dvacet tisíc místností a pokojů. Postavil si jej onen sultán Uvais z peněz, které mu v prvních letech své vlády musil platit egyptský sultán. Dnes se tomuto ohromnému paláci říká daulat-cháne (vládní budova), což se dá přeložit jako „dům bohatství“. Stojí stále ještě téměř v původní podobě; a věru i ostatní skvostné budovy v Tabrízu by měly být takto zachovány. Na neštěstí mnohé z nich byly zbořeny na rozkaz prince Míránšáha, Timurova nejstaršího syna. O tom si povíme později. Tabríz je vskutku bohaté a živé velkoměsto s kvetoucím obchodem; i když tu musí být nejméně 200 000 domů nebo snad i více, přece se říká, že kdysi tu žilo ještě více lidí. Na mnoha tržištích se prodávají hotová jídla, pěkně upravená na nejrůznější způsob. I hojnost ovoce tu je k dostání. V jedné uličce blízko náměstí ukazují peň uschlého starého stromu, k němuž se pojí tato pověst: Lidé tu věří, že strom se vbrzku zazelená a pak přijede do města křesťanský biskup s křížem v ruce a obrátí všechny obyvatele Tabrízu na pravou víru v Ježíše Krista. Prorokoval prý to jistý dervíš, svatý muslimský poustevník. Tabrízané tím byli velmi pobouřeni a chtěli strom vykopat nebo porazit. Třikrát však do něho udeřili sekerou a pokaždé ten, kdo udeřil, si zlomil ruku. Proto se ho teď už nikdo neodváží dotknout. Ten muslimský světec teprve před nedávnem zemřel; Timur, když byl v Tabrízu, si pro něj poslal a dal si opakovat všechna jeho proroctví.

Na mnoha ulicích a náměstích jsou fontány a kašny; v létě v nich chladí vodu kusy ledu a stavějí do ní své měděné a mosazné hrnce, z nichž pijí. Místodržitelem v Tabrízu je Timurův příbuzný, kterému se říká daruga (starosta). Byl k nám velice zdvořilý a prokazoval nám všemožnou úctu. Zdejší lázně jsou myslím nejkrásnější na světe.

Zůstali jsme v Tabrízu devět dní, a když nadešel čas k odjezdu, přivedli nám koně, kteří náleželi samému Timurovi.

Z Tabrízu až do Samarkandu zařídil Timur stanice s čerstvými přípřežemi, vždy ve vzdálenosti jednoho dne jízdy nebo někdy jen půl dne. Jeho poslové tak mohou jet ve dne v noci bez přerušení. Na některých stanicích bývá i sto koní, jinde jen padesát. Říkali nám, že z Tabrízu do Káhiry je jen deset dní jízdy; město Bagdád prý při tom zůstane po pravé straně.

20. Června jsme tedy nastoupili další cestu. Hory zůstaly za námi, krajina byla celkem rovná a bylo velmi horko. V každé vesnici, kde jsme se zastavili, nás nejprve vyzvali, abychom sesedli s koní. Na trávu ve stínu nám prostřeli koberce, na než jsme usedli, a přinesli nám občerstvení, chléb, kyselé mléko a polévku s rýží a hrudkami těsta. Večer jsme vždy dostali maso. Brzy bylo ve dne takové vedro, že jsme museli cestovat pouze v noci. Velikou trýzní jsou ve dne ovádi, střečkové a mouchy, po jejichž kousnutí často umírají lidé i zvířata. Naši koně byli jejich štípáním tak poplašeni, že nás vůbec neposlouchali; po jednodenní jízdě hrozně krváceli z nesčetných ranek. V noci naopak se nám jelo velice pohodlně. V jednom karavansaraji, kde jsme přes den odpočívali, nás dohonil posel od prince Mírán Šáha se vzkazem, že princ si přeje, abychom ho co nejdříve navštívili v jeho táboře, který je nedaleko odtud. Okamžitě jsme tedy nasedli a jeli jsme celou noc, za svítání však se objevil jiný posel, který vyřizoval, že princ se musil narychlo odebrat do Sultáníje a chce nás přijmout tam. Pokračovali jsme tedy v jízdě a v noci jsme dojeli k místu zvanému Zandžán, kde prý kdysi stávalo jedno z největších měst v Persii. Hradba byla rozbořena, za ní však dosud stálo mnoho pěkných domů a nádherných mešit, všechno bez jediné známky života. Podél ulic se táhly výtečné vodovodní stružky, byly však vyschlé, protože jich nikdo nepoužíval. Říká se tu, že v Zandžánu kdysi sídlil král Dareios a že zde bylo hlavní město jeho říše. Odtud prý vytáhl v čele svého vojska do boje proti Alexandrovi Velikému.

Vyjeli jsme ze Zandžánu a o den později jsme konečně dorazili do velikého města Sultáníje, kde nás očekával princ Míránšáh, syn Timurův. V této zemi je zvykem, že každý, kdo je přijat knížetem ve slyšení, mu odevzdá dar. Měli jsme s sebou pro takové příležitosti štůčky vlněných látek, jichž si tu velice cení, a některé jiné vzácnosti, které jsme teď chtěli předložit princi. Přivedli nás do jednoho z jeho paláců v překrásné zahradě. Princ nás přijal ve stanu uprostřed svých služebníků a velmi milostivě se nás vyptával na zdraví našeho pána krále Španělského. Po chvilce přinesli dovnitř jídlo, k němuž jsme zasedli podle našich odlišných zvyků a způsobů. Když nadešel pak čas k odchodu, sluhové přinesli každému z nás vyslanců plášť z kinkobu (zlatého brokátu).

Město Sultáníja leží v rovině a nemá hradeb; uprostřed však stojí kamenný hrad s mnoha pevnými věžemi. Věže i zdi jsou obloženy modrými kachlíky, které tvoří vzory. V každé věži stojí malé dělo. Sultáníje je lidnaté město, sice o něco menší než Tabríz, avšak je ještě důležitějším střediskem obchodu. Zvláště v červnu, červenci a srpnu se tu scházejí karavany velbloudů se zbožím — říkají tu „karavany“, kde my bychom řekli veliká skupina nákladních zvířat. Ve městě pak zavládne veliký zmatek a vzruch; důchody, které plynou do státní pokladny z cel a poplatků, jsou nesmírné: tak například každoročně přichází do Sultáníje mnoho kupců z Menší Indie s nejrůznějším kořením. Objevují se tu i nejvzácnější druhy, které nebývají na trzích v Sýrii, jako skořice, mana, hřebíček, muškát a ještě jiné. Toto koření se nikdy nedostane až do Alexandretty.

Do Sultáníje se též vozí všechno hedvábí, jež se vyrobí v Gílánu, což je kraj na jižním pobřeží Kaspického moře, proslulý tímto zbožím. Gílánské hedvábí se odtud vyváží dále do Damašku a jiných syrských měst, do Turecka, do Kaffy a sousedních zemí. Rovněž hedvábí ze Šamáchí (v Širvánu) sem přichází. Ve všech zemích, kde se dělá hedvábí, je veliké horko a cizinci tam velmi trpí úžehem, který často i zabíjí. Říká se, že úžeh postihne rovnou srdce; působí nejprve zvracení a pak smrt. Postižený má pocit, že mu hoří ramena, a i když vyvázne životem, zůstane vždy ve tváři žlutavý či šedivý a nikdy už nenabude přirozené barvy. Rovněž z kraje kolem Sírázu, který leží směrem k Menší indii, se dovážejí do Sultáníje látky utkané z hedvábí a z bavlny; z Jesenu a Serpi v kraji chorásánském se naopak vozí spíše bavlna, surová nebo spředená a někdy dokonce i utkaná v pestré látky. Chorásán je veliké území mezi Tatarském a Menší Indií: na své cestě do Samarkandu jsme projeli jeho částí. Šírázský kraj leží jižně od Chorásánu; za ním je veliké město Ormuz, jež kdysi patřívalo k Menší Indii, teď však náleží mezi země Timurovy. Je to přístav, kam přichází po moři z Číny mnoho perel a drahých kamenu; i ty se vozí odtud do Sultáníje. Lodi plují z Perského zálivu, což jest moře, které omývá břehy Persie, devět dní vzhůru po řece (Minao) do Ormuzu, Všechny lodi a čluny v Perském zálivu jsou postaveny bez jediného železného hřebíku; místo nich používají dřevěných kolíků nebo floků a prkna svazují dohromady dratvemi. Kdyby použili železa, lodi by se jim brzy rozpadly, protože v těch vodách je všude spousta magnetovce. Takové lodi tedy vozí do Ormuzu perly, které se tu pak provrtávají, rubíny z Číny i různé koření. Z Ormuzu se vše rozváží do celého západního světa. Všechny naše perly (ve Španělsku) k nám přišly takto z Číny a všechny byly provrtány a vyleštěny v Ormuzu, neboť křesťané i muslimové jsou zajedno v tom, že tuto práci umějí dělat jen tamější odborníci. Karavany putují ze Sultáníje do Ormuzu šedesát dní. U nás na západě se vždy říká, že perly se vytvářejí ve velikých lasturách, kterým se říká nácar (nebo perlorodky); cestovatelé, kteří byli v Ormuzu a v Číně, však tvrdí, že perly jsou vlastně plody velikých ústřic, které jsou bílé jako papír. Perly i s perlorodkami se vozí do Sultáníje i Tabrízu, kde se pak vkládají do náušnic a prstenů. Každoročně v uvedenou dobu se proto scházejí v Sultáníji kupci z křesťanských zemí, hlavně z Kalíy a Trapezuntu, a muslimové z Turecka, Sýrie a Bagdádu. Ve všech městských čtvrtích jsou pro ně připraveny pohodlné ubytovny a hospody.

Za Sultáníjí na východ začíná veliká rovina a kraj je tu hustě zalidněn. V právo (na jih) je vidět pásmo vysokých holých hor bez lesů a za nimi leží kraj zvaný Kurdistán. Tyto hory jsou velice divoké a nepřístupné a celý rok jsou pokryté sněhem. Vlevo (na sever) se táhnou jiné hory, rovněž holé, kde však je teplé podnebí; za nimi leží kraj Gílán, který sousedí s Kaspickým mořem. To je veliké vnitrozemské moře, jež nemá žádné spojení s oceánem. Ze Sultáníje je tam šest dní jízdy. V Kaspickém moři jsou prý ostrovy, kde se těží diamanty. V Gílánu je tak horké podnebí, že tu rostou pomerančovníky a citroníky a sníh tu nikdy nepadá.

V minulých letech byl princ Míránšáh vládcem celé západní Persie, nedávno byl však zbaven tohoto úřadu. Původně totiž, když byl ustanoven místokrálem v Persii, dal mu jeho otec veliké vojsko a mnoho šlechticů. S nimi se usadil v Tabrízu, zanedlouho ho však popadl záchvat šílenství a začal bořit domy. Nařídil, aby bylo ihned zbouráno mnoho mešit a velkých veřejných budov, a skutečně řada jich byla stržena. Pak opustil Tabríz, přijel do Sultáníje a začal tu provádět totéž. Přišel do velkého hradu v Sultáníji, kam jeho otec uložil státní poklad, a nařídil svým šlechticům a sloužícím, aby si jej rozebrali. Nedaleko města stával překrásný palác, který si kdysi vystavěl jakýsi velmož a dal se tu pochovat do velkolepé hrobky. Míránšáh dal celé stavení strhnout; tělo zemřelého bylo na jeho rozkaz pohozeno venku, aby zaniklo zneuctěno. Někteří říkají, že princ to vše učinil v pominutí smyslů; jiní prý ho však slyšeli, jak říká: „Jsem přece synem největšího muže na světě; co ještě mohu vykonat v těchto slavných městech, aby si mne tu pamatovali i po smrti?“ Začal tedy stavět; brzy však poznal, že nic z toho, co vystavěl, nepředčí to, co už před ním vystavěli jiní. Tu ho slyšeli říkat: „Což opravdu po mně nezbude žádná památka?“ A dodal: „Ať si tedy na mne vzpomínají jakkoliv!“ A nařídil to velké ničení, aby si lidé mohli říkat: ačkoliv Míránšáh neuměl nic postavit, přece dokázal zbořit nejkrásnější stavby světa.

Timur, jeho otec, se však v Samarkandu o tom dověděl a okamžitě se k němu vypravil. Když Míránšáh uslyšel, že jeho otec přijel do Sultáníje, otočil si provaz kolem krku, předstoupil před něho a prosil za odpuštění. Timur ho vskutku chtěl dát popravit; nakonec se však příbuzným a velmožům podařilo vymoci pro Míránšáha milost. Ale Timur ho přece jen zbavil moci v Persii a odvolal mu jeho rádce a důstojníky. Pak si zavolal svého vnuka, Míránšáhova syna Abú Bakra Mírzu, a řekl mu: „Tvůj otec pochybil, proto ty teď převezmeš vládu nad jeho zeměmi.“ Abú Bakr nicméně odpověděl, že před tváří Boží by nemohl převzít to, co náleželo jeho otci; prosil svého děda, aby odpustil Míránšáhovi a po nějaké době mu znovu svěřil jeho úřad. Timur vida, že Abú Bakr nehodlá uposlechnout jeho přání, zavolal si jiného vnuka, Chalíla Sultána, syna Míránšáhova z druhé ženy. Ten horlivě souhlasil, že převezme otcovu vládu i velení nad perskými oddíly. Soupeřil totiž odedávna se svými bratry a stál proti svému otci; byl by tedy uvítal jejich zkázu. Krátce po těchto událostech přemohl Timur káhirského sultána a zmocnil se Egypta s Aleppem i Bagdádem. Vládu nad těmito zeměmi svěřil Abú Bakrovi a Míránšáh odejel do Mezopotámie se svým synem, který se k němu chová se vší úctou.

Zprávu o šílených skutcích Míránšáhových přinesla do Samarkandu jeho žena, princezna Chánzáde, která ho tajně opustila a chvátala ve dne v noci ke svému tchánovi; svěřila mu i to, že její manžel chystá vzpouru a chce se zmocnit vlády. Timur ji vlídně přijal a ponechal ji u sebe. Princezna, která je matkou Chalíla Sultána, se pak už k svému manželovi nevrátila.

Princ Míránšáh je už starší muž, asi čtyřicetiletý, velký a tlustý a trpí velice dnou.

Pobyli jsme v Sultáníji tři dny a v neděli 29. června jsme se vydali dále. Míjeli jsme vesnice obklopené dobře zavodněnými zahradami, avšak po dvakráte jsme nedostali čerstvé koně, protože stanice byly prázdné. Ve středu jsme přijeli ke tvrzi, která byla zřejmě teprve nedávno pobořena a opuštěna. Sotva měsíc před námi prý tudy táhl Timur se svým vojskem. Nedostal tu tolik obilí, kolik potřeboval, ani slámu a seno pro dobytek a koně, a proto svým lidem dovolil, aby si vše vynahradili na polích ze zrajícího obilí. Sotva odtáhli, objevily se tu bandy pobudů, táhnoucí za vojskem, a vyplenily a vyloupily vše, co tu ještě zůstalo. Obyvatelům tedy nezbylo než místo opustit a odstěhovat se. Teď tu tábořilo jen několik mužů se stovkou služebních koní. Okamžitě nám vybrali ty nejpěknější výměnou za naše unavená zvířata. Odpočívali jsme pak ve městě Šáhrakánu, kde nás stihl vzkaz od jistého šlechtice jménem Bábá Šejch, jemuž prý Timur uložil, aby se o nás postaral. Poslal nám tedy pozvání, abychom ho navštívili. Nejprve jsme si však odpočinuli dva dny v Šáhrakánu a pak jsme jeli za rytířem Bábá Šejchem do města zvaného Teherán. Rytíř nás už očekával, ba dokonce nám vyjel vstříc, doprovodil nás do města a ubytoval nás v hostinci, kde bydlívá sám Timur, když sem přijde. Bylo to nejlepší stavení v městě. Druhého dne nás Bábá Šejch pozval k sobě. Sotva jsme přišli, sám nás uvedl dovnitř, posadil nás na vyvýšené místo a usedl vedle nás. Zároveň poslal pro vyslance káhirského sultána, kteří přijeli s námi, a pozval je též k sobe. Následovala velká hostina, kde se kromě jiných mas podával celý pečený kůň, dokonce i s hlavou. Při hostině nám řekl Bábá Šejch, že nazítří musíme zajet do tábora jakéhosi Mírzy, který je Timurovým zetěm a jemuž bychom měli složit svou poklonu. Když jsme se zdvihli k odchodu, daroval Bábá Šejch mně, Ruy Gonzalesovi, plášť z kinkobu a klobouk a prosil mne, abych to přijal na důkaz úcty, kterou Timur chová ke králi, našemu pánu.

Teherán je velice rozlehlé, výstavné a krásně položené město; podnebí tu však není zdravé a v létě tu bývají veliká vedra. Kraj, kde leží, se jmenuje Raj; je to bohaté a značně veliké území, které spravuje Timurův zeť, k němuž jsme teď jeli na návštěvu. Cesta ze Sultáníje do Teheránu vede hustě obydlenou rovinou s příjemně vlahým podnebím. Když jsme opustili Teherán, viděli jsme asi po dvou leguích vpravo rozvaliny velikého města. Z trosek ještě tu a tam trčely zbytky věží a mešit. Bylo to město Raj, kdysi největší v celém kraji, dnes však úplně opuštěné. Za Rájem jsme vjeli do hor, kde mel být tábor Timurova zetě. 10. července jsme potkali skupinu jezdců, kteří nám řekli, že princ, jejich pán, táboří nedaleko se svou hordou (Tatary pod jeho velením). Měli jsme tu počkat na egyptského vyslance a společně se pak představit princi.

Vyčkali jsme tedy, až nás Egypťané dostihli, a sesedli jsme pak až u místa, kde tábořila horda. Ihned nám postavili stan, abychom se měli kam uchýlit, než nás princ přijme. Neuplynula ani hodina, a poslal pro nás. Za táborem byla přichystána hostina, při níž jsme seděli vedle prince, který se k nám choval velice dvorně. Sotva jsme se rozloučili, přinesli nám spoustu jídla do zásoby, chléb, mouku i několik živých ovci. Druhého dne jsme opět byli pozváni na hostinu a byla přítomna veliká společnost. Opět byla podávána hojnost jídel, připravených po zdejším způsobu. Hlavně to bylo pečené koňské maso a vařené vnitřnosti. Po hostině nám princ naznačil, že na Timurovo výslovné přání mu máme odevzdat dary, které vezeme pro Timura. Jejich další dopravu za Jeho Výsostí prý převezme sám. Uposlechli jsme, a jakmile si princ naše dary prohlédl, dal ihned rozkaz, aby se připravilo několik mužů s velbloudy a dopravili je bez odkladu do Timurova ležení. Při rozloučení jsme opět my vyslanci dostali plášť z kinkobu a já, Ruy Gonzales, ještě navíc pěkného koně s úplným tatarským postrojem, košili a klobouk. Princ se jmenoval Sulejman Mírzá a byl jedním z Timurových nejbližších oblíbenců. Oženil se s Timurovou dcerou a pečoval též o Timurova chorého vnuka Sultána Ahmada Mírzu. Jeho tábor, čítající na tři tisíce stanů, se rozkládal na louce u potoka, v údolí mezi horami. Teď v letní době to bylo velice příjemné místo.

Mladý Sultán Ahmad, sotva se dověděl, že mezi našimi dary jsou též sokoli, prosil Sulejmana Mírzu, aby mu jednoho z nich dal. Princ věděl, že Timur by s tím souhlasil, a proto si od nás sokola vyžádal. Snažili jsme se mu vysvětlit, že dary, které vezeme, jsou neobyčejně vzácné, a že je má dostat jen sám Timur. Vyložili nám však, že mladík je veliký bahádur z královské krve, že je velice nemocen a že Timur, jeho děd, by mu určitě chtěl tu radost udělat. Při té příležitosti nám vyprávěli, že v bitvě u Angory byl mladík členem Timurovy tělesné gardy; když Timur poslal gardu do boje, měl jeho vnuk zůstat u něho. Hoch se rozplakal, že ho děd nechce pustit s nimi, a když si ho Timur chvíli nevšímal, strhl si zlostně přílbu a vrhl se prostovlasý do bitevní vřavy, kde vytrval až do konce.

12. července jsme opustili tábor Sulejmana Mírzy; toho dne onemocněl Gómez cle Salazar i mistr teologie fráter Alfonso Pácz. Mne samotnému, Ruy Gonzalesovi, též před několika dny nebylo dobře, teď jsem se však už začínal cítit lépe. I několik našich španělských sloužících ochuravělo a Sulejman Mírzá proto navrhl, abychom zanechali nemocné u něho, dokud se nezotaví. Při dlouhé cestě, kterou máme ještě před sebou, by v tomto stavu jistě zemřeli. Sedm z našich lidí tedy zůstalo u něho, mezi nimi i dvě moje pážata, jeden sluha mistra teologie a jeden páně Salazarův. Měli nás očekávat v Teheránu, až se budeme vracet. Tam jsme se s nimi skutečně zase shledali, dva z nich však mezitím zemřeli. Jeli jsme Ledy dále, jak to šlo, až na hradě Fírúzkúh nás očekávala zpráva, že Timur tudy táhl sotva před dvanácti dny. Vzkázal nám, abychom ho neprodleně následovali, neboť nás chce přijmout hned po návratu do Samarkandu, ne však dříve. Zřejmě si přál, abychom dojeli až do jeho sídelního města. Samarkand byl totiž první město, kterého dobyl a které ze všech ostatních nejvíce zvelebil; samarkandské stavby jsou právě památkami na jeho vítězství.

Fírúzkúh sám byl teď pobořen. Stalo se to asi patnáct dní před naším příchodem, kdy se ho Timur po třicetidenním obléhání zmocnil. Hradní pán Iskander Šejch býval jedním z Timurových velitelů a oblíbenců a kdysi od něho dostal tento hrad i s okolím. Potom však měl Timur jakýsi důvod k nespokojenosti a vydal rozkaz, aby Iskander Šejch byl zatčen a odveden do Samarkandu. Timurův posel se objevil před Fírúzkúhem, ale byl zajat a uvězněn. Timur pak hrad oblehl a posádka vidouc, že se už déle neubrání, vydala svého buřičského velitele Timurovi a v noci prchla. Fírúzkúh, pokud měl dostatečně silnou posádku, byl zcela nedobytný. Hrad sám stojí na kopci, který trčí z roviny a je úplně oddělen od okolních vrchů. Kolem úpatí kopce se táhne pás hradeb s mnoha věžemi a za ním leží městečko. Nad ním ve svahu je druhé pásmo. Docela nahoře je ještě třetí, opět s věžemi, nad nimiž se teprve zvedají bašty vlastní pevnosti. Fírúzkúh má tedy tři nezávislé pásy opevnění, položené jeden nad druhým. Nahoře v pevnosti je bohatý pramen pitné vody, postačující pro celou posádku; celý kopec téměř kolem dokola obtéká řeka, přes niž vedou padací mosty. Tudy je jediný příchod ke spodní hradbě a do města.

Další cesta byla velmi obtížná, neboť vedla neobydlenou hornatou krajinou; v horku jsme trpěli citelným nedostatkem pitné vody. Konečně jsme dojeli k velkému městu (Ahuvánu), které leží na břehu řeky; naší další zastávkou byl Dámghán v provincii Médii, poslední z větších měst západní Persie ležících na naší cestě. Toho dne vál tak horký vítr, jako by vycházel z pekelné tlamy. Jeden z našich sokolů tu zahynul vedrem. Nedaleko za Dámghánem jsme viděli dvě dosti vysoké věže, celé postavené z lidských lebek zasazených do hlíny. Opodál bylo vidět zbytky jiných dvou věží, které se již zřítily. Byly to lebky Tatarů z kmene

Ak Kujunlu (Bílých Tatarů), o nichž jsme se již zmínili. Timur s nimi svedl bitvu cestou na Damašek a všechny je zajal. Poslal je do kraje kolem Dámghánu, který byl tehdy neobydlený. Zajatci se tu však nechtěli usadit a žili dál životem kočovníků. Vyplenili celý kraj a pak se pokusili odtáhnout zpět do Sýrie, kde byli doma. Náhodou byl Timur se svým vojskem tel idy nablízku; obořil se na Bílé Tatary a pobil jich veliké množství. Nařídil pak, aby z jejich lebek vystavěli pro výstrahu čtyři věže, a vydal rozkaz, že kdokoli zajme nějakého Ak Kujunlu, má mu okamžitě srazit hlavu. Stalo se tak a jeho vojáci pak vybíjeli Bílé Tatary, kde na ně přišli. Tu jich pobili deset, tam dvacet; celkem, jak nám říkali, přišlo dosud o život přes 60 000 příslušníků Ak Kujunlu.

Dva dny za Dámghánem, ve městě Bostámu, na nás Čekal tatarský šlechtic jménem Ennakora, který se měl na rozkaz Timurův o nás postarat. Hned nám opatřil ubytování a zdvořile nás navštívil, neboť všem nám bylo velice špatně. Když viděl, v jakém jsme stavu a že bychom nemohli stolovat s ním, dal nám poslat hojnost masa a ovoce do našeho hostince. Po nějaké době nás pozval k sobě a chtěl nám odevzdat slavnostní šat, který nám Timur poslal darem. Musili jsme se mu bohužel omluvit a požádat I10 za prominutí, neboť jsme nebyli ani s to vstát. Naléhal však tolik a znovu pro nás poslal, že nakonec fráter Alfonso se musil obětovat a jít k němu; hned při příchodu dostal dva slavnostní pláště. Jest pak zvykem při takových příležitostech, že zástupce Timurův, který je pověřen odevzdáním daru, dává velikou hostinu, při níž host jest slavnostně obdarován a na znamení vděčnosti a úcty k Jeho Výsosti musí třikrát pokleknout. Sotva si nás mistr teologie odbyl tuto ceremonii, poslal nám Ennakora koně a žádal, abychom ihned vyrazili na další cestu. Timur si prý přeje, abychom jeli za ním, jak nejrychleji můžeme, bez zastávky ve dne i v noci. Vzkázali jsme Ennakorovi, že jistě vidí, jak jsme nemocni, a že toho dne v žádném případě nemůžeme jet dál. Žádali jsme, aby nás tu nechal odpočinout nejméně dva dny. Odpověděl však, že proti Timurovu rozkazu nás tu nesmí nechat ani chvilku, neboť by ho to stálo hlavu, kdyby se o tom Timur dověděl. Nedalo se tedy nic dělat; více mrtvi než živi a zesláblí horečkou jsme se přece musili vyškrabat do sedla a jet dále. Aby nám trochu pomohl v našich nesnázích, zařídil ten dobrý Ennakora, aby nám každému na sedlo připevnili prkénko s poduškou, o něž bychom se mohli opřít a ulevit si. Jeli jsme tak celý den a celou noc. Teprve ráno příštího dne jsme si trochu odpočinuli v opuštěné vesnici. Dalšího dne jsme dojeli k velké budově, která tu byla postavena pro cestující; v okruhu dvou dní cesty tu totiž není ani vesnice, ani samota, tak suchá a vyprahlá je zdejší krajina. Jediná voda byla právě v tomto karavansaraji, kam ji přiváděl vodovod z hor vzdálených celý den cesty.

22. července jsme za velikého vedra dojeli do města Džádžarmu, které rovněž je zásobováno vodou z blízkých hor. Město má pevnost z hlíny a žádné hradby. V minulé zimě tu napadlo mnoho sněhu, který, když nastalo tání, rozvodnil všechny zavodňovací stružky. Navíc ještě přišla průtrž mračen a touto potopou byla smetena půlka města i s tvrzí a z okolních polí byla odplavena hlína. Krajina je tu úplně plochá, nikde není vidět kámen ani oblázek. Viděli jsme sice mnoho vy mletých stružek, ale nikde žádnou vodu. Ennakora cestoval s námi a díky jemu jsme měli na každé zastávce vždy připraveny čerstvé koně, takže jsme pokračovali velice rychle kupředu. Vládní stáje či hřebčíny jsou, jak jsme již řekli, rozloženy v pravidelných vzdálenostech na všech cestách k Samarkandu, v obydlených i neobydlených krajích. O koně se tu starají lidé, kteří jsou zvláště k tomu určeni a říká se jim „jamčí“ (u nás bychom řekli postilion). Když přijde posel, jamčí mu odsedlají koně a dají čerstvého. Jeden z nich nebo dva pak jedou s ním k příští stanici a zas si koně odvedou zpět. Unaví-li se však kůň někde cestou nebo se zraní, má posel právo vzít si kteréhokoliv koně, kterého cestou potká. Jeho majitel, ať je to Šlechtic, kupec nebo prostý poddaný, mu ho musí půjčit a vyzvedne si ho pak na nejbližší stanici. Nikdo pod ztrátou hrdla nesmí tuto službu odmítnout. Slyšeli jsme, že jednou dokonce Timurův nejstarší syn a jeho družina museli sesednout s koní a dát je poslům, kteří spěchali ke dvoru. Timur velice dbá na to, aby všichni poslové, kteří jedou k němu nebo od něho, jeli bez zastávky ve dne v noci. Snadno tak ujedou za čtyřiadvacet hodin padesát leguí, i když přitom uštvou dva koně. Timur si také všiml, že kolem Samarkandu a v ostatním Mongolsku byly míle příliš dlouhé; dal tedy každou rozdělit na dvě a všude postavit malé vížky jako mílníky. Nařídil pak, že každý čagatajský posel musí za den ujet nejméně dvanáct těchto kratších mil nebo alespoň deset. Původně byl tento způsob zaveden jen v Mongolsku; když jsme jeli dále, viděli jsme ty vížky na všech cestách. Každá mongolská míle je dlouhá jako dvě kastilské leguy. Je to až neuvěřitelné, jakou vzdálenost mohou urazit Timurovi jezdci; štvou koně k smrti a často překonají rozkaz a ujedou patnáct i dvacet těchto mil za den a noc. Koně při tom nijak nešetří, ztrhají ho, a padne-li pod nimi, stáhnou s něho jen kůži, kterou pak prodají na nejbližším trhu. Mršinu nechají ležet. Podél celé cesty jsme viděli zdechliny ztrhaných koní; jejich počet byl překvapující.

Z Džádžarmu jsme zas jeli den a noc a naši vůdcové nám nepopřáli ani chvíli odpočinku, ač jsme to velmi potřebovali. Vedro bylo nesmírné i v noci, a k tomu ještě vál žhavý vítr, který nás přímo spaloval. Tehdy se Gómez de Salazar, náš společník v poselstvu, tak roznemohl, že jsme již myslili, že umře. Celý den jsme byli o žízni a nenašli jsme ani kapku vody. Po setmění jsme zastavili, jen co by koně dostali svou dávku ječmene, a hned jsme zas jeli dál. Kolem nás byla stále úplně neobydlená pustina. Teprve pozdě večer dalšího dne jsme dojeli do města Isfarájin. Kdysi to bylo velké město s mnoha mešitami a výstavnými domy, teď však bylo téměř bez života. Stačili jsme se tu jen najíst. A zase jsme se hnali dál celou noc.

Ještě den a noc trvala tato zběsilá jízda, až konečně v sobotu 26. července jsme dorazili do velikého města Níšápúru. Asi leguu před městem začínal obydlený, dobře zavodněný kraj. Viděli jsme tu veliký tábor asi o čtyřech stech stanech. Nebyly to však stany obvyklého druhu, ale nízké a dlouhé, potažené černou plstí. Žili v nich členové kmene Alavari (kočovní Kurdové), kteří nemají jiná obydlí, jen stany, a nikdy nežijí ve městech ani ve vesnicích. V zimě i v létě táboří venku a pasou svá stáda ovcí, beranů a skotu. Jen tomuto jedinému kmeni náleží dvacet tisíc velbloudů. Kočují po celé zemi, podléhají přímo Timurovi, kterému odevzdávají ročně tři tisíce velbloudů a patnáct tisíc ovcí. Je to dobrovolná daň za to, že smějí v jeho zemi volně pást.

Sotva jsme se přiblížili, objevili se jejich náčelníci a pozvali nás do tábora. Uvedli nás do největšího stanu a pohostili nás podle svého zvyku mlékem, smetanou a chlebem. Toho dne jsme musili zanechat v jedné vesnici pana Gómeze de Salazar, neboť se už nemohl udržet na koni.

V Níšápúru, který leží uprostřed krásných zahrad, jsme byli pohodlné ubytováni a přední občané města nám přinášeli maso a ovoce, zejména obrovské chutné melouny, a hojnost vína. Když jsme se najedli, dostali jsme každý slavnostní plášť z kinkobu; na výslovný příkaz Timurův jsme totiž měli dostat v každém městě, jímž jsme projížděli, buď koně, nebo slavnostní šat. Asi pět leguí před Níšápúrem jsme potkali šlechtice jménem Melialiorga, který byl vysokým důstojníkem v Timurově vojsku. Oznámil nám, že ho sem poslal sám Timur, aby nám zajistil všude přijetí s veškerými poctami a staral se o všechny naše potřeby. Jakmile jsme mu řekli, že jsme museli opustit pana Gómeze de Salazar ve velmi povážlivém stavu, ihned se za ním sám rozjel. Shledal, že náš ubohý druh je tak zesláblý, že nemůže ani vstát z lože. Opatřil mu tedy nosítka, čtyři muži se u nich neustále střídali, a tak ho dopravili co nejrychleji do Níšápúru, kde jsme ho už plni starostí očekávali. Ubytovali ho tu se vším pohodlím a povolali k němu zkušené lékaře, jichž tu byl dostatek. Nebylo to však nic platné; přes všechnu naši snahu se Bohu zlíbilo ho povolat a Gómez de Salazar zakrátko skonal.

Níšápúr je hlavní město provincie Médie a nedaleko jsou proslulé tyrkysové doly. Tyto drahokamy se nacházejí i jinde v Persii, zdejší však jsou ze všech nejlepší. Okolí Níšápúru je hustě zalidněno a je to jedno z nejkrásnějších míst na světě. Provincie Médie tu končí a začíná rozlehlý kraj Chorásán,

Za Níšápúrem nás čekala neobydlená holá krajina, opuštěné vesnice a vylidněná města. Příčinou toho byl pravděpodobně strach před Timurovými vojáky. Prošli tudy asi před dvanácti dny a na každém kroku bylo vidět zmatek a spoušť, které po sobě zanechali. Avšak přesto ti, kdo tu zbyli, prokazovali nám vyslancům náležité pocty, starali se o nás, ba dokonce nám dávali obvyklé slavnostní pláště z kinkobu. V městě Okachánu na nás čekal posel Timurova nejmladšího syna Šáhrucha Mírzy. Princ nám vzkazoval, že by ho velice těšilo, kdybychom mohli cestou učinit okliku a navštívit ho v jeho městě, které se jmenuje Herát. Leželo asi 30 leguí odtud, vpravo od samarkandské cesty směrem k Indii. Mluvili jsme o tom s naším průvodcem Melialiorgou a na jeho radu jsme princi odpověděli, že Timur nařídil, abychom jeli co nejrychleji a bez zastávky za ním do Samarkandu. Neodvažujeme se proto odbočit z přímé cesty, byť i k návštěvě mocného místokrále celého Chorásánu, a prosíme proto Jeho Výsost co nejuctivěji, aby nás omluvila.

Místo do Herátu jsme tedy jeli dále do Mešhedu, kde je pochován mučedník (Imám Rezá), zvaný Sultán-i-Ghorásán. Byl to vnuk proroka Muhammada, pocházel z prorokovy dcery a Peršané ho uctívají jako světce. Je pohřben ve velké mešitě pod zlatým a stříbrným náhrobkem. Mešhed je nejvýznamnější poutní místo v zemi; ročně sem přicházejí nepřehledné davy zbožných poutníků. Každému, kdo se odtud vrátí, líbají doma lem roucha a váží si ho, že byl na tak posvátném místě. Nás také zavedli do svatyně a ke hrobu, a ať jsme pak přijeli v Persii kamkoliv, sotva se rozneslo kolem, že jsme byli v Mešhedu a viděli svatý hrob, lidé k nám přicházeli, líbali lem našich šatů a klaněli se nám; neboť jsme vykonali pouť ke hrobu velkého chorásánského svatého. Podle jeho přezdívky Sultán-i-Chorásán má země jméno; Chorásán totiž není částí vlastní Persie, i když se tu mluví persky.

Ve čtvrtek posledního července jsme přijeli do velkého města Buelo (neboli Tús), které je rovněž v Chorásánu. Od chvíle, kdy jsme opustili Sultáníji, jsme neviděli tak velké a pěkné město. Vyjeli jsme navečer a jeli jsme celou noc, v pátek též den i noc, a ještě v sobotu celý den, než jsme zas uviděli obydlené místo. Museli jsme se tedy dobře zásobit jídlem i vodou a opatřit si spolehlivá zvířata. Odtud dále nás čekala cesta pouští, kde celých padesát leguí neuvidíme ani člověka, ani stavení.

2. srpna k večeru jsme přišli do údolí, kterým protékala řeka (Tedžendáb). Na jejích březích byla obdělaná pole a četné stany Timurových Čagatajů. Patřili k vojsku, zůstali však vzadu, aby se tu jejich stáda ovcí, koní a velbloudu mohla napást; všichni tu měli být spočítáni a odvádět daně. Zde na nás čekal další Timurův dvořan s pozdravy Jeho Výsosti. Jmenoval se Mirabózar a měl se o nás starat na dalším úseku cesty. Náš dosavadní vůdce Melialiorga byl tedy teď zproštěn funkce a Mirabózar zaujal jeho místo. Melialiorga a jeho lidé však s námi přesto jeli dále, dostávali na všech stanicích jídlo a koně a pomáhali nám, kde bylo zapotřebí. V celé zemi vskutku bylo zavedeno, ať jsme přijeli kamkoli, do města či do vesnice, že okamžitě pro nás i celý průvod bylo připraveno jídlo a ovoce a pro koně trojnásobné dávky ječmene, než bylo nutné. Starosta místa vždy postavil stráž, aby pečovala o bezpečnost našeho majetku a koní. Kdyby se nám cokoliv ztratilo, místní občané by nám to musili plně nahradit. Nebylo-li všechno připraveno dosti rychle, rozdával náš průvodce rány na všechny strany. Začal obvykle s tím, že si dal předvést starostu, a hned první slova doprovodil nějakým šlehem, a ne právě slabým, až jsme se divili. Pak mu vyložil, že na výslovný rozkaz Timurův musí všichni poslové dostat okamžitě, co potřebují. Že jsme vyslanci Franků, kteří přicházejí do jejich obce a kterým se tu navzdory rozkazu nedostalo patřičného uvítání. Aby se to tedy příště neopakovalo, dostane on, starosta, důkladný výprask a jeho lidé tento nepořádek zaplatí. Při každém příjezdu do vesnice nebo městečka se opakoval stejný výjev. Náš vůdce se sháněl po reisovi, jak se tu říká starostovi obce; chytil si tedy na ulici prvního člověka, aby mu ho ukázal. Peršané nosí na hlavě jakýsi turban, dlouhý pás látky ovinutý kolem hlavy; Tatar jej popadne, hodí jej Peršanovi kolem krku a uváže si jej ke třmenu. Ranami a kopanci pak přiměje vesničana, aby mu ukázal, kde bydlí starosta. Proto také, jakmile zdejší lidé zpozorují, že se blíží nějaký Tatar z Timurova vojska, prchají ze všech sil, jako by se jim zjevil sám ďábel. Kupci zavřou své krámky a dají se na útěk nebo se schovají v domě. Než vyjdou, volají na sebe „elči“, což znamená „vyslanci“, neboť příchod vyslanců pro ně znamená černý den. Opravdu všude, kam Tataři přijdou, chovají se jako satanova sběř. Nemyslete si, že se starostou hovoří zdvořileji; nadávají mu a bijí ho, musí běhat před nimi a sám shánět, co vyslanci potřebují. Pak je chudák musí ještě obsloužit a odejít může teprve, když mu to dovolí.

Vězte tedy, že takto jsme cestovali my španělští vyslanci spolu s vyslanci egyptského sultána a celou tu dobu se Tataři z našeho doprovodu takto chovali. Jsou na to však zvyklí a jednají tak vždy, bez rozmyslu a bez milosti, ať cestují za jakýmkoli posláním. Chlubí se, že když vykonávají Timurův rozkaz, je jim dovoleno všechno, dokonce i zabít a nikdo jim v tom nesmí bránit. I velitelé vojsk musí ustoupit poslu a postarat se o něho. Bylo podivuhodné, jak vskutku po celé ohromné říši měl každý hrůzu z těchto poslů, kteří nesli Timurovy rozkazy.

Tak i nyní nám kočovní Čagatajové u řeky Tedžendu musili na Mirabozarův rozkaz přinést maso s rýží, mléko a kyselou smetanu a k tomu zdejší nádherné, obrovské melouny.

Tito Čagatajové žijí v létě u řek a pěstují obilí, bavlnu a melouny; tyto melouny jsou myslím největší a nejlepší na celém světě. Kromě toho sejí ještě proso, které uvařeno v mléce je jejich hlavní potravou. V zimě se stěhují do teplejších krajů. Celé Timurovo vojsko se vlastně stále stěhuje a je v zimě i v létě pod širým nebem. Nemusí ovšem být stále pohromadě, neboť zde nejsou nepřátelé. Timur táhne se svou osobní hordou, se sluhy, dvořany, ženami a příbuznými, a ostatní vojsko táhne jinudy. Tak tráví celý život; když je Timur povolá do války, shromáždí se všichni a táhnou s ním. Svá stáda a veškerý majetek, ženy Í děti berou s sebou. V napadených zemích jim stáda, hlavně ovce, velbloudi a koně, slouží k zásobování. Ženy vozí děti v maličkých kolébkách, které mají přivázány pruhem látky kolem těla a položené vpředu na sedle. Přitom sedí tak lehce, jako by ani nebyly obtíženy svým potomstvem. Ti chudší naloží rodiny i stany na velbloudy; jejich děti jsou však na tom hůře, neboť velbloud má horší krok než kůň. Tak v čele svého lidu vykonal Timur veliké činy a dobyl mnoha vítězství, neboť Tataři jsou velice stateční. Výtečně jezdí na koni, střílejí z luku a jsou neuvěřitelně otužilí. Mají-li dosti jídla, najedí se k prasknutí. Mají-li nedostatek, stačí jim kyselé mléko s trochou vřelé vody; toho mají vždy dost a často se ani nezdržují přípravou nějakého těsta a žijí jen ze svých stád. Snášejí hlad, žízeň, vedra i zimu trpělivěji než kterýkoliv jiný národ. Kyselé mléko je jejich národním jídlem; postaví na oheň veliký kotel vody, v míse si připraví hroudy kyselého mléka, které vypadá jako sýr, a trochu je rozdělají studenou vodou. Tuto kaši vhodí do vroucí vody a všechno je rázem kyselé jako ocet. Z mouky uhnětou tenoučké placky, upečou je, rozkrájejí na malé kousky a vhodí je rovněž do horké vody. Chvíli je povaří a pak vše slijí do mis a podávají. Je z toho jakási polévka, které říkají „áš“. Jedí ji bez chleba a bez masa a stačí jim na celý den. Netopí dřevem, nýbrž hnojem svých stád.

V neděli ráno jsme vyjeli od řeky Tedžendu a jeli jsme pouští až do večera druhého dne. Chvíli jsme odpočívali ve velikém karavansaraji. Horko nepolevilo ani v noci a bylo veliké dusno. Celou tu dobu jsme nenalezli nikde pitnou vodu; naši koně byli tak vyčerpáni, že mohli stěží jít, a kromě toho hynuli žízní. I my bychom snad byli zemřeli, kdyby jeden z našich sluhů nebyl měl lepšího koně než ostatní. Rozjel se napřed a naštěstí našel pramen. Namočil v něm košili, přivezl nám ji a my jsme ji chtivě ždímali a sáli. Tehdy jsme vskutku měli namále; každý bojoval s horkem a žízní, jak mohl, a ani naši průvodci se tu o nás nemohli starat. Konečně krátce před západem slunce jsme vjeli do údolí, kde stály čagatajské stany, a vzadu za nimi jsme spatřili velikou řeku (Murgháb). Za ty dva dny a noc jsme ujeli nejméně dvacet kastilských leguí; teď jsme si konečně mohli odpočinout a vyspat se. Ráno jsme přejeli jen asi dvě leguy k blízkému karavansaraji; najedli jsme se tu a znovu jsme odpočívali. Večer jsme dostali čerstvé koně a rozjeli jsme se do ohromné pláně, na níž tábořilo jádro čagatajské hordy. Sledovali jsme tok řeky (Murghábu) a nocovali jsme někdy v čagatajských stanech, někdy pod širým nebem.

V sobotu 9. srpna jsme dojeli k místu zvanému Salugar Sukhása, které náleželo významnému kašíši (knězi). Byl to jakýsi muslimský biskup mezi Tatary. Voda z Murghábu zavlažovala osadu i okolí. Žilo tu mnoho lidí, zahrady a vinice byly velice pěkné. Kašíš sám již zemřel a zanechal dva syny, kterým Timur milostivě slíbil svou ochranu; právě teď si je odvážel s sebou do Samarkandu a chtěl je dát vychovat u dvora. Osadu spravovala jejich matka, kašíšova vdova. Přijala nás velmi uctivě a pohostinně a postarala se všemožně o naše pohodli. Povečeřeli jsme s ní a po setmění jsme pokračovali v cestě.

V úterý 12. srpna pozdě v noci jsme dojeli k městu Andchoi, rodišti našeho vůdce Mirabozara. Byli jsme již za hranicemi Persie, v zemi Tádžiků, jejichž řeč se poněkud liší od perštiny, mnoho slov je však stejných. Zůstali jsme tu dva dny a bylo o nás dobře postaráno. Dostali jsme vína, co kdo chtěl, pláště z kinkobu a koně. Okolí Andchoi je dobře obděláno a zavlažováno. Ve čtvrtek večer jsme odtud odjeli a na břehu kterési řeky jsme si zdřímli ve stanech Čagatajů. Tento kmen se těší Timurově obzvláštní přízni. Smí pást svá stáda kdekoliv a stěhovat se kamkoliv a nikdo mu v tom nesmí bránit. Příslušníci kmene jsou osvobozeni ode všech břemen a neplatí žádné daně; slouží však ve vojsku a tvoří jakousi Timurovu gardu. Čagatajů je nesmírně mnoho; potkávali jsme je teď na každém kroku. Všichni byli opálení, ošlehaní a tak oškliví, že se nám zdálo, jako by přišli rovnou z pekla.

Minuli jsme rozvaliny velikého města, jehož jméno jsem si nepoznamenal; dosud tu bylo vidět několik krásných budov a mešit. Bývalo to prý slavné a dobře opevněné město.

Cestovali jsme tak den za dnem, od vesnice k vesnici, od jednoho ležení k druhému. Jednou vál takový vichr, že nás div neshodil s koní. Každý závan byl horký jako žár z pece ohnivé. Cesta vedla písečnou pouští a vítr zvedal písek a vrhal jej na nás, až jsme téměř oslepli a ztratili cestu. Nemohli jsme najít správný směr, takže Mirabozar musel poslat jednoho ze svých lidí nazpět k Čagatajům, aby nám dali s sebou vůdce. Boží milostí jsme se nakonec dostali k větší vesnici Alíábádu, kde jsme vyčkali, až vítr ulehne.

V pondělí ráno 18. srpna jsme vjeli do města Balchu. Je to veliké město s mohutnou hliněnou hradbou, která je sice na mnoha místech proražena, za ní však je ještě dvojitý pás dalších hradeb. Mezi vnější a první vnitřní hradbou nejsou domy, jen bavlníková pole; mezi oběma vnitřními hradbami už stojí domy, ne však příliš hustě. Tyto vnitřní hradby jsou nadmíru silné a dobře zachované; město samo je obydleno velice hustě. Dostali jsme tu znamenité víno, brokátový plášť a koně. Odjeli jsme odtud v úterý a ve čtvrtek 21. srpna jsme dorazili ke břehu veletoku, jenž nese jméno Ábi-Amú (tak Peršané nazývají Oxus) a je jednou z řek, které prý pramenily v ráji. Je zde celou leguu široký a má velmi silný proud. Teče rovinou a jeho voda je kalná a blátivá. V zimě má nízkou vodu, neboť jeho horní tok v horách je zamrzlý. V dubnu, když taje sníh, voda začne stoupat a stoupá celé čtyři měsíce; pak opadne a řeka se vrátí do původního koryta. V minulém létě se prý řeka rozvodnila daleko nad obvyklou míru a strhla dokonce i domy ve vesnicích vzdálených téměř dvě třetiny leguy od obvyklé hranice letních záplav. Ábi-Amú pramení v horách Menší Indie, protéká rovinami Samarkandu, načež opustí Tatarsko a odevzdá své vody Kaspickému moři; část jeho toku je tak hranicí mezi Samarkandem a Chorásánem.

Země samarkandská leží, jak jsme již viděli na druhém břehu řeky Oxu;když si ji Timur celou podmanil, rozhodl se, že překročí řeku a zmocní se Chorásánu. Dal proto postavit velký dřevěný most na člunech, avšak jakmile vojsko přešlo, nařídil, aby byl stržen. Nedávno, když se vraceli ze svého tažení, postavili jej znovu. Málem jsme tedy teď mohli přejít řeku po mostě. Doslechli jsme se tu však, že Timur už vydal rozkaz, aby most byl zase stržen jako tehdy. Vskutku jsme shledali, že most již nesahá až k protějšímu břehu. Končil za polovinou řeky a dále převážely čluny. Zde v této veliké rovině svedl Alexandr Veliký bitvu s Pórem, králem indickým, a rozdrtil ho.

Překročili jsme Oxus a večer téhož dne jsme vstoupili do velikého města Tirmizu. Náleželo kdysi k Menší Indii, Timur je vsak připojil k Samarkandu. Samarkandská země se nazývá Mongolsko a řeč, jíž se tu mluví, je mongolština. Na jih od Oxu, kde se mluví persky, jí nerozumějí, neboť tyto dva jazyky sotva mají něco společného. I písmo, kterým píší Samarkandští, je jiné než perské a ti na jižním břehu je neumějí číst. Je to mongolské písmo a Timur má písaře, kteří jím běžně píší a čtou. Celý kraj odtud k Samarkandu i dále je hustě obydlený. Je úrodný a dává všechno, co potřebují lidé i zvířata.

Musím poznamenat, že nikdo nesmí překročit Oxus od severu k jihu, nemá-li k tomu zvláštní průkaz či povolení. Tam musí být napsáno, kdo je, odkud jde a kam jde. Takový průkaz musí mít i ten, kdo je svobodný a narodil se v Samarkandu. Naproti tomu každý, kdo přichází do Samarkandu, může přejít řeku volně a nepotřebuje k tomu nic. Na všech člunech a prámech jsou proto Timurovy stráže, které střeží a kontrolují přechod hranice. Převozníci si za svou službu nechávají dobře zaplatit. Důvod pro všechna tato opatření je v tom, že Timur přivedl ze svých výprav do Samarkandu nesmírný počet zajatců nejrůznějších národů. Chtěl jimi zalidnit svou zemi a všemožně lidi lákal a nutil, aby se tu usazovali. Nechtěl proto samozřejmě, aby mu zas utíkali nazpět, odkud přišli. V Persii i v Chorásánu jsme často potkávali Timurovy úředníky, kteří hledali sirotky nebo tuláky bez domova a bez prostředků; všechny je sbírali a odváděli je násilím do Samarkandu, aby posílili tamní obyvatelstvo. Viděli jsme je, jak putují, jeden s krávou, jiný s ovcí nebo párem koz, ten pěšky, ten na oslu; ve vesnicích jim starostové musili dát najíst. Slyšeli jsme, že tím přibylo v Samarkandu tolik obyvatelstva, že už čítá na sto tisíc duší nebo ještě více.

Město Tirmiz je rozlehlé a velmi lidnaté; nemá hradby a není vůbec opevněno. Postačí, řeknu-li, že od vstupu do města až k hostinci, kde nás ubytovali, bylo tak daleko, že jsme cestou zemdleli. Procházeli jsme nesčetnými ulicemi a náměstími, kde se hustě tísnili lidé a prodávalo se nejrůznější zboží. Jako obvykle se tu o nás výborně starali. Tentokráte jsme dostali šat z hedvábné látky. Čekali jsme tu na další pokyny; zanedlouho se objevil Timurův zvláštní jízdní posel, který nám přinášel milostivý pozdrav Jeho Výsosti a ptal se jeho jménem, zda se těšíme dobrému zdraví a byli-li jsme cestou se vším spokojeni. Věděli jsme, že se sluší takového posla obdarovat, a věnovali jsme mu proto jeden plášť ze zlatého brokátu. Rovněž Ennakorovi, šlechtici, který nás doprovázel, jsme dali několik kusů florentských látek a druhý průvodce, Mirabozar, dostal koně. Egyptský vyslanec, který jel stále s námi, učinil totéž. Podle zdejšího zvyku se považuje takový posel za zástupce Timurova a dar, který dostane, je znamením úcty vůči samému knížeti. Rovněž hodnota daru je jaksi měřítkem úcty, kterou dárce chová k Timurovi, a každý ví, že čím více obdaruje posla, tím více si ho bude pak vážit kníže.

V pátek 22. srpna jsme opustili Tirmiz a až do neděle večer jsme jeli plochou, hustě obydlenou a dobře obdělanou zemí. V pondělí jsme dojeli k úpatí vysokých hor, kde jsme povečeřeli v pěkném domě, postaveném ve tvaru kříže; postavili jej tu pro Timura a jeho družinu. Byla to cihlová budova, obložená barevnými kachlíky, které tvořily různé obrazce. Hory nad tímto místem jsou velice strmé a úplně holé. Vede jimi průsmyk či spíše úzká soutěska, která se zdá být prosekána lidskýma rukama. Po obou stranách se tyčí kolmé, nesmírně vysoké skály a cesta pod nimi je poměrně rovná. Uprostřed těchto vrchů leží vesnička; místo je známé jako Železná brána. Po celé délce pohoří není jiný průsmyk nebo přechod; zde je tedy přední stráž sídelního města Samarkandu. Všichni, kdo přicházejí z Menší Indie, musí tudy projít. Kníže Timur je pánem této Železné brány; jeho pokladně plynou značné částky z cel, která tu musí platit kupci putující z Indie do Samarkandu a do zemí za ním. Vyprávěli nám, že kdysi tu vskutku stávala ohromná železná brána, která uzavírala cestu každému, kdo neměl povolení k průchodu. Je známo, že Timur je též pánem dalších železných bran, které stojí blíže Derbentu (na západ od Kaspického moře) a nedaleko Kaffy (na Krymu). Tato Derbentská brána je rovněž soutěska vytesaná ve skalách (Kavkazu); odděluje Tatarské království od Derbentské provincie, ležící na břehu Kaspického moře a náležející Persii. Tak všichni, kdo chtějí z Tatarska do Persie, musí projít Derbentskou branou, právě tak jako všichni, kdo chtějí do Samarkandu, musí projít touto branou, v níž právě jsme. Mezi Samarkandskou a Derbentskou branou leží vzdálenost asi 1500 leguí. Celým tím ohromným územím vládne Timur. Cla v Derbentské bráně mu vynášejí rovněž mnoho peněz.

Věnovali nám tu koně místního slavného plemene, kteří jsou velice ohniví.

V jedné vesnici, kde jsme se pak zastavili, zemřel náhle sluha frátera Páeze. Byl nemocný již delší dobu.

Dvacátého osmého srpna jsme dojeli do města Keše. Leží uprostřed dobře zavodněné, úrodné roviny. Kolem se rozkládají sady, usedlosti a četné vesnice v lukách a polích. Pětkrát za rok se tu sklízí obilí, hojnost bavlny, vína, melounů a ovoce. Teď v létě skýtá tento kraj nezapomenutelný a krásný pohled. Město je oklopeno hliněnou hradbou s hlubokým příkopem, přes nějž vedou padací mosty. Z Keše pochází sám kníže Timur i jeho otec. Je tu mnoho pěkných budov a mešit, především nádherná mešita, kterou dal postavit Timur a která není dosud hotova. V ní je kaple, kde je pochován jeho otec, a vedle se staví druhá, kde prý chce být pohřben Timur, až přijde jeho čas. Když se tu Timur asi před měsícem zastavil, byl prý s touto kaplí velice nespokojen; zdálo se mu, že portál je příliš nízký, a nařídil, aby byl zvýšen. Právě se na tom pracovalo. V této mešitě je i hrob prince Džahángíra, Timurova nejstaršího syna (který zemřel r. 1375). Mešita i kaple jsou překrásně vyzdobeny kachlíky v barvě zlaté a modré. Přichází se k ní dvorem, kde rostou stinné stromy kolem vodní nádrže. Na osobní rozkaz Timurův zde denně porážejí dvacet ovcí, pečou je a vaří a rozdávají maso chudým na paměť Timurova otce a syna, kteří tu odpočívají. Sem nás tedy zavedli, sotva jsme vjeli do města. Pohostili nás bohatě masem a ovocem a pak nás odvedli do skvostného paláce, kde pro nás bylo připraveno ubytování.

Druhého dne zrána nás odvedli do jiného ohromného paláce, který se právě stavěl. Stavba prý trvá už dvacet let, ačkoliv se tu pilně pracuje den za dnem. K paláci vede dlouhá chodba, začínající vysokým portálem. Vpravo i vlevo se táhnou cihlová loubí, obkládaná modrými kachlíky, až k malým místnostem bez dveří, které mají podlahu rovněž z modrých kachlíků a slouží jako čekárny pro ty, kdo chtějí být přijati ve slyšení. Na konci chodby jsou veliká vrata a za nimi leží rozsáhlý dvůr, dlážděný bílými dlaždicemi. Kolem dokola se táhnou ozdobné arkády a uprostřed je veliká vodní nádrž. Dvůr je dlouhý asi tři sta kroků a za ním se vchází vysokánskou a širokou branou do vlastního paláce. Brána je celá překrásně obložená složitými vzory ze zlatých a modrých kachlíků a nad vchodem vynikají obrazy Lva a Slunce. Tytéž znaky se opakují na vrcholu každého oblouku ve dvoře. Lva a slunce měl totiž v erbu dřívější samarkandský vládce (kterého Timur sesadil). Ujišťovali nás, že palác staví Timur sám. Myslím však, že aspoň část musela být postavena už za onoho knížete, který byl Timurovým předchůdcem, neboť jinak by se nedaly vysvětlit ty znaky. V Timurově erbu totiž jsou tři kroužky postavené do trojúhelníku ° _o °; značí to, že Timur je pánem všech tří dílů světa. Týž symbol dal Timur razit i na svých mincích a na všech budovách, které vystavěl. Proto myslím, že tuto budovu se Lvem a Sluncem nestavěl on.

Portálem se vejde do veliké přijímací síně, jejíž stěny jsou vyloženy zlatými a modrými kachlíky a strop je celý zlatý. Odtud nás vedli mnohými chodbami, síněmi a pokoji, které všechny byly ozdobeny různobarevnými majolikovými mozaikami. Viděli jsme jich tolik, že není možné je všechny popsat. Vše bylo tak překrásně provedeno, že ani pařížští řemeslníci, kteří jsou přece proslulí svou dovedností, by to nesvedli lépe. Ukázali nám i komnaty, kde bydlí Timur a jeho ženy. Podlahy, stěny i stropy tu byly stejně přepychové a nádherné. Leckde ještě pracovali řemeslníci. Za velikým hodovním sálem byl založen sad s mnoha vzácnými a cizokrajnými stromy. Byly tu rybníčky a svěží trávníky a všechno bylo tak veliké, že se tu mohla shromáždit četná společnost a v letním vedru užívat chladivého stínu stromů.

Timur, ačkoliv se narodil v Keši, byl původně kočovník z kmene Čagatajů. Jsou to Tataři, kteří se sem přistěhovali ze svých původních sídlišť v Tatarsku, když si tuto zemi podmanil Čingischán. Timurův otec byl čagatajský šlechtic, avšak nijak významný; měl sotva tři nebo čtyři jezdec jako členy své družiny. Žil ve vsi nedaleko Keše, neboť lidé jako on stále ještě dávali přednost venkovu před městem. Jeho syn nebyl zpočátku ničím více; sotva si stačil se svými čtyřmi nebo pěti služebníky opatřovat živobytí. Vyjížděli na loupežné výpravy a tu a tam ukradli ovci či krávu ze stád sousedů. Doma pak pořádal Timur z této kořisti hostiny, zval k sobě lidi a lákal je, aby se k němu přidali. A protože byl srdečný a pohostinný a vždy se dělil se svými druhy o všechno, co měl, měl brzy pohromadě na tři sta jezdců. S nimi podnikal nájezdy do kraje, loupil a plenil vše, nač přišel. Ovládl tak zanedlouho všechny silnice a vybíral mýta od kupců.

Samarkandský sultán se brzy dověděl, co se děje v jeho zemi. Nařídil, aby Timur a jeho lidé byli dopadeni a bez milosti popraveni. U sultánova dvora však bylo několik šlechticů z kmene Čagatajů, spřízněných s Timurem, kteří se za něj přimlouvali. Sultán mu nakonec prominul, co prováděl; Timur přišel ke dvoru a dokonce se ve službách sultánových usídlil v Samarkandu. Z jeho tehdejších přímluvcích dva ještě žijí; jsou to nejbližší Timurovi rádci, Omar Tobán a Kaladaj Šejch, oba bohatí a mocní páni. Brzy upadl Timur znova v nemilost a sultán již vydal rozkaz, aby byl zkrácen o hlavu. Přátelé ho však včas varovali, Timur uprchl a stal se opět lupičem jako dříve. Jednoho dne se zmocnil veliké karavany a ukořistil celé jmění.Odebral se pak do bohaté provincie Sístánu a loupil tu lidem stáda dobytka a koní. Měl tehdy sotva pět set lidí. Sístánští se na něho vypravili s přesilou vojska, dopadli ho právě při činu a pobili většinu jeho lidí. On sám byl sražen s koně a raněn na pravé noze, od čehož zůstal už celý život chromý (odtud Timur Chromý, Timur Lenk). Tehdy ztratil i dva prsty na pravé ruce. Považovali ho za mrtvého, avšak on se probral a doplazil se k nějakým kočovníkům, kteří se ho ujali. Když se jeho rány zacelily, vrátil se domů a znovu shromáždil kolem sebe bojovou družinu. Tehdy právě samarkandský sultán proti sobě popudil celou zemi a mnozí šlechticové se s ním znepřátelili. Lidé ze Samarkandu se vypravili k Timurovi a nabádali ho, aby zabil sultána, že by se sám mohl stát jeho nástupcem. Skutečně k tomu došlo. Jednou, když si sultán vyjel do okolí města, Timur se svou bandou přepadl jeho průvod a rozprášil jej. Sultán taktak uprchl do blízkých hor a ukryl se u jakéhosi chalupníka. Slíbil mu bohatou odměnu, pomůže-li mu vyváznout z nebezpečí. Muž však místo toho vyhledal Timura a vyzradil mu sultánův úkryt. Timur přišel a bez meškání dal sultána popravit. Vtáhl pak do Samarkandu a oženil se se sultánovou ženou, která je dodnes jeho první (Velkou) chánům, což je něco jako královna nebo císařovna. Brzy náležela Timurovi celá země. Využil pak neshod dvou bratří vládnoucích v Chorásánu, vpadl tam s vojskem a spojil pod svou vládou Chorásán se Samarkandem. Svou sestru provdal za svého nejstatečnějšího spolubojovníka, čagatajského šlechtice ze svého rodu. Jejich synem je Džahán Šáh Mírzá, Timurův synovec a nejoblíbenější společník. Je to nejbohatší a nejmocnější muž v říši, majitel rozsáhlých statků, vrchní velitel vojska, který podléhá jen Timurovi. Řekli bychom, že je jakýmsi maršálem; vojáci ho mají nejraději ze všech velitelů.

V Keši jsme se zdrželi jen den a noc. V pátek odpoledne jsme pokračovali v cestě; přespali jsme v kterési vesnici a v sobotu jsme se zastavili v krásnem paláci na břehu řeky. Pojedli jsme tu a navečer jsme dojeli do veliké vsi asi půldruhé leguy před Samarkandem, která se jmenovala Meser. Náš vůdce Mirabozar nás tu opustil a jel napřed, aby nás ohlásil. Ačkoliv bychom byli snadno ještě téhož večera dorazili do města, nesměli jsme tak učinit bez Timurova výslovného rozkazu. Ráno se Mirabozar vrátil s tím, že my i poselstvo egyptského sultána se máme odebrat do blízkého sadu a vyčkat tam dalších pokynů. V neděli 31. srpna jsme se tedy rozložili v nádherné zahradě za vysokou zdí, jejíž obvod měřil jistě nejméně leguu a v níž rostly všechny druhy ovocných stromů, snad kromě citroníku. Protékal tudy potok a kolem něho bylo šest vodních nádrží; mezi nimi se táhly stinné aleje dlážděné jako ulice, které protínaly křížem krážem celý sad. Uprostřed se tyčil uměle nasypaný hliněný vrch. Na vrcholu bylo prostranství ohrazené dřevěnou stěnou a na něm stálo několik půvabných letohrádků. Jejich stěny i komnaty byly vyloženy pestrými kachlíky. Celý kopec byl obklopen hlubokým vodním příkopem a tvořil jakousi oddělenou tvrz. Přes příkop vedly dva můstky, za nimiž pokračovaly schody vzhůru k palácům. V sadě pobíhalo mnoho zvěře, kterou sem dal Timur dopravit. Zvláště hojní tu byli bažanti. Za sadem se rozkládala vinice bezmála stejně velká a všude kolem rostly mohutné krásné stromy. Místo se jmenovalo Talicia a v jejich řeči mu říkali též Chalvet.

Na louce u potoka jsme si postavili stany a čekali jsme tu, majíce nadbytek potravy, do čtvrtého září. Toho dne nás navštívil jakýsi šlechtic z Timurova rodu a pravil, že Jeho Výsost je teď právě zaneprázdněna jednáním s poselstvem chána Toktamyse a nemůže nás proto hned přijmout. Aby nám tu lépe ušel čas, posílá nám prý vše potřebné k slavnostní hostině. A již sem přiháněli řadu ovcí, poráželi a vyvrhovali je na místě, sekali maso a rozdělávali ohně. I koně tu porazili a upekli. Hromady rýže se vařily na nejrůznější způsob a ovoce byla veliká hojnost. Tak nás hostili dlouho do noci, a když bylo po všem, dostali jsme každý od Jeho Výsosti klobouk a plášť z kinkobu a dva jezdecké koně.

Tábořili jsme tu pak v klidu a míru ještě čtyři dny. 8. září pro nás Jeho Výsost konečně poslala a pozvala nás k sobě. Odedávna je totiž jeho zvykem nepřijímat žádného vyslance hned, jakmile přijede. Každý musí pět nebo šest dní čekat, a čím důležitější je poselstvo, tím déle čeká.

Blížili jsme se k Samarkandu; krajina byla plochá a po obou stranách cesty se táhly zahrady a paláce. Občas je přerušila ulice nebo náměstí se stánky obchodníků. Kolem deváté hodiny jsme dojeli k velikému sadu. V něm stál Timurův sídelní palác, jakási předměstská rezidence. Venku jsme sesedli s koní a dva dvořané nás vybídli, abychom jim odevzdali dary pro Jeho Výsost. Jejich úkolem bylo přichystat je, upravit a předat sloužícím, kteří je předloží Timurovi. Dali jsme jim tedy, co jsme měli, a egyptští vyslanci rovněž. Jiní dvořané nás pak vzali v podpaží a vedli nás vysokou a širokou branou, zdobenou překrásnými zlatými a modrými kachlíky, dále do sadu. U brány stála stráž ozbrojená palcáty; nikdo se neodvážil přijít k ní blíže, ačkoliv se mezitím za námi shromáždil dav zvědavců a okukoval nás. První, co nám padlo do oka, bylo šest ohromných slonů. Každý měl na hřbetě dřevěnou budku, kde seděli poháněči. Když jsme procházeli kolem, prováděli se slony různé kousky. Po chvilce jsme dohonili muže, kteří nesli naše dary, vkusně rozložené na podnosech. Pro každého z nás si přišli zase dva dvořané, opět nás vzali v podpaží a vedli nás dále. S námi byl i Tatar, kterého Timur poslal k našemu králi a který jel pak s námi až sem. Oblékli jsme ho jako španělského šlechtice, což mu vyneslo hlasitý smích od jeho přátel. Nejprve nás přivedli před velmi starého dvořana, syna Timurovy sestry. Poklonili jsme se mu a hned nato jsme složili svou poklonu několika mladým princům, vnukům Jeho Výsosti. Jeden z nich, Chalíl Sultán, syn prince Míránšáha, si od nás vyžádal listy, které náš král posílal Timurovi. Princové — byli celkem tři – s nimi odešli k Timurovi a my jsme je následovali. Timur seděl pod jakýmsi portálem a za ním byl vchod do nádherného paláce. Seděl na zemi, na vyvýšeném pódiu. Fontána chrlila před ním do výše sloup vody a v nádrži kolem ní plovala červená jablka. Jeho Výsost spočívala na poduškách potažených vyšívaným hedvábím a loktem se opírala o hromadu kulatých polštářů. Byl oděn v hladký hedvábný plášť bez výšivek a na hlavě měl vysoký bílý klobouk, na jehož špici zářil ohromný rubín obložený perlami a drahokamy. Uklonili jsme se, zkříživše ruce na prsou, a poklekli jsme na pravé koleno. Pak jsme postoupili o krok a opět jsme poklekli. Při třetí pokloně jsme zůstali klečet. Timur nás vyzval, abychom povstali a přistoupili blíže. Všichni dvořané, kteří nás vedli až sem, teď odstoupili, neboť se už neodvažovali dále. Těsně u Timura stáli tři dvořané, jeho nejvyšší komoří; Šáh Melik Mírzá, Burundaj Mírzá a Núreddín Mírzá. Ti se nás ujali a předvedli nás vládci. Opět jsme poklekli, Timur nás však hned nechal vstát a pokynul nám, abychom se naklonili k němu. Byl totiž už velice vetchý a starý a nesloužil mu dobře zrak. Víčka mu neustále spadávala přes oči, takže téměř neviděl. Jeho Výsost nepodává nikdy ruku k políbení, neboť zde není zvykem líbat ruce. Timurova první slova byla: „Jak se má váš král, můj syn? Jak se mu daří? Těší se dobrému zdraví?“ Odpověděli jsme patřičně a začali jsme přednášet své poselství. Jeho Výsost pozorně všemu naslouchala.

Když jsme domluvili, obrátil se Timur ke šlechticům u svých nohou a cosi jim říkal. Jeden z nich, jak nám později řekli, byl syn Toktamyše, bývalého chána Tatarska, a jiný zase byl potomek čagatajského chána, dřívějšího vládce Samarkandu. Ostatní byli vesměs princové z knížecí krve a příbuzní Timurovi. Jim tedy Timur pravil: „Pohleďte na vyslance, které mi poslal můj syn, španělský král. Je to největší král mezi Franky; vládne vzdálenému koutu země a velkému, slavnému národu. Pošlu poselství dobré vůle králi španělskému, svému synu. Bylo by bývalo dosti na tom, že mi poslal své vyslance a dopis, i kdyby byl neposlal žádné dary. Stačí mi, vím-li, že se mu daří dobře; žádný dar bych od něho nikdy nežádal.“

Jeden z princů vzal dopis našeho krále a podržel jej knížeti před očima. Fráter Alfonso v té chvíli předstoupil s tlumočníkem a žádal, aby směl dopis přečíst a vyložit přesně slova Jeho Veličenstva. Timur uchopil dopis, rozevřel jej, hned jej však zase odložil a řekl, že si jej dá přečíst později. Pošle prý si pro frátera Alfonsa, jakmile bude mít volnou chvíli. Dále pravil, že chce znát nejen obsah dopisu, nýbrž i vše, co my vyslanci máme na srdci. Tehdy nám pokynuli, abychom vstali a usedli na nízkou plošinku po pravici Timurově. Dvořané nám tam vykázali místa, která byla poněkud níže, než seděl kdosi, kdo, jak se ukázalo, byl vyslancem Čaischána, císaře čínského. Přišel sem nedávno a žádal jménem svého pána od Timura roční poplatek, který prý mu Timur dříve platil. Jeho Výsost si povšimla, kam nás posazují, a okamžitě nařídila, že máme dostat vyšší místo a onen vyslanec musil přesednout na nižší. Hned nato přišel jeden z Timurových pobočníků, oslovil onoho Číňana a veřejně prohlásil, že ho Jeho Výsost posílá, aby mu sdělil, že vyslanci španělského krále a Timurova dobrého přítele musí sedět na přednějších místech než on, posel lupiče a špatného chlapa, který je Timurovým nepřítelem. A dopustí-li Bůh, on, Timur, se v krátké době postará, aby se žádný Číňan už nikdy neodvážil přijít k němu s takovým poselstvím. Tak se stalo, že i později při

všech hostinách a slavnostech jsme vždy seděli na čestných místech.

Onen čínský císař si říká Čaischán, což znamená „císař devíti říší“; Tataři mu však posměšně říkají Tanguz, to je něco jako prasečí císař. Ve skutečnosti vládne ohromné říši a Timur byl kdysi nucen platit mu poplatek. Teď však odepřel a víckrát prý už tomuto císaři nic nezaplatí.

Sotva jsme se tedy usadili a s námi mnozí jiní vyslanci a velmožové, začali sluhové připravovat hostinu. Podávalo se skopové na různý způsob, pečené, vařené i dušené, a také pečené koňské. Kladli všechno nejprve na veliké kulaté mísy z jemné kůže, které mely držadla a daly se přenášet. Jakmile si Timur poručil určitý chod, přivlekli k němu po zemi takovou koženou mísu. Bylo na ní tolik masa, že ji sluhové nemohli zvednout. Asi dvacet kroků před Jeho Výsostí kráječi maso nakrájeli. Měli k tomu kožené zástěry s rukávy, aby se nezamastili, a klečeli přitom. Řízky masa nakladli do zlatých, stříbrných nebo polévaných mis či do něčeho, čemu se říká porcelán; je to velice drahé a vzácné.

Nejraději tu mají koňskou kýtu a hřbet, ne však plec. Z toho nakrájejí tolik porcí, že jimi naplní asi deset těch zlatých mis. K tomu přidají kusy skopového, také ze hřbetu a zadku. Kýty však oddělí a porcují zvlášť. Obloží vše hroudami z koňských vnitřností, velikými jako pěst, a navrch někdy posadí celou skopovou hlavu. Tak připravili kráječi mnoho mis a postavili je do řady, jednu vedle druhé. Po nich přišli kuchaři s mísami horké polévky, kterou osolili a nalili ji na maso místo omáčky. Pak vzali tenké chlebové placky, zlomili je na čtyřikrát a položili navrch 11a každou mísu. Když bylo vše hotovo a připraveno, přistoupilo několik nejváženějších dvořanů a chopilo se mis. Vždy dva nebo tři museli vzít jednu mísu, neboť jeden člověk by ji neunesl. Postavili je po řadě před Timura, cizí vyslance a přítomné prince. Nám španělským vyslancům poslala Jeho Výsost dvě ze svých mis na důkaz zvláštní přízně. Mísy se zbytky jídel se neodnášely; když přišel další chod, byly odsunuty stranou, aby si je hosté vzali po hostině s sebou a dojedli vše doma. Považovali by za neuctivé, kdyby hostu odnesli jídlo, které mu dali.

Bylo neuvěřitelné, jaké množství jídel nám předkládali. Kdybychom si byli skutečně odnesli vše, co nám zbylo, byli bychom měli zásobu nejméně na půl roku. Po pečeních a vařených masech přišly řízky skopového a koule sekaného masa s mnoha různými přílohami. Následovalo ovoce, hlavně melouny, broskve a hrozny. Zároveň se objevily poháry a misky ze zlata a stříbra, v nichž bylo kobylí mléko slazené medem. Byl to výtečný, osvěžující nápoj, který se tu pije v letních vedrech.

Po hostině následovala přehlídka darů, našich i egyptských, sluhové přinášeli jedno po druhém, jak si to předtím připravili. Naposled přišlo tři sta koní, které věnoval Timurovi jeden z jeho šlechticů. Ještě než jsme odešli, dal si Timur znovu přinést naše dary. Dal tím najevo, jak velice je jimi potěšen. Několik kusů šarlatových látek dal hned rozstřihat a rozdělit mezi své ženy; největší podíl dostala jeho první žena, které se říká chánům a která bydlí s ním v jeho paláci. Ostatní dary kázal uložit a nařídil sluhům, aby o ně pečovali tři dny, než si pro ně pošle. Je totiž zvykem, že žádný dar není přijat, dokud neležel tři dny v úschově a pod dohledem.

Zahrada s palácem, kde jsme byli prvně přijati, se nazývá Dilkušá (Zátiší). V okolních zahradách byly postaveny řady stanů z hedvábí nebo z podobných látek. Kníže tu zůstal po hostině ještě několik dní a pak se přestěhoval do jiné zahrady, kde stál rovněž přepychový palác. Nebyl tehdy ještě úplně dostavěn a jmenoval se Bághi-Činár (Platanová zahrada). Timur tu pobyl jen tři dny a opět přeložil své sídlo, tentokráte do překrásného paláce s vysokým cihlovým portálem, bohatě vyloženým modrými a bílými kachlíky. Zde uspořádal hostinu, k níž jsme byli pozváni. Kromě nás vyslanců tu byla veliká společnost mužů i žen, příbuzných Jeho Výsosti i jiných. Slavnost se konala v ohromné zahradě, kterou protínala spleť alejí a stezek. U nich byly postaveny stany s pestrými přístřešky proti slunci a s hedvábnými závěsy, některé z hladkých látek a jiné zdobené svéráznými výšivkami.

Uprostřed zahrady stál palác postavený na půdorysu kříže. Od hlavního vchodu se vcházelo do síně, jejíž stěny byly pokryty závěsy od stropu až k podlaze. Po stranách byly tři obloukovité přístěnky s ložnicemi. Podlaha i stěny v nich byly obloženy barevnými kachlíky. Největší z nich, přímo proti vchodu, byl oddělen stříbrnou a zlatou zástěnou, sahající do výše muže a širokou asi na trojnásobné rozpětí paží. Za ní na nízkém pódiu stálo lože Jeho Výsosti; bylo to množství malých podušek, některé ze zlatého brokátu, jiné z vyšívaných hedvábných látek naskládaných na zemi jedno na druhé. Stěny tu byly potaženy růžovými hedvábnými závěsy a posázeny lesklými stříbrnými plíšky. Do každého plíšku byl vsazen smaragd, perla nebo jiný drahokam. Pod stropem visely barevné hedvábné stuhy, které v průvanu neustále povívaly, což bylo velice pěkné na pohled. Vchod do přístěnku uzavírala hedvábná záclona podobná závěsům na stěnách; visely z ní hedvábné šňůry s velikými třapci. Podlaha byla pokryta rákosovými rohožemi a koberci. Oba ostatní přístěnky byly zařízeny podobně. V síni před přístěnky stály dva zlaté stolky, každý o čtyřech nohách. Nohy i dR byly z jednoho kusu kovu. DR byla asi pět dlaní dlouhá a tři dlaně široká. Na jednom stolku stálo sedm zlatých lahviček, z nichž dvě byly posázeny perlami, smaragdy a tyrkysy. Jejich hrdlo tvořil veliký rubín. Dále tu bylo šest kulatých zlatých číší; v obrubě jedné z nich byla zasazena veliká čirá perla a uprostřed zářil rubín nádherné barvy na dva prsty v průměru.

Když nás tehdy přišli pozvat na onu hostinu, stalo se něco velmi nepříjemného. Náš tlumočník totiž někam odběhl a my jsme na něho čekali. Tím jsme se opozdili a přišli jsme do paláce, když Jeho Výsost již byla po obědě. Dal nám vzkázat, abychom příště, až nás pozve, přišli včas a nezdržovali se čekáním na tlumočníka. Dával prý tuto hostinu zvláště pro nás, aby nám ukázal svůj palác a svůj dvůr. Opravdu se Timur tehdy velice zlobil na dvořany, kteří nás měli přivést a nepřivedli; vytýkal jim, že se nepostarali o to, aby náš tlumočník byl na svém místě. Tito pánové si ovšem hned toho ubohého člověka zavolali a řekli mu rozhněvaně: „Ty jsi zavinil, že vyslanci se opozdili a že se Jeho Výsost na nás zlobí. Proč jsi nebyl ve službě u svých Franků? Opustil jsi své místo a budeš za to potrestán. Protáhneme ti nosem provaz a budeme tě vodit po táboře na výstrahu všem!“

Několik mužů se ho hned chopilo, jeden ho popadl za nos a jiný se už chystal, že mu ho propíchne. Vtom se do toho vložil onen Šlechtic, který nás nakonec přece přivedl, a domlouval jim, aby mu to prominuli. Po dlouhém dohadování si dali říci a pustili ho. Sotva se tak stalo, přišel od Timura posel a vyřizoval, že jeho pán si přeje, abychom se poveselili a měli také něco ze slavnosti, i když jsme ji zmeškali. Posílá nám tedy pět ovcí a dva velké džbány vína.

Přišli jsme tehdy o prohlídku paláce a sadu, později jsme však ještě měli příležitost se tam podívat.

Na Timurových slavnostech se hojně podávalo víno a všichni pili podle jeho příkladu. Bez výslovného dovolení by se toho však nikdo neodvážil, ani veřejně, ani v soukromí. Tataři pijí víno obvykle před jídlem; pijí ho tolik a tak rychle, že jsou za chvíli opilí. Žádnou slavnost nepovažují za podařenou, nezpijí-li se všichni hosté do němoty. Sluhové klečí před hosty a podávají jim pohár za pohárem. Sotva je jeden prázdný, naplní druhý. Celá obsluha spočívá v neustálém nalévání a podávání číší. Unaví-li se jeden sluha, druhý ho vystřídá. A nemyslete si, že jeden sluha obslouží mnoho hostů; stačí v nejlepším případě dvěma, mají-li mít stále plné poháry před sebou. Když s nimi někdo nedrží krok v pití, řeknou, že tím uráží Timura, který ho poctil pozváním. A dalším zvykem je, že pohár se podává plný až po okraj a nesmí se vrátit, dokud není dopit do dna. Vypijí takový pohár najeden nebo na dva doušky. Pijí-li nadvakrát, pijí „na zdraví Jeho Výsosti“. Připíjejí-li však „při hlavě Jeho Výsosti“, musí být pohár prázdný naráz a na dně nesmí zbýt ani kapka. Kdo umí dobře pít a hodně snese, je u nich bahádur, což značí něco jako statný piják. Kdo odmítá pití, je k němu přinucen, ať chce či nechce. Jednou nám Timur poslal velký džbán vína se vzkazem, že jej máme vypít, než půjdeme k němu, abychom přišli v náležitě veselé náladě. Pili jsme pak ještě důkladně u něho, než začala hostina; následovala obvyklá řada chodů, koňská pečené a vařené skopové, dušená masa s rýží na nejrůznější způsoby atd. Po jídle jeden z dvořanů vzal mísu plnou drobných stříbrných mincí, které jsou u nich v oběhu a jmenují se tanga. Posypal jimi nás i ostatní hosty, a když tak splnil obyčej, vysypal nám celý zbytek do klína jako dar. Tehdy jsme dostali ještě slavnostní roucho z kinkobu, načež jsme se třikrát hluboce poklonili, jak žádá zvyk. Když jsme odcházeli, pozval nás Timur opět na příští den k obědu. Byl v těchto dnech ve výborné náladě, pil mnoho vína a nutil pít i všechny ostatní. Pokaždé bylo u hostiny tolik hostů, že bývalo nemožné prodrat se zástupem k Jeho Výsosti. Ve vzduchu bylo tolik zvířeného prachu, že naše tváře i šaty jím byly hustě pokryty a měly k nerozeznání stejnou barvu.

Všechny paláce a sady se rozkládají v blízkém okolí Samarkandu. Za nimi se táhne veliká otevřená rovina, kterou protéká řeka (Zaraísán).

Na této rovině dal Timur nedávno postavit stany pro sebe a své ženy; svolal sem svou velkou hordu, která dosud tábořila porůznu v širé stepi. Celá horda se tu teď scházela se ženami i dětmi. Každý kmen měl předem vymezené místo. Mělo být ohlášeno několik knížecích svateb a všichni se měli účastnit slavností. Zajímavé bylo, že do posledního muže všichni znali své místo na tábořišti a každý od největšího po nejmenšího je zaujal beze všeho zmatku, v naprostém klidu a pořádku. Během tří nebo čtyř dnů vyrostlo kolem knížecího tábora město dvaceti tisíc stanů. Stany stály v pravidelných ulicích a stále ještě přibývaly další. Tábořištěm procházeli řezníci a kuchaři a prodávali masa, pečená i vařená. Jiní prodávali ječmen a ovoce, pekaři hnětli u svých pícek těsto a pekli chléb. Byla tu všechna potřebná řemesla a každé mělo v táboře svou vyhrazenou ulici. A ještě více: byly tu dokonce i lázně. Lázeňští měli u svých stanů dřevěné domky, v každém byla železná káď a před ním ve velikém kotli se hřála voda. Vše bylo předem zařízeno, na vše bylo pamatováno. 29. září se Timur vrátil z tábora do města, do paláce blízko brány, který dal původně postavit pro matku své chánům. Ta nedávno zemřela a byla pohřbena v kapli vedle paláce. Palác sám byl přepychově zařízen a měl mnoho komnat, ačkoliv samarkandské paláce a domy obvykle nemívají větší počet místností. Nebylo tu však ještě všechno hotovo, někde pracovali zedníci a umělci teprve dodělávali výzdobu. Na hostině, kterou tam Timur uspořádal, jsme viděli vyslance ze země ležící kdesi u hranic Číny. Měli na sobě zcela zvláštní šat. Jejich vůdce byl oblečen do jakéhosi kožešinového kabátu s chlupy navrch, kůže se však zdály být vesměs staré a opelichané. Na hlavě měl malý klobouček, provazem přivázaný k hrudi; byl mu zřejmě tak malý, že si jej mohl jen s námahou narazit na hlavu. Jeho druhové byli též oděni kožešinami. Někteří je měli chlupy navrch, jiní dovnitř. Soudě podle šatů mohli to být kováři, kteří právě přišli od kovadliny. Přinesli Timurovi množství kuních kožešin, jaké se hodí na pláštíky, sobolinu a bílé lišky, a jako vzácnost několik sokolů. Byli to křesťané podobně jako Číňané. Přišli prosit Timura, aby jim dal za vládce a pána vnuka knížete Toktamyše, o němž tu již byla řeč.

Zastihli jsme tehdy Timura, jak hraje šachy s několika sajjidy, což jsou lidé z rodu proroka Muhammada. Dary oněch sousedů Číny Timur dosud nepřijal, ačkoliv ležely před ním a už si je prohlédl.

2. října nás Jeho Výsost vyzvala, abychom přišli do zahrady, kde bydlil onen hlavní dveřník, který nás měl na starosti.

Timur nám vzkazoval, že je mu známo, že se u nás jako u všech Franků denně pije víno; přesto prý pozoruje, že na jeho hostinách, kde se pije po tatarském způsobu, nepijeme tak, jak bychom měli. Proto nás pozval sem, kde nám bude podána večeře a víno, abychom si mohli posloužit, jak a kolik se nám zachce. Dal nám sem dopravit deset ovcí, koně a množství vína; najedli jsme se toho dne opravdu výborně. Nakonec nám každému darovali opět brokátový plášť, košili, klobouk a jezdeckého koně.

(pokračování)

V pondělí 6. října se konala veliká slavnost za městem v knížecím táboře. Zúčastnili se jí všechny ženy Jeho Výsosti, členové rodiny, synové a vnuci, všichni se svými ženami, pokud byli právě v Samarkandu; dále dvořané, šlechtici a náčelníci z okolních táborů. Nás vyslance pozvali ovšem také. Na tábořišti hordy podél Zarafšánu bylo postaveno množství nových překrásných a přepychových stanů. V ulicích mezi nimi se prodávalo všechno, co může potřebovat vojsko a ti, kdo táhnou s ním. Nedaleko knížecích stanů, kde sídlil Timur, stál prostorný přístřešek z vyšívaného plátna, otevřený a vysoký, aby zachytával svěží větřík. V jeho stínu nás nechali odpočinout. Nedaleko se tyčil vysoký pavilón, či vlastně ohromný čtyřboký stan do výše trojnásobné délky jezdeckého kopí. Jedna jeho strana měřila sto kroků; jeho strop byl kulatý jako klenba a spočíval na dvanácti dřevěných sloupech, tlustých jako objem mužského hrudníku. V každém rohu stál jeden a po každé straně dva; byly obarveny modře a zlatě. Vztyčovali je pomocí kladky, která byla veliká jako kolo od vozu.

Pod stropem byly od sloupu ke sloupu rozvěšeny hedvábné závěsy, které tvořily čtvero loubí. Venku podél sten pavilónu se táhly nízké ochozy či chodby, rovněž do Čtverce, které se nahoře napojovaly na stěny velkého stanu. Vnější stěny ochozů drželo čtyřiadvacet dřevěných tyčí, daleko slabších než dvanáct hlavních sloupů. Celkem tedy stála celá stavba na třiceti šesti podpěrách a byla napjata na pěti stech lanech, nabarvených Červeně. Vnitřní stěny byly potaženy šarlatovými čalouny s překrásnými vetkanými vzory, a přes ně visely hedvábně závěsy protkávané zlatem. Na stropě byl v každém rohu zobrazen orel se složenými křídly. Vnější stěny byly z hedvábných látek, pruhované bíle, černě a žlutě. Zvenku stála na každém rohu vysoká žerď s lesklým měděným půlměsícem. Na vrcholu stanu byla čtvercová plošinka s tyčemi v rozích a na nich svítily rovněž půlměsíce. Tyto tyče tvořily kostru jakési věžičky potažené hedvábím. Zdola se dalo vylézt po žebříku až sem. Poškodí-li se něco větrem na vrcholu stanu, mohou tudy lidé vylézt na střechu a opravit to. Z dálky takový stan vypadal jako hrací; byl to zázrak na pohled a něco tak skvělého, že se to sotva dá popsat. Uvnitř v jedné části byl plochý výstupek pokrytý koberci a na něm ležely tři nebo čtyři podušky. Zde sedává Jeho Výsost, když udílí slyšení. Vlevo, díváte-li se k němu, byl jiný výstupek, poněkud stranou od hlavního, a za ním ještě třetí, nižší než první dva. Okolo celého stanu byly zaraženy koly a mezi nimi byla napjata hedvábná stěna, vysoká jako jezdec na koni. Měřila v průměru přes tři sta kroků. V ní byla brána s dvojitými vraty; a toto všechno bylo z látek. Brána byla velmi vysoká a vrata se dala zavřít i zamknout. Této ohradě, v níž byly ještě jiné stany, se říkalo serdparde. Uvnitř byl například ještě přepychový kulatý stan zcela jiného druhu. Nebyl napjat na lanech, nýbrž celá jeho stěna byla z tyček vpletených do látky a silných asi jako kopí. Delší tyče vyčnívaly nad postranní stěny a držely vyklenutý strop. Stěny byly nahoře i dole přišněrovány ke kostře silnými řemeny a dole připevněny kolíky. Bylo podivuhodné, že tak slaboučké podpěry udržely tak vysokou látkovou stěnu. Povrch stěn tvořilo opět šarlatové čalounění, vespod však byla stěna vyztužena bavlněnou tkaninou, aby jí nepronikal sluneční žár. Vedle stál jiný stan toho druhu s lany, celý potažený rudými sametovými čalouny. Za ním v řadě stály čtyři stany spojené krytou chodbou, stále uvnitř téže ohrady. Opodál byla druhá taková ohrada, stejně veliká, a v jejích hedvábných stěnách byly ve tkány ornamenty. Na jejím hlavním stanu byl vyobrazen orel s rozpjatými křídly a pod ním na stěnách tři stříbrní sokoli. První ohrada se všemi stany náleží Timurově první ženě, Veliké chánům; v druhé ohradě přebývá jeho druhá žena, Malá paní neboli Küčük-chánům. Kolem jsou ještě další ohrady, celkem jedenáct, a všem se říká seráparde. Každá má svou barvu a v každé je jeden hlavní stan toho druhu bez lan. Tyto ohrady přiléhají jedna ke druhé tak těsně, že je mezi nimi sotva místo pro uličku. Sídlí v nich Timurovy ženy nebo ženy jeho vnuků. Princové a princezny, ba i Timur sám tak bydlí po celý rok, v létě i v zimě.

Toho dne v poledne se dostavil Timur do knížecí ohrady a pozval nás do Velkého pavilónu k hostině. V úterý 7. října byla zas hostina v jiné ohradě. Šáh Melik Mírzá a Núreddín Mírzá, Timurovi nejbližší rádci, mu tam předkládali své dary. Bylo to množství stříbrných podnosů na vysokých nožkách a na nich sladké pečivo s rozinkami, mandlemi a pistáciovými oříšky. Každý podnos byl přikryt kusem hedvábí. Kladli je na zem v řadách po devíti, neboť je zvykem, že Jeho Výsosti se musí dávat ode všeho devět kusů. Timur je hned rozděloval mezi své dvořany a hosty; i my jsme dostali dva z těch podnosů. Když jsme odcházeli, sluhové na nás sypali hrsti stříbrných penízků a malé zlaté plíšky s tyrkysem uprostřed. Ve středu se mělo znovu hodovat, zdvihl se však prudký vítr, takže Timur zůstal uvnitř a neobjevil se na veřejnosti.

Ve čtvrtek pořádala princezna Chánzáde, manželka Timurova syna Míránšáha, velkou hostinu, na niž jsme byli též pozváni. Kolem jejího stanu jsme viděli na zemi připravené veliké džbány vína. Byli jsme představeni princezně a posazeni na nízký výstupek proti ní. Chánzáde, její hosté i dvorní dámy seděli na nízkém pódiu před velkým stanem, chráněni přístřeškem proti slunci. Princezna byla asi čtyřicetiletá, světlé pleti a tlustá. Při hostině stály kolem ní džbány s vínem a s jiným oblíbeným tatarským nápojem ze slazeného kobylího mléka, kterému se říká buza. Zpěváci zpívali a doprovázeli svůj zpěv na hudebních nástrojích. Víno se pilo s tímto obřadem: jeden z pánů, starší muž a příbuzný Timurův, a s ním dva mladíci rovněž z knížecí krve byli pověřeni, aby nalévali princezně a její dámské družině. Sluhové nalili víno do malých zlatých číší, které stavěli na zlaté misky. Přitom drželi v ruce kus bílé látky jako ubrousek. Starý šlechtic a oba mladíci je pak od nich vzali a přistoupili k dámám. Misky drželi v ubrouscích, aby se ruce nedotýkaly kovu. Každý z nich poklekl a podal číši své dámě. Když šiji dáma vzala, číšník vstal a vracel se obřadně pozpátku, aby se neobrátil k dámě zády. V určité vzdálenosti se zastavil a kleče vyčkával, až se dáma napije. Stejně obřadně se pak vracel pro číši. Celý obřad trval velmi dlouho a dámy pily pohár za pohárem, aniž předtím něco pojedly.

Co chvíli některá z nich podala číši svému číšníkovi a vybídla ho, aby se napil. Ten ji vyprázdnil jedním douškem, obrátil ji dnem vzhůru a ukazoval, že v ní nezbyla ani kapka. Přitom se chvástal, jaký je piják a kolik vína dokáže vypít. Dámy se tomu vesele smály. Na této hostině byla přítomna též sama Velká chánům; po nějaké době si nás zavolala a vlastní rukou nám nabídla pohár s vínem. Snažila se mne, Ruy Gonzalese, přimět, abych pil. Odmítal jsem, nemohl jsem ji však přesvědčit, že nikdy nepiji víno. Jak pití pokračovalo, mnozí z mužů začínali být v povznesené náladě a někteří byli již řádně opilí. Pro ně to ovšem bylo důkazem mužnosti a toho, že slavnost měla náležitý průběh.

Brzy nato se konečně začalo jíst; bylo při tom mnoho hovoru, smíchu a žertování. Jeden bral druhému sousto od úst a všichni byli velice veselí. Masa však tentokrát nebylo mnoho; po něm přišla různá jídla z rýže, zelenina a pocukrované chlebové placky. Princezna Chánzáde, jak již bylo řečeno, smířila Míránšáha s otcem. Sama je z rodu knížete, který byl i Timurovým předkem, a proto je u svého tchána ve velké vážnosti. Má s Míránšáhem syna, jemuž je teď asi dvacet let; jmenuje se Chalíl Sultán. Téhož dne se konala ještě slavnostní hostina u Timura na počest svatby jednoho z jeho vnuků. My vyslanci jsme byli pozváni též. Byla tam Velká chánům i princezna Chánzáde a ještě mnoho dam a pánů. Obě kněžny snědly toho dne neuvěřitelné množství koňského a skopového masa, vypily mnoho vína a byly náramně veselé.

Aby se knížecí svatba náležitě oslavila, musili toho dne na Timurův rozkaz všichni samarkandští kupci a řemeslníci, obchodníci látkami a šperky, hokynáři a všelijací handlíři, kuchaři, řezníci, krejčí, pekaři, ševci, slovem všichni obyvatelé města vyjít na louku, kde tábořila horda, vzít s sebou stany a rozložit tu své zboží na prodej. Kromě toho každý obchod a každé řemeslo mělo uspořádat přehlídku svého umění k pobavení diváků. A nikdo se nesměl vrátit do města dříve, než Jeho Výsost dala svůj souhlas. Všichni ti lidé vskutku vytáhli za město a zaplnili tábořiště hordy. Každé řemeslo mělo svou ulici, lidé zaujali svá místa a dali se do práce. S nejlepšími výrobky pak obcházeli tábor a ukazovali je. Na několika křižovatkách, kde byl největší ruch, dal Timur postavit vysoké Šibenice a rozhlásil, že touto slavností se chce odměnit všem a dopřát jim zábavu. Současně však pro výstrahu chce potrestat ty, kdo ho urazili a dopustili se nekalých skutků.

První, kdo na sobě pocítil jeho trestající ruku, byl vrchní starosta Samarkandu, člověk jménem Dina, jeden z nejváženějších mužů v říši. Kdysi, když se Timur před šesti léty a jedenácti měsíci vydával na výpravu, jmenoval tohoto muže vrchním starostou a svým místodržitelem v Samarkandu. Po návratu se však dověděl, že Dina zneužil jeho důvěry, že vládl špatně a že utlačoval lid. Dal si ho tedy teď předvést a odsoudil ho. Dina byl bez průtahů oběšen a všechno jmění, které neprávem nashromáždil, propadlo státu. Tento rozsudek, vydávající na smrt tak váženou osobnost, poděsil celé město; byl to přece někdo, komu Jeho Výsost tolik důvěřovala. Pak přišel na řadu Dinův přítel, který se odvážil přimluvit se za něho u Timura.

Stihl ho týž osud. Dalším byl vysoce postavený a oblíbený dvořan Burundaj Mírzá, který se rovněž snažil dosáhnout milosti pro starostu. Nabídl dokonce Timurovi výkupné 400 000 pesantů (pesante se rovná hodnotou stříbrnému reálu). Timur hned odpověděl, že ty peníze rád vezme. Sotvaže je však měl v pokladně, dal nebohého muže mučit, aby se zjistilo, nedá-li se z něho dostat ještě víc. Když se ukázalo, že nikoliv, dal ho pověsit na šibenici hlavou dolů.

Potom byl souzen jistý šlechtic, jemuž Timur před svou poslední výpravou svěřil do opatrování 3000 koní ze státních hřebčinců. Při jeho návratu nebyly celé tři tisíce pohromadě a šlechtic byl odsouzen na šibenici. Nepomohlo mu nic, že sliboval Jeho Výsosti šest tisíc místo tří, dostane-li krátkou lhůtu.

Timur vždy soudil takovým způsobem. Nedávno dal popravit několik řezníků, kteří byli přistiženi, že prodávají maso za přemrštěné ceny. A sotva se vrátil ze svého tažení, dal potrestat různé ševce a ty, kdo prodávali opánky a boty. Zjistilo se, že předražují své výrobky, a dostali pokutu, která je připravila o všechen zisk. Všichni ti kupci a řemeslníci, kteří, jak jsme řekli, musili teď opustit město, byli těmito tresty a pokutami nesmírně vyplašeni. Domnívali se, že toto vše se děje proto, aby byli obráni a ožebračeni.

U Tatarů je zvykem, že při hrdelních rozsudcích jsou urození lidé věšeni a prostým je sťata hlava. Stětí se považuje za hroznou a nečestnou smrt.

Příští pondělí jsme byli pozváni, abychom se poklonili Timurovu vnuku, který právě přibyl do Samarkandu z Menší Indie, kde byl místokrálem. Timur si pro něho poslal, neboť ho neviděl už sedm let. Tento princ, Pír Muhammad, byl synem nejstaršího Timurova syna Džahángíra, který zemřel před mnoha lety. Timur Džahángíra velice miloval a svou lásku přenesl i na vnuka.

Zastihli jsme prince v rudě čalounovaném stanu, jak sedí na nízkém výstupku uprostřed četné družiny. Dva šlechtici nás vzali pod paží a vedli nás ke vchodu. Musili jsme tu dvakrát pokleknout a pak jsme směli vstoupit.

Učinili jsme obvyklou poklonu, tj. poklekli jsme na pravé koleno, zkřížili ruce na prsou a sklonili hlavu. Sotva jsme to učinili, vyvedli nás hned zase ven. Pokud jsme zahlédli, byl princ přepychové oblečen v tatarském kroji z modrého čínského hedvábí s vyšitými zlatými kroužky. Na hlavě měl klobouk pošitý perlami a drahokamy, na jehož špičce zářil veliký rubín. Všichni v jeho okolí se k němu chovali s největší úctou. Princ se právě bavil tím, že pozoroval dva zápasníky, oblečené v jakýchsi kožených kazajkách bez rukávů. Zdálo se, že jeden druhého nemůže zmoci. Vtom přišel povel a jeden z nich rázem povalil svého protivníka. Držel ho dlouho na zemi, neboť kdyby hned vstal, znamenalo by to, že nebyl poražen. Téhož dne byli u Timurova vnuka všichni cizí vyslanci. Princ byl mladík asi dvaadvacetiletý, bezvousý, osmahlý a nažloutlé pleti. Měl titul Pán (Menší) Indie, což neodpovídá pravdě, protože pánem a králem Indie je ve skutečnosti křesťan, jehož jméno jsem bohužel nepochytil. Podle toho, co jsme slyšeli později, je hlavním městem Indie Dihlí a jeho vládce bojoval proti Timurovi, když Timur před časem vpadl do jeho země. Indický král měl tehdy ohromné vojsko, v němž kromě bojovníků bylo i padesát slonů, obrněných a s dlouhými kly. Zásluhou těchto slonů byl Timur v první bitvě poražen. Druhého dne se však vrátil a vzal s sebou oddíl velbloudů; ty poslal dopředu s nákladem suché trávy, a když sloni vyrazili proti nim, dal trávu zapálit. Prchající velbloudi tak vyděsili slony, že se všichni splašili a utekli. Zdá se, že sloni se vskutku nejvíce bojí ohně, asi proto, že mají tak maličké oči.

Indický král byl tedy poražen a Timur mu odňal celou horní část Menší Indie, která hraničí se Samarkandskou říší. Většina Menší Indie je drsná a hornatá, přesto však je hustě zalidněna. Jsou tu veliká města a bohaté vesnice, neboť půda je velice úrodná. Indický král se po porážce stáhl do hor a znovu sbíral vojsko. Timur však už neměl v úmyslu dále bojovat a odtáhl se svými lidmi do rovin na severu, kam ho král raději nepronásledoval. Tato země náhorních planin, kterou Timur odňal indickému králi, je právě teď pod správou jeho vnuka. Její jižní hranice sahá až k Ormuzu, což je velice bohaté a velké město. Větší část Indie dosud náleží králi. Od těch bojů, o nichž jsme mluvili a které se odehrály asi před dvanácti lety, ani Timur, ani jeho vnuk už do Indie nevpadli. Obyvatelé Větší Indie jsou křesťané řeckého ritu podobně jako jejich král. Mezi nimi jsou i tací, kteří si znamenají tváře ohněm a liší se od nich svou vírou; ti jsou však u nich v opovržení. Vyskytují se tam též židé a Mauři, žijí však v područí křesťanů.

(pokračování)

Po slyšení u prince Pír Muhammada nás odvedli k Timurovu Velkému pavilónu. Byli jsme usazeni v náležitém pořádku mezi četnými hosty a cizími vyslanci a přihlíželi jsme rozmanitým hrám. Byli tu předváděni i sloni se zadky namalovanými Červeně a zeleně, každý s domečkem na hřbetě; prováděli různé kousky, lidé jím k tomu tloukli na bubínky a všichni tropili strašlivý hluk. Uvnitř Timurova pavilónu vyhrávala co nejhlasitěji skupina muzikantů. Všude kolem byly rozestaveny vinné džbány; bylo jich nejméně tři sta. Dále tu byly dvě dřevěné, červeně natřené třínožky, a na každé z nich visel veliký kožený měch se smetanou a kobylím mlékem. Sluhové jimi neustále kývali sem a tam, kvedlali v nich hůlkami a házeli do nich kusy cukru. Připravovali tak nápoj pro dnešní hosty. Když bylo vše hotovo a přichystáno, objevila se Velká chánům. Měla na sobě volné šaty z rudého hedvábí, vyšívané zlatem a s dlouhou vlečkou. Byly upjaté vysoko ke krku a neměly rukávy, jen otvory pro ruce. Živůtek rovněž neměly; sukně byla dole nesmírně Široká a vlečku neslo patnáct dvorních dam.

Princeznina tvář byla celá pokryta bílou mastí nebo podobným přípravkem, takže vypadala jako papírová maska. Zdejší ženy mají ve zvyku si takto natírat obličej, když jdou ven, v létě i v zimě, aby se chránily před sluncem. Všechny princezniny dámy i ostatní paní od dvora tak chodily.

Chánům měla obličej zastřený jemným bílým závojem; kromě toho měla na hlavě cosi, co připomínalo hřeben na helmici, jaký mívají muži na turnajích. Její hřeben však byl z rudě látky a jeho okraje jí splývaly až na ramena. Vzadu byl velice vysoký a posázený velikými pravými perlami a jinými drahokamy, rubíny a tyrkysy. Lem tohoto klobouku byl vyšíván zlatou nití a kolem se táhl vínek z ryzího zlata, rovněž posázený perlami a drahokamy. Na vrcholu hřebenu byly zasazeny tři veliké rubíny, každý na dva prsty v průměru, a nad tím vším vlál bílý chochol z peří, vysoký aspoň loket, jehož pera splývala dolů až k očím. Chochol byl upevněn zlatým drátem. Při chůzi se celá ta mohutná ozdoba kývala sem a tam; pod ní spadaly princezně černé vlasy volně až na ramena. Černou barvu vlasů tu považují za nejkrásnější a ženy si často barví vlasy na černo. Aby jí hřeben a ostatní ozdoby nepadaly, muselo kolem ní stále být několik dam, které kráčely s rukama vzpaženýma a přidržovaly jej. Celkem měla princezna kolem sebe na tři sta sloužících. Nad hlavou jí nesli slunečník na tyči dlouhé jako kopí; byl z bílého hedvábí, kulatý a vypouklý jako vršek stanu, s dřevěnými žebry, na kterých byla napjata látka. Nesli jej velmi pozorně, aby jí na obličej nepadl ani paprsek slunce. Před jejím průvodem šla řada eunuchů, jimž Tataři svěřují péči o své ženy. Celý zástup vstoupil do stanu, kde seděl Timur; Velká chánům usedla vedle něho, maličko za ním na nízký výstupek, kde už byla připravena hromada podušek, aby se mohla opřít. Vedle ní usedly tři z jejích dam, jejichž úkolem bylo starat se o hřeben. Po chvíli vešla Druhá paní, podobně oblečená a vyšňořená, a usedla o něco za nimi. Z dalších ohrad a stanů se scházely ostatní princezny. Bylo jich celkem devět a všechny se usadily na připravená místa kolem Timura. Osm bylo Timurových žen, devátá byla ženou jeho vnuka. Velká chánům, jak jsme se již zmínili, byla dcerou bývalého vládce Samarkandu z rodu Čagatajů, jehož říše sahala až k Damašku a zaujímala i celou Persii. Jmenoval se Kazanchán. Byl to statečný bojovník a vůdce, zvítězil v mnoha bitvách a vydal zákony, které z velké části dosud platí v říši Timurově. Druhá žena, Küčük Chánum, což značí Malá paní, je dcerou knížete Tumánagy, který vládl v zemi zvané Andarábagh. Třetí je Tükelchánum, čtvrtá Čelpan-Mulk-aga, pátá Mundasaga, šestá a sedmá jsou Vengaraga a Ropa Arbaraga. Osmé a poslední se říká Džauhar-aga, což znamená v jejich řeči „Královna srdcí“. Timur se s ní oženil teprve nedávno, právě minulého měsíce srpna; to on jí dal toto jméno. Sotva se všechny usadily, začalo pití. Timur si ihned zavolal nás oba vyslance a podal pohár mistru teologie, neboť dobře věděl, že já, Ruy Gonzales, bych se vína nedotkl.

Když Timur nabídne někomu Číši, je pro to předepsán určitý obřad. Pozvaný předstoupí a v uctivé vzdálenosti poklekne na pravé koleno. Pak přistoupí blíže a kleče na obou kolenou přijme pohár. Povstane a poněkud odstoupí, stále čelem k Jeho Výsosti, znovu poklekne a vypije naráz do dna. Nato vstane a pozdraví, položiv si ruku na hlavu.

Naše průvodce a sloužící mezitím posadili pod přístřešek nedaleko velkého stanu, kde se konala slavnost. Všude kolem bylo rozestaveno mnoho malých stanů a přístřešků, kde seděli různí jiní vyslanci, kteří nebyli považováni za tak významné, aby směli sedět ve společnosti Timurově. Pod každým přístřeškem stál velký džbán vína. Timur sám poslal dva ze svých džbánů našim sluhům a průvodcům.

Před Timurovým místem postavili dřevěný rám s napjatými lany, na nichž cvičili akrobati. Po jejich vystoupení přivedli čtrnáct slonů; jsou velice černí a nemají žádné chlupy, kromě na ocase, který je chlupatý jako u velblouda. Jsou to ohromná zvířata a každé váží tolik jako čtyři nebo pot statných býků. Jejich těla jsou zavalitá, nemají ladné pohyby a vypadají jako vycpaný pytel. Jejich nohy jsou úplně rovné a všude stejně tlusté, přední i zadní. Noha je kulatá a neohrabaná, má pět prstů a na každém z nich je nehet podobný lidskému. Sloni nemají téměř žádný krk; jejich přední žebra jsou mohutná a vystouplá, takže hlava sedí přímo na těle. Nedosáhnou tedy tlamou na zem. Uši jsou kulaté, nesmírně veliké a mají vroubkované okraje. Oči jsou maličké. Za krkem sedí rozkročmo poháněč, který má v ruce bodec a tím nutí zvíře, aby vykonávalo jeho rozkazy. Sloní hlava je ohromná; vpředu ve tváři je otvor, z něhož vybíhá chobot v místech, kde by měl být nos. Chobot je nahoře široký a dolů se zužuje trochu jako rukáv; sahá až na zem. Chce-li se slon napít, vstrčí konec chobotu do vody a saje, abychom tak řekli, vodu nosem. Pomocí chobotu také jí; uchopí jím potravu a podá šiji do tlamy. Umí si utrhnout otep trávy pěkně u země, jako by ji uřízl nožem, stočí chobot a vstrčí šiji do tlamy. Tak se pase. Chobotem si slon opatří vše, co potřebuje. Chobot je neustále v činnosti; svinuje se a rozvinuje jako had. Dosáhne si jím i na záda a kamkoli po těle.

Pod kořenem chobotu se otvírá tlama s podobnými čelistmi, jako má vepř nebo divoký kanec. Z ní vyrážejí dva kly, tlusté jako mužská noha a dlouhé jako rozepjaté paže. Když sloni spolu zápasí, připevní jim na každý kel železný kruh s ostrou čepelí, trochu kratší než naše válečné meče. Je dlouhá jen asi jako ruka. Slon je velice chápavé zvíře a hbitě provádí, co mu poručí jeho pán. Stačí ho jen poškrabat bodcem na hlavě a slon už jde, kam má. Umí se dokonce i otočit na zadních nohou jako medvěd; jeho pohyby vůbec v mnohém připomínají medvěda. Při zápasu útočí slon skokem a zasazuje rány svými kly. Chce-li ho jeho pán vydráždit k větší zuřivosti, poraní ho bodcem vpředu na hlavě. Slon zhluboka zachrochtá jako vepř a rozběhne se kupředu. Zůstane-li venku, zahojí se mu taková rána ještě téže noci; zavedou-li ho však do stáje, zahyne na ni co nevidět. Jeho pán ho snadno přiměje, aby mu podal se země, cokoliv se mu zachce. Slon rozvine chobot, popadne žádanou věc a pouhým otočením chobotu ji podá do budky na svých zádech. Chtějí-li s něho lidé sestoupit, slon si klekne tak, že natáhne zadní nohy dozadu a přední dopředu a lehne si břichem na zem. Lidé pak snadno sklouznou po jeho zadku.

Toho dne kupříkladu sloni závodili s koňmi; a když všichni sloni běželi bok po boku, třásla se celá země. Jejich náporu nemůže odolat žádné zvíře, ba ani člověk. Po tom, co jsem viděl, věřím, že v⁷ bitvě vydá každý slon za tisíc pěších vojáků. Obklopí-li je dav, podupou a pošlapou všechno. Jsou-li poraněni, bojují tím lépe a ničeho se neleknou. Jejich kly jsou ovšem uzpůsobeny pouze k ráně vzhůru; proto jim je přiřezávají nakrátko a připevňují na ně čepele, aby mohli udeřit i směrem dolů. Slon vydrží den i dva dny bez potravy. Říkají dokonce, že v bitvě nemusí dostat vůbec nic celé tři dny.

Slavnost toho dne byla tak veliká, že k obsluze hostí bylo zapotřebí tří set mužů. Procesí vozů neustále přiváželo potraviny, přicházely průvody velbloudů naložených jídlem a všude ležely hromady jídla. Brzy však bylo všechno snědeno. Sotva zmizely pečené, objevily se stolečky bez ubrusů a na nich mísy s dušeným masem. Pak přišla rýže a sladkosti, pečivo a slazený chléb. Mezitím se snesla noc a sluhové rozžehli v pavilónu množství svítilen. Stále ještě se jedlo a pilo, zejména dvorní dámy a dvořané. Počítalo se, že slavnost potrvá celou noc; byla to přece svatební noc Timurova vnuka a nevěsta byla rovněž z jeho příbuzenstva. Sotva jsme zjistili, že se zde bude hodovat do rána, vytratili jsme se nenápadně z pavilónu a nechali jsme Jeho Výsost, aby se svými ženami a princeznami vytrvala na svatbě až do konce.

K té ohromné slavnosti sezval Timur všechny velmože a šlechtice ze své říše; tak se stalo, že jsme například viděli v Samarkandu krále Badachšánu, země, která je proslulá svými rubínovými doly. Byli jsme jím též přijati ve slyšení a po obřadných poklonách jsme se ho podrobně vyptávali, jak se těží rubíny. Odpověděl nám milostivě, že nedaleko jeho hlavního města je hora, v níž je důl. Každodenně tu lidé kopají, lámou skálu a pátrají v nitru hory po vzácných kamenech. Najdou-li žílu, sledují ji pozorně, a přijdou-li na drahokamy, vydlabávají je z horniny dláty, kousek po kousku, pečlivě a opatrně. Potom se kameny brousí a leští. Timur prý postavil u dolu silnou stráž, aby dohlížela na zachovávání jeho práv. Hlavní město Badachšán leží od Samarkandu asi deset dní cesty směrem k Menší Indii. Dále tu byl jiný mocný muž, Timurův místodržící v Akivi, což je země, odkud přichází lapis lazuli. Ve skalách, kde se těží, se též nacházejí safíry. Město Akivi leží stejně daleko od Samarkandu jako Badachšán, tedy asi deset dní směrem k Menší Indii, avšak o něco jižněji.

30. října Timur opustil tábor hordy a vrátil se do Samarkandu. Usídlil se poblíže mešity, která měla být hrobkou jeho vnuka, prince Muhammada Sultána. Princ zemřel v Malé Asii krátce po Timurově vítězství nad tureckým sultánem. Zajal tehdy v bitvě sultána Bájezída, brzy nato však podlehl svým ranám. Timur tohoto vnuka velice miloval a na jeho památku dal vystavět nádhernou mešitu, v níž měly být pohřbeny princovy pozůstatky. Nyní chtěl Timur oslavit vysvěcení hrobky slavností, k níž nás jako obvykle milostivě pozval. Pii té příležitosti nám ukázal kapli, v níž měl princ odpočívat. Byla čtvercová, velmi vysoká a skvostně vyzdobená vně i uvnitř zlatými a modrými kachlíky s překrásnými vzory. Bylo tu i mnoho jiné umělecké práce ve štuku i alabastru. Když převezli princovo tělo z turecké země do Samarkandu, nařídil Timur městu, aby zahájilo stavbu. Před nedávnem se na ni přijel podívat a zjistil, že kaple neodpovídá jeho přání a že je příliš nízká. Okamžitě nařídil, aby dosavadní zdi byly strženy, a stavitelé se musili zaručit, že všechno postaví za deset dní znovu, jinak všem, i dělníkům, hrozily strašné pokuty. Neprodleně se tedy do toho dali a pracovali bez ustání ve dne v noci. Timur sám se už dvakrát přišel podívat, jak stavba pokračuje. Dal se sem přinést v nosítkách, neboť ve svém věku už nejezdil na koni. Kaple byla vskutku celá postavena za stanovených deset dní; bylo neuvěřitelné, že se tak velká budova může postavit za tak krátkou dobu. V určený den se tedy konala slavnost zasvěcení a po ní nás nejvyšší komoří Šáh Melik Mírzá zavedl k Jeho Výsosti, kde jsme oba dostali plášť z kinkobu a pod něj úzkou kazajku, jakou nosí Tataři, když je zima. Byla z hedvábné látky lemované kožešinou a měla vysoký límec ze dvou kuních kožešin. Kromě toho nám darovali ještě klobouky a měšec, v němž bylo 1500 stříbrných mincí, kterým říkají tanga. Každá z nich má cenu asi dvou našich reálů. Poděkovali jsme Jeho Výsosti a složili jsme mu poklonu, jak je předepsáno. Timur nás pak oslovil řka, abychom si s ním zítra přišli ještě pohovořit. Potom budeme propuštěni a můžeme se vrátit domů. Řekl přitom, že si teď váží španělského krále jako vlastního syna.

(pokračování)

Sotva byla hotova mešita nad hrobem jeho vnuka, pustil se Timur do jiného díla, které mělo zkrášlit vzhled města Samarkandu. Každoročně sem totiž přicházelo množství zboží z Cíny, Indie, Tatarska a jiných zemí, neboť se všemi zeměmi kolem samarkandské říše kvetl čilý obchod. Ve městě však dosud nebylo žádné vhodné místo, kde by se toto zboží mohlo uskladnit, rozmístit a vyložit na prodej. Timur tedy teď přikázal, aby byla založena ulice napříč Samarkandem, jež by měla po obou stranách krámy, kde by se prodávaly všechny druhy zboží. Ulice měla procházet středem města a sahat z jednoho konce na druhý. Stavbu svěřil dvěma mocným dvořanům a hned jim dal na srozuměnou, že mu ručí hlavou za včasné splnění úkolu. Oba tedy začali s největším kvapem a hnali práci ve dne v noci. Všechny domy podél vytčené čáry byly strženy a jejich obyvatelé nebyli ani předem upozorněni. Nikdo si nevšímal nářku postižených, jimž zbořili dům nad hlavou a kteří musili v chvatu zachraňovat své svršky, jak se dalo. A sotva zmizely staré domy, hned přišli stavitelé a založili širokou novou ulici. Po obou stranách rostly krámy a před každým z nich stál velký kamenný stolec s bílou deskou. Každý krám měl dvě místnosti, přední a zadní. Ulice byla celá překlenuta kupolovitou střechou; světlo sem vnikalo okny v kupolích. Jakmile byly krámy hotové, už se do nich stěhovali kupci, rozkládali své zboží a prodávali. V pravidelných vzdálenostech byly zřízeny kašny. Veškeré náklady platila městská rada. Dělníků nechybělo; bylo jich vždy tolik, kolik dozorci potřebovali. Zedníci, kteří pracovali ve dne, šli na noc domů a na jejich místa nastoupili jiní, kteří pracovali v noci. Jedni strhávali domy, jiní zakládali ulici, další stavěli nová stavení. Dnem i nocí tu vládl takový ruch, jako by se tu činili všichni čerti z pekla. Tak za dvacet dní byla hotova celá ulice; byl to zázrak a div na pohled, avšak ti, jejichž domy byly takto zničeny, měli dobrý důvod k nářku.

Nikdo se vsak neopovážil zmínit se o tom Jeho Výsosti. Nakonec se obrátili o pomoc k několika sajjidům, kteří patřili mezi oblíbence a rádce Timurovy a mohli s ním mluvit, jak se jim zlíbilo, jak je ostatně výsadou potomků Prorokových. Ti se případu ujali a jednoho dne, když hráli s Timurem šachy, zmínili se mu o tom. Odvážili se mu říci, že by bylo správné, dal-li zbořit domy oněch chuďasů, aby jim také zaplatil odškodnění, alespoň za půdu, kterou zabrala nová ulice. Když to Timur uslyšel, rozlítil se a prohlásil, že všechna půda v Samarkandu patří osobně jemu, neboť on ji koupil za své peníze; že má na to pravoplatné listiny a že je hned zítra dá veřejně vyložit k nahlédnutí. A dodal, že bylo-li cokoliv vzato neprávem, zaplatí za to okamžitě náhradu. Mluvil o svých právech s takovým důrazem, že sajjidové byli dokonale zahanbeni. Byli jen rádi, že nedal hned rozkaz, aby byli všichni o hlavu kratší. Když vyvázli takto bez úhony, nezbylo jim než Timurovi odpovědět, že cokoliv Jeho Výsost učiní, musí být samo o sobě dobré, a vše, co nařídí, musí být provedeno.

Mešita, kterou dal Timur postavit na paměť matky Veliké chánům, se nám zdála být nejvelkolepější v celém městě. Sotva však byla hotova, znelíbila se Timurovi vstupní brána. Zdála se mu být příliš nízká a nařídil, že musí být stržena. Když začali dělníci kopat nové základy, oznámil Timur, aby stavbu urychlil, že osobně povede práci na jednom pilíři. Dozor nad druhým pilířem svěřil svým dvěma oblíbencům. A všichni teď měli pozorovat, kdo z nich bude dříve hotov, zda on, nebo oni. Timur byl tehdy již chatrného zdraví, nemohl stát dlouho na nohou a dával se už jen nosit v nosítkách. Každého rána se však dal donést na staveniště a zůstával tam většinu dne poháněje dělníky. Poručil vždy uvařit hojnost masa a dával je házet dělníkům do jam, jako se kosti házejí psům. K překvapení všech házel i on sám vlastní rukou. Šla-li práce obzvláště dobře a byl-li spokojen, házel zedníkům stříbrné mince. Tak pokračovala stavba ve dne v noci, až nadešel čas, kdy musela být přerušena — stejně jako práce na nové ulici — protože nastala zima a začal padat sníh.

V pátek i. listopadu jsme se dostavili k Timurovi podle jeho přání a doufali jsme, že nám dá svolení k odjezdu do vlasti. Sídlil tehdy v paláci vedle rozestavěné mešity, na níž teď byla zastavena práce. Čekali jsme od časného rána do poledne, až se na nás dostane. Teprve v poledne se Timur vynořil ze svého stanu, který tu byl pro něho postaven. Odebral se k výstupku na nádvoří a usedl tam. Podával se tu oběd, sotva však skončil, vzkázal nám Timur, abychom šli domů a prominuli, že nás toho dne nemůže přijmout. Má prý mnoho jiných věcí na práci, hlavně se svým vnukem Pír Muhammadem, Pánem Indie, který má co nevidět zase odjet do své země. Právě toho dne Timur věnoval princi mnoho koní, čestných šatů a zbraní a stejně obdaroval i pány z jeho družiny, kteří měli jet s ním.

Nazítří v sobotu jsme se znovu ohlásili u dvora, Timur se však neobjevil vůbec a říkalo se, zeje nemocen. Čekali jsme až do odpoledne, nevyjde-li zase na nádvoří. Místo něho vyšel jeden ze tří komořích, kteří tvořili tajnou radu, a řekl nám, že se máme vrátit domů, protože Jeho Výsost nás nemůže přijmout.

V neděli jsme tam šli opět a zase jsme dlouho čekali, až nakonec se objevili ti tři komoří a chtěli vědět, kdo se opovážil nás sem pozvat. Vyzvali nás, abychom se ihned vrátili domů, že Jeho Výsost nepřijímá. Povolali si těž onoho tatarského šlechtice, kterému jsme byli svěřeni, a hněvivě se ho ptali, na čí rozkaz sem stále chodíme. Málem mu ve zlosti dali za trest provrtat nos, podařilo se mu však naštěstí dokázat, že nás sem neposlal on, ba dokonce že s námi toho dne ještě ani nemluvil. Jeho nos tedy vyvázl bez pohromy, ale přesto se mu sneslo na záda mnoho ran holí. To vše se stalo z rozkazu těch tří komořích, neboť Timur byl tehdy vskutku velmi nemocen a všichni u dvora žili ve velikých obavách. Tři komoří, kteří spravovali státní záležitosti jako jeho tajná rada, v té době vůbec nevěděli, co mají dělat. Nedali nám tedy ještě souhlas k odjezdu a vybídli nás jen, abychom vyčkali v pokoji, až nás zase zavolají. Čekali jsme tedy trpělivě, až si Jeho Výsost pro nás pošle; netroufali jsme si už ohlásit se sami. Za několik dní přišel jakýsi Čagataj a oznámil nám, že ti tři komoří nám jménem Timurovým vzkazují, abychom se okamžitě připravili na zpáteční cestu. Příštího dne ráno prý máme vyrazit a s námi ještě poselstvo egyptské a turecké. Naším průvodcem má být jakýsi Carvo Tumán Ughlán, který s námi pojede až do Tabrízu a bude se o nás cestou starat. Současně prý již tři komoří vydali patřičné rozkazy, týkající se našeho stravování a ubytování ve všech městech a táborech, jimiž budeme projíždět.

V Tabrízu se nás ujme princ Omar Mírzá a vypraví každé poselstvo do jeho země. Proti tomuto jednání jsme neprodleně protestovali, protože Jeho Výsost nás dosud nepropustila a nedala nám ani odpověď na list našeho pána, krále kastilského. Bez této odpovědi nemůžeme odjet. Čagataj jen krátce prohlásil, abychom raději nic neříkali, že tři komoří už stejně všechno zařídili. Ať se tedy připravíme na cestu, ostatní dva vyslanci se prý už rovněž chystají. To jsme však nechtěli; vydali jsme se proto do paláce a požádali jsme o rozmluvu s komořími. Byli jsme bez průtahů přijati a hned jsme jim připomněli, jak minulý čtvrtek si nás Timur pozval a slíbil nám, že s námi pohovoří a pak nás propustí. Teď však nám tento Čagataj vyřizuje jejich příkaz, abychom odjeli už zítra. Udivuje nás to a nerozumíme tomu. Komoří nám odpověděli, že slyšení u Jeho Výsosti teď není možné a u dvora prý už déle nemůžeme zůstat. Je tedy nutné, abychom odcestovali co nejrychleji, právě tak, jak nám bylo vyřízeno. Zařídili to ovšem proto, že Timurovi bylo již velice zle, nemohl už ani promluvit a čekalo se, podle názoru lékařů, že může každým okamžikem zemřít. Řekli nám otevřeně, že nás uspíšený odjezd je způsoben tím, že Timur umírá. Ve svém vlastním zájmu prý musíme být pryč, než se zpráva o jeho smrti rozhlásí a hlavně než se dostane do provincií, kterými musíme projíždět. Ať jsme namítali cokoliv proti tomuto názoru a proti takovému náhlému propuštění bez Timurova dopisu, tři komoří měli na všechno jedinou odpověď. Je prý zbytečné teď o tom mluvit, musíme okamžitě pryč, a pokud jde o odpověď na dopis našeho krále, náš průvodce to zařídí. Věc zůstala takto nerozřešena až do 18. listopadu, kdy k nám znovu přišel posel od tří komořích. Tentokrát přinesl čtyři písemné průkazy a pokyny vlády pro čtyři hlavní města na naší cestě. Pravilo se v nich, že nám vyslancům, jakmile přijedeme, mají být dáni koně k další cestě. Posel současně vyřizoval, že na výslovný rozkaz komořích zítra ráno musíme vyrazit. Odpověděli jsme znovu, že neodjedeme, dokud neuvidíme Timura nebo nedostaneme od něho písemný příkaz. Na to řekl posel, že ať chceme či nechceme, zítra odjedeme. Opravdu tentokrát tomu tak bylo; večer toho dne nás vystěhovali z našeho obydlí a dopravili nás za město do sadu, kde se k nám. připojil vyslanec káhirského sultána. Přečkali jsme tu noc čekajíce na tureckého vyslance, který měl rovněž být naším společníkem. Zůstali jsme tu pak ještě tři dny, až konečně 21. listopadu jsme byli všichni pohromadě a celá výprava opustila Samarkand.

Musím vám teď, na závěr našeho zdejšího pobytu, trochu popsat město a povědět vám, co všechno Timur vykonal pro jeho zkrášlení. Samarkand stojí v rovině a je obehnán hliněnou hradbou. Město samo je o něco větší než Sevilla, za hradbami se však rozkládají ještě rozlehlá předměstí, roztroušená na všech stranách mezi zahradami a vinicemi. Jsou často vzdálena leguu nebo dvě od vlastního města. Mezi sady se táhnou ulice a otevřená prostranství, kde je stále mnoho lidí a prodává se nejrůznější zboží. Mimo město tedy žije vlastně více lidí než ve městě. V těchto předměstských zahradách jsou překrásné domy a Timur sám tu má četné paláce a letohrádky. Zahrad a vinic je kolem Samarkandu tolik, že příchozí vidí jen hradbu zelených stromů, v níž se domy úplně ztrácejí. Ulicemi i zahradami se táhne množství zavodňovacích stružek; v zahradách se pěstují melouny a bavlna. O vánocích je tu k dostání tolik melounů a hroznů, že je to až neuvěřitelné. Denně sem přicházejí velbloudi s náklady melounů z venkova a je podivuhodné, kolik se jich prodá a sní hned na trhu. Lidé je tu dokonce nakládají a suší podobně jako fíky a uchovávají je tak až do příštího roku. Dělá se to tak, že se meloun rozkrájí na plátky, slupka se oloupe a dužina se nechá na slunci vyschnout; když jsou plátky úplně suché, seberou se, sváží a naskládají do košů. Vydrží tak celý rok.

V okolí města jsou četné usedlosti; sem Timur usazuje lidi, které přivádí z dobytých území. Půda v celém samarkandském kraji je nesmírně úrodná a dává bohatou žeň. Roste tu spousta ovocných stromů, dobytek tu je výtečný a všude je hojnost drůbeže. Ovce jsou proslulé svými tučnými ocasy, které váží až dvacet liber, tolik, kolik může člověk unést v jedné ruce. Stáda těchto ovcí jsou tak ohromná, že i v době, kdy tu táboří Timur se svým vojskem, je na trhu k dostání pár ovcí za dukát. Ceny jsou tu tak nízké, že za jeden meri, což je mince asi v hodnotě půl reálu, se dostane půl druhé měřice ječmene. Pečeného chleba je všude dost a rýži lze koupit lacino v jakémkoliv množství. Bohatství a nadbytku je v tomto městě tolik, že to je zázrak na pohled; proto se ostatně jmenuje Samarkand, což správně má být Semizkent neboli „Bohaté město“. „Semiz“ (turecky) znamená „tučný“ nebo „bohatý“ a „kent“ je „město“. Samarkand však neoplývá jen plodinami; je tu i hojnost dílen a továren. Vyrábí se tu například oba druhy hedvábí, zajtúnské i kinkob, dykyta i krep a mnoho jiných látek. Kromě toho se tu dělají zvláštní kožešinová lemování k hedvábným šatům, látky se barví zlatě, modře i jinými barvivy, avšak nade všechno je zdejší koření. Timur vždycky podporoval obchod a chtěl, aby jeho město vynikalo nade všechna ostatní. Odevšad, kam přišel, odvedl do Samarkandu nejlepší lidi, hlavně řemeslníky, a usadil je tu. Z Damašku například odvedl všechny tkalce, kteří uměli pracovat s hedvábnickým stavem; dále výrobce luků, kteří vyrábějí pověstné kuše; zbrojíře a platnéře; a také výrobce skla a porcelánu, kteří patří mezi nejlepší na světě. Z Turecka si přivezl puškaře, kteří umějí dělat arkebuzy, a všechny podobné řemeslníky, kdekoliv je našel, jako zlatníky, stříbrotepce a zedníky.

Bylo jich takové množství a z tolika oborů a odvětví, že brzy byli ve městě shromážděni nejlepší mistři všech řemesel. Usazoval tu také katapultníky, techniky, střelce i ty, kteří dělají lana k těmto strojům. A konečně dal sít konopí a len tam, kde dříve nikdy nebyla obdělávaná půda.

Tolik tedy přibylo obyvatelů nejrůznějších národností, že Samarkand teď Čítá všech mužů i s rodinami na 150 000 duší. Podle národů tu jsou zastoupeni Turci, Arabové a Mauři různých sekt, z křesťanů Rekové a Arméni, katolíci, jakobité i nestonáni, a kromě nich ti, kteří křtí ohněm na čelo (Indové) a jsou křesťany, ač poněkud zvláštní víry. Žije zde tolik lidí, že pro všechny zdaleka nebylo dost domů ve městě, ba ani v předměstích a ve vesnicích; mnoho jich tedy bydlí dočasně v děrách a ve stanech pod stromy, což nás silně udivilo.

Na samarkandských trzích je hojnost zboží dováženého ze vzdálených zemí; z Ruska a Tatarska sem přicházejí kůže a plátno, z Číny hedvábí, nejjemnější na světě, z něhož zase nejlepší je hladký druh bez vyšívání. Dále pižmo, které se vyskytuje pouze v Číně a nikde jinde, rubíny a démanty, jež jsou v těchto končinách hojnější než kdekoliv, perly a konečně rebarbora a četná jiná koření.

Nejpřepychovější a nejdražší je zboží, které se sem dováží z Číny. O čínských řemeslnících se říká, že jsou nejdovednější ze všech národů. A říká se to tak, že oni mají dvě oči, Frankové jen jedno a muslimové že jsou vůbec slepí. Tak Frankové a Číňané svým uměním předstihují všechny ostatní.

Z Indie se sem dováží drobné koření, a to nejvzácnější druhy, jako muškátový ořech, hřebíček, skořicový květ i kůra, zázvor a mana a mnoho jiných, které se nikdy neobjeví na trhu v Alexandrettě. Všude na náměstích se veřejně připravuje maso, vaří se, peče i dusí. I drůbež a zvěřinu tu prodávají hotovou a vedle hned chléb a nádherné ovoce. Všechny potraviny, i ty venku připravené, jsou pěkně čisté; provoz je kolem nich nepřetržitě od rána do večera a dokonce i v noci.

Je tu mnoho řezníků i stánků se zvěřinou, bažanty a koroptvemi. Mnohé z nich jsou otevřeny ve dne i v noci.

V jedné samarkandské čtvrti je hrad, který nestojí na kopci, je však ze všech stran chráněn hlubokými roklemi. Dole v nich teče voda, takže hrad je jen těžce dostupný. Zde je uložen Timurův poklad a nikdo z města sem nesmí vkročit. Výjimku tvoří jen velitel pevnosti a posádka. Uvnitř však žije v trvalém zajetí přes tisíc řemeslníků; vyrábějí tu přílby a brnění, kuše a šípy a pracují bez ustání, pokud šije tu Timur ponechá. Před (sedmi) lety Timur opustil Samarkand a vydal se na onu výpravu, kdy dobyl Turecka a vyplenil Damašek. Tehdy nařídil, že všichni vojáci si mají vzít s sebou ženy a děti, pokud ovšem je nechtějí raději nechat doma. Tento rozkaz byl vydán proto, že Timur měl v úmyslu zůstat v poli tak dlouho, dokud nepokoří všechny své nepřátele. Přísahal tehdy, že nevkročí do svého samarkandského hradu dříve než za sedm let.

Právě v té době, kdy jsme byli v Samarkandu Timurovými hosty, přibylo tam poselstvo čínského císaře, které mu doručilo tuto zprávu: že je všeobecně známo, že on, Timur, drží některé země, které dostal od čínského císaře v léno a z nichž měl platit roční poplatek; že tento poplatek nebyl placen celých sedm let a že on, Timur, jej tedy má ihned splatit.

Odpověď Jeho Výsosti zněla, že to vše je naprostá pravda a že on je ochoten zaplatit vše, co je dlužen; jenže nehodlá obtěžovat pány vyslance, aby se s poplatkem museli vláčet nazpět do Číny, nýbrž jej tam přinese on sám. To bylo ovšem řečeno posměšně, protože Timur neměl nijak v úmyslu něco platit. Minulých sedm let samozřejmě neplatil nic a čínský císař se ani o nic nehlásil. Důvodem toho bylo, co se v té době stalo v Číně.

Na počátku tohoto období zemřel vládnoucí císař a zanechal po sobě tři syny. Podle jeho vůle byla říše rozdělena mezi ně. Nejstarší celkem přirozeně ji chtěl mít celou a snažil se své bratry vypudit. Mladšího dal tedy hned zavraždit, druhý mu však unikl a bojoval s ním, až nakonec ho úplně přemohl. Nejstarší, když viděl, že jeho věc je ztracena, propadl zoufalství, zapálil svůj tábor a zahynul v plamenech i se svými lidmi. Zbylý bratr se tedy stal císařem. Když utichly zmatky a znovu zavládl pořádek, poslal k Timurovi své vyslance a upomenul ho o poplatek. Nedávno jsme slyšeli, že Timur nařídil, aby tito čínští vyslanci byli ihned pověšeni; nevíme však, byl-li rozkaz skutečně vykonán nebo podařilo-li se císaři nakonec prosadit svůj požadavek a zachránit svou čest.

Do hlavního a největšího města Číny, které se jmenuje Kambaluk, je ze Samarkandu šest měsíců cesty. Z toho dva měsíce se musí jet úplně neobydlenou pustinou, kde žijí jen kočovníci se svými stády. V červnu, krátce před naším příjezdem, přišla do Samarkandu karavana osmi set velbloudů s čínským zbožím. Hned potom se vrátil Timur ze svého západního tažení a přijal čínské vyslance, kteří mu doručili onen císařův vzkaz. Okamžitě byla celá karavana, lidé i zboží, postavena pod dozor a nikdo z nich se už neměl vrátit do Číny. Lidé, kteří cestovali z Kambaluku, bud s vyslanci, nebo s karavanou, přinesli čerstvé zprávy o tom, jak to vypadá v císařově říši, a vyprávěli o nesmírném bohatství a velikosti čínského národa. Mezi nimi byl tatarský kupec, který žil v Kambaluku celých šest měsíců. Tvrdil, že to město leží nedaleko moře a je jistě dvacetkrát větší než Tabríz. Je-li tomu tak, musí to být největší město na světě, neboť Tabríz měří napříč jistě dobrou leguu a Kambaluk by tedy měřil z jednoho konce na druhý dvacet leguí. Čínský císař prý má tolik vojáků, že když vytáhne s vojskem za hranice, zanechává doma na stráži 400 000 jezdců nepočítaje pěší oddíly. V Číně je prý nařízeno, že veřejně může jezdit na koni jen šlechtic, který velí alespoň tisíci jezdců. A přece se tam potkává takových šlechticů velmi mnoho.

Ten kupec vyprávěl o Číně ještě mnoho podivuhodných věcí, i to, že jejich císař prý byl od narození modloslužebník a nedávno se přiklonil ke křesťanské víře.

Tehdy, když jsme přijeli do Samarkandu, uplynulo právě sedm let od chvíle, kdy Timur opustil město. S velikou slávou tedy vstoupil opět do svého hradu a dal si předložit všechny zbraně a zbroj, které za tu dobu vyrobili jeho zajatci dělníci. Ukázali mu mezi jiným tři tisíce úplných brnění, která se nám zdála být velice dobrá až na to, že jejich pláty nebyly dosti silné. Neumějí tu totiž správně zakalit ocel. Kromě toho tam bylo nepřehledné množství přilbic, kulatých a vysokých, které mají vpředu ochranný plát pro obličej a nos, široký asi dva prsty a sahající až k bradě. Dá se spustit nebo zdvihnout a má odvrátit ránu mečem ze strany. Brnění je uspořádáno podobně jako naše španělské; zde však nosí dlouhou suknici z jiné látky než z ocelových plátů, která sahá tak nízko jak«') u nás kazajka.

Asi patnáct dní od Samarkandu směrem k Číně leží země, kde žijí Amazonky. Jsou to ženy, které mezi sebou nestrpí muže. Jednou za rok se souhlasem starších vezmou matky své dcery a vydají se s nimi do sousedních zemí. Tamní muži je k sobě pozvou a dívky s nimi žijí, jedí a pijí, každá u toho, koho si vybrala. Po nějaké době se ženy vrátí domů. Narodí-li se jim dcery, ponechají si je a syny pošlou k otcům. Tyto Amazonky nejsou poddány Timurovi, nýbrž se počítají mezi lid čínského císaře. Jsou to křesťanky řeckého ritu. Pocházejí z oněch starých Amazonek, které bojovaly u Tróje, když ji obléhali Řekové. Tehdy v Tróji byly vlastně dva rody Amazonek: jeden původu tureckého, který zůstal stále na svém místě, a druhý, který se odstěhoval až tam, kde je teď.

Veřejný pořádek je v Samarkandu udržován s největší přísností. Nikdo se neodváží rvát se nebo utiskovat souseda. Ostatně příležitostí k zápasu jim Timur dopřává dost za hranicemi.

Jeho Výsost stále provázejí soudcové, kteří vykonávají právo v táboře i v paláci. Zajíždějí i do vzdálených provincií, poslouchají žaloby a rozsuzují spory. Tito soudci jsou zvlášť k tomu jmenováni a mají rozdělené obory; někteří soudí jen trestní případy a rvačky končící krveprolitím, jiní zase mají přiděleny podvody a zpronevěry, které se týkají státu. Další opět mají na starosti stížnosti a žaloby, které se prostřednictvím zástupců vlády v provinciích a městech předkládají přímo Timurovi. A konečně tu jsou úředníci, kteří přijímají cizí poselstva a starají se o ně. Tři oddělení mají tedy na starosti spravedlnost. Kdekoliv se usídlí knížecí tábor, každé z nich soudí ve svém oboru. Postaví se tři veliké stany, kam jsou přiváděni žalobci a zločinci, kde soudcové vyslýchají a vynášejí rozsudky. Avšak dříve než dojde k rozsudku, jdou a ohlásí všechno Timurovi; rozsudky se pak bez odkladu provedou. Má-li být některé rozhodnutí zachyceno písemně, soudce si

přizve písaře, který všechno zapíše. Zápisy však bývají stručné a jsou brzy hotové. Každý takový zápis musí být podepsán a opíše se do soudní knihy, kterou opatruje písař. Samotnou listinu pak dostane úředník, který má věc provádět; ten vezme stříbrnou pečeť se svým znakem, potře ji inkoustem a otiskne ji dole na listině. Jiný úředník si ji pak zapíše do knihy a vrátí ji soudci, který ji teprve teď opatří svou pečetí. Jsou-li takto ověřeny tři nebo čtyři listiny, označí je Timurovou osobní pečetí, na níž se kolem trojúhelníku ze tří kroužků °_o° ovíjí nápis: „Toto je pravda.“

Jakmile jsou na listině pečeti soudce a Timura, každý úředník neprodleně provede, co je v ní napsáno.

Zbývá ještě povědět, jak Timur kdysi přemohl a na hlavu porazil tatarského chána Toktamyše (vládce Zlaté Hordy). Byl to velice mocný kníže a nebezpečnější nepřítel než sám turecký sultán. A jak po porážce Toktamyšově se objevil náčelník jménem Idiku, který si Činil nároky na vládu nad Tatarském. Byl to kdysi Timurův poddaný a vazal; dnes je to jeden z nejvážnějších protivníků a nejmocnějších soupeřů Jeho Výsosti.

Asi před jedenácti lety sebral Toktamyš veliké jízdní vojsko a vpadl do Persie. Prošel krajem (ázerbájdžánským), opanoval Tabríz a zmocnil se celé Horní Arménie. Vyplenil mnohá města, ztekl mnohé hrady a zpustošil celý kraj. Sami jsme ještě viděli stopy jeho řádění v oblasti kolem Surmari. Stejný osud stihl i hlavní město kraje Sisakán (na jih od jezera Gokča). Toktamyš dobře věděl, že celá tato země je částí Timurovy říše, a proto sotva pobral dosti kořisti, chvatně se stáhl zpět do Tatarska. Timur však, jakmile se dověděl o těchto událostech, vydal se za ním a pronásledoval ho, jak nejrychleji mohl, ačkoliv měl méně lidí než Toktamyš. Dohonil jeho vojsko na břehu velké řeky Tercku, blízko tatarských hranic. Timur se hned pokusil zmocnit se brodu a chystal se přejít na druhý břeh.

Daleko široko na obě strany nebylo jiné místo, kde by se řeka dala překročit. Když se Timur objevil, byl Toktamyš už na druhé straně. Vida, že inu je Timur v patách, rozhodl se držet brod a opevnil svůj břeh dřevěnou hradbou. Timur se tedy zastavil též a poslal k Toktamyšovi posly, tázaje se, proč se tak zachoval. Ujišťoval ho, že on, Timur, je jeho dobrým přítelem a že s ním nikdy nevyhledával spor. Dovolával se i Boha za svědka, že nikdy neměl v úmyslu na něho zaútočit. Toktamyš však znal dobře Timurovu lstivost a na takové řeči nic nedal. Druhého dne tedy Timur strhl stany a vydal se vzhůru proti proudu po jižním břehu řeky. Toktamyš ho následoval na severním břehu a držel s ním stále krok. Tak spolu táhli proti vodě, ve dne šli a v noci tábořili, majíce řeku stále mezi sebou. To trvalo tři dny, aniž jeden druhého předstihl. Třetí noci, sotva byl tábor rozložen, Timur nařídil, aby si všechny ženy, které táhly s jeho vojskem, nasadily přílby a válečné odění mužů, aby vypadaly jako vojáci. Muži vsedli co nejrychleji na koně, každý vzal ještě jednoho zásobního, a hnali se s Timurem zpět ke brodu. V táboře zůstaly jen ženy, otroci, zajatci a stráže. Timur spěšné urazil tu třídenní vzdálenost, přešel řeku a na protějším břehu postupoval zase vzhůru. Za časného rána se přiřítil na Toktamyšův tábor a úplně jej vyhladil. Zmocnil se celé Toktamyšovy kořisti, ale Toktamyš sám unikl.

Byla to veliká a slavná bitva, protože Toktamyš velel ohromnému vojsku. Timur ji považoval za svůj největší úspěch; cenil šijí více než vítězství nad Bájezídem. Ještě jednou se Toktamyš vzchopil a vytáhl proti Timurovi. Pokoušel se překvapit ho a vlákat ho do zálohy. Timur však byl připraven a znovu ho porazil. Toktamyš, zdrcen touto novou porážkou, opět uprchl. Jeho lidé se začali mezi sebou hádat a svářili se tak dlouho, dokud na sebe nestrhl moc jakýsi Idiku, který byl dlouho ve službách Timurových. Stojí teď v Čele Tatarů a proti Jeho Výsosti a Tataři ho uznávají za svého vůdce. Odvrhli všechnu poslušnost a věrnost Timurovi a Idiku se ho snažil lstí připravit o život. Doufal, že bude-li Timur odstraněn, on,

Idiku, by se mohl stát pánem nejen Tatarska, nýbrž i celé samarkandské říše. Timur jeho plány dobře znal a pokoušel se několikrát, ač bezvýsledně, lapit ho a vydat ho na smrt. Dosud tedy Idiku unikal jeho nástrahám, neboť je chytrý a mocný; mezi oběma je však otevřené nepřátelství. Vojsko Idikuovo dnes čítá přes dvě stě tisíc jezdců. Toktamyš a Timur se nedávno sblížili a společně se snažili svrhnout Idikua a Timur se znovu pokusil o lest a poslal k Idikuovi posly se vzkazem, že teď drží s ním, že ho měl vždycky rád a že mu dávno odpustil všechny poklesky, byly-li vůbec jaké. Aby dokázal své přátelské úmysly a aby bylo veřejně potvrzeno, že on, Timur, a Idiku jsou vskutku jednoho rodu a plemene, nabízel, že mu pošle jednoho ze svých vnuků, aby se oženil s některou dívkou z rodiny Idikuovy.

Na to vše Idiku odpověděl, že prožil v Timurových službách dvacet let a že tedy přesně ví, čemu se dá věřit; že zná Timurovy způsoby příliš dobře, aby se dal takhle napálit. Pochopil snadno, že to vše byla jen léčka. Kdyby ho chtěl Timur získat za přítele, musel by se s ním především rozdělit o moc a v budoucnu bojovat spolu s ním bok po boku v rovnocenném spojenectví. Situace se tedy nevyřešila. Toktamyš se nedávno odevzdal do Timurovy ochrany a žije teď nedaleko Samarkandu. Jeho syn, kterého Idiku vypudil ze země, se uchýlil do Kaffy (janovské državy na Krymu) a s pomocí Janovanů vedl odtud válku proti Idikuovi. Ten však Kaffu oblehl a zpustošil její okolí; načež její obyvatelé s ním uzavřeli mír a Toktamyšův syn musel odejít. Odešel tedy za otcem a žije rovněž u Timura. Zatím Idiku zvolna a mírně obrací své Tatary na muslimskou víru. To je teď jeho hlavní starost, neboť až do nynějška neměli vlastně žádné pevné náboženství. Dá se však očekávat, že jednou budou všichni muslimy.

Pokud jde o Timurovo vojsko, které je kdykoliv hotovo vypravit se kamkoliv na jeho rozkaz, jeho rozdělení je toto:

Základními jednotkami jsou setniny; potom jsou tisíce a desetitisíce. Nade vším je jeden vrchní velitel, podobně jako u nás kastilský konctábl. V teto chvíli jím je princ Džahánšáh Mírzá. On, či spíše jeho otec, kdysi vydatné pomohli Timurovi v boji proti samarkandskému sultánu. Timur vždy prokazoval princi Džahánšáhovi nejvyšší přízeň, daroval mu bohatá území a učinil z něho mocného pána. Timur má ve zvyku svěřovat svá stáda koní a ovcí některým ze svých šlechticů, kteří se o ně musí starat. Některý dostane tisíc kusů a jiný deset tisíc. Když přijde čas, Timur je požádá zpět, a nedostává-li se něco do původního počtu, ať je příčina toho jakákoliv, zabaví kníže všechen šlechticův majetek a navíc ještě ho nejspíše odsoudí k smrti.

Timurovi komoří nás tedy s ohledem na stav Jeho Výsosti vypravili velice spěšně na zpáteční cestu. S námi cestovali kromě egyptského vyslance ještě nějací lidé z Turecka. Byl to jakýsi šlechtic jménem Alaman Oglán, pak dva z města Altologo, jeden ze Sivasu a jeden z Palatie. Vyrazili jsme ze Samarkandu v pátek 21. listopadu, a to zpočátku jinudy než při cestě sem. Obrátili jsme se přímo na západ směrem k Tatarsku a putovali jsme šest dní hustě zalidněnou zemí, po dobrých cestách a všude se o nás bezvadně starali.

27. listopadu jsme vstoupili do velkého města Bucháry. Leží uprostřed nesmírné roviny a je obehnáno hradbami ze sušených cihel, pod nimiž se táhne hluboký vodní příkop. V jedné části města se vypíná hrad, postavený rovněž z cihel sušených na slunci. Zde totiž nikde není kámen, z něhož by bylo možno stavět opevnění. Pod hradem teče řeka a za městem se rozkládá veliké předměstí s mnoha pěknými budovami. Je zde všude dostatek masa, chleba, vína i všeho ostatního; zdejší kupci jsou velmi bohatí.

Nebudu nyní již popisovat všechny cestovní zážitky tak podrobně jako při cestě sem. Omezím se spise jen na vyjmenování míst, jimiž jsme projížděli.

V Bucháře jsme odpočívali týden; právě v té době napadlo množství sněhu. 5. prosinec jsme byli znovu na koních a tři dny jsme jeli úrodnou a dobře zavlažovanou zemí, až se posléze před námi objevila veliká řeka Ábi-Amú (Oxus), kterou jsme při cestě do Samarkandu překročili poněkud výše proti proudu.

Na břehu Oxu jsme se zásobili jídlem a krmivem pro koně, neboť nás teď čekala šestidenní cesta pouští. Po obou stranách řeky se táhnou ohromné pláně nesmírně jemného písku, který vítr neustále zvedá, honí jej z místa na místo a nasypává z něho návěje vypadající jako vlny. Stojí-li slunce vysoko, nikdo se nemůže podívat na zem; tak se všechno leskne a třpytí. Přes poušť mohou převádět jen zkušení průvodčí „jamčí“, kteří dovedou poznat z nepatrných známek správný směr. Takový jamčí vedl i nás, avšak i on několikrát téměř sešel z cesty. Nikde tu není voda, jen v pravidelných vzdálenostech jednoho denního pochodu jsou pouštní studně, vyhloubené v písku a chráněné kupolí z pálených cihel, aby je písek nezavál. Voda v nich je dešťová nebo sněhová.

Poslední večer jsme nenašli studni a museli jsme jet nepřetržitě den a noc. Teprve v poledne příštího dne jsme přišli k studni, kde jsme se mohli najíst a napojit svá zvířata, která již velice potřebovala osvěžení. 14. prosince jsme narazili na vesnici a odpočinuli jsme si dva dny před druhou částí pouštní cesty. Ta trvala pět dní, studně tu však byly rozsety poněkud hustěji. V polovině cesty jsme museli přejet nízký písečný vrch, kde bylo ukrutné vedro, ačkoliv byl prosinec. Poslední úsek cesty byl velice únavný a dlouhý, neboť jsme musili jet ve dne i v noci a zastavovali jsme se jen na chvíli, co bychom se najedli a dali koním ječmen.

21. prosince jsme dorazili k městu Bávardu, které leží v provincii Chorásánu. Nad ním se zdvíhají hory, které v tuto roční dobu byly pod sněhem. Počasí bylo velmi chladné. Odpočinuli jsme si tu tři dny a 25. prosince, na Boží hod vánoční, první den Léta Páně 1405, jsme se vydali dále hornatou, zasněženou krajinou. Pět dní jsme putovali téměř úplně neobydlenou zemí a byla citelná zima. 1. ledna jsme vyjeli z hor a dosáhli jsme města Chabušánu, prvního místa v provincii Médii. Za ním se už rozkládala rovina. I počasí tu bylo teplejší, nikde neležel sníh a nemrzlo ani v noci. 5. ledna jsme byli v městě Džádžarmu, jímž, jak se asi pamatujete, jsme projeli při cestě do Samarkandu. Odtud jsme tedy již jeli známými místy. Dva dny jsme projížděli podél pásma načervenalých kopců a po oba dny bylo velice teplo. Spávali jsme většinou venku nebo ve zříceninách různých budov; kraj byl téměř vylidněn. Projeli jsme Bostámem a blížili jsme se Dámghánu, když náhle zavála strašlivá ledová vichřice. Lidé i zvířata velice trpěli a sotva se nám podařilo dojet do města. Ptali jsme se, odkud se vzal tak hrozný vichr. Vysvětlili nám, že nahoře v horách je studánka; padne-li do ní nějaká nečistota, zdvihne se bouře a zuří tak dlouho, dokud se pramen opět nevyčistí. Nazítří vyšli měšťané s tyčemi a háky Čistit studánku a skutečně vítr pak znenadání ulehl. Za Dámghánem jsme odbočili od původního směru, neboť všude v horách byly cesty zaváty sněhem. Nejeli jsme tedy kolem hradu Fírúzkúh, nýbrž více vlevo, kde jsou roviny. Tři dny jsme tu nepotkali ani človíčka. Teprve čtvrtého dne jsme dojeli do města Semnánu, které leží na hranici Médie a Persie pod vysokými horami. Je to veliké město, nemá však hradby.

Cestovali jsme dále mezi horami, jejichž potoky měly slanou vodu, a další město jsme spatřili až 23. ledna. Byl to Varamín, dosti velké, avšak z větší části vylidněné město, jímž jsme již projížděli a které patří do oblasti Raje. Tehdy jsme se tu seznámili s Timurovým zetěm Sulejmanem Mírzou a velmožem Bábá Šejchem a zanechali jsme u nich své nemocné druhy. Shledali jsme se v pořádku se všemi až na dva, kteří své nemoci podlehli. Zacházelo se tu s nimi vesměs výborně a o všechny bylo dobře postaráno. Poobědvali jsme s Timurovým zetěm i s Bábá Šejchem a pokračovali jsme v cestě do města Šahrakánu. Tam jsme se opět odchýlili od původního směru a čtyři dny jsme nepřetržitě jeli hlubokým sněhem, až v úterý 3. února jsme dosáhli Kazvínu. Kazvín, ač většina jej ležela v rozvalinách, byl největším městem, které jsme cestou viděli, vyjímaje jen Tabríz a Samarkand. Sněhu zde napadlo tolik, že ulice jím byly úplně zataraseny a lidé měli plné ruce práce s odklízením, aby se dalo aspoň projet. Hrozilo dokonce nebezpečí, že se proboří střechy, a bylo nutno shazovat sníh lopatami a tyčemi dolů na dvorky. V Kazvínu jsme zůstali od úterka až do pátku, protože cesty za městem byly zaváté a neschůdné.

V sobotu jsme konečně mohli dále. Šlo s námi však tucet mužů s lopatami a prohazovali cestu. U první vesnice se vrátili a tamní vesničané nastoupili do práce za ně. Sněhu bylo tolik, že svahy a údolí byly úplně zarovnány a cestu nebylo vůbec vidět. Lidé i koně byli oslepeni, jak se sníh leskl v slunci, a dokud povrch tvrdě neumrzl, bylo téměř nemožné se pohybovat. Celá města i vesnice byly tak zapadány, že je nebylo možné rozeznat. Za takových podmínek jsme dorazili do Sultáníje. Pobyli jsme tu od 13. do 2 r. února, čekajíce na další rozkazy. Ukázalo se, že musíme zajet za místokrálem Západní Persie princem Omarem Mírzou, a složit mu svou poklonu. Toho času tábořil princ se svým vojskem v zimním ležení v Karabághu. Ze Sultáníje tam bylo nejblíže přímo na sever, ale cesta vedla vysokými horami, kde ležel hluboký sníh. Vyčkávali jsme tedy doufajíce, že přijde tání, které uvolní cesty. Mrzlo však stále, takže nám nakonec poradili, abychom jeli dále do Tabrízu a odbočili do Karabághu až tam. Cesta přes hory tak bude kratší a bude tam i méně sněhu. Zařídili jsme se tedy podle této rady a jeli jsme přes Zandžán, Mijáne, Tungalar a Udžán do Tabrízu, kam jsme dojeli posledního dne v únoru. Ubytovali jsme se u křesťanských Arménů a již 3. března jsme byli připraveni k cestě do Karabághu za princem Omarem.

Karabágh jsou ohromné planiny s výtečnou pastvou a mírným podnebím, kde sníh padá jen zřídka a rychle taje. Princ Omar tu táboří každou zimu. 5. března jsme se tedy vypravili z Tabrízu, stále spolu s vyslanci egyptským a tureckým. Průvodce nám dělal týž Tatar, který s námi přijel ze Samarkandu. Takovým průvodcům vyslanců říkají Tataři „čagaul“. Většinu svých lidí jsme zanechali v Tabrízu a cestovali jsme jen s několika sluhy. Jeli jsme však sotva dva dny, když jsme potkali zvláštního posla prince Omara, který nám vyřizoval, že se máme ihned vrátit do Tabrízu a vyčkat tam dalších pokynů.

Máme prý si několik dní odpočinout, dodávala zdvořilá zpráva, neboť po tak dlouhé cestě budeme jistě unaveni. Vrátili jsme se tedy stejnou cestou a čekali jsme v Tabrízu až do 18. března, kdy přišla zpráva, že máme znovu jet do Karabághu. Vyjeli jsme hned nazítří a jeli jsme na sever k řece Arasu, která tu teče půvabným údolím plným zahrad, vinic a ovocného stromoví. Putovali jsme tudy čtyři dny, až jsme přišli na rozlehlou, hustě obydlenou pláň s rýžovými a prosnými poli. Podnebí je tu velice mírné; nepěstují tu pšenici ani ječmen, rýže se tu však urodí tolik, že sejí zásobují všechny okolní kraje a dokonce jí krmí i koně. Všude na těchto pláních tábořili kočovníci z hordy prince Omara se svými stády.

Ve středu 25. března jsme se prodrali sběhem těchto Tatarů a přiblížili jsme se až na deset nebo dvanáct leguí k místu, kde mělo být Omarovo sídlo. Vtom jsme potkali nějaké lidi, kteří nás varovali, abychom nejezdili dál, že v princově táboře vládne hrozné pozdvižení a že by bylo nejlépe, kdybychom se vrátili. Vyptávali jsme se, co se stalo a co způsobilo ten zmatek. Řekli nám, že princ Džahánšáh se právě pokusil připravit o život prince Omara. Lidé z hordy však povstali vedeni svými náčelníky a veliteli, přepadli Džahánšáha a zajali ho. Princ Omar nařídil, aby byl sťat. Nato se zase vzbouřily oddíly Džahánšáhovy a vznikla šarvátka mezi oběma stranami, v níž bylo mnoho padlých. Dále nám prozradili, že Omar se svými jezdci již překročil řeku a dal za sebou strhnout most z člunů.

Lidé přebíhali od jednoho ke druhému a nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Zmatek a rozruch byl všeobecný.

My všichni vyslanci jsme se tedy spolu poradili a shodli jsme se, že by bylo nejlépe, jsme-li už tak daleko, kdybychom se sami podívali, jak se věci mají. Jeli jsme tedy dále a ve čtvrtek 26. března jsme vstoupili do velkého ležení prince Omara. Doufali jsme, že nás přijme, a čekali jsme na rozkazy. Ve vojsku vládlo veliké vzrušení, Tataři pobíhali sem a tam, hnali svá stáda před sebou a nikdo se v ničem nevyznal. Konečně přišel jakýsi Čagataj a vyřizoval nám, že princ Omar je příliš zaměstnán a nemůže nás teď přijmout. Omlouvá se proto a prosí nás, abychom se vrátili a počkali v Tabrízu. Čagataj dodával, že on má jet s námi a starat se tam o nás. Nasedli jsme tedy a nastoupili opět zpáteční cestu. Je třeba podotknout, že Omarův tábor ležel na jižním břehu řeky a čítal asi 45 000 jezdců. Nebylo to ovšem ani zdaleka jeho celé vojsko.

Princ Džahánšáh byl na Omarův rozkaz okamžitě popraven, ačkoliv byl nejvyšším z tatarských velitelů, stál nejblíže Timurovi a byl mezi všemi oblíben. Kdysi, když Timur jmenoval Omara místokrálem Persie, pověřil svého synovce Džahánšáha, aby byl vychovatelem mladého prince, dohlížel na jeho domácnost a vyřizoval vládní záležitosti. Vše, co tehdy nařídil Džahánšáh, platilo, jako by to nařídil sám Timur. Důvody Džahánšáhovy nenadálé popravy nám vysvětlovali různě. Jedni tvrdili, že ho Omar dal zabít prostě proto, že se ho bál. Timur byl mrtev a Džahánšáh mu mohl snadno ukládat o život, protože měl za sebou nejen celé vojsko, jehož byl vrchním velitelem, ale i celý kmen Čagatajů, kteří ho slepě následovali. Omar si tedy snad myslil, že po Timurově smrti se Džahánšáh vzbouří a dá se provolat Timurovým nástupcem. Druhá verze zněla, že jakmile se Džahánšáh dověděl o Timurově smrti, ozbrojil se a v čele svých lidí vpadl do stanu, kde zasedala Omarova rada. Zde se střetl s jakýmsi mullou, což je doktor jejich náboženství, který byl velmi zadobře s Omarem a řídil celý tábor. Džahánšáh ho nenáviděl prý proto, že Omar mu kdysi přebral ženu, kterou miloval, a dal ji tomuto mullovi za manželku. Když tedy do něho teď znenadání ve stanu vrazil, vytasil meč a probodl ho. Potom prý vyšel a s taseným mečem šel přímo ke stanu, kde bydlil Omar. Jeho lidé ho následovali rovněž se zbraní v ruce. Princova stráž jim zastoupila cestu a také sáhla ke zbrani. Současně se táborem rozlétla zpráva, že tatarský chán Idiku a gruzínský král Jiří chystají nenadálé přepadení. V nastalém zmatku se Džahánšáhovi podařilo přemoci stráže a místo nich postavit k Omarovu stanu vlastní lidi. Pak vešel dovnitř, prý s úmyslem zabít Omara. V předpokoji však narazil na princovy šlechtice, kteří všichni byli ochotni ho hájit. Zvláště tam byl jistý tatarský velmož, který sem před nedávnem přišel s průvodem dobře ozbrojených lidí. Ten se postavil Džahánšáhovi do cesty, zeptal se ho, co tu pohledává, a chtěl vše ohlásit princi. Džahánšáh ho žádal, aby vyřídil princi, že se nemá čeho bát; nestalo se přece nic jiného, než že byl zabit onen mulla, Džahánšáhův osobní nepřítel. Tatar vešel k Omarovi a našel ho celého zděšeného, neschopného cokoliv podniknout. Upokojil ho tedy a řekl mu, že nemusí mít žádný strach. Stačí, aby princ dal rozkaz, a on už Džahánšáha vyřídí. Nato vyšel ven a z ničeho nic jedinou ranou uťal Džahánšáhovi hlavu. Sotva byl Džahánšáh mrtev, všichni jeho stoupenci se rozprchli. Omar ihned poslal jeho hlavu do Bagdádu, aby ji ukázali jeho otci Míránšáhovi a jeho bratru Abú Bakrovi. Zároveň jim napsal, že jejich společný nepřítel je mrtev a že teď, po smrti Timurově, je samozřejmě na nich, aby přišli a spojili své síly s ním. On sám, Omar, se všemi svými pány a šlechtici se považuje za vazala Míránšáhova jakožto pravoplatného dědice a nástupce Timurova. Později jsme se však dověděli, že když Míránšáh spatřil uťatou hlavu svého bratrance Džahánšáha, začal se obávat Omarovy zrady a snažil se vyhnout tomuto setkání, které se mělo konat na Vianské pláni nedaleko Tabrízu. Dále jsme se dověděli, že hned po Timurově smrti učinili komoří a velmožové všechna opatření, aby se zvěst o tom udržela v tajnosti, dokud si nezajistí poklad v samarkandské pevnosti. Bylo však nemožné tuto novinu utajit; sluhové to vyzradili a brzy věděl kdekdo, že je Timur opravdu mrtev.

V té době byl v hlavním městě jeho vnuk Chalíl Sultán, rovněž syn Míránšáhův. Sotva dostal (z Otraru) zprávu o dědově smrti, shromáždil své věrné a přepadl ony tři komoří, kteří se právě vrátili do Samarkandu a zajistili si Timurův poklad. Jednoho z nich, Butudo, syna Džahánšáhova, hned zabili, stejně jako naložil princ Omar s jeho otcem. Oba ostatní prchli a uchýlili se do Herátu k nejmladšímu Timurovu synu Šáhruchovi, který, jak víme, byl místokrálem v Chorásánu. Princ Chalíl se pak bez překážek zmocnil pokladu v samarkandském hradě a opanoval město. Učinil hned příslušná opatření k pohřbu svého děda a vzkázal Míránšáhovi, aby za ním okamžitě přijel, že mu vydá poklad a dá ho provolat pravoplatným dědicem říše. Chalíl psal, že poklad je nesmírný, a kdyby se to Čagatajové dověděli, určitě by se na něj vrhli, neboť Tataři mají velice rádi peníze. Míránšáh se tedy měl stát císařem. Chalílovi poslové ho však současně varovali před jeho ženou, princeznou Chánzáde, která teď patrně bude kout pikle proti němu, ačkoliv se v minulosti snažila smířit ho s otcem. Byla matkou Chalílovou a žila teď u něho v Samarkandu. Záleželo jí zřejmě na tom, aby se císařem stal sám Chalíl. Kromě toho neměla Míránšáha ráda a bála se ho. Prince Chalíla jsme dobře znali; byl to asi dvaadvacetiletý mladík světlé pleti, obtloustlý jako jeho otec, jemuž se vůbec hodně podobal. Nás si vždy velmi vážil a prokazoval nám velkou pozornost.

Musím zde připomenout, že v minulých letech dal Timur schválně dvakrát rozhlásit falešnou zprávu o své smrti, aby poznal, kdo se bude protivit a bouřit proti jeho vůli. Vskutku, v obou případech se stalo, že někteří se dali oklamat a vzbouřili se. Byli ovšem okamžitě popraveni. Proto teď, ač zpráva byla tentokráte pravdivá, mnozí jí nechtěli uvěřit. Zatímco jsme se tedy chystali v Tabrízu na další cestu, rozšířily se tu pověsti, že Timur je živ a že táhne v čele svého vojska do Egypta, kde chce pokořit káhirského sultána.

Míránšáh tedy dostal v Bagdádu potvrzenou zprávu o otcově smrti a současně s ní i hlavu Džahánšáhovu a Omarovo pozvání, aby se s ním sešel na Vianské pláni (asi deset leguí na západ od Tabrízu) a dohodl s ním otázku svého nástupnictví. Opustil tedy Bagdád a vydal se do Tabrízu; jeho syn Abú Bakr jel s ním. Cestou se mu však doneslo, že Omar již shromáždil u Vianu velké vojsko, početnější než Míránšáhův vlastní sbor. Kromě toho prý nařídil posádkám v Sultáníji a Tabrízu, aby byly připraveny na daný povel okamžitě vyrazit Míránšáh se tedy začal obávat, co princ Omar vlastně zamýšlí; zastavil se a vyslal k němu posly, aby vyzvěděli jeho pravý záměr. Omar odpověděl, že všechny ty vojenské přípravy mají sloužit jen k ochraně hranic a pomáhat Míránšáhovi zajistit mír, až se ujme moci. Nato navrhl Abú Bakr Míránšáhovi, že se vypraví k Omarovi sám a pokusí se přivést ho k rozumu. Chtěl se ho jakýmkoliv způsobem zmocnit a dopravit ho do Míránšáhova tábora, ať chce či nechce. Jeho otec s tím však nesouhlasil, protože prý by to lidé považovali za hanebnost. Omar a Abú Bakr byli vlastní bratři, majíce téhož otce i matku. Princezna jejich matka byla rovněž v táboře s Míránšáhem. Vydala se teď sama k Omarovi a obvinila ho, že chce překazit to, co si všichni přejí, neboť se všeobecně uznává, že Míránšáh má nepochybné právo na Timurův trůn. Omar odpověděl bez váhání, že nikdy neměl nic jiného v úmyslu, že uznává Míránšáhovy nároky a že vše má být tak, jak ona poroučí. Princezna se tedy vrátila a pověděla svému manželu, co Omar slavnostně slíbil. Míránšáh pak souhlasil, aby Abú Bakr navštívil Omara a dohodl s ním všechny podrobnosti Míránšáhova nastoupení. Zdálo se, že vše je v pořádku, a Abú Bakr se vydal na cestu jen se svou tělesnou stráží, bez vojska. Jakmile se však Omar dověděl o této neprozřetelné důvěřivosti, rozhodl se, že se ho zmocní. Uvítal tedy Abú Bakra v táboře, srdečně ho objal a vedl ho do svého stanu. Tam se ho chopili jeho lidé a uvěznili ho. Sotva se to dovědělo oněch pět set mužů Abú Bakrovy tělesné stráže, hned uprchli nazpět k Míránšáhovi. Abú Bakr byl dopraven do hradu Sultáníje a uvržen do vězení. Omar táhl k otcovu táboru, doufaje, že se zmocní i jeho. Míránšáh však byl včas varován a ustoupil. Usilovným pochodem obešel celý kraj až do Raje, kde se spojil se svým švagrem Sulejmanem Mírzou, u něhož se shromáždili i jiní náčelníci Čagatajů. Princezna matka se vydala znovu k Omarovi. Předstoupila před něho s roztrženým rouchem a s obnaženou hrudí, plakala hojné slzy a hořce mu vyčítala: „Synu, což jsem já, tvá matka, nezrodila jeho právě tak jako tebe? Což není on tvým vlastním bratrem? A přece ho chceš zavraždit, ačkoliv ho mají všichni rádi.“ Omar se ji snažil uklidnit a ujišťoval ji, že uvěznil Abú Bakra jen proto, že to je neopatrný blázen, který říká a dělá věci, jež nemá. On sám si teď přeje jen jedno, a to, aby jeho otec byl co nejdříve provolán císařem. Jeho skutečné úmysly, které právě začal provádět, byly ovšem právě opačné. Byl to zpupný a pánovitý muž a Čagatajové si ho vážili a milovali ho. Jeho pěkná slova a sliby princezně matce měly jen obelstít Míránšáha a vydat mu ho do rukou. V tu dobu se rozneslo, že Míránšáh opustil Raj a táhne k Samarkandu. Omar se vydal hned za ním, brzy však poznal, že ho nedosáhne. Obrátil se tedy o pomoc ke svému strýci Šáhruchovi a navrhl mu spojenectví proti Míránšáhovi. Šáhruch a Omar se dohodli, že si rozdělí říši. Míránšáh na cestě do Samarkandu musel táhnout Chorásánem a Šáhruch měl zařídit, aby byl zajat. Míránšáhovi nezůstal tento spolek mezi jeho synem a bratrem, namířený zcela zřejmě proti němu, nikterak utajen. Netroufal si proto pokračovat v cestě a rozhodl se vyčkat tam, kde právě byl. Odtud vyslal posly k Omarovi vyjednávat o mír. Podmínky však nebyly takové, aby je mohl se ctí přijmout, a věc zůstala tedy nerozřešena.

V té době nám princ Omar poslal do Tabrízu dopis, v němž se omlouval za to, že nás tak zdržel, a ujišťoval nás, že se nemáme čeho obávat. V nejbližší době bude vše mezi ním a jeho otcem zase v pořádku. Potom hned nás přijme ve slyšení na rozloučenou a budeme moci odjet. Dostali jsme tento milostivý dopis 28. dubna; avšak již za několik dní se před naším domem objevil místodržitel města se svým pobočníkem a houfem vojáků. Vrazili dovnitř, odebrali nám meče a všechny ostatní zbraně, zamkli vrata a místodržitel nám stroze oznámil, že dostal rozkaz od prince Omara, aby nám zabavil všechny naše věci. Odpověděli jsme, že jsme úplně v jejich moci a že nám tedy nezbývá než se podřídit. Nechť si však uvědomí, že náš pán, král španělský, nás vyslal k nebožtíku Timurovi s přátelským poselstvím a že až do dnešního dne se s námi zacházelo docela jinak. Bohužel Jeho Výsost veliký Timur již nežije, a proto mohou jednat, jak uznají za dobré. Místodržící nato prohlásil, že účelem Omarova rozkazu je pouze to, abychom mohli být lépe ohlídáni; nám osobně se prý nic nestane.

Jeho lidé však nejednali nijak ohleduplně, naopak hleděli nás spíše dokonale obrat. Sebrali nám vše, co jsme měli, věci, peníze, sedla i koně, a nechali nám jen to, co jsme měli na sobě. Pak odešli a ke dveřím postavili stráž. Totéž potkalo i vyslance egyptského sultána a turecké posly, kteří se stále ještě drželi spolu s námi. Ze všech věcí, které nám takto zabavili, valnou část později ukradli. Asi za dvacet dní došel další list prince Omara, že nemáme být roztrpčeni nad jeho opatřením, že už je dobře a že se můžeme radovat, neboť dosáhl úplné a přátelské dohody s otcem. A že v nejbližší době přijede na hrad Asarek (asi pět leguí od Tabrízu), kde nás bude moci přijmout. Nebyla to však, jak jsme se dověděli, vůbec pravda. K žádné dohodě s Míránšáhem nedošlo a princ jen záměrně šířil takové pověsti, aby uklidnil veřejné mínění a zabránil povstání. I svoje velitele a čagatajské náčelníky udržoval v naprosté nevědomosti o svých úmyslech. Nikdo nevěděl, kdy a kam vojsko potáhne.

Tito lidé jsou totiž nesmírně nedůvěřiví a prohnaní a nikdy neřeknou čistou pravdu. Čekali jsme tedy den po dni, že uslyšíme o příchodu prince Omara na hrad Asarek. V té době povstal gruzínský král (Jiří IV.), vpadl do Velké Arménie, do okolí Ani a Erzerumu a podnikal odvážné nájezdy až k Tabrízu. Vyplenil a spálil tu řadu vesnic a šířil hrůzu na všechny strany. Muslimové v Tabrízu věřili, že princ Omar jim určitě přijde s vojskem na pomoc, zmýlili se však. Poslal jen pět tisíc jezdců v čele se stařičkým velmožem Omarem Tobánem, kteří byli dříve posádkou na gruzínských hranicích. Z okolí Tabrízu byly rychle staženy posádky v počtu asi patnácti tisíc mužů, které hrdě pochodovaly ulicemi města a poskytly nám pěknou podívanou. Pak všechno odtáhlo směrem k hranicím Velké Arménie, na Alatagské planiny. Král Jiří jim vytáhl vstříc s pěti tisíci jezdci, přepadl je neočekávaně v noci a většinu jich pobil. Některým se podařilo uprchnout do Tabrízu, kde zvěst o porážce vyvolala mezi muslimy nepředstavitelné zděšení a zmatek. Volalo se, že káfirové bijí muslimy — neboť říkají nám křesťanům káfirové, tj. nevěřící, předstírajíce, že jsme lidé bez víry a bez zákona. Sami se nazývají muslimy, což značí v jejich řeči národ žijící podle zákonů Boha Všemohoucího. V Tabrízu se začalo říkat, že porážkou nejsou vinni vojáci, ale princ Omar. Nemá prý to štěstí, které vždy provázelo jeho děda.

Omar konečně poznal, že se Míránšáha nezmocní ani se s ním nedohodne. Odtáhl tedy nazpět do Sultáníje, kde držel ve vězení svého bratra Abú Bakra, a zařídil tu, aby jakmile bude pryč, byl Abú Bakr otráven. Nato odjel ze Sultáníje na Asarek, kde chtěl vykonat přehlídku svého vojska a rozloučit se s námi.

Na cestě, když se už blížil k Tabrízu, ho stihla zpráva, že Abú Bakr (14. července) zabil stráže a uprchl z vězení.

Přitom mu padl do rukou poklad uložený na hradě Sultáníji. Omar se tedy okamžitě vrátil zpět a rozeslal na všechny strany rychlé oddíly, aby uprchlíka chytily. Abú Bakr však byl mezitím už dávno v bezpečí.

Na Sultáníji se stalo v krátkosti toto: Omar pověřil kapitána stráže, aby podal Abú Bakrovi jed. Otrávený nápoj byl už připraven. O tajemství se však dověděli přátelé mladého prince a dali ho varovat, že hrozí nebezpečí. Princ slíbil vysokou odměnu všem, kdo mu pomohou k útěku. Bylo zosnováno spiknutí a koně a zbraně byli připraveny na příští clen. Princi byl tajně propašován meč, aby se v danou chvíli mohl zbavit strážce. Plán se dokonale zdařil a všechno dopadlo podle očekávání. Kapitán stráže, který byl současně žalářníkem, vstoupil do vězení, provázen třemi spolehlivými muži. Oznámil Abú Bakrovi, že Omar poslal zprávu, že se s Míránšáhem o všem dohodl, a dodal, že Omar teď jistě co nevidět přijde a propustí ho z vězení, bohatě ho obdaruje a dosadí ho na významné místo, jaké mu právem náleží. Ať se tedy Abú Bakr raduje a ničeho se neobává. Na oslavu těchto dobrých zpráv, pokračoval kapitán, ať se s ním princ napije vína a pak spolu poobědvají. Jak známo, je u nich zvykem pít před jídlem; kapitán měl s sebou číši s otráveným vínem, kterou nabídl princi, kleče před ním, jak kázal mrav, a žádaje ho, aby ji milostivě přijal. Princ však uchopil skrytý meč a uštědřil mu takovou ránu, že ho na místě zabil. Pak se vrhl na ostatní tři a zahnal je na útěk. V celém hradě zavládla panika a zmatek. Spiklenci přiběhli princi na pomoc a rozbili jeho okovy, které byly ovšem jen ze stříbrných řetězů. Všichni vsedli na koně a vyjeli do města, kde se k nim připojili další. Princ se ujal velení, dal si předvést úředníka, který měl na starosti poklad, a zabil ho, jakmile se k němu dostavil. Rozruch teď zachvátil celé město a lidé se sbíhali k Abú Bakrovi ze všech stran. Byli zabaveni všichni silní koně, ať patřili komukoliv, a rázem měl princ kolem sebe na pět set jezdců. Vrátil se s nimi na hrad, dal otevřít pokladnice a každý z jeho stoupenců si mohl vzít, co chtěl a kolik unesl. Zbytek dal naložit na sto velbloudů a s nimi se vydal za svým otcem Míránšáhem.

Otec i syn se velmi radovali ze shledání a Míránšáh vysvětlil Abú Bakrovi, co se mezitím zběhlo a jak je Šáhruch odřízl od Samarkandu. Ještě téže noci se vypravil Abú Bakr, následován mnoha otcovými přáteli, proti svému strýci. Přepadl znenadání Šáhruchův tábor a potřel všechen odpor. Šáhruch byl odveden do tábora Míránšáhova a tam vida, že Abú Bakr je zas na svobodě a v cele vojska, připojil se k němu a s ním i většina jeho lidí. Sotva se to rozhlásilo, začali se hned sbíhat přeběhlíci z Omarových oddílů. Míránšáh a Abú Bakr teď táhli bez překážek k Samarkandu a Omar konečně uznal, že jsou mimo jeho dosah a že se jich nezmocní. Vrátil se tedy do svého tábora na Vianské pláni a vzkázal městům Tabrízu a Sultáníji, že chce uspořádat smuteční slavnost za svého děda. Proto nechť mu města dodají potřebné zásoby, zejména ovce, koně, chléb a víno, dále tři tisíce plášťů z kinkobu a jiné látky, jimiž chce obdarovat svoje lidi. Tehdy také Omar vydal rozkaz, aby nám vrátili naše zabavené věci. 13. srpna nám je dva Čagatajové donesli a zároveň s tím i Omarův dopis, kterým nás zval k sobě.

Nazítří jsme tedy opustili Tabríz a vydali se na Vianské pláně. Vykázali nám tam místo na břehu potoka, kde jsme si postavili stany. Na den Nanebevzetí P. Maric vyšel princ Omar ze svého stanu a vstoupil do velkého pavilónu, kam si nás dal zavolat. Přijal nás velmi milostivě a vlídně s námi hovořil. Vedle pod přístřeškem se pak podávala večeře. Druhého dne jsme byli pozváni znovu do pavilónu, kde se konala veliká slavnost a jakýsi mulla kázal před princem, chvále památku jeho děda. Při hostině jsme věnovali princi své dary, hlavně vlněné a hedvábné látky a španělský meč, bohatě zdobený, který se mu zřejmě velmi líbil. Princ nikdy nepřijme nikoho, kdo mu nepřináší dar. První, nač se nás ptali, když jsme přijeli, bylo, co mu vezeme; a chtěli to hned vidět. V úterý 18. srpna nám Omar daroval nějaké látky a jmenoval jednoho Čagataje, který měl provázet nás a turecké poselstvo dále. Egyptští vyslanci se tu měli ještě zdržet. Jak se nám pak doneslo, byli příštího dne uvrženi do vězení.

My a Turci jsme se tedy hned vypravili nazpět do Tabrízu, kde jsme se radili, kterou cestou bude nejlépe se dát. Doufali jsme, že teď už budeme moci bez překážek vyrazit. Když však bylo všechno připraveno, objevil se náhle daruga neboli starosta města, doprovázen biřici a písaři a s množstvím pomahačů, ozbrojených palicemi a kyji. Požadoval, abychom vynesli ven a ukázali mu všechna zavazadla, a to tak velitelsky, že jsme se neodvažovali odepřít. Jakmile uviděl nějaké látky ze zajtúnského hedvábí nebo čínského kinkobu, šarlat a podobné, hned je zabavil, řka, že Jeho Výsost je potřebuje, protože v kraji je takového pěkného zboží veliký nedostatek. Pak ještě prohlásil, že nám princ za všechno správně zaplatí, vyskočil na koně a odjel i se svými lidmi.

Po dohodě s naším tureckým společníkem jsme usoudili, že bude lépe se již nezdržovat. Turkům se totiž přihodilo totéž a mnoho jejich zavazadel bylo vyrabováno. Došli jsme proto k názoru, že čekat na náhradu by znamenalo vystavit se ještě horšímu zacházení. Rozhodli jsme se proto nazítří vyrazit; a skutečně v sobotu 22. srpna jsme opustili Tabríz, kde jsme se zdrželi celkem pět měsíců a dvaadvacet dní.

Připojili jsme se ke karavaně čítající asi dvě stě soumarů se zbožím, která cestovala do Turecka, do města Brusy. Rádi nás přijali mezi sebe, neboť měli veliký strach z banditů.

Dojeli jsme však jen do Choje, když nám došly špatné zprávy. Jistý turkmenský náčelník, Kara Júsuf, bývalý Timurův vazal, se teď vzbouřil a v čele deseti tisíc jezdců plenil a pustošil celý kraj kolem Choje. Teď právě byl někde u Arzindžánu, který hodlal oblehnout. To nás při mělo změnit směr a nevracet se dále stejnou cestou, kterou jsme přijeli, to je z Choje do Máků. Odbočili jsme tu vlevo, spíše na jihozápad, a ubírali jsme se dva dny a dvě noci územím křesťanských Arménů a pak muslimských Turků. Zde jsme se dověděli, že Kara Júsuf upustil od obléhání Arzindžánu a jeho tlupy prý se teď potulují v okolí naší cesty, právě před námi. Vyslali jsme tedy kupředu zvědy, aby zjistili, zda je to pravda. Vrátili se s tím, že cesta je volná. Vydali jsme se proto co nejrychleji dále a jeli jsme celý den hustě obydleným krajem s bohatými arménskými vesnicemi, kde byly pěkné kostely a krásně vyřezávané kříže na hřbitovech. Opět jsme dostali zprávy, že Karajúsuf je na blízku a že jeho lidé plení v okolí. Odbočili jsme tedy ještě více vlevo, ač jsme věděli, že se tím uchylujeme od správného směru.

Zdejší kraj byl teď zcela neobydlený, což bylo způsobeno tím, že křesťané ztratili ve Velké Arménii všechnu moc následkem občanské války mezi třemi královskými bratry.

V úterý i. září jsme konečně přišli k městu Alaškertu, i to však bylo z větší části opuštěno. Jeho silné, pevné hradby byly pobořeny, pěkná zděná tvrz byla otevřena a na mnoha místech rozbita, jen v některých místnostech ještě bydlila chudina. Ve městě se zachovalo mnoho zděných domů. Zatímco jsme tu obědvali, vyprávěli nám lidé, jak došlo k zpustošení tohoto velikého města.

Kdysi vládl ve Velké Arménii slavný a mocný král, který měl tři syny. Když umíral, rozdělil zemi mezi ně; nejstarší dostal Alaškert, druhý Ani a třetí Erzerurn. To jsou tři nejdůležitější města v Arménii. Nejstarší věděl, že Alaškert je nejsilnější pevnost v zemi, a hned se pokusil vyhnat oba ostatní z jejich dědičných údělů. Vypukla válka a každá strana hledala spojence proti svým soupeřům. Pán Erzerumu povolal do země kočovné muslimy, Turkmeny, spojil se se svým bratrem z Ani a společně napadli Alaškert. Tamní vladař měl strach z Turkmenů a zavolal si proto na pomoc jiné muslimské sousedy, totiž Turky. Turci a Turkmeni však mluví stejným jazykem a snadno se spolu domluvili. Spolčili se, obsadili Alaškert, vyplenili jej a popravili jeho pána. Pak zabili i oba ostatní bratry a zpustošili jejich města Erzerum a Ani s celým okolím.

Tak se stalo, že muslimové ovládli celou Arménii. V dobytých městech, vybili většinu křesťanských obyvatelů a na jejich místa dosud nikdo nepřišel.

V Alaškertu jsme dostali zaručenou zprávu, že Turkmen Kara Júsuf je s celou tlupou právě na té cestě, kudy jsme chtěli jet. Opět jsme tedy změnili cestovní plán a obrátili jsme se na sever přímo k Ani. To bylo naše štěstí, jeli jsme z Alaškertu čtyři dny a čtyři noci úplnou pustinou, až nakonec 5. září jsme bezpečné dostihli Ani. Na tamním hradě jsme se poklonili místodržiteli, který byl synem již dříve zmíněného Čagataje Duladaj-bega, kterému Timur v době svých gruzínských a arménských výbojů svěřil vládu nad územím Avniku. Jeho syn teď vládl v Ani jako jeho zástupce. Darovali jsme mu plášť z kinkobu a vysvětlili jsme mu, v jaké jsme nesnadné situaci. Potvrdil nám, že Kara Júsuf je dosud v kraji arzindžánském a jeho lidé drží cestu, kterou jsme se hodlali dát. Volky nevolky musíme tedy jinudy. Dodal však, že z úcty ke španělskému králi a k památce velkého Timura, k jehož dvoru jsme byli vysláni, nám opatří spolehlivého průvodce. Zároveň prý vypraví domů turecké poselstvo, ale jinou cestou.

Ani byla silná pevnost, obklopená trojím pásem hradel), s bohatým pramenem pitné vody a byla dobře zásobena i vyzbrojena. 8. září jsme tedy vyjeli s novým průvodcem, který nás měl bezpečně provést gruzínskými državami. Přímou cestu do Arzindžánu jsme zanechali vlevo a stoupali jsme k vysokému horskému průsmyku, 11a jehož druhé straně ležela pevnost Tarturn. je to proslulé místo, neboť Timur je obléhal a dobyl, ačkoliv leží hluboko na gruzínském území. Odtud jsme jeli dva dny přes drsné a nepřístupné hory Gruzie. V pátek 11. září jsme dojeli k tvrzi Viceru, jejímž velitelem byl jakýsi mulla, který nás přijal velmi zdvořile a pojedl s námi. Pověděl nám, že celé okolí je poplašeno nájezdy Kara Júsufa a většina obyvatelstva i se svými stády se přišla ukrýt za hradby tvrze. Za Vicerem nám náš průvodce oznámil, že musíme nutně zajet stranou od naší cesty do města Ispiru a poklonit se tam jistému šlechtici, pro kterého on, náš průvodce, mel dopis od svého pána, velitele v Ani. Zajeli jsme tam tedy, opět přes mnohé hory, neboť celá cesta z Tartumu vedla bez ustání horami. Onen ispirský šlechtic se jmenoval Piahacabea a jeho kraj byl velice úrodný a bohatý, ačkoliv ležel v horách. V sobotu, den po příjezdu do Ispiru, jsme mu vykonali návštěvu a darovali jsme mu dva pláště z kinkobu. Téhož dne odpoledne nám opatřil průvodce, který nás měl dovést za hranice jeho území do země císaře trapezuntského.

Cesta ke gruzínským hranicím vedla zpočátku holými horami a byla tak skalnatá a strmá, že lidé i zvířata tu sotva mohli jít. Gruzíni jsou pěkný lid, hezkých tváří a hrdých postav. Jsou to křesťané řeckého ritu, jejich řeč však je zcela zvláštní a nemá s řečtinou nic společného. Sousední kraj Araquiel je rovněž nesmírně hornatý. Přes průsmyky tu vedou sotva znatelné stezky, jež jsou tak úzké a příkré, že naložení koně po nich neprojdou. Místy jsou dřevěné můstky ze skály na skálu, pod nimiž zejí hluboké propasti. Soumarů se tu vůbec nepoužívá, všechna břemena musí nosit lidé na zádech. Roste tu jen místy trochu obilí a lidé jsou většinou barbaři. Občas jsme byli v nebezpečí, neboť jsou to všechno lupiči a bandité, ačkoliv se jako Arméni hlásí ke křesťanství. Často nás donutili, abychom jim zaplatili mýto, než nás nechali projít.

Čtyři dny jsme se plahočili jejich územím, až nakonec jsme dorazili к pobřeží (Černého moře) na místě vzdáleném asi šest dní na východ od Trapezuntu. Po špatné cestě jsme se dostali к malému přístavu Susurmena (Surmené). Krajina je zde stále ještě hornatá až к samému břehu, avšak na svazích tu rostou všude lesy. Po stromech šplhá množství popínavých rostlin, hlavně divoké révy. Z planých hroznu se tu tlačí víno, pravou révu tu však nepěstují. Cesty jsou tu tak hrozné, že jsme na nich přišli skoro o všechny soumary.

17. září jsme konečně byli v Trapezuntu. Dověděli jsme se, že téhož dne ráno odjela do Pery loď s nákladem lískových oříšku. Na štěstí pro nás ji však protivný vítr zahnal zpět, takže se musila uchýlit do přístavu Platany, asi šest mil západně od Trapezuntu. Neprodleně jsme se tedy zásobili na cesiu, najali jsme si člun s vesly a dali jsme se dopravit do Platany. Loď jsme tam ještě stihli a její kapitán, Janovan Messer Nicolo Coian, nás vzal na palubu. Plavba trvala dvacet pět dní a 22. října v noci jsme dorazili do Pery. Hned v přístavu jsme zjistili, že tu leží tři janovské koráby, které právě připluly z Kaffy a jsou na cestě do Janova. Na jednom z nich jsme si zamluvili místo a 4. listopadu jsme byli znovu na moři. V Gallipoli jsme nabrali náklad bavlny a pluli jsme přes Chios a kolem mysu sv. Angela k Sicílii, kde jsme zakotvili v přístavu Messiné. 2. prosince jsme pokračovali v cestě do Janova. Bouře nás donutila, abychom se uchýlili do Gaety, kde jsme zůstali pět dní. Nová bouře nás znovu zahnala do přístavu, takže jsme Gaetu opustili až 22. prosince.

Sotva jsme vypluli, prudký vichr nás vrhl na druhou stranu ke Korsice, kde jsme museli strávit vánoce. Neustále pronásledováni bouřemi zakotvili jsme v Gumbinu a potom ve Veane. Odtud po silnici jsme dorazili 3. ledna (r. 1.406) do Janova. Šest leguí před městem je pobřeží lemováno nádhernými zahradami a přepychovými domy. Město samo Je velice lidnaté, plné skvělých paláců a téměř každý dům tu má věž. Zdrželi jsme se tu několik dní a zajeli jsme odtud do Savony za papežem (Benediktem XIII., zvaným Luna; španělský vzdoropapež), s nímž jsme měli co dělat.

1. února jsme opustili Janov, cestou však bylo tolik bouří a špatného větru, že teprve 7. března jsme spustili kotvu v San Lúcaru. Odtud konečně jsme se vydali do Sevilly a v pondělí 22. března L. P. 1406 jsme vstoupili do Alcalá de Henares, kde jsme nalezli našeho pána, krále Jindřicha III. Kastilského.

Laus Deo, tím končí zápisy o velkém Timurovi a o cestě španělských vyslanců, které k němu poslal nejjasnější král Jindřich. Tato pravdivá zpráva o všech zážitcích a divech, s nimiž se potkali na Východě, byla poprvé vytištěna v Seville v domě Ondřeje Piscioniho L. P. 1582.

17 Piano Carpini — v některých pramenech Piano; u Rubruka Johanes de Policarpo.

19 Hraničí na východe — ohraničení země Mongolů Čili Tatarů týká se původního území Mongolů, nikoli území mongolské říše, jaká byla v době Carpini ho nebo Rubrukově, neboť země Ujgurů je nynější čínský Sin-ťiang (tzv. čínský Turkestán) a země Najmanů je západně od hlavního města Mongolské lidové republiky Ulánbátaru. Slova „na severu ji oblévá oceán“ mají platnost jen tehdy, jestliže k tomu přidáme jeden z prvních výbojů Mongolů na Sibiři, ale i pak jen zcela všeobecně. Carpiniho popis země Mongolů není úplný, neboť i uprostřed staré mongolské země a zejména na jejím severu a též na horách Changaji a Chenteji i AI taj i jsou mohutné lesní porosty typu sibiřského tajgového lesa. Carpini však v těch místech nebyl.

Syra Orda — mongolské „sira (cti: šira) (h)ordo“, v dnešní mongolštině „šar ordon“ (žlutý palác), znamená císařův, tj. velkochánův palác, buď jurtový, nebo později i dřevěný a cihlový. Rozvaliny Karakorumu (což znamená „Černý val“ nebo v dnešní podobě Char Chorin — „Černá stezka“) jsou u rozbořeného nej starší ho buddhistického kláštera Erdeni Dzú (Erdeni Džovo), poblíže nichž je nyní (1960) rozsáhlý státní statek téhož jména, zabývající se pěstěním obilovin.

20 dva cůpky — copy u mužů jsou charakteristickým znakem rozmanitých národů, které mají nebo měly souvislost, s Mongoly. Jsou však známy i v Evropě, např. u horalů na Slovensku. I Hunové nosili copy, a též Tchopaové, kteří v polovině prvého tisíciletí našeho letopočtu dali severní Číně dynastii zv. Severní vvejská. Mandžuové nošení copu vnutili Číňanům a novějším Mongolům. Nyní nosí vlasy spletené v tenký cop ovázaný kolem hlavy již jen Tibeťané.

André as — Ondřej, kníže Černigovský.

21 bavlna, purpur, brokát — v orig. bukarán, purpur, baldachýn; bukarán je lehká bavlněná látka, purpur je látka rudé barvy, C. však mluví i o bílém a modrém purpuru; baldachýn je hedvábná látko, protkávaná zlatem, vyráběná v Baldachu (Bagdádu). kožichy — Zde mluví Carpini o dvojím kožichu, ačkoli to výslovně neříká, neboť spodní kožich se nosí u Mongolů a Tibeťanů srstí dovnitř a pouze vrchní se při velké zimě (která dosahuje v těchto krajinách až —50° G) nosí srstí navrch. Tento vrchní kožich bývá zejména z vlčí kožešiny.

jiikýsi klobouk — staromongolská ženská čepice nebo klobouk zvaný boqtaq. Viz doslov, str. 342.

fa ty mužů a žen — ještě nyní se venkovští Mongolové, muži i ženy, oblékají úplně stejně.

chýh — Obydlím je plstěná jurta, mongolsky zvaná „ger“, nikoli plátěný stan, mongolsky zvaný „majchang“, který se bere s sebou jen někdy na cesty.

23 první císař — je míněn Čingischán.

projit mezi dvěma ohni — mělo to očistný význam.

•20 bič, kterým pohánějí koně — není to bič jako u nás, nýbrž tyč z lehkého pevného dřeva, opatřená řemínkem, aby se snadno udržela na ruce v zápěstí, a kůň sejí tluče do stehen. Jmenuje st: tašúr. Šlápnout na práh — dosud není zvykem při vcházení do jurty vstupovat na práh, aleje třeba jej překročit.

27 pohřbi ho tajně — o Čingischánově hrobě mlčí „Tajná kronika Mongolů“, která byla rodinnou kronikou Čingisehánoveů. Perský historik Rašíd-ud-dín se zmiňuje o tom, že Čingischán by! na své přání pohřben kdesi v pohoří Chenteji, kde se mu líbilo. Tam byli později pohřbeni tcž Toluj, Mongke, Chubilaj a Arik-Buga.

ti, kdo padli v Uhrách — Mongolové vpadli přes Polsko a Moravu do Uher (Maďarska) roku 1241.

28 Mťkrit — myslí se kmen Kercjtů.

Čingis — Přesný význam slova „Čingis“ není dosud jasný, ač bylo podáno několik výkladů. Není to však jméno, nýbrž titul: Čingischán jc „velký chán“ nebo „vítězný chán“. Osobní jméno jeho bylo Temůdžin. „Dostal jméno Temůdžin, poněvadž se narodil, když Jesůgej (jeho otec) přivedl jako zajatce (Tatara) Temůdžin Ugeho,“ praví „Tajná kronika Mongolů“, odst. 59. náčelník Tatarů — jmenoval se Megudžin-Seůltů. vytáhl proti Mckrilům — Podrobné zprávy o Čingischánově bojování s Merkiív, Kercjty a Najmany jsou v „Tajné kronice Mongolů“. po v Čin vládli jeho synové — Najmanský vládce Bukuchán měl dva syny, staršího Tajang-chána a mladšího Bujiruk-chána, kteří se po otcově smrti znesvářili o jeho hezkou mladší ženu. Čingischán s nimi bojoval v letech 1199—1206, než je definitivně porazil. Slovo „Najman“ je mongolské a znamená „osm“. Byla to snad konfederace osmi kmenů, nikoli však mongolských, ale patrně tureckých, jak ukazují najmanská osobní jména.

29 Ugedej — (Ogedej, „Ogedej) syn Čingischánův a jeho první nástupce. Město Omyl na řece Emil či Imil je patrné nynější město Tar baga taj.

divocí lidé — Podle popisu tu jde o druh velkého lidoopa, zvaného tibetský „mi rgod“ a v evropské literatuře známého pod jménem „jeti'S který údajně žije též v Ilirnálaji.

Kitajovč — podle některých vědců staro mongolský národ, jehož potomky jsou nynější Daghuři (Daehuři), ovládali v Čingischánově době severní provincie čínského území. Podle jejich jména nazývají Mongolové Čínu Kitacl a od Mongolů převzali tento název Číny Rusové jakožto Kitaj. Zde u Garpiniho však není slovem Kitaj míněna Čína, ale říše Tangutu, kteří mluvili jazykem příbuzným tibetštině. Jde zde o starobylou pověst, zaznamenanou u Rašíd-ud-dína, který vypráví, že Mongolové začali 700 let před n. I. (nebo400 let n. 1.) bojovat s Turky a byli jimi tak potřeni, žc z nich zůstali jen dva muži a dvě ženy, kteří se z krveprolití zachránili a stali se předky pozdějších Mongolů. — Čingischán byl poražen roku 1209. Ujguři — turecký národ vnitroasijský, který v 8. století n. I. sídli! na středním území Mongolské lidové republiky, na řekách Tole, Selenze a Orchonu a postavil tu město Karakorum, počátkem 9. stol. n. 1. byl však zahnán jenisejskými Kirgizv, jiným turecky mluvícím národem, na západ do nynějšího čínského Sin-ťiangu (Čínského Turkestánu). Ujguři vyznávali buddhismus, nestoriánské křesťanství a manicheismus. Carpini sc však mýlil, jestliže psal, že Čingischán si Ujgury podrobil vpádem. Poddali sc mu sami, jak o tom vypráví“Tajná kronika Mongolů“, když ujgurský vládce Idukut poslal k Čingischánovi poselstvo (odstavec 238). Rašíd-ud-dín to potvrzuje.

30 mongolské písmo — nyní v Mongolsku zvané „staré písmo“, je skutečně původu ujgurského a ujgurské (staré) písmo (neboť nyní píší Ujguři upraveným písmem arabským) je původu syrského. Přišlo k nim s nestoriánským (syrským čili východním) křesťanstvím. Zpráva o převzetí ujgurského písma Mongoly je potvrzena i orientálními autory, Syřanem Bar Hebraeem, Ibn Arab-šáhem, Ki taném Čchang Čchuncm. Tento se zmiňuje též o tom, že Mongolové neměli vlastního písma, ale k záznamům používali zářezů a znamení. To však ukazuje na užívání starotureckého (orchonsko-jenjsejského) runového písma. Xejstarší dvě dochované písemné památky Mongolu jsou „Tajná kronika Mongolů“, psaná čínským písmem, a nápis Jesúngkeův, napsaný ujgurským písmem, obč přibližně z téže doby (první polovina 13. století). Ujgurské písmo však nebylo Mongoly převzato od Ujgurů turkestánských. Když totiž roku 1204 Čingischán porazil Najmany, byl mezi zajatci Dajan Tatatung, Ujgur,

který znal ujgurskc písmo, a tomu nařídil Čin gis chán naučit tomu písmu jeho syny a ostatní mongolské princ«.:.

30 Sarit Ujguři (Žlutí Ujguři) — turkojazyčný národ, nyní žijící v Kan-su v Číně na jih od cesty mezi Kan-čou a Tiou-čchůanem (Su-čou).

Karaniié — národ neznámého jazyka a původu, podle Rašíd-ud-dína kmen Ongiratů. tedy východomongolský. Oirali — mongolský kmen, předkové dnešních Kalmyků. Kwnátii — Zemí Kumánů není míněno území ve východní Evropě, v nynějším Rusku, nýbrž Čínský Turkestán. klaun město (Kitaju) — Jedná se tu o dobytí nynějšího Pekingu, tehdy zvaného Čung-tu. „Tajná kronika Mongolů“ o tom podává zprávu v odstavcích 247, 248 a 251. Slova , Tajné kroniky Mongolů“: „Jeho zbylá vojska zemřela vysílením. Mnozí jedli lidské maso a pojídali se navzájem“, týkají se však Kiiajů (Ki-tatú), nikoli Mongolů. Zdá se, že to Carpini zde přičetl Mongolům.

Kitajové jsou pohani — týká se Číňanů.

31 Kionáni — Zde jde o skutečné Kumány (Komány, Polovcc, Kipčakv).

Malou Indií — se rozumí ve středověku patrně nynější Pákistán a západní pobřeží Indického poloostrova. V Konkánských přístavech byli i Habešané a Arabové, proto snad mluví Carpini o Sararéneeh a Ethiopech.

Velkou Indií — je míněn zbytek Indie. Křesťané byli zde na jihu v Malabáru.

Dal udělat z mědi lidské figury — Garpiniho vyprávění o měděných ohňových figurách má dvojí pramen, totiž pověst o tom, jak Alexander Makedonský bojoval proti indickému králi Pórovi, a mongolské vyprávění v „Tajné kronice Mongolů“ (odstavec 103) 7. doby, kdy Čingischán bojoval proti Tajang-chánovi. byli vyhnáni — Mongolské vojsko proniklo při pronásledování Džalál-ud-dína, syna poraženého šáha Chórezmu Muhammada, do Mukánu ve střední Indii roku 1220; odtud se Mongolové s nepořízenou vrátili.

32 muži mají podobu psi — Pohádka o psích lidech je starobylá a vyprávěli ji již Číňané v 6. století n. 1., jenže je kladli na severovýchod Asie, do východní Sibiře.

Buň-Thabct — patrně znamená Tibet.

snědl ho — Různí středověcí spisovatelé — Rubruk, Odorik, Marco Polo — i spisovatelé starověcí — Ilerodot a Strabo — vyprávěli podobné věci o různých národech středověku a starověku. Odtti-l se vojsko Tatarů — O vpádu Čingischánových vojsk do Tibetu nic neví „Tajná kronika Mongolů“. Pozdní tibetská kronika ITor čhos'bjiing vypráví však doslova o vztahu Cingíschánově k Tibetu toto: „Když mu bylo (Čingischánovi) 45 let, v roce Ohně-zajíce 4. cyklu (tj. 1206), táhl do tibetské provincie Dbus. Tu mu vyšli vstříc sde-rid Džo-dga, Gchal-pa-Kun-dga-rdo-rdže aj., celkem tři sta mužů; když se to dověděli, uspořádali velkou slavnost. Poslali nejdříve k němu posla se zprávou, že se mu poddávají, vzdali mu čest a vy-dali mu tři území Mnga-risu, čtyři části Dbusu a Gcangu, Lho, IChams a Sgang. A on je bohatě obdaroval. Tak si podrobil celý Tibet. Pak poslal lámovi Sa-čchen-Kun-dga-sňing-povi dary a dopis tohoto obsahu: ,Světče! Rád bych tě k sobě povolal. Poněvadž však ještě nejsou některé mé záležitosti ukončeny, zatím tě ještě nepovolávám. Avšak zůstanu ti odtud věren a ty mne odtamtud ochraňuj! Později, až mé činy dojdou cíle, budeš se svými syny šířit v zemi Mongolů učení Vítězovo (Buddhovo).' Avšak nikdy se tam skutečně nedostal. Po dlouhé době učinil jej (Čingischán) svým knězem, prokázal třem symbolům Dbusu a Gcangu i mnišstvu svou úctu a stal se štědrým k učení a králi zákona.“

32 Kergis — zde nikoli Kirgiz, ale Čerkes. Kirgizové se podrobili Čingischánovi sami, v roce Zajíce (1207), jak praví „Tajná kronika Mongolů“, odstavec 239: „Knížata Kirgizů Jedi, Inal, Aldier a Orebeg-digin, tato kirgizská knížata se poddala a přišla se poklonit Džočimu s bílými sokoly, bílými valachy a černými soboly jako dary.“

Kaspické hory — rozumí se tu Kavkaz. Ale zeměpisná poloha „na východ“ je udána špatně.

33 dělá vycházející slunce takový hluk — je-li pozorovatel na východě, tedy blíže východu slunce, slyší prý hluk; je o tom zmínka již u Tacita, v legendě o svatých třech králích a jinde.

34 vybudoval na tom organizaci — Rozdělení Mongolů po 10, 100, 1000 a 10 000 mužů je starobylé, bylo i u jiných národů obvyklé, zmiňuje se o něm i Marco Polo.

jméno čtvrtého syna — Garpini praví, že jméno nejmladšího syna Čingischánova je (jemu a jiným) neznámé, ačkoli je známo, že se jmenovalToluj. Po jeho předčasné smrti nebylo toto jméno u Mongolů vyslovováno ani již užíváno a neužívalo se ani slova „tolui“ čili „toli“ — „zrcadlo“ — pro předmět, od jehož názvu bylo odvozeno.

35 Subotai — O Sůbe'etej-ba'aturovi (Sůbegetej-baghaturovi), nejpilnějšímu generálu Čingischánovu, který bojoval v Asii i v Evropě, byl v Číně, Střední Asii, Rusku i Uhrách, v Jugoslávii, Bulharsku a Rumunsku, je plno zpráv v „Tajné kronice Mongolů“.

36 Po smrti Čingischánovi — roku 1229, neboť Čingischán „15. dne středního podzimního měsíce roku Svině, odpovídajícího měsíci ramazánu 624. roku hidžry (tj. 15. srpna—14. září 1227, tedy koncem srpna či počátkem září toho roku) opustil pomíjející

svčt a zanechal prestol, vládu a říši (svému) slavnému uruku“, jak praví Rašíd-ud-din. — Ogedej vládl 1229—1241. Velký su!lán — je míněn Alá-ad-dín Muhammad, poslední šáh Chórezmu (1200—1221).

Biscrtnbi — musulman, muslim, u Carpiniho hlavně z Turkestánu. Kománi čili Kumáni mluvili turecky.

J-mckint — Jangikent („Nové město“) a Barrhin (Barehaligh konci) byla stiodoasijská města v Chórezmu na řece Syrdarje, Ornas patrně při ústí Donu.

Turci, kteří jsou pohany — patrně jsou míněni šamanističtí Kumáni.

Zamířili potom do Uher — Tažení proti Polsku a Uhrám spadá do let. 1240—1241.

Mort!vín i — lid mluvící ugrofinským jazykem. Byli tehdy muslimy. liaskmii — jsou to Baškiři, podle tehdejšího mínění sídlící v kraji, odkud Maďaři přišli do Evropy. Rubruk nazývá Baškiry Paskatiry.

Parosifé — Pověst o lidech zvaných Parosité je podobná Strabonově a Pliniovc pověsti o jakémsi kmeni u pramene Gangy. Kumdnis — Zde se míní Batuova říše (ulus čili úděl) na Volze, pozdější Zlatá ílorda.

Dž>rmfi?him — zvaný u Carpiniho Cyrpodan a v ,.Tajné kronice Mongolů“ Čormachan nebo Šormachcn, z mongolského kmene Otewt, byl poslán Čingischáncm proti bagdádskému chalífovi a stal se tím místodržitelem za Ogedeje. Kergis jsou zde opět Cerkesové.

y!h*rf>.:ra (hyperperum) — byzant. středověká mince, z řec. „hyper pyros“ nebo „hyperpyrrhon“. Podle Rische 1 yperpera-1 zlatá libra —-¹/, ťranc. livru. Gruzie — v orig. Georgiania.

Rúm — zde znamená říši tureckých Seldžúků v Malé Asii, hlavní město bylo Iconium. Alc/f/n — v orig. Ilalapia.

Bullách — Bagdád. Baldachýn je název látky tam vyráběné, brokátu protkaného zlatem. Pokud se týká dané posílané z Bagdádu do Karakorumu, praví o tom rozkaz Ogedejův v „Tajné kronice Mongolu“, odstavec 274: „Posílejte sem každý rok žluté zlato, žlutavým zlatem protkané výšivky, brokáty, damašky, ušlechtilé perly a perleť, dlouhokrké koně tobičakv s vysokýma nohama, velbloudy eleůty druhu gůring, velbloudy kičiduty druhu dausi, nákladní mezky chačiduty a laosasuty.“ (Lsrt ti.de — odpovídá mongolskému slovu „tůmen“, které je původu tocharského. Kajak — mongolsky se jmenoval Gůjůk. i lit — německé „iltis“, „dochori“ je slovanské „tchoř“.

4.2 které si Tataři podrobili — Solangové isou Korejrí; Tuina t

mongo 1 ský národ Tumal, jedon z „lesních národů na Selen/e; Korala jsou Karlnkové; Komuci jsou Kumykové; Kassi patrno rangu ti; Gazařijsou turkojazyční Chazaři; jako bité a nestonáni dvě výckodokřcsťanske sekty; Alani čili Assové jsou předchůdci nynějších Osetu; Tarci jsou patrně Tádžiri; SarLové jsou usedlí muslimové Střední Asie, které Mongolové zvali SarLauly. Mangic — 11 středověkých spisovatelů Mangi nebo Manzi, z či irského Man-c', je název jižní, sungské Giny. Slovo Man-c' znamená „ Jižní barbaři“. Tak nazývali Číňané jižní kmeny v Číně. V mongolském období se tohoto názvu užívalo o jižních Číňanech, žijících ve státě dynastie Sung, kdežto obyvatelé severní Číny, mluvící čínsky, se nazývali Chan-žen, „chanští lidé, Chánové“. Koku 1279 dobyl chán Kublaj (mongolsky Chubilaj) jižní Číny.

Sawvé — Kdo jsou Curpiniho Saxi, je problematické. V „Tajné kronice Mongolů“ se jmenují Sasut nebo Sesut a sídlili na dolní Volze. Jsou jmenováni hned vedle Orosut (Rusů), Asut (Assů čili Alanů), MadŽar (na Kavkaze). Carpiniho polský souputník Benedikt ztotožnil Saxy s germánskými Góly a prohlásil o nich, že jsou křesťany. Jsou to však patrně jen obyvatelé města Saksinu na dolní Volze. Podle arabských zpráv bylo Saksin chazarské město a jeho obyvateli byli turečtí Oguzové.

44 0 naši cestě — Po vědeckém pojednání o Tatarech čili Mongolech neboli po shrnutí tehdejších vědomostí o nich připojil patrně při pozdějším zpracování své zprávy Garpini popis své cesty k Mongolům.

český král — tehdy Václav I. (1230—1253). Lamiscia — Mazovsko a Kujavsko.

Vasilko (Vasilico, Basi!) — byl knížetem ve Vladimíru Volyňském, Daniel knížetem v Ilaliči.

47 Korenza — není jméno osobní, ale vojenský titul, odpovídající novomongolskému (chalchsko-mongolskému) slovu „ehurandá“ (plukovník). Odtud je patrně odvozeno české jméno Koranda.

48 Ural — u Carpiniho i Rubruka Jaik, Jaec. Stojí za povšimnutí, žc Garpini, který cestoval přes Rus, používá ruských názvů řek Dněpr (Nepře) a Volha; naproti tomu Rubruk, který cestoval přes Gařihrad a Krym, používá klasického názvu Tanais pro Don a turecko-byzantského jména ítil (Etilia) pro Volhu. Ve starověkých pramenech se Volha nazývala Rha.

Velké moře — Černé moře, průliv sv. Jiří je Kospor.

50 fíilerové (čili Velcí Bulhaři) — turkojazyčný národ, vyznávající islám a sídlící 11a řece Kamě. Nazývají se Velkými Bulhary na rozdíl od pošlovaněných Bulharů v nynějším Bulharsku.

50 Ibi tové — staré jméno Gruzínů: Iberií se nazývala západní část dnešní Gruzie (království Kartli). Kacheti byla východní část, odtud Kachetinci (lépe Kachové; Kacheti — země Kachů); viz též Rubruk str. 70.

51 Některým se podařilo uprchnout — Část Kuinánů (Kománů) dokočovala s vůdcem Kuthenem do Uhera tam se usadila. Král Bela IV. (1235—1270) používal kumánské jízdy v boji proti českému králi a tak se dostali Kumáni na jižní Moravu. Tehdy byli Kumáni již křesťany. Později se Kumáni pomaďarštili. Povědomí kumánského původu se zachovalo u Maďarů podnes, jazyk však vymřel v 18. století. Kumánština je zachována ve spise zvaném Godex Gumanicus z knihovny sv. Marka v Benátkách, který kdysi náležel slavnému středověkému básníku Petrarcovt, z roku 1303.

Řeka, jejíž jméno jsme neznali — Syrdarja. Velký sultán — viz poznámku ke str. 36.

52 velké jezero ~ je to jezero Alakul.

56 houf písařů — U dvora velkého chána byli tajemníci a písaři znalí mnoha jazyků, Peršané, Turci, Tanguti, Číňané, Tibeťané, Indové aj.

na jeho pečeti — Kujukovu pečeť vyrobil ruský zlatotepec Kosmas, který také zhotovil zlatý trůn pro velkého chána. 59 Alexander — novgorodský kníže Alexander Něvský. 64 Dáno v posledních dnech — poslední den měsíce džumáda'1-áchira roku 644 hidžry odpovídá našemu 13. listopadu 1246.

69 Putovati bude — viz Ecclesiasticus (Ježíš Sirach) XXXIX,5: In terram alienaruin gentium transiet, bona et mala in omnibus temptabit.

Pontské moře — Černé moře. Gasaria, Caesarea — země Ghazarů.

70 malé moře — je to Azovské moře.

Quido — míněn trapezuntský císař Andronikos III. Ghidos (vládl do r. 1235). Po něm do r. 1238 Jan Axuchos, 1238—63, Manuel I. Komnénos, syn zakladatele císařství Alexise Komnéna. Vastacius — nicejský císař Ioanncs III., Ducas Vatatzates Diplovastazos (Vataces), 1222—54. Jeho žena Iréné byla dcerou císaře Theodora Laskarise. — Nicejské císařství vzniklo stejně jako trapezuntské z řeckých maloasijských držav po dobytí Byzance křižáky r. 1203. Blakia — Valašsko, část nynějšího Rumunska. Solonia — Soluň.

71 Sartach (Sartaq) — syn Batuův, vnuk Džočiho a pravnuk Čingischána; perský historik Džuvainí (1226—1283) o něm praví ve svém díle „Dějiny dobyvatele světa“, napsaném 1252—1260: „Když roku 653 (tj. 1255/6) Mengůchán konal jiný kuriltaj, poslal (Batu) Sartaqa, který byl přívržencem křesťanské víry… A když Sartaq přišel, přijal jej Mengúchán s úctou a. vážností a vyznamenával ho všemi druhy laskavostí nad jemu rovné a propustil jej s tímto bohatstvím a jak se sluší 11a velkého krále. Ještě nedošel kc své hordě… když rovněž odešel za svým otcem. Mengúchán poslal své erriíry utěšit jeho ženy a bratry a poručil, aby Boraqěiqátun, která byla hlavní ženou Batuovou, vydala rozkaz a vychovala Ulaghačina, syna Sartaqova, dokud nevyroste a nebude následovat otce. Ale osud tomu nechtěl a Ulagliačin odešel ještě téhož roku.“

72 Turgemannus — patrně tlumočník, dragoman (tur. terguman).

75 kosmos — odpovídá našemu slovu „kumys“, je však tureckého, nikoli mongolského původu; mongolsky se kumys jmenuje „ajrag“.

76 tanči při hudbě — Takovým způsobem se dosud tančí u Ujgurů v Sin-ťiangu.

78 grjut — je to týž sýr, který se nyní nazývá mongolsky „churúd“.

79 podšivají plášť hedvábnou látkou — tato látka je hedvábí z kokonů, nehodících se pro spřádání hedvábných nitek. Dosud se takového hedvábí používá v Číně jako vycpávky hedvábných a plátěných kabátů.

80 botta — srv. po/.n. ke str. 21.

83 soška zemřelého — Takové turecké sochy nad mohylou zemřelého nazývají Rusové „kamenné baby“. Nacházejí se všude, kde bývaly usídleny staroturccké kmeny, zejména v jižní Sibiři a v západním Mongolsku, ale i v jižním Rusku, a existovaly prý snad i porůznu v Čechách.

90 země pruská — řád německých rytířů dobyl Pruska r. 1230, výboj však byl dokončen teprve kolem 1300.

94. Kojak — jméno Kojaka je turecko-mongolské a znamená „pancíř“ (kujak).

Balduin z Ilainautu (Baklewinus de Hannonia) — rytíř ve vojsku císaře Balduina II. Při sjednání míru s hordou Soroniovou (Kipčackou) se kolem r. 1240 oženil s kumánskou princeznou a putoval do Karakorumu.

společník. Davidův — David byl vyslancem mongolského velitele Ilčikadaje ke králi Ludvíkovi Svatému na Kypr (1248).

98 kdy se Frankové zmocnili Antiochie — narážka na dobytí Antiochie křižáky r. 1098.

Konchán — písařem zkomolené mongolské Gurchán, titul podobný titulu Čingischán.

99 Bratr Ondřej — Rubruk míní Ondřeje z Longjumeau, druhého vyslance — Carpini byl prvním — k Mongolům roku 1249. Kdežto Carpini byl vyslancem papeže Inocence IV., Longjumeau a Rubruk byli vyslanci francouzského krále Ludvíka Sv.

f_:í> Unt> — totéž co mongolské Ongchán, rovněž titul. tentokráte z čínského „\vang“.

modloslužbuik — znamená tu totéž co buddhista. kovář Čingi; — o Čingiseháuovi se vypráví, že byl kovářem (mongolsky: tcrrriirči), poněvadž jeho skutečné osobní jméno bylo Temůdžin; obě slova vypadají, jako by byla odvozeninami z téhož kořene „temůr“, novornongolsky „tómor“ (železo). Ale tato spojitost je pochybná.

si ho zvolili Z'i náčelníka — Zde vypráví Rubruk ve zkratce o známé události z Čingischánova mládí souhlasné s „Tajnou kronikou Mongolů“.

100 Onankvrule — východní část území nynější Mongolské lidové republiky, kde tekou řeky Onon a Kerulcn (nyní zvaná Cherlen). biji do drca (v orig. pulsant tabulam) — rytmický doprovod při čtení modlitebních textů, původní patrné při řecké bohoslužbě (semantron, viz též Clavijo, str. 211). Prostřednictvím nestoriánů jej převzali buddhisté. Dosud se zachovává v Mandžusku, Číně aj.

101 Velké Bulharsko — Ruské boje s Bulhary na Volze jsou v staroruské kronice Troickaja letopis zaznamenány od roku 1088. Měli hrad Brahimov, který jim Rusové vzali roku 1164. Rusové stále s nimi bojovali. Roku 1184 je nazývají „pogany Bochmity“, tj. pohanskými mohamedány čiii muslimy. R. 1221 bojuje s Bulhary Svjatoslav, r. 1230 uzavírají s Rusy mír. r. 1235 byli silně pohubeni Mongoly. Bulhaři na Volze byli turkojazyčný národ, jehož část se přesídlila r. 680 do nynějšího Bulharska, jemuž dala jméno a dynastii, ale tam brzy podlehli slovanskému živlu.

102 orda — Význam „střed“ pro mongolské slovo „orda“ je jen druhotný, spíše symbolický, neboť slovo „orda“ („horda“) znamená ještě nyní v mongolští ně vojenský hlavní stan, palác; ve staré turečtině znamená „ortu“ „střed“.

107 Ptiskatirové — Rubrukovi Paskatirové, Carpiniho Baskarti a turkojazyční Baškirové jsou jeden a týž národ, pokládaný za příbuzný Maďarům. Rubruk prohlašuje jazyk Baškirů a Maďarů za shodný. Džuvajnía Rašíd-ud-dín nazývají Baškiry (Bašgird) Maďary; Istachrí, Ibn Haukal, Jákůt, Ibn Fadlán mají o nich zprávy. Za Jakůtovy doby byli Baškiři muslimy, měli prý rudé vlasy a růžové obličeje. Muslimy prý se stali, když k nim přišlo sedm muslimských misionářů z Bulgharu (Bulharska na Mamě a na Volze). Také Ibn Said a Abu-l-ťidá pokládají Bašgirdy a Ilunkar (tj. Uhry či Maďary) za bratry. Jazyková fakta — zachovaná starobylá vypůjčená slova z v. starých tureckých jazyků, ze staré cuvaštiny, tj. jazyka volžských Bulha-rů — ukazují na splynutí jakéhosi turecky mluvícího národa s dávnými předky

Maďarů a tudíž patrno i na oprávněnost zpráv araKkVch historiků o jakési příbuznosti Maďa-rů a Baškirů. i o7 Ukři — Spojitost mezi Huny a Uhry hlásali (éž maďarští badatelé z konce 18. a poč. 19. století. Bia kove či Hákové jsou předky dnešních obyvatel rumunského Valaš-ska. 111 hory, kde kdysi žil národ Kara-Kitajú — území nynějšího čínského Sin-ťiangu (Čínského Turkestánu).

Mohutná řeka — buď Ču, nebo Ili. Veliké jezero (viz níže) může být buď Tssyk-ki.il, nebo Balchaš. Komentáře .se zde rozcházejí, popis krajiny v textu nasvědčují spíše kombinaci CuTssyk-kul a pak ovšem další cesta k jezerům Ala-kul a Ebi-nor představuje značnou okli-ku.

uctivaČi model — jsou míněni buddhisté. 113 Ou mam haktani — v latinském rukopise zko-molená slova známé sanskrtské nejkratší modlitby buddhistieké ,.Óm mani padmé húm“ (Om, klenote na lotosu, húm), přičemž klenotem na lotosu se míní Buddha, takže pravý obsah těch-to slov se přibližuje výkladu uvedenému u Rubruka.

115 figury z plsti — Toto místo Rubrukovy zprávy svědčí o počátku míšení buddhismu s mongolským šaman ismem.

116 Tanguli — mluvili jazykem příbuzným tibetštině. U Rubruka je tu ohlas jejich častých bojů s Čingischánovými Mongoly, zmíněných v „Tajné kronice Mongolů“ a u Rašíd-ud-clína.

voli s ohonyjako koně — Rubruk tu popisuje jaky. V jejich řeči — Zde mluví Rubruk o pří-buznosti staré ujgurštiny, turečtiny a kumánštiny. Poznal příbuznost tureckých jazyku. Solangové — Korejci, mongolsky zvaní Solongos.

117 Sérově — starořecky Séroi, starý název pro Cínu, zvanou tehdy u Reků Sériké.

118 Segin — čínské Si-an-(fu). Rubrukovo svědectví o existenci nc-storiánskeho biskupa v Si-anu v Číně v polov ině 13. století je zajímavé, neboť později jeho existence zde byla za-pomenuta. Nestoriánská obec byla v Si-anu od poloviny 7. stol. u. 1., kdy sem ze Sýrie přišel mnich Rabán, čínsky zvaný A-lo-pen (roku 635 1.), jak o tom vypráví čínsky a syrsky psaný památník ze Si-an-fu.

119 tuin (novomongolskc „tojn“) — znamená buddhistického kněze při dvoře.

k bfehům jezera — „jezero s ostrovem“ je nepochybně Ala-kul; ,.jezero v horách“, spojené řekou s jezerem Ala-kul, je Ebi-nor.

120 Sti kati — u Carpiniho se nazývá Siban nebo Syban; původně Sibaqan, jindy též Siban i Saiban, což se zdá být křesťanské jméno Stephan, naše Štěpán. Pátý syn Džočiho.

Siremon — spíše Siremun. je turecko-mongolská forma jména Šalomoun; syn Kuiuk-chána.

127 bal — mongolsky „med'\

131 co se stalo na pláních mansúrských — narážka na bitvu u Man-súry r. 124g mezi křižáky a Saracény, v níž byl zajat Ludvík Svatý.

Oto — patrně Odon de Château-Roux, kardinál-biskup z Tus-cula, legát v křížové výpravě Ludvíka Svatého.

142 su — Staromongolsky se „voda“ řekne „usun“, novomongolsky „usan“, „us“; „su“ je turecké slovo pro vodu.

twnen — mongolské „tůmen“, deset tisíc.

143 Kitajové píší štětcem — zde je u Rubruka prvá evropská zpráva

O písmu čínském, tibetském, tangutském a staroujgurském.

153 Assassinové — Roku 1090 založil Hasan-i-Sabbáh, „šajch al džabal“ — „stařec z hory“, fanatickou muslimskou ismâ'ilovskou sektu a vybral si za své sídlo místo severně od Kazvínu v nepřístupných horách na jižním břehu Kaspického moře, v hradu Alamut, přístupném jen podzemním vchodem. Tam vybudoval rajskou zahradu. Za své přívržence si vybíral horkokrevné mladé silné muže. Znal působení hašiše (od něhož je odvozeno jméno jeho přívrženců Hašíšíjún a z něho pak „Assassin“ a francouzské „assassin“, vrah) a podobných drog. Když se mladík probudil z hašišového opojení v rajské zahradě Hasan-i-Sabbáhova hradu, nalezl tu nejkrásnější dívky, zpěváky, tanečníky, hudebníky. Pak zas upadl do opojného spánku a po několika dnech se probudil tam, kde před svým rajským snem usnul. Laskavost Tíasanova mu ukázala rozkošná místa, kde bude po smrti žít, zemře-li v jeho službách. Od toho okamžiku se stal mladý muž jedním z „fidá'íů“, zasvěcenců, kteří byli hotoví v přestrojení za obchodníka, žebráka, dervíše putovat kamkoli, aby zabili toho, koho jim Hasan označil. Byli ozbrojeni jen dýkou, neboť neměli svůj čin konat vskrytu ani utíkat, ale byli ochotni umřít při činu. Strašná moc Hasan-i-Sabbáha právě spočívala na poslušnosti řidá'íů. „Stařec z hory“ obklopil svou osobu tajmstvírn, sbíral staré knihy, tajné spisy, astrologické nástroje. Znalo jej jen jeho nejbližší okolí. Nevyšel po 34 roky ze své rezidence. Kontroloval odtud svět islámu. .Jeho síť sahala nakonec po celém Íránu, Sýrii, Malé Asii i do Egypta. Nakonec zasáhla jeho moc patrně

1 do Evropy. Roku 1231 byl vévoda Ludvík I. Bavorský zavražděn na mostě v Kehlheimu a vrah se ani při mučení nepřiznal, kým byl naveden k činu : obecně se věřilo, že vrah byl jedním z fidá'íů. Konečně se moc Assassinů stala nesnesitelnou. Po tři roky mongolská armáda obléhala Alamut a nemohla hradu dobýt, až zemřel vládnoucí tehdy šajch al džabal a jeho nástupce se vzdal Hůleguově armádě. Hůlegů poslal vládce Assassinů k Mongkechánovi do Karakorumu. Poslední vládce Alamutu byl spolu se svými přívrženci popraven kdesi v Changaji v Mongolsku roku 1257. Rubruk byl o řádění Assassínů dobře informován, neboť s nimi měli co dělat i křižáci.

AíulidU — patrně zkomolené arabské slovo „muihid“, „kacíř“, kterého se často užívalo k označení ismá'ílovcu, jimiž by i i též Assassinové.

Arabuka — mongolsky Ariq-Buke nebo Ariq-Bucja, arménský král — Haitum čili Ilethuin, byl v mongolském hlavním městě Karakorumu roku 1234. Byl to král Malé Arménie v Kili-kii v Malé Asii (hlavní město Sis).

sam — místo šaman, šamanistický kněz, u alwjskýcli Turků sc nazývá „kam“,

turecký sultán Azzedín, syn Gajšeddína Kajchosroua Ií. Turci uzavřeli s Mongoly r. 1245 dohodu, že budou platit poplatek 1 250000 yperp., 14 velbloudů a milión ovcí (Rockhill). Sumerkeur — podle Rische nejspíše Sumerkent, „Město v rákosí“, blíže neurčené místo při ústí Volhy.

Saraj — tzv. Saraj Batu na rozdíl od vvše položeného Saraj Berke.

Žslcrjtá brána (též Derbentská) — mezi východními výběžky Kavkazu a Kaspickým mořem. Viz též Clavi o. sir. -247. Samag (Šamake, Šamachu, Šcmáchúj — město v Azerbájdžánu, kdysi hl. město perského Širvánu.

řeka Kur — Kura; Kurgie je spíše zkomolenina z Georgia. synové Smachcrihovi — viz Kniha králů 19, 37, Izaiáš 37, 38. Krosminové (Crosmini) — Chórezmijci, dobyli Gruzie (Georgie) r. 1225.

pontem dedionatur Araxes — Araks pohrdá mosty, viz Vergilius, Aeneis VÍÍI, 728.

Tauris — Tabríz; Naxua je Nachičcvan.

kde sultán Turku byl poražen — zmínka o bitvě mezi tureckým sultánem Kajchosrouem II. a mongolským velitelem Bnjdžu-nojnem 1244. Ibcřanka — Gruzínka.

syn Vastaciúv — Theodor Laskaris II. Válku s Assancm (tj. bulharským carem Michalem Ascncm) vedli Řekové v letech 1245 až 1255.

Timur Beg — Jméno bylo prý Timurovi dáno jakýmsi muslimským světcem, jenž právě čet! 16. verš 67. súry koránu, končící slovem „tamur“, což znamená „potřese“, když Timurův otec dítě k němu přinesl. Druhá ěást jeho jména, ,.iang“ — „kulhavý“ (celé zní persky Tímúr-i-lang), byla mu dánajeho nepřáteli. Beg je turecký titul, dosud užívaný.

křesťanské zajntkyié — Tyto dvě křesťanky se jmenovaly Maria a Angelina; tato byla Řcky-ně, ona pra vnučka uherského krále, tedy patrně Maďarka. Maria se vela la za Dona Pavo Góineze de

Soto Mayor v Jódaru, Angelina za Dona Diego Gonzáleze de Gontreras v Seville.

184 Aviccnna (Ibn Siná. 980—1037) — slavný perský filosof a lékař, narodil se poblíže Bal-chu v Afghánistánu, žil v Pcrsii a zemřel v Hamadánu. Glavijo jej patrné zaměnil s Ibn Sídou, filosofem muslimského Španělska, který zemřel 1067. král Ladislav — míněn Ladislav, král neapolský (1387—1414); narážka se týká bojů o neapolské dědictví mezi ním a vévodou Ludvíkem z Anjou.

18b Mongihle — arabsko-italské jméno Ltnv, zvané v době okupace Sicílie Araby EI-Džebel, „Hora“, k němuž Italové přidali „Mon(te)“, a tak vzniklo jméno Mongibcllo, jak se dosud Etna nazývá.

187 rytin rádu sv. Jana (v Jeruzalémě) — čili Rhodští rytíři, špitálníci, měli ostrov Rhodos v držení v letech 1309—1522; pak byli vypuzeni Turky.

maršál Boucicaidt — francouzský válečník a dobrodruh, byl zajat Turk}' v bitvě u Nikopole roku 139C, vykoupen a poslán roku 1399 králem Karlem VI. na pomoc císaři Manuelovi. R. 139b se Francie zmocnila Janova a 1401 tu byl Boucicault jmenován guvernérem; r. 1403 vyplul jako spojenec Svatojanských (Rhod-ských) rytířů proti Kypru a zpustošil kilikijské a syrské pobřeží. R. 1410 byl Boucicault z Janova vypuzen, r. 1415 bojoval u Agin-eourtu a byl zajat Angličany. Zemřel v Anglii r. 1421.

190 Andronikos l/L — genealogická tabulka byzantských císařů je na str. 327.

195 jezdec má představovat císaře Justiniána — sloup se sochou Justiniá-novou byl zničen bleskem roku 1492.

200 Estombol — Nynější název Gařihradu Istambul je původu řeckého a vznikl z věty „eis tén polin“, „do města“, stálým jejím užíváním a lidovou novořeckou výslovností těch slov „ís tem boli“, což bylo převzato Turky jakožto Istanbul.

202 Karaul — turecko-mongoiské slovo, převzaté též do ruštiny, znamená „stráž“.

209 Trapezuntské císařství — vzniklo roku 1203 po dobytí Gařihradu Latiny, trvalo i po znovuzřízení byzantské říše Palaeology roku 1261 a přežilo pád Gařihradu roku 1453 o osm let, až bylo roku 146I podrobeno sultánem Muhammadem Dobyvatelem. Říši trapezuntské náleželo úzké pobřeží Malé Asie až k jihovýchodnímu cípu Černého moře. V Glavijově době tam byl císařem Manuel II. Komnénos.

proteoestaťi - zkomolené „protovestiarios“, nejvyšší komoří.

213 Čagataj — jméno Čingischánova syna, kterému údělem připadl západ dobytého území. Timur, narozený 9. dubna 1336 v Keši jako potomek Čagatajova vezíra, mongolského šlech-tice z kmene

Barulas, zemřel buď roku 1404 v Otraru (podle ť,t. Quatre-měra), nebo v únoru roku 1403 na vojenské výpravě do Číny (podle G. J. Grumm-Gržimajla).

220 Surmari — zkomolené arménské Surb Mari, Sv. Marie.

Zlatá Horda (mongolsky „Altán Ordo“ — Zlatý palác) — název údělné říše mongolské, zaniklé koncem 15. století. Toktamyš (Tochtamyš) — chán Zlaté Ilordy a protivník Timurův.

222 sultán Ahmad — z rodu Džalajr, vládce západní Persie a Iráku po pádu dynastie Hulagovců, jeden z nejvytrvalcjších odpůrců Timurových; vypuzen ze Sultáníje 13O4, z Bagdádu 1393, nalezl útočiště 11 egyptského sultána Barkúka, později u tureckého sultána Bájezída, po Timurově vítězství u Angory držen v Egyptě jako rukojmí, po Timurově smrti zavražděn Turkmenem Kara-Júsufem.

224 sultán Uvais — íl-chánovec (tj. v Íránu vládnoucí Mongol) z kmene Džalajrů, zemřel roku 1374.

225 Míránšáh — genealogická tabulka Timurovcú je na str. 326. daruga (novomongolské „darga“) — mong. ,.starosta“.

233 bahádur — turecko-mongolské slovo, z něhož je odvozeno přes ruštinu české „bohatýr“. V turečtině a mongolštině je to titul.

236 janiH — o zavedení tohoto způsobu dopravování vládních zpráv a zásilek jízdními posly zmiňuje se „Tajná kronika Mongolů“, srv. doslov str. 339. Timurern zavedená poštovní doprava byla jen obnovením státní pošty z doby počátků mongolské říše a tato opět obnovovala, nevíme, zda vědomé či nevědomě, státní poštu staroperské říše Dareia Velkého, jenže v ob-rovském měřítku od Pekingu přes Karakorum a Střední Asii až do východní Evropy (Ruska); proti tomu byl dosah Timurovy státní pošty daleko menší.

241 elči — turecké slovo „ilčí“ znamená „diplomat“, z něho odvozené mongolské „elči“ zna-mená „vyslanec“.

245 odevzdává své vody Kaspickému mor i — Clavijo tu opakuje pozdně středověký názor, že Amudarja (Oxus) změnila svůj tok a vlévala se po určitou dobu do Kaspického moře. Podle prof. S. P. Tolstova vznikla tato mylná domněnka tím, že po dobytí Chórezmu Mongoly v r. 1220 zaplavila voda z protržených hrází Amudarje rozsáhlou proláklinu Serykamyš (záp. od delty pod svahem Usť-Urtu) a vytvořila ohromné jezero, které později, když byly hráze obnoveny, opět vyschlo.

v této velké rovině — zde se Clavijo zmýlil, neboť Alexander Makedonský bojoval s indic-kým králem Pórem na řece Hydaspu (nyní Džhelam), přítoku řeky Indu, tedy v nynějším Pákistánu, a nikoli na Oxu (Amudarji).

246 mongolština — správněji čagataj-turkí, stará uzbečtina. Písmo měli ujgurské.

250 samarkandský sultán — míněn emir Husejn, zavražděný r. 1370 po dobytí Balchu, nikoliv však Timurem, nýbrž jedním z jeho podřízených náčelníků.

251 Velká chánům — princezna Saraj Mulk, dcera Kazan-chána, posledního čagatajského vládce v Transoxanii. Jejím prostřednictvím si činil Timur nárok na nástupnictví po Čin-gischánovi.

252 Chalvet — snad zkomolené Gul-bágh (Růžová zahrada).

253 Timuruv sídelní palác — jedná se o letohrádek Dilkušá, který se nezachoval.

255 Tanguz — ze starotureckého „tonguz“, „prase“ (v osmánské turečtině, ,domuz“).

Čínský císař — v oné době vládl mingský císař Jung-lo (1403 až 1425), dynastickým jménem Čcheng-cu.

256 Timur byl kdysi nucen platit mu — tento tradiční poplatek platili koncem 13. století ná-stupci Čagatajovi Kublaj-chánovi jako vrchnímu vládci mongolské říše. Po úpadku ústřední moci přestal být poplatek placen. Když dynastie Ming nahradila mongolskou dynastii, snažil se mingský císař obnovit staré vazalské vztahy.

260 na této rovině (u Zarafšánu) — planina Kani-gil (Růžový důl), kde se v r. 1404 konal slavnostní kuriltaj před započetím čínského tažení.

261 kaple vedle paláce — mauzoleum Bíbí-chánum, dodnes zachované. Že šlo o matku Velké chánům, je ovšem jen Clavijova domněnka.

264 devět kusů — devítka je u Mongolů posvátné číslo.

Chánzáde — vnučka chána Uzuega, vládce Zlaté Hordy, vdova po Džahángírovi, manželka Míránšáhova.

265 obrátil ji dnem vzhůru — takovým způsobem se pilo též v Číně; dosud při hostinách 11a jevišti lidové čínské opery piják ukáže po vypití prázdný pohárek, že v něm nezůstala ani kapka.

268 mladík asi dvaadvacetiletý — Glavijo se tu mýlí: Pír Muhammad byl synem Timurova syna Džahángíra, který zemřel r. 1375; muselo mu tedy být v době jeho návštěvy nejméně 29—30 let. jeho vládce bojoval proti Timurovi — Clavijo má na mysli Timurův vpád do In-die roku 1398—1399.

269 Obyvatelé Větší Indie jsou křesťané — Co zde omylem Clavijo napsal o křesťanech v Indii, je patrně ohlasem staré pověsti o Knězi Janovi. V Indii oné doby sice byli křesťané, zvaní křesťané sv. Tomáše, usazení na jihu In-die z dob počátků křesťanství neb nestoriánských misií, a židé, též na jihu Indie v Ernakulam, a Mauři, tj. Arabové, ale nikoli v područí křesťanů. Ji-hoindičtí židé jsou dvojího druhu, „černí„, kteří mají na důkaz svých počátků v Indii povolovací nápis indického knížete z roku 388

Vznik mongolsko říše nebývalého rozsahu a tím i vznik mongolského národa spadají do po-čátku 13. století n. 1. Do té doby žili Mongolové jako jednotlivé kmeny nebo kmenové skupiny. Byly tu kmeny velmi početné, jako Merkiti, Kerejti, Najmani, byly tu kmeny již teh-dy velmi slabé počtem rodin i významem. Každý takový kmen měl ovšem svého vládce. Na území obývaném Mongoly byla sice také městská sídliště z doby, kdy tu byly říše turecky mluvících národů, ale Mongolové v nich nebydlili. Sami se dělili na kmeny stepní a lesní. Lesní krneny na severu se zaměstnávaly rybolovem a lovem zvěře, stepní kmeny chovem dobytka hovězího, ovcí, koz a koní. Velbloudů bylo tehdy v Mongolsku málo. Kočovných chovatelů dobytka byla většina a měli též při vytvoření mongolského státu vedoucí úlohu.

Ze zpráv Číňanů, kteří dávno před naším letopočtem měli co dělat se svými kočovnými sou-sedy na severu a severozápadě a zaznamenali o nich mnoho pozoruhodného, víme, že mongolské kmeny ve 12. století sídlily mezi Velkou čínskou zdí a Bajkalským jezerem, na ohromném území, odkud kdysi na Čínu útočili Siung-nuové a jiní barbaři. Ty, kteří kočovali u jezera Buiru podél hranic severočínské říše Tinů, nazývali „Bílými Tatary“, ty, kteří sídlili severněji od nich, „Černými Tatary“. Sousedství s Čínou, obchodní a tedy i kulturní styky s ní měly pro tyto mongolské kmeny velký význam podobně jako stálé styky s tureckými kmeny, které vytvořily stát na západním území Mongolská a po jeho rozpadu tu žily dál a byly pro dávný styk se Západem i jihem na vyšší kulturní úrovni. Kerejti sídlili mezi horstvy Changa-jem a Chentejem, v údolích řek Orchonu a Túly. Západně od nich mezi Changajem a AI tajem sídlili Najmani. Tito byli zřejmě skupinou Či svazem osmi mongolských a možná i tureckých kmenů, jak dosvědčuje jejich jméno („najman“ znamená mongolsky „osm“; podobně nazýva-né kmenově svazy byly u turecky mluvících kmenů na tomto území časté); jejich sídla sahala až k řccc Orchonu, tam, kde později bylo hlavní město Mongolská Karakorum (novomongol-sky Char Chorin). Najmani byli nejkulturnějším kmenem mezi Mongoly. Na západě sousedili s turecky mluvícími Ujgury Východního Turkestánu. Najmanská šlechta měla ujgurské písa-ře. Ti později za nadvlády Mongolů rozšířili mezi Mongoly znalost ujgurského písma, které samo bylo původu syrského a dostalo se k Ujgurům s východním křesťanstvím, nesto-riánstvím. Od Mongolů toto písmo později převzali Man-džuovc. Mcrkiti, sídlící v údolí řeky Selengy, vynikali bojovností a měli silné kmenové vojsko. Na řece Ononu kočoval mocný kmen Džalajrů. S nimi sousedili Tajclžiuti. K nim náležel i rocl, z něhož vzešel Gingischán. Onguti byli nejméně početným kmenem a sloužili ťinským císařům severní Číny jako ochranná stráž na hranicích u Velké čínské zdi. Lesní mongolské kmeny sídlily v okolí jezera Bajkalu, v tajze Východních Sajanů, Tannu Oly a Jižního AI taje. Byli to Chorinci, Barguti, Tumeti, Bulagačini, Keremučini, Urjanchajci, Urasuti a Telenguti. Při Angaře obývali Ojrati. To jsou jen hlavní mongolské kmeny. Všech bylo kolem osmdesáti. Četné a početné byly zejména kmeny Tatarů. Souborné jméno „Mongol“ se podle čínského autora Čao Chunga, který počátkem 13. století napsal „Úplné popsání Mongolů Tatarů“, objevilo teprve po vytvo-ření mongolské říše. Podle perského historika Rašíd-ud-dína, který měl zprávy z mongolských pramenů a z tradice, byli Mongolové jedním z kmenů na území Mongolska.

Lesní kmeny žily patrně ještě v prvobytně pospolném řádu, kdežto u stepních kmenů se zača-ly projevovat prvky raného kočovného feudalismu. Chovat velká stáda dobytka mohli jen kočovníci. Zprvu Mongolové kočovali kůrijencm, „Kruhem“; do takového kůrijenu náleželo kolem tisíce rodin-jurt. Dokud kmeny žily v prvobytné společnosti, byl kůrijen jedinou for-mou kočování. Kamkoli přišel kmen, postavil své plstěné jurty do kruhu, v jehož středu stála jurta kmenového náčelníka. S růstem třídních rozdílů však rostla i úloha a moc bohatších čle-nů kmene nebo rodu a ti měli pak zájem na tom, pást svůj dobytek odděleně — bylo tak pro něj více trávy a vody —, zesilovali svůj vliv na chudší členy rodu, využívali jejich práce, měli sluhy, otroky ze zajatých nepřátel a posilovala se i jejich moc vojenská, neboť si ze svých družiníků, nókerů, vytvořili osobní stráž, vojenskou družinu. Kočování kůrijencm mizelo a začalo se kočovat v ajlu, tj. po rodinách, nikoli s rodem nebo kmenem. Toto byl nový, polopa-triarchální-polofeudál-ní způsob. Ale v době válečného nebezpečí anebo velkých honů, které měly úkol nejen hospodářský, ale konaly se i jako vojenská cvičení, stále se kůrijenu používa-lo. Ajlový způsob kočování začal převažovat v době dobyvatclských výprav Čingischánových. Dlouho se ještě zachovaly v přežitcích rodové organizace, obyčeje a víra — Šamanismus, jenže mnohé nabylo nového obsahu. V ajlu bylo třeba udržovat domácí oheň a tento úkol měl nejmladší syn, který se ve feudální době stává majitelem jurty rodičů a pak území, na kterém odedávna kočoval jeho rod.

Prohloubení třídních rozdílů pomáhalo dědičné otroctví. Otroků se zmocňovala kmenová šlechta v bojích. Ze zajatců, lidí poražených kmenů, se stávali domácí sluhové, pastevci pá-nových stád. V druhé polovině 12. století se tak vyvíjela stepní dobytkářská šlechta, nojani, s tituly baghatur (bohatýr), sečen (moudrý), mergen (znamenitý střelec), bilge (moudrý), bóke (silák).

Kočování vedlo k stálým bojům o pastviny a loviště. Poražený kmen se stával závislý na vítězném kmeni, jeho „unaghan boghol“. Tak počátkem 13. století ponenáhlu mizela dřívější sociální a hospodářská rovnost. Třídní rozvrstve-ní a zesílení feudální závislosti kočovníků se urychlovaly, když začal vznikat mongolský stát. Velkou úlohu tu mely družiny chánů, nokeři, tj. „druhové“, chánovi ozbrojení družiníci. Nokeři potlačoval řadové kočovníky, bouřící se proti závislosti a vykořisťování, a účastnili se válečných vý-prav svého nojana při dobývání nových pastvišť, dobytka a otroků i při velkých honech. „Tajná kronika Mongolů“, nejstarší mongolsky psaná kniha, vypráví o tom, jakou účast měli nokeři při vyhlášení Temüdžina Čingischá-nem, tj. vrchním chánem. Boháči nojani se pomocí nokerů zmocňovali lidí i majetku jak uvnitř kmene, z něhož vzešli, tak i mimo něj. Je patrno, že staré rodové i kmenové organizační formy již nepostačovaly a bylo třeba mocného aparátu násilí, který vedl ke vzniku mongolského státu. V něm byly soustředěny rozmanité mongolské kmeny v jediný mongolský národ, který tedy vzniká v době, kdy se v mongolských stepích vytváří feudální společnost.

Mongolský feudalismus nevznikl na základě zemědělství, nýbrž na základě extenzívního ko-čovného hospodářství dobytkářského. Proto u lesních kmenů se feudalismus vytvořil později a pomaleji než u kmenů stepních. Za prvobytně pospolné společnosti pastviny i dobytek nále-žely rodu. Při rozkladu tohoto řádu stal se dobytek vlastnictvím patriarchální rodiny, pastviny však nadále náležely rodu a teprve později obé bylo vlastnictvím rodiny. Skuteční výrobci, svobodní arati, stávali se závislými na feudálech, stávali se albatu, poddanými, a byli připou-táváni k zemi. Arati měli sice možnost vést vlastní soukromé dobytkářské hospodářství, ale feudální vlastníci půdy žádali od nich za používání pastvin plnění řady povinností. Již z konce 12. století máme historickou zprávu, že arati dodávali nojanům topivo, dojili jejich dobytek, zhotovovali pro ně mléčné výrobky, stříhali jejich ovce atd. Jak rostla stáda nojanů, tak vzrůs-tala hlavní povinnost aratů je pást. Specifické formy extenzívního dobytkářství vyvolaly také zvláštní formu práva feudálů na půdu, jíž bylo právo regulace kočování a správy kočovišť.

Jako všude i v Mongolsku se feudalismus zakládal na naturálním hospodářství a řemeslná výroba existovala ve spojení s ním. Výrobky zemědělské, textilní a kovové, které vyráběli sousedé Mongolů v Číně a ve Střední Asii, přicházely a získávaly se výměnným obchodem, případně za války lupem.

V polovině 12. století bylo v Mongolsku mnoho nevelkých rodových a kmenových svazů a jejich vůdcové bojovali často mezi sebou o pastviny, loviště a politický vliv. Cingischánův otec Jesůgej-baghatur byl vůdcem takového kmenového svazu. Pod jeho vedením kočoval rod Bordži-ginů spolu s jinými rody kmene Tajdžiutů v údolí Ononu a Kerúlenu. Za bojů, které tehdy v Mongolsku řádily, tři kmenoví vůdcové, Ong-chán (Ung-chán), Temudžin a Džamu-cha, se spojili proti Merkitům, které vedl Tochtoa. Porazili jej, ale pak začali bojovat mezi sebou. V boji mezi Džamuchou aTemůdžinem zvítězil napřed Džamucha, ale později přešli někteří k Temudžinovi a posílili jeho mocenské postavení. Tak se mohl spolu s kerejtským Ong-chánem účastnit výpravy finského císaře Altán-chána proti Tatarům a pomáhal je pora-zit. Temuclžina i Ong-chá-na v oné době musíme ještě považovat za vazaly scveroČínské Tinské dynastie. Hned nato se kmeny Tatarů, Tajdžiutů, Chataginů, Saldžiutů, Chungiratů, Mcrkitu, Ojratů aj. spojily s Džamuchou a prohlásily jej svým chánem. Temudžin však jej potřel a r. 1202 porazil též definitivně Tatary. Pak bojoval Temudžin s C)ng-c.háncm společ-ně proti Najmanům, ale hned nato se zase spojil Ong-chán s Džamuchou proti Temudžinovi. Ale Temudžin nad oběma zvítězil a vítězství využil k dalšímu posílení svého postavení. Hlavně se snažil zavázat si nojany a nókcry a privilegované darchany; zorganizoval své voj-sko podle starobylé desítkové soustavy a opatřil si osobní stráž kešigtenú. Po vítězství nad Najmany a Merkity v letech 1204- 1205 dokončil sjednocení všech hlavních kmenů Mongol-ská pod svým vedením a na kuriltaji r. 1206 na řece Ononu provolalo mongolské nojanstvo Temůdžina velkým chánem čili Čingischánem. Tak se stal Tcmudžin prvním panovníkem prvého mongolského státu, který byl centiaíizovanou vojenskou dcspoeií, založenou na vojen-sko-administrativním zřízení. Čingischán rozdělil, opět po starobylém způsobu země, veškeré obyvatelstvo Mongolska na lid „pravé ruky“ (mongolsky „báraghun ghar“) a „levé ruky“ (mongolsky „džegiin ghar“, novo mongolsky „džůn gar“, z čehož je naše Dzúngaři) čili na pravé a levé křídlo, a ta se dělila dále na tůmeny — „desetitisíce“, ty na tisíce a stovky a de-sítky. Takových tisíců bylo tehdy 95. Nejmenší administrativní jednotkou vojenskou a tedy i státní byla skupina ajlů nebo jurt, která byla s to postavit do pole 10 vojáků; největší byl ti-imcn. Tehdy také Cingischán rozšířil svou tělesnou stráž, kešig, na tiimcn čili 10 000 vojáků kešigtenú, a to byla základní síla, kterou udržoval vládu nad ostatním lidem.

Cingischán začal organizovat i správu mongolského území. Jak víme z „Tajné kroniky Mon-golů“, své matce a bratru Otčiginovi dal každému 10 000 rodin, svým synům Džučiovi 9000, Čaghadajovi (Čhagatajovi) 8000, Ogede-jovi (Ugcclejovi) a Tolujovi 5000, bratrům Chasaro-vi 4000, Belgutejovi 1500, Alčidajovi 2000 rodin. Tak posílil vládu svého rodu a soustředil v rukou své dynastie vládu nad sjednoceným státem. Brzy po sjednocení mongolských kmenů se stalo loupení cizích národů hlavním cílem Čingischánových nojanů a nokerů. Úspěchy těchto loupeživých a krajně ničivých výprav byly ovšem podmíněny politickou a společen-skou situací feudální Asie a Evropy.

Roku 1211 se vypravil Čingischán proti severní Číně, r. 1215 dobyl Čung-tu (nyn. Peking), kde severním Číňanům vládla cizí, džurčenská (Džurčeni byli Tunguzové, předchůdci pozděj-ších Mandžuů) dynastie „Zlatých chánů“ (mongolsky Altan-chánň). Zpráva o tomto vítězství došla brzy do Střední Asie a Chórezmšáh Muhammad poslal do Mongolska dvě poselstva, aby si ověřil novou mocenskou situaci a mohl si udělat představu o svém možném protivníku, stejně jako to později činili římští papežové. Čingischán poslal na oplátku své poselstvo v Čele s muslimským kupcem z Chórezmu Mahmúdem Jalavačem, který byl v jeho službách. Když r. 1218 poslal další muslimy do Urgenče s diplomatickým i obchodním posláním, mís-todržící Chórezmšáh ti v Otraru je obvinil ze zrady a špionáže (v čemž se ostatně nemýlil), zatkl je a dal popravit. To Mongolům poskytlo záminku k válce, neboť tehdy už dobyli Vý-chodního Turkestánu a Sedmiříčí a stáli tedy poblíže hranic Ghórezmšáhových.

Mongolské vojsko bylo tehdy na svou dobu dobře technicky vybaveno. Byla tu jízda bojující podle řádu step-ních bojovníků, pěchota i dělostřelba v podobě strojů bourajících zdi pevností a městské hradby a metající kameny a hliněné nádoby s hořlavou tekutinou, naftou, na nepří-tele. Těchto válečných strojů se naučili Mongolové používat za bojů v severní Číně 1211—1215. Začali také používat metody vyvraždování mírumilovného obyvatelstva, zvláště jeho vedoucí vrstvy, a odvádění řemeslníků jako nejpotřebnějších lidí do otroctví do Mongolska, popřípadě mladých mužů do oddílů, které Mongolové hnali před sebou při dobývání měst-ských hradeb. V říši Ghórezmšáhovč bylo dobyto velkých měst Bucháry, Samarkandu, Urgenče, Mervu, ohromné spousty lidí byly povražděny, města vyloupena a zničena.

Zprávy o nájezdu Mongolů do Střední Asie se brzy rozšířily po celém Předním východě, zejména když r. 1221 Mongolové prošli Ázcrbájdžánem a Gruzií do severního Kavkazu a na Krym. Nejstarší evropskou zprávou o Mongolech je patrně dopis biskupa Jakuba z Vitry z 18. dubna 1221, psaný v Damiettě v Egyptě, tedy ještě v době, kdy zakladatel mongolské říše Čingischán žil. R. 1223 porazili

Mongolové ruská knížata na řece Kalce, neboť ani ta se nedokázala sjednotit proti hroznému a nenadálému nepříteli. Staroruská kronika „Troickaja letopis'„, sestavená v Moskvě r. 1408, poprvé se zmiňuje o Mongolech k roku 1224: „Toho pak léta objevili se pohané, o nichž ni-kdo neznal a nevěděl, kdo jsou a odkud přišli, jaký je jejich jazyk a jakého jsou plemene a jaká je jejich víra; a jmenují je Tatary, jiní však Taumeny a druzí Pečeněhy… A slyšeli jsme, že poplenili mnohé země: Jasy, Obězy, Kasogy i Polovců bezbožných množství pobili.“

V létech 1225—1227 Čingischán dobýval severoěínskou říši Tangutů a vyvrátil ji. Roku 1227 zemřel.

Tím, že Čingischán sjednocené Mongoly zaměřil na dobývání okolního světa, odvedl mladé síly národa od mírumilovné práce a normálního vývoje. Ohromná, dosud nikdy na světě ne-bývalá světová říše byla neorganickým konglomerátem kmenů a národů, upadnuvších pod těžké jho mongolských dobyvatelů.

Ještě za života Čingischánova byly ohromné země, které tvořily tehdy mongolskou říši, roz-děleny mezi čtyři jeho syny. Čím starší byl syn, tím dále od Mongolská, tedy od středu říše, ležel jeho úděl neboli ulus. Džuči dostal země od řeky Irtvšc až na západ do oněch míst, „kam došla kopyta mongolských koní“. Ze střcdoasijských panství náležely k Džučiho ulusu nížiny Amudarjc čili severní Chórezm a jeho hlavní město Urgenč a rovněž nížiny Syrdarje. Sídlo Džučiho bylo v údolí řeky Irtyše. Druhý syn Čingischánův Čaghadaj dostal Kašgarsko, Sed-miříčí a Máveránnahr. Sídlo Čaghadajovo bylo v údolí řeky Ili. Ogedcj dostal západní Mongolsko a Tarbagataj. Jeho sídlo bylo u Čugučaku. Čtvrtý a ncjmladší syn Toluj obdržel základní otcovský ulus, tj. v podstatě území nynějšího Mongolská. Tito čtyři synové Čingisr-hánovi byli v uvedených ulusech jeho náměstky. Teprve po smrti Čingischánově se pokládali, jak víme z historie jednotlivých ulusů, za téměř nezávislé na ústřední vládě, a tak na situaci hleděli i jejich potomci a následovníci.

Většina šlechticů nojanů, kteří ve vojsku Člingischánově měli hodnosti velitelů nad stovkou, tisícem nebo desetitisícem vojáků, při válce zbohatla z kořisti. Mnozí se stali darughy a ta-mghači, tj. správci a jejich pomocníky v jednotlivých městech a dobytých zemích.

Ještě za života Čingischánova byl na rodovém shromáždění navržen za jeho nástupce Ogcdcj. Avšak během roku po smrti Čingischánově, než byl Ogcdcj zvolen, náležela vláda Tolujovi, který byl jako nejmladší syn stále při otci a podle starobylé tradice měl titul ochránce rodin-ného krbu. Po příslušném jednání bylo místem pro kurii taj zvoleno rodné území Čingischánova rodu na řece Kcrulcnu. Sem se r. 1228 sjeli představitelé všech ulusů. Z Dcšt-i-Kipčaku přijeli synové Džuěi-chána Batu, Šcjban, Berkc a Berkeěor. Ze Scdmiříčí a Kašgar-ska přispěchal Čaghadaj se syny a vnuky. Podobně Ogedej a ostatní příbuzní a blízcí. Na tomto kurii taji princů a kočovné šlechty byl velkým chánem zvolen Ógedcj. Po volbě byla na počest nového vládce připravena slavnostní hostina. Čingischá-novu duchu přinesli za oběť čtyřicet krásných dívek z rodin mongolské šlechty: uškrtili jc na jeho hrobu. Jak víme z mon-golské kroniky Altán Tobči, „Zlatý souhrn“, žádal umírající Čingischán takovou oběť podle starobylého zvyku, dosvědčeného z čínských zpráv i vykopávkami v sousedním altajském Pazyrvku. „Zlatý souhrn“ líčí tu událost takto: „Když mu již unikal jeho zlatý život, pravil:

Když jsem jezdil na své bílé kobyle,

kabát jsem měl z kozinky,

sbíral, shromažďoval a zakládal trpělivě

svůj velký lid,

nikdy však jsem neviděl

takové utrpení, jako jc toto!

Má to být odměna za dluhy z minulého žití?

Tak pravil edžen boghda. Pravil: Přeji si, aby všichni tito moji ministři zemřeli spolu se mnou!

Siinidský Kilikůtej-baghatur promluvil:

Nefritová tvá vláda bude snížena,

milovaná tvá královna,

moudrá Borte-Keldžin, zemře…

Mladá těla niěiti je

věc. těžká! Když je zničíme,

zda se pak vskutku sejdeme v zemi míru?…

Čingischán pravil: Nuže, neumírejte!“

Ogedej vládl do r. 1241. V roce po jeho nastoupení na trůn byl rozsah mongolské říše obrov-ský. Kromě Mongolská k ní náležela severní Čína, Východní Turkestán (nyn. Sin-ťiang), Střední Asie, stepi od Irtyše po Volhu, větší část Íránu a Kavkazu. Za Ógedejc se začalo vlád-nout nad dobytými zeměmi pomocí zvláštních zplnomocněnců, zvaných darugha a tamghači, a tento způsob se uchoval až do období rozpadu mongolské říše. Vládnoucí třída dobytých zemí, tj. velcí majitelé půdy, muslimské duchovenstvo a bohatí kupci, šli sloužit dobyvate-lům, aby si uchránili majetek a privilegia. Mongolští dobyvatelé ponechali v řadě oblastí i místní vládce, učinili si z nich poslušné nástroje vlády a postavili je pod dozor tzv. baskaků.

Za vlády Ógedejovy byl konán kuriltaj r. 1235, kdy podle perského historika Rašíd-ud-dína bylo stanoveno sbírání naturální daně z dobytka na pastvinách, kopčur, v míře jednoho do-bytčete ze sta kusů. Dále rozkázal Ogedcj, aby se z každých 10 tugharů zrna vybíralo pro státní pokladnu po jednom tugharu, tedy desátek. „Tajná kronika Mongolů“ o tom praví (odst. 280): „Pro polévku vládce světa měl by se ročně vybírat ze stáda jeden dvou-roční skopec a pro chudé a potřebné se sta ovcí jedno jednoroční jehně. Nechť se vyhledají… z jednotlivých tisíců rozmanitých území kobyly a dojí se a pak se dojiči pověří jejich opatrováním… Byly vybrány kobyly a určeni pasáci kobyl. Byli vybráni pasáci kobyl, správci skladů a správci rýže.“ Na tomto citátu jc zajímavá zejména zpráva o výrobě kumysu z kobylího mléka — to byla jedna z povinností feudálního charakteru, ležících na bedrech mongolských kočovníků. Feudalizace Mongolstva se totiž právě v této době urychluje. Pro dravost úředníků a násilí páchaná mongolskými vojenskými oddíly, jakož i pro zlořády spojené s tím, že daně bylo lze najímat, což činili hlavně muslimští kupci, břímě daní a povinností několikrát vzrostlo, než se dostal jejich rozpis z vládního centra k těm, na jejichž bedrech ležely.

Těžkou povinností pracujícího kočovného lidu i zemědělského obyvatelstva byla také poštov-ní služba, organizovaná rovněž r. 1235. „Tajná kronika Mongolů“ se o věci dost podrobně zmiňuje (odst. 279): „Když jedou kurýři, necháváme je zajíždět přes osídlená místa. Teď za-vádíme toto ustanovení: Bylo by asi nejlépe určit poštovní službu a koňáky z jednotlivých tisíců různých území a na jednotlivých místech zařídit poštovní stanice, takže by kurýři byli jen v nejhorším případě nuceni zajíždět si přes osídlená místa, ale jeli by přes poštovní stani-ce. O těchto záležitostech, o nichž uvážili Canaj s Boldacharem a které Nám přednesli a které též uznáváme za správné, nechť rozhodne bratr Čaadaj. Jestliže tato opatření, která mu jest třeba oznámit, ukáží se správnými a on s nimi bude souhlasit, nechť se jedná podle toho, jak bratr Čaadaj rozhodne.“ Starší bratr Čaadaj všecka tato opatření schválil a vzkázal: „Zařídím odtud spoje do vašich poštovních stanic. Pak odtud pošlu posla k Batuovi, aby také Batu se mnou navázal spojení svými poštovními stanicemi.“ Tato pošta byla státním zařízením velké-ho správního významu. Spojovala celou soustavu mongolské říše a vedla, jak víme ze zmínek v „Tajné kronice Mongolů“, od hranic nejzápadnějšího ulusu Džučiova, pozdější Zlaté Hordy, Střední Asií a Východním Turkestánem do hlavního města říše Karakoru-mu, kde se na ni napojovaly poštovní stanice vedoucí z východu do Dajdu (Pekingu). Byla určena pro přepra-vu vyslanců, kurýrů a jiných úředníků, a ovšem i cizinců přijíždějících k velkému chánovi s posláním politickým. Ogedej též stanovil, že na každé poštovní stanici má být 20 ulaghačinů, tj. poštovních sloužících., určité množství jízdních koní, tažných volů a povozů, beranů na zabití pro jídlo a dojných kobyl pro přípravu kumysu.

Mnoho zla obyvatelům sídlišť a měst působilo používání tzv. fajdz. Fajdza byla zlatá, bron-zová, stříbrná nebo i dřevěná obdélníková destička, opatřená císařským znakem a nápisem, který začínal slovy „Z moci Věčného Nebe…“, a dávající tomu, komu byla svěřena chánem, právo vyžadovat od obyvatelstva rozmanité služební povinnosti. Také to zhoršovalo postavení poddaného lidu a škodilo státním financím.

Vymáhání rozmanitých daní a povinností od porobených obyvatel stále vzrůstalo. Za Móng-ke-chána (Mangu-chána) v polovici 13. století se hospodářské poměry v říši silně zhoršily. Sáni chán musel v jednom ze svých výnosů, jarlyků, přiznat, že „násilí a útisk dosáhly nejvyš-šího stupně, přičemž zvláště byli zuboženi zemědělci pro množství všeho druhu těžkostí, vymáhání a zatížení mimořádnými daněmi, takže zisk, který mají, není roven ani polovině toho, co se od nich vymáhá“. Jako těžké břímě leželo na obyvatelstvu, zejména na zajatých řemeslnících přihnaných do Mongolska ze Střední Asie, také budování mongolského hlavního města Karakorumu, dokončeného r. 1235 na místě, kde kdysi bylo sídlo kerejtského Ong-chána a kde nyní jsou rozvaliny jednoho z prvních buddhistických klášterů v Mongolsku Erdcni-Dzú, poblíže řeky Orchonu. Zde pracovali na stavbě města a Ogedejova paláce čínští, tádžičtí, turečtí, perští i evropští mistři a řemeslníci. Svědectví posla francouzského krále Ludvíka IX., mnicha Rubruka, který osobně navštívil hlavní město Mongolská v době Mong-ke-chána, ukazuje, že Karakorum bylo tehdy velkým obchodním střediskem, kam bylo do-pra verváno karavanami ze západu i z východu nejznameni-tejší zboží Asie i Evropy.

Národy, které se dostaly pod mongolskou vládu, se však nesmířily s cizím jhem. Roku 1238 povstali např. sedláci a řemeslníci Máveránnahru v čele s řemeslníkem Mahrnúdem Ta rabím (z vesnice Tarabu u Buchary). Mahmúdu se podařilo vyhnat Mongoly z Buchary, zmocnit se tam vlády a 1.1 Ker mi ne porazit, velké mongolské vojsko i vojsko místních feudálů. Síly byly však nerovné a za několik měsíců po smrti Tarabího Mongolové zemi opět ovládli.

Dobyvatelské výpravy Mongolů nepřestaly ani po smrti Čingischánově. Íránu nebylo ještě zcela dobyto. V některých dobytých oblastech nebyla vláda dobyvatelů pevná. Teprve r. 1253 dobyl Hulcgii-chán Iránu definitivně. Ázcrbájdžánu, Arménie a Gruzie bylo dobyto již v 30. letech 13. století. „Dějiny národa lučištníků“, arménská kronika mnicha Grigora z Akncru, vyprávějí o tom takto (kapitola 111. První válka Tatharů s Peršany, pak s Albánci a Georgijci a jejich dlouhý odpor. Podmanění Arménů a Georgijců): „Když tento divoký a z ví řecký lid se dověděl, že je to vůle Boží, aby nad námi vládli na zemi, shromáždili svá vojska a napadli Peršany. Dobyli jednoho z jejich malých měst, ale Peršané shromáždili svou sílu a dobyli ho zpět a spolu s tím několik jejich měst. Pak opět Tathaři poslali zprávu po svých kmenech, kdekoli národ lučištníků byl rozložen táborem, a znovu zaútočili na Peršany. Dobyli vítězství, vzali některá města a všechen jejich majetek. Po tom po všem opět dostali rozkaz od svého ghana, kterého nazývali Čhankcz-ghan, a napadli země Albánců a Georgijců. Král Georgijců, když se doslechl o příchodu Tatharů, vytáhl proti nim s šedesáti tisíci jezdci na velkou rovinu zvanou Kot man, ležící naproti pevnosti Tcrunakanu. Když se dali do bitvy, náčelník Manasa-jovy stáje jménem Hamidawla pro jakousi hořkost ochromil koně athabaka íwvanéa. Tehdy LaŠén. král Georgijců, zemřel a zanechal syna jménem Dawith a dceru jménem Uruzukhan. Davvith upadl do rukou sultána Rúmu, zůstal ve vězení a jeho sestra Uruzukhan vládla pod ochranou Iwvanéa, kterému říkali athabak. Když došla zpráva o vpádu Tatharů, jak řečeno nahoře, Iwvané sebral jízdu Georgijců a šel do Gagu k velkému a moudrému knížeti Varha-movi, synu Piu Zakharca. Tento vzal s sebou svou armádu a vystoupil proti Tatharům. Mocný a velký kníže Varhaní velel pravému křídlu a Iwvané levému. Když na sebe vojska zaútočila, zločin, o němž je psáno nahoře, byl dokonán rukou prokletého Hamidawly. Když pak národ lučištníků viděl mezi nimi takový nešvár, dostal odvahu a napadl georgijskou jízdu a bil ji bez milosti. Avšak velký kníže Varhaní, pán Gagu, jenž velel pravému křídlu, útočil na Tathary a zabíjel je v nelítostném boji až do večera, dokud rovina Sagamská nebyla zcela naplněna po-bitými Tathary. Když Varham, pán Gagu, slyšel o porážce krále, velmi smutně opustil bitevní pole a vrátil se do svého opevněného hradu, zvaného Kharherdz. To se stalo roku 663 armén-ského letopočtu (tj. 1214). Po třech letech Tathaři přišli opět a dobyli města Gandzaku. Zabíjeli nemilosrdně a odváděli zajatce a vrátili se do své země s velkou kořistí a bohatstvím.

Nyní pak povíme též, čemu se tito první Tathaři podobali, neboť ti první, kteří přišli do horní země, nebyli lidem podobní. Byli hrozní na pohled a nepopsatelní, s velkými hlavami jakoby býčími, úzkýma očima jako u ptáčete, s plochými nosy jako u kočky, s protaženým čumákem jako u psa, s úzkými boky jako u mravence, s krátkýma nohama jako u prasete a s vůbec žád-ným vousem. Při lví síle mají hlasy ostřejší než orli. Objevují se, kde jsou nejméně očekáváni. Jejich ženy nosí krásné klobouky pokryté na vrcholu brokátovým šálem. Jejich Široké tváře jsou zkrášleny jedovatou mastí. Rodí děti jako hadi a jedí jako vlci. Smrt se mezi nimi neob-jevuje, neboť žijí tři sta let. Nejedí vůbec chleba. Takoví byli první Tathaři, kteří přišli do horní země… Potom když moudrá knížata Arménie a Georgie si uvědomila, že Bůh dává moc a vítězství Tatharům, aby sc zmocnili našich zemí, usmířila se a stala se poslušnými Tatharů a souhlasila dávat daň známou jakožto mal a thagar a připojovat se k nim se svou jízdou, kam-koli je Tathaři vedli. Tathaři souhlasíce s tím přestali je zabíjet a pustošit zemi a sami se navrátili do svého místa Mughanu. Avšak zanechali vojevůdce jménem Ghar Bugha, aby zbo-řil všecky dobyté pevnosti. Rozbořili dokonce až do základů nedobytné pevnosti, zbudované Araby velkým nákladem. To všecko se stalo.“

Arménie a Gruzínsko patřily do r. 1257 k ulusu Džučiho, který sem zasahoval od severu Kav-kazu, po tomto roce však připadly pod vládu mongolských ílchánů z dynastie Hulegiia, zakladatele mongolské říše v Přední Asii a Íránu.

K posledním rokům vlády Ogedejovy se vztahují hlavní události válečné výpravy Mongolů do jihovýchodní Evropy a dobytí zemí staré Rusi. Dvakrát na kuriltajích, roku 1228 a 1235, se projednávala otázka výpravy do Povolží a dále na západ. V čelo výpravy byl postaven Batu, syn Džuciův.

Naše ponětí o tom, kam ve východní Evropě Mongolové došli, je namnoze zkreslené předsta-vou pozdějšího evropského Ruska. Pohlédneme-li na historickou mapu východní Evropy ve 13. století, zjistíme, že Mongolové si tehdy přivlastnili rozsáhlé území, které s územím rus-kých knížectví sousedilo: Dešt-i-Kipčak — „Kipčackou step“, která ve své evropské části sahala po celé dnešní jižní Rusi až k hranicím Rumunska a ve své asijské části daleko za Volhu. Obývali ji kočovní Turci. Ve 13. století Polovcům (Kumánům) patřilo území, na němž kočovali, až k hranicím Maďarska. Torci, Bercndčjové a Karakalpakové sídlili severně od nich a byli jižními sousedy ruských knížectví Kyjcvského, Perejaslavského, Novgorodsko-Severského.

Východně od knížectví Muromo-Rjazaňského sídlili ugro-íinští národové Mordvíni, Mokša-né, Erzjané, Marijci (Čcremisové), dále na východ byla říše kamských Bulharu, národa mluvícího starobylým tureckým jazykem a vyznávajícího islám, jehož potomky jsou nynější Čuvaši. Za nimi dále na východ sídlili turecky mluvící Baškiři. Ulus Džučiův čili území mon-golského údělného státu známého později pod jménem Zlatá Horda se rozkládal právě v těchto místech, na území východní Evropy obývaném převážně tureckými a částečně ugrofin-skými národy. Podobně ve Střední Asii a v Iránu se setkali Mongolové se státy ovládanými tureckými dynastiemi a s turecky mluvícím obyvatelstvem. Válečné výpravy Mongolu do sousedních sídlišť východních Slovanů a do střední Evropy byly jen průvodním zjevem při zakládání západního mongolského státu.

V letech 1236—1238 se Batu vydal na výpravu do nynějšího evropského Ruska. Vclkoknížc rjazaňský Jurij Igorjo-vič a vladimirský Jurij Vsěvolodovič utrpěli od Mongolů porážku, ježto pro vzájemnou osobní nechuť bojovali každý zvlášť. V březnu 1238 zamířili Mongolové na Novgorod, ale nedošli až k němu. Po cestě zpět je zadrželo na dva měsíce nevelké město Ko-zelsk. R. 1239 Batu táhl na Rus podruhé, zamířil však hlavně na jih a dobyl Pcrejaslavi a Ccrnigova a r. 1240 Kyjeva. Odtud se Mongolům otevřela cesta do Volyně a na Halič. 1241 — 1242 jsou Mongolové v Polsku, na Moravě a v Uhrách. Byli však už silně oslabeni stateč-ným odporem Rusů.

„Tajná kronika Mongolů“ (odst. 270) o tom praví slovy Ogcdejovými: „Nepřátelé tam vzadu, to je mnoho států. V onom koutě jsou tvrdé národy. Jsou to lidé, kteří, když se rozzuří, umírají vlastním mečem. Mají prý ostré meče, jak se mi sděluje.“

Mongolové se báli o své zázemí a tak raději neriskovali. Výsledkem Batuovy výpravy bylo pokoření rozsáhlých území a tím rozšíření ulusu Džučiova a vytvoření státu Zlaté Ilorcly. Zpočátku to byla ještě součást mohutné mongolské říše, později, v 60. letech 13. století, sa-mostatná její část, jen volně spojená s ústřední vládou.

NaŠe země tedy rovněž nezůstaly ušetřeny nájezdu mongolských vojsk. Předehrou byly beje mongolských vojsk v Evropě v letech 1226-123$. Chán Ogcdcj poslal na pomoc Batuovi, synu svého bratra Džučiho. silné vojsko, jehož veliteli bylo několik Čingischánovců. Ordu, Tangut, Šibaghatu, Giijůk (Kujuk), pozdější velký chán po roce 1246, Kadaghan, Buri a Bajdar (zvaný v evropských historických pramenech té doby Peta - - on to byl, který se svým vojskem táhl Moravou od severu k jihu) a na dřívějších taženích osvědčený vojevůdce Subc-getcj. Toto vojsko dospělo r. 1237 k Volze, tehdy ještě známé pod starým tureckým jménem Itil, a pak došlo k porážce kamskýeh Bulharů, Kumánů a Rusů. Poněvadž porážka Kumánů a začlenění jich do Batuovy říše byly pravou příčinou tažení Batuových vojsk na území nyněj-šího Československa a Maďarska a pak též Jugoslávií a Rumunskem zpět na Volhu, je třeba všimnout si blíže právě Kumánů.

Kumáni, kteří později byli součástí uherského vojska, stejně jako předtím sloužili Byzanci, kde jich za prvé křížové výpravy r. 1097 použil k ukáznění loupeživých křižáků císař Alexej Komnénos, mají vztah i k nám. Tureckým jazykem mluvící Kumáni byli kočovný národ, obývající rozsáhlé území jižního Ruska, Bcsarábic a Moldavská mezi východními výběžky Karpat a dolní Volhou. V zimě r. 1238/9 byli poblíže ústí Volhy poraženi Mongoly. Většina Kumánů se tehdy poddala Mongolům. Část však, vedená chánem Kuthencm, odkočovala dále na západ a požádala maďarského krále Belu IV. (1235 — 1270), příbuzného českého krále Václava I. (1230—1253; matka českého krále Konstance byla dcerou maďarského krále Bely III., který byl dědem Bely IV.), o povolení vstoupit do svazku jeho říše a slíbila přijmout křesťanství. Maďarský král s tím souhlasil z mnoha důvodu. Již jeho předchůdce Ondřej se pokusil obrátit Kumány na křesťanství a tím je získat pro svou říši a r. 1228 skutečně část Kumánů, usazená v Moldavsku, katolictví přijala. Bylo pro ně zřízeno biskupství v Milcovici poblíže Focsani v nynějším Rumunsku, které později za mongolského vpádu bylo zničeno. Přijetí Kumánů do Uher znamenalo dále posílení říše Maďarů o čtyřicet tisíc výborných jezd-ců a přistěhování asi čtvrt miliónu lidu, který přicházel do Uher se svým chánem.

Území kdysi obývané Kumány náleželo teď do hraniční zájmové sféry mongolsko-maďarské a tak se stal kumánský lid spornou otázkou mezi oběma státy. Maďaři pomáhali Kumánům proti Mongolům patrně již dříve, neboť francouzský kronikář Alberich zaznamenal, že „král Uhrů poslal proti Tatarům (Mongolům) sedmihradského hraběte, který na úzkém přechodu Maeotskými močály (na dolním Donu) porazil jejich pravé křídlo, takže ostatní se obrátili zpět, a myslilo se, že památka na ně v oněch krajích zajde spolu s jejich jménem“. V tom se mýlili, neboť pravá pohroma přišla teprve po několika létech. O tom, že Maďaři udržovali styky s těmito krajinami již dříve, svědčí také vyslání mnicha Juliana, od něhož je kromě ji-ného zachována zpráva, že Mongolové byli o poměrech ve střední a západní Evropě dobře zpraveni a že měli tlumočníky znalé řady asijských a evropských jazyků a že se chystají po-případě napadnout Řím. A že přijetí Kumánů pod ochranu maďarského krále bylo pravou příčinou mongolského tažení do Uher, které zasáhlo i do našich zemí, o tom svědčí zachovaný dopis chána Gůjůka uherskému králi Bélovi, psaný mongolským jazykem a „saracénským“, tj. patrně perským písmem. Gůjuk v něm praví mj.: „Vím, že jsi bohatý a mocný král a máš mnoho bojovníků a že vládneš velké říši… Dověděl jsem se ještě, že jsi Kumány, naše podda-né, vzal pod svou ochranu. Vyzývám tě proto, abys je u sebe napříště již neponechával, nechceš-li ve mně kvůli nim mít protivníka. Kumánům je snáze uniknout než tobě; oni kočují bez domů v jurtách a mohou uniknout, ty však bydlíš v domech a máš pevná města a hrady. Jak tedy chceš uniknout mým rukám?“—

Uherský král se Kumánů nezřekl, i když s niini měl ve své říši ještě všelijaké obtíže, než se přizpůsobili usedlému životu. Mongolský velký chán si také v uvedeném dopise postěžoval, že poslal do Uher už třicet poselství, ale že dosud na ně nedostal odpověď a že se jeho poslo-vé nikdy nevrátili. Byli totiž zachyceni jako zvědové a jen jeden, původem dobrodružný Angličan, se vrátil, kdežto ostatní byli popraveni. Chán Gujúk o několik let později sděloval papeži Inocencovi IV. do Lyonu, že proto „Bůh poručil, aby tolik lidí, křesťanů v Uhrách, v Polsku a na Moravě, zahynulo“. Byla tedy Morava Mongolům v 13. století dobře známa.

Nepřítel se blížil a stál již téměř na hranicích Uherska, rozděleného vnitřními spory a sváry mezi králem a velmoži, kteří spolu s lidem byli proti novým přistěhovalcům Kumánům a proti králi, který je chránil.

Král Bela IV. později použil kumánských jezdců ve válce s českým králem. R. 1253 vpadli uherští Kumáni do jižní Moravy. Po porážce českým vojskem byli patrně kumánští zajatci usazeni na jihu země při hranicích, a když přední z nich, již křesťané katolíci, zemřeli, byli pohřbeni v kostele svého sídliště. Náš Bohuslav Balbín ve své Epitomae Historica rerum Bo-hemicarum, vydané v Praze r. 1677, 11a str. 267 o tom poznamenává: „Až podnes se zachovala jakási památka na ty barbary nedaleko kláštera ivančického a oslavanského, zna-menitý křesťanský chrám, kde lze spatřit mnohé kumánské hrobky a náhrobní kameny s vytesanými do nich jejich písmeny, kterýmižto kameny tcmčř cclá chrámová podlaha je po-kryta, jak jsem sám spatřil.“ Maďarský učenec Géza Kuun, který citát také uvádí, poznamenal ve svém vydání kumánské literární památky Codex Cumanicus Bibliothecae ad templům Divi Marci Venetiaruin (z r. 1303), kterou ze své knihovny r. 1362 daroval Benátské republice Franccsco Petrarca (str. LXVI): „Domnívám se, že toto Balbínovo vyprávění je sotva pravdi-vé.“ Autor tohoto pojednání však v Řczno-vicích na Moravě — neboť tuje onen Balbínův „znamenitý křesťanský chrám“ sv. Petra a Pavla z druhé čtvrti 12. století — v sakristii chrámu ještě jeden z těchto starobylých náhrobních kamenů s nápisem spatřil. Podobný kámen jsem však viděl také v lapidáriu kláštera ve Zlaté Koruně v jižních Čechách. Nápisy na těchto ka-menech se zatím však nikomu nepodařilo přečíst a není tedy jisto, jakým jsou psány jazykem a písmem.

Výprava Mongolů tedy měla zaměřeno na Uhry. Podle toho je třeba posuzovat ostatní událos-ti této mongolsko-maďarske. války, která zasáhla tak pustošivě naše území. Mongolové byli na své válečné tažení dokonale připraveni vojensky, strategicky i takticky a znali vše potřebné o zemích a lidech, s nimiž měli přijít do styku. Mongolské vojsko se pohybovalo rychle a cí-levědomě. Z karpatských průsmyků, od nichž přišla zpráva do Peště 10. března 124.1, že se k nim Mongolové přiblížili, a 14. března 12.11, že si t 2. března vynutili přechod, sestoupili za tři dny do středu uherské země. Také to svědčí o tom, že mongolské tažení Moravou bylo jen taktickým tahem k odvrácení pozornosti od hlavního úkolu mongolského vojska, jímž byla válka proti nepoddajným Maďarům. Na Maďary táhli takto: jeden oddíl vojska, vedený Petou, Kajduem a Ordnem, táhl proti Polsku. To je ono vojsko, které pak táhlo Moravou do Uher. Hlavní voj, vedený Batuem, Sibaanem, Boroldajern a Síibcgetejcm, táhl rovnou do Uher přes severní karpatské průsmyky. Do Sedmihradska táhla tři menší vojska. Podle perského histori-ka Rašíd-ud-dína i podle čínského pramene Jüan š'táhlo se proti Uhrám patero směry. Armáda, která táhla západním směrem, se blížila k České hranici, ale nevpadla do Čech, patr-ně nikoli proto, že je na našich hranicích očekával král Václav s vojskem, nýbrž proto, že nebylo dobře příliš se odchýlit od cesty do Uher, když už bylo jisto, po vítězstvích, v Polsku a ve Slezsku, že z této strany Maďarům pomoc nepřijde. České vojsko nepřispělo na pomoc Moravě ani při tažení Petově, když nyní, v době mezi 21. dubnem a <;. květnem 124T, po patnáctidenní zastávce u Otmuchowa vstoupila západní mongolská armáda u Krnova na naši půdu. Dříve než se Český král dostal na Moravu, protáhli tudy Mongolové přes Xové Mčsto na Moravě, Litovel, Jevíčko, odbočili k Olomouci, táhli dále k Brnu, byli též v Rajhradě a Uherskou branou pronikli do Uher, tj. na Slovensko, a tam táhli přes Trenčín na Budapešť. Kudy mongolské oddíly Moravou prošly, lze nyní zjistit už jen podle pozdějších listinných zpráv. O nějaké porážce Mongolů u Olomouce nelze mluvit, neboť ti pokračovali dál napřed určeným směrem, od něhož se ncodchýlil ani tento oddíl, ani ostatní. Olomouc sice oblehli, ale nedobývali, a také se před Olomoucí dlouho nezdrželi. Mongolské kroniky se o výpravě Moravou nezmiňují.

Perský historik Rašíd-ud-dín, obvykle dobře informovaný z mongolských pramenů písem-ných i ústních, shrnul tyto události takto: „Na podzim Chulugine-ílu, Roku myši, odpovídajícího r. 637 liidžry (tj. 1239/40 n. 1.), kdy se Gujuk-chán a Móngkc-chán podle roz-kazu chánova (tj. Ógedcjova) navrátili z Kipčacké stepi, princové Batu s bratry, Kadaň, Bůri a Bůdžek se vydali na výpravu do země Rusů a národa Černých čepic a za devět dní dobyli vel-kého ruského města, které se jmenuje Mankcrkán. Pak procházeli jako na lovu túmen za tůmencm všecka města vladimirská a dobývali pevností a území, které byly na jejich cestě. Potom oblehli město Učághul Uládmúr a za tři dny ho dobyli. V Ilukcr-ílu, roku smrti Oge-dej-chána (tj. 1241 n. 1.), v jarních měsících se vydali přes hory Marachtán k Bularům (Polákům) a Bašgirclům (Maďarům). Orda a Bajdar dali se na pochod na pravém křídle a přišli do území íiávút; proti nim vyšel s vojskem Barz, ale porazili I10. Pak se Batu vypravil do země ístáriláva, střetl se s králem Bašgirdů a mongolské vojsko jej porazilo. Kadaň a Biiri vytáhli proti národu Sásán a. po trojí bitvě ten národ porazili. Bůdžck prošel tamními horami přes Kara-Úlágh, porazil ty kmeny Kara-ťJIághu, odtud přes les a horu Bájákbúgh vstoupil na území Mišrláva a porazil nepřátele, kteří tam stáli, připraveni se s ním střetnout. Vydavše se na výpravu uvedenými pěti cestami, princové dobyli všech území Bašgirdů, Madžarů i Sásá-nů, a zahnavše na útěk jejich panovníka kelara (tj. maďarsky „király“), prožili léto na řece Tísá. Kadaň se vydal na pochod s vojskem a dobyl oblasti Táqút (Machov na Sávě), Árbe-roq (Ráb) a Ásráf (Srb) a zahnal na břeh moře krále těch zemí. Ježto král v městě Telenkín, které leží na břehu, sedl na koráb a vydal se na moře, Kadaň se vydal na cestu zpět a cestou po mnohých bitvách dobyl měst Úláqút, Qjrqín a Qíle. Zpráva o smrti chána k nim ještě nedošla. Potom Roku barsa, který odpovídá r. 639 hidžry (12. Července 1241—30. června 1242 n. 1.), Kipčakové ve velkém počtu vytáhli válkou na Kútana a Sonkqúra, syna Džučiova, kteří se dali do boje a Kipčaky porazili. Na podzim se Mongolové opět vydali zpět, prošli území Tímúr-qahalqe (tj. mongolsky „Železná brána“), přešli místní hory, a davše vojsko ílávdúrovi, poslali jej na vojenskou výpravu. Ten se zdvihl a zajal Kipčaky, kteří prchnuvše odešli tím směrem. Pokořili zemi Urunkqútů a zemi Bádádžů a přivedli jejich vyslance. Ten rok ukončili v těch krajích. Na počátku roku Tolaj-ílu, Roku zajíce, odpovídajícího r, 640 hidžry (1. čer-vence 1242—20. června 1243 n. 1.), skončivše dobývání té říše, odešli zpět, prožili léto a zimu na cestě a v Mogaj-ílu, Roku hada, odpovídajícího r. 642 hidžry (9. června 1244—28. května 1245 n. 1.), přibyli do svého ulusu a zůstali ve svých ordách.“ O výpravě ví Abu'l–Faraclž Bar Hebraeus, který potvrzuje zprávu polského historika Dlugoszc o tom, že Mongo-lové uřezávali padlým nepřátelům uši, aby zjistili jejich počet, a také Kazvíní, který píše též o vnitřních sporech v Uhrách před mongolským vpádem; čínské zprávy jsou v životopise mon-golského vojevůdce Subegetaje v Juan š', kap. GXXI.

Atá-Malik Džuvajní ve své „Historii dobyvatele světa“, kterou napsal persky v Karakorumu v letech 1252—1260, má téměř podrobný popis bitvy na řece Slané (Sajó): „Když byli zničeni Rusové, Kipčaci a Alani, rozhodl se Batu porazit Kelerv (Maďary) a Bašgirdy, což jsou velké národy vyznávající křesťanskou víru a prý hraničí se zemí Franků. S tímto úmyslem uspořá-dal svá vojska a vydal se na výpravu v novém rocc. A onen lid se stal pyšným pro svou velikost a své množství, svou velkou moc a sílu svých zbraní, a když slyšeli zprávu o tom, že se Batu blíží, rovněž vyšli, aby se s ním setkali se čtyřmi sty tisíci jezdci, z nichž každý byl slavný ve válčení a pokládal útěk za hanbu. Batu poslal svého bratra Sibaqana (Šibaana) jako před voj s deseti tisíci muži vyzvědět jejich počet a poslat zprávu o rozsahu jejich síly a moci. Sibaqan se vydal na cestu podle rozkazu a během týdne se vrátil a sdělil, že jich je dvakrát tolik co mongolské armády, samí bojovníci a válečníci. Když se obě armády k sobě přiblížily, vystoupil Batu na vrchol kopce a po dobu jednoho dne a noci s nikým nemluvil, jen se modlil a naříkal, a požádal muslimy, aby se shromáždili a pomodlili se. Následujícího dne se při-chystali k bitvě. Mezi vojsky byla velká řeka. Batu poslal v noci oddíl na druhý břeh a pak se přebrodilo jeho vojsko. Ba tu ů v bratr se bitvy osobně účastnil a prováděl útok za útokem. Avšak nepřátelská armáda byla silná a nehnula se z místa. A Sibaqan útočil zároveň s veške-rým svým vojskem; strhli jejich královské stany a přesekli provazy svými meči. (Jsou to ony plátěné stany, které pozdčji spatřil Carpini v Batuově táboře na dolní Volze a o nichž se do-věděl, že náležely kdysi uherskému králi.) A když Mongolové porazili jejich stany, vojsko kelera ztratilo srdce a prchlo. A nic z té armády neuniklo a ony země též byly podmaněny. To byl jeden z jejich největších činů a jejich nejkrutčjší bitva.“

Česká zpráva o „vítězi nad Tatary“, jakémsi moravském šlechtici ze Šternberka, je pozdní, nemusí však proto být nepravdivá. Jisto je, že existoval jakýsi Zdislav ze Šternberka, který se objevuje po rocc 1242 v okolí Václava I., a zdá se, že tento Zdislav ze Šternberka je totožný se Zdislavem z Chlumce, který se objevuje před rokem 1242, ale nejmenuje se nikde Jaroslav. Moravské lidové pověsti o bojích s Tatary jsou pozdějšího data. Česká kronika tak řečeného Dalimila má sice zmínku o tom, že Tataři se před Olomoucí zastavili a tam kralevice ztratili, tedy že tam došlo k potyčce, nikoli však o tom, že by se tu byl vyznamenal Jaroslav ze Štern-berka. Je však z jiného místa Dalimilova (kapitola XX, 35—36) patrno, že měl o Tatarech ještě jiné vědomosti, které bychom nyní zařadili do oboru národopisu; praví: „Pro své dobré činy Štír byl milý Čechům jako Tatarům výr.“ Tato oblíbenost výra u Tatarů je nám totiž za-chována v pověsti, kterou zaznamenal pozdní mongolský kronikář Rašipungsugh r. 1771/75 ve svém díle Bolur Erike, „Řetěz z horských křišťálů“ (str. 53—51 textu): „Když Temudžin jednoho dne vytáhl na lov, zabodl malý pasáček ovcí svůj bič do země, oděl jej nahoře svým kloboukem, sklonil kolena a poklonil se mu; pak zase vstal a se zpěvem tancoval kolem. Te-mudžin to viděl, zavolal jej, a když se ho otázal po příčině, ten chlapec pravil: ,Dali mi jméno Sanaghan, Rozum. Kdybychom byli dva, prokazoval bych čest svému staršímu bratru. Ježto však, když je člověk sám, je klobouk starší, tak jej takto uctívám. Od té doby však, co slyším, že vládce je tak blízko, konám ten obřad neustále.' Udiven vzal jej Temüdžin s sebou a pravil své manželce Bortegeldžině: ,Nalezl jsem dnes při lovu dobré dítě. Dobře bys jej měla vycho-vat!' A tak se ho ujal. Když Sanaghan dospěl, dali mu za ženu krásnou dívku. Bohatýrství Sanaghanovo předčilo ostatní. Když jednoho dne Sanaghan ve stepi si stáhl vysoké boty (ghu-tuly) a uložil se ke spánku, přilétl k němu výr a křičel. Když pak Sanaghan se zlostně chopil boty a hodil ji po něm, vypadl z boty jedovatý had. Když přišel domů a sdělil do Tcmůdžino-vi, pravil Temudžin: ,Ačkoli nikdo nemá rád výra (mongolsky ughuli sibaghun), dal tobě zvláště šťastné znamení. Musíš proto rozkázat svému pozdnímu potomstvu, aby nezabíjeli výry. Kvůli tomu ti výr dal vědět o hadovi/ Tak pravil.“ Ačkoli se současným vědcům zdá, že se v této pověsti — kolem Čingischána je nakupeno mnoho zajímavých starobylých zkazek — odráží adaptace jakéhosi lámaistického motivu, právě zpráva našeho Dalimila (který žil ve 14. století) mluví proti tomu a svědčí o svébytnosti tohoto motivu u Mongolů a nám ukazuje, jak evropské zprávy mohou doplňovat zprávy asijské.

Mongolský vpád na Moravu a blízkost mongolského státu Zlaté Hordy se zdály přes své krát-ké trvání našim předkům tak strašné, že se obávali nového vpádu a připravovali se na obranu stavěním hradeb kolem měst a pevností. Praha tehdy dostala hradby. Brod přes Vltavu tam, kde je nyní Karlův most, byl ochráněn 11a obou březích pevnostmi řádových rytířů. Bezpro-střední literární odezva této velké dějinné události je v kronikách té doby, v listinných záznamech z doby pozdější a v rukopise Královédvorském. Často však jsou ty zprávy podi-vuhodně popletené. Mluví se např. o příčině mongolského tažení. Byla jím prý loupežná vražda dcery velkého chána Kublaje, ačkoli Kublaj tehdy ještě nevládl a zabitá princezna ne-byla princeznou mongolskou, ale ruskou, vnučkou knížete Michala Černigovského, vládce v Kyjevě, prchajícího před Mongoly.

EVROPŠTÍ POUTNÍCI U MONGOLSKÉHO DVORA

První nástupce Čingischánův Ogedej zemřel roku 1241. Téhož roku zemřel i Čaghadaj. Pro rozsáhlost říše a rozptýlenost potomků a příbuzných Čingischánových nebylo možno se rych-le dohodnout o kandidátovi na trůn velkého chána. Vdova po Ógedejovi Turakina byla zatím regentkou. Mezivládí trvalo pět let. Teprve r. 1246 se sešel kuril-taj, na němž byl zvolen chá-nem syn Ogedcjův Giijůk (Kujuk). V době, kdy se sešel kuriltaj, dospěl do Mongolská františkánský mnich, Ital Piano Garpini, poslaný do Mongolská papežem Inocencem IV., formálně s cílem obrátit na křesťanství velkého chána a jeho rod a navázat s Mongoly pevné mírumilovné styky. Prvé bylo zbytečné, neboť velcí chánové byli jako jejich předek Čin-gischán bez zvláštního zájmu o různé formy náboženství, která znali všecka již ze své vlasti, a kromě toho měli ve svém sousedství i ve vlastní rodině a na vysokých funkcích východní křesťany (nestonány), muslimy, buddhisty i šamanisty, a dělili lidi podle jejich schopností a nikoli podle náboženství nebo národností. Byla to tedy jen záminka formální. Hlavním cílem bylo vyšetření síly a moci mongolské říše, a to právě měl provést Carpini. Jeho vlastním cí-lem byla tedy špionáž a jejím výsledkem je jeho spis, jak o tom svědčí jeho prvá část; teprve druhá část menšího rozsahu je věnována vlastní cestě. Piano Carpini byl při volbě Giijůka za velkého chána a zastal zde také vazaly, jako ruského knížete Jaroslava, otce Alexandra Něv-ského, dva syny gruzínského krále, posla posledního abbásovského chalífy Musta'sima, několik muslimských sultánů, čínské hodnostáře atd. a také ruského zlatníka Kuzmu, pracují-cího u chána. Gůjiik, ač zvolen na kuriltaji, nedosáhl obecného uznání mongolských fcudálů. Jeho příbuzný Batu mu přísahu nesložil, neboť s ním měl spor, o němž podává zprávu už „Tajná kronika Mongolů“. Gujtik teď vytáhl vojensky proti němu, ale cestou, ještě na území Mongolská, r. 1248 zemřel.

Nejlepší zprávy Evropanům, jak nyní můžeme posoudit, o životě a poměrech v Mongolsku tehdejší doby podali Carpini a Rubruk. Avšak své zprávy o cestování do Mongolska podali i jiní. Mezi nimi spolucestovatel Carpiniho, polský mnich Benedikt, sdělil své cestovatelské zkušenosti a zážitky stručně jinému mnichu, který je zapsal takto:

„Roku 1245 byl bratr Jan, zvaný cle Piano Carpini, z řádu menších bratří ještě s jiným brat-rem posláni papežem k Tatarům. O velikonocích opustili Lyon ve Francii, kde tehdy sídlil papež, a odcestovali do Polska. Ve Vratislavi vzali ještě třetího bratra z téhož řádu, jménem Benedikta a rodem Poláka, s sebou, a ten měl s nimi sdílet všecky nesnáze a svízele a zároveň jim být tlumočníkem. Za pomoci Konráda, vévody polského, dospěli do Kyjeva, města v Rusku, které nyní úpí pod útlakem Tatarů. V čele města stojící úředníci dali jim doprovod na Šest dní k přední hlídce Tatarů, která byla na hranicích Kumánie. Když velitelé této hlídky slyšeli, že to jsou vyslanci papežovi, žádali od nich dary a dostali je. Zde podle nařízení zane-chali tito dva bratři, Jan a Benedikt, třetího bratra, nemocného a zesláblého (bratra Štěpána z Čech), spolu s koňmi a svou malou družinou, která s nimi přišla, a na tatarských koních byli dopraveni k druhé hlídce; při tom veškerá jejich zavazadla byla v pořádku dopravena s nimi. Tak dospěli množstvím hlídek, kde měnili koně (cestovali tedy mongolskou poštovskou služ-bou), po třech dnech k veliteli vojska 8000 ozbrojených mužů, jejichž důstojníci žádali dary a pak je vedli ke svému pánu Kuronizovi. Ten se ptal po důvodu, proč přišli a jaký je jejich příkaz, a přidělil jim potom tři Tatary ze svých lidí, aby o ně pečovali koňmi a potřebným zaopatřením cestou od jednoho vojenského oddílu k druhému, až by přišli k Batyovi, jednomu z předních knížat mezi Tatary, témuž, který také zpustošil Uhry. Cestou k němu překročili řeky Nepere (Dněpr) a Don. Na tu cestu potřebovali více než pět neděl, totiž od neděle Invo-cavit po Zelený čtvrtek, kteréhožto dne dosáhli ležení Batyova a zastihli jej na břehu velkého toku Etliilu, který Rusové nazývají Volhou a který prý je týž tok jako Tanais (Don). Batyovi důstojníci žádali a dostali od nich dary, totiž 4.0 bobřích koží a 80 koží jezevčích. Tyto dary byly neseny mezi posvátnými ohni a bratři byli též nuceni jít za těmito dary, neboť takový je zvyk Tatarů — očišťovat vyslance a dary ohněm. Za ohni stál vůz se zlatou sochou císařovou, ke které se též modlívají, ale poněvadž se bratři rozhodně tomu bránili, byli nuceni aspoň hla-vu před ní sklonit. Když Baty vyslechl poselství a slovo za slovem je prozkoumal, poslal bratry spolu s vlastním dopisem a se zmíněnými tatarskými průvodci po pěti dnech, o veliko-nočním pondělí, k synu velkého císaře. Syn se jmenoval Kujuk-chán a sídlil v původní vlasti Mongolů.

Když je kníže Baty propustil, ovázali si údy obvazy, aby snáze vydrželi námahu jízdy na koni, a po dvou týdnech jízdy měli Kumánsko za sebou. Zde pak nalezli ve velkém množství pely-něk. Neboť tato země se kdysi nazývala Pontus a Ovidius v Dopisech z Pontu praví: Smutný to pohled! Nic než pelyněk v pustých stepích!

Cestou Kumánskem měli bratři po pravici zemi Saxů, kteří jsou po našem soudu Góly; pak Alany, dále Chazary, v jejichž zemi leží Ornarum, bohaté město, kterého mohli Tataři dobýt teprve tehdy, když je zaplavili vodou. Potom Cirkassic a dále Georgie. Všech těchto uvede-ných pět národů jsou křesťané. Napřed však, začneme-li Ruskem, měli po levici Mordvíny, kteří si holí větší část záhlaví, pak Bylery (Bulhary na Kamě). Oba tyto národy jsou pohanské. Pak Baskardy (Baškiry), kteří jsou dávnými Uhry (nyní mluví tureckým jazykem), pak Kyno-kefaly, kteří mají psí hlavu, pak Parocity, kteří mají malá úzká ústa, a poněvadž nic nemohou žvýkat, pojídají jen tekutou potravu a občerstvují se vůní masa a plodů. Na hranicích Kumán-ska překročili řeku Jajak (Jajk, Ural), kde se začíná země Kangitů. Na cestu jejich územím potřebovali 20 dní. Tam nalezli jen málo obyvatel, ale velké množství močálu, rozsáhlá slaná jezera a slané řeky. Tyto močály jsou podle našeho mínění Macotské bažiny (je tu míněna krajina u Aralskcho moře). Po osm dní táhli dále širou pustou pouští, plnou písku, zcela vy-prahlou suchem. Z této země Kangitů přišli do Turkyje, kde poprvé zase narazili na velké město Jankkint (Jangikent), a potřebovali asi deset dní k jízdě koňmo touto zemí Turkyje, jejíž obyvatelé jsou mohamedáni. Z Turkyje dospěli do země Kara-Kitajů, tj. Černých Kitajů, jejíž obyvatelé jsou pohany. Tady nenalezli žádné město. Kara-Kitajové byli kdysi pány Tata-rů. Odtud konečně dospěli na den Máří Magdaleny do země Tatarů.

Zde se setkali s císařem u velkého stanu, který se jmenuje Syra-Orda (mongolsky ,Žlutý pa-lác'), a tam zůstali čtyři měsíce a účastnili se volby Gujůk-chána za císaře. Právě bratr Benedikt z Polska nám ústně sdělil, že zde viděli na 5000 osob, samých mocných z předních rodů, kteří všichni prvého dne při císařské volbě se objevili oděni v hedvábí. Ale ani toho dne, ani následujícího, kdy se objevili oblečeni do bílého sametu, nemohli se shodnout. Teprve třetího dne, kdy byli oblečeni do rudého sametu, konala se po dosažení jednoty volba. Týž bratr dosvědčil také, že bylo přítomno asi 3000 vyslanců ze všech možných zemí, kteří přiná-šeli do této kurie odpovědi, dopisy nebo daně či dary všeho druhu a ve velkém množstva. K těmto vyslancům byli také počítáni oba bratři, kteří proto přes svou tuniku museli rovněž ob-léci oděv z hedvábí. Byli to nuceni udělat, poněvadž žádný nesměl předstoupit před zvoleného a korunovaného císaře, nebyl-li pečlivě oděn. Byli tedy uvedeni do Syra-Ordy, tj. do císařského sídla, a spatřili císaře, jak sedí s korunou na hlavě a v lesklém oděvu podivu-hodné nádhery uprostřed stanu na vyvýšeném místě, sbitém z klád a bohatě ozdobeném zlatem a stříbrem a obklopeném jakýmsi mřížovím. K této plošině vedla zpředu schodiště a mohlo se na ni vystoupit čtvero schodišti. Troje schodiště jsou na přední straně plošiny, po prostředním vystupoval a sestupoval jen císař, a dvoje schodiště po straně byla pro vznešené a ostatní lidi. Čtvrté schodiště vedlo nahoru zezadu a bylo určeno jen pro jeho matku, jeho manželku a vůbec pro jeho pokrevní příbuzné. Syra-Orda měla tři vchody, které bylo možno nazvat branami. Vchod uprostřed, který daleko předčil oba ostatní velikostí, byl vždy otevřen a bez jakékoli stráže, poněvadž jím mohl vstoupit jen císař. Kdyby sc někdo jiný odvážil jím vstoupit, byl bv býval bezohledně potrestán smrtí. Oba ostatní vedlejší vchody byly pevně uzavřeny závěsy. Tady stojí vždy stráže, které oba vchody se zbraněmi v rukou co nejbedlivě-ji hlídají, a těmito vchody vstupují ostatní lidé s velkou uctivostí ze strachu před určeným trestem.

Tři dny nato byli přibráni úředníci a tlumočníci a bylo vyslechnuto poselství papežovo a vše do jednotlivostí probráno a zrale uváženo. Potom byli bratři posláni k císařově matce, kterou nalezli, jak sedí na jiném místě rovněž ve velkém a velmi krásném staně (,stanem' se tu myslí vždy plstěná jurta, která může mít obrovské rozměry). Chovala se k nim velmi zdvořile, bylo by lze říci i důvěrně, a pak je poslala zpět k synovi.

Za svého pobytu se hojně stýkali s Georgijci žijícími mezi Tatary. Tataři si jich velmi váží, poněvadž jsou zdatnými a statečnými vojáky. Nazývají se Georgijci, poněvadž vzývají při bitvách svatého Jiří jako svého patrona a uctívají jej přede všemi svatými. Používají ve svých svatých písmech řečtiny a mají nad svými obydlími a vozy znamení kříže. Své bohoslužby u Tatarů slaví podle obřadů řecké církve.

Když se bratři zhostili svých příkazů, byli císařem propuštěni a vrátili se zpět, aby odevzdali papeži psaní opatřené císařskou pečetí. Pak se od nich tito vyslanci odloučili a vydali se již-ním směrem. Bratři však táhli stále dále na západ, překročili Rýn u Kolína a navrátili se do Lyonu k papeži, jemuž odevzdali dopis tatarského císařc. Ten v překladě zní takto (následuje překlad dopisu velkého chána Gůjůka do latiny z perštiny, do níž byl přeložen z mongolštiny; perský text tohoto dopisu byl nalezen ve vatikánských archívech)..

Když čteme tuto zprávu bratra Benedikta, napadne nám, z čeho nebo do čeho asi tlumočil Garpinimu? Patrně do ruštiny a perštiny, leč možná i do mongolštiny, kterou se mohl za ta léta vpádu Mongolů do Evropy dobře naučit. Není vyloučena ani znalost tureckého jazyka Kip-čacké stepi. To nás vede opět k znamenitému prameni mongolské historie, Peršanu Ra-šíd-ud-dínovi, který ve zprávě o zasedání kuriltaje při volbě Gůjúk-chána v Roce koně, připadajícím na měsíc rabí' al-áchir r. 645 hidžry (tj. 26. srpna—23. září 1245 n. 1.), se zmi-ňuje o tom, že přišli „z hlavního města chalífů Bagdádu vrchní kádí Fahr-ud–dín a poslové Franků, Fársu a Kermánu“. Poněvadž Rašíd-ud-dín má správné datování, zabezpečené uvádě-ním mongolského i muslimskému způsobu, které lze přesně převést na datování naše, jeví se tu mezi Rašíd-ud-díno-vým a Carpiniho datováním rozdíl jednoho roku, nicméně lze v „po-slech Franků“ tušit Carpiniho a jeho druha, ač nejsou uváděni jménem.

Dělení říše

Batu, který rodinu Ogedejovu neměl rád, se postavil energicky za kandidaturu Mongke-chána, syna Tolujova. Tak se dva rody, Džuěiův a Tolujův, postavily proti rodu Ogedejovu a Čagha-dajovu. Proto také kurii taj r. 1251 nepředstavoval sněm všeho potomstva Čingischánova. Zvolili Móngka (vládl do roku 1259), který pronásledoval ty, kdo s jeho volbou nesouhlasili, a hned vyslal vojsko proti ulusu Ogedejovu a Čaghadajovu. Říše se rozpadla na dvě části, z nichž v jedné vládl Mongke, v druhé Batu. Mávcránnahr se dostal Batuovi a hranice Džučiho ulusu byla nyní v Sedmiříčí poblíže řeky Ču. Mongke-chán hleděl nejistotu, kdy stále hrozily vzpoury pokořených národů a vazalů, odstranit zesílením ústředního správního aparátu. Jeho hlavním hodnostářem a sekretářem byl Bulgaj, kterému svěřil sestavování chánských rozkazů, „jarlyků“. Stanovil dále osoby, které měly na starosti rudou pečeť, „al tamghu“, kterou se potvrzovala pravost jarlyků, a osoby, které směly zhotovovat ze zlata, stříbra a bronzu pajdzy, dále správce chánského arzenálu atd. Dva muslimští sekretáři, „bičigčiové“, vydávali pajdzy obchodníkům. Chán používal muslimských obchodníků jakožto odhadců drahocenností ku-povaných chánským dvorem, drahokamů, kožišin, uměleckých tkanin atp. Shromáždil velké množství písařů dobře vládnoucích jazyky, které byly v mongolské říši běžné — perština, čínština, ujgurština, mongolština, tibetština aj. Řadu osob jmenoval svými náměstky ve Střed-ní Asii a v Přední Asii. Správa dobytých zemí Íránu a Zakavkazí byla bezprostředně pod Mongkovou kontrolou.

Pokud se týká postavení vládnoucí třídy v dobytých územích, mongolské vlády všude vešly v kontakt s místními velkými vlastníky půdy, s ncjvyšším duchovenstvem i s bohatými obchod-níky, a tak představitelé vládnoucí třídy většinou rychle přešli na stranu mongolských chánů. Mezi feudály a muslimskými obchodníky mongolští dobyvatele nacházeli úředníky, kteří spravovali pokořené země. Velcí chánové Ogcdcj, Gůjůk, Mongke i chánové jednotlivých ulusů se podíleli na karavanním obchodu a měli z něho velké zisky. Muslimští obchodníci, zvaní urtakové, vedli při dvoře chánský obchod a sami též měli z něho velký osobní prospěch. Podle zprávy Rašíd-ucl-dínovy se např. Ogcdcj účastnil tohoto obchodu podílem 200 zlatých balyšů, což byla tehdy obrovská peněžní částka. Spolupráce dobyvatelů a vládnoucí třídy do-bytých zemí vedla k velkému vykořisťování poddaných, většímu než dříve. Velký chán Mongke tomu chtěl bránit jarlykem, v němž vypočítává zlo páchané mongolskými úředníky, nájemci daní, vojenskými náčelníky, obchodníky a představiteli muslimského duchovenstva. To však nemělo žádný účinek. Také řemeslníci byli horlivě vykořisťováni nejrozmanitějším způsobem. Ti, kteří byli ve Střední Asii i jinde zajati a odvlečeni do Mongolská nebo do cen-ter ulusů, byli považováni za otroky. Piano Carpini, který několik let před zvolením Móngkc-chána procestoval oblasti mongolské, říše od západu až po její střed, podává velice cenné zprávy o postavení řemeslníků, o tom, jak je odváděli z vlasti, jak u nich vybírali daň z výko-nu řemesla a jak jim platili.

V době Mongke-chána byly podniknuty další dvě velké válečné výpravy. Jednu vedl Chubilaj (Kublaj), aby konečně dobyl celou Čínu. V té době totiž byla poplatna Mongolům toliko se-verní Čína, území, na němž do jejich doby byly říše Khitanů, později Tangutů a Džurčcnů, které zničil již Čingischán, kdežto jižní Čína na jih od 2luté řeky měla dosud domácí dynastii Sungů. Druhou výpravu vedl Mongkův bratr Hulcgu; měl dokončit dobytí Íránu, zničit stát ismáílovců a abbásovský chalífát v Bagdádu. Mongolská moc se tak blížila k Rúmu. tj. Malé Asii, a Přednímu východu, kde všude byli již také Turci, a proto římský papež v Mongolech hledal možné spojence proti Seldžukům. K tomu jej vedlo i matné tehdy v Evropě povědomí o existenci „kněze Jana“, nestoriánského mocného vládce kdesi na východě, v zemi, kde vládl mocný Čingis-chán. (Legenda ta souvisí s postavou kerejtského vládce O ng-chána, který byl jako jeho děd Marku z a otec Kur-ěakuz, tj. Cyriacos, nestoriánem, ale pak se stal „pohanem“, tj. buddhistou.) R. 1256 Mongolové nebezpečné ismáílovce zničili a pak táhl Hulegu proti chalífovi. 15. února 1258 vstoupil do Bagdádu, vyloupil město a ohromný poklad chalífův, chalíf u M usla'sima zajal a sám prý zabil a tak udělal konec abbásovské dynastii. Pak pokra-čoval dále na západ, avšak mamlúcký sultán Egypta Kutu z (1259—12C0) mongolské vojsko porazil, vyhnal je ze Sýrie a učinil konec jejich dalšímu pronikání na jihozápad.

Stát potomků Džučiových, zvaných v ruských letopisech „Zlatá Orda“, na západě sahal po řeku Dněstr a náležel k němu Krym, na východě sahal až k Irtyši, na severovýchodě náležela k němu říše Bulharů na Kamě, na jihu severní Kavkaz po Derbent, na jihovýchodě severní Chó-rezm s Urgenčem a dolním tokem Syrdarje. Také ruská knížectví byla poddána Zlaté Hordě jako vazalské státy, ale byla tu ponechána ruská knížata a jejich zřízení; jen byla občas loupena a pleněna. Zlatá Horda byla tedy velká mongolská říše, uměle vytvořená dobyvatcl-ským násilím cizích nájezdníků, násilně sjednotivších v jcclen celek rozmanité národy mluvící různými jazyky a vyznávající různá náboženství. První dva chánové Zlaté Hordy, Batu (1236—1255) ^íl Berke (1256—1266), zavedli ve svém státě stejný systém vlády loupeží a násilím, jaký vládl ve Střední Asii, v Azcrbájdžáně, v Gruzii, Arménii a Íránu. Mongolové, kteří sem přišli s Batuem, nestali se usedlíky, nýbrž pokračovali ve svém kočov-ném způsobu života na území rozsáhlých jihoruských stepí Dešt-i-Kipčaku (Polovccké stepi). Dříve tu kočovaly turecké kmeny. Mongolských kočovníků bylo méně než tureckých a turečtí byli na vyšší kulturní úrovni. A tak se již ve 14. století začali Mongolové asimilovat a obyva-telstvo Zlaté Hordy se stalo turkojazyč-ným. Proto jen nejstarší literární památka z tohoto území je psána mongolsky; je to nej zajímavější literární dílko v mongolské literatuře oné doby, rukopis na březové kůře z počátku 14. století, nalezený v hrobě u vesnice Podgornoje na levém břehu Volhy, a obsahuje lyrickou báseň, rozhovor matky se synem, odcházejícím do panské služby. Ostatní písemné památky z tohoto území jsou ovlivněny tureckým jazykem Kipčaků. Zlaté Hordě platil ruský lid těžkou daň zvláště tam, kde byla správa svěřena mon-golským darughačiům a baskakům.

V Íránu a Zakavkazí se vytvořila říše potomků Húle-gůových, tzv. „ílchánů“. Náležel k ní též Azerbájdžán, Arménie a Gruzie, zde však byly ponechány místní dynastie jako na Mongolech závislí vládci, poplatní daní i vojskem.

S velkým chánem se tyto dvě mongolské říše stýkaly málo a byly na něm fakticky nezávislé od konce 13. století. Příčiny rozpadu mongolského státu musíme hledat v nedostatku pevného hospodářského stmelení, jaké nemohl nahradit karavanní obchod, a v tom, že vládci ulusů byli závislí na místních feudálech a bohatých kupcích, o něž se opírali při vykořisťování podma-něných národů. Naproti tomu velký chán, sídlící v dalekém Karakorumu nebo později v ještě vzdálenějším Dajdu (Pekingu), měl dost co dělat s vlastním mongolským a čínským územím, a tak spojení mezi chány ulusů a jím brzy existovalo jen podle jména. Hospodářské základy jednoty byly podkopány také tím, že mnoho Mongolů opustilo Mongolsko a odko-čovalo s veškerým majetkem do dobytých území, Z té doby jsou například Mongolové v Afghánistánu. Přitom v dobytých územích bylo Mongolů nemnoho, neboť už ve vojsku Mongolů, když vyšli dobývat světa, většinu tvořili kočovníci Turci, sídlící tehdy v západní části Mongolská, v Tur-kestánu a na Sibiři. Kořist, kterou získali dobyvatelé za loupežných válek Gingischána a jeho synů a vnuků, obohatila hlavně vedoucí vrstvu, ale hospodářsky Mongoly nepozdvihla, a tak lze říci, že války jim nepřinesly žádné výhody, naopak je značně oslabily a Mongolsko samo jako dříve zůstalo zaostalou dobytkářskou zemí. Zato Mongolové, kteří se vystěhovali za těchto válek do sousedních dobytých zemí, podléhali novému způsobu života.

Většinou všude, kam přišli, se setkali s feudálním řádem, v Máveránnahru, v Íránu, Ázerbá-jdžánu, Arménii, Gruzii, u Bulharů na Kamě, na Krymu, v ruských knížectvích a ve střední Evropě. Méně kulturní kočovníci záhy podlehli vyššímu prostředí, do něhož se dostali. Feuda-lizace Mongolstva silně pokročila. Je to vidět už z Čingischánovy „jasy“, tj. kodexu, zachované jen ve zlomcích, z níž je patrna nová organizace po feudálním způsobu: mongol-ský lid je připoután ke svému pánu, je určen systém poplatků a daní. Ačkoli ještě dlouho přežívaly vztahy prvobytně pospolné, v době mongolské říše sestávají noj ani vojensko -feudální třídou. Při svých dobyvatelských výpravách zajímali Mongolové spoustu lidí, kteří se fakticky stávali jejich otroky. Používali jich při nejtěžších pracích, ve válce je posílali při do-bývání měst na nej nebezpečnější místa před sebou, a zajatí řemeslníci, které odvedli z dobytých, vyloupených a zničených měst, byli rovněž v postavení otroků.

V době, kdy Piano Carpini a Vilem Rubruk cestovali za svým posláním do Mongolská, se společenské postavení Mongolů silně měnilo. Počátkem 13. století byli v podstatě mongolští chovatelé dobytka svobodným lidem, žijícím v kmenových společenstvích nebo v kmenových svazech, i když pod čínským vlivem i vlastním vývojem se ukazovaly již příznaky společen-ských vztahů kočovného feudalismu. V polovici 13. století se však třídní rozklad tak prohloubil, že prostí kočovníci ztratili osobní svobodu a stali se nevolníky.

Celé Číny se zmocnili Mongolové postupně, vlastně až r. 1279, kdy Čingischánův vnuk Chu-bilaj dobyl jižní, sungské Číny. Hlavní město mongolské říše Karakorum se octlo na okraji držav, a tak již Móngke r. 1255 dal příkaz zřídit středisko říše u Dolon-núru a Chubilaj r. 1256 tu dal postavit město čínského jména Kchaj-pching. Móngke byl tehdy na vojenské vý-pravě proti jižní Číně a zanechal v čele sídla Karakorumu bratra Arigh-Buqu, který se po

Mongkově smrti roku 1259 pokusil zmocnit vlády. R. 12G0 sc však dal svými straníky zvolit v Kchaj-pchingu velkým chánem Chubilaj.

V jižní Čine se Mongolové setkali sc silným odporem. R. 1276 dobyli Chang-čou, tehdy hlavního města Sungú. R. 1279 bylo dobyto celé Čínv. Od r. 1267 bylo hlavním městem mongolské říše Chubilajem zřízené Dajdu (pozdější Peking) a Kchaj-pching přezván na San-gdu. R. 1267 Chubilaj přijal za jméno své dynastie čínský název Juan. Dynastie jím založená vládla nad Čínou do r. 1368, kdy poslední její představitel byl vyhnán z Číny. Juanská dy-nastie měla po Chubilajovi, zvaném čínskv Š'-cu, ještě osm panovníků.

Mongolští dobyvatelé Číny se tu setkali s jednou z nejstarších kultur světa. Chánové byli nu-ceni při ohromné početnosti obyvatelstva Číny používat dosavadního úřednického aparátu dál, neboť neměli zkušenosti s takovým množstvím lidí jiné kultury a jazyka, životního zamě-ření a společenské úrovně. Zemi rozdělili na deset íu, „cest“ čili oblastí, v jejichž čele byli Mongolové, avšak již v čele prefektur, okresů a újezdů byli Číňané. K potlačení bouřícího se čínského lidu byly v řadě oblastí rozmístěny mongolské vojenské posádky a zřízeny vojenské zemědělské usedlosti, kde vojáci žili se svými rodinami i dobytkem, konali vojenskou službu a přitom sc zabývali zemědělstvím a dobytkářstvím.

Mongolští chánové, mezi nimi i Chubilaj, povolovali ve své říši současnou existenci rozmani-tých náboženství, konfucianismu, buddhismu, taoismu, islámu a křesťanství, ale Chubilaj začal silně podporovat lámaistický buddhismus, zejména po tom, co si podrobil Tibet. Lámo-vé pak přicházeli z Tibetu do Číny a lámaismus se Šířil. Jeden z hlavních lamů Phagspa byl jmenován hlavou buddhistické církve v Tibetě, Mongolsku a v Číně. Sestavil pro Mongoly zvláštní písmo na základě tibetského, tzv. kvadratické, které velký chán ve své říši zavedl jako oficiální písmo, zejména pro mongolštinu, nový státní jazyk Číny.

Mongolové nezměnili ani způsob výroby, který nalezli v Číně, jen ho využili ve svůj pro-spěch. Mongolští chánové zkonfiskovali půdu, která na severu náležela Tinské a na jihu Sungské dynastii a feudálům, Část si jí ponechali, část dali mongolským vojevůdcům a nej-vyšším úředníkům. Mongolské panství upevnilo nevolnictví a útlak čínských zemědělců. Daně se zvětšovaly. Mongolští chánové v Číně a po jejich vzoru i v Iránu začali vydávat příliš velké množství papírových peněz, použivše tak čínských zkušeností z doby Tchangské a Sungské dynastie. Papírové peníze byly prohlášeny za jediný platební prostředek a obyvatel-stvo bylo nuceno je kupovat za zlato a stříbro. U poslušných Číňanů to vedlo k inflaci, kdežto v Íránu obchodníci stáhli zboží z trhu a donutili tak vládu odvolat, příkaz přijímat papírové peníze a vrátit se k dřívější měně.

Chubilaj musel dlouho bojovat se skupinami nepřátelských mongolských feudálů. R. 1264 porazil vlastního bratra Arigh-Buqu, který mu upíral právo na chánský prestol, a až téměř do své smrti r. 1294 bojoval o vládu nad Východním Turkestáncm a jižní Sibiří s Ghajduem, vnukem Ogedejovým, na jehož stranu přešel i Širke, syn Mongkův, když ho Chubilaj poslal proti Chajduovi; později r. 1289 bojoval chán s knížetem Najancm. Tyto vnitřní boje zdržova-ly rozmach válečných výprav Chubilajových za hranice Číny. Mongolská vojska táhla do Barmy, Kambodže, Annamu. Nebyly to výpravy zvlášť úspěšné, ale přece se nakonec Annám i Barma a vládcové Sundských ostrovů stali jeho vazaly. Zcela neúspěšné však byly jeho dvě výpravy do Japonska r. 1274 a 1281.

Ježto Chubilaj si usmyslil podporovat zejména tibetský buddhisrnus, nalézáme odraz těchto snah také v tibetský psané kronice mnicha Džigmeda Rigpaidordžeho, v „Lampě osvětlující drahocenné učení Vítězného“ (dokončené roku 1819); vypráví se v ní barokním stylem o „dě-jinách svatého náboženství ve velké mongolské zemi“. Skládá se ze dvou částí, z „pravdivého vyprávění o dějinách královského rodu a o tom, jak učení Vítězného (buddhisrnus) získalo vyznavače“. „Z jeho (tj. Ogedejových) obou synů nastoupil starší Gůjůk, narozený v Roce skotu, počátkem dvacátého devátého roku svého života na trůn a zemřel po panování, které trvalo pouhých šest mčsíců. Jeho mladší bratr Godan, narozený v Roce tygra, dosedl na trůn v dvacátém devátém roce svého života, vládl osmnáct let a pak zemřel. Thaičhi Tholoi měl čtyři syny; Mungkhea, Hwopilaie, Ulehua a Arig-Puhea. Ncjstarší z nich Mungkhe (mongolsky Mongkc) dosedl na trůn, když mu bylo čtyřicet šest let, a zemřel po osmi letech panování. Tento svěřil jednou pěti vojevůdcům, mezi nimiž byl jeho mladší bratr Hwopilai (Chubilaj, Kublaj), pateré vojsko. S ním táhli do pole proti Indii a zmocnili se lidu s černou pletí, lidu, který má na pohlavním údu drahokamovou ozdobu, a jiných kmenů, celkem třiceti sedmi, a čtrnácti velkých měst. Jeho mladší bratr, velký světovládce Hwopilai, narozený v Roce dřeva a vepře, dosedl na trůn, když mu bylo čtyřicet šest let, v Roce železa a opice. Vystavěl čtyři velká města, město Taitu, město Čhagan, město Hurijethu a město Langthing, jmenoval sna-živé muže prefekty a prováděl všecky královské výnosy a zákony, i ty, které vydali dřívější králové, co nejpřesněji a správně. A jak se praví u dpalmgona Klusgruba:

Pomocí úředníků znajících zvyky t

vládne král nám, svému lidu.

Všecky země podrobí své moci sám, jenom vlastní silou.

Tak si podrobil tento král mnohé velké říše, Čínu, Tibet, Mongolsko a ostatní země, které dřívějšími králi ještě nebyly podrobeny, a stal se slavným pod svým panovnickým jménem Tai-Juan. Tu se potvrdila slova dpalmgona Klusgruba:

Kdo štědrý je a nemyslí jen na sebe, říká jen čistá a pravdivá slova a jimi se řídí, za tím štěstí a dobrá pověst jdou stále jako jeho stín.

Poněvadž byl čistého smýšlení a pevný ve víře, nebyl žádostivý bohatství ani pokladů, byl obratný ve spojování zájmů duchovních a světských a velmi rozumný, svým poddaným vládl podle příkazů náboženství a měl ještě plno jiných předností, velebí a uctívají jej dodnes všichni Číňané pod jménem krále Jou Suna. Dal zničit spisy čínských bonpo-tousiů, většinou ohněm. Od doby krále Čhinggise až po dobu tohoto knížete byli po sobě podmaněny tyto ná-rody: modří Mongolové, přes čtyřicet tisíc domů, rudí Číňané, černí Tibeťané, žlutí Sarthagwolové, bílí Solongosové, lidé náležející k jedné a téže skupině vždy s jednou z pěti barev, dále čtyři další národy, Amazonky, Cugte, Gonruové (,Levé křídlo vojska⁴), lidé s jedním okem na hrudi a lidé se psí hlavou. Dále prý to bylo více než sedmdesát národů zcela od sebe odlišných postavou, krojem i způsobem života atd. Před-ně národ Khinčha neboli mongolsky Khemkhemčhe, jejichž země leží na severozápadě za Thorgodv. Sídlili na území vzdáleném tři tisíce doslechů od králova paláce. Lidé oné země byli většinou bohatí, mnozí z nich vlastnili deset tisíc krásných koní. Měli modré oči a rudé vlasy, vzhled a postavu měli ošklivé a stále užívali rozmanitých druhů zbraní. Dále území za touto krajinou, kde prý léto a dny jsou dlouhé a noci velmi krátké, až k menším zemím na východě a na jihu: Gwoli, Manclžu, k ostrovům Gžipenu, Hphusangu, Sijanlo, Žijangu atd; a na jihozápadě až do středu Indie a k hranici Kašmíru.

Počet velkých a malých klášterů a chrámů, náležejících říši tohoto krále, byl podle Modré knihy 42 318, větších a menších řádových společností bylo celkem 213 100. Velkých měst s označením hphu bylo prý 169, středních zvaných čeu 240, malých měst zvaných žian 398. Dále bylo malých měst zvaných ui 1165, úředníků vnějších záležitostí, vyšších i nižších, 2730, úředníků vnitřních záležitostí 121.

Když pak tento vládce po dvacet let vládl po způsobu mongolských vládců, dal přednost čín-skému zřízení a zákonům a sedři pak ještě na trůně patnáct let, celkem tedy třicet pět let, a jeho velká sláva jakožto 'khorlos-bsgjurby Seěhen-rgjalpa pronikla do všech zemí. V osmde-sátém roce života, v Roce ohně a opice, vešel do země bohů.“

Četná spojení Číny se zahraničím ještě před jüanskou dobou a podpora, kterou Mongolové poskytovali obchodnímu podnikání, přispívaly pronikání Evropanů do Mongolská a do Číny. Mongolská vláda ochotně podporovala obchodní spojení se zahraničím, neboť v tom právem spatřovala důležitý pramen státních důchodů. Jedním z nej-ranějších cestovatelů za obchod-ními cíli do Clvubilajovy říše byl Benátčan AI a reo Polo, jehož zpráva, zapsaná staroíVaucouzsky Rusticianem r. 1298, má velký význam pro naše znalosti Mongolská, Číny a Asie v oné době vůbec.

Po Chubilajovi následoval jeho vnuk Tcmíir s titulem Oldžejitii-chaghan (1295—1307). Za jeho vlády byl uzavřen mír s Annamem, zavedeno spojení s Indií, dokončena válka s Chajduem a potlačeno národní povstání v Jiin-nanu. Po něm následoval jeho bratranec Chaj-san (1308 až 1311) s titulem Küliig-chaghan. Pak následovala řada císařů, z nichž většina zemřela v nedospělém věku a kteří byli jen loutkami v rukou skupin mongolských feudálů. V době vlády Jiianskc dynastie vlastní Mongolsko bylo vždy jen územím, nad nímž vládl ná-sledník trůnu jako císařův náměstek. Poslední jiianský císař Toghon-Temür, čínsky zvaný Šun-ti, vládl v létech 1333 -1368. Jeho vláda je význačná zesíleným vykořisťováním čínských poddaných a vzrůstajícím porušováním zákonů, zvůlí mongolské správy a velkým ochuzením všeho lidu. Hladomor byl častý a zahynula při něm spousta lidí.

Z této doby, kroku 1330, máme zprávu v čínské kronice mongolské dynastie, v Jüans', o tom, že mongolský císař Wen-eung (mongolsky zvaný Tob-Temür, 1329-1332, prapravnuk Chubi-lajův) vytvořil pluk Rusů (čínsky Wu-lo-s' z mongolsko-tureckého Urus) pod velením desetitisícníka 3. stupně. Tento pluk měl titul „Vždy věrná ruská osobní stráž“ a byl postaven pod přímou kontrolu válečné rady. Těmto Rusům bylo uděleno 140 tingů zemědělské půdy severně od Pekingu, aby tain udělali tábor a vytvořili vojenskou kolonii; dostali zemědělské nářadí a bylo jim uloženo dodávat císařské tabuli všecky druhy zvěře a ryb, které tam uloví. Jinde čteme v téže knize, že kníže Džanggi věnoval r. 1332 císaři 170 ruských zajatců a dostal za to peněžitou odměnu. Kníže Jen-Temiir věnoval císaři 1500 ruských zajatců atd. R. 1334 byi jmenován Bajan velitelem císařské osobní stráže, složené z Mongolů, Kipčaku a Rusů. Podobně sloužili Mongolům hojně kavkazští Alani (jejich potomci jsou nynější Osetinci); životopisy jejich významných mužů při dvoře a ve vojsku podává v několika kapitolách zmí-něná kronika Jüan š

R. 1337 začala v Číně povstání proti Mongolům a také v Mongolsku se bouřil potomek Oge-dejův. R. i368 Tog-hon-Tenuir prchl z hlavního města. Tím skončila v Číně vláda Jitanské dynastie. Rádi věříme, že bylo těch krásných dnů vlády v Číně poslednímu mongolskému vládci upřímně líto, když čteme historickou clcgii, kterou se v mongolské kronice „Altán To-bči“ (Zlatý souhrn) s Čínou loučí:

Moje Dajdu, plné drahocenností všeho druhu, plné

jednoduchosti i krásy, má žlutá rovina Sangduská, letní sídlo dávných chánů! Můj Kchaj-pching — Šangdu, chladné a krásné! Moje Dajclu, teplé a krásné! Moje ubohé Dajdu, ztrace-né v Roce bílého zajíce, tvůj krásný kouř, když vyšel jsem ráno na výšinu! Laqu a Ibaqu, vy jste přede mnou mluvili, před Uqaghatu-qaghancm, a já jsem znal pravdu vašich slov,

a přece jsem zahodil své ubohé Dajdu!

Hleděl jsem na své nojany i na lid zrozený bez vědomostí,

a opustil jsem je s pláčem!

Jako bych se stal červeným dvouletým býčkem, opuštěným na pastvě. Můj osmistranný bílý suburghane, rozmanitým způsobem vystavěný,

moje pevnosti Dajdu, devíti drahocennostmi zdokonalená,

kde jsem sídlil jako vládce velkého lidu,

moje velká pevnosti Dajdu, čtyřstranná, se čtyřmi branami,

kde jsem sídlil jako vládce svých Čtyř stotisíců

mongolského lidu! Zatímco jsem šířil zákony náboženství, když jsem si přivykl, ztratil jsem svou ubohou pevnost Dajdu. Má ubohá pevnosti Dajdu, odkud čas od času já karauly svého mongolského lidu jsem obdivoval, moje město, kde zimu jsem trávil, můj Kchaj-pching — Šangdu, mé letní sídlo, mé překrásné žluté pláně! Má chyba, že neposlechl jsem slov Laquo-vých a Ibaquových…

Pád Jůanské dynastie urychlil proces rozpadu říše. Bitva na Kulikovském poli r. 1380, v níž Rusové porazili východoevropské Mongoly, vedla ke konečnému svržení tatarského jha na Rusi. Pod praporem Dimitrijc Donského, moskevského knížete, se tehdy sešli Vladimirci, Suzdalci, Rostovci, Jaroslavci, Bělozerci, Muromci, Brjanci a Psko-viči, patrně i část novgo-rodského vojska, ačkoli novgorodští bojaři nesympatizovali s politikou moskevských knížat a drželi se litevské orientace, která občas navazovala spojení s Tatary.

TAMERLÁN

V té době začal ve Střední Asii hrát významnou historickou a politickou roli mladý vládce Mávcránnahru

Timur, zvaný v historii Tamerlán, „Timur Chromec“ (1370 —1405), v ruských letopisech nazývaný Timur Aksak. K tomu se utekl o pomoc zlatohordský princ Tochtamyš v bojích s tzv. Ak-Hordou, Bílou Hordou, čili, jak se o ní mluví v ruských letopisech, Modrou Hordou, která byla z vojenského mongolského hlediska levým křídlem ulusu Džučiova čili Zlaté Hor-dy.

Timur se narodil r. 1336 v Keši poblíže Samarkandu jako syn emíra Turghaje, náčelníka větve kmene Barlasů, a ve svých 33 letech se sám stal náčelníkem Čaghatajů a neustále vedl války v Íránu a v okolních krajích. Podnikl i výpravu do Indie, aby vykořenil nevěřící, a zemřel, když se chystal napadnout Čínu. Územím Ak-Hordy bylo údolí Syrdarje a stcpní prostory nynější-ho Kazachstánu a západní Sibiře čili východní území Dešt-i-Kipčaku. Tureckých kmenů zde bylo tak mnoho, že mongolští dobyvatelé se jim brzy přizpůsobili a poturčili se. K těmto pot-určeným Mongolům náležely i mongolské kmeny Džalajrů a Barlasů. „Tajná kronika Mongolů“ dosvědčuje hned na počátku (odst. 46), že Barulasové čili Barlasové byli Mongo-lové, podobně jako Chongirati čili Kungrati a Mangyti čili Manguti (tito se tehdy začali nazývat Nogajci).

Tochtamyš byl potomek Džučiův a příbuzný a soupeř Urus-chána (1361 —1381), který se chtěl zmocnit vlády v celé Zlaté Hordě a stavěl se proti chánu Mamajovi. Když Urus-chán dal Tochtamyšova otce popravit, syn se utekl k Tamerlánovi do Samarkandu. Ten v tom viděl příležitost, jak oslabit Ak-Ordu, neboť se usilovně zabýval sjednocováním Střední Asie v je-dinou říši a silná Zlatá Horda byla mu v tom nebezpečná. Tamerlán přijal Tochtamyše jako vazala a poslal jej proti Kutlugh-Buqovi, synu Urus-chána. Tochtamyš však neměl v boji štěs-tí a byl dvakrát poražen. Když jej Tamerlán nechtěl nepříteli vydat, došlo mezi oběma chány k válce v i. 1375—1377. Konečně r. 1377 Tochtamyš jednou zvítězil a prohlásil se chánem Bílé Hordy a pak si podmaňoval Povolží.

V tehdejší době bylo zakořeněno mínění, že chánem může být jen potomek Čingischánův. Proto Tamerlán, ačkoli měl část území bývalé říše Mongolů ve svých rukou, nepoužil pro sebe titul „chán“, nazýval se jen cmírem a chlubil se tím, že by mohl mít titul „gurgan“ (z mongolského guregen, „zeť“, rozumí se Čingischánův), neboť měl za ženu vdovu po emíru Huscjnovi, která byla dcerou chána Gazana, a ten byl z rodu Cingischánova; a tak se pokládal za příbuzného Čingischánova. I jinak se choval Timur jako Mongol. Perský historik 15. století Abd-ar-Razzák Samarkandí zachoval nám zprávu o Tamerlánově vojsku, které bylo organi-zováno zcela tak, jak to víme o vojsku Čingischánově podle zprávy jiného perského historika, D/uvajního, a z „Tajné kroniky Mongolů“. Tamerlán tak opět využil starobylých stepních vojenských tradic, které sahají až do dob dávných Siung-nuů, Hunů.

Tochtamyš, který si předsevzal podřídit si celou Zlatou Hordu, stal se teď hlavním nepřítelem chána Mamaje. Mamaj, poražený Rusy, ustoupil, od Kulikovského pole (při ústí řeky Něprja-dvy do Donu), ale na břehu Kalky byl poražen Tochtamyšem a prchl do Kaiy (l-eodosic na Krymu), tehdy bohaté janovské kolonie na Černém moři; tam byl zabit. Konec tatarské vláclv 11a území Ruska to tedy ještě nebyl, neboť zanedlouho přitáhl Tochtamyš k Moskvě (r. 1382) a dobyl ji. Tochtamyš znovu ve svých rukou spojil celou Zlatou Hordu kromě území, na němž vládl Tamerlán, tj. kromě Ghéjrezmu. TochtamyŠova moc sahala však až na Litvu. Litcvský kníže a polský král Jagielo byl Mongolům příznivě nakloněn, neboť v nich viděl podporu svých nároků proti Rusům, a Tochtamyš v něm viděl po mongolském způsobu svého vazala.

Tochtamyš měl nyní v úmyslu zmocnit se i Chórezmu, kde vládl Tamerlán, a dal tam razit peníze se svým jménem. Tamerlán se tehdy zabýval záležitostmi Iránu, jehož severovýchodní část ovládal, a r. 1385 poblíže Sultáníjc zvítězil nad ázerbájdžánským sultánem Ahmadem z dynastie Dža-lajrovců. Tochtamyš vytáhl na Tabríz, dobyl ho a táhl dál na západ a navazoval přitom proti Tamerlánovi spojenectví s Egyptem. R. 1387 došlo k prvému střetnutí mezi Tochtamyšem a Tamerlánem, a Tochtamyš byl poražen. Zanedlouho však Tochtamyš přitáhl do Buchary a vyloupil Máveránnahr až po Amudarju. Tamerlán se vrátil z Íránu a opět se zmocnil Chórezmu. Když se Tamerlán chystal postavit radikálně proti Tochtamyšovi, měl už Tochtamyš ohromné vojsko, složené z Turků, Mongolů, Rusů, karnských Bulharů, Čerkesů, Alanů, Mokšů, Baškirů i obyvatel krymské Kafy (Feodozie) a Azaku (Azova). R. 1388 vytáhl Tamerlán proti Tochtamyšovi ze svého hlavního města Samarkandu a porazil část Tochtamy-šova vojska, ale Tochtamyš odtáhl do svých stepí. Tak došlo k rozhodnému boji až teprve r. 1391.

Tamerlán byl znamenitý vojevůdce. Vojsko měl organizované podle způsobu Čingischánova, ale poněvadž bojoval téměř nepřetržitě od r. 1372 do r. 1405, jeho organizaci značně zdoko-nalil; svědčí o tom hlavní prameny Tamerlánovy historie z 15. století, např. Nizám-ud-dín Šámí, Šaraf-ud-dín Alí Jazdí, Ibn-Arabšáh, Abd-ar-Razzák Sa-markandí i Španěl Ruy Gonza-les de Clavijo. Tamerlánova nová středoasijská říše byla typickým sjednocením feudálních panství. Jednak tu byla stará íránská knížectví na území Máveránnahru i na území vlastního Íránu, v jejichž čele stály místní dynastie, jednak nově vzniklé feudální jednotky, v jejichž čelo Timur postavil své syny a vnuky, jednak tu byly achšány (kočovné kmeny), íl a vilájat (lid a oblast), které rovněž patřily k feudálnímu panství. Byl tu opět systém tůmenů, „desetiti-síců“, jako v době Čingischánově, a s nimi měl Tamerlán spojení pomocí taváčiu nebo tavádžiů, svých adjutantů, kteří svolávali vojska v případě potřeby.

S Tochtamyšem bojoval Tamerlán několikrát. Svedli spolu dvě velké bitvy, r. 1391 u Kun-duzčc a r. 1395 na Tcreku. Nového bojového pořádku užil také v bitvě s os-manským sultánem Bájazídcm u Ankary r. 1402. Vojsko Tamcrlánovo bylo totiž nejen jízdní, ale i pěší, a pěchota se u něho stala významným vojenským činitelem, např. také v bitvách za Tamerlá-novy výpravy do Indie roku 1398…..1399, kdy dobyl, zpustošil a vyvraždil obyvatelstvo Talamby, Bhatnairu, Lóní, Láhauru, Dillí (Delhi), Míratu a pak s ohromnou kořistí a četnými zajatci odtáhl zpět, zanechav za sebou poušť a smrt tam, kde později měl vládnout jeho pozd-ní potomek Bábur, zakladatel indické dynastie Velkých Mughalů. Dělostřclectvo se však ve východní Evropě objevuje dříve než ve vojsku Timurovč. R. 1382 stříleli Moskvané na Toch-tamyšovy Tatary z primitivních děl „ťufjaků“ a už předtím r. 1376 obyvatelé Bolgaru tak stříleli na Rusy.

K boji proti Tochtamyšovi se vypravil Tamcrlán ze Samarkandu r. 1390. Táhl přes Taškent, kde zimoval, Chodžend, Otrar a Kazachstán, a na jaře r. 1391 se zastavil na Ulugh-daghu a dal tam na svou památku vytesat nápis, nyní zvaný Karsakpajský (na hoře Altynčuku ve stře-du Kazachstánu, nyní v Eremitáži v Leningradě), o 3 řádkách arabských a 8 řádkách ujgurským písmem a čaghatajským (čili starouzbeckým) jazykem. V něm se sděluje, že on, sultán Túránu, s vojskem 200 000 mužů táhne proti Tochtamyšovi. Táhl dál přes řeku Tobol, Ural (Jajk), Samaru a Iik a hledal nepřítele, až jej nalezl u Kunduzče (nyn. Kujbyšcvská ob-last). A s velkým krve-prolitím jej 18. dubna 1391 porazil.

Ani tato porážka však ještě nerozřešila osud Zlaté Hordy. Tochtamyš opět hledal spojenectví proti Tamerlánovi v Egyptě, jak to činil již dříve a jak to činili jeho předchůdci ve Zlaté Hor-dě, když se svářili se svými mongolskými příbuznými, húleguovskými ílchány v Íránu. Tochtamyš hledal také sblížení s Litvou. R. 1393 jsou jeho poslové u krále Jagiela v Krakově. Ale 15. dubna 1395 Tamerlán znovu porazil Tochtamyše na řece Tereku; pronásledoval jej, ale nezajal, neboť Tochtamyš prchal až do vzdáleného Bolgaru. Tamerlán pak táhl dále na západ, k Donu, a odtud zamířil na ruská města na severu, o nichž však, jak se zdá, neměl do-statečnou představu. Vtrhl do rjazaňské oblasti a odtud se obrátil na jih, ale neodvážil se boje, k němuž se proti němu chystal velký kníže Vasilij Dimitri-jevič. Tamerlán táhl dál přes Azov, Kubáň a Dagcstán, tam dobyl horských pevností Kuly a Tausu, v zimě r. 1395/6 zamířil na Hádží-Tarchán (nyn. Astrachan) a Saraj-Berke, hlavní město Zlaté Hordy. Tato velká centra bohatství, obchodu a moci Zlaté Hordy zničil. Zlatá Horda se tak stala druhořadým státem.

Tamerlán těmito výboji a zničením velkých obchodních center, jako byl chórezrnijský Urgenč r. 1388, v 1.1395/6 Astrachan, Saraj-Berke a Azov, přerušil provoz na rušné obchodní ccstě z východní Evropy přes Zlatou Hordu a Střední Asii do Číny. Po porážce Tochtamyšově nastá-vá také rychlý úpadek tržišť a řemeslné výroby po všem tom rozlehlém a nedávno ještě bohatém kraji. O tomto úpadku nám došly velice cenné zprávy dvou Benátčanů, Josafata Bar-bara a Ambrosia Contariniho, kteří cestovali po jihovýchodní Evropě v 15. století. Barbaro navštívil r. 1436 a v následujících letech tatarské stepi mezi Azovcm a Astra-chaní. Dříve Astrachaní šel obchod hedvábím a kořením do Azova a po galérách do Itálie. V 30.—40. le-tech 15. století tento obchod odumřel a tovary z Dálného východu se do Evropy dostávaly přes Sýrii. Contarini byl v Astra-cháni r. 1476 a rovněž mluví o zašlé obchodní slávě Astra-chanČ.

Tochtamyš se však nevzdal nároků na vládu v ulusu Džučiově ani tehdy a r. 1396 se vypravil na Krym, kde oblehl Kafu (Feodosii), jak o tom v 14. a 15. století podávají zprávu arabsky píšící egyptští historikové i kastilský vyslanec Clavijo, poslaný ke dvoru Tamerlánovu do Samarkan-du a pobývající tam r. 1404. Tochtamyšovi však vyvstal jiný soupeř v Čingisovci Timur-Kutlugh-oghlanovi (turecké „oghlan“ odpovídá mongolskému „kobegiin“ a obé zna-mená „syn“, tj. princ z vládnoucího rodu). Tochtamyš před ním utekl na Litvu ke knížeti Vitovtovi, jak o tom podávají zprávu ruské letopisy. Nový zíatohordský chán požadoval jeho vydání. Vitovt jej nevydal a hrozil válkou, neboť již dvakrát, r. 1397 a 1398, bojoval s Tatary úspěšně.

Vitovt měl v úmyslu podřídit si Zlatou Hordu, až by pomohl Tochlamyšovi opět k trůnu. Vy-táhl s vojskem a děiv a postavil se proti Timur-Kutlughovi na řece Vorskle. Timur-Kutlugh chtěl s ním uzavřít mír, ale tu přišel zlatohordský kníže Jecligej z kmene Mangytů a postavil se litevským vojenským silám, na jejichž straně bojovali také příslušníci německého rytířské-ho řádu. Vitovt byl ponížen a tak litevské vojsko spolu s Němci a Tochtamyšovými Tatary se dalo na útěk. Timur-Kutlugh s Jedigej em se hnali za nimi a zpustošili kyjevské a litevské země. Š pan cl Clavijo pak podává zprávu, že „Toktamis, císař tatarský, a Tamurbek se usmí-řili a spolu se pokoušeli oklamat Ediguje“. A dále: „Tento Toktamis a synové jeho jsou živi a v přátelství s Tamurbckcm.“ Byl tedy živ ještě r. 1406, ačkoli jej Jedigej všude pronásledoval. Brzy potom byl jím však zabit. Timur-Kutlugh zemřel r. 1406 a vlády nad rozpadající se Zla-tou Hordou se zmocnil Jedigej, kterého ruské letopisy líčí jako „nejlstivější ho a nejdravějšího z vládců Zlaté Hordy“ a který se stal též hrdinou nogajského eposu.

Když 18. února 1405 za studené zimní noci v Otraru zemřel Tamerlán, který právě chystal válečnou výpravu do Činy, nastaly v jeho říši sváry, které způsobily, že se Střední Asie již nikdy nemísila do záležitostí východní Evropy. Jedigejovi se podařilo zmocnit se na několik let Chórezmu a Tamerlánův nástupce Ulúgh-bek (vládl 1409 až 1449), velký učenec, nebyl s to zvládnout Bílou Hordu. Ruská knížata pak ponenáhlu Zlatou Hordu ničila. R. 1407 připlul na lodích po Volze velký kníže tverský a Jedigeje porazil.

Zlatá Horda v této době vnitřních rozmíšek, chaosu a politické anarchie ztratila veškerý svůj vliv na záležitosti východní Evropy. Pak do Dešt-i-Kipčaku přitáhli kočovníci ze Západní Sibiře v čele s uzbeckým chánem Borakem; porazili zlatohordského chána Ulúgh-Muhammada a ten zase prchl r. 14.24 k litevské mu Vitovtovi. Boj pokračoval jak mezi zlato-hordskými feudály, tak mezi Ulúgh-Muham-madem a Moskvou. Nejbohatší a nejkulturnější oblasti Zlaté Hordy, Krym a Bolgar, odpadly. Vzniklo Krymské chánství, založené Hádží Gircjcm r. 1449 (vládl dor. 1466), a Kazaňské (Bolgarské) chánsíví, založené Ulúgh-Muham-madem nebo jeho synem Mahmútukem r. 1437 nebo 144“). Objevila se zvláštní tatarská va-zalská knížectví na území Raisi a na ruském území poddaném Litvě - Moskvě poddané knížectví Kasimovské a Litvě poddané Jagoldai v Kurské oblasti. Následující desítiletí jsou plná stálých bojů mezi Rusy, Litvany, Tatary krymskými a povolžskými i s novou na jihu Evropy se objevivší mocí, osmanskými Turky. Když r. 1481 chán Ahmad byl na břehu Doncc zabit v bitvě s Ajbekem, blíží se již neodvratně konec Zlaté Hordy, neboť žádný z tamních vládců neměl schopnosti k vytvoření silného státu. Mongolové jakožto obávaná mocnost zmi-zeli z Evropy. Měli do ní přijít až opět po několika stoletích v podobě západomongolských Kalmyků, kteří se objevují na Jajku a Volze v letech 1613—1644.

Pavel P o u c h a

OBSAH

Tři poutníci a jejich doba 7

Cesta bratra Jana de Piano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána

Úvodní poznámka 17

1. O poloze, podnebí, vládci a přírodě země Tatarů 19

2. O vzhledu a zvycích obyvatelů 20

3. O jejich způsobech a nezpůsobech 22

4. O jejich zákonech a obyčejích 24

5. O jejich náboženství 25

6. O jejich pověrách 26

7. Říše Mongolů 28

8. O válce s Kitaji 39

9. O tažení proti Indii 31

10. O psích lidech a národu Buri-Thabet 31

11. Válka v Kaspických horách a proti jeskynním

lidem 32

12. Čingischánovy zákony 34

13. Pravomoc císaře a jeho knížat 35

14. O zvolení Ugcdeje císařem. Tažení Batuovo 36

15. Tažení Džormaghunovo 38

16. Jak Tataři vedou válku 39

17. O podrobených zemích 41

18. O obraně proti Tatarům 43

19. O naší cestě k předním hlídkám Tatarů 44

20. O prvním setkání s Tatary 46

■?i. Přijetí u Korenzy 47

2'.2. U dvora Batuova 48

23. Odjezd od Batua. Kumáni a Kanglové 50

24.. V prvním císařském ležení 51

2“). Příjezd ke Kujukovi 52

26. U dvora 53

27. Jak se Kuj ok stal vládcem říše 55

28. Osobnost Kujukova a jeho pečeť 56

29. Přijetí u Kujuka. Ostatní vyslanci 57

30. Jak se císař rozloučil se svou matkou.

Smrt Jaroslavova 58

31. Rozhovor s císařem a výměna dopisů 59

32. Rozloučení 61

33. Cesta domů 62

Dopis Kujuk-chána papeži 63

Cesta bratra Viléma z Rubruku ke dvoru M a n g u - c h á na

Uvodili poznámka 67

j. O městech a zemích, kterými jsme projeli cestou

k Tatarům 69

2. O Tatarech a jejich domech 73

3. O jejich ložích a nádobách 74

4. O nápojích 75

5. O tom, co jedí 76 (i. Jak se dělá kosmos 77

7. O zvířatech, která jedí. O jejich oděvu 78

8. O jejich účesech. A o ženských šatech 80

9. O povinnostech a práci tatarských žen a o jejich svatbách 81

10. O jejich soudnictví a pohřbech 82

11. O prvním setkání s Tatary a o jejich nevděčnosti 84

12. O sídle Skakatajově. Jak křesťané nepijí kosmos 85

3O0

13. O tom, jak na Svatodušní svátky k nám přišli Alanové 87

14. O Saracénovi, který se chtěl dát pokřtít 88

15. O trápení, které jsme zakusili, a o kumánskýeh po-hřbech 90

16. O Sartachově panství a jeho podda-ných 93

17. Sartaehův dvůr a jeho nádhera 94bookmark55)8. Jak nás vypravili k Batuovi 96

19. Jak si Sartach, Mangu-chán a Kujuk-chán váží křesťa-nů 98

20. O Rusech, Uhřích, Alanech a o Kaspickém mo-ři 100

21. Batuův dvůr 101

22. O naší cestě k Mangu-chánovi 105

23. O řece Uralu a různých zemích a li-dech 107 2 4.bookmark60O hladu, žízni a jiných trampotách 108

25. O popravě Buriho a sídlech Teutonů 110

26. O nestoriánech, Saracéncch a modloslužebnících 112

27. O chrámech, modlách a ctění falešných bo-hů 113

28. O různých národech a o lidech, kteří jedí vlastní rodiče 113

29. O Kitaji neboli Číně. Smrt Kujuk-chána a spiknutí proti Mangu-chánovi 117

30. Nás příchod ke dvoru Mangu-chána 121

31. Arménský mnich u dvora Mangu-chána 123

32. Zima v Karakorumu 125

33. Přijetí u Mangu-chána 126

34. Odchod našeho průvodce. O ženě z Lotrin-ska 129 33.bookmark70O pařížském zlatníku Vilémovi 130

36. O knězi Theodolovi a o chánových zvě-dech 131

37. Mnich Sergius. O slavnosti v chánově do-mě 133

38. O chánově dvoře a náboženských obřa-dech 134

39. Věštby ze spálených kostí 13G

40. Jak mnich vyléčil nemocnou princeznu 139bookmark754r. Cesta do Karakorumu 141

42. O zrůdných tvorech a o Kitaji 142

43. O papírových penězích a písmu Kitajů 143

44. O stížnosti strážců 144

45- O teologických sporech a zásobách od chána 14.5

46. Chánův palác v Karakorumu 147

47. V Karakorumu 149

48. O nemoci mistra Viléma 150

49. O bratřích Mangu-chánových a jejich vojsku 152

50. () našem posledním slyšení u chána 155 5г. Jak mongolští čarodějové vyvolávají ďábla 158

52. O slavnosti v Karakorumu 161

53. Chánův dopis Ludvíku Svatému 162

54. Zpáteční cesta a setkání se Sartachem 165

55. Návštěva u Batua a setkání s našimi lidmi 167

56. Saraj a Sumerkcur 168

57. Zemí Alanů 169

58. Alexandrova Železná brána 169

59. O bitvě mezi Tatary a Turky 171

Ruy Gonzalcs de Clavijo: Poselstvo к Tamerlánovi

Úvodní poznámka 179

ŽIVÁ DÍLA MINULOSTI

SVAZEK 40

Řídí Jitka Křesálková

PUTOVÁNÍ K MONGOLŮM

Z různých vydání vybral a přeložil, úvodem a úvodními poznámkami opatřil Edgar Knobloch. Doslov, poznámky a vysvětlivky napsal Pavel Poučka. Fotografiemi opatřil Miloš Hrbas.

Obálku, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Sklenář.

Vydalo Státní nakladatelství krásné litera tury a umění, n. p., jako svou 1902. publikaci v re-dakci krásné literatury. Praha 1964. Odpovědný redaktor Miloslav Žilina

Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ, Praha. 20,38 autorských archů, 20,81 vydavatelských archů (z toho textu 19,87 autorských archů, ilustrací 0,51 archů) — D 07*40452 — Vydání první Náklad 1950 výtisků

01 - 178 - 64 13/2 ~ Vázané 18,50 Kčs — 63.VIII-2

PUTOVÁNÍ K MONGOLŮM

CESTA JANA DE PLANO CARPINIHO KE DVORU KUJUK-CHÁNA

CESTA VILÉMA Z RUBRUKU KE DVORU MANGU-CHÁNA

RUY GONZALESE DE CLAVIJO POSELSTVO K TAMERLÁNOVI

Praha 1964 Státní nakladatelství

krásné literatury a umění

1 Vida y hazaňas del Gran Tamorlan – uvádí se někdy jako titul celého díla.

2 î'kiî/.ky rukupisu dila l'Iaim ( :;ir|»iniln»,

Z Gádizu na Rhodos 181

2. Z Rhodu do Pery 187

3. Cařihrad 193

4. Cařihrad (pokračování) 197

5. Z Pery do Trapezuntu 202

6. Z Trapezuntu do Arzindžánu 209

7. Z Arzindžánu do Choje 218

8. Z Choje do Sultáníje 223

9. Ze Sultáníje do Níšápúru 231

10. Z Níšápúru k Oxu 239



---

Počet shlédnutí: 33