Jaký je obecný pohled české společnosti na squatery? Opravdu si každý pod tímto pojmem představí zanedbané mladé lidi, užívající drogy a neoprávněně obsazující cizí majetek? Nebo již naše společnost dosáhla takového stupně vývoje, že tento společenský jev chápe jako projev svobodné vůle, vyjádření životního názoru a osobitého životního stylu, podporující rozvoj specifické kultury? Kdo z nás je ochoten strávit nějaký čas ve společnosti squaterů, aby se skutečně přesvědčil o životních podmínkách a především o skutečných důvodech volby takovéhoto životního stylu? Po zamyšlení nad těmito otázkami jistě dospějeme k názoru, že pohled české společnosti na subkulturu squaterů se bude více či méně lišit.

Cílem práce bude v prvé řadě objasnit pojem squating. Zamýšlely jsme se nad otázkou, co si většina obyvatel České republiky o squatu myslí. Troufáme si tvrdit, že většina společnosti již jen nepokrčí rameny, ale začne zaujatě diskutovat o právu obsazovat či neobsazovat domy. Jsme toho názoru, že drtivá většina obyvatel si představí polorozpadlé, špinavé domy s vytlučenými okny a uvnitř se povalujícími bezdomovci, kteří se každý večer posilují tím nejlevnějším alkoholem, který se dá koupit. Cílem práce bude zjistit, jestli se opravdu naše výše zmíněné odhady o názorech lidí budou shodovat, nebo jestli jsme naše spoluobčany podcenily. Za cíl literární rešerše si dáváme popsat stručně pojem squating a ukázat, že squating není pouhým obsazováním rozpadlého domu partou bezdomovců či narkomanů, ale že se jedná o masové hnutí, které společnosti ukazuje, že se dá žít i jinak, než je většina lidí zvyklá.

Výzkumnou otázku jsme položily tak, abychom zjistily hlavní důvody pohledu české společnosti na squatery v ČR.

„ Jaký je postoj čechů ke squaterům?“

Dále jsme se rozhodly položit si pro upřesnění tématu ještě druhou otázku.

„ Jaký je život squatera v České republice?“

Jelikož nás zajímal i rozdíl v postojích mezi generacemi a mezi pohlavími, rozhodly jsme ještě vytyčit dvě podotázky. Podotázky

1) Jaký je rozdíl v postoji ke squaterům mezi generacemi?

2) Jaký je rozdíl v postoji ke squaterům mezi pohlavími?

V literární rešerši stručně popíšeme pojem subkultura, neboť squateři subkulturou jsou stejně jako byli např. Hippies. Výzkumnou otázkou naší práce však je: Jaký je postoj čechů ke squaterům? Tématem squatingu se dosud zabýval pouze jediný autor, který nedávno napsal knihu popisující českou a zahraniční squaterskou scénu. Vlastimil Růžička je autorem knihy „Squaty a jejich revoluční tendence“. Kniha pojednává o vývoji squatingu v České republice od roku 1989. Autor ve své knize nabízí pohled na českou squaterskou scénu. Ve svém díle uvádí jeden rozhovor se squaterem, který doprovází přepisem novinových článků a fotografiemi. Petr Zídek z Lidových novin (autor recenze) napsal o knize, že je vůbec první publikací o squatingu v České republice. Pojmem subkultura se dosud zabývalo mnoho autorů. V roce 1947 definoval subkulturu Gordon, dále se tématem zabýval F. H. Tenbruck a T. H. Holmes.

Subkultura (z lat.sub = pod + kultura) je soubor specifických norem, hodnot, vzorů chování a životní styl, který charakterizuje určitou skupinu. Jedná se o menšinovou kulturu v rámci širšího společenství, jíž je tato skupina součástí. Vztah minoritní a majoritní skupiny charakterizuje často pnutí, které někdy vyústí až v konflikt. Obecně se pojmu subkultura používá pro nevědomě vytvořenu, nebo spontánně vzniklou podmnožinu společenství. Subkultura má tendence se vůči svému okolí vymezovat, vyvíjet na něj tlak, nebo se ostře vyhraňovat. Lidé tvořící subkulturu se často vymezují vůči myšlenkovým, kulturním a politickým hodnotám a navenek se projevují zejména odíváním a změnou životního stylu. Z lidské potřeby úcty a uznání, zejména u mladších jedinců, vyplývá touha se začlenit do určité subkultury. Subkultura často vzniká na základě kombinace několika činitelů, např. etnická příslušnost, věk, náboženství, politická orientace, vzdělání apod. Subkultury mohou svou povahou, či výrazně kritickým postojem vůči majoritě, dospět až do stádia kontrakultury. Kontrakulturou se rozumí subkultura, která vytváří a reprodukuje normy, které kontrastují s hodnotami většinové kultury. Nejde tedy jen o pouhou odlišnost, ale především o radikální odmítání. ¹⁾

V roce 1947 Gordon definoval subkulturu jako „pododdělení národní kultury, složené z kombinace sociálně situačních složek, jako je třídní status, etnický původ, městské nebo venkovské osídlení a náboženská příslušnost, které tvoří svou kombinací fungující jednotu, jež integračně upevňuje na ní se podílející jedince.“ Gordon pojímá subkulturu velmi obecně jako jakékoli společenství lidí, které je charakterizováno určitými znaky v rámci vyššího celku. F. H. Tenbruck prosazoval, aby termín subkultura byl nahrazen pojmem „dílčí kultura“, čímž by byla lépe vyjádřena kulturní sounáležitost mládeže s celou společností. T. H. Holmes (1988) stručně a výstižně subkulturu definuje jako skupinu, která je součástí širší kultury, ale má své odlišné normy, hodnoty a životní styl. Podle T. Parsonse „je funkcí subkultury mládeže usnadnit přechod z dětství do plné dospělosti.“²⁾

Mládež je nejčastějším představitelem subkultur. Nejznámějším hnutím druhé poloviny 20. století je „hippies“, se kterým má squating hodně společného. Opačné názory vyjadřovalo proti „hippies“ hnutí „skinheads“. Potřeba někam patřit se týká především mladých lidí. Čím méně je funkční rodina, ve které žijí, tím větší důležitost pro ně představuje skupina spoluvrstevníků. Není tedy překvapivé, že mládežnická hnutí druhé poloviny 20. století měla masový a radikálních charakter.³⁾

Sloveso „to squat“ pochází z angličtiny a znamená „dřepnout si, sedět na bobku, sednout si“. Ve squatingu se jedná o usazení se na dosud neobsazené půdě, nebo nastěhování se do prázdného domu či usazení se na obecní půdě a doufat v získání právního nároku. V případě squatingu se jedná doslova o obsazení. Kořeny obsazování dlouhodobě nevyužívaných objektů sahají do dávné historie. Záznamy o ilegálních usedlících ve Velké Británii existovaly již ve 14.století. Jen těžko lze dohledat, kdo byli první squateři ve světě, ale velkou roli sehráli „diggers“(kopáči). Už v 17. století obsadili rozsáhlé území St. George´s Hill, které začali obdělávat. Tento akt můžeme považovat za jakýsi počátek tzv. angažovaného squatingu. Diggers již v této době zpochybňovali osobní vlastnictví a prosazovali svůj ojedinělý životní styl. Očekávali, že mladí lidé je budou následovat a bohatší vrstva se vzdá svého vlastnictví ve prospěch hnutí. Brzy po svém vzniku však hnutí narazilo na státní represe a s pomocí armády byli vytlačeni z obdělávaného území. V roce 1966 v USA (San Francisco) obsadili tisíce mladistvích čtvrť Haigh Ashbury a vytvořili zde uměleckou a intelektuální komunitu. Diggers se snažili podpořit nově vznikající skupiny lidí, které usilovaly o svobodný a alternativní život. Další vlna obsazování se dostavila ve většině evropských zemí na počátku 20. století. Tato vlna se nevyhnula ani tehdejšímu Československu, kde se v roce 1919 zformovala organizace zvaná „černá ruka“. Do její pracovní náplně spadalo vyhledávání prázdných bytů a následné přidělování těchto prostor chudým a dělnickým rodinám. Obsazování nepoužívaných bytů a domů dosáhlo masových rozměrů po druhé světové válce, kdy ve Velké Británii „squatovalo“ až několik set tisíc lidí. Velkou roli zde sehrálo hnutí „vigilantes“, jenž vzneslo radikální požadavek: „Veškeré dlouhodobě nevyužívané nemovitosti v soukromém vlastnictví by měly být okamžitě dány k dispozici lidem, kteří nemají kde bydlet“. Hnutí získalo podporu široké veřejnosti, avšak kvůli policejním represím a vládním zásahům Churchillovy vlády, zaniklo. Hnutí „squat“ vzniklo roku 1970, když tehdejší mládež obsadila první dům ve Frankfurtu nad Mohanem. Myšlenka squatu se rychle rozšířila do dalších měst. Vznikaly tak desítky squatů zejména v průmyslových městech. Převážně v západním Německu, Švýcarsku (Curych), Holandsku (Amsterdam). V počátcích svého vzniku neměl squating nic společného s politicky se vyhraňující společností. Jednalo se pouze o životní styl inspirovaný „hippies“. Další významný mezník představuje konec 70. let, kdy squating začal zastávat vlastní politickou filozofii, v níž se vymezoval vůči majoritní společnosti. Motivace squaterů se dá rozdělit do dvou oblastí. Na jedné straně stojí politická angažovanost a na druhé se squating ukazuje východisko pro sociálně slabé vrstvy, které nemají kde bydlet.⁴⁾

Squating znamená obsazování prázdných domů, jejich obydlování a využívání pro kulturní a společenské aktivity, často spojené s politickým protestem. Squat je nemovitost, používaná bez právního titulu. Argumentem squaterů, se kterými jsme se setkaly, pro obsazování prázdné nemovitosti je skutečnost, že pokud nemovitost její majitel, ani nikdo jím pověřen, dlouhodobě neobývá, jeho majetková práva k ní zanikají.

Squating je hnutí, ve kterém, podle slov svých členů, lidé nebojují jen za své ideály a vize, ale přímo za svůj životní prostor. Učí se tu žít v komunitě, většinu věcí užívají společně, rozbíjí zaběhnuté stereotypy, ukazují cestu. Svými benefičními akcemi se podílejí na financování činnosti autonomního a anarchistického hnutí. Squating hlásá boj tady a teď, stává se předvojem sociální revoluce. U squatingu se nejedná pouze o samotné obsazení nemovitosti, který symbolizuje protest proti cenám bydlení, kvůli nimž si spousta mladých lidí nemůže dovolit bydlet ve vlastním bytě či domu, ale squaty se často stávají kulturními a sociálními centry. Jako příklad lze uvést dánský Ungdomshuset fungující již 25 let, který byl v roce 2007 rozehnán policií a následně celý objekt zdemolován. V ČR ovšem takovéto chování může být posuzováno jako trestný čin podle § 249a trestního zákona (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru).

Obsazovány jsou většinou domy dlouhodobě neobydlené a chátrající. Leckdy je tak jejich obsazením zabráněno dalším škodám, někdy dojde i k částečné opravě domu a k jeho využití pro pořádání výstav, koncertů apod. Nejčastěji se se squaterstvím setkáváme ve velkoměstech.⁵⁾

Mezi charakteristiky squatingu patří zejména jeho politické pozadí. Není možné slučovat anarchismus se squatingem, i přes fakt, že tento politický postoj mezi squatery převažuje. Anarchisty nelze považovat za homogenní skupinu. Jsou spojováni především vědomím společného nepřítele, a to konkrétně státu. Snaží se o prosazení spravedlnosti, lidské přirozenosti a svobody, ale jejich různorodost se projevuje v pojetí ekonomického uspořádání. ⁶⁾

Do čtyř skupin podle účelu můžeme rozdělit občany, kteří neoprávněně obsazující cizí nemovitosti. První skupinou jsou sociálně slabé rodiny, které neoprávněně užívají cizí majetek. V České republice se nevyskytují tyto případy zdaleka tak často, jako v západní Evropě. Můžeme ale očekávat přibývání takovýchto případů. Do druhé skupiny řadíme narkomany, kteří hledají opuštěné nemovitosti za účelem užívání drog a ve většině případů zde nepřespávají. Třetí skupinu tvoří bezdomovci, pro něž obsazování cizího majetku představuje jediné řešení v zimních měsících. Ani jeden z výše uvedených jevů se nenazývá slovem squating. Čtvrtou a poslední skupinou jsou tzv.angažovaní squateři.⁷⁾

Jak jsme již uvedly, lidí obsazujících cizí majetek neustále přibývá, ale ne každý, kdo obsadí a přebývá v neobydleném domě, se stává squaterem ve smyslu zvoleného alternativního způsobu života. Tato skupina si vybrala squating dobrovolně, jako alternativní způsob života. Spojuje je především sebeuplatnění s prezentací svých myšlenek a alternativního způsobu života navenek. Squat se stává prostorem pro setkávání sympatizantů, centrem alternativní kultury a místem pro přednášky většinou s politickým podtextem. Z kulturních aktivit pořádají koncerty, provozují zkušebny kapel, ateliéry, kluby, čajovny až po amatérská divadelní vystoupení. Důležitou roli zde hraje neziskovost a tím pádem i nezávislost. Součástí squatů také bývají infocentra sloužící k informovanosti širší veřejnosti o důvodech sounáležitosti ke squatingu.

Angažovaní squateři naráží na bytovou politiku, ale také na další společenská témata jako např. ekologie, lidská práva, práva zvířat, globalizace a podobně. Důležité je také říci, že angažovaní squateři se snaží zlegalizovat svůj pobyt pomocí vyjednávání s úřady.⁸⁾

V České republice se squating objevil až po revoluci na počátku devadesátých let minulého století. Od roku 1990 bylo obsazeno více než 30 objektů. Postupně došlo k obsazení dalších dvanácti domů v Praze, pěti v Brně, šesti ve Východních Čechách a po jednom v Plzni, Karlových Varech, Teplicích a Bohumíně.

Je nutné zdůraznit, že většina squatů byla po krátké době rozehnána za pomoci policie a státních orgánů. Výjimku tvoří především tyto squaty: Praha – Milada, Ladronka, Sochorka a Zenklovka, v Trutnově - hotel Varšava, v Brně - Nová Zahrada. Tyto squaty se odlišují zejména tím, že nejde pouze o snahu vyřešit pouhou bytovou situaci, ale vytvořit zázemí pro sociálně-politické a kulturní aktivity.⁹⁾

Z právního hlediska je squating chápán jako zasahování do práva nakládání se soukromým majetkem. Slovo „squating“ se v české legislativě vůbec nevyskytuje. Obsazení bytu nebo nebytového prostor se považuje za protiprávní jednání a tedy trestní čin podle trestního zákona § 249a. Osoba, která protiprávně obsadí nebo využívá bytový nebo nebytový prostor jiné osoby, může být potrestána odnětím svobody až na dva roky, případně peněžitým trestem. Stejně může být potrestána osoba, která oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání bytového nebo nebytového prostoru.

Do roku 1999 bylo v České republice podle § 249a trestního zákoníku podáno 16 trestních oznámení, které se týkaly squaterů zadržených při vyklízení Nové zahrady v Brně, squaterů v Zenklově ulici a v Miladě. Většina trestních stíhání byla zastavena po amnestii prezidenta republiky.¹⁰⁾

V Praze bylo počátkem 90. let založeno několik squatů. Patří mezi ně např. dům v ulici plk. Sochora na Letné, dům U Zlaté lodi v Náprstkově ulici na Starém Městě, nebo kolonie Buďánka na Praze 5. Z poslední doby lze uvést například usedlost Ladronka nebo opakovaně obsazená vila Milada patřící Ústavu pro informace a vzdělávání. Tři nejznámější squaty podrobněji uvádíme níže.

Squat s názvem Milada je možné nalézt poblíž vysokoškolských kolejí Matematicko- fyzikální fakulty UK v Praze 8. Tato budova byla obsazena 1. května 1998 až po předběžném zjištění majetkových poměrů. Dle katastrálního zápisu patří pozemek zaniklé firmě. V současné době tento pozemek spravuje Ústav pro informace ve vzdělávání, zřízen ministerstvem školství. Pozemek je veden jako státní podnik.

Tato budova byla opuštěna v roce 1988, následně se v roce 1992 se o pozemek přihlásil původní majitel, který musel v minulosti svůj majetek prodat státu. Od roku 1992 probíhal restituční spor. Tento spor v roce 2000 původní majitel prohrál. Majetek byl předán do správcovství ÚIV. Ten se však o majetek po celou dobu nestaral. V roce 1998 obsadilo dům 10 squaterů, kteří uskutečnili několik nejnutnějších oprav.

Nově nastěhovaní squateři se pokusili zkontaktovat správce pozemku a následně se dohodnout o užívání domu. Postupně došlo k vytvoření návrhu projektu kulturně-sociálního centra Milada. Díky projektu se správce pozemku rozhodl povolit užívání budovy za podmínky, že zde nebude páchána trestná činnost. V současné době squat stále funguje. Můžete zde nalézt informační kavárnu, tělocvičnu a koncertní sál.

Praha 5 (květen 1991-březen 1992)

Jedná se o dřívější dělnickou kolonii, která je v současné době ve vysokém stupni zchátralosti a byla již několikrát osídlena squatery. V současnosti jsou obsazeny tři objekty ve spodní části kolonie, z toho jedna legálně a dvě nelegálně. Horní část kolonie je nepravidelně obsazována bezdomovci, ovšem nastává zde problém, zda lze i toto obsazování chápat za squating, vzhledem k tomu, že obsazování je sezónní, neuvědomělé a je neorganizované. V současné době je kolonie považována za památkovou zónu, bohužel se i tak uvažuje o demolici většiny domů.

Tomanova 1, Praha 6 (3.9. 1993-9. 11. 2001)

Tento squat patří mezi nejznámější squaty v Praze. Byl používán jako centrum nezávislé kultury s úzkou vazbou na autonomně-anarchistickou scénu. Budova byla využívána zejména ke konání koncertů, výstav, divadelních představení, technoparty, promítání filmů, fungovala zde kavárna, bar, zkušebna a dílna. V roce 2000 se ovšem Pražský magistrát rozhodl statek přenechat soukromé firmě. V současné době není situace stále vyřešena. Objekt dodnes chátrá vzhledem k tomu, že se žádný z předpokládaných plánů neuskutečnil. Budoucnost tohoto statku je v současné době nejistá. ¹¹⁾

Přínosy squatingu můžeme spatřovat v upozorňování na sociální problematiku a otázku lidských práv, ve vytváření menšinové kultury. Dále se jedná o přínos pro alternativní myšlení, vyvažování většinové konzumní kapitalistické společnosti, setkávání lidí z různých směrů a kultur, důraz na vlastní odpovědnost a samosprávu a v neposlední řadě, udržování opuštěných budov.¹²⁾

V předchozí kapitole jsme se zvolily dvě výzkumné otázky na které se budeme v závěrečné kapitole snažit odpovědět. Abychom dospěly ke konkrétním závěrům, zvolily jsme následující metodologický postup. Nejprve jsme shromáždily data z odborné literatury, tak abychom zpracovaly literární rešerši k danému tématu. Dále jsme provedly výzkum pomocí kvalitativní metody zjišťování. Využily jsme metodu neřízeného rozhovoru v kombinaci s polořízeným rozhovorem a nezúčastněným pozorováním. První z uvedeným metod jsme využily při rozhovoru se squaterem, neboť jsme si nestanovily přesnou formulaci otázek a ani jejich závazné pořadí. Polostandardizovaný rozhovor jsme využily při rozhovorech s občany. Nejdříve jsme si stanovily 9 otevřených otázek, které jsme pokládaly 12 respondentům. Respondenty jsme rozdělily podle pohlaví a věku. Každá věková skupina obsahovala 3 respondenty a 6 respondentů rozdělených podle pohlaví. Rozhovory jsme zaznamenávaly pomocí tzv. záznamového archu. Pro terénní sběr informací jsme navštívily squat v Truhlářské ulici. Na místě nás již čekal jeden zástupce squaterů s kterým jsme si pomocí emailu, přes mluvčí squaterů „tetu Miladu“, domluvily schůzku. Rozhovor se squaterem trval téměř 3 hodiny a všechny důležité informace byly zaznamenány do záznamového archu. Pro výzkum jsme také využily metodu nezúčastněného pozorování. Jedná se o pozorování, kdy pozorovatel pozoruje společenské jevy, aniž se sám angažuje. Pouze prochází squatem, pozoruje, nezasahuje a není členem skupiny. Po shromáždění všech rozhovorů jsme záznamy začaly vyhodnocovat. Vyhodnocování rozhovorů bylo velmi složité Jednou z velkých nevýhod metody rozhovoru je právě složitost vyhodnocování. Mezi další nevýhody patří časová náročnost, nízká přesvědčivost anonymity výzkumu, pracná a nákladná technika sběru informací. Výhody rozhovoru spatřujeme v kladení otevřených otázek tváří v tvář (face to face) a v možnosti získání detailních informací. Jedním z problémů, který nastal v terénním výzkumu bylo, že současné infocentrum Milada již nefunguje, což internetové stránky neuvádí. Vydaly jsme se proto na toto místo a s nepříjemným překvapením zjistily, že jsme přišly zbytečně. Nenechaly jsme se ale odradit a pokusily jsme se kontaktovat squatery přes uvedenou emailovou adresu. Za několik dní jsme obdržely kladnou odpověď a domluvily si schůzku se squaterem.

Dotazování veřejnosti bylo prováděno v Praze. Snažily jsme se oslovit kolemjdoucí spoluobčany, avšak nebylo jednoduché je oslovit. Většina z nich si myslela, že jim chceme nabídnout nějakou smlouvu či je žádáme o nějaký charitativní příspěvek a raději přidali do kroku, než aby si vyslechli, o co je vlastně žádáme. Dále jsme zjistily, že dotazování na ulici považují někteří lidé za nepříjemné a po několika minutách se omluvili a rozhovor ukončili s vysvětlením nedostatku času.

Obrovskou výhodu spatřujeme v osobním setkání se squaterem. Vyvrátil mýty o zanedbaném opilci, který neumí vystupovat na veřejnosti. Naopak, díky elektronické komunikaci nám dokázal, že komunikuje s vnějším světem, je ochoten vyjít vstříc studentům, či jiným zájemcům o jejich subkulturu, je ochoten podělit se o své zkušenosti a zážitky. Na otázky odpovídal okamžitě, nesnažil se podávat vyhýbavé odpovědi, dokonce by se dalo říci, že ho náš zájem o tuto tématiku potěšil.

1) Pohlaví

• muž

• žena

2) Věk

• do 25 let

• 26 – 40

• 41 – 60

• 61 a více

Jelikož jsme nevěděly, jak správně používat pojem „squating“, kontaktovaly jsme pomocí e-mailu Ústav pro jazyk český AV ČR. V poradně nám doporučili, abychom se držely pravopisných variant, které jsou uvedeny v Novém akademickém slovníku cizích slov (Academia, Praha 2005), tedy: squat, squatovat, squatter i squater, squatterský i squaterský. Jelikož některé jevy nejsou ustálené v textu dle doporučení budeme používat: squater a squaterský

V této části práce se začneme věnovat problematice squatingu z praktického hlediska. K získání stěžejních informací pro náš výzkum jsme sestavily rozhovor, který jsme předložily 12 respondentům. Respondenty jsme rozdělily do věkových skupin a podle pohlaví. Zajímal nás především postoj Čechů ke squatingu, tak jsme také koncipovaly i náš rozhovor.

Zaměříme se nejdříve na výsledky výzkumu podle pohlaví. Rozhovor jsme uskutečnily celkem s 12 respondenty (6 žen a 6 mužů). Na věk respondentů jsme v této kategorii nebraly zřetel. Výsledky rozhovorů naplnily naše očekávání. Neshledaly jsme žádný velký rozdíl mezi vztahem žen a mužů ke squatingu. Muži při rozhovorech byly spíše smířlivější a squatery tolik neodsuzovali, jako ženy. Dva muži také odpověděli, že by jim v blízkosti squatu nevadilo bydlet. Zjištěné výsledky přičítáme tomu, že muži se o dění ve svém okolí tolik nezajímají, jako ženy. Ženy jsou všímavější a více chrání své okolí. Rozdíly v této kategorii, nebyly nijak výrazné a všichni se shodli spíše na tom, že squating je něco nezákonného, špatného a vzbuzuje to v nich negativní emoce.

Výsledky rozhovorů, které jsme rozdělily podle věku jsou podstatně zajímavější. Zvolily jsme 4 věkové skupiny a u každé skupiny jsme pohovořili s 3 respondenty. První věková skupina (do 25 let) byla ke squaterům nejshovívavější. Respondenti squating neodsuzují a v jednom případě by respondent rád navštívil nějakou squaterskou akci. Ve většině případů by v blízkosti squatu bydlet nechtěli, avšak pojem squating v nich žádné negativní emoce nevzbuzuje. Squaterství spíše přijímají, jako něco nevšedního a zajímavého. Neodsuzují je, ale nechtěli by takhle žít. Postoj k nim je pozitivní a chápou je, jako součást vyspělé společnosti. Uvědomují si, že žijí v demokratickém státě a takový mají postoj i ke squaterům. Druhá věková skupina (26-40) chápe squaterství, jako něco protizákonného, čím by se politici měli zabývat. Vedle squatu by bydlet nechtěli a jsou rádi, že nemají se squatery žádnou zkušenost. Pojem squating v nich negativní emoce nevzbuzuje. Jejich postoj by se dal vyjádřit pojmem „nezájem“. Squatery povařují za součást společnosti a nezabývají se jimi. V podstatě je moc nechtějí znát, ale nevadí jim. Squating chápou jako svobodný životní styl a tak ho i přijímají.

Ve třetí věkové skupině (41-60) už převládá spíše negativní postoj ke squaterům. Pojem squating znají, nesetkali se s ním však osobně. Myslí si, že hlavním cílem squatingu je obsazovat cizí majetek a jsou přesvědčení o tom, že squating je protizákonný. Squateři v nich vzbuzují spíše negativní emoce. Myslí si,že se jedná o zanedbané uživatele drog, kteří nechtějí pracovat. Setkat se squatery by se v žádném případě nechtěli, bydlet v jejich blízkosti už vůbec ne.

Čtvrtá skupina (61-více) je přesvědčená, že squating je nezákonný. Myslí si, že by politici měli vydat zákon, který by lépe ochraňoval vlastnická práva. Stejně jako respondenti zařazeni do předchozí skupiny, nemají se squaterstvím žádnou zkušenost. Převládá názor, že squateři jsou „darebáci“, kteří nechtějí pracovat a užívají drogy, nemají zájem o vzdělání ani další rozvoj. Respondenti v této skupině by nemilosrdně squatery ze „svých“ domů vyhnali za pomoci policie. Squating neuznávají, jako svobodnou volbu životního stylu.

V první řadě je nutné zmínit, že squateři nepovažují prostředí České republiky za optimální stát pro život. Nesouhlasí s českým zákonodárstvím, ruší je zásahy policie, nesmyslné zákony, díky nimž nechá stát budovu raději zchátrat, než dovolit nevlastníkům budovu využívat a starat se o ni. Kladně hodnotí například Holandsko, kde platí zákon, který dovoluje odsadit budovu, pokud je déle jak jeden rok neobydlená. Vychází tak velice vstříc lidem, kteří nemají dostatek prostředků pořídit si vlastní obydlí a zároveň nedochází k totálnímu zchátrání budovy. Důležitým impulzem pro rozhodnutí stát se squaterem je uvědomění si svého dosavadního konzumního způsobu života. Squaterům nejde o to se nějak výrazně vyčlenit z většinové společnosti a záměrně tímto na sebe upozorňovat. Neztotožňují se však s konzumním způsobem života vedeným většinou lidí ve vyspělých státech. Vadí jim plýtvání neobnovitelnými zdroji a potravinami, když víc než polovina populace trpí hladem, žízní, nemocemi a nemají ani skromné přístřeší. Jejich způsob života napomáhá chránit planetu, dokáží ještě dále využít podle jejich názoru předčasně vyhozené věci, jako například oblečení, nábytek či dokonce potraviny. Svůj životní styl v dohledné době určitě měnit nehodlají. Jejich způsob života vychází z pevného rozhodnutí odporu proti státu a již zmíněného konzumního způsobu života. Od státu žádné pozitivní změny k jejich subkultuře nečekají, spíše naopak. Vyhovuje jim svobodný způsob života. Nepracují především z důvodu, že vydělané peníze jsou odváděny z více jak poloviny státu a to nechtějí připustit. Jsou ochotni si přivydělávat na různých brigádách nebo pomáhat tam, kde dostanou čistý zisk, či naturální formu peněz.

Přesto se velice zajímají o aktuální dění kolem sebe. Před osídlením neobydlených prostor se vždy snaží nejprve kontaktovat majitele. Nechtějí své okolí nijak pohoršovat, naopak tvrdí, že s lidmi ve svém okolí vychází velmi dobře. Pečují o prostory, které obývají, někteří si pěstují zahrádku. Jsou velice kolegiální, jakékoli spory s úřady řeší kolektivně. Kolektivizmus se projevuje i v soužití. Většinou společně zajišťují potraviny, vaří společně, rozdělují si úkoly ohledně péče o bydlení, společně připravují kulturní akce a jiné.

Osobní život vede každý podle svého rozhodnutí. Partnery si nachází převážně mezi squatery. Tvrdí, že je velice těžké a téměř nemožné najít si partnera mezi většinovou společností. Jedním z důvodů je také strach, že partner se ho bude snažit změnit a od squatingu odradit. Děti většinou neplánují, nechtějí měnit svůj dosavadní způsob života. Volný čas tráví také každý po svém, podle svých zájmů. Někteří se snaží přivydělat si na brigádách, jiní se věnují svým koníčkům, tráví čas v přírodě, či navštěvují vernisáže a výstavy. Připravují koncerty, pořádají přednášky, či pomáhají v infocentru.

Jelikož pro squatery místo pobytu nehraje žádnou roli, žije v jednom squatu až několik národností pohromadě. Mluví se zde různými jazyky a často jsou squateři velmi dobře jazykově vybaveni. V České republice převažuje jako komunikační jazyk angličtina. Není výjimkou, když přednáška je vedena v angličtině, případně jiném jazyce.

Z výsledků jsme zjistily některé podstatné informace o postojích Čechů ke squatingu. Výsledky ukazují, že mladší generace více uznává a snadněji přijímá projevy subkultur vyskytujících se v jejích okolí a tak nahlíží i na squatery. Naproti tomu stojí generace (61-více), která svobodu ostatních lidí uznává jen do určité míry, považují squatery za zloděje a uživatele drog. Z vlastních zkušeností, které jsme získaly při rozhovorech je pravdou, že mladá generace je více informovaná a lépe chápe subkulturu jako součást dnešní společnosti. Je nutné upozornit, že zjištěné výsledky a závěry, které jsme zpracovaly vychází pouze z postojů 12 respondentů a takto je nutné na ně také nahlížet. Předpoklad o výsledku řízeného rozhovoru se zástupcem v současnosti jediného fungujícího pražského squatu „Truhlářská“ se naplnil, jak se ukázalo, postoje squaterů jsou v naprostém protipólu k postojům a názorům dotazovaného vzorku veřejnosti. Squateři si svůj vybraný způsob života braní a obhajují svými důvody „proti všem“, stejně tak jako ve společnosti obecně, panují zkreslené názory doprovázené předsudky vůči většině minorit naší společnosti a tak i vůči squaterům, převážně pramenící z neznalosti a apriorního nezájmu o pochopení motivů takových skupin. Faktem zůstává, že pravda je někde uprostřed. Návštěva squatu nás i přes počáteční obavy obohatila, minimálně v náhledu do odlišné subkultury a zjištěním, že ve squatech žijí stejní lidé, jaké denně potkáváme na ulici, při naší cestě do školy nebo práce.

Příloha 1: ukázka rozhovoru, žena, 50 let

1) Víte, co je squating?

Vím, jedná se obsazování domů lidmi. Majitel si dům nijak nezabezpečil, tak mu ho squateři „zabrali“ a přespávají tam. Nemyslím si, že je něco příjemného tam spát, musí to tam všude „smrdět“ a všichni leží na zemi. Asi před dvěma lety jsem v televizi viděla dokument právě o squaterských domech a šel z toho docela strach. Já sama bych se bála s takovými lidmi pobývat v jednom domě. Myslím si, že by si majitelé měli své nevyužívané domy víc hlídat, aby jim tam nikdo nevlez.

2) Jaký je Váš názor na squating?

To je dost těžká otázka. Mě to přijde, jako něco, co si vůbec neumím představit, že bych dělala. Nelíbí se mi, že všichni pracujeme a snažíme se vydělat si na bydlení a někdo si jen tak obsadí cizí dům a bydlí tam, i když ve špatných podmínkách. Přijde mi to od nich taková vychytralost. Jestli se jedná o nějaké hnutí, tak mi přijde pěkně hloupé a určitě by to mělo podléhat nějakému zákonu.

3) Co si myslíte, že je hlavním smyslem squatingu?

Myslím si, že kromě obsazování cizích domů, žádný jiný smysl nemá. Možná se jedná o nějaké svobodomyslné hnutí. Pro společnost určitě žádný přínos nemají a co je jejich smyslem to můžu jenom těžko odhadovat. Přijdou mi trošku jako blázni, takže bych v tom žádný velký smysl nehledala. Zkrátka nemají bydlení, nechtějí pracovat, neuznávají žádné autority, tak si dělají co chtějí a opravují si ty svoje domečky.

4) Vzbuzuje ve Vás pojem squating negativní nebo pozitivní emoce?

Teď jak spolu mluvíme, tak jsem se trochu rozčílila, takže určitě negativní. Myslím si, že by se měli přizpůsobit většině. Pokud chtějí bydlet spolu v domě, ať si ho nejdříve zaplatí a pak se tam všichni nastěhují, to je každému úplně jedno. Abych to tedy uzavřela, tak ve mně toto téma vzbuzuje negativní emoce.

5) Bydlíte/bydlela jste v okolí squatu?

Nikdy jsem vedle takového zařízení nebydlela a ani bych nechtěla. Vím, že je jeden squat blízko Albertova, tam jsme ho viděla, ale v těsné blízkosti jsme se tam nepohybovala. Myslím si, že byty v lokalitě squatu snad ani nikdo nemůže chtít, nebo možná s velkou slevou. Nikdo vám totiž nezaručí, že každý večer nebudou pořádat párty. Pokud bydlíte vedle „normálních“ lidí máte jistotu, že musí pracovat a vstávat do práce a proto mají i nějaký denní režim, který s výjimkami dodržují. Lidé žijící tímto způsobem žádný režim nemají.

6) Víte, kdo jsou squateři?

Jsou to převážně mladí lidé, kteří nemají, kde bydlet. Podle mého názoru často pochází ze sociálně slabých rodin, užívají drogy, nebo ve velké míře alkohol. Myslím si, že jsou to lidé, kteří mají problém se zařadit do společnosti, proto se zdržují ve své komunitě. Někde jsem četla, že mladí lidé, kteří hledají sami sebe a své postavení ve společnosti jsou náchylní k tomu, aby patřili do určité skupiny. Jsou to asi méně sebevědomí lidé, kteří si nevěří, že sami za sebe něco dokážou.

7) Máte se squatery nějakou zkušenost?

Kromě toho, že je občas vidím v televizi, když obsadí nějaký dům, tak s nimi žádnou zkušenost nemám. Myslím si, že by si měli ten policejní zásah platit, když se je snaží z toho domu dostat a hasiči tam musí lézt po střeše. Osobní zkušenost nemám a jsem ráda, ani bych se s nimi setkat nechtěla.

8) Myslíte si, že je squating v mezích zákona?

Podle mého názoru v mezích zákona není. Jak by také mohl být, když obsazují domy, které jim nepatří. Máme určitě nějaký zákon o soukromém vlastnictví, kde by mělo být přesně vymezeno, že si nemůžu cizí věci přivlastňovat, když mi nepatří. Teď o prázdninách zrovna v televizi proběhlo několik kauz s obsazování domu tuším v Holešovicích. V novinách se o tom psalo zhruba dva dny. Jestli byl někdo potrestán to nevím, myslím si, že spíš ne. Přijdou mi ty naše zákony postavené na hlavu. Nevím, jak to funguje v cizině, ale určitě lépe než u nás.

9) Uznáváte squating jako svobodnou volbu životního stylu?

Neuznávám squating vůbec. Je pravdou, že se jedná o svobodnou volbu, ale člověk má také určité povinnosti vůči státu a společnosti, které by měl plnit. Nemohu uznávat svobodnou volbu životního stylu, když je to protiprávní. Kdyby chtěl být takhle svobodný každý, to bychom teda dopadli.

Příloha 2: ukázka rozhovoru, squater, muž, 25 let

1) Jaký je tvůj názor na squating obecně?

Squating není možné jednoznačně vymezit či zaškatulkovat. Někteří lidé mě zařazují mezi anarchisty nebo k zástupcům levicového systému, jiní mě označují za squatera. Čechy nejsou oproti jiným zemím tak vyspělé, co se otázky squatingu týče. Například v Holandsku je přístup měst úplně jiný, squating se tam chápe jako běžná situace, do které se mladí lidé, kteří řeší bydlení, mohou snadno dostat. I přesto, že v Holandsku v současné době vláda bojuje proti squatingu, zástupci jednotlivých měst se stále chtějí řídit stejnými zásadami jako doposud vzhledem k tomu, že pokud by se snažili proti squatingu bojovat, vznikly by rozsáhlé sociální nepokoje a s tím související stávky občanů. V holandské legislativně je to vymezeno tak, že pokud je prokazatelně (svědectví sousedů, nedoručitelná pošta apod.) doloženo, že nemovitost více jak rok nikdo neobýval, mohou ji squateři obsadit. Současná politika českých zákonodárců je založena na tom, že je lepší budovu nechat spadnout než ji postoupit za určitých podmínek (upravujících i nájemní smlouva – i toto je praxe) komunitě squaterů. Squating není možné přesně definovat – podle názoru většiny squaterů jde o obsazování prázdné, opuštěné budovy za účelem squatingu. Pro členy takové komunity je toto způsobem života, ale nerad slýchám pojem alternativní kultura či něco podobného, protože tento pojem vlastně neexistuje. Nelze porovnávat dvě komunity, společenství lidí, protože každá je v něčem odlišná.

2) Co nebo kdo tě přivedl k tomu, stát se squaterem?

Nikdy jsem se nechtěl nijak škatulkovat či řídit tím, co je mi nakázáno. Raději si dělám věci po svém, což mi současná situace dovoluje. Prvotní inspiraci jsem nalezl ve chvíli, kdy se v Čechách konal sjezd MMF (mezinárodního měnového fondu), tuším, že to bylo v roce 2000 či 2002. V té chvíli jsem si uvědomil, že lidé, kteří se stávek účastní, mají i podle mého názoru, pravdu. Viděl jsem „ten masakr“, kterým se snažily policejní jednotky sjednat „pořádek“ a přimět demonstrující ke „klidu“rozhodl jsem se po zjištění více informací, že je i pro mne čas na změnu svého konzumního způsobu života. Sjezd MMF jsem sledoval pouze z pozice diváka, po čase jsem se účastnil osobně jednotlivých stávek a demonstrací. Později jsem nalezl informaci, že 20% lidí žije na úkor 80% lidí, což znamená, že 80% lidí hladoví a zmíněných 20% lidí ve “vyspělých“ koutech světa s vyčerpatelnými zdroji např. pitnou vodou, více než plýtvá. Rozhodl jsem se změnit svůj život. Spolu s novým životem jsem si uvědomil, že není možné rozdělovat planetu Zemi na jednotlivé země, prostě všichni žijeme na planetě Zemi a měli bychom se tomu podřídit. Hranice mezi zeměmi vlastně neexistují.

3) Myslíš si, že squaterům jde hlavně o vymezení se vůči většinové společnosti, nebo o způsob života, který jim vyhovuje?

Nemyslím si, že jde o vymezení se vůči většinové společnosti. Jde o to, že většina z nás se nechce škatulkovat. Nesouhlasíme s tím, aby nám náš život někdo řídil. Lidé stále nechápou, že více jak polovina jejich vydělaných peněz jde na účely státu, což znamená, že stále pracujeme na někoho jiného – nesouhlasím s tím. Lidé plýtvají, neumějí se „spotřebně“ uskromnit – vyhazují věci, které jsou nevyužité na 100%. Stále je může po nich využívat někdo jiný. Toto je možné vidět i na jídle, kde lidé vyhodí během 1 měsíce téměř polovinu nakoupených potravin a 2. měsíc dalších cca 45% (pozn.: s tímto tvrzením se ztotožňuje a zdrojem mu byla přečtená statistika v nezveřejněném časopise). Recykluji tak odpad po lidech, kteří plýtvají a vyhazuji ještě dobře použitelné potraviny, nábytek – vybavení obydlí obecně) Tento způsob života mi vyhovuje a nikdy bych jej neměnil. Neplánuji chodit do práce každodenně na 8 hodin. Vše co potřebuji, mám, a pokud mám nedostatek peněz zajdu na brigádu či někoho odvezu svým velkým autem.

4) Spojuješ squating s anarchismem?

Ano, svým způsobem by se to dalo propojit. Pořádáme různá anarchistická hnutí. Nesouhlasím se současným systémem. Změny jsou v současné době dynamické a není možné odhadnout, co bude za pár let s celou planetou.

5) Přemýšlíš nad tím, co budeš dělat, jestli vás vystěhují, kde bys chtěl být za 5,10 let?

Určitě chci být dále squaterem. Nechci současnou situaci měnit a nevěřím tomu, že bych ji někdy měnit chtěl. Například v Holandsku jsou squateři lidé různých věkových skupin. Za normální situace žiji v Holandsku ve svém autě či ve squatu s názvem ADM (pozn. squat, který stabilně obývá minimálně 120 lidí, ale nyní jsem se musel vrátit kvůli nevyřešené situaci ohledně Milady. Vždy když nastane problém, řešíme jej společně. Příliš se nezabývám budoucností, teď žiji současností. V současné době zde v „Truhlářské“ máme sepsanou nájemní smlouvu s majitelem bytů do konce roku. Co bude pak se uvidí, ale nevěřím tomu, že by nás vyhodil. Zatím je veškerá spolupráce v pořádku. Pokud by nás opravdu vyhodili, vrátím se do svého velkého auta, kde se dá přebývat i několik let. Toto ubytování není podmíněno ani ročním obdobím, vlastně je tedy obytné celoročně. Jak jsem již zmiňoval, změny jsou opravdu velmi dynamické vzhledem k převaze výroby nad ekologií, které ovlivňuje zejména ekologicky dost neukázněné země, jako jsou Čína a Indie, kde dokud budou vládnout „západní“ peníze a honba za snadným ziskem na úkor ekologie není vhodné a pro mne přijatelné hledat vlastní nemovitost, ale spíše lepší a ještě větší auto. V současné době mám přítelkyni a v žádném případě ze zásady nechceme děti, takže stávající situaci nechci v žádném případě měnit. A vlastně ani, kdybych děti měl. Prostě zastávám určitý způsob života a k jinému se nechci uchylovat. Squaterem chci být stále, ale zároveň musím brát ohled na okolní svět a to já si myslím dělám, nebudím pohoršení u sousedů, svým zjevem ani chováním, squat udržuji, v Miladě jsem měl dokonce zahrádku.

6) Kdyby k tomu došlo a vás vystěhovali, šel bys do něčeho podobného znovu?

Ano, je to můj život, který nechci měnit. Máme tu i komunitu lidí, kteří mi vyhovují a se kterými bych určitě hledal další možnost squatingu, kdybychom tu opravdu nemohli zůstat. K čemuž, ale v příštích letech podle mne nedojde. Z několika důvodů, jednat majitel se potřebuje „zbavit“ nájemníků, aby mohl dům kompletně zrekonstruovat, což si také myslím, že byl hlavní důvod, že nám přes p. Kocába tyto prostory půjčil, mysleli si, že nájemníci nebudou s námi chtít žít v jednom domě a radši se odstěhují, což se ale nestalo a naopak s nimi vycházíme velmi dobře. Dalším důvodem je fakt, že majitel potřebuje stavební povolení, které mu zatím stavební odbor odmítl vydat.

7) Počítáte se změnou legislativy ke squatingu a podporou úřadů? Finanční podporou?

S finanční podporou od úřadů určitě nepočítáme a s radikální změnou legislativy směrem k nám squaterům v dohledné době také ne. Možná jednou jako následování příkladu ze zahraničí.

8) Myslíš si, že se legislativa v ČR v dohledné době (2 roky) změnit může?

V současné době je možné asi ledasco, ale i tak si opravdu myslím, že ne. Už jsem mluvil o změnách v Holandsku, kde nyní chtějí utlumit squating, ale zcela jistě se jim to nepodaří. Bohužel Česká republika je v tomto ohledu velmi zaostalá. Místo toho aby lidem pomáhali, tak jim neustále stavějí překážky. Myslím, že změna nenastane, dokud k tomu nějakým podílem nepřispějí všichni. Co se týká legislativy je to opravdu nevyzpytatelné, protože v jednu chvíli se snaží změnit to v druhou něco jiného, takže opravdu nedokážu říct.

9) Jaké jsou tvé životní priority?

Mám pouze základní školu vzhledem k tomu, že již od malička jsem nebyl schopný uznávat a podřizovat se autoritám (pozn.: ve squatu byli i studenti VŠ, ale je pravdou, že spíše uměleckého směru, nežli ekonomického). Jsem spokojený, vlastně mi nic nechybí. Bydlím zde v Truhlářské a zároveň v ADM. Mám také vlastní auto, které mi zajišťuje, jak obživu, tak i značnou míru svobody, takže si nežiji špatně a myslím, že ani ne zavrženíhodným způsobem života. Poznávám svět ze všech různých stran a pohledů. Nechci dělat nic, co by mi někdo vnucoval, je lepší se živit po brigádách či rozvozech lidí. Samozřejmě i zde ve squatu najdete spoustu lidí, kteří nechtějí dělat nic a jen se vezou, ale těch je naštěstí opravdu málo a v rámci komunity si s nimi poradíme. Rodinu neplánuji, tak nemusím brát ohledy na dalšího blízkého člověka. Jak jsem již zmiňoval, v současné době mám přítelkyni, která je z naší komunity. Vlastně ani není možné najít si člověka zvenčí. Když to pojmu primitivně, nejde pouze o sex, ale i o to, abych s blízkým člověkem měl stejná témata a stejné zájmy. Ve skutečnosti to není ani reálné, abychom si našli někoho zvenčí, protože jsou to ve skutečnosti dva jiné světy, které nikdy nepůjdou dohromady. Zcela jistě by mi po čase začala podsouvat, abych začal chodit do práce, abych si našel podnájem, jedl normálně a oblékal se do čistého oblečení. Tato představa v mém „světě“, opravdu není reálná a myslím, že by ani nikdo z “nás“ takového partnera či partnerku nechtěl.

10) Jak jsi na tom se „sociálkou“ a třeba úřadem práce?

Já si sociální a zdravotní pojištění platím sám a myslím, že i většina dalších squaterů, ale v tuto chvíli opravdu nemohu mluvit za ostatní. Co se týká úřadu práce, tak jsem tam nikdy zaregistrovaný nebyl. Vždy jsem se nějakým způsobem uživil bez pomoci úřadů a ani v brzké době jejich pomoc neplánuji.

11) Jaká je komunita ve které v současnosti žiješ?

Komunita, ve které žiji v Praze je fajn. Ve všech našich komunitách je každý sám za sebe. Zde v Truhlářské jsou všichni téměř ve stejné věkové skupině do 25let a pak okolo 40ti let. Jedná se o lidi z různých míst, polovina lidí zde mluví pouze anglicky, ale vždy si vyjdeme vstříc a rozumíme si (pozn. tento squater byl velmi dobře jazykově vybavený, když jsme přišly vedl přednášku o squaterech v zahraničí a jejich možnostech dovolání u evropských institucí v angličtině). Jediné problémy, které vznikají, mimo běžných (nedostatečný úklid a tak), jsou, když se někdo nechce podílet na žádné práci a ani našich společných aktivitách. Se sousedy, zde v doně, jak jsem již zmínil, vycházíme skvěle, dokonce se podílejí i na některých našich akcích či se u nás staví na některý z koncertů. Navzájem se snažíme si vycházet vstříc. Snad mohu i říci, že někteří sousedi jsou svým způsobem i rádi, že nás tu mají, a že barák není opuštěný. Co se týká holandské komunity, tak tam se opravdu nedá určit konkrétní věková skupina. Nejstarší pán, kterého tam znám je 82 let starý. Jinak je zcela běžnou situací, že tam žijí rodiny s malými dětmi, které ve squatu vyrůstají od malička.

12) Jak trávíte Vaše volné dny, jak se stravujete?

Volné dny trávíme různými vernisážemi, přípravami různých akcí, koncertů či chodím na brigády nebo rozvážím lidi. Je pravda, že se dříve nabízelo více aktivit okolo baráku: např. různé úpravy a opravy baráku či práce na zahradě v případě dřívějších squatu – Ladronka, Milada aj. V současné době jsme omezeni pouze bytem, kde přes zimu není téměř co dělat. Vzhledem k tomu, že byty jsou téměř nově vymalované a velmi dobře zachovalé není nutné dělat ani vnitřní úpravy. Co se týká jídla, tak se stravujeme z kontejnerů. Již máme vytipovaná místa, kam chodíme. Většina našich potravin tedy pochází z kontejnerů od obchodních domů, kde vyhazují věci prošlé ten den a jsou minimálně ještě 3 dny v pořádku. To je to o čem jsem již mluvil. Lidé velmi plýtvají. V současné době je možné se zařídit i bez práce. Jinak co se týká stravy uvnitř komunity, tak většinu jídel připravujeme dohromady. Téměř všichni jsme zarytí vegetariáni, takže s kuchyní nemáme žádný problém.

13) Jak postupujete při obsazování budov? Snažíte se spojit s majitelem?

Nejprve si najdeme prázdnou budovu, která je viditelně dlouhou dobu neobydlená. Poté budovu obsadíme, protože pokud by tomu tak nebylo, mohlo by dojít i k násilným střetům s policií, a to ve chvíli, kdy bychom na to byli nejméně připraveni, třeba v noci, když by tam spal pouze jeden člověk. Nemůžeme si dovolit riskovat životy. Z tohoto důvodu by mělo být obsazení veřejné, tento názor 100% zastávám. Snažíme co nejdříve zkontaktovat majitele a nějakým způsobem se s ním domluvit. Pokud je přístupný domluvě, tak se můžeme domluvit ústně či písemně, jak je tomu v tomto případě. Zmiňoval jsem již příklad Holandska, jaký je rozdíl v situaci s ČR a mám i zkušenost z Řecka, tam je squating také poměrně mladým životním stylem jako u nás, ale věkový průměr řeckých squaterů je vyšší, legislativně také squating nemají Řekové jasně vymezen a nerespektují ho jako platný styl života jejich společnosti. Zde vidím také jeden ze základních rozdílů českého a například toho holandského squatingu, a to že vystěhování je ve většině případů pouze na udání. Tyto uváděné příklady jsou opravdu velmi zjednodušené, ale v zásadě takto to opravdu probíhá.



Počet shlédnutí: 112