Jako jediní výzkumníci našeho projektu jsme se vydaly (D. Nováková a V. Ilievová) na náš výzkum letadlem. Nejely jsme ale samy, cestoval s námi i Verči táta. V Sofii, kam jsme 1.srpna večer přiletěli, jsme se ubytovali a strávili krátkou noc, protože hned druhý den ráno jsme okolo 6 čekali na „avtogáru“ na bus směr Vojvodovo. Po tříhodinové cestě (už jsme cestovaly samy dvě) jsme dorazily na místo, kdy nás už čekal uvítací sbor ve složení – „ kmetka“ (starostka)a dvě starší energické stále se usmívající paní. Hned na úvod jsme zjistily, že česky ani jedna nemluví. Snažily jsme se domluvit rukama nohama (protože, jak tu jednou padla mylná informace – Verča bulharsky umí jen pár slovíček a to ještě ne moc užitečných) a dozvědět se, kdo tu vůbec ještě češtinu používá. Bylo nám řečeno, že posledním pravým Čechem je tu jen pan Lúďa.

Ubytovány jsme byly právě u jedné ze sester, které nás přivítaly – u paní Gety a jejího manžela pana Bojanča (později jsme jim začaly říkat babička Geta a děda Bojančo). Pohostinnost všech lidí ve vesnici se nedá s lidmi u nás vůbec srovnávat. Ať jsme přišly kamkoliv, všude nám hned dávali něco k snědku (pokaždé to bylo něco domácího), nebo pálenku (rakiji), mastiku nebo „domašno vino“. Jak už jsem psala, všichni lidé v této vesnici mají svoje vlastní hospodářství , dke pěstují všechno možné - od obrovských „pomodorů“ (rajčat) až po víno, které se line po různých pergolách, či altánků. To samé se zvířaty – krocani, ovce, kozy, prasata, „magarec“ (osel) se najdou všude. Jak nám řekla teta Anka: „Co si nevypěstujeme, to nemáme.“

Ještě ten den nás paní Geta zavedla za paní Rajničkou, která, jak se ukázalo, umí skvěle česky. Důvodem je, že měla české rodiče, kteří se v 50.letech minulého století vrátili zpátky do Čech i s její sestrou. Ona sama se za Češku nepovažuje, protože celý život žije tady ve vesnici. Nejkrásnější bylo, když jsme si s ní začaly zpívat některé lidové písničky, na které si vzpomněla. Musím říct, že nápad koupit „Já, písnička“ byl opravdu výborný a paní Rajničce udělal obrovskou radost.

Druhý den nás čekala návštěva ještě tety Anky (nebo-li kaka Anky). To je velmi energická 82letá paní která česky mluví báječně, i když její matka byla Slovenka a otec Bulhar. V 50.letech se chtěla vrátit do Československa, ale protože by se musela rozvést s manželem a nechat mu v Bulharsku i starší dceru, tak raději zůstala. Nakonec nás také čekala návštěva pana Lúdi Kopřivy, o kterém jsme toho už tolik slyšely. Byl to trochu mrzutý pán a nejdřív se s námi česky bavila jen jeho manželka, i když je Bulharka. Po chvilce se ale sám rozpovídal a sdělil nám mnoho svých zážitků.

To byli vlastně jediní takříkajíc Češi, kteří ve Vojvodovu zůstali. Ostatní se buď v 50.letech vrátili zpět do Čech, nebo už jsou po smrti. Celkově celá vesnice upadá, protože v okolí je nedostatek práce a mladí lidé odcházejí do větších měst, převážně do Sofie. Hromadná pracovní příležitost v okolí je akorát v Kozloduji, kde je atomová elektrárna, ale jestli je to zrovna lukrativní práce, se nedá moc posoudit. Ve vesnici tedy převažují staří lidé, kteří bydlí sami. Po jejich smrti domy a pozemky chátrají, protože o ně nemá nikdo zájem. Takový osud potkal vesnici, kam se dřív stěhovalo za úrodnou půdou mnoho lidí.

Původně jsme chtěly ve Vojvodovu strávit okolo 6 dnů, ale protože tento projekt je na principu „tady a teď“, kdy tady a teď už skoro žádní Češi nežijí, po 4 dnech jsme odjely zpět do Sofie, odkud jsme se rozjely za Verči příbuznými. 

---

Počet shlédnutí: 48