Propagandista: Erjigit Shakirov (Kyrgyz, 1931)

Kyrgyz Erjigit Shakirov se narodil v roce 1931 v obci Okhna v okrese Kadamjai v oblasti (provincii) Batkent v Kyrgyzstánu. „Studovali jsme ruské dějiny, protože jsme neměli žádné materiály o historii kyzgyzské…. „Neznali jsme naší vlastní historii,“ vzpomínal. Rozhovor provedl Akylbek Baltabaev dne 11. března 2009.

Během války jsme samozřejmě strádali. Jako náhradu za potraviny, jsme měli polévku z mouky a vody. Jedli jsme vařený kefír. Neměli jsme téměř žádné maso. Někdy jsme jedli jen chleba s čajem. Vzpomínám si, jak měl jeden muž svatbu a na ní měl jako hlavní Plov [jehněčí pilaf]. Jednomu malému chlapci, který nikdy v životě neviděl rýži - až do onoho dne jedl jen vařenou mouku - dali Plov. Nechtěl jíst rýži, jen ji rozházel kolem, chtěl jíst své obvyklou vařenou mouku. Spolu s rýží odhodil také chléb a maso, protože to nikdy neviděl. Křičel a dožadoval se Atala - to je to, co jsme nazvali polévkou z mouky. Jeho otec byl přede všemi zneuctěn. Lidé na něj křičeli, ať odejde. Tak posadil syna na osla a vzal ho pryč. Ten chlapec nevěděl co to je chléb, maso nebo rýže. Ale dnes je život mnohem lepší. Lidé mají všechno, co potřebují. Mají ovoce a zeleninu. Teď jíme polévky jako shorpa a ystyk. Čas od času jíme i rýži s masem. Někdy jíme i manty (napařené knedlíky).

Samozřejmě, dříve všichni nesnášeli Němce. Lidé o nich zpívávali písničky. V roce 1947 sem byli němečtí váleční zajatci transportováni a já je viděl. Chodil jsem do školy v Halmionu (25 km od Kadamjai). Náš učitel nás vzal tam, kde Němci v kolonii žili a pracovali. Jejich kultura byla zcela odlišná od té naší. Postavili si domy a v těch žili. Nosili uniformy. Vláda kritizovala Němce a jejich kapitalismus v propagandě a v tisku. U nás ale nijak Němci netrpěli.

Začal jsem chodit do školy tady v Okhně v roce 1940, když mi bylo 9. Sedmou třídu jsem skončil v roce 1946. V naší vesnici nebyla žádná střední škola, jediná byla v Halmionu. Šel jsem tam a odmaturoval v roce 1949. Bylo to v poválečném období a život byl těžký. Nebyly tu žádné ubytovny. Studenti spali v seně. Lehli jsme si do sena, zabalili se do plachty a spali jsme tam. Po několika letech, když se nejspíše věci zlepšili, jsme dostali postele.

Studovali jsme stejné předměty jako dnešní studenti: kyrgyzský jazyk, ruský jazyk, matematiku, chemii a fyziku. Neměli jsme hodiny cizího jazyka, protože nebyl nikdo, kdo by nás ho mohl učit. Naši učitelé byli mnoha národností: Tataři, Uzbekové, Rusové a Ujgurové. Měli jsme nedostatek učitelů kyrgyzštiny, tak náš učitel byl Tatar.

Vyučování začínalo v 9 hodin a končilo v 1 odpoledne. Byl jsem dobrý v zeměpise a historii. Byl jsem také dobrý v mapách. To mi pomohlo dostat se na institut. Dokázal jsem navigovat podle jakékoli mapy. Dokázal jsem v mapě najít jakékoliv místo. Moc mi ale nešla matematika. Zaměřil jsem se na institutu na historii. Studovali jsme ruskou historii, protože zde nebyly žádné materiály o té kyrgyzské. Nebyly také žádné materiály o historii jiných národností. Neznali jsme naší vlastní historii, ale výborně jsme znali tu ruskou. DnR máme už hodiny kyrgyzských dějin.

Před kolektivizací měli moji prarodiče svou vlastní půdu. Během kolektivizace se všechna půda stala kolektivní farmářskou půdou. Poté co se kolchozy (kolektivní farmy) rozpustily, půda byla dána zpět rodinám, které byly součástí kolchozu. Každá rodina získala 2500 m2. Poté se vytvořily sovchozy (státní farmy) a každé rodině bylo dáno 800 m2 půdy. Pěstovali jsme brambory a kukuřici. Chovali jsme dobytek. Naši strýcové pěstovali jablka a meruňky. Neprodávali je, měli je jen pro sebe. Nikdy jsme nebrali ovoce a zeleninu na trh. V zimě jsme jedli sušené meruňky a ze sušených jablek jsme dělali mouku.

Pokud jste v době Sovětského svazu něco vypěstovali, měli jste to dělat pro svou zemi. Dnes když něco vypěstuješ, děláš to jen pro sebe. Kolektivizace byla dobrá, ale neměli jsme dostatek půdy. V době kolektivizace potřebovali velké množství půdy. Někteří lidé něco získali z privatizace a někteří nezískali nic. Například my jsme nezískali žádnou (užitečnou) půdu během privatizace. Získali jsme 200 m2 po rozpadu Sovětského svazu a ta půda je někde uprostřed ničeho kde se nic nedá vypěstovat. Je to příliš daleko, nedostaneme tam stroje a není tam žádný závlahový systém. Lidé, kteří získali dobrou zem, kde se dá něco vypěstovat, ti těžili z privatizace.

Byli sem přesídleni Čečenci, několik Ingušů a Balkarů. [1] Čečenci zde získali domy a žili v nich. Žili dobrý život. Nikdo se jim nesnažil uškodit. Všichni měli stejné množství jídla a zemi dostal také každý. Také sem byli přesídleni Židé a Poláci. Potom Ti, co sem byli přesídleni, odešli. Nejprve Čečenci zůstávali, ale po smrti Stalina také odešli. Vláda tyto lidi přesídlila, protože kdyby byli blízko k přední linii (za 2. světové války), pomáhali by nepříteli.

V roce 1949, poté co jsem dokončil střední školu, šel jsem na Ferganský pedagogický institut. Promoval jsem v roce 1953 a dva roky jsem pracoval v Uzbekistánu. Byl jsem jediná osoba z celého okresu, který měl vysokoškolské vzdělání. Poté v roce 1954 se někteří přidali. Od roku 1956 do roku 2000 jsem pracoval tady v Okhně, v naší škole. Zatímco jsem tady pracoval, účastnil jsem se mnoha sociálních aktivit. Pracoval jsem jako lektor pro výbor Frunzeho strany. Později jsem pracoval jako propagandista v Kudamjaiho stranické organizaci během časů sovchozů. V roce 1990 jsme otevřeli památné muzeum o Abdykadyrovi Orozbekovi [2] , který byl předsedou ústředního výkonného výboru Kyrgyzské sovětské socialistické republiky (a byl z Okhny). Poté jsme otevřeli historické muzeum ve střední škole v Okhmě. V roce 1985, jsem byl uznán jako významný učitel Kyrgyzské SSR. V roce 2003 mi byl dán titul „národního učitele.“ Ve škole jsem pracoval 50 let.

Všichni jsme muslimové. V porovnání s Uzbeky, Kyrgyzové v minulosti nebyli příliš nábožensky zaměření. Během Sovětského svazu zde nebyly žádné mešity, vláda byla proti náboženství. Dnes je zde mnoho mešit, alespoň jedna v každé vesnici. Během dob Sovětského svazu tu nebyla žádná svoboda náboženského vyznání. Zbožní lidé byli pronásledováni. Lidé se nesměli modlit. Mešity byly přestavěny na sklady a školy a někdy byly dokonce zničeny. Někteří lidé byli natolik věřící, že slavili muslimské svátky navzdory vládě.

V sovětských časech ženy nejčastěji pracovaly v sovchozech, pěstovali tabák. Dnes ženy pracují více jako muži. Stávají se doktorkami, učitelkami atd. Role ženy v dnešní době vzrůstá. Během sovětských časů, hlavní silou byli muži. Dělali těžkou práci. Tehdy děti často ani nechodily do školy. Místo toho sbírali bavlnu a vykonávaly další práce na farmě. Byli nuceni to dělat. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě učitel, brali jsme děti až do prosince na pole. V létě jsme je brali na kosení trávy. Nyní nic takového neexistuje. V těch časech, pokud odmítli jít, museli by nést odpovědnost za to, že by přišla milice a stíhala je.

V těch dobách neexistovala žádná láska. Dohodnuté manželství byly velmi časté. Naši rodiče domluvili svatbu a tak jsme se vzali. Ani jsme se neviděli před svatbou. Naši rodiče to prostě zařídili. Mě bylo 23 a jí 18. Teď mam 8 dětí a 4 z nich mají vyšší vzdělání a 3 z nich technické vzdělání.

[1] V roce 1944deportoval všechny Čečence, Balkary a Inguše z Kavkazu na Sibiř a do Centrální Asie.

[2] Orozbekov (1889-1938), který se narodil v Okhně, byl do revoluce v roce 1917 pekař. Během občanské války, postupoval vzhůru v Rudé armádě ze soukromníka na velitele a později na komisaře. Poté se stal aktivním v politice a v roce 1927 se stal předsedou TsIK toho co bylo později Kyrgyzskou autonomní sovětskou republikou. V roce 1937 byl zatčen a odsouzen k zastřelení, ale onemocněl a dalšího roku zemřel. V roce 1956 byl „rehabilitován“ a je po něm pojmenována ulice v Biškeku,



Počet shlédnutí: 59