ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV A ČESKÁ SPOLEČNOST

V naší práci jsme se pokusili vystihnout současný vztah mezi katolíky a českou ateistickou společností. Zaměřili jsme se především na pocity, které mají praktikující katolíci ze svého okolí. Zda se cítí být omezováni, nebo měli někdy pocit, že se k nim okolí chová jinak, než by bylo vhodné. Vzhledem k tomu, že česká společnost je jednou z nejvíce sekulárních v Evropě, ne-li na světě, přišlo nám toto téma jako velmi zajímavé. Dalším důvodem, proč nás toto téma zaujalo, jsou i občasné skandály uvnitř katolické církve, které rozhodně nenapomáhají dobrému jménu a mohou mít určitý vliv na chování ateistické společnosti vůči katolíkům. Cílem práce je nalezení odpovědi na otázku, zda je složité být věřícím v dnešní společnosti. K tomu jsme využili ochoty sedmi katolických věřících, kteří nám sdělili své názory a pocity, které jsme následně zpracovali a vyhodnotili.

Je obtížné být věřící v současné převážně ateistické společnosti?

1. Co přivádí lidi k víře?
2. Chodí katolíci do kostela pravidelně? Pokud ne, proč?
3. Je těžké přesvědčit ateisty k návštěvě bohoslužby?
4. Jakým způsobem může katolická víra pomoci při řešení každodenních problémů?
5. Mohou mít věřící pocit diskriminace ze strany ateistů?
6. Pozorujete snahy odradit věřící od jejich víry?

Problematika naší práce spočívá především ve vztahu katolíků a nevěřících a jak na sebe navzájem tyto dvě skupiny nahlíží. Nebylo snadné najít publikaci, týkající se přímo zvoleného tématu. Z toho důvodu jsme čerpali ze zdrojů zabývajících se diskriminací menšin a článků v křesťanských časopisech.

Publikace Diskriminace – manuál pro pracovníky organizací se věnuje diskriminaci obecně a zmiňuje různé důvody, které mohou vést ke komplikacím v soužití katolíků a nevěřících. Věřící (v našem případě katolík) se ve společnosti může stát terčem posměchu pouze tím, že navštěvuje kostel. Problémem ekonomického rázu je znevýhodňování početnějších rodin ze strany podniků a organizací. Nezřídka se stává, že katolicky založený pár má více než dva potomky. Vzhledem k tomu, že rodinné vstupné bývá zpravidla pro čtyřčlenné rodiny, musí tato rodina zaplatit pro ostatní potomky plnou cenu. V neposlední řadě se věřící lidé mohou potýkat s problémy v podobě nezajištění specifických potřeb ze strany různých institucí. Příkladem je neumožnění návštěv nedělních mší pro pacienty nemocnic, chovance ústavů, nebo vězně. Dále zmiňuje nedodržování svátečních dnů v těchto zařízeních.¹⁾
S tvrzením, že vězni nemají možnost se zúčastnit mší, se však nemůžeme ztotožnit. Jak jsme zjistili, duchovní služby ve věznicích jsou poskytovány na základě Dohody o duchovní službě a nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 44/2008.²⁾

Kniha Krizová intervence uvádí v bodech nejčastější předsudky o věřících a víře. Zde uvedeme pouze některé z nich: „Lidé v církvi jsou podivíni; víra je daná jednou pro vždy; věřící potřebují ke svému životu berličku v podobě víry; věřící si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní; věřící jsou předpotopní ignoranti vědeckého zkoumání; víra dělá z lidí blázny.“³⁾

V článku Jak se na katolického kněze dívají lidé zvenku od Václava Malého se dozvídáme nejen jaký mají lidé náhled na toto povolání, ale také o vztazích mezi věřícími a ateisty. Na jedné straně je kněz jakýmsi prostředníkem a styčným bodem ve vyhraněných situacích. Na straně druhé panuje mezi ateistickou společností určitý ostych, odtažitost a názor, že je lépe si držet odstup. Je zde zmiňována také problematika celibátu, která je pro ateisty něčím nepochopitelným a jen podporuje negativní vnímání věřících ze strany společnosti. Celibát se často stává terčem vtipů, a proto tvoří další překážku mezi společností věřících a nevěřících. Dále se dočteme, že ke změně těchto předsudků je třeba především úsilí samotných katolických kněží a také široké veřejnosti. Jako jeden z hlavních důvodů této nedůvěry a skepse vůči věřícím uvádí biskup Malý jednostranný výklad dějin v naší nedávné minulosti. Celý tento problém nejlépe vystihuje poslední věta jeho článku: „Závěrem bych řekl, že máme co dočinění s konglomerátem ostychu, strachu a pověrčivosti na jedné straně a se slepencem důvěry, úcty, obdivu a respektu na straně druhé.“⁴⁾

_{Obr. 1 Ježíš na kříži, D. Velazquez}

Pro objasnění naší výzkumné otázky jsme využili metodu zvanou standardizované interview. Standardizované interview má formalizovaný a pevně strukturovaný rámec. Formulace a pořadí otázek je předem přesně stanovené. Tazatel postupně klade otázky respondentovi a posléze zaznamenává jeho odpovědi. V tomto typu interview musí být otázky respondentům kladeny srozumitelně, aby měl výzkumník jistotu, že všichni dotazovaní pochopili otázky stejně. Přínosem tohoto typu rozhovoru byla poměrně malá časová náročnost a přesnost získaných odpovědí. Mezi další výhody můžeme zařadit přímý kontakt s respondenty a možnost sledování reakcí účastníků. Díky tomu bylo možné částečně posoudit, zda se respondenti nestylizují či nepřetvařují. Mezi nevýhody této metody interview patří malý rozsah vzorku, případná stylizace respondentů a tudíž nízká reliabilita. Další nevýhodou rozhovoru je i fakt, že se dotazovaným nemusí líbit naší formou pokládané otázky, a proto na ně nemusí odpovídat. Standardizovaný rozhovor a přímý kontakt s respondenty byl pro náš účel nejlepším řešením. Díky této metodě jsme mohli s poměrně velkou přesností vyhodnotit odpovědi na jednotlivé podotázky a následně nalézt odpověď na výzkumnou otázku.

V úterý 30. března jsme se vydali do kostela Neposkvrněného početí Panny Marie římskokatolické církve v Praze 10, Strašnicích. Navštívili jsme zde bohoslužbu, která se koná ve zdejším kostele každý den. Před bohoslužbou jsme přímo oslovili několik věřících, aby nám odpověděli na připravené otázky. Během výzkumu jsme se nesetkali s projevy nedůvěry, nebo neochoty ze strany dotazovaných. Naopak, všichni byli velice vstřícní a bez ostychu nám odpovídali. V některých případech se stalo, že se dotazovaní nechali svým vyprávěním unést do takové míry, že odpovídali na otázky, které jsme k danému výzkumu bohužel použít nemohli. My jsme posléze museli nasměrovat rozhovor zpět na dané téma a dokončit již započatý rozhovor. Během mše jsme nenarušovali klidný průběh obřadu, a proto jsme s dalšími otázkami vyčkali, až po skončení bohoslužby vedené farářem Janem Balíkem a knězi Vladimírem Kalíkem a Peterem Kováčem. Po skončení obřadu jsme znovu bez sebemenších problémů oslovili několik dalších věřících, kteří byli ochotní nám odpovědět na naše otázky. Všichni odpovídali bez náznaku nevole stejně jako jejich předchůdci. Pouze poslední z dotazovaných zpočátku vyžadoval určité osvědčení, kterým jsme se měli prokázat před pokládáním otázek. Důvodem byla pravděpodobně obava ze širšího zveřejnění odpovědí. Po ujištění, že výzkum neprovádí celá univerzita, ale že probíhá pouze v rámci jednoho předmětu, k pokládání otázek svolil. Reakce na náš výzkum byly převážně pozitivní. Z dotazování jsme získali pocit, že respondenti byli z interview a z našeho zájmu o náboženství a víru potěšeni. Dokonce se nám dostalo i pár praktických rad do života, zejména od postarších žen.

Během našeho terénního průzkumu jsme kontaktovali tyto osoby:
Marek, přibližně 50 let - příjemný a milý již od pohledu. Vystudoval VŠ ekonomických věd v Brně.
Jana, 26 let - studentka a členka farnosti.
Lenka, 18 let - studentka střední odborné školy. Příští rok se stane členkou farnosti.
Marie, důchodového věku - typicky česká důchodkyně, milá a temperamentní dáma.
Jan, 57 let - na první pohled sociálně slabší, neupravený a zanedbaný.
Karel, 72 let - příjemný postarší pán, byl velmi upřímný a zamýšlel se nad každou odpovědí.
Věra, 48 let - učitelka, příjemná a věcná.

_{Obr. 2 kostel Neposkvrněného početí Panny Marie}

Počátky křesťanství na území dnešní České republiky spadají do přelomu 8. a 9. století. V druhé polovině 9. století byla poprvé přeložena Bible do staroslovanského jazyka. Na konci 10. stol. bylo v Praze založeno biskupství a přibližně o sto let později bylo biskupství založeno také v Olomouci. V následujícím období došlo k rozvoji klášterů na celém území. Církev a církevní moc zaznamenala prudký vzestup během 13. a 14. století. Za vlády Karla IV. bylo povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství. V těchto letech také vzrůstala zbožnost lidu. Na počátku 15. století došlo na našem území k rozdělení církve na katolickou a protestantskou. V 17. století dochází k postupné rekatolizaci. V 18. a 19. století získával stát moc nad katolickou církví. Katolická církev se začala angažovat v sociálních a charitativních oblastech. V období 1. republiky došlo k rozkolu mezi českou církví a Vatikánem, který se podařilo urovnat až roku 1927. V této době se k římskokatolické církvi hlásilo 80 % obyvatel. Během II. světové války byli duchovní pronásledováni a perzekuováni. Stejný přístup k církvi zaujala i komunistická strana v následujících letech, kdy se stala církev jedním z úhlavních nepřátel. Proto docházelo k postupnému odklonu obyvatel od katolické církve.⁵⁾

V roce 1950 bylo v Československu 93,9 % věřících. Ke katolické církvi se přihlásilo 76,4 % obyvatel. Při sčítání lidu v roce 1991 byl celkový počet věřících 43,9 % z toho 39 % katolíků. V roce 2001 se k římskokatolické církvi hlásilo 26,8 % (tj. 2 740 780 věřících) obyvatel z celkového počtu 32,2 % věřících.⁶⁾

_{Obr. 3 Symbol křesťanství v raných dobách}

Na základě jednotlivých odpovědí od našich respondentů jsme se dozvěděli několik zajímavých skutečností. Po vyhodnocení jednotlivých otázek jsme zjistili, že většina odpovědí od námi dotazovaných věřících byla velmi podobná a u některých otázek se jejich odpovědi shodovali. To je samo o sobě s podivem, jelikož vzorek námi oslovených katolíků byl různých věkových a sociálních kategorií. Z toho jsme usoudili, že katolická víra je velkou oporou ať už se člověk nachází v jakémkoliv věku, společnosti či situaci. Důkazem nám bude následující shrnutí jednotlivých odpovědí.

První otázka měla za úkol objasnit, kdo nebo co nejčastěji vede lidi k víře. Téměř všichni dotázaní odpověděli, že největší vliv má rodina, která je k víře vedla. Z toho pramení i síla jejich přesvědčení. Zde je vidět silný vliv prostředí, ve kterém vyrůstáme. Je-li jedinec vychováván v katolické rodině, těžko se nechá okolím od své víry odradit. Jak uvedla slečna Jana: „K víře jsem se dostala přes rodinu, která mi od mládí vštěpovala víru. Jako malá jsem byla i pokřtěná.“⁷⁾ Takřka stejně se vyjádřila i paní Marie. Obě tyto ženy se později ukázaly jako velmi silně přesvědčené o své víře. Pouze dvakrát přišlo rozhodnutí k praktikování víry z osobního rozhodnutí. To bylo většinou z důvodu nejistoty, životní krize či hledání opory.

Naše druhá otázka se týkala frekvence návštěv bohoslužeb. V kostele, ve kterém náš průzkum proběhl, se pořádají mše každý den. O víkendech se mše konají i několikrát denně. Díky takovéto četnosti mší není pro věřící problém, dostavit se ke mši svaté kdykoliv to uznají za vhodné. Také proto se nám dostalo odpovědí, které se daly předpokládat. Až na jednoho muže, všichni námi oslovení chodí ke mši minimálně jednou do týdne. Velmi často byla tato odpověď doplněna touhou, účastnit se mší vícekrát týdně. Mezi důvody, proč se dotazovaní neúčastní mší častěji patří pracovní povinnosti, koníčky, rodina a domácnost. Paní Marie nám k tomu řekla: „Do kostela chodím pravidelně, někdy každý den, někdy jen občas. Záleží na tom, kolik mám volného času a zda mi to v daný den vyjde třeba v práci.“⁸⁾

Co se týče rozšiřování počtu věřících, zjistili jsme, že nejde o jednoduchou záležitost. Zde jsme narazili na důležitou věc. Námi oslovení se totiž buď vůbec nesnaží nabádat své okolí k návštěvě kostela a zamyšlení se nad vírou samotnou nebo naráží na nevoli a netečnost. Jejich snaha proto většinou končí neúspěchem. Pokud totiž někoho, byť jedenkrát, přiměli ke společné návštěvě mše, na tento úspěch se jim již nepodařilo navázat. Tím si můžeme vysvětlit stále klesající počet věřících v České republice. Pokud nedojde k určitému posunu a řekněme lepší „propagaci“ víry, nedá se v tomto směru očekávat pozitivní obrat. Z toho důvodu bude počet věřících stále klesat a ti to budou mít stále obtížnější.

Čtvrtou otázkou našeho terénního průzkumu byla role víry při řešení každodenních potíží. Zajímavé bylo, že pouze polovina dotázaných hledala ve víře pomoc při řešení svých problémů. Nesnáze, se kterými se potýkají, jsou prý jakousi Boží zkouškou. Proto se obrací zpět na Boha, který jim následně pomůže. Pan Jan nám k tomu řekl: „… víra mne naplňuje, a proto si dění kolem sebe svou vírou také odůvodňuji. To, že v něco věřím, mi pomáhá vyrovnat se stresem.“⁹⁾ Druhá polovina měla k této otázce racionálnější přístup. Tvrdili, že ačkoliv Bůh může ovlivňovat životy a duchovně napomáhat ke snazšímu a vyrovnanějšímu životu, problémy každodenního života si stejně musí řešit sami. Paní Věra to vystihla slovy: „…, že by Bůh mohl ovlivnit všechno, to se s určitostí nedá říct.“¹⁰⁾

Pokud jsme se ptali na diskriminaci, nikdo se s žádným extrémním chováním nebo násilím nesetkal. Důvodem bude zřejmě to, že praktikující katolík není vizuálně odlišný od člověka nevěřícího, nebo vyznávajícího jinou víru. Proto se nesetkáváme s útoky vůči této skupině obyvatel. Pokud pomineme tuto krajní formu diskriminace, několik dotázaných uvedlo, že se setkali s posměšky a názory, že jsou divní. Nejčastěji se tyto problémy objevují na pracovišti, kde se stávají terčem vtipů a narážek. Pan Marek nám řekl, že se občas setkává s názorem, že víra je hloupost a věřící jsou hlupáci a blázni. V tom se jeho zkušenosti shodují s publikací Krizová intervence, která tento fakt také zmiňuje.

Pokud jde o pokusy rozmluvit věřícím jejich víru v Boha, tak s nimi se setkal málokdo. Byli však zajedno v tom, že pokud by se o to kdokoliv pokusil, neuspěl by. „Doposud jsem se s rozmlouváním víry nesetkala a nikdo by mne stejně nepřesvědčil.“¹¹⁾ řekla nám paní Věra. Můžeme tedy říci, že okolní vlivy mají na věřící velmi malý efekt a pokud je někdo o své víře přesvědčen, není možné mu jeho víru rozmluvit či ho od ní zrazovat.

Z odpovědí jsme nabyli dojmu, že katolíci mnoho problémů se svou vírou nemají. Jejich přesvědčení je velmi silné, takřka neotřesitelné. Proto pro ně není velkým problémem si svou víru udržet i v tak ateistické společnosti, jaká v České republice je. Sice se občas setkávají s posměšky, ale není to nic, s čím by si nedokázali poradit sami nebo s pomocí Boha. Pokud se s nějakým problémem potýkají, je to především nedostatek času na pravidelné docházení do kostela. Na faktu, že katolíci nejsou kvůli své víře nějak výrazně znevýhodňování či utlačováni, nebo že by měli se svou vírou problémy, se shodují všichni dotazovaní. Vypadá to, jako by žili ve svém vlastním světě a předsudky okolí se jich jakoby netýkají. Je to dáno pravděpodobně tím, že česká společnost je velmi tolerantní vůči náboženským menšinám.

_{Obr. 4 Oltář v kostele Neposkvrněného početí Panny Marie}

V naší práci jsme se snažili objasnit, jak se žije českým katolíkům ve většinové ateistické společnosti. Zdrojem našeho výzkumu byli věřící v Praze - Strašnicích, které jsme přímo oslovili v kostele a kteří nám pomohli objasnit tuto problematiku. Na základě jednotlivých odpovědí na výzkumné podotázky jsme dospěli k odpovědi na naší hlavní výzkumnou otázku.

Praktikujícím katolíkem se člověk stává nejčastěji vlivem rodiny a okolí, ve kterém vyrůstá. Na druhé straně stojí osobní rozhodnutí. To je většinou spojeno s krizí či životním neúspěchem a víra je jedním z východisek, jak tuto krizi řešit. Zajímavým faktem svědčícím o hloubce katolického vyznání je, že návštěvy bohoslužeb věřící neomezují pouze na chvíle, kdy je něco trápí, ale snaží se chodit pravidelně. Kamenem úrazu je však pracovní vytíženost a ostatní aktivity, které frekvenci návštěv kostela snižují. Jak jsme se také dozvěděli, přesvědčit nevěřícího k návštěvě bohoslužby je obtížné, takřka nemožné. Problém je však také v tom, že se o to věřící komunita moc nesnaží. Když už však nevěřícího jedince do kostela přivedou, je těžké na tento úspěch navázat v podobě opakované návštěvy. Nejednoznačné odpovědi se nám dostalo v otázce, zda víra pomáhá řešit životní nesnáze. Polovina dotázaných spoléhá na Boha, kdežto druhá polovina spoléhala na vlastní schopnosti. Co se týče diskriminace, tak o té nemůže být řeč. Čeští katolíci se nesetkávají s žádnými formami útlaku, znevýhodňování či násilí. Pokud se katolíci setkávají s formou diskriminace, tak v podobě nevhodného chování, posměšků a vtipů na svou osobu. Závěrečná podotázka, ohledně pokusů odradit věřícího od jeho víry, měla ve většině případů jednoznačnou odpověď. S ničím takovým se dotázaní nesetkali, ale pokud by taková situace nastala, jistě by jim jejich víru nikdo nerozmluvil.

Odpověď na naší výzkumnou otázku, kterou jsme si položili na začátku práce, zní následovně: Česká ateistická společnost neklade katolíkům velké překážky v praktikování víry, neomezuje je, ani je nediskriminuje. To je dáno především tím, že věřící se nikde se svým vyznáním nechlubí. Na druhé straně se však setkávají s vtipy, posměšky a předsudky, a to většinou na pracovišti, nebo ve škole. Praktikování víry ztěžuje nedostatek času z důvodů hektického životního stylu, pracovního vytížení a množství jiných aktivit. Víra je však natolik zakotvená v jejich životě, že ani nedostatek času nemůže jejich přesvědčení ohrozit, avšak není zde prostor pro prohloubení víry.

_{Obr. 5 Modlitba}

ČIZINSKÝ, P., et al. Diskriminace – manuál pro pracovníky organizací [on-line]. Praha: Poradna pro občanství/ Občanská a lidská práva, c2006, [cit. 31.03.2010]. Dostupné z WWW: <http://www.poradna-prava.cz/folder05/diskriminace.pdf>.

Dějiny římskokatolické církve v ČR [on-line]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2010, Poslední revize 7. 2. 2010 [cit. 31.03.2010]. Dostupné z : <http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_%C5%99%C3%ADmskokatolick%C3%A9_c%C3%ADrkve_v_%C4%8CR>.

Dohoda o duchovní službě [on-line]. Vězeňská služba České republiky, c2009, Poslední revize 3.3.2010 [cit. 13.8.2010]. Dostupné z WWW: <http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/duchovni-sluzba-1287/dohoda-o-duchovni-sluzbe-6730>.

MALÝ, V. Jak se na katolické kněze dívají lidé z venku [on-line]. Teologické texty, c1990, [cit. 31.03.2010]. Dostupné z WWW: <http://www.teologicketexty.cz/casopis/1990-2/Jak-se-divaji-na-kneze-z-venku.html>.

Obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem [on-line]. Český statistický úřad, c2009, Poslední revize 26.10. 2006 [cit. 31.03.2010]. Dostupné z : <http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03--obyvatelstvo_hlasici_se_k_jednotlivym_cirkvim_a_nabozenskym_spolecnostem>.

VODÁČKOVÁ, D. a kol. Krizová intervence. 2. vyd. Praha: Portál, 2007. 544 s. ISBN 978-80-7367-342-0.



Počet shlédnutí: 103