Hlinák, Jan; Jansa, Matěj; Karfilát, Tomáš; Sochrová, Barbora; Drncová Daniela. Lemkové v Polsku. [online] Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2014. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/rusini_v_polsku_2014

Vlajka Lemků	Polská vlajka

Lemkové jsou rusínskou skupinou žijící na území Polska, Ukrajiny a Slovenska. I přes svoji krátkou historii se mohou Lemkové pyšnit ohromným kulturním bohatstvím a silnou identitou, která je odlišuje od sousedních národů a do jisté míry i od ostatních skupin Rusínů.

Přítomnost odlišných etnik v okolí, především Poláků a Ukrajinců, stále utvrzuje jejich snahu o obranu a posilování své vlastní identity i přesto, že jsou některé kulturní prvky od těchto národů převzaty. Zůstává jim však stále mnoho znaků a tradic vlastních, které z nich tvoří samostatnou a jedinečnou etnickou skupinu. Ačkoliv zde nevzniká žádné napětí mezi těmito skupinami, uvědomují si všechny svoji odlišnost.

Cílem práce je zjistit, jaké znaky dělají lemkovskou kulturu jedinečnou a oddělují ji od kultur okolních etnik. Práce tedy poukazuje na kulturní prvky, které nenalezneme u Poláků, Ukrajinců ani u ostatních rusínských skupin a naopak, které znaky Lemkové s ostatními národy sdílejí nebo jsou od ostatních národů převzaty.

Dále se práce snaží pomoci čtenáři pochopit lemkovské vnímání kultury, respektive jak na ni nahlíží Lemkové a jak moc je pro ně důležitá jako pro jedince. Bere Lemek sebe samého jako Lemka? Pokud ano, tak do jaké míry jsou polští Lemkové Lemkové a do jaké Poláci?

Mapa 1: Rozšíření lemkovského a rusínského obyvatelstva v roce 20101)

V čem spočívá identita a kulturní dědictví polských Lemků?

1. Které znaky dělají kulturu Lemků jedinečnou a vytváří tak jejich identitu?
2. Které znaky diferencovaly lemkovskou kulturu od rusínské a vytvořily tak zcela novou identitu?
3. Jaké je cítění polských Lemků, cítí se spíše jako Lemkové nebo jako Poláci?

Pro seminární práci je nejvýznamnější publikací kniha vydaná jako soubor pěti přednášek od profesora Paula Roberta Magocsiho, který přednáší na univerzitě v Torontu. Kniha se jmenuje „Rusíni a jejich vlast“²⁾ a nepohlíží na Rusíny jen z historického hlediska, snaží se také osvětlit, čím Rusíni jsou – zda národem bez území, etnickou menšinou nebo odvětvím jiné národnosti. Dalším přínosným tématem, kterým se autor v knize zabývá je rusínská kultura. Nevěnuje se jí však jako celku, který by představoval nevědomým, ale popisuje rozvoj rusínské kultury v dnešní době (myšleno konec 20. století), tedy poukazuje na literární a kulturní činnost, která se v poslední době vyvinula v rámci zachování menšinové kultury.

Neméně důležitou knihou je „Podkarpatská Rus“³⁾ s podtitulem „Stručná historie států“ od spisovatele Ivana Popa. V publikaci najdeme veškeré významné události, které se staly v Podkarpatské Rusi od pravěku až po rozpad Sovětského svazu. Můžeme zde najít například první zmínku o Rusínech, jejich původ a vývoj rusínské kultury, včetně rusínského osvícenství nebo národního obrození.

Třetí kniha „Lemkové. Tradice a kultura“ ⁴⁾ byla vydána Oblastním muzeem Nowy sącz kolektivem autorů z nichž hlavním redaktorem je Wacław Kawiorski. Publikace představuje pohled na významné Lemky (Nikifor, Grzegorz Pecuch) a lemkovské dochované památky - sakrální stavby a ikony v nich.

Další publikací je tenká kniha vydaná k výstavě lemkovských krojů s názvem „Lemkové – tradice a kultura: Lemkovské lidové kroje“ ⁵⁾. V knize je mnoho fotek tradičního odění Lemků, které však nemohou plně představit lemkovský oděv, jak je upozorněno již v úvodu. Jedná se spíše o představení nejpodstatnějších a nejtypičtějších prvků krojů. Fotky jsou doplněny komentářem a kniha na začátku uvádí neznalé čtenáře do obrazu, kdo Lemkové jsou a kde žijí.

Článek Lemkové⁶⁾ od Jiřího Peňáse z internetových stránek týdeníku Týden byl vydán v příležitosti „Dnů lemkovské kultury v Praze.“ Jedná se spíše o prezentaci základního historicko-společenského pozadí, soustředěného hlavně na polské Lemky v éře 2. světové války a v období po ní.

Životopisný film Můj Nikifor⁷⁾ od režiséra Krzysztofa Krauzeho pojednává o nejslavnějším lemkovském naivistickém malíři, který žil v letech 1895 - 1968 a významně zasáhl do kultury rusínského etnika. Film loni získal na Filmovém festivalu v Karlových Varech několik ocenění, včetně Křišťálového glóbusu.

Odborný článek The Lemkos of Poland ⁸⁾ se zabývá otázkou, kdo jsou to Lemkové po jazykové stránce a jak je řadit mezi obyvatele Polska.

K vypracování výzkumné práce bylo užito metod kvalitativního i kvantitativního výzkumu. Kvantitativní data nám poskytly obecnou představu o skupině respondentů, kterou jsme dále rozšířili pomocí dat kvalitativního rázu a získali tak mnoho významných informací.

Nejvíce bylo užito metody studia dokumentů. Práce čerpá sekundární data přímo z literárních a internetových zdrojů, aby nashromáždila co nejvíce informací o dané problematice. Výhodou této metody jsou nízké náklady a nenáročnost jejího užití, velkou nevýhodou je absence absolutní jistoty správnosti informací čerpaných ze zdrojů, a třeba i neaktuálnost některých údajů. Postupuje se tak, že je nejprve potřeba sebraná data zanalyzovat a pak je připravit pro prezentaci.

Dále je zde použita také kvalitativní metoda rozhovoru, která je vedena formou polostandardizovaného rozhovoru, tedy tak, že část otázek již byla připravena před samotnou realizací a zbytek byl dotvářen v průběhu. Tato možnost vedení rozhovoru se používá k prohloubení rozebíraného tématu, k vysvětlení vyřčených nejasností a také k celkové dynamice rozhovoru. Nevýhodou je časová a organizační náročnost.

Pro zvýšení počtu respondentů bylo užito sběru dat elektronickou cestou. K realizaci se přímo nabízel standardizovaný rozhovor. Jeho plusem je časová úspora, takřka globální dostupnost a do jisté míry i organizační jednoduchost. Nevýhodou je neúplnost některých odpovědí nebo jejich nevhodnost k položené otázce. Je třeba předpokládat, že respondent otázkám plně porozumí a bude se snažit odpovědět na každou otázku svědomitě.

Podstatná část práce vychází z informací, které byly nasbírány pomocí terénního výzkumu v několika předem vybraných oblastech v Polsku. Díky této metodě je možné se lépe a intenzivněji seznámit s lemkovskou kulturou. Výhodou této metody je také větší nabídka respondentů pro polostandardizovaný rozhovor. Naopak slabinou tohoto druhu výzkumu je jeho časová i finanční nákladnost.⁹⁾

Etnickou menšinu Lemků popisuje Ottův naučný slovník takto: „Lemkové: větev maloruská usedlá po obou stranách Beskyd v Haliči i v Uhrách. Zaujímají pruh počínající u pramenů Popradu a sáhající až k pramenům Sanu, kdež sousedí s Bojky (v. t.). Za Popradem leží jen čtyři vesnice Lemků. V kraji jejich (má asi 2800 km2) většinou hornatém jsou městečka: Gribov, Gorlicy, Žmijgorod, Dukla, Rimanov, Novotanec, Bukovsko a známé minerální vody v Ščavnici, Krynici a Ivoniči. Všech Lemků počítá se asi 109.000; jsou vyznání řeckokatolického. Jazyka svého, jako viry, pevně se drží. (Katolíků lat. obřadu a židů žije mezi nimi poměrně málo.) Od ostatních Malorusů liší se, vedle jiných zvláštností mluvy, i přízvukem, jejž jako Poláci kladou na předposlední slabiku. Sami nazývají se Rusíny nebo Rusňáky. Jméno [Lemkové] pochází od slova »lem« (jen), jehož užívají na místě »liš«. Mají mnohé pověry a starodávné obyčeje. Od druhých Haličanů rozeznávají se zvláštním krojem, nosíce tugu, dlouhý to plášť zdobený třásněmi (toroky). Obyčejný domácí šat slove huna; kalhoty jsou úzké z bílého sukna, klobouk široký; na nohou nosí krbce (kerpcy). Ženy provdané zavazují si hlavu šátkem, děvčata splétají vlasy v jediný vrkoč. Ve všední den nosí ženské »kabát« z modré tečkované látky, v neděli bílý s květy; o svátcích místo krbců obouvají černé neb žluté »safijany«. [Lemkové] jsou lid dobrácký, nábožný a pracovitý; o krádežích a loupežích u nich neslýcháno. Přebývajíce v kraji hornatém na půdě kamenité a neúrodné, která vydává jen oves a brambory, [Lemkové] jsou nuceni hledati si výživu jinde; v létě vydávají se hoši i děvčata do úrodných rovin uherských na žně, na podzim pak vracejí se s výdělkem domů. Mimo to dojíždějí se svými konmi do Tarnopole a Bučače pro obilí, do Jagru a do Tokaje pro víno a podobně do Krakova, Pešti, Debrecína a j. pro rozličné zboží a potřeby. Průmysl jejich není značný; vyrábějí podomácku plátno, sukno, houně a jiné věci ze srsti, dřevěné nádobí a náčiní a p. Zvláště rádi vedou obchod se skopovým dobytkem, jejž dohánějí na Moravu, ba až do Vídně.“ ¹⁰⁾

Jak již bylo výše zmíněno, jedná se o rusínskou minoritu, která žije kromě jihovýchodu Polska také na Ukrajině, v oblasti západních Karpat a na Slovensku na severovýchodě, v okolí Prešova. Tato menšina však žila původně jenom v Polsku. „Rozsáhlá a současně nejnižší část Beskyd se táhne od Tylického průsmyku po průsmyk Lupkowský. Na východě hraničí s Bieszczady, na západě se Sądeckými Beskydy. (…) To byl kdysi domov Lemků, tehdy silné a odlišné etnické skupiny rusínského původu s vlastním jazykem, obyčeji a pravoslavnými náboženskými projevy s místním koloritem.“¹¹⁾. Avšak vlivem událostí po druhé světové válce došlo k nucenému vysidlování lemkovského obyvatelstva. Dnes se k Lemkům hlásí přibližně 11 000 z celkového počtu 12 000 Rusínů v Polsku. ¹²⁾.

Lemkovská krajina 13)

Dodnes se přesně neví, odkud Lemkové pocházejí. „Existuje mnoho protichůdných teoriích o genezi a původu Lemků. Na území Polska měli přicházet již ve středověku s migrační vlnou valašských pasteveckých kmenů, které přišli z míst současného Rumunska. Tito lidé se zde setkali s místními obyvateli, Rusíny, a převzali jejich kulturu, zvyky a jazyk.“¹⁴⁾ Jiné teorie zase tvrdí, že se jedná o původní Rusíny, kteří se začali mírně diferencovat až v 19. století, kdy vzniklo označení Lemkové. K této hypotéze se kloní většina Lemků. Označení Lemkové bylo původně myšleno hanlivě, vzniklo ze slova „lem,“ což znamená v rusínském dialektu „jen.“¹⁵⁾ Na přelomu 19. a 20. století Lemkové přijali toto označní za své.

Mapa 2: Pokrytí lemkovského osídlení - tmavě zelená barva.16)

Pro území původní domoviny Lemků (JV Polska) se často používá výraz Lemkowyna. Jedná se o území Západních Karpat a Nízkých Beskyd. Ačkoliv došlo kvůli historickým událostem k rozptylu lemkovského obyvatelstva i mimo tuto oblast, je Lemkowyna místem původu Lemků ze všech koutů světa a pořád jsou s ní všemožně spjati. Je to totiž krásná rurální oblast, kde žijí lidé v souznění s přírodou. I proto je Lemky jejich „země“ bráněna.

Lemkowyna, dukelská oblast 17)

Místa v Lemkowyně

Dnes lze v Lemkowyně nalézt řadu míst, kde je možné setkat se s Lemky, nebo míst, které jsou spojeny s jejich historií. Za zmínku stojí alespoň následující:

Dukla, spíše známá kvůli bitvě v roce 1944, je místo, kde do druhé světové války žilo více než 180 lemkovských rodin. Během války jich pak bylo mnoho posláno na nucené práce do říše. Po druhé světové válce pak byli deportováni v rámci operace Visla na Ukrajinu. Mnoho Lemků se však vrátilo v 60. letech do svých domovů. ¹⁸⁾ „Jednoho dne se všichni Lemkové vrátí do země, odkud pochází. ¹⁹⁾

Nedaleko města se nachází vesnice Zyndranowa, kde si je možné prohlédnout, jak Lemkové dříve žili a dozvědět se něco o jejich životech, kultuře a historii. V expozici tamního muzea lemkovské kultury si lze prohlédnout jejich kroje, obrazy, obytné domy, hospodářské náčiní a mnoho dalšího. Pozornosti návštěvníka nemůže ujít také mnoho materiálu spojeného právě s bitvou u Dukly. Zyndranowa byla za pomoc československé armádě během bojů u Dukly a Svidníku vyznamenána Řádem rudé hvězdy tehdejším generálem československé armády, později prezidentem, Ludvíkem Svobodou. ²⁰⁾

Památník dukelským hrdinům v Zyndranowě 21)	Epopej Československých legií, životopis Ludvíka Svobody a jeho vzpomínková kniha „Z Buzuluku do Prahy“ v lemkovské Zyndranowě22)

Lemkovské domy v Zyndranowě 23)

Větrný mlýn, Zyndranowa 24)	Zyndranowský kostel 25)

Krynica 26)

Krynica-Zdrój nebo také Krynica (Zdrój, v překladu lázně, jsou v názvu teprve od roku 2001) je bohaté a turisty hojně navštěvované město. Jedná se totiž o jedny z nejznámějších a nejoblíbenějších lázní v Polsku, které v zimě slouží také jako lyžařské letovisko. Před operací Visla zde žilo několikanásobně více Lemků než dnes, avšak i současné počty jsou oproti ostatním městům Polska podstatně vyšší. V poměru s místními Poláky a davy stále přítomných turistů zde však tvoří Lemkové pouze malé procento.

I přesto je Krynica pro Lemky velmi významná. Je totiž spjata se jménem Nikifor, což byl malíř a pravděpodobně nejslavnější Lemek. Ve městě se nachází jeho muzeum, památník a mnoho dalších odkazů na jeho osobu i díla. Nejvíce vypovídající místo o životě Lemků je však Lemkovská krčma u hotelu Nikifor. Zde lze v tématickém interiéru podniku okusit všemožné pokrmy tohoto etnika.

Lemkovská krčma v Krynici 27)

Konkrétní čísla různých zdrojů mapujících výskyt lemkovské populace v Polsku se různí. Čísla zveřejněná v následujících tabulkách jsou výpisem z demografických ročenek hlavního polského statistického úřadu (GUS: Główny Urząd Statystyczny). ²⁸⁾ Tento zdroj vychází přímo z výsledků sčítání lidu v Polsku, můžeme zde proto očekávat jistou dávku reliability. Nevýhodou je však absence některých údajů. Mezi lety 2008 a 2011 zcela chybí aktualizované informace o počtu Lemků na polském území. V roce 2012 informace sice nechybí, jsou dokonce obohaceny o některé další užitečné informace, ale počet je zaokrouhlen na tisíce, což se dá u tak malého etnika vnímat jen jako orientační číslo.

Následující tabulka udává nejen kolik lidí v Polsku se hlásilo v roce 2012 k lemkovské identitě, ale je zde také ukázáno, kolik lidí jí upřednostňuje před polskou národností a kolik jich jí polské národnosti podřazuje. Horní číselný řádek ukazuje, kolik lidí se hlásí k polské národnosti a kolik z nich ji má uvedenou jako svoji jedinou. Tento řádek je pouze pro porovnání s druhým, který říká, kolik lidí žijích v Polsku se hlásí k lemkovské etnicitě. Z cca 11 tisíců lidí se 7 tisíc lidí prvořadě hlásí k Lemkům, 6 tisíc z nich mají lemkovskou identitu jako jedinou. Zbývající Lemkové se cítí v první řadě jako Poláci.

Tabulka 1: Počet Lemků v Polsku a jejich národnostní příslušnost v roce 2012 (čísla v této tabulce jsou zaokrouhlena na tisíce!) ²⁹⁾

Druhá demografická tabulka popisuje populaci v roce 2007. Ročenky z let 2008 - 2011 pouze přepisují tyto čísla, je proto možné, že tyto údaje mohou být starší než z roku 2007! Tato tabulka ukazuje počet Lemků v Polsku a kolik z nich má polské občanství.

Tabulka 2: Počet Lemků v Polsku v roce 2007³⁰⁾

Nejrazantnější změnou v počtu Lemků v Polsku byl bez pochyby již výše zmiňovaná operace Visla. Zatímco podle údajů z roku 1931 zde žilo více než 120 000 Lemků, v roce 1950 bylo na základě sčítání lidu uvedeno, že v Polsku přetrvalo pouze 55 000 z nich. Počet Lemků poté ještě dlouhou dobu klesal. ³¹⁾

Dalším zajímavým statistickým údajem, který lze dohledat v ročenkách, je počet lemkovských škol, které vyučují v rusínštině, a počet studentů, kteří tyto školy navštěvují. Údaje jsou ze školního roku 2011/2012 a 2012/2013.

Tabulka 3: Lemkovské školy³²⁾

Náboženství Lemků i všech Rusínů je ideově někde mezi katolickým a pravoslavným křesťanstvím. Pro mnoho Lemků je náboženství stěžejním prvkem jejich života. Nejstarší předkové Lemků a Rusínů věřili v pohanské bohy, jakým byl například Perun. Dodnes můžeme v rusínštině jeho jméno zaznamenat, protože je spojeno s kletím (Perun = kletba). Křesťanství se dostalo do jejich končin v polovině 9. století po příchodu žáků věrozvěstů Cyrila a Metoděje a krátce poté jej přijali za svoje náboženství.

Po rozdělení křesťanství roku 1054 spadala jejich oblast pod konstantinopolský patriarchát, jednalo se tedy o pravoslavné křesťanství. Tímto se Rusíni začali markantně lišit od sousedících Poláků, Slováků a Maďarů. Řídili se podle Juliánského kalendáře, takže slavili svátky v jiné dny než jejich sousedi. Avšak v mnohém se liší také od východních křesťanů (Ukrajinci, Rusové, Bělorusové), jelikož některé svátky a zvyklosti převzali ze západní kultury. Například mše je založená na tradičním sborovém zpěvu, používání hudebních nástrojů je zakázáno.

Po protestanských reformacích, na konci 16. století, došlo k pokusu o vytvoření unitárního náboženství v této oblasti. Iniciativa směřovala ze Slovenska a Maďarska. V letech 1596 a 1646 vzniklo Východní křesťanství spojené s Římem, tzv. uniaté. Rusíni si zanechali svoje zvyky a tradice, ale za hlavu své církve přestali považovat konstantinopolského patriarchu, stal se jím římský papež. Roku 1772 se přejmenovali na řeckokatolickou církev.

„Po druhé světové válce nám zakázali řeckokatolickou církev. Někdo převzal římskokatolickou, někdo zase přešel na pravoslavnou, aby měl podobné obřady.“ ³⁷⁾

V mnoha polských vesnicích dnes vedle sebe žijí vyznavači pravoslavné, římskokatolické i řeckokatolické církve, dokonce spolu někdy sdílí i kostely (v neděli dvě mše) a hřbitovy. Co se týče celkové rusínské populace, je poměr mezi těmito směry takřka vyvážený. Mezi Lemky dominuje spíše řeckokatolická církev, hlavně Ukrajinská a Rusínská. ³⁸⁾

Hřbitov, jenž sdružuje řeckokatolickou a římskokatolickou církev, Olchowiec 39)	Kříž k výročí křesťanství, Tylicz 40)

Osidlování Lemkowyny, jak sami Lemkové nazývají svoji zemi, začalo již ve 13. století, a to hlavně kvůli mongolsko-tatarskému vpádu, které nutilo tamní obyvatelstvo se skrývat čím dál více na západě. Po prvním dělení Polska v roce 1772 se severorusínská oblast stává rakouským územím.

Národní sebeurčování Lemků probíhalo až v 19. století a mělo dva hlavní proudy - starorusínský a proukrajinský. Až před 1. světovou válkou došlo k vyhrocení mezi těmito směry. Rakousko se obávalo přílišných sympatií Lemků s Ruskem a postupy carské armády, a tak v roce 1914 uvěznili v Haliči přibližně 1500 výše postavených Lemků (např. učitele, politicky aktivní sedláky, kněze a pod.). Na podzim toho roku však Halič a okolí ovládla ruská armáda a Lemkové tím pro sebe získali určité výhody. Po bitvě u Gorlice v roce 1915 se však oblast opět dostala pod rakouskou nadvládu.

Rozpadem Rakouska-Uherska, a tedy i vznikem samostatného Polska a Československa, se území obývané Lemky rozdělilo do dvou států. Lemkovský národ však nesouhlasil s tímto rozhodnutím, a tak proběhlo v prosinci roku 1918 v polské vesnici Florynka první shromáždění Lemků, na kterém se sešlo asi 500 představitelů haličských vesnic a delegáti z USA, Československa a zástupci polských vládních orgánů. Tam bylo utvořeno lemkovské hnutí a následně i Lemko-rusínská republika s hlavním městem Florynkou. V čele hnutí stál doktor Jarosław Kaczmarczyk a kněz Mychajło Jurczakewycz.

V otázce budoucnosti však nebyli Lemkové jednotní. Jedna část Lemků se chtěla připojit k Rusku, další k Československu a poslední část chtěla nechat republiku samostatnou, avšak s jiným hlavním městem. Tato situace nastala s příchodem polsko-ukrajinské války, která probíhala mezi lety 1918 a 1919. V březnu roku 1919 byli přední představitelé lemkovského hnutí uvězněni. Soud v Nowem Sączi je sice osvobodil, přesto snahy o udržení stability republiky skončily neúspěchem. Smlouvou z 10. září 1919 byla Halič a celkově Lemko-rusínská republika připojena k Polsku.

Během 2. světové války byly karpatorusínské oblasti zničeny a v roce 1945 byly rozděleny mezi Polsko a Sovětský svaz. Na jaře a v létě roku 1947 byla většina polských Lemků v rámci akce Visla vysídlena na západ a sever Polska (Dolní Slezsko, Pomoři, Mazursko). Území bývalé lemkovské republiky bylo tedy téměř vylidněno.⁴¹⁾ Lemkové si v novém domově museli volit mezi polskou a ukrajinskou národností, přičemž volba ukrajinské národnosti nebyla příliš výhodná. Návrat do domoviny byl v letech 1957 až 1958 povolen jen několika málo lemkovským rodinám a oblast postupně osídlili Poláci. „Prarodiče byli donuceni opustit jejich domovy a farmy a já vyrostl v Polsku, kde jsem rozvíjel polskou identitu.“ ⁴²⁾

V dubnu 1989 vzniklo v Lehnici Sdružení Lemků, které odsoudilo akci Visla a potvrdilo svůj zájem na pokračování ve starorusínkých tradicích. V té době vznikla i opoziční, proukrajinská Unie Lemků. V 80. a 90. letech probíhalo obrození lemkovské kultury. Pro sjednocení Lemků, kteří žili v různých oblastech Polska i světa, byl zorganizován v Krynici v roce 1983 1. ročník folklórního festivalu Vatra. Při příležitosti tohoto festivalu začal vycházet i lemkojazyčný časopis Holos Vatry. Také lemkojazyčná literatura zažívala obrození. To mělo úspěch i ve vzdělání a v důsledku toho se lemkovský jazyk rozšířil i do škol. V roce 2002 se lemkovský jazyk vyučoval na 15 základních školách a na 5 gymnázicích.

Mapa 3: Lemko-rusínská republika.43)

Rusínské kostely, takzvané cerkve, se na první pohled nedají přehlédnout. Jedná se totiž o zcela jedinečný styl staveb, jenž u jiných národů nepotkáme. Tato forma architektury se vyvinula v podmínkách nejen nepřejících inovacím, ale potýkala se také s dlouhým přizpůsobováním stavebních prvků na domácí prostředí. Po zdomácnění byly zase naopak uchovávány déle, než v nížinách, a proto jsou dodnes zachovány cerkve, které jsou vystavěny v gotickém nebo barokním stylu. Jelikož Rusíni obývají krajinu, jež může být považována za jakousi hranici mezi východním a západním „světem“, můžeme v jejich architektuře nalézt prvky převzaté z obou těchto stavebních stylů. Veškeré tyto prvky však pouze zdobí a zdokonalují historický základ stavby - srubovou chatu. Celá stavba je upevňována dřevěnými klíny místo hřebíků.

Dva nejstarší dochované kostely pochází z 15. století, avšak nenacházejí se na území Polska. Starší cerkve se jen těžko hledají, stavěly se totiž výhradně ze dřeva, a proto byly náchylnější k povětrnostním vlivům, požárům a vlivu času více než jiné stavby. Nejvíce jich bylo postaveno v 17. a 18. století.

Rusínské cerkve jsou děleny na tři skupiny podle etnik, které je stavěly. Dělí se na huculský, bojkovský a lemkovský typ. Na území Polska lze najít pouze typ lemkovský a bojkovský, huculský styl staveb se vyskytuje převážně na Ukrajině. Tyto druhy dřevěných kostelů a jejich stavební provedení se liší podle míry vlivu západních a východních prvků. Huculský typ je zaměřen nejvýchodněji, je pro něj typický půdorys ve tvaru řeckého kříže s kupolovitými střechami a mnohdy také cibulovitými báněmi. Bojkovský typ je již zaměřen západněji, je orientován podélně (již nemá typický východní půdorys, zakrňují u něj dvě postranní ramena), je členěn na tři sruby a je častěji ukončován sedlovou střechou, někdy odstupňovanou. Nejvýraznější kopule se pomalu mění na věž, ve které lze nalézt zvonici.

Předchozí dvě stavby bylo nutné charakterizovat kvůli pochopení rozdílů mezi druhy cerkví. Lemkovský typ navíc přejímá některé prvky z bojkovského.

Huculský typ cierkwe 44)		Bojkovský typ cierkwe 45)

Lemkovský typ cierkwe 46)

Lemkovský styl výstavby kostelů byl v raném období východní, avšak územně vysunut nejdále na západ, a proto velice rychle přešel na podélný půdorys. Z východního typu stavby se u některých cerkví zachovala střední loď opatřena nahoře kupolí (trojsrubá stavba), u některých již střední loď vůbec není a stává se z ní stavba dvojsrubová. Hlavní dominantou je vysoká věž, která byla stavěna do západního čela stavby a vycházela již z čistě gotického západního stylu. Na rozdíl od nižší a nevýraznější bojkovské věže, která navazovala na strop babince (viz níže – vnitřní uspořádání kostela), byla tato dominanta stavěna z povrchu země a směrem nahoru se zužovala. Zakončena bývá většinou kupolí ve tvaru makovice nesoucí ortodoxní kříž.

Vnitřní uspořádání bylo ze začátku také převzato z východního stylu a dělilo se na tři místnosti. „První místnost (většinou pod věží) se nazývá babinec a je to v podstatě vstupní část, kde se během bohoslužeb zdržovaly ženy. Následuje hlavní místnost s ikonostasem a lavicemi – místo pro muže a poslední a nejmenší světnicí je kněžiště, kam měli přístup jen kněží; to se nachází až za ikonostasem.“ ⁴⁷⁾

Později můžeme najít cerkve, kde je nahrazen babinec vstupní předsíní. Tyto cerkve pak napodobují gotický styl rozdělení kostelů pouze na presbyterium a loď.

Pro stavby je specifická veliká dekorativnost, speciálně velmi umělecky hodnotné jsou vyřezávané a malované ikonostasy, které vyobrazují okamžiky z Ježíšova života. Tak jako zvenčí, je i interiér kostelů celý ze dřeva a mnohdy je stejnou uměleckou prací jako výše zmíněný ikonostas.

Ikonostas, Tylicz 48)		Malované zdi a strop, Tylicz 49)

Lemkovský obytný dům, Olchowiec 50)

Lemkovské domy byly rozesety podél silnice nebo potoka v dlouhých vesnicích a stavěly se výhradně ze dřeva a hlíny. „Domy se roubily a tam, kde se dřevo „šklebilo“, vyplňovaly se spáry hlínou, jež se rozmazávala po stěnách, aby zakryla nerovnost klád.“⁵¹⁾ Měly obdélníkový tvar a obsahovaly nejen obytné prostory, ale také hospodářské části jako stodolu, mlat, chlév a další, které byly pro danou rodinu potřebné. Průčelím lemkovského domu byla užší část, v níž se většinou nacházela dvě okna (Na rozdíl od domu polských goralů, jenž byli s Lemky mnohdy ztotožňováni. Jejich obydlí byla velice podobná, pouze s rozdílem, že průčelí domu se nacházelo na širší, podélné straně). Střecha byla stupňovitá, stavěná z došek, které byly kladeny do dlouhých vodorovných řad.

Většinou se lemkovský dům skládal ze síně, tzv. „prikletu“, která není vytápěna a slouží pouze jako chodba s dveřmi do dalších obytných i zemědělských místností. V čele domu je chyža, obytná místnost obsahující ve vnitřním rohu velikou pec se zápeckem určeným na spaní a pod ní otevřené ohniště. V domě již žádná další obytná místnost není, v této místnosti mnohdy díky patriarchálnímu systému velké rodiny žilo třeba i 30 rodinných členů.

Další částí mohla být jedna, ale i více komor na uchovávání potravin a pak byly součástí domu už jen hospodářské místnosti, jako například bojisko (stodola), šopa (kůlna) nebo sypanec (sýpka). Většina domu byla izolována „plevní“, což je ochoz přiroubený k domu a naplněný plevami, senem nebo slámou, které dokázaly dům výborně zateplit.

Typická vnitřní struktura domu 52)	Pec, ohniště pod ní a typický „zápecok“ (vpravo nahoře, částečně zakrytý komínem), Zyndranowa 53)

54)

Chyža v Zyndranowě (lemkovský skanzen), stará 150 let, je tvořena jedním obytným domem, v němž se nacházelo také ustájení pro dobytek a stodola, a několika samostatně stojícími hospodářskými budovami. (Dnes slouží pouze k nastínění lemkovského stylu života.)

Rozložení prostor v chyži 55)

Náhled rozdělení chyže je nastíněn na nákresu výše. Zde je vidět, že do obytných prostor se dá vejít pouze z předsíně, tzv. „prikletu“, který slouží k uskladnění potravin díky stálé nízké teplotě a zároveň je to jediný vchod na půdu. Místnost, jež sloužila zároveň jako obývací pokoj, kuchyně, jídelna a ložnice podléhá tradičnímu rozvržení lemkovského obydlí. V pravém rohu se nachází velká pec s ohništěm a „zápeckom“ (místo, na němž se spalo). Naproti vstupním dveřím se vyjímá velká dřevěná truhla, od ní nalevo jídelní stůl a napravo kredenc a další nezbytné pomůcky jako například kolovrat, šicí stroj nebo nádoba na dojení. Mezi pecí a kredencí se pak nacházejí dveře do pracovny, v níž strávil pan Teodor K. (dědeček průvodkyně) velkou část svého života evidováním a řazením denní korespondence. Další místností v domě, do které se však vchází zvenčí, bylo ustájení pro dobytek, převážně skot. Vedlejší a poslední místnost v domě je zase vybavena převážně věcmi na zpracovávání zrna, jako jsou cep, stroj na mletí a čištění zrna a další.

„Zápecok“ a kuchyňské potřeby 56)	Lemkovská výbava 57)

Pracovna 58)		Před vchodem do obytných prostor s průvodkyní 59)

Ustájení pro dobytek 60)		Stroj na mletí zrna 61)

Naproti této chyži se rozprostírá další budova, v níž se nachází větší místnost, kde byly dříve uskladněny potraviny jako brambory, pícniny a obilí. Zároveň také sloužila na zpracovávání lnu a to od sušení až po tkaní látky. Další dvě místnosti prý obývali prarodiče průvodkyně.

}
Len ke zpracování na přadeno62)		Tkaní látky63)

V prostoru skanzenu se také vyskytují další stavby jako kurník, kovárna, dřevěný mlýn a samozřejmě studna.

Kovárna 64)		Dřevěná studna 65)

Tradiční lemkovský kroj má své kořeny ve starých karpatských krojích, u kterých bylo typické přizpůsobení se přírodním podmínkám, jednoduchý archaický střih a přírodní barvy s převažující barvou bílou, která byla typická pro sváteční oděvy Rusínů. Kroj byl vedle jazyka jedním z nejdůležitějších prvků lemkovské kultury. Plnil funkci jakéhosi identifikátoru, který určoval totožnost člověka, vyjadřoval příslušnost k dané skupině a farnímu společenství. Dále také informoval o majetkových poměrech, postavení ve společnosti, věku a stavu. Na polské straně se kroje rozlišují do tří hlavních skupin: západní (území od Popradu po údolí horní Wisloky), střední (od horní Wisloky k pramenům Wisloku) a východní (povodí Oslawy a Oslawice).

Nejvíce archaických prvků se vyskytuje v mužském kroji, který se šil z přírodních materiálů domácí výroby, z konopného a lněného vlákna. Příkladem je soroczka nebo také koszela, což je mužská košile archaického typu, která je krátká a vkládá se do kalhot. Vedle klasické košile používali muži také pončo, což je vlastně kus látky přeložené na půl, kde je vystřižen otvor na hlavu a rukávy se většinou přišijí. Košile byly méně zdobené, občas se na ně všívaly vložky s červenými tkanými pásy.

Kalhoty v lemkovské oblasti byly trojího druhu. Prvním druhem byly gaczi, které byly střihově jednoduché, ušité z lněného či konopného plátna, měly švy na nohavicích a poklopec na pravé straně. Většinou se užívaly k vycházkovému kroji a k práci. Druhým byly gaczi, jenž byly vyrobeny z obyčejného plátna jako spodní prádlo a nohavky, což byly plátěné kalhoty. Posledním druhem jsou cholośnie z ovčího sukna. Mají charakteristický střih horalských vyšívaných kalhot, zužující se nohavice a jeden poklopec umístěný na pravé straně nebo dva poklopce. Dříve byly spíše z bílé látky, později hnědé až černé.

V létě se nosily vesty, kterým se říkalo lajbik, lajbyk, bruślik a druszlak. Oblékaly se na košile a šily se z bílé nebo tmavé tkané látky. Po okrajích byly obšité černou nebo červenou šňůrkou a zapínaly se na poutka ze šňůrek. Na začátku 20. století se již vesty z ručně tkané látky vyskytovaly jen zřídka. Mimo vest z přírodních tkanin se nosily také vesty z průmyslové výroby, které byly zdobeny různými knoflíky a barevnými lemy a nosili je hlavně mladí muži při různých slavnostech.

Při chladnějším počasí se na vesty oblékaly haleny z domácího sukna, kterým se říkalo houně (hunie). Je to součást kroje s pončovým střihem, která měla dlouhé rukávy a rozstřižené záhyby (tzv. klaputy) nebo byla od pasu rozšířena trojúhelníkovými klíny (kryly). Většinou se nosily houně z hnědého sukna, ale na Szlachtowké Rusi převažovaly bílé houně s černým lemováním.

Mužská houně 66)	Dámská houně 67)

I u Lemků se vyskytovaly oděvy, které znázorňovaly zámožnost a prestiž. Jedním z těchto „luxusních“ oděvů byla czucha, czuchania, což byl druh velkého kabátu pončového charakteru z hnědého sukna s velkým límcem, který ležel na zádech a plnil úlohu kapuce. Nosila se na ramenou a její zašité rukávy sloužily jako kapsy. Dalším z oděvů pro bohatší Lemky byly beraní kožichy bílé a žluté barvy, které se nosily v zimě. Jako doplněk k oděvu sloužily rukavice a čepice z beraní kožešiny, které byly vlněné a obšité modrým suknem. Kromě čepic, které se nosily v zimě, existovala i celoroční pokrývka hlavy, klobouk. Klobouky byly černé a kulaté a říkalo se jim „uherske“, protože byly vyráběny v maďarských městečkách na severu Slovenska.

Czucha 68)

Nejrozšířenější obuví byly krpce (kyrpci, boczkory), které se vystřihly z jednoho kusu kůže sešívaného řemínkem a dále se připevňovaly k lýtku navolokou. Vedle krpců zde byly také kožené škorně (skirni) s vysokými a pevnými holeněmi, které nosili zámožnější gazdové. Ženské kroje byly oproti mužským mnohem více zdobené, barevné a teritoriálně různorodé a začaly se u nich dříve používat průmyslově vyráběné textilie. Stejně jako k mužskému, tak i k ženskému kroji patřila košile, tzv. oplicza. Měla buď střih bez sedla, nebo se sedlem, s rozepínáním vpředu a šila se z domácího plátna. V různých částech lemkovské oblasti se používalo jiné zdobení. Na východě se košile zdobily křížkovou výšivkou, na západě byly u krku a rukávů skládané krejzlíky s výšivkou bílou. Na Szlachtowské Rusi se na ramena došívaly ozdobné tkané vložky (smuzki).

Oplicza 69)

Tradičním ženským oděvem byly také sukně – kabat, které se šily z domácího plátna bílé barvy a později se nosily jako spodničky. Sukně se vyznačovaly batikovaným vzhledem, červenou, modrou nebo bílou barvou. Často bývaly vespod zdobené červenými tkanými pruhy a byly dlouhé až ke kotníkům. Kromě sukní nosily mladé dívky a vdané ženy šněrovačku (lajbik), kterou si oblékaly na halenku ke slavnostnímu kroji. Šněrovačky byly atlasové nebo sametové, zdobené výšivkami nebo barevným štěpováním, v dolní části se nacházelo sedlo a zapínaly se většinou na knoflíky. Starší ženy nosily vlněné kabátky s rukávy (wizytki, jubki, kaftanyki), které byly zdobené nášivkami a barevnými lemovkami.

Kabat 70)

Součástí slavnostního kroje byly také ramenní pleny (rańtuchy, obrusy, porty), které se sešívaly ze dvou šířek domácího plátna, a které byly zdobeny tkanými červenými pásy, krajkou nebo třásněmi. Na hlavách nosily ženy šátky (facelyky), které byly plátěné bílé barvy, později vlněné nebo perkálové. Šátky se v různých oblastech vázaly různým způsobem, buď pod bradu, nebo vzadu. Vdané ženy nosily pod šátkem povinně čepec, který se šil z plátna či kretonu a zdobil se barevným štěpováním nebo stuhami. Ozdobou slavnostního kroje byly korále, pravé či skleněné. Kromě korálů se na krku nosily také tzv. krywulki ve tvaru široké obruby, pletené z barevných korálků, pod kterou visel mosazný litý křížek. Obuv byla podobná mužské obuvi, a to krpce s nawolokou. Bohatší ženy poté nosily safianki z jemné červené kůže.

Po druhé světové válce se kvůli nucenému vysidlování přerušila kulturní spojitost mezi Lemky na polské straně Karpat a to vedlo k ubývání nošení tradičních krojů. Ty se dnes dochovaly pouze v muzeích nebo v lidových souborech, které nosí tyto kroje jako odkaz na tradici při různých lemkovských oslavách a tak se snaží pečovat o tradice staré kultury Lemků.

„Když se řekne Nikifor, vidím malého muže s knírkem a buřinkou, který kreslí v Krynici. Vidím jeho primitivní, ale krásné malby.“ ⁷¹⁾

Vlastním jménem Epifaniusz Drownika se narodil 25. května 1895 v lemkovském regionu Polska v lázeňském městě Krynica. Nikifor byl významný naivní malíř, který trpěl, stejně jako jeho matka, dědičnou vadou výslovnosti a jeho nejlepším komunikačním prostředkem byly jeho obrazy.

Většinu života strávil osamělým putováním po městě se svým dřevěným kufříkem, v němž měl svou dílnu a pokoušel se prodávat své obrazy lázeňským turistům. Ti ho však považovali za tuláka a jeho obrazy za čmáranice. Své obrazy maloval akrylovými barvami nebo pastelkami na téměř vše, co se mu dostalo do rukou. Jednalo se hlavně o plakáty, krabičky od sirek, soudní tisky apod.

Docenění svého umění se dočkal až v pokročilém věku, kdy si ho roku 1960 všiml Krynický malíř Marian Wlosinski. Ten se ho ujal jako tuberkulózou nemocného člověka a zajistil mu lékařskou péči. Roku 1967 měl výstavu v prestižní varšavské galerii.

Malíř, jenž se podepisoval Nikifor malíř - Nikifor umělec, maloval převážně lemkovskou krajinu, města, kde pobýval, autoportréty či kostely a kněží. Na jeho obrazech si lze všimnout mnohdy domyšlených prvků a budov, jako například nádraží ve městě, kde žádné není. Je to vysvětleno faktem, že toužil z daného místa odjet a tak svou touhu zvěčnil v obraze.

Nikifor zemřel 10. října 1968 ve Folusz, ve věku 73 let na tuberkulózu, kterou se mu ani s odbornou pomocí nepodařilo překonat. Svět tak přišel o velmi talentovaného malíře, který dokonce i umřel s tužkou v ruce.

Nikifor Krynicki - socha v Krynici 72)		Nikiforovy malby ve skanzenu v Zyndranowě 73)

Tradiční rusínská jídla se vždy odvíjela od jednoduchosti a schopnosti zpracování vlastních vypěstovaných plodin. Hlavními surovinami pro vaření byly tedy obiloviny, brambory a další zelenina, kterou bylo vhodné pěstovat v jejich podmínkách, jako byla například kapusta, hrách, fazole a převážně zelí. Masitá jídla byla chystána většinou jen při nějaké slavnostnější příležitosti, hospodářská zvířata byla využívána spíše jako zdroj mléka. Z toho pak vznikaly výborné sýry, tvarohy a další důležité přísady do pokrmů. Nejčastěji se lze v lemkovské kuchyni setkat s ovčími sýry.

„No my máme pirohy s bramborami, se sýrem, se zelím a s dalšími přísadami. Pak děláme takový bílý boršč s fazolemi, hrachem, buráky???? a to je pak červený. A pak také langoše, ale to byly takové langoše z brambor, ne takové, jaké kupujete, ty jsou z mouky, to ne. Brambory se nastrouhaly, daly se na lístek z kapusty a to se dávalo do pece. Peklo se to v peci na lístcích z kapusty, no. A jak bylo teplo, lístek se na to přilepil???? a dávala se na to hrudka másla. Čas od času to ještě děláme, ale ne tak často, no. “ ⁷⁴⁾

Pirohy plněné bramborami, zelím a tvarohem, podávané s cibulkou a zakysanou smetanou.

Pierogi Lemkowskie 75)

Mezi další typické pokrmy Lemků patří boršč, což je polévka, která se vyrábí ze zeleniny (nejčastěji červené řepy), vepřového i hovězího masa.

Boršč 76)

Boršči je podobná i kyselica. Ta se dělá z kysaného zelí.

Kyselica 77)

Lemkové dělají langoše, které jsou odlišné od těch, co se dělají v Čechách. Jedná se o placku z mouky a kapusty. Velmi často se do ní přidává maso, obvykle hovězí nebo vepřové.

Kapustové langoše 78)

Dalším velmi oblíbeným jídlem Lemků jsou bryndzové halušky připravované z brambor a hladké mouky.

Bryndzové halušky se slaninou 79)

Bimber můžeme přeložit jako kořalka nebo jako samohonka. Jedná se o v domácím prostředí destilovaný tvrdý, alkoholický nápoj, který se nejčastěji vyráběl z cukru nebo brambor. Jeho výroba byla velmi levná a v minulosti si ho dělala téměř každá lemkovská rodina. Dnes je jeho produkce státem zakázána, jelikož musí každý alkoholický nápoj v Polsku projít zdaněním, a jelikož může mít jeho výroba některé nežádoucí účinky, například tvorbu methanolu.

Dalším z alkoholických nápojů, který lze spojit s Lemky je bez pochyby Kropka. V Polsku je dnes velmi těžké jí sehnat, neboť je tento nápoj ze zdravotních důvodů zakázaný vyrábět a prodávat. Přesto je však mezi polskými Lemky konzumován. Je to velice silný nápoj a není radno ho pít bez konzultace s těmi, kdo znají správné dávkování. Dá se ale snadněji sehnat u slovenských Lemků, neboť je zde jeho produkce i konzumace zcela legální. V Polsku byl nejčastěji konzumován v okolí Gorlice. ⁸⁰⁾

Celý problém konzumace tohoto nápoje spočívá v tom, že se nejedná pouze o alkoholický nápoj samotný, ale o míchaný produkt alkoholu, nejčastěji samohonky, a diethyletheru - spíše známého jako éter. Tato látka je dnes používána již jen jako rozpouštědlo, v minulosti sloužila také jako anestetikum a hypnotikum. Jedná se o vedlejší produkt při výrobě dehtu.

Pití éteru je velice nebezpečné. Dnes se éter nepoužívá už ani jako anestetikum kvůli jeho vedlejším účinkům, kterými může být zvracení, ale třeba i protržení stěny žaludku, což může být dokonce i smrtelné, pokud se nedostane postiženému včasná lékařská péče. Pro tělo, které není zvyklé na pití éteru je smrtelnou dávkou pouhých 25 mililitrů čistého éteru.

Konzumace éteru a vznik Kropky je datován do období první světové války. Podle jedné hypotézy začali Lemkové pít Kropku poté, co jim byl během války zabaven všechen alkohol a k dispozici měli pouze éter. Podle druhé hypotézy začali pít Kropku Lemkové zavření v táborech během první světové války, kterým lékařský éter nahradil alkohol.

Podobně jako Lemkové, užívali éter také v Malé Litvě. Zde však konzumovali tuto látku tak, že si jí polili nebo pokapali cukr. ⁸¹⁾

Zdraví škodlivá látka 82)	Dráždivá látka83)

Cílem této práce bylo zjistit, v čem spočívá identita a kulturní dědictví polských Lemků, které významné prvky jejich kultury dělají tuto minoritu jedinečnou a zda oni sami sebe považují spíše za Lemky nebo Poláky. Práce se zaměřuje na život Lemků od historie po současnost, kde jsou vyzdviženy zejména kulturní prvky této minority od ošacení, tradičních pokrmů až po architekturu a náboženství.

Lemkové jsou součástí rusínského etnika, stejně tak jako další etnické skupiny, jako například Bojkové a Huculové, kteří se s rusínskou minoritou ztotožňují. Přesto mají tato etnika některé kulturní prvky odlišné. „Máme odlišnou architekturu a jazyk. Tradiční oblečení je podobné, ale odlišné.“ ⁸⁴⁾

Kultura Lemků hrála hlavní roli při utváření jejich identity.“ Hlavními prvky je jazyk, stovky písní, oblečení, jídlo a zvyky a tradice, které jsou dnes spojeny spíše s církevními svátky„ ⁸⁵⁾ Lemkovský styl života se v historii v mnoha věcech odlišoval od majoritní společnosti hlavně proto, že pocházel z hornaté krajiny odstřižené od vlivů většinové společnosti. Jejich živobytí bylo závislé na okolní přírodě, z které čerpali potraviny a suroviny pro výrobu oblečení a stavení obydlí. Hlavní roli hrála zručnost, schopnost čerpat z darů přírody a v neposlední řadě obchod.

Velký zlom v historii Lemků přinesla druhá světová válka a po ní vyhlášená operace Visla, která donutila mnoho starousedlíků opustit svá obydlí a přesunout se na nově dobytá území. „Nás ve čtyřicátém sedmém roce vyvezli na Ukrajinu no a pak v tom samém roce na západ. Já bydlela kolem Štětína, znáte Štětín?“ ⁸⁶⁾ Mnoho rodin tehdy zanevřelo na Polsko a raději emigrovali do Ameriky, převážně do Pensylvánie a okolí. Proto je v dnešní době na Lemkowyně mnohem méně Lemků než dříve. Většina Lemků v Polsku sama sebe chápe jako rusínskou minoritu, z výzkumu však vyplynulo, že nijak zvlášť nedodržují své tradice. Výjimkou je rusínština, jíž doma většina našich respondentů hovoří, tradiční pokrmy a někteří respondenti doma dokonce vlastní i tradiční lemkovský oděv.

Polské etnikum bralo Rusíny odjakživa jako součást vlastního etnika, proto zprvu nechápalo jejich snahu o národní obrodu a oživení tradic. V dnešní době však vedle sebe žijí tato etnika bez problémů - jejich největším rozdílem je jazyk a náboženství, neboť se Poláci striktně drží římskokatolického vyznání. Spojení s Ukrajinci se Lemkové brání. „Hlavním rozdílem je mentalita. Ukrajinci jsou arogantní a pohrdaví, mají lepší smysl pro hudbu.“ ⁸⁷⁾

Lemkové se od Poláků vzhledově nijak neodlišují, není je proto možné na ulici od sebe rozeznat. Je nutné poznat člena lemkovské minority osobně i s jeho kulturními zvyky, aby se dalo s jistotou říci, že se jedná o Lemka.

• Lemkové: tradice a kultura = Lemki : tradicija i kul'tura = The Lemkos : tradition and culture. Nowy Sącz: Muzeum Okręgowe w Nowym Sączu, 2006?, 94 s. ISBN 83-899-8907-7.
• Lemkovské lidové kroje : výstava v Národním muzeu - Musaion Letohrádek Kinských / Maria Brylak-Załuska ; úvod Joana Hołda. Praha: Oblastní muzeum Nowy Sącz, 2006. ISBN 83-89989-08-5.
• MAGOCSI, Paul R. Rusíni a jejich vlast. Praha: Česká expedice, 1996, 70 s. ISBN 80-85281-34-1.
• MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, 2003. ISBN 80-213-0507-x.
• POP, Ivan. Podkarpatská Rus. 1. vyd. Praha: Libri, 2005, 190 s. Stručná historie států. ISBN 80-727-7261-9.

• KNOLL, Vladislav. Lem v Karpatech [online]. Časopis Na východ. 2005 [cit. 2014-04-02]. Dostupné z: http://www.navychod.cz/articles.php?id=21a917f6-dd94-102d-bc3e-00e0814daf34
• KROH, Antoni. A Village Museum and The Problems of Lemko Culture in Contemporary Poland - (Part 2).[online] In: Serwis informacyjny Gminy Dukla . 1987 [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://www.carpatho-rusyn.org/lemkos/goc2.htm
• LINKA, Jan. Poláci a Češi: Descripta Gentium [online]. Souvislosti.1998 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: http://www.souvislosti.cz/398lin.html
• MAGOCZI, Paul Robert a Ľubica BABOTOVÁ. Karpatští rusíni [online]. Rusíni Slovenska. 1995 [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://www.rusin.sk/data/files/9.pdf
• MAKSIMOVICH, Walter. LEMKOs: The Lemko Association. [online]. [cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.lemko.org/
• PEŇÁS, Jiří. Lemkové [online]. In: Týden.cz: Aktuální zpravodajství v souvislostech . 2006 [cit. 2014-03-16]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/lemkove_680.html
• Lemkovský region - cesta v čase [online]. Polská turistická organizace . 2013 [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: http://www.polsko.travel/cz/turisticke-regiony/lemkovsky-region-cesta-v-case
• Lemky — people of Ukrainian descent in Poland. [online]. Welcome to Ukraine [cit. 2014-07-06]. Dostupné z:http://www.wumag.kiev.ua/index2.php?param=pgs20074/54
• Łemkowie. In: Krynica [online]. [cit. 2014-06-15]. Dostupné z: http://www.krynica.pl/%C5%81emkowie-c164.html
• Muzeum-Skansen Kultury Łemkowskiej. [online] In: Serwis informacyjny Gminy Dukla . [cit. 2014-07-08]. Dostupné z: http://www.dukla.pl/turystyka.php?no=12&m=2
• Obyczaj picia „kropki” przez Łemków. [online] Moje Miasto to Zielona Góra. 2010 [cit. 2014-07-06]. Dostupné z:http://www.mmzielonagora.pl/artykul/obyczaj-picia-kropki-przez-lemkow
• Statistical Yearbooks.[online]. GUS: Główny Urząd Statystyczny. 2013 [cit. 2014-04-12].Dostupné z: http://www.stat.gov.pl/gus/yearbooks_ENG_HTML.htm
• Potrawy wigilijne Łemków i Bojków [online] [cit. 2014-07-25] Dostupné z: http://www.nowiny24.pl/apps/pbcs.dll/article?AID=/20091224/MAGAZYNDOMOWY01/931635435
• CARTER a David TURNOCK. Ethnicity in Eastern Europe: Historical legacies and prospects for cohesion [online]. In: Springer Link. 2006 [cit. 2014-08-31]. Dostupné z:http://link.springer.com.infozdroje.czu.cz/article/10.1023/A%3A1007135601466 přes databázi odborných článků Infozdroje ČZU - www.infozdroje.czu.cz

• Mój Nikifor [film] režie Krzysztof KRAUZE. 2004. http://www.csfd.cz/film/202841-muj-nikifor/

Otázky pro respondenty

• Kolik Vám je let?
• Jakým jazyk doma mluvíte?
• Jaká jsou specifika Lemkovské kultury?
• Dodržujete Lemkovské zvyky?
• Máte nějaké tradiční pokrmy?
• Máte nějaké tradiční nápoje?
• Existují nějaké Lemkovské festivaly či oslavy?
• Kolik tradičních písní znáte?
• Vlastníte tradiční oděv?
• Jaký je rozdíl mezi Lemky a ostatními Rusíny?
• Cítíte se spíše jako Lemek, Polák nebo Rusín obecně?
• Co si představíte pod jménem Nikifor?
• V roce 1918 -1920 existovala Lemko-Rusínká republika. Chtěl(a) byste toto uspořádání obnovit? 

—-

Počet shlédnutí: 160