obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


rusinska_vesnice_v_roce_1914

Rusínská vesnice v roce 1914

Z knihy Ve válce v Rusku a v Haliči. (Úryvky ze světové války. Napsal dle svého deníku kněz Jan Haličský. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1915).

…Došel jsem do vesnice, abych trochu poznal zdejší obyvatelstvo. Vesnice sama měla as 3000 obyvatel, ale byla velice chudá.

Rusínská vesnice.

Nízké domy byly většinou ze dřeva a kryté slámou; se stodolou a hospodářským stavením tvořily pravidelně čtyřúhelník. Škola, jako všude v Haliči, byla taktéž dřevěná, slámou nebo šindelem krytá. Lavice byly všude, ale stolek, skříň na pomůcky, ba i tabule leckde chyběly: Na jednom místě třída neměla ani stropu a z učebny přímo bylo viděti střechu, podlaha na mnohých místech byla pouze z ušlapané hlíny. V mnohých školách chyběl dokonce i obraz panovníkův, ale nikde nenašel jsem, že by nebyl vyvěšen aspoň obraz Panny Marie, nebo některého svatého. Kříže taktéž ve všech školách nebyly. Pravidelně se stávalo, že byli jsme od plukovního štábu ubytováni ve škole a tu nezřídka našli jsme celou školu opuštěnou. Učitel snad ze strachu, snad z jiných příčin před příchodem vojska utekl a školu nechal příchozím zcela na pospas.

Kostely v Haliči jsou krásné a upravené, všude v nich panuje čistota. Jaký je to rozdíl od obytných stavení, které přímo děsí svojí špínou! Byl jsem v mnoha kostelích, jak katolických, tak i řecko-katolických, ale všady se mi v nich velice líbilo. Divným dojmem působí na příchozího řecko-katolický kostel. Co podivně upravených svící a obrazů je v něm! V některých zcela chudičkých vískách jsou starodávné kostelíky, vystavěné celičké ze dřeva s malinkými přístavbami.

Raritou Haliče jsou tamější židé! Tito zachovali si do dnešního dne charakteristické známky své východní rasy. Jsou neobyčejně podnikaví, jsou nepostradatelní tím, kde netečnost a lenost domácího lidu zbavuje cizince, zvyklého pohodlí a prostředků k slušnému živobytí. Takový polský žid dovede v čas míru i na té nejopuštěnější vesnici zaopatřiti, co si kupující přeje, ježto ví, že mu z toho kyne slušný výdělek! U polského žida dostanete všecko. Vzpomínám při této příležitosti na Lubačov. Starý žid s pejzy, v kaftanu mne uvítal, co uměl nejzdvořileji.

„Co bych mohl koupiti u tebe?„ ptal jsem se, rozhlížeje se po krámu. Je nyní ve válce zvykem, že každému bez rozdílu věku se tyká.

„Mám všechno, pane kapitáne!“
„Že máš všechno?“ divil jsem se. „Tož mi prodej vína!“
„To nemám, pane kapitáne!“
„Tedy mi prodej pivo!“
„To také nemám, pane kapitáne!“ ošíval se žid.
„Což vejce?“
„Ty také nemám, pane kapitáne!“
„Chléb s máslem aspoň přines!“ rozzlobeně jsem poroučel.
„Já chleba také nemám!“ krčil se žid.
„Pro Boha, co pak máš tedy na skladě?“ ptal jsem se do opravdy pohněván. „Vždyť jsi říkal, že máš všechno!“
Žid, chytrácky se usmívaje, a mžouraje potutelně očima, pokyvoval hlavou, až se mu pejsy pohybovaly.
„Co tedy máš?“
„Šňaps, pane kapitáne!“ řekl a mlsně se ulízl.
„No, co ještě?“ dychtivě se ptám.
„No, ještě šňaps!“ dodal, jako by se divil, že bych mohl v Polsku u žida něco více chtíti, než-li vodku.
„Víš, šňaps si nech, ale pro podruhé ti upřímně radím, abys nikomu neříkal, že máš všechno; mohlo by se ti to v těchto válečných dobách šeredně vyplatiti!“ A s tímto napomenutím jsem ho opustil.

Ale kdyby ten „šňaps“ byl aspoň k pití! Je to nejsprostší kořalka, o jaké v Čechách nemáme ani ponětí. Mně to připadalo, že je to pouhý líh k pálení, rozředěný vodou. Takovým utrýchem otravují se lidé v Haliči. Ráno místo snídaně vúdku, v poledne vúdku a večer zase vúdku, potom nemožno se diviti, že ten ubohý lid je tak ve svém vzdělání pozadu za námi.

Chtěl jsem na své procházce zajíti také do řecko-katolického kostelíka, který stál uprostřed stinných zahrad, v čase míru jistě v naprostém, posvátném tichu! Přešel jsem starý hřbitov a beru za kliku, ale kostel je uzavřen.

Kde bych dostal klíč?“ ptám se nějaké ženy, která zvědavě na mé počínání se dívala. Aby pak mi lépe porozuměla, ukazuji jí na dvéře a rukou při tom kroutím, jako bych otevíral zámek. Konečně pochopila co chci a ukázala mi na blízké stavení, kde byla fara.

Farář sám, jak jsem se dověděl, byl prý dva dny před tím pro pobuřovací řeči zatknut a odvezen do krajského města. Byl to prý mladý kněz, asi třicetiletý, který jsa puzen příliš živým temperamentem, dal se strhnouti k nepřípadným slovům.

Doma ve faře zastihl jsem paní farářovou, (kněží řecko-katoličtí smějí se před svým vysvěcením na kněze oženiti, pak-li by však ovdověli, podruhé ani tu oženiti se nesmí), která byla celá uplakaná a k ní tulili se dva roztomilí hošíci, jeden asi čtyř- a druhý asi tříletý. Oba udiveně dívali se na uplakanou matičku a nemohli pochopiti, proč slzy jí kanou po tváři jindy tak usměvavé a proč tatíčka jim odvezli pryč. Nechápali zločin otcův, nerozuměli bolesti matčině!

Prosil jsem, by mi zapůjčila laskavě klíče od kostela, abych si mohl starobylý kostelík prohlédnouti. Ale setkal jsem se s takovým chladem, s tak nepřátelskými pohledem, že jsem ustrnul. Rázem jsem procitnul ze své sentimentálnosti, do které jsem upadl při pohledu na osiřelé hošíky. Tolik zla jsem videi v očích mladé paní, že jsem až ustrnul. Kdož ví, zdaž nebyla to právě ona, která vehnala svým jednáním a svou řečí mladého faráře do proudů záludných, ze kterých on nedovedl vybřednouti.

Žádal jsem ji po česku, po polsku, aby mi půjčila klíče. Ona dávala znamení, že nerozumí, ač dobře chápala smysl mé žádosti. Teprve, když po německu jsem ji žádal, odpověděla mi lámanou němčinou, že klíče nemá a že neví, kde jsou.

Byl jsem zřejmým odmítnutím překvapen, ježto mohl jsem docela klidně dáti si kostelík úředně otevříti. Tím spíše mohl jsem tak učiniti, ježto jsem viděl, že tato paní nemluví pravdu a že klíče má uschované. Ale neučinil jsem tak, nýbrž klidně jsem odešel. Tušil jsem, že ještě na mnoha místech v Haliči dostane se mi příležitosti, prohlédnouti si dopodrobna podobné kostely.

Na farském dvoře bylo veselo, neboť usadili se tam vojáci od našeho pluku, kterým bylo již známo, že domácího pána odvedli. — Zahrada farní byla stále plna, ježto na ní byla studánka s výbornou vodou, o kterou byla veliká nouze…

Na pochodu.

Sotva druhý den objevil se první záblesk světla, přišel nás Anton vzbuditi.

Naše židovská domácí nechala nám půldruhého litru mléka, abychom měli bílou kávu, ale hrnec svůj nám nepůjčila, ježto prý jim to jejich náboženství zapovídá. Když jsem stál na svém, aby nám aspoň dovolila v hrnci uvařiti mléko, pravila klidně, že bude musiti hrnek ten rozbíti, ježto po našem použití žádný pravověrný žid z něho ani jísti, ani píti nebude. Konečně však rozluštila tento spor tím, že doběhla k sousedce, která byla katoličkou, a ta nám hrnek půjčila.

Ještě více byl jsem překvapen, když zakoupenou husu (stála tam 7 korun) nechtěla sama zaříznouti a raději zavolala nějaké děvče rusínské, kterému něco dala, aby tuto práci za ni udělala. Husu zabíti nechtěla, ale pranic se nerozpakovala, požádati o peří z husy a o vnitřnosti, kterých my pro krátkost času jsme užiti nemohli.

Vesnice, jimiž jsme procházeli, byly většinou prázdné a podřízenějšího významu, ježto jsme se až příliš úzkostlivě vyhýbali silnicím. Tím se také stalo, že procházeli jsme a přicházeli jsme jen do malých vesniček, které ležely úplně stranou všeho ruchu. —
Konečně jsme na místě. Je po čtvrté hodině odpoledne a my od rána jsme se nenajedli. Plukovní štáb umístěn je ve škole; učitel se ženou utekli před naším příchodem s dětmi a v celé budově zůstala služka — asi patnáctileté děvče — samotné.

Nám připravují sluhové nocleh ve třídě, z níž vyneseny lavice ven a na podlahu prostřena sláma. Koně zůstali ve stáji, v kůlně a dřevníku, seno měl učitel na dvoře ve stohu a oves v pytlích. Sám měl prý také pár koní. Za použitý a odebraný materiál odevzdány peníze místnímu starostovi.

Já zatím vařím si na kapesním lihovaru trochu čaje. Jako „memážmajstr“ bloudím pak vesnicí, abych zaopatřil něco pro kuchyň. Nedostal jsem nežli dvacet vajec a trochu mléka. Rusínka, od níž jsem to kupoval, byla stará a špinavá, až jedna hrůza. Snad je tam ustáleným zvykem, že čím je žena starší, tím že musí býti špinavější a čím špinavější, tím že musí míti i větší hojnost hmyzu.

Ta světnice! Díra vlhká a špinavá, bez podlahy, bez nábytku, vyjma rozviklaný stůl. Místo kamen pouze třínožka a nad ní otvor pro kouř. V jednom rohu zahrazené prknem místo, v něm sláma a na ní místo peřin kožich. V rohu u dveří koza a svině se selaty, u stropu tyčka, na níž sedaly slepice. Proti dveřím primitivní mlýnek na mouku.

V tom vešla do světnice Rusínky dcera.

Chtěl jsem nakoupiti mléka. Seznal jsem, že děvče není na štíru tak s vodou jako její matka, ač ani u ní nedalo se mnoho o čistotě mluviti a tu rychle jsem se rozhodl, že ji požádám, aby ona mi mléko nadojila. Pro jistotu však jsem jí naznačil, že by mi bylo velice milo, kdyby se umyla. Byla to podívaná na obě Rusínky, jak hbitě si počínaly při dojení. Kravku, která se volně popásala po zahradě, chytly, stará ji podržela za rohy a mladá v stoje dojila. S placením byla potíž, ježto stará nechtěla naše rakouské peníze žádnou mocí přijati, a jenom stále chtěla na mne kopejky. Ty zase já neměl, ale na konec jsem jí přece naše peníze dal. Bručela sice stále něco mezi zuby, ale na to já jsem pramálo dbal. 


Počet shlédnutí: 49

rusinska_vesnice_v_roce_1914.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:31) (upraveno mimo DokuWiki)