Šamanismus

Pojem šamanismus se v současné době užívá v mnoha různých významech a souvislostech. Většina odborné veřejnosti se ale shoduje na výkladu, že šamanismus je spíše technika, nikoli náboženství jako takové a že šaman je spirituální specialista působící v mnoha kulturních a náboženských komplexech. Slovo šamanismus je odvozené pravděpodobně z jazyka Evenků (dříve Tunguzů, žijících na Sibiři), kde označuje vědoucího, náboženského specialistu , jenž má schopnost dostat se do transu a komunikovat s duchy, kteří jsou schopní uzdravovat, zajistit plodnost, ochranu, provázet duše mrtvých a podobně. Uvažuje se ale i o původu z jiných jazyků, jako například ze sanskrtu, pálí nebo čínštiny. Tento termín byl poprvé zaznamenán v pol. 17. stol. ve vlastním životopise protopopa Avvakuma Petrova.

Na šamanismus můžeme nahlížet různými pohledy. Zastánci volnější definice, včetně současných západních učitelů a profesionálních provozovatelů šamanismu, pokládají šamanismus za starý univerzální jev. Naopak další tradice se zasazuje o omezené užívání termínu šamanismus, protože se domnívá, že to, co znamená téměř všechno, neznamená vlastně nic.

Šamanismus označuje jako různé formy extatického jednání a zahrnuje širokou škálu náboženských specialistů kdekoliv na světě. Tento postoj je typický zejména v anglosaském světě.

• Ioan Lewis tvrdí, že magie, posedlost duchy, kanibalismus a šamanismus jsou úzce související výrazy, vyjadřující charismatickou, mystickou sílu. Šamanismus zahrnuje podmanění, nikoli vyhánění, duchů, majících ve své moci oběť.
• Mircea Eliade považuje šamanismus za jasně odlišený jev s charakteristickými vlastnostmi vyskytujícím se v celém starém i dnešním světě. Mnoho světových náboženství vykazuje také šamanské rysy. Šamanismus chápe jako „techniku extáze“, která vznikne šamanovým vystoupením na nebesa či sestoupením do podsvětí.
• Joan Halifaxová popisuje šamanismus jako extatický komplex specifických a pevně zakotvených prvků se specifickou ideologií, která trvala celá tisíciletí a lze ji nalézt v mnoha odlišných kulturních prostředích.
• Piers Vitebsky zastává názor, že šamanské pohnutky, témata a postavy se objevují v celých lidských dějinách, náboženství a psychologii. Podle něj šamanismus není jediné jednotné náboženství, ale transkulturní forma náboženské senzibility a praxe.

Ruští, skandinávští a další odborníci, kteří zkoumali šamanismus na severu, se vyhýbají široce pojaté definici a dávají přednost zredukovanějšímu užívání. Šamanismus vnímají jako řadu specifických kulturních rysů sibiřsko-arktického komplexu. Šamanismus se podle nich jako kulturní jev vyskytuje i na americkém kontinentě a v jihovýchodní Asii.

• Åke Hultkrantz tvrdí, že šamanismus by se neměl pokládat za „zvláštní náboženství Sibiře“, protože obsahuje mnoho prvků, které tam nemůžeme zahrnout. Odlišuje velmi rošířený „obecný“ a „jednoduchý“ šamanismus od toho v Arktidě, na Sibiři a v Mongolsku.

Sama autorka se kloní k těm, kdo by rádi omezili tento termín na oblasti s jistým stupněm kulturní kontinuity. Paralely a rozdíly mezi odborníky na rituál se dají zaregistrovat a popsat tam, kde se použitím jediného termínu nevnucuje předpokládaná podobnost (použití termínu magie v Africe i v křesťanské Evropě vede k obdobným neopodstatněným předpokladům, že význam tohoto termínu je zde i tam podobný).

Ačkoliv šamanské praktiky a kulty můžeme nalézt po celé jihovýchodní Asii a na americkém kontinentě, tradičním místem výskytu je oblast okolo severního pólu. Například u kmene Tunguzů, z jejichž jazyka se také pravděpodobně odvozuje význam slova šaman, tedy kouzelník, čaroděj. Definici tunguzského šamanismu podle ruského etnologa S. M. Širokogorova můžeme parafrázovat do 5 bodů:

1. Šaman je pán (paní) duchů
2. Má ve své moci skupinu duchů
3. Existuje soubor uznávaných metod a výbavy, jež se předávají
4. Pro šamanskou praxi existuje teoretické zdůvodnění
5. Šamani zaujímají zvláštní společenské postavení

Šaman má funkci uzdravovatele, léčitele a psychopompa, vede duše mrtvých, neustále se zabývá ztrátou duše a jejím znovunabytím. Spolupracuje se strážnými duchy a jeho hlavním cílem je duchy ovládnout a začít využívat jejich sílu ve svůj prospěch. Zkrocení duchové pomáhají šamanovi při určování diagnóz, mohou zajistit štěstí při lovu nebo chrání klan před cizími zlými duchy. Šaman byl ale v arktických oblastech postavou sice neodmyslitelnou, ale také obávanou a často velmi osamocenou až izolovanou. Grónští šamani byli dokonce často zapleteni do vražd, nebo se i stali jejich obětí.

Ústředním prvkem šamanovi činnosti je seance, při které se šaman dostává do kontaktu s duchy. Seance může být nenápadnou neokázalou záležitostí, ale i velkolepým obřadem. Ke zvýšení dramatičnosti obřadu se využívá speciálních bubnů, zpěvů, tanců, ale i vybraných oděvů. Příslušníci kmene se na seanci šamana ptají na příčiny nemocí nebo neúspěchů při lovu. Někteří badatelé se ale i přes účast na šamanské seanci domnívají, že se jedná o velmi propracované kouzelnické triky. Tím ale neupírají šamanovi určité schopnosti. Výzkumy se ale došlo k závěru, že samotná seance může mít i terapeutické účinky. Nemocný se při obřadu stává středem pozornosti a tím se zvyšuje jeho motivace a vůle žít.

Většina příslušníků společnosti nejsou šamani a ani jimi být nechtějí. Může se tedy stát, že společnost se snaží některého ze svých příslušníků k šamanismu přinutit. Šamanem se ale většinou stává ten jedinec, který je svou nemocí či psychózou sám přiměn k uzdravení. Ovládat duchy a využívat je se může nová šaman naučit buď od starého šamana, učitele, nebo je mu tato funkce souzena. V takovém případě má matka šamana většinou předtuchu už v těhotenství. Proces šamanské iniciace je nebezpečnou záležitostí, která ověřuje novicovu sílu. Často se setkáváme s motivem smrti, roztrhání těla, znovuzrozením. Šaman si v průběhu iniciace povolá na pomoc duchy, musí je ovládnout a ti ho pak provázejí po celý jeho život. Aby ho povolaní duchové nepřemohli musí se šaman cvičit a budovat svoji moc po celý život.

Přerod v šamana může trvat i několik let a skládá se z několika fází.

• 1. fáze se většinou projevuje jako nedobrovolná, neovládaná nebo nevyžádaná posedlost nebo životní krize. Na jedince působí zlí duchové. Je v podstatě v pozici běžného pacienta, který je buď vyléčen a tím se navrátí ke svému běžnému životu, nebo je léčba méně úspěšná a tím může začít jeho cesta k šamanismu.
• Ve 2. fází nabývá jedinec šamanských schopností, naučí se ovládat duchy a stává se oficiálně šamanem.
• V poslední, 3. fázi, se šaman naučí své schopnosti využívat, většinou ke konání dobra, léčení druhých, ale může i škodit. Stává se již plnohodnotným šamanem na celý život, nemůže svého povolání zanechat.

Šamany můžeme poznat podle mnoha znaků, toho jak se oblékají, zdobí, jaké předměty používají. Takovými prvky jsou například:

• Axis mundi - žebřík, tyč nebo strom užívaný ke znázornění středu světa (spojení lidského světa s nelidskými silami)
• Buben (někdy také hora, kůň) – rytmus bubnu a zpěv uvádí šamana do transu, je to mocná a ctihodná součást obřadu a předává se po generacích
• Oděv – někteří šamani jsou nazí, někteří nosí pláště, blůzy (s kostrou jako symbolem roztrhání a obnovy), můžou být vyrobené ze zvířecích kůží, ozdobené předměty, které mají nějakou zvláštní důležitost (kosti, peří, kožešina)
• Účesy
• Psychotropní látky - alkohol, houby
• Písně, zpěvy – naznačují smysl putování duše, moc duchů, šamanovu neobyčejnost

V Evropě i Spojených státech je patrný zájem o šamanismus, vydávají se časopisy a knihy pojednávající o této tématice, pořádají se i semináře. Je také pokládána otázka, zda není šamanismus příliš komercionalizován a neodcizuje se od tradičního domorodého šamanismu. Zároveň se ale objevuje i názor, že šamanské techniky nejsou vlastnictvím jediného etnika, ale celého lidstva. Touto tematiku sou zabývá například Piers Vitebsky.

• Carlos Castenada - Učení Dona Juana: způsob vědění u Jakiů, 1968. Autor se stal učněm starého indiána, šamana. Dílo je pokusem o seriózní etnografii, popisuje exotická místa, domorodou společnost, užívání drog v dané společnosti.
• Michael Harner - Cesta šamana, 1960. Toto dílo je vlastně příručkou pro budoucí šamany v západní civilizaci. Autor zde vyjadřuje přesvědčení, že předkové bílých Američanů a Evropanů měli šamanské schopnosti.

Zabývá se schopnostmi k uzdravování a léčení druhých. V tradičním šamanismu má tyto schopnosti jen pár jedinců, což je pro jedince hrozbou, ale zároveň i požehnáním. Zatímco v západní společnosti (tzv. neošamanismus) jsou vyzývání všichni k tomu, dostat se do šamanského stavu vědomí. Šamanismus je vnímán jako prostředek k získání smyslu života, snaží se rozšířit pohled na skutečnost. Šamanský poradce se může snažit pacienta povzbudit k tomu, aby si příčinu nemoci našel sám a tak si i sám poradil s léčením.



Počet shlédnutí: 123