Lenka Kůsová

Lingvistická antropologie je už od konce 19. století dynamicky se rozvíjející odvětví, které napříč vědními, i ryze praktickými, obory pomáhá skládat obraz vzniku a vnímání jazyka jako reflexe svébytné kultury v němž je vytvářen a používán. Oba směry interakcí jazyk-kultura a kultura-jazyk, jsou předmětem výzkumů, které si kladou za cíl pochopit utváření jazyka a jeho specifika v jednotlivých kulturách a společenstvích.

Lingvistická antropologie tudíž, dá se říci, mapuje nejen samotný vznik jazyka jako 'nástroje', ale pomáhá proniknout do podstaty jeho vzniku – kultury národa, myšlení, způsobu života a významové chápání jemných abstraktních nuancí symboliky, která vyjádřená ve dvou různých jazycích nemůže být nikdy totožná.

Jako subdisciplína sociální a kulturní antropologie zkoumá proto primárně jazyk jako symbolický základ kultury. Kulturu člověka sleduje z hlediska linie jejího utváření – vlivu jazyka na formování osobnosti v procesech enkulturace a socializace, které ve zpětné vazbě opět utvářejí kulturu a ovlivňují i vývoj jazyka samotného.

S vývojem společnosti se výzkum lingivistické antrolopoogie přesunul z preliterárních společností (absence vlastního psaného jazyka – např. u původních indiánských společností) na srovnávací studie vzhledem k moderním společnostem.

Lingvistická antropologie tedy zkoumá jazyk z hlediska kontextu s kulturou, významu pro konkrétní společnost a vývoje symboliky její svébytnosti.

Otázky ohledně vývoje jazyka nenechávaly klidnými vědce už od počátku jeho zkoumání, a to v celosvětovém měřítku, zejména pak mezi evropskou a americkou vědeckou komunitou. Je jazyk reakcí na kulturu a utváří ji, nebo je tomu naopak? Do jaké míry osobnost jedince a společnosti, sdílející jednu kulturu, ovlivňuje vývoj jazyka? Nebo jsou navzájem nezávislé? Mají vztah k politickému a sociálnímu systému dané společnosti? Je třeba na jazyk nahlížet spíše z hlediska funkcionalistického, nebo strukturalistického?

Vzájemná souvislost byla zřejmá a bylo tedy zapotřebí vytyčit směr zkoumání, pro potvrzení různících se teorií.

„Sapirova kniha Language z roku 1921 je pokládána za projev nezávislého zrodu strukturalistického myšlení ve Spojených státech amerických.“ (Budil, 2003, s. 289)

Orientace na mentální stránku a zdroj jazykových pravidel v lidské mysli kontrastovaly s francouzským, univerzalisticky zaměřeným, pojetím. Souvislost jazyka s prostředím, tradicemi a vírou, se projevila v syntéze jazyka s duchem kultury, známé jako Sapirova a Whorfova teorie, která interpretaci reality určité komunity staví do přímého kontextu jazykových zvyklostí v této komunitě.

„Podle Sapira a Whorfa mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou “vizi světa“, protože člověk třídí zakoušenou realitu pouze prostřednictvím užívání konkrétního jazyka. Podstatu Sapirovy a Whorfovy teorie lze vyjádřit ve třech základních tezích:

1. Veškeré „myšlení je jazykové“
2. Každý jazyk vytváří specifickou „vizi reality“
3. Jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší.

Obvykle se rozlišují dvě části Sapirovy a Whorfovy teorie:

• lingvistický realismus, podle něhož charakter kultury je utvářen jazykem a
• lingvistický determinismus, který je definován jako ovlivnění myšlení povahou jazyka.“ (Budil, 2003, s. 294)

Edward Sapir (1884–1939), americký lingvista a antropolog, byl jeden z nejnadanějších žáků Franze Boase (představitel americké kulturní antropologie). Sapir se narodil v Prusku v židovské rodině, která se v jeho pěti letech, přestěhovala do New Yorku. Vystudoval Columbia College a Kolumbijskou univerzitu. Původně se orientoval na studium indoevropské a německé filologie, ale Franz Boas jej získal pro antropologii. Edward Sapir se ve své dizertační práci (obhájil v roce 1909), zabýval indiánskými jazyky v Kalifornii a Oregonu. V letech 1907 až 1908 pobýval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, poté pracoval v antropologickém oddělení Kanadského geologického průzkumu v Ottawě. Zde se zabýval studiem jazyků Athabasků. Během patnácti let, které v Ottawě strávil (byl pokládán za zakladatele kanadské antropologie), se soustředil na lingvistickou antropologii a vypracoval novou klasifikaci indiánských jazyků v šesti základních skupinách, která se používala až do 60. let 20. století. V době svého působení v Kanadě publikoval desítky etnologických a jazykovědných studií, literárních kritik a původních básní. Vrcholem bylo vydání zásadní lingvistické studie Language (1921).V letech 1925 až 1931 Sapir přednášel na univerzitě v Chicagu a v letech 1931 až 1939 na Yaleově univerzitě. Je oceňován pro jeho přínos pro rozvoj psychologické a lingvistické antropologie a pokládán za průkopníka humanistické antropologie. Do dějin antropologického myšlení se Spir zapsal především jako spoluautor (se svým žákem Benjaminem Lee Whorfem) Sapirovy a Whorfovy teorie.(Budil, 2003, s. 290-293)

Benjamin Lee Whorf (1897–1941) se narodil ve Winthropu ve státě Massachussetts. Vystudoval Massachusetts Institute of Technology, kde získal v roce 1918 titul bakaláře chemického inženýrství. Celý život byl zaměstnancem Hartfordské požární pojišťovny v Connecticutu a stal se uznávaným odborníkem na problematiku požární prevence v průmyslových zařízeních. Ve volném čase se věnoval lingvistice. Ve druhé polovině dvacátého století vedl rozsáhlou korespondenci s archeology, antropology a jazykovědci. V roce 1931 začal pod vedením Edwarda Sapira studovat antropologii na Yaelově univerzitě, kde se zabýval jazyky Aztéků, Mayů a Hopiů. Výběr jeho nejdůležitějších textů byl publikován ve sborníku Language, Thought, and Reality (1956). Benjamin Lee Whorf zemřel ve svých čtyřiačtyřiceti letech na rakovinu. B. L. Whorf byl příslušníkem metodistické církve a výrazně jej ovlivnil francouzský spisovatel Antonie Fabre d’Olivet, amatérký jazykovědec. Lee Whorf byl nejen amatérský lingvista, ale i evoluční biolog, botanik, teolog a fyzik. Zanechal po sobě velké množství rukopisů. Odmítal Darwinovu evoluční teorii, uznával existenci okultních jevů a domníval se, že mytologie obsahuje svědectví o ztraceném vědění dávných zaniklých civilizací. Byl především náboženským myslitelem. Smíření moderního rozumu s Bohem pokládal Whorf za cíl svého života, úkol hodný svého intelektu. Lingvistický relativismus měl podle Whorfa především rehabilitovat tisíciletou moudrost, k níž dospěly stovky jazyků světa během své evoluce, a přehodnotit úzkou zkušenost západní civilizace. Lee Whorf chtěl ve svém hlavním díle (Concerning Science and Religion) objasnit vnitřní život člověka, povahu prostoru a času a vztah člověka a filozofické terminologie. (Budil, 2003, s. 290-293)

E. Sapir a B. L. Whorf se setkali v roce 1931, kdy Sapir přesídlil na univerzitu v Yale. Od tohoto roku se začíná datovat i vznik jejich společné teorie.

„Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry byla jejich společná teorie formována původními Sapirovými myšlenkami a pozdějším Whorfovým literárním zpracováním. O vztahu mezi jazykem, myšlením a realitou Edward Sapir napsal: …Bylo by zcela iluzorní si představovat, že se člověk přizpůsobuje realitě v podstatě bez použití jazyka a že jazyk je pouhým náhodným prostředkem pro řešení specifických problémů dorozumívání a uvažování. Ve skutečnosti je 'reálný svět' do jisté míry postaven na jazykových zvycích společenství. Žádné dva jazyky si nejsou nikdy dost podobné, aby se u nich dalo předpokládat, že znázorňují tutéž společenskou realitu… Vidíme, slyšíme i jinak zakoušíme do značné míry právě takto, protože jazykové zvyky našeho společenství nás predisponují k jistým způsobům interpretace.“ (Budil, 2003, 293-4)

Hlavní myšlenky již byly uvedeny v představení teorie – odvíjí se od třídění reality prostřednictvím jazyka:

1. Veškeré „myšlení je jazykové“
2. Každý jazyk vytváří specifickou „vizi reality“
3. Jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky, se vzájemně liší.

Principy teorie:

• lingvistický realismus
• lingvistický determinismus.

Tvrzení, která v teorii předkládal, totiž že různé kultury vnímají na základě specifické lingvistické výbavy svět různým způsobem, ověřoval B. K. Whorf prostřednictvím výzkumu jazyka Hopiů (kmen amerických indiánů). Hopiové podle něj ve srovnání s evropskými jazyky nedisponují gramatickými kategoriemi k odlišení času (zásadní dopad na chápání plynutí času), ústřední místo mají slovesa (evr. jazyky podstatná jména), odlišné je jazykové vyjádření ve vztahu k prostoru. Zatímco Hopiové neznají slova označující trojrozměrné části budov nebo jejich funkce (půda, sklep, kostel, tržnice). Jakkoliv by se mohl zdát jazyk Hopiů 'chudý', přesto podle Whorfa jejich pojetí reality vyjádřené jazykem lépe vyhovuje modernímu relativismu a chápání kvantové fyziky, než vize konstruovaná indoevropskými jazyky.

Až po smrti obou autorů teorie, v roce 1956, byly kompletní Whorfovy studie týkající se jazykového relativismu publikovány ve výše zmiňovaném díle „Jazyk, myšlení a skutečnost“. (Budil, 2003, 294)

Shapir-Whorfova teorie, popírající v podstatě existenci jakési „generální“ jazykové gramatiky, se setkala s četnou kritikou z řad vědců a lingvistických badatelů. Vyvolala různorodé reakce a v šedesátých letech byla kritizována především těmi, kteří se snažili nastavit právě jazykovědné „univerzálie“ a vyznávali především vědy kognitivní. Kanadsko-americký lingvista Steven Pinker obvinil Whorfa z bizarností plynoucích z nesprávné analýzy řeči Hopiů, vedoucích až k mysticismu, mezi kritiky se zařadili také antropoložka Laura Martinová a jazykovědec Geoffrey Pullam. V podstatě lze vidět zpochybnění Whorfovy hypotézy poukázáním na fakt, že na jednom 'kulturním prostoru' žije, sdílí jej a spoluvytváří, několik skupin populací hovořících naprosto odlišnými jazyky. (Budil, 2003, 295-6)

Na stranu obhajoby a s vyjádřením podpory a souhlasu k závěrům Whorfova výzkumu vyjádřeného v jednotlivých bodech a principech teorie se postavili například američtí lingvisté Joshua A. Fishman, Benjamin Lee. Zájem o Sapir-Whorfovu teorii a studie obou autorů, které se k ní vážou, ale trvají dodnes a jsou předmětem četných vědeckých debat. Jedním ze zdá se potvrzujících faktorů teorie je i výzkum teorie mysli, jehož výsledky publikoval např. J. Skoyles. Výzkum ověřoval S-W hypotézu o tom, zda má jazyk, jímž mluvíme, skutečně takovou moc, že umí zformovat či vymodelovat struktury našeho poznání (tj. co vůbec vnímáme a co ne jako „svět“). Přes počáteční problémy, kdy pravděpodobně největším byl ten najít dvě skupiny lidí které se liší POUZE pokud jde o zkušenost jazykových výrazů, se výzkum uskutečnil. Byly sledovány dvě skupiny od narození (nebo krátce po narození) hluchých dětí, z nichž první byla vychovávána hluchými rodiči, druhá slyšícími rodiči. Závěry výzkumu potvrdily že slyšící rodiče mají obtíže komunikovat se svými neslyšícími dětmi v rovině abstraktních výrazů týkajících se mysli, pocitů, prožitků a jejich komunikace je tak omezena a tyto děti jsou “ochuzeny“ o pojmy-vjemy, které si nedovedou spojit s myslí a 'zprostředkovat výrazy mentálních stavů'. Nemohou je tím pádem ani dále rozvíjet, předávat dál – ani jako součást 'stejné' kultury kterou sdílí se stejně postiženými dětmi, které ale tyto vjemy zprostředkované mají. Studie dále poukazuje na ověřování teorie mysli na experimentu zvaném „Sally“ (teorie Sallyiny mysli – schopnost připisovat mentální stav druhým, američtí psychologové C. Peterson a M. Siegal, 1995) u hluchých dětí. Experiment skutečně potvrdil, že jazyk utváří poznání. SKOYLES J., Sapir-Whorfova hypotéza: Nový překvapivý důkaz [online]. ancoram.bloguje.cz, 26.10.2007 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: <http://ancoram.bloguje.cz/47794_item.php >

Vlastní kritický postoj si dovolím postavit nejprve na vyjádření, které Sapir-Whorfovu torii v určitém smyslu podporuje. Podobu a užívání jazyka jako 'vytvořeného' (získaného) systému, v rámci psychiky a duševních stavů člověka – můžeme doložit právě na příkladu stavu jazyka v totalitních režimech. Totiž cílené užívání / nadužívání / neužívání určitých slov v diktaturních režimech bylo právě jejich stavebním kamenem a nástrojem k udržení totalitního řádu. Na druhé straně se ovšem nabízí otázky, které stabilitu teorie oslabují.

Zasvěcený čtenář, který se bude snažit porozumět základním myšlenkám a principům Sapir-Whorovy teorie se, v konfrontaci s realitou moderní společnosti a hodnocením postavení jazyka v ní, nutně musí začít ptát. Zamyslí-li se nad předloženými poznatky a současnou společností, pak:

• jak je možné, že také hluchoněmí 'mají' kulturu?
• jak by teorie vysvětlovala jazykové ztvárňování kultury u dětí, které se narodí do bilingvních rodin? Získávají snad takové děti dvě kultury?
• pokud různé kultury vnímají na základě specifické lingvistické výbavy svět různým způsobem a navzájem mezi nimi existuje pevná vazba, znamená to snad, že když se děti na prvních stupních základních škol začnou učit další jazyky, přejímají automaticky i kulturu s nimi spojenou? Obecně: začne-li se dítě v 5. třídě ke svému rodnému jazyku učit angličtinu, stávám se Angličanem?

Ve světle těchto pochybností o pravdivosti či spolehlivosti tvrzení vycházejících ze Sapir-Whorfovy teorie můžeme (spíše než jednoznačně souhlasit nebo odporovat), tvrdit, že jazyk je pouze jedním z faktorů, které ovlivňují náš způsob utváření sebe sama, poznávání, chápání, naši kulturu, postoje.

BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 4. vydání. Praha: Triton, 2003. ISBN 80-7254-321-0 (s.277-296).

SKOYLES J., Sapir-Whorfova hypotéza: Nový překvapivý důkaz [online]. ancoram.bloguje.cz, 26.10.2007 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: <http://ancoram.bloguje.cz/47794_item.php > 

Počet shlédnutí: 147