Skotsko

Keltové po sobě nezanechali téměř žádná písemná svědectví. Mnohé představy o nich proto vycházejí ze zpráv Řeků a Římanů. Zmínky o nich se v antické literatuře objevují od 5. století př. n. l. Výraz „keltoi“ poprvé použil řecký historik Hérodotos. Označoval tak barbarské kmeny sídlící na sever od tehdy civilizovaného antického světa. Dnes chápeme pojmenování Keltové jako jednu skupinu kmenů, která ve starověku obývala západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. a vznikli patrně splynutím několika předchozích kultur. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a náboženstvím, nikdy však nevytvořili jednotný stát. Raná perioda Keltů se datuje kolem roku 800 př.n.l. Podle dnešních poznatků ležely oblasti původního osídlení Keltů na horním toku Rýna a na území horního Dunaje (východní Francie, švýcarské Alpy, jihozápadní Německo – jeden z významných archeologických nálezů pochází z oblasti kolem rakouských solných dolů Hallstatt, odtud halštatská kultura). Rozšiřování Keltů asi od 5.století př.n.l dosahuje svého vrcholu ve 4. a 3. století. Později osídlovali území až k Černému a Egejskému moři a části Přední Asie, rozšiřovali se ze střední Evropy až ke Středozemnímu moři přes části Španělska, Portugalska a britských ostrovů. Už před jejich zatlačením zpět ze strany Římanů a expandujících Germánů to tedy keltské kmeny táhlo na britské ostrovy a do Irska. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura). V 1. století př. n. l. podlehli Římanům a byli postupně asimilováni či vytlačeni právě do Skotska a Irska. Přijali křesťanství a vytvořili si na základě latinky vlastní písmo zvané ogham. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou a bretonštinou.

Skotská gaelština je jazyk z keltské rodiny – je příbuzná velštině, corwnštině a bretonštině, jež všechny vznikly ze stejného jazykového předka, kterým se zhruba v roce 1000 př. n. l. hovořilo na území dnešního Irska. Toto území bylo v tehdejší době označováno latinskými spisovateli jako „Scotia“ a jeho obyvatelé jako „Scoti“ - později v rané středověku se rozšířilo jednotné pojmenování, které získali příbuzní „Scoti“ v Britanii, jako Goídil nebo-li Gaels. Na území Britanie Gaelové pravděpodobně migrovali přes Sea of Moyle v 6. století do oblasti Argyll (severozápad Britských ostrovů), ovšem nemůžeme to tvrdit se stoprocentní jistotou, jelikož existuje i teorie, že v oblasti Argyll vznikal gaelský jazyk samostatně ve stejné době, jak tomu bylo na území Irska. Co je ovšem nezpochybnitelné, je fakt, že v 6. století byla v Argyll gaelština jazykem vládnoucí skupiny a zdejších duchovních, kteří mají až do dnešních dní příbuzenské a politické vazby s Irskem.

V tomto období byla gaelská osada v Britanii hodně limitovaná. Nacházela se zde spousta dalších národů, a i když se gaelové neustále rozrůstali, co do počtu i území, byli jenom jedni z mnoha. V 9. století se ale, během invaze Vikingů kolem celého pobřeží Britanie, Gaelové (Scoti) chopili moci jak ve východním tak i západním Skotsku, a stali se tak nejvýraznějšími hráči v těchto končinách. Gaelština se tedy v této oblasti šířila jako oficiální jazyk díky zdejším vládcům, ale i díky Vikingům, kteří zde zakládali své osady, a jakožto menšina částečně přijímali i jazyk, používali ho k označování lokalit a šířili dál do odhlehlejších částí jako byly vnější Hebridy, ostovy Skye, Barra, the Uists, Harris and Lewis.

Pozdější éra 12. – 14. století byla dobou, kdy začaly gaelské rodiny jako: Clann Dòmhnaill (potomci Skandinávských Gaelů), Frasers (potomci Anglo-Normanský osadníků z Jihu) aj., neustále rozšiřovat svůj vliv a bohatsvtí. (pozn.: být Gaelem ve středověku se neodvozovalo na základě rasového nebo etnického původu, ale pouze na základě používaného jazyka – gaelštiny). Současně ale v tomto období Skotských dějin zdejší králové, ač hrdí na svůj gaelský původ, zavádějí, jakožto progresivní Evropané, nové náboženské struktury a kněžské řády z Anglie a kontinentu. Otvírají tak Centrální pás (Centrální pás Skotska je termín používaný k popisu oblastí s nejvyšší hustotou obyvatelstva ve Skotsku. Navzdory jménu, tato oblast není geograficky v centru Skotska, ale přesto se nachází podle mapy na jeho tzv. „pasu“.) a východní pobřeží k obchodu skrz sídla závodů v urbanizačních centrech tzv. the burghs. Tímto se zásadně mění způsob, jakým byla celá země a její panství provozována. To mimo jiné ale znamenalo, že v církvi a v „the burghs“ se ve 13. a 14. st. začal čím dál tím víc uplatňovat jiný jazyk dnes známý jako lowland Scots nebo-li Inglis (pozn.: v podstatě šlo o angličtinu). Při pohledu na tehdejší mapu nám tedy vznikají dvě oblasti: centrální pás + východní pobřeží, které je výrazně ovlivňováno jinými kulturami, a západní pobřeží + highland (vysočina), které se v zásadě uchovává. V 15. st. se Inglis rozmáhal i nadále, stává se oficiálním jazykem práva, a v 16. st. se dokonce v tomto jazyce objevují i nápisy na náhrobcích patriotů a užívají ho i básníci.

Svůj historický vrchol tedy gaelština zaznamenala v 12. a 13. st. Její mluvčí se dali nalézt i v nejzazším koutu země, což dokládají pojmenování nejrůznějších míst a lokalit z této doby, které se objevovaly ve velmi hojném počtu. Poté se ale postupem času začal čím dál tím více uplatňovat, z pragmatického hlediska užitečnější, Inglis a gaelština tak začala pomalu ztrácet na svém lR.

Nicméně rozdíl mezi vrchovinou a centrálním pásem nikdy nebyl příliš velký. V průběhu ranné moderní éry se jednotlivci i rodiny často přesouvaly mezi oběma zónami. Města jako Perth, Stirling a Aberdeen měli pevné vazby s galsky mluvící vrchovinou, která byla téměř na dosah ruky. Díky tomuto propojení byla už v 16. st. na Universitě v Aberdeenu gaelština přijata jako jazyk pro konverzaci vedle latiny a francoužštiny.

Později však přišla série porážek jednotlivců i hnutí vázaných na gaelskou kulturu, která vedla ke ztrátě volebního práva. 18. st. pak přineslo hned několik dramatických změn. Porážka Charlese Edwarda Stuarta u Cullodenu, vedla k poukázání na gaelskou kulturu, jako na kulturu dud a tartanových sukní, které s pak promítly do té skotské. Objevení Ossianových básní, přeložených Jamesem Macphersonem, tento vliv ještě zvětšilo a otevřelo vrchovinu turistům, kteří měli zájem o gaelskou mitologii. Gaelská kultura se pak na přelomu 18. 19. st. stále více váže na skotskou identitu, ale jako kultura minulosti a to spíše prostřednictvím představivosti, než slov.

Ve stejném období se Gaelové snaží o modernizaci své kultury, stávají se součástí Britské armády a pomáhají rozšiřovat Britské impérium. Musí také čelit hospodářskému poklesu, hladu, rozprodávání půdy a migraci populace. Velké množství z nich se přesunulo do velkých měst jako Glasgow, Dundee, Edimburg, Londýn.. nebo za až za oceán především do Spojených států, Austrálie a na Nový Zéland, kde zakládali velké komunity. Zvyšovala se vzdělanost, začali se vydávat knihy a periodika. Vlivem těchto událostí se v 19. st. vyšplhal počet gaeských mluvčích na historicky nejvyšší hodnoty.

Jazyk však potřebuje na přežití více než čísla. Poslední desetiletí 19. st. přinesly konec křehkého experimentu s gaelským vzděláváním ve školách. Školský zákon z roku 1872 ustanovil angličtinu jako jediný prostředek výuky. Následné reformy umožnit studium gaelštiny jako předmět, problém nevyřešily. Vyloučena jako jazyk práva a vzdělávání se gaelština omezila pouze na rodinu a církve a počty mluvčích začaly klesat.

Migrace, vyloučení z výuky, pokles v oblasti náboženství a vzestup anglické literatury i médií, měl na gaelštinu neblahé dopady. Regiony, ve kterých byla dříve gaelština pevně zakořeněna se začali měnit a řeč byla pomalu vytlačována na Hebridy, ze kterých se postupně stala jakási pevnost. I ta, soudě podle naší návštěvy, už ale pravděpodobně dlouho nevydrží.

V roce 2001 proběhlo v Británii poslední sčítání lidu, které ukázalo celkem 58 652 gaelsky mluvících osob (GMO) žijících ve Skotsku (tj. 1,2% z celkové populace starší tří let). V porovnání se sčítáním lidu z roku 1991 došlo k poklesu o cca 7 300 lidí (tj. 11% z celkového počtu), což znamená, že úpadek gaelštiny ve Skotsku pomalu pokračuje. Více se dozvíme až z dalšího sčítání lidu v roce 2011.

Hlavní větev gaelsky mluvícího obyvatelstva se nachází na Vnějších Hebridech (Na h-Eileanan Siar), kde jejich celkový podíl z obyvatelstva zůstává na 61,1%. Všechny farnosti udávají hodnoty přes 50%. Farnost Kilmuir na ostrově Severny Skye udává počet i nad 50%. Mimo Vnějších Hebrid jsou další oblasti se značným procentem galsky mluvícího obyvatelstva ostrovy Vnitřních Hebridů Tiree (s 47,8%), Skye (s 36,8%), Raasay (s 36,1%) a Lismore (s 28,8%). Bez ohledu na tyto údaje se jejich počet snižuje. Z celkového počtu téměř 900 obcí ve Skotsku:

• 9 z nich má podíl GMO větší než 50%

• 20 z nich má podíl GMO větší než 25%

• 39 z nich má podíl GMO větší než 10%.

Mimo hlavní oblast, kde se mluví galsky, je relativně vysoký podíl GMO sociálně izolovaný od ostatních a ve výsledku mají jen málo příležitostí k využití jazyka. Kompletní jednojazyčnost téměř neexistuje s výjimkou dětí v před školním věku narozených opět rodilým mluvčím v tradičních oblastech Gàidhealtachd.

Významné množství GMO najdeme také v některých skotských městech mimo tradiční oblasti, například v Glasgow, Edimburgu a Inverness a tvoří téměř polovinu GMO Skotska. V Glasgow jich dnes údajně žije už přes 10 000, existují zde restaurace a kavárny, ve kterých se mluvčí scházejí a vzájemně konverzují. Nachází se zde také mnoho občanských sdružení, mimo oficiální školy, zabývajících se šířením a výukou gaelštiny.

Pokud jde o budoucnost gaelštiny, důvod k naději dávají údaje o počtech studentů, kteří se jazyk učí na školách v rámci Gaelic Medium Education (GME) zahrnující školky a základní a střední školy, kde se vyučuje gaelština jako hlavní jazyk. V současnosti se v tomto programu vzdělává 3086 žáků, dalších 3641 studentů se gaelštinu učí jako druhý jazyk na středních školách. Podle posledního sčítání lidu se také zvýšil počet GMO mezi dětmi od pěti do devíti let. Téměř 2000 dětí je zapsáno v před školních skupinách Comhairle nan Sgoiltean Àraich (organizace pro předškolní výuku gaelštiny).

Gaelština, upadající v tradičních oblastech západních ostrovů, se dnes přesouvá a částečně i roste v jiných oblastech Skotska, především ve větších městech jako Glasgow a to zejména díky podpoře ze strany skotského parlamentu a EU. Z této podpory jsou také živeny rádia, noviny a knižní publikace v gaelštině, které jsou dostupné téměř po celém Skotsku. Je však zcela zřejmé a ani největší optimisté tuto skutečnost nemohou popřít, že tato snaha nemůže padnout na úrodnou půdu, pokud se gaelštinou nebude mluvit běžně na ulicích, úřadech, v obchodech, restauracích a podobných veřejných místech, kde dnes i na západních ostrovech zní pouze angličtina.

Náš nejrozsáhlejší rozhovor, který nám měl alespoň částečně odkrýt otazník nad keltskou identitou lidí žijících ve Skotsku, jsme provedli po předchozí domluvě s člověkem, který se narodil na Hebridách a jeho rodným jazykem byla gaelština, později, v jeho 26 letech, se přesunul na „pevninu“, kde se mimo jiné teprve naučil mluvit anglicky, založil si business v Glasgow a žije zde už přes 30 let. Podle tohoto úvodního medailonku, který jsme od něj před odjezdem získali, bylo jasné, že je to prakticky ideální objekt, jak jsme se posléze mohli i sami přesvědčit, pro naše nezodpovězené otázky. Rozhovor s ním byl tedy velmi přínosný, ačkoliv nám trochu zbořil náš keltský svět. Po několika dotazech, kterými jsme se jen lehce otřeli o téma Keltů, nám s jemným úsměvem naznačoval, že je to pro něj pocitově věc nahony vzdálená. Začli jsme se proto víc zajímat o jeho rodný jazyk, který může mít s tímto odkazem ledacos společného a mohl by vést k nějakému dalšímu pojítku s keltsvím. Věděl tedy, že se jedná o jazyk z keltské jazykové skupiny, ale tvrdil nám, že je to spíš Skotská národní záležitost, než uchovávání a přiklánění se k nějaké keltské tradici nebo původu. Osobně používá jazyky oba dva, jak angličtinu tak i gaelštinu, ale nepřikládá ani jednomu vyšší prioritu, volí ho pouze podle situace. Obrátili jsme tak směr naší pozornosti na ostrovy, ze kterých pocházel, a které byly na základě posledního sčítání lidu z roku 2001 (pozn.: příští sčítání má proběhnout roku 2011) oblastí s největším podílem mluvčích gaelštiny. Záhy jsme se dozvěděli, že na ostrovy jezdí pravidelně, má tam stále staré známé, ale v posledních několika letech dochází k obrovské modernizaci. V důsledku toho klesá, mnohem víc než kdy předtím, zájem o zdejší způsob života. Už dřív sice mladí lidé odcházeli za vidinou pohodlnějšího a pestřejšího životního stylu na pevninu, stejně jako náš respondent, ale dnes je tento fakt ještě umocněn vyšší měrou informací a technologiemi, které si na ostrovy nacházejí stále častji svou cestu. Jazyk se zde sice stále drží, ale zdejší populace stárne. Tato informace o stále popularitě gaelštiny mezi starší částí populace ostrovů v nás vykřesala jistou jiskru naděje. Začli jsme se tedy soustředit na to jaký panuje na ostrovech současný stav v oblasti tradic, potažmo právě povědomí o keltské historii. V tomto případě nás odpovědí ale opět moc nepotěšil. Protože prý v důsledku již zmiňovaného „pokroku“ si zdejší obyvatelé navykli přepočítávat hodně věcí na peníze, sdělil nám s nadsázkou, že za pár liber nám klidně předvedou po čemkoliv paseme. Klidně se i namaskují na Kelta. Jenže nefalšovaná potřeba některé tradice ctít a udržovat slábne, je stále živá, ale slábne. Stává se z ní zkrátka turistická atrakce. Ještě jednou jsme se tedy pro jistotu pokusili vrátit k souvislosti: ostrovy a keltství, ale opět nám pouze zopakoval, již výše zmíněnou, poznámku, že za peníze nám předvedou na ostrovech jakoukoli atrakci, ale nikdo z jeho známých se za Kelta, ani jejich potomky, nepovažuje a ani se neupamatovává, že by v této souvislosti někdo něco kdy zmiňoval.

Později jsme se snažili tento obraz, který nám vylíčil náš první respondent, doplňovat o nové poznatky, ale v zásadě se výsledky našich dalších rozhovorů, při cestování napříč Skotskem z Glasgow dále na sever, příliš nelišily. Co se týče otázky vnímání vlastní identity lidí ve Skotsku, můžeme z naší zkušenosti tvrdit, že jsme se takřka nesetkali s názorem, kdy by se někdo otevřeně hlásil ke keltským kořenům. Určitý náznak jsme zaznamenali v severnějších částech Skotska na ostrově Skye, ale tam se spíš než za kelty považovali za „Skyeany“, aby se vymezili vůči okolí a přistěhovalcům, kteří pochází převážně z Anglie a skupují na ostrově pozemky a nemovitosti, aby s nimi buďto dále obchodovali, nebo zde těžili z turistického ruchu, kterému se ostrov těší. To znamená, že zdejší domorodí obyvatelé se na určitém základě chápou odlišně od svého okolí, ovšem označení Kelt použil snad jediný náš respondent v této oblasti, a to až na několikátem, asi třetím, místě, když se trochu rozhovořil o svých niternějších pocitech z klukovských let. Tento jev, kdy se Skoti vymezují vůči Angličanům, se stal při našich cestách charakteristický pro celé Skotsko. Lze ho pozorovat snad v každém koutu Skotska, nečiní tak ale na základě nějakého jejich keltského původu, ale spíš se hlásí k mladším odkazům a považují se zkrátka za hrdé Skoty. Jejich národní hrdost, vzhledem k historickému vývoji Skotska, je v tomto směru pochopitelná, ale s keltstvím má asi pramálo společné.

Keltské spolky zabývající se odkazem těchto kmenů jsme sice v jisté míře zaznamenali na sociálních sítích, ale asi nejrozsáhlejší z nich je skupina The Celtic League čítající necelých 1.000 členů, a to vzhledem k tomu, že se snaží sdružovat všechny, kdo cití svůj původ jako keltský nebo k němu mají nějaké vazby, z oblasti Skotska, Walesu, Irska, Bretaně i Cornwallu není skutečně mnoho. Když k tomu připočteme neustále stagnující počty členů a velmi skromnou aktivitu na jejich stránkách, lze opět soudit, že keltské hnutí jako takové příliš živé není.

Jiná je už ale situace spolků a organizací zabývajících se gaelským jazykem. Nejvyšší absolutní počet gaelsky mluvících lidí (kolem 10.000) je v současné době ve městě Glasgow. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že je nejpopulárnější destinací pro gaelské přistěhovalce. Důvod, proč tomu tak je, je pro spoustu z nich spíš rázu ekonomického, než nějaká potřeba se záměrně družit. V Glasgow je totiž vyšší šance na to se jako přistěhovalec uplatnit, sehnat si práci a narozdíl od druhého největšího města Edinburghu zde nejsou tak velké výdaje na život. Touto jednoduchou matematikou tedy Glasgow vítězí u přistěhovalců jakéhokoliv původu. Nicméně ono vysoké číslo gaelsky hovořících lidí má svoje dopady na zdejší veřejný život. Zdejší komunita si uvědomuje svoji početnost, a tak se tu víc než kde jinde setkáváme s dobrovolnými konverzační spolky, které pořádají v určité dny srazy a rozmluvy v gaelštině u pinty piva, ale i s oficiálními institucemi a jejich pobočkami, které jsou dotovány z veřejných rozpočtů, a slouží k výuce a propagaci gaelštiny.

Glasgow’s gaelic meetup – sdružuje lidi s aktivním zájmem o gaelštinu, pořádá pravidelná setkání

Glasgow Gaelic School - jedna ze dvou celogaelských základních škol v zemi (druhá je ve městě Inverness)

An Lochran – propaguje gaelskou kulturu a umění v Glasgow

CNAG Comunn na Gàidhlig – organizace koordinující rozvoj a šíření gaelštiny

BBC Alba – televizní kanál vysílájící v gaelštině

Gaelic Books - Gaelic Books Council

Bord na Gaidhlig - National Public Body - jsou zodpovědní za poradenskou činnost skotským ministrům a veřejnosti, mají za úkol formulovat národní strategii pro gaelské vzdělávání

Taic - National Agency Supporting Learning Opportunities – zabývají se poskytováním příležitostí na výuku gaelštiny pro každého (není věkem omezeno

An Lochran – propaguje gaelskou kulturu a umění v Glasgow

Comann nam Parant – podpora výuky gaelštiny rodičů s dětmi z negaelských oblastí a komunit

Gaelic4Parents – stránka pro rodiče s dětmi určená k procvičení gaelštiny

U mladých lidí, kteří žijí a pochází z oblasti ostrova Skye - kde byla zjištěna při sčítání lidu z roku 2001 poměrně vysoká hustota gaelsky mluvících obyvatel - a kteří často po povinné školní docházce nepokračovali v dalších studiích, se netěší tento jazyk příliš velké popularitě. Je to pro ně věc zastaralá a nepraktická. Sektávali jsme se tak se spousto ironických narážek na jeho účet. Je podle nich záležitostí podivínů, samotářů nebo právě studentů. Natožpak povědomí o keltství, o něm už se nedalo zavést řeč ani na této úrovni. 

Počet shlédnutí: 36