Řecký filosof Sokrates byl jeden z nejvýznamnějších mužů evropských myšlenkových dějin, který se narodil 4. června roku 469 př. n. l. v Aténách. Jeho otcem byl kameník - sochař Sófronikos a matkou porodní bába Fainareté. Sokrates získal klasické vzdělání v literatuře, hudbě a v gymnastice. Osvojil si znalost rétoriky. Vyučil se také kamenickému řemeslu svého otce (Souček, 1981, s.175).

Sokrates se zúčastnil veřejného života a to i v době rozkvětu za Peloponéské války. Sokrates byl vyzván, podobně jako ostatní občané, aby sloužil v dobách válek athénskému státu. V průběhu Peloponéské války se dokonce zúčastnil tří válečných bitev a to bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Několikrát projevil velkou odvahu (např. v bitvě u Potidají zachránil život raněnému Alkibiadovi, když s ním sám zůstal v nebezpečné situaci), ale i zdravou občanskou neposlušnost, např. po námořní bitvě u Arginus. Athéňané zde zvítězili, ale bouře znemožnila zachránit posádky potopených lodí a vylovit utonulé, a tak byli vítězní stratégové naprosto nespravedlivě obviněni a šest jich bylo popraveno. Sokrates byl jediným z těch, kteří se postavili proti rozsudku. Sókratés[online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013 [citováno1.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B3krat%C3%A9s>

Sokrates byl dostatečně sečtělý a rozhodně měl odkud čerpat nápady pro své zvídavé otázky, které dával v Athénách náhodným kolemjdoucím, se kterými navazoval hovory a snažil se je dialogem přivést k přemýšlení o názorech a chování. Z počátku jim dával jednoduché otázky, ale později je postupně prohluboval a tím ukazoval rozpor v počátečních výrocích. K vymezení obecného pojmu dospěl tím, že kolemjdoucím pomáhal rozpory překonávat.Tímto způsobem Sokrates umožňoval, aby dotazovaný sám nalezl pravdu.Tuto metodu Sokrates nazval maieutika tj. umění porodní báby - jeho úkolem nemělo být myšlenky rodit, ale pomáhat k zrození těchto myšlenek (Kokaisl, 2012, s.93).

Rozpor mezi životem většiny a životem filozofa se u Sokrata jasně objevuje ve skutečném životě. Lidé v jeho okolí ho často považovali spíše za povaleče, což mu také jeho manželka Xantipa často vyčítala. Jeho manželka Xantipa prý byla velmi hádavá žena a Sokrates musel čelit několika sporům. Sokrates tvrdil, že když se naučil žít s Xantipou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem. Nadruhou stranu Sokrates nechal všechnu starost o domácnost i o jejich tři syny na Xantipě.Sokrates nebyl vzorným otcem rodiny (Kessidi, 1980, s.18-20).

Přes svůj nepraktický život byl uznáván svým okolím, delfská věštírna ho dokonce označila za nejmoudřejšího z Řeků. Sokrates odmítal pojem „sofos“ pro označení své osoby a používal pojem „filosofos“. Tedy ne mudrc, moudrý, ale milovník moudrosti, ten, který hledá moudrost. Jeho věta: „Vím, že nic nevím.“, je charakteristická pro toho, kdo se vědění nejvíce přiblížil. Jen ten, kdo přizná, že jeho vědění je neúplné, může být označen za „nejmoudřejšího“. Jeho věta by ovšem neměla být vykládána jako projev velké skromnosti, protože Sokrates například také tvrdil, že je seslán bohem Apollónem, aby se snažil najít cestu, probudit „daimonion“ - božský hlas v nás. Kadeřávek P., Chlubný J., Sokrates [online]. ANTIKA.avonet.cz, 09.12.2004 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1934>

Sokrates se zasloužil o rozmach filozofie i když nenapsal žádné folozofické dílo. V metodě tázání viděl největší přínos a tu také dovedl do dokonalosti. Jedná se v podstatě o vylučování hypotéz, kdy „horší“ hypotézy jsou vylučovány a nahrazovány „lepšími“ až do té doby, kdy nevedou ke sporu. Takto se postupně dospívá k axiomům, které jsou nepopiratelné, a na kterých hypotézy stojí. Sokrates byl moudrý člověk, který nepohrdal prostými lidmi a nebál se zeptat druhých na jejich názor. Na své počínání však bohužel doplatil. I takový je však kolikrát osud vzdělaných lidí (v České republice např. prof. dr. Jan Patočka, který po náročném výslechu StB v roce 1977 zemřel). Skoumee, Sókrates [online] ireferaty.cz, 26.5.2008 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: <http://ireferaty.cz/100/4748/Sokrates- >

Jelikož Sokrates po sobě nezanechal žádné spisy, tak se o jeho osobě a způsobu myšlení dovídáme pouze ze zápisů jeho žáků Platóna, Antisthena a Xenofona, kteří zhodnotili postavu Sokrata pozitivně. Viděli v něm poctivého a dobrého občana, který se snažil nalézt moudrost. V době kdy žil Sokrates mizí víra v bohy a i úcta k zákonům.To že si každý člověk stanovuje etické normy sám, přicházejí Sofisté. Proti tomu Sokrates stavěl dobro jako absolutní princip, který je nasřazený světu, bohům i člověku. Chápal spravedlnost, ctnost a lásku racionálně a trval na tom, že každý člověk nejdříve pozní sebe (Souček, 1981, s.175).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je velmi složité posoudit autentičnost Sokratových myšlenek. Těžko udržitelné je také tvrzení, že Platón své myšlenky pouze vkládá Sokratovi do úst, že tedy jeho osobu využívá pouze jako zprostředkovatele svých vlastních myšlenek. Předpokládá se, že základy myšlenek jsou Sokratovy, ale Platón je tím, kdo tyto myšlenky rozvíjí a formuje je ve velký filozofický systém. V každém případě je vliv Sokratovy osoby na další vývoj evropského myšlení zcela zásadní (Asmus, 1986, s.104-110).

Pro rozvoj svého myšlenkového postupu používal Sokrates metodu dialogu a tento postup můžeme definovat jako cestu k nalezení obecně platných pojmů. Metodu dialogu také převzal po Sokratovi Platón a díky těmto jeho spisům - dialogům je nám Sokratův postup představen. V některých Platónových spisech dokonce vystupuje samotná postava Sokrata jako účastníka dialogů. Sokrates ve svém myšlení využíval některých sofistických postupů. Jednalo se hlavně o logické operace a argumentaci. Vliv doby a samotných Sofistů je u něho dobře patrný, i když se sám proti tomuto vehementně ohrazoval. Sokrates hodně v dialozích zaujímal pozici naivního až hloupého tazatele - nazýváme toto „Sokratovskou ironií“. Tímto svým jednáním chtěl odhalit slabá místa „protivníka“. Vyprovokovat ho až k vlastním úvahám. Sám Sokrates připodobňoval své „umění“ k umění porodní báby. Ta sama dítě nerodí, ale pomáhá jeho narození. Sokrates sám myšlenky nevytváří, ale pomáhá jejich vzniku a narození. Sokrates byl nepohodlný a to z několika důvodů. Svými otázkami totiž uváděl lidi do rozpaků, dokazoval jim jejich hloupost. Kdo by chtěl být hloupý, když nemusí, obzvláště když drží moc. Vedle tohoto prozaického důvodu je zde i důvod závažnější. Jeho myšlení ho zcela jasně přivedlo k formulaci jedné nejvyšší objektivní „ideje“ (idea dobra), které je vše podřízeno. Tedy i řecký panteon a systém oficiálního náboženství. Je tedy možné označit jeho názor za bezbožnost - kritiku bohů. Sokrates se dostává k formulaci, kterou z dnešního pohledu můžeme zcela jasně nazvat „monoteismem“ (na blízkost jeho myšlenek a myšlenek raného křesťanství upozorňuje Gaarder v Sofiině světě - společné rysy Sokrata a Ježíše). Z jeho definice dobra plyne etický požadavek: „Co nejvíce se přiblížit obecnému dobru - ne tedy dobro obce, vládce, ale něco obecného nad tím vším.“ (Kessidi, 1980, s.56-64).

Sokrates byl mluvčím athénské aristokracie, která pokládala vládu ve Spartě za spravedlivější, a byl přítelem jednoho z oligarchů. Po svržení oligarchie byl předveden před soud. Za záminku posloužila jeho údajná bezbožnost. Žaloba byla zcela neoprávněná a Sokrates se dokázal skvěle obhájit. Přesto byl odsouzen k smrti vypitím poháru jedu, jak tomu bylo tehdy zvykem. Jeho smrt podrobně líčí Platón ve svém dialogu Faidon: „Skonal náš přítel, muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec nejrozumnější a nejspravedlivější.“Sokrates zemřel roku 399 př.n.l. (Souček, 1981, s.175).

Kniha „Antická filozofie“ od Valentina Ferdinandoviče Asmuse byla z ruského originálu přeložena v roce 1986 Janem Zouharem jako první vydání. V knize se pojednává mimo jiné i o vzniku idealismu a atomistického materialismu. Zde autor popisuje např. Sokrata, Sokratovskou školu a také problém pravosti učení. Podle Sokrata není filozofie spekulativním zkoumáním přírody, ale učením o tom, jak se má žít. Protože je však život uměním, a protože je pro dokonalost v umění nezbytná znalost umění, musí hlavní praktické otázce filozofie předcházet otázka o podstatě vědění. Sokrates chápe vědění jako určení obecného pro celou řadu věcí. Vědění je tedy pojem předmětu a dosahuje ho prostřednictvím definice pojmu. K vysvětlení a definování pojmů používal Sokrates metodu, která dostala název - dialektická metoda neboli dialektika, která se stala významným výsledkem Sokratovy filozofie. Sokrates své učení vysvětloval pouze ústně, ve formě besedy nebo sporu, pro něj charakteristickou metodou – dialektiky. Sokratova dialektická argumentace ovšem nebyla ještě příliš obratná a dostatečně zpracována. Daleko vyšším stupněm rozvoje dialektiky je Sokratova argumentace, uvedená Platónem v dialogu Hippias Větší. Tady je zdůrazněno, že cílem dialektického zkoumání je vymezení krásna jako podstaty zkoumaného, která je obecná pro všechny jeho dílčí případy. Ve vývoji logiky sehrálo velkou roli Sokratovo učení o vědění jako o vymezování všeobecných pojmů a používání induktivní metody k vymezení etických pojmů. Nejvýznamnějším znakem Sokratovy etiky je ztotožnění mravního hrdinství s věděním. Podle něj je činnost člověka všestranně určena pojmy hrdinství a dobra a cíli, které z nich vyplývají. Sokratovo učení o vědění jako nalezení obecného prostřednictvím pojmů dále rozvinul jeho žák Platón ve své teorii „idejí“. Začátkem 4. stol. př. n. l. byly některými Sokratovými žáky založeny nové filozofické školy, které dostaly název sokratovské. Jsou to školy 1. megarská, 2. élidsko-eretrijská, 3. kyrénská, 4. kynická. První tři školy dostaly název podle měst, kde žili jejich představitelé, poslední škola podle posměšné přezdívky „pes“, kterou dostal její představitel Diogenés ze Sinópé. Každá z těchto škol svým způsobem řešila Sokratem vytyčené otázky o nejvyšším dobru, o možnosti poznání, o předmětu obecných pojmů, o jejich hodnověrnosti a o cílech praktické činnosti, vedoucí k dobru. Megarskou školu založil Eukleid, který pocházel z Megary a byl Sokratovým ctitelem. Škola fungovala do poliviny 3. stol. př. n.l.. Základem učení této školy byla myšlenka, že podmětem k vědění můžou být pouze obecné nebo netělesné druhy, které jsou postižitelné jen prostřednictvím pojmů. Élidsko-eretrijskou školu založil Faidón z Élidy. Kyrénskou školu založil Aristipp, který pocházel z africké Kyrény, jeho pokračovateli byli Areté, Antipatros a potom Theodóros, Hégésias a Annikeris. Annikeris zastával názor, že prostředkem našeho poznání může být pouze naše vjemy. Kynickou skolu založil Antisthenés, který byl posluchačem sofistů. Později se také připojil k Sokratovi. (Asmus, 1986, s.103-131).

Kniha „Sokrates“ od Feocharije Charlampijeviče Kessidiho byla z ruského originálu přeložena Vilémem Heroldem a Milanem Mrázem v roce 1980.

V první kapitole autor popisuje Sokratovu osobnost, popisuje ho jako člověka, který se celé dny toulal po městě a s každým koho potkal, začínal rozhovor. Bylo ho možné vidět všude, kde se mohl setkat a rozmlouvat s lidmi, např. na náměstí, v dílnách, v gymnasiích.Svým vzhledem a stylem života na sebe poutával velkou pozornost. Na rozdíl od Sofistů, kteří se pyšnili skvělými oděvy, Sokrates byl vždy oblečen skromně a většinou chodil i bos. Podle Řeků byl Sokrates nevzhledný. Sokrates byl malé zavalité postavy s převislým břichem, krátkou šíjí a velkou holou hlavou s velkým vypouklým čelem. Řekové v době, kdy žil Sokrates, neměli ve zvyku psát životopisy. Řekové dávali do popředí společenskou činnost člověka jako občana městského státu (polis) a věnovali osobnímu životu málo pozornosti. Sokrates pocházel z dému Alopéké, který patřil k Athénám. Sokrates měl základní vzdělání, které bylo obvyklé v té době u mladých Atéňanů. Sokrates musel být vzdělaný v muzice, která obsahovala jak např. hru na flétnu, kitharu, zpěv a tanec, tak i tzv. osvojení jazyka a sem patřilo např. psaní a čtení. Dále musel být vzdělaný i ve výuce počtů. Zvláštní místo ve škole měla gymnastika. Sem patřil např. běh, hod diskem a oštěpem, zápas atd. Gymnastika měla ve výuce důležitou roli, protože občan městského státu (polis) musel být kdykoliv připraven vydat se na pochod, kde se zbraní v ruce bránit vlast. Sokrates byl také zběhlý v matematice, astronomii a meteorologii. O majetkových poměrech Sokrata a jeho rodinném životě se ve starověku napsalo několik zábavných historek. Sokrates byl spíš chudý než bohatý, získal nevelké dědictví a vedl skromný život a na svůj osud si nijak nenaříkal. O své chudobě mluvil i u soudu, kde vypověděl, že zanedbával své hospodářské záležitosti a trpěl domácími nesváry, které byly spojeny s jeho ženou Xantippou. Jeho žena měla pověst hádavé a nesnesitelné ženy. Na druhou stranu byla starostlivou matkou a svým způsobem i milující ženou. Když bylo Sokratovi 20 let, skončil úplným vítězstvím boj Helénů proti Peršanům. V tzv. Periklově době se staly Atény centrem řecké demokracie a řecké kultury. Atény byly poraženy v peloponéské válce a ztratily i své vedoucí postavení v řecké vládě, když bylo Sokratovi 65 let. Sokrates se zúčastnil tří vojenských operací jako hoplítés, pěší těžkooděnec. Projevil se jako statečný a vytrvalý voják, který neztrácí duchapřítomnost ani při ústupu vojska (Kessidi, 1980, s.11-48).

Ve druhé kapitole autor popisuje Sokratovo pojetí filozofie, dialog a Sokratovu dialektiku. Podle Sokrata mají vědy o člověku velkou převahu nad vědami o přírodě, protože jejich zkoumání poskytuje člověku to, co nejvíc potřebuje, jasně pochopit co je dobré a zlé, co je krásné a ošklivé, co je pravdivé a mylné. Za dokonalé pokládal Sokrates ty, kteří to znali. Sokrates nepodal písemný výklad svého učení, a tudíž jeho formou filozofování byl dialog. Příčinou jeho vědomého odmítání psaných výkladů a literárního mlčení je vedení dialogu, které si Sokrates zvolil jako svou náplň života a způsobu filozofování. Dialektika znamená rozmlouvat, diskutovat, besedovat. Podle Sokrata je metodou zkoumání pojmů, způsobem, jak stanovit jejich přesné vymezení. Určení kteréhokoliv pojmu považoval Sokrates za odhalení obsahu tohoto pojmu, nalezení toho, co se v něm skrývá (Kessidi, 1980, s.49-97).

Zde autor popisuje např. výrok moudrosti „Poznej sám sebe“ připisujíce se jednomu ze sedmi mudrců Chiilónovi nebo Thalétovi na štítu chrámu v Delfách. Tento výrok je spojován se Sokratem, zaměření na sebepoznání se totiž nestalo základní součástí žádného myslitele kromě Sokrata. Sokrates ve svém jednání ze všeho nejméně uvažoval o vlastních výhodách a užitku. Sokrates vkládal do delfského výroku širší obsah a hlubší smysl, sebepoznávání chápal jako poznání vlastního vnitřního světa člověka. Nejvyšším štěstím a nejvyšší hodnotou člověka jako uspokojení z mravního chování jsou smysluplný život, duševní zdraví, harmonie vnitřních sil a vnější činnosti (Kessidi, 1980, s.98-167).

Tyto knihy neukazují jen na antický děj, ale lze je aplikovat i na podobné události napříč dějinami, viz poznámka v kapitole „Představení autora“ – druhá strana. Proto je Sokrates v mých očích prvním skutečným filozofem. Sokrates nenapsal žádné dílo, jeho tvorba je založená na dialogu. Proto není jisté, zda myšlenky pochází od Sokrata nebo jeho“nástupců“. Sokrates nepsal, spíše hovořil s lidmi, vedl dialog a v rozhovorech utvářel myšlenky v mnoha směrech poplatné současnosti. Proto díla připisované Sokratovi jsou nadčasové a jsou skutečným filozofickým dílem patřícím k celosvětovému dědictví lidstva.

Každý z nás by si alespoň jednou ve svém životě měl přečíst nějakou publikaci o Sokratovi, neboť Sokrates nám ukazuje ve skutečnosti pohled na společnost a její praktiky, které v této době byly pro každého z nás velmi zajímavými. Dále bychom si měli uvědomit jeho přínos nejen pro společnost, ale i pro každého jednotlivce, neboť tento ne nadarmo byl a je nazýván jedním z největších myslitelů své doby. Uměl si nejen poradit s právem, ale i rozhovory s osobami nejrůznějších povahových vlastností.

Souček L., Kdo byl kdo, 1.vyd. Praha: Albatros, 1981

Kolektiv autorů, Filosofický slovník, 2. roz.vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, ISBN 80-7182-064-4

Asmus V. F., Antická filozofie, 1.vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, ISBN 25-132-86

Kessidi F. CH., Sokrates, 1 vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1980, ISBN 25-053-80

Kokaisl P., Základy antropologie, 1. vyd. Praha, 2012, ISBN 978-80-213-1722-2

Internetové zdroje:

Sókratés[online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2013 [citováno1.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%B3krat%C3%A9s>

Kadeřávek P., Chlubný J., Sokrates [online]. ANTIKA.avonet.cz, 09.12.2004 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: < http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1934>

Skoumee, Sókrates [online] ireferaty.cz, 26.5.2008 citováno [1.4.2013]. Dostupný z WWW: <http://ireferaty.cz/100/4748/Sokrates- >



Počet shlédnutí: 16