Co si příslušníci jednotlivých národů, ras a kultur představují pod pojmem rodina? Co je považováno za správné a co ne? Co je pro společnost přípustné a co ne? To jsou otázky, na které jsme se snažili, alespoň částečně, odpovědět v naší práci. Toto téma provází člověka celou jeho existencí. Vše se mění, ale „rodina“ zůstává. Její tvář však je a byla nekonečně různorodá. Jak uvádí L. Kolman (2005) ve své studii inspirované Hofstedeho teorií (1980): všechny kultury vytvářejí rodiny, které slouží k organizaci vztahů mezi ženami a muži, k uspořádání a zajištění péče o děti a zajištění vzájemné podpory členů rodiny. Rodiny ovšem mohou být uspořádány několika způsoby, jak to známe z historie a etnografických studií. V teoretické části práce nabízíme stručný pohled do historie a vývoje rodinných uskupení. V praktické části pohled různých kultur na pojem rodina v současnosti. Cílem je nahlédnout do vzdálených kultur a zjistit, co je pro různé kultury společné, a co nikoliv, které hodnoty a představy o rodině jdou napříč kulturami, a kde nacházíme významné odlišnosti. Výzkumnou otázku lze definovat: Jaké společné a odlišné představy o rodině lze najít napříč zeměmi a kulturami? Hlavním předmětem našeho výzkumu je průměrný vzor rodiny. Nebudeme se tedy detailně zaobírat problematikou nemanželských svazků, homosexuálních párů a jiných nestandardních vzorů soužití. To co nás zajímá je, co je ve vybraných zemích považováno společností za normální, fungující a vzorový příklad rodiny. Přesto jsou jiná uskupení probrána a uváděna, neboť jsou v naší době nevylučitelná.

Práce se opírá kvantitativní data související s danou problematikou. Jedná se převážně o statistické údaje, které vypovídají o trendech a faktech v posledních letech. Dále byly použita odborná literatura pro definování klíčových pojmů. Zvolenou metodou pro kvalitativní výzkum je rozhovor. Cílem rozhovoru bylo zjistit vztah k rodině a související fakta pomocí otázek a to s různou mírou otevřenosti. Rozhovory byly provedeny osobně, nebo přes internetový telefon (Skype). Dotazován byl vždy jeden vysokoškolský student vybrané země (kolem 25 let). Náš výzkum byl proveden mezi vysokoškolskými studenty různých zemí, což má své výhody i svá úskalí. Od statutu studenta očekáváme, že dotazovaný je vzdělaný, umí anglický jazyk (což je předpokladem rozhovoru) a navíc byli vybráni ti, kteří žili minimálně půl roku v cizí zemi a mají tak větší nadhled než místní občané. L. Kolman (2005) však poukazuje na námitky odborníků na fenomén „kultury mladých“, tedy společnou generaci s podobnými názory, hodnotami a představami, které mohou zastínit kulturní rozdíly. V našem případě je tato námitka na místě, neboť naše skupina respondentů jsou studenti, kteří žili v zahraničí a jsou tak velmi tolerantní a odolní kulturním odlišnostem (to, co by místní student země považoval za zvláštní, nepřijatelné, zcestovalý student může považovat za běžné). Dalším ohrožením může být systematická chyba výzkumu z důvodu nedostatku času pro předvýzkum (nebyl proveden).

V první řadě, je potřeba říci, že neexistuje jednotná definice pojmu rodina. Její definice a pojetí je z velké míry závislá na státě a náboženství. Právní řád České republiky pokládá především rodinu založenou manželstvím. Rodinu lze však zároveň i chápat jako malou skupinu osob, které jsou navzájem spojeny nejen manželskými a příbuzenskými, ale i jinými obdobnými vztahy a zvláště společným způsobem života. Dále se uvádí, že rodina představuje skupinu osob přímo spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. [1]

Člověk dnešního typu se objevuje na naší planetě v mladší době kamenné. Archeologie je jediným vědním oborem, který může doložit způsob jeho života. Je jisté, že tento člověk žil ve skupinách, a je skoro jisté, že šlo o skupiny pokrevně spřízněné. Je jisté, že se tito lidé živili lovem a sběrem plodů. Je pravděpodobné, že jejich společnost byla společností klanovou, že dovozovali svůj původ od společného mytického předka. Klan sdílí stejný náboženský kult, obývá společenské teritorium, má vnitřní i vnější ekonomické vazby, uplatňuje pravidla dovolující a zakazující jisté sňatky. Klany jsou v některých společnostech řízeny radou starších, která může sloužit i jako soud.

Nejmenší jednotkou všech známých společností je rodina. Protože ji vytvořily všechny známé typy společností, předpokládáme, že existovala již v době kamenné. Nálezy z jihovýchodní Evropy a z Blízkého východu dokládají existenci usedlé neolitické kultury, která byla postavena na ženských hodnotách. Nejvyšším božstvem v ní byla Velká Matka. Ženský princip, projevující se především rozením dětí a péčí o ně, byl posvátný. Ženy se specializovaly na výrobu keramiky, předení, tkaní a upravování potravin. Zdrojem obživy bylo především pěstování plodin, jehož se účastnili muži i ženy. Lov – tradiční sféra mužů – měl jen doplňkový význam. Tato kultura nevedla války. Chyběl v ní individuální hrdina, chyběly i velké společenské rozdíly mezi lidmi. Hroby z té doby jsou skromné a jsou si navzájem podobné. Majetek se pravděpodobně dědil z matky na dceru. Nejzápadnější výspou této ženské kultury byla Kréta. Kultura žen byla postupně vyvrácena agresivnější válečnickou kulturou mužskou, jejímiž nositeli byly kmeny přicházející z nitra euroasijského kontinentu. S postupujícím rozvojem vojenství, řemesel a obchodu, s diferenciací společenského postavení podle majetku, se vznikem státu se do popředí ve společnosti, v rodině a také v náboženských kultech dostávají muži. V tzv. civilizovaných zemích si muži vedoucí postavení udrželi až do našeho století. Je celkem jisté, že v lovecké a sběračské společnosti byly možné jen rodiny malé. Platí to i pro doložené necivilizované kultury jihoamerické, australské a africké. Ve všech případech jde o malá, početně stabilizovaná společenství s nízkou porodností, s dlouhou dobou kojení dětí.

Situace rodiny se mění po neolitické revoluci probíhající kolem roku 8000 př. n. l. Soudí se, že to byly spíše ženy, které díky sběračským zkušenostem mohly začít s výsevem semen. Jakmile vznikla trvale obydlená sídla a trvale obhospodařovaná území, mohla se rozvinout řemesla, obchod a vojenství. Společnost se mohla diferencovat podle majetku. Vedoucí postavení ve společnosti a v rodinách získávají postupně muži a v civilizovaných společnostech si je udržují až do našeho staletí. Počet dětí v rodinách začíná stoupat, stoupá i počet obyvatel na jednotku území. [3]

V době předklasické, homérské, tj. v 8. a 7. století př. n. l., byla řecká společnost organizována podle širokých rodů. Rod byl soubor rodin, jejichž muži odvozovali svůj původ od společného předka, uctívali ho a používali jeho jméno. Rod měl krále, které byl představitelem kultu a nejvyšším politikem, neměl však kompetence hospodářské. Král byl také nejvyšším soudcem. Rodina byla striktně patriarchální. Muži a ženy se oddělovali i při jídle, ale po skončení jídly mohly ženy k mužům přisednout. Ženám příslušely všechny domácí práce, včetně vaření. Mužům se tolerovaly konkubíny, většinou to byly otrokyně. Před svatbou se slušelo, aby se o dívku ucházelo víc nápadníků, pořádaly se pro ně soutěže, otec dívky z nich pak vybral nejlepšího. Ženich přinášel dary otci nevěsty, ten pak dal dceři věno, které dostala zpátky v případě, že byla manželem později zapuzena. Menšími jednotkami společnosti byly kmeny, fyly, těch bylo deset. Fyly se dělily na demy, těch bylo původně sto. Ty se ještě dělily na frátrie, pokrevně spřízněné rodiny. Nejmenší jednotkou společnosti byl oikos – má širší význam než pojem rodina. Původně oikos znamenal obydlí, později všechen neživý inventář, zvířata, otroky a členy rodiny žijící pospolu. Oikos je tedy domácnost s domem i půdou. Stejným slovem se označovala jídelna ve velkých domech. [3]

Po pádu starověkého římského impéria se nové formy organizace evropské společnosti objevily nejdříve ve francouzských a německých státních útvarech. Odtud se šířil vliv karolinské a otonské říše do zbytku Evropy, která se zbavovala pohanského „bratrství“ ve prospěch křesťanského světonázoru a myšlenky univerzální Svaté římské říše, jež měla být smlouvou mezi nejsilnějším panovníkem a papežem. Na naše území tyto vlivy přicházely se zpožděním několika staletí; krok s nimi naše země vyrovnaly až v době Lucemburků. Slované po příchodu na naše území (okolo 5. století n. l.) žili v malých vesnicích a v hradištích chráněných dřevěnými palisádami. Slovanská rodina byla patriarchální. V době pohanské mohli mít význační mužové více žen. Kdyby toto bylo dostupné všem mužům, vedlo by to k neřešitelným sporům o ženy. Murdock, G. (1949), který z tohoto hlediska srovnal více než 500 známých společností, shledal, že polygamie byla možná v 80 % z nich, polyandrie (mnohomužství) se naproti tomu praktikovalo jen v necelém 1 % srovnávaných společností.

Rodina je ve středověku institucí, bez níž mohl jednotlivec existovat jen těžko. Bez příslušnosti k feudálnímu pánovi a bez příslušnosti k rodině neměl ve společnosti místo. Jen ve městech mohli lidé žijící na kraji společnosti přežívat bez zázemí vlastní či cizí rodiny. Středověká rodina je „…rozsáhlá, patriarchální nebo kmenová. Pod vedením hlavy rodiny jednotlivce potlačuje, vnucuje mu vlastnictví, odpovědnost, kolektivní činnost.“ Ve středověku je běžné soužití širších rodin. Tří nebo čtyřgenerační rodina je ovšem vzácností vzhledem k nízkému průměrnému věku lidí. Venkovské rodiny jsou větší, ve městech mají velkou rodinu jen nejmajetnější lidé. Společné s rodinou žijí námezdní pracovníci, učni a tovaryši. Ve městech byly sňatky mužů odkládány do doby, kdy se muž stal ekonomicky soběstačným. Naproti tomu na venkově se muži ženili brzy, aby rodinu obohatili o pracovní síly co nejdříve. Středověká rodina je v mnohém podobná rodině antické. Trvá vedoucí postavení muže a podřízená role ženy, vysoká oddělenost mužské a ženské role, necitelnost vůči nenarozeným nebo čerstvě narozeným dětem, vázanost rodiny na majetek. Rodina je nejen společenskou jednotkou, je i jednotkou výrobní a institucí výchovnou. [3]

Hnutí za ženskou emancipaci formulovala své cíle nejdříve ve Francii a v Anglii. V roce 1791 vydává v Paříži Olympie de Bourges spisek Práva ženy a občanky považovaný za první artikulaci vznikajícího feminismu. Žádá se v něm naprostá rovnost mužů a žen před zákonem a mj. i právo na zcela svobodnou volbu manželského partnera, určenou pouze citovou náklonností. Patriarchální rodina se od tohoto mementu začíná rozpadat. Bylo to do té doby rodina dosti otevřená vůči komunitě ji obklopující, zejména na venkově. Jednání jejich členů bylo pod veřejnou kontrolou, používali jen nízkého soukromí. Citové potřeby členů rodiny byly plně podřízeny hospodářským zájmům. Před rokem 1800 byla erotická zamilovanost výsadou šlechty. Ve středověku ji i šlechta pěstovala jen platonicky a oddělené od manželství. Také Francis Bacon (1985) prohlašuje lásku za hloupou vášeň, která „zamítá přírodu a přirozenou stupnici hodnot“.

Novověká industrializace přenesla pracovní místo z rodiny do továrny a soustředila obyvatele do měst. Zavedení povinné školní docházky odvedlo děti na větší část dne z rodin. Na přelomu 19. a 20. století začaly pracovat v průmyslu ženy, někde i děti. Tím se stala domácí práce pro ženu přítěží, neměla totiž na trhu práce žádnou hodnotu. Na trhu práce žena měla a dosud má horší postavení než muž. Muž přestal být jediným živitelem rodiny. Rodina ztratila pevný společenský status daný povoláním svého přednosty. Prestiž muže v rodině začala klesat. Ve veřejném prostoru začal proces stírání rozdílů mezi muži a ženami. V evropských zemích se populační chování změnilo podle Rabušice (2001) na konci 19. století, kdy manželé opustili model rodiny s mnoha dětmi a přešli k regulované reprodukci, jejímž ideálem a současně častým výsledkem byly dvě děti v rodině. Svou výchovnou funkce se dnes rodiny podržela jen vůči nejmenším dětem. V ní se zdá nezastupitelná. Jinak je rodina místem uspokojování citových potřeb, místem přerozdělování ekonomických hodnot, místem konzumu a rekreace. Rodina je víc než jindy protiváhou prostoru veřejného – rodina dává možnost jiného než konzumního postoje. Rodina je společenství, které dává příležitost k uplatnění trvalých hodnot. Nejcennějším statkem, který dnes rodina dětem předává, už není majetek, ale vzdělání. Svou úlohu zprostředkovatele kulturních hodnot tím rodina vykonává jen nepřímo, volbou školy.

Pro postindustriální společnosti naší doby jsou příznačné tyto trendy týkající se rodin:

1. Tendence odkládat sňatky a rození dětí na dobu co nejpozdější.
2. Tendence ve větší míře zakládat rodinu neformálně, bez legálního sňatku.
3. Zvyšování rozvodovosti.
4. Pokles ochoty lidí po rozvodu vstupovat do dalšího svazku a mít další děti.
5. Tendence omezovat počet dětí v rodině, případně nemít děti vůbec.
6. Prodlužování doby, po kterou děti a rodiče žijí spolu (platí pro Evropu, nikoli pro USA)

Popsané tendence byly poprvé výrazněji zaznamenány demografy ve třicátých letech našeho století. Druhou světovou válkou byly oslabeny a znovu se projevily v šedesátých letech. Léta sedmdesátá tento vývoj prudce akcelerovala. Sňatečnost i porodnost nevídaně poklesly, rodiny se začaly zmenšovat, stále více dětí nežije spolu se svým biologickým otcem. Feministické hnutí vyvrcholilo v sedmdesátých letech našeho století, i když ke konečnému vyrovnání ještě nedošlo. I v nejvyspělejších zemích zaujímají stále většinu vlivných společenských pozic muži a ženy jsou za stejný pracovní výkon stále hůře placeny než muži. V osmdesátých letech přišla výrazná protifeministická reakce. Objevovaly se statistiky opřené o nevěrohodné premisy, jež „dokazovaly“, že vysokoškolačka nemá skoro žádnou naději se vdát, že plodnost žen po třicítce prudce klesá apod. Postupně se ukazuje, že nejde o seriózní argumentaci, ale spíše o propagandistickou kampaň, která chce ženy vrátit zpátky na jejich místo, do domácností a ke sporákům, k péči o děti. [3]

Předmoderními formami rodiny se zabýval i L. Stone (1977), jenž v období od 16. do 19. století vymezil tyto stěžejní fáze vývoje rodiny:

1. Relativně malé, nukleární rodiny (tj. rodiče a děti), udržující četné a intenzivní kontakty s celou komunitou, přičemž rodina svým členům neposkytovala větší citovou blízkost než síť širších příbuzenských a sousedských svazků. Rodina plnila především ekonomickou funkci a byla spíše zárukou přežití. Sňatky byly proto uzavírány především z majetkových důvodů (romantická láska byla dokonce považována za nemoc). Častěji se hovoří o „domácnosti“ nebo o „celém domě“ než přímo o „rodině“ – domácnost je definována lokálně a nikoliv na základě pokrevního příbuzenského svazku, neboť do domácnosti patřilo i služebnictvo.

2. Druhá, „přechodná“ forma existovala spíše jen ve vyšších vrstvách a vyskytovala se přibližně na přelomu 17. a 18. století. Zde se nukleární rodiny vymezovala oproti celé společnosti, přičemž hlavní důraz začal být kladen na mateřskou lásku a na přirozenou, racionálně podloženou autoritu otce.

3. Třetí fáze, která se začíná objevovat v průběhu 19. století a která v mnoha aspektech přetrvává prakticky dodnes, je těsně spjatá s citovým individualismem, svobodnou volbou partnera na základě lásky, pevnými citovými vazbami a uzavřeností vůči okolí a důrazem na své soukromí. [1]

V moderním světě se role rodiny uvolňuje právě v souvislosti s majetkoprávními vztahy. Žena během dvacátého století získala značnou samostatnost osobní, finanční a společenskou, dokonce nepovažuje za nutné udržovat vztah s mužem kvůli společné výchově dětí. Zatím největší šíři tohoto úkazu můžeme dokumentovat v USA cca od osmdesátých let, kde se dokonce stalo určitou prestiží žít stylem single. V naší zemi se rodina v tradičním pojetí rozpadá zhruba od sedmdesátých let 20. století, kde došlo k definitivnímu překonání společenskému odsudku rozvodu. Důsledkem je generace již dnešních čtyřicátníků a padesátníků, kteří z rodinného prostředí neznají některé vzorce chování, protože je nemohli odpozorovat z interakce a komunikace vlastních rodičů. Nedokážou řešit vlastní problém, nebyli vedeni k úctě vůči partnerovi, k důsledné a odpovědné výchově dítěte a ani k úctě k vlastním předkům. Nemohli tudíž nic z toho předat dál a jejich potomci se rozvádějí také. Nyní vyrůstá třetí generace, která se hůře orientuje v tzv. tradičních hodnotách, ale možná právě proto je vědomě hledá. Situace je složitější o vlivy totalitního systému, kdy se sice rodina měla stát bezpečným územím, ale už v sobě nesla rozkladné prvky zvenčí. [1]

J. Hajnal (1965) rozlišil dva základní historické modely rodiny – severozápadní a jihovýchodní, které se podle něj stabilizovaly někdy počátkem 16. století. [1]

Pro severozápadní model, kam patřily Čechy a větší část Moravy, byly typické tyto znaky:

• malý počet členů rodiny (v průměru 4 – 5 osob)
• nižší míra pokrevního příbuzenství v rodině
• relativně vysoký věk vstupu do manželství (25 – 26 let)
• 10% - 25% celoživotně neprovdaných žen a neženatých mužů, protože k uzavření sňatku museli mít potenciální snoubenci půdu, na které by se mohli usadit a která by jim zjistila obživu.
• Dědické právo: majetek dědil prvorozený syn, ale musel vyplatit matku a sourozence (kteří museli odejít z domu) a to tak, že se stanovila odhadní cena celého majetku a buď jim nový vlastník dal jednorázovou sumu (prodali statek), ale mnohem častěji jim musel vyplácet závdavky. [1]

Jihovýchodní model byl naopak charakteristický těmito znaky:

• mnohočlenné rodiny
• vysoká sňatečnost
• sňatkový věk 20 – 21 let
• dědické právo: přesně se neví, kdo co dědil, ale sourozenci (jen sestry se vdávaly jinam) zůstávali na statku, fungovala tedy velkorodina
• výlučnost patrilineárního principu tvoření rodiny
• neolokalismus: tzn.: v severozápadním modelu pod jednou střechou nikdy dlouhodobě nežily dva manželské páry, v jihovýchodním modelu běžně[1]

Již na tomto historickém pojetí jsou vidět rozdíly pojetí rodin na relativně malém území a navíc v rámci jednoho státu. Lze tedy očekávat, že mezistátní, či dokonce mezikontinentální pojetí se budou výrazně lišit. Naše kultura je kultura maskulinní, kulturou analytickou, kulturou zaměřenou na výkon, na soupeření, kulturou agresivní, kulturou „levné mozkové hemisféry“.

Manželství lze charakterizovat jako soužití trvalého charakteru, dvou nebo více osob různého pohlaví, které má proměnnou strukturu a společensky uznanou formu. V České republice musí být uzavřeno zákonem stanoveným způsobem – sňatkem. [2]

Způsoby manželství V závislosti na této struktuře se manželství dělí na:

• monogamické: soužití 1 muže a 1 ženy,
• polygamické: soužití s více než jedním partnerem (tento termín se často používá i ve smyslu polygynie), bigamie
• polygynické – soužití 1 muže a více žen,
• polyandrické – soužití 1 ženy a více mužů.

Pokud spolu žije větší počet mužů a žen, jedná se o polygamní skupinové manželství. [2]

Manželství lze podle stávajícího českého práva uzavřít dvěma formami:

1/ Občanský (civilní) sňatek je prohlášením o uzavření manželství orgánem státu. Orgánem státu v tomto případě může být obecní úřad pověřený vést matriky; úřad, který plní jeho funkci (matriční úřad), případně i nematriční obecní úřad, pokud je jeden ze snoubenců přihlášen k trvalému pobytu v jeho správním obvodu. Manželství se uzavírá v místě určeném úřadem pro konání slavnostních obřadů. Uzavřít manželství na kterémkoli vhodném místě může povolit matriční úřad, do jehož správního obvodu toto místo spadá. Takovým místem může být i například stanice metra či dno rybníka. V případě manželství uzavíraného v cizině může být orgánem zastupitelský úřad České republiky. Pokud je život jednoho se snoubenců přímo ohrožen, může prohlášení snoubenců přijmout i kapitán lodi plující pod vlajkou České republiky, kapitán letadla registrovaného v České republice a velitel vojenské jednotky České republiky v zahraničí.

2/ Církevní sňatek je prohlášením o uzavření manželství před orgánem registrované církve či náboženské společnosti. Manželství se uzavírá v místě určeném předpisy církve nebo náboženské společnosti pro náboženské obřady nebo náboženské úkony. Církevní orgán je povinen do tří pracovních dnů doručit protokol o uzavření manželství s uvedením skutečností dle matričního zákona příslušnému matričnímu úřadu, v jehož obvodu bylo uzavřeno.

Po uzavření občanského sňatku lze podstoupit obřad církevní (ovšem bez účinků uzavření manželství), naopak po uzavření církevního sňatku nelze uzavřít sňatek občanský. [2]

Reprodukční strategie mladých žen, které vstupovaly a vstupují do věku potenciálního mateřství po přelomové změně politických a ekonomických poměrů na počátku 90. let, liší se podstatně od reprodukčních strategií jejich matek. Otevření společnosti a ekonomiky prudce zvýšilo hodnotu ztracených příležitostí, jež v sobě nese rané rodičovství. Nově se nabídla možnost cestovat, vynořila se možnost podnikat a zvýšila se dostupnost univerzitního vzdělání. Mladí lidé začali odkládat sňatek a rodičovství. Věk prvorodiček i věk prvního sňatku stoupal. Vzestup věku sňatku probíhal celá devadesátá léta a pokračuje i v prvním desetiletí 21. Po celou druhou polovinu 20. století byla pro českou společnost charakteristická velmi vysoká úroveň sňatečnosti. Sčítání lidu 2001 zjistilo ve věkové skupině 55 až 60letých jen 5,1 % nikdy neženatých mužů a 2,8 % nikdy neprovdaných žen. Dívky se vdávaly nejčastěji okolo věku 20 let, muži se ženili jen o dva až tři roky později.

Po změně politického režimu však sňatečnost svobodných prudce klesla. Pokles byl způsoben zejména výrazným snížením sňatečnosti v nejmladších věkových skupinách: pravděpodobnost uzavření sňatku do 25 let se v právním desetiletí po změně politického režimu snížila více než o polovinu. Sňatky – náctiletých, které byly dříve celkem obvyklé postupně téměř zmizely. V roce 1990 byla téměř třetina nevěst mladších 20-ti let a z ženichů téměř desetina, dnes je to u ženichů méně než 1 % a asi 4 % u nevěst. Ve věku 25 let zůstávalo na konci 80. let svobodných 37 % mužů a pouze 16 % žen. O 10 let později v tomto věku bylo stále ještě svobodných 79 % z mužů a 62 % z žen. I přes tento pokles má manželství u Čechů stále ještě vysoký status. Výzkumy postojů opakované ukazují, že většina nejmladší generace pokládá život v manželství za nejsprávnější formu rodiny. Podpora manželství jako základní životní formy však klesá, takže předpovědi odborníků na míru všeobecnosti života v manželství se různí.

Přibývá počet párů žijících spolu v nesezdaném soužití a zvolna se mění i povaha jeho charakteru. Ještě v generaci matek dnešních mladých lidí platila v ČR pro založení rodiny následující posloupnost kroků: seznámení se, sexuální styk, nesezdané soužití, početí dítěte – a když pár zjistil, že čeká dítě, vesměs následovala sňatek. Více než 9 z 10 dětí se rodilo v manželství, celá polovina byla však počata za svobodna. Protože při nedokonalé a ne snadno dostupné antikoncepci docházelo k početí poměrně brzy, velmi mladá manželství byla častá. Nesezdané manželství bylo chápáno vesměs jako „manželství na zkoušku“. Na počátku 80. let minulého století už před sňatkem spolu bydlela asi třetina snoubenců. Průměrné nesezdané soužití však trvalo nejčastěji asi rok a vedlo vesměs ke sňatku. Od počátku 90. let se posloupnost kroků rodiny a charakter nesezdaného soužití začíná měnit. Potřeba legitimizovat početí dítěte sňatkem slábne. Nesezdané soužitím veřejným míněním všeobecně přijímáno. Tři čtvrtiny dotázaných z populace od 18 – 65 let odpovídají, že je rozumné, aby lidé, kteří se chtějí brát, spolu nejprve bydlet, a 8 z 10 mladých lidí do 30 let soudí, že je v pořádku, když spolu dva lidé žijí, i když neplánují sňatek. [4]

Forma soužití a míry sňatečnosti však nejsou pro reprodukci společnosti a povahu sociálních vztahů tak důležité, jak by se na první pohled mohlo zdát. Co je vskutku důležité, je rodičovství. Teprve dítě mění sociálně opravdu významně povahu života páru a odlišuje ho od povahy života jednotlivce.

Česká rodina, jako o generaci dříve rodina západoevropská, především zamířila k tomu, že častěji orientuje svou reálnou reprodukční strategii spíše na jedno než na dvě děti a ubývá rodin, kde je dětí více navzdory tomu, že si v ČR tři čtvrtiny mužů i žen nadále přejí mít nejméně dvě děti. Konečná plodnost žen této generace nebude s vysokou pravděpodobností výrazně vyšší než 1,2 dítěte na jednu ženu.

Dosti významná pro budoucí podobu české populace je skutečnost, že na plodnost českých žen má výrazný vliv jejich vzdělání. Bohužel to je vliv negativní. Již po několik generací platí, že čím vzdělanější je žena, tím méně dětí pravděpodobně bude mít. Jak úroveň vzdělání žen celkové stoupá, negativní závislost mezi vzděláním a plodností nabývá na váze. Za druhé je tu zmíněný posun doby, kdy Češi a Češky zakládají rodinu: prvorodičky stárnou. Od počátku 90. let průměrný věk prvorodičky stoupnul už o tři roky (v roce 2004 překročil 26 let). Pro ilustraci viz. tab č.2. (přílohy) České matky prvního dítěte jsou ale v evropském srovnání pořád ještě relativně mladé. Nelze však spojovat očekávatelný vývoj porodnosti a sňatečnosti. Stále více mladých párů či mladých žen už nespojuje rodičovství s manželstvím. Třetí výrazná změna je strmý vzestup podílu dětí narozených mimo manželství. Od 80. let minulého století podíl dětí narozených mimo manželství stoupá, mezi lety 1989 a 2002 se jejich podíl na počtu narozených dětí ztrojnásobil. Od roku 1975 vzrostl 5x. v roce 2005 se už celá třetina ze všech dětí narodila neprovdaným matkám. [4]

V 80. letech převládal model, kdy na počátku pracovní kariéry muž byl zaměstnán, věnoval se své profesi, vydělával peníze a žena byla doma s dětmi na mateřské dovolené. Možnost dělat kariéru byla vyhrazena výhradně muži. Díky mateřství většina žen potlačila své pracovní ambice a věnovala se ve velké míře rodině. Prostor pro dělání kariéry býval u žen odstartován zpravidla až se vstupem dítěte do školy, někdy dokonce až v době, kdy se dospívající děti začaly odpoutávat od svých rodin. Vztah práce a rodiny, resp. Pracovní a kariérové dráhy jedince jeho rodinného cyklu není vztahem jednoduchým. V současné době, kdy se prodlužuje průměrný věk při uzavírání prvního sňatku, se zákonitě prodlužuje interval mezi ukončením školy a narozením prvního dítěte. Zvyšuje se tak šance ženy zahájit svou kariéru ještě před narozením prvního dítěte a jejím odchodem na mateřskou dovolenou. U párů, kde žena bude vydělávat více, než muž bude onou „matkou na mateřské dovolené“ a žena bude v tomto období „živitelem“ rodiny. [5]

Označení dvoukariérové rodiny, které na konci 60. let zavedli do sociologie Rapoportovi, pak bylo určeno pro „revoluční“typ heterosexuální rodiny, kde kromě muže pracovala mimo rodinu navíc „po celý život“ i jeho vdaná žena. Tento typ rodiny byl chápán jako opak, protiklad k rodinám, v nichž žena byla i nadále trvale v domácnosti. Vysoká pracovní angažovanost muže a ženy z tak zvaného dvoukariérového manželství mívá častěji negativní dopad na kvalitu manželského a rodinného soužití v porovnání s dvojicemi, kde se na kariéru neorientují oba partneři. Dvoukariérové manželé páry se častěji rozvádějí v porovnání se „zbytkem“ populace. I v případě, že nedojde k formálnímu zániku jejich manželství a rozpadu původní rodiny, bývá tento typ rodin častěji disharmonický a dysfunkční. Ať již jsou důvody, proč se konflikty, problémy a krize neřeší nebo se řeší nedostatečně, jakékoli, mývají leckdy společného jmenovatel e – chronický nedostatek času. [5]

Velkým problémem evropského kontinentu je vymírání. Pro ilustraci viz. Tab č.1 (přílohy). Evropským standardem je 1-2 děti na manželský pár, kde již z tohoto prostého faktu vidíme problém. Z jednoduchých počtů je jasné, že pro udržení stejného počtu populace, by měla matka porodit 2 děti. Evropa je tak pod dlouhodobým průměrem. Evropské národy však nevymírají, protože se otevírají koloniím a přistěhovalcům. Co je příčinou nízké porodnosti?

1/ růst vzdělanosti žen

2/ vyšší věk zejména žen v době uzavírání sňatků (tzv. odkládaná manželství)

3/ vyšší zaměstnanost žen

4/ plánované rodičovství (antikoncepce) – závisí na vzdělání

V rozvojových zemích je naopak porodnost veliká, ovšem je zde menší šance na dožití (HIV). Některé státy mají naopak problém s vysokou porodností. Vietnamská vláda například plánuje obnovení kontroly populačního růstu prostřednictvím zákonných nařízení povolujících každému rodičovskému páru pouze dvě děti. Úřady tvrdí, že je to nutné k udržení rozvoje země. Průměrný roční růst vietnamské populace činí v posledních letech stabilně pouze okolo 1,3 procenta.

Rozhovory byly provedeny se studenty vysokých škol z následujících zemí:

 Evropa: Česká republika
 Evropa: Estonsko
 Evropa: Francie
 Evropa: Itálie
 Evropa: Německo
 Evropa: Polsko
 Evropa: Španělsko
 Evropa: Švédsko
 Asie: Bangladéš
 Severní Amerika: USA, Wyoming

 Osobní údaje
Národnost
Věk
Pohlaví
Náboženství
Co Tě napadne, když se řekne rodina?
Co pro Tebe rodina znamená?
 Původní rodina
V jakém rodinném uspořádání si vyrostl?
Jsou rodiče spolu, či rozvedení? Jsou rozvedené páry běžné?
Kolik máš sourozenců? O kolik jsou starší/mladší než ty?
Jak často se stýkáš s rodinou? Pokud ne moc často tak proč?
Vybočovala Vaše rodina v něčem. V čem?
Chtěl bys mít v budoucnu podobnou rodinu, jako v které si vyrůstal? Co bys udělal jinak?
Žijí tvoji prarodiče s rodiči? Je to ve tvojí zemi obvyklé?
Kdo se u Vás doma stará o domácnost?
 Sňatek
V kolika letech se v průměru ve tvé zemi mladí berou? Je svatba standard?
Vidíš v této souvislosti nějaké rozdíly v době, kdy byli tví rodiče mladí a teď?
V kolika letech by ses ženil/vdávala?
Musí rodiče souhlasit s výběrem partnera? Jak to probíhá? Řídí se děti v tomto rozhodnutím rodičů?
Jak se díváš na manželství homosexuálů a na to že by měli děti? Je to ve Vaší zemi povoleno?
 Děti
Kolik bys chtěl/a dětí?
Jak se díváš na nemanželské děti?
Jak se chová okolí ke svobodné matce ve Vaší zemi? Je to běžné?
Jak se díváš na fakt, když jde muž na mateřskou dovolenou?
 Práce
Kde pracuje matka? Jak moc pracuje? Jak dlouho byla na mateřské?
Co si myslíš o ženách a matkách ve vysokých pozicích? Je to ve Vaší zemi běžné?
Kdo je u tebe doma živitelem rodiny? Je přijatelné, aby to byla žena?
 Rozdíly
V souvislosti s rodinným životem, co tě v cizí zemi šokovalo, a co se ti naopak líbilo? Jsou rodinné tradice, které bys chtěl ve svém budoucím životě změnit?

Téměř všichni dotazovaní pocházejí z úplných rodin a jejich rodiče jsou stále spolu. Výjimku tvořil dotazovaný ze Švédska a Estonska. Na otázku, co znamená rodina ve většině případů respondenti odpovídali láska, bezpečí a domov. Všechny odpovědi byly vesměs pozitivní až na špatné zkušenosti respondentů ze Švédska a Bangladéše. Švéd kromě pozitiv zmínil také problémy související s rodinou a Bangladéšan jako jedinou odpověď uvedl zodpovědnost a krevní pouto, což naprosto vybočuje z ostatních odpovědí. Respondenti mají představu o své budoucí rodině podobnou té, ve které vyrůstali. Úplně jiné představy o své budoucí rodině měl Švéd a Bangléšan. Tedy ti, co při definování pojmu rodina neuváděli jen pozitivní věci, což je důvodem jiných vizí do budoucna. Švédskému respondentovi vadil model rozvedené rodiny se spoustou nemanželských sourozenců, bangladéšskému respondentovi vadili příliž velké vazby typické pro východní státy (význam rodinných klanů, život velkých rodin, tradice dědictví podniků, silně kariérní zaměření).

Rozvod je naprosto obvyklou věcí pro všechny respondenty evropských států. Pouze dotazovaná z Estonska uvedla, že rozvody v jejich zemi nejsou zas tak obvyklé, ale že je více než obvyklé, že páry spolu žijí nesezdané (což je například naprosto nepřípustné v Řecku). V Bangladéši též rozvody běžné nejsou, i když jsou o něco častější než v minulosti.

Co se týče bydlení prarodičů s rodiči, tak velmi běžné je to v Bangladéši, kde jsou tyto zvyky dané tradicí, a spíše vzácné v Evropě.

Starost o domácnost je ve většině evropských zemích na matce. Uzavírání sňatků je podle všech dotázaných je běžné pro lidi kolem 25-30 let. Všichni by se také rádi ženili nebo vdávali na horní hranici tohoto intervalu, tedy ve 30 a více letech (zde se potvrzuje trend uváděný v teoretické části práce). Manželství je standardem téměř všude až na Estonsko, kde prý manželství není obvyklou věcí.

Souhlas rodičů s výběrem partnera či partnerky je vyžadován jen v jednom ze zkoumaných států a to v Bangladéši. V ostatních státech je souhlas rodičů s partnerem vítaný pro klid v rodině, ale není to směrodatné. S uzavíráním manželství mezi homosexuály souhlasí většina dotazovaných. Jako problém to vidí pouze dotazovaný z České republiky a Bangladéše. S homosexuály jako rodiči souhlasili jen dotazovaní z Estonska, Německa a Španělska. U tohoto okruhu však silně záleží na názoru jednice, tolerance je obecně vyšší, názory se však různí.

Narození dítěte mimo manželství je všude považováno za smutné a těžké pro dítě i matku, ale určitě to není žádné stigma. Podle většiny dotázaných je to poměrně obvyklé. Tedy být svobodnou matkou není ani v jednom ze zkoumaných států něčím špatným. Nikdo s tím nemá žádný problém. Naopak takovou ženu je možno i obdivovat, pokud to sama zvládá (Estonsko). Muž na mateřské je překvapivě velmi dobrý nápad podle většiny dotázaných. Může to srovnat podíl na výchově potomka. Muži chtějí být se svými dětmi také. Jižanské státy však reagují na tyto tendence velmi rozpačitě, v Bangladéši jako naprosto nepředstavitelné. Naopak severské evropské státy již něco takového běžně vídají v současnosti (Švédsko).

Co se týká žen na vysokých postech, ve všech evropských státech tento trend existuje a roste. Žen na vysokých pozicích přibývá, což je podle většiny dotazovaných velmi dobře. Kromě Bangladéše, kde je to krajně neobvyklé. Ženu jako živitelku rodiny si však dokážou představit všichni bez rozdílu. Co dotazovaní považovali za šokující při návštěvě cizí země? Ve většině případů na nic šokujícího nenarazili. Při cestování do jiných zemí ale i tak narazili na pár odlišností. Nevšímali si jen jiné kultury, jiného jazyka, zvyků a jídla. Například ve Švédsku je oproti ČR podle dotazované více rozvodů a ženy mají dominantnější roli. Dotazovaný ze Švédska toto potvrzuje a tvrdí, že v jiných zemích je více obvyklé, aby muž živil rodinu a žena se o ni starala než v samotném Švédsku. A dotazovaná z USA byla při své návštěvě Mexika překvapena a ohromená soudržností mexické rodiny, jak jsou děti spjaty s rodiči, což v USA nebývá obvyklé. Celkově lze tedy shrnout (a částečně potvrdit Hofstedeho teorie), že jižanské státy (Itálie, Španělsko, Mexiko) žijí ve větších rodinách, soudržnost rodin je zásadní a existuje jasné rozdělení rolí (matka vychovávající, otec živitel), i tolerance jsou v těchto zemích menší (homosexuální páry, muž na mateřské dovolené apod.). Tento fakt je dán dle respondentů hlavně tradicí. Naopak na sever vidíme silný individualismus - soužití v primárních rodinách (max.4 osoby), vysoká tolerance k abnormalitám, vyvážené role muže a ženy (Švédsko).

Celkově u mladé generace pozorujeme větší toleranci ke svobodným matkám, rozvedeným rodinám, homosexuálním párům apod. Tento fakt vyšel ze všech rozhovorů napříč všemi státy. Sami respondenti uvádějí, že za generace jejich rodičů to tak nebylo. Údajně existoval v dané kultuře jediný správný model rodiny a kdo v takovém modelu nebyl, byl částečně vyloučen ze společnosti. Právě v tom se společnost (obecně) posunula dále. Jedinec, který si zvolil jiný model pro život nebývá v tak velké míře odsuzován, někdy je i naprosto přijat (zde již záleží na konkrétní kultuře, trend je však stejný). Zjistili jsme však že i přes tuto vyšší toleranci, ideál rodiny zůstává stejný. I tak si mladý člověk představuje svazek na celý život plný harmonie a zabezpečení dětí. Zdá se, že tato tolerance nezlehčuje vážnost a hodnotu fungujícího vzoru rodiny.

Dnes již víme, že jednotlivé kultury jsou odlišné, rozmanité a složité a jejich sdílené hodnotové preference se liší. Rozdíly v hodnotách jsou dány vývojem společnosti. Hodnota rodiny jde však vysoká napříč všemi národy. Rozdíl je pouze v jiném chápání a výkladu pojmu a jinými představami o tom, co je správné, co je dobré, co je vhodné, co je nevhodné apod. Z našich rozhovorů však vyplynulo, že každý z dotazovaných chápe rodinu, jako jednu ze základních hodnot, součást smyslu a náplně života.

[1] Rodina – Wikipedie, otevřená encyklopedie, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rodina
[2] Manželství - Wikipedie, otevřená encyklopedie, dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Man%C5%BEelstv%C3%AD
[3] Matoušek O., Rodina jako instituce a vztahová síť, Sociologické nakladatelství, Praha 2003, ISBN 80-86429-19-9.
[4] Možný I., Rodina a společnost, Sociologické nakladatelství, Praha 2006, ISBN 80-864-29-58-X.
[5] Čermáková M., Maříková H., Šanderová J., Tuček M., Proměny současné české rodiny, Sociologické nakladatelství, Praha 2000, ISBN 80-85850-93-1.
[6] Kolman L., Komunikace mezi kulturami: Psychologie interkulturních rozdílů, ČZU, PEF: 2005, ISBN 80-213-0735-8.
[7] Hofstede H., Kultury a organizace: Software lidské mysli. LINDE: 2000 ISBN: 80-86131-70-X.

Tab č.1: Stárnutí obyvatelstva: Podíl 0 – 15ti letých na celkovém počtu obyvatelstva ve vybraných zemích (1995 – 2000).

Tab. č. 2: Průměrný věk ženy v Evropě při porodu v letech 1995 – 2006.



Počet shlédnutí: 48